Misantropovy stránky

10.8.43

Ráno mám průjem; nejspíš po melounu, který jsem doma snědl.

         Večer nabírám v potoce vodu a v zamyšlení chvilku v sedě ustrnu. Když jsem se probral a vstávám, stojí nade mnou srnec, překvapený stejně jako Já, a s dusotem se valí po hřebeni kopce honem někam schovat. V lese vládne tísnivé ticho; ozývají se jen cvrčci z luk a palouků.

11.8.43

Od půlnoci prší; o půl desáté už zase svítí letní sluníčko. Trošku se tím rozezpívali ptáci. Slyšet jsou kupříkladu lužní sýkorky, koňadry a místní ťuhýci, hnízdící nedaleko v růžovém křoví. Lidužel se dnes také rozhlučeli zcela jiní „ptáci“ – stíhačky.

         Bydlení ve vysoké trávě s sebou nese jisté nevýhody: jsem obsypaný malinkými klíšťátky. Vytahuji si je z kůže někdy ještě i doma na druhý den. Hrozně to svědí.

         Přeháňky během dne pokračují, k večeru se vyjasnilo. Pozoruji z posedu srnce, jak prochází šeřícím se lesem – a učím se. Vychází z úkrytu zpravidla až večer, až je všude klid. Jde pomalu, obezřetně, všechny smysly napjaté, často se zastavuje a větří; zkoumá okolí, dává si načas. Spěch zabíjí; a když jdete pomalu, víc toho uvidíte, lépe rozpoznáte nebezpečí pohybující se rychleji.

12.8.43

V noci pršelo. Ráno mám opět průjem. Prakticky už třikrát po sobě. Něco se děje, jenom si zatím nejsem jistý co. Ale zjistím to. To nebude melounem.

         Ve 20 hodin došlo jídlo. Před půlnocí se musím přistrojit a zavřít stan, jaká táhne zvenku hnusná, vlhká, lezavá zima. Pod podlahou a kolem stanu šustí a šuká „myšička“.

13.8.43

Den leváků, můj den. Avšak špatný den. Ve 4 hodiny mám hlad, spát už se mi nechce a venku prší. V 7 hodin konečně přestává tolik lít, a tak se hladový vydávám na vlhkou a dlouhou cestu domů. Samozřejmě jako naschvál znovu prší, jen co vytáhnu paty z lesa, a pak drobně mrholí skoro celou cestu. Sice jsem se táhnul promočený a vyhublý jako zbědovanec od Stalingradu, ale takovou procházku bych bral častěji: po celé dvouhodinové trase jsem míjel spoustu srn a krav, ale ani jediného lidáka! Nádhera.

16.8.43

Zažívání se ustálilo. Zjistil jsem, že jsem zřejmě prodělal střevní chřipku ze zkaženého jídla. Tu jsem ještě neměl.

         Vstávám dřív než slunce. Elegantní štíhlá kočka, černá jako panter, se vymrštila mocným dvoumetrovým skokem z hlubokého koryta potoka před dědovým stavením. Snídám lehce na březové lavici pod „borkami“ a pokračuji dál. Stan je v pořádku, přestože pod ním bydlí „myšička“, jen trochu páchne plesnivinou. Asi ho budu muset některý den sbalit, odnést domů a nechat ho pořádně vyschnout.

         Je krásný tropický den. Ptáčci poletují kolem v olších a motýli se radují z květů. Po moskytiéře se prochází ještěrka a loví drobný hmyz. Zábavné je pozorovat pavouky sekáče – tedy pokud se vůbec hýbají, protože většinou odpočívají se svýma osmi dlouhýma nohama doširoka roztaženýma jako předsunutá obrana. Chytne-li jej útočník za jednu nohu, pavouk tu nohu uvolní a útočníkovi ji ponechá, zatímco sám prchá. Někteří staří harcovníci už mají jen sedm nebo i pouhých šest nohou. Některé nohy mají kratší, ulámané nebo okousané. Můj stan si sekáči oblíbili nejen jako místo k odpočinku, ale používají ho i jako rezonanční plochu: postaví se na nohy, tělo zvednou do výše a tajemnými rytmy bubnují tělem o stěnu celty. Pohybují se chůzí srandovně houpavou. Mně se však již klíží oči. Konečně se kloudně vyspím.

         Východní frontu jsem doma dočetl a nyní jsem si s chutí otevřel můj Plivanec na rozloučenou. To je kniha! Myslím, že většinu chyb, jichž jsem se v životě dopustil, jsem udělal v důsledku toho, že jsem si málo připomínal mé geniální myšlenky, málo se jich držel nebo je dokonce pozapomněl. Na základě četby této knihy knih mě právě teď napadlo zbudovat si tady mezi olšemi zemljanku, abych tu mohl přebývat i v zimě. Tady by to možná konečně šlo, sem nikdo nepřijde. Jenomže ta práce s tím! Ani nevím, jak se taková zemljanka dělá. Snad najdu návod na Internetu a pak o tom budu ještě přemýšlet. Odrazuje mě už teď vyhlídka na týdny, možná i měsíce dřiny, utajování, opatřování a nošení nářadí... Navíc na podzim listí opadne a bude sem víc vidět, v zimě napadne sníh a pak sem moje stopy někoho zavedou a budu mít utrum i v létě... – kdepak, vidím to bledě. Lépe se držet krizové varianty „Tahiti“. –

Náhle jsem zaslechl z přilehlého lesa lidské hlasy. Snad poprvé odtud někoho slyším. Tady pod olšemi se však vůbec nebojím, že by sem někdo vnikl a objevil můj tábor.

Neprostupnou okolní džunglí jsem si prošlapal cestičku k dolnímu bližšímu potůčku, zničil při tom nechtěně asi základ jednoho nově budovaného ptačího hnízda, ale vody proudí v žabí strouze příliš málo na nabrání do lahve. Po dešti to bude možná lepší. Prozkoumal jsem při té příležitosti i protější břeh a hustý lesík na něm rostoucí. Zajímavé místo. Pár nouzových stanovišť by se v případě potřeby našlo i tam.

Dvakrát jsem na podvečerní procházce potkal jednoho a téhož sportovního běžce: jednou, jak supěl do vršku, a podruhé, jak přeskakoval kaluže bláta směrem dolů. Pak jsem ještě zdálky viděl další dva pěší turisty, zřejmě otce se synkem; s takovým škaredým dítětem, tlustým v obličeji – nejspíš kripl na těle i na duchu. Dnes je tu nějak rušno. To bude tím, že je neděle. Raději se stáhnu zpátky do své skrýše. Výstřely z pušek se ozývají už od samého rána a večer ještě víc.

K poslechu mám další dvě skvělé hardcorové kapely: All Out War a o něco lepší Hatebreed. Druhým diskem k poslechu je pak ještě album „Paradise Now“ výborné německé industriálně metalové kapely die Krupps. Škoda jen, že její texty nejsou v rodné němčině, nýbrž ve „vítězné“ angličtině.

17.8.43

Léto budiž pochváleno! Ten srpen je stejně nejlepší měsíc: vyznačuje se nejpěknějším a nejstálejším počasím. Je opět horký tropický den; jako v Indii, nebo spíš jako na Tahiti, k němuž upínám své poslední naděje. Však jsem si již začal doma opakovat francouzštinu; nerad bych ji zapomněl, jednou se může hodit. Myslím na to pokaždé, když vidím vysoko na nebi třpytit se letadlo na konci dráhy z kondenzačních par.

         Vedro je šílené. Jdu se k potoku napít a hned nato k rybníčku se vykoupat. Potom jsem se posadil v stinném lese a oddal se hlubokým meditacím.

18.8.43

Půl hodiny po půlnoci se strhla bouře. Přes den je však zase hezky. Po poledni jdu na procházku. Zkazili mi ji tři cyklisti. Zas někdo! Asi se budu co nejvíc vyhýbat i té modré stezce; ta je nějak moc frekventovaná. V trávě jsem málem šlápnul na hada. Byl černý, takže zřejmě užovka. Stejně jsem se však lekl. Já a zmije... –

Od rána mě bolí levé koleno. Musel jsem si ho nějak přeležet, nebo co. Vůbec ho neohnu. Žel, je to totéž koleno, jež mi otíká už od mého neslavného účinkování ve fabrice. Začínám být chabrus na kolena. Budoucnost nebude pěkná.

V 16 hodin jsem snědl poslední jídlo – česnekové tofu. Je čas přichystat se na strastiplnou cestu domů pro další zásoby. Teď odpoledne to bude jistě horror non vacui, ale nedá se nic dělat: do rána bych o hladu nevydržel v o nic lepší náladě. A když si na cestu nasadím sluchátka s dobrou údernou muzikou, tak to možná nebude tak zlé...

