der Weltabwender - 4.
středa, 4. března 43
Den s velkým „V“ – „V“ jako výpověď! Nebo snad „V“ jako vítězství?
Šlo to hladce jako po másle: Donesl jsem na osobní oddělení svou výpověď, ta byla přijata bez zbytečných řečí... – a to je vlastně všechno. Zvítězil jsem. K 31. květnu jsem zase volný jako pták! Ani další dnešní „krysí dostihy“ mi už tolik nevadily u vědomí toho, že toto utrpení brzy skončí. Už se na ten slavný den těším. Nechám si znovu narůst dlouhé vlasy...
Teď jsem však unavený. Večer po takové nesmyslné a nezvířecí honičce už ani nemívám chuť na gymnastiku. Strašná práce. Už abych byl pryč! Těším se, až si po poslední šichtě před branou fabriky pěkně s chutí odplivnu!
pátek, 6. března 43
Prší a sníh mizí i z trávníků. Špinavé hromady sněhu však odolávají jako antarktický ledovec.
Při cestě do práce si na mne na přechodu pro chodce zatroubil nějaký hulvát v autě. To je spěchu! Aby ti něco neuteklo, debile!
Každý den je to tu přitom stejné: vrhám se jako nějaký ekoterorista střemhlav do vozovky, abych vlastním tělem sabotoval automobilový provoz. Jenomže Já chci jenom přejít na druhý chodník!
Auta zlevňují a ekonomové kolem hospodářské krize mají největší starost o to, aby se výroba a prodej dalších aut nepropadla, nýbrž aby dál stoupala. Tomu se říká „krize“ tváří v tvář hrozícímu biosférickému kolapsu! To jsou starosti! Aspoň že Já už dlouho v automobilovém průmyslu nebudu zaměstnán!
Vylidněnou zónu kolem Černobylu zaplnila divoká zvěř. Zakázaná oblast vytýčená v třicetikilometrovém rádiusu kolem černobylské jaderné elektrárny, kde 26. dubna 1986 vybuchl jaderný reaktor, je nyní přírodní rezervací. Hemží se to v ní vlky, losy, zubry, divočáky a medvědy. V lesní oblasti na hranicích Ukrajiny a Běloruska, kontaminované po výbuchu před třiadvaceti lety, člověk zvířata neruší. Je to tedy jako v té knize Svět bez nás, která právě vyšla v češtině. James Lovelock, autor teorie Gáia, zastává názor, že přírodu lze zachránit již jen masivním zavedením jaderných elektráren. U takového ekologa jsem se nejdřív zhrozil nad tím šíleným nápadem, ale teď si začínám myslet, že to asi myslel jinak: Až to vybuchne všude, zaplní svět zvířata, která přírodu neničí.
Ve Vysokém Mýtě káceli stromy v zahradě místní léčebny dlouhodobě nemocných, aby tam postavili domov důchodců. Pár aktivistů proti tomu protestovalo, jeden dokonce vylezl na jeden zbylý strom a nechtěl slézt, ale dělníkům to nevadilo: porazili prostě všechny stromy okolo. Chtělo by to jaderný reaktor ve Vysokém Mýtě.
Tu knížku Svět bez nás zatím v políčské knihovně nemají – a kdoví, jestli vůbec kdy mít budou –, a tak jsem si půjčil náhradní řešení: Gogolovy Petrohradské povídky. Jsou v nich zařazeny i Bláznovy zápisky, povídka, kterou jsem jednou slyšel v rozhlase a líbila se mi. Doufám, že se mi bude líbit i ostatních pět povídek.
Vypláznul jsem knihovnici sto korun za svou vlastní průkazku. Konečně se dušinka úzká uklidní, neboť měla „kolosální problém“ s tím, že jsem celá léta chodíval do knihovny na tátův bezplatný důchodcovský čtenářský průkaz.
neděle, 8. března 43
Na internetovém portálu MySpace.com jsem objevil profil bývalého zpěváka z anarcho-punkové skupiny CRASS Steva Ignoranta. Potěšilo mě, že ho stále ještě systém nesemlel, tak jako jiné, a stále je to takový rebelantský Weltabwender jako Já. Píše tam o sobě, že je mu 45 let, nekouří a nepije, je svobodný, bydlí ve stanu na mámině zahradě a ze zálib uvádí jednoznačně jedinou: ANARCHII!!! Tím vším je mi tedy blízký a je mi obrovskou vzpruhou do dalšího nezávislého života.
