Misantropovy stránky

Úterý 25. června 53

Ráno v samoobsluze zase zdržuje u pokladny stařík, který ucpal pás a zpomaleně nakládá své zboží do tašky. Zase mám tu smůlu, že stojím jako blbec za ním zrovna já. Ptám se, jak je možné, že ti zdržovači vždycky vyjdou na mne? Vysvětlení je prosté: protože tam zdržují úplně všichni zákazníci a všichni jsou takoví blbí a zpomalení. Šílím! Při setkání s těmi hovady prostě ztrácím svou lidskou tvář.

Koupil jsem kilový skrojek červeného vodního melounu. Odpoledne nakrájím nejlepší, nejměkčí a nejšťavnatější kousky pro tátu. Teď rychle s nákupem domů!

Je horko. Jedu se koupat. Cestou přes les pro nesjízdné hrboly a vystouplé kořeny sesedám s kola a jdu pěšky. Les! Krásný, tichý, stinný les! Jako bych vešel rovnou do nádherné pohádky. Každý les je opředen tajemným kouzlem, kterým na mne mocně působí. Stýská se mi po tobě, lese! A z toho stesku, hned na místě, jako by mi ji nějaký lesní bůžek našeptával, jsem složil zcela novou a původní básničku:

Lesíčku, lesíčku,

zelený ty chráme,

kdy spolu budem chviličku,

kdy se zas setkáme?

Není to krásné? Jedu se vykoupat k rybníku, ale zároveň mi není odepřen ani les. Na les je ostatně dobrý výhled i od rybníka.

Přijel jsem ke břehu, vyrušil spící srnku, svlékl jsem se donaha a lehl si do trávy mezi kopretiny a jiné kvetoucí byliny, nad nimiž poletovali čilí motýli. Na vodě plovou lysky, poláci, kachny a jejich mláďátka. Ve vodě žbluňkají zelené žabičky a pod břehem se schovává malý ptáček konipásek. Počasí je teplé, slunné, voda je báječná a často se v ní svlažuji. Je to pohodové dopoledne, které nemohou zkazit ani krvežízniví ovádi, ani houbař na mopedu, který jednou projel podél protějšího břehu. Nenávistně jsem jej pozoroval skrz stébla vysoké trávy, v které jsem se před ním skrýval. Chlap mizerná jel kolem a nespustil oči z mého prostoru. Možná doufal, že místo postaršího nahého muže uvidí nějakou mladou nahou dívku. Já jsem zase doufal, že už se tady ten chlap nikdy neukáže.

V poledne se zvedám k návratu. Nechce se mi. Bylo to jako v ráji. Úplně nahý a úplně sám jsem se tam slunil, koupal, cákal, plaval přes celý rybník nebo jen u břehu, chodil jsem trávou po okolí a zasněně se díval na les. Zpátky jdu také přes les.

Tátovi mé melounové kousky chutnaly. Máma se s tátou po chvíli rozloučila s tím, že jede na hřbitov. Táta nechápal, proč si chce máma dobrovolně lehnout na hřbitov. Ale když máma odešla, táta mě uchopil za ruku a šťastně se usmíval. Jako kdyby čekal jen na to, až máma zmizí. Už jenom vstát a chodit mu chybí. Možná s tím čeká, až odejdu i já.

Dnes hrála z rádia Dvojka. Vyjící dědula je u toho zticha, ale já se nemohu soustředit ani na čtení, ani na psaní. Nezbývá mi než poslouchat. Úderem šesté hodiny se sestry chystají převlékat postele a nemocné, což je pro mne znamením, abych se s tátou pro dnešek rozloučil a šel domů. Tak tedy zítra na shledanou!

Středa 26. června 53

Horko dosahuje vrcholu. Přestal jsem kvůli tomu vedru prozatím i cvičit, poněvadž jsem se bál, abych se nezhroutil z přehřátí. Šly na mne mdloby. Na rybníce se téměř pořád chladím ve vodě, protože jinak se to ani nedá vydržet.

Přeplaval jsem rybník až k lesíku, abych se tam vysral. Záchodový papír nepoužívám. Kecnul jsem si jen tak bez jakéhokoli kouska oděvu na bobek a očistím se potom ve vodě. Tak nějak to s námi zamýšlela příroda.

Seděl jsem vykonávaje svou přirozenou tělesnou potřebu, byl jsem nahý, bosý, opálený a okolo mne byl jenom samý les. Pocity naplněného štěstí a úplné volnosti se mi rozlévaly po duši. Tak je asi šťastné každé divoké zvířátko, každý volný ptáček.

Teď by bylo vrcholem smůly, kdyby sem k rybníku někdo vlezl, zrovna když úplně nahý seru v lesíku na druhém břehu, daleko od kola, pokrývky i veškerého oblečení. To by bylo opravdu na vážné zamyšlení, kdybych měl takovou smůlu, říkal jsem si.

A také že ano! Netrvalo dlouho a skutečně projížděl kolem mého lesíka někdo na motorce. Běžel jsem se podívat k okraji, kam jede. Vypadalo to se mnou špatně. Chlápek objížděl rybník z druhé strany a já už se bál, že vjede na břeh, aby se podíval, čí je to kolo a kdo tam je.

Dopadlo to ale dobře. Motorka vjela do protějšího lesa a byla pryč. Mohl jsem klidně vylézt z lesíka a chovat se nenuceně jako prve.

Ta moje smůla je ovšem skutečně na zamyšlení. Já se ale nezamýšlel, protože už jsem to udělal tolikrát, že nepřijdu na nic nového a objevnějšího než na to, že jsem ten nejsmůlovatější smolař na světě a že kdyby byl na celém světě jediný člověk, připlete se mi do života zrovna tehdy, kdy to nejméně potřebuji. To není smůla, to je zákon.

Zanedlouho vyjel chlápek na motorce z lesa a jel kolem rybníka po protější straně zpátky. Tentokrát jsem se před ním nijak neschovával a dál jsem se choval tak, jako by tam vůbec nikdo nebyl: právě jsem tam stál zcela nahý, pil jsem z láhve a sestupoval pak po schůdcích do vody. Nijak jsem se za svou nahotu nestyděl, nezakrýval se ani neotáčel bokem nebo zády; bylo mi najednou všechno jedno. Ať mne vidí! Co se budu upejpat před jedním hovadem s lidskou tváří, když já tu svou lidskou tvář právě teď a tady s velkou chutí zahodil!

Táta dostal dopis od České televize. Byli jsme překvapeni, co od něj může tato protinárodní, protičeská, vlastizrádná štvavá vysílačka chtít. Má prý vyplnit jakýsi dotazník spokojenosti. Žádná spokojenost ani nespokojenost není. Táta se jim na ty srágory prostě už nedívá a já také ne, leda někdy výjimečně na nějaký hodně starý český film. Zajímalo by mne, kde vůbec vzali tátovu adresu; kdo jim ji předal nebo prodal a za kolik. Táta by se jim na nějakou anketu vysral i dřív, když byl ještě mladší a při rozumu. Ale teď, v jeho nynějším stavu? Co od něj ještě kdo chce? Vždyť tátu už unavilo všecko na světě a chce mít od všeho otravování a od každého otravy konečně pokoj. Toho vola, co si ho k tomu úkolu vybral, bych chtěl vidět. Ten má určitě také značné potíže s rozumným uvažováním. Zjevně neuvažuje vůbec.

Táta je v odkladovně pro nepotřebné již třetí týden. Považuje již zřejmě nemocnici za svůj odvěký domov; na náš byt, kde jsme se spolu dívávali na filmy, a na balkón, kde jsme spolu sedávali, si nepamatuje. Neví nic. Sestry a ošetřovatele snad dokonce považuje za rodinné příslušníky. Když jsem se s ním pro dnešek loučil, nabádal mne, abych nikam nechodil a byl s ním „doma“. Nerozumí, proč říkám, že jdu domů, když jsem „doma“. To mu nevysvětlím. Hrozné. Tak dopadl můj nejoblíbenější nejbližší člověk, který se celý život kvůli rodině plahočil, pracoval, staral se, o cosi se snažil, cosi vybudoval, cosi nashromáždil. A k čemu to bylo? Zbyly po něm už jen ty vzpomínky na minulost; vzpomínky, na které si on ovšem nevzpomíná. Jako by nic z toho nikdy nebylo.