...Avšak zlé to opravdu bylo. Ani zapnutý walkman mi tentokrát nepomohl. Vesnice byla plná lidáků, aut i psů. Nejotřesnější bylo, že i z dědova stavení na mne štěkala smečka hned tří čoklů! To mohl být můj domov – a „Brňáci“ z něj už taky udělali psinec! U rybníka Ráj se také couraly nějaké dvě coury – málem jsem je potkal! U zahrádek Pod kopcem na mne také hulákali čokli, před krámem samozřejmě zase hlídkovala stará známá firma: ten chlap s černým chundelatým čoklem, s nímž jsem se jednou dostal do konfliktu! V baráku na chodbě jsem potkal sestru. Ta je taky nějak odporně tlustá... Všude lidí jako vší! Všichni tak hrozně páchli jakousi smradlavou mastí (asi na opalování), že se to nedalo vydržet. A ze všech – z lidí i psů – vyzařovalo takové nesnesitelné neurotično, že jsem byl rád, že můžu doma za sebou zavřít pokoj a zamknout se v něm. Odporné. Myslel jsem, že se najednou všichni na sebe vrhneme a budeme se navzájem vraždit, kousat a rdousit! Už nikdy nesmím nikam jít odpoledne. Zkusil jsem si to – a bylo to hrozné.

20.8.43

Ranní přechod z domova do bezdomoví se nesl v duchu vyjádřitelném slovy: srnky, krávy, kočky – a Já. Už nikdy nesmím vkročit na nepřátelské území v odpolední špičce – to si prostě zapovídám! Minule to bylo tak hrozné, že se divím, že jsem to přestál bez konfliktu. To neurotično bylo tak husté, že se dalo krájet. Dnes jsem sice taky potkal dva tři psohlavce a průmyslový rambajz drásal mé uši též, leč všechno z toho bylo ještě ospalé, bylo toho málo a ihned za městem to skončilo – načež se rozhostil ráj zvířat, ta lepší, světlá, odvrácená strana planety.

Koleno však stále bolí. Obávám se, že jsem si je odrovnal ve fabrice a že už se to nikdy nezlepší; že už nikdy nebudu skákat přes kaluže; že to znamená konec mládí; a že stáří se hlásí už teď postupným chřadnutím těla. Seton měl artritické koleno už ve třiceti letech, a Já to mám mít navíc po kom zděděné: po matce.

         Kvůli ohlušujícímu rachotu stíhaček se špatně dospávalo. O 13. hodině jsem se chystal jít se vykoupat. Nejprve jsem jedl, pak chvilku četl Plivanec na rozloučenou, pak jsem dostal chuť poslechnout si trochu hudby skupiny American Head Charge, načež se mi chtělo spát... – a probudil jsem se večer v 19 hodin!

         Na mé „zahrádce“ před stanem poletuje z květu pcháče zelinného na květ dlouhozobka svízelová svým typickým kolibříkovitým způsobem. Jdu pro vodu a dále ještě nahoru k louce podívat se na srnky. Viděl jsem tři, ale všem jsem nechtěně zkazil pastvu, poněvadž mě také uviděly. Byla to škoda, protože se mi líbilo, jak si labužnicky pochutnávají na jeteli. Bát se a mít se na pozoru před člověkem mají proč, neboť je slyšet několik výstřelů, byť vzdálených. Já jsem samozřejmě ostražitý též. Znám myslivce a vím, že to jsou všichni nebezpeční psychopati, psychisch abnorm.

         Tam nahoře v lese je krásně sucho a o dost tepleji než dole mezi olšemi. Dole je to sice dobrá skrýš, ale pořád se nemohu zbavit dojmu, že jsem tam v podstatě ve vyhnanství.

21.8.43

V noci bylo zima. Po 14. hodině se jdu vykoupat. Voda je teplá, ale hladina rybníčku je následkem toho pokrytá zelenými sinicemi. Koupání v takové vodě prý může způsobit alergické kožní reakce, zažívací potíže nebo zánět spojivek – nic z toho se mě zřejmě netýká; nevadí mi to. Asi je to záležitost jen pro ultramoderní degény, ne pro přírodního tvora jako jsem Já.

         Zdálky pozoruji na modré stezce dva takové exempláře ultramoderních degénů: povedený párek cyklistů v červených trikotech, jak nadávají na rozbahněnou cestu:

         „Do píči, tady je vody, kurva!“

         Měl jsem chuť zavolat na ně z úkrytu jako duch lesa:

         „Tak co sem lezeš, vole, nikdo tě nezval! Mamí, já jsem se ušpinil, přijď mě umýt, vyprat a přežehlit! Mamí, já jsem se posral, přijď mě přebalit!“

         Odporné hovado, ten člověk. Stačí ho jen krátce zahlédnout či zaslechnout, abych měl po náladě.

