Misantropovy stránky

Čtvrtek 25. července 53

Je horko. Velmi horko. Nejprve jsem ráno skočil na nákup a překvapilo mě, že bylo v krámě málo lidí a že mi prodavačky ani nikdo jiný výjimečně neprovedl žádný naschvál. Krásný letní den začíná skvěle.

Jedu k rybníkům se koupat, ale dnes k jinému, k tomu maličkému. Včera mi bylo z těch sinic trochu nevolno: k večeru bolelo mě břicho a točila se mi hlava. Tenhle ze všech zdejších rybníků nejmenší je rovněž nejlepší: voda je průzračně čistá, dno je také čisté, vůbec ne bahnité, nehluboké. Hned jsem se pod břehem sousedního rybníka svlékl donaha a šel jsem se smočit. Už jsem to potřeboval. Na břehu uskočil přede mnou skokan zelený, plně práv toho jména, neboť jeho skok byl věru daleký. V průzračné vodě bylo hezky vidět, jak ten žabák plave pod hladinou.

Scházím po schůdcích do vody, protrhávaje nastraženou pavučinu. Voda se hemží drobným rybím potěrem, maličkými rybičkami, které se družně shlukují a rozestupují kolem mého nahého těla nořícího se do teplých, avšak přesto ochlazujících vlnek. S rozkoší se převaluji a plavu v těchto přírodních vodách. Jednou zachraňuji též topící se vážku. Nabírám ji do dlaně a dávám usušit na lávku výpusti. Dlouho se tam vzpamatovává, až nakonec šťastně znovu vzlétne. Život je zázračný.

Je takové horko, že se chladím téměř neustále ve vodě – jako včera ve zprávách ti návštěvníci jakéhosi koupaliště. Avšak s tím rozdílem, že k tomu, abych se cítil dobře, nepotřebuji mít na sobě mokré plavky, jak tvrdila jedna tlustá ženská, ani pivo, jak tvrdil jakýsi starší muž. Brr! Mokré plavky a pivo! Plavky bych na sobě nesnesl ani suché a chlemtat jako to hovado nějaké hnusné hořké zteplalé pivo, to už bych vůbec nemohl. Obě ty věci nesnáším a jejich vynálezce bych s chutí pověsil vedle sebe. To musela být hovada! Stejně hnusná a blbá hovada, jako jejich vynálezy i ti, kteří je šířili a používali dál, dokud se z toho nestal zlozvyk, zlořád a neplecha.

A když už jsme u hovad, bylo jich tu také dost. Ze své skrýše jsem jich viděl všude kolem nejméně deset. Jeden chlap se koupal také bez plavek hned v sousedním rybníce, ale naštěstí brzy odešel. Další lidé se tu a tam objevovali u jiných rybníků. Je jich tu tolik, že si každý může zabrat jeden pro sebe a být tam úplně sám, kdyby se mu to líbilo tak jako mně.

Jednou lidé vyplašili z lesíka srnku, která celá zmatená a zbloudilá přiběhla rovnou za mnou. Byla tak blízko, tak důvěrně blízko! Říkám to stále, že život je zázračný.

Tátovi přibyl na pokoji nový spolutrpící. Je to náš bývalý soused. Také jako můj táta už zestárl a nemůže chodit. Jeho snacha ho sem prý nechala zavřít a přivázat k židli, protože jí přeskočilo. Ty ženské jsou ve všech rodinách stejné. Každá ženská by se mohla jmenovat Salomé. Každá ženská prahne po mužově hlavě. Volám na něj zvesela: „Tak jsme zase sousedé, že, pane Schauer!“

Pátek 26. července 53

Je horko. Je tak krásně, že psal bych rád básně. Dnes nemám co nakupovat, a tak milerád vynechám ten bláznivý krám a jedu se radši koupat sám.

U rybníka se svlékám donaha a hned honem do vody. Tráva je na břehu ještě orosena, když trhám pavoučí síť a po schůdcích sestupuji do chladivé vody. Rybky se rozestupují. Nahý nořím se do vodní spousty. Přírodník splynul s přírodním živlem. Přímo přede mnou plove příčně ku rákosinám užovka. Dávám jí užasle přednost; ona je tu doma, zatímco já jen pouhý host v jejím prostředí.

Na vedlejším rybníčku plove kachnička s kačátky. Jednou se tato rodinka vypravila zalesněným průhonem do vnitrozemí našeho ostrova klidu a jistoty, ale pak máma káča poplašeně přede mnou odtud vylétla, když jsem se tudy vracel smočen do úkrytu. Kačenka nechala kačátka kačátky a uletěla. Překročil jsem opatrně strouhu, abych kačátkům, těm maličkým chundelatým kuličkám, neublížil, načež jsem slyšel podle jejich hvízdavého pištění, že se vracejí k vedlejšímu rybníčku k mámě. A nad vodami se vznáší tichá volavka.

V trávě pod břehem, kde schován před zraky hovad s lidskými tvářemi ležím, pozoruji luční koníky. Je s nimi zábava; nechávají se chytit a pak skáčou dlouhými skoky z dlaně zpět do trávy. Také luční kvítí mě naplňuje radostí. Nejvíc se mi líbí sytě růžový kvítek hvozdíku. Je ho tu málo, ale je to ozdoba. Čeho je málo, to je vždycky ozdobou přírody, jejím vzácným klenotem. Což o hovadech s lidskými tvářemi, jichž se všude až příliš, říci nelze. Lidská hovada plní v přírodě podobnou úlohu jako třeba kopřivy: nikdo je nemá rád, protože žahají. A totéž lidé.

A když už se zmiňuji o hovadech s lidskou tváří, málem o nich dnes nevím. Jsem schován ve svém skrytu a nikoho nevidím, neslyším. Neviděl jsem ani neslyšel toho kohosi, kdo mezitím nasypal rybičkám do vody krmení – byly to jakési jemné krupičky, po nichž se nakrátko zakalila jinak průzračně čistá voda. Já jsem rybičkám také donesl něco k snědku: chlebovou kůrku. Vhodil jsem ji do rybníčku a proud ji unesl. Stejně tak se slehla zem po té slípce zelenonohé, kterou jsem před měsícem čerstvě zabitou vytáhl z vody a pohodil pod břehem. Kdopak ji objevil a na ní si pochutnal?

O hovadech s lidskými tvářemi jsem dnes věděl jen tehdy, táhla-li jejich hlučná brebentivá stáda kolmo, to jest na kolech, po protější silnici, jinak ne. Ono mi to stačilo. U lidí si vystačím s málem; stačí jich málo a mám zkaženou náladu i den. Dnes však ne. Dnes je tak krásně, že psal bych rád básně.

Sobota 27. července 53

Horko skončilo, ale dál je hezky. Ráno jsem skočil do města s velkou pojízdnou kabelou na velký nákup. V sobotu se ve městě nakupuje nejlépe: není tam tolik lidí a je tam víc obchodů. A v těch obchodech jsou jiné prodavačky a jiné zboží. Změna je příjemná. Ale stejně se to ani tentokrát neobešlo bez nepříjemných zážitků. V zelenině jsem bral okurku, kterou prodávali v chodbě, a pak jsem se chtěl jít ještě podívat dovnitř, nemají-li něco chutného a zdravého v lednici, třeba kokosové mléko nebo jiné veganské dobroty, ale protože ve dveřích překážel rozkročen majitel, který právě vyřizoval nějaký hovor, otočil jsem se na patě a šel jsem naštvaně pryč. Právě jsi přišel o moje prachy, hovado zavalité!

V městě je mnoho cizinců, kteří přijeli na hudební „barevné setkání“. Obávám se, že to „barevné“ má znamenat „nebílé“, to jest „protibělošské“ – toho barevného moru, který má zničit přirozenou nadvládu bílého muže, je teď všude plno, včetně hudby. V parku si ta cizí „barevná“ hovada fotí naši nejobyčejnější bylinku řimbabu, jako kdyby to byla nějaká cizokrajná zvláštnost nebo jedinečnost. Je to směšné. Asi to doma nemají, chudáci, a proto musejí cestovat po celém světě jako bloudi. Asi jako my jezdíme obdivovat palmy a banánovníky do zemí, kde jsou zcela běžné. Také to jistě působí na tamní domorodce směšným dojmem. Oni mají možná doma zase to, co nemáme my; ale nikomu to nezávidím a ani na to nejsem zvědav. Už jsem to viděl. Lituji naopak každého, kdo není doma tady u nás. Doma je nejlíp, ať je to kdekoliv. Já jsem pro to, aby si každý zůstal tam, kde se narodil, a nehledal štěstí jinde – najde je totiž nejspolehlivěji právě doma. Všude je místních hovad s lidskými tvářemi dost; není ještě třeba, aby to bylo rozmanité nebo barevné. Stačí naše hovada.

V parku jacísi ožralové zřejmě srazili k zemi muže jedoucího na kole. Ležel tam a nehýbal se. Hovada ožralá na sebe řvala sprosté nadávky. Kolemjdoucí to pohoršeně sledovali, ale nikdo nic pořádně neviděl a nevěděl, co se vlastně stalo. Já vím jen to, že když jsem se později stejnou cestou tudy vracel z nákupu, poražený muž seděl vedle těch opilců na lavičce s hlavou v dlaních. Tak nevím, jestli ho tam drželi násilím nebo pod pohrůžkou zbití, aby nic nevykecal, nebo jestli patřil k nim... Někdo by měl asi zavolat záchranku. Někdo by měl asi zavolat pořádkovou hlídku. Někdo by měl asi v této zemi konečně zavést pevnou rukou pořádek. Lidé potřebují pevnou ruku; lidé potřebují pořádek, jinak se z nich stanou hlučná, otravná, ožralá a násilná hovada – s lidskými tvářemi ovšem, a právy, abych nezapomněl; na lidskost – na tu předstíranou – se nesmí nikdy zapomínat. Ale na opravdovou lidskost, mravnost a vznešenost už se přitom dávno zapomnělo.

Po nákupu jsem se jel opět vykoupat. Hovad s lidskými tvářemi je všude plno, provoz je hustý, neboť je volná sobota. Co naděláš? Pod břehem rybníka jsem shodil ze sebe veškeré šatstvo, protrhl jsem pavučinu a slastně jsem se ponořil mezi rybičky do svěžího vodního živlu. Voda je teplounká, skoro teplejší než vzduch, neboť se zatahuje a ochlazuje. Zaplaval jsem si, na sluníčku oschl a ohřál se, ale mraků přibývá, přibývá, až se nebe zatáhlo úplně a vítr najednou studí mé nahé tělo.

Jedu domů. Provoz je ještě hustší. Všude auta a drzá hovada na kolech. Aspoň kdyby na mne nemluvila! Tlačil jsem kolo do kopce a jakási ženská jedna drzá na mne za jízdy dolů s kopce volala: „Chtělo by to elektrické kolo, to by vás nahoru vyvezlo!“ – Koukal jsem na ni přes své tmavé brýle naprosto beze slova a s vyraženým dechem, co si to hovado ke mně dovoluje! Kdo jí, doprdele, dovolil mluvit, aniž byla tázána! Než jsem se vzpamatoval z té nestoudnosti, ženská byla dávno pryč, takže jsem jí nemohl vynadat. Věčná škoda. Že ta nejjadrnější slova jednomu napadnou, až když už je pozdě! Já bych jí ukázal své „elektrické kolo“! Co je jí vůbec po tom, co dělám? Třeba se chci projít! To neznamená, že když tlačím kolo, že bych ten kopeček nevyšlapal, kdybych chtěl! Ale proč bych se dřel na mámině dámském kole? To si mám kvůli té drzounce koupit nové kolo na elektrický pohon? Ať mi na ně dá ty prachy! Nebetyčná nestoudnost a drzost! To neznamená, že když mám kolo, že na něm musím jet! Třeba se mi líbí střídat jízdu s chůzí!

Ženská byla nějaká veselá. Veselé lidi nemám rád. Myslejí si, že když jsou oni veselí, že musí být veselý každý. A nejen veselý, ale také stejný jako oni, stejného názoru, stejných mravů a zvyků – a stejného elektrického kola naposled. Veselí lidé jsou nebezpeční. Domnívají se, že vyhráli a že mají právo vítěze určovat lidem život. Nemám veselé lidi rád. Jsou příliš družní. Vážní lidé se oproti nim o nikoho nestarají, jen o sebe, a všichni mají v jejich blízkosti pocit svobody. Jenomže získají-li lidé pocit svobody, pak jsou z toho nejprve veselí, posléze drzí a nakonec nebezpeční – a proto nenávidím všechny lidi; veselé i vážné, drzé i nesmělé. Všechno to jsou hovada – hovada s lidskými tvářemi.

Večer, když jsem se vracel domů od táty z nemocnice, potkával jsem opět ty „barevné“ lidi. No, „lidi“ – hovada! Mnozí z nich zase něco sprostě a nestydatě žerou za chůze z papíru jako nějaká nenažraná hovada – mající však lidské tváře. Od žraní a chlastání na veřejnosti není nikdy daleko k chcaní a sraní na veřejnosti – o mrdání ani nemluvě – však dělají to i to. Odporný pohled, odporná hovada. Většinou to jsou vyznavači konopí a cizích kultur, nikoli vlastní kultury.

Potkávám všelijaké napohled přihřáté mladíky, ožralé mladíky, cizácké mladíky. Podle řeči jsem od jednoho z nich náhodně vyslechl, že chce něco koupit. Koupit? Tak ať si to koupí! Ale proč to vykládá mně? A proč to vytrubuje do světa, aby to každý náhodný kolemjdoucí slyšel? Proč s tím otravuje naše uši? Tenhle nezpůsob také nemám rád. To si to nemohou říci potichu, mezi sebou, aby to nikdo, komu po tom nic není, neslyšel? Musí to každý vědět, že je cizinec a že mluví anglicky? A co si od toho slibuje?

Kde je vlastně pravá vlast takového anglicky mluvícího mladíka? Všude na světě mu víceméně rozumějí, všude se domluví, všude je tedy jako doma. Kde však je jeho domov skutečný? Nikde. Jsou to chudáci bez vlasti. Člověk, který je všude jako doma, není doma nikde. Takový člověk denně vším svým myšlením i konáním zrazuje svou vlast, řeč i národ, a co hůř: vyžaduje, aby byli všichni lidé také takoví, jako on, včetně těch, kteří jsou doma jen tam, kde se narodili, kde se domluví jen svým okrajovým rodným jazykem a kde znají každou píď země.

Takové lidi bez vlastního domova, bez vlastních kořenů a bez vlastního jazyka dnes není nemožné potkávat. Je jich čím dál víc. Jsem rád, že já k takovým vykořeněným hovadům s lidskými tvářemi nepatřím. Neboť já vím, kde je můj domov, kde jsou mé kořeny a jaká řeč je mi nejdražší. Nebudu ji komolit, prznit nebo zaměňovat a směšovat s jinými jazyky, jako ta protičeská hovada, jež nenávidím. Jak krásná je čeština, je-li skutečnou češtinou!

Neděle 28. července 53

Na koupání to dnes není, a tak si beru na sebe dlouhé kalhoty z březové soupravy, tričko a na nohy boty a jdu do lesa na posed.

Zdá se zprvu, že nikde nikdo není, ale jako obvykle je to opravdu jen pouhé zdání. Na konci Liboháje u pramínku stojí útočně vyhlížející mladík a upřeným zlým pohledem mě sleduje. Zdá se, že mne odhaduje, jako já odhaduji jej. Určitě tady fetuje, či co, a nerad vidí náhodného svědka svého zhovadilého darebáctví. Kdybych neměl u pasu pohotově svůj věrný nůž, začal bych se bát a asi bych šel jinudy nebo dokonce nazpátek; ale že nejsem úplně beze zbraně, strach nemám. Jistě to na mně poznal, proto si nic vůči mně nedovolil, nic si nezačal, ani slovně. Asi na mně bylo vidět odhodlání, že by tvrdě narazil. Věru správně mě odhadl!

Připomněl mi mou loňskou hanbu, kdy mě ve stejném parku v noci přepadlo také takové zfetované hovado s lidskou tváří. Tehdy jsem nůž zbaběle nepoužil. Dodnes mě to mrzí. Od té doby jsem připraven a už bych se s žádným útočníkem nepáral; bez zbytečného dohadování bych ho prostě oddělal, mrtvolu zatáhl do křoví, kde by ji nikdo nenašel, a šel bych klidně dál. Tu urážku si ještě pamatuji, dosud pálí; je vpálena jako cejch do mého mozku.

Předstírám, že jsem si jeho vyzývavého drzého pohledu nevšiml, a kráčím dál nahoru do příkrého zalesněného vršku. Dál na sobě cítím jeho nepříjemný pohled. Tuším, že se za mnou dívá, dokud mu nezmizím nahoře v lese. Polib si prdel, hovado obtížné!

Dost často cítívám na sobě tyto nevraživé pohledy a podvědomě očekávám útok. Tahle země už není tak bezpečná jako za mého mládí. Je to cítit ve vzduchu, v celkovém společenském ovzduší, mezi lidmi, všude. Bude se to řezat. Až všeobecné hovadství lidí dostoupí vrcholu – a už se k němu blížíme! – až se lidská hovada už nespokojí s pouhým zhovadilým chováním a blbými sprostými řečmi, bude se to řezat. Hovado s hovadem, hovada proti hovadům, ba i proti posledním slušným lidem – proti nim především – a všichni rázem odhodí své nepravé lidské tváře. Je to nevyhnutné, protože lidé jsou hovada – hovada s lidskými tvářemi – a ta hovada se jednoho dne zkrátka musejí projevit.

Já nevím, zdali je ta všeobecná zhovadilost lidí na takovém pokročilém (pokrokovém!) stupni jen letos (určitě ne), nebo zdali byla taková už dřív, kdy jsem byl většinu času zalezlý v lese pod stanem, nevěda nic o světě. Vím jen to, že vloni mi bylo lépe. Letos mám zkažené léto. Chodím sice do lesa dál a jezdím se koupat k rybníkům jako předtím, za mlada, ale jen na několik hodin denně, což je zatraceně málo oproti dřívějšku. Nestačí to. Stýská se mi po lese, po stanu, po volnosti a bezstarostnosti dřívějšího života. Zdali se takový život ještě někdy navrátí?

V krámě dnes zase zdržoval u pokladny ten dědek, který tam vždycky zdržuje, než naloží nákup do brašny. A já zase stojím za ním jako blbec a čekám, až se uráčí!

Tyhle hrůzy také ještě vloni nebyly. Nakoupil jsem dvakrát za týden ve městě do veliké kabely na kolečkách a nebyla to taková dennodenní otrava. A dokud mohl ještě nakupovat táta, tak to bylo vůbec nejlepší. S hovady s lidskými tvářemi jsem se dostal do styku jen zřídka. Ach, kdeže ty časy jsou... Už i na loňský rok vzpomínám jako na dobu dávno minulou, jako by to nebylo loni, nýbrž před sto lety.

Ale tátu v jeho nemocniční samotě nemohu opustit. Má jenom mne. Doma je bez něj smutno a prázdno. Všude ho tam vidím a všechno mi jej tam připomíná: postel, v níž spával, židle, na níž sedával, pohovka, na níž si hověl, jsou prázdné, bezdrátová sluchátka, jež používal k poslechu hudby a hraných filmů, jsou nevyužita, balkón, kde jsme spolu sedávali, osiřel a vystupuji na něj již jen já sám, abych se dlouze v tichém zadumání díval směrem k nemocnici, kam jsme tátu odložili jako nějakou nepotřebnou věc do sklepa, aby nepřekážela doma.

Každý den odpoledne po procházce, cvičení a obědě spěchám proto za tátou, protože se mi po něm jednoduše stýská. Vítá mne radostně podanou rukou, nataženou ku mně jako k záchrannému kruhu. Dobře vím, že jsem jediná tátova záchrana; že jsem jeho spasitel a bůh. Mnohokrát jsem mu zachránil a prodloužil život. Kde už by byl beze mne – a já bez něj! Vím, kde by byl on: na krchově. A vím, kde bych byl já: v lese pod stanem. Stýská se, stýská... po lesích, kde odlehlá jsou místa...

Pondělí 29. července 53

Ráno je oblačno, teplo, jdu do lesa. Ale měl jsem se jet radši koupat, protože bych aspoň neviděl to hovado, co chodí po lese s lahví v ruce jako vesnický blázen. Hovado už nemá ani tu nezbytnou lidskou tvář, jen tu úchylnou flašku v pařátech. Nějaký zvrhlý šlechtic by si mohl takovou potvoru zhovadilou vetknout klidně do znaku. Já se na to hovado ale odmítám dívat a čichat jeho žluklý pach. Předstírám, že sbírám borůvky a klidím se mu z cesty. To je strašné – kudy mám chodit, abych na to hovado s flaškou neustále nenarážel!

Ty borůvky jsou ovšem vynikající a jejich výtečná chuť mi načas spravila i rozbouřené duševní rozpoložení ze setkání s takovým nemožným hovadem. Opravdu jenom načas, protože na druhém konci lesa jsem to hovado uviděl před sebou zas! To je k nevíře! Hovado obešlo les a je tu znovu před mými nakvašenými zraky, které odmítají uvěřit tomu, co zase musejí vidět!

Seděl jsem na bobku a zadumaně s bradou na dlaních jsem to hovado zdálky sledoval. To je ale otravné hovado! Jde, jde, rozhlíží se, rozhlíží... – a už mě objevilo, hovado! A objevivši mne, čučí na mne drze, kroutíc blbou kebulí do stran, aby mě mezi stromy lépe vidělo! Nebetyčná nestoudnost toho otravného otrapy! Kudy mám chodit, abych ho už nikdy nespatřil?

Borůvky jsou ovšem vynikající, rovněž maliny a jahůdky jsou lahůdky, majíce nyní nejlepší chuť. Objevil jsem také v lese naprostou ojedinělost, a to keřík červeného rybízu! To je neuvěřitelné, co všechno se v lese dá najít! Nacpal jsem se všemi těmi lesními plody do sytosti.

Ještě štěstí, že jsem kromě onoho pitomého hovada s lahví (říkejme mu po staročesku třeba Hovado z Láhví) viděl mnohem hezčí zvířata, například veverku, slepýše, motýly, skokana hnědého, jinak bych si musel zoufat.

Stejně mám letos zkažené léto. Teď bych se tak natáhl, jako vloni, pěkně do stanu na lehátko a četl bych si před usnutím. A až bych se do večera prospal, šel bych, jak bývalo obvyklé, na malou zasněnou procházečku jen po okolním lesíčku, abych nepotkal žádné blbé hovado, které mi letos dnes a denně leze do cesty, kudy chodím jako pouhý host lesa, nikoli jako jeho stálý obyvatel. Hrom aby do toho bacil! Nebo alespoň do toho hovada...

Přivolávám to. Na západním nebi vskutku hřmí od toho temného mraku! Ne, opravdu, to není žádný politický jinotaj, byť se v něm skutečně cosi jiného, velmi určitého, tají. Ale nic z toho nebude; sem to nedojde... Zase ten bezděčný jinotaj... Jakáž pomoc, já už jsem prostě takový; ať řeknu nebo napíši cokoliv, vždy se v tom skrývá zároveň i nějaký jiný význam. Já za to nemohu, že čteš i mezi řádky, drahý čtenáři, a že přemýšlíš o tom, co čteš, takže ti samosebou napadají i jiné významy, než jaké jsem doslova uvedl já! Inu, co na to říci? Snad jen: Blahopřeji ti!

V krámě jsem dnes zase stál u pokladny jako blbec za vytáhlým mladíkem, který hledal drobné a pak ještě zdržoval pomalým nandáváním koupeného zboží do kabely. Krám byl skoro prázdný, ale nejvíc se mi u každé police pletl právě on jediný. Jak se někde vyskytne nějaké blbé hovado, já musím být u toho.

Táta má na nemocničním pokoji číslo 2 nového spoluvězně, místo bývalého našeho pana souseda Schauera, pro kterého si přišla... manželka, nikoli smrtka. Tohoto nového spolutrpitele naopak manželka do odkladovny dostala. Je to nějaký ochlasta, který hlasitě prdí a dožaduje se kouření. Nemůže chodit, jako všichni tady, ale prohlašuje, že tady dlouho nebude, poněvadž uteče. Přehnané úmysly, že? Tomu se říká planomluvy.

Zase jeden, kterého sem nechala zavřít ženská! Za vším hledej ženskou. Ještě že jsem svobodný. A teď jdi a hledej jinotaj!

Úterý 30. července 53

Ráno to vypadá s počasím všelijak, nějak se to na nebi mračí a předpovídá se možnost bouřek. Jdu tedy alespoň do lesa; to je blíž než k rybníku.

Ale dnes jsem pouze obešel les, načež jsem vylezl na posed a držím se výhradně v jeho okolí, přičemž na stezky ani nevystupuji, abych se nestřetl zase s tím Hovadem z Láhví, který se tu po nich potuluje. To je hrozná nestvůra. Připomíná mi svým strašidelným vzezřením i neurvalým chováním Frankensteina. Pro příště – a já doufám, že žádné „příště“ nebude – budeme mu tedy říkat Flaškenstein, podle té jeho neodlučné flašky, kterou stále jako úchyl nosí v ruce.

Mám holé nechráněné nohy v sandálech a krátkých kalhotách, a tak si cestičku k posedu skrz žahavé kopřivy musím nejdřív prosekat. Vyplašil jsem tím srnku, která odpočívala poblíž ve vysokém podrostu.

Na posedu jsem dlouho nevydržel, poněvadž mě tam otravovala vosa. Pořád poletovala kolem mých bosých nohou a dokonce zalézala dovnitř otevřených opánků, až jsem se bál, že mě píchne. Blbá vosa. Stejně blbá jako to hovado Flaškenstein.

A tak jsem s posedu raději slezl a šel jsem se projít. Toulal jsem se v okolí mého posvátného dubu, kde jsem trávil mnoho šťastných let pod stanem. Ach, jak mi ty časy scházejí! Bez stanu je to otrava. Také čas vyměřený k procházce se krátí a ubíhá neskutečně rychle. Příští rok se na všechno vykašlu a odstěhuji se znovu do lesa, už toho mám dost! – Ale vykašlu se také na tátu? Toť otázka.

Zatrápené city! Jak nás trápí; ale jak nás zároveň povznášejí! Jak nás oslabují, tyto city; ale jak nás zároveň činí lepšími! Dokonce i ta naprostá, sprostá, tupá hovada s lidskými tvářemi mají své citečky, které je trápí a oslabují – ale že by je též povznášely a činily lepšími...? Toť opět otázka. Nikdo nezná pravou hlubinu hovadství, do které by se člověk propadl, kdyby neměl alespoň náznak jakýchsi citů a citečků. Jaké děsné hovado by byl člověk bez citů! A otázka závěrečná zní: Má nějaké hrubé citečky i ta obhroublá obluda jménem Flaškenstein, která se tu potuluje po lesích a děsí koho potká? Možná má. Možná miluje zvrhlou láskou právě tu flašku, bez které neudělá jediný krok a dost možná s ní i spává. Lidé jsou hrozná hovada – hovada s lidskými tvářemi.

Toulám se nitrem lesa mimo pěšiny a občas si sednu na paty zahloubán. Příroda chodí za mnou, nehybným a zpařezovatělým, jako kdybych nebyl ani člověk, to hovado úchylné, protivné. Tu přešla kolem mne veverka, tu zajíček, tu srnka. Lepé plaché zvířátko mne cítí, čichá člověčinu, jíž jsem načichlý, ale vidí jen podivnou houbu s kloboučkem. Divný to hříbeček, který páchne jako dědeček! Nakonec, po nádherných dvaceti minutách, znejistěna srnka ladně odchází. Ach, byla tak blízko!

Čas se naplnil. Flaškensteina jsem nepotkal. Hurá! Aspoň to.

Táta už nedovede téměř nic říci. Dovede sotva odpovědět na otázku. Celou větu už nesestaví, vyjadřuje se nejvýš jednoslovně. Chutná mu však stále jíst a líbí se mu barokní hudba, kterou soustředěně poslouchá ze sluchátek. Tahle hudba prý léčí. Stáří a únava z celoživotního zápasu však nejsou choroby, které lze vyléčit sebekrásnější hudbou; to jsou přirozené nevyhnutelnosti. Není to trest za zhýralost a hovění tělu; je to rozsudek smrti, kterou nic a nikdo nezastaví. Čeká nás to všechny, dokonce i mne, a hlavně tu zrůdu Flaškensteina.

Středa 31. července 53

To je šílené! Ráno je oblačno, na koupání to není, pak se vyjasní, ale to už je pozdě, protože se vracím domů kolem koupaliště a závidím lidem, že se koupou. To je ovšem to jediné, co jim závidím; mokré plavky, drahé vstupné a křik dětí jim nezávidím ani za mák.

V lese nevím, kam mám jít, aby to nebylo příliš daleko a abych všude nepotkával stáda hovad s lidskými tvářemi. Jsou prostě všude. Důsledně se zdržuji uvnitř lesa, ale sotva se odvážím vyjít na cestu nebo sednout na lavičku u tůňky, hned jsou tam hovada a kazí mi potěšení z trochy toho osamocení.

V stínu lesa je mi zima, na sluníčku horko, dotírají kloši, zrzaví mravenci, komáři a letos už podruhé mě píchla vosa, když jsem procházel kolem hnízda v díře v zemi a nevšiml si jej.

Je to zoufalé. Mám zkažené léto. Chybí mi zkrátka stan, to je to. Přemýšlím, co dělat, a napadají mně šílené nápady. Nejstřízlivěji uvažuji například o tom, že bych si přece jen v lese postavil stan a trávil v něm nebo v jeho nejbližším okolí svůj vyhrazený dopolední čas. Stan už je beztak děravý, na vyhození, a tak by vůbec nevadilo, kdyby ho dál žrali hraboši. Není to tak špatný nápad. Myslím, že si to promyslím.

Neustálé toulání po lese bez možnosti klidného spočinutí mne unavuje. Sbírám odpadky a nadávám na celé lidstvo, na ta nepořádná hovada s lidskými tvářemi.

V prázdné láhvi od piva (totiž vlastně od hovada) byli nalezlí velcí brouci střevlíci a hrobaříci malí. Někteří byli mrtví, někteří živí. Ti mrtví se určitě otrávili alkoholem a ti živí jsou určitě ožralí, jinak by tak bezmocně netřepali nožkama, tak jako to dělávají i lidští ochlastové. Je zajímavé, že hrobaříci, jež přitahuje mrtvolný pach, byli přilákáni pachem piva. Ale když jsem přičichl k hrdlu té pivní láhve, bylo mi hned zřejmé, proč. Zbytky starého zvětralého piva páchnou totiž úplně stejně nebo dosti podobně jako mrtvola!

Tenhle objev mne však vůbec nepřekvapuje. Po pivu je každý mrtvola. Já bych tedy tu mrtvolnou břečku nevypil ani na poušti. A ta hovada, která to odporné pivo chlemtají od rána do rána a druhý den znovu a bez piva nedají ani ránu, ti, co bez piva doslova nepostaví dům, nezasadí strom, neřkuli aby bez něho byli schopni zplodit syna, taková hovada jsou pro mne rovněž mrtvá. Do slova a do písmene.

V ulicích města je blázinec, každé druhé hovado oplzle líže zmrzlinu a lidé se pletou pod nohy. Trochu navíc prší.

Všechno mě sere, všechno mě deptá, a nikdo se neptá, kde se to bere. Také nemocnice, kde leží táta již osmý týden čili dva lunární měsíce čili šestapadesátý den, také tahle nemocnice zasraná mě sere. Tuhle práci, kterou tam zaměstnanci vykonávají, bych nemohl dělat. To je hrozná práce. Dnes, po pravidelném převlékání a převinování nemocných, kdy musím chvilku počkat na chodbě, jsem se vrátil k tátovi na pokoj, když tu cítím jakýsi odporný smrad. Koukám, koukám, zda v něčem nesedím, a najednou vidím přímo před sebou na podlaze hovno. Tak jdu za sestřičkami, že tam nechali hovno, ať to jdou uklidit. Hrozné. Přišla sestřička, hovno shrábla jakoby nic do ubrousku, utřela podlahu a odešla. Hrozná práce. Průvan zanedlouho vyčistil zasmrádlý vzduch.

Nesnáším smrady, puchy a zápachy. Tuhle práci aby člověk vykonával posilněn alkoholem a umrtven pivem. Někoho ty nemocniční smrady moči, hoven, potu a desinfekce možná přitahují jako ty brouky pivo a mršiny. Jiná hovada přitahuje všechno dohromady: mrtvolný puch, pivo i hovno. Mezi ně já rozhodně nepatřím. To je oblast hovad. Hovad s lidskými tvářemi.

Čtvrtek 1. srpna 53

Je polojasno, teplo, vhodný čas na koupání v přírodnických naholázních.

Nejprve však do krámu!

V provozu byly obě dvě pokladny, takže to odsýpalo. Pokladní neměla drobné, já také ne, ale nakonec to nějak dala dohromady s pomocí mincí, které jsem u sebe měl. Vůbec jsem nepochopil, jak to se mnou zpumprlíkovala. Kdyby mi vrátila špatně, tak bych to ani nepoznal. Zkušená pokladní musí mít dovednost zkušeného podvodníka, který podobným přeskupováním peněz dokáže zmást a splést právě takovou pokladní v obchodě. Podobně kriminalista musí mít dovednosti kriminálníka, kupec kupčíka, poctivec nepoctivého, člověk s hovadskou tváří musí jednat hovadsky s hovady s lidskými tvářemi a tak dále a tak podobně. Známe to. Zloduch nebo hrdina, všechno jedno; však jsme jedna rodina. Všichni lidé jsou protivami těch druhých, přičemž hranice je tenká, a všichni jsou nejen protivami druhých, jakož i sebe samých, ale i protivnými protivníky jiných takových protivů.

Zácpa byla ovšem hned mezi vchodovými dveřmi a nákupními košíky, kterou způsobil zase ten nemožný pomalý dědek, který tu vždy zdržuje provoz, a sice hlavně tehdy, když nakupuji já. Než se otočil s nákupním vozíkem, já jej zatím předešel, a než s ním popojel dovnitř, já jsem ho znovu předešel a byl jsem tam dřív. Strašný dědek. Určitě tam zavazí ještě teď, kdy já už dávno hustím a promazávám mámino kolo, na kterém posléze odjíždím k rybníku.

U rybníku jsem shodil veškeré šatstvo a úplně nahý dal jsem si snídani v trávě.

Učinil jsem vzácný objev jednoho našeho silně ohroženého živočicha: tesaříka obrovského, velikého to brouka s dlouhatánskými tykadly. Toho jsem předtím ještě nikdy neviděl. Probíjel se trávou, zápase právě s jedním vysokým stéblem. Naštěstí jsem si jej všimnul, protože většinou bedlivě sleduji, kam šlapu, a živě si zároveň všímám, co kde pozoruhodného leze, běhá a létá, takže se mu ode mne nic nestalo. To by mne mrzelo. Bylo by škoda zničit tak vzácný a ohrožený život. Bylo by dvakrát trapnější, kdybych ten život zničil zrovna já, který chráním všechno vzácné a ohrožené jako sama sebe. A třikrát by bylo trapnější, kdyby bylo tohle moje první seznámení s vzácným živočichem pro něj prvním a zároveň posledním, smrtelným.

Ach, tady si člověk odpočine! Sluníčko hřeje mé nahé tělo, nikdo mi sem neleze – žádné vlezlé hovado s lidskou tváří – voda je báječná a kdesi nedaleko bučí neviditelná kráva. Na vedlejším rybníčku plove stále kačenka s kačátky – je jich ale poněkud méně! – a když jsem se blížil k vodě, vyplašil jsem na ní dalšího vodního ptáka, v té rychlosti, s jakou se odporoučel, ani nevím, jakého. Ukázaly se tu též dvě straky. U vody je to báječné, je-li teplo a slunečno a nemusí-li mít člověk na sobě vůbec nic, jak to chtěla příroda. Tady si člověk opravdu odpočine.

Táta mě v nemocnici vítá celý pomočený, žíznivý, s hlavou nízko položenou a s propadlými tvářemi. Vypadá špatně. Je na něm vidět, že je duševně na dně, že se cítí opuštěn, bez nálady, bez vzruchu, bez smyslu života, na umření. Nálada se mu s mým příchodem postupně vrací a propadlé tváře se plní výrazem uspokojenosti. Zase jsme spolu, zase je všecko tak, jak má být.

Já nevím, jak dlouho by tam vydržel naživu sám, všemi opuštěn, hlavně mnou, který o něho všestranně pečuji, krmím ho, zařizuji mu přebalování a starám se mu o dobrou náladu. Kde už by byl beze mne!

Sestra říkala, že táta se dnes „prošel“! Prý ho posadili do křesla k pohyblivému stolku s jídlem, přivázali ho, aby nespadl, on se odvázal, chytil se stolku, ten s ním kousek ujel, a takhle se prý táta „prošel“.

Mám starost, aby si neublížil v nestřežené chvíli. Sestry se o něj sice starají, jak jim pracovní povinnosti velí, ale to je málo platné, je-li to péče pouze neosobní, bez podrobné znalosti tátových vrtochů, nálad a chutí. Nejklidnější jsem, když jsem tam s ním, abych nad ním bděl a chránil ho jako všecko vzácné a ohrožené, jako sama sebe.

Pátek 2. srpna 53

Další zlý den pro tátu a pro nás všechny. O tom ale později. Bude to zlé, velmi zlé.

Je polojasno. Po nákupu hodlám jet k rybníku. A stále nic netuším.

V samoobsluze je nával. Vchod je zatarasen zavazejícími důchodci a jejich nákupními vozíky. Chtěl bych je rozhrnout jako špinavou vodu a povalit jako kuželky. U pokladny vše probíhá hladce, ale zezadu tlačí se na mne bezohledně hovada s lidskými tvářemi. Kdybych byl maličký jako brouček, ta hovada s lidskými tvářemi by mne beze všeho zašlápla. Rychle opouštím krám, abych nevyvolal něco, co by každého mrzelo.

Přede mnou je volná cesta do teplé letní přírody a celé dvě hodiny povalování se úplně nahý na sluníčku, koupání, samoty a svobody. Vykoupal jsem se však pouze jednou, neboť přibývá oblačnosti a dělá se příliš chladno. Horké léto skončilo. Už to není ono. Vracím se domů o hodinu dřív. Jako bych něco zlého tušil.

Na zpáteční cestě sbírám odpadky. Je jich tolik, že je sotva všecky poberu do svého zeleného batůžku. Některé jsem ani nesebral, protože se zrovna někdo díval, což nemám rád. Hovad je všude jako... zkrátka jako hovad.

Horší věci měly ještě nastat. Přišel jsem domů a vidím, že je máma nějaká divná. V první chvíli mně napadlo, že zase něco vyvedla; ale pak se posadila u mne v pokoji, načež začala mluvit o tom, že o půl dvanácté volali z nemocnice... V tu ránu jsem se zhrozil v předtuše zlého. Věděl jsem, že to teď bude zlé, velmi zlé...

Tátu prý ranila mrtvice. Převezli ho do litomyšlské nemocnice na neurologické oddělení na vyšetření. Máma zavolala jednoho mého bratrance, aby nás tam zavezl autem.

Přišli jsme tam, na pokoj číslo 4, a vida tátův stav, zhrozil jsem se podruhé. Táta leží na kapačkách, s pusou otevřenou, oči v sloup jako mrtvola a nevnímá, nebo jen slabě. Těžká mozková mrtvice mu způsobila ochrnutí pravé ruky, na které má v lokti velkou podlitinu. Co to s ním tam v té odkladovně provedli! Včera byl při vědomí, odpovídal, poslouchal hudbu... A dnes? Ještě včera jsem si říkal, že tady bude s námi (a se mnou!) ještě nejméně deset let, ne-li déle... A dnes? Dnes vypadá strašně, na umření.

Černý srpnový pátek. Zbytek léta mám zkažený, úplně zkažený, stejně jako začátek léta, jako jaro, jako celý tento nešťastný třiapadesátý rok. Vždy jsem tušil, že provází-li tátu od narození trojky, bude mu sudičkou trojka i při umření. Třikráte jej přestěhovali z pokoje na pokoj. Napotřetí to bude nejspíš naposled. V tomhle stavu to asi už nebude dlouho trvat, než ho dobrotivá smrt vysvobodí. Teď už to může přijít kdykoliv.

Podal jsem tátovi ruku a pozdravil jej, tak jako vždycky to dělávám. Tentokrát mi ruku už sám nepodal. Slabě mně ji však stiskl. Vnímá, ale jeho přivřené slepé oči nevidí a otevřená ústa již nikdy nic neřeknou. Máma se nad ním rozbrečela a já měl také na krajíčku. Dalo se to čekat, ale přesto nás to oba nesmírně zasáhlo. Jednou to muselo přijít.

Doma je nálada jako o pohřbu. Prohlížím si obsah tátovy skříně. Šatstvo, které už nikdy nevezme na sebe, odnosím já. Už teď nosím jeho košili, sluneční brýle, trenýrky... Aspoň si na něj vždycky vzpomenu v jeho oblečení. Ve skříni má také staré zápisníky z let minulých. Píše v nich také o mně. Popisuje, jak za noci odcházím do lesa, jak se dlouho nevracím a jak on kvůli tomu doma brečí... Konec. Tohle mě bude pronásledovat do konce života.

Sobota 3. srpna 53

Náš rozhrkaný vůz dál hrká po hrbolaté cestě života a jeden otřes stíhá druhý. Náhle se tomu vozu poláme v hlavě kolečko, člověk padne na hubu a je konec, už se nezvedne.

V noci jsem téměř nespal, chodil jsem nutkavě na záchod a převaloval se horečnatě na svém tvrdém lůžku. Bez ustání jsem myslel na chudáka tátu. Pokud jsem vůbec usnul, zdál se mi stále dokola jediný sen o tom, jak se táta probral z bezvědomí. Radostí jsem se vzbudil, ale jakmile se tak stalo, uvědomil jsem si s hrůzou, že to byl pouze krásný sen a že skutečnost je naopak úděsná. Tak to pokračovalo až do rána.

Vítal jsem spásné světlo nového dne, které mne alespoň zčásti zbavilo muk té strašlivé noční můry. Za oknem sedí kavka utěšitelka, jediný živý tvor, který mne přichází povzbudit v mém smutku. Máma ještě spí, s tou člověk také neužije příliš povzbuzení, v prázdném bytě je mrtvo, smutno, děsivo.

Nejhorší je vtíravé pomyšlení, že snad tátu zabila ta hovada s lidskými tvářemi, která se o něj měla starat a hlídat jeho křehký a vzácný život v odkladovně. Dokud jsem byl s tátou, nic se mu nikdy nestalo, naopak se vždy díky mně zotavil ze všeho zlého, co jej kdy potkalo. Vždy se mu něco stalo jen tehdy, když jsem právě chvilku nebyl doma. Jak člověk nemůže být u táty pořád, jak člověk nemá nad ním a nad prací zdravotnic a zdravotníků osobní dohled, nemůže věřit nikomu a ničemu, co oni dělají a říkají. Kdo ví, co se včera s tátou vlastně přihodilo. Když jsem ho večer opouštěl, byl spokojený, měl dobrou náladu a vesele mával mi na rozloučenou, těše se na naše opětovné shledání. A den nato už byl polomrtev, v bezvědomí. Určitě ho ta hovada zabila! Ano, zabili ho, tím jsem si jist! S lidskou tváří ovšem. Jak je nenávidím!

Oblékl jsem se a šel jsem do města na nákup. Po náměstí se ještě potácejí opozdilí opilci s flaškami v pazourech, takzvaní flaškensteini. Vyhnul jsem se jim obloukem. Ostatní lidé si je pohoršeně měří.

Venku je hezky, krásně by teď bylo v lese, na mé loňské lesní zahrádce. Ale nemám na nic náladu; ani na les, ani na koupání (stejně je na to už příliš chladno a je hlášen déšť), a už vůbec nemám náladu na lidi, na ta hovada s lidskými tvářemi, která mi zabila tátu.

Po polední polévce přesto ještě naposledy mířím do nemocnice, abych zjistil, jestli s ním poslali jeho věci z nočního stolku; měl jsem tam holicí strojek, jímž jsem chtěl tátu druhý den oholit, lžičku, vidličku a tátovy svršky, které měl na sobě při převozu do nemocnice. Řekli mi, že všecko poslali s ním do Litomyšle, a na důkaz ukázali mi tátův vyklizený stolek. Tátova postel je také poklizena, přetažena nepropustným modrým prostěradlem, holá a prázdná, jako kdyby už táta umřel.

Nikde teď tátu nemohu najít; není ani doma, ani ve zdejší nemocnici, a na neurologii do Litomyšle, kde nyní leží bez sebe, máme jet autem až zítra. Už aby bylo zítra, nebo se zblázním! Tolik jsem si na tátu zvykl v posledních letech, kdy jsme tvořili téměř neodlučnou dvojici (kromě jarních a letních měsíců), že mi teď strašně schází a je mi bez něj nevýslovně smutno. Tíseň z blízké smrti tíží jako kámen na krku.

Doma se vzájemně s mámou utěšujeme. Marně. Snad to časem přebolí. Člověk si zvykne na všecko. Já ne. Já nejsem takové necitelné hovado, jakým je člověk s lidskou tváří.

Neděle 4. srpna 53

Celou noc jsem nemohl klidně spát; stále jsem musel nutkavě myslit na chudáka tátu a stále jsem jej viděl před sebou, jak leží v bezvědomí. A když už byly obrazy mysli a vzpomínky nejnesnesitelnější, pomohlo mi od nich jediné: čtení. Rozsvítil jsem svůj kapesní počítač a četl jsem z něj Reinlebensborn – Čistý zdroj žití. Po kouscích, abych přišel na jiné myšlenky, a jimi uklidněn, abych aspoň na chvilku usnul, jsem se vždy začetl do tohoto svého deníčku z doby před drahnými dvanácti lety. To jediné mi pomáhalo přečkat tuhle úděsnou noc.

Ráno jsem vstal a šel jsem do lesa, nejkratší možnou cestou k posedu. Udělal jsem dobře, že jsem se nikde po lesních stezkách zbytečně neprocházel, protože i ze svého posedu jsem viděl všude okolo chodit stáda hovad s lidskými tvářemi. Lidi teď nemohu vidět, lidi teď přímo nenávidím, jakkoliv jsem je nikdy neměl rád, ale teď ještě méně, protože mi zabili tátu. Co ti už se ho natrápili – i mne – to by žádný jiný člověk nevydržel!

V lese je chladno, po včerejším večerním lijáku, který u nás v domě pěkně umyl okna, je vlhko, půda páchne hrobovinou a ostré ranní sluníčko vysušuje staré práchnivé pařezy, z nichž stoupá viditelná pára a kouř, jako když je zapálí. Od úst mi jde zhmotněný dech jako dým, který se za chvilku rozplyne jako duše smrtelníkova.

Vzývám všechny síly lhostejné přírody, aby přišly tátovi ku pomoci. V parách mého vlastního dechu snažím se přičarovat zázrak. A najednou, jako nějaké vnuknutí, jsem obdržel velmi jasnou myšlenku: „Odejdi v pokoji, tvůj otec se právě probral ze smrtelných mrákot.“

Přijeli jsme do nemocnice, kde panoval rozčilený ruch. Vrchní sestra nás nejdřív hnala ode dveří tátova pokoje, protože mu právě měnili posrané povlečení. Zakázali nám s tátou jakkoli hýbat, holit mu vousy nebo mu nasazovat sluchátka s hudbou. Než nám bylo dovoleno vstoupit k tátovi do pokoje, zeptal jsem se sestry, zdali ještě zbývá naděje na tátovo procitnutí a zlepšení jeho hrozného stavu. „To by se musel stát zázrak,“ odvětila sestra.

Vstoupili jsme do pokoje, přistoupili k tátovu lůžku, já vzal do dlaně tátovu levou neochrnutou ruku... – a stal se zázrak! Táta přišel k sobě, otevřel vidoucí pohyblivé oči, jimiž nás němě pozoroval, a dokonce se snažil cosi říci a hýbal i hlavou! Stal se opravdu zázrak! Přivolaná sestra nevěřila vlastním očím. Takhle ho poznala poprvé.

Táta nás začal zázračně vnímat. Z nosu mu ovšem vytekla černá hlenovitá kapka krve. Také jazyk má celý do krve podrápán a odulý tak, že sotva dýchá. Kýchl si! Ale pak vykašlal opět ten černý hlen zaschlé krve. To mu udělali oni, ta zdejší hovada s lidskými tvářemi. Dozvěděli jsme se, že namísto nitrožilní výživy se mu nejdřív pokoušeli místní lapiduchové neúspěšně zavést hadičku do těla nosohltanem. Jenomže jim to nešlo, tátu jenom zbytečně ještě víc poranili, a tak museli přistoupit k dražšímu řešení. V tom to celé mučení nebohého starce nad hrobem spočívalo: že to je levnější. Hovadům necitelným je to jedno, že zbytečně trápí mrtvicí stiženého nebožáka, hlavně že to stojí méně peněz. Stal se sice zázrak, ale táta je dál v rukou bezcitných řeznických hovad s lidskými tvářemi. Proti tomu nic nesvedu věčně ani já, ani všemocná, avšak zcela k utrpení lhostejná příroda. Život je sice zázračný, ale naději na věčnost nemá žádnou.

Pondělí 5. srpna 53

Další hrozná noc. Probudil jsem se žízní, a tak jsem vstal a šel se napít. Uprostřed kuchyně seděl na židli táta, v mladším, asi tak mém věku, nikoli za stolem, nýbrž zády k němu. Když jsem vešel, cize a krátce se na mne podíval, asi jako když někdo vejde do čekárny na nádraží, my si jej nezúčastněně prohlédneme, ale víc nás už nezajímá. Tak se tvářil táta. Nač čeká v té nádražní čekárně, která je navlas stejná jako naše kuchyň? Tak se mně zdá, nečeká-li náhodou na svůj vlak na onen svět.

Tentokrát jsem se probudil podruhé, ale už doopravdy. Byl to jen škaredý, záhadný, úděsný sen. Měl jsem opravdu žízeň, a tak jsem vstal a šel se napít. Táta už v kuchyni nebyl. Jsou čtyři hodiny nad ránem. Máma spí v ložnici jako zabitá. Byt je tichý, prázdný, mrtvý, tísnivý. Jako v tom strašidelném snu. Teď už neusnu; teď už budu myslit až do rána jenom na svého nebohého tátu, který se trápí kdesi daleko odtud v nemocnici, a nikdo z těch hovad s lidskými tvářemi okolo něj s ním nemají sebemenší útrpnost.

Otevřel jsem okno do předjitřní noci, mrazivě chladné jako sama ruka smrti, která po nás sáhne. Přesto jsem v tom čerstvém ranním vzduchu ucítil svěží závan naprosté volnosti. Svoboda volá. Nejjasnější hvězdy se ještě třpytí na světlajícím se nebi. Ulice jsou pusté, čisté, volné, lákající ke svobodné chůzi, k útěku do svobodných lesů. Vloni jsem touhle dobou také vstával a odcházel liduprázdnými ulicemi předměstských částí na svou lesní zahrádku. Tam bylo krásně... Ale letos? Letos je všechno jinak; všecko pokaženo, všecko zničeno, všecko v troskách, hlavně naše životy. Nic už není jako dřív.

Ráno jsem se šel přihlásit na úřad zdravotní pojišťovny k opětovnému placení výpalného. Byl jsem v čekárně sám a zanedlouho na mne došla řada. Jenomže jsem s sebou neměl potřebné potvrzení od sociálky, že už za mne tato nebude platit pojištění, protože je táta v nemocniční péči, místo mé (raději měl zůstat v mé). Tak jsem šel zpátky domů pro mizerný list mizerného papíru (hovada byrokratická!), cestou jsem nakoupil, doma vzal rychle potřebný papír (nikoli záchodový) a spěchal s ním zpátky na všemocný úřad (jako otrok).

V čekárně seděly dvě ženské, já už měl hlad, protože jsem ještě nesnídal, a tak jsem se zase otočil a šel se do lesa najíst. Na posedu jsem zhltl tátovu kakaovou roládu, a protože mne v lese nic netěšilo a chtěl jsem mít nezbytné běhání po úřadech zdárně za sebou, vyrazil jsem opět do města.

V čekárně seděly znovu jakési dvě ženské, jen měla ta hovada jiné lidské tváře, tak jsem sebral se stěn letáčky, abych měl co číst, a čekal jsem trpělivě, až na mne dojde řada. Když se tak konečně stalo, úřednice mizerný papír přijala, přihlásila mne do řad platičů výpalného, já doma z počítače přikázal spořitelně trvalé platby z mého účtu a mám pokoj.

Táta však pokoj nemá. Znovu mu ta bezcitná řeznická hovada zavedla do nosohltanu hadičku (prý to jinak nejde). Táta tím nesmírně trpí. Ta hadice mu dráždí sliznice, takže chudák táta se dusí hnisem, který se tím drážděním vytváří v krku. Nemůže jej vykašlat ani polknout, zrudlý námahou a bolestí vydává ze sebe naprosto úděsné nelidské zvuky a z otevřených úst se mu řine stále ten žlutý hnis, jako když rozbiješ vajíčko. Výjev je značně strašidelný, velmi připomínající známý filmový horor Vymítač ďábla. Tvůrci si jistě vzali námět z podobného výjevu, který nyní předvádí můj nebohý táta. Včera na tom byl lépe. Včera se udál zázrak. Ale zázraky se nedějí každý den.

Nemohu se dívat na tátovo utrpení, přesto jej v zoufalé snaze ho uklidnit, upokojit a snad i vyléčit nepřestávám hladit po jediné citlivé ruce, která mu ještě zůstala neochromena, a po jeho veliké kulaté hlavě, zpocené živými mukami pekelnými. Tohle nelidské utrpení si nikdo nezaslouží, nejméně ze všech lidí pak právě on. Často mi oči zvlhnou pravými slzami a dojatý hlas mi selhává. Kdybych byl ženská, tak se rozbulím. Život lidský je utrpení, od počátku až do konce samé utrpení. Tohle, prosím, způsobují lidé lidem – co „lidé“ – hovada! – ano, hovada s lidskými tvářemi! A já proti nim nemohu nic dělat. Jak je nenávidím!

Úterý 6. srpna 53

Ráno o páté procitám z bezesné noci do předjitřního chladu a klidu. V duši však klid nenalézám. Stále vidím vnitřním zrakem nebohého tátu, který v daleké nemocnici, všemi opuštěn, trpí jako málokteré pokusné zvíře. Lépe by mu bylo nežít, než takto strašně trpět. Chodím po spícím bytě od jednoho okna k druhému, abych přivolal nazpět konejšivý spánek nebo třebas i samu smrt. Marně. Už neusnu. Čtu si svůj Zápisník mrtvého muže (velmi příhodná četba), hledím jakoby bez ducha do stropu a poslouchám krásnou a někdy i smutnou barokní hudbu, kterou měl táta také tak rád jako já.

Po osmé jsem šel na nákup. V krámě zase u pokladny kdosi zdržoval placením kartou (to je vždycky doba) a na mne se pak tlačí další nedočkaví zákazníci, kteří se strkají jako hovada s lidskými tvářemi. S úlevou jsem sebral nákup a jel jsem se koupat.

Cestou jsem si koupání rozmyslil, protože je teď dopoledne ještě poměrně chladno a navíc se nebe příliš pokrývá oblačností. Místo toho jsem si všecek zdrcen sedl do lesa pod strom, nasnídal jsem se, načež jsem se vydal na obyčejnou procházku po lese, kolo tlače vedle sebe. Musím chodit, protože sedět nevydržím. Mé myšlenky jsou natolik tísnivé a tíživé, že bych je jinak než v chůzi neunesl.

Po včerejším večerním dešti se dnes po lese rozmohla hovada s lidskými tvářemi. Jako ty houby po dešti. Musím proto zalézt někam hodně stranou, abych je neviděl a aby nerušili můj smutek. Bloumám po lese, bez chuti jím maliny, myslím na tátu, zda ještě vůbec žije nebo zda dosud stále tak trpí jako včera. To bylo hrozné, jak ten chudáček starý trpěl. Stále se táži sama sebe, co jsem měl udělat jinak, aby tu se mnou ještě byl, žil a radoval se. Nemohu na nic přijít. Nedalo se nic jiného dělat, jednou to muselo přijít, to umírání, to nesmyslné umírání, nesmyslné jako sám život...

Dnes se bojím vrátit domů, protože očekávám špatné zprávy. Jinak to letos snad ani není. Vždycky se něco zlého přihodí, nejsem-li právě doma.

Mé tušení bylo správné. Byla to zdrcující zpráva. Volali z nemocnice, že tátův stav se zhoršil, a tak abychom přijeli.

Máma a já jeli jsme hned autobusem do litomyšlské nemocnice. Tam jsme si jen potvrdili, že je opravdu zle. Táta, můj nejmilejší, nejhodnější a nejdražší tatínek je v posledním tažení. Upadl do bezvědomí, skrz kyslíkovou masku zrychleně dýchá zvlhčovaný vzduch, slepé oči má v sloup, nevnímá ani dotek mé podané ruky, kterou by jindy vděčně stiskl a držel, neodpovídá žádným posuňkem ani na můj hlas. Nic. Už je to tady, už to přišlo. Alespoň, že již netrpí. Trpěl tak hrozně, že mozek prostě vypnul veškeré vjemy. Neodvratný konec se blíží. Vyfotili jsme si jej na věčnou památku. Je to děsný obrázek.

Je měsíc srpen, na zlatých polích pomyslné srpy žnou obilí. Kosit zřejmě nebudou jen zemědělci, ale i smrtka si tentokrát uchystá svůj nelítostný srp. Na obzoru stahují se temná mračna. Prší. Zemi je třeba zavlažit. Já ji svlažím svými hořkými slzami. Městský rozhlas varuje, že je nakažena voda a je nutno ji převařovat. To tu ještě nebylo. Všechno se letos hroutí. Nic už není jako dřív, dokud byl s námi táta. Bez něho už nic nebude jako dřív. Zůstali jsme doma s mámou sami dva. Teď je na řadě ona. Pak já. Mládí končí a stáří začíná v okamžiku ztráty jednoho z rodičů. Pak si člověk uvědomí, že příště už bude řada na něm.

Středa 7. srpna 53

V noci jsem si v obývacím pokoji pustil jednu tátovu oblíbenou veselohru s Vlastou Burianem v hlavní úloze (On a jeho sestra, 1931). Vzpomínal jsem při ní, jak jsme se na ni spolu dívali a jak jsme se spolu nasmáli. Tentokrát jsem se už díval jen já sám (mámě se staré filmy s Burianem nelíbí) a pousmál jsem se jen málo a zřídka. Bylo mi u toho spíš smutno. Tak jsem si nějak na toho tátu zvykl v poslední době, kdy jsem se o něho staral v jeho pokročilém stáří a prohlubující se stařecké demenci a my byli nejlepší neodluční kamarádi, že mi teď chybí. Všechno jako by najednou skončilo.

Veselohra skončila také a já se chystal jít spát. Ještě jsem se poočku podíval na naši domácí meteorologickou stanici, kolik je venku stupňů. Jedno měřicí čidlo bylo zhaslé. Špatné znamení. Že by táta – exnul?

Ve dvě hodiny v noci jsem se probudil a rázem přede mnou vyvstal ten úděsný bolestný obraz trpícího umírajícího táty. Až do rána jsem probíral v mysli, co jsme měli a neměli udělat, aby tu s námi táta zůstal dál naživu. Napadaly mně různé myšlenky, mnohé přelomové chvíle, kdy bylo lze udělat něco jinak, zachovat se jinak a podobně. Byl to šílený rej planých myšlenek, nápadů a zmařených nadějí. Nic už nelze vrátit a udělat jinak. Všechny mluvy jsou planomluvy.

Ráno mě bolela hlava jako střep, jako v horečce (od horečného přemýšlení i od nevyspání), a bolelo mě břicho od rozbouřených střev. V sedm hodin ráno vyšel jsem z pokoje, máma již byla také vzhůru a oznamovala mi velice smutnou zprávu, že prý volali z nemocnice, že je jim to velice líto, ale že táta dnes, sedmého srpna roku 2019, ve tři hodiny čtyřicet minut – zemřel. Přesně na den devět týdnů, to jest třiašedesát dní (zase je tam ta trojka!) od té doby, co jsme jej museli odložit do té prokleté odkladovny pro nepotřebné. Ti ho tam dorazili! Ta hovada s lidskými tvářemi dorazí každého, kdo se jim dostane do spárů.

Tak je to tady. Já to věděl. Přišlo, co muselo přijít a co jsme tak bojácně očekávali. Táta umřel. Už jej nic netrápí, už má pokoj a klid od všeho na světě, už jej nic nebolí. Bolest teď budeme zažívat my pozůstalí a milující, my živí a citliví. Teď se tátova bolest přenese na nás. Bude to hodně bolet. Je dobře, že to bude bolet. Bolest nás očistí a udělá lepšími. Jen bezcitné hovado s lidskou tváří by necítilo žádný zármutek.

Celý zbývající krásný teplý letní den jsme zařizovali pohřeb a další věci okolo toho. Tak přesně tohohle jsem se nechtěl nikdy dožít! Je to strašné. Když se nikdo nedívá, pláču jako malé dítě. Na úmrtní oznámení jsem tátovi vybral průhledný podkres bezlistých stromů nad uplývajícími vodami a básničku od Julia Zeyera, kterou jsem si před dvanácti lety opsal z cizího parte. Já věděl, že ji jednou použiji!

Také já půjdu tam,

kam všechna pokolení odešla,

a lesy dál budou v slunci snít

a vody dřímat v lesku bílých hvězd.

Hudbu jsem na tátovu poslední cestu do spalovací pece vybral také já. Je to jeho zamilovaný Koncert f moll od Johanna Sebastiana Bacha, který jsem mu ještě před šesti dny pouštěl do jeho nábožně naslouchajícího ouška. Když jsem si ji teď doma o samotě znovu pustil, do očí se mi dojetím a zármutkem vyřinuly hořké slzy a já brečel jako ženská. Já to věděl, že to bude hodně bolet.

Pomáhá mi dívat se po odpoledním dešti z okna mého pokoje na ptáčky, kteří se radují, že prší a že se mohou napít z louží. Pomáhá mi, že je kolem živo, jako kdyby dnes nikdo nezemřel a jako by se vůbec neumíralo. Vždyť života tím jedním mně nejdražším a nejbližším zmařeným životem ani trochu neubylo! Pomáhá mi i to, že jsem si zvětšil, vytiskl a pověsil na zeď pokojíčku některé staré fotografie, na nichž je můj zesnulý tatínek ještě poměrně mladým mužem a já malým hochem. Takhle jsem hezky pořád s ním i po smrti a nic nás už nerozdělí.

Čtvrtek 8. srpna 53

Na dnešek jsem spal sotva čtyři hodinky; po jedné hodině s půlnoci se mi teprve podařilo usnout a ráno v pět už jsem nespal. Stále vidím před svým vnitřním zrakem ještě živého tátu, jak strašně před smrtí trpěl. Několikrát za noc mne ta děsivá vzpomínka donutila sednout si na postel a v slzách tiše štkát. Kdyby táta zesnul bez bolesti, v klidu, v kruhu rodinném, jak se říká, vyrovnal bych se s jeho odchodem mnohem lépe. Takhle to bolí, strašně to bolí. Proti bolesti v srdci není žádný lék, kromě času a zapomnění. Zapomenout však nechci. Nikdy.

Chodím po lese a nikde nenacházím klidné spočinutí. Obraz tátova utrpení je stále se mnou, stále mne pronásleduje. Snad je to dobře, že tak snadno nezapomínám; rychle zapomínají jen bezcitná hovada s lidskými tvářemi, která tátu zabila, o tom jsem přesvědčen. A nikdy jim to nezapomenu.

Les, který mi byl tak dlouho domovem, je pojednou cizí. Moje cestičky zarostly a pod starou borovicí, kde jsem vždy na konci dní sedával v tichém zadumání, zapustil kořeny nějaký listnáček. Vzpomenu-li si na tátu, propuknu v pláč, který nikdo neslyší, nikdo nevidí. Tady mohu; tady, uprostřed liduprázdné lhostejné přírody, může bez ostychu plakat i silný a tvrdý muž, který nenávidí hovada s lidskými tvářemi, která mu zavraždila starého hodného tátu.

Daleko v mé lesní zahrádce, kam zřídkakdy někdo zajde, docházím konečně krátkodobého uvolnění. Příroda přece jen utěšuje zarmoucené srdce a mysl znavenou neustálou bolestí. Ale nemohu vidět lidi. Žel, lidských hovad je všude jinde v lese blíž městu mnoho, téměř na každém kroku.

Vraceje se pomalu domů, chtěl jsem vyjít z mého lesa ven, ale protože stáli na lesní silničce dva jezdci na kole, počkal jsem, až odjedou. A vyšed, vběhla mi neočekávaně do cesty ženská. Baba škaredá, která byla vyběhána až do chlapa, se mne zřejmě lekla, změříc si mne nenávistným pohledem vražedného hovada s lidskou tváří. Obluda. A za chvíli, na dovršení všeho hnusu z obludných lidí, jsem ještě mezi stromy zahlédl onoho známého netvora chodícího po zdejším vysokém lese s flaškou v prackách, kterého jsem nazval Flaškensteinem. Ten aby tady nechyběl!

Scházel jsem velice zvolna, zlomen bolem nad ztrátou svého nenahraditelného tatínka, lesem dolů k předměstským zahrádkám. Tu mi přeběhl přes cestu srnec. Nebyl to však jen tak obyčejný srnec. Choval se podivně a velmi zvláštně. Přeběhl, ale neutíkal přede mnou dál, nýbrž se zastavil opodál. Zíral na mne upřeným zrakem z bezprostřední blízkosti a mně se zdálo, že se na mne dívá chápavě a soucitně. Zvířata projevují víc soucitu než lidé, ta hovada s neupřímnými lidskými tvářemi. Zvířata poznají podle řeči těla, podle malátné chůze, podle svěšených ramen a schýlené hlavy, že člověk trpí, je smuten a zarmoucen. Srncův neobvyklý pohled vyjadřoval víc soustrasti než lidé, kteří druhým projevují takzvanou upřímnou soustrast podáním ruky.

Nevím proč, ale napadlo mi, že ten podivný srnec je snad můj převtělený táta. Zoufalství kreslí různé představy. Vím, že je nemožné, aby se někdo po smrti převtělil. To jen právě nesmírné zoufalství vnuká mysli podobné plané myšlenky. Bylo by to krásné, kdyby to bylo pravda; ale jsou to než právě planomluvy. Nikdo se na svět nevrací. Kdo jednou je mrtev, navždy je pryč. To jen zoufalá mysl, která si neví rady, čím zmírnit svůj trýznivý bol, vytváří si tyto nádherné klamy. Táta by přišel až ku mně, kdyby to byl skutečně můj zesnulý tatínek, a odebral by se se mnou domů... Avšak srnec se nakonec otočil a odešel do nitra lesa. Tátu už mi nic nevrátí. Odešel právě tak, jako tenhle soucitný srnec, kterého upoutal výraz nejhlubšího smutku, jaký kdy svýma srnčíma očima spatřil. Nebyl to můj táta. Svěsil jsem zase zklamaně hlavu a zlomen na těle i na duchu odpotácel jsem se domů – kam jinam.

Máma doma leží a spí. Potom mi řekla, že vařila brambory, ale musela si jít lehnout, protože se jí udělalo špatně. Mně je také špatně. Ze všeho a z každého. Letos se všecko hroutí. Teď by ještě chybělo, aby máma zničehonic umřela také. Když se něco hroutí, tak všecko.

Otevřel jsem okno a vyhlédl ven. Dole na mne zírá uvázaná sousedčina čubka zase takovým zvláštním napjatým pohledem jako ten soucitný srnec před chvílí v lese. I ta psice pitomá na mně okamžitě poznala, že je se mnou cosi v strašlivém nepořádku a nesouladu. Možná očekávala, že se v zoufalství vrhnu dolů na chodník...

Místo sebe háži kavkám dolů na chodník namočené kousky chlebové kůrky, po nichž se hladově vrhají. Vrabci pijí opodál z louží. Voda v městském vodovodu je nadále nakažena, v obchodech balená obyčejná voda došla. Když se něco hroutí, tak všecko.

Na úterní slavnostní smuteční obřad, při němž se budeme s pozvanými příbuznými navždy loučit s naším milým obětavým tatínkem, píši náčrt smuteční řeči pro řečnici z povolání, která ji má vlastními slovy pronést. Bude to asi působivá řeč, pokud ji najatá řečnice nezkazí, protože mě opět dojala k slzám. Mně teď stačí málo. Na hovada bez citu, avšak s lidskými tvářemi, možná nebude mít takový účinek. Počítám s tím, znám je. Anebo to budou nepravé slzy hrobních plaček, hrané a neupřímné.

Spočítal jsem, jak dlouho přesně táta žil. Tatínek žil přesně 31 548 dní čili 86 let, 4 měsíce a 15 dní. Zase tam má tu osudovou trojku! Jako já... Stýská se mi po něm. Připadá mi, že tenhle stesk už nikdy nepomine a že už nikdy nepoznám radost. Proč musel táta poslední tři dni před smrtí tak strašně trpět a proč musím nyní tak strašně trpět já? Kvůli nelítostným mučícím hovadům s nasazenými lidskými tvářemi. Všecko zlé se děje vždy kvůli nim. Když se něco hroutí, tak všecko.

další část >>>

<<< předešlá část