Jdi na obsah Jdi na menu
 


Planomluvy & Hovada s lidskou tváří 7.

29. 9. 2019

planomluvy.png

 

Pátek 23. srpna 53

Brzo ráno je hezky, svítí sluníčko, je však ještě zima. A tak jsem se vymočil, nasnídal a četl si v teple spacáku, dokud mne únava mysli a sklížených víček očí opět neuspala.

V deset hodin mne probudily hlasy lidí a praskot větviček pod jejich nohama. Houbaři! Hovada s lidskými tvářemi! Už jsou zase tady! Obešli můj stan zezadu a zmizeli. Rozmrzen jsem se posadil na svém lesním loži. Ta hovada nenažraná tudy chodí snad denně! A zálesák, který tu bydlí, aby měl strach, že mu s tím stanem něco provedou nebo ho vykradou! Už je to jasné: budu muset vypadnout, a to hned, ještě dnes, poněvadž zítra je sobota, a to musím domů pro zásoby. Chtěl jsem tady dneska ještě zůstat, poněvadž má být horko na koupání, ale vidím, že se toho budu musit vzdát a vypadnout jinam, dokud je na to čas. Jinak to nejde. Každý den tudy projdou houbaři, možná i několikrát, a já abych měl strach opustit kvůli nim své stanoviště. Nehledě k tomu, jak nesmírně mne to jejich dolézání, prolézání a dupání obtěžuje. Musím pryč. Tady nemám klid.

Sbalil jsem stan a naložil jej na záda. Na rozlučku s tímto prokletým lesem jsem ještě jednou viděl houbaře. Je to tady prokleté; vždycky je to tady stejné, tady se mi prostě nedaří. Už nikdy se sem nevrátím. Už nikdy. Tahle dvě slova používám v poslední době velmi často. Už nikdy nebude táta, už nikdy nebudu já, už nikdy nevrátí se dnešní den, mladost, radost, volnost a bezstarostnost. Už nikdy nic nebude jako dřív.

Je hezky. Alespoň, že je hezky. Léto bude asi ještě dlouhé. Aspoň nějaká náhrada za zkažený rok. S třemi přestávkami na odpočinek jsem dorazil do domovského lesa. Je pustý, liduprázdný. Tak to mám rád. Ve čtrnáct hodin už obědvám pod stanem na úplně novém místě, kde jsem ještě nikdy neležel, ale jež jsem si již dříve vyhlédl. Jsem zvědavý, jak dlouho mi to tady vydrží. Zatím to tady vypadá pěkně, útulně, divoce a hlavně stranou všech houbařských cest.

Odpočívám vleže ve stanu a čtu si. Nejdůležitější je teď klid a pokoj od všeho a od každého, hlavně od hovad s lidskými tvářemi. Za včerejšek a dnešek jsem jich viděl tolik, že už žádné lidské hovado nechci až do rána bílého znovu vidět. Až ráno se půjdu podívat zase domů.

Po odpočinku se procházím po starých známých lesních pěšinkách a zákoutích. Vzpomínám s velkou dávkou smutku na ta blažená léta, která jsem tady všude prožíval. Všechno je jako kdysi, i ta zmije na mé lesní zahrádce tam stále leží stočena v trávě pod smrčkem. Nejvíc jsem se změnil já. Blaženost mne opustila. Připadá mi, že už nikdy – zas „už nikdy“! – nebudu tak blažený jako tenkrát, kdy ještě táta žil. Já si tady žil tak blaženě, že jsem ani nezpozoroval, že táta, ten, který mi ten blažený způsob života vlastně umožnil, mezitím zestárl. A já s ním. Hrozně jsem letos zestárl. Z té rány, která mě postihla tátovou smrtí, se snad už nikdy – už nikdy – nevzpamatuji a nevyléčím.


Sobota 24. srpna 53

Ráno o šesté zvoní budík, ale chce se mi ještě příliš spát, a tak jej nařizuji o hodinu déle. Ve tři čtvrtě už jsem ale stejně probuzen, a tak jdu domů. Ranní les, kterým procházím, je liduprázdný. Ranní les mám nejradši; právě proto, že je liduprázdný. Kousek ode mne stojí nepohnutě srnka, natahujíc svůj půvabný dlouhý krček do strany, aby mne lépe viděla. To asi ještě neviděla. Já to již viděl mnohokrát, přesto jsem nadšen jako už tolikrát. Není nic dojemnějšího, nic úchvatnějšího nad důvěrný pohled plaché srnky v liduprázdném ranním lese.

Sotva však vykročím z lesa přes silnici, rázem se ocitám v chorém světě hovad s lidskými tvářemi. Na souběžné kolostezce leží bez hnutí na břiše a s tváří k zemi jakési hovado, buď tak ožralé či zfetované, nebo tak mrtvé, že vypadá jako zabité, zrovna jako třeba ta sražená veverka nedávno s přejetou hlavičkou. Sklání se nad ním nějaký řidič, který si ho všiml ze silnice, a kamsi volá telefonem. Je to divné, že vzápětí nasedá do vozu a ujíždí pryč! Asi poznal, že hovado je jen ožralé do němoty a že chrápe tam, kde mu došly síly. Páteční noc byla náročná. Podobných mrtvolek je k vidění po pátečních a sobotních nocích všude plno, to není nic nového ani nic zvláštního. Jen to ostře vymezuje rozdíl mezi pohodou ranního liduprázdného lesa, kde je člověk rád, a chorobným světem věčně zhulákaných hovad s lidskými tvářemi, kam se člověk vrací jen velice nerad.

I po městě se dosud motají mátožné postavy lidských hovad zpitých po minulé hlučné pivní slavnosti. Zřejmě již od časného rána zde rovněž usilovně pracují četné úklidové čety, které mají co dělat, aby vyčistily město od zapáchajících hromad odpadků, jimiž nacpávají velké modré pytle. Malé sací vozy mezitím vyprazdňují smrdutý obsah mnoha přenosných záchodků, jimiž je obestavěno celé vnitřní město, a vnitřky kadibudek vystříkávají do čista čistící tekutinou. Ulice a chodníky jsou znečištěny odpornými cákanci lepkavých skvrn, jež patrně smyje teprve nejbližší déšť, takže zatím je nutno se těm největším alespoň částečně vyhýbat. Tady to muselo vypadat! Ještě že jsem tu nebyl, však slyšet byl ten povyk v širokém dalekém okolí až v mé lesní skrýši. Lituji stálé obyvatele, kteří bydlí v přilehlých domech. Ti aby se raději na tři dny a noci rovnou odstěhovali jinam, aby měli klid – pokud se ovšem toho hromadného šílenství hovad s lidskými tvářemi také sami neúčastnili.

Dnes ten šílený rámus pokračuje. Já však trávím slunné teplé letní odpoledne pěkně v klidu a pohodě v lodžii našeho bytu, kde poslouchám rozhlas, čtu si nebo se dívám jen tak na stromy a do nebe, kde létají svobodní ptáci.

Je krásně teploučko až do noci. Nemohu usnout. Myslím stále na chudáka tátu. Nemohu uvěřit, že je mrtev, že je pryč, že je už jen netečným mlčenlivým popelem v nádobě položené v obýváku na jídelním stole. Ve dne jsem před mámou dělal vtipy, jako že s tátou uvnitř urny hovořím – sledovala mé počínání dost vyjeveně – ale s nocí dostavuje se opět ta tísnivá tesknota a smutek po navždy zmizelém. Připadá mi to všechno jako ošklivý sen, z kterého se musím nakonec stůj co stůj probudit, a pak tu bude táta zase zpátky jako dřív, mladý a zdravý... Jenže tohle, obávám se, není sen; anebo je to sen, ošklivá noční můra, z které už nikdy neprocitnu a nic už nikdy nebude jako dřív.

