Misantropovy stránky

Čtvrtek 11. července 53

Bolí mě nohy; s námahou stoupám do strmého svahu Šibeničního vrchu a sotva popadám dech. Dnes jdu jenom na posed pořádně dlouho si tam odpočinout s výhledem na bujnou zeleň letního lesa. Nikam daleko nejdu; budu se jen potulovat po tomto vrchu; však je tu na to místa dost. Stejně slyším ze všech stran lidské hlasy a jiné podezřelé zvuky a cítím ve vzduchu zneklidňující pach člověčiny – a že na tenhle pach mám velmi dobře vyvinutý čich!

Po jisté době slézám konečně s posedu a procházím se po důvěrně známém lese v jeho okolí. Také tady jsem kdysi dávno a na několika místech stanoval. Jak to bylo tehdy krásné! Procházím si ta téměř k nepoznání již změněná místa a vzpomínám na svou jarou mladost. Byla to báječná léta. Báječná léta pod stanem.

Z okolního prostoru stále občas zaslechnu lidské zvuky. Páni, tam těch hovad dnes musí být! Lépe je držet se v nepřístupném nitru lesa. Dokonce i když se jdu vysrat (samozřejmě do nejpustšího místa, nikoli jako ta hovada hned vedle stezky), stále slyším lidi a stále se rozhlížím, neblíží-li se nějaké to hovado. Ani na to sraní dnes nemám klid.

Ale v lese je přesto hezky a pouhý pobyt v něm a vykonávání v něm svých základních potřeb jednoho jaksi uspokojuje, třebaže ví, že je to jen na několik hodin denně.

Nakonec jsem se protulačil až k tůňce, kde z lavičky pozoruji ptáčky. Viděl jsem sýkorky, jednu kosici a jednoho hýla. Zahlédl jsem také hraboše; právě zalézal do díry v zemi.

Hezky a příjemně se mi sedělo na sluníčku u té lesní tůně... dokud mi tam nevtrhlo stádo zpovykaných hovad s lidskými tvářemi! Slyšel a viděl jsem je dlouho dopředu, takže jsem okamžitě před nimi uprchl jako před medvědem. Snad ani před tím medvědem bych neutíkal tak rychle, jako před tím lidským stádem.

Tento záchranný bezhlavý útěk před bezhlavým stádem mne dovedl k borůvkám. Jsou velké, jsou chutné a je jich spousta. Konečky tří prstů pravé ruky mám fialové jako od inkoustu. A zrovna tak, jenže naopak, jsem měl v prvních školních třídách, kdy se ještě psávalo násadkou a plnicím perem, prsty potřísněné inkoustem jako od borůvek. Kampak to stádo harantů, před nímž jsem utekl, asi mířilo? Na borůvky jistě ne. Dětská ústa se již nebarví do modra od borůvek; leda zmodrají od chlastu, když se jím přiotráví do bezvědomí. Hovada.

Sedl jsem si pod jedli. Je hezky v této nejzazší zastrčené části vysokého řídkého lesa. Až sem dozadu málokterá lidská hovada dojdou při plenění hub či borůvek; od pomezní silničky je sem pro ně daleko a pěšinka je sem nezavede. Je tady krásně. Ani člověčinu zde necítím. Avšak čas se nachyluje a je třeba jít domů na oběd.

Na cestách a stezkách je příliš rušno, a proto sestupuji nejkratším směrem k městu. Na louce za koupalištěm, kde minulý pátek a sobotu stanovali návštěvníci hudebního představení, se povalovalo nesčíslné množství odpadků. Se zděšením nad tou spoustou a s nadáváním na nepořádná hovada to sbírám do jednoho z odhozených pytlíků. Byl to docela velký pytel a naplnil jsem jej k prasknutí. Hovada nezdárná.

Nákup v krámě dnes proběhl celkem hladce, až na to, že zaměstnanci a zaměstnankyně právě doplňovali zboží do polic a překáželi mi. Některé uličky jsem musel kvůli nim dokonce obcházet. To ty police nemohou doplnit předem nebo po zavírací hodině? Aha, to by museli pracovat přesčas, hovada lenošná! Také přímo nenávidím lidi, kteří postávají před obchodem a zavazejí, když z něho vycházím nebo do něj vcházím. A ty zkoumavé pohledy, jimiž vás ta poflakující se hovada neužitečná prozkoumávají! Hovada otravná.
Táta chtěl dnes v nemocnici zase srát a znovu jsem byl u toho. Posadili ho na takzvanou toaletní židli (lidově zvanou kakáč), ale jenom se vyčural. Pak chtěl vstávat a jít si lehnout, jenže sestry zrovna převlékaly jinde ostatní nemocné, a tak musel táta čekat, až přijdou a přebalí jej. Nemohl jsem ho na té židli udržet a táta to už také nemohl vydržet. Také mně to už bylo nepříjemné; trvalo to příliš dlouho. Táta byl z celého toho úkonu unaven, zmaten a rozčilen. Ještě dlouho se již vleže uklidňoval. Každý máme rádi svůj klid a nejhorší je to, že nám jej ruší cizí lidé a cizí prostředí. Já bych rovněž mohl vyprávět. Ale dnes už ne, až zítra.

Pátek 12. července 53

Od rána až do odpoledne prší, nejdu proto nikam na procházku, nýbrž prodlužuji si spánek o další hodinu.

Zdál se mi nesmyslný sen o tom, že si kopu míčem se slavným argentinským fotbalistou Diegem Armandem Maradonou. V tom snu jsem se mu plně vyrovnal v jeho nevyrovnatelném umění. Ale jak se mi mohlo zdát něco tak pitomého, to si vysvětluji jen tím, že coby kluk jsem tohoto hráče velmi obdivoval.

Inu, to je tak, že někdy jednomu vyplují na povrch mysli zdánlivě zapadlé a zapomenuté vzpomínky, že ani neví, jak a proč. Táta si také ještě občas zcela neočekávaně vzpomene na některé věci a události z dětství, třeba jako jednou si vzpomněl na svou babičku, jak pravidelně vycházela ven z domu. Nevzpomene si, co měl před chvílí k obědu, ale vzpomene si, jak jsme mu tenkrát před lety, kdy začal blbnout, neustále připomínali, že nesmí nechávat klíče od bytu zevnitř v zámku dveří, abychom se my zvenku mohli dostat dovnitř.

Je to zvláštní, kolik vzpomínek je uloženo v tajemném nitru našeho mozku a že některé už dávno zapomenuté vzpomínky náhle a neočekávaně vynoří se úplně nahodile, beze smyslu a bez potřeby, ale naproti tomu si častokrát nemůžeme vzpomenout na určité slovo, jméno, číslo či událost, na kterou si vzpomenout potřebujeme. Naše vlastní mysl si z nás prostě ráda tropí šprťouchlata a my se potom užasle ptáme, kdo koho vlastně ovládá, zdali my svou mysl, nebo mysl nás, a pátráme po důvodech, příčinách a účelech rozdvojenosti a nejednotnosti našeho vlastního těla. Snad bychom to ani nebyli my, kteří díky tomu tvoříme světy a bohy, my, kdo stoupáme ke hvězdám a zase z nich díky naší zhovadilosti padáme na hubu a tak dále a stále dokola, abychom nikdy a nikde nenalezli klid a stále se něčím vznešeně jako nadlidé i zcela nízce jako hovada trápili. Co jen to v nás je podivného, co z nás dělá rozdvojená hovada s lidskou tváří, že nedovedeme být ani hovady, ani nadlidmi a jsme jen prostě a sprostě hovada – hovada s lidskou tváří? Co jen to je? Je to lidskost, nebo je to spíš zhovadilost? To je ta osudová otázka!

Pokračujícího deště využívám také k návštěvě spořitelny, abych si tam uložil jistou větší uspořenou částku v hotovosti. Objednal jsem se pomocí internetu na čtrnáctou hodinu. Je však již deset minut po čtrnácté a stále nevyvolávají mé pořadové číslo! Teprve až jsem zbyl v celé spořitelně samojediný zoufalec (čekající opět kvůli někomu jinému jako blbec), všimli si mne a pak se mi velice omlouvali, že to asi nějaký šotek zavinil, ale oni ne, oni nikdy, hovada! To šotek zavinil, ne náš šlendrián, ne my, hovada s lidskou tváří! A tak jsem velkodušně prohlásil, že to se stává a že se nic neděje. Co jiného jsem měl říci? Vždyť si na těch hovadech nic nevezmete. Oni za to nemohou, že jsou to takoví nezdárníci, a já zase nemohu za to, že jsem takový smolař. Je však zajímavé, že mne ta smůla potká vždy jen tehdy, když potkám lidi. Ne, to není zajímavé – to je zákon.

