Misantropovy stránky

neděle, 22. března 43

Rýma pomíjí, tu největší krizi jsem překonal. Je mi líp. Alespoň už mi bez ustání necrčí voda z nosu a z očí. Nejím nic než polévky, nepiji nic než lipový čaj a zdá se, že to zabírá.

Telefon mi včera spravil jeden ze synovců, kteří zde byli na návštěvě při příležitosti tátových 76. narozenin. Rozdělal ho, profoukal – a naskočil! Neuvěřitelné! Stejně ho nepotřebuji.

úterý, 24. března 43

Přes noc napadl nový sníh. Ženským z práce trvalo dvacet dní, než zjistily, že jsem dal výpověď. V noci mi oznámily, že jsou z toho v šoku. Nejvíc v šoku je však kontrolorka. Bylo zábavné sledovat, jak jí spadla čelist. Celou šichtu jsem měl od ní pokoj. Krátí se to. Ještě 18½ šichty...

Na dnešní den připadá jedno velmi neslavné výročí: Je tomu právě 109 let, kdy jakýsi čtrnáctiletý spratek z Ohia zastřelil posledního volně žijícího holuba stěhovavého.

Tento pták byl před příchodem bílého muže nejpočetnějším ptačím druhem Ameriky. Za jedno století lidáci vyvraždili odhadem tři až pět miliard holubů stěhovavých. Poslední holub stěhovavý, samice Martha, přežívající v zoologické zahradě v Cincinnati, zemřela 1. září 1914. Kéž za to stihne lidstvo kletba, která mu oplatí stejným způsobem! Kéž vyhyne lidstvo! Děj se vůle má!

středa, 25. března 43

Znovu napadlo tolik sněhu až je všude bílo, a ráno mrzlo až praštělo. Venku je před šestou světlo. Zase se vyhýbám tomu blbovi Humeníkovi taženému psem. Večer při návratu z fabriky je to pro změnu stará blbá Pásková, hledající zaběhnutý povedený párek jejích čoklíků, koho prvně potkávám na sídlišti Velkého Bratra.

Prvotní šok z mé výpovědi v práci odezněl a nyní přišlo na řadu přemlouvání, vymlouvání a domlouvání. Problém má hlavně vedoucí dílny, který nemůže pochopit, proč; proč někdo opouští své pracovní místo a chce jít jinam. Strašný „problém“. Co mu je do toho? Jako by to prostě nemohl přijmout jako fakt a víc se o to nestarat! Nebo to má snad v popisu práce? Nevím. Já přesto každému nalhávám, že přecházím do pivovaru, a hotovo. Kdyby jen tušili, že plánuji šestileté prázdniny! To už by nechápali vůbec. To by pro ně bylo asi stejně nezvyklé, jako setkání s člověkem, který by dýchal žábrami. Před pár desetiletími by bohatě stačilo jen se zmínit, že jsem vegetarián, a už by na mne čuměli jako na exota z jiné planety. Ještě dnes to ostatně nikde moc neroztrubuji, zvláště ne ve fabrice mezi tou spodinou. Ta by to nechápala ještě dnes, kdy je vegetariánství přece jen o poznání rozšířenější než dejme tomu za komunistů. Pracovat už není povinné, ale zdá se mi, že tím víc je to považováno za samozřejmost, za něco normálního, jako dýchání. Jenže Já se právě nejvíc dusím v práci. V jakékoli. U nich, u těch otroků, to chápu, že musejí neustále pracovat: mají velké náklady na život, a pak – co jiného by dělali, že?

Zkrátka a dobře, fázi šoku vystřídala fáze domluv. Alespoň vím, že ta moje výpověď nebyl jen krásný sen, nýbrž skutečnost, na niž lidé reagují – co na tom, že po svém lidáckém způsobu? Důležité je, že se věci daly do pohybu a že už nejsem odsouzen na doživotí k trpké úloze trpného trpitele.

Kontrolorka okolo mne chodí téměř po špičkách a dokonce se snaží být milá. Pozdě, ale přece. Svoji reputaci si u mne stejně nezachrání, ale aspoň je snesitelná. To se týká vlastně všech; najednou jsou nějací hodní a uctiví. Ale stejně je ta práce nesnesitelná. Debilin prostě došel. Nenávidím tu práci, nenávidím tu fabriku!

