Toto jsou stránky přírodního, antihumanistického filosofa, spisovatele, básníka, překladatele, kritika a publicisty, píšícího pod svobodným jménem Misantrop. Zájemce zde najde úplné jeho dílo, včetně knihy
Po obědě jdu za tátou do nemocnice. Vřele mne vítá a podává mi obě ruce. Nesu mu nějaké to sladké přilepšeníčko. Všecko to snědl a drže mne za ruku usmívá se. Téměř spolu nehovoříme, protože jsme oba od přírody nemluvové a stačí nám jen mlčet a být tiše spolu. Tomu pětadevadesátiletému dědulovi u zdi mlčet ovšem nestačí a nepomáhá k jeho zklidnění už ani to otevřené rádio. Huláká dál jako prve, trhá hadičku s výživou a shazuje se sebe přikrývku. Sestra mu nadává, že to nejde, aby se ukazoval přede všemi jen tak beze všeho nahý, protože tady chodí lidé, ale on, zřejmě starý sprosťák, vykřikuje: „Hovno! To přec vím!“ Je s ním sranda.
Rozhlas tentokrát tolik neruší, ba dokonce jej trochu poslouchám. Vysílá stanice Brno. Mluví se o Strážnici nebo o trampování a zaznívají staré české písničky, žádná ta úchylná poameričtělá moderna, kterou z duše nesnáším. Mohu si při poslechu klidně číst.
Před večeří se loučím s tátou a jdu domů. Po ulici jdou dvě ženské se psem. Vtom pes popadl do tlamy jakési hovno, které nalezl na chodníku, a ženské hned na něj spustily: „Fuj! Pustíš to! Hovado!“
Tak vida, hovada s lidskými tvářemi seřvala hovado s psí tváří za to, že nemá lidskou tvář. Seřvaný pes pustil hovno a pokorně svěsil hlavu. Náhle jako by získal jeho vzhled přece jen lidštější tvář. A já si pořád říkal, kde ta hovada berou tu svou lidskou tvář! Stačí je seřvat a hned jsou trochu lidštější.