Tátovi dnes v nemocnici hraji z kapesního počítače jeho oblíbenou hudební skladbu Koncert f moll od Johanna Sebastiana Bacha. Tahle nádherná křišťálová hudba se líbí snad každému – i mámě, která naprosto nemá hudební sluch, se tahle úžasná tříminutová skladbička líbí. A chtěl bych vidět toho, komu by se vůbec nelíbila. To by muselo být leda nějaké hodně blbé a hodně tupé hovado.

Po měsíci návštěv u táty v nemocnici už si tam připadám málem jako jeden ze zaměstnanců, něco jako duševně duchovní pracovník, který se stará o dobrou léčivou náladu jednoho vybraného nemocného a občas jej nakrmí, pohlídá, zabaví, pomůže s něčím. Znám všechny sestřičky a zřízence, vím, kde co je, kdy se co dělá a jak; jsem tam zkrátka už jako doma. Tak doma asi jako chudák táta.

Po sedmé hodině večerní musím jít domů, protože nemocnice se zamyká před vlezlými hovady zvenčí. Když se občas zdržím déle, dostávám se pak ze zamčené budovy všelijak dobrodružně jako trestanec Kajínek z vězení, ale stejně jako on si vždycky svůj způsob úniku najdu. Tak zase zítra.

Sobota 13. července 53

Skoro celý den se přeháněly deště, a tak jsem na procházku nešel, jen do města na velký nákup hlavně mražené zeleniny do zásoby a potom odpoledne za tátou.

Přišel jsem za ním do nemocnice brzo a brzo jsem posléze odešel. Nevěděl jsem, čím zabavit jeho, a co hůř, nevěděl jsem, čím zabavit sebe. Neměl jsem co číst a neměl jsem co psát. Chtělo se mi spát. Kdyby si tady mohl jeden aspoň lehnout... vleže se nuda přece snáší lépe než vsedě. Doma jsem si vždy lehl vedle táty a dělal jsem mu společnost, třeba tichou, avšak přeci nějakou; jemu to stačí. Nuda je nejstrašnější věc na světě. A nejvíc ze všech lidí trpí nudou činorodý člověk; což se týká nejvíce mne, avšak táty už nyní nejméně. V tom je jediná výhoda jeho zoufalého stavu; jeho mysl je tak otupělá, že se tím pádem ani nemůže tolik nudit jako zdravý člověk. Jen hovado je tupé a zároveň znuděné, a myslím tím hovado s lidskou tváří. Co se už toho naprováděla ta vyhlášená tupost hovad s lidskými tvářemi ve spojení s jejich znuděností!

Pozoruji, že ty jejich tváře jsou u mnohých zarostlé plnovousem jako ta bradatá hovada mohamedánská. Není to zábavné? Mohamedáni jsou teprve přede dveřmi, ale naše česká předposraná hovada se jim vzhledově přizpůsobují už teď, jako kdyby u nás vládl islám!

Další hovada chodí i v nejparnějším horku s kapucí přes svou tupou hlavu, jako kdyby fičel mrazivý vítr. To je zase černošský způsob oblékání po vzoru rapperů. Však negři jsou teď také v módě, tak proč se jim rovněž trochu nepřizpůsobit; však jsme prý všichni stejní – tedy kromě mne, protože já nejsem stejný jako ta hovada s lidskými a černými tvářemi, nejsem ani žádný smradlavý zpocený negr s dredy a s odulými pysky a nesnáším černošskou hudbu.

Vídám všelijaké zjevy. Hovada jsou potetovaná, ožralá, zhulená nebo žerou něco z papíru či lížou zmrzlinu (k smrti nesnáším, dělají-li to s tím oplzlým jazykem a otevřenou hubou přede mnou!); a dnes jsem viděl i bouračku. Pomačkané a odřené dva vozy stály na vozovce a ztěžovaly už tak dost ztížený provoz poblíž rozkopaného kruhového objezdu. Řidiči stojí na chodníku a marně zatím čekají na policisty. Tak nevím, nudí-li se nebo mají konečně o trochu vzruchu postaráno. Snad obojí. Já to na těch jejich tupých tlamách nepoznám.

Neděle 14. července 53

Ráno je mokro, ale neprší. Sláva, mohu jít na chvilku nahoru do lesa!

Tam je ticho, jen nejmenší ptáčkové, střízlíci a budníčci, zpívají své jednotvárné trylky nejhlasitěji. Vymezený čas dnes ubíhá ještě rychleji než jindy, protože musím stihnout otevřenou samoobsluhu, která zavírá v jedenáct. Vůbec se mi nechce dolů, třebaže je mokro a chladno, což nemám rád. Ale člověk se v lese, v přírodě vůbec, potěší víc než ve městě či doma. Není tu sám; jsou tu živé bytosti, stromy, bylinky, květinky, na nich motýli, jsou tu ptáci, hlemýždi a osamělý člověk občas spatří i utíkajícího zajíčka. Také má strach o život, jako já; a také se raduje, že unikl před člověkem, jako já. To potěší, že člověk, který nenávidí člověka, není na světě úplně sám, nýbrž všude má své blízké, kteří jsou mu v tomhle tak podivuhodně blízcí – bližší než lidé.

Do krámu jsem dorazil těsně před zavírací hodinou, takže tam skoro nikdo nebyl; rannímu nedělnímu návalu, tlačenicím a strkanicím jsem se tak hezky a pohodlně vyhnul. Přesto zase stojím jako blbec před pokladnou a čekám, až pokladní sečte obrovský nákup přede mnou. Ženská s mladší ženskou (asi dcerou) platí stravenkami a chvíli jim trvá, než najdou skutečné peníze k doplacení rozdílu. Ty stravenky, už podle jména, jsou snad ale určeny na něco jiného, totiž na stravu pro zaměstnance, nikoli na sváteční nedělní nákup pro domácnost! Divím se, že se jim to trpí a že jim to berou a uznávají za platidlo. Já bych to netrpěl. Ale všechna hovada na světě jsou tak vynalézavá, pokud jde o to něco ošulit, obejít či ukrást, že se vlastně nenajde skoro nikdo jiný, nějaké to nehovado, jako jsem například já, kdo by jim ty každodenní drobné podvůdky zatrhl. Ta hovada ty své podvůdky považují za něco tak běžného a obyčejného, za něco, „co se dělá“, že je ani za podvod nepovažují. A pak se rozčilují, že někdo jiný okradl nebo podvedl je samotné, a nadávají na kdekoho, na vládu, na presidenta, na lidstvo... jenom ne sobě. Hovada musejí zachovat lidskou tvář, i kdyby žádnou neměla. Však i ta jejich lidská tvář, předestíraná před sprosté, hloupé hovado, není nic jiného než podvod a klam.

Začíná zase pršet, zrovna když se chystám jít za tátou na návštěvu do nemocnice. Zatracené počasí! To určitě neřídí příroda, nýbrž nějaký zlomyslný člověk, to jinak není možné! A táta tam mezitím na mne čeká jako na smilování.

Za chvilku – na chvilku – přestalo lít, a tak jsem vyšel do ulic. Ještě že jsem si s sebou vzal deštník, protože samozřejmě to hovado nahoře, které řídí počasí, naklonilo svou konev s dešťovou vodou a začalo zalévat úrodnou zahrádku světa krás a bolestí. Páni, ten deštník už jsem neměl dávno nad hlavou! Naposled kdysi, když jsem ještě chodíval jako otrok do práce, a to už je řada let. Teď docházím do nemocnice jako do práce. Nejhroznější je to, že mi to tak i připadá.

Tátu ale vidím rád – a on mne. Někdy na mne ve své nynější blbosti špulí rty chtěje mě pusinkovat. Říkám mu vždy, že jsme muži, a muži se nelíbají. Je to ovšem pouhá milosrdná lež; v tom dnešním zvráceném a úchylném západním světě si chlapi (či spíš hnusná mužská hovada) provádějí i cosi daleko horšího, co se zdráhám i jmenovat a nad čím se obyčejnému neznalému člověku zvedá žaludek. Hovada teplá, úchylná.

Abych tátu trochu pobavil, přinesl jsem mu ukázat dvě staré černobílé fotografie, které jsem doma vyhrabal. Na obou jsme zachyceni jen my dva spolu. Jedna je z léta roku 1986, pořízená u nás na balkóně. Já jsem byl tenkrát právě doma z vojny na krátké dovolence. Táta měl tehdy tolik let, co teď já, a mně bylo necelých jedenadvacet let. Krásné časy! Druhá fotografie je z roku 1982, také z léta, a jsme na ni spolu zachyceni v plavkách na břehu Zlatých písků u Bratislavy. Já držím pod bosou nohou míč a pažemi propletenými na prsou žertovně napodobuji postoj hráčů kopané. Pamatuji si ještě stále živě, jak jsme si tam spolu hráli s míčem a jak jsem ho při tom hraní pěkně pohonil po té pláži. Mně bylo necelých sedmnáct, tátovi teprve devětačtyřicet. Kdyby se to všecko vrátilo... ten náš mladší věk i ty staré dobré časy! Ale co naplat: čas nemilosrdně ubíhá dál a dál a to staré a dobré musí uvolnit místo novému a špatnému. Takový je zákon času a zkaženosti lidské. Však to dobře vidím všude kolem sebe, jaká hovada se tlačí na naše místa. Kazí se všechno rok od roku. Snad to nějaké to hovado nahoře, které řídí čas a kazí lidi, zařizuje tak schválně kvůli nám starým a starším, abychom vidouce zkažený svět kolem nás, lépe a bez lítosti z něj odcházeli. Pohrdání světem a nenávist k hovadům s lidskými tvářemi je nám tak hojivou náplastí na zjitřené rány přivozené krátkostí a bolestí našich životů.

