Seton, blbec jeden, se při jedné další krvavé honitbě „za poznáním“ ztratil a zabloudil. Nechal tedy svého koně volně jít a ten okamžitě a neomylně zamířil přímo domů – správným směrem. Jenomže pak nenapsal slova díků a obdivu na moudrost koně, jak bychom čekali, nýbrž na moudrost člověka, který ví, jaký vynikající orientační smysl koně mají! To je neuvěřitelná tupost a nadutost! Musel jsem se smát. „Moudrost člověka“! Opravdu zábavné. — A tak dále, a tak podobně. Seton se mi úplně zhnusil jako člověk, jako živá bytost, jako charakter.
Další mé stránky:
