Misantropovy stránky

3.9.43/44

Mám narozeniny. Avšak nijak si tento slavný den neužívám, protože mi není dobře: cítím se malátný a slabý a určitě budu mít horečku. Bolí mě celé tělo a je mi zima jako při nachlazení nebo chřipce. To se mi v létě ještě nestalo.

Je oblačno, vypadávají drobné přeháňky.

4.9.44

Prší. Stále je mi špatně. Mám pořád žízeň a nechutná mi jíst. Nebaví mě ani číst. Nemám náladu ani na muziku. Když tak o tom přemýšlím, docházím k přesvědčení, že jsem se musel nejspíš nachladit doma při barvení vlasů. Měl jsem půl hodiny mokrou hlavu a deset minut jsem mokrý seděl ve studené prázdné vaně. Faktem však zůstává, že se mi podobná lapálie ještě nikdy nestala. Asi mi nepřidalo to, že jsem šel hned do studeného a vlhkého lesa. Je to divné.

5.9.44

Stále je mi stejně špatně. Dal bych si čaj. Napadlo mě, že bych měl jít domů se vyléčit. Jenomže moc se mi nechce, protože i když jdu jen kousek dolů k potůčku, vracím se odtud zadýchán a unaven jako po absolvování maratónského běhu. Tady to však také nemá cenu: pořád jenom ležet a trpět. Doma mi bude líp: i když nemůžu číst, můžu alespoň koukat na video nebo tak něco, pít jeden čaj za druhým, krmit se česnekovými polévkami a podobně. Jdu.

Oplatka je stále na místě, jen rozmočená od deště. Přibalil jsem si na cestu plnou lahev vody, protože mám pořád žízeň. Jídlo, jež mi zbylo, nechávám na příště, na místě. Je sedm hodin, když se jako mátoha vypotácím z lesů směrem k Políčkům. Bude to dlouhá a namáhavá cesta. Fouká silný studený vítr. Možná jsem se takhle hrozně nachladil právě z něj, kdo ví? Skutečně se nějak ochladilo, brr! Ještěže jsem si vzal i tu druhou, silnější černou mikinu, jinak bych snad vážně dostal zápal plic!

U posledního vesnického stavení mě zdraví domorodec. Že mají tito „starostové“, jimž nic neujde, sklon obývat zrovna taková místa, kudy chodívám Já! Věčně jsou venku před domem. Asi to bude tou polohou. V Políčkách jsou podobné tendence: na všech strategických bodech hlídkuje celý den nějaký otrava, nejčastěji i s nějakým čoklem.

Ze zvířat, z tvorů milejších než člověk, jsem viděl ovečky, krávy a jednoho srnce. Dvě krávy se pásly přímo v mé klopýtavé dráze. Díky maskovacímu oděvu jsem došel nezpozorován až k nim. Pozdravil jsem je zmoženým hlasem: „Nazdar, krávy. Jak se máte? Já špatně...“ Z krav promluvila letitá zkušenost s člověkem a ustoupily mi z cesty.

Vyčerpaně jsem se zastavoval všude, kde se dalo, dokud mě odtud nevyhnal a nepostavil zpátky na nohy severák. Piji studenou vodu, ale vůbec mi nesvědčí: zdá se mi, jako kdyby s hašením žízně hasila i můj životní žár. Moje nemocná kolena se projevují: píchá v nich. Myslím, že mě to opravňuje stát se v budoucnu práce neschopným. Uhrát to na invalidní důchod by bylo štěstí v neštěstí.

Jako ke krávám přišel jsem skoro až k jednomu srnci. Zdalipak i srnci trpí na chřipku? Řekl bych, že ne. To je choroba nedokonalých bytostí, ne srnců. U nich to ani nikdo nezkoumal: v područí člověka nežijí a podle srnčího hřbetu na talíři na mysliveckém bále to není poznat. Je to i věc velmi dlouhodobého návyku či otužilosti. Srnec je otužilý. Při málo kalorické rostlinné stravě a s krátkou srstí dokáže přežít naši středoevropskou zimu, v níž by pomrzli lidé nabalení do nejteplejších spodků i svršků. Tasmánie nebo Patagonie má obdobné klima jako střední Evropa; přesto se první Evropané nestačili divit, že domorodci chodí nazí. Možná právě proto je považovali za zvířata.

Domů jsem došel v 10:30, po třech a půl hodinách nevylíčitelného strádání. Hladový, poněvadž jsem dva dni prakticky až na pár soust nic nepozřel, jsem se ihned vrhl ke sporáku. Nejdřív jsem si udělal čaj. Málem jsem se z něj poblil! Ještěže krotitelé nebyli doma. A mám sračku. Nicméně to nejhorší mám za sebou.