Místo toho mne probudilo venkovní světlo nového dne, necelou minutu před zazvoněním budíku.


Neděle 25. srpna 53

Je šest hodin, ticho, mrtvo, liduprázdno. Opouštím potichu a potají byt i dům. Venku je teplo, nad hlavou skví se srpeček měsíce, na východním obzoru právě vyvstává obrovitá chladná rudá koule, která dosud nezáří ani neoslepuje zrak. Pustými, prázdnými ulicemi razím si zcela volnou cestu k lesu. Pouze štíhlá černá kočička se plíží ke keříku zlatého deště obsypanému nikoli zlatými květy, nýbrž čilými vrabci, jež plaší chystajíc se ke kořistnému skoku. Dnes ráno je dokonce i hraniční silnice mezi lidmi a lesy úplně prázdná. Přede mnou se rozprostírají již jen svobodné lesy se skromným stánkem ukrytým v nich a dva dny volna a pokoje od všech nenáviděných hovad s lidskými tvářemi.

Stan je nedotčen, zalézám dovnitř a snídám. Po jídle jsem zaslechl něčí kroky, ale nejsem si jist, zda člověčí či srnčí. Doufám, že to bylo jen neškodné plaché zvířátko a nikoli roztahovačné hovado s lidskou tváří na houbách. Z nalezených stop také nejsem příliš moudrý; našel jsem čerstvé srnčí hovínko i čerstvé odřezky z hub. Tak nevím, kdo tady teď byl.

Nemohu spát, ač jsem v noci téměř nespal. Minulou noc jsem tady, na tomto novém místě, rovněž pořádně neusnul. Hlavu mám jaksi příliš nízko, ale podložím-li si ji něčím, rozbolí mě jako střep. Zkoušel jsem si lehnout opačně, ale výsledek byl stejný. Něco s tímhle místem není v pořádku. Vůbec se mi tady nelíbí. Hledal jsem v okolí něco jiného, avšak rovněž bezvýsledně.

Nakonec jsem prošel celým lesem, až jsem stanul na jednom dřívějším stanovišti, kde jsem prožil několik nejšťastnějších let. Tady bylo tenkrát dobře. A je tu dobře pořád. Zdá se, že sem nikdo nechodí; mé bývalé tajné chodníčky jsou úplně zarostlé. Tady bych to mohl zkusit znovu, tady bylo vždycky tak krásně... Ano, kdysi, když táta ještě žil a byl doma, pln sil.

Bolestné vzpomínky na nebožtíka tátu se znovu vracejí. Však kdyby to byl věděl, jakou bolest, jaké trápení mi svou smrtí způsobí, jistě by byl neumíral. Však dělal, co mohl; bojoval o život do poslední chvíle jako český lev – stejně chrabře i stejně chabě, podle toho, kdy – už kvůli mně bojoval, a kdyby mohl, řekl by mi: „Promiň, Pavlíku, ale už to nešlo, už to zkrátka nešlo...“

Je mi zase do breku. Zjitřená rána se nehojí. Je to však ještě horší. Bojím se, že už mne nebaví ani samota, ani les. Dokud byl táta doma, bylo to jiné; byl jsem o samotě klidný, šťastný, uvolněný; tátův duch byl se mnou. Obávám se, že tátův duch už není se mnou tady v pustém lese, nýbrž že prodlévá doma, kde mi jej každý kout připomíná. Když přijdu domů, pokynu rukou tátovu obrázku nebo tátovu popelu a vesele jako dřív jej mohu pozdravit: „Ahoj, tati, jsem doma!“ – Ale v pustém lese se mnou tátův duch není; zde je se mnou jen trýznivý smutek.

Snad to bude na bývalém místě znovu tak blažené jako tenkrát; a kdo ví, možná se mým návratem na to blažené místo vrátí i tátův duch. Dnes ale ne, až zítra; dnes to tady, na tomhle nespavém místě, musím ještě vydržet; dnes je totiž obávaná neděle rozjívených hovad s lidskými tvářemi; dnes odpůldne očekávám zvýšený výskyt houbařských výprav – a jednu už ostatně slyším nyní, po hodině dvanácté! Shoř bůh, hovada s lidskými tvářemi!

Odpoledne jsem chodil nazdařbůh po lese. Je mi horko. Sem tam vidím veverku. Hovada žádná, nic, nikdo, ani hlásek. Jsem tu sám. To jsem nečekal. Je zřejmé, že teď navečer už sem žádné hovado s lidskou tváří a s košíkem na houby nevleze. Teď se přímo nabízí báječná příležitost přestěhovat se na staré dobré místo a zítra ráno se již probudit tam.

Neváhám a za hodinku již bydlím na staronovém, pohodlném stanovišti, kde mám všecko potřebné v místě: příjemný úkryt v chládku, kolem mnoho prostoru, holé vodorovné větve na sušení věcí, padlé kmeny coby záchod, slunné místo pro opalování a nabíjení sluneční baterie k provozu mého kapesního počítače a v okolí své tajné pěšinky pro procházky a tichá zákoutí pro odpočinek. Jediné, co tu chybí, je voda, jinak je tu všechno, možná i tátův blahosklonný duch se sem navrátí.

Po postavení stanu jsem se uvnitř ihned svlékl úplně donaha a uvelebil se na lůžku. Ach, to je blaho, to je pohodlíčko, tady se to bude spát!


Pondělí 26. srpna 53

Za noci naříkal kalous. Tátův duch je přítomen. Zdálo se mi o něm. Viděl jsem obrazy jeho utrpení i radostí. Vždycky je budu vidět. Táta bude pořád se mnou.

Ráno jdu do Liboháje pro vodu. Pramínek však neteče, nýbrž pouze kape! Než se láhev kapku po kapce naplnila, trvalo to odhadem půl hodiny až čtyřicet minut. Pozoroval jsem při nekonečném čekání veverky na stromech. Naštěstí mi tam za celou tu dobu nevlezlo žádné hovado s lidskou tváří. K prameni ne, avšak do lesa!

Viděl jsem chlapa jet na kole po cestě podél lesa a pak zajet dovnitř. K mému nemilému překvapení jsem jej potom nachytal v mém lese na jedné světlince. Praskla pode mnou větvička, což mě asi prozradilo. Obešel jsem les podél kukuřičného pole a došel jsem k stanu zadem. Odložil jsem batoh a opatrně našlapuje šel jsem zjistit, kde ten chlap bídná je.

Prošel jsem celým lesem. Byl pryč. Klidný ale příliš nejsem, když vím, že se tu někdo potlouká, koho už jsem tady viděl několikrát a kdo se sem zřejmě vracívá. Ale stěhovat se zase jinam kvůli němu nebudu, aspoň ne hned.

Vystavil jsem na sluníčko sběrače a náhle jsem zahlédl na kraji lesa a pole cosi blyštivého. Stojí tam vůz a nějaký muž tam něco nosí. Šel jsem se tam podívat, když zmizel. Ukradl všecky ty velké dlažební kostky, jimiž lesáci vyznačili kdovíco u nově zasazených jírovců! Nechal tam jenom jednu. Onehdy jsem byl v městě svědkem podobné takové krádeže za bílého dne. Tam kradli muž a žena přímo před služebnou městské policie a před chodci dlaždice na opravu chodníků. Zapamatoval jsem si tehdy dokonce poznávací značku jejich vozu, ale nikdo je nehledal, a tak jsem ji zapomněl. To jsou věci! Krade se už za bílého dne a klidně i před svědky. A pak se lidé diví, že všude nad nimi musí bdít oko Velkého Bratra. Dělají si ten život sami horší a potupnější. A já si myslel, jaký tu bude klid.

