Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. část

REINLEBENSBORN
« ČISTÝ ZDROJ ŽITÍ »

Reinlebensborn.JPG

Když jest přirozený stav tělesný porušen, nelze žíti,
ani při všem jídle a pití a při všem bohatství a vší moci,
jakpak by bylo lze žíti při poruše a pokažení přirozeného stavu
samého pramene našeho života?
PLATÓN: Ústava



13. března, 41. roku misantropické éry (2007, podle křesťanského letopočtu)

Příroda mě asi skutečně musí milovat, protože zařídila, že letos přišlo jaro brzy, hodně brzy, minimálně o měsíc dřív než jindy. I celá zima byla nezvykle mírná a teplá. Příroda je ke mně vlídná, v posledním roce mé svobody, protože příští rok už budu muset pracovat. Většinu ušetřených peněz spolkla za tři krátké, rychle uplynuvší roky neužitečně zdravotní pojišťovna; nu, co naděláš? Je to zkrátka parazitická pakáž. Alespoň ta božská příroda jako by se mi odškodňovala za moji letitou nenávist k lidem. Tenhle rok si musím zdokumentovat na věčnou památku.

Loňská zima byla krutá; mnoho mrtvol jsem zjara vídal se povalovat: na stráních, po nichž se řinula voda z tajících závějí sněhu, kde slunce svým žárem odhalovalo a bělilo kosti obětí kruté paní Cheimóny, v lesích pod uschlými, mrazem a sněhem zpřeráženými stromy, v korytech potoků, všude, kde děsivě padlo nebohé zvíře vyčerpáním, hladem a zimou.

Letos je zvěř v perfektní kondici, dobře živená, se zdravou srstí, chundelatá, bujně a sebevědomě si vykračující, veselá, skotačící. Je radost se na ně dívat. Ještě že jsou ta zvířata na světě, že se má ustarané a lidmi znavené oko misantropovo čím potěšit ve světě zamořeném lidmi. Bez nich, bez zvířat a jenom s lidmi by byl svět tak bezútěšné místo, že by to brzy vyvolalo hromadnou vlnu sebevražd. Tak alespoň soudím Já – Misantrop, jenž jsem uchem zjitřeným na tepu doby, nosem větřícím v pachu krajiny, se smysly obnaženými a rozcitlivělými. Zato bez nich, bez lidí, by byl mnohý můj světabol vymýcen spolu s nimi.

Je to tak krásné být tu se zvířaty, s ptáky nad hlavou, s jejich hrdélky zpěvavými mocně se činícími, radostně ohlašujícími tu lepší polovinu roku, kdy slavím dlouhý svátek v chrámu přírodním, uprostřed blahodárné zeleně lesů a divokosti rozeklaných skal a něžné zvlněnosti oblých kopců, z nichž se tak rád kochám nádherou barvitých horizontů a mlžných dálav, lákajících svou svobodou k nekonečným toulkám. Ach, je to tak krásné smět zase patřit do tohoto krásného světa, daleko od lidí!
 

15. března 41

Noc je sice ještě mrazivá, ale už se pomalu chystám ven pod stan. Už kvete devětsil a ze všech stran se k jeho bělavým květům slétají první motýli, včely, čmeláci, mouchy, vosy. Mravenci už zase mají naspěch a opravují svůj platónsky dokonalý hmyzí stát po zimním útlumu. Včera přilétla blankytnou oblohou skupinka pěti čápů. Dnes jsem viděl svoji první letošní lišku ryšku, kterak číhala na dva panáčkující zajíce. Musel jsem ji asi vyplašit, protože odběhla pryč, nestarajíc se o dosažitelnou kořist. Vidět lišku lovit ve dne znamená, že má mláďata. To je dobře, to jí přeju, lidem však ne. Pro ty mám jen nepřejícnost a nenávist. Kousek dál ve smrčí si srneček odíral o suchou větev lýčí z parůžků tak zaujatě, že jsem se mohl přiblížit poněkud blíž. Ze starého zapomenutého mysliveckého posedu takhle pozoruji probuzenou přírodu každý den.

