Toto jsou stránky přírodního, antihumanistického filosofa, spisovatele, básníka, překladatele, skladatele, kritika a publicisty, tvořícího pod svobodným jménem Misantrop. Zájemce zde najde úplné jeho dílo, včetně knihy
Snídám na posedu a nízko nad stromy s křikem přelétává káně. Úchvatný pohled! Jednou i zalétla dovnitř lesa, aby se tam posadila na větev. Dlouho tam však sedět nevydržela. Asi mě uviděla a seznala, že jí má přítomnost vadí.
Po včerejší střelbě jsem dnes spěchal k pláni, abych ji obhlédl znovu za světla, jestli na ní neuvidím někde ležet tu nebohou lišku, nebo zda ji dokonce nespatřím živou a zdravou, čímž by se mi ulevilo. Pátral jsem tedy dalekohledem po pláni a vždy, když jsem tam zaznamenal něco, co by mohlo být mrtvou liškou, ať už to byl kus nějakého odpadu, dřevo, kámen nebo drn, hrklo ve mně a dech se mi úžil. Stále s myslí rozhořčenou nemohu zapomenout na včerejší vražedný večer. To nebyl myslivec, to nebyl hajný, to byl bouchal. To snad nebyl ani bouchal, to byl pytlák – vždyť nechybělo mnoho k tomu, aby nejen svou oběť hledal z auta s rozsvícenými dálkovými světlomety, ale aby ji také tímto vyloženě pytláckým způsobem uštval a ulovil! To byl parchant! Určitě ještě téhož večera dával k dobru tuto „mysliveckou historku“ někde v hospodě a chlapi ho za to obdivně plácali po ramenou. Pakáž jedna! Po včerejšku nenávidím lidstvo zase o trochu víc, je-li to víc ještě vůbec možné. Tihle motorizovaní takzvaní „myslivci“ jsou také nepřehlédnutelným znamením úpadku doby a zkažených mravů. Klasického pěšího hajného, jenž koná pravidelné obchůzky po revíru v zelené uniformě a s perfektně vycvičeným psem křepelákem u nohou, jsem potkal naposledy kdysi dávno před deseti lety – a to ještě zcela náhodou a ojediněle! Časy se holt mění a lidé s nimi – ale k horšímu. Pravý myslivec, aby byl hoden toho jména, má mít úlohu ochranitele přírody, lesů a zvířat, ne jejich ničitelem. Myslivec má chránit les především před lidmi, aby tito tady nejezdili na motorkách, neřvali tu, neplundrovali lesní plody a nekáceli svévolně stromy, nepohazovali odpadky, nevenčili psy a podobně. Pravý myslivec má stát neochvějně na stráži lesa jako elitní voják a bránit zvěř před pytláky, a ne sám být pytlákem a pouze si jezdit do přírody jako na střelnici. Myslivec nemá vůbec zabíjet. Tuto jakkoli přirozenou, nevyhnutelnou a někdy i nutnou funkci má zcela přenechat zvířecím dravcům a šelmám, poněvadž ti ji vykonávají lépe a s mírou. Člověk má na to příliš vadnou mysl. Správný myslivec by měl být zkrátka něco jako strážce národního parku, nikoli lovec.
Na pláni jsou jen jiřičky a vlaštovky, dva páry poštolek a jedna káně, která cosi porcuje a ostražitě se přitom rozhlíží do všech stran. Po včerejšku se jí nedivím, že si dává takový pozor. S našimi zkušenostmi s člověkem... Jsem zvědavý, jestli se tu ta liška ještě ukáže – pokud tedy ten brutální útok vůbec přežila. Pakliže ne, pakliže nepřežila, pak nepřežijí ani její mláďata. Vždyť když liška takto často a usilovně shání potravu, i ve dne, nehledíc na možné riziko, jistě to nedělá jen sama pro sebe, nýbrž především, aby nakrmila liščata. A ti škaredí lidáci chtějí ty krásné lišky úplně vyhladit! Za to mám mít rád lidi? Mor! Mor! To lidstvo by mělo být vyhlazeno!
Dnes jsem se také chystal po dlouhé době na delší procházku mimo les, a to konkrétně za Hirschl k nově budovanému rybníku. Ale v otevřeném terénu fičel tak ostrý vítr, jenž mě bičoval šlehy deště, že jsem se raději zase vrátil zpátky do závětří lesa. Nechám si ty výlety na lepší počasí. Zlatý Reinlebensborn! Les je les. V lese je nejlíp. Jsem zde chráněn jako choulostivá rostlinka ve skleníku. Les je nejlepší místo k životu. Neprší sem tolik, nefouká, není dovnitř vidět a málokdo sem chodí. Poseděl jsem radši na sedátku pod modřínem, než bych se hnal za nestálého počasí někam ven do nechráněné vyklučené krajiny, kde lze navíc ještě natrefit na nějakého odporného člověka. Fujtajbl!
Po cestě zpátky jsem na lesní pěšince objevil mrtvého hraboše s napůl odkousnutou hlavou. To jsou ale dekapitální nálezy! Hrůza. Můj hraboš to však není. Mí hraboši a myšice se mají díky mně dobře. Aspoň někdo, když je každý loví, jiní je nenávidí a další se jich štítí.
Odpoledne jsem se probudil do deště. Je to mírný déšť, leč déšť vytrvalý, s na týden zataženou oblohou. Zdál se mi děsný sen o hlodavcích, kteří sežrali stan. Naštěstí to byl jen jeden z těch snů, jež znamenají pravý opak.
Večer byla pláň liduprázdná. Doufal jsem, že tam opět uvidím lišku, ale nebyla tam. Snad to jen znamená, že ji to včerejší střílení zaplašilo jinam, dál od lidí, a není tedy mrtvá.
„Dál od lidí“... – ale kde to je? Já sám bych tam rád odešel!
Ostatní zvířata se na pláni pasou jako obvykle – kam jinam by šla? Lidáci jsou totiž všude.
A Já se dnes v noci, už po dvaačtyřicáté, zase jakoby znovu narodím do jejich světa, jenž měl být původně určen mně, a ne lidem. Dnes v noci se jakoby po dvaačtyřicáté narodím. Leč obrozen nevstanu.