Dnes jsem kupříkladu nepřečetl ani řádek z mého Reinlebensbornu. Nebyl čas. Tyhle krysí dostihy nejsou nic pro mne. Ještě 17½ šichty.

pátek, 27. března 43

Do Čech dorazili první čápi. Pěkně se otepluje a Já mám čtyřdenní volný víkend před sebou!

Bolí mě však zuby. Vyplachuji si ústa vyzkoušeným odvarem řepíku lékařského. Kašlu na zubaře; jen bylinky jsou tím všemocným zázrakem léčitelství! Kde jsou kupříkladu ty moje dřívější každoroční akutní záněty nosní sliznice, které mě kdysi sužovávaly po celé tři dny! Rýmami trpívám nadále, avšak nyní s celkovou průplachovou bylinkovou léčbou jsem vykurýrovaný hnedle za jediný den!

Pracovní utrpení se stupňuje, nálada naproti tomu zlepšuje, a tím i snášení kolegů a kolegyň. Je to tím, že se jednak blíží jaro, a za druhé konec toho nesmyslného úvazku. Ještě 16 směn.

pondělí, 30. března 43

Víkend propršel. Pozoruji z okna tři zmenšující se kupky sněhu. Hrdlička se mi prochází po římse a houká. Opatrně jsem se k ní přiblížil zpoza zatažené žaluzie, abych ji viděl zblízka. Krásný, něžný tvor ušlechtilého vzhledu.

Ještě naposledy jsem si ostříhal vlasy, protože zdaleka není jisté, jestli dostanu na celý měsíc dovolenou. Četl jsem si jen tak ze zvědavosti paragraf zákoníku práce, týkající se poskytování dovolených ve výpovědní lhůtě, a úplně jsem se zhrozil a vychladl nad tím nehorázně nemravným ustanovením. V podstatě všechno záleží na libovůli podniku! To je hrozné! Zůstávám tedy jejich otrokem až do června. Já to tušil.

Musím se tam na to někoho přeptat, protože formulace zákona je jako vždy nejasná a dvojsmyslná, ale nedělám si žádné naděje, že by mi fabrika chtěla můj odchod jakkoli usnadnit nebo snad uspíšit.

Z internetu teď čtu Dostojevského Zápisky z podzemí. Výborná kniha! Určitě nejlepší, co jsem kdy od Dostojevského četl. Hodně se to svou autobiografickou a filosofickou formou podobá dílu mému, takže se mi to líbí velice. Jako vždy se jedná o poměrně opomíjené dílo Dostojevského, a jako vždy je to zřejmě jeho dílo nejlepší. První a nejlepší. Ostatní jeho „slavné“ a notoricky známé romány v jeho temném světle blednou. To jsem zase něco objevil. Dokonce jsem tam našel i jednu zmínku o Gogolovu „španělském králi“, takže i tato skrytá inspirace by mohla být shledána zjevnou.

sobota, 4. dubna 43

Venku už je prostě nádherně, konečně jaro! Ale jaké povedené! Skoro to vypadá, jako kdybychom z března vskočili rovnou do máje! Ačkoli je sobota, a všichni lidáci mají tudíž také volno, nemohl jsem to vydržet a šel jsem na procházku.

Oblékl jsem se lehce, jen tmavomodré tričko s dlouhým rukávem, černou mikinu (tu slabší, co nosím doma) a zelené maskáčové kalhoty. Do baťůžku jsem si sice pro jistotu přibalil ještě tmavě modrou mikinu, ale vůbec jsem ji nevyužil. Je krásně teplo.

Tři kupičky sněhu před barákem docela zmizely a za městem leží sníh – ještě k tomu umělý – jen na „Putinovce“. Ten ostatně také rapidně odtává. Sem tam ovšem i v lese lze ještě najít malé žalostné pozůstatky po bílé zimě.

Nasnídal jsem se na sedátku pod modřínem, poseděl unter den vier Linden, na posvátném dubu a na posedu.