Chci odejít na celé teplé období do lesů s tím, že (jako obvykle) se nehodlám dlouho vrátit, užít si do sytosti posledního volna, užít si volnosti, přírody, samoty, klidu a rozjímání a zároveň se také cvičit v přežití. Odcházím denně do lesů s vtíravým pocitem naděje, že lidstvo už je tak dalece zdegenerované, že už to je úplně nemožné a že příroda, náhoda, osud či prozřetelnost musí co nevidět způsobit jeho neodvratitelný kolaps. Ten pocit je tak silný, že se při návratu do města dívám, zda je lidstvo ještě pořád tam a obhlížím svoje stopy, jestli už je země nelíbá. Vím, že se to jednou stane a lze se také možná domnívat, že s sebou do propasti vezmou lidé mnoho jiných tvorů. Avšak má-li kdo přežít chvalitebné lidské zhroucení, největší šanci budou mít tvorové divocí a osamělí, kteří si udržují své zdravé instinkty živé a obnažené. Zcela soukromě a tajně si myslím, že osvobození země od lidského hnusu nebude tak dramatické, jak si to najmě oni osobují ve své zpupné pýše pána tvorstva. Lidstvo je totiž nic, pouhé lusknutí prstů, které záhy odezní. Svět se zotaví dokonce rychleji než tvrdí nejfantastičtější a nejhrozivější prognózy lidí. Neboť ještě i katastrofický scénář jim musí splňovat jejich drzá přání ničitelů země, že bez nich to nejde. Ale ono to právě bez nich půjde lépe! V tom je ten vtip! Náplastí na zprvu otevřené rány nebudou jen nějaké „neživé“ geologické pochody, ale zapojí se celá zbývající přeživší biosféra, která bude den ode dne silnější, mocnější a početnější. Život vnikne do osvobozené krajiny tak mocně a rychle jako vzduch do vakua. Musím se toho dožít a přežít ten slavný den, abych také přispěl svým dílem a těšil se z té spásonosné zkázy.

Chci odejít do bájné krajiny, jíž jsem dal vznešené jméno „Reinlebensborn“ – „Čistý zdroj žití“, což jsou však jen tyto naše „Opičí hory“ zde. Mně však plně stačí, dokud v nich stále ještě nalézám dostatečně rozlehlé pusté oázy neporušeného klidu. Pro letošek už mám vyhlédnutý kousek mého privátního ráje. Je to tiché, lidmi neobydlené údolí, kam nevedou žádné cesty. Pitná voda a koupání v místě. Nejbližší vesnice od sebe dostatečně vzdálené a oddělené od sebe příkrými zalesněnými úbočími skalnatých kopců, takže pro svou neschůdnost a nesnadnou dostupnost není to místo žádným oblíbeným výletním cílem turistů ani vesničanů. Lesnicko-kultivační zásahy, a tím i škody a pihy na kráse, minimální. V případě potřeby si můžu pohodlně dokoupit zásoby potravin ve vesnické samoobsluze, která se nachází výhodně hned na samém okraji vsi, takže tím odpadá nepříjemné procházení kolem příliš mnoha barbarských, škaredých a potenciálně nebezpečných domorodců, prolezlých nakažlivými chorobami. Nedaleko se rozkládá skalní komplex s možností horolezeckých výstupů, vyvážených sladkou odměnou za námahu v podobě vskutku nádherných rozhledů po kraji. Život musí být velkolepý, žádné troškaření! V této skalní lokalitě se nachází též ruiny pobořeného hradu jednoho loupežného rytíře, který si nechával říkat „Stark“, tedy „Silný“. Tak tuto perlu rozhodně navštívím, už jenom proto, abych do sebe nasál a vstřebal místní jistě silné genius loci. Možná se tam nakonec dokonce i utábořím, kdo ví? Bylo by jistě dobré a vzrušující vcítit se do pocitů takového obávaného místního hradního pána.

