Toto jsou stránky přírodního, antihumanistického filosofa, spisovatele, básníka, překladatele, skladatele, kritika a publicisty, tvořícího pod svobodným jménem Misantrop. Zájemce zde najde úplné jeho dílo, včetně knihy
šanivár, 2. října 45
Když jsem se konečně dočkal rána, zjistil jsem, že už je půl desáté a sluníčko že již osvětluje stan, avšak neohřívá. Posadil jsem se a znovu jsem zauvažoval, mám-li se již dnes stáhnout z lesa, nebo to vydržet až do pondělí. Vidina právě začínajícího hezkého dne nakonec nebyla tak silná, aby přebila vidinu podstatně horší, a to představu dalších dvou nekonečných mrazivých nocí. Rozhoduji se rychle: musím to tady už pro letošek sbalit. Nechtěl jsem to ukončit takto neočekávaně a nakvap, ale nedá se nic dělat. Už to tu prostě není příjemné; zbytečně bych zde pouze trpěl zimou. Musím dokonce překousnout i nezanedbatelnou nevýhodu, že je šanivár, tedy sobota a že tedy lidáci mají volný den a že jich tedy bude po cestě plno. Pro jednou už to budu muset přetrpět. Jsem rozhodnut. Odcházím. Ještě že jsem se včera odpoledne a večer tak pěkně na rozloučenou prošel po lese. Aspoň to. Život tím nekončí, i když mně to tak teď právě připadá. Příští rok snad bude také léto a kdesi snad ještě zůstane kousek volné přírody, kam se budu moci uchýlit před lidstvem. Jdu. Nesnáším toto balení a stěhování se pryč.
Na to, že je obávaná sobota, nedopadla má závěrečná cesta do verbežárny až tak úplně nejhůř. Extempore jsem zažil jen jedno, a to hned dole ve vsi Haidžarí. Procházel jsem kolem víkendové chalupy brněnských „lufťáků“, kde mě začal sledovat jejich bílý psíček. Šel za mnou tiše jako ocásek až na silnici, ale tam, zničehožnic, začal za mnou štěkat a vyprovázel mě takto hlučně po celý krátký úsek silnice. Nevychované velkoměstské psisko. Připadal jsem si jako vyvrhel, štvaná zvěř, zloděj. K jeho štěkání se samozřejmě připojil od nárožního domu ještě i druhý pes, takže se i koně otáčeli, co že se to děje. „Lufťáci“ byli venku před domem, ale neozvalo se jediné, byť třeba formální slůvko napomenutí nebo přivolávání. Připadalo mi, jako by se i ti koně ptali, zdali si to nechám líbit. Uvnitř jsem zuřil. Byl jsem z toho jeho ustavičného štěkání za mými zády už tak otrávený a nakonec i vzteklý, že jsem se za odbočkou na polní cestu už neudržel a náhle zprudka jsem se otočil a s tygřím řvaním jsem se zpoza živého plotu rozběhl i s plnou polní na zádech na toho uřvaného velkoměstského bastarda. Čokl se lekl, zahrabal naprázdno na kluzkém asfaltovém povrchu silnice svými drápky a dal se poděšeně na útěk. Měl štěstí: kdybych ho byl dostihl, zašlapal bych ho do země! To by ho naučilo zahrávat si s divokým zvířetem. Ostatně, ten tygří řev se mi podařilo napodobit vcelku věrně, že jsem se i Já sám divil, co za příšerné zvuky ze mne vycházejí. Čokl z toho musel mít šok a muselo to být slyšet hodně daleko. Něco takového se mu ve městě ještě asi nestalo. Snad se dokonce podivili i vesničané a ti „lufťáci“, nechápajíce souvislosti. V tu ránu jsem měl od čokla pokoj. Ještě jsem ho slyšel kdesi daleko za mnou, ale víckrát už se nepřiblížil. S „tygrem“ holt nejsou žádné hrátky.
Považoval jsem celé extempore jen za předzvěst dalších konfliktů, a proto jsem se trochu připravil a ozbrojil se pěkným tvrdým kamenem velikosti pěsti, abych ho příště případně po dalším otravném psisku mrštil. Zásah takovýmto těžkým kamenem do psí hlavy nebo do jakékoliv jiné části psího těla je velmi účinným prostředkem sebeobrany a dostatečnou hrozbou je už samo vržení kamene po útočníkovi. Čokli si nedovedou spočítat, kolik kamenného střeliva máte ještě po ruce, a proto bezhlavě utíkají, jako kdybyste měl po kapsách celý kamenolom. Bastardi. Strčil jsem ten kámen do otevřené kapsy u vesty a šel jsem odhodlaně a s tvrdými rysy ve tváři dál. Nikde mne už naštěstí nikdo nenapadl a lidáků bylo po cestě málo.
Tak tedy alavidá, nashledanou, můj milý lese, zase v lepších časech, až se kolo roku otočí svou příznivější, teplejší částí a příroda opět otevře svou vlídnou náruč pro osamělého lesního poustevníka, po indicku vanaprastha zvanému. Nechť je mu nadcházející zima lehká a lidští sousedé snesitelní. Alavidá! Alavidá!