Někdy bych se nejradši už na všechno vykašlal a chodil do lesa jen na malé procházky, jezdil se v létě koupat, odpočíval doma v lodžii a chodil do práce jako obyčejný člověk. Možná to tak se mnou nakonec dopadne. Všechno k tomu alespoň směřuje. Už mě to věčné schovávání před lidmi a štvanice z jednoho místa na druhé nebaví. Nic už není jako dřív. Co umřel táta, cosi pevného se ve mně zlomilo.

Je horko. Lépe by teď bylo u vody. Ve stanu v chladivém stínu stromů jsem se svlékl celý donaha a čtu si. Je klid. Ve větvích šveholí malí lesní budníčci.

Usnul jsem nakrátko, ale po probuzení mě bolí hlava. Nějak divně mě teď pořád bolí hlava. Mám ji jaksi těžkou, což upomíná na známé rčení o dělání si těžké hlavy z něčeho, většinou ze starostí. Bojím se však, že to není jen ze starostí. Určitě také jako táta i jako strýček Vladimír umřu na mozkovou příhodu. Porazí nás to všecky.

Je mi dusno uvnitř stanu. Jako za starých dobrých časů jsem si tedy ustlal v polostínu mezi břízami a přehodil spacák přes vodorovnou větev, ať schne. Ale horko je mi i venku. Nejpříjemnější a nejpohodlnější je to ve stínu otevřeného stanu. Střídám to.

Odpoledne hřmí, hřmí, ale pořád je hezky. Teprve k večeru se přihnal ten pravý bouřkový mrak s deštěm a divokými hromy, blesky. Bouře přecházela rovnou přes nás, přímo nade mnou. Údery blesků doprovázené bezprostředním ohlušujícím zahřměním byly úděsné. Měl jsem strach uvnitř mého malého křehkého přístřeší. Pomyslil jsem si, co by tomu asi řekla máma, kdyby do mne uhodilo nebo byl na mne sražen strom, že pohřbívá v krátké době dalšího člena naší již neúplné rodiny. Pravda, dlouho by někomu trvalo, než by našel mé ostatky a než by se zjistilo, komu vlastně patří, ale nezvěstný bych byl stejně, protože mám přijít domů zítra.

Ale zase to dobře dopadlo, hrozná bouře odezněla a nyní jen drobně kape na střechu za zvuků vzdalujícího se hřmění. S bouří vzdaluje se ovšem také denní světlo, takže dnes už nikam nejdu. Až ráno půjdu domů ukázat se ustarané mámě, že jsem bouřku šťastně přečkal živ a zdráv.

 

Úterý 27. srpna 53

Dnes má táta svátek – je Otakara – nebo spíš by měl, kdyby se ho dožil. Zemřel přesně před dvaceti dny. V ranním lese, mokrém po nočním dešti, jsem utrhl tátovi k svátku kytičku vzácné netýkavky dužnaté s krásnými květy. Vím, že se to nemá trhat, neboť bylinka je také živý tvor, ale těchto netýkavek jsem objevil v lese celou početnou osadu, tak snad o jednu neubude. Je to jen malá živá oběť pro mrtvého tátu. Kytičku jsem dal do malé vázičky s vodou a postavil k tátově urně. Večer mu tam s mámou ještě zapálíme svíčičku. Mihotavý plamínek světla nám jej bude připomínat a nahradí jeho skomírající dušičku, která navždy zhasla před dvaceti dny.

Různé nahlašování a přehlašování na úřadech po tátově smrti pokračuje. Všechno schválně zvlášť, aby s tím bylo co nejvíc práce, starostí, volání a běhání. Důchod na další měsíc už táta nedostane, ale vyúčtování za elektřinu ještě za ten měsíc dostane. Že to nejde radši opačně! Vdovský důchod bude trvat vyřídit celé tři měsíce, ale máma dostane pouhou třetinu z tátova důchodu. To se skoro ani nevyplatí kvůli tomu běhat a shánět. Vyplatit něco, i to málo, jim trvá věky, ale musíš-li ty jim něco zaplatit, musí to být nejpozději ihned. A znovu: Že to tak není opačně!

Dnes se máma pokoušela telefonicky přehlásit na své jméno účet za elektřinu. Dvakrát jsme volali na podnik, dvakrát to elektronickou cestou selhalo, až napotřetí jsme si nechali raději poslat všecky nutné papíry skutečnou hmatatelnou poštou, která je snad konečně postaru doručí. Jinak nevím. Je to blázinec. Zdá se, že po bouřce někde hromadně vypadly počítače a nic na síti nejde správně. Asi jim vypadly i mozky. Jsou to potíže s těmi blbými hovady s lidskými tvářemi.

Máma prý slyšela podivné zvuky, když byla sama doma. Ozývalo se prý nevysvětlitelné tiché klepání a šustění, jako když je v bytě myš. Je to divné; kde by se u nás nahoře vzala myš? A dole ve sklepích jsou nakladeny otrávené pasti! Já si spíš myslím, že mámu chodí strašit duch zemřelého táty, který se jí mstí za to, jak na něj byla před smrtí zlá, jak se k němu sprostě chovala a jak bezcitně s ním jednala. Patří jí to. Máma mně teď ovšem tvrdí, že to není pravda. Samozřejmě, že to pravda je; a samozřejmě, že to, co se nám nehodí, to rádi zapomínáme, abychom byli čistí sami před sebou a abychom mohli o sobě tvrdit, že jsme slušní lidé s lidskou tváří. Není to pravda; lidé nejsou slušní ani čistí. Lidskou tvář mají, to ano, ale za ní to jsou jinak obyčejná surová hovada, která obelhávají sama sebe, aby se za sebe nemusela stydět. Tak je to!


Středa 28. srpna 53

Ráno po nákupu jedu na kole k rybníku. Do lesa dnes nejdu, protože mě to tam nebaví a poněvadž má horké léto skončit podle předpovědi počasí za pět dní. Mám tedy letos, v tomto špatném a neblahém roce poznamenaném tátovou smrtí, ještě pět posledních dní na to, abych si užil přírodního koupání, opalování a nahoty. Stan snad v lese mezitím žádné hovado s lidskou tváří nenajde, neukradne či nezničí. Je na zámek, tak se mu snad nic nestane. Ještě si jej do podzimu užiji až až.

Ostatně, jak jsem řekl, nebaví mě to už v lese jako dřív. Všecko je letos jinak. Tátův duch dlí zarputile doma a odmítá mne následovat do lesa. A na mne tam potom padá tíseň. Zjistil jsem také, že mi pomáhá překonávat nejtěžší smutek z jeho odchodu do Nenávratna mluvení s jeho popelem v urně, zažíhání noční svíce a smuteční stříbrná květina v černé smuteční váze. Je mi teď zkrátka lépe doma, kde táta stále jakoby zůstává se mnou, zatímco v lese se mnou není, v lese je najednou podivně pusto a tísnivě prázdno. Nic už není jako dřív, když byl táta ještě živ.