Při dalším průzkumu jsem shlédl zase jedno hrůzostrašné video o „životních“ podmínkách a zacházení s takzvanými „hospodářskými“ zvířaty. Sice to pro mne nebyla žádná novinka, ale přesto jsem byl znovu naprosto šokován otřesnými záběry z jatek a z farem, kde nejsou zvířata jen zabíjena a držena v zajetí, ale také surově mučena a mrzačena. Opět jsem si tak připomněl, proč jsem se kdysi stal vegetariánem, proč jsem jím i nadále a proč tolik nenávidím lidi. Už jen za to, co provádějí se zvířaty, si lidáci zaslouží, aby trpěli až do posledního dne, dokud všichni nevychcípají! To peklo na Zemi, jež lidáci stvořili pro zvířata, by jim měl někdo vrátit i s úroky! Ano, chci vidět lidáky trpět stejně a víc; žádný soucit s nimi! Kéž by se mi někdy dostala do rukou taková moc nad lidáky! Ó, to bych si užil!
Na stěně pokoje jsem našel malého broučka rušníka muzejního. Nežiji sice v muzeu, ani mě nijak neruší, ale je to on. Další přírůstek do mé „malé fauny“; maličký kousek živé přírody, který mi dělá milou společnost v mé hibernaci. Ještě tak šest týdnů do jara! Ještě 26½ směny ve fabrice!
úterý, 10. března 43
Střídavě sněží, prší a svítí sluníčko.
Došla mi další várka hudebního mistrovství Johanna Sebastiana Bacha. Znovu jeho vynikající koncerty pro cembalo a znovu 3CD za báječně nízkou cenu 247 korun.
Je to však nejspíš nadlouho poslední album, které si kupuji, poněvadž teď před naplánovanými šesti roky prázdnin nehodlám za nic zbytečně utrácet. Hudbu mohu docela dobře poslouchat i z internetu nebo z toho nepřeberného množství mých vlastních nahrávek, jež už stejně nemám kam dávat. Vydělávám peníze příliš těžko a pak potřebuji dlouhý odpočinek na zotavenou od všech těch „hrůz, jimž jsem denně vystaven v zaměstnání“ – řečeno s Tooleho Ignáciem. Od nynějška budu muset vydávat peníze jen za naprosté nezbytnosti, jako je výpalné státem podporované zdravotnické mafii, internet, občas náplň do tiskárny či půjčovné v knihovně. Musím vydržet bez práce co nejdéle. Už žádné zbytečnosti, žádné cesty do zahraničí, nic, co není naprosto nezbytné nebo vynucené. Beztoho bych se musel zase vrátit z teplých krajin zpátky – a bez peněz. Na cestu do tropů – na opravdu poslední cestu bez možnosti návratu! – si našetřím peněz, teprve až mě tady nebude nic držet, až mě tady nebude nikdo očekávat a až mi nic jiného ani nezbude, budu-li se chtít dál držet své doživotně nastavené linie svobodné existence. Je lepší se trošku víc uskromnit a být aspoň na čas svobodný a užívat si krás života, než utrácet za zbytečnosti a pak kvůli nim tím déle úpět v nějaké smradlavé fabrice mezi smradlavými lidáky.
Předseda vlády Topolánek řekl, že vláda potřebuje, aby lidi utráceli, ne aby si cpali peníze doma do strožoku. Jinými slovy, vláda nepotřebuje „lidi“, jako jsem Já. Vláda potřebuje masu nevolníků, kteří obratem ruky celou výplatu utratí, prochlastají, prožerou, prohrají a probendí za „produkty“ pochybné kvality z klamavých reklam. Samotný vládní program je klamavá reklama na něco, co nechci, co nedostanu, ale co stejně zaplatím. Do slamníku sice prachy necpu, ale jim do chřtánu také ne. Už jsem to řekl několikrát: peníze měním zásadně jen za svobodu. Už aby to bylo – ještě 25½ směny.