21.9.44

Po dlouhých dvou týdnech nemoci jsem opět v lese. Nemoc byla hrozná. Vůbec jsem se jí nemohl zbavit. Ještěže jsem se z posledních sil odšoural marodit domů, jinak bych byl v tom lese snad zemřel. I doma byla nemoc zlá; bolelo mě úplně všechno: od kořínků vlasů, celá hlava, přes žaludek až po bolestivé klouby a svaly. Ačkoli jsem hodně pil, několik dní byla moje moč tmavě oranžová. Nechutenství přetrvávalo. Kvůli bolavým kloubům jsem nemohl pořádně a bez bolesti ani chodit, ani vstát, sedat si – nic. Bál jsem se, že mi to zůstane. Každý pohyb, včetně převracení se v posteli, doprovázela nesnesitelná bolest hlavy, závrať a mžitky před očima. Nemohl jsem číst, nanejvýš dvě stránky a pak jsem si musel zdřímnout. Nemohl jsem ani poslouchat hudbu, protože nemoc se mi vrazila i do uší, což mělo za následek to, že každá sebetišší a sebeklidnější hudba zněla v uších nesnesitelně dutě a s ozvěnou jako uvnitř kovového sudu. Teprve když jsem našel a pil lipový čaj, udělalo se mi líp. Jenže pak jsem špatně zkousnul a následný zánět zubů vyvolal novou horečku. Zánět jsem zahnal vyplachováním úst odvarem z řepíku a horečku znovu lipovým thé. Ať žijí bylinky! Na ně nedám dopustit. Do týdne jsem byl vyléčený.

Dočetl jsem za tu dobu Moudrost a umění starých Indů a pustil se i do Heydricha. Pár výpisků z první knihy jsem udělal (přináším je v příloze), hlavně ze závěrečných kapitol o dobývání Indie muslimy. To bylo nejzajímavější, jak silná, sebevědomá a sama sebou si jistá, i když naprosto nevýbojná indická filosofie přežije každý cizí vpád, sama neotřesena žádným terorem barbarů, ale naopak vstřebá nepřátelskou nadvládu a dokonce způsobí i změnu myšlení útočníků. To je případ jak muslimů v Indii, tak i později Britů. Cizí ideologie se v Indii nikdy neujala, avšak indická filosofie natrvalo pozměnila myšlení vetřelců a ovlivnila celý svět. Není lepšího důkazu o veliké moudrosti starých Indů. V moderní době samozřejmě velká část hloupých lidí přejímá konzumní „ideály“ zglobalizovaného světa, ale hrstka inteligentnějších jedinců, na nichž každá vysoká kultura jedině vždy záleží, napříč celým světem vyznává a uznává nekonečnou moudrost starých Indů, a nejen Indů. Všude byli předkové moudřejší než čím dál blbější a zkaženější potomstvo. Těžko říct, proč také naši dávní evropští předkové neodolali cizí ideologii, vpašované semitskými pronárody mezi Germánstvo a Slovanstvo prostřednictvím Římanů. I když také křesťanství se muselo našemu bývalému pohanství přizpůsobit, aby si je vítězně podrobilo, přece jen to bylo jen v podružnostech, jako jsou lidové zvyky a svátky. V tom hlavním, ve filosofii žreců, byla barbarská Evropa poražena na hlavu. Snad je to tím, že tady chyběla dlouhá nepohnutá staletí vysoké kultury jako v Indii a nemohla se proto utvořit kasta vzdělanců, která by uchovávala a šířila posvátný objev, že vesmír nemohl být stvořen žádným Bohem, nýbrž že se sám nekonečně obnovuje stálým vznikáním a zanikáním.

Kniha se docela dobře četla – tedy pokud jsem byl zdravý – až na pár humanistických nesmyslů (viz přílohu). Zaujalo mě vyprávění o osvíceném buddhistickém panovníkovi Ašókovi z poloviny třetího století před současnou érou. Něco takového, podobný jev, stejný způsob osvíceného vládnutí, jaký ztělesňoval král Ašóka, je v dějinách naprostý unikát, lidužel však unikát neopakovatelný. Pravý filosof na trůnu. V Indii požívá Ašóka dodnes zasloužené úcty, ale jinde, například u nás, toho o něm není mnoho známo. Takový výjimečný monarcha by měl být přitom neustále zmiňován a dáván za vzor. Nepamatuji se, kupříkladu, že bychom se o něm učili ve škole. Ale to u takové zapšklé instituce, jako je povinné školství, nepřekvapuje.

         Jak říkám, kniha se četla dobře, až na podivný způsob zápisu některých známých indických výrazů. Tak například jóga se tu píše jako „jóg“, karma jako „karman“ a ramadán dokonce jako „ramazán“! Ještěže naši „vzdělanci“ nenapsali „parmazán“, to by byl vrchol...

         Do týdne jsem se tedy jakžtakž uzdravil, ale nechtěl jsem nic uspěchat. Potřeboval jsem ještě znovu nabýt sílu, neboť po nemoci jsem byl zesláblý natolik, že jsem se zadýchával a najednou jsem nezvládal své obvyklé cvičební penzum. Týden neuvěřitelné každodenní dřiny s činkami i bez nich mi trvalo, než jsem se opět rozhýbal a získal původní sílu.

