Misantropovy stránky

Čtvrtek 6. června 53

Ráno jsem se těšil, jakou bude mít táta z mé návštěvy radost, ale zastihl jsem jej tvrdě spícího. Položil jsem na něj ruku, on pouze pootevřel oči a spal dál. Šel jsem tedy zdrcen na procházku do lesa, abych se potěšil pohledem na srnku s mládětem a na jinou, která na mne zírala z bezprostřední blízkosti z podrostu. Bylo to hezké. Tohle je hezké. Ještě že jsou na světě zvířata, příroda a lesy. Ale je mi zima, poněvadž se zatáhlo a já jsem málo oblečen. Sedět se nikde dlouho nedá, jen mohu chodit a chodit a chodit – tedy to, co už táta nemůže.

Oběd mi nechutná, poněvadž mám žaludek zkažený zármutkem z blížícího se konce tátova života. Uvědomuji si, že umírá. Nebyl bych si nikdy pomyslil, že je to vůbec možné. Ještě docela nedávno se zdálo, že tady bude ještě deset, dvacet let, až do stovky! Nyní skládám a ukládám do skříně jeho vyprané oblečení, které už nikdy nevezme na sebe. Přemlouvám mámu, aby šla za ním se mnou, ale ona tvrdí, že by tam nedošla. Mně se spíš zdá, že je ráda, že se ho zbavila. Ona je taková necitelná, úplně jiná než my, umělci. My všecko daleko víc prožíváme a víc tím trpíme. Zdá se mně, že jsem mu zbyl jenom já. Jdu tedy za tátou sám.

Tentokrát mě vítá s úsměvem, protože nespí, ačkoli měl oči zavřené (co má taky jiného dělat?), a je rád, že jsem u něj. Přinesl jsem mu rýžovou kaši s karamelem, dortík a šťávu z ananasu, pochutnal si a je spokojen. Hlavně že tam s ním někdo je. Povídat není brzy co, a tak oba mlčíme a držíme se tiše za ruce. Navrhl jsem, že mu pustím hudbu do sluchátek, ale neměl zájem. Optal jsem se ho, zdali se mu nestýská po televizi a po filmech, na které jsme se spolu dívali, ale odvětil, že nestýská. Stýská-li se prý po nich mně. Ne, ani já nemám na nic náladu. Jako kdybych umíral s ním. My umělci jsme na tohle velmi citliví.

Asi po dvou hodinách se táta otočil zády a já mu pro dnešek zamával na rozloučenou. Venku na ulici se dívám nahoru do okna, za nímž leží můj umírající táta. Ten pohled se mi vryje do paměti. Myslím, že sem na ten chodník s výhledem na nemocniční okno budu chodit jednou vzpomínat, až tam za těmi okny už táta ležet nebude.

Procházím nepřítomně rušnými ulicemi. Kdo by si to byl ještě před rokem představil, že v pohostinném měsíci červnu budu bloumat po lidnatém městě, místo po liduprázdných lesích. Kdo by si byl pomyslil, že se budu nacházet v tak hlubokém stavu sklíčenosti, že budu procházet rušnými ulicemi s takovou bolestí v srdci, že ani nebudu vnímat všecka ta míjená hovada s lidskými tvářemi a nebudu jim tiše lát a v duchu po nich plivat. Kdo by si byl pomyslil, že závist bude u mne jednou silnější než nenávist. Ti lidé se mají, že jsou mladí, plní životních sil a nadějí a že mají dosud mladé i rodiče. Je to divný pocit, že náhle pláču nad ztrátou těch, jež jsem kdysi právem i neprávem nenáviděl. Pro takový pocit chybí jméno. Snad je to lítost. Snad je to lidský úděl.

Pátek 7. června 53

V noci mne probudila bouře. S třeskotem ozařovaly blesky temnou báň nebes a na zem se snášel prudký liják. Ráno jsem se ptal táty, zda tu bouři viděl za svým nemocničním oknem. Neviděl nic, nevěděl nic. Lékařka říkala, že nechce pít a ledviny má špatné. Nevypadá to s ním dobře. Stýská se mu po domově. Nejradši bych ho vzal zpátky domů. Ale kdo by ho přebaloval? Já ne a máma taky ne. Nezbývá než chodit za ním co nejčastěji a být tam s ním co nejdéle. Chodím tam jenom já. Zase je to všechno na mně. Jen já ho v tom nenechávám samotného. Jen já mám na to dost času. Všichni ostatní příbuzní na něj kašlou. Moje sestra, která bydlí naproti přes ulici, a mohla by za ním tudíž chodit každou chvíli, jela dnes kamsi na výlet, máma špatně chodí, ale dnes jsem ji přemluvil, aby za tátou přišla, přidržujíc se vozíčku.

Nejhorší na tom všem je to, že si zvykám na lidi; zvykám si ta hovada s lidskými tvářemi potkávat, mluvit s nimi, být s nimi v jedné místnosti, v jedné budově, na jedné ulici, v jednom městečku. Je to ale rána! Za ta dlouhá nerušená léta mé nelidské samoty jsem lidem zcela odvykl. Změnili se hrozně. Jsou ještě horší než tehdy, když jsem je samé a jejich šílený svět opouštěl. Netušil jsem, jak strašné bude je zase pravidelně vídat a potkávat. Mám dojem, že jen spím a zdá se mi děsný sen. Všichni lidé pořád čumí do nějaké krabičky, kterou stále drží před sebou v ruce. Jdu po ulici, všude kolem chodí lidé s hlavami svěšenými ke krabičce. Lidé na lavičkách, v parcích, v autech – každý z nich čumí do nějaké krabičky. Je to jako v blázinci. Malé děti kouří jako dospělí a dospělí se projíždějí na koloběžkách jako malé děti. Chůze po městě vyžaduje tu nejvyšší možnou pozornost a opatrnost, protože všude na chodce najíždějí nějaká auta. Není jediné uličky, jediné nejmenší křižovatky, aniž by vás tam neohrožovalo nějaké auto, ba ani na chodníku není chodec zbaven neustálého rozhlížení, ohlížení a vyhýbání se někomu, vždyť i na chodník občas vyjede vůz či kolo. Je to blázinec. Lidé po mně divně čumí, hovada s lidskými tvářemi a špatně předstíranou přetvářkou dělají blbé obličeje, vedou blbé řeči, podezřele se chovají a já jen čekám, odkud od nich přijde nějaký úder pod pás.

Dnes jsem viděl v lese koně. Stahoval klády a jeho vodič na něj křičel „brr, brr!“ Viděl jsem také v Liboháji skupinku otylců na vycházce. Určitě to byla výprava debilů ze zvláštní školy, protože jen debil nechápe, že nemůže sežrat jako nějaký všežravec úplně všechno, nač přijde, ale že musí dodržovat zdravou životosprávu. Vyhnul jsem se jim velkým obloukem, protože tato hovada nemají už ani tu lidskou tvář a přetvařovat se neumějí, ježto jsou na tu přetvářku příliš blbá. Asi jako psi, kteří se také jako tito debilové nestydí přiběhnout až k vám a očuchat vás.

Procházka mě netěšila, poněvadž musím myslet na chudáka tátu, co on tam v té odkladovně dělá sám a sám, všemi opuštěn a jako starý nepotřebný střep vyhozen na smetiště, mám truchlivou náladu, trpím nechutenstvím a bolí mě žaludek a nohy.

Dopoledne mrholilo, bylo chladno, pak vysvitlo sluníčko a mně bylo najednou horko. Lepší by to bylo někde daleko v pustém lese bez lidí. Obávám se, že vinou současných rodinných potíží už ani tam by mě to příliš netěšilo.

To je hrozné. Jednou k tomu muselo dojít, ale že mě to tak velmi rozhodí, to jsem neočekával. Mám najednou po klidu v lese i doma a nikde nemám stání. Nejlepší by bylo rychle to skončit. Pak budu opět volný.