Právě čtu Gogolovu povídku Portrét. Upamatovávám se matně díky ní na její zdařilou českou filmovou podobu, tam ovšem pod názvem Podobizna. Byl to docela dobrý horor.
Dobře se čte zatím ten Gogol.
čtvrtek, 12. března 43
34. výročí Olžiny popravy. Vzpomínám a nezapomenu.
Pokouším se představit si ji dnes po letech stále živou. Nemožnost. Nějak mi do současného světa ne a ne zapadnout.
Já také nezapadám. Stejně jako u Olgy, i u mne je osudově předurčeno rozloučit se se „světem“ po zlém, v mém případě odvrátit se od něj.
Když jsem šel včera jako na pohřeb na noční šichtu do fabriky, ptal jsem se sám sebe, co to dělám. Byla to zoufalá otázka, na kterou neexistuje odpověď, protože vyhnout se tomu a utéci daleko na jih za hory a lesy v tuto dobu nejde. Ale vím, že to jednou přijde; že je to nevyhnutelné. A po pravdě řečeno, ani bych to jinak nechtěl.
Co čert nechtěl, před fabrikou jsem navíc narazil na kontrolorku, která se tam muckala s nějakým chlapem. Trapné. Já jsem celý nešťastný z toho, že se ze mne pomalu, ale jistě, stává otrok jako oni, kdežto jim jejich nevolnictví nijak nevadí a přijímají je, jak je vidět, jako normální část života, jinak by se nemuckovali, nechtěli by se rozmnožovat ani z ničeho radovat. Já na takové věci už dávno nemám ani pomyšlení; není to prostě, jak se říká, moje priorita. U člověka mi to přijde jaksi neadekvátní, nepřirozené, hloupé, dokonce perverzní. U zvířat je to něco jiného; ta mají aspoň nějaký život – a to báječný život! Ale u člověka? Na co to? Ta uřícená existence člověka – to není život podle mých zvířecích měřítek.
Furt v nenáviděné práci! Počítám už i hodiny. Do konce mi po dnešku zbývá 24½ šichty. Není to mnoho, ale – po vojácku řečeno – ještě se z toho ojebu. Příliš se to vleče.
Tolik ponížení a ústrků jsem snad nikde jinde nezažil! Není dne, aby mě někdo za nějakou maličkost nenapomenul nebo něčím nevyhrožoval.
Nyní nám dokonce vyhrožují až dvoutisícikorunovými pokutami za nějakou přehlédnutou vadu. Kdybych byl nepodal výpověď, udělal bych to teď. Nebudu čekat, až na mne zase něco svedou, protože stroje, kontrolorka a seřizovač jsou v tomto směru nespolehliví. Nakonec by ještě docílili toho, že bych dělal zadarmo, jen na pokuty. To je však jejich sen, nikoli můj!
Nevím, nevím, jak by mi má hrdost velela zareagovat na takovou zřejmou nespravedlnost! Výpověď už jsem podal (mírně pozdě, ale přece), takže bych si asi ještě týž den sbalil věci a druhý den bych už nepřišel.
Poměry ve fabrice mi připomínají závěry olduvajské teorie, podle níž má industriální civilizace svůj vrchol za sebou a nyní ji čeká sestupný pád, přičemž všechny pozdější pokusy o znovuzavedení průmyslové výroby selžou.
V naší fabrice už bezchybná výroba selhává teď. Není snad výrobku, u něhož by se nevyskytla alespoň malá závada. Ale na někoho se to svést musí, a tak se to svádí na ty nejníž postavené, kteří s tím nemohou nic udělat, totiž na nás, hlavně pak ovšem na mne.
Dnes na mne kromě toho ještě svedli, že špatně vypočítávám výrobu – na mne, který už přitom tolik chyb ve výpočtech odhalil u jiných a uvedl je do pořádku! To už je opravdu absurdní! Takže jsem to nakonec Já, kdo neumí počítat a dělá zmatky! To je neuvěřitelné! Tomu říkám pomsta idiotů! Klasické spolčení hlupců! Zřejmě se ze mne stal okamžikem nástupu do této fabriky naprostý idiot. Možná to tak je, protože chytrý „člověk“ by tam v životě nevlezl. To jsem se zase dostal mezi pěknou verbež! Nevím, co tam ještě pohledávám. No, však už ten omyl napravuji.
