Toto jsou stránky přírodního, antihumanistického filosofa, spisovatele, básníka, překladatele, skladatele, kritika a publicisty, tvořícího pod svobodným jménem Misantrop. Zájemce zde najde úplné jeho dílo, včetně knihy
šukravár, 24. září 45
Probudil jsem se za svítání. Dochází mi jídlo, a proto se po deváté hodině balím na cestu do verbežárny. Jak jsem se uradil, sbalenou krosnu s veškerou výbavou jsem na druhý pokus vysadil do rozsochy jednoho modřínu. Doufám, že nespadne a že ji neobjeví undír. Příště už sem letos přijdu pravděpodobně naposledy.
Cesta začala špatně hned z kraje lesa. Zase tam stojí nějaký bílý Volkswagen s poznávací značkou Brna-západu. Houbaři tedy dosud nevymřeli a šílet nepřestali. A „lufťáci“ už jsou zřejmě na svých víkendových chalupách. Pátek už je malá sobota. Několikrát jsem si již sliboval, že tak jako se vyhýbám vycházení ven o sobotách a o nedělích, budu se muset začít vyhýbat už i pátečním dopoledním, protože ta jsou také tak podobně vypjatá a přelidněná jako víkendy.
Ve vsi Haidžarí na mne zase štěká ten pes z nároží. S další houbařkou jsem se střetl na pláni u střílny na zvěř. Vyšla z lesa s poloprázdným košíkem a na chvilku už jsem kvitoval, že se snad zastavuje, aby mě nechala v klidu projít samotného. Ale ona si pouze svlékala svetr a pak šla dál, jako kdyby mne nebylo, kus cesty šla dokonce jako ocásek za mnou a vedle mne, až jsem konečně za nevěřícného kroucení hlavou zpomalil natolik, že mě předešla a pak naštěstí odbočila na jinou cestu, jinak bych ji snad musel zabít, abych se jí zbavil. Někteří lidé vůbec nemají cit pro udržování slušné vzdálenosti.
Další houbař mi přešel přes cestu v lese nad městem, naštěstí v dostatečně slušné vzdálenosti.
Za lesem jsem zase uvízl na louce kvůli stádu býků a znovu jsem je musel složitě obcházet a přeskakovat potok, čímž jsem vzbudil nežádoucí pozornost nejméně tří čoklů v zahrádkářské osadě, kteří se okamžitě mohli vzteknout samou zuřivostí při pohledu na podezřelého vagabunda, který se plíží kolem potoka vysokou travou.
První člověk, kterého jsem potkal na předměstí, byla samozřejmě jako obvykle blbá ženská s blbým psem. Na dovršení všeho hnusu jsem ještě k tomu u obchodu viděl a byl viděn tím čoklověkem, jehož jsem kdysi seřval a málem zmlátil kvůli jeho otravnému psisku, jež ho i teď doprovázelo.
Takto se prodírám lidským světem pokaždé a ze všech stran čekám nějaký útok, a je jedno, jestli slovní, neverbální nebo fyzický.
U nás před barákem nenáviděným hlídkuje uřvaná čubka před garáží, mne naštěstí přehlédla. Po špičkách se vkrádám do bytu a zamykám za sebou dveře na tisíc západů.
Až příště ponesu z lesa „domů“ plnou polní, dám si zvláštní pozor na to, aby ten přesun proběhl v jiný pracovní den a po trase co nejkratší a nejméně komplikované. A to chodím ven jen jednou týdně! Kdybych musel chodit takto každý den, dávno už bych seděl v doživotním vězení za masovou vraždu.