Po obědě, který mi nechutnal, ač jsem měl velmi chutnou čočkovou polévku, chléb s rostlinnou pomazánkou a broskvovou dřeň, strávil jsem část odpoledne s tátou v odkladovně. Vypadal o hodně lépe než ráno, protože jej zavodnili umělou výživou, což mu udělalo dobře, usmíval se na mne, byl rád, že tam jsem, tvářil se spokojeně, chutnala mu rýžová kaše s ostružinami, kterou jsem mu donesl, a povídali jsme si. Táta potom uspokojen tím, že je s ním někdo blízký (já mu byl vždycky nejblíž), klidně odpočíval. Navrhoval jsem mu, že ho naložím na kolečkové křeslo a odvezu dolů do nemocniční zahrady, která je sice malá, ale útulná, kde jsou stromy, lavičky, cestičky, vzduch, sluníčko i stín – ale nechtěl, neměl zájem. Tak jsem u něho mlčky seděl a četl jsem si svůj rozečtený Reinlebensborn (já teď čtu jenom svoje vlastní spisy). To je strašné, jak člověk skončí, že jenom znaveně leží a nemá o nic zájem. Doufám, že já takhle nedopadnu a včas se dobelhám někam stranou, kde zemřu tiše a sám. A bez lítosti.

Sobota 8. června 53

V odkladovně pro nepotřebné to vypadá jako v márnici. Ti starci tam všichni leží na zádech se zavřenýma očima a otevřenými hubami jako mrtvoly, jen můj táta z nich vypadá nejlépe. Ten tam působí spíš dojmem, jako by se tam přišel jen vyspat.

Táta si dnes odpojil vyživovací hadičku. Sestry mu za to ve vší slušnosti vynadaly – jsme přece hovada s lidskými tvářemi – ale táta jejich výtky zřejmě přeslechl. On za to nemůže. Vypadalo to však tak, jako by to udělal schválně, jako kdyby to chtěl sám už skoncovat.

V lese bylo dnes pusto a smutno. Obloha šedivá, chladno. Sedět mne nebaví, protože pak příliš doléhají chmurné myšlenky. Musím chodit, třebas pomalu, po krůčcích, ale hlavně chodit. V tomto duševním rozpoložení bych nevydržel být v lese tři dny a tři noci jako vloni. Kdeže loňské jarní dny a noci jsou? Jak to bylo všecko krásné a bezstarostné! Vloni to bylo ještě v pohodě. A jak je to „vloni“ najednou dávno! Táta je nyní v posledním tažení a všecky mé myšlenky se teď stáčejí za ním. Příroda je však mocná utěšitelka. Ne že by přímo zaháněla chmurné myšlenky až tak, že by člověk myslel na něco jiného, na něco veselého, to vůbec ne; spíš zmírňuje zármutek a žal nad konečností lidského života, neboť ukazuje ve všech svých projevech, že život nikdy nekončí, vše se vždy znovu a znovu zazelená a rozbují a rozkvete. Umírá jen jednotlivec, na kterém přírodě nesejde a který musí uvolnit místo novému životu; na tomto jednotlivci zvráceně záleží jen lidem, kteří se s tímto přírodním zákonem nemohou vyrovnat. Všechny naše strasti a bolesti plynou právě z této lidské zvrácenosti, kterou ostatní živé bytosti netrpí. Je prokletí být člověkem.

Vešel jsem do bytu a slyším hlasitý mámin hovor. Než jsem si uvědomil, oč jde, v první chvíli jsem nabyl dojmu, že zase jako dřív nadává tátovi. Nebylo to pravda. Mluvila pouze na mne, nikoli na tátu, který doma není a nebude, protože už se nikdy domů z odkladovny nevrátí. Aspoň kdyby mu nadávala, ale hlavně, aby bylo v bytě zase trochu rušno a živo! Místo toho je teď doma nesnesitelné mrtvo a ticho. Dřív jsem odtud utíkal před rámusem, nyní utíkám před přílišným tichem, které je skličující, zlověstné, ponuré a tísnivé. Už to není to uklidňující ticho, jež je stvořeno k rozjímání a k útěšným myšlenkám, nýbrž ticho, jež dohání lidi k sebevraždám. Můj nebožtík strýc se chtěl oběsit, když zůstal po dědově smrti v celém domě najednou sám.

Neděle 9. června 53

Zdálo se mi, že ležím jako táta v odkladovně pro nepotřebné a že také nemohu vstát a stále jen spím a spím a nemohu se probrat ze spánku. Jenže to byla noc, ale ráno jsem zase jako obvykle procitl a vstal a chodil. Chůze po vlastních nohou – jaká vymoženost! Dokud může člověk chodit, tak je to dobré. A mít ostrou, jasnou mysl – jaký to poklad! Dokud to člověku myslí, tak je to ještě dobré.

Zašel jsem za tátou do nemocnice, ale nemohl jsem ho vzbudit. Dlouho mu trvalo, než se probral, aby snědl s velkou chutí rýžovou kaši s jahodami, dortík, banán i plněnou buchtu, kterou jsem měl s sebou k snídani. Celou mi ji snědl, takže jsem byl potom v lese na procházce o hladu. A sotva jsem ho zburcoval k životu, už abych se s ním zase loučil.

Tak si myslím, že za ním budu chodit jen odpoledne, kdy je vyspalý a mnohem živější. Už to začíná, už ho postupně opouštím. Ono je to těžké, když je venku tak krásně, že je úplná škoda vysedávat někde v nemocnici u lůžka umírajícího. Tomu krásnému a teplému počasí však odpovídá i počet různých hovad s lidskými tvářemi, které potkávám. Ten počet je obrovský. Hrůza. Před rokem jsem byl o nedělích zalezlý hluboko v lese, že jsem ani nos odtud nevystrčil, abych ta hovada neviděl a ona mne. A nyní? Trpím všestranně.

Odpoledne po obědě šla se mnou za tátou i máma. Belhala se v mém doprovodu přidržujíc se za chůze nákupního vozíku. Cesta do nemocnice, kterou ujde zdravý chodec za čtvrt hodinky, nám trvala nejméně třicet minut. Zpátky ještě déle. Myslím, že nepotrvá dlouho, až si máma taky lehne a už nevstane.

Táta byl vzhůru, vítal nás a byl rád, že jsme přišli. Vypadal spokojeně v naší přítomnosti. Zase jsme byli všichni tři pohromadě jako doma. To mne přivedlo na myšlenku, s kterou si pohrávám už od samého začátku tátova odložení na skládku nepotřebného lidského odpadu: vzít tátu zpátky domů, položit jej znovu do jeho opuštěné postele, pořídit mu takové to neprodyšné prostěradlo, na jakém leží v nemocnici, najmout milosrdnou sestru, která by ho přebalovala, a mohl by být opět doma mezi námi. Máma ovšem takový návrh považuje za nemožný. Stejně jako tenkrát, když jsem navrhoval přestěhovat se z města na venkov. Na všechno už je v jejich věku pozdě. A pro mne možná též.

Pondělí 10. června 53

Táta je v nemocnici pátý den. Začínám si zvykat. A co on? On nejspíš taky. Co jiného nám zbývá? Trápit se pro něco nelze celý život. A že by toho bylo proč! Musí se také žít, docela sobecky žít.

Dnes ráno jdu místo za tátou rovnou do lesa. Na školním hřišti právě zase probíhá tělocvik namísto řádného učení. Jiné děti jdou ve zpovykané skupince za mnou až do Liboháje. Strašné. Za nás se úderem osmé začala škola, dveře se zavřely a venku se potulovali leda záškoláci. A takoví žádní nebyli.

V lese je krásně, byť zpočátku trochu oblačno a chladno. Sedět dlouho nedokážu, protože jakmile si sednu, sedne na mne tíseň z příliš dotírajících vzpomínek na minulost a z chmurných vyhlídek do budoucnosti. Chybí mi les, ale pouhá tříhodinová procházka po něm mi nestačí. Radši bych tu zůstal pod stanem tři dny. Ale tátu v tom lidském depu nepotřebných nemohu nechat tak dlouho samotného. To by byla zrada. Domů se mi nechce, nespěchám a prodlužuji si procházku jak nejvíc to jde, ale brzo nemám kam jít, a tak se pomalu vracím domů na oběd.