Příroda je prostě úchvatná. Vůbec se mi nechtělo odejít. Celou zimu – asi čtyři měsíce v kuse – jsem v lese nebyl a po té věčnosti odloučení byl účinek lesního ticha, samoty, zpěvu ptáků a přítomnosti divokých zvířat najednou přímo uhrančivý.

Viděl jsem červenku, střízlíka, kosy a další ptáky, viděl jsem velké stádo srn, viděl jsem veverky, viděl jsem motýly a jiný hmyz...

Z ptáků se nejvýrazněji ozývají pěnkavy a budníčci. Je to úžasné.

Nového jsem neobjevil nic, krom toho, že na koupališti zbourali starou budovu a stavějí novou a že v lese je pokáceno několik stromů a další jsou označeny červení, značící, že na ně také brzo dojde.

         Dub je v pořádku. Borku má porostlou lišejníky a mechy, některé haluze má uschlé, ale znovu nasazuje na nové pupeny listí. Na jedné z větví zanechala kuna trus.

To stádo srn jsem pozoroval hodně dlouho, poněvadž srnky a srnci nebyli přehnaně plaší; jeť těsně po zimě, takže dlouho neviděli člověka a odvykli nebezpečí a stálému vyrušování z jeho strany. Nyní, když se například blíží po cestě u lesa motorka, zvednou hlavu od pastvy a nevzrušeně se zadívají oním směrem, co za blba to jede kolem. Asi to při svém mládí považují za normální část života; Já jsem podstatně starší než oni, a tak vím, že to normální není.

O velikonocích prý budeme mít ve fabrice volno, pak i o květnových státních svátcích, pak budu mít ještě aspoň týden dovolené, takže doufám, že toto nádherné počasí vydrží. Kdybych nemusel zase v pondělí do práce, kdybych byl volný jako Wandervogel, byl bych teď už někde tábořil pod stanem.

Ach jo, zasraná práce!

neděle, 5. dubna 43

Dnes jsem pobyl v přírodě kratší dobu, neboť jsem čtyři měsíce nevytáhl paty za město, a proto mě po včerejšku bolí nohy. Posnídal jsem pouze a poseděl asi hodinu na posedu a šel jsem Libohájem zpátky.

středa, 8. dubna 43

Včera jsem viděl v lese podivuhodný zjev. Sedím si u snídaně pod modřínem jako vždycky, když tu se pojednou z mého sourozeneckého lesa vynoří záhadná postava s bílými nedlouhými vlasy, celá v modrém sportovním oblečení a s velkým ruksakem na zádech. Pomalu přešla přes hájek lip a javorů a nehlučně zmizela ve smrkovém mlází. Už už jsem se chtěl s láteřením zvedat, kdože mě to ruší v rozjímání v chrámu přírody, ale postava mě bez povšimnutí minula asi padesát metrů ode mne.

         Nevěřil jsem vlastním očím. Bylo to jako setkání s bájným sněžným mužem. Něco jako můj vlastní předobraz. Pán byl však znatelně starší než Já. Že by také na věčném vandru? Že bych nebyl samojediný zástupce zdivočelého druhu člověka široko daleko? Zajímavé. Takhle budu osaměle putovat krajinou také za dvacet let až budu v důchodu – jestli budu.

Dnes jsem si půjčil v knihovně Výbor z korespondence Josefa Váchala z let 1940-1962 Zapáliv si cigáro Operas. Vypadá to na první pohled na kvalitní knížku z nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka. Pevné desky, reprodukce fotografií, 271 stran. Mám co číst; však v lese pod stanem to bude jistě příjemná četba.

sobota, 11. dubna - úterý, 14. dubna 43

Díky velikonočnímu pondělí odpadla noční šichta, a tak máme čtyřdenní prodloužený víkend. Využívám jej samozřejmě k pobytu v lese pod stanem. Mířím, kam jinam, než do prověřeného sádeckého polesí.