Táta se dlouho mlčky a se zaujetím díval na ty staré fotografie. Z výrazu jeho lidské tváře se nedalo vyčíst nic určitého. On byl vždycky takový uzavřený. Říká, že si nepamatuje; že si nevzpomíná. Snad je to tak lepší. Snad se jenom brání vzpomínkám, aby ho netlačily; aby ho nebolely... Prostěradlo pod ním bylo mokré; táta se podělal. Nic už nebude jako dřív. Ale dokud jsme spolu, je to pořád skoro jako dřív.

Nemocniční zřízenec tátu převlékl do suchého a čistého. Ze sesterny zní rachotivý pochod německé skupiny Rammstein. Táta mi mává na rozloučenou. Je pozdě. Nemocnici už zamkli. Hraběte Monte Christa ani mne však žádné zdi nezadrží.

Pondělí 15. července 53

Chvála svatému, svátečnímu pondělí! Nemají-li hovada s lidskými tvářemi svátek, mám svátek já.

Celý v černém kráčím stromořadím k lesu. A samí černí ptáčci mne doprovázejí. Kosice i čermáček jsou zaujati mým svátečním černým úborem a poskakují přede mnou po chodníku nemohouce se na mne vynadívat. Kavky se klidně procházejí vedle mne nebojíce se černě oděného muže. Hleďme, svrchu plotů mne zblízka pozorují dokonce i hnědošedí vrabčáci! Tak vesele a radostně začíná svaté, sváteční pondělí!

U sjezdové dráhy se ovšem něco děje. Je tam bagr a někdo se tam poflakuje. Doufám, že to tam nechtějí vylepšovat, poněvadž mají-li hovada v úmyslu něco vylepšit, zhoršují to ve výsledku. Musím kvůli nim pozměnit směr. Od starobylé slovanské lípy zase zaznívá štěkot psa, takže musím jít neschůdným středem. Zase ve skutcích popírám starověké přísloví, že středem se jde nejbezpečněji. Nejbezpečněji ano, ale nikoliv nejschůdněji. Hovada můj svátek nedrží.

Šťastně jsem se dostal na posed. Tady je klidné ústraní. V celém lese je dnes přímo sváteční klid a pustota! Procházím se, otáčím se, ohlížím se – a nikde ani človíčka. Dokonce jsem se odvážil pustit se i po pomezní silničce vedoucí mezi lesy, a ani tudy nic nejelo, nikdo nešel kromě mne! Opravdu sváteční, svaté pondělí! Ochutnávám borůvky, jahůdky a dnes poprvé i maliny. Byly celkem dobré. U lesní tůňky pozoruji sýkorky, které se sem slétávají napít. Dvakrát se tu blízko mne mihla i lasička! Škoda, že jsem se v tom krátkém okamžiku právě pohnul! Kdybych byl seděl na lavičce bez pohnutí, byl bych ji mohl sledovat zblízka, jako nedávno tu veverku, která jedla velikou houbu a celou ji snědla.

Mé sváteční štěstí skončilo u malin, kde jsem se právě kochal pohledem na nejkrásnější část lesa z celé Vysočiny. Štěstí jsem měl vlastně jen v tom, že jsem se právě stihl ledva vymočit, a už jsem za sebou na stezce spatřil blížící se hovado s lidskou tváří. Já tím močením ta hovada snad přitahuji, to není možné! Hovado šlo za mnou. Otočil jsem se k němu zády a předstíral jsem co nejvolnější chůzi, přičemž vyloženě nesnáším mít někoho za zády a netušit, co dělá nebo co zamýšlí. Ale přeci kvůli němu nepůjdu nazpátek nebo se před ním nepostavím do pozoru! Dívat se hovadu do jeho lidské tváře, to také k smrti nesnáším. Namísto na nejkrásnější lesní koutek Vysočiny se mám dívat na nejhnusnější hovado pod sluncem? Nikdy! Nezbývá než ho nechat mne předejít, uhnout není kam.

Hovado mne brzy dostihlo, předešlo a pozdravilo. Lidskou tvář umí to hovado zachovávat za všech okolností, všechna čest. Nasadil jsem také lidskou tvář a pozdrav jsem opětoval. Vida, také to umím jako oni! Není to nejlepší možnost, ale je to mnohem lepší než se vraždit na potkání. I když, kdo ví, co by bylo vlastně nejlepší a pro koho. Nikdy to totiž lidstvo nedotáhlo ani v jednom směru až do konce: ani se neuzdravilo, ani se nevyvraždilo. Takže nevíme, co by bylo lepší.

Jedno hovado mne minulo a další dvě jdou směrem ke mně po lesní cestě! Inu, je-li jeden, jsou všichni, jak praví Timón Athénský. Odbočil jsem do nitra lesa a prošel jím obloukem znovu na uvolněnou cestičku. Byli to Jeníček s Mařenkou. Vedli se za ručičku do černého lesa. Na lavičce po sobě nechali setřený los. Prachy nebudou, budete muset jít dělat. „Hovada, zase nějaký odpad!“ nadávám a tiše si sedám. Ale nic už mě netěší vysedávat tu dlouho, poněvadž dříve čistý vzduch po těch hovadech zesmrádnul člověčinou. Je rázem po klidu, i když žádná hovada už nepotkávám.

Tak zas zpátky k lidem, ale ne s klidem. Tak copak mi dnes ještě ta hovada vyvedou? Ale stejně to dnes bylo v přírodě hezké.

V krámě je skoro prázdno, u pokladny nikdo. „Že by to dnes proběhlo hladce?“ říkám si. Kdepak, ani tentokrát ne! Tady nic nejde tak hladce. Pokladní se dostavila k pokladně, aby spočítala můj nákup, ale předtím se bavila s nějakým známým a nehledě na mne, bavila se s ním dál! Hovado, její známý, si dokonce stoupnul přede mne, aby s ní mohl hovořit lidskou tváří v tvář, a vůbec mu nevadilo, že mi tím překáží. Měl jsem chuť ho kopnout, aby uhnul. Hovado.

Po obědě, právě když se chystám jít za tátou do odkladovny, venku se rozpršelo. Počasí, že bys hovado nevyhnal, ale já jsem se vyhnal. Táta je tam sám a čeká. Vzal jsem deštník a šel jsem.

Přišel jsem na tátův pokoj číslo 6 – a zhrozil jsem se. Táta leží na posteli napuchlý s hubou otevřenou a v bezvědomí jako mrtvola! Lekl jsem se. Když jsem však přišel k té žijící mrtvole blíž, poznal jsem svůj omyl. To nebyl táta. Naštěstí to nebyl on. Jeho dnes přestěhovali na pokoj číslo 2, k lehce nemocným, a místo něho na šestku umístili nějaký těžký případ. Však to bylo na něm už zdálky vidět. To jsem si oddychl. Umírání se odkládá.

Táta se po mém objevení se ve dveřích jeho nového pokoje rozzářil štěstím. Byl sice pomočen, ale vesel. Leží na pokoji s dvěma dalšími dlouhodobě nemocnými. Ti jsou na tom se zdravím mnohem lépe než táta a jeho bývalí spolutrpící z pokoje číslo 6. Tamti skoro vůbec nevnímali, co se kolem nich děje, a člověk si tak mohl v mnohem větším soukromí popovídat s tátou. Tihle dva dobře slyší i vnímají, a tak se před nimi mnohem více ostýchám mluvit. Ale snažím se na ně nemyslet a chovat se naprosto nenuceně jako dřív. Myslím, že mi to šlo. Táta byl alespoň spokojen.

Přinesl jsem mu různé dobrůtky a zase další staré fotografie. Máme jich doma přehršel. Mne najednou také baví si je prohlížet. Staré dobré časy jsou na nich zachyceny. Na jedné z nich se tenkrát ještě velmi mladí máma a táta na sebe zamilovaně usmívají. Takhle jsem je já nikdy nepoznal. Já jsem je znával vždy jen hašteřivé, nevrlé a nenávistné. Že se kdysi měli takhle rádi, jsem si nikdy nedovedl představit. A přece to tak bylo.