V samoobsluze řádí jakýsi rozjívený nevychovaný harant, jehož matka na něj zjevně nestačí. To jsou vždycky zážitky. Já bych na vchod do obchodů umístil nápis „Psům a DĚTEM vstup zakázán!“ Takového parchanta neposlušného bych z krámu vyhodil i s jeho neschopnou matkou. Asi mu chybí pevná a pádná otcovská ruka, která by kluka zlobivého přehnula přes koleno a naplácala mu zadek. Ta matka by to ostatně podle jejího zpupného chování a nabubřelé tváře potřebovala taky. U dospělých lidí je to podobné jako u dětí: když se jim mnoho povolí, tak jsou drzí jako opice a dovolují si čím dál víc. Děti, stejně jako dospělé lidi, je zkrátka nutno držet zkrátka. Jsou pak mnohem šťastnější a spokojenější – a hlavně já – než umanutci, kteří mají na všechno právo, nic není jejich povinností (ani chovat se slušně), a tak už nevědí samou rozmazleností, co by si ještě vymyslili za rošťárnu. Já bych jim dal svobodu, těm hovadům s lidskou tváří – ale až se budou slušně chovat!

Po obědě jsem šel za tátou. Byl vzhůru, vyspán a vesele mne vítal. Přinesl jsem mu nějaké dobrůtky na přilepšení, ostříhal jsem mu nehty na rukou, stručně jsem mu oznámil, co je nového, prohodili jsme spolu pár slov a pak jsem jen u jeho lůžka tiše seděl.

Ticho na pokoji však nebylo. Jeden z jeho dvou spolunocležníků, pětadevadesátiletý dědek, stále hlasitě cosi vykřikuje, volá jménem nějakou Mílu a sestřičky si z něj utahují, že chce ženskou. Táta je z toho jeho věčného křiku už celý nešťastný. Prý takhle křičí i v noci. To musí být k zbláznění. Lépe by mu bylo doma.

Později, asi za dvě a půl hodiny, se na tátův pokoj dostavily i moje sestra Mirka a máma. Navrhl jsem, abychom tátu vzali odtud zpátky domů a najali někoho na jeho hlídání a přebalování. Mámě se to moc nezdá a brble, ale Mirka je pro. Prý se na to zeptá v Charitě a zjistí, co a jak a hlavně za kolik.

Úterý 11. června 53

Noc je teplá. Láká mne to jít ven, do lesů. Před rokem jsem teď kráčel tmou do svého lesního doupěte. Stýská se mi, stýská. Taková teplá červnová noc je v lese báječná. Aspoň na malou procházku bych mohl jít... Jenomže den byl náročný a nyní se mi již chce příliš spát.

Ráno se na kole probíjím silným protivětrem směrem k rybníku se vykoupat. Je horko a jasno. Projíždím krásným Baldským lesem a opět mne přepadá stesk. Na louce u lesa stojí malá srnka. Chvíli se na mne dívá a pak utíká do lesa. Závidím jí. Před rokem jsem byl jako ona divokým lesním zvířetem, které se bojí lidí a schovává se před nimi v lese. Letos jsou lidé mým denním chlebem, který se mi však zajídá. Hovadům příliš často mizí jejich lidská tvář.

Příroda je liduprázdná, i u rybníka jsem úplně sám, úplně nahý a úplně svobodný. Ve strouze překračuji ropuchu. Voda je studená, leč osvěžující. Rybníček zarostl lakušníkem tak, že se v něm nedá plavat. Pouze kolem schůdků, které jsou betonové, a kolem kamenitých břehů je voda čistá. Nevadí. Plavat nemusím; hlavně že se ve vodě osvěžím a osvěžen se mohu procházet po okolí v naprosté nahotě a samotě.

Asi jsem usnul, protože čas jaksi rychle uběhl. Je poledne, čas k obědu. Pěkně jsem se zase na tom ostrém sluníčku spálil do ruda.

Po obědě mě táta radostně vítá u svého nemocničního lůžka. Přinesl jsem mu na ochutnání mámin bramborák. Snědl skoro dva. Stále mu navrhuji, že jej odvezu dolů do zahrady, ale nechce. To já bych bez zeleně nevydržel; mně by se stýskalo po nějaké zeleni, jako se mi stýská po lese. Strašně, strašně moc se mi stýská.

Ani dlouhá chvíle prý tátovi není. To já bych se ukousal nudou, kdybych jen ležel a spal a nic jiného nedělal. Ale vtip je v tom, že táta už nic jiného dělat nemůže, než právě jen ležet, a naštěstí mu to stačí. To je hrozné. Někdy se mi zdá, že už i mně začínají nějak divně bolet nohy, a čtu už také čím dál míň. Utíká mi drahocenný čas, který mi zbývá v činorodém životě, to vím. A dnešní noc bude zase tak lákavě teplá...

Středa 12. června 53

V noci před spaním jsem vystoupil ven do naší lodžie. Je krásná, teplá, tichá noc, zdobená půlměsícem a hvězdami. Zahleděl jsem se směrem, kde stojí nemocnice a kde leží táta. S pohledem vysílám i myšlenku, která k němu zalétá.

Ale když jsem se ho potom odpoledne ptal, jestli snad neměl v noci škytavku z toho, jak jsem na něho myslil, nebo jiný pocit, odpověděl, že neměl a že o ničem neví.

Tak už je tam týden. Zvyká si a říká, že je spokojený. Zato já jsem se uprostřed noci náhle probudil zpocený děsem! Zdálo se mi, že jsem starý a že brzo umřu. Hnusný sen. Mládí v prdeli, jak se říká, a důchod nebude.

Po včerejšku jsem ještě dost zarudlý od slunce, a tak jdu ráno na procházku do stinného lesa. Musí se to střídat.

Horko, bujná lesní zeleň, lehký oděv a sandály na nohou mi připomínají mé blahé dřívější cesty po tropických zemích. Tam jsem většinou také střídal výpravy do džungle s pobytem mezi lidmi. A také mi to příliš nevyhovovalo.

Žerou mě komáři. Chybí mi můj lesní byteček, můj malý stan, kam jsem si zalezl a měl jsem klid na nerušený odpočinek, na dostatečný spánek, na hluboké přemýšlení, na důkladnou četbu i na psaní. Spím osm hodin denně a stejně je to málo. Nejlépe jsem si vždycky odpočinul, vyspal se a nabral nových svěžích sil v lese pod stanem. O to jsem teď připraven. Kdybych byl úplně bez svědomí, bez ohledů a bez citu, odstěhoval bych se do lesa hned, jakmile tátu odvezli do odkladovny. Ale právě proto, že mám to svědomí, ty ohledy a ten cit, právě proto to nemohu udělat. Nevydržel bych tam. Táta si zaslouží, abych ho neopustil. I máma mě potřebuje. To je právě to neštěstí a ta hrůza, že nemohu být ani doma, ani v lese napořád. A tak jsem uvízl někde napůl a nemohu dál. Nejlepší je nemít nikoho, být sám.

Odpoledne kráčím rozžhavenými ulicemi k nemocnici. Všude je plno cizích rozjívených dětí – asi nějaký školní výlet. Děti, všude samé děti. Ale, promiňte, já děti nerad! Ti haranti se pletou pod nohy a je jich plná ulice. Není kudy je obejít. Rychle proto vklouzávám do úzkých postranních uliček našeho starobylého městečka. Tam je konečně volno a prázdno.

Tolik hovad s lidskými tvářemi! Ne, na tohle si opravdu nikdy nezvyknu.

Čtvrtek 13. června 53

V noci se mi zdálo, že mě bolí pravé koleno a levý kyčelní kloub a že proto už nikdy nebudu chodit. To pravé koleno mám vskutku pochroumané už z dřívějška, kdežto levou kyčel si pochroumal táta, který to už nerozchodil.

Ráno jsem však naštěstí jako vždycky vstal a šel jsem na procházku do lesa. Naštěstí to byl jen sen, i když nohy mě po tom neustálém chození po lesích a potom do nemocnice už opravdu bolí. Potřeboval bych si odpočinout někde v klidu a tichu v lese pod stanem. Jako vloni. Bez stanu to nejde, protože mě žerou komáři, a tak nezbývá než chodit, pořád chodit.

Jedině vysoko na posedu mám od komárů pokoj, poněvadž ti se drží víc při zemi. Ale jakmile sednu, sedne na mne ospalost. Chybí mi takový ten zdravý sytý spánek, kdy je člověk (v tomto případě já) už tak přespalý, že je rád, že se může v klidu, pomalu a třebas jen velmi krátce projít po pustém lese, zadívat se v zeleň a rozjímat. Tyto krátké, ale časté a vydatné spánky mi letos velmi chybí.

