Toto jsou stránky přírodního, antihumanistického filosofa, spisovatele, básníka, překladatele, skladatele, kritika a publicisty, tvořícího pod svobodným jménem Misantrop. Zájemce zde najde úplné jeho dílo, včetně knihy
Pondělí 19. srpna 53
V noci ozářené svitem měsíce se v lese ozývaly něčí tajuplné kroky. Zdálo se mi ve snu, že je táta živý, avšak pohublý ve tvářích, jako kdyby týdny nejedl. Nechtěl však nic jíst, ani když jsem mu podával kousíčky nalámaných krajíčků chleba s pomazánkou, jež měl tak rád. Jídlo mlčky odmítal, jenom nechtěl být sám. Ať jsme se s mámou přesunuli do jakékoli místnosti, vždy si tam potichu sedl k nám.
Ten sen byl tak živý, že mne probudil. Byl to jen sen. Zase jsem procitl do toho neradostného světa, ve kterém chybí táta. Už žije jen v znepokojivých snech a bolestných vzpomínkách; a pravda, teď už jíst nepotřebuje, teď už potřebuje být jen s námi. Jenomže už ve skutečnosti nemůže ani jíst, ani být s námi. Zatracený život!
Ráno hřmí, ale neprší. Je dokonce hezky. A tak jsem si sbalil zase věci na koupání a opalování a šel jsem k rybníčku.
Cesta ubíhá příjemně, vidím srnky, zblízka i zdálky. Z toho sinicemi zamořeného rybníka, který je mnohem blíž, ale který nevyužívám, vzlétají poplašené bílé a šedé volavky a draví ptáci, kteří pasou po mláďátkách vodního ptactva.
Než jsem došel k mému malému čistému rybníčku, obloha se pokryla bílou oblačností a zavál studený vítr. Na koupání to nevypadá. Včerejší krásný horký den se dnes nezopakuje. Už je v Nenávratnu – jako táta – a my jsme zase o den blíž k smrti.
Co dělat? Svlékl jsem se donaha, počkal chvilku, až bude čistý vzduch, nabral jsem vodu do láhve a zaplaval si, když už jsem tady. Na opalování to ale není. Počkal jsem tedy vestoje, až trochu oschnu, a vydal jsem se pomalu na zpáteční cestu do lesa. Stejně okolo zdejších rybníků objíždějí podezřelá, jakoby hlídkovací auta a kola, oblohu pokrývají bílá oblaka, která tlumí sluneční svit, a fouká studený vítr. Letos jsem tu zřejmě naposled, vzhledem k pokročilému létu. Ani předpověď počasí na další srpnové dny není příliš příznivá. Už je pozdě. Na všecko. A příští léto? Kdoví, co bude příští léto, příští rok. Co umřel táta, lepší už to být nemůže. Připadá mi, že jsem zemřel s ním, ale nějakým nedopatřením jsem zůstal ještě naživu. Tohle už je pouhé přežívání.
Při zpáteční cestě do lesa se udělalo hezky. Zpátky k rybníčku už ale nejdu. Znovu by se nebe zatáhlo, jak je znám, a zas bych šel zbytečně tam a zpět. Nemám už na nic sílu. Připadá mi, že jsem pobloudil a že nevím, kudy kam. Lehnu si v lese do stanu a budu si číst. Chci mít ode všeho a od všech pokoj. Budu doufat, že mi sem nevlezou žádná vlezlá hovada s lidskými tvářemi. Já vážně nechci nikoho z nich vidět!
Přece je to však lepší mít v pustém lese své přístřeší, kde mohu celý den nerušeně odpočívat, než chodit do lesa jen na kratičko, jako předtím, když ležel táta v nemocnici a já spěchal každé odpoledne za ním, abych jej držel za ruku, aby věděl, že není na světě sám.
Ba ne, není to lepší. Radši bych držel tátu za ruku třeba celý den a noc, jenom kdybych věděl, že bude žít, a že ne on, nýbrž já že nebudu nikdy na světě bez táty sám! Bolí to, pořád to strašně bolí – a nepřestává.
Po obědě jsem si sedl před stan, ale to mě dlouho nebavilo, a tak jsem se šel podívat, jestli už náhodou nahoře neteče voda. To by mne asi usmířilo natolik, že bych tady i zůstal. A samozřejmě, že už ji znovu pustili! Asi nahoře v chatě napouštěli vanu. Já věděl, že ta voda zde vždycky tekla do toho zpustlého koupališťátka! Takže zítra ráno sice půjdu domů, ale pak se sem vrátím s novými zásobami a zůstanu zde zřejmě až do konce léta, možná i déle. Houbaři mě sice objevili, ale z toho si nic moc nedělám. Stan zamknu a nic se mu nemůže stát, leda by ho nějaké hovado s lidskou tváří rozpáralo. Stejně už je samá díra.