Mně se zdá, že až jednou zůstanu v našem prostorném bytečku úplně sám bez rodičů, s nimiž jsem tam prožil většinu života, ozdobím si pak jeho stěny, police a prosklenné skříně právě těmito starými fotografiemi. Budou tak pořád se mnou i po smrti. I když mne často rozčilovali a otravovali, přesto budu na rodiče vzpomínat s něhou, s pohnutím a rád. Nebyli to špatní rodičové. Umožnili mi a nadále umožňují, kromě jiného, že jsem nikdy nemusel pracovat, nechtěl-li jsem sám. Práce je až poslední zoufalá možnost. Život je příliš nádherný a krátký na to, aby si jej člověk kazil otročením pro blaho cizáckého kapitálu a ztratil tím svou důstojnost a svobodu. Z práce nakonec člověk nic nemá, leda soužení. Nenávidím práci! Zahynul bych v práci! Usoužil bych se jí k smrti. Oni mne chápali a chápou. Vědí, že by vzácnou a citlivou rostlinku mého života zadusila nedůstojná otrocká dřina.

Co jen tam v tom bytě budu jednou dělat sám? A to jsem se na to vždy těšil, až budu sám! Co tam budu dělat? Jednoduchá odpověď: To, co teď. Příroda mě zachrání. Les mě zase přijme do svého nitra, v němž se rád ztratím před dotěrností hovad s lidskými tvářemi.

Úterý 16. července 53

Dnes ráno jsem viděl moji pomocnici. Divná ženská, hubená jako chlapec s dlouhými světlými vlasy, sbírala v Královské aleji odpadky do nákupního pytle. Dívala se kolem sebe, nesleduje-li ji při tom někdo. Tak se vždy ohlížím i já při uklízení povalujících se odpadků, zdali mne nevidí ta hovada, která je upustila ze svých pazour, líných hodit je do některého z nedalekých a všudepřítomných odpadkových košů. Hovada lenošná, nepořádná. Ještě by se mi za to pohrdlivě smála, že jsem blázen a ubožák. Však je znám.

A tak mám svou pomocnici. Tušil jsem, že mi někdo pomáhá! Občas některé odpadky, které jeden den nepoberu, jako by samy od sebe druhý den zmizely.

Ženská je také jako já oblečena v zeleném. Teď po mně hodila rychlým, vyděšeným pohledem. Naše oči se krátce setkaly, ale hned zase plaše uhnuly. Už jsem si jí víckrát nevšímal, aby si o mně nemyslela, že jsem také jedno z těch posměvačných a zkažených hovad, po nichž my, nespolečenští blázni a zneuznávaní vyvrhelové, uklízíme naši krásnou zem, zatímco ti společensky úspěšní a ctihodní se k vlastní zemi chovají přehlíživě a opovržlivě jako k cizí. A tak to bude zase na nás, na krásných bláznech a podivínech, abychom udrželi naši zemi také tak krásnou a podivuhodnou, jako jsme my sami.

Včera v lese vedle sjezdové dráhy vykopal bagr jakési vyhloubené cestičky. Dokud tam dnes ráno nikdo nebyl, tak jsem si to tam prohlédl. Je to tam vyhraničeno bíločervenou páskou a na mne to činí dojem, že tu myslivci budují další cvičnou noru. Jedna už je nedaleko odtud v takové lesní rokli, kde se dřív prý hrávalo divadlo. To je také znamení rostoucí zhovadilosti lidské a celkového úpadku mravů, že tam, kde kdysi účinkovaly nadlidské múzy, vyžívají se dnes hovada s lidskými tvářemi v nelidském týrání lišek. Hovada zhovadilá.

Tak zas bude o jedno kouzelné lesní zákoutí méně. Kolik už jich zmizelo jen za můj život! Jak se někde otevře vstup do lesa, vnikne tam hovado s lidskou tváří. Člověk je jako nákaza, která proniká do otevřené ranky v kůži. Je schopen, stejně jako ta nákaza, zničit celé tělo, celý les, celou zemi. Hovada ničivá nakažlivá.

Je chladno. Aspoň sluníčko kdyby zahřálo člověka maličko. Sedět se dnes nedá dlouho, a tak se potuluji lesem. Přetáhl jsem si přes hlavu kapuci a celý v zeleném srostl jsem vjedno s pařezem. V tomto důmyslném převleku jsem však neviděl žádná větší lesní zvířata, než jednu jedinou veverku.

Tátovi jsem odpoledne přinesl ukázat jeho obrázek coby vojáka s nápisem „Obránce vlasti!“, jímž prý kdysi obloudil mámu, a jeden žertovný snímek, na němž ještě jako svobodný mládenec napodobuje Pepka námořníka. Táta si beze slova prohlíží své obrázky a zdá se, že vzpomíná. Ale zda si také pamatuje, to už není jisté.

Vzpomínáme a zapomínáme. Je to drahně let, kdy jsme byli mladí. A ze vzpomínek zbyly už jen ty staré němé fotografie. Ostatní svědci jsou již dávno mrtví. Jsem zvědav, kdo se bude jednou přehrabovat v mých starých fotkách. Po mně však také zbudou mé umělecky ztvárněné deníky. To už nebudou tak docela němí svědkové!

Středa 17. července 53

V Liboháji si dnes hrají dvě veverky na honěnou. To je legrace! Honí se dokola kolem širokého kmenu starodávné lípy a pak i po zemi. Ta zvířata si ale vyhrají; ta zvířata si ale umějí hrát!
V lese je mi dnes zima, a tak jsem využil čerstvě posekané louky a vypravil jsem se dál do polí.

To byl ale báječný nápad jít ven do políček nad Políčky! V polích v otevřené krajině je víc prostoru, víc tepla a méně lidí – lépe řečeno nikdo – zatímco po lesích se stále potulují otravná hovada s lidskými tvářemi. Nad poli se třepotají skřivánci, nad polním a lučním kvítím zase početní motýli a políčka zlátnou obilím. Letos je zde dokonce víc brambořišť než lánů s řepkou. To asi naši zemědělci zjistili, že dovážené brambory jsou dražší než banány, a tak ucítili příležitost si vydělat tím, čeho si lidé žádají, to jest našich českých poctivých a levných brambor.

Bramborová nať také nyní kvete a vůbec je dnes v polích krásně. A ty rozhledy po mém domovském kraji! Takové nejsou nikde na světě, jen u nás doma.

Sousedé sedí zase před domem jako slepice v kukani, když odcházím do nemocnice za tátou. Kdyby tam aspoň snesli vajíčko, jako ty kvočny, aby z nich byl nějaký užitek! Hovada neužitečná.

Nějaký člověk na ulici telefonuje a představuje se: „Hovado.“ – Nebo říkal „No, haló?“ – Nevím, ale znělo to jako „hovado“, já jsem to tak slyšel. Každopádně se to rýmuje a shoduje: „Haló, haló, zde hovado.“

Probil jsem se tím městským blázincem a už jsem u táty na pokoji číslo 2. Vítá mě jako vždy radostně, ale zdá se mi, že je tam ze všeho nešťastný: z několikadenního přebalování a převlékání, z koupání, z krmení, z cizích lidí okolo, on, takový uzavřený člověk... Nejvíc mu vadí, že tam bouchají dveře a on leží hned u dveří. Dnes nemá na nic chuť; snědl trochu mého okurkového salátu a trochu nemocniční rajské polévky s chlebem, napil se kapky mé jablečné šťávy a víc nic. Na obvyklý dortík ani na mámin bramborák nemá chuť. Chudák táta. Mluvím na něj, vypravuji mu lecjaké hlouposti, pouštím mu skřivánčí hlas, ukazuji mu jeho staré fotografie, ale on mlčí a na nic nemá náladu. Musí to být pro něho strašné jen ležet; pro něho, který se do poslední chvíle snažil pořád chodit, dokud mohl a dokud neupadl a víckrát se nezvedl. Bojím se, že brzo upadne znovu, tentokrát do úplné netečnosti a otupělosti. Zajímalo by mne, co se mu asi tak honí hlavou. Možná, že skomírající světélko jeho zkormoucené mysli obíhá pořád kolem dokola ničeho, nemouc se chytit něčeho, zrovna jako ty dvě veverky dnes ráno kolem stromu. Musí to být hrozné. Tady končí veškerá legrace i veškerá hra.

Čtvrtek 18. července 53

Po lesích a parcích proudí zdivočelá stáda hovad s lidskými tvářemi, ale do polí nejdu, poněvadž dnes je tam příliš teplo. A tak sedím hodinu na posedu a pak se toulám okolo. A sotva vyjdu ven z nitra lesa na pěšinu, už se po ní přibližuje další hovado. Takový habán, pupek přepouklý přes krátké kalhoty a v pracce si nese láhev s pitím. Odpudivý zjev. Toho tady vídávám často. Prošel kolem mne a já jsem ještě k tomu ucítil jeho stejně odpudivý pach. Hovado smradlavé.

