Toto jsou stránky přírodního, antihumanistického filosofa, spisovatele, básníka, překladatele, skladatele, kritika a publicisty, tvořícího pod svobodným jménem Misantrop. Zájemce zde najde úplné jeho dílo, včetně knihy
Středa 21. srpna 53
Celou noc jsem nemohl spát, snad proto, poněvadž se blýskalo a lilo jako z konve až do pozdního dopoledne. Pro déšť nešel jsem tedy nikam, míněno do lesa. Místo toho jsem chodil po úřadech a nahlašoval tátovo úmrtí. Máma říká, že dřív nemusel člověk nikam chodit, protože všecko potřebné zařídily úřady samy. Jenomže dřív, to byla ještě nějaká péče o člověka, kdežto dnes si na vás vzpomenou jenom tehdy, když vás potřebují odrat, uštvat nebo vám ztížit příliš klidný život, a ženou vás od jednoho úřadu s všelijakými potvrzeními, prohlášeními a zápisy k jinému úřadu, a přitom ani nemají tolik slušnosti či vychování, aby vám slůvkem vyjádřily soustrast, třebaže samozřejmě neupřímnou. Byl bych zvědav, co by slavné úřady dělaly, kdybych se jim na to pobíhání vykašlal a odešel jednoduše do lesů!
Všude jsem navíc přicházel těsně k polední přestávce, všude měli již zavřeno, takže mne odkazovali jinam. Běhal jsem tedy po městě úplně stejně jako nějaké obyčejné upachtěné hovado s lidskou tváří, jímž jsem vždy pohrdal. A co hůř, kolem mne chodily také samé takové živé mrtvoly, čumíce každá do té své krabičky, od ní ani na chvíli oči nespouštějíce a na cestu pozor nedávajíce. Hrůza jako někde na onom světě. Tak nevím, umřel-li táta, nebo já. Je snad tohle ten skutečný život, před nímž mne táta až do své umučené hodiny chránil a bránil?
Do toho přišla výzva od Pohřební služby k vyzvednutí urny s tátovým popelem. Přesně na podmračený výroční den sovětské okupace. Horší den si vybrat nemohli. Tím však lepší den pro zapamatování. Dnes měl jít táta také na prohlídku žlázy předstojné čili prostaty. Té se však nedožil. Nedožil se ani svátku, který mají Otakarové za šest dní, 27. srpna. Ničeho z toho se už nedožil. Místo toho lehl popelem, který jsem si měl přebrat.
Byla mi předána jakási zalepená šedá plechovka číslo 330 369 (zase ty tátovy osudové trojky!) opatřená štítkem s tátovým jménem, datem narození, úmrtí a zpopelnění. Spálili jej hned následující den po pohřbu, tedy čtrnáctého srpna. Pozvedl jsem urnu s tátovým popelem, abych si ji naložil do batůžku. Překvapilo mne, jak je těžká; jak těžký je pouhý popel, který zbyl z celého člověka. Dokud táta žil, stěží jsem s ním hýbal, když sám už potom nemohl vstát a chodit, avšak nyní jsem si pomyslil, nesa tátův popel na zádech: „Teď už tě, tati, unesu...“
Celou cestu domů s tátou na zádech jsem cítil zápach popela a měl jsem strach, aby se nevysypal. Byla to zbytečná obava: víko plechovky je dokonale utěsněno a nemůže jím proniknout ani částečka v prach obráceného táty. Doma jsem k urně dokonce přičichával, ale necítil jsem vůbec žádný pach. Táta sešel se světa naprosto čistě a bez zápachu. Ten dřívější neodbytný vjem byl pouhým přeludem přecitlivělého člověka. Urnu jsem postavil v obývacím pokoji na náš velký sváteční jídelní stůl. Táta tu bude s námi naposled ještě jednou tak dlouho, dokud mu kameník nevytesá věčný příbytek na našem rodinném hrobě v blízké Korouhvi. Budu tam za ním chodit každým rokem na nábožnou pouť, tak jako tam chodívám již léta pravidelně za ostatními mými předky, kteří tam společně odpočívají na věky věkův. Brzo se k nim připojí i můj vzácný a nenahraditelný táta.
