Úterý 11. června 53
Noc je teplá. Láká mne to jít ven, do lesů. Před rokem jsem teď kráčel tmou do svého lesního doupěte. Stýská se mi, stýská. Taková teplá červnová noc je v lese báječná. Aspoň na malou procházku bych mohl jít... Jenomže den byl náročný a nyní se mi již chce příliš spát.
Ráno se na kole probíjím silným protivětrem směrem k rybníku se vykoupat. Je horko a jasno. Projíždím krásným Baldským lesem a opět mne přepadá stesk. Na louce u lesa stojí malá srnka. Chvíli se na mne dívá a pak utíká do lesa. Závidím jí. Před rokem jsem byl jako ona divokým lesním zvířetem, které se bojí lidí a schovává se před nimi v lese. Letos jsou lidé mým denním chlebem, který se mi však zajídá. Hovadům příliš často mizí jejich lidská tvář.
Příroda je liduprázdná, i u rybníka jsem úplně sám, úplně nahý a úplně svobodný. Ve strouze překračuji ropuchu. Voda je studená, leč osvěžující. Rybníček zarostl lakušníkem tak, že se v něm nedá plavat. Pouze kolem schůdků, které jsou betonové, a kolem kamenitých břehů je voda čistá. Nevadí. Plavat nemusím; hlavně že se ve vodě osvěžím a osvěžen se mohu procházet po okolí v naprosté nahotě a samotě.
Asi jsem usnul, protože čas jaksi rychle uběhl. Je poledne, čas k obědu. Pěkně jsem se zase na tom ostrém sluníčku spálil do ruda.
Po obědě mě táta radostně vítá u svého nemocničního lůžka. Přinesl jsem mu na ochutnání mámin bramborák. Snědl skoro dva. Stále mu navrhuji, že jej odvezu dolů do zahrady, ale nechce. To já bych bez zeleně nevydržel; mně by se stýskalo po nějaké zeleni, jako se mi stýská po lese. Strašně, strašně moc se mi stýská.
Ani dlouhá chvíle prý tátovi není. To já bych se ukousal nudou, kdybych jen ležel a spal a nic jiného nedělal. Ale vtip je v tom, že táta už nic jiného dělat nemůže, než právě jen ležet, a naštěstí mu to stačí. To je hrozné. Někdy se mi zdá, že už i mně začínají nějak divně bolet nohy, a čtu už také čím dál míň. Utíká mi drahocenný čas, který mi zbývá v činorodém životě, to vím. A dnešní noc bude zase tak lákavě teplá...