         Po západu slunce zkouším z posedu nad rybníčkem vyčkat příchodu srn na pastvu, ale dlouho nešly, a tak jsem to vzdal. Neviděl jsem ani kopýtko. Holt mě přechytračily. Pouze zvědavý párek tamních budníčků se na mne létal dívat, jinak nic. Aspoň něco.

         V noci sprchlo a trochu se i blýskalo a hřmělo.

22.8.43

Skoro celý den vytrvale prší. Bavím se četbou mého geniálního velevýtvoru – Plivancem na rozloučenou. Schopenhauer má pravdu: nejlepší dílo stvoří „člověk“ v mládí, v rozpuku tvořivých sil. Nyní sice píšu také, a rovněž geniálně, ale to hlavní jsem už v podstatě promyslel a sepsal, není co víc k tomu dodat. V současnosti mi zbývá již jen psaní deníků, ono neúnavné zapisování prožívaných dobrodružství; což také není úplně marná činnost: čte se to potom jako napínavý román na pokračování.

         Po 19. hodině, dřív než se setmělo, jsem konečně využil té mé prošlapané cestičky k potůčku v dolním lese a nabral jsem z něj vodu do lahve. Bál jsem se, že v korytu poteče málo vody, ale byl jsem příjemně překvapen docela silným proudem. Však také prší bez ustání skoro celý den! Za plného světla druhého dne jsem zjistil, že ve vodě plave spousta jakýchsi drobných částic – zřejmě rostlinných zbytků zachycených silným proudem –, ale zase mi po tom vůbec nic nebylo! Proč by také mělo, že? Nejsem přece žádný degén.

         Až v noci přestal padat déšť – zato však začaly padat stromy: slyšel jsem skácet se minimálně dva! Já jsem naštěstí mimo dosah dopadu kteréhokoliv z velkých stromů v okolí.

23.8.43

V poledne mi došlo jídlo. Bylo sice zase už dost pozdě, ale v neděli je to prakticky jedno. Cesta byla celkem pohodová: lidí jsem si nevšímal. Míjel jsem z nejkratší možné vzdálenosti stádo dobře najezených, spokojených a ležících krav a telátek. Bylo to hezké. Krávy jsou pohodářky. Ze všech zvířat divokých i domácích mi právě tyto velké ušlechtilé bytosti přirostly asi nejvíc k srdci. Nechápu, že na ně může někdo vztáhnout svou vražednou pracku! Co za úchylné sadistické stvůry to musí být! Ublížit třeba tomuto milému telátku přede mnou! To si žádá od srdce nezkaženého spíš pohlazení a bezpodmínečnou ochranu! Kdybych měl tu moc, chránil bych krávy víc než lidi. Myslím, že bychom v tomto měli jednoznačně následovat příkladu velké moudré Indie.

         Cestu políčskými předměstími – uličkou hanby – jsem zvládnul také dobře, s pomocí kapely Napalm Death ve sluchátkách. Tato nestárnoucí anglická skupina je dobrým příkladem toho, jak hudebně nestárnout a držet krok s nejnovějšími trendy té nejtvrdší muziky. Začínali jako punk/hardcore a vymysleli úplně nový druh hudby: britcore. (Jejich tehdejší bubeník Mick Harris také vymyslel nový styl hraní na bicí – ten nejrychlejší!) Nyní jsou ovšem vedeni jako grindcore nebo deathmetalisté, a i v tom je kus pravdy. Oni se totiž stále vyvíjejí a stále přicházejí s něčím novým – a stále je to ta nejtvrdší muzika. Neřekli byste do nich, že se na vrcholu hudebního nebe drží už tolik let – od roku 1982! Stále jsou také nespokojeni se stavem našeho světa, jak lze snadno zjistit z textů. Vynikající ruský bezplatný archív тяжёлой и рок музыки o nich píše, že: „tito inovátoři úderné muziky dělají takový proti všemu jsoucí brutální hluk, že lze jen těžko uvěřit, že to mají na svědomí lidé.“ Hned jsem si z toho archívu stáhnul dvě jejich nová alba. Já také nevěřím, že Napalm Death jsou jen nějací obyčejní špinavokrevní lidáci (víte, jak to myslím).

