Zavírám stan a usínám. Ve 14:30 mě burcují těžké neohrabané kroky a praskot větviček. Někdo se blíží, obchází stan a zastavuje se těsně před vchodem! Už jsem myslel, že se bude dobývat dovnitř! Já ležím celý napnutý uvnitř, ani nedutám a jen čekám, co vetřelec udělá. Neudělal nic, nepromluvil a zase odešel, pošlapav svýma humpoláckýma hnátama nádherná vraní oka před vchodem; ale faktem zůstává, že mě někdo objevil, což je zlé. Asi se budu muset přestěhovat dolů mezi olše. Sakra! Zrovna v nejlepším! Zrovna, když jsem si to tu tak pochvaloval! Pakáž šmejdivá lidská, všude mě vyčmuchá! A mám po klidu! Teď abych se bál ten stan tady nechat, ba jen na pár hodin opustit, vzdálit se na pár minut, aby ho někdo mezitím nevyloupil, neponičil nebo dokonce neukradl celý jako vloni na Baldě! Do prdele!
Nejdřív ze všeho jsem se šel v klidu projít a vysrat na „poradní skálu“, abych si utřídil myšlenky; načež jsem se rozhodl, že se raději přestěhuji dolů mezi olše hned, dokud neprší a je sucho. Nač otálet? A jak jsem si usmyslil, tak jsem také udělal. V 17 hodin bydlím opět pod olšemi. Snad mě tady nikdo dlouho nevyčenichá.
Večer o půl deváté se vracím do stanu z dlouhé procházky, a co nevidím: tmavě zelená kupole jakéhosi stanu se osaměle rýsuje na vrcholku kopce na louce kousek od mého nového tábořiště! Nemohu uvěřit svým vlastním očím; je to jako bych se díval na své minulé Já, protože ten cizí stan stojí přesně na tomtéž místě, kde jsem kdysi před sedmnácti lety tábořil! Přesto to mé minulé Já určitě není, a proto doufám, že tu ten záhadný cizinec dlouho nezůstane; ještě druhý takový v mém revíru, to by vážně nedělalo dobrotu!
To je hrozné: zase se na mne „domluvili“; tři týdny nikdo, a najednou všichni! Mor! Mor! Lidský mor!