         Vyrazil jsem bez tréninku hned v sobotu ráno po práci. Sbalený jsem byl už den dopředu, stačilo jen naložit hromadu jídla a jít. Jídla bylo tolik, že jsem polovinu nesnědl a zbylými dvěma rohlíky jsem ještě nakrmil rybičky. Tentokrát to však při tom krmení nebylo takové to divoké a lačné víření vody jako vždycky. Bylo to částečně tím, že ryby v rybníčku Jezírko jsou malé a mají tudíž ještě malá ústa. Ale popraly se s tou mojí nadílkou statečně. Žáby tomu jen nervózně přihlížely, hlídajíce svá rosolovitá klubka s nakladenými vajíčky. Na rybníčku se letos vyskytují zase i kachny, ale ty divoké a nejvíc jen asi tři páry.

         Šel jsem tedy, jak říkám, bez většího tréninku a musím se přiznat, že jsem toho měl dost. Nevím, jestli jsem měl tu krosnu tak obtíženou, nebo jsem si přes zimu odvykl – každopádně mě hodně bolela ramena. Asi je to tím nezvykem, protože nazpátek se mi šlo dobře – a o tolik jídla méně jsem nenesl.

         Na místě v sádeckém polesí jsem se nejprve zhrozil, protože kolem mého tábořiště se jevily četné čerstvé stopy po nedávném kácení, ale řekl jsem si, že to nevadí, o svátcích tu bude klid. Můj odhad se vyplnil do puntíku: poprvé po zimě v lese a hned jsem si to parádně užil! Nikde nikdo, samota, ticho, klid, zpěv ptáků, krásné počasí. V noci mi bylo sice zima, takže jsem se choulil v mém starém vypelichaném spacáku navlečen do zimní péřové bundy, a ani jsem proto nevykonal jedinou noční procházku pod hvězdami a při svitu rudého měsíce[1], ale to je prostě duben – ještě tam budem... Já však ne!

         Nicméně to bych nebyl Já, abych hned nezačal pátrat po jiném, bezpečnějším a skrytějším tábořišti. Toto stávající začíná nevyhovovat také z toho důvodu, že okolní kryt ze smrkové omladiny roste nezadržitelně vzhůru, řídne a odhaluje z velké dálky můj stan. Našel jsem však místo lépe a bujněji zarostlé, kam hodlám zamířit příště, hned jak si odkroutím dvě další povinné šichty ve fabrice – už tento pátek.

         V revíru je plno zvěře, hlavně tedy srnců a ptáků, jež potkávám doslova na každém kroku. To je na jaru právě nejlepší: že srnci ještě nejsou postřílení, vyděšení a zalezlí strachy před dotíráním a ohrožováním lidáky, jako tomu bývá ve vrcholném a pozdním létě, kdy se navíc k bouchalům přidají s vyrušováním ještě i dovolenkáři, parchanti na prázdninách a ovšem pakáž houbařská.

         Já jsem za celé ty čtyři dny viděl všeho všudy jen dva motorkáře a pak ještě tři cyklistická nemehla, která zabloudila a klopýtala po lese über Stock und über Stein, ovšem zdaleka ne tak půvabně jako ten koníček ze známé školní německé říkanky.

         Jaro má také tu výhodu, že jsou otevřeny desítky kouzelných lesních pramenů a pramínků, vyvěrajících z posvátné panenské půdy, která ušlechtile cedí nahromaděné zimní zásoby podzemní vody a chrlí ji ven v nesčetných rozkošných potůčcích a stružkách. Voda z nich chutná přímo znamenitě! Je rozkošné nejen pokleknout u nich na kolena, shýbnout se před nimi v jakési pradávné úctě a zhluboka si přihnout z jejich čirého daru, ale již jen usednout na jejich břehu je rozkoš z nejrozkošnějších, a zaposlouchat se do jejich obluzujícího zurčení, v lákavé symfonii s neutuchajícím cvrlikáním ptáků. Jak málo stačí přírodnímu tvoru ke štěstí! Nemusím konat žádné sáhodlouhé únavné túry po okolí; stejně to tu mám projité a prošlapané jako staré boty; na co? Akorát bych třeba potkal jen tím víc lidáků, o což nestojím. Mně stačí číst si ve stanu Váchala, pospávat, konat krátké příjemné procházky po lese a tam si sednout uprostřed nivy, rozkvetlé bílými sasankami a žlutými prvosenkami. Tohle je život pro mne! Ne to otročení po fabrikách! Ne to snášení lidského zápachu a gangrén přemnoženého lidstva ve městech! Ó ano, zde v lese konečně žiji!

