Toto jsou stránky přírodního, antihumanistického filosofa, spisovatele, básníka, překladatele, skladatele, kritika a publicisty, tvořícího pod svobodným jménem Misantrop. Zájemce zde najde úplné jeho dílo, včetně knihy
středa, 29. srpna 41
Chladné počasí trvá, dnes už ani to sluníčko nesvítí a nehřeje.
Hned zkraje lesa míjím naprosto unikátně, démonicky zbarvenou kočku. Zdálky jsem ji dokonce považoval za kunu či veverku. Je tmavě hnědá jako hořká čokoláda, s huňatým ocasem. Zírá na mne upřeně tím svým sugestivním kočičím pohledem zpoza velkého bludného balvanu, ale co je na ní nejlepšího a nejzvláštnějšího, je její šedavá skvrna, která jako blesk klikatě půlí šikmou čarou její strnulý obličej bez nejmenšího záchvěvu mimiky. Démonický zjev! Je jasné, proč pověrčiví lidé kdysi takovéto strašidelně vyhlížející tvory pronásledovali, je nenáviděli, mučili a upalovali na hranicích jako čarodějnice. Možná proto máme dnes takovýchto krásně a nevšedně zabarvených koček tak pomálu, kdežto mourků a koček bělavějších (čti „nevinnějších“) je převaha.
Dále si se mnou hraje na schovávanou srna v husté lesní zeleni. Zase mě obchází po oblouku a sleduje mě. Ano, zastavuje se, aby si mě prohlédla, pak poodběhne a opět se vynoří z podrostu jinde podél mé trasy. Moje cesta vede esovitě taktéž jejím směrem, takže záhy jsem to pro změnu Já, kdo se k ní plíží odzadu a trochu ze strany. Nyní dokonce vidím dvě srnky! To je dobrodružství! Dávno už mě pustily z mysli a klidně, leč obezřetně, jako vždy, se pasou. Nakonec mě však přece jen zpozorovaly těmi svými jemnými, bystrými smysly a ztratily se mi definitivně z očí, když jsem se k nim příliš přiblížil.
Z „Putinovky“ je dnes opět krásný výhled do daleka. Dlouho tu osaměle postávám na jejím vysokém vrcholu a nemohu se nabažit toho skvostného rozhledu. Je to tak krásné, být sám, mít volno a nic nedělat!
Na travnaté pláni u lesa s panoramatickým výhledem na protilehlý obzor se shromažďují hejna drozdů brávníků a jiřiček. Asi se chystají k odletu do teplých krajin. Taky bych letěl, kdybych měl křídla. Tady už všechno uvadá, listí žloutne, květy odkvetly a motýli už zřejmě zahynuli, když nemají z čeho sát nektar, božský to nápoj pestrobarevných okřídlenců. Je mi z toho smutno.
Ještě že mám alespoň své roztomilé „myšičky“, abych se potěšil pohledem na to, jak jim chutná a jakých nezbedností se navyvádějí. Jedna z nich má také takovou zvláštní kresbu ve tváři, ale samozřejmě že ne tak démonickou jako ta kočka – spíš se ta vodorovná čára pod jejíma očima podobá „zlodějské“ masce mývalů.