Dnes je mu také horko. Přinesl jsem mu pro občerstvení domácí okurkový salát. Snědl ho všechen. Pak se dostavily máma s mojí sestrou. Otočil se k nim po chvíli bez sebemenšího zájmu zády. Když pak obě naše ženské odešly, já jsem ještě hodinku u něj zůstal sám, a tu se ke mně zase otočil, chytil mne beze slova za ruku a výmluvně mlčel dál. Já jsem však věděl, že mi toho tím řekl mnohem a mnohem víc než komukoli jinému.

Čtvrtek 27. června 53

Horké dny pokračují. Noc byla také teplá. Před půlnocí jsem si na naší lodžii připomněl teplé loňské noci v lese. Ty byly nádherné! Tady je příliš dusno, i když máme okna neustále pootevřena. Jsem sice v lese každý den, ale to bych lhal, kdybych tvrdil, že mi to stačí a že se mi po něm nestýská. Zvlášť si to uvědomuji, když procházím lesem k rybníku. Kdysi jsem tu tábořil a procházel se tu všude okolo. Byl jsem zde doma. Teď jsem v tomto kouzelném lese již jen na krátké návštěvě, a to je sakra velký rozdíl. Příliš veliký rozdíl oproti minulosti! Nevím, jak dlouho to takhle vydržím. Něco se určitě stane. Něco se musí stát.

Dnes jsem si v mých soukromých přírodnických naholázních rozprostřel pokrývku pod břeh rybníka na palouku u lesa. Má to hned dvě nesporné výhody: není na mne odnikud zdálky vidět a nefouká tu tolik od otevřeného jeteliště. Projel-li či prošel kolem rybníka někdo – nevím nic, neviděl jsem nic ani neslyšel. Ani on. Kdyby někdo vyšel na břeh, shora by mne dole spatřil. Ale to by mi tak mnoho nevadilo. S jednotlivcem bych se vyrovnal, bylo by to jeden na jednoho; horší by to bylo se zpovykaným stádem hovad s lidskými tvářemi, kterých by na mne bylo mnoho – to bych utíkal – ale ty bych zase dopředu a včas uslyšel, neboť nedovedou držet huby. Takže jsem v klidu. Potřebuji-li se jít vykoupat, vyšplhám po břehu nahoru, obhlédnu, je-li čistý vzduch, a celý rybník je můj i s nejbližším přilehlým okolím.

Je horko a stále mám žízeň. Kolik vody s vitacitem za den vypiji, to je k nevíře. Doma větráme do průvanu, aby se ochladil vzduch, ale není to mnoho platné. Před domem ve stínu sedí sousedé jako hejno slepic v kurníku a čumějí nám přímo do oken. Hovadům v tom vedru stekla jejich lidská tvář jako zmrzlina po dřívku. Na lodžii na druhé straně bytu (na té jižní, sluneční) se nedá vůbec vydržet. Slunce nemilosrdně rozpaluje dlaždice do nesnesitelného žáru, čpí tu dým kuřáků a čumilové na mne zírají zdola také, což z pochopitelných důvodů nesnáším. Nevím, čím to je, že vždycky něčím upoutám jejich nestydatou pozornost. Proč zrovna já? Asi je to tím, že mívám na sobě jen spodky. Jednou na mne zdola z ulice ukázal prstem jakýsi malý kluk a oznámil své matce, že tam nahoře na balkóně je někdo nahatý. Všichni se okamžitě po mně ohlédli. Nebylo to pravda, měl jsem na sobě slipy, zdola zřejmě neviděné, a tak to možná skutečně budilo dojem, že jsem úplně nahý. Bylo to trapné. Připadal jsem si v tu chvíli jako nějaký přistižený úchylák. Přece se nebudu kvůli těm hovadům s lidskými tvářemi oblékat! Mohou být rádi, že si vůbec činím to násilí a opravdu nejsem před nimi zcela bez kouska oděvu! Samozřejmě jsem utekl do bytu a zavřel za sebou dveře, jako kdybych skutečně nahý byl. Utíkám ostatně, i když jsem oblečen, protože nesnesu na sobě jejich úchylné pohledy.

Táta si dnes sám svlékl košilku a leží polonahý. Také je mu horko. Na něj si nikdo pohoršeně neukazuje. Dostal punčový řez, smetanovou přesnídávku a banán. Mámu skoro nevnímá, protože to s ním neumí a záhy odcházívá. Nejradši má mne. Já na něj mluvím, starám se o něj, krmím jej a zůstávám s ním déle. Mne měl vždycky z celé naší rodiny nejradši. Není divu, že je to náklonnost vzájemná.

Pátek 28. června 53

Ze škol chodí haranti s vysvědčeními. Samé jedničky, vždyť každý má dnes právo na vzdělání, i hloupí a nevzdělaní, všichni mají dnes právo na samé jedničky. Nevadí, že neumějí počítat, číst ani psát; ono to nevadí. V životě to stejně nebudou potřebovat. Stačí si nasadit lidskou tvář a blbé hovado hned vypadá chytřeji. Může se stát i ministrem.

V krámě zase zdržoval u pokladny ten zpomalený stařík. Asi také vstává v osm hodin, jako já, a jde na nákup. Znovu jsem stál jako blbec na konci dlouhé řady hovad s lidskými tvářemi a ta moje polidštěná tvář už se mi samou netrpělivostí drolila.

Nemohl jsem se rozhodnout, zda mám jet opět na své soukromé nudistické koupaliště, nebo jít na opačnou stranu do lesa na višně a třešně. Nakonec jsem jel k rybníku. Bylo tam ale citelně chladno, třebaže alespoň jednou jsem se přece vykoupal. Z výpusti při tom na mne koukal malý bílý konipásek. Plaval jsem těsně vedle něj, ale on se nebál a dál mne klidně pozoroval. Zaujal ho ten podivný nahý tvor, jenž se noří do vody, kousek uplave od břehu a pak se zase noří z vody ven, aniž by jakkoli ohrožoval nebo si všímal malého drobného ptáčka, který ho zvědavě okukuje přímo nad ním z lávky.

Tátovi jsem přinesl do nemocnice banán v čokoládě s pudinkem a piškoty. To si pochutnal! Nejspokojenější je táta tehdy, když jsme tam sami dva. Drží mne za ruku a šťastně se usmívá. Jakmile přijdou máma a ostatní příbuzní, úsměv mu zmizí z jeho tváře, odcizí se a často se k nám navíc otočí zády. Já tahle skupinová setkání také nenávidím. I já se stáhnu víc do sebe a duch družnosti ze mne rázem vyprchá. Nejlepší je být tam s tátou sám. Člověk nemusí nic povídat, nemusí poslouchat žádné blbé žvásty, bohatě stačí mlčet a tiše být se svým nejbližším člověkem. Dvěma lidem to stačí; stádu hovad s lidskými tvářemi to nestačí nikdy.

Nejhorší je loučení, kdy je potřeba jít domů a tátu tam nechat samotného. Nikdy nevím, jak mu vysvětlit, že já jdu domů, zatímco on tam zůstane a domů už nikdy nepřijde. Připadám si jako naprostá sketa, která jej nechce vzít k sobě tam, kde měl tenhle odložený starý člověk ještě nedávno svůj domov. „Kam jdeš, kam jdeš?“ tak se vždycky téměř plačky ptá. A já si pojednou připadám zcela nesmyslně a provinile jako proradný lhář, když po pravdě říkám, že domů a že zítra zase přijdu.

Sobota 29. června 53

Jdu k lesu na višně a třešně. Je den hovad s lidskými tvářemi. Vychází to každý rok do puntíku. Kromě toho mám dnes také jmeniny: je Petra a Pavla. Asi se nechám úředně přejmenovat na Přemysla Otakara. Při nejbližší vhodné příležitosti si o to zažádám. Začnu znova.

Den lidských hovad se projevuje spoustou lidí a harantů všude po venku. Je to základní znak tohoto dne. Začínám si na ty lidi zvykat. Je to hrozné zjištění, ale je to tak. Už se jim tak úzkostlivě nevyhýbám, nicméně utíkám před nimi a od nich dál – v čase i místě. Je dobře, že si zvykám. Ono to ani jinak nejde, když se letos nemohu schovávat v lese. Ale nic na světě mne nepřinutí, abych se těm hovadům díval do jejich lidských tváří. Ten pohled by jistě zabil buď je, nebo spíš mne. Vždyť úplně stačí, cítím-li na sobě jejich zlé zabijácké pohledy, a hned se mi dělá špatně.