Pojmenoval jsem to údolí „Reinlebensborn“ jako hold německému romantismu, k jehož odkazu se hlásím a jehož filosofie je mi velmi blízká. Jméno „Reinlebensborn“ se sice velmi podobá názvu jednoho nacistického eugenického programu (Lebensborn), který znamená v překladu do češtiny „Pramen života“, ale Já měl při vymýšlení a při konečné volbě jména „Reinlebensborn“ na mysli něco úplně jiného. Potřeboval jsem nějaký dobře znějící jednoslovný výraz pro kus imaginární i skutečné země, kde jsem šťasten a z něhož a v něm načerpávám sílu a osvěžení, jakoby z čistého zdroje žití. To nemá nic společného s nějakou nacistickou plemenitbou či ideologií. Jenže v žádném jiném jazyce, než právě v němčině, nezní „čistý zdroj žití“ tak zvukomalebně a pro titul knihy přitom tak výstižně. Prostě jako měl Henry David Thoreau svůj Walden, Já mám Reinlebensborn. Tolik na vysvětlenou.

Tak tedy REINLEBENSBORN. Už se tam těším. Konečně vypadnu z tohohle baráku pitomýho! Konečně už neuslyším žádného čokla, žádný řev motorů, žádného souseda neuvidím, celé dny budu venku a sám a probouzet mě bude jenom usměvavé slunce a líbezný ptačí zpěv. Doufám, že mě tam zase někdo z lidí nevyslídí po týdnu, jako vloni, abych si musel hledat jiný náhradní domov. Ale to bylo jinde, o pár kilometrů stranou, i když také tam to vypadalo překrásně... Ale tam vedly okolo cesty, kdežto tady je to přece jen o poznání divočejší a nepřístupnější. No, uvidíme. To jsou plány! Naštěstí mám po ruce vždy nějaký náhradní plán B. Nic nemůže překazit mé svobodné toulky po osamělých, divokých, zasněných a tajemných místech, jichž však valem ubývá... Jsem potulný pták, pravý romantický „Wandervogel“, jenž jen roztáhne svá křídla a letí si volně za hlasem svého neklidného srdce, nehledě na bouře a zvraty humánního světa, jenž je mi cizí a z duše protivný. Letos chci v lůně přívětivé matky přírody zcela zapomenout na to, co se děje tam hluboko dole pode mnou mezi těmi podivně vyšinutými lidmi. Tento rok si chci zapamatovat.

Kdysi, ve starém Římě (a také ve Francii až do šestnáctého století), začínal nový rok na apríla, což je rozhodně přirozenější než 1. ledna uprostřed zimy, kdy se nic významného neděje ve fenologickém smyslu, a tak asi i Já se podržím této starodávné tradice a vyrazím s novým rokem, ergo začátkem dubna, za dobrodružstvím. Celou zimu jsem pilně cvičil a posiloval a poctivě dodržoval přísnou životosprávu, zhubnul jsem trošku dokonce na pro mne optimálních 69 kg, což je v zimní nečinnosti téměř zázrak, skáču pořád ještě jako za mlada přes výmoly a přes padlé kmeny, cítím se lehký, levitující, jsem pružného těla i ducha, jsem ve skvělé kondici. Jen ty nervy mám čím dál víc pochroumané, ale to je spíš lepší být morous než se paktovat s lidáky a mile se na ně usmívat. Za dlouhých zimních večerů jsem se stihnul naučit základům řečtiny, přečetl jsem mnoho zajímavých knih, poučných, povznášejících a krásných, dopsal jsem Rakovinu, můj další vítězný opus... Jsem připraven. Může to vypuknout. Cokoliv. Za pár dní bude televize vysílat pořad o jednom himálajském poustevníkovi, tak se možná ještě před mojí cestou něčemu přiučím od duchovně spřízněného kolegy. Ten prý žije vysoko v horách, sám a zcela nahý, ve čtyřicetistupňových mrazech. To bych se potřeboval také naučit.
 

