Toto jsou stránky přírodního, antihumanistického filosofa, spisovatele, básníka, překladatele, kritika a publicisty, píšícího pod svobodným jménem Misantrop. Zájemce zde najde úplné jeho dílo, včetně knihy
Sousedé sedí zase před domem jako slepice v kukani, když odcházím do nemocnice za tátou. Kdyby tam aspoň snesli vajíčko jako ty kvočny, aby z nich byl nějaký užitek! Hovada neužitečná...
Nějaký člověk na ulici telefonuje a představuje se: „Hovado.“ – Nebo říkal „No, haló?“ – Nevím, ale znělo to jako „hovado“, já jsem to tak slyšel. Každopádně se to rýmuje a shoduje: „Haló, haló, zde hovado.“
Probil jsem se tím městským blázincem a už jsem u táty na pokoji číslo 2. Vítá mě jako vždy radostně, ale zdá se mi, že je tam ze všeho nešťastný: z několikadenního přebalování a převlékání, z koupání, z krmení, z cizích lidí okolo, on, takový uzavřený člověk... Nejvíc mu vadí, že tam bouchají dveře a on leží hned u dveří. Dnes nemá na nic chuť; snědl trochu mého okurkového salátu a trochu nemocniční rajské polévky s chlebem, napil se kapky mé jablečné šťávy a víc nic. Na obvyklý dortík ani na mámin bramborák nemá chuť. Chudák táta. Mluvím na něj, vypravuji mu lecjaké hlouposti, pouštím mu skřivánčí hlas, ukazuji mu jeho staré fotografie, ale on mlčí a na nic nemá náladu. Musí to být pro něho strašné jen ležet; pro něho, který se do poslední chvíle snažil pořád chodit, dokud mohl a dokud neupadl a víckrát se nezvedl. Bojím se, že brzo upadne znovu, tentokrát do úplné netečnosti a otupělosti. Zajímalo by mne, co se mu asi tak honí hlavou. Možná, že skomírající světélko jeho zkormoucené mysli obíhá pořád kolem dokola ničeho, nemohouc se chytit něčeho, zrovna jako ty dvě veverky dnes ráno kolem stromu. Musí to být hrozné. Tady končí veškerá legrace i veškerá hra.