V lese panuje chladný stín a sváteční ticho jako v kostelíčku. Pouze s tím rozdílem, že tady nevisí žádné choré výjevy křižování, smrti a utrpení. Odmyslíme-li si občasné odpadky, které však rychle uklízím za láteření „hovada!“, zdá se být vše v naprostém pořádku. Les má zdánlivě život věčný. Je to ale křehké zdání a křehký život.

Došel jsem k mé loňské lesní zahrádce. Moje cestičky beze mne zarůstají. Beze mne to tu neuvěřitelně spustlo. Moje tajné pěšinky v lesní trávě, moje důlky vyseděné – všecko je pryč, je zarovnáno, je pohlceno lesem, který zahladil mé stopy jako sněhová vánice zimní cestu.

Pod jedním stromem stojí opřeno čísi kolo. Někdo tu je! Asi houbař. Naštěstí už tady nemám stan. Naštěstí? Raději bych jej tu měl. Bylo to tak krásné...

Ale nic už není jako dřív. Letos se všecko zkazilo. Ani ty loňské plané višně a třešně letos nejsou. Neurodily se. Myslil jsem, že je snad někdo tak důkladně otrhal, že nezbyla ani jedna, ale nikde nic není nejen na zemi pod stromy a na nižších větvích, nýbrž ani nahoře, kam by nikdo nedosáhl ani nevyšplhal. Prostě se letos nic neurodilo. Ani lesní jahůdky letos nejsou.

Sedl jsem si zdrceně na pokosenou zem, zády opřen o kotouč sena a vybalil jsem z nouze dvě ovesné tyčinky k snídani. Všecko se letos nějak pokazilo – i doma – a nic už není jako dřív, jako vloni.

Odešel jsem si sednout na posed do jasanového háje. Seděl jsem tam dobře půl hodiny. Bylo tam hezky. Nechtělo se mi zpátky mezi lidi, mezi ta hovada s lidskými tvářemi. Stačilo, že jsem jejich povykování slyšel všude kolem. Dostihl mne uvnitř klidného hájku i smrad z výfukových spalin od motorky, která projela při okraji lesa. Fuj, to byl smrad! Hovado alespoň zasmradí, nemůže-li ublížit či otrávit jinak.

Vrcholem dne rozjívených lidských hovad se stalo závěrečné posezení na lavičce v Liboháji před pomníkem mistra Jana. Přišly dvě ženské, patrně nemístní, a čučely. Rád bych byl odešel, ale čekal jsem, až odejdou, protože bych byl musel projít kolem nich. Nechtěly se hnout. Bylo to už trapné. Nevěděl jsem, kam s očima, cítil jsem, že rudnu, a jejich přítomnost mi byla navýsost nepříjemná.

Já nevím, co je to za lidi, že jim samým to není trapné takhle někoho obtěžovat. Já když vidím, že někde někdo je, kdo chce být sám, když vidím, že někde někdo třeba rozjímá, tak se takovému člověku tím spíš ohleduplně vyhnu, nehledě na to, že se každému vyhýbám zcela samozřejmě kdykoli mohu. Ale tyhle tupé ženské? Liboháj je prostorný a liduprázdný, místa je tu pro tři lidi dost; ale ony musejí čučet zrovna tam, kde duchovně rozmlouvám s naším národním světcem právě já! Co je to za hovada, to mně řekněte! Vyhnout se druhému člověku, který o druhé očividně nestojí, je slušnost; v mém případě i poznaná nutnost. Proč jsou ta hovada s lidskými tvářemi tak tupá? Tohle mi řekněte!

Dnes jsem s tátou v nemocnici sám. Ono je to tak lepší. Pro oba. Táta se na víc než na jednoho člověka nesoustředí. Já také ne. Já nesnáším i sestry, které občas přijdou na pokoj něco udělat.

Popřál jsem tátovi žertem k mému svátku. Nevěděl sice, že mám jmeniny ani jak se jmenuji, ale svoje jméno si ještě pamatuje – tak to ještě není tak zlé. Má dobrou náladu. Je rád, že jsem tam s ním právě já a jenom já. Nikoho dalšího nepotřebujeme; další člověk už by byl přebytečný, rušící naše vzácné tiché souznění.

Při loučení, které přijal tentokrát klidněji, jsem se jej zeptal, co mám od něj vyřídit mámě. Nic. Nemám jí nic vyřídit. Mám zase zítra přijít.

Neděle 30. června 53

Celou noc až do rána jsem ve spánku poslouchal novou nahrávku barokní hudby, kterou jsem si koupil k svátku. Jedná se o Bachovy Goldbergovské variace, provedené jedním naším českým kvartetem pomocí dřevěných dechových nástrojů. Je to velmi příjemná hudba. Čeští hudebníci (a němečtí) jsou nejlepší na světě. V tom se nám svět nemůže rovnat. A stála mne ta nahrávka pouhých 209 korun (virtuálních). Stejně mně ty peníze (papírové) nakonec dala máma, aby měla pocit zadostiučinění, že mne něčím podarovala. Ono je to jedno, protože beztak máme rodinný rozpočet společný; ale nešť! Hudba je to krásná, ať stojí cokoli, nebo ať nestojí. Prachy vzal ďas – nebo žid. Dobrá hudba je nejlepší dárek – stejně jako třeba dobrá kniha.

Ráno v samoobsluze jsem vystál obvyklou zácpu u pokladny – a tradá k rybníku! Dnes je obzvlášť horko. Sluníčko peče jako trouba a kůžičku mám od něho pěkně do hnědava. Užívám si v úplné nahotě a samotě nerušeného koupání a slunění. Je to nádherné. Společnost mi dělají jen dvě malé zelené žabičky a vodní ptáci. Jedna potápka se náhle vynořila přímo u schůdků do vody, vtom mne spatřila nad sebou stojícího, načež se bleskurychle znovu potopila, a byla pryč!

Léto je nádherné. A nejlepší je trávit je doma. Lidé jezdí k moři, do ciziny, do daleka, stojí je to spoustu peněz, pláže jsou tam přeplněné, plno křiku dětí, štěkání psů, musejí být oblečeni v plavkách, bydlet v cizím domě a snášet obtěžování kdekoho cizího a nepříjemného. Samozřejmě, že veřejné nudapláže jsou všude přístupny; ale já bych tam nešel. Tak jako jsou mi protivní oblečení lidé, byli by mi protivní i lidé zcela nazí. Já bych se mezi nimi styděl a cítil se trapně úplně stejně, jako mezi oblečenými. Jistě by se navíc mezi nimi vyskytovalo mnoho všelijakých dotěrných úchylů, kteří by mě chlípně očumovali nebo by se chtěli se mnou seznamovat a podobně otravovat a kdo ví, co ještě! Kdepak, nejlepší je být pěkně doma v pohodlí u liduprázdného rybníka, kde to znám a kde nikdo neočumuje mou přirozenou nahotu. Díky vám, lidé, kteří jezdíte raději k moři, že jste všichni tam a ne tady!

Dnes se mi to u rybníka zvlášť líbilo a o čtvrt hodinky jsem si to tam dokonce prodloužil. Musím však také domů na oběd a potom za tátou do nemocnice, aby tam nebyl tak sám.

Táta žíznivě vypil tři decilitrové stříkačky nemocniční šťávy s vodou, dostal ode mne roládu a smetanovou pochoutku s jahodami, pochvaloval si, že jsem to vybral dobře, a vyhlíží spokojeně. Je stále stejný. Nelepší se ani nezhoršuje. Snáší svůj stav s klidným a trpělivým odevzdáním. Co má také jiného dělat?

Pondělí 1. července 53

Ráno se v krámě zase u pokladny vybavovaly dvě ženské a já jsem za nimi stál jako blbec, než se vykecají.

Je horko. Na rybníku plovala malinká kačátka. Matka kachna (byla to čírka) nad nimi bděla na lávce k propusti a předtím, než skočila přede mnou do vody za uhánějícími tam kachničkami, do poslední chvíle snažila se být neviditelná přitisknuta k zemi. Marná čírky snaha.

Vedro je veliké. Jinak, než stálým ovlažováním ve vlažné vodě rybníka a ovíváním smočeného nahého těla větrem, nelze je snést. Leda v chladném stínu lesa kdes...

Odpoledne se strhla bouře. Bílý den potemněl jako večer a rozpoutal se prudký liják pročesávaný blesky. Ochladilo se příjemně a vzduch se osvěžil a vyčistil.

Máma kvůli té bouřce odvolala svou návštěvu v nemocnici, a tak jsem šel za tátou sám. Ono je to tak lepší.