Začíná se mi tady líbit. Je tu opět pitná voda, je tu voda ke koupání, jsou tu pusté rozlehlé lesy, širé výhledy do polí a jsou tu dva výborné posedy. Jeden na kraji lesa s výhledem na ves Modřec, kam vede rozkošná lesní pěšinka, a druhý hned kousek naproti mému stanovišti. Sedí se na něm stejně dobře jako na mém starém posedu na Šibeničním vrchu nad rodnými domovskými Políčky a výhled je odtud stejně báječný jako tam na jasanový háj. Tady je výhled na úžasnou rozbujelou letní přírodu, na ztepilé stromy, na bujný les. Jak říkám: začíná se mi tady líbit. Tohle kdyby viděl chudák táta, ten by měl radost, že já mám radost... Ale nevidí. Zatracený krátký lidský život!
Kousek za mým stanem v lese nachází se prasečí kaliště. Právě teď odtud slyším prasečí dupání a mručení – za bílého dne! Nyní prase přešlo doleva, zřejmě ke zbytkům návnady právě naproti tomu posedu. Opatrně jsem rozepnul stan a vyhlédl z něj ven. Nic nevidím, jen stále občas slyším ten dupot a mrukot. Je to dobrodružné. Dějí se tu ale neobyčejné věci! Mám strach jít ven, abych divočáka nevylekal; mohl by na mne leknutím zaútočit. Vykloněn ze stanu, stále nic nevidím. Po chvíli už ani neslyším. Divoké prase je zřejmě pryč. Půjdu obhlédnout možné stopy.
Několik čerstvých otisků prasečích kopyt jsem vskutku našel ve vlhké prsti vyschlého potůčku, ale víc nic. Divočák zřejmě jenom prošel okolo, míře nejspíš do denního úkrytu ve zdejších hustých travnatých houštinách.
Šel jsem procházkou dál a dál až na konec lesa k tomu posedu s výhledem na vesnici. Tam jsem si sedl a vzpomínal na tátu. Pak jsem se smutně vracel stejnou cestou. Na ni však vjela dvě auta, a tak jsem se jim vyhnul obloukem po lesní silnici. Byla naštěstí prázdná. Provoz v tomto pozdním odpoledni ustává. Cestou jím maliny a ostružiny a viděl jsem divokého králíčka. Je tady hezky. Ještě chvilku sedím před stanem na padlém kmeni, jako by to byla lavice u domu se zahrádkou, a pak si jdu konečně lehnout. Za chvíli bude tma. Ptáci už se také ukládají na bidýlka. Mám žízeň a nohy mě bolí. Procházka mi ale udělala dobře; přišel jsem na jiné myšlenky a promyslil spoustu dalších.
Zítra ráno se půjdu podívat domů. Nic mne tam sice netáhne, neboť táta, s kterým jsem si rozuměl, už tam není a máma, na kterou mám ještě dopal za to, jak byla na tátu sprostá a zlá, se zabaví sama nebo s příbuznými, ale jistá údržba je nutná. Dokud byl byt plný lidí, samota byla příjemná; teď, když je byt poloprázdný, samota je tam pojednou také, ale tísnivá a teskná, a další samota uprostřed lesů zdá se být náhle jaksi zbytečná. Pak je tu ovšem ještě plný dům sousedů a plné městečko spoluobyvatelů – a právě těmto hovadům s lidskými tvářemi ještě milerád unikám do hloubi nejpustších lesů, kde znovu mohu být sám a sám.
Před spaním si ještě dlouho čtu, dlouho se dívám na tátovu a moji společnou fotografii pořízenou v lodžii v době mé vojenské dovolené v létě roku 1986 – to už jsem to měl takzvaně „za pár“. Nad touhle naší společnou selankou vždy přivolávám zpátky ten blažený čas. Jenže nic se už nevrátí. A nakonec si pustím naši společnou oblíbenou Bachovu skladbu v f moll, která doprovázela tátu na jeho poslední cestě. Je to krásně smutná skladbička, kterou jako by Johann Sebastian složil přímo pro nás: pro hodného tátu a pro jeho vděčného syna. Děkuji ti za všechno, tati!