Cestou k rybníku jsem jel přes onen známý les, odkud mě nedávno vypudily každodenní návaly nenažraných hovad s houbařskými košíky. Jsem rád, že už jsem odtud se stanem pryč, protože kolik tam těch chamtivých hovad dnes bylo, to překonává snesitelnou mez. Těch tam bylo! A těch vozů u lesů! Jako na sjezdu všech potrhlých houbařských hovad z celého světa! Těch posedlých hovad s lidskými tvářemi tam bylo tolik, že o sebe musela zakopávat jako někde v nějakém krámu při výprodeji! Stejná strkanice, táž tlačenice, to samé šílenství. Štěstí, že jenom letmo projíždím.

Břeh rybníka je posekán, z čehož příliš potěšen nejsem. Nejsou tu již ty krásné sytě barevné hvozdíky a vysoká tráva mne již neschová. Hned po snídani a po prvním vykoupání mne navíc vyhnal nahého z ráje řidič zemědělského stroje, který znenadání přijel shrabat seno do dlouhých kupek. Bylo to nečekané vyrušení. Slyšel jsem sice ten stroj, ale přikládal jsem jeho tlumený zvuk vzdáleným vozům projíždějícím po protější silnici. Bylo to trapné. Úplně nahý jsem se musel ihned klidit před ním stranou, zatímco stroj i se strojvůdcem čekali.

Rozhodl jsem se přejít k jinému rybníku, a to k tomu, který jsem dříve opustil kvůli závadné sinicové vodě. Udělal jsem velmi dobře. Voda je již nezávadná, čistá, dokonce čistší než bývala, a mé dosud uválené skryté místečko v trávě pod vysokým břehem u okraje lesa mi poskytuje naprosto nerušené soukromí. Vysoko na nebi letí bílý čáp a vznášejí se draví ostrozrací ptáci. V rybníce plovu s potápkami a kolem není lidské duše. Ráj znovu nabytý.

Doma máma propuká zničehonic v podivné bláznivé záchvaty, až se úplně leknu a zděsím, co se jí stalo. Chová se jako nějaký pomatený blázen! Najednou začne křičet, cože to píská, a plete se, nezvoní-li jí přenosný telefon. Slyší to jen ona. Venku sice nějaké pípající lomozivé stroje opravují chodníky, ale takové bláznivé záchvaty z toho rámusu nemívám ani já, nerudný a nevrlý nelida, pověstný svými nevraživými a zlostnými náladami, při nichž bych chtěl za trest vyhladit celé lidstvo, to hlučné a zpovykané stádo hovad s lidskými tvářemi! Je toho na nás letos příliš. Já si však stále myslím, že ji těmi zvuky, které slyší jen ona, straší tátův duch. Jako každého, kdo nemá čisté svědomí vzhledem k mrtvému.

Až do večera jsem si zalezl do svého krytého místečka v koutku naší lodžie a čtu si. Zpívají zde ptáci, vidím jen vrcholky stromů a teplé oblačné nebe a lidský rámus nevnímám. Jako tenkrát, kdy jsme tady společně sedávali s chudákem tátou, který již není mezi živými. Nic už se mnou není jako dřív, když byl ještě táta živ.

Dnes má Johann Wolfgang Goethe dvoustésedmdesáté narozeniny. Ptal jsem se mámy, která pořád zírá na zprávy, zdalipak toto významné výročí našeho evropského kulturního dědictví připomínali v televizi. – Ani náhodou! V televizi, jak jsem si mnohokrát všiml, vystavují divákům před užaslé oči spíš zmetky lidských bytostí, čím větší, tím víc, než skutečné velikány ducha a umění. Takto se lidé prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků nevychovávají k něčemu lepšímu, nýbrž právě zcela naopak: záměrně jsou kaženi a vedeni ke sprostotě, hlouposti a hovadskosti – s lidskou tváří ovšem. Máma ani neví, že Goethe byl spisovatel, myslíc si, že to byl hudební skladatel! Každý rok na Goetheovo výročí jí to připomínám, nedělá-li to veřejnoprávní televize, ale není to nic platno: ona si to nezapamatuje a v televizi jí to zamlčují. Možná to nevědí ani tam. Hloubka lidské zkaženosti, nevzdělanosti a ztráty kulturního povědomí je bezedná. Neohromuje nás již výška chápavosti lidského ducha, nýbrž překvapivá úroveň nízkosti a hlouposti hovad s lidskými tvářemi.

Vytáhl jsem na počest Goethových narozenin náš domácí výtisk Utrpení mladého Werthera, že si z něj kousek přečtu, a zjistil jsem, že v něm mám tužkou zatržené odstavce, které jsem dosud neuveřejnil. Ihned jsem tu knihu vzal a začal je opisovat. Pracoval jsem do noci, abych to ještě dnes dokončil.


Čtvrtek 29. srpna 53

Ráno v krámě bylo všehovšudy tři a půl lidu, ale všichni jsme čekali jako hovada, až se nejprve vykecá pokladní se svou známou, pak na ženskou, která se nemohla rozmyslet, na jaké cigarety má dost peněz, a nedovedla si to ani jednoduchým součtem spočítat. Baba pitomá měla zrovna nejvíc zapotřebí hulit nějaké jedovaté svinstvo: starou, škaredou, odulou lidskou tvář tohoto hovada hyzdily odporné rudé skvrny. Jistě to má z toho kouření; a pokud náhodou ne, pak jí to určitě na zdravé, hladké, bílé pleti nepřidá. Já nevím, co to je vůbec za hovada, ti kuřáci a kuřačky: prachy to nemá, kašle to, rudne to, oškliví to – ale pořád to musí něco hulit, až se z nich kouří.

Další na řadě byla stará vysušená treska, která slabě viděla, dobu hledala drobné a nakonec ještě zdržovala hledáním svého telefonního čísla, aby jí pokladní mohla dobít telefon. Že já vždycky narazím na tyhle blbé zpomalené filmy pro pamětníky!

Jedu se koupat, protože je hezké a horké počasí. Les počká, kdežto letní koupání a slunění brzy skončí. Zdá se však, že přeci jen pomalu, ponenáhlu zanevírám na můj milovaný les, kde jsem byl vždycky tak rád. Jako by mi příliš bolestně připomínal onu škaredou deštivou noc z jednadvacátého na dvaadvacátý květen letošního roku, kdy se chudák táta doma tak dlouho šoural po temném bytě, hledaje mne, až údajně upadl (já si spíš myslím, že ho máma srazila) a už nikdy nevstal, zatímco mne držel les v pevném sevření jako zajatce. Do smrti si neodpustím, že jsem tehdy raději nezůstal doma s tátou. Kdyby to tak šlo vrátit...

Letos nedělám nic jiného, než že odklízím z cesty mrtvoly. Na silnici leží přejetý zajíc. Muselo jej srazit nějaké hovado s lidskou tváří právě teď, těsně přede mnou, protože krev je ještě čerstvá. Popadl jsem zabitého zajíce za zadní běh a odhodil jej na kraj pole, kde z jeho mršiny budou mít užitek mrchožrouti, kteří si ji najdou, a nebude rozježděn na slisovanou vysušenou kůži.

Přede mnou jelo na kole nějaké tupé bezcitné hovado, které kolem nebohého zajíce projelo naprosto bez účasti a možná i bez povšimnutí. Možná to bylo právě tohle tupé hovado, které přejelo na krvavá střeva rozdrcenou myšku na kolostezce. Já myslím, že ta bezcitná hovada s lidskými tvářemi to dělají dokonce schválně; že snad z toho svého tupého necitu mají jakousi těžko pochopitelnou úchylnou radost; anebo jsou k svému nevychovanému, bezcitnému, netečnému hovadství s lidskou tváří vychovávána, takže s chladným klidem minou mrtvolu, klidně s chladným klidem zajedou živou bytost, úplně se stejným přehledem, jako odhodí odpadek kousek od odpadkového koše a ani je při tom nenapadne, že by jej měla uklidit. Oni za to nemohou; oni byli jen vychováni všechno přehlédnout a ničím se nedat vyvést z míry. Ale takovéto přehlíživé hovadství s lidskou tváří budí hrůzu a strach největší.