         Nyní jsem tedy zase zpátky v lese. Krotitelům jsem doma namluvil, že se do večera vrátím, abych se vyhnul hysterii. Zabralo to. Moje malá válečná lest měla na ně uklidňující účinek.

         Upekl jsem si s sebou báč z kila brambor (zajímavé slovo ten „báč“ – možná je to zkratka pro bramborový koláč nebo pro bramborový pekáč). Vstal jsem před devátou hodinou ranní a šel jsem. Cestou mě brzo začaly bolet nohy, jak jsem si odvykl po dobu nemoci chodit. Stan jsem nalezl netknutý a zapadaný modřínovým jehličím. Uvnitř již chytaly věci plíseň. Naštěstí je pořád ještě teplo, a tak jsem mohl spacák i šatstvo rozvěsit po větvích a usušit. Už jsem se těšil do lesa. To ticho!

         Čtu Heydricha; ale je to taková ta obvyklá snůška marxisticko-humanistických lží, polopravd a tendenčních subjektivit. Jako seriozní historiografické dílo je ta knížka naprosto bezcenná. Začíná mě podobná literatura unavovat. Autor, jakýsi Miroslav Honzík, vypadá a vyjadřuje se jako nějaký estébák. Na ksichtě dvě bradavice, na nose přísné brýle. Hledal jsem namátkou jeho jméno v lustračních seznamech, ale ovšemže marně. Tam nenajdu ani ty, o nichž prokazatelně vím, že tam patří. Kdovíjak známý spisovatel také není. Jeho kniha vyšla v roce 1989, takže teď už je nicméně nejspíš mrtvý. Z data vydání v posledním roce komunistické vlády vyplývá, že z knížky vane již trochu reformní gorbačovský duch glasnosti, podle slovního základu „říkat nahlas, co si myslím“. Však si také autor zvolil za motto knihy jeden nepodařený a naprosto ordinérní Gorbačovův výrok. Honzík by si však měl poněkud doplnit vzdělání: Valhalla, případně česky Valhala, síň padlých bojovníků, se v žádném jazyce nepíše „Wallhala“, jak to píše on; německy je to Walhall, ze staronordického Valhall, a anglicky Valhalla. Podle Honzíka byl Hitler sice správně voluntarista, ale naprosto špatně si toto cizí slovo vykládá: jako člověk, který všechno ponechává náhodě. Pravý význam slova voluntarista je přitom přesně opačný – člověk, který se spoléhá na svou vůli! To je nemožný nedouk, tenhle Honzík! Často uvádí příklady ze „Švejka“ nebo z „Hejtmana z Kopníku“ ve snaze zesměšnit nacisty, což by třeba takový Hitler s opovržením označil a odsoudil za typicky české. Ale nacisté byli všechno možné, jen ne směšní. To jsou až teď, kdy si do jejich lví mrtvoly rád kopne každý zajíc, každý Honzík. Autor také nevynechá jedinou příležitost, aby nám nepřipomněl, jací byli nacisté hloupí, duševně zvrácení, bezcharakterní, pokrytečtí a práce se štítící. Ale to je, myslím, v povaze každého politika, najmě současného a zvlášť komunistického, jak v minulosti, tak i v přítomnosti. A „práce se štítící“? Sám se na jednom místě prořekl, že je na práci nešikovný. Proto se také asi stal spisovatelem, a ne obyčejným dělníkem. Takže i o samotném autorovi by se dalo říct, že se štítí práce. Například u mne je to poněkud jiné: Já práci nenávidím, protože odvádí mysl od duchovních věcí, na něž pak nezbývá dost času, klidu a samoty, dále proto, poněvadž práce přispívá k ničení přírody, a nakonec proto, poněvadž práce je nástrojem ovládání a zdrojem nedůstojného nevolnictví.

         Mein Kampf je u Honzíka knihou „téměř nečitelnou“, což tvrdili například i o mé knize, a přitom ji vůbec nečetli. Vsadil bych se, že Honzík Mein Kampf vůbec nečetl. Také jej nikdo nemohl číst, neboť za komunistů byla tato kniha zakázaná, po převratu sice krátce vyšla, ale nyní je zakázaná zas. Pročpak asi? Určitě ne proto, že je údajně „téměř nečitelná“ (o tom vím své), nýbrž proto, že obsahuje cosi – a Já asi tuším co –, co je aktuální ještě dnes a z čeho mají dnešní vládci stále strach.

