Misantropovy stránky

Pátek 9. srpna 53

Od půl páté už jsem zase vzhůru a nemohu rozrušením spát. Táta je druhý den po smrti. Mohu si ledacos vyčítat, alespoň však nikoli to, že bych se na svého drahého tatínka vykašlal a opustil jej v jeho nejtěžším životním zápase, který byl předem prohrán. Věrně jsem jej navštěvoval v nemocnici každý den a dlouhé hodiny jsem mu tam dělával společnost v jeho posledních dnech života. Věděl jsem, že jakmile se jednou dostane do nemocnice, do spárů těch hovad s lidskými tvářemi, budou jeho dny brzo sečteny a osud zpečetěn. Jen jsem netušil, že to bude tak brzy, už po devíti týdnech. Hovada s lidskými tvářemi a lidskými právy pracují rychle. Tátovo právo na život ovšem neuznali. Zbavili se jej rychle a spolehlivě. Přece mu nebudou ještě další dlouhá a spokojená léta platit lékařskou péči a starobní důchod, který pobíral jedenatřicet let! Vím, že ho potají umučili podle nějaké té jejich tajné směrnice, která se nikdy nesmí dostat na veřejnost. Proto už tolik v noci nepláču, nýbrž dostávám čím dál větší vztek na lidi, na celý tenhle přetvářkový ples s lidskými tvářemi. Oni ti nastaví svou zdánlivě přívětivou tvář a potají ti mezitím odpojí podpůrné prostředky života. Klesáš-li, strčí do tebe a nechají tě padnout, ale s úsměvem ti vysvětlí, že to jinak nešlo a že je jim to líto. Já jim však nevěřím, já je dobře znám a vím, čeho jsou schopni! Tátu prostě strašlivým způsobem umučili, když se ho nemohli jinak zbavit. Do smrti budu mít tátovo poslední utrpení, jež mu způsobili, před očima a do smrti je budu za to nenávidět!

Svítá a za okny září letní sluníčko, z kterého už se nemohu tak radovat, jako dřív, kdy jsem měl ještě svého milovaného tatínka naživu.

Na okno právě přistála osamělá kavka, která tam zobe drobečky, jež jsem jí přichystal. Tento černošedý pták je trvale oblečen do barev zármutku a smutku. Tak se budu nyní oblékat i já. Nyní jsou černá a šedá i mými barvami.

Ráno je hezky, obloha bez mráčku, je nádherný, skvostný teplý letní den. Pro mne však už nic není nádherné a skvostné. Musím ve městě vyřídit nějaké nutné pochůzky: musím jít na poštu zaplatit nájem a další měsíční poplatky, musím ještě jednou zajít do Pohřebního ústavu odevzdat náčrtek smuteční řeči a nahrávku Bachova Koncertu f moll pro poslední tátovu cestu do spalovací pece, musím jít nakoupit. Je toho dost, ale zvládám to poměrně snadno a rychle. Všude jsou nicméně řady lidí přede mnou i za mnou, což nemám rád, a v samoobsluze mě jedna ženská s odporným masem ve vozíčku drze předběhla a ještě k tomu pak u pokladny zdržovala se zákaznickou kartičkou. Hovada masožravá s nákupní horečkou, přerazte se!

Dvakrát jsem procházel kolem nemocnice, kde ještě před osmi dny ležel můj nebohý táta a kam jsem jej chodíval denně (zpočátku i dvakrát denně) navštěvovat. Zastavil jsem se na chodníku a z ulice jsem se smutně díval nahoru do oken nemocničního pokoje, za nimiž dříve líhal dosud živý můj tatínek. Vyhrkly mi slzy jako hráchy a utrpením poznamenaná tvář se mi zkřivila bolem. Takhle brečím pořád, kdykoli si vzpomenu, jak mne měl chudák táta rád. Je to hrozné. Připadá mi nemožné, že se s jeho doslova mučednickou smrtí někdy smířím, že se uklidním a že přestanu bulit jako malý kluk. Naštěstí to nikdo nevidí, protože mám na očích tmavé brýle – po tátovi.

Doma jsem praštil s nákupem a jel jsem na kole k rybníkům na své soukromé přírodnické koupaliště. Nikdo tam nebyl, a tak jsem se úplně nahý natáhl do trávy na sluníčko a střídal slunění s koupáním. Hrál jsem si s lučními kobylkami a z vody jsem vytáhl topící se šidélko. Výrazně se mi zlepšila nálada. Příroda utěšuje. Vzpomínal jsem na dětství, kdy jsme se celá naše čtyřčlenná rodinka jezdili koupat všude možně po vlastech českých. Doma v pokojíčku mám například vystavenu vytisknutou zvětšeninu fotografie naší šťastné rodinky na lipenské přehradě z léta roku 1974. Já byl tehdy malý, veselý, rozpustilý a usměvavý sotva devítiletý hošík, zatímco táta měl teprve jedenačtyřicet let, a byl tedy ještě v první polovině života; měl před sebou přesně pětačtyřicet dlouhých let. A jak ta léta nakonec utekla... Kdyby se ta mladá léta vrátila, to bych bral... Jenomže nic se už nevrátí a nic už nebude jako dřív. A táta už je nyní mrtev...

Znovu mi zvlhly oči, červené od nevyspání i od pláče, a já zajíkavě zavzlykal. Bolí to, bolí a bude to bolet, nepřebolí. Chci, aby to bolelo co nejvíc; protože až to přestane bolet, seznám, že se ze mne stal právě takový bezcitný padouch, který nemá s nikým slitování, jako ta hovada s lidskými tvářemi, která si říkají lékaři. Spíše by se obměkčil kámen, než zatvrdlá srdce těch řezníků a mučitelů v bílých pláštích!

Táta se celý život doktorů bál. Ani zubní náhražku si nenechal udělat, když mu začaly vypadávat zuby. Prostě je nechával přirozenou cestou vyhnít a pak je vyviklané jednoduše vyplivl. Táta se tak bál doktorů, že ani za mámou nikdy nešel do nemocnice, když tam ležela, což mu často vyčítala.

Ten věděl, proč se bojí doktorů! Však mu to také dali náležitě sežrat, když se jim nakonec dostal do spárů! Jejich drápy se do něj zatnuly a už nepustily. Ten věru věděl, proč se jich tak bál!

Hovada, mne však nedostanete, i kdybych se měl sprovodit se světa sám – důstojně a bezbolestně – a hlavně bez vás! Nikdy vám neodpustím, že jste umučili mého hodného tatínka, který v životě nikomu neublížil ani skutkem, ani slovem. A nenávidět vás přestanu leda až s posledním mým vzdechem!
Později odpoledne se předčasně vrátila z dovolené kvůli pohřbu rodina mé starší sestry. Plačky jsme se objali a vzájemně se utěšovali. Nevím, jestli to pomůže. Mně ne. Protože nic už nebude jako dřív – bez našeho milého hodného tatínka, který nás měl tak rád a my jej.

Sobota 10. srpna 53

Noc osiřelých pozůstalých, kdy nás budí z hrůzostrašných snů neodbytné obrazy živých mrtvých, byla o trochu klidnější. Procitl jsem až ráno v šest hodin, sluníčko již svítí. V bytě je však ticho a prázdno. Když byl ještě táta naživu a doma, šourával se už touhle dobou kolem mých zamčených dveří a tahal za kliku, zdali může jít ke mně. Teď je v celém bytě najednou tak úděsné mrtvo... Co bych za to dal, kdyby mne zase vzbudilo tátovo braní za kliku! Jak bych radostí vyskočil z postele a běžel mu v ústrety otevřít dveře do mého pokojíku!

Ale je mrtvo, je mrtev. Nic už není jako dřív. Vzpomínám na jeho poslední nejtrýznivější vědomý den, kdy se chudák táta tak strašně dusil tím odporným žlutým hlenem v jícnu. Stále ten hrůzostrašný obraz vidím živě před sebou. Stále cítím poslední tátův stisk ruky v palčákové rukavici, který zoufale volal o pomoc, o záchranu. A já mu nemohl nijak jinak pomoci, než jej za tu jeho jedinou citlivou ruku držet a držet a držet. Mé úpěnlivé prosby směřované k doktorům, aby jej zbavili toho strašného utrpení, které mu způsobili, nebyly nic platné. Spíš by se kámen obměkčil, než tvrdá srdce těch bezcitných hovad s lidskými tvářemi, která se rozhodla, že mého nebohého tátu umučí. Jak je za to nenávidím! Ten poslední zoufalý a bezmocný tátův stisk ruky skrze rukavici budu cítit do nejdelší smrti, tím jsem si jist jako svou nehynoucí láskou k tatínkovi a nesmiřitelnou nenávistí k hovadům s lidskými tvářemi, kteří jej zahubili takovým strašlivým způsobem! A s pocitem bezvýchodné bezmoci jsem se opět hořce rozplakal. Mne to snad nikdy nepřejde...