Napalm Death

27.8.43

U Borové byly nalezeny dělostřelecké granáty z druhé světové války. Nalezl je prý nějaký čtyřicetiletý muž pomocí detektoru kovu. To by tedy mohl být ten samý „šílený numismatik“, který na jaře u Jezírka za Sádkem prošel s hledáčkem kolem mého stanu! (viz der Weltabwender 5., 17. dubna 43) Kolik takových hledačů pokladů se může toulat po zdejším kraji? Moc ne. Určitě to je on.

Doma mě to sere. Krotitelé jsou po čase nesnesitelně otravní. Musím se před nimi zamykat, aby mě nerušili s každou hloupostí v ty nejnevhodnější okamžiky. Z baráku mezi lidi nevycházím radši vůbec. To si šetřím na nutné cesty do lesa a zpátky, i když je to pěkná procházka ta trasa Políčka – Korouhev: nikde se nemusí jít po silnici ani dlouho po vesnici a misantrop prochází hezkou otevřenou krajinou bez lidí a s mnoha zvířaty – co víc si přát?

Salomé zjistili doktoři cukrovku. To abych si na ni dával pozor i Já, protože po matce dědím všechny její tělesné neduhy, jak se ukazuje například na kloubech. Ještě že po ní nedědím její duševní nedostatky. Salomé tajně navádí tátu, aby mi nekupoval jídlo ven, protože pak utíkám na dlouho z domu.

Kdo by neutíkal? V baráku a kolem něj dál pořád štěká čubka nebo hulákají parchanti. Nedá se v něm spát, nedá se v něm žít. Jedině ostřelovačka by se v něm uplatnila. Ta by věru nevychladla!

V noci pršelo. Ráno je šero, mlha, ale teplo. Plížím se o šesté z domu jako z vězení. Nikde nikdo. Rudá žhavá koule se zanedlouho prodírá mlžnými mračny a pomalu je rozpouští. Za zahrádkami „pod kopcem“ jsem myslel, že jsem se snad přes noc změnil v srnu. S tou si mě totiž zřejmě spletlo jedno zatoulané srnčí mládě, které se ztratilo mámě. Blížilo se ke mně z husté mlhy a Já nevěřil svým očím. Několik minut mě zkoumavě obcházelo, zíralo na mne, až jsem si začal myslet, že snad chce jít se mnou, než konečně zblízka poznalo a pochopilo svůj omyl: ten záhadný tvor není jeho matkou. Načež rychle uteklo kamsi do mlhy směrem k lesu. To jsou zážitky! Musel jsem si to zapsat, jinak bych možná za pár dní podlehl dojmu, že se mi to celé jen zdálo. Snad srnčátko svou mámu v pořádku najde.

Koleno stále bolí. Není to bolest, spíš jaksi „vázne“. V chůzi mi to (zatím) nepřekáží, nicméně musel jsem kvůli tomu přestat cvičit karate. Právě cvičením karate jsem si tu bolest asi způsobil. Také mi teď působí potíže sedět po japonském způsobu, to jest na nohách skrčených pod sebou. To je vskutku bolestivé. Pravdou je ovšem fakt, s nímž je mi nutno se smířit: už to nikdy nebude jako dřív, jako za mlada. Spíš to bude víc a víc horší.

Ve vesnici už je rušno. Pod „borkami“ opět potkávám známou černou panteří kočku. Nikde po cestě jsem však tentokrát neviděl ani jedno stádo, ani jednu kravku. To je divné... Kde jsou všechny?

Po příchodu do stanu se potvrdily moje nejhorší obavy: „myšička podnájemnice“ udělala v moskytiéře dvě menší dírky. Tušil jsem, že se to dříve či později stane. Jak máte za sousedku „myšku“, tak je téměř jisté, že k tomu jednou dojde; že něco prokouše. Teď je to tady, a radost z toho pochopitelně nemám. Nový stan! Ze zkušenosti už vím, že teď pomůže jen buď se přestěhovat, nebo brát stan vždycky s sebou domů. Jinak mám po stanu. Sakra! Furt něco.

Těším se na kvalitní spánek. Usínám za zpěvu a tlukotu křídel ptáků. Frr! Píp! Frr! Tik, tik!

Odpoledne jsem se vydal za potůček hledat jiné stanoviště. Bylo krásně teplo, takže jsem se jen obul, ale jinak jsem zůstal nahý. Je to tam nahoře nad potůčkem pravý labyrint: místo jsem našel, ale dlouho mi trvalo, než jsem si proklestil a zapamatoval cestu; často jsem bloudil a v rozpacích přemýšlel, kde to jsem a kudy jít.

