Co bych si vzal na pustý ostrov? Tato klasická otázka se u toho, kdo nevyžaduje nic nebo jen málo od civilizace či od lidí, ale zato mnoho od přírody, redukuje na otázku jinou, a sice obráceně položenou: Co bych si s sebou na opuštěný ostrov naopak nevzal? Já, bez dlouhého přemýšlení, mohu hned říct, že na pustý ostrov bych si rozhodně nevzal jiného člověka. I kdybych se ocitl sám na holé pusté skále uprostřed oceánu, přece bych si ještě nějak poradil; ale stačil by jeden jediný člověk navíc v mé trosečnické osamocenosti, aby přede mnou ihned vyvstaly potíže všemožných neřešitelných druhů. Druhý člověk by mi byl nepřekonatelnou překážkou, a raději bych žil v mračnu komářího hejna, v bahnitém močále s pijavicemi, v hnízdě jedovatých zmijí či v jámě lvové, než s jediným člověkem nablízku. Se vším bych si poradil, jen s člověkem ne. Člověk by otrávil vše, tak jako otrávil veškerý život na jím obydlené pevnině. Toho bych vedle sebe nesnesl a musel bych ho vyhnat nebo raději rovnou zabít, aby se už nikdy nevrátil rušit mou svobodnou samotu. Kdybych měl někdy to štěstí ztroskotance a byl vyvržen na pustou pláž liduprázdného ostrova, oplývajícího tropickými plody, sladkou tekoucí vodou a bujným lesem s mnoha přirozenými úkryty, kde by nebyli jedovatí hadi ani velké šelmy, střežil bych si toto největší bohatství náhle nabyté jako oko v hlavě a nepřipustil bych, aby druhý člověk znovu narušil a nakonec zničil i tento můj ráj.