Směna jinak proběhla docela bezpracně, což bylo sice tím víc zdlouhavé a nudné, ale měl jsem aspoň dost času na četbu Gogola.
V lecčems připomíná Stendhalovy úvahy o malířství a dalších druzích umění, avšak na rozdíl od republikána Stendhala, kloní se Gogol spíše k monarchii, jako záruce a podpůrkyni vysoké kultury. Já si myslím totéž. Nemám rád lidskou spodinu, jsa sám duševním aristokratem. V humorných pasážích vystrkuje Gogol anarchické růžky, což je mi také blízké. Nepřehlédnutelným znakem Gogolova slohu je i jakási čechovovská úsměvná melancholie, doslova smích v slzách. Je to pěkná knížka a dobře se čte. Už jsem téměř u konce.
pátek, 13. března 43
Začal jsem číst poslední Gogolovu Petrohradskou povídku Bláznovy zápisky. Autor v ní používá deníkovou formu, což je mi samozřejmě blízké. Myslím, že bych si s Gogolem rozuměl i v názoru na francouzskou revoluci, na duševní aristokratismus, na umění, a blízký je mi i jeho zvláštní smysl pro humor. Například o francouzské revoluci se zmiňuje několikrát a nikdy pochvalně, avšak ani ji nijak zvlášť nerozebírá. Jen tu a tam nenápadně prohodí ústy jedné z jeho postaviček, že by patřilo všechny Francouze zmrskat a byl by pokoj, nebo jiná jeho postava utrousí o prasatech v blátě, že to jsou Francouzi a podobně. Prostě se nevnucuje, nýbrž baví. Vysmívá se banalitě a lidské hlouposti. Naopak o Kateřině Veliké se zmiňuje vážně a s úctou a uvádí dokonce převyprávěn jeden její proslov, vížící se právě k tehdejším revolučním událostem ve Francii:
Velkomyslná carevna ve své šlechetnosti, zdobící korunované hlavy, se zděsila a pronesla slova, která se svým hlubokým smyslem zapsala do srdcí mnoha lidem, byť se nám nemohla dochovat zcela přesně. Carevna pravila, že nikoli monarchistická vláda potlačuje vznešené, ušlechtilé pohnutky, přehlíží a pronásleduje výtvory rozumu, poezie a umění; naopak, že králové vždy byli jejich ochránci, že umělci jako Shakespeare a Molière tvořili pod jejich velkomyslnou ochranou, kdežto Dante nemohl najít koutek ve své republikánské vlasti; že praví géniové se rodí v době lesku a moci králů a království, a ne v dobách nezákonných politických jevů a republikánského teroru, které dosud nedaly světu ani jednoho básníka; že je třeba vyznamenávat básníky a umělce, neboť vlévají do duší jen mír a velebný klid, a ne rozruch a reptání; že vědci, básníci a všichni, kdož vytvářejí umění, jsou perly a brilianty na vladařově koruně a jimi se skví a získává na lesku doba velkého panovníka. Ve chvíli, kdy carevna pronášela tato slova, byla nadpozemsky krásná.
Pravda, rodová šlechta zdegenerovala a zeslábla, což dalo prostor k vládě lůzy, ale duševní aristokraté se rodí dál. A teď srovnejme pro zajímavost, co kdy zpotvořila lůza, jako byli ruští bolševici, čeští komunisté nebo středověcí křesťané. Srovnejme ale také namátkou s dneškem, s dnešním lůzovitým věkem, co ten vytváří za ohavnosti. Kultura nebo povýšení ducha se těm výtvorům dá říkat jenom velmi zřídka a stěží. V dnešní takzvané kultuře má v podstatě cenu jen to, co se právě proti takové „kultůře“ vzpouzí a co na ni útočí.
sobota, 14. března 43
Ničení světa pokračuje. Lidáci zase vykáceli několik stromů před zdejším zemědělským učilištěm. Vsadím se, že tam bude místo okrasné zeleně nějaké fádní betonové parkoviště. Nedávno ve Vysokém Mýtě se dělo něco podobného, avšak tam proti tomu alespoň někdo protestoval. Tady proběhlo všechno v klidu; nikdo z ochránců přírody se tu ke stromům nepřivazoval. Stejně by to nebylo nic platné. To by se musel každý člověk přivázat k jednomu stromu a bránit jej jako svůj vlastní život. Jenže právě ten „každý člověk“ se na tom ničení přírody přímo či nepřímo podílí. Takže co? Říkám to pořád: dokud někdo nebo něco lidáky nezničí, zničí lidáci svět.