Na kraji lesa, přes nějž mířím k svému opuštěnému rybníku, stojí zase vozidla houbařských hovad. Jedno, dvě, tři... a uvnitř lesa další dvě. Vidím i osádky těch vozů. Hnusná odporná hamižná hovada provozující zde svůj nenažraný zlozvyk. Jeden tak hulí, až se z něj kouří. Odporné hovado s lidskou tváří!

Co to dělají? Pokud vím, je kouření v lese přísně zakázáno; a v lese platí rovněž zákaz vjezdu motorových vozidel; na okraji lesa byla dopravní značka, dokonce dvě! Ale kde jsou nyní policajti, kteří zaměňují tak často a rádi své služební povinnosti za pouhé vybírání pokut? Tady mají zrovna krásnou příležitost k výdělku a k vykázání činnosti! Policajti však nejsou. Hub chtivé huby jsou pány lesů. Ještě že už tu nestanuji.

U rybníka jsem pánem já. Tady je pohoda, naprostá pohoda a volnost bez lidí a bez šatů.

Na noze mne náhle zalechtal vzácný velký brouk střevlík zlatolesklý. To je krása! Třpytí se v letním sluníčku. Ale je poznat, že slunce neodvratně klesá stále níž. Už není tak vysoko, jako začátkem léta. Dnes jsem přijel k rybníku ve stejnou dobu jako včera, avšak mé uválené skryté místečko stínil vrcholek lesní břízy. Až za několik chvil osvítilo mé nahé tělo plné výsluní. Klesá to níž a níž. Konec krásného, leč zkaženého a smutného léta se blíží.

Na zpáteční cestě sbírám a jím zralé spadané slivky podél silnice. Jsou výtečné. Tak má chutnat pravé české, dokonale uzrálé ovoce, ne ty tvrdé, kyselé peluňky kdoví odkud přivezené, které prodávají v krámě městským chudákům, kteří v životě nepoznali nic lepšího, nic pravého ani nic přírodního!

Doma se smutně probírám tátovými fotografiemi. Jednu jsem zasadil do ozdobného rámečku a umístil k urně. Už je z toho pěkný památník. Probíraje se stále víc tátovou pozůstalostí, zjišťuji ke svému údivu, že jsem jej pořádně neznal. Naše životy se jaksi příliš minuly. Když jsem byl malý, táta byl většinou mimo domov v práci, a když jsem vyrostl, byl jsem mimo domov zase já. Teprve až odešel táta do důchodu a já se vrátil ze světa domů, byla ta správná možnost se lépe poznat a začít konečně pořádně spolužít. Jenže tehdy jsem právě propadl kouzlu naprosté samoty, poustevnictví a pustých lesů. A nebylo zbytí. Procházel jsem kolem táty bez povšimnutí, netečně a bezcitně, jako by tu měl být se mnou navěky, ačkoli on mě nepřestal mít nikdy rád, a nepozorovaně zatím stárl a chřadl. Vůbec jsem ho neznal. Stále byl se mnou, i když jsem byl úplně sám. Často jsem ho nenáviděl, zatímco on plakal lítostí, že je mým domovem spíš širý kraj a temný les. A když jsem konečně pochopil, že je starý a nemocný a že potřebuje mou účast, lásku a péči, bylo již na všecko příliš pozdě. Ach, kdyby tak bylo lze vrátit čas... všecko bych v životě zařídil jinak, úplně všecko. Ale už to nejde, už to nejde... jak říkával před smrtí můj drahý táta.

Proklatý les, proč jsem tam lez! Do konce života zůstanu na světě sám; do konce života se tím budu užírat. Je tady se mnou sice ještě máma, ale s ní je to stejné jako být sám; ta mi tak nerozumí, jako mně rozuměl táta. Pozdě, na všecko je už pozdě, když táta umřel. Teď už to bude jen samá hrůza, nikoli život jako dřív, kdy byl táta ještě živ. Proklatý les, proč jsem tam lez!

Jako nějaké zraněné zvířátko zalezl jsem si do svého koutku v lodžii, odkud poslouchám sotva slyšitelné pípání ptáčků a dívám se odtud na stromy a do mračícího se nebe. Zvedá se vítr od blížící se bouře, která mne zahání dovnitř. Zas už je večer. Jak ten krátký den rychle uplynul! Tak rychle jako celý život.

 

Pátek 30. srpna 53

Klopyty, klopoty, klop, klopýtám do lesa pod stan. Po ránu je oblačno až zataženo, ale po noční bouři už neprší. Musím se po cestě ještě zastavit v krámě pro chléb, abych měl celý den v lese co jíst. Ještě neotevřeli, ale před samoobsluhou již čeká hlouček prvních hladovců, kteří se nemohou dočkat, až se budou, hovada stádová s lidskými tvářemi, zase strkat a tlačit. Pouštím je všecky napřed, aby mi v tom svém bezohledném spěchu neokopávali zezadu nohy a nedýchali mi za krk ty jejich ranní smrduté výdechy.

Hned za vstupními dveřmi se utvořila zácpa s nákupními vozíky u polic s novinami a zeleninou. Nemohu dál. A přitom si chci jenom bez košíku rychle vzít balík chleba a rychle vypadnout! Nelze. Potichu zuřím.

Konečně se ta samočinně se shlukující hovada s lidskými tvářemi a s ostrými lokty trochu rozptýlila po ploše krámu, takže se mohu prokličkovat k policím s pečivem, sebrat svůj chléb, zaplatit za něj bez obvyklého čekání a zdržování a vítězoslavně stanout venku na volném prostranství. Sláva, jsem venku!

Nyní je přede mnou již jen liduprázdný prostor přírody, luk a hájů a volná cesta k mému lesu.

Mám obavy o stan, v jakém stavu se s ním opět shledám po několika dnech mé nepřítomnosti, ale je v pořádku, neporušen, nedotčen. Celý jeden volný den a noc v naprosté odloučenosti je přede mnou.

Hned se s chutí pouštím do přinesené snídaně. Při jídle vzpomínám na tátu.

V posledních letech před smrtí, kdy jsem jej krmil já, jsem z něj udělal téměř býložravce; maso nejenže nejedl, nýbrž sám dokonce odmítal. Oslabené tělo samo pozná, co mu škodí. Posledním jeho pokrmem v životě byl sladký zákusek po večeři, sestávající z kakaové rolády s pistáciovým tvarohovým krémem. To bylo naposled, co si na něčem pochutnal. Pak už jen přišla mrtvice, ochrnutí a trýznivá předsmrtná muka nosohltanem zaváděných hadiček a nitrožilně podávaných živných roztoků, která jej zabila. Navždy budu mít tu hrůzu před sebou. Takový strašný konec si nezasloužil.

Chudák táta; už je v Nenávratnu třiadvacátým dnem. Utíká to, ale vzpomínka je stále živá. Tu jeho zbylou roládu jsem pak sám plačky dojedl v lese na posedu u jasanového háje. Připadalo mi tehdy, že jím tátovo tělo. Tohle byla tenkrát ta pravá smuteční hostina, nikoli ta připitá, připitomělá hospodská veselice se zhovadělými příbuznými, která vypukla bezprostředně po tátově pohřbu!