Autor si dále plete některá zažitá česká rčení, u fotky, na níž evidentně příslušníci Freikorpsu odvádějí zajatého komunistu, pózujícího se zdviženou pravicí zaťatou v pěst, píše a vymýšlí si, že prý to má být výjev z neúspěšného nacistického puče v Rakousku; nebo u průkazkové fotografie normálně se tvářícího, usměvavého, tuctového obličeje Eichmannova tvrdí – opět falešně –, že se v něm zračí jeho zločinnost. Tak podobné bulvární nesmysly by se daly tvrdit a vymýšlet o každém člověku, zvláště o každém politikovi, jehož cíle i denní praxe jsou přece také zločinné. Politik nebo jakýkoliv obyčejný člověk, jako přinejmenším zločinci proti přírodě, mají ovšem sami před sebou čisté svědomí a ani náhodou je nikdy nenapadne, že by mohli svým každodenním obyčejným životem dělat něco špatného, natož aby se cosi špatného vtisklo do výrazu jejich hloupých tváří. Nacisté si také nemysleli, že dělají něco špatného, ne-li přímo zločinného, vždyť vsugerovat se dá to či ono. Totéž si dnes myslí též každý obyčejný politik, každý řadový byrokrat, policista, voják, řezník, myslivec, rybář, motorista, dělník, matka od dětí a tak dále a tak dále. Nikdo z nich se proto nebude na fotografiích tvářit ani ďábelsky, ani provinile jako právě dopadený vrah, zloděj, podvodník, defraudant či jiný sprostý kriminálník, neboť všichni věří, že mají čisté svědomí.

Dále by si měl Honzík doplnit též svoje filosofické vzdělání, aby neplácal nesmysly o tom, že špatná společnost umožňuje vyniknout špatným lidem. Neboť jsou to právě špatní lidé, kdo tvoří základ, páteř a pilíř každé společnosti, každého státu i každé lidské skupinky. Není to tedy tak, že by se jeden eón urodila společnost dobrá a v dalším eónu společnost špatná. V každé době byla, je a vždy bude společnost špatná, protože lidé ji tvořící jsou vždy špatní.

Je to zkrátka kniha, která mě může leda tak nanejvýš poučit o mechanismu státní moci, a to moci jakéhokoli státu, jenž je ve své podstatě a funkci vždy vyděračský, utlačovatelský a zločinný.

22.9.44

První den jsem skoro celý zase prospal. Druhého dne vycházím nedočkavě na dlouhou tříhodinovou procházku. Všude je liduprázdno, jak má být a jak mám rád. Báč jsem dojedl odpoledne. Ještě mám chléb, pár pomazánek a sušenky zbylé od minule.

23.9.44

Začal podzim, ale počasí je stále krásně teplé a slunečné, byť první listí již žloutne a se stromů opadává. Dokonce vyschly i lesní cesty.

Dočetl jsem Za Heydrichem otazník. Jediné sympatické na té knížce bylo to, že se její autor nebojí klást všetečné otázky a konstruovat odvážné teorie. Také si nedělá těžkou hlavu s vysvětlivkami, poznámkovým aparátem a seznamem použité literatury. Nic z toho nepěstuje. Jsem s ním vzácně zajedno, když na závěr píše, že dost dobře nechápe jejich smysl a účel. Jen mi v celé téměř třísetstránkové knize chyběl nějaký pěkný proslulý Heydrichův citát o českém ksindlu. V tak obsáhlé monografii však autor zcela opomíjí některé důležité informace, v jejichž blízkosti se přitom pohyboval. Ve zmínkách o Heydrichově manželce Lině a o jeho blízkém spolupracovníkovi a sousedovi SS-Gruppenführerovi Walteru Schellenbergovi chybí například dosti pozoruhodný fakt, že Lina Heydrichová a Schellenberg byli milenci, a to dokonce prý s tichým Heydrichovým požehnáním.

Pozoruhodná je ovšem Honzíkova teorie o tom, jak a na co vlastně Heydrich zemřel. Samozřejmě následkem atentátu, ale autor též odvážně naznačuje, že by mohl být otráven vlastními lidmi, kteří jej tajně nenáviděli a chtěli se ho zbavit. Zpackaný atentát jim pouze poskytl vhodnou příležitost, jinak by se byl snad Heydrich uzdravil.

V pohřební řeči nazval Hitler Heydricha mužem se železným srdcem. Honzík v tom přívlastku spatřuje problém a skrytý dvojsmysl. Prý jemu kdyby někdo řekl, že má železné srdce, tak se urazí, poněvadž měkké srdce, nikoli železné, je prý odnepaměti považováno za sídlo všech těch krásných a ušlechtilých citů, jež dělají člověka člověkem.

Za prvé nenávidím tyhle prolhané humanistické žvásty, a za druhé si myslím, že Honzík hledá chyby a maluje čerty i tam, kde nejsou. Muž se železným srdcem je prostě muž tvrdý, chrabrý a statečný; žádný jiný smysl bych v tom nevinném přirovnání nehledal. Vždyť stejně tak by se musel urazit i český král Přemysl Otakar II., král železný (a zlatý) zvaný.

         Odpoledne je opět teplo a slunečno. Pozoruji ptáky a veverky a pak jdu na procházku. Nahoře v lese, u bývalého tábora, pracuje chlap. Neviděl jsem ho a málem jsem došel až k němu, než jsem si ho všiml. Ale jsem dobře maskovaný, splývám s lesem a pohybuji se pomalu a neslyšně jako přízrak. Vlastně si teď vzpomínám, že se odtud včera ozývala motorová pila. A dnes se to tady poklízí, rovnají se klády na sebe a dělají se typické blbé lidské kupky z roští.