Dočetl jsem Petrohradské povídky od Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Z poslední povídky jsem si opsal dvě části; první jako by z oka vypadla mým zápiskům Feuerteufela, druhá je však také naladěna na mou notu; posuď sám, milý čtenáři:
86. březence. Mezi dnem a nocí
Dnes přišel náš exekutor, že mám jít do úřadu, že už víc jak tři neděle tam nechodím. Pro legraci jsem tam tedy šel. Přednosta oddělení si myslel, že se mu budu klanět a omlouvat, ale já jsem se na něho podíval lhostejně, ani moc rozzlobeně, ani moc blahosklonně, a sedl jsem si na své místo, jako bych nikoho neviděl. Díval jsem se na všechnu tu úřednickou chátru a v duchu jsem si říkal: Kdybyste tak věděli, kdo tu mezi vámi sedí! Pane bože, to by byl poprask, i sám přednosta oddělení by se mi hned klaněl až k zemi, tak jako se teď klaní řediteli. Položili přede mne nějaké listiny, abych z nich udělal výtah. Ale já jsem se jich ani netkl. Netrvalo dlouho a nastal nějaký shon. Že prý jde ředitel. Houfy úředníků začaly pobíhat sem tam, aby si u něho udělaly oko. Ale já jsem se ani nehnul. Když ředitel procházel naším oddělením, všichni si pozapínali fraky, ale já zase nic. To je toho – ředitel! A já mám před ním vstávat? Nikdy! Jakýpak ředitel? U mne je to onuce, žádný ředitel. Onuce, obyčejná onuce, a nic víc. Ten je tak dobrý na utření bot. Největší legrace byla, když mi přisunuli papír, abych se podepsal. Mysleli si, že napíšu až docela dole v rohu: sekční šéf ten a ten. To zrovna! A tak jsem na nejnápadnějším místě, tam kde se podepisuje ředitel podniku, načmáral: „Ferdinand VIII.“ To uctivé ticho, jaké v tu chvíli zavládlo – to byste koukali! Ale já jsem jen mávl rukou a řekl jsem: „Nepřeji si žádné projevy ponížené úcty,“ a odešel jsem pryč.
Přesně jako u nás ve fabrice! Misantrop by se z toho zbláznil.
D 34 ne Mc rkuo ú
n
o
r
a
349
Ne, už to nevydržím. Bože, co to se mnou dělají? Lijí mi na hlavu studenou vodu! Nevšímají si mě, nevidí mě, neposlouchají mě. Co jsem jim udělal? Proč mě tak týrají? Co po mně chtějí? Co jim, já chudák, mohu dát? Vždyť nic nemám. Už nemám sílu, už nesnesu to jejich mučení, hlava mi třeští, všechno se se mnou točí. Zachraňte mě! Vezměte mě odtud! Dejte mi trojku koní bystrých jako vítr. Sedni si, můj vozko, zazvoňte, rolničky, vzepněte se, koníčci a neste mě z tohoto světa. Někam daleko, daleko, kde není vidět nic, nic. Přede mnou se klene obloha, v dálce mrká hvězda, kolem se míhá temný les, měsíc pluje opodál, stříbrná mlha se stele pod nohama a v mlze zní hudba, z jedné strany je moře, z druhé strany Itálie a teď už je vidět ruské chaloupky! A tam v dálce vidím náš domek a u něho sedí má matka. Maminko, zachraň svého ubohého syna! Uroň slzu na jeho bolavou hlavičku! Podívej se, jak ho lidé trápí. Přitiskni k sobě nebohého sirotka. Nemá se kam utéct. Pronásledují ho! Maminko, slituj se nad svým nemocným synáčkem!... A jestlipak víte, že alžírský bej má rovnou pod nosem bouli?
