Vznešený vladař má své pochopy a katy. On by sice udělal všechnu nezbytnou práci stokrát lépe a rychleji než oni, ale to by bylo ponižující: Vždy dělá větší čest rozmlouvat s učenci a básníky, než se probírat špinavou, základní matérií veškerého života, který ze špíny vznikl, ale běda, jestli se kdy očistí. Tou samou špínou se totiž také udržuje. Také krutostí. A tvor, rozumný tvor, který myslí, je omylem přírody, ale také jejím agonickým vyvrcholením. Ten se špatně hodí ke krutosti. Neboť kdo myslí, ten také cítí. A kdo cítí, ten také soucítí. A zde už musí být každá nutná krutost vykonávána s cynickou chladností rozumu. To už není tak půvabné jako neurotické pinožení červů. A ani to není tak směšné jako Člověk, jenž týrá-li či zabíjí-li někoho jiného, nazývá to "vědou" resp. "přírodním zákonem", avšak zkřiví-li jemu někdo jediný vlásek na jeho olysalé hydrocefální palici, je to "donebevolající zločin a nespravedlnost". Přitom není nic tak svrchovaně spravedlivé jako to, když Člověk dochází k nějaké újmě či ho stihne nějaký trest.
"Nejsem-li volný,
je mně nevolno."
