Toto jsou stránky přírodního, antihumanistického filosofa, spisovatele, básníka, překladatele, skladatele, kritika a publicisty, tvořícího pod svobodným jménem Misantrop. Zájemce zde najde úplné jeho dílo, včetně knihy
neděle, 2. září 41
Dopoledne svítilo sluníčko, ale odhadem kolem poledne se zase zatáhlo. Na žádné tropy už to letos nevypadá a ani předpověď počasí neslibuje výrazné zlepšení, spíše naopak zhoršení. Poprvé po třech měsících tepla budu se muset v příštích dnech začít řídit tímto pěkným německým rčením: Es gibt kein schlechtes Wetter, es gibt nur falsche Kleidung – Neexistuje špatné počasí, je jen špatné oblečení.
Uvidět teď někde v přírodě kvítek rovná se nálezu pokladu. Zrovna takový poklad jsem dnes našel na „Putinovce“. Tři krásné, velké, zvonkovité, bílé květy, vyrůstající na jakémsi úponkovitém, popínavém stonku s kopinatými listy. Tato zřejmě epifytická rostlina se pne a prodírá skrz lipové listoví jako taková menší obdoba pralesních lián. Vypadá to velmi exoticky, velmi hezky, a v té pomalu odumírající pustině kolem je to hotový klenot. Možná se sem její zárodky dostaly s tou zdejší navršenou zeminou odkudsi z pěstěné zahrádky, nebo co; jinak si tento skvostný nález nedovedu vysvětlit, natož abych ho uměl správně pojmenovat. Dnešní noci budu asi dlouho prohledávat počítač. (Nakonec jsem zjistil, že to je u nás dosti hojný opletník plotní.)
Na mém vlastnoručně zhotoveném sedátku pod modřínem, nedaleko tábora, jsem zažil další blízké setkání s jedním z místních obyvatel lesa. Byl to sice jen obyčejný hraboš, jakých mi běhá kolem stanu dost a dost, ale přesto to bylo hodně neobvyklé a vzrušující setkání. Meditoval jsem pololeže polosedě opřen zády o strom a loktem o sedátko, když tu šramot opodál. Vykoukl tam hraboš a systémem chodbiček se blíží neomylně ke mně. Okamžitě jsem, toť se ví, zavětřil příležitost a znehybněl jsem. A mé očekávání se vskutku naplnilo. Hraboš prolézal všetečně všude kolem mne a dokonce se vyšplhal i na můj batoh, odložený na sedátku hned vedle mne, chodil po něm, očichával jej a pokoušel se ho ochutnat. Určitě tam cítil voňavé čerstvé housky a sladké ořechové rohlíčky. Bylo to roztomilé. V jednu chvíli mi čichal i k prstům, až jsem se skoro bál, že mě kousne, jako se mi to už jednou kdysi stalo, jakkoli to tenkrát vůbec nebolelo. U tohoto hraboše nechybělo mnoho a byl by mne zlézal jako tu horu, která porodila myš. Zdálo se mi však, že toho hraboše znám. Mohla by to být klidně jedna z mých „myšiček“. Vůbec bych se tomu nedivil. Tábor je odsud daleko ani ne padesát metrů. Nevím sice, jaký mají hraboši „akční rádius“, ale vyloučeno to není. Myslím, že bych cizího hraboše poznal. Kdo s nimi nežije, by se mohl domnívat, že je to nesmysl je od sebe rozeznat a že jsou všichni stejní, ale není tomu tak, stejně jako u lidí a u každého jiného živého tvora. To už jsem spíš nakloněn u lidí nevidět rozdíly než u zvířat či rostlin. Což bude asi jen běžný morální předsudek, leč nutný k vyrovnání opačných předsudků ryze lidských. Je-li to tedy jedna z mých „myšiček“, pak mám pravdu, když tvrdím, že mi budou zanedlouho běhat v ústrety jako pejsek. Ochočené však „myšičky“ rozhodně nejsou; zůstávají stále dost plaché, což je dobře. Každý den teď zvládají sníst jeden rohlík. Určitě už se nekrmí ničím jiným. V zimě, až tu nebudu moci být s nimi, bude se mi po nich stýskat. Nejspíš je sem dál budu chodit krmit a pozorovat.
Odpoledne mě zburcovalo ze spánku kňučivé štěkání jakéhosi zaběhlého čokla. Běhal tu okolo punťa, na nějž někdo odkudsi hvízdal a přivolával ho zpět. Jen aby ho sem nešli hledat! Čokl jistě pronásledoval nějaké místní lesní zvíře nebo chytil jeho stopu. A kdepak je teď hajný, aby zasáhl proti takovýmto nepřístojnostem a aby hájil les i zvěř před narušiteli, kteří se neumějí chovat?
Sen, z něhož jsem byl tak neurvale vyburcován, byl beztoho strašný a zlý. Zdálo se mi o nekonečných proudících davech, které procházely kol mého stanu a Já nadávám, marně před nimi utíkám a schovávám se, nicméně stále si říkám, že to není ještě tak zlé. Strašný sen. A částečně pravdivý, jak už sny bývají. Svým způsobem jsem tomu čoklovi vděčný za to probuzení. Nevím však již dávno, co je horší: zda skutečnost, či strašný sen.