pátek, 16. března 41

Začíná rašit bylinný lesní podrost. Dnes jsem viděl první dvě letošní veverky, pak sýkorka prozkoumávala starou vyklovanou stromovou dutinu, jestli se nehodí za hnízdečko, potom opět pár srn, to už je tak ten nejběžnější pohled, a všechno pěje a cvrliká; celý týden bylo hezky, až mě napadlo, že už jsem se mohl odstěhovat pod stan alespoň přes den, když jsou noci přece jenom ještě příliš mrazivé. Sakra, uvědomil jsem si, že jsem ztratil jeden týden tím otálením! Už jsem mohl jít alespoň sem kousek za město na kopec do mého posvátného háje pod věkovitým dubem! Tady jsem loni vydržel až do 30. října! Toto datum odpovídá 3. březnu na opačném konci kola roku – a dnes je už šestnáctého! No nic, stejně hlásí na pondělí sněžení, takže nic neuspěchám. Ale než vyrazím definitivně do mystického „Reinlebensbornu“, určitě rozbiju nejprve tábor pod tímhle dubiskem, ono je to ostatně pěkně při cestě.

Na zpáteční cestě domů mě zdravil zase nějakej debil vylízanej! To mám strašně rád tohleto! Sousedi a známí mě nepozdraví jak je rok dlouhý, ale neznámí lidáci mě nestydatě oslovují přímo na ulici! Opravdu, potkat se někde s člověkem, to je skutečně nepříjemný zážitek! Předstíral jsem, že jsem nic neslyšel a nevšímal si ho radši. To je hrůza, co je všude pakáže všelijaké otravné! Pak si vyjdi, misantrope, jenž si lidi protivíš, na obyčejnou procházku! Už abych byl v tom mém „Reinlebensbornu“! Sbalený jsem z taktického důvodu nepřetržitě, jako při vojenské pohotovosti, a jakmile mě něco zalarmuje, stačí vzít krosnu na záda a jít, takže hned jak se udělá trochu lepší počasí, jdu!
 

pondělí, 19. března 41

Citelně se ochladilo. Meteorology předpovězená vichřice a déšť se sněhem se však vůbec nekonaly. To je normální, počasí na den dopředu odhadnout nedovedou, při vší té technice, ale na fantazírování o světlé budoucnosti lidstva někde na jiných planetách, až zalidní a zničí Zemi, na to je užije. Až se prý vypořádají se všemi vnějšími i vnitřními nepřáteli lidstva, se všemi mikro- i makroskopickými škůdci člověka, nastane prý kosmický ráj humanity. Doufám, že se mezitím něco vypořádá s nimi.

Je chladno. Dnes jsem se oblékl celý do černého a na hlavu jsem si nasadil černou plstěnou pošťáckou čapku s kšiltem a sklápěcími klapkami na uši. Vypadám trochu jako příslušník Hitlerjugend. V lese jsem zase potkal mé staré známé srnčí kamarády. Myslím, že je na mne už zvyklé to malé stádečko, jež pravidelně vídám stále na stejném místě, jsou to ostatně pořád ti samí jedinci, a vždycky jenom tak popoběhnou pryč. Nikdy jsem je nevyplašil natolik, aby se odstěhovali jinam, protože vědí, že ode mne jim nehrozí žádné nebezpečí. Naopak se mi zdá, jako kdyby mě den co den nechávali přijít blíž a blíž.

Ten dokumentární film o tom himálajském sádhuovi jsem už kdysi viděl. Včera jsem ho zhlédl znovu, ale že by mi to něco dalo, to říct nemohu. Příroda tam nahoře ve velehorách je pěkná, cožpak o to, tu samotu bych bral taky, ale ty kecy kolem toho, to je děs! Jako by to bez toho nesmyslného prázdného tlachání a bez těch směšných rituálů a úkonů nešlo. S lidmi, a to i s těmi nejduchovnějšími, je ta potíž, že neustále moc mluví, a tudíž lžou. Stále ta dokolečka omílaná, vyprázdněná, nicneříkající slova bez obsahu, slova jako „Bůh“, „láska“, „mír“, „nenásilí“, „nesobeckost“, „soucit“, „lidstvo“... Vyšinutou mysl prostě nepředěláš. Z toho je vidět, jak jsou si všechna náboženství, všichni lidé podobní. Bohužel. Ale buddhisté alespoň považují zvířata za své bratry a nepodřezávají je a nežerou. Řekl bych však, že bych se toho víc naučil spíš od nějakého misantropického světce, jichž musí být v té oblasti také plno. Ale ten by před kameru nevlezl. Jenže proč se učit od těch druhořadých učitelů, když pouhý přírodopisný film ze života zvířat skýtá mnohonásobně víc poučení než zpola hrané a zpola předstírané fragmenty ze života těch nejpřeceňovanějších duchovních lidí. Ztráta času se zabývat příkladem jakkoli dokonalého člověka, i když cosi jako „dokonalý člověk“ existuje jen s velkou dávkou tolerance, představivosti a vlastního umenšení a slevnění. Příliš málo pro mne! Chci víc! Chci být jako zvíře! S lidmi jsem skončil! Tedy již zvíře jsem!