Navíc jsou teď všude školní výlety. Dnes jsem viděl dvě takové dětské výpravy; naštěstí jen zdálky viděl, ale nepotkal. Nesnáším totiž děti, stáda hovad s lidskými tvářemi a jiné hlučné skupiny, které se potulují po venku. A s láteřením uklízím po lese povalující se odpad, který nějakému hovadu spadl s pazour i s jeho lidskou tváří, kterou si nasazuje k mému oklamání. Mne však neoklameš, ty hovado s lidskou tváří!

Ve městě je těch hovad také dost. Jedno hovado má vzadu na autě překrásně vyvedený nápis, žádající ohleduplnost k tělesně postiženému řidiči, který potřebuje mít za vozem alespoň tři metry volného prostoru, aby mohl vytáhnout ven lyžiny pro své kolečkové křeslo. Krásně vyvedený nápis, opravdu překrásně... Až na to, že lyžiny se píší s tvrdým -y-, nikoli s měkkým! Hovado si nezapomnělo nasadit svou klamavou lidskou tvář, ale zapomnělo se naučit také vyjmenovaná slova po -l-! To je ostuda!

Tátu dnes v nemocnici oholili a vypadá hned mladší. Nějak hůř ale slyší, poněvadž se mne ptá, proč mluvím tak potichu. Nakonec ještě ke všemu ohluchne úplně. Když jsem přišel k němu na pokoj, díval se oknem ven na stromy. Chudák táta celý den leží, dostává jen tekutou nebo kašovitou stravu, pije brčkem a podělává se do plenek. Jako malé dítě. Tak se člověk na konci své životní poutě vrací tam, odkud přišel.

Pátek 14. června 53

V noci jsem zase hleděl z lodžie směrem k nemocnici, kde leží táta. Kdyby ležel v hrobě na hřbitově, který se nachází vhodně umístěn nedaleko od nemocnice, tak je to skoro jedno. Doma není a nebude. Dříve či později se na tom hřbitově stejně sejdeme vedle sebe všichni, celá rodina: táta, máma, já, moje sestra...

Srdce se svírá dál, ale už to tolik nebolí; zřejmě si začínám zvykat, že táta už nepřijde. Už teď je to tak, jako kdyby byl mrtvý. Jednoho dne změním jenom místo návštěv: místo do nemocnice budu za ním docházet na hřbitov. Jde o zvyk. A tak jako se čtenář již nudí líčením stále stejných, třebas vzrušujících dobrodružství, a stále stejných, byť navýsost podivuhodných zázraků, jestliže se tyto mnohokrát opakují a čtenář si na ně již navykl, tak i já si zvykám na bolest a považuji ji již za všední záležitost. Už to tolik nebolí jako zpočátku.

Po noční bouřce a následném výpadku elektrického proudu je ráno krásný horký den. Jedu na kole přes les na svou tajnou nudistickou pláž.

Při vjezdu do lesa zažívám překrásný pocit naprostého uvolnění a blaha. Nadýchl jsem se osvěžující vlhkosti chladného lesního chrámu a uslyšel v sterých ozvucích líbezné zpěvy ptáků. Byla to nádhera.

Zdalipak se ještě někdy ubytuji v takovém úžasném prostředí, jakým je les? Jenom abych si neodvykl! Zdá se mi, že si odvykám a že se mi dokonce víc líbí chodit či jezdit do lesa jen na krátkou, ale o to silněji prožívanou návštěvu.

U rybníka jsem byl nahý jako Adam v ráji, samozřejmě bez Evy, ale zato se zvířaty. Plaval jsem s labutěmi a poslouchal pěnice ve větvích stromů. Máma říká, že si mám nějakou Evu najít, abych nezůstal na stáří sám. Odpovídám, že si nebudu kazit celý zbývající život kvůli několika okamžikům chcípání. Vždyť by to bylo trapné. Co bych té Evě řekl? Že nechci zůstat sám? Vždyť by to byla lež! A ostatně jsem už příliš starý na nějaké ženění. Když jsem to neudělal v nerozumném mládí, neudělám to ani v rozumném stáří. Vím, jak sprostě se nakonec máma chovala k mému starému tátovi. Nejhoršího zacházení se člověk dočká od svých nejbližších, kteří tě za padesát let společného soužití leda tak nenávidějí a mají tě za tu dobu právě tak dost. Kdepak: nejlepší je žít sám a chcípnout sám. Žít dlouho a pomalu a chcípnout rychle. Nechci se nakonec dočkat toho nejhoršího: až hovada s lidskými tvářemi, kterým jsem věřil, odhodí svou přetvářku a lidé stanou se těmi, jimiž byli ve skutečnosti odjakživa.

Sobota 15. června 53

Dnes jdu pro změnu zase do lesa, ale jen na skok, na posed, poněvadž je horko, jsem od včerejška doruda ožehnut sluncem a bolí mě nohy.

Les je nádherný. Vloni touhle dobou bych se procházel nahý a bosý po své bývalé lesní zahrádce a bylo by mi dobře. Začínám přemýšlet o návratu pod stan. Táta je v nemocnici zabezpečen a v pohodlí, je o něj dobře postaráno a možná si ani nevšimne, nepřijdu-li dva či tři dny za ním. Ano, přemýšlím o návratu do lesa, protože mi chybí.

Za těchto myšlenek jsem strávil na posedu celou hodinu. Nechce se mi zpátky domů, ale musím stihnout otevřenou samoobsluhu. I za tu hodinku jsem plný klíšťat. Aspoň si jim neodvyknu a budu dál i díky nim zdráv.

Po obědě jdu přes město za tátou. Nejhorší je míjet ty roztodivné lidské tlamy. Ze všeho nejvíc nenávidím, když někdo jde a žere nebo chlastá u toho něco, většinou nějakou nechutnou západní sračku. Další hnusná amerikánská tlama s kšiltovkou opačně naraženou na palici vysedává v autě, z otevřeného okénka visí jeho hustě potetovaná pracka a druhou si u tlamy přidržuje láhev s vodou, jako by to byl dudlík. Odporné zjevy.

Před nemocnicí si prohlížím dětské kresbičky načmárané křídou na obrubníku. Kromě takových těch ryze dětských malovánek v podobě sluníček, postaviček, stromečků a domečků čtu pojednou také neočekávaný nápis Rusko je svině, jo! – Co to je? Nestačím zírat, co dnes malují malé děti na chodníky! Tak tohle jim vtloukají do hlaviček ve škole či školce? To tedy zírám. My jsme také ledacos malovali – vzpomínám, že jsem často a rád kreslil Hitlera nebo Pinocheta – ale nikdy žádné politické výkřiky ani proti USA, ani pro tehdejší Sovětský svaz, nynější Rusko. Pochybuji, že ty děti vůbec o tom nenáviděném Rusku něco vědí – pravdivého, pochopitelně. Nepravd, jak vidno, se jim dostává do makoviček dost. Rusko že je svině, jo? A co vám udělalo? To jsme mohli psát my, my jsme k tomu mohli mít právo, protože Sovětský svaz se k naší zemi v osmašedesátém skutečně zachoval jako svině – ale my to nepsali. My jsme byly děti, my jsme si jen hrály. My jsme si jako kluci hráli na sovětské vojáky i po osmašedesátém a nepsali jsme žádná hesla proti USA, kterými nás krmili a kterých bylo tehdy všude plno, jako dnes proti Rusku. Tohle že jsou děti, malé nevinné děti, které si jen hrají? Co to z těch dnešních dětí udělali? Hnusné stvůry, z kterých jde strach. Hnusná, odporná hovada s lidskými tvářemi z nich udělali, kterých se začínám bát.

Táta mě v nemocnici vítá s pohnutím a hlas mu selhává dojetím. Málem se štěstím rozplakal. Tak tohle mnou otřáslo dnes podruhé. Jako kdyby znal mé myšlenky; jako kdyby četl z mého čela, že uvažuji o tom, že jej opustím kvůli lesu. Ne, to nejde; po dnešku jej neopustím už ani v myšlenkách.