Poseděl jsem na lavičce u tůňky a pak jsem si sednul na pařez v sousedním vysokém lese, cestou ochutnávaje borůvky. Ještě že jsem seděl daleko od pěšinky, kde mne nebylo vidět, kde jsem se ztratil ve svém zeleném oděvu v zeleném prostředí, protože ke své zděšené nevoli jsem spatřil to smradlavé hovado znovu! Vracelo se po pěšince přes les! Nenávistně jsem ho ze své bezpečné vzdálenosti pozoroval. Hovado, klátíc se při chůzi jako polidštěný šimpanz, se dvakrát zastavilo: nejprve sáhlo prackou do zadní kapsy kalhotek, načež vytáhlo z ní mobil, a podruhé se debil zastavil, aby si přihnul z té láhve, kterou s sebou stále jako nějaký vesnický blázen nosí. Když ho vidím a pozoruji ze své zelené skrýše, omdlévám hnusem z toho hovadského chlapa a zároveň se dusím nezvladatelnou záští. Jeden takový otravný chlap dokáže otrávit celou procházku. Není nad pusté prázdné prostory bez takovýchhle blbých otravů. Kdyby mne někdo postavil před jednoznačnou volbu, zda si přeji mít svobodu pohybu, nebo spíš svobodu projevu, vybral bych si bezesporu svobodu pohybu. Nač by mi byly nějaké planomluvy, byť stokrát svobodné, kdybych nemohl svobodně jít kam chci a kdy chci! Svoboda mít kolem sebe dostatek volného prostoru bez otravných hovad s lidskými tvářemi je základní svoboda, z níž vyplývají všechny ostatní. Kašlu vám na planomluvy, já chci mít volný prostor bez hovad!

Nejlepší byl závěr dnešní dopolední vycházky. Sedě na lavičce u kříže na Šibeničním vrchu, zjevila se náhle jako duch zcela neslyšně máma srnka a za ní v závěsu srnčátko. Srnka se bedlivě rozhlížela jako já, je-li čistý vzduch, ale mne, splývajícího s okolím, naprosto přehlédla. Naskytl se mi tak jeden z nejúchvatnějších pohledů, jaký můžeme v lesích vidět: pohled na plaché zvíře. Možná proto lidé tak uchváceně zírají na mne, kdekoliv mne potkají. Také se jim asi zdá, že vidí před sebou nějakého velice vzácného a velmi plachého divokého tvora. Možná ani netuší, jak blízko jsou pravdě.

Táta je v odkladovně šestý týden, čtyřiačtyřicátý den. Ubývá postupně a zřetelně na duchu čím dál víc. Už jenom nesouvisle blábolí cosi nesrozumitelného, sotvaže je schopen na položenou otázku jednoslovně odpovědět nebo jen přikývnout, zavrtět hlavou. Dnes se přejedl a přepil a pak to všecko vyzvrátil. Klidně v tom ležel dál, než přišla sestra jej převléci. Být u něho máma, tak dostane záchvat a uteče, poněvadž má nepodloženou hrůzu ze zvratků a zvracejících lidí. Měl jsem na sobě čerstvě vyžehlenou bleděmodrou tátovu letní košili. Naštěstí se jí ty zvratky nedotkly, takže zůstala čistá bez poskvrny. Táta svoji košili vůbec nepoznal, jak se dalo čekat. Jsem rád, že aspoň poznává mne. Ale jak dlouho ještě? Chudák táta. Když jsem se s ním pro dnešek loučil, vypravil ze sebe jediné dvě souvislé věty, avšak zcela nesmyslné: „Kam jdeš? Buď doma!“ – Chudák táta; nechápe, že už dávno není doma, ale v nemocnici. Nu, snad je to tak pro něho lepší.

Pátek 19. července 53

Otepluje se. Různými kličkami a odbočkami, jimiž se vyhýbám četným hovadům s lidskými tvářemi, stoupám pustými lesními pěšinkami k posedu na kraji jasanového háje. Sem nikdo nepřijde, sem chodím jenom já. Dnes obzvláště nechci nejen nikoho vidět, ale nechci ani žádné hovado potkat. A tak sedím, sedím, střídaje polohy, a hodina je pryč. Už mě to nebaví, a proto sestupuji z výšiny bezpečného posedu dolů do lesního podrostu, v něm se procházeje. Nakonec jsem vystoupil i na stezky, protože jsem necítil ve vzduchu žádné hovado. Byl to naprosto přesný pocit: nikde nikdo. Jsem v lese úplně sám. Ale stejně dbám na neviditelnost – to už je taková moje zásada vypěstovaná dlouholetým „soužitím“ s hovady. Ono to totiž ani zdaleka není žádné soužití, jako spíše souboj. A jen neviditelný soupeř má od soupeře pokoj.

V krámě jsem přistoupil k pokladně, abych zaplatil – nikoli za ono „soužití“, nýbrž prozatím za nákup – a přede mnou tam zdržovalo jakési hovado, ukazujíc pokladní v mobilu jakýsi obrázek (asi haranta). Už je to tady zas. V duchu jsem znejistěl. To zas bude trvat!

„Hovado, nezdržuj!“ pomyslil jsem si, a zřejmě to byla velice silná myšlenka, protože to hovado hned jako na povel schovalo mobil i s uloženým harantem a uvolnilo místo pro mne.

Díky za poslušnost; neboť ta se dostavuje podle toho slova až po slušnosti. Slušnost u hovad žádná, leč lidská tvář řádná. Hovado, nevím, koho zajímá tvůj prťavý harant! Já nevím, kdo může mít rád děti nebo je dokonce úchylně pohlavně milovat jako nějakou vyspělou ženskou! Ti dětimilové, o nichž se teď všude mluví a píše, že to nejsou žádní zločinci a že mají mít, chudáčci, také svá lidská práva, jsou vážně úchylná hovada! Milovat haranty a mazlit se s nimi – no fuj, kde jste to viděli, taková úchylná zvrácená zhovadilost! Já, vidím-li haranta, utíkám jako před šelmou! Nenávidím haranty! Dospělá hovada se aspoň přetvařují, takže aspoň na povrchu vypadají lepší než jsou uvnitř, avšak děti ani tu lidskou tvář nemají, to jsou úplná hovada.

Když jsem odpoledne přišel za tátou na pokoj číslo 2, svlékal si právě nemocniční košilku, takzvaného anděla. Bylo mu horko. Vytřeštěným nepříčetným pohledem se na mne podíval, jako by mne nepoznával. Skličující pohled. Bojím se, že ho budu takového vídávat čím dál častěji. Teprve za chvíli se na mne zřejmě upamatoval a jeho cizí pohled se konečně změnil na známý.

Není snad dne, aby táta neprovedl něco trapného. Dvakrát tvrdil, že se mu chce na záchod. Poprvé, když přišel zřízenec, byl už podělaný, podruhé jej posadili na kakáč, a já jej hlídal, ale táta nic neudělal. Ošetřovatelky a ošetřovatelé se s těmi trapnými příhodami vyrovnávají všelijak: někteří to berou s humorem, jiní vážněji a mrzutěji. No a co, tak měla jít, hovada, dělat něco jiného, je-li jim zatěžko starat se o nemocné! I jim postupem času přede mnou padají jejich nepravé lidské tváře, pod nimiž se skrývá obyčejné sprosté hovado.

Aspoň že se táta tentokrát nepozvracel. Je mu strašně nepříjemné, hýbají-li s ním, a trapně se cítím i já, jeho samozvaný přidělenec. Je mi to krajně nepříjemné do té nemocnice každé odpoledne docházet. Tohle přece nikdy nebylo nic pro mne. Vždyť mně byl vždycky každý člověk upřímně ukradený a mohl klidně přede mnou chcípat, se mnou by to nepohnulo. Ani za mámou jsem nikdy nebyl v nemocnici, když tam ležela. Ale s tátou je to najednou jiné. Tátu nemohu zradit a opustit. Vždyť to byl ten nejlepší táta na světě. Nejlepší táta, kterého ztrácím.

Sobota 20. července 53

Jako každou sobotu, nakupuji dnes ve městě. Oproti samoobsluze na sídlišti není velký rozdíl mezi oběma krámy. Tam i tam lidé zdržují a uvádějí mne do trapných rozpaků. Dnes stál za mnou v řadě chlap, který se bezostyšně bavil před ostatními zákazníky se svou známou pokladní, a vůbec mu nevadilo, že ta pokladní ještě obsluhuje mne. Že si ty blbé žvásty nenechají na jindy, až je nebude nikdo cizí poslouchat, hlavně já, kterému je to nejnepříjemnější! To je hrozné. Copak člověk nemůže v klidu a bez obtěžování ani nakoupit? Zřejmě ne. Ale pak se mi nikdo nemůže divit, že ta hovada s lidskými tvářemi nenávidím.