Večer konečně již dobře znám cestu a stíhám se ještě i přestěhovat. Ani při tom se neobtěžuji s oblékáním. Je to paráda – cítím se jako Mauglí, dítě džungle.

Slunce zapadá a Já ještě stíhám vrátit se zpátky k potůčku a nabrat z něj vodu do lahve na nadcházející noc. Stále nahý žíznivě piji.

Na novém stanovišti je sucho, prostorno a vůbec žádní komáři. Jen hodně velkých rezatých samiček klíšťat. Jednu jsem nalezl přisátou i na hlavě ve vlasech. Kolem žije a roste plno malých modřínů, břízek, olší, u potoka i jeden doubek, a samozřejmě smrčky. Hlavně se to tu zdá být nedobytné, nepřístupné pro lidáky. Líbí se mi zde. Jak to tu bude s „myšičkami“, to ukáže čas. Letos je to už sedmé různé stanoviště. Jsem opravdu přelétavý pták, der Wandervogel! Změna je často nejen nutná, ale i užitečná a milá. Škoda, že to nejde tak snadno i s tím nenáviděným barákem ve městě.

28.8.43

Na dnešek připadá stylové výročí: v roce 1838 byl založen Žofínský prales.

Pozoruji po ránu veverky, jež chodí okolo, a drobné tvory, kteří osidlují volný nabízející se prostor mezi moskytiérou a střechou stanu: pavouček čelistnatka, pavouk sekáč, průhledná housenka s dvěma páry panožek, a jiní. Zpívají budníčci. Pohoda krásného letního dne.

Jdu se koupat. Nijak při tom nespěchám. Mám čas. Nikdo sem nepřijde. Koupání je to sice skromné, stísněné jako ve vaně, nicméně pár temp se dá přece jen udělat, než misantrop přeplave na druhý břeh. Nastavuji pak mokré nahé tělo teplým slunečním paprskům. Sedí se tu tak dobře... U vody je pořád na co se dívat: na různý hmyz, na rozličné rostliny, na vodní živočichy, neboť právě u vody, víc než kde jinde, panuje velká rozmanitost druhů. Také se můžete rozhlížet široko daleko a do všech stran kolem sebe. Můžete pozorovat veškeré dění na obloze: od ptáků po měnící se tvary obláčků. Sama v slunci se lesknoucí a ve vánku se pohupující hladina vody působí uklidňujícím a mírně hypnotizujícím dojmem. U vody je to zkrátka fajn. Dokonce jsem odtud zahlédl i dvě srnky – toť se ví, že jen na dálku, dalekohledem.

Večer se stmívá ve zvláštním okrovém světle. Asi bude pršet. V noci se blýská a vzdáleně duní hrom, leč bouřka nepřichází. Podle prodlevy mezi zablýsknutím a hřměním vypočítávám vzdálenost bouře na přibližně dvacet kilometrů. Nás tedy minula.

A myslím, že jsem odrazil první pokus „myšičky“ zabydlet se pod podlahou mého stanu na novém místě. „Útočí“ věru brzo. Napadla mě otázka po původu onoho zaháněcího citoslovce „kšá“. Zní to trochu indicky, původ bude jistě velmi starý. Možná má to citoslovce „kšá“ společný kmen se sánskrtským slovem mókša (vysvobození), nebo se slovem akšara, což znamená „nezničitelný“ (samotné „kša“ by potom mohlo znamenat opak, tedy něco jako „znič se, zhyň!“). Inu, je to zajímavé. Kšatrijové se nazývala indická kasta válečníků. Něco s tím bojem nebo zabíjením či osvobozováním to možná přeci bude mít společného.

Od Jimramova zaznívá jakási hudební produkce. Jsou to ozvuky tamějšího každoročního festivalu Otevřeno. Nikdy jsem tam ještě nebyl, a ani letošek nebude výjimkou. Není to špatné, co slyším. Já si však pouštím do sluchátek něco lepšího: svéráznou hudbu americké skupiny KOЯN.

29.8.43

Ráno prší. Je chladno. Na Tahiti začal třídenní svátek žen a květin...

Půlku dne jsem prospal, četl Plivanec a znovu spal, na malou procházku jsem se dostal až odpoledne, když opět vysvitlo sluníčko.