Ke čtení jsem tedy měl Váchala, jak jsem se zmínil, a to výbor z korespondence z let 1940-1962 Zapáliv si cigáro Operas. Ten trochu divný název knížky je vlastně úryvek z jednoho jeho „dopisu-románu“ a vystihuje docela dobře jak Váchalův značně archaický jazykový styl, tak i jeho hlavní celoživotní zálibu – totiž kouření. Jinak jsem rád, že jsem překonal dřívější nedůvěru k Váchalovi a seznámil se s jeho literární tvorbou a tedy i s jeho názory blíže. Líbí se mi jeho „pekelnictví“, jeho názory a jeho nezávislost. Média nám z jeho literární tvorby vnucují ponejvíce neškodné a pro mne nezajímavé věci, jako je například Krvavý román, což je mírně řečeno jen taková příliš nadhodnocená jeho blbá vedlejší odbočka, kdyžtě první a nejzávažnější, co by měl čtenář znát – možná i ten školou povinný –, by měla být právě jeho korespondence, v níž bez obalu a upřímně odhaluje svou mysl a svůj světový názor. Mně se jeho názory líbí a shoduji se s mnohými z nich. Jeho posedlost svobodným zednářstvím nesdílím, nebo jeho ztřeštěné, najmě jen slovní sexuální výstřednosti, ale jinak jsem s ním zajedno ve všem. Zajímavá je jeho pozice za protektorátu – ta mě upoutala nejvíc. Neklonil se ani k jednomu ze tří „ďáblů“: ani k židům, ani k nacistům, ani k bolševikům. Nejlepší cigára si přesto schovával až k příležitosti, kdy německá vojska vstoupí do Anglie a zničí zdegenerovanou kubistickou Francii. Na jednom místě dokonce hajluje, zdraví velkého německého vůdce a rád by šel třebas i bojovat proti bolševikům, kdyby mohl; proto se také všude tvrdošíjně označuje za kolaboranta. Divím se, že mu některý z jeho dopisů-románů komunisti neotevřeli a jeho za takové řeči pro změnu nezavřeli.

Váchal je zastáncem spíše klasických forem umění, ztělesňovaných jeho strýcem Mikolášem Alšem, a nesnáší modernismus, pokrok vůbec, označuje se otevřeně za reakcionáře. Také za Germána, což je pozoruhodné; přejímá nacistické propagandistické proklamace o údajných hordách Mongolů z východu, používá v řeči časté germanismy a podobně. Stejně jako Já. Pro vlast „tatíčkovců“ (rozuměj Masarykovců) a Benešovců, která jej neprávem opomíjí a upozaďuje, má jen pohrdání – a všude vidí tajné pikle zednářstva. Nenávidí sprostý lid, Marxův židobolševický proletariát, straníky, otrockou práci ve fabrikách pro obecné blaho mas a protežované pseudoumělce, kteří ho okrádají o zaslouženou slávu a uznání. V podstatě můj člověk. A nikdy nezplodil jediného „dvounožce“, snad proto, že jak sám praví ve verších: „dětičky jsou požehnání boží, jimiž se bída lidská množí.“ Města nenáviděl vždy, a když mu jednou v Praze v březnu 1939 nákladní auto přejelo matku, odstěhoval se definitivně na venkov. Žil se psy jako poustevník, jako „Diogenés v sudu“, jen se svou družkou na jejím rodinném statku ve Studeňanech u Jičína, na kraji vsi, v přírodě. To mu závidím. Vegetariánem byl jen z nouze za války, s pravopisem si těžkou hlavu nedělal, ale jinak můj člověk. Jeho „mile kostrbatý“ archaický styl, založený zřejmě na německé syntaxi, mi nedělá žádné potíže, zvykl jsem si na něj rychle. Vydavatel ponechal z úcty k Mistrovi všechno tak, jak to napsal, včetně chyb pravopisných a chyb v diakritice. Tak to má být! Nicméně Já bych alespoň některé z jeho nechtěných pravopisných chyb opravil, citlivě, protože některé tam takzvaně „sedí“ jako součást lidové mluvy. Jenže s tím by asi byla spousta práce, i pro inteligentního redaktora, a tak to prý nechal pan nakladatel[2] být. To je úcta, co? Mně nakladatel opravoval i věci, které tam integrálně patřily, i když ne zcela, avšak záměrně a významotvorně nebyly podle současných pravidel, která se však mění každých dvacet let vždy s novým politickým režimem. V tom bych si asi s Váchalem také rozuměl. Vždyť mně opravili i slovo „zoo“ na „ZOO“ jen proto, že to tak bylo napsané v internetovém prohlížeči Google! Zřejmě budu muset také zemřít, aby si na mne někdo vzpomenul, vyzdvihnul mě ze zapomnění a také mé dílo takto pietně uctil! Normálka.