Jediné příšerné na celé knížce byl zase doslov. Strašný canc. Já nevím, který blb ty doslovy vymyslel. Já bych je zakázal, jako je zakázáno porušovat autorská práva. Doslovy jsou pro blbce. Kdo není schopen svým velkým, líným, zatemnělým a zakrnělým lidským mozkem porozumět dílům nadlidských géniů, měl by zůstat u svého duchovního dna a číst dál jen noviny a časopisy. A kdo čte díla géniů, jako by četl sám sebe, ten žádné doslovy číst nepotřebuje. Že Já se nechám vždycky napálit beznadějným očekáváním! Ještě jsem snad nečetl žádný doslov, který by se mi zamlouval. Autor (jakýsi Zadražil) ho načmáral tak toporně a nezáživně, že misantrop, i kdyby to náhodou nevěděl, hned rozezná rozdíl, napíše-li něco génius pera, nebo obyčejný pisálkovský nádeník. Ten jeho nesrozumitelný canc se hemží samými relativistickými a alibistickými slovy, jako: novodobý, soudobý, dobový, moderní atd. Je to úplná posedlost zrelativizovat celkové vyznění Gogolova mistrovství a navodit tím dojem, že dnes, nebo za komunistů, kdy byla kniha vydána v češtině, už nic z toho, co napsal, nemá platnost. Je to jako středověká haplografie, palimpsest či rovnou eisegeze, když křesťanští mniši přepisovali antické autory podle nové křesťanské ideologie či podle své vlastní (křesťanské) libovůle. Co na tom, že to byla už tehdy nemístná cenzura, podvod a komolení původního textu, čemuž se dokonce drze říkalo „překlad“; tak se to prostě dělalo a dodnes se to dělá podobně, akorát že se to mrzačení původního textu nazývá „doslovem“.
Před svítáním a ráno zpívají nádherně kosi, přes den je pak vystřídají zvonci. Poslouchal bych je pořád, ale to bych musel mít pořád otevřené okno; takový hazardér však nejsem: jednak je zima, a za druhé bych slyšel i ten pekelný rámus, co nadělají auta, psi a vůbec ta chamraď lidácká. Ale musím s potěšením konstatovat, že od té doby, kdy jsem vynadal sousedce kvůli neustálému hulákání té její staré tlusté čubky, je od ní před barákem pokoj. Nicméně těším se, až budu smět poslouchat ptáčky zpěváčky někde v lese pod stanem. Takže zatím si zvonky a kosy přehrávám uměle v počítači.
Vydatně si přehrávám také mého nového cembalového Bacha. Zejména disk číslo 3 (Francouzské svity) je výborný. Ostatně ty jeho zvonivé cembalové trylky a „nekonečné“ melodie velice připomínají právě písně zvonků! Takže buď poslouchám Bacha, nebo ptáky, což je úžasně harmonizující kulisa pro usínání, procitání, přemýšlení i pro odpočinek na zádech s rukama za hlavou. Spím dlouho a často, což je jistě únava psychického rázu zaviněná prací ve fabrice. Též v kříži mě pobolívá, což je určitě také následek psychického stresu z práce, jakož i nepřirozeného pohybu, hlavně dlouhého stání nebo sezení. Ničí mě to. Nechce se mi vstávat, nechce se mi žít. Nejraději bych usnul a probudil se až v máji, do svobody...
A vtom jsem si uvědomil, že v ten den, kdy jsem podával výpověď z práce, bylo velice zvláštní datum: 4.3.43! Teď jsem si to teprve uvědomil! Jaká podivná náhoda! Aniž bych chtěl, aniž bych si to jakkoli plánoval, vyšlo na ten významný den tak neobyčejně spektakulární datum! To je neuvěřitelné! To nemůže být jen slepá náhoda!
pondělí, 16. března 43
Otepluje se. Dnes jsem šel večer z práce poprvé za celou zimu bez pokrývky hlavy i bez rukavic. Velké hromady sněhu se zmenšují, malé mizí. Práce byla odporná a každým dnem je odpornější. Přesto jsem měl jakousi jarní slavnostní náladu a dokonce i v tom nezvířecím očistci jsem si vyhradil chvilku na podívání se z okna na lesy a na procházku po podnikovém dvoře.
středa, 18. března 43
V noci se přihnala velká sněhová vánice. Venku to vypadalo jako v Antarktidě. Vítr hlučně lomcoval okny fabriky. Jednou se dokonce tak mocně zablesklo a zahřmělo, že to bylo vidět a slyšet i uvnitř na dílně. Sníh do rána neroztál a přes den se také udržel, takže máme novou zimu – jako vždy v březnu, když už má každý zimy dost a těší se na jaro.