Ochutnal jsem pár zralých ostružin.

Nahoře u skalky zase šmejdila nějaká houbařka. Její nůž se blyštil ve slunci. Znechuceně jsem se otočil zpátky – to se dalo čekat.

Na posedu jsem pobyl jen krátce, neb mě přepadl hlad.

Do tábora jsem se vrátil jinou cestou – odzadu. Jen tak namátkou jsem vlezl v podřepu do lesíka – a objevil jsem se rovnou před stanem! To je orientace!

Od Jimramova je opět slyšet „zábava“. Kdyby bylo vstupné bezplatné, možná bych se tam šel podívat, možná i jedno dvě pivka bych si dal, ale je to odsud daleko, peníze nemám a mezi lidi nechodím. Radši si pustím své oblíbené Napalm Death.

Evropská noc pro netopýry může začít.

30.8.43

Rána jsou chladná. Přestože slunce svítí, dlouho, předlouho, až do dvanácti, se zahřát nemohu. V poledne také dojídám poslední jídlo: arašídové kukuřičné křupky. Ještě si dvě hodinky čtu, a když se chystám k odchodu, zjeví se náhle nehlučně přímo před vchodem do stanu roztomilá rezavá veverka! To jsem měl vědět; býval bych jí byl nechal pár kousků křupek – třeba i všechny! Na těch by si bývala pochutnala! Několik minut jsem se bavil pozorováním, jak běhá a skáče po okolních stromech. V přírodě je tak krásně... Teď veverčino skotačení vystřídal párek červenek, jenž zvědavě okukuje stan. Ta zvířata mě snad dnes nenechají odejít! Nasypu jim všem alespoň zbylé drobečky, aby ze mne také něco málo měla. Je to i tak stále málo za to, že těší můj žal a poskytují mi radost ze života. I kdybych se s nimi rozdělil o první i poslední sousto, pořád by to bylo málo. Nejlepší dárek, který by potěšil jak je, tak mne, by bylo snad jen vyhlazení lidstva.

         Na cestu domů jsem vyrazil, stále trochu zimomřivý, oblečen v tričko, tenkou černou mikinu a maskáčovou vestu. Postupně, jak jsem se zahříval chůzí na slunci, jsem shazoval všechny svršky, dokud na mně nezbyla jen ta vesta a kalhoty.

         Za plotem zahrady dědova stavení už mají vykopané základy čehosi, co zatím není patrné, jaká stavba z toho bude, až to bude. Nyní jsem jen zastihl čtyřčlennou rodinku házet do výkopu balvany.

         Za vesnicí jsem potkal jakousi čůzu nahoře oblečenou jen v podprsence, kterak kráčí dolů proti mně. Čuměla na mne vyzývavě; asi si myslela, že jí budu zírat na prsa, nebo co. Vycítil jsem ten sprostý pohled děvky a schválně jsem se na ni ani očkem nepodíval, hlavu i zrak sklopený k matičce zemi. Matičku zemi mám rád, děvky nesnáším. Napadlo mě, že to je možná jedna z přechodných obyvatelek dědova stavení. Na obyčejnou vesnickou holku moc nevypadala; spíš patřila mezi brněnské lufťáky, jimž patří ve vsi nejedna prázdninová chalupa. Prázdniny teď končí, takže bude od nich pokoj. Šla zřejmě od rybníka Ráj. Proto tam nebyla jediná kachna, jediná volavka. Teplé slunečné odpoledne mě lákalo ke koupeli, ale při mé smůle by tam zrovna někdo vlezl a vyrušil mě s holým zadkem. Nechám si to na některý pěkný zářijový den, po prázdninách. To se možná osmělím, až nebudu všude cítit člověčinu.

         Volavky byly všechny na louce u lesa, kde dělaly společnost jedné poklidně se pasoucí srnce. To bylo shromáždění! Nejméně osm volavek! A jak se pěkně spolu se srnkou snesly! Škoda, že nepřijaly mezi sebe i mne, když jsem se ubíral napříč loukou k jednomu ostružiníkovému keři, kde se každoročně krmím. Avšak ouha! Tentokrát se buď žádné ostružiny neurodily, nebo mi je někdo všechny vysbíral! Spíš bude platit ta druhá možnost, protože tráva je kolem keře nějaká prošmejděná, jako od nějakých šmejdů. To je hrůza! Nechali mi jedinou ostružinu, ještě k tomu hlídanou pavoukem křižákem, jenž si kolem ní utkal svou síť. Tak tu si můžete nechat taky, hovada chamtivý! To je strašné: kradou mi svět, po kouscích, rok co rok něco ztrácím, rok co rok mě o něco připravují, odněkud vypuzují. Kde to skončí? Za pár let se snad už nenapiju ani té čisté vody z lesního potůčku, protože ji lidáci jistě svedou do vlastního přivlastněného koryta a mne k ní nepustí.