Nemohl jsem také souhlasit, když sádhu říkal, že tam nahoře ho kromě lidského lomozu neruší v myšlenkách a v rozjímání ani žádný ptačí zpěv. To mne žádný přírodní zvuk neruší. Spíš naopak: nemohl bych se soustředit sám na sebe, na žádný prožitek na světě, v úplném tichu. Jsem naopak rád, když kolem zpívá ptactvo nebeské a kolem se hemží havěť. Jen to nesmí být havěť lidská. Ta mě ruší k nesnesení – ano, ta ano, stokrát ano! Ale zvířata vítám. Vítám, když dva ptáčci přiletí prozkoumat vnitřek stanu, jeden z nich když ožďubává drobné chumáčky látky z bot a druhý když venku hlídá. Udělat to člověk, tak ho ženu svinským krokem! Nevadí, když si plšík přijde pro drobty a běhá po stěnách celty jako v prolézačce. Myška s houfem mláďat, usazená jako podnájemnice pod podlahou, nevadí. Spíš se bojím, abych je nezalehl, když se neopatrně převalím na druhý bok. Jsem rád, když někde sedím a si dumám a přijde zajíc nebo srnka a je tam beze strachu se mnou. To jen když přijde člověk, tak znechuceně odcházím, ba se raději nenápadně odplížím, aby mě ani neviděl. Nepotřebuji k meditacím vysoké nebe a pusté masivy hor. Mám rád naopak les stromů a rozmanité měnící se scenérie, kde se pořád něco děje, kde pořád je na co koukat a kde mě pořád něco ponouká k pohybu a podněcuje k zamyšlení, ke zkoumání, k promýšlení, k reagování, k akci. Proto jsem chodec. Nejsem sedící bůh. Jsem muž činu, ne pasivní pejsek boží s oddaným pohledem obráceným dovnitř. Kdo říká, že při tom nemohu meditovat a duchovně se rozvíjet? Kdo řekl, že to nedělám dokonce lépe, nejlépe, tak dobře jako – zvíře? Lidská societa nebo náboženská obec, poskládaná vesměs ze samých odporných kreatur, jichž bych se ani klackem nedotkl, hlučná, ryčná, modlící se, breptající a mumlající, řinčící zvonečky a cingrlátky, tančící a křepčící, cvrndající po sobě vodou, pálící vonná kadidla a voskové svíce, pakáž nemytá smrdící a čpící po všem možném, ale spíš po všem nemožném – to opravdu není nic pro mne. S lidmi jste uprostřed světa, který se vymknul z kloubů a šílí, uprostřed světa, jenž je v nepořádku a jenž není normální. S nimi můžete být jakkoli sám, přesto veškerý ponor na dno své duše je zhola vyloučen. Musíte být víc zvířetem, odpoutaným od všeho lidského, i od soucitu s nimi, aby mělo oduchovnění nějaký smysl. Lao-c' říká, že příroda ani mudrc neznají slitovnost. Lidstvo je pro ně totéž, co neužitečná zátěž. Čím výš chcete stoupat, tím víc musíte té lidské zátěže odhodit. Musíte na tu verbež zapomenout! Zapomenout, že jste kdy patřil k ní a měl s ní něco, byť malinko, společného! Pak jste dosáhl osvobození a osvícení a takto očištěn můžete se vrátit zpátky mezi zvířata, odkud jste vyšel a kam patříte. Všechno ostatní je vedlejší, slepá ulička evoluce. Všechno ostatní je škodlivé a nenormální. S divokými zvířaty po boku se ještě můžete oddávat jalovému snění o tom, že je se světem všechno v pořádku. Ono to tak sice není, vinou lidí, leč jednoho dne opět může být. A Já budu připraven na ten den.