Dospával jsem nedospané do jedné hodiny. Po obědě si čtu a vleže odpočívám. Pak odcházím na čtyřhodinovou toulku lesem. Při ní smutně vzpomínám na tátu a myslím na ten nezadržitelně plynoucí krutý čas, který nás stále od něčeho vzdaluje a k čemusi neustále přibližuje. A my bychom přitom tak rádi prodleli právě v tomto okamžiku navěky.

Je mi v lese smutno. Jeden den pro změnu, pro uvolnění a pro soustředění v naprostém osamění bohatě stačí. Pozoruji roztomilé veverky, které čile běhají kolem mne, nehybně sedícího a přemýšlejícího. Jaká milá zvířátka! Jak dovedou zarmouceného člověka povzbudit v jeho žalu! Možná si pořídím nějaké přítulné zvířátko, třeba mazlivou kočičku nebo věrného králíčka, abych nebyl jednou doma tak zoufale osamělý. Už bych to byl dávno udělal, ale máma nesnáší zvířata, protože se jich bojí a nemá je ráda. U psů ji zcela chápu, ty já také nenávidím, ale takový tichý, nenáročný, čistotný a vnímavý tvor, který vám dělá společníka v potřebě něhy a sounáležitosti s někým blízkým, to není tak špatná věc.

V lese je klid a mír. Na rozdíl od Baldského lesa sem nelezou žádná nenažraná plenivá hovada s lidskými tvářemi a houbařskými košíky. Tady je od nich pokoj, klid a mír. Po dlouhé době a na krátký jeden den je to tady vcelku příjemné. Letos stanuji v lese již na neuvěřitelném šestém různém místě! Doufám, že už se až do podzimu nebudu muset kvůli nějakému vlezlému hovadu s lidskou tváří stěhovat jinam posedmé.


Sobota 31. srpna 53

Ráno po šesté hodině jdu zroseným lesem a zmlženou krajinou domů. Přes cestu mi přeběhly dvě plaché srnky. Bylo to milé. Nemilý byl však pochod předměstími, kde běhali blázniví běžci a běžkyně a ošlapovali hovňousci a hovnařky se psy. Nikoho jiného, než tato otravná, ba nejotravnější hovada s lidskými tvářemi, jsem neviděl. Jako by se všichni zbláznili do běhání a do psů. Nenávidím psy! Ještě víc však nenávidím ta blbá hovada na druhém konci vodítka. A dále je dělím na hovňousky, to jest na ty, kteří hovna po svých psech poctivě sbírají a uklízejí – těmi pouze pohrdám – a na hovnaře, to jest ty, kteří nechají psa vysrat a klidně to hovno (často zvíci lidského) nechají ležet a nevšímavě jdou dál – ty k smrti nenávidím. Dále nesnáším, oboří-li se na mne nějaké psisko, často to úplně nejmenší, avšak nejdovolenější a nejhlasitější. Tak jako dnes ráno u nás na sídlišti. Babu blbou, která se venčila s ním, jsem zpražil tak přísným pohledem, až celá viditelně znejistěla a jala se aspoň naoko předstírat, že psíka umravňuje. Tím jsem se uspokojil a kráčel jsem důstojně, avšak naštvaně dál. Podvraťák za mnou ovšem ještě jednou dvakrát zahartusil. Příště půjdu ještě za tmy, nejlépe v noci. Prázdniny se stejně chýlí ke konci, tak zase budou noci liduprázdné, volné a klidné.

Když ve městě otevřeli krámy, vypravil jsem se na další dobrodružnou výpravu: na nákup. Pro většinu lidí obyčejná, ba nejobyčejnější věc – pro mne napínavý podnik od začátku až do konce, ale v žádné části té dobrodružné výpravy, podobné téměř lovu nebezpečného zvířete, si nejsem jist hladkým průběhem. Dnes se mi v krámě při placení stalo již podruhé v krátké době, že mi pokladní shodila jeden kus zboží z pásu na zem! Nejdřív to byla krabice se šťávou, tentokrát ovesná tyčinka. Neuvěřitelně neobratné zaměstnankyně! To je následek toho, že někdo neumí odebírat věci z nějaké hromady od těch nejvrchnějších. Měli by to vyučovat na školách. Starší ženská, která stála v řadě za mnou, se pro tu shozenou tyčinku shýbla, že mi ji podá. Stihl jsem ji zvednout dřív. To vypadám tak starý, že mi chtějí pomáhat ještě starší ženské? Nevím. Vím jen to, že při takovýchto rozčilujících nákupech rozhodně nemládnu.

Jedu se koupat. Mám na to poslední dva dny vskutku horkého léta; pak už je hlášen déšť a celý další týden již jen slabé teploty pod dvacet stupňů.

Přejetý zajíc, kterého jsem minule soucitně odhodil ze silnice na kraj sklizeného pole, zmizel. Asi si ho vzala liška. Švestky u cesty padají se stromů dál jako shnilé a stále jsou výborné. Rojí se kolem nich na zemi mnoho vos. Několik čerstvých švestiček přivezu mámě na ochutnání, ať pozná vzácnou chuť opravdu zralého českého ovoce. A zadarmo!

U rybníka je blaze, koupe-li se a sluní člověk jen tak naze. Voda je teplounká a sluníčko z posledních sil pálí a hřeje na nahém těle i na obnažené duši. Tady nemusí nic člověk předstírat ani si nasazovat neupřímnou lidskou tvář. Tady člověk není hovadem a hlavně není s hovadem, například s houbařem. Houbařící hovada, jichž bylo dnes v lese také dost, k rybníku nechodí, ježto je to vzdálenost a hub tu není dost. Hovada neodvážila se dokonce ani zajet s vozy dál do nitra lesa. Asi se mé minulé úvahy silou myšlenky přenesly až k nim, takže hovada dostala strach z policajtů. Dnes bych je také mohl za porušení zákazu vjezdu nahlásit. Proč ne? Udávání je v současné době, jako v každé nesvobodné společnosti, velice oblíbeno a velice podporováno. Ale co bych se obtěžoval; mně stačí, že hovada houbařská nelezou až k rybníku. Nejsou tu už ani ta krvežíznivá hmyzí „hovada“ čili ovádi. Jediným krvesavcem, jehož jsem si všiml, byla ve vodě plovoucí navrátivší se malá pijavka. Ale mně krev neupila. Dřív tu bylo pijavek víc a větších.

Bylo tu hezky. Tak zase oblékat ty protivné šaty, jež nesmyslně musejí skrýt nahotu mou. Tak ještě zítra znovu nashledanou.

Máma, kam sedne, tam po sobě zanechá loužičku, ačkoli používá vložky. Musel jsem si převléci prostěradlo, na které mi sedla! Často se máma navíc chová jako pomatený blázen. Novou smlouvu na elektřinu, přepsanou na její jméno, dosud neodeslala, protože je to prý na ni složité a prý tomu nerozumí. Ale když jsem jí tedy řekl, aby mně to dala, že si to přečtu a budu z toho třeba moudřejší, tak propukla v zuřivý pláč a nechtěla mně to dát! Nakonec mně to ale dala, když jsem naštvaně prohlásil, ať si s tím dělá, co chce. Bylo to úplně jednoduché: zjistil jsem, že novou smlouvu bylo potřeba pouze podepsat, oskenovat a poslat. Úplně jednoduchá záležitost. Měl jsem to raz dva. A máma se kvůli takové hlouposti chová jako naprostý blázen!

