Člověk se nikdy nestane mravně vyvinutým, nanejvýš se naučí zchytrale předstírat mravnost a sublimní cit, a tím se stane ještě víc prolhanějším, zlejším, nebezpečnějším – tobě i všemu tvorstvu –, stane se zkaženějším a mravně zpustlejším. Neboť člověk, maskovaný falešnou škraboškou morálky, je bytost neprůhledná, nepřehledná, zhůvěřivá, a tím nebezpečnější než člověk přirozený, průhledný, přehledný, který nemusí kvůli morálce předstírat, že je lepší než jaký ve skutečnosti je – tedy zlý, krutý a podlý. U přirozeně se chovajícího člověka máš na první pohled neochvějnou jistotu, s kým máš co do činění; víš okamžitě, že je to darebák, jemuž je lépe se vyhnout. Ale u mravního člověka vždy tápeš, třebaže ti tvůj instinkt i trpké životní zkušenosti s ním neomylně napovídají, že je to stejný padouch jako každý jiný člověk. Tento mravní člověk je však o to horší, že svou pravou povahu se naučil záludně před tebou skrývat. Proč asi? Určitě ne proto, aby tě nechal žít svobodně a divoce, nebo aby tě nechal žít vůbec.