Večer se přihnala prudká bouře s krupobitím. Ty kroupy byly velké. Jednu jsem sebral z okenního parapetu. Byl to rachot jako v plechárně. Někomu možná potloukly karosérii vozu. Někomu možná vytloukly skleník. Ještě že nemám v lese stan; možná by jej ty kroupy rozbily.

Ale stejně bych byl radši tam,

kde jsem kdysi míval stan.

Neděle 16. června 53

Je škaredě a prší. Do lesa dnes nejdu. Máma upekla ze sójové mouky jakousi buchtu, a tak jsem donesl tátovi několik kousků na ochutnání a na přilepšení. Pochutnal si a s úsměvem přisvědčil, že je jako bouchačka (tuhle hlášku si pamatuje z Přednosty stanice). Smál se, i když jsem mu třásl pravicí – vlastně levicí – a přál mu všechno nejlepší k svátku – je totiž Den otců. Považoval to zřejmě za dobrý vtip. Já ostatně také. Chvilku jsem si u jeho lůžka četl a jelikož mne už tlačila židle, prohlásil jsem, že se ještě projdu po parku a půjdu si domů lehnout, načež jsme se rozloučili.

Domníval jsem se, že se pěkně projdu cestou domů, ale příliš pěkná procházka to nebyla. Všude chodí, posedávají a postávají divná hovada s lidskými tvářemi, kteří se po mně divně dívají a divně se chovají. Do parku jsem nakonec ani nevkročil, poněvadž tam seděl jakýsi zpovykaný hlouček výrostků, kteří se všelijak pošťuchovali, pohlavkovali a podobné neklidné kousky tam vyváděli. To nemám rád. Mám rád klid a samotu. Nejraději se procházím sám a sám v liduprázdném lese nebo i třebas v parku, jen je-li tento prázdný a bez lidí. Když chci být sám se svým hořem nebo se svou radostí, jsou všichni lidé dvakrát tak odporní než obvykle, a proto se jim musím vyhnout.

Tak jsem různými oklikami nakonec doputoval domů z úplně jiného směru, než z kterého jsem vyšel. Bolí mě nohy a nejvíc právě ta levá kyčel, jako u táty. Že by sympatetická bolest? Mám strach, že také zchromnu. Kdo by si to byl vloni touhle dobou pomyslil, že za rok už budu místo do lesa docházet za tátou do nemocnice. Bojím se, že skončím jako on. To okno, za kterým přebývá, si budu pamatovat. Může mi tam zamluvit místo.

Zdrcen vracím se zadem domů. Doma je smutno, máma čumí na bednu, což mě nezajímá, smuten si v mysli maluji obraz táty sedícího ve svém kuchyňském koutku, ale on tam není. Je pusto a prázdno v srdci mém. Kdyby tam byl, uspokojen bych šel zítra do lesa pod stan s vědomím, že je všechno jako dřív. Jenže není. A nebude. Smutná neděle. Sakra, měl jsem radši pobýt s tátou o trochu déle.

Pondělí 17. června 53

Dnes jsem jel k rybníkům se vykoupat. Přibývá různých hovad s lidskými tvářemi. U mého rybníčku byli nějací zemědělci a něco tam dělali. Otočil jsem tedy kolo a vydal se k jinému rybníku: k tomu, kde byly vloni pijavky. Třeba tam letos nebudou.

A opravdu tam už žádná pijavka nebyla, měl jsem štěstí! Svlékl jsem se donaha, vyplašil při tom jednu srnku, která plavmo přes vysokou trávu odskákala do lesa, a lehl jsem si na pokrývku. Není žádné vedro, a tak si spokojeně ležím a vyhřívám se na sluníčku, pokud zřídka vůbec vykoukne z oblaků. Do vody se mi zpočátku ani příliš nechce, ale pak se z nudy přece jen osměluji. Voda je báječná a já slastně plavu vstříc potápkám. Je to blaho nořit se úplně nahý do toho tekutého chladného přírodního živlu, nechat se jím obtékat, pohltit, plavat a převalovat se v něm. A potom je rozkošné stát na břehu, chodit po něm zcela bez šatů, pokryt jen drobnými kapičkami, a vypínat své nahé schnoucí tělo do výšky. Neznám větší pocit naprosté volnosti.

Na zpáteční cestě lesem si připomínám místa, kde jsem se kdysi každý den v zamyšlení pomalu procházíval, když jsem v zdejším lese tábořil. Já abych také někde tady v okolí netábořil. Takový les snad ani není v blízkém i vzdálenějším okolí mého domova, abych tam nikdy neměl stan. Všude je to tady můj domov. Domov, po němž se mi stýská. Ale když on má chudák táta vždycky takovou radost, když jej přijdu navštívit v nemocnici, že jej prostě nemohu opustit. Stejně bych na něj musel pořád myslit, v lese bych kvůli tomu dlouho nevydržel a musel bych jít nakonec za ním.

Co počít? Nic. Čekat. Snad jednou ještě z posledních sil, až budu na světě úplně sám, došourám se do svého lesního domova a znovu se tam upokojím.

Aspoň kdybych se nemusel každý den dívat na ta hovada s lidskými tvářemi, která na ulicích přede mnou zase za chůze žerou jakousi nechutnou amerikánskou sračku v ubrousku! To je vážně k zblití!

Úterý 18. června 53

Dnes jsem to vzal kolem naší bývalé první zahrádky do lesa. Živý plot koupaliště tam zastřihoval chlap motorovými nůžkami, které dělaly příšerný rámus. Opovržlivě jsem si zacpal k nim nejbližší ucho, abych neohluchl nebo abych se nezbláznil. Chlap tupého vzezření dál vykonával svou hlučivou práci, aniž hnul brvou. Hovado – ale s lidskou tváří. Nesnáším hlučné lidi.

Další taková hlučná a škodlivá hovada s lidskými tvářemi se probíjela smrčím k mému jasanovému háji, kde mám posed. Viděl jsem odtud nejméně tři ty škodivce. Až se jednou probourají skrz ochrannou stěnu smrků, tak proniknou k mým jasanům a javorům. Pak bude zle. Hluku nadělali nicméně méně než ten chlap s těmi nůžkami, protože jejich pila byla zřejmě elektrická, podle zvuku.

Obešel jsem les a na okraji louky jsem spatřil mladou nezkušenou srnku. Vůbec se nebála, jen přede mnou nerozhodně ustupovala, až jsem došel téměř k ní. Jako kdyby byla ochočená. Stačilo skoro natáhnout trochu víc ruku a mohl bych ji pohladit jako nějaké přítulné domácí zvířátko. Krása.

Dole v Liboháji jsem si ještě nadlouho sedl na lavičku před pomníkem mistra Jana Husa, poněvadž se mi vůbec nechtělo domů, když je tak hezky a nikdo tam nebyl kromě mne. Líbilo se mi dívat se střídavě na Husův reliéf s jeho nesmrtelným a věčně živým výrokem o pravdě a střídavě se dívat na okolní zeleň a poslouchat při tom zpěv ptáků, v tomto parku zvlášť hojný a zvučný.

Když jsem potom odcházel domů, přiběhlo do sadů stádo malých holčičích hovad s lidskými tvářemi a začalo tam cvičit za dozoru učitelčina. Jako poslední doběhla či se spíše doplahočila s jazykem na odulých rtech malá cikánečka, černá jako negr a škaredá jako čert. Zpražil jsem tu hnusnou černou potvoru nenávistným pohledem tak mocným, že jej ucítila a zaměřila na mne své kulaté černošské oči. Odporné stvoření. Odvrátil jsem honem zrak, částečně znechucen a částečně pobouřen možností, že by si snad ten hnusný malý negr ještě mohl myslet, že se mi snad líbí anebo nelíbí-li se mi, že by mne mohl nahlásit humanitárním organizacím celého světa, že ho diskriminuji, že ho nenávidím a že jsem rasista – v čemž by měl ovšem ten malý černý spratek naprostou pravdu. Nenávidím negry, ta hovada s černými lidskými tvářemi!

Odpoledne se prodírám rušnými ulicemi za tátou do nemocnice. Jenom kvůli tomu, že mu chci koupit v cukrárně na náměstí dva malinové řezy, musím snášet davy malých harantů, vystát dlouhou frontu v krámě a potom znovu snášet davy malých harantů, kterým právě skončila škola. Strašné. Nejradši bych ty houfy parchantů rozprášil jako hejno ukdákaných slepic, ať jsou bílé nebo černé. Ono je to v podstatě jedno, zda jsou ti malí hnusní trapiči černí nebo bílí; ale naštěstí jsou všichni jenom bílí jako čistý padlý sníh – z negříků bych se asi osypal samým hnusem a potom bych z nich asi navíc zešílel.