         Dnes jsem si vůbec nevybral správný směr procházky. Sedl jsem si k rybníčku, bylo hezky, ale na koupání ani pomyšlení, házel jsem rybkám kousky chlebové střídy a užíval si samoty, když tu se přivalila shora od vesnice čůza se dvěma čokly a pohodu mi zkazila. Už i tady... Sice jenom zpovzdáli prošla, ale i to stačilo. Co kdybych se zrovna koupal nebo opaloval? Příště se budu bát svléknout a vlézt do vody. Měl jsem se raději procházet druhou stranou po lese, a ne po otevřených lukách. Poučení pro příště.

         Dochází jídlo. Už mám jenom samé sladkosti. Zítra dopoledne musím jít domů. Stejně hlásí škaredě.

         V četbě se vracím k rozečtenému Plivanci na rozloučenou. Čtu až do tmy. Poslouchám kosy, jak se opodál ukládají ke spánku. Já činím totéž, ale spát se mi ještě nechce. Teď je konečně ta pravá chvíle na Brandenburské koncerty. Honosné tóny Bachovy geniální skladby se mísí s hlasy nočních ptáků, našich nejhojnějších sov kalouse ušatého a puštíka obecného. Je to kouzelné. Noci začínají být delší než dny.

24.9.44

Po osmé se probouzím, snídám pár vaflí a balím se k odchodu. Vesnice je pustá, všichni jsou v práci, jen na okraji na mne nesměle pobafává jakýsi čokl. Jinak je ticho jako po vymření. Škoda, že to není pravda. V dálce koukám na poklidné stádečko krav a přímo přede mnou spěchají přes cestu srnka s dvěma mláďaty. Navozuje to neskonalý mír v duši a pocit nesmírného štěstí. Jsem rád, že jsem svobodný a že nemusím být v práci. Kráčím si svobodně liduprázdnou krajinou. Rybník Ráj je také opuštěný. Dříve hojné volavky jsou všechny pryč. Zřejmě mávly svými velkými popelavými křídly a odletěly zimovat do Středomoří nebo do tropické západní Afriky. Ty se mají.

         Předměstí jsou také celkem prázdná. Jeden chlápek nadává na stíhačky. Nejsem sám, komu to vadí. Den co den takový nesnesitelný randál. Myslím, že ani za války nebyl takový rámus od letadel, co v současnosti. Když procházím lukami kolem pomníku havarovaných pilotů, mám sto chutí jej vyvrátit, zničit, zhanobit. Za to každodenní šikanování hlukem si svoji smrt právem zasloužili.

26.9.44

Verbež rozšiřuje své panství. U baráku si za dopoledne postavila „pergolu“, která však vypadá jako obyčejný zastřešený altán. Odpoledne už v ní dřepí několik lidáků a kolem pobíhá ten otravný čokl Sunny. Je to velmi škaredá stavba, nejen proto, že postrádá jakýkoli ornament, pěknou křivku nebo nějaké zaoblení či výzdobu; misantrop si ji v žádném případě nemůže splést ani s Flóřiným chrámem. Je to jen ošklivá konstrukce bez vkusu, jíž ta verbež z nedostatku vzdělání říká nepřesně „pergola“; jen pár sbitých trámů a navrch valbová střecha, zatím bez krytiny. Dosud ta pakáž po cikánsku žila a překážela na ulici jen občas. Odteď bude hlídkovat v novém altánku nepřetržitě a za každého počasí. Nyní abych snad raději chodil kvůli nim druhou stranou!

27.9.44

Proklouznul jsem nepozorovaně. Máma je v Brně podívat se na papeže a táta se díval na televizi, když jsem odcházel do lesa.

Je stále hezky a teplo. Na to, že je neděle, je i poměrně liduprázdno. U Jelínku se mi ukazuje veverka. Na podmáčené louce se pase sama kráva a opodál odhaluje můj dalekohled párek dvou volavek. Rybník Ráj je pustý. Pustý ráj...

Vzadu za dědovým stavením pokračují tři lidáci ve zdění. Na louce u rybníčka se zdaleka vyhýbám zpovykané rodince lidáků s dvěma haranty, která právě vycházela z lesa, samozřejmě s čoklem, který si hraje na lov hrabošů. U potůčku překvapuji srnku.

Mám žízeň. Voda v láhvi se od minule zkazila. Plavou v ní jakési nevábné sraženiny, zjevně bakteriálního původu. Dole v potůčku je vody málo. Podařilo se mi jí sice nabrat plnou láhev, ale při pokusu o vytvoření většího splávku jsem odstranil nesprávný kámen, zničil tím zbytečně obydlí mnoha podvodních larev a říčních červů, i splavné korýtko samo, takže teď už z něj vodu do láhve nedostanu vůbec. To jsem tomu dal! Od nynějška budu muset chodit pro vodu jinam. Nevadí. Vody je všude jinde dost.