Dnes mi přišlo poštou z elektronického obchodu CD nizozemské hudební skupiny Within Temptation. Album se jmenuje „Matka Země“ a je to takový něžně romantizující symfonický metal, plný fléten, klavíru, lesních rohů, smyčců, harf apod. a samozřejmě také s elektrickými kytarami a nezbytnou palbou baterie bicích. Zpívá hlasem andělským od pohledu velice zajímavá a zvláštní dívka, i dosti pohledná, stylově převlečená za anděla, spadlého do zšeřelé lesní katedrály. Na jiném obrázku vypadá skoro jako nějaká druidská kněžka či keltská princezna, jako vypadlá z Belliniho slavné (a rovněž překrásné) opery Norma. Nejpůsobivější skladba je ta titulní a potom píseň s názvem „V dokonalé harmonii“. Tu jsem si dokonce přeložil do češtiny a přebásnil. Hle, jaká to krása:

Ve světě ach tak vzdáleném

Kde se světlo loučí s dnem

Tam zrodilo se a rostlo malé dítě

Hluboko v lese na místě skrytém

Nezřela ni matka jeho líce
 

Starobylí duchové lesa

Jej udělali králem elfů a stromů

Byl jediným člověkem

Který žil v harmonii

V dokonalé harmonii
 

Lesy jej chránily, jeho tužby plnily

Ovoce od ptáků, med mu včely snášely

Pod stromy nalézal svou skrýš

Vyrostl v jejich společnosti

Jeho rodinou se staly spíš
 

Tisíc jar

Přešlo kolem něj

Sbohem již říkal tolikrát

A když jej duchové zavolali

Aby navždy, navždy zůstal

Lesní duch se z něho stal

 

Nekomplikované texty v angličtině, jimž je tím pádem dobře rozumět a jež si brzo prozpěvuji spolu se zpěvačkou Sharon den Adel, odpovídají celkovému naladění alba, tedy jakási přírodní lyrika, vzešlá z pohanského sensualismu a mysticismu. Už tuto nahrávku poslouchám nyní asi po desáté a je to výborné. Měkké, ale skvělé, tak proč ne. Ideální jako kulisa na spaní. Hned to půjdu vyzkoušet. Lehkou noc, Misantrope!
 

úterý, 20. března 41

V noci se spustila sněhová metelice jako někdy uprostřed ledna, a ne v březnu! Sněžilo, sněžilo, ale kosáci pěli dál, jako by se nechumelilo, a tak ani Já nebudu smutný. Napadlo dobrých 10 cm mokrého sněhu a sype se dál, takže venku to teď vypadá jako někde v Antarktidě. Nic výjimečného v tuto roční dobu, kolem jarní rovnodennosti často ještě napadne nový sníh. Zdá se, že jaro nastane definitivně zase jako vždycky až koncem dubna. Loni byly v tuto dobu také ještě závěje sněhu. Překvapení se nekoná, příroda si jede pořád po svém, s menšími či většími výkyvy. Nezbývá mi než čekat. Naštěstí mám sluníčko jménem Within Temptation! Včera jsem to musel vypnout až násilím a dnes jsem si to pouštěl zas a zas. S tímto diskem jsem se tedy trefil do vlastního vkusu! Vzal bych si ho na pustý ostrov. A do Reinlebensbornu si ho vezmu určitě! Však co, vždyť jsme pohané: Země je naší matkou, Slunce je nám otcem, příroda naší velitelkou a zvířata našimi bratry! Zalezu si zatím s knížkou do postele a bude to. Začínám číst cestopis Sto pohledů na Japonsko.
 

