Toto jsou stránky přírodního, antihumanistického filosofa, spisovatele, básníka, překladatele, skladatele, kritika a publicisty, tvořícího pod svobodným jménem Misantrop. Zájemce zde najde úplné jeho dílo, včetně knihy
Šel jsem se do stanu navečeřet a hned poté jdu ještě jednou ven. Dnes nemám stále dost – jako kdybych tušil, co objevím!
Říkal jsem si, že se půjdu podívat k louce na pasoucí se srnky, ale žádné tam k mé lítosti nebyly. Objevil jsem tam ovšem něco jiného, co jsem nečekal. Zdálky od lesa jsem nejdřív ani pořádně neviděl, co to tam leží, zda kámen nebo něčí tělo. Snad ne zase mrtvá srnka? pomyslil jsem si. To musím prozkoumat blíž! A jak jsem se k tomu nálezu pomalu přibližoval, začalo mi být jasné, že srnka to není, ale ani mrtvý kámen ne. Mrtvé to ale zjevně bylo. Přišel jsem blíž. Je to něčí mrtvé tělo s nafouklým břichem, šedé, chlupaté, ušaté... že by zajíc? Ale na zajíce je příliš velké... Teprve až z úplné blízkosti jsem poznal mrtvé – divoké prasátko!
Leží na boku s očima zavřenýma, jako kdyby jenom spalo. Je to mládě, ale již odrostlé dětským pruhům. Když vidím prase, uvědomuji si, jak je v mnoha ohledech podobné člověku – to myslím v dobrém, nikoli tentokrát ve zlém. Prasata mají lidské oči a ústa, která se jakoby pořád usmívají, a kromě toho mají veselou povahu. Nejsou to vůbec žádné divoké potvory nebo nečistí tvorové; takoví jsou lidé, kteří je a sami sebe jimi takto častují; prasata jsou bez urážky jako lidé chytrá a všežravá. A teď tu uprostřed louky jedno z nich leží mrtvé. To zas budu mít co pozorovat! Zase budu moci sledovat postupný zánik dříve živého tvora. Je to stejně úchvatná a napínavá přírodní podívaná, jako postupné vznikání a růst tvora živoucího, ale tento životní pochod probíhá příliš skrytě, ve vajíčku, v kukle, v zárodečném vaku, v děloze. Mrtvé tělo, dokud je někdo neodnese či nesežere, je víc na očích a lépe se pozoruje. Jenom aby je dřív než nějaká liška, kterou jsem na téhle louce nedávno přistihl, nenašel nějaký člověk a aby se nám tady potom nerozmnožili rozdivočelí myslivci, kteří jsou celí diví bouchnout si divočáka!
Kdoví, co tomu prasátku scházelo nebo co se mu stalo, že umřelo? U mláďat přírodních tvorů mnohdy stačí maličkost, jen malá vada či malé ochoření, aby jim moudrá příroda odňala život. To není jako u lidí, kteří nežijí podle přírody; u lidí přežije i úplný mrzáček až do dospělosti a stane se z něj veliký mrzák a z celého lidstva chorá sebranka mrzáků, závislých na kdečem. Zítra budu mít tu pochybnou čest a nepochybnou smůlu takové lidi zase vidět. Pak zas mohou o mně rozhlašovat: „Četli jste to? Viděli jste ho? Znáte ho? To je ale nelida. Jak ten ty lidi nenávidí, to je něco strašného!“
Ne já, ale vy, lidé, jste strašní! Nebude se mi chtít od mého lesa, od mé borovice, pod níž se opět pase zajíček.
Smráká se a den končí. Bylo tady krásně, i když počasí krásné nebylo. Snad už se to na příští dny zlepší.