Přišel jsem právě na roznášku večeře. Na jídelníčku byla tátova oblíbená krupičná kaše. Krmil jsem ho samozřejmě sám. Táta snědl celou misku a ještě si dal jako zákusek dortík, který jsem mu donesl. Je jako bouchačka.

Táta vypadá zdravě a na první pohled mu nic není. Jenom vstát... Jenomže to právě nemůže. Stačilo by málo, aby jako dřív úplně obyčejně vstal, odešel domů, skočil pro auto do garáže, naložil do něho celou rodinu a jelo by se někam k vodě. Jako dřív. Jenomže už to nejde. A nic už není jako dřív. A nebude. Staré a dobré musí udělat místo novému a špatnému. Dobří staří lidé musejí uvolnit prostor mladým hovadům s lidskými tvářemi. Nenávidím hovada s lidskými tvářemi!

Úterý 2. července 53

Pršelo a blýskalo se dlouho do noci. Ráno je ještě zataženo a chladno. Příjemná změna. Oblékl jsem si dlouhé maskáčové kalhoty a tričko, obul boty a šel jsem se projít do lesa. Není to úžasné a krásné, jak se nám příroda stará o pestrost? Jednou je horko, jindy prší a je chladno, a pořád nic není stejné a všecko se příjemně střídá.

Kráčel jsem cestou vzpomínek po svých lesních pěšinkách, které beze mne pomalu mizí. Připadá mi to už jako dávná minulost, že před pouhým rokem a krátce i letos jsem žil v lese pod stanem. Co bych za to dal, kdyby se to vrátilo. Jenže nic se nevrací, naopak všecko pádí kupředu. Les je pojednou beze mne cizí, nedomácký, nezvyklý. Tenhle hnědý suchý vysoký les býval kdysi dávno hustým zeleným mlázím, za jehož neprostupnou hradbou jsem se skrýval. Jak je to dávno! A letos to skončilo. Doufám jen, že nikoli navždy; že se vrátím, ač mlád již znovu nebudu. Čeká mne už jen neradostné stáří, nemoci a nevyhnutelná smrt. Vím, jsou to předčasně chmurné úvahy – ale ono to uteče, jako uteklo mé bezstarostné mládí!

Dlouho, předlouho jsem se dnes toulal po lesích a vzpomínal na lepší časy. Nemusím ani zdůrazňovat, jak se mi nechtělo domů, do města. „Domů“ – dřív to „domů“ znamenalo „do lesa“.

V krámě jsem zase jako blbec stál u pokladny za jednou ženskou s obrovským nákupem. Nekonečné čekání. Naštěstí aspoň nezdržovala placením kartou. Zezadu se na mne mezitím přilepili dva cizinci (podle řeči asi Ukrajinci). Jeden z nich se o mne otřel. Cítil jsem, jak rudnu.

Cestou k domovu náhle u chodníku zastavilo auto a spolujezdec na mne cosi volal ze spuštěného okénka. Neznal jsem ho; ale obracel se s něčím zjevně na mne. Vystoupil a slovensky mi začal nabízet přístroj na noční vidění, pilu, dalekohled, rybářské náčiní a ptal se, nejsem-li myslivec nebo rybář. Na všechny jeho drzé nabídky jsem odpovídal, že nic z toho nechci, nepotřebuji a nejsem ani myslivec, ani zasranej rybář. Jistě ho spletl můj zelený šat, a proto mě považoval za někoho, kým nejsem. S nepořízenou nastoupil zpátky do vozu k čekajícímu řidiči a oba odjeli.

Zatracení cizinci! Ti nám tady chyběli! Živí se to všelijak podezřele, nepoctivě, pokoutně, podvodně, překupnicky, jak vidno podle těch Slováků. Ti Ukrajinci tady zřejmě pracují na stavbě; a bude to zřejmě ještě horší, až udělají ubytovnu pro cizince v Liboháji, kam rád chodívám na procházky a kde nebyla dneska mimochodem ani noha. Množí se to. Když jsem šel odpoledne za tátou, viděl jsem ve městě černošku černou jako bota z opice! Lízala, svině černá, zmrzlinu. Doufám, že tu byla jenom na skok a že si tím skokem dalekým zlomí nohu. Stačí, že jsou tady všude rozlezlí zdomácnělí rákosníci z Vietnamu a jejich malí haranti. A ke všemu jsem v jednom projíždějícím voze zahlédl ženskou v islámském šátku – ale nejsem si jist, zdali mi ten obrázek nevykouzlila má zjitřená představivost. To by tady scházelo: mohamedáni! Vždyť už tady nejspíš jsou: mají v městě přece kebabárnu, hovada masožravá krvelačná! Já bych to hnal, všecky ty cizince! Ať každý táhne tam, kam patří, kde se narodil a kdoví kvůli čemu nekalému ze své vlasti odešel, a ať nedělá zlou krev v cizím prostředí! Vždycky to dělá zlou krev. Lidé nesnášejí cizí lidi. Já nesnáším ani naše bílé cizí lidi, natož všelijaké negry, rákosníky, mohamedány, cikány a jiné přitulačené přičmoudlíky. Jsou to všechno hovada, neboť slušný člověk zůstává doma a neotravuje sám sebou domorodé obyvatele. A ti, kteří ty cizáky snášejí, milují a vozí je sem, jsou hovada největší – hovada, která se pyšní lidskou tváří, ale přitom působí ve společnosti zlou a nelidskou krev. Nenávidím je.

Táta je stále stejný, v obličeji kulaťoučký, dobře živený, čisťounký, hladce oholený, hezký, tváří se jakoby rozumně. Nic na první pohled neprozrazuje jeho těžkou chorobu. Jen by mne zajímalo, jestli se někdy zbytky svého rozumu zamýšlí nad svým stavem; jestli si uvědomuje, že skončil. Zajímalo by mne, jestli má ještě nějaké touhy, naděje a plány. Nedovedu si vůbec představit, že bych já nic z toho neměl. Pokud člověk nežije s vyhlídkami do budoucnosti ani se vzpomínkami na minulost, což je tátův případ, pro co vůbec žije? Ono žít výhradně přítomností lze dost dobře také (a dokonce i šťastně), ale stačí to? Mně ne. Jednou možná změním názor. Jednou možná bude změněn můj názor. Pak ani nepoznám, že to prostě musí stačit. Nyní vím jen to, že zase budu sklíčen smutkem, až doma v pokoji uvidím tátova opuštěná sluchátka a budu vědět, že už jich nikdy nevyužije.

Středa 3. července 53

Chladno trvá nadále, a proto jdu opět na procházku do lesa.

Měl jsem si ale vzít tričko s dlouhým rukávem, protože ve stínu mi bylo zima na holé ruce. Je však hezky, les je téměř liduprázdný, až na dvě či tři hovada s lidskými tvářemi, jimž se lze snadno vyhnout, a to vynahrazuje veškeré nepohodlí.

Lesní jahůdky jsou červené, avšak kyselé, a borůvky jsou černé, avšak chuti mdlé. Roste hodně hub, ale samé prašivky. My, kteří houby nejíme, se na houby jen díváme.

Objevil jsem nádherně vzrostlou diviznu, jedinou svého druhu. Obdivně si ji prohlížím a čichám k jejím žlutým květům. Voní slabou, ale opojnou vůní. Musel jsem dávat pozor, abych nosem nevdechl některý z mnoha druhů hmyzu, který se také nechal přilákat lákavostí jejích velkých rozevřených kalichů a z nich linoucí se omamné vůně. Nádherná divizna se nachází u lesní silničky, a tak jsem zvědav, kdy a kdo ji zničí. Kdy, to s určitostí nevíme; ale kdo ji zničí, to víme zcela jistě: hovado s lidskou tváří. Kdo jiný?

Mám rád veškerou květenu i zvířenu; jen hovada s lidskou tváří nenávidím. Nejvíc, když po nich uklízím les.

Viděl jsem jedno malé srnčátko. Stál jsem v lese bez hnutí a ono se blížilo ke mně. Nevidělo mne. Několik kroků ode mne se zastavilo a začalo se rozhlížet kolem sebe. Zřejmě mě cítilo. Páchnu potem a člověčinou. Aniž by mne zpozorovalo, dalo se malé roztomilé srnčátko s velkýma ušima na útěk. Hezké a milé blízké setkání.