         To by tedy byla četba. K poslechu jsem si vybral jedno z mnoha alb americké punkové legendy Bad Religion Against the Grain. Příjemná hudba pro krátké období před usnutím, když ptáci po celodenním koncertu umlkli.

         Jednou při stmívání jsem ve veliké dálce pozoroval dalekohledem osamoceného černého býka. Dělal jako by nic, jako by se pásl tu i onde, ale přitom se nenápadně, leč cílevědomě, přesunoval z louky k lesu. Určitě v jeho jednání byla cílevědomost; takhle na dálku bylo naprosto zřejmé, že věděl, co dělá. A samozřejmě netrvalo dlouho a skutečně v tom lese nakonec zmizel! Takže zaznamenávám prvního letošního uprchlíka.

         Na zpáteční cestu jsem se otráveně zvedl v úterý o šesté hodině. Vyplašil jsem zajíčka ve své jamce, svého prvního letošního, a po rychle ubíhající cestě téměř pořád z mírného vršku jsem viděl mnoho srn. Ta zvířata se mají, že nemusí do fabrik. Také bych, jako ona, nejradši spásal jetelíček a žil si volně na Zemi. Jetel jsem ostatně i Já též ochutnal; a když se pouhou trávou mohou uživit dželady v etiopských horách, proč ne Já?

         Extempore s psími hlídkami se naštěstí nekonala, jen u nás na sídlišti jsem zase potkal Navrátilovou s Čubkou – koho jiného.

         Doma mě ovšem čekalo „klasické přivítání“ v podobě tátova pláče, že měl o mne starost a tak dále a tak podobně. Z přírodního ráje rovnýma nohama do nenormálního blázince! Máma na to říká, že by měl brát prášky na nervy, ale sama mě vítá nesmyslnou pověrou, že krvavý měsíc nevěští nic dobrého. To by musel být krvavý pořád, protože pořád se děje něco špatného. Ale co naplat: „Říkali to v televizi.“ Hlavně že se o mne nikdo z blízkých nebojí, když jsem dvanáct hodin zavřený ve fabrice. K úrazu mohu přijít spíš tam, a ne v domovském bezpečí vlídné náruče přírody! Ach, jak je to v tom lidském světě všechno tak neurotické, tak perverzní – všechny hodnoty zvrácené! Vždycky, když se vrátím z lesa, je ten rozdíl mezi přírodou a civilizací, mezi mnou a lidáky, nejmarkantnější. Nechtělo se mi odtamtud! S jídlem bych tam vydržel ještě další čtyři dny! Těšil jsem se do lágru a na ubikaci jen pro čtyři věci: na horkou sprchu, na horkou kávu s čokoládou, na měkkou vyhřátou postel – a na počítač.

pátek, 17. dubna – pondělí, 20. dubna 43

Prožil jsem opět jeden ze čtyřdenních prodloužených víkendů v ráji divokých zvířat a přírody.

Tentokrát jsem se utábořil jinde, kousek od místa, odkud mě před pár lety vyhnal takzvaný „majitel“ lesa. Byl jsem se tam pro zajímavost podívat. A strnul jsem úžasem na tou nádherou! Stromy jsou oproti dřívějšku hustší a tudíž neproniknutelnější – nádherné místo. Hned bych se tam znovu přestěhoval, ale z obavy z možného návratu „vlastníka“ bych tam neměl stání.