Táta mne přivítal s malou mluvnickou chybou slovy: „Ty jsi přišla?“ a pak si neobyčejně pochutnal na těch dortících, které jsem mu přinesl. Pouštím mu do ouška z kapesního počítače hlásky kosů a pěnic, aby slyšel, co se mu ozývá za okny. Poslouchá pozorně a rád. Zkoušel znovu vstát, ale nemohl. Je to marné. Zabydlil se tam. Ošetřovatelům a sestřičkám tyká a zdraví je „Ahoj!“ Já už jsem tam také skoro zdomácněl. Hrozné. Tohle bych si nebyl nikdy pomyslil.

Středa 19. června 53

Táta je v odkladovně pro nepotřebné již druhý týden. Zvykáme si. Nač si ale nezvyknu, to jsou děti v samoobsluze. Dnes se tam přivalil jako záplava celý školní výlet. Potichu nadávám na zlořečený zkurvený život a zřejmě nejsem sám, protože jedna starší paní se durdí zcela otevřeně a nahlas. Není to samozřejmě nic platno proti těm sígrům. Jaké to jsou ale děti; vždyť jsou větší než já! Pouze se jako nerozumné děti chovají (ale to i dospělí). Většinou si kupují nějaké zbytečné nesmysly, jako žvýkačky, cukrátka anebo nějaké pitíčko. Některé ty „děti“ si nekupují vůbec nic, doprovázejíce ostatní, a jenom překážejí. Mně to připadá tak, jako kdyby to nebyl školní výlet někam ven do přírody, nýbrž exkurze po obchodních domech.

S velkým ulehčením jsem vypadl ze samoobsluhy a posléze i pryč z města. Jedu se na kole koupat.

Je horko a široko daleko ani noha. Skoro bych řekl, že takhle bez stanu je to lepší; aspoň ho nemusím hlídat a strachovat se před jeho objevením hovady s lidskými tvářemi. Obávám se však, že to je asi tak jediná výhoda. Ale zase je to lepší než být zavřený za takového krásného počasí někde v nějaké špinavé dusné továrně mezi lidmi, kteří jsou obyčejnými hovady pod svou falešnou lidskou tváří. Stačí, že každého dne odpoledne docházím do té nemocnice, kde jsou ta lidská hovada také a kde to páchne léky a nezdravostí.

Dnes odpoledne v nemocnici to však bylo výjimečně lepší. Venku zabouřilo a spustil se déšť. Do nemocničního pokoje zavanul svěží vlhký obohacený vzduch, který bylo požitkem nasávat a dýchat. To byla vůně!

Čtvrtek 20. června 53

Se stády dětských hovad s lidskými tvářemi jako by se roztrhl pytel – nebo spíš slepé střevo, řádně zanícené. Hned ráno vidím jedno z nich přímo z okna mého pokoje a dalších několik všude venku. Naštěstí se mi daří se jim úspěšně vyhýbat. Z pomyšlení, že bych se měl do jejich stáda zaplést nebo jím být pohlcen, se mi dělá husí kůže.

V lese je dnes krásně. V bytě a na ulicích je horko a dusno, ale uvnitř lesů a parků panuje příjemný vlhký chládek. Vykonal jsem krátkou procházku, poseděl si na lavičkách a na posedu a dofotil jsem konečně všechen film, který mám v přístroji už přes rok. Samozřejmě mne při tom vyrušil jakýsi chodec, který na mne zíral takovým tím zpola vyděšeným a zpola čumilským způsobem, jako kdybych chtěl snad na místě spáchat sebevraždu, či co mám v úmyslu. Pokud jsem to tak cítil z jeho zvědavého a starostlivého pohledu já, cítil to on určitě také. Žádné sebevraždy se ode mne ale nedočkal. Tak snad někdy příště. Budu-li potkávat samá takováhle hovada s lidskou tváří, tak se zcela jistě ode mne dočkají čehosi velmi divadelního.

V krámě – abych pokračoval jako Al Bunda – není dne, abych nestál před pokladnou za někým, kdo zdržuje. Jednou někdo zdržuje placením kartou, která se dlouho načítá a dlouho potvrzuje, podruhé si platící zákazník najednou vzpomene, že ještě cosi zapomněl, a zase se na něj čeká, jindy si smradlavý kuřák nemůže vybrat ten správný druh těch nejsmradlavějších a nejnezdravějších cigaret, a jindy se baví pokladní se zákazníkem o blbostech nebo o blbých soukromých věcech, a znovu se na ně čeká, až se vyžvaní. No hrůza.

Dnes stála u pokladny mladá ženská, hezká, milá a se sladkým hláskem (ale znáte mě, že takové povrchnosti na mne nemají vlivu, neboť všecko je lidská přetvářka, za níž se skrývá hovado), a ta mne zase ztrapnila jakýmsi časopisem pro puberťáky s přiloženou holčičí sponkou do vlasů jako dárkem. Nechala ten časopis na pásu, nevšímajíc si jej. Domníval jsem se, že k ní nepatří, že je to jen zase nějaká reklama, jako obvykle, a vyndal jsem svoje zboží na pás k tomu časopisu. Samozřejmě si hned na něj jakoby vzpomněla (zřejmě schválně pod záminkou seznámení nebo obtěžování) a cosi nesrozumitelného na mne s milým úsměvem zabrebentila. Vůbec jsem jí nerozuměl, co chce, a tak jsem jen mlčky zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu, ať s čímkoli. Tím se nedá nikdy nic zkazit. Bylo to trapné. Prodavačka také cosi stranou prohodila a zřejmě se obě ty strašné ženské dobře bavily. Na můj účet, pochopitelně. Připadal jsem si jako blbec, který v hračkářství shání pánskou ochranu nebo pánské spodky. Strašné. A takhle nějak podobně to bývá v tom krámě den co den.

Odpoledne se strhla bouřka, zrovna když jsem vkročil do cukrárny, abych tam koupil pro tátu dva citrónové řezy. Stál jsem pak jako tvrdé Y před krámem pod stříškou asi půl hodiny, než se přežene ten nejsilnější liják. Tak to vypadá, když jdu v bouřkovém období odpoledne ven. A stejně jsem byl mokrý.

V nemocnici jsme dnes zažili nechutné představení. Za sousedním spoluvězněm – vlastně nemocným – dostavil se celý v černém katolický kněz s kolárkem u krku v doprovodu dvou svíčkových bab a odříkávajíce sborem otčenáš (starou verzi, ne tu novou, pozměněnou současným lžipapežem) poskytli dědkovi takzvanou svátost nemocných. No, úžasný zážitek! Koukal jsem na tátu, co on tomu říká. Neříkal nic, ale tvářil se dost vyděšeně. Nedivím se mu. Táta se děsně bojí smrti a umírání a podobné výjevy nelibě nese. Vím, že třeba ve filmech neměl rád nic, co se týká pohřbů, chorob, zabíjení a podobných smrtelně vážných věcí. Upozornil jsem proto potom mámu, která byla tomu trapnému představení také přítomna a která je také svíčková, ale ne omáčka, aby jí nenapadlo takovéhle divadýlko někdy v budoucnu uspořádat také pro tátu. Mně to přišlo též děsné. Zde prostě leží dodýchávající ještě živá mršina, která se nemůže bránit, a černí havrani se už na ni nedočkavě slétli. Já bych něco takového nikdy nepřipustil; to bych to radši ukončil sám a dobrovolně.

Ten kněz, to byl také kousek hovada s lidskou tváří k pohledání. Vlastně takový vzorek ani netřeba hledat, neboť mezi kněžími jsou všichni takového výzoru, jako kdyby rozdávali s lidskou tváří dětem bonbónky, aby je na ně nalákali a aby je pak za rohem v křoví pohlavně zprznili. Ještě jsem neviděl žádného kněze, aby nevypadal jako úchylný člověk. Asi to bude tím, že jsou opravdu úchylní oni i jejich víra, a je to na nich proto na první pohled znát. Jsou to prostě hovada. Hovada s lidskou tváří.