Po tomto nutném každodenním setkání s hovadstvím krytým lidskou tváří jedu na kole k rybníku. Cestou pěšky přes les jsem viděl hovado houbařské. To bylo tak, že náhle mne cosi neurčitého zastavilo, abych zbystřil své smysly. A zastaviv takto, hned jsem toho chlapa zhovadilého spatřil v dálce se procházet mezi stromy s košíkem hub. To už je léty zažitý pud. Doufám, že jej neztratím, než se znovu do lesa navrátím.

Na rybníce je nějak podezřele málo ptáků. Copak se tady dělo? Aha, tamhle u lesa jsou narovnány klády dříví, tak tu je asi příčina! Dvě zelené žabičky, které na mne jukají ze sítin, jsou tu jako posledně, a tak je snad všechno, jak má být. Schoval jsem se jako vždy pod břeh a tady, úplně nahý jako v ráji, s výhledem na palouček a les, nevím o světě a svět neví o mně. Tady si člověk odpočine od člověka; tady se mne hovadství lidí nedotýká. Voda byla báječná, plaval jsem v ní kraulem, prsa, na znak i na takzvané ouško, jak mne mu naučil táta, když jsem byl malý.

Když jsem mu to později odpoledne v nemocnici připomínal, on si nevzpomínal. Jeho pohled se kalí. Dlouho na mne hledí, jako by mne nepoznával nebo jako by se snažil v mých očích cosi vyčíst. A když chce něco říci, nenachází slova. Nejde to, už to nejde.

Neděle 21. července 53

Na poledne dnes počítač předpovídá déšť a bouřky, a proto jdu jen na malou procházku do lesa. Hovada po ránu ještě vyspávají svou noční opici – v jejich případě tedy spíš noční hovado – a tak je cesta přes zahrádky vcelku volná. V lese jsem ovšem neponechal nic náhodě a zdržuji se výhradně kolem posedu. Nejprve sedím dlouho tam, pak sejdu dolů, sednu si na bobek na malý vršíček, hloubám, hloubám, a na posledních šest minut znovu nahoru na posed. Tak uběhly dvě hodiny, je deset hodin a je čas pomalu scházet dolů.

Z vrcholu sjezdovky se dívám dolů k zahrádkám, je-li tam volná cesta a nedějí-li se tam nějaké zhovadilosti. Vypadá to dobře – odsud. Po úbočí kvete bodlák, pronikavě vonící, a motýli různých barev, paví oka, babočky bodlákové, bělásci, perleťovci, se z té vůně a šťávy mohou dychtivostí zbláznit. Já také přivoňuji, leč nemaje sosáčku, nesaji. Mně je určena jiná potrava, jiný sladký mls, a sice maliny.

Blížím se pomalu, neochotně k předměstím, stejně jako se blíží jedenáctá hodina, kdy samoobsluha na sídlišti zavírá. Přesto je tam stále mnoho lidí... no, „lidí“... hovad s lidskými tvářemi.

Když na mne přišla řada u pokladny, vysypal jsem přesně na korunu všecky drobné mince, a pokladní začala fňukat, že je to málo. Bylo to tak hodnověrné fňukání, že by mne jím to hovado nepočtářské málem popletlo! Naštěstí, dřív než jsem se do ruda dopálil, brzy poznala svůj omyl a vše bylo zase v pořádku. Její provinilý úsměv mne však příliš neuspokojil ani neusmířil. Ani malá zašpitnutá omluva by mi velmi nepomohla, abych se necítil zase jako blbec. Jsem nejradši, nevšímá-li si mne nikdo a nemluví na mne – to je to nejlepší, čím se mi ta hovada mohou zavděčit. Jenže to je právě to, čeho se mi od nich dostává ze všeho nejméně.

Odpolední chůze městem připomíná blázinec. Auta se řítí všemi směry jako bláznivá, takže se nestačím ohlížet na všechny strany a ještě před nimi uskakovat – a lidé, posedávající v parku, připomínají blázny, tiché blázny, kteří nedělají nic jiného, než že každý z nich čumí do dlaně. Oni jsou blázni, šílím však já. Do prdele, proč nesedí doma na prdeli a jdou vůbec ven, když si venku ničeho jiného nevšímají než toho proklatého vynálezu, který z nich dělá takové šílené blázny a taková zhovadilá hovada! To mohli klidně zůstat doma, aby jim něco v té krabičce náhodou neuniklo, a nepopuzovat mne – bylo by víc místa pro mne. Ven chodím snad proto, abych se díval do nebe, na zeleň, na stromy, na květiny, na ptáky, na hmyz – je toho tolik v přírodě, nač se lze dívat a z čeho mít radost, a ne abych čučel jako to hovado pitomé pořád na tu protivnou škatulku! Ale ta hovada nepřirozená, protipřirozená, pořád jako otroci zírají do dlaní, v nichž třímají ten zhoubný vynález! „Hovada, hovada,“ říkám si potichu, a snažím se na ně vůbec nepodívat. Z toho pohledu by se jeden vážně zbláznil!

Táta je pořád stejný. Vymyslil si novou hru, jíž se zaměstnává: hraje si na schovávanou s vlastním kapesníkem. Vždycky ho někam strčí, na kraj pelesti, pod košilku, pod polštář a podobně, v tu ránu zapomene, kde ho má, a já mu ho musím ukazovat. Stejně jako je tomu u her dětí s dospělými, jeho ta hra neúnavně baví, kdežto mne neuvěřitelně unavuje.

Na závěr mé návštěvy se táta jako obvykle podělal. Sestra dlouho nešla, aby nakonec přišla sama, když už jsem se právě chystal zavčasu opustit nemocnici, aby mne tam nezavřeli jako hraběte Monte Christo. Spráskla ruce, že to bude s tátou zase rvačka a že nemá nikoho na výpomoc. Tak jsem se nabídl já.

Táta se díky mně nepral, nebránil, byl klidnější než beze mne, a nakonec sestřičce dokonce poděkoval.

Pro mne však bylo veškeré to převlékání a převinování nepříjemné ze dvou důvodů: za prvé nesnáším posrané lidi, děti, psy a tak dále, a za druhé to byla práce natolik důvěrná – ve dvou, s hezkou mladou ženskou, kde účinkovala i nahota (tátova) – že mi to připadalo tak, jako kdybych s tou sestřičkou snad málem souložil! Minulou neděli jsme tam zbyli na ocet také jen my dva a bylo to stejné.

Ta sestřička je mimochodem ze všech tamních sestřiček nejmilejší. A ostatní ji tam nechaly všechno dělat samotnou a samy šly domů. Tak už to mezi hovady s lidskou tváří bývá: Kdo není úplné hovado a chová se slušně, klidně, nevtíravě a pokorně, prostě úplně jinak než ta lidská hovada, s tím jednají ostatní přehlíživě, bezohledně a sprostě; s tím se vymete všechno možné, a nelíbí-li se mu to, tak s ním ostatní zametou. On nepatří mezi ně a ta hovada nepatří k němu. Každý z nás, kdo nejsme hovada jako oni, to poznal na vlastní kůži mnohokrát, ba nesčíslněkrát. Slušnost však velí zachovat lidskou tvář, i když se chovám jako sprosté hovado. Tak to mezi lidmi chodí odnepaměti. Nechtějte však tu paměť po mém tátovi; ten už žádnou nemá.

Pondělí 22. července 53

Proti hovadům s lidskými tvářemi nezabírá ani pracovní pondělí, jsou-li zároveň prázdniny. Zase jich je všude jako nasráno a zase je všude nasráno jako od hovad. Však jedna taková vychrtlá běžkyně právě teď vypadá, jako by spíš spěchala do křoví na záchod, než že by běhala pro zdraví! Ta to běhání ostatně příliš nepotřebuje – a vlastně ani to sraní. Vidím kolem sebe daleko tlustší postavy, které by výborně dokreslovaly známé rčení o velkém biči a malém dvorku. Já bych jim prohnal tukové záhyby těmi správnými pohyby! Nežerte tak, hovada vyžraná! Anebo jako já mlsejte jen samé zdravé sladké lesní plody; jsou dobré a je jich mnoho – dokud se na ně nesesype jako hejno pažravých kobylek stádo vyžraných, přežraných a nenažraných všežravých hovad s lidskými tvářemi! Hovada!