V mém nynějším táboře to není také nijak slavné, i když zpočátku se zdálo, že to bude bez problémů: kolem je ještě docela zachovalý hustý porost a velký travnatý prostor okolo stanu, ale...

To je zas ta moje smůla: Nikdy by mě nenapadlo, že mi tam vleze jakýsi šílený numismatik a bude tam slídit v lesní půdě s detektorem kovu! Ano, skutečně!

Slyšel jsem nejdřív jakési kníkání. Ze zvědavosti jsem vyhlédl ze stanu zvědav, co za divného ptáčka to vydává takové nezvyklé zvuky – znělo to jako ochraptělá kachna – a on to byl detektor kovu v rukou „hledače pokladů“! Kromě zmíněného detektoru, který kníkal jako čejka, byl chlápek snědé pleti vybaven ještě pěchotní zakopávací lopatkou, s níž ryl v zemi. No poděs. Optal jsem se ho samozřejmě, co hledá. Prý mince. Já to odhadoval minimálně na miny nebo rovnou na poklad Inků. Ale než jsem se ho stačil zeptat, jestli už touto metodou něco našel, zmizel mi již z očí v okolním porostu vyzradiv na sebe ještě, že je z Telecího (vesnice v úvalu jižně za dalším kopcem), řka, že mne by tady nečekal. Volal jsem za ním, že mne nikdy nikdo nikde nečeká a že Já nyní bydlím přechodně tady; ale to už mě zřejmě neslyšel; jen jsem ještě dlouho slyšel to jeho kníkání.

Doufám, že můj úkryt před „světem“ nevyzradí těm nesprávným lidem – což jsou vlastně všichni lidé. Tak jako tak tu stejně asi příštích čtrnáct dnů nebudu, tak co.

         V přírodě jsem dočetl Váchala, ačkoli jsem již druhé noci nemohl číst, neboť se vybily baterie v malé černé baterce od táty – krám, nic nevydrží. Začal jsem pak číst jeden časopis o různých zajímavostech z přírody. Jeho název zní Globe Revue a je to takový ten časopis určený pro velmi laickou veřejnost, s kusými a mělkými informacemi, nepříliš seriózními fakty (například o zvířecí bisexualitě), chabou slovní vybaveností a celkově nízkou jak vědeckou úrovní, tak i malým zaměřením na ekologii a ochranu přírody vůbec. Prostě „velká huba“, drahá a barevná, ale ten obsah... – nemá velkou cenu pro přírodovědce, a pro přírodního filosofa už vůbec ne. Velký bombastický časopis s bombasticky klamavými titulky pro normální blbce, stejné špatně napsané a nejapné články jako všude jinde v novinách. Některé jsou dokonce tak hloupé, že jsem tam bez zvláštní námahy nalezl velkou a závažnou chybu, když zaměnili obrázky smrtelně jedovatého hada korálovce za neškodnou korálovku, hada, jenž svým zbarvením pouze imituje (ještě k tomu nepřesně) barvy svého plazího příbuzného! To je neuvěřitelná tupost! Malá velká chyba, za kterou se však platí životem.

Smrtelně jedovatý korálovec se plazí na obrázku nahoře. Má černé a červené pruhy ohraničené žlutými proužky. Nejedovatá korálovka, stočená na obrázku dole, má bílé a červené proužky lemované černými. V časopise tyto dva obrázky prohodili. Hlavně že nám, „chytráci“, chtěli vysvětlit mezi nimi ten rozdíl! Blbci... Pak něčemu věřte. Jiný článek, věnovaný nejnovějšímu vynálezu doktorů frankensteinů, klonování, představuje tuto protipřírodní zvrhlost jako dobro nejvyšší, jako šanci pro ohrožené druhy, pro nemocné lidské chcípáky (samozřejmě – na sebe zase jako vždy nezapomněli!) či dokonce – jaká hrůza! – jako možné řešení světového hladu. Snad jedině jako ojedinělý hlas zdravého rozumu v moři absurdit a zvráceností tam alespoň nechávají promluvit biologa Kenta Redforda z newyorské Wildlife Conservation Society, což je – jak ostatně již vyplývá z názvu – organizace zabývající se skutečnou ochranou ohrožených druhů a míst. Kent reaguje na jeden neúspěšný pokus naklonovat ohroženého divokého gaura, mohutného to, okolo dvou metrů vysokého, asijského bratrance našich turů, takto:

