5.10.44
Odcházím z baráku po půl desáté, až když táta odešel nakupovat a máma je taky pryč. Odcházím s tím, že je to až do jara naposled. Teploty klesají, počasí se horší, dnové zkracují. V baráku se topí, jen u nás v bytě je zima jako na dělnické ubytovně. Topení asi bude potřeba ještě jednou pořádně odvzdušnit. To bude zase trvat, než se někdo v baráku uráčí to udělat.
Máma furt říká, že skončím jako bezdomovec, ale Já už jím jsem a nikdy jsem jím být nepřestal. Tohle totiž není domov, to je ubytovna; nic, co bych mohl považovat za své. Tam v ubytovně byla také stále zima, také jsem musel čekat, až se někdo důležitý uráčí zatopit, jsa stále v područí, stále v podnájmu, stále někomu podřízen a na někom závislý. Může se mi někdo divit, že jak můžu utíkám do lesa, kde jedině mohu mít pocit opravdového domova?
Dnes jsem váhal s odchodem do bezdomoví, poněvadž bylo zataženo a vypadalo to znovu na déšť, který během noci ustal. Nakonec jsem nelitoval: o polednách, když jsem dorazil do tábora, zázračně vysvitlo sluníčko; sluníčko, jež však už nezahřeje po těle, jen na duši.
Kape mi z nosu a je mi zima. Přesto je v lese stále nádherně. Musím se z něj stáhnout spíš z důvodů rozumových, vzhledem k pokročilé roční době, než kvůli počasí. Lépe to udělat teď, kdy je venku ještě snesitelně, než být vyhnán potom plískanicemi, fujavicemi a ranními mrazíky.
Zvenku stan osídlila maloočka smaragdová, pěkný velký zelený pavouk. Pravidelně po setmění prochází kolem stanu nějaká „myšička“, ale naštěstí má vždy namířeno jinam.
V noci prší.