Spodní příčel posedu na okraji jasanového háje uhnila a upadla, když jsem na ni stoupnul. Je to velmi starý posed. Vím, že za tu dlouhou dobu, co jej navštěvuji, ho už jednou opravovali. Dostal tehdy nový žebřík a nové sedátko. Nyní se rozpadá zase. Jsem zvědav, jak dlouho na něj budu ještě šplhat, zda jej znovu někdo opraví nebo zda ho nechají ti, kteří ho postavili, spadnout a rozpadnout. Zdá se, že na něm sedávám jenom já a že se o něj nikdo jiný nestará. To by mě mrzelo, kdyby ho třeba zbourali nebo nechali ztrouchnivět. Kde bych si tak báječně pohověl?

Z vrcholu sjezdovky se otvírá daleký pohled až k pohraničním horám. Rýsují se na obzoru zcela zřetelně a ostře. To dělá ten chladný a čistý vzduch. Hezký rozhled.

V podřepu vnikám do lesních zákoutí jako do tajných zelených skrýší. Skryl bych se tu hned. Tohle jsem měl vždycky rád. Vnikat do nepřístupných lesních koutů a vědět, že tam budu sám a v bezpečí před hovady s lidskými tvářemi. Tak aspoň na několik chvil jsem nad nimi zvítězil!

V krámě jsem tentokrát nečekal jako blbec u pokladny, ale štvali mě lidé, kteří se mi pletli do cesty zrovna tam, kde jsem si vybíral zboží. Klidně k vám takové hovado přistoupí, jako kdybych tam vůbec nebyl! Jen tak tak, že mi ten dobytek nerozšlape košíček, který jsem si položil na podlahu, abych měl volné ruce! Když mně tohle někdo udělá, jdu radši jinam vzít si něco jiného nebo dalšího a vracím se k poličce s potřebným zbožím, až to hovado s lidskou tváří odtud odejde. Lidskou tvář to má – ale pod ní je to sprosté nevychované hovado.

Táta mne vítá v odkladovně pro nepotřebné s utrápeným výrazem. Vidím na něm, že je mu samotnému smutno. S mým příchodem se ihned rozveselil a nechtěl pustit mou ruku. Stále se ujišťoval, že tam budu s ním. Už je tam čtyři týdny. Škrábe se pod plínkami. Chudák táta je opruzený v oblasti bederní. Má to od toho, že ho dlouho nechávají mokrého, než jej přebalí do suchého. Ale to by ho ty sestry a ošetřovatelé musely hlídat a převlékat mnohokrát za den i za noc, na což tam asi nejsou zařízeni. Mažou mu to prý zinkovou mastí. Aspoň něco. Chudák táta. Je mi ho líto. Nechce mě pustit, když odcházím domů. Má po náladě. Plačtivým hlasem mne prosí, abych zítra zase přišel. Nenávidím tahle loučení.

Čtvrtek 4. července 53

Den před státními svátky už vlaje na mateřské školce veselá vlajka naší země. Do té mateřské školky jsem coby dítě chodíval a ty veselé slovanské barvy naší české vlasti jsem nosíval. Dokud byla naše česká státnost pro mne jaktěživou samozřejmostí, byly to barvy všední, které tu vždy byly se mnou a nikdy, zdálo se, nebude to jinak. Nyní, kdy je naše státnost ohrožena, slovanská ta trikolóra náhle jakoby září jasněji a prapor plá hned veseleji. Nikdy bych si byl nepomyslil, jak mi bude naše trojbarevná zástava jednou milá a vzácná. Inu, všecko zlé je na něco dobré, jak se správně říká, a všecko dobré je k něčemu zlému, jak se rádo zapomíná dodávat. Já nezapomínám.

Dnes jsem si vzal do lesa dlouhý rukáv a bylo mně dobře. Při procházce řídil jsem se heslem lužeského arboreta: „Popojdi a sedni, popojdi a sedni.“ Sedě na lavičce u lesní tůňky v nádherném prostředí bujné letní zeleně, přiběhla náhle veverka a šest kroků ode mne pustila se do velké houby. Mne přehlédla, poněvadž jsem se nehýbal. Pozoroval jsem tak z nejmenší vzdálenosti, jak jí veverka houbu. Ruka, opřená o opěradlo, mne už brněla odkrvením a potřeboval jsem ji svěsit, ale vytrval jsem nehybný, abych veverku nepoplašil a nepřišel tak o nevšední zážitek. Zvířata jsou zábavná.

Horší je to s lidmi. Co ta hovada dnes vyvádějí, to je děs. Nejenže jich je všude plno, úplná stáda hovad s lidskými tvářemi, ale navíc ještě po sobě nechávají hromady odpadků a hoven. Kudy chodí, hovada, tudy serou!

Pod rozložitou slovanskou lípou jsem dnes k svému zděšení nalezl tak obrovskou kupu různých lahví a dalšího odpadu, že jsem to odnášel nadvakrát! Od té doby, co je tady lavička, sem chodí haranti mizerní chlastat. Hlavně že ti parchanti nevychovaní chodí za školu stávkovat proti podnebním změnám (já žádné změny nevidím), ale že zamořují zemi nerozložitelným odpadem, to je jim jedno. Naše mládež! Umí to leda chlastat, hulit, čumět do krabiček, ale blbé je to jako hovado – s lidskou tváří ovšem. Tohle jestli je budoucnost naší vlasti, bez vlastní čisté země, bez krásných a moudrých knih, bez vlastního jazyka, bez citu, bez mravů, bez met a bez obsahu, pak se jí nechci dočkat.

V krámě jsem stál zase jako blbec před pokladnou a trpně jsem čekal, až se zákazník vykecá s prodavačkou. Vůbec jim to nebylo trapné, že mne přivádějí do rozpaků vyslechnutím jejich blbých žvástů. Oni rozpačití nejsou nikdy – přinejmenším přede mnou. Přede mnou padají všechny ohledy. Lidskou tvář si ta hovada ovšem zachovávají vždy. Já však dobře vidím pod ni i za ni!

Odpoledne kráčím městem směrem k nemocnici. Hovadskost těch lidských hovad je citelně přítomna ve všech jejich projevech. Osádky vozů nadávají kolařům a hrozí jim pěstmi z otevřených okýnek, chodci se pletou autům a auta chodcům, nějaká nehoda či bouračka je na spadnutí, není nejmenší a nejpostrannější uličky, kde by neproudily davy hovad s lidskými tvářemi nebo kde by nepojížděl nějaký vůz. Některý couvá, jiný se vyřítí zpoza rohu, kličkují, já kličkuji před nimi, náklaďák stojí přes celou uličku, chodci se mu vyhýbají po bocích a nemohou se vejít – jedním slovem blázinec. Kdyby náhle vypukla všeobecná rvačka všech se všemi, vůbec by mne to nepřekvapilo ani neudivilo. Udivuje mne spíš to, že se ještě neřežou. Však to přijde. Budoucnost je jejich, těch lidských hovad, jen ta mají budoucnost, jen k hovadství jsou pěstována, nikoli k lidství.

Do odkladovny pro nepotřebné dnes zase přišla s modlitbami a tělem a krví spasitelovou nějaká dvě hovada. Nevšímal jsem si jich a táta také ne. Za ním nepřišli. Navštěvují svými směšnými a strašidelnými obřady na vyžádání příbuzných jenom ty dva sousední dědky. Ti z toho stejně nemají pojem, ale hlavně že je zadostučiněno lidské tváři našeho hovadství. Je to dost děsivé. Příbuzní ty umírající trosky nenavštěvují, ale namísto sebe pošlou pánaboha v zastoupení dvou cizích lidských hovad. Sakra, nechte je umřít důstojně a nestrašte živé! Tahle nábožná hovada nectí ani život, ani smrt. Těm modlilům není vůbec nic svaté.

Pátek 5. července 53

Pátek – svátek. Ta hovada s lidskými tvářemi mají tři dny volna! Také to podle toho vypadá. Hříště je plné kopálistů, kteří hrají malou kopanou a řvou u toho jako tuři. Ochozy prázdné, aut však kolem plno a řvou jenom ta splašená kopálistická hovada.

Za koupalištěm na louce stojí také mnoho vozů a stanů a také tam pochoduje mnoho lidských hovad. Odhaduji to na nějaké technoparty. To bude zase odpadků tam i v širém okolí jako po výbuchu pohárkové pivní pumy! A uklízet to budu po nich zase jenom já, protože nesnáším procházky po smetišti. Příroda má být čistá – bez odpadků a bez hovad.