Kdyby si mne aspoň nevšímali, nemluvili na mne a nezdravili mne! Asi se domnívají – mylně ovšem – že mi tím otravováním prokazují nějakou úctu, nebo že mi to dělá potěšení, nasazují-li si přede mnou, hovada otravná, nepravou, neupřímnou lidskou tvář. Vždyť mne ta hovada vůbec neznají, nemohou tudíž vědět, zda jsem slušný člověk, ani jaké mám o nich mínění. Kdyby to věděli, spadla by jim čelist i ta zrádná lidská tvář! Anebo to dělají schválně, jako si dělají všichni všem samé schválnosti, nejen mně, a pak je to ovšem přirozené – přirozené hovadství lidí.

Já nevím, kam se mám před nimi schovat, abych měl od nich pokoj aspoň v lese na procházce! Jó, loni, to byl ráj; zalezl jsem až na tři dny daleko, hluboko do nitra pustého lesa, vlezl jsem si do stanu, kde jsem mohl nerušen a v pohodlí odpočívat, spát a psát, a měl jsem klid a od lidí pokoj. Ale letos...?

V odpoledním městském blázinci je k vidění tentýž obrázek. Zde mne zaujaly různé oděvy a na nich cizácké nápisy a barvy. Ta hovada snad ani nejsou našinci Češi, natož věrní Češi, a tahle země snad už ani není česká! Vypadá to tady jako v Americe! Kdekdo má na triku cizí vlajku, britskou, americkou, australskou, jen ne českou. To ti lidé – co „lidé“, hovada! – nemohou být aspoň trochu vlastenci? Já nevím nic o tom, že by někde v cizině nosili tamní lidé na oplátku zase naše národní barvy nebo naše české nápisy, například „Navždy“, „Jsem v pohodě“, „Co se tady děje? Zůstanu tady“ a podobné, jako naši lidé, naše hovada nosí cizí! Já bych to na sebe tedy nevzal. Připadal bych si jako blbec. To oni ne. V tom je právě ta nesrovnalost, že ti největší blbci si vůbec jako blbci nepřipadají, naopak: jako největší borci. Blbec nebo borec – ono je to jedno nakonec; ono se to nejen rýmuje, nýbrž kolikrát i shoduje.

Úterý 23. července 53

Je horko a jasno. Hned ráno jedu na kole k rybníku, k svému oblíbenému zapadlému rybníku, k mé soukromé nudistické pláži, kde se hovada s lidskou tváří neukáží.

Na kolostezce se mi naskýtá pozoruhodný úkaz: mravenci táhnou spojenými silami žížalu. Jeden každý mraveneček se chopil kusadly kousíčku toho oproti nim obrovského tvora a jako jeden celek jej táhnou pomalu, ale jistě, kamsi k okraji a dál někam do trávy k nějakému mraveništi, kde již čekají další jejich maličcí druhové.

Takhle pospolitě spolupracovat a žít již lidé dávno neumějí. Dnes, cokoli je lidského, je zbudováno jen z přinucení tím, že jedni z postavení své moci vládnou druhým v postavení bezmoci. Nikdo již dávno nic neudělá prostě proto, poněvadž je to potřeba, nýbrž jen proto, že je buď uplacen, nebo nouzí donucen. Dnes dokonce i dobrovolné spolky vybírají dobrovolné příspěvky na svou činnost, jinak by ji neprovozovaly. Duch přirozené pospolitosti a soudržnosti se postupně vytratil. Dnes jsou lidé nesourodým stádem hovad, jejichž poznávacím znamením je nesoulad a třenice. Každý se cítí být jiným a každý má právo být jiným a každý v důsledku toho nenávidí kdekoho, protože mu překáží v jeho právu být jiným.

Mravenci jsou všichni stejní a všichni také úplně přirozeně, bez donucení, táhnou za jeden provaz, jak se říká, v tomto případě za jednu žížalu. Tak nevím, je-li ta protlačovaná rozmanitost a bezbřehá svoboda na něco dobrá; nedělá-li z lidí spíš nešťastná hovada, než vskutku svobodné lidi, ač navenek dodržují zdání lidskosti. Dobré mravy se nedodržují, zákony neplatí a místo nich zavládlo všeobecné hovadství. Zhovadilost je přímo jejich náboženstvím. Hovada s lidskou tváří to jsou, nic jiného. Jak je nenávidím!

Projel jsem téměř liduprázdnou vesnicí a stanul jsem v lese. Jako kdybych se ocitl v pohádce s dobrým koncem. Ach, lese, lese, kdypak se do tvého nitra navrátím? Kdy se znovu stulím ve tvé konejšivé náruči?

Našel jsem tam však, samozřejmě, škaredý pozůstatek po lidech, po těch hovadech, která všude zanechávají svou hnusnou stopu: krabici od rybízové šťávy, v tomto případě spíš krabici od hovada. Sebral jsem ji a naložil. Vyhodím ji potom ve městě.

U rybníka jsem naprosto sám a naprosto nahý, jak to chtěla příroda. Ano, i samotného mě příroda chtěla, nejen nahého! Jsem tedy nahý a sám a volnosti si užívám.

V návalu nadšení jsem se prudce ponořil do osvěžující vody a zadkem jsem narazil do betonového schodu. Trochu jsem se škrábl, ale nic to není. Ranka se brzy zacelila. I při největší opatrnosti není člověk nikdy a na všechno dost opatrný. Také jsem zjistil, že se mi udělal na spodním rtu opar. Pořád něco! Na tento neduh jsem odjakživa náchylný, aniž by proti němu jakkoli účinkovaly léky a masti (nemravně předražené mimochodem) či jakákoli jiná opatření nebo péče. Stačí mít trochu suché popraskané rty nebo malý škrábaneček na nich, a opar hned naskočí. Pronásleduje mě to téměř každý rok, hlavně v létě.

Té bolesti se člověk v životě zkrátka nevyhne, ať dělá, co dělá. Však skrze bolest vůbec cítíme, že jsme naživu; a nebýt bolesti, stala by se z nás ohavná rozkochaná hovada. Jen bolest dělá ze zhovadilého člověka lepšího člověka. Proto lidem přeji mnoho bolesti v životě. Je udělá lepšími a mne spokojenějším. A snad i mne dělá bolest lepším a nešťastnějším. Lze být zároveň lepší a zároveň nešťastný? Lze. Je to přímo vzorec nadčlověka!

Nenechávám si tím ovšem kazit radost. Nešťastný nebo šťastný, lepší nebo horší, s bolestí nebo bez ní, co je mi teď po tom! Tady člověk jen žije a odpočívá. Je tu voda, tři zelené žabičky v ní, které se přede mnou schovávají, když sestupuji po schůdcích do vody, jsou tu lesy, palouk, kvítí, sluníčko hezky hřeje a svítí a vůbec je zde krásně. Tři nerušené hodiny opalování a koupání v úplné nahotě! Nu, řekněte, kde jinde to takové najdete! Tady je to letos nejlepší. V lese pod stanem bych se musel obávat houbařů a lesáků, ale tady u rybníka je letos klid od všech lidáků. Možná, že okolo někdo projede, ale schován dole pod břehem, nevím vůbec o člověku, nevím vůbec o žádném. Tady si člověk od člověka věru odpočine.

Představuji si, že mám poslední tři hodiny života – a pak smrt. Co bych dělal? Jak bych s těmi třemi posledními hodinami života naložil? Asi nijak. Strávil bych je úplně stejně jako teď, vůbec nic bych neměnil, nic bych nezařizoval, nic neodkazoval, dokonce bych ani nijak netřeštil, nebláznil v bláhové snaze užít si ještě naposledy života. Můj život by byl právě těmito třemi hodinami naprosté volnosti, samoty a nahoty dokonale naplněn. Nic víc bych po životě nežádal.

Od rybníka jedu rovnou do samoobsluhy na nákup. Nemile mne překvapilo, že je tam nějak víc lidí, než po poledni bývá. Pochopitelně, vždyť jsem tam já.

U pokladny opět zdržovala jakási pomalá nemotorná ženská, za kterou se tvořila zácpa. Stál jsem samozřejmě hned za ní a za mnou už se tlačili další nedočkaví zákazníci. Co „zákazníci“ – hovada! Hovada s lidskými tvářemi ovšem. Tak. Tak už je to tady zas. Naložil jsem zaplacený nákup z pásu do košíku a odebral jsem se s ním stranou k druhé prázdné pokladně, abych měl klid na nerušené naložení zboží do batohu. Takový vyhrazený prostor pro nedůtklivé samotáře a nepřátele veškerého strkání, tlačení a zácep by měl být zřízen v každém krámě. Ale kdo se stará o pohodlí plachého samotářského člověka, který není takové hovado jako ostatní lidé?

Po obědě jdu za tátou do nemocnice. Zastihuji jej zmateně se převalujícího na posteli. Hned se uklidnil, když jsem přišel. Zaujaly ho moje bílé vlasy, které často hladí. Asi se mu líbí. Mně se také líbí mít bílé vlasy a bílé vousy. Konečně takhle vypadám jako vzor pravého bílého Slovana nebo Germána, bílého muže vůbec. To jsem si vždycky přál. Jen ty moje černé oči mi to trošku kazí.