Dvě čokoládové kostky z halvového těsta, jež jsem minule vyhodil a ponechal v plen zvířatům, už „myška“ téměř snědla. Jistě také není sama, jako jsem Já. Jednou jsem ji uviděl proběhnout, jinak se snaží být neviditelnou. Má tady soustavu svých nor, ale stanu se naštěstí zatím vyhýbá.

Vyrostly tu též asi čtyři nebo pět brusinek. Nechávám je, třeba se příští rok rozmnoží.

Čtu si mé Básně a písně, ze sešitu ručně slepeného a ještě tehdy na psacím stroji napsaného. Třebaže jsou některé z básní staré i dvacet let a jsou vůbec tím prvním, co jsem kdy vymyslel a sepsal, líbí se mi stále. Je dobré si po sobě pořád číst své myšlenky. Poznáte, že držíte kontinuitu a že jste po všech těch letech pořád stejný bouřlivák.

Po setmění vlezla nějaká „myšička“ pod podlahu. Lokalizoval jsem ji podle šramotu a zlehka položil na to místo ruku. Byla tam. Sáhl jsem si na ni. Leknutím sebou škubla a utekla. To nečekala.

28.9.44

Pročítám Rakovinu na kůži Země, první z mých děl, jež doposud nebyla vydána.

Chodím jen tak naboso po mém lesíku a vyhledávám k meditaci místa prozářená chladnoucím sluncem.

Noc byla již hodně studená.

29.9.44

V devět ráno mám žízeň, jdu tedy pro vodu a zároveň se i projít.

Je zataženo. Napadlo mě, že bych se mohl projít kolem chatek, jež lemují břeh Svratky.

Jak jsem předpokládal, nikdo tam nebyl. Procházel jsem se jim drze po zápražích a nahlížel okny dovnitř. Před jednou chatkou stály boty, v druhé věšák se svršky, v jiné nechali schválně otevřené okenice, samozřejmě jen v patře, aby se zlodějům zdálo, že jsou majitelé uvnitř, ale na mne si nepřijdou. Kdyby byl někdo doma, stálo by tu jistě auto, štěkal by nejspíš pes, ozývaly by se hlasy a zvuky, byl by někdo vidět. Jen v jednu chvíli mě vyplašil rybář, který šel po vzdáleném břehu řeky.

Každou z těch chat bych bral, hlavně na zimu, ale ty sousedy jim nezávidím. Jsou nahloučeny na můj vkus příliš blízko sebe. Takže i tady z toho mají malý koncentrák jako kdekoliv jinde, ve městech a vesnicích. O prázdninách nebo o víkendech tady musí být nesnesitelně přelidněno. Nic pro mne.

Vrátil jsem se za čtyři hodiny, celý uondaný slézáním strmých kopců. Posadil jsem se pak ještě v luhu na břehu potůčku, abych pojedl svačinu, již jsem si vzal s sebou.

30.9.44

V noci drobně prší, zavírám stan. Ráno prší stále drobně a vytrvale, jídlo dochází, knížku mám skoro přečtenou, vyspalý jsem do sytosti, začíná tu být nuda... – jdu domů.

Celou cestu stále drobně prší, přesto mi vůbec není zima. Ve vesnici se spolu druží dvě ovce a jedna kráva. Sluší jim to, ale když se misantrop lépe podívá, vidí, že jsou všichni tři připoutáni ke stromu. Jinak by to byl rozkošný pohled, nebýt toho krátkého řetězu. V potoce se pak vesele čvachtají domácí bílé kachničky. Ty mají volnost, a proto je to již radostnější pohled.

Za vesnicí, ve stejnou dobu, na stejném místě, potkávám znovu tutéž srnku, doprovázenou potomstvem. Dnes však není něco v pořádku: srnče je jen jedno, druhé není v dohledu. Že by zemřelo? Stává se to. Matka beká, ale netuším, zda tím volá ztracené mládě nebo zda tím jen nesouhlasně reaguje na mou přítomnost. Minule byla zticha, když měla ještě obě mláďata.

Na podmáčené louce se opět pase samotná kráva, skoro na tomtéž místě, co minule. Dnes však v její blízkosti nevidím žádné volavky, nejspíš proto, že kvůli dešti nevyužívám pomoci svého dalekohledu. Jsem rád, že bez něj vůbec něco vidím. Například to, že rybník Ráj ožil párem labutí a nejméně desetinásobkem divokých kachen. Na kraji lesa mě pak vítá opět čiperná veverka.

1.10.44

Začíná zřejmě poslední měsíc mého divokého táboření v lese.

Dnes jsem však nebyl v lese, nýbrž ještě doma a v městské knihovně. Oceán příběhů stále nenašli, a pochybuji, že se najde, protože tam v tom mají bordel. Jistě tu „téměř nečitelnou“ dvojknihu o dvanácti stech stranách dávno vyřadili, poněvadž si ji nikdo nepůjčoval, a zapomněli ji vymazat z katalogu, to je všechno. Upozornil jsem knihovnici, že jestli ji dopříště nenajdou, objednám si ji z jiné knihovny.