Dnes se to ale vůbec nedaří; hovada s lidskými tvářemi se rozlezla! Jsou všude, všude! Jedno cyklistické hovado v úplném dresu a s přílbou na kebuli vlezlo ke kříži na Šibeníku, kde jsem seděl na lavičce. Cosi tam pořád šramotil v kabele a hrabal se v nějakých papírech. Otravné hovado s lidskou tváří! Stále jsem čekal, až odtud konečně zmizí, ale nechtěl se hnout! Já myslím, že to dělal naschvál a pouze mně k vzteku. Znechuceně jsem se nakonec zvedl já a utrousiv potichu své opovržlivé „hovado!“ odkráčel jsem důstojnou chůzí dál.

Raději po několika setkáních s hovady, která opovážlivě nebo úkosem zírají na mne a na mou sváteční březovou soupravičku, odbočuji z pěšinek někam stranou dovnitř lesa, kde jedině je klid a samota. Tam jsem si sednul na paty zahloubav se nad nesmrtelností hovada s lidskou tváří. Nebýt mého starého posedu v jasanovém háji, kde jsem jako v ráji, a nebýt blízkého náhodného setkání s krásnou srnkou hebké srsti, od níž mne dělil jen vysoký porost netýkavek, považoval bych dnešní vycházku za ztracenou a svět za zničeníhodný.

V krámě bylo prázdno, ale stačili jen dva lidé a byl z toho zase trapas. S jedním jsme se málem srazili mezi policemi a druhý zase zdržoval u pokladny. Stačili tedy bohatě pouzí dva zákazníci na celou samoobsluhu, abych si tam opět připadal jako blbec. Doma za sebou s úlevou zavírám dveře. Sem se ta hovada nedostanou!

Odpoledne proudy vozidel řítí se ulicí a matka s kočárkem marně vyhlíží dobrodince, který zastaví a pustí ji. Čeká dlouho marně, neboť uvnitř vozů sedí bezcitná tupá hovada, sice s lidskými tvářemi, ale s nelidským srdcem. Ženská konečně přechází a směje se štěstím jako to blbé hovádko. Takoví jsou dnes skoro všichni lidé. Snad už ani nežijí a necítí, nýbrž jsou jen oživeni a ocitliveni.

Táta mne v nemocnici radostně vítá, chápe se mé ruky jako tonoucí stébla a tímto upokojen spokojeně se usmívá. Taky jedno hovádko. Dělám mu tichou společnost až do večera. Za okny šoumají břízy (jak říká Fráňa Šrámek) a na ocelovém lešení se hrdlička probírá peřím.

Sobota 6. července 53

Mistr Jan Hus upálen. K jeho pomníku dnes ale nejdu, protože se jedu koupat. Ani do krámu nejdu. Máma si včera pro sebe nakoupila a já nic nepotřebuji. Já se vůbec raději uskrovním. Hus byl na hranici pro pravdu upálen a já bývám v krámě pro žvanec dopálen. Hus byl v tento den církví upálen, já budu v tento den sluncem opálen. A na plavání a rozkošnické převalování v surovém vodním živlu jsem také nezapomněl. Po koupeli se mé zvlhlé nahé tělo třpytí kapičkami vody a je napadáno obrovskými ovády, jejichž štípnutí by jistě velmi bolelo. Nedávám jim, hovadům, k tomu příležitost. Několik hbitých plácnutí – a je po hovadech. Škoda, že se takto jednoduše nemohu zbavit i těch ještě větších hovad s lidskými tvářemi. To bych se uplácal.

Vracím se domů. Před naším domem sedí na lavičce jako kuřata tři malé děti našich sousedů „amerikánů“. Když jsem přijel s kolem ke vchodu, děti pozdravily a zvedly se k odchodu, aby mi nepřekážely. Děti-kuřata si šly sednout nedaleko do toho kurníku, kde úplně stejně jako slepice na hřadě a v řadě sedívají dospělí. Je to divné. Děti mají prázdniny, ale místo her a skotačení sedí nečinně vedle sebe jako skřivánci na niti a nevědí, co s volným časem. To za nás nebývalo. Možná je to tím, že v dnešních školách a školkách se děti baví, místo aby se učily, a tak se nenaučily využívat prázdnin k něčemu, co ve školním roce nebývalo za nás dovoleno, takže se nudí, ale hrát si samy nedovedou. A tak sedí jako pecky v meruňkách. Jen ty krabičky jim dát, aby měly co dělat s rukama a do čeho tupě zírat jako dospívající děti! Je to skličující pohled.

Za dveřmi jejich rodičů se na společné chodbě s námi válí opět kromě desítek bot také odpadky. Jako obvykle bordel jako u cikánů. Dnes je tam vyhozena jako pozůstatek slavnostního svátečního rodinného oběda krabice od pizzy. Naši „amerikáni“ nevaří, ale místo kloudného českého jídla žmoulají v tlamách kus suché placky. Představuji si je všecky kolem rodinného stolu, na kterém je položena otevřená placatá papírová krabice a všichni společně se cpou jakousi nechutnou amerikánskou plackou, kterou zapíjejí hnusnou amerikánskou coca-colou nebo pepsi-colou. Hovada. Jak jinak je nazvat, než bezduchá hovada s lidskými tvářemi? Příhodnější jméno mě nenapadá. A toto jsou naši nejbližší sousedé.

Po obědě se k nemocnici plížím postranními uličkami, abych se vyhnul co největšímu množství hovad s lidskými tvářemi. Víceméně se daří. Bývá to horší.

Táta mě v odkladovně pro nepotřebné radostně vítá, podává mi ruku a blaženě se usmívá. Zase jsme spolu. Zase je všecko v pořádku.

Po večeři se kroutí na posteli naříkaje, že se mu chce na záchod. Musí do plínek, jako vždycky, nabádám jej. Chudák. Musí to být pro něj něco hrozného chcát i srát do plínek a pak čekat, až ho milostivě nějaká cizí ženská přebalí a převleče do suchého. Já bych to také těžko snášel. Musí to být hrozné.

Neděle 7. července 53

Sousedovic haranti si postavili pod lodžiemi v trávě stan. Ach, osude, proč se mi vysmíváš? Natáhli jim tam ovšem shora dolů z bytu elektrický kabel; v noci jim tam něco modrého svítilo. I ti haranti mohou být pod stanem, ale já nic. Ach, krutý osude, proč se mi vysmíváš? Tátu ale nemohu nechat v odkladovně samotného. Tak nač vlastně žehrám? Dobrá otázka. Veselit se přesto příliš nemohu.

Zvlášť v krámě. To zas byla hrůza. Lidí jako nasráno a jakási mladá maminka se tam klidně a se spokojeným výrazem prochází s kočárkem! Nic nenakupuje, jenom se prochází sem a tam mezi policemi jako v nějakém parku a vůbec jí nevadí, že překáží ostatním, kteří nakupují. Ohromně pokrokový nezpůsob. Divím se, že ji odsud nikdo nevyhodí. Se psy se sem také nesmí.

Tlačenice před pokladnou je příšerná. Postavil jsem se na konec dlouhatánské řady za ženskou, jejíž mužíček vezoucí nákupní vozíček se bezohledně hrnul za ní a přede mne. Potichu zuřím. Kdybych takhle drze předbíhal já, to by mne hnali! Ale jim to ani nepřijde blbé.

Abych nevyvolával zbytečné křiky, předstírám, že jsem ještě cosi zapomněl vzít, a opouštím své místo v řadě. Za mnou se již tlačili další čekající a hbitě postoupili na mé uvolněné místo. Div se u toho nepotloukli. Při odcházení na druhý konec samoobsluhy jsem ještě zahlédl, jak ten chlap s vozíkem už od pokladny znovu pro něco odbíhá a opět předbíhá! Ta hovada si počínají jako z řetězu puštěná!

Obcházím obchod a na druhý pokus se pak vracím k pokladně. Naštěstí zrovna otevřeli druhou pokladnu. Byl jsem u ní jako druhý. Za mnou se ovšem tlačila další zhovadělá hovada s lidskými tvářemi a zle dotírala. Ani mě nenechali v klidu naložit nákup do batohu a málem mi při tom jedno to hovado šláplo na nohu! Nejradši bych do něho strčil a okřikl je: „Počkej si!“ Ale ovládl jsem se a byl jsem rád, že už jsem z krámu venku.

Hovada zatracená! Co to s těmi lidmi je, že se chovají jako zdivočelá hovada? Co je na tomhle stádu po sobě dupajících hovad ještě lidského? – Nic. Jenom ta nepravá lidská tvář.