Máma po mně chce, abych si na tátův pohřeb koupil černé střevíce, vzal si tátovu černou vázanku, černé sako a podobně. Nač? Vezmu si na sebe podle počasí nějaké slušné a nenápadné černé oblečení, v kterém se budu cítit pohodlně, a to musí stačit. Nač z toho pohřbu dělat nějakou obřadní módní přehlídku? Život už to tátovi stejně nevrátí, tak k čemu to je? Jen ať mě vykážou z obřadní síně, jeho nejmilejší dítě, jeho nejvěrnějšího syna; ať mi někdo něco zkusí vytknout kvůli nesprávnému oblečení, já mu také něco povím – a od plic! Nikdo se o tátu před smrtí nestaral tak jako já. Všichni na něj víceméně kašlali. Nikdo nemá právo mi cokoli vytknout!

První to, žel, odnesla máma, jíž jsem vmetl do její lidské tváře připomínku toho, jak již velmi nemocného tátu, dokud byl doma, jako to hovado bila, strkala do něj, nadávala mu a ječela na něj. To jí nikdy nezapomenu.

Vyslala mne na nákup. Šel jsem do města, kde se v sobotu nakupuje nejlépe, protože tam nebývá tolik lidí, těch strkajících se hovad s lidskými tvářemi. To by tam však nesměla nakupovat také naše sousedka, která před krámem přivázala svého psa a sama vešla dovnitř. Osamělá čubka řvala steskem na celou ulici tak hrozně, že její vytí, kňučení a štěkání bylo slyšet až za rohem. Její řev naplňoval i vnitřek samoobsluhy, protože dveře byly dokořán otevřeny. Velice nepříjemné prostředí pro klidný a nerušený nákup. Naštěstí bylo aspoň díky tomu v krámě málo lidí. Zákazníci přešli raději jinam. Já se příště asi také tak zařídím. To bylo děsné. Myslím, že ten dříve hojně využívaný krám, který toto řádění psů povoluje a přehlíží, si tím brzy odežene všechny zákazníky, včetně mne, a zkrachuje. Příště půjdu na nákup raději jinam. Ale kam? Všude se najde něco nepříjemného, kam chodí právě taková hovada se psy, jako je naše sousedka. Co ta už se nám všem naotrávila život s tou její uštěkanou čubkou, čubka jedna pitomá!

Pohádav se s mámou kvůli mému oblečení na blížící se tátův pohřeb, odjíždím na kole k rybníku. Přibývá sice oblačnosti, ale přesto se jedu koupat, abych unikl tísnivé pustotě bytu, kde na mne všecko padá. Ta hádka mne tak rozčilila a roztesknila, že stačilo, abych si jen maličko vzpomenul na tátu, který už tu se mnou nikdy nebude, a znovu jsem se na cestě tiše rozeštkal a do očí mi vstoupily slzy, které naštěstí nikdo nevidí. To je hrozné, jak mne tátův skon zasáhl a rozcitlivěl. Věděl jsem, že budu jednou plakat, až ten neodvratný den přijde, ale že to bude mnohem horší, to jsem ani zdaleka netušil. To bude tím, že jeho smrt nebyla přirozená a bez muk. A že mu ta muka nezpůsobila příroda, nýbrž lidé, ta bezcitná hovada s lidskými tvářemi. Jak je za to nenávidím!

Na silnici mne zastavil jakýsi muž. Vjel autem do čerstvě rozoraného pole, uvízl v něm, a tak mě požádal, jestli bych mu nepomohl zatlačit. Prohlásil jsem, že bych to mohl zkusit. Samozřejmě to vůbec nešlo. Všecka čtyři kola vězela v hlubokých rýhách. Muž nakonec řekl, že to nevadí, protože bydlí v nedaleké vesnici. „Tak co otravuješ, troubo,“ pomyslil jsem si a jel jsem dál. Bydlí to, hovado, kousek odtud a musí si vozit zadek v autě! Příště to zkus pěšky, jak to chtěla příroda, nebo na kole, jako já, který se stejně vozím v sedle jen po rovinkách a s kopečků, avšak do vršků se odmítám zbytečně dřít a rád se místo vyčerpávajícího šlapání projdu pěkně „po svých“ v lesních úsecích či v polích s širokým výhledem na tu naši krásnou zem, domov můj. Aspoň mohu cestou lépe čistit kraj od četných odpadků, které jej hyzdí. Jsem zvědav, jak bude tahle země jednou vypadat, až mne tu již nebude. Ještě že to neuvidím. Ale třeba se najde nějaký pokračovatel mého díla. Vždy se najde. Je to zákon přírody, že jsou-li škůdci, jsou i jejich zhoubci.

U rybníka jsem se svlékl donaha, nasnídal se a jedinkráte jsem se vykoupal, když už jsem tady, ačkoli se zatáhlo nebe mračny. Chvíli jsem odpočíval, než jsem oschl, a vydal jsem se pomalu na zpáteční cestu domů. Je to smutný rok; a zase jsem si v bolesti vzpomněl na tátu.

Léto, zkažené léto (i celý rok) co nevidět skončí. Po pohřbu, bude-li ještě trochu teplé počasí, odstěhuji se pravděpodobně někam do lesa pod stan. Teď už mohu. Tátovi jsem věrně posloužil až do smrti a teď už mě nic doma nedrží. On byl vždy ke mně také tak obětavý. Dokonce snad až tolik, že kdybych byl před ním jen letmo zmínil, že nemohu kvůli němu do lesa, zemřel by sám a dobrovolně, aby mi to umožnil. On byl takový obětavec. Třeba to tak cítil, a proto umřel; kvůli mně, abych mohl být v lese... Ne, to by mi neudělal. Ne, to bych mu já nikdy nedovolil.

Nechce se mi zpátky do toho pustého bytu, kde na mne všecko padá. Je tam se mnou sice máma, ale s tou není žádná zábava, jaká bývala s tátou, který měl podobnou povahu, jakou mám já, i podobné zájmy. Bez něj už nic nebude jako dřív, kdy byl ještě doma a živ.

Je mi opět do breku, slzy již nemaje. Na závěrečném úseku cesty nebe pláče za mne. Místo slz skrápí mé tváře drobný deštík.

Neděle 11. srpna 53

V noci jsem spal dobře, beze snů, až do rána bílého. S probuzením ovšem přicházejí k životu znovu ty trýznivé vzpomínky na tátův život a smrt. V bytě vládne tíživý smutek. Já i máma na sebe mluvíme tichými roztřesenými hlasy, v nichž se ozývá pláč.

Před krámem vidím zase sousedku se psem, ale naštěstí je už na odchodu. Zatím se ještě baví venku s lidmi. Před dveřmi, nahlížeje dovnitř, sedí beztak úplně jiný psíček, takže je to jedno – zase je tam pes. Tenhle je aspoň zticha.

Uvnitř samoobsluhy panuje ovšem obvyklý nedělní shon, tlačenice a strkanice koupěchtivých hovad s lidskými tvářemi. Je to hrozné. Jedna tlustá ženská do mne narazila tak prudce, že jsem stěží zachoval rovnováhu, abych neupadl, lépe řečeno abych jí nebyl sražen! A pak se mi velice omlouvala a omlouvala... Až mě zabiješ, jako doktoři zabili mého starého tátu, tak se mi také omluvíš a bude to vyřízeno, hovado? Strašné. To je jedno, že se chovám jako hovado, hlavní je přece zachovat lidskou tvář.

Po zaplacení naložil jsem nákup zpět do košíku a odnesl si jej v klidu a o samotě přerovnat do batůžku stranou k vedlejší uzavřené pokladně, kde mě ta hovada pomstychtivě pozorují. Tak! A teď se tam klidně pokopejte, hovada!

V domě mi různí sousedé, které potkávám, projevují upřímnou soustrast. Pochybuji, že je opravdu upřímná. Nicméně jim za ni děkuji. A také za to rozlítostnění, které mi tím způsobili. Vsedl jsem na kolo a v osamění daleko za městem, kde mě nikdo neviděl, jsem se zase rozeštkal jako malé dítě. Musel jsem dokonce zastavit, abych si otřel uslzené oči, protože jsem pořádně neviděl na cestu. Tatínku, tatínku, cos mně to udělal!

Je krásný teplý letní den, obloha je skoro bez mráčku a já se jedu koupat a slunit. Úplně nahý ležím ovšem v trávě pod břehem zcela otupěle, bez radosti, bez života. Nevzal jsem si s sebou hodinky, takže nevím, kolik je hodin. Stejně už do nemocnice za tátou, jako dřív, nepospíchám, tak je to jedno. Řídím svůj čas pohybem stínu, který se ku mně pomalu přibližuje. Plazí se po trávě k mé hlavě, jako se plazila mrtvice k hlavě tátově. Až mne zasáhne, až mne raní, až mou hlavu zakryje stín smrti, seberu se a pojedu zpátky domů na oběd. Bez táty je teď už všechno jedno. Bez něj se mi zhroutil svět, jsem zničen a život mám v troskách. Ani zdaleka jsem netušil, že to bude tak bolestná ztráta.