neděle, 25. března 41

Začíná takzvaný „letní čas“. Dnes je poměrně teplo a slunečno, ale tu a tam ještě leží sníh. Už je zaveden letní čas, avšak jaro je stále nejisté. Čas, čas – to se mě nyní pramálo dotýká. Přes zimu mi došly baterie jak v budíku, tak i v náramkových hodinkách. Nevyměnil jsem je. Ke kontrole času používám chronometrů v počítači, v elektronickém diáři, ve videopřehrávači..., hodin mám dost. Do práce nechodím, nikde načas přesně nemusím být, a tak je mou jedinou starostí hlídat čas pouze proto, abych nepropásl nějaký zajímavý rozhlasový pořad, ty televizní hlídá videorekordér. Kéž by to tak mohlo zůstat napořád! Nechápu lidi, že se nedovedou zabavit doma a musejí proto docházet kamsi do zaměstnání, aby měli co dělat, a dokonce aby byli mezi lidmi, to už je úplná zvrácenost! Patřím k těm tvorům, pro něž čas nehraje téměř žádnou roli a pro něž hodiny nejsou posledním výkřikem techniky. To spíš sleduji čím dál pozorněji vývin počasí. Sezóna už brzo začne.
 

pondělí, 26. března 41

Pole již se zelenají a hned jsem zaměřil dalekohledem v dálce tři srnky, jak se odvážily na otevřené prostranství, aby se napásly první čerstvé zeleninky. Je hezky a slunečno, ale v lese jsou ještě závěje sněhu. Táhne z těch sněhových polí zima jako z pleistocénního ledovce. Zábly mě ruce. Kde je už sněhová pokrývka roztátá, tam je zase pro změnu mokro a bláto jako v zákopech první světové války. To nevypadá, že bych na apríla vyrazil na tramp. Loni to bylo taky tak. A předloni a před-předloni taky. Pořád stejné. To nejde uspěchat. Nejspíš odkráčím na svou každoroční trampskou výpravu zase někdy po 20. dubnu, po Hitlerových narozeninách. V okolí posedu jsem zase došel těsně až k párku dvou srn. Byl to srneček s lýčím na parůžcích a srnka, asi jeho družka. Kupodivu mě neslyšeli přicházet, ačkoli mi křupal sníh pod nohama. Chvíli jsem se kochal pohledem na jejich mírnou krásu a ušlechtilost, ale pak se najednou obrátil vítr a ta srnka zavětřila a aniž by mě uviděla, dala se na útěk. Dost mě ta její reakce překvapila; až jsem si pomyslel, že ji snad vyplašil nějaký jiný příchozí, ať už to byl člověk, nebo zvíře. Rozhlížel jsem se kolem dokola, ale nic zvláštního jsem neviděl. Někdy je asi lepší hned utéct při sebemenším podezření, než zkoumat, zda je nebezpečí skutečné. Já už to dělám skoro také tak.
 

úterý, 27. března 41

Ráno jsem procitnul za jadrného zpěvu pěnkavy, sedící na stromě za oknem. Vypil jsem si šálek čaje, zopakoval jsem si přitom na počítači několik lekcí řečtiny a když jsem vyšel ven na procházku, ta pěnkava tam koncertovala neúnavně pořád. Dnes byl vůbec den pěnkav; jejich typický zpěv se ozýval všude a daly se i vidět. A ne že by se ostatní ptactvo nechalo zahanbit a zůstalo pozadu! Červenky, budníčci, brhlíci, čížci pějí z vrcholů stromů, ze spleti hustého větvoví, z vrcholů pařezů, zkrátka odevšad. Žije to tu! Sýkorky předváděly zásnubní lety takových výkrutů a vývratů, že by člověk ani neřekl, že je taková letecká akrobacie vůbec fyzicky možná. Dokonce jsem viděl zalétat nějakou sovu, asi sýčka, do přirozené dutiny v rozsoše staré velké lípy. Sníh taje a na loukách za sebou zanechává jakási vodní očka, malé mělké rybníčky. Na jednom takovém očku se hned usadil pár kachen. Pod posvátným dubem, tam, kde jsem vloni tábořil, už sníh pěkně rychle mizí, ale dubisko ještě nevyhání rašící pupeny listů. Ještě je času dost. U posedu jsem se zase viděl se starou známou místní srnčí kolonií.
 