„Je to jen ozvěna skutečného gaura, věc, co se narodila vědcům z krávy. Říct o něm, že je to gaur, je urážkou pro všechny gaury žijící ve svém přirozeném prostředí. To zvíře nebude nikdy schopné žít běžným gauřím životem, nebude procházet lesy v Indii a skotačit s ostatními gaury a jeho tělo se po smrti nestane prachem, z nějž budou vyrůstat týkovníky. A právě takoví jsou gauři, o jejichž přežití bojuji já.“

gaur indický

Správná a pravdivá slova; dokonce s nádechem poesie!

No nic, ten časopis je vcelku jen jedno moje setkání s blbostí. Další bylo v sobotu odpoledne, kdy po lese řádil snad celý motorkářský gang! Já nevím, kam před nimi budu muset utéct, abych měl od nich pokoj! Loni tu byli jen dva o letních prázdninách, a i ti se alespoň omezovali toliko na cestu v údolí, kdežto letos rajtují po lese na poněkud silnějších kubaturách minimálně tři parchanti a plaší zvěř, včetně mne! Je to čím dál horší.

Ale většinou tu bývá přeci jen větší klid než někde poblíž koncentráku zvaného Políčka. Tam už je to úplně ztraceno, snad kromě dopolední pracovních dnů. Lidáci by měli pracovat neustále, Já nikdy. V dětství stačilo přejít velký lán za sídlištěm, abych se dostal pryč z civilizace. V mládí stačilo vystoupat na Šibeniční vrch kousek za městem. Nyní, ve středním věku, musím hledat pokoj a klid od lidáků o sedm kilometrů dál. Kam se poději na stáří, bude-li to takhle pokračovat – vlakem do pohraničních hvozdů?

K poslechu jsem si vzal s sebou německou kapelu Sodom, album, obsahující jejich slavný hit Agent Orange. Jenomže ani ne v polovině došly baterie i v discmanu, ačkoliv indikátor ukazoval dva dílky ze čtyř, takže jsem měl po muzice.

Možná to bylo tou zimou, jaká mne, i mé přístroje, drtila. Holt je pořád duben – ještě tam budem'. Aspoň jsem se v noci, místo čtení nebo muziky, vydal na dosud holé pole podívat se na hvězdnou oblohu. Byla jasná noc, bylo mi zima, ale byla to nádhera – žádné světelné znečištění jako ve městě, všechny hvězdy třpytivě jasné a výrazné a bylo jich mnoho. Dokonce jsem viděl prolétat dvě družice.

První dva dny slabě pršelo, druhé dva dny svítilo sluníčko, takže jsem se na ně chodil ohřívat a užívat si tichých lesních zákoutí. Kvetou už také pampelišky a fialky – i violky rolní –, na nichž se mačkají nedočkaví motýli zářivých barev. Les je stále plný srn a pějícího ptactva, takže je co pozorovat a co poslouchat. Na Jezírku stále zůstávají velice divoké kachny, které vždy nechtěně vyplaším, protože jejich bystré smysly odhalí mou přítomnost (i mé pouhé přibližování se!) na úctyhodnou vzdálenost. Inu, divoké pudy – ty jsou ostré. Dnes jsem viděl na rybníčku též čápa černého.

Prodělal jsem malou střevní příhodu, zřejmě po požití jedné pomazánky vyrobené ze sladových lupínků. Asi jsem na ně alergický, protože mi je po nich vždycky špatně.

Návrat do lágru proběhl opět bez problémů, ulice prázdné; ale nechtělo se mi, nechtělo...

Doma zase táta řve steskem jako malé děcko. Návrat z přírodního ráje rovnou do lidského nervového sanatoria.