31.8.43

Návštěva knihovny. Taky hrůza. Chtěl jsem si půjčit Oceán příběhů od indického autora jménem Sómadéva, ale v knihovně panuje takový bordel, že nemám nic. Vůbec jsem tu knihu nemohl najít! V katalogu ji mají vedenou, ale v regálech není. Až jsem musel požádat knihovnici, naši sousedku (ta protivná a hloupá tam nebyla), aby mi tu knihu pomohla najít. Samozřejmě, že ji také nenašla. Dívala se do počítače – tam ji mají; sice si ji prý ještě nikdy nikdo nevypůjčil (jaké překvapení), ale je tam vedená. Ve skladě také není. Záhada. Vlastně to není žádná záhada: je to bordel. Je to však především škoda: na tento druh literatury jsem zrovna naladěn. Indie mě fascinuje. Samotné posvátné hinduistické texty jsou sice nudné slátaniny, ale v příbězích z běžného života Indů se skrývá mnohé kouzlo i moudrost. Asi si Oceán příběhů budu muset objednat za 10 korun z jiné knihovny. Půjčil jsem si místo toho něco jiného, podobného: jmenuje se to Moudrost a umění starých Indů. Je to velká přehledná publikace s obrazovými přílohami (i barevnými), kniha o třech stech stránkách čtvercového formátu, vázaná v pevných, tvrdých deskách, vyšlá v roce 1971 v nakladatelství Odeon u příležitosti 20. výročí indické republiky a prodávaná tehdy za cenu pouhých 53 korun československých! Na dnešní dobu neuvěřitelná láce! Ať byli komunisti jací chtěli hlupáci a násilníci, podporou takovýchto levných a přitom kvalitních knih se zavděčovali.

Pro tátu jsem vypůjčil knížku Za Heydrichem otazník. Tu si možná také přečtu, třebaže nacistická éra nemá pro mne již větších otazníků a v podstatě mě literatura faktu z tohoto jakkoli velice zajímavého období dějin nudí.

Také jsem se dnes praštil přes kapsu a v levném obchodě „vše za 39 Kč“ jsem pořídil barvu na vlasy. Moji oblíbenou černo-modrou sice neměli, ale obyčejnou černou ano, a tak jsem ode dneška zase jako mladík s havraními vlasy. Těch stařeckých šedin jsem měl už dost, vypadám s nimi jako nějaký usedlý starý pakokot. Ještě by to chtělo, aby vlásky víc povyrostly do délky, a tím i do divoké krásy. Už mi lezou skoro do očí a přes uši.

2.9.43

O šesté jsem se potají vytratil z domu.

Cestou jsem viděl neuvěřitelné množství srnců: dohromady čtrnáct! Konec prázdnin je znát: méně lidu, a tím i více zvěře, která není již tolik rušena a odvažuje se častěji vyjít z úkrytů. Konec prázdnin lidužel znamená i to, že vesnicí proudí zástupy školáčků, právě když jí po sedmé hodině procházím Já.

Stan je netknutý. Doma jsem strávil tři celé noci, a proto měl jsem trochu obavy, jestli se v něm nezabydluje nějaká „myšička“. Naštěstí ne.

Po těch třech nocích a dnech už jsem se opět správně těšil zpátky do lesa. Teprve tady oceňuji hodnotu ticha a samoty. Mám s sebou Moudrost a umění starých Indů, takže se těším, že mě žádný štěkot psů, hluk sousedů, městský ruch ani hovor krotitelů nebude odtrhávat od plného soustředění. Hned od počátku je to nesmírně zajímavá a poučná kniha.

Tři metry před vchodem do stanu, tak abych dobře viděl, jsem umístil prozatím jednu zkušební kokosovou sušenku, v naději, že přiláká nějaké zvířátko. Veverku, i červenku a jiné možné strávníky, už jsem viděl ochomýtat se okolo, ale blíží se večer a zatím na sušence hodují jen dva mravenci. Uvidíme ráno, zda ji neobjeví a nesní nějaký noční tvor, třeba myška a podobní.

7. díl >>>

<<< 5. díl