Pro tento měsíc jsem si nicméně vypůjčil jiný pozapomenutý klenot, a to dlouho plánovaného Seneku a jeho dílo O duševním klidu. Neboť, jak praví překladatel Václav Bahník hned v první větě předmluvy: „Jsou knihy, které musí číst každý vzdělanec.“

         O bordelu v knihovně svědčí i tato kniha. Místo na samostatné polici s antickou literaturou, kam patří, ji mají zařazenu mezi historickými pracemi, kde se krčí naprosto osamocena. Já jsem ji šťastně našel jen podle katalogizačního čísla.

Nelíbí se mi ani politika zdejší knihovny. Podbízí se špatnému vkusu pitomých čtenářek, jimž servíruje každý měsíc stále nové a nové pitomé romány pro ženy, zatímco na čtenáře, jako jsem Já, s vyššími nároky na hodnotná díla, upřímně kašlou. Štěstí, že existuje vymoženost jménem „meziknihovní výpůjční systém“ – byť zvlášť zpoplatněný –, a tak náročný čtenář sežene k levné výpůjčce prakticky jakoukoli knihu z jiné (a lepší) knihovny, kdekoli po republice. Myslím, že začnu tento systém využívat častěji než dosud, protože čím dál chudnoucí nabídka naší knihovny mě přestává uspokojovat.

Jaké čtenářky tvoří většinu zákazníků zdejší knihovny jsem měl ostatně možnost posoudit i dnes, úplnou náhodou, když jsem zaslechl úryvek rozhovoru jedné z nich s knihovnicí. Nevím, o kom byla řeč, ale ta ženská žádala o prodloužení jisté knihy, protože prý „...on to nečte normálně, on to přímo studuje!“ – Jenomže, nemilá paní, jedině takhle se správně čtou knihy! Ovšemže jen ty kvalitní, v nichž je vůbec co „studovat“, čímž se asi myslí číst pomalu, filologicky, a zamýšlet se nad čteným, vychutnávat si vytříbený jazyk a sloh. Jedině bezduchý škvár lze přečíst snadno a rychle.

Právě Seneca je z těch autorů, jehož spisy se musí „studovat“, to jest číst pomalu, stále znovu a znovu. Již od prvních řádků na vás dýchne ta atmosféra vytříbené antické rétoriky. Seneca patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům, třebaže s ním v mnohém nesouhlasím. Ale to je naprosto přirozené. Jen lidé bez vlastního rozumu, jen věřící, jen „lidé knihy“, jak nazývají muslimové židy, křesťany a sami sebe, se mohou s něčím nebo s někým beze zbytku, bez odporu a bez kritiky ztotožnit. Neuznávám tedy Seneku ani tak jako filosofa, jako spíš skvělého spisovatele. I když ani jeho filosofie není vlastně špatná, neboť stoicismus má blízko ke kynismu a ten je blízký i mně.

Svazek, vydaný roku 1999, má zhruba čtyři sta stran a obsahuje tyto kapitoly:

·        O hněvu

·        O blaženém životě

·        O krátkosti života

·        O prozřetelnosti

·        O stálosti mudrce

·        O duševním klidu

·        O volném čase

·        O laskavosti

·        Epigramy

·        Apokolokyntóza

Jak vidno, samá mně příbuzná témata. Názvy kapitol se ostatně až neuvěřitelně podobají názvům kapitol z mého spisku Z poustevníkovy lesní moudrosti!

Těším se na příští dny a noci strávené s touto Senekovou knihou, byť první překlep se vyskytuje hanebně již na záložce, v tom podivném řeckém slově „Apokolokyntóza“, a další hned na straně 14. Doufám, že mi ty debilní chyby nezkazí požitek.

Má to být – ta Apokolokyntóza – prý menippská satira vysmívající se prohlášení císaře Claudia za boha, protože Claudius byl prý slaboduchý a neschopný. Jsem na to zvědavý, již jen proto, že mám o Claudiovi i zcela odlišné, ba přímo protichůdné informace, a také proto, ježto zbožňuji samu satiru.

A o onom zvláštním řeckém slově, v řečtině άποκολοκύντωσις, se mi podařilo vybádat, že je odvozené od řeckého slova κολόκυνθα, jež znamená tykev, kebule, (prázdná) palice, makovice, kotrba a podobné posměšné významové konotace. Apokolokyntóza je tedy česky něco jako „zkebulovatění“. Překladatel vysvětluje toto slovo jako „proměna v tykev“ – utvořeno podle apoteóza (proměna v boha), což podle mého názoru není právě nejnápaditější překlad.

No, snad to bude dobré.

5.10.44

Odcházím z baráku po půl desáté, až když táta odešel nakupovat a máma je taky pryč. Odcházím s tím, že je to až do jara naposled. Teploty klesají, počasí se horší, dnové zkracují. V baráku se topí, jen u nás v bytě je zima jako na dělnické ubytovně. Topení asi bude potřeba ještě jednou pořádně odvzdušnit. To bude zase trvat, než se někdo v baráku uráčí to udělat.

