Neděle 29. dubna 52
Dnes ráno jsem musil jít až do předměstského Liboháje ke studánce pro vodu, protože nikde jinde blíž není.
Raději se jí příště vybavím v dostatečném množství doma a přinesu si ji odtud, než abych musil znovu podnikat takovou strastiplnou cestu mimo svůj srnčí les a do říše lidí.
Již na okraji lesa stálo nějaké lesklé vozidlo, zřejmě důkladně omyté v myčce od toho „hrozného žlutého písku“, to jest od pylu. A kdosi tam cosi hulákal opilecky zhrublým hlasem do ticha ranní přírody, až se to rozléhalo široko daleko.
Takový rámus hned zrána nemám rád a s lidmi, kteří jej tropí, navíc zřejmě opilými, se nerad střetávám, takže jsem je obloukem skrz les obešel a z toho lesa jsem potom viděl, že po cestě někdo běží.
U kříže mne nepříjemně udeřily do očí červenobílé pruhované pásky, vyznačující dráhu pro závod kol. Zakladatelé a budovatelé zdejšího Liboháje by se asi velice podivili, k čemu všemu nyní slouží jejich původně poklidné procházkové sady pro občerstvení duše na pěšinkách s lavičkami k příjemnému posezení pod lipami a břízami. To, co z toho udělali jejich nynější potomci-pitomci, to už není Liboháj, ale závodiště o to, kdo dřív tento kdysi tak půvabný háj zničí.
Kdysi krásný Liboháj přetíná v půli v nové zkažené době ještě k tomu vypleněný svah sjezdovky, přes kterou přecházím k prameni. Zdola od chaty na mne štěká pes a pán ho vztekle utišuje: „Co řveš!“
Takže další řvaní a hulákání a rámus.
Konečně naplňuji prázdnou láhev pramenitou vodou, také čím dál horší než původně, sypu do ní rozpustný nápoj v prášku, zamíchávám a vracím se nejkratší cestou zpátky, jen jinudy, abych se vyhnul těm lidem. Nálada na jakékoli další procházky v tomto příliš lidském prostředí mne už přešla. Už abych byl zpátky ve svém srnčím lese a ve svém „srnčím pelíšku“!
A právě dnes je v něm tak krásně a tak tiše! Jen ptáčci mile šveholí a jeden z nich, sýkorka koňadra, cosi dlouho zobe přímo v předsíňce mého stanu. Jak milé!