středa, 28. března 41

Vrby nasazují první malé lístky. „Dřevo sě listem odievá“, jak se zpívá v jedné z nejstarších dochovaných českých světských písní ze 14. století. Sníh pod posvátným dubem je definitivně pryč, což svědčí o tom, že se ten dub nachází na teplotním ostrůvku s dobrou nepodmáčenou půdou. Taková místa vyhledávám pro svůj hlavní stan. Sem však letos nemíří mé toulavé nohy. Tady jsem byl loni a moc se mi tu nelíbilo. Kolem se totiž pohybuje čím dál víc lidí. Letos mám namířeno podstatně dál – do Reinlebensbornu. Tam budu muset teprve nějaké tábořiště najít. Předpověď počasí na příští týden je více než příznivá. Pokud nynější hezké počasí vydrží a nenastanou žádné kataklyzmatické výkyvy v podobě sněhu, vytrvalého deště nebo krupobití, v pondělí vyrážím!
 

čtvrtek, 29. března 41

Situace se mění každým dnem jako na frontě. Dnes foukal tak studený severák, že mně z něj až mrzly uši a slzely oči. Pletené rukavice jsou nutnou výstrojí. Nedivil bych se, kdyby začalo znovu sněžit. Však vloni sněžilo ještě v polovině dubna! V takovéhle zimě bych nerad někde „klepal kosu“. I moje srní vestálky byly dnes někde poschovávané, že nebyly vidět. Kromě mnoha různých ptáků jsem zahlédl jen jednoho zajíce, jinak nic. Kdo ví, jestli je odsud někdo nezaplašil. Mohli to být třeba ti dva velcí černí bojoví psi, co se tady flákají v doprovodu nějaké nezaměstnané paničky, jíž se přezdívá rusky „nemakačenko“ a německy „Nichtsmächerin“. Když si představím, že z mých daní misantropa bez příjmu si někdo nakoupí žrádlo pro psy nebo benzín do auta, tak se mi dělá mdlo. Jsou lidáci, kteří se tak přežírají, že si tím uženou pracovní neschopnost a trvalou invaliditu, posléze jim ty tuny žrádla, co spořádají, musí placená ošetřovatelka donášet až do postele, protože se sami nepohnou – a to všechno platím Já. Hlavně že máme armádu 140 000 takzvaných „myslivců“; ale to jsou jen řezníci, ne ti, kteří mají myslet na les a na jeho obyvatele. Myslivci by měli správně hlídat les, aby tam nikdo nedělal bordel, a měli by hnát solí nabitou brokovnicí šupem z lesa na volno puštěné láje čoklů, i s jejich nezodpovědnými majiteli, kteří je nechají se potulovat mezi stromy a honit zvěř. To by zase spustili humanisti povyk!
 

pátek, 30. března 41

Půda pomalu vysychá. Poslední zbytky sněhu se ještě tu a tam drží jako křesťanská víra na zastíněných místech. Příroda je den ode dne zelenější, veselejší, přívětivější. U vod rostou lístky blatouchu a petrklíče. Mravenci jsou čilí. Srnčí osazenstvo háje někam zmizelo; možná se rozptýlilo víc po okolí, teď když mu všude roste čerstvá svěží travička. Viděl jsem zase jen jednoho zajíce u posedu a něco s bílým zadkem jsem vyplašil pod dubem; zda to byl zajíc nebo menší srna, to nevím. Kvetou jívy. Před pár lety bych ještě nedovedl mnohé z rostlin nebo z ptáků rozeznat a pojmenovat, aniž poznat jedny po hlase a druhé po vůni; neměl jsem pro ně ani oči. Tím víc mě to mrzí, protože jsem si nikdy předtím pořádně nevšímal těchto věcí ani v cizině při mých průzkumných cestách po tropech. Ale nakonec to dopadne tak, že se