Abych se uklidnil a uklidil z dosahu dalších lidských hovad, nasedám na kolo a ujíždím k lesům a rybníkům. Tam není nikdo nebo skoro nikdo a těm několika hovadům, které přesto potkám, hravě ujedu nebo je jízdmo rychle minu.

Pod hrází rybníka jsem rozložil svou zelenou pokrývku, svlékl jsem se donaha a slunil se. Je chladno, zahalí-li mrak hřejivé letní sluníčko. A když se mračny zatáhla celá obloha, oblékl jsem se a šel jsem se projít po lese. Kolo jsem nechal schované pod hrází.

Šplhal jsem na břeh a pomalu a nenápadně jsem vystrkoval hlavu, je-li čistý vzduch. Nikde nikdo. Jen přímo přede mnou sedí zajíček a ohryzává krátká stébla. Překvapením jsme ani jeden z nás nevěděli, co počít. Byli jsme tak blízko u sebe jako nikdy! Teprve až jsem se postavil na dvě lidské nohy, zajíc odběhl jedním směrem a já odešel druhým směrem k lesu.

Tenhle les je mi důvěrně znám. Však jsem tu kdysi dlouho tábořil – a není to tak dávno. Kráčel jsem borůvčím najisto k mému bývalému úkrytu. Nic se tu nezměnilo za tu dobu. Můj lesní koutek je stále tak útulný, jak býval. Mohl bych si tady znovu postavit stan a vše by bylo jako dřív.

Ach, osude, proč mne pokoušíš? Je možné, že o tom uvažuji? Ale co táta? Ne, letos už je pozdě. Letos už je to ztracené. Snad příští rok. Táta si třeba víc zvykne... nebo umře... Ne, to raději ať žije, však se do lesa dostanu i tak... Čas ale nemilosrdně utíká jako voda mezi prsty i mně.

Jsem zvědav, jak dlouho to táta v té léčebně vydrží. Já bych to nevydržel jenom ležet, jíst, pít a vyměšovat, spát, čučet do prázdna... a těšit se, až přijde někdo blízký, kdo mě má rád. Musí to být strašné.

V lese na starém místě se mi líbilo. Prošel jsem si všechna zákoutí, která jsem měl rád. Holou nohou jsem se při tom ocitl v bujném porostu a ucítil jsem pálení jako od kopřiv. Žádné tam nebyly, zato tam bylo trní. Ale pak jsem uviděl a uslyšel rojení vos a hned mi bylo jasné, co je příčinou toho pálení. Bodla mě vosa a další se začaly nebezpečně rojit okolo. Rychle jsem odtud vypadl. Bylo to dobré. Ranku jsem vyčistil vlastními slinami a už jsem o nijakém pálení nic nevěděl.

Odpoledne jsme se sešli s mámou u táty. Ona pak odešla dřív, a tak jsme já a táta spolu osaměli. Já to tak mám raději. Máma se baví se sestřičkami a s návštěvami, kdežto já se nebavím s nikým, protože nesnáším blbá hovada s lidskými tvářemi a jejich blbé kecy.

Táta už skoro nemluví anebo plácá cosi nesrozumitelného. Byl by ale nejradši, kdybych tam s ním seděl pořád a neodcházel vůbec domů. Nechce mě pustit. Je mi ho líto. Takhle končí člověk, který mi toho tolik dal. Copak ho mohu s klidným svědomím jen tak opustit?

Pondělí 8. července 53

Ráno mne budí čermáček. O šesté hodině na mém okně vítá jitřním zpěvem letní sluníčko. Neodolal jsem a přes velkou ospalost jsem vstal z lůžka, abych se na milého návštěvníka podíval zblízka skrz zataženou žaluzii. Sameček čermáčka neboli rehka domácího skutečně seděl na parapetu a v plné již záři sluneční vítal svým radostným hlasovým projevem nový krásný den. Jak usilovně a úpěnlivě ten ptáček otvíral zobáček a jak se čepýřil takřka po kohoutím způsobu! Neznám výstižnější vyjádření radosti ze života a z rozbřesku nového dne! Trochu té jeho radosti přešlo i na mne, ale já už jsem se dávno takhle nezkaleně neradoval. Naposledy vloni v lese, v mé lesní zahrádce. Tam jsem byl šťastný.

Dnes jsem se tam vypravil v rámci mé dopolední vycházky. Prošel jsem dávno zarostlými pěšinkami až na vyvýšený pustý ostrůvek, kde stával můj útulný zelený stan, a tam jsem si tiše sedl na paty, vzpomínaje na časy lehkovážného mládí, kdy jsem zde vítal ranní sluníčko podobně náruživě jako ten domácí rehek za oknem.

Je chladno. Vzal jsem si na sebe březovou soupravu, a přesto mi bylo brzy zima. Léto je teď chladné. Chladné a suché. Potok vyschnul. Jak bylo na jaře v lese všecko pod vodou, tak je nyní všecko suché. Aspoň neobtěžují komáři a houbaři a člověk nemá zarousané boty a nohavice.

Ochutnávám borůvky a jahůdky. Borůvky jsou kyselé, avšak jahůdky jsou slaďoučké. Žluté řepkové lány nahradily bílé máky. Má to snad znamenat přechod hospodářství od řepkové bezmoci k drogové velmoci? Nevím. Ale něco to jistě znamená. Možná víc makových buchet, možná víc drog. Však se to dříve či později dozvíme.

Je mi zima. Studený vítr zle dotírá. Aspoň se nikde necourá tolik hovad s lidskými tvářemi. Nejhorší a největší stáda se vyskytují ve dnech svátečních a volných. Dnes je ale chvalné pondělí, den pracovní. Hovada jsou buď v práci, nebo na dovolených, a je od nich větší pokoj. Ale ta zima... ta zima mne dnes vyhání z lesa domů poněkud dřív.

V krámě je nyní před polednem také prázdno. Jen jsem jako vždy stál před pokladnou jako blbec, čekaje nikoli na zdržující zákaznictvo, nýbrž na to, až si dvě prodavačky přepočítají tržbu. Zase jsem měl ten známý pocit trapnosti, nejapnosti a nepatřičnosti, jako kdybych tam nepatřil a jako kdyby na mne nikdo v ničem nebral zřetel a nemusil jej brát. Vůbec si mne nevšímaly a vůbec jim nebylo blbé, že mne zdržují. Na mně přece nezáleží; já přece nejsem jako oni; já přece nejsem jeden z nich. Já přece nejsem hovado s lidskou tváří.

Máma doma vložila do mikrovlnné trouby kovový hrnec, zapnula ji a pak se divila, proč to v ní tak jiskří. Takhle to začalo s tátou. Myslím, že jednou vyhoříme a máma poputuje rovnou za tátou – ale ne na návštěvu, nýbrž doživotně.

Táta je dnes nějaký mdlý a netečný. Kdo by nebyl? Nedivím se mu. Já bych po měsíci pouhého ležení bez nějaké činnosti, vzruchu a podnětu upadl jistě také do netečnosti a ospalosti, už jen z čistě obranných důvodů. Vždyť nemoci plnohodnotně žít, ale plnohodnotně přitom myslit, snažit se a doufat – z toho by si musel jeden leda zoufat. Takhle je to snad pro něj lepší. To nejhorší už na něj dolehlo, když se dostal sem, do lidského depa nepotřebných.

Úterý 9. července 53

Čím větší hovada, tím větší nenávist. Zuřím. Takový krásný den – a v Liboháji je od těch hovad tolik nepořádku! Čím větší hovada, tím větší bordel. Já nevím, co je to za hovada, ti lidé. Za jediný den tolik odpadků všude, že než jsem si to tu po nich uklidil a dostal se ze samotného Liboháje dál nahoru do lesů, ztratil jsem spoustu času. A ten rychle uplývá. Hovada. Chlastat a hulit a pohazovat odpadky všude, kam přijdou, srát, kudy chodí, to jim jde, to je nikdo nemusí učit; ale uklidit si to po sobě, to už ne.

Poslední dobou lidé strašně zhovaděli. Takhle hrozné to s nimi přece nikdy nebývalo. Kdo je to učí, kdo je k tomu hovadství vychovává, kdo je tak kazí a proč? Já jsem pro to, aby se ta hovada jednou provždy vyhladila z povrchu zemského a byl by klid. Já bych měl klid. Hovada. Čím větší hovada, tím větší nenávist. Oni jsou velmi velká hovada a já jsem velmi velký nenávistník.