Večer jsme si spolu prohlíželi naše staré rodinné fotografie. Máma je sice šílený blázen, ale paměť má zatím dobrou. Ona je jediná, která dovede popsat všechny fotografie a pojmenovat správně všechny naše příbuzné a předky na nich zachycené, zatímco já objevuji úplně nový světadíl. Říkám jí, aby ty fotografie včas označila, než ztratí paměť, jako ji před smrtí ztratil táta, nebo než taky umře, aby naši potomci věděli, co ví ona a co by bylo škoda zapomenout. Ale kdepak máma; ta má na všechno dost času, jsouc jí přednější kdejaká hovadina z nejnovější výroby televizních úchylných zvrácenin, kterými jsou krmeni takoví, jako ona, to jest tupá, blbá hovada s lidskými tvářemi. Kde je vysílána jaká nejzvrácenější úchylárna, máma jim na to zaručeně čumí. A já jsem se pořád podivoval nad tím, že se jim to vyplatí takhle blbnout lidi, které přece nemohou při troše toho rozumu za nic na světě přinutit, aby jim to žrali. A ejhle, tu máme vzorek v naší mámě! A že takových pitomých hovad u nás je, to je jisté!

Připadám si tak sám bez táty. S tátou jsem se mohl aspoň dívat na staré dobré české filmy. Stýská se mi po tátovi. Teď už jsem na všechno sám.

 

Neděle 1. září 53

Ráno se vydávám na další dobrodružnou výpravu mezi místní lidojedy do blízké samoobsluhy. Přemnožení divoši kolem krámu přešlapují se svými psy, kteří na sebe zuřivě štěkají. Není snad jediného hovada s lidskou tváří, aby se tu neprocházelo společně s hovadem se psí tváří!

Bez újmy jsem se prokličkoval dovnitř jejich posvátného chrámu žranice a spotřeby, abych si pro sebe pokud možno nenápadně také urval něco těch skromných skýv.

Sváteční tlačenice byla ohromná, naštěstí byly otevřeny obě pokladny, takže to šlo ráz na ráz. Pokladní ovšem byla jakási zmatená: drobné mince, kterými jsem dorovnával účet, by mi málem nechala, kdybych ji na ně neupozornil! S rozpačitým úsměvem poděkovala starému poctivci, který se tou zdánlivou poctivostí prostě jen nechtěl vydávat v nebezpečí sežrání zaživa těmi rozzuřenými lidožroutskými divochy. Poctivost tohoto druhu je ostatně mezi těmi nepoctivými hovady tou nejběžnější a nejpoctivější obranou.

Prokličkoval jsem se s nákupem mezi lidojedy šťastně domů a jedu se koupat. Je krásné horké počasí, na obloze ani mráček. Dnes možná naposled. S prázdninami zřejmě skončí i to báječné žhavé léto.

U lesů výrazně ubylo vozidel houbařů, zato pěších přibylo. Jeden z nich s psím hovadem velikosti divokého koníka Ryna již zdálky uctivě zdraví mé ctihodné šediny a dvě ženské právě vstupují na pěšinku vedoucí přímo k mému bývalému stanovišti. Ještě že už tam neležím.

U rybníka jsem úplně sám, úplně nahý a úplně svobodný. Stín ohlašující k jeseni ponenáhlu klesající slunce však postoupil zase o něco dál a zdržel se o něco déle na mém místečku skrytém pod vysokým břehem rybníka. Bylo mi docela chladno. Sluníčko nicméně zanedlouho pěkně pálí a hřeje, počasí mně přeje, koupu se, sluním a k lesům a paloukům hledím. Pouze jednou jsem viděl projet kolem jakési hovado s lidskou tváří na jakémsi vozidle do lesa, které si tu tvář mohlo ukroutit, koho že to vidí po břehu chodit úplně nahého. Jím nevzrušen, klidně jsem se znovu uvelebil ve svém úkrytu pod břehem rybníka a krátce dokonce na sluníčku usnul.

Je čas k obědu. Naposledy jsem se smočil ve vodě, pohledem se rozloučil s tímto odlehlým rybníkem, s těmito rozlehlými lesy, širými poli a bujnými lukami a jedu domů.

Švestky lemující venkovskou silnici shodily již skoro všechny sladké plody pozdního léta na zem, kde hnijí a kde na nich hodují navinulou šťávou zpité vosy. Také jsem ochutnal to výtečné přezrálé ovoce, které se rozplývá na jazyku jako divotvorný pokrm bohů veškeré přírody.

Večer prší. Déšť má ukončit letošní horké léto, které nesmazatelně poznamenal strašlivý stín tátovy smrti. Zatím je ještě teplo. Zatím mám ještě v lese postaven stan. Zatím ještě žiji. Ale jak dlouho ještě, než podzimní přijdou deště?


Pondělí 2. září 53

Prší celý den. Škaredý den. Přesně před měsícem měl táta také škaredý den, ačkoli bylo tehdy krásné počasí: ranila ho mozková mrtvice – začátek jeho blízkého konce.

Pořád jsem na tu smutnou událost našich životů musel nad ránem vzpomínat, zatímco za okny plakalo místo mne zamračené nebe a kapky deště občas zaklepaly na okno jako duch zemřelého táty. Ani dospat jsem nemohl.

Určité vzpomínky však blednou. Zjistil jsem ke své nelibosti, že si stále hůř a hůř vybavuji tátu usměvavého a spokojeně se tvářícího, kdežto úděsné obrazy jeho smrtelného zápasu vidím před očima stále živé a strašné. Ty pěkné vzpomínky na živého pokojného tátu se víc a víc smazávají z paměti, avšak ty nejhroznější zážitky jeho umírání se mi vryly do mozku silou drásajících drápů nelítostné doktorky Smrtky.

A tu v noci náhle praskla sklenička od zažehnuté smuteční svíčky před tátovou urnou, když jsme se jakoby spolu dívali na jeho oblíbenou veselohru s Vlastou Burianem Pobočník Jeho Výsosti! – Ten film byl mimochodem natočen roku 1933, tedy ve stejném roce, kdy se táta, malý Otík Pojar z Klatov, narodil. A zrovna při tomhle filmu a zrovna v předvečer druhého dne v měsíci, kdy jej ranila mrtvice, praskne najednou svíčka! Podivná shoda, podivný úkaz, podivné znamení! Nakonec začnu věřit na duchy a na záhrobí.

Ráno teče z kohoutků rezavá voda barvy zaschlé krve. Dole před domem u tekoucího kanálu stojí nápis ODKALOVÁNÍ. Chtěl jsem si proto v krámě koupit čistou balenou vodu, abych měl aspoň na šálek kávy, ale nemají než samé ochucené nebo perlivé vody. To je k nevíře. Naštěstí je doma už voda z vodovodu čistá, když jsem se vrátil. Ale že by se někdo obtěžoval něco oznámit předem nebo aspoň kváknul jako žába na prameni, že něco chystají dělat s vodou, to ani náhodou. Jen platit, platit, platit – a ty si, plátce, sežeň vodu třeba v mláce!

Večer pozvali mámu příbuzní na návštěvu. Já jsem zůstal doma – sám. Měl bych si zvykat. Teď už budu pořád sám – bez táty, ale v duchu stále s tátou, později nakonec i bez mámy, až i ona jednou umře. Bude to smutný konec života.

Venku stále prší, stmívá se a teplota klesá. Koupil jsem si k zítřejším narozeninám Telemannovu Vodní hudbu (za 199 korun). Tohle jeho hudební dílo jsem si dlouho přál mít. Je to krásná, nápaditá a leckdy i trochu rozverná hudba. Pro Telemanna mám slabost. Nahrál jsem si to do všech tří mých počítačů a také do přenosné paměti, z níž mohu hudbu poslouchat v malém přehrávači nahoře na skříni nebo třeba v televizoru. Hned to toužebně poslouchám. Je to nádherná hudba, v pomalých skladbách i smutná. Krásně smutná, jak jsem říkával tátovi. A venku stále prší a snáší se tma.