Černá už se mi nelíbí. Je to barva negrů, cikánů, pirátů, islámského státu a jiných přičmoudlých hovad, která utlačují bílého muže. Do lesa chodím v zeleném oblečení, ale do nemocnice nosívám samé světlé barvy. Světlá a bílá jsou barvy bílého muže, který býval kdysi vznešeným vládcem celého světa. Světlá a bílá jsou barvy bílého nadčlověka, který vnáší světlo do temného světa negrů. Nyní je tmářem noci hovad. Zhovaděl jaksi tento bílý muž, znegrovatěl.

Na zpáteční cestě domů vidím samé cizince a našince, kteří zhovaděli. Všichni hulí a chlastají, jedna holka se dokonce právě zvedala z křoví, kde chcala, zrovna když jsem šel okolo, a další pochcanec už šel po ní za ní. Že já se musím vždy připlést tam, kde někdo právě chčije! Kdyby to byl chlap, tak mi to tak nevadí, ale u ženské je to ještě hnusnější. Aspoň žena má být čistá, nezkažená. Dřív se lidé styděli za své tělesné potřeby – to také nebylo úplně správné – ale aspoň, hovada, zachovávala svou lidskou tvář. Dnes jsou lidé něco jako jejich psi, kteří chčijou a serou na každém rohu úplně bez ostychu a bez uzardění. Zesurověl nám, zhovaděl bílý muž i bílá žena. Kdo je to učí, kdo jim podsouvá nepravé vzory? Jistě to mají z ohlupující televize, ze zvrhlého umění, z přepychu na dluh, jejž vidí všude kolem. To televize, umění a krátkodechý přepych je kazí, dělajíce z nich taková hovada, jimiž jsou. Můžeme se však vzdát přepychu a umění, jež jsme jakožto bílí lidé vnesli na svět? Ne, to nemůžeme! Musí to však být umění vznosné, zvedající člověka vzhůru k výšinám nadčlověka, nikoli umění hnusné, tlačící bílého muže v nízkost a zhovadilost negrů a cikánů! Dočkám se takového umění, které bude opět vychovávat člověka k nadčlověku? Toť otázka. Radši je zatím budu tvořit sám.

Středa 24. července 53

Je horko. Ráno vstávám s jedinou myšlenkou: Vzhůru přes les k rybníku!

V lese jsem byl však nemile zaskočen: nejsem tu sám. Po pěšince jde nějaká ženská, pochopitelně se dvěma psíky. To mne rozladilo. Do prdele, čubka zhovadilá! Šlápl jsem zuřivě do pedálů, abych to hovado se dvěma hovady co nejrychleji předjel. Jeden z čoklů se náhle proti mně otočil. Ženská, vidouc mne řítit se na kole přímo k nim, s křikem se v obavách shýbla pro čokla. Zřejmě se bála, že tu potvoru chlupatou přejedu. Připouštím, že jsem k tomu měl sto chutí a ještě jeden důvod. Opravdu mohla má zběsilá jízda připomínat úkladný útok. No a co! Čokli – nebo dokonce, jako tady, málem celá smečka čoklů – nemají v lese co pohledávat! Zvláště, nejsou-li na vodítku a nejsou-li jejich mordy opatřeny náhubkem! Totéž opatření bych zavedl i pro lidi – a nejen v lese – protože to nejsou lidé, nýbrž hovada s lidskými tvářemi. Jen ty tváře jsou na nich lidské. Přetvařovat se, to oni dovedou.

Obratně jsem se vyhnul nezvaným vetřelcům a záhy jsem už na ně zapomněl. K rybníku jistě nejdou, tam jsem klidný a v pohodě. Svlékám se donaha jako obvykle.

A přece jsem viděl další lidi! Náhodou jsem právě stál celý nahý a mokrý na břehu, když tu vidím rodinku houbařů putovat nenápadně a nehlučně ve stínu při okraji protějšího lesa. Táta, máma a malý chlapec se slaměným kloboučkem na hlavě. Nevím, jestli mě také viděli; ale je mi to jedno. Šli dál svou cestou, aniž se ohlédli. Ta tichá rodinka mi připomněla dětství, kdy jsme také podnikali rodinné výlety. Kdyby se to tak vrátilo... V tom chlapci se slamáčkem na hlavě jsem viděl sebe. A tomu chlapci chtěl bych vzkázat, aby nebyl jako já a vážil si rodičů, dokud je má. Jsou nenahraditelní.

Žabiček už je kolem schůdků do vody nejméně pět a dlouhými skoky mizejí přede mnou pod vodou, kde plovou prsa. Jediná žabička zůstává na hladině s bohorovným duševním klidem antického stoika a neschovává se. Asi už mě zná natolik, že ví, že neublížím.

Voda je plna plovoucích sinic. Mně to ale nevadí, hlavní věcí je pro mne zdejší opuštěnost. Pro tu snesu i mírně znečištěnou vodu. Člověk nemůže mít všechno zároveň. Mně to zatím nic špatného vzhledem ke zdraví nedělá, vodu nelokám, nos si pod vodou zacpávám a oči zavírám, doma se potom osprchuji, a když to nevadí těm zeleným žabičkám nebo potápkám na druhém břehu v rákosí, tak jistě odolám sinicím i já. Jsem na takové přírodní „nečistoty“ zvyklý.

Léto je teď nejnádhernější. V životě mě nikdo a nic nepřinutí, abych po ten nádherný čas léta chodil do práce! Totéž se týká jara. Život je na to příliš krátký a příliš krásný. V zimě a na podzim, když je venku chladné a škaredé počasí, práce někde v teploučku kvůli prachům je vhodná; ale za nic na světě si nenechám zkazit svobodné prožití jarních a letních měsíců zavřen někde v nějaké otrocké práci. Důchod tátovi běží dál, i když leží v nemocnici, máma má také svůj důchod, všichni tři se z těch dvou důchodů pohodlně uživíme a ještě ušetříme, táta má důchod skoro dvakrát vyšší než činila moje poslední mzda v továrně, tak to bych byl hloupý, kdybych teď v létě sháněl nějakou práci! Kdo by jej každý den chodil těšit a bavit do té odkladovny; kdo by tam s ním věrně seděl tři hodiny, když ne já, pokud bych celý den smrděl v nějaké smradlavé vyčerpávající práci? Ne, ne, dokud táta žije a bere svůj plný hornický důchod, já nehnu prstem!

Na nákup jedu jako včera rovnou od rybníka. Ale je to hrozné. Velmi mně vadí být přímým účastníkem bláznivého automobilového provozu. Lepší je chodit do samoobsluhy pěšky a po chodníku. Je to mnohem klidnější a bezpečnější. Nákup se navíc ledva vejde do mého batůžku, kde zabírá většinu místa pokrývka, na níž nahý ležívám u rybníka.

V krámě jsem dnes popošel k pokladně, kde nečinně stály dvě pracovnice nebo spíš jen zaměstnankyně, protože nic nedělaly. Koukali jsme beze slova na sebe, než se záhy odkudsi dostavila pravá pokladní. To ty dvě nemohly kváknout, co se děje, abych tam nestál jako blbec? To je strašný obchod. Pokladní se sice dostavila, ale místo neprodleného sčítání položek se opět nejprve začetla do úvodní stránky novin pro mámu! Nestoudná drzost! Jednou se neudržím a něco velmi sprostého té ženské řeknu! Třeba něco o hovadech s lidskými tvářemi, to se jí bude líbit.

To je strašný krám. Už jsem uvažoval chodit nakupovat jinam, ale ono je to stejně všude stejné, ne-li ještě horší, například ve velkých obchodních domech. Nezbývá mi než trpět pod těmi hovady dál a obrnit se svatou trpělivostí, ovšem bez odměny v nebi. Odměnou je samo o sobě už jen to, že nakonec vždy přece jen vítězoslavně vypadnu s nákupem ven, byť často ponížen jako zpráskaný pes.

Táta dnes v odkladovně začíná již svůj sedmý týden, je tam tedy přesně devětačtyřicátý den. Přinesl jsem mu nalezené káněčí pero, které létá, čímž tátu chvilku bavím. Také jsem mu donesl přenosný přehrávač se sluchátky a pouštím mu Händelovy Concerti grossi. Táta pozorně naslouchá, líbí se mu tahle stará krásná hudba. V tom máme zálibu společnou. Je mi líto, že není doma a nebude – už nikdy. Táta už na svůj bývalý domov buď zapomněl, anebo si jej nechce připomínat. Stejně se už nikdy domů nevrátí. Já ho chápu. Teď je jeho domovem odkladovna pro ty, kteří padli a už se vlastními silami nezvedli, lidské depo nepotřebných.

další část >>>

<<< předešlá část