Toto jsou stránky přírodního, antihumanistického filosofa, spisovatele, básníka, překladatele, skladatele, kritika a publicisty, tvořícího pod svobodným jménem Misantrop. Zájemce zde najde úplné jeho dílo, včetně knihy

Po malinové a třešňové hostině jsem po obědě. Ale ti hemžící se červí lidé tam dole u rybníka... Jaký odporný pohled po dvou dnech, kdy jsem neviděl jediného člověka! Také v dálce za zlatým žitným polem jsem zahlédl dva jezdce na kolech. Dívám se za nimi jako plachý srnec: bez zájmu, pokud jsou daleko, a s hnusením, představím-li si, že bych s nimi mohl mít něco společného nebo že by přišli sem do mého lesa.
Je mi horko v těch šatech! Vracím se zpátky přes palouček, ale i tam mne šaty tíží jako okovy. Po návratu do své skrýše proto letí všechen oděv dolů a nahý a osvobozený stelu si v trávě pelíšek. To je pohoda!
Ale počasí se spíš zhoršuje než zlepšuje – tak jako lidstvo. Mraků přibývá a obloha šediví. Za chvíli je mi už zima, a tak se stěhuji i s pelíškem zpátky pod stan. Zdá se, že se co nevidět opět rozprší.
Oblékám se a z kapsy při tom vypadla třešnička. Hle, ještě jedna! Mňam, byla dobrá. A když už jsem oblečen a zatím neprší, jdu se projít.
Je nedělní odpoledne, prázdniny, je třeba dbát nejvyšší ostražitosti. Naštěstí jsem nikoho nepotkal, ale jistou lidskou stopu jsem přece objevil. Nějaký lidský dobytek se vysral kousek od cesty! Smrdí to na hony daleko jako ta prasečí hnijící mršina na louce. Já nevím, to jsou lidi, to se nemohou vysrat doma, to musejí srát v mém lese a celý ho tím vysraným hovnem zasmradit? To jsou dobytci, ty lidi, to je strašné! Páchne to jako shnilé maso; však takového lidského masožravého dobytka poznám bezpečně už po čichu! Smradlavé hovno – to je to shnilé ovoce, po němž je poznáte! A je-li strom, jenž plodí chutné třešně, podle svých plodů nazýván třešní, jak bude pak nazýván člověk, jenž sere smradlavá hovna? To v bibli nenajdete. A největším trestem je pro mne jít na záchod hned po takovém dobytku masožroutském! To se mi však naštěstí už dlouho nepřihodilo. Takové smrady! Určitě to vysral ten rybářský dobytek Hlouš, který má dole pod lesem rybník, to by na něho sedělo jako prdel na nočník!
Se zacpaným nosem pokračuji dál do hloubi lesa po mých vlastních cestičkách. Na jedné z nich jsem našel mrtvého rejska. Otočil jsem ho klacíkem, zdali neobživne, ale byl tuhý. Vzpomněl jsem si na příhodu, která se mi stala na školním výletě. Tehdy jsem byl ještě člověkem, rozeným zabijákem, a tak jsem zašlápl rejska, v domnění, že je to škodlivá myš. Všechny ostatní děti se na mne sesypaly jako vosy, že to byl rejsek, a ne myš, a že rejsci se zabíjet nemají, protože jsou užiteční. Mrzelo mne to tenkrát, ale ještě víc mne mrzelo, že mi to vyčítá právě taková neužitečná chamraď, která se rodí jako zabijáci a zabíjení má v krvi. Dnes už nejsem člověkem a nezabíjím nic zbytečně ani žádné zvířátko, které mi nic nedělá; dnes zabíjím naopak člověka a vše lidské – v sobě i na stránkách mých spisů.
Vracím se do stanu ještě za světla, ale do tmy už není daleko. Ven půjdu až po půlnoci, až půjdu domů pro nové zásoby.


