Toto jsou stránky přírodního, antihumanistického filosofa, spisovatele, básníka, překladatele, kritika a publicisty, píšícího pod svobodným jménem Misantrop. Zájemce zde najde úplné jeho dílo, včetně knihy
Čtvrtek 4. července 53
Den před státními svátky už vlaje na mateřské školce veselá vlajka naší země. Do té mateřské školky jsem coby dítě chodíval a ty veselé slovanské barvy naší české vlasti jsem nosíval. Dokud byla naše česká státnost pro mne jaktěživou samozřejmostí, byly to barvy všední, které tu vždy byly se mnou a nikdy, zdálo se, nebude to jinak. Nyní, kdy je naše státnost ohrožena, slovanská ta trikolóra náhle jakoby září jasněji a prapor plá hned veseleji. Nikdy bych si byl nepomyslil, jak mi bude naše trojbarevná zástava jednou milá a vzácná. Inu, všecko zlé je na něco dobré, jak se správně říká, a všecko dobré je k něčemu zlému, jak se rádo zapomíná dodávat. Já nezapomínám.
Dnes jsem si vzal do lesa dlouhý rukáv a bylo mně dobře. Při procházce řídil jsem se heslem lužeského arboreta: „Popojdi a sedni, popojdi a sedni.“ Sedě na lavičce u lesní tůňky v nádherném prostředí bujné letní zeleně, přiběhla náhle veverka a šest kroků ode mne pustila se do velké houby. Mne přehlédla, poněvadž jsem se nehýbal. Pozoroval jsem tak z nejmenší vzdálenosti, jak jí veverka houbu. Ruka, opřená o opěradlo, mne už brněla odkrvením a potřeboval jsem ji svěsit, ale vytrval jsem nehybný, abych veverku nepoplašil a nepřišel tak o nevšední zážitek. Zvířata jsou zábavná.
Horší je to s lidmi. Co ta hovada dnes vyvádějí, to je děs. Nejenže jich je všude plno, úplná stáda hovad s lidskými tvářemi, ale navíc ještě po sobě nechávají hromady odpadků a hoven. Kudy chodí, hovada, tudy serou!
Pod rozložitou slovanskou lípou jsem dnes k svému zděšení nalezl tak obrovskou kupu různých lahví a dalšího odpadu, že jsem to odnášel nadvakrát! Od té doby, co je tady lavička, sem chodí haranti mizerní chlastat. Hlavně že ti parchanti nevychovaní chodí za školu stávkovat proti podnebním změnám (já žádné změny nevidím), ale že zamořují zemi nerozložitelným odpadem, to je jim jedno. Naše mládež! Umí to leda chlastat, hulit, čumět do krabiček, ale blbé je to jako hovado – s lidskou tváří ovšem. Tohle jestli je budoucnost naší vlasti, bez vlastní čisté země, bez krásných a moudrých knih, bez vlastního jazyka, bez citu, bez mravů, bez met a bez obsahu, pak se jí nechci dočkat.
V krámě jsem stál zase jako blbec před pokladnou a trpně jsem čekal, až se zákazník vykecá s prodavačkou. Vůbec jim to nebylo trapné, že mne přivádějí do rozpaků vyslechnutím jejich blbých žvástů. Oni rozpačití nejsou nikdy – přinejmenším přede mnou. Přede mnou padají všechny ohledy. Lidskou tvář si ta hovada ovšem zachovávají vždy. Já však dobře vidím pod ni i za ni!
Odpoledne kráčím městem směrem k nemocnici. Hovadskost těch lidských hovad je citelně přítomna ve všech jejich projevech. Osádky vozů nadávají kolařům a hrozí jim pěstmi z otevřených okýnek, chodci se pletou autům a auta chodcům, nějaká nehoda či bouračka je na spadnutí, není nejmenší a nejpostrannější uličky, kde by neproudily davy hovad s lidskými tvářemi nebo kde by nepojížděl nějaký vůz. Některý couvá, jiný se vyřítí zpoza rohu, kličkují, já kličkuji před nimi, náklaďák stojí přes celou uličku, chodci se mu vyhýbají po bocích a nemohou se vejít – jedním slovem blázinec. Kdyby náhle vypukla všeobecná rvačka všech se všemi, vůbec by mne to nepřekvapilo ani neudivilo. Udivuje mne spíš to, že se ještě neřežou. Však to přijde. Budoucnost je jejich, těch lidských hovad, jen ta mají budoucnost, jen k hovadství jsou pěstována, nikoli k lidství.
Do odkladovny pro nepotřebné dnes zase přišla s modlitbami a tělem a krví spasitelovou nějaká dvě hovada. Nevšímal jsem si jich a táta také ne. Za ním nepřišli. Navštěvují svými směšnými a strašidelnými obřady na vyžádání příbuzných jenom ty dva sousední dědky. Ti z toho stejně nemají pojem, ale hlavně že je zadostučiněno lidské tváři našeho hovadství. Je to dost děsivé. Příbuzní ty umírající trosky nenavštěvují, ale namísto sebe pošlou pánaboha v zastoupení dvou cizích lidských hovad. Sakra, nechte je umřít důstojně a nestrašte živé! Tahle nábožná hovada nectí ani život, ani smrt. Těm modlilům není vůbec nic svaté.