Pátek 21. června 53

Na dnešek se mi zdálo, že táta vstal. Posadil se na posteli, bosé hubené nohy svěsil na podlahu nemocničního pokoje a v košilce a s plínkami jako přerostlé nemluvně vstal a začal chodit.

Jásal jsem. Přišla však sestra a křikem ho hnala zpátky na lůžko. Chodit prý nemůže. Ale táta právě chodit mohl!

Po sestře se přišel na ten zázrak uzdravení podívat ten včerejší úchylný farář. Ale tomu se to také nelíbilo. Že prý už jednou dostal poslední pomazání a byl by proto hřích se uzdravit. „To by tedy nešlo, milý synu,“ doplnil ještě tím drzým a směšným kněžským způsobem, podle nějž třebas i úplný mladík, jen je-li to nikoli jelito, nýbrž kněz, drze tyká úplně cizímu starému dědkovi a nazývá jej svým synem. Nebetyčná nestoudnost! Já bych po něm za to plivl, kdyby mne nějaký cucák oslovil jako malého kluka! Jako ta Maupassantova královna Hortenzie bych vstal napůl nahý ze smrtelné postele a vyhodil ho ze dveří!

Nakonec přišla máma a také tátovi nadávala, že chodí, když to má zakázáno od sestřiček i od pana faráře.

Pan farář, úchylný černoprdelník, zavětřil povědomý pach hloupé a důvěřivé ovečky, která při svém mdlém rozumu nechápe, že ovčáček, nastavuje jí svou lidskou tvář, nepásá ovečky z čisté křesťanské lásky, nýbrž proto, aby je nejprve pořádně oškubal a poté chladnokrevně podřízl a sežral jejich maso. „Ano, milá dcero,“ (zase ta nebetyčná nestoudnost!) pravil tak nějak svrchu ten drzoun mé staré prostoduché mámě, „pojďme pánovi zpřerážet hnáty, aby už nikdy nevstal!“ A tak šli.

Příšerný sen. Táta se zázračně uzdravil, ale nikomu to najednou nepřišlo vhod, a tak se všichni proti němu spikli, aby už nikdy nevstal. Odkud se ten sen jenom vzal? Kde si vzalo mé krajně vnímavé podvědomí příslušný podnět pro vykreslení takového hrozného nesmyslu? Nebo že by přece...? Že bych byl i ve snu prohlédl a pohlédl v pravou tvář hovadu, jež svou lidskost jen umně předstírá? Ano, určitě, jsem si jist!

Ráno pod zataženou oblohou jsem se procházel po zmoklém a chladném lese. Rostou houby, příslovečně jako po dešti. Až se budou všude potulovat houbaři, mou výhodou bude to, že letos nemám nikde stan, který by při svém smýčení náhodně objevili. Nevýhodou je však to, že si takhle bez stanu nemám kde v lese pořádně odpočinout, bolí mě každý sval jako při chřipce (říká se tomu svalová horečka) a žerou mě komáři. Ono je to těžké.

Ochutnal jsem první borůvku. Nebyla ještě dobrá. A opět jsem zdálky viděl řvoucí stádo školních hovad s dětskými tvářičkami! Radši jsem kvůli nim pozměnil směr. Blízko posedu pracovali zase ti lýkožrouti s lidskými tvářemi a elektrickou pilkou. Prosekávají se blíž a blíž. Nejlépe jsem si nakonec pohověl u pomníku mistra Jana v Liboháji. Tam bylo krásně.

V krámě zase zdržoval u pokladny jakýsi mužíček, kterému trvalo celou věčnost, než naskládal svůj nákup do kabely. Všichni na něj zdvořile čekali, až se uráčí pohnout a uhnout, ale on nic. Trémou rozhodně netrpěl. Spíš tupostí. Tvořila se zácpa a já si zase připadal jako blbec, na kterého to nakonec svedou. Jen jsem nevěděl, jak a proč zrovna já mám být tím blbcem a zdali mám ten pocit jenom já. Vím jenom to, že je tohle naprosto běžný zážitek z krámu, který se denně opakuje.

Odpoledne jsem přišel do nemocnice za tátou. Ležel a nehýbal se. Nevstal a nezačal chodit. Byl to jen sen. Na pokoji hrál rozhlasový přijímač. Daly jej tam sestřičky, aby měl ten dědek u zdi nějakou zábavu a nevykřikoval. Zdá se, že to pomohlo – tomu dědkovi. On už sice nekřičí, ale zas tam pořád hraje to blbé rádio. Táta je naštěstí nahluchlý a neslyší je. Horší je to se mnou. Já bych se z toho rádia asi zbláznil. Ale já naštěstí ještě mohu a smím chodit, a tak po dvou hodinách mohu jít zcela svobodně a volně domů.

Sobota 22. června 53

V krámě dnes nešla lednice a u pokladny se utvořila řada několika zákaznic čekajících, až půjde čtečka čárových kódů. Abych tam s nimi nestál jako blbec, šel jsem zatím k obslužnému pultu s ovocem, zeleninou a masem, abych si tam vybral banán pro mne a půl kila meruněk pro mámu na buchty. Tam však zase zdržovala nějaká vyběračná ženská, která pořád něco chtěla ukrojit, něco jiného odříznout, tamto chtěla a tamto nechtěla... A tak jsem tam za ní zase stál jako blbec a chtěl jsem jít raději s prázdnou pryč, jenže pokladna stále stála. Tak jsem se vrátil znova k pultu, ta ženská už mezitím naštěstí odešla a já konečně dostal ovoce své trpělivosti a také čtečka se rozeběhla. Byl jsem rád, že mám nákup hotov a že jsem zase venku. Co hrůz člověk musí podstoupit jen při obyčejném nakupování mezi těmi hovady s lidskými tvářemi! A to si ještě připomeňme, že některá ta hovada ty nákupy dokonce baví, je to jejich koníček, smysl života, životní náplň, ba nemohou bez nich vůbec být! To já bych byl radši bez nákupů – a koneckonců i bez těch hovad.

Táta mě přivítal děsivým dotazem: „A kterej ty seš?“ Nevzpomíná si prý ani kdo je on sám. V nemocnici panuje sobotní uvolněná nálada. Zřízenci laškují se sestřičkami a popíjejí kafíčko. Je ticho a klid. Rádio nějaký dobrák vypnul, dědek nekřičí. Táta snědl máminy meruňkové vdolky a spokojeně se na mne usmívá. Hladí mě po ruce nebo jen tak leží s očima otevřenýma či zavřenýma, ale vyžaduje, abych byl stále s ním. Nikdo z nás nic neříká. Já si čtu a píšu si deníček. Za okny šelestí listnaté stromy, na nichž pějí ptáci.

Cestou domů pošilhávám po parcích a sadech. V lese jsem dnes nebyl, ale už mi chybí zeleň. Do parku ale nejdu. V městských sadech to není ono, poněvadž v nich chodí a posedávají hovada s lidskými tvářemi, a to nemám rád. Těším se raději zítra do lesa, kde snad budu sám a sám.

Doma smutně koukám na starou tátovu fotografii, na které si hraje se svými čtyřmi malými vnoučaty. Tehdy se smál a choval je s láskou na klíně. Dnes si na něj sotva kdo z nich vzpomene a kdyby nebylo mne, nikdo by jej ani nenavštěvoval. Před nebohým nemocným starcem, který už téměř nepoznává své blízké, padají hovadům se všemi ohledy i jejich lidské tváře. Ještě že jsem já nikdy neplýtval přílišnou vřelostí ke svým příbuzným. Bude se mi bez nich a v samotě umírat mnohem lehčeji.

Neděle 23. června 53

V noci pršelo a ráno, když se procházím po lese, skapává ještě voda se stromů. Po páteční nebo včerejší noci je tu velký nepořádek, který uklízím klna z plna hrdla hovadům s lidskými tvářemi. Jsou tu po nich po lesních cestičkách pohozeny zbytky svíčiček a nezbytné pivní pohárky.

U nás aby se tak něco obešlo bez piva! Ani shakespearovské divadlo se bez toho piva neobejde! Nacházím promoklý list s úryvkem ze Shakespearovy hry Sen noci svatojánské, kterou tu nějací herci zřejmě sehráli (svatojánská čili středoletní noc byla teď z pátku na sobotu).