Uklidňoval jsem se na lavičce u lesní tůňky, kde různí drobní ptáčci poletovali a poskakovali po okolní zeleni a pijíce smáčeli své švitořivé zobáčky v hladké stojaté vodě. Má mysl se tím obrázkem občerstvila spolu s nimi a rozbouřené vlny duše se zhlazovaly jako ta hluboká tůň přede mnou. Tady si člověk krásně odpočine... nejsou-li zde ta hovada s lidskými tvářemi.

Prošel jsem své zarůstající pěšinky a vracel jsem se stejnou cestou zpátky. Ty návraty... ty mne ničí. Musel jsem uhnout a jít jinudy, abych se vyhnul ženské, která právě mířila do lesa. V jedné ruce si nesla pohárek s kávičkou a v druhé mačkala papírový kapesníček. Hovado. Kde si myslí, že je? V zahrádce nějaké hospody? Hovado. Vsadím boty, že zítra ten pohárek a ten kapesníček najdu pohozeny na zemi.

Jdu na opačnou stranu než ona. Tímto úhybným pohybem jsem přišel k čemusi, co mělo vystrčenou prdel, ohnutý hřbet a cosi si mumlalo pro sebe. Ne, nebylo to žádné mohamedánské hovado modlící se v křoví, nýbrž hovado opět ženské (mužská hovada jsou teď v práci), které sbíralo borůvky střídavě do nádoby a do huby. Mám těch hovad už dnes po krk. A nejen dnes.

Procházel jsem lesem k posedu. V podrostu vidím nějaké zvířátko. Že by zase to srnčátko? Nikoli, byli to dva zajíčci, kterým čouhaly jenom dlouhé uši. Jakmile mě uviděli se blížit, oba utekli týmž směrem. Sedl jsem nahoru na posed a udělal si pohodlí. Tady se krásně sedí. Tady si člověk odpočine... jen když tu nejsou žádná hovada s lidskými tvářemi.

Je to možné, že už jsem venku čtyři hodiny a že je čas jít domů na oběd a pak za tátou do nemocnice? Pomalu a nerad sestupuji zpátky k lidem, ale ne s klidem. Ta lidská hovada s neupřímnými tvářemi a s bezohledným chováním bych nejradši neviděl. Ale mně se přání neplní.

V krámě je v poledne sice nejméně lidí, ale rozčiluje mě pokladní, která si bez ostychu nejdřív přečte úvodní nadpis novin, jež kupuji pro mámu (já sám ty jejich blebtačky nečtu), a teprve potom konečně začne sečítat položky mého nákupu. Hovado nevychované.

Další hovado nevychované a bezohledné přijíždí na kole k samoobsluze a projede kolem mne tak blízko, že do mne málem narazí! Hovado. Asi se na tohle jejich časté otírání jednou zaměřím a chráně si svůj prostor budu ta hovada prostě hrubě odstrkovat. Hovada. Na hrubý pytel hrubá záplata. Čím větší hovada, tím větší nenávist. Vracím se domů s temným pohledem a s chutí mučit a vraždit. Čím větší hovada, tím větší nenávist.

Odpoledne mě táta vítá s veselou, ba rozvernou náladou; dokonce se hlasitě smál. Ostříhal jsem mu nehty na rukou, opiloval je, a on si pochvaloval, jak pěkně jsem to provedl. Po večeři (měl krupičnou kaši) se začal kroutit, že se mu chce kakat. Sestry ho posadily na kakáč, ale musel jsem ho hlídat já. Celý ten úkon tátu tak vyčerpal, že se až třásl. Pak ho přebalili a uložili zpátky na lůžko. Lehl si a spokojeně odpočívá. To byla dřina! A přestože jsem si dal na tátových nehtech tak záležet, sestra si stejně postěžovala, že ji táta poškrábal.

Středa 10. července 53

Každý nový den uklízím po těch hovadech stále nové odpadky. I když je to zdánlivě marná práce, přece není tak úplně zbytečná. Je čisto, kde se vyskytuji já! Tak si říkám, jak to asi musí vypadat tam, kudy nikdy nechodívám. Musí to být velmi nešťastná a velmi špinavá část země. Lituji každou zemi, která nemá mne. A dokud mne bude mít, bude tahle země žít.

Šťastný to kraj, město, les,

jež mají svého nelidu kdes!

Snídal jsem dvě buchty s mákem na lavičce na kopečku u kříže a pod košatými stromy, a sotva jsem dojedl a vstal k další procházce, už jsem viděl přijíždět průsekem bílý vůz. Schválně jsem si na něj počkal, abych probodl přísnými hroty mých černých očí ta hovada, která zde kácejí stromy. Řidič se na mne upjatě uculoval jako nevinné hovádko boží, že bych mu byl snad s lidskou účastí podal ruku se stokorunou. Ale mne ty jejich nastrčené lidské tváře nespletou, abych pod nimi nerozpoznal škodlivé hovado, které mně nastrkuje lidskou tvář jen proto, poněvadž má z mého nepřátelsky upřeného pohledu trochu strach a trochu špatné svědomí.

Šel jsem si sednout o kus dál k lesní tůňce, kde poskakují po větvičkách čiperní ptáčci. Tady si jeden odpočine...

Ochutnávám borůvky, lesní červené jahůdky jsou jako lahůdky a začínají se leckde červenat i první maliny. Vystrčené prdele značí nepřátele. Lidé sbírají borůvky.

Prošel jsem mimo nich neviděn a neslyšen. Byli daleko. Po zarostlých cestičkách kráčím lesní zahrádkou k bývalému domovu, kde stával můj stan. Tam se krásně rozjímá a vzpomíná...

Můj oblíbený lesní koutek nyní místo mne zabrala zvěř. Blíže se k němu, vstala z něj pojednou srnka a s rozmrzelým vyděšeným pohledem se ptala, kdo to ruší. Tak jsem asi vyhlížel já, ochomýtalo-li se kolem hovado s lidskou tváří. Nyní má stejné obavy z narušitele klidu a míru srnčí zvěř místo mne. Pomalu a ohleduplně jsem se otočil a tiše jsem se odsud vzdálil. Srnka pochopila a uklidněna odpočívala dál. Šťastná to srna.

Čas vyhrazený na procházku zase tak rychle uplynul... Musím ještě na nákup a za tátou.

V krámě jsem zase stál před pokladnou čekaje jako blbec, až se jediný zákazník vyžvaní s pokladní. To byly pitomé plky a rádoby vtipné hlášky! Rostu z těch hovadin, které těm hovadům vycházely z hnusných křivých rozšklebených tlam! Nesnáším, když někdo s někým laškuje a já to musím vyslechnout! Ke všemu se to hovado dalo před východem z krámu do řeči s jiným hovadem a vůbec jim nevadilo, že nemohu skrz ně projít ven.

Máma si mrzutě stěžuje, že jsem jí nekoupil nic podle chuti, což mě rozčílilo na nejvyšší míru. Hovado je mlsné jako bernardýn a pak to beztak nežere! Stejné mrzutosti dělala tátovi, až ho uštvala. Hovado blbé. V nemocnici jsem viděl také jednu takovou babu, mlsnou jako tchýně. Baba (asi je také nějaká blbá) vyhazovala přímo přede mnou do koše dva rohlíky a krabičku plnou jakési pomazánky. Nevěřil jsem vlastním očím. Hovado zmlsané! To nesnáším, tohle vyhazování jídla. Za trest bych ji nechal o hladu tak dlouho, až by sama hlady ty rohlíky a tu pomazánku vybrala z toho koše a třeba i zkažené a plesnivé by to sežrala, baba zmlsaná! Dvě z věcí, které nenávidím, jsou mlsní lidé a vyhazování jídla. To je vidět, že ta hovada přežraná a nenažraná nikdy nepoznala opravdový hlad. Já bych jim ho dal poznat, to by zírali!

Táta je v nemocnici pátý týden. Je po koupeli, čistý, převlečený, ale má podlitinu na lokti, zřejmě od toho, jak se bránil. Snědl máminy dvě domácí palačinky s marmeládou a smetanovým krémem a navrch i polévku a chléb, jež dostal k večeři. Tváří se spokojeně jako Švejk. Vymyslil jsem mu říkanku, která se mu velmi líbí a která jej dojímá. Zní takto:

Jsme dva věrní kamarádi,

co jsou rádi, že jsou rádi,

že jsou věrní kamarádi.

Ohromně se mu to líbí. Nechce pustit mou ruku ani mne samotného, když se s ním musím pro dnešek rozloučit. Lituji každého člověka s lidskou tváří, který nemá mne. A dokud mne bude mít, bude tenhle člověk žít.

další část >>>

<<< předešlá část