Úterý 3. září 53/54

Dnes je ten slavný den, kdy jsem byl narozen – v noci před čtyřiapadesáti léty. Den ani ne tak slavný, jako spíše smutný, protože nám připomíná, že léta přibývají, my stárneme a náš život se chýlí ke konci. Od určitého věku už člověk nemá celý život před sebou, nýbrž za sebou, a spěšně spěje vstříc smrti. Tátu už si doktorka Smrtka vzala minulý měsíc. I tím jsou moje dnešní narozeniny smutnější.

Ráno je venku slunečno, chladno. Motá se mi hlava po probuzení a točí se se mnou svět. To se mi ještě nestalo. Připadá mi to, jako kdybych měl umřít. Myslel jsem, že snad nevstanu! Takhle to začalo tátovi. Určitě mě to jednou také klepne. Mrtvice si nás najde všechny a všecky nás zahubí.

Máma mně přeje k narozeninám všechno nejlepší. Dává mně uslintanou pusu na tvář a dvousetkorunu na toho nového Telemanna, kterého jsem poslouchal celou noc ve spánku. Možná mám tu motolici z té jeho Vodní hudby, na které se pohupoval prám mých snů. Radši bych byl, kdyby se vrátil táta. Máma ovšem vzápětí připojila k přání poznámku, abych si šel raději shánět práci, místo abych šel dnes do lesa, právě dnes, v den mých narozenin. To vím také, že budu musit do práce. Ale práce neuteče, prachy zatím jsou a léto, byť chladné, smutné a osamělé, dosud neskončilo. Zkazit si život nevolnickou prací mohu kdykoliv jindy, ale les je právě dnes ještě pohostinný a dosud je v něm skryt můj stan, můj kryt. Co doma? Byl jsem tam minulé tři dny. Co doma, když tam už není táta? Dokonce i jeho popel, podobizna a neviditelný duch jsou mi milejší než máma, která zaleze k sobě do ložnice k bedně s pitomou ohlupující televizí a já jsem stejně sám. Na rozdíl od táty máma nemá ráda staré české filmy ani starou barokní hudbu. Tak co s ní doma?

Kráčím ranním lesem. Blízko krmítka jsem zahlédl malé srnčátko. Roztomilé přivítání. Dál už to tak roztomilé nebylo. Cestou po okraji lesa přijíždí chlap na kole. Pomyslil jsem si: „Určitě to je ten podivín, který mi každé ráno leze do lesa, kde se prochází chvilku po paloučku a jede zase pryč.“

A také že ano. Chlap zastavil, počkal, dokud jsem mu nezmizel z očí, a teprve potom zajel jako obvykle do nitra lesa. Vida, také se vyhýbáš lidem! Tady ovšem končí veškeré výhody výlučnosti, sejdou-li se dva podivíni na jednom místě.

Podivný chlap se jako obyčejně potuluje po jeho oblíbeném lesním paloučku. Pozoruji jej zdálky, schován v hustém lesíku. Za chviličku jde i s kolem zpátky. Už je pryč.

Zalezl jsem si do stanu, zamotala se mi tím opět hlava, asi z nevyspání, z únavy či snad z počínající smrtelné nemoci, a lehl jsem si. Je krásný slunný den a mně se chce jen ležet a spát.

Po obědě jsem vstal – zase se mi zamotala hlava – a šel jsem ven, někam na sluníčko. Napadlo mi, že bych se mohl jít podívat ke Korouhvi na plané švestky.

A tak jsem šel. Prošel jsem lesem, kde jsem nejméně rok nebyl. Za ním se přede mnou rozestřel nádherný široký rozhled na naši krásnou rodnou Vysočinu, na její důvěrně oblé kopečky oživené stádečky krav. Je to úchvatný pohled, který ohromuje pokaždé, natož nyní, po roce odluky a ztrát. Nikoli bez lítosti vzpomínám na dobu mého mládí, kdy jsem se tímto krajem svobodně toulával.

Tam v údolíčku přede mnou, z nějž se vypíná jen kostelní vížka, leží hroby mých předků a také tátův popel tam zanedlouho bude dlít.

Napadlo mi, že si natrhám něco švestiček a posadím se na prostou lavici bez opěradel stojící u polní cestičky vedoucí dolů do vsi.

Ale jaké bylo moje překvapení, došed k zakrslým planým slivoním, když jsem zjistil, že na nich žádné ovoce není! Prostě se letos neurodilo, tak jako se neurodily blízko mého lesa ani divoké višně a třešně. Smůla.

Ale na tu lavičku jsem se posadil i bez švestek. Hleděl jsem zamyšlen dolů do vsi a na okolní stráně, cesty a lesy. Blízko vedle mne na louce za drátěným ohradníkem se pásly čtyři kravičky. Sluníčko mne hřálo. Bylo to příjemné a hezké. Škoda, že jsem si s sebou nevzal jídlo a pití. Býval bych si byl udělal pěkný výlet do vsi a dál za ni, do lesního Údolí nebeského klidu. Zašel bych se podívat na hřbitov, na bývalé dědovo stavení a nahoru do skal. Všechno bych si prošel.

Nu, co. Udělám to někdy příště. Kdyby tak mohl jít se mnou táta... Ale nemůže. Bolí to. Ta náhlá siroba je strašná.

Vracel jsem se pomalu otevřenou krajinou do lesa. Ale i tady v té pustině okolo mne proběhla jakási bláznivá běžkyně, taková holka, ještě děcko snad školou povinné!

Nic není dokonalé. Vracím se do lesa se smutkem v duši. Bez táty se pojednou cítím tak děsivě osamělý na tom světě, a lidi, ta hemživá hovada s lidskými tvářemi, která všude běhají, přitom nenávidím. Bude to hrozné mezi nimi žít a pracovat a nemít už nablízku živou duši, která by mne tak chápala a měla tak ráda, jako duše tátova. Je to strašné, že bývalý samotář a nepřítel lidí si nyní stýská na osiřelou samotu, v které jedině je schopen klidně a mírně žít.

Došel jsem ke stanu a zouval si boty. A znovu se mi zatočila hlava! To už je podezřelé. Co jen to může být? Možná se usoužím žalem. Lehl jsem si a odpočívám. Připadám si starý, nemocný a zoufalý. Pěkná oslava narozenin!

Musím znovu vstát a chodit. Takto nutkavě chodíval táta. Nevydržím ležet, protože mne pronásledují neklidné vidiny ještě živého táty. A tak chodím křížem krážem lesem jako bloud, jenž nenachází nikde klidný kout.

Teprve na loňské své lesní zahrádce Srnonošově jsem nadlouho prodlel v zadumání a ve vzpomínkách na ten krásný život, jaký jsem zde loni a předloni a předpředloni vedl.

Zde také mne zastihl počínající soumrak a večerní chlad, který mne roztřásl a probral ze sladkobolných snů. O každých mých narozeninách opravdu vždy začíná nový rok, protože ten starý s teplým létem jakoby skončí. A teplé, horké léto skutečně letos již skončilo.

Táhne mne to domů, do tepla domova, jako tažné ptáky přitahují teplé jižní kraje. Jenomže teď můj domov značně vychladl; už tam není táta. Přesto cítím, že alespoň jeho duch je tam stále se mnou, kdežto tady v lese je mi samotnému úzko. Tak snad proto půjdu zítra ráno zase na jeden den domů.

další část >>>

<<< předešlá část