Toto jsou stránky přírodního, antihumanistického filosofa, spisovatele, básníka, překladatele, skladatele, kritika a publicisty, tvořícího pod svobodným jménem Misantrop. Zájemce zde najde úplné jeho dílo, včetně knihy
mangalavár, 21. září 45
Za pár hodin jsem se probudil zimou. Vstal jsem, abych se pokusil rozdmychat uhaslý oheň, ale není v něm už ani jiskérka a Já nemám uchystáno žádné další seno na podpal. Co se dá dělat. Půjdu spát nezahřátý. Navlékl jsem se do zimní péřové bundy a šel jsem si ve světle měsíce zase lehnout. Zakrátko už jsem se zase budil zimou a spát mi nedal ani hraboš undír, který neustále šramotí kolem stanu. Zřejmě cítí uvnitř jídlo a Já ho nestačím odhánět, jinak by mi byl rozkousal stan přímo mně pod nosem. Během této dlouhé a studené noci jsem začal uvažovat o konečném stažení se z lesa. Ráno je však opět krásně a teplo a s tím, jak se postupně zahřívám, pookřívá i má duše, můj „vnitřní vozataj“, jak říkají Indové, a Já zapomínám na blížící se podzimní rovnodennost. Nicméně krátí se mi mé letošní lesní poustevničení, krátí...!
Po ránu je vzácné ticho. Zpívají v duetu budníček s koňadrou. Čtu si Zápisník živého muže, dokud mě teplo nedonutí vylézt ze spacího pytle, sundat kabát a jít si dolů k potůčku pro vodu. Dnes jsem to tam však nepoznával: velká plocha lesa prostě zmizela. Holocaust lesní. Nemohl jsem najednou ani najít svou obvyklou pěšinku, jak se to tu změnilo k nepoznání. Jen ten potůček je stále stejný. Žabička méndhak, která tu vždycky bývá, pěkně povyrostla a nyní mi uskakuje z cesty. Voda je také stále dobrá. Na zpáteční cestě nahoru přede mnou přebíhá veverka. Zastavil jsem se a prohlížím si ji v detailním pohledu dalekohledem. Je ze mne nervózní, pocukává ocasem, vyráží vysoké hrdelní zvuky a šplhá výš po stromu.
Odpoledne jsem z velké části prospal. Připravil jsem si pak otop na oheň – a vzhůru ještě na podvečerní procházku po východním hřebeni!
Došel jsem na konec trasy a posadil se. Je to tu dobré místo k meditacím, ale po určité době si začínám uvědomovat sice tlumený a vzdálený, leč přesto slyšitelný hluk z nejbližší vesnice Bačhadá. Po určitém čase už zkrátka začínám příliš dobře vnímat zpočátku neslyšitelný, později však přesto rušivý štěkot nejméně tří psů najednou, různé údery, křik lidáků, kvil různých motorů... – a začíná mi to všechno nakonec vadit tak velice, že už je to dál k nesnesení a že mě z toho dokonce bolí hlava. Musím jít pryč, jako kdyby se ty odporné lidské pazvuky neozývaly až ze vzdálené vesnice z druhého údolí za obzorem, nýbrž odněkud velmi zblízka. A přitom stačí jen zajít za nejbližší pahorek a rozhostí se rázem opět slastné ticho. V té vesnici tam kdesi dole musí být peklo bydlet, pomyslil jsem si.
Na noc jsem se navlékl hned zkraje do zimní bundy a brzo jsem usnul. Probudil jsem se jen jednou, po půlnoci. Najedl jsem se, přečetl pár dalších stránek ze Zápisníku živého muže a protože mi nebylo zima, nevstal jsem a nerozdělal jsem oheň, jak jsem zamýšlel. Noc byla měsíčná, světlá skoro jako ve dne, leč rosná – tráva i stan jsou mokré od rosy. Nechtělo se mi dělat nic jiného než si znovu lehnout a spát.