Kniha O Slovanech úplně jinak mě nepřestává stránku po stránce, odstavec po odstavci nevýslovně popuzovat, odpuzovat a urážet mou inteligenci. A nejen inteligenci mou, jak dokládá autorovo tvrzení, že to racionální v Platónově díle vpašovali tam jeho – jak jinak! – poddaní, otročtí, praslovanští písaři, a to bez Platónova vědomí! No to je slovo do pranice! Že by si po sobě Platón nikdy znovu nepřečetl, co napsal? Nebo, jak směle a bez uzardění tvrdí pan Horák, co nadiktoval svým praslovanským písařům? To se mi nezdá možné. To je prostě špatný vtip, nic jiného. Tak to možná dělá pan Horák, že si po sobě nečte, co sesmolil za nesmysly. Podle počtu hrubých pravopisných chyb by to tak odpovídalo. Jedině zatím jeho úvahy o bájné Atlantidě jsou celkem rozumné, jinak je to jen vršení blábolů, pitomostí a naivit. To už není jen amatérismus, co tu pan Horák předvádí, nýbrž diletantství. Vlastní své jméno překládá jako „bojovník“, odvozeno prý však od zcela odlišného slovního základu „harc“ = „boj“, i když „horák“ na první pohled znamená „horal, člověk z hor“. Už na tom je dobře patrný způsob jeho takzvaného „luštění“ nápisů: vymýšlí si podle své vlastní potřeby. Způsob jeho chápání jednoduchých českých vět pak dostatečně dokumentuje převrácení významu krátkého staroegyptského sdělení, že nejen lidé urození se stávají písaři. Z toho jediného trochu relativizujícího slůvka „nejen“ pak směrodatně dovozuje, že prý lidé urození se písaři nestávali, protože to prý bylo zaměstnání podřadné, což je další do nebes volající nesmysl. Slovo „demokracie“ překládá jako „démonickou vládu“, i když řecké „démos“ = „lid“ a „daimón“ = „duch, dobré či zlé já“ jsou co do významu dvě naprosto odlišná slova! Řecky tedy pan Horák také neumí. V angličtině má také značné mezery; jediné anglické slůvko nenapíše správně bez chyby! Z nahodilé zvukové shody jednoho japonského slova hned usuzuje na jeho (opět!) praslovanský původ, a podobně. Svastiku (hákový kříž) vykládá jako znak pro „oběť“ (snad ne dokonce pro „zápalnou oběť“, tedy holokaust!), ačkoli se jedná o velmi starý indoevropský symbol „štěstí“, „slunce“, „harmonie“, a tak dále, a považuje tedy svastiku za jednoznačně „zabijácké“ znamení. Vždyť jak by to mohlo být jinak, když si hákový kříž vetklo do znaku nacistické Německo, že? Jako stálý motiv celé knihy, jenž se jí táhne jako červená (či rudá?) nit, ježto je na každém vhodném i nevhodném místě neustále připomínán s otravnou dotěrností komunistických propagandistických hesel, je nízký resentiment obyčejného člověka vůči všemu aristokratickému, vyšší kulturu vytvářejícímu. O co se pan Horák tak vehementně snaží především, je vnutit nám svou mylnou představu o jakési starobylé kultuře neolitických zemědělců, žijících pokojně v jakémsi utopickém, pacifistickém komunismu, kteří ve svém minimálním volném čase v postavení poddaných otroků vymýšlejí písmo, aby jím v praslovanštině, jíž jejich páni a okupanti nerozumějí, zapisovali bezvýznamná banální sdělení, jež si stejně vymyslel pan Horák sám a upravil si je podle svého. Nechápe, co je základní podmínkou každé vyšší kultury – dostatek času a bezpracný život. Obyčejný zaměstnaný člověk nemá na kulturu čas, jak vidíme dodnes. Nebýt povinného školství, převážná většina lidí by se nikdy o své vlastní vůli nenaučila ani psát ani číst. Většina lidí by říkala to, co slýcháme i dnes tak často z jejich hub – že na takové blbinky nemá čas. A čuměli by raději tupě do ohně, místo samostatného se učení číst a psát, jako dnes čumí tupě na „bednu“ nebo študýrují bulvární tisk. Je to tak, nebo není? Myslím, že je. V televizi to vyznělo lépe než v knize. Což je jen další doklad zhoubného působení televize, jakožto média, zprostředkovávajícího značně zkreslené informace. Dobře, že se na televizi moc často nedívám. Protože tato kniha, k níž mě přilákala televize, je skutečně hrozná. A mám takové nejasné podezření, že autor knihy O Slovanech úplně jinak nezkoumá ani neluští ve skutečnosti žádné výlučně „praslovanské“ nápisy, nýbrž prostě jen dávno zapomenuté indoevropské písmo, možná dokonce výlučně starogermánské runy! Názor na celou knihu jsem si utvořil hned na začátku z prvních jejích vět a dál je to stejné: Je prostě bezcenná.
Večer, když jsem se balil k odchodu, uslyšel jsem neblahý výstřel. A skutečně: naproti přes louku stojí u lesa zřejmě bouchalovo auto. Však také není nikde po žádné zvěři ani památka, jen jeden zajíc se krčí a tiskne k zemi před projíždějícím traktorem se zapnutými reflektory. Ještě ten tady „chyběl“! Zkažená procházka. Stejně je zataženo a není nic kloudně vidět. I ten měsíček dnes tone v řídké oblačnosti a navíc je tak nízko nad obzorem, že je sotva vidět mezi stromy i z toho nejvyššího bodu „Putinovky“.
Aspoň že dole v koncentráku dnes večer nechodí žádné hlídky psohlavců.