Bolest v kříži trochu polevila, až když jsem snížil počet cviků s činkami. Víc už to nebudu zvyšovat; není to poprvé, co jsem to tak musel udělat právě kvůli té bolesti v kříži. Zase jsem na to zapomněl.
Škrábe mě však v krku, což jsem jistě chytnul od táty. Mámu také bolí v krku. Oba užívají jakési pastilky; táta z islandského lišejníku, máma z australského kajeputu střídavolistého. Já se léčím mým osvědčeným vyplavováním toxinů z těla pomocí horkých čajů a česnekovo-cibulových omáček.
Ráno mi bylo zle, na čemž se podepsala nejspíš také právě protrpěná práce, a měl jsem neklidné spaní rušené Čubkou a boucháním dveří, jak táta stále šmejdil místnostmi. Přemýšlel jsem o tom, že snad vstanu, půjdu k lékaři a hodím se marod, ale zas tak hrozné to není; horečku nemám a dva půllitry horkého čaje mi udělaly dobře. Nic mi v podstatě není a podstupovat kvůli tomu všechny ty úmorné byrokratické obstrukce se mi nechce. Kdybych mohl zůstat týden doma marodit jen tak beze všeho shánění a potvrzování, to by byla jiná, ale v stávajícím pracovně-právním systému budu raději dělat. Zbývá mi ještě 21½ šichty.
První polovina šichty proběhla hladce: přečetl jsem v pohodě úryvek z Camusova Cizince, který jsem si vyhledal na internetu a vytisknul. Ta ukázka textu – bylo toho asi pět knižních stran – nebyla špatná. Já jsem také takový cizinec jako hrdina Camusova stejnojmenného románu.
čtvrtek, 19. března 43
Mám mobilní telefon, ale mnoho jsem jej zatím nevyužil. Zapomněl jsem na něj, nenabil jej – a teď se vybil a ani po nabití nenaskočil. Zemřel. Máma si ho vzala k sobě, že ho odnese někam spravit, ale nevím; Já bych do něj žádné další peníze nestrkal. Nevím, na co ho vlastně mám. Obejdu se i bez něj. Zbytečný žrout elektřiny a peněz. Těch teď bude po málu...
Ještě 20 a ½ krát do práce a pak finanční zdroje vyschnou...
sobota, 21. března 43
Mám hroznou rýmu. Teče mi z nosu, teče mi z očí. Kapesník abych si při práci pořád přidržoval u nosu. Kdybych se nestyděl, požádal bych snad některou ženskou o tampóny. Měl jsem se hodit marod. Pomáhá mi lipový čaj, ale práce všechno zhoršila. Teď mám naštěstí víkend.
Kupodivu se práce obešla bez obvyklých stresů a konfliktů se zaměstnanci. Jako kdyby se zlý osud spokojil tím, že na mne seslal tu hroznou rýmu. Ale vleklo se to stejně nesnesitelně. Po dnešní noci se závěrečné odpočítávání překulilo pod číslo dvacet. Ještě 19½ směny.
Četl jsem si z internetu vytisknutou ukázku z románu Anatola France Ostrov Tučňáků. Ten román jsem jednou četl (od France ostatně skoro všechno jeho dílo a z té doby se mi dochovaly četné výpisky), ale vůbec nic si z něj nepamatuji. Líbí se mi ten obraz anarchie a pádu civilizace. Mistrovská je například jedna scéna, vedená v symbolické rovině, kdy malý chlapec, hrající si na koníčka, jenž se splaší, rozboří holčičce bábovičku z písku, upadne a dá se do breku. A do toho zazní první ohlušující výbuchy atomových náloží anarchistů, ničící fabriky, trusty, banky, úřady a veřejné prostory. Asi bych si tu knihu měl znovu vypůjčit.
Je první jarní den, ale venku to stále vypadá jako uprostřed ledna. Letos snad jaro nepřijde...