Dnes tu slyším a cítím všude kolem zase nějak moc lidu na nedělní procházce. Toto není les, toto je parčík. Ten sen měl pravdu. Kde je však skutečný les a kde jsou ti, kdož jej budou hájit? Kde je hajný, aby zhatil disharmonii, v níž se nachází svět? Ti takzvaní „hajní“ tohoto rozvráceného světa jsou právě ti, kteří svět do nerovnovážné disharmonie uvedli a tam nechali upadnout. Proč mám při četbě knihy o třetí říši dojem, že to byly lepší časy, lepší země, nadějnější doba? Je to zum Kotzen – až k zblití!
Večer prošla kolem stanu asi srnka, což vyplašilo „myšičku“ a mne zvedlo z matrací. Slyšel jsem někoho tiše procházet, ale žel neviděl jsem nic. Jen jsem slyšel jemný praskot větviček pod lehkými kročeji kopýtek.
Dnes večer je zase v lese takové to podezřele hrobové ticho, jako když se někde potlouká zlý člověk. Samozřejmě! Má neblahá předtucha se potvrdila; můj zvířecí instinkt mě opět nezklamal. Uprostřed louky stojí zase auto. Už zas? Už zas člověk? Je to čím dál horší; to už je ob den! Mor! Mor!
Nějaká zvířata tu jsou však kupodivu též: jeden srnec vzadu u lesa na žitném strništi, jeden zajíc přímo přede mnou – a opět liška! Ti mají odvahu! Já bych takhle neriskoval, když se tu potlouká člověk s flintou a zlými úmysly.
Něco se mi nezdá být v pořádku. To auto. Dnes stojí nějak moc uprostřed. Obvykle myslivec parkuje u kraje lesa. Mám silný pocit, že ten bouchal je ukrytý někde tady, na mé straně lesa.
Napětí vzrůstá a přitom se zdánlivě nic neděje. Nyní už mě ten stále silnější pocit z neurčitého nebezpečí ovládá tak mocně, že zůstávám ukryt v šeru lesa. Něco se musí stát, to vím jistě. Ale co?
Tma houstne, minuty čekání ubíhají. Stále obhlížím terén dalekohledem a snažím se v tom příšeří najít cokoli podezřelého, jakoukoli známku toho, že mě můj instinkt neklame. Nic není vidět, nic stále nepotvrzuje moje zlé tušení. Zvířata jsou klidná, zatímco můj neklid vzrůstá. Co jen to se mnou je!
Vtom PRÁSK! – třeskl výstřel tak hlasitý, že mi srdce poskočilo! To bylo hodně blízko! Věděl jsem to! Věděl jsem, že není něco v pořádku! Lekl jsem se, že snad někdo střílí po mně! Nicméně stojím dál jako starý ostřílený válečník uprostřed bitevní vřavy a nyní horlivě pátrám dalekohledem, kde se co bude dít dál. Výstřel to byl ostrý, netlumený žádnou masivní překážkou, žádným lesem či kopcem; musel tedy vyjít odtud. Kontroluji pozice a stav všech tří přítomných zvířat. Srnec je v pořádku a dál na svém místě, zajíc též. Jen ta liška zmizela. Obávám se nejhoršího a dál vyčkávám, co se bude dít dál.
A zanedlouho jsem se konečně dočkal. Vidím světlo vzadu na louce. V tom místě jsem prve viděl tu lišku. Někdo si svítí signální baterkou; signální proto, poněvadž se mu do bílého světla plete červené sklíčko. Vidím ho zřetelně díky tomu světlu. Očividně hledá baterkou svou oběť. A už je mi také jasné, kde číhal: v uzavřené myslivecké „kazatelně“ vzadu uprostřed louky. Proto ten výstřel nic neztlumilo, takže se zdálo, že je blízko! A ta liška šla přímo k té „kazatelně“. Ten hajzl tedy vystřelil na lišku! To je parchant!
Ale co to? Přešlapuje tam už hodnou dobu a zřejmě nemůže nic najít. Vrací se s pokašláváním k autu. Žádnou mrtvolu nenese a nic nenakládá dozadu do kufru „kombíka“. Teď startuje a s rozsvícenými dálkovými reflektory jede zpátky na místo činu, jak už to vrahové dělávají. Krouží po louce, křižuje ji, ale nenachází, co hledá. Naštěstí! Buď se tedy blbec netrefil, nebo raněná liška stačila utéct a teď, chudák, někde v bolestech umírá.
Toho bouchala bych chtěl dostat do ruky! Za tohle bych vážně vyhladil celé lidstvo! Jedny za to, že takové zločiny dělají, druhé za to, že to těm zločincům dovolí, a konečně třetí sortu lidí za to, že provádějí i jiné zločiny proti přírodě.
Bouchal jede tentokrát domů s nepořízenou. To mám radost; zároveň ale i vztek, že se něco takového, čeho jsem byl dnes večer svědkem, může dít. Nenávidím lidi. Dnes v noci mám náhodou na programu videodokument z bitvy o Británii. Doufám, že tam budou k vidění hromady lidských mrtvol, abych se tím pohledem trošku uklidnil, jinak bych po dnešku musel jít vraždit lidi sám.