Šel jsem rovnou k posedu v jasanovém hájku, odkud jsem se díval do kouzelné zeleně a kde jsem naslouchal tichým zpěvům pěnkav, a brzy jsem šel zpátky, abych stihl otevřenou samoobsluhu, která dnes zavírá už v jedenáct hodin.

V krámě bylo mnoho lidí, utvořil se dlouhý nehybný zástup čekajících zákazníků před pokladnou a já jsem si na konci té řady připadal zase jako blbec. Vtom další zaměstnankyně samoobsluhy otevřela druhou pokladnu, takže z posledního místa jsem se rázem přesunul na první. Tomu se v křesťanské věrouce říká „poslední budou mezi prvními“. Ano, poslední blbec ve frontě stal se prvním blbcem na řadě – tak nějak to bylo asi myšleno. Nevýhodou tohoto nového postavení je však to, že zezadu se na mne nyní nepříjemně tlačí a blbými řečmi dotírají další nedočkaví zákazníci, takže nemám dostatek klidu a času na pohodlné nandání zboží do batohu. Připomíná mi to spíš ty nechvalně známé krysí dostihy v továrně, jichž jsem se kdysi dávno účastnil, než pohodlný, pohodový, výhodný a levný nákup se šťastným úsměvem, jak to vidíme v reklamách. Všechno je to sprostá lež. Tady se tlačí jedno hovado na druhé a všecka ta hovada již dávno poztrácela svou lidskou tvář. Lidé podobají se tu hnusným olysalým krysám, které se perou o kousek shnilé brambory, kterou do podzemní stoky vyplavilo smradlavé potrubí.

Po obědě jdu za tátou do nemocnice. Vřele mne vítá a podává mi obě ruce. Nesu mu nějaké to sladké přilepšeníčko. Všecko to snědl a drže mne za ruku usmívá se. Téměř spolu nehovoříme, protože jsme oba od přírody nemluvové a stačí nám jen mlčet a být tiše spolu. Tomu pětadevadesátiletému dědulovi u zdi mlčet ovšem nestačí a nepomáhá k jeho zklidnění už ani to otevřené rádio. Huláká dál jako prve, trhá hadičku s výživou a shazuje se sebe přikrývku. Sestra mu nadává, že to nejde, aby se ukazoval přede všemi jen tak beze všeho nahý, protože tady chodí lidé, ale on, zřejmě starý sprosťák, vykřikuje: „Hovno! To přec vím!“ Je s ním sranda.

Rozhlas tentokrát tolik neruší, ba dokonce jej trochu poslouchám. Vysílá stanice Brno. Mluví se o Strážnici nebo o trampování a zaznívají staré české písničky, žádná ta úchylná poameričtělá moderna, kterou z duše nesnáším. Mohu si při poslechu klidně číst.

Před večeří se loučím s tátou a jdu domů. Po ulici jdou dvě ženské se psem. Vtom pes popadl do tlamy jakési hovno, které nalezl na chodníku, a ženské hned na něj spustily: „Fuj! Pustíš to! Hovado!“

Tak vida, hovada s lidskými tvářemi seřvala hovado s psí tváří za to, že nemá lidskou tvář. Seřvaný pes pustil hovno a pokorně svěsil hlavu. Náhle jako by získal jeho vzhled přece jen lidštější tvář. A já si pořád říkal, kde ta hovada berou tu svou lidskou tvář! Stačí je seřvat a hned jsou trochu lidštější.

Pondělí 24. června 53

Zase se mi zdálo, že táta chodí. Ale dělá to tajně, když se nikdo nedívá. Nechce si nikoho pohněvat. Chodí jen přede mnou, protože jen mně může důvěřovat, že to na něj nikomu neřeknu. Jakmile někdo jde, hned skočí zpátky do postele jako rozpustilý mladík a hraje si na nemocného starce.

Ráno jdu nejdřív na nákup, protože potom se chci jet vykoupat k rybníkům. Vůbec nejhorší je nakupovat ráno, kdy je krám zaplněn mnoha lidmi bažícími po čerstvých novinách a čerstvém pečivu. Nějací starci opět zdržovali u pokladny, kde si vybírali hnusné papírové nákupní kabely popsané anglickými nápisy (máma ji má samozřejmě také). Určitě ti starochové neumějí anglicky a nerozumějí, co je tam psáno, ale musejí tu hnusnou kabelu mít. I kdyby kabela nesla nápis „Jsem hovado s lidskou tváří“, oni by ji nosili s hrdostí. Já bych se styděl. Sakra, tohle mě štve! Copak jsme v Americe? Podle našich sousedů, kteří žerou pizzu, chlastají pepsi-colu a coca-colu a dítě pojmenovali Sam, asi jsme. Nejde to napsat česky? Neumíme u nás vyrobit blbou nákupní tašku, která by byla na první pohled česká a hezká? A proč tam vůbec něco psát? Nemáme mnohem krásnější vzory rostlinné, květinové, ovocné, zeleninové, zvířecí, různých barev? Ještě tam měli na výběr jinou kabelu, modrou s pruhy; ta byla mnohem hezčí. Ale ne, oni si vyberou tu hnusnější z obou. Tahle šeď vypovídá o duchu toho, kdo si ji koupí a nosí. Bezvýrazný duch si sám vybere, co jej nejlépe vystihuje a co se k němu nejlépe hodí: to jest bezvýraznost, hnusnou nevkusnou bezvýraznost.

Zase jsem tam stál v zácpě jako blbec a lidé za mnou mi dýchali za krk svůj těžký ranní dech. Hovada se pletou v uličkách mezi poličkami, zavazejí s nákupními vozíky, neuhnou, tlačí se v hloučcích nejvíc právě tam, kde si já potřebuji něco nabrat – a všem spadla jejich lidská tvář.

Vzal jsem kolo a jedu k rybníkům. I po cestě skrz les potkávám mnoho lidí. Zhruba za půl hodiny konečně dorážím na místo. Všechno ze mne padá: lidská tvář, lidská podstata, veškerý oděv i všecka tíseň. Teď jsem volný!

Jsem trochu nastuzen (žádná svalová horečka), a proto se hlavně sluním a hřeji. Ale aspoň jednou přece neodolám a jdu do vody. Rybníček je od minule pěkně očištěn od porostu lakušníku a voda je čistá k volnému plavání. Uprostřed ní nacházím mrtvou slípku zelenonohou. Někdo ji zabil. Táhnu ji ven z vody ke břehu, aby mrtvola nezkazila čistotu vody. Prohlížím si ji. Takhle zblízka jsem slípku zelenonohou ještě neviděl, natož abych ji držel v ruce. Ze zobáčku jí ještě vytéká slabý proužek červené krve, křídlo má zlomené, rudě podlité krví. Někdo na ni musel zaútočit docela nedávno; tělo je dosud vláčné. Asi dravec. Jsou tu však jen stopy po labutích; bílé peří a velké hromádky trusu. Labutě bývají útočné – ale že by zabíjely? Že by vůbec dovedly zabít? Nezdá se mi to možné. Žádné labutě tu ostatně už nyní nejsou. Jsem tu jen já sám – jako Adam.

Za tátou dnes jedeme vozem společně já, máma a moje sestra. Táta snědl banán a kousek buchty, jež jsem mu přinesl, vzal mne za ruku a spokojeně se usmívá. Moje sestra se tomu úsměvu podivuje, protože takhle tátu nezná. Se mnou se usmívá vždy. Eh, kdyby věděli, že dokonce i tajně chodí! Nebo to byl jen sen? Kdo ví.

Máma s mou sestrou za hodinku odešly, já jsem ještě další hodinu zůstal u táty. Četl jsem si. Pak se roznášela večeře. Byla krupičná kaše. Nakrmil jsem tátu, dal mu prášek na prostatu a brzy poté jsem se s ním rozloučil. Už mě tlačila židle a potřeboval jsem se narovnat a projít. Chtělo se mi také spát. Když jsem odcházel, byl táta celý mokrý. Za chvíli jej sestřičky přebalí a převléknou do suchého. Kdo ví, jestli se pak také půjde projít, až se nikdo nebude dívat? Nebo to je možné jen ve snu? Kdo ví.

další část >>>

<<< předešlá část