Máma furt říká, že skončím jako bezdomovec, ale Já už jím jsem a nikdy jsem jím být nepřestal. Tohle totiž není domov, to je ubytovna; nic, co bych mohl považovat za své. Tam v ubytovně byla také stále zima, také jsem musel čekat, až se někdo důležitý uráčí zatopit, jsa stále v područí, stále v podnájmu, stále někomu podřízen a na někom závislý. Může se mi někdo divit, že jak můžu utíkám do lesa, kde jedině mohu mít pocit opravdového domova?

Dnes jsem váhal s odchodem do bezdomoví, poněvadž bylo zataženo a vypadalo to znovu na déšť, který během noci ustal. Nakonec jsem nelitoval: o polednách, když jsem dorazil do tábora, zázračně vysvitlo sluníčko; sluníčko, jež však už nezahřeje po těle, jen na duši.

Kape mi z nosu a je mi zima. Přesto je v lese stále nádherně. Musím se z něj stáhnout spíš z důvodů rozumových, vzhledem k pokročilé roční době, než kvůli počasí. Lépe to udělat teď, kdy je venku ještě snesitelně, než být vyhnán potom plískanicemi, fujavicemi a ranními mrazíky.

Zvenku stan osídlila maloočka smaragdová, pěkný velký zelený pavouk. Pravidelně po setmění prochází kolem stanu nějaká „myšička“, ale naštěstí má vždy namířeno jinam.

V noci prší.

6.10.44

Ráno je po dešti, ptáčci zpívají jako na jaře. Je to nějaké stěhovavé hejnko budníčků a sýkorek, jež putuje lesíkem ze stromu na strom. Tak jako hejnko čížků u nás před barákem, jež jsem z okna kabinetu pozoroval dalekohledem.

Vstávám, abych se po dlouhé noci protáhnul. Obouvám se a sestupuji lesem na cestu vinoucí se údolím potoka. Svítí slunce. Listí padá, havrani krákají. V potoce nabírám vodu. Je to místo se silným proudem. Voda se odtud nabírá do lahve rychle a pohodlně. Má to však nevýhodu v tom, že proud s sebou strhává poprvé mušku, podruhé jakousi larvu, až teprve napotřetí je voda konečně jaksepatří průzračná a čistá.

Pěkně jsem se tou chůzí rozhýbal, ve dvou mikinách zahřál (minule jsem si ještě vystačil jen s jednou), a dostal jsem vlčí hlad.

Je tu stále krásně, i když čím dál větší zima. Les je tichý jako opuštěná svatyně. Nebude se mi odsud chtít.

         Čtu Seneku. Zatím se mi líbí ze všech antických autorů nejvíc, i když ani on si neodpustil „povinné“ humanismy a anti-animalismy; zvířata zjevně neznal z přírody, nýbrž jen jako otupělé otroky lidstva nebo jako rozzuřené bestie z cirku. Humanismy v jinak dobré knize jsou nešvarem všech nedůsledných filosofů – takže všech. Na to jsou všichni prostě příliš lidští. Seneca je mi sympatický tím, že chválí Epikúra, a to i přesto, že – jak sám píše – je to v rozporu s jeho souvěrci, to jest se stoiky. Pilně opisuji, takže výpisky vydají na další velkou přílohu.

         V knize se ovšem vyskytují časté chyby. Jsem s četbou zhruba v polovině a už jsem napočítal přes čtyřicet chyb. Odpovědný redaktor se jmenuje přiléhavě Šmatlák. Stránky jsou od nějakého vypůjčovatele tak špinavé a ušmudlané, že se z toho zvedá žaludek a kriminalisté by z nich mohli pořizovat otisky prstů – to jsem nezažil. Některým lidem knihy do jejich nečistých pracek opravdu nepatří.

         Často vázne překlad, například místo slova „znenadání“ napíše překládatel podivný paskvil „mimo nadání“ a podobně; věty někdy nedávají smysl a tak dále. Někdy se mýlí i ve vysvětlivkách: u výrazu „hemina“, což je název nádoby na víno, řecky také zvaná kotylé, česky mísa, píše poprvé chybně, že je to pouze dutá míra, a podruhé se mýlí v tom, že tato míra má 0,44 litru, kdežto ve skutečnosti je to 0,27 litru.

         Dvě hodiny před západem slunce se jdu projít po horním lese s výhledem na rybníček a louky. Vidím celkem pět srn i s mláďaty. Otravují kloši, tato „létající klíšťata“. Vletí vám do otevřených úst, do očí, nalétávají do obličeje, do uší, do vlasů, za límec. Dostanou-li se na kůži, zbaví se křídel a sají krev. Jednou jsem jednoho takového kloše našel ve vlasech přisátého k mé hlavě. Většinou je však najdu dřív než se přisají, protože strašně lechtají.

kloš jelení (Lipoptena cervi)

V noci zase prší, anebo je příliš zataženo, aby mohl úplněk naplno předvést svá kouzla.

poslední, 8. díl >>>

<<< předchozí, 6. díl