Při zpáteční cestě lesem zastavil jsem na kopečku, kde se otvírá volný široký výhled na naše městečko. Asi už čtvrtý den tam někde v dáli leží ve studené márnici můj zesnulý tatínek. Vyslal jsem směrem k němu naléhavou výzvu: „Tati, máš dva dny na to, aby ses ještě probral z věčného spánku, jinak tě spálí na popel!“ – Probere se z bezesného snu? Vstane z mrtvých? Kéž by! Jednou jsem mu už přece přivolal zázrak!

Byt se hemží návštěvami. To je další stinná stránka našeho rodinného neštěstí: že je nutno přijímat návštěvy příbuzných a nechat se jimi litovat. Všecek dřívější klid je pryč. Připadá mi, že teď už budu po zbytek života jenom chodit po pohřbech, po návštěvách a do práce. Tatínku, tatínku, cos mně to udělal!

Pondělí 12. srpna 53

O šesté hodině ranní už opět nespím. Otupěle ležím, poslouchám hudbu starých barokních mistrů, kterou táta naposledy poslouchal na nemocničním loži ze sluchátek, a smutně dívám se na zvětšeniny starých tátových fotografií, jež visí na stěnách. Tehdy to byla pohoda, rodinná pohoda. To všecko je nyní v Nenávratnu – stejně jako táta. To je strašné. Co mám dělat? Já chci zpátky svého tatínka!

Házím kavkám dolů na chodník rozmočené kousky chlebových kůrek. Přijímají je úplně samozřejmě. Jsem potěšen. Je polojasno, ale stahují se mraky. Doslova i obrazně. Na koupání to dnes není. Jdu do lesa.

V Liboháji jako bez duše uklízím odpadky. Je jich tu mnoho po neděli. Hovada s lidskými tvářemi tady zase chlastala! Nenávidím je! Motá se mi rozbolavělá hlava od nevyspání i od zdrcujícího úderu, jímž mne zasáhla tátova úděsná smrt. Zdá se mi, že brzo raní mrtvice i mne. Máma ostatně také nevypadá dobře. Nakonec z toho pomřeme všichni.

Po lesních pěšinách chodí mnoho lidí. Abych byl sám se svým hořem, opouštím příliš chladné nitro stinného lesa a vydávám se ven do polí a luk, kde věje čerstvý vítr do plic, kde svítí hřejivé sluníčko a kde je dostatek volného prostoru pro nerušené rozjímání a truchlivé samomluvy – planomluvy.

Putuji osaměle pustou krajinou na rozhraní roviny a vysočiny. S každým výstupem na nějaký kopeček mění se tvářnost země, jež nabízí nádherné rozhledy na širý rodný kraj. Je tu krásně. Kdyby se tu tak se mnou mohl procházet táta! Jak bych byl rád! A on také...

Pro tyto uvolněné chvíle netíží již tolik neštěstí, jež mne potkalo. Příroda utěšuje. Samota však navozuje silnější bolestné vzpomínky na tátovu památku a jsou chvíle, kdy se nepokrytě rozpláču. Tady mohu plakat; tady nikdo nevidí můj pláč a nemůže se mu posmívat nebo jím být pohoršen. Jen neukazujte žádné změkčilé city, hovada, stačí jen vaše lidská tvář a všichni jsou s vámi spokojeni!

Z jednoho vršku nad městem je v dáli vidět zahrada Pohřebního ústavu. Znovu jako čaroděj Dobroděj vysílám tím směrem podmanivou výzvu k tátově mysli spící spánkem mrtvých: „Tati, prober se; máš na to jediný den, jinak tě zítra spálí v peci na popel!“

Vracím se pomalu domů. Snad se probere. Smuteční šaty na zítřejší smuteční slavnost jsou však již připraveny. V krámě bloumám jako bez ducha, nikoho nevidím, nikoho nepoznávám, s nikým se nedávám do řeči. Poznali by, hovada, že trpím. Nač to potřebují znát? Bez jejich účasti mi je lépe. Nemám na nic náladu, nejméně na nějaké marné planomluvy s lidmi. Nevnímám ani, že mne zdraví jedna naše příbuzná. Mdle jsem se ohlédl a poznav ji, odpověděl jsem na její pozdrav, ale dál nevidím, neslyším, nevnímám. Zítra bude hůř. Zítra se ta hovada sejdou všechna nad tátovou rakví. A já budu musit být u toho. Už teď mám z toho hrůzu. To nebude hezké.

Úterý 13. srpna 53

Ráno o půl šesté už nemohu spát. Venku je mrtvo, smutno, mokro po dešti, zataženo, nevlídno. Ponurý den jako stvořený pro pohřeb. Ano, přesně tak: dnes je ten smutný den, kdy bude táta žehem odpraven. Za oknem zobe drobečky černošedý pták. Také je jakoby na pohřeb oblečen. Já budu mít na sobě tátův černý oblek a jeho černé střevíce. Oboje mi padne jako ulité. Kdyby to tak chudák táta viděl... že mu půjdu na pohřeb v převlečení za něj... na můj svátek, na Den leváků...

V krámě dnes zase nějaká ženská zdržovala placením kartou. To je ale pitomý vynález! Ještě jsem neviděl nikoho, kdo platí kartou, aby s ní nezdržoval. Vždycky jsou s tím placením nějaké potíže; čekání na potvrzení, pomalé načítání, chyby a podobně. To ta blbá hovada nemohou platit hotovými penězi? Prachy v ruce jsou přece nejjistější prachy, tomu se nic nevyrovná. Kdyby dnes například měli platit všichni kartami, tak by tady s nimi nic nenakoupili. Baba s tou kartou měla cosi v nepořádku, protože se tím položila celá pokladna a musela se zavřít. A u druhé pokladny se mezitím utvořila dlouhá řada jako na maso. Já nevím, jestli je to tak pořád, nebo jenom tehdy, když nakupuji já. Odhadoval bych to, při mé smůle, na tu druhou možnost; že se něco nepříjemného stane nebo je největší nával pouze ve chvíli, kdy vstoupím do té prokleté samoobsluhy.

Okolo čtrnácté hodiny to vypuklo. Před smuteční obřadní síní se shromáždili pozvaní příbuzní. Táta ležel vystaven v otevřené rakvi za skleněným oknem. Vypadal pěkně, klidně, jako kdyby jen spal. Ten spánek byl však věčný. Tak tedy jsem jej už neprobudil vysíláním mozkových vln na dálku. Vypadal jako z vosku. Ruce měl zkříženy na břiše a v jednu chvíli se mi zdálo, že jimi maličko pohnul. Ale byl to jen oční klam. Ten pohyb nebyl jeho, nýbrž můj, odražený sklem, jež stálo mezi námi. Mrtvé tváře měl propadlé, jako už ještě zaživa, a smrtí oněmělá ústa trochu otevřena. Rovněž pravé oko měl trochu pootevřeno, když se člověk lépe zadíval. Ale to oko se již nikdy neotevře, aby vidělo. Již nikdy. Zde jsem viděl svého milého tatínka naposledy. Tak si jej budu pamatovat do konce života.

Obřad byl hezký, dojemný, najatá řečnice pronesla mnou navržený projev celkem zkušeně a s citem, pouze s dvěma malými chybičkami, jichž si téměř nikdo nevšiml a na kterých nikomu rozumnému nijak zvlášť nezáleželo. Jen moje matka se pokusila narušit velebnost slavnostní řeči nezpůsobným zavrtěním hlavy na znamení nesouhlasu. Ale nikdo tomu naštěstí nevěnoval pozornost. Když je někdo hloupý, tak se musí prozradit za každou cenu. Všem se obřad líbil. Mně také. S „knedlíkem“ v krku měl jsem co dělat, abych se nedůstojně nerozbrečel před síní zaplněnou příbuznými a sousedy. Máma a moje sestra vedle mne brečely. Já si popláču zase až o samotě, až mě nikdo neuvidí.

Poslední rozloučení se zesnulým skončilo pomalým odjezdem uzavřené rakve za tklivých zvuků Bachova Koncertu f moll, poslední skladby, kterou kdy chudák táta v životě slyšel. Všichni mě potom chválili za skvělý výběr hudby.

Ošíval jsem se z tolika příbuzných, kteří se sjeli ze všech koutů naší země. Některé jsem neviděl třicet i víc let, jiné jsem ani neznal. Nevěděl jsem, o čem si s nimi povídat. Jeden k mému překvapení zjistil, že náš rod má kromě jiných i kořeny v Itálii. Jiní připojili některé podrobnosti z tátova mládí, které jsem neznal. Táta nikdy nebyl nikterak přehnaně sdílný a k stáru se na podobné vzpomínky už nepamatoval. Velká část jeho života pro mne tudíž zůstane neznámou záhadou. Většinu svých tajemství si vzal táta do hrobu (vlastně do pece) a už je nikdo nerozkryje. Nikdy se s ničím nesvěřoval ani mně, svému nejbližšímu člověku, kterého měl nejradši. Však já jemu jsem se se svými tajemstvími také nesvěřoval. A přesto jsme byli nejlepší kamarádi. Bude mi chybět. Bez něj už to nebude ono.

Nejhorší byla pohřební hostina v oddělené místnosti jedné z místních hospod. Seděl jsem tam za dlouhým stolem sám uprostřed příbuzných, nevěda, kam se mám dívat, co s kým mluvit nebo co s rukama. Nudil jsem se a nejraději bych se odtud nenápadně vytratil domů. Z nouze poručil jsem si k pití kofolu, která vypadala jako černé pivo (smuteční), k jídlu smažený sýr se šťouchanými bramborami (servírka ovšem užívala nesprávný tvar „s brambory“) a tatarskou omáčkou, jediný bezmasý pokrm, který jsem mohl dostat, a navrch potom ještě kávu a malinovku. Chtěl jsem si dát k tátově poctě palačinky se šlehačkou, jako tenkrát, když jsem byl malý a chodili jsme s tátou vždycky v neděli po obědě právě do téhle hospody. On si dal pivo a já výborné palačinky. Ty byly tehdy dobré, poctivé... Vzpomínám, že jsem kolikrát už nemohl, ale vždycky jsem je všecky snědl, už kvůli tátovi, aby měl ze mne radost, jak mi chutnají. To se mu líbilo vždycky nejvíc: dívat se na mne, jak s chutí něco jím. Ale dnes žádné palačinky neměli. Škoda. Bývala by to byla pěkná připomínka šťastného dětství se svým tátou, který mi vždy splnil všecko, co mi viděl na očích. Bez něj už mne nikdo nebude mít tak rád jako on. Bez něj už já nebudu mít nikoho tak rád, jako jeho.

Všichni příbuzní se nakonec mírně přiopili a vesele začali se bavit a vtipkovat, mne zvouce tu i onam a podobně. Nakonec se s těmi příbuznými ještě začnu stýkat a s nimi si tykat! Částečně už jsem začal. No, nějak jsem to mezi nimi přetrpěl. Zatímco oni se postupem času bez zábran veselili jako tupá necitelná hovada s lidskými tvářemi, já měl náladu dál bídnou, tlačila mne židle do zadku a oči mne pálily. Začínalo to být nesnesitelné. Nakonec nás s mámou svezli vozem domů dřív. Byl jsem rád. Oba jsme rádi, že je to za námi. Teď si snad konečně odpočineme. Oba už to potřebujeme; hlavně se vyspat.

A kde se spí nejlépe? No přece v lese, v tichém osamělém lesíčku pod stanem! Konec letošního zkaženého léta snad ještě stihnu. Budu v lesních tišinách vzpomínat na svého drahého tatínka, kterého jsem dnes pohřbil. Příroda můj žal utěší.

Středa 14. srpna 53

V noci se neočekávaně rozpršelo, takže jsem odložil odchod do lesa na neurčito. Máma si navíc chtěla dlouho do noci povídat, aby z ní spadlo to břímě, jež ji v podobě táty tížilo, byla ráda, že je to už za ní, a ani já jsem rozrušením nemohl spát. Byly čtyři hodiny a já stále nemohl usnout. Myslel jsem samozřejmě na nebožtíka tátu, jak mne do poslední chvíle svého vědomého života zoufale držel za ruku a tiskl ji... Ne, do smrti už neusnu; stále budu před očima vidět tátova předsmrtná muka, způsobená těmi hovady s lidskými tvářemi, kteří si říkají lékaři. Já jim říkám mučitelé a vrazi. Nezapomenu. S nenávistí v srdci jim to nezapomenu do konce svých dnů!

A venku prší a prší.

Ráno je hezky, ale zima. Báječné horké léto jako by odešlo spolu s tátou. Jdu na malou procházku do nejbližšího lesa. Pod stan půjdu jinam a dál na druhou světovou stranu až zítra nad ránem, abych se vyhnul hustému prázdninovému provozu a aby mě nikdo neviděl. Dnes se zatím v klidu sbalím, abych na něco ve spěchu nezapomněl; včera na to v té rychlosti nebyl čas. Těším se na volnou přírodu, která jistě utěší můj žal a poskytne mi po dlouhé době zdravý a vydatný spánek. Přírodo, jak já bych spal!

Cestou k lesu opět ještě trochu pláču, jakmile jsem za městem osaměl. Ale už ne tolik, jenom jsem si tak malinko zkroušeně zavzlykal. Prošel jsem se po liduprázdných lesních pěšinkách a sedl si na posed k snídani. V přírodě chutná nejlépe. Na zemi jsem pohodil dvě chlebové kůrky zdejším zvířátkům. Jen ať se mají čile k světu! Také veverky jsou ke konci léta čilé.

A protože mi bylo brzy v stínu lesa chladno, vystoupal jsem na prosluněný vrcholek sjezdové dráhy a sedě na patách jsem se ohříval na sluníčku. Díval jsem se při tom dolů na mé rodné městečko, do dálky na rýsující se hory a na silnici vedoucí na sever do okresního města. Při tomto pohledu si vždycky vzpomenu, jak jsme odtud vezli domů tatínka v únoru letošního roku z vyšetření prostaty. Ne že by ji měl v pořádku, ale slitovali se nad nebohým starcem, aby se s ním nemuseli zbytečně hmoždit, a pustili jej domů. Seděl jsem vedle něho vzadu v autu, táta na hlavě beranici, aby nenastydl, já šťasten, že mu to dopadlo dobře a že budeme spolu doma. Zdálo se, že bude živ ještě dlouhá spokojená léta. Jak marné zdání...

Poseděl jsem si ještě v Liboháji na lavičce u pomníku mistra Jana Husa. Jsem tu sám, za celou procházku jsem nepotkal jediného človíčka. Nevídáno! A otrávená voda v našem městečku dnes byla vyhodnocena jako nezávadná, takže již není nutno ji převařovat. Jako kdyby se všecko rázem změnilo od té doby, co si převzalo nebožtíka tátu do opatrování ono výstavné pardubické krematorium, vystavěné v starořeckém slohu, slavné z českého filmu Spalovač mrtvol. Do dvou týdnů nám prý odtud pošlou tátův popel smetený z roštu.

V domě jsem odstranil z chodby tátovo úmrtní oznámení, které už nikoho nemusí zajímat, a ze sklepa jsem vytáhl svůj velký batoh se stanem a ostatním mým zálesáckým vybavením. Tak jsem se ještě nedávno bál, že už se snad kvůli nemocnému tátovi nikdy pod stan nedostanu, a dnes se chystám k návratu do lesa jako jeho ztracený syn. Tatínkovi jsem věrně dosloužil, ale teď mě volá otec les. Jak se přivinu k jeho zelené náruči!

Čtvrtek 15. srpna 53

O čtvrté hodině ráno mne budí nařízený budík. Je čas. Je čas se obléci, naložit na ramena již připravenou velkou polní a potichu a potmě se vykrást ven. Mám před sebou dlouhou a namáhavou cestu do lesa.

Ve tmě září pouliční lampy, na nebi hvězdičky a úplňkový měsíc. Město spí. Cesta je tedy volná; tak volná, jak jsem po dlouhé tři měsíce tátova předsmrtného zápasu nezažil. Před dvěma týdny jsem ho viděl naposledy šťastného a spokojeného, před osmi dny zemřel, předevčírem jsme mu vypravili krásný pohřeb. Nyní jsem volný; volný jako má cesta předjitřní tmou do lesů. Mým souputníkem je jen mlčenlivý úplněk, který se kloní k západu, aby zanedlouho zmizel za obzorem. Tak kdysi zářil plným světlem i můj hodný tatínek; tak putoval životem jako tento měsíc po obloze; tak se posléze začal sklánět ke hrobu jako tento měsíc k obzoru; až nakonec zapadl zcela a již jej nikdy neuvidím, na rozdíl od stále se obnovujícího, sebe měnícího a stále znovu vycházejícího nebeského našeho bledého souputníka. Táta zmizel navždy z mého nebe.

Již se však jasní nový den, když se blížím k vytoužené metě. Náhle procházím na kraji lesa okolo cizího stojícího vozu s pražskou poznávací značkou a kolem velikého postaveného stanu. Je to stejný druh i barva stanu, jaký si nesu s sebou do lesa já, jenomže větší, rodinný. Měl jsem obavu, aby tam neměli psa, který by na mne štěkaje ztropil rámus, ale nic se neozvalo; ani pes, ani žádné chrápání, ani hlasité oddychování, nic. Všecko ještě spí, kromě několika lesních srnek, které se bez obav potulují všude okolo po lese i po obilném strništi. Ty srnky vidím po dlouhé době také rád. Je to milé přivítání.

Je chladno. Přetáhl jsem si přes hlavu kapuci a na zeboucí ruce navlékl teplé pletené rukavice. Léto, které končí, uběhlo letos kvůli tátovu umírání neobvykle rychle. Bylo to léto plné ran, bolestí a otřesů; léto, které skončilo tátovou smrtí.

Za dvě hodiny chůze, střídané třemi přestávkami na odpočinek, jsem dorazil na mé staré známé místečko v lese. Je šest hodin. Sluníčko právě vychází, osvětlujíc vchod do mého stanu. Jsem opět zpět. Jsem zase v lese. Jsem znova doma.

Spal jsem do půl dvanácté neklidným spánkem, v němž se mi promítaly různé tváře z příbuzenstva. To na člověka zapůsobí, když vidí po mnoha letech příbuzné, které ještě nikdy neviděl.

Po obědě musím ven, do lesa, musím chodit, protože nemohu vydržet na jednom místě. Myšlenky mám jenom na tátu. Žaludek se mi dosud svírá, když na něj pomyslím, ale už nepláču. Je to hrozné i tak. Když umřel, příbuzní a sousedé se mne snažili posílit povzbudivými slovy o tom, že život jde dál. V mém případě život nejde dál, nýbrž klopýtá kulhaje na jednu odumřelou nohu. Bez táty nepůjde život svižně dál jako předtím, nýbrž bude se jen potácet k další smrti, třeba mámině, možná k mé. Nevím, co z obou mi připadá hroznější: zda život či smrt.

Chodím a chodím osamělý po lese, jako táta pořád chodil a chodil po bytě, dokud mohl, znaveně řka, že už to nejde, že už to nejde...

Tekoucí pitná voda nachází se blízko. Je to sice na území hovad s lidskými tvářemi, jejichž množství se zdálky hrozím, ale zde nikdo naštěstí nebyl. U pramene dovádí mnoho zelených žabiček, poletují tu motýli, je zde živo. Tolik pestrého života zarmouceného člověka utěšuje.

Je teplo, svítí sluníčko a já chodím po lese nalehko oblečen. Zašel jsem se také podívat k rybníku, v němž jsem se nahý koupával a pod jehož břehem jsem se nahý sluníval ještě v době, kdy byl táta naživu. Vzpomínky na tu dobu, na ten pohodový čas, se tu vynořují zvlášť silně. Všechno mi ten blažený čas připomíná: dosud zválená tráva, jako bych tu byl včera, žabičky, které skáčou do siné vody a pak z ní vykukují jako tenkrát, potápky a potápčata, z nichž jedno malinké neopatrné dřímá na hladině rovnou přede mnou, sedícím nehnutě na schůdcích do vody, a přímo přede mnou plove s hlavičkou zdviženou i užovka. Je tu živo, je tu krásně, je tu útěšno z tolika svobodných živých tvorů, kteří se radují z života, dokud mohou, jako se táta radoval, dokud mohl. Škoda, že přede mnou předtím prchly srnky, volavka, draví a vodní ptáci. Mohlo nás být víc na utěšující práci.

A pak zas znovu musím chodit a chodit po pustém lese, přestože v nohou cítím únavu, přestože dlouhá cesta byla dnes sem a stejně dlouhá cesta bude zítra nad ránem tam, až se budu vracet domů, do města, pro další zásoby na další dny.

Sobota 17. srpna 53

Nocí, tmou, kráčím, lese, za tebou. Za svitu měsíce stýská se mi po lese nejvíce. Neboť včera doma neměl jsem stání, byla tam sice máma, ale koukat jenom na ni, to mne netěšilo. Říkala, že jí bylo samotné v bytě smutno. Mně bylo smutno i s ní – a víc, neboť zatímco ona si jezdila s mojí sestrou po nákupech, prala prádlo, pekla borůvkový koláč, klidně spala a vesele se bavila u kdejaké televizní hovadiny pro blbá hovada s lidskými tvářemi, mne nebaví dělat nic; ani číst, ani psát, ani se dívat na film, všude a za vším vidím nebožtíka tátu, všecko mi jej připomíná. Dokud byl doma, nebo dokud jsem jej mohl vidět živého v nemocnici, bylo mi lépe. Teď, po jeho smrti, jako by moje duše odešla spolu s jeho duší do Nenávratna. Jsem chodící, sedící, ležící tělo bez duše. Z ničeho už nemohu mít radost. Zadívám-li se na sebe v zrcadle, vidím před sebou shrbeného, zlomeného, bělovlasého starce s tváří zvrásněnou vnitřními mukami a s vytřeštěnýma očima, v nichž se zračí bolest, tíseň a hrůza. Smrt, která si přišla před deseti dny pro tátu, sáhla při tom i na mne, protože jsem mu byl nejblíž. Dosud se z toho nemohu vzpamatovat. Nepřišel jsem o život, ale ztratil jsem duši. Tohle už nejsem já.

Nocí, tmou, kráčím dál, lese, za tebou. Snad mne utěšíš v mém žalu, který se zdá být neskonalým. Snad v tvé zelené náruči znovu najdu duši svou, zlomenou.

Již za světla jsem se znaveně doplahočil na návrší, odkud vždy přehlédám v zasnění domovský kraj. V žaludku mi kručí hlad, a tak vytahuji kousek makového závinu a s chutí jím. Je tady hezky. Příroda utěšuje zármutek poutníkův. Za sebou a nad sebou slyším veverky. Čekám, že se tato roztomilá lesní zvířátka spustí se stromů ke mně na zem a ukradnou mi sladkou snídani. Nepřišla však žádná. Jak rád bych se byl rozdal, kdyby chtěla! Jak rád bych zase nakrmil někoho milého a mému srdci blízkého, jako jsem krmíval svého na smrt nemocného tátu! Co jen budu bez něho dělat? Co si jen počnu? Bez táty zůstal jsem najednou na světě sám, děsivě sám.

Další rána mě zasáhla v poledne, když jsem šel pro vodu. Zavřeli ji! A nikde široko daleko v okolí žádná voda neteče! Co teď? Z nouze jsem nabral do dvou láhví dešťovou vodu z nádrže pod zavřeným kohoutkem. Páchne sice tlejícím listím, ale snad se po ní neotrávím. Jinde žádná pitná voda prostě není. Potoky vyschly a nejbližší voda je k mání leda v nějakém vesnickém krámu. A peníze s sebou nemám. S tím jsem tedy nepočítal. Teď abych sem tahal vodu až z domu.

Den trávím krátkými potulkami po okolním lese. Zdejší zákoutí jsou kouzelná. Trochu se mi tím lepší nálada. Z vysoké trávy nebo z houští vyskakují překvapené srnky, které nečekaly v těchto liduprázdných a tichých hvozdech člověka. Je tady hezky. Začínám si zase zvykat na samotu, která již tolik netíží a neděsí svou prázdnotou po ztrátě milovaného tatínka. Ale stýská se mi po něm stále. Nikdy předtím bych si byl nepomyslil, že je to vůbec možné – že táta jednou umře.

Neděle 18. srpna 53

Usnul jsem brzy a spal jsem dlouho. Noc byla klidná, teplá, zdály se mi nějaké nesouvislé nesmysly. Ráno je klid, ticho, čtu si. Zdá se, že bude hezky. Po vodě mi zatím nic není; chutná docela jako obyčejně, jen se k ní nesmí přičichávat; smrdí jako otevřený hrob; hrobová voda; hrobovka. Tak mně napadá: jestlipak už tátu, toho voskového panáka, vystaveného při pohřbu v otevřené rakvi – spálili? Možná právě dnes, cítím-li z vody právě dnes hrobový puch...

Tak je to se mnou: všecky myšlenky se nakonec stočí k nebožtíku tátovi. Když jím, vzpomínám, jak jsme jídávali spolu; když chodím, vzpomínám, jak jsme chodívali spolu; když se dívám na film, vzpomínám, jak jsme se na něj dívávali spolu... zkrátka táta je teď ústřední postavou všech mých myšlenek.

Ráno ještě dlouho spím. Nevyspal jsem se pořádně nejméně jedenáct měsíců! Já to říkal, že v lese se spí nejlépe – a také žije a také umírá. A znovu vidím chudáka tátu, jak před smrtí už jenom ležel a nemohl vstát, až jej nakonec ranila mrtvice, a ty zrůdy doktorské, ta bezcitná hovada s lidskými tvářemi jej dodělala, umučila, načež nám oznámila, jak je jim to líto... Nenávidím tuhle lidskou přetvářku! Nenávidím lidi! Až budu umírat já, chci umřít sám, bez lidí a v lese.

Tak to vypadalo, že bude hezky, a zatím spíš poprchává. Mně to nevadí. Je tady hezky i tak. Ležím pod stanem na pohodlném místě, nejsou tu hraboši, nejsou tu komáři, mravenci ani slimáci, nejsou tu hlavně lidé. Takže je tu pohoda a klid. Co víc si přát? Snad jen něco nesplnitelného, jako například to, abych byl mladší a aby byl táta ještě naživu. To už je ale opravdu nesplnitelné přání.

Sotva jsem to dořekl, že tady nejsou lidé, za chvíli tu byli houbaři. Dlouho brousili okolo, až přece přišli až k mému stanu. Sledoval jsem je tajně zpovzdálí. Nic na to neřekli, mluvili jen o houbách.

Tak už mě zase našli. Stejně půjdu pozítří jinam. Je to sem daleko, pitná voda tu není a od lidí tu pokoj také není, jak je vidět. Zase jsem ten věčný štvanec, který nikde nenachází klidné ústraní.

V poledne se vyjasnilo, a tak jsem vzal z podlahy stanu pokrývku, láhev s pitím, pytlík rozpustného nápoje, sluneční sběrače, klobouk, svlékl jsem se do trenýrek a trička a v botách šel jsem se koupat k nedalekému rybníčku, k témuž, ke kterému jsem jezdíval na kole skoro celé léto. Voda je v tom rybníčku průzračně čistá, a tak jsem z ní připravil chutný nápoj. Koupání bylo skvělé a rovněž opalování.

Strávil jsem tím celé odpoledne a k odchodu jsem se zvedl teprve tehdy, až všude pod břehem, ukrývajícím před hovady s lidskými tvářemi mou neposkvrněnou nahotu, dloužily se stíny klesajícího sluníčka. Celý den bylo krásné teplo a ačkoli po okolních silnicích pořád něco jezdilo, žádné hovado s lidskou tváří mne svým dolézáním nevyrušilo.

To by měl vidět táta. Když se tak vůkol zadívám na ten širý volný kraj pod teplým letním nebem, připadá mi nesmyslné, že už nikde pod tímto modrým nebem a na této krásné zemi není táta. A vždy, když na něj pomyslím, sevřou se mi tísní všechny vnitřnosti a přepadne mne tíživá únava. Co táta umřel, unavil mne život a všechny radosti jsou jakoby zkaleny rmutem tlení. Znaven, sklíčen tak, jako by dnešní den byl dnem posledním, vracím se chůzí šouravou zpátky do lesa, kde ukryt je můj smutný stan.

Dlouho si čtu svůj Zápisník mrtvého muže z let 2007/2008. Četba mi pomáhá zahánět ducha chmur. Ale kdykoliv narazím na zmínku o tátovi, tehdy ještě zdravém, sevře se mi opět srdce bolestí. Já se s jeho smrtí snad nikdy nevyrovnám, jako se s ní vzápětí vyrovnala ta příbuzenská hovada, včetně mé matky, která vesele juchala už při smuteční hostině. To já už nikdy nebudu vesele juchat jako ta necitelná tupá hovada s lidskými tvářemi.

Pondělí 19. srpna 53

V noci ozářené svitem měsíce se v lese ozývaly něčí tajuplné kroky. Zdálo se mi ve snu, že je táta živý, avšak pohublý ve tvářích, jako kdyby týdny nejedl. Nechtěl však nic jíst, ani když jsem mu podával kousíčky nalámaných krajíčků chleba s pomazánkou, jež měl tak rád. Jídlo mlčky odmítal, jenom nechtěl být sám. Ať jsme se s mámou přesunuli do jakékoli místnosti, vždy si tam potichu sedl k nám.

Ten sen byl tak živý, že mne probudil. Byl to jen sen. Zase jsem procitl do toho neradostného světa, ve kterém chybí táta. Už žije jen v znepokojivých snech a bolestných vzpomínkách; a pravda, teď už jíst nepotřebuje, teď už potřebuje být jen s námi. Jenomže už ve skutečnosti nemůže ani jíst, ani být s námi. Zatracený život!

Ráno hřmí, ale neprší. Je dokonce hezky. A tak jsem si sbalil zase věci na koupání a opalování a šel jsem k rybníčku.

Cesta ubíhá příjemně, vidím srnky, zblízka i zdálky. Z toho sinicemi zamořeného rybníka, který je mnohem blíž, ale který nevyužívám, vzlétají poplašené bílé a šedé volavky a draví ptáci, kteří pasou po mláďátkách vodního ptactva.

Než jsem došel k mému malému čistému rybníčku, obloha se pokryla bílou oblačností a zavál studený vítr. Na koupání to nevypadá. Včerejší krásný horký den se dnes nezopakuje. Už je v Nenávratnu – jako táta – a my jsme zase o den blíž k smrti.

Co dělat? Svlékl jsem se donaha, počkal chvilku, až bude čistý vzduch, nabral jsem vodu do láhve a zaplaval si, když už jsem tady. Na opalování to ale není. Počkal jsem tedy vestoje, až trochu oschnu, a vydal jsem se pomalu na zpáteční cestu do lesa. Stejně okolo zdejších rybníků objíždějí podezřelá, jakoby hlídkovací auta a kola, oblohu pokrývají bílá oblaka, která tlumí sluneční svit, a fouká studený vítr. Letos jsem tu zřejmě naposled, vzhledem k pokročilému létu. Ani předpověď počasí na další srpnové dny není příliš příznivá. Už je pozdě. Na všecko. A příští léto? Kdoví, co bude příští léto, příští rok. Co umřel táta, lepší už to být nemůže. Připadá mi, že jsem zemřel s ním, ale nějakým nedopatřením jsem zůstal ještě naživu. Tohle už je pouhé přežívání.

Při zpáteční cestě do lesa se udělalo hezky. Zpátky k rybníčku už ale nejdu. Znovu by se nebe zatáhlo, jak je znám, a zas bych šel zbytečně tam a zpět. Nemám už na nic sílu. Připadá mi, že jsem pobloudil a že nevím, kudy kam. Lehnu si v lese do stanu a budu si číst. Chci mít ode všeho a od všech pokoj. Budu doufat, že mi sem nevlezou žádná vlezlá hovada s lidskými tvářemi. Já vážně nechci nikoho z nich vidět!

Přece je to však lepší mít v pustém lese své přístřeší, kde mohu celý den nerušeně odpočívat, než chodit do lesa jen na kratičko, jako předtím, když ležel táta v nemocnici a já spěchal každé odpoledne za ním, abych jej držel za ruku, aby věděl, že není na světě sám.

Ba ne, není to lepší. Radši bych držel tátu za ruku třeba celý den a noc, jenom kdybych věděl, že bude žít, a že ne on, nýbrž já že nebudu nikdy na světě bez táty sám! Bolí to, pořád to strašně bolí – a nepřestává.

Po obědě jsem si sedl před stan, ale to mě dlouho nebavilo, a tak jsem se šel podívat, jestli už náhodou nahoře neteče voda. To by mne asi usmířilo natolik, že bych tady i zůstal. A samozřejmě, že už ji znovu pustili! Asi nahoře v chatě napouštěli vanu. Já věděl, že ta voda zde vždycky tekla do toho zpustlého koupališťátka! Takže zítra ráno sice půjdu domů, ale pak se sem vrátím s novými zásobami a zůstanu zde zřejmě až do konce léta, možná i déle. Houbaři mě sice objevili, ale z toho si nic moc nedělám. Stan zamknu a nic se mu nemůže stát, leda by ho nějaké hovado s lidskou tváří rozpáralo. Stejně už je samá díra.

Začíná se mi tady líbit. Je tu opět pitná voda, je tu voda ke koupání, jsou tu pusté rozlehlé lesy, širé výhledy do polí a jsou tu dva výborné posedy. Jeden na kraji lesa s výhledem na ves Modřec, kam vede rozkošná lesní pěšinka, a druhý hned kousek naproti mému stanovišti. Sedí se na něm stejně dobře jako na mém starém posedu na Šibeničním vrchu nad rodnými domovskými Políčky a výhled je odtud stejně báječný jako tam na jasanový háj. Tady je výhled na úžasnou rozbujelou letní přírodu, na ztepilé stromy, na bujný les. Jak říkám: začíná se mi tady líbit. Tohle kdyby viděl chudák táta, ten by měl radost, že já mám radost... Ale nevidí. Zatracený krátký lidský život!

Kousek za mým stanem v lese nachází se prasečí kaliště. Právě teď odtud slyším prasečí dupání a mručení – za bílého dne! Nyní prase přešlo doleva, zřejmě ke zbytkům návnady právě naproti tomu posedu. Opatrně jsem rozepnul stan a vyhlédl z něj ven. Nic nevidím, jen stále občas slyším ten dupot a mrukot. Je to dobrodružné. Dějí se tu ale neobyčejné věci! Mám strach jít ven, abych divočáka nevylekal; mohl by na mne leknutím zaútočit. Vykloněn ze stanu, stále nic nevidím. Po chvíli už ani neslyším. Divoké prase je zřejmě pryč. Půjdu obhlédnout možné stopy.

Několik čerstvých otisků prasečích kopyt jsem vskutku našel ve vlhké prsti vyschlého potůčku, ale víc nic. Divočák zřejmě jenom prošel okolo, míře nejspíš do denního úkrytu ve zdejších hustých travnatých houštinách.

Šel jsem procházkou dál a dál až na konec lesa k tomu posedu s výhledem na vesnici. Tam jsem si sedl a vzpomínal na tátu. Pak jsem se smutně vracel stejnou cestou. Na ni však vjela dvě auta, a tak jsem se jim vyhnul obloukem po lesní silnici. Byla naštěstí prázdná. Provoz v tomto pozdním odpoledni ustává. Cestou jím maliny a ostružiny a viděl jsem divokého králíčka. Je tady hezky. Ještě chvilku sedím před stanem na padlém kmeni, jako by to byla lavice u domu se zahrádkou, a pak si jdu konečně lehnout. Za chvíli bude tma. Ptáci už se také ukládají na bidýlka. Mám žízeň a nohy mě bolí. Procházka mi ale udělala dobře; přišel jsem na jiné myšlenky a promyslil spoustu dalších.

Zítra ráno se půjdu podívat domů. Nic mne tam sice netáhne, neboť táta, s kterým jsem si rozuměl, už tam není a máma, na kterou mám ještě dopal za to, jak byla na tátu sprostá a zlá, se zabaví sama nebo s příbuznými, ale jistá údržba je nutná. Dokud byl byt plný lidí, samota byla příjemná; teď, když je byt poloprázdný, samota je tam pojednou také, ale tísnivá a teskná, a další samota uprostřed lesů zdá se být náhle jaksi zbytečná. Pak je tu ovšem ještě plný dům sousedů a plné městečko spoluobyvatelů – a právě těmto hovadům s lidskými tvářemi ještě milerád unikám do hloubi nejpustších lesů, kde znovu mohu být sám a sám.

Před spaním si ještě dlouho čtu, dlouho se dívám na tátovu a moji společnou fotografii pořízenou v lodžii v době mé vojenské dovolené v létě roku 1986 – to už jsem to měl takzvaně „za pár“. Nad touhle naší společnou selankou vždy přivolávám zpátky ten blažený čas. Jenže nic se už nevrátí. A nakonec si pustím naši společnou oblíbenou Bachovu skladbu v f moll, která doprovázela tátu na jeho poslední cestě. Je to krásně smutná skladbička, kterou jako by Johann Sebastian složil přímo pro nás: pro hodného tátu a pro jeho vděčného syna. Děkuji ti za všechno, tati!

Úterý 20. srpna 53

Ráno se sám budím již při rozednívání. Odcházím domů. Chůze jitřním lesem je pohádková, protože na okolních polích a lukách bývá mnoho srn, zatímco lidé, ta hovada s lidskými tvářemi, ještě chrápou. Jedno malé srnčátko mne nechalo přijít až k němu, jako by to bylo domácí kůzle, a teprve pak mne obloukem oběhlo a vrátilo se zpátky k srnčí mámě ukryté zatím v kukuřičném poli. Bylo to hezké.

Horší je nepořádek, který po cestě sbírám a uklízím. Našel jsem celkem tři prázdné láhve od rumu. Na dně jedné z nich ležela dokonce ještěrka, ale mrtvá, zřejmě otrávená lihem. Hovada uchlastaná.

Nacházím také na silnici čerstvě zabitou veverku, jíž nějaké hovado s lidskou tváří právě vozem přejelo hlavu. Chudince se vypouklo očko a z úst jí vytryskla kaluž rudé, dosud nezaschlé krve. Vzal jsem to nebohé tělíčko za chundelatý ocas a smuten je zatáhl mimo cestu. Tam si je už najde nějaký hladový mrchožrout. Smrt, samá smrt mne míjí.

Pomalu se blížím k domovu. Poslední dobou se bojím jít domů, v neblahé předtuše, co zlého mne tam zase očekává. Máma hned vyskočila z postele oznamujíc mi, že jí bylo samotné smutno. Mně bylo a je smutno také, nejsmutněji snad právě doma, kde už není táta.

Máma má teď po tátově smrti spoustu běhání po úřadech; musí si nechat vystavit nový občanský průkaz, zařídit vdovský důchod a podobně. Já mám na starosti nákupy, vynášení odpadků, úklid domácnosti, mytí nádobí, drobné opravy, zalévání květin a podobně. Mně se zanedlouho také úplně změní život: budu muset začít po dlouhých desíti letech prázdnin znovu pracovat, což bude pro mne hrůza největší. Dokud žil táta, věděl velmi dobře, jakou mám hrůzu z lidí a z práce, vlastně ani ne tak ze samotné práce, jako spíš z nesvobody, kterou práce přináší, a proto mne nijak nenutil pracovat, pokud jsem nechtěl. To bylo jeho nejzáslužnější životní dílo, že mi umožnil pohodlný, bezstarostný a svobodný život z jeho obrovského šestnáctitisícového důchodu. Za to jsem mu nejvíc vděčný. On mne chápal. On mne chránil. On mne měl rád. On věděl... To všecko teď po jeho smrti brzy skončí. A nic už nebude jako dřív.

Středa 21. srpna 53

Celou noc jsem nemohl spát, snad proto, poněvadž se blýskalo a lilo jako z konve až do pozdního dopoledne. Pro déšť nešel jsem tedy nikam, míněno do lesa. Místo toho jsem chodil po úřadech a nahlašoval tátovo úmrtí. Máma říká, že dřív nemusel člověk nikam chodit, protože všecko potřebné zařídily úřady samy. Jenomže dřív, to byla ještě nějaká péče o člověka, kdežto dnes si na vás vzpomenou jenom tehdy, když vás potřebují odrat, uštvat nebo vám ztížit příliš klidný život, a ženou vás od jednoho úřadu s všelijakými potvrzeními, prohlášeními a zápisy k jinému úřadu, a přitom ani nemají tolik slušnosti či vychování, aby vám slůvkem vyjádřily soustrast, třebaže samozřejmě neupřímnou. Byl bych zvědav, co by slavné úřady dělaly, kdybych se jim na to pobíhání vykašlal a odešel jednoduše do lesů!

Všude jsem navíc přicházel těsně k polední přestávce, všude měli již zavřeno, takže mne odkazovali jinam. Běhal jsem tedy po městě úplně stejně jako nějaké obyčejné upachtěné hovado s lidskou tváří, jímž jsem vždy pohrdal. A co hůř, kolem mne chodily také samé takové živé mrtvoly, čumíce každá do té své krabičky, od ní ani na chvíli oči nespouštějíce a na cestu pozor nedávajíce. Hrůza jako někde na onom světě. Tak nevím, umřel-li táta, nebo já. Je snad tohle ten skutečný život, před nímž mne táta až do své umučené hodiny chránil a bránil?

Do toho přišla výzva od Pohřební služby k vyzvednutí urny s tátovým popelem. Přesně na podmračený výroční den sovětské okupace. Horší den si vybrat nemohli. Tím však lepší den pro zapamatování. Dnes měl jít táta také na prohlídku žlázy předstojné čili prostaty. Té se však nedožil. Nedožil se ani svátku, který mají Otakarové za šest dní, 27. srpna. Ničeho z toho se už nedožil. Místo toho lehl popelem, který jsem si měl přebrat.

Byla mi předána jakási zalepená šedá plechovka číslo 330 369 (zase ty tátovy osudové trojky!) opatřená štítkem s tátovým jménem, datem narození, úmrtí a zpopelnění. Spálili jej hned následující den po pohřbu, tedy čtrnáctého srpna. Pozvedl jsem urnu s tátovým popelem, abych si ji naložil do batůžku. Překvapilo mne, jak je těžká; jak těžký je pouhý popel, který zbyl z celého člověka. Dokud táta žil, stěží jsem s ním hýbal, když sám už potom nemohl vstát a chodit, avšak nyní jsem si pomyslil, nesa tátův popel na zádech: „Teď už tě, tati, unesu...“

Celou cestu domů s tátou na zádech jsem cítil zápach popela a měl jsem strach, aby se nevysypal. Byla to zbytečná obava: víko plechovky je dokonale utěsněno a nemůže jím proniknout ani částečka v prach obráceného táty. Doma jsem k urně dokonce přičichával, ale necítil jsem vůbec žádný pach. Táta sešel se světa naprosto čistě a bez zápachu. Ten dřívější neodbytný vjem byl pouhým přeludem přecitlivělého člověka. Urnu jsem postavil v obývacím pokoji na náš velký sváteční jídelní stůl. Táta tu bude s námi naposled ještě jednou tak dlouho, dokud mu kameník nevytesá věčný příbytek na našem rodinném hrobě v blízké Korouhvi. Budu tam za ním chodit každým rokem na nábožnou pouť, tak jako tam chodívám již léta pravidelně za ostatními mými předky, kteří tam společně odpočívají na věky věkův. Brzo se k nim připojí i můj vzácný a nenahraditelný táta.

Čtvrtek 22. srpna 53

Noc se za minulých pět dní pozdního léta rozšířila natolik, že snad nikdy nenastane den. Tak mi to alespoň připadá, když kráčím nocí, tmou, do lesíčka opět s touhou svou. Kdyby na cestu nesvítil měsíček, neviděl bych ani na krok kousíček. Nicméně ani ta dlouhá předjitřní temnota nevadila jakési bláznivé běžkyni, která se náhle vynořila z mlžné tmy přede mnou za městem na kolostezce, po níž jsem se ubíral. Praštěná ženská, asi jí doma utíká mléko.

Došed již na mé oblíbené návrší nad temnými lesy, stále vládne širému rodnému kraji příšeří v chladném oparu, v němž poletuje dosud tiše sova a z nějž jako duchové přízraky vystupují plaché srnky. Láká je z lesa ven chutný jetelíček zelený, zatímco já si pochutnávám na obrovské ořechové buchtě. Chvíli takto společně jíme, než mne světlo nového dne prozradí, načež srnky prchají zpět do lesních skrýší, kam mířím též.

V lese nacházím četné stopy po houbařích, ale můj stan není jimi poznamenán. Zavrtal jsem se až po hlavu ve studeném ránu do teplého spacího pytle a dlouho ještě dospávám dluh z bezesných městských nocí. V lese se spí nejlépe. Jen v lese mohu klidně spát.

V jedenáct hodin procitám do slunného tichého dne uprostřed šumného lesa. Se stromů padají šišky. S dunivým úderem končí svůj pád na zemi. Tak dopadá všecko na tom světě. I můj táta. Před třemi týdny jsem jej viděl ještě šťastného a spokojeného, že jsem s ním, a nyní je z něj již jen hromádka popela v plechové nádobě. Spadl se stromu života ratolestmi zdržovaným pádem rovnou do tlející prsti smrti, semínko života, jako smrková šiška, však již nevydaje.

V poledne jdu k blízkému zdroji pro vodu. Sláva, teče! Nemilý nález jsem však učinil v lese u posedu, kde někdo shodil s pařezu vybělenou srnčí lebku, kterou jsem tam umístil, abych si označil cestičku. Také přes posed někdo přehodil pytel od brambor, aby zakryl toho, jenž na něm sedal. Závěr je zřejmý: někdo tu naproti mému úkrytu obcházel, využívaje myslivecký posed.

Nemám z toho příjemný pocit. Už když mě objevili ti nedělní houbaři, měl jsem vypadnout. Udělám to příští týden; teď na sobotu se mi to nehodí, poněvadž bude všude plno lidí a nestihl bych otevřený krám. Po neděli vypadnu. Je to sem stejně zbytečně daleko a bezpečno tu přesto není – samý houbař a myslivec. Nyní se pouze naobědvám a půjdu se někam projít, třeba lesem až ke Stašovu; tam je hezká procházka.

Což o to, hezká procházka by tam byla, ale ne teď o prázdninách, kdy je tam mnoho houbařů, což jsem si neuvědomil. A tak po dvou pokusech, vida všude ta slídivá nenažraná hovada s lidskými tvářemi, jsem se znechucen obrátil zády a šel jsem zpátky na svou stranu, kde vyhledav osamělé lesní zákoutí oddal jsem se cele přemítání.

Myslím na chudáka tátu. Jak ten musel být rád, když jsem s ním zůstával v odkladovně tři až čtyři hodiny denně z dlouhých čtyřiadvaceti, kdy tam byl sám, bez někoho blízkého! Chudáček nechtěl být sám v posledních letech života, a přece nakonec musel. Nejvíc mě mrzí, že jsem se mu nevěnoval ještě mnohem víc. Jeho smrt mě k smrti děsí.

Procházím pustými lesy až k rybníčku. Tráva pod břehem je stále po mně zválena od toho, jak jsem se sem jezdíval koupat, když byl ještě táta naživu. Oplakávám tato památná místa, jako by to byl tátův hrob.

Ale klidná hladina lesknoucí se vody, kachny a potápky, žabičky, vážky a šidélka, dva srnci v dáli na zlatém sklizeném poli, kteří dostali chuť na zbylá obilná zrna a slámu, zkrátka obraz poklidného života, mne neobyčejně uklidňují. Dlouho, předlouho zde v zadumání sedím na schůdcích vedoucích do vody.

A když jsem si nejvíc pochvaloval tu poklidnou uklidňující samotu ve společnosti živých divých tvorů, zjevili se náhle na druhém břehu dva lidé. Hovada s lidskými tvářemi! Kráčeli podél protějšího břehu, zírajíce neustále na mne, což nesnáším. Je rázem po klidu. Jakmile se někde objeví lidé, zkazí všecko dobré. Zneklidněn jejich rušivým výskytem, počkal jsem, až zajdou, a dlouho po nich jsem opustil rybník, vstoupiv zpátky do lesa.

Ale tam jsem už nenašel svou dřívější smutnou samotu, nýbrž další houbaře a za chvíli i ty dva lidi, také na houbách. To je strašné, co je všude těch nenasytných pažravých hovad s lidskými tvářemi!

Ale vyhnul jsem se všem a k svému stanovišti šťastně doputoval jsem. Bedlivě naslouchám. Tady nejsou, tady jsem opět sám. Do zítřejšího rána si promyslím, nemám-li se raději přestěhovat blíž k domovu, kde snad najdu větší klid.

Lehnul jsem si ve stanu a na malinkou chvilinku jsem usnul. Ale i v té malilinké chvilince zdál se mi podivuhodný sen. Bylo to o tátovi.

Hledal jsem, kde je táta, a ptal se lidí. Jacísi bíle oblečení lidé mi ukázali zavřené bílé dveře v bílé zdi (vypadalo to tam trochu jako v litomyšlské nemocnici, kde táta údajně zemřel) a řekli mi, že je tam, za těmi dveřmi. Vtom se ty bílé dveře samy otevřely a já za nimi uviděl úplně bílou malou místnost s bílými holými stěnami a bílou podlahou, v ní bílou postel s bílým povlečením a v té posteli ležel živý, rovněž bíle oblečený táta. Byl tam sám. Jakmile se dveře otevřely, táta otočil hlavou, kdo jde... – a vtom jsem se probudil, doslova v nejlepším a nejnapínavějším okamžiku, takže nevím, co to mělo znamenat.

Domýšlím si, že jsem viděl tátu v nějakém posmrtném ráji, jak se domýšlejí hloupí nebo zoufalstvím zhlouplí lidé, kteří také, jako já, pochovali někoho milovaného. Jenže i kdyby takový ráj pro mrtvé kdesi byl – a já nevím, kde, a nevím, jak a proč – stejně by nebyl k ničemu ani tátovi, ani mně. Stejně bychom nebyli spolu. Pořád byl by tam sám a já bych byl stále také bez něj. Navěky. To je snad horší představa, než vědět, že je navždy po něm, že je pryč, že není a že už nikdy nebude. A tak mne už nic na světě neutěší; ani bláhový sen o bílém ráji, který nese neklamné znaky nemocnice, která chudáka tátu zabila.

K večeru jsem se šel ještě jednou projít po lesních cestách a průsecích. Malá zasněná procházka před spaním, než padne noční tma. Viděl jsem srnku s mládětem. Závistivě jsem se na tu neodlučnou dvojici díval a vzpomněl si při tom znovu na tátu. Člověk dovede druhého ocenit teprve tehdy, až už ho nemá. Jenomže to už bývá pozdě. Stejně pozdě jako dnes, kdy se další bílý den bez návratu chýlí ku konci a my jsme zase o další den blíž smrti, konečné mezi našich životů. Pak už nebude nic; žádný život, žádný ráj, žádné znovuzrození, žádná útěcha. Zanikneme jako ten dnešní jedinečný a neopakovatelný den na konci léta. Je to smutné. Celý život je v podstatě velmi smutný.

Než se uložím k spánku, posadím se ještě na chvíli před stanem na padlý kmen, který tu dávno napříč leží. Praskl pode mnou! Zvetšelý kmen pod mou tíhou náhle praskl a zčásti se rozlomil a rozpadl na ztrouchnivělé shnilé zbytky původního dřeva. Teď už to není ani živý strom, ani mrtvé padlé dřevo, nýbrž jen troucheň, která se nakonec smísí s lesní prstí a nic po ní nezbude. Tak jako po nás všech živých i neživých.

Na les padla černá mrákota noci. Kdesi krátce zahoukal sýček.

další část >>>

<<< předešlá část