Nehoň se dychtivě za nenávistí; tak ti jen v pravý čas uteče a až budeš připraven vskutku nenávidět, proklouzne ti mezi prsty tvé duše. Sečkej až k tobě přijde sama. Buď jako nějaký podivín, který kazí večírek u svých přátel. Kazí večírek, protože s ním není žádná zábava. Není s ním žádná zábava, protože toho mnoho nenamluví. Není mluvka a krom toho nenachází s ostatními společnou řeč. A protože nemá, o čem by si s kým povídal, raději mlčí a přemýšlí – víc než je společensky zdrávo. Nakonec ho všichni nechají být, nevšímají si ho a on zjistí, že pojednou zůstal zcela sám. Přišlo k němu osamění a on zjišťuje, že se mu samota líbí víc než trapné mlčení uprostřed přátel, od nynějška už jen bývalých, kteří mu nemohou nic nabídnout. Náš samotář se nenápadně zvedá z tvrdé židle nucenosti a odchází ven, pryč z večírku, kde zanechal nudě a plytké zábavě své nové nepřátele. Oni jím za to budou pohrdat a nenávidět ho, ale on jim odplatil dřív. To on je vlastníkem sama sebe; to on je teď svobodný; on je tím, kdo vynalezl samotu a v samotě nenávist. To on zvítězil nad nimi, když zvítězil nad sebou. Už se mezi tu verbež nebude vracet; už se k ní nikdy nevrátí. Přišlo to samo a bez velkých gest. Nenávist k lidstvu je u něj přirozená. Jinak to dopadnout ani nemohlo. Vždy to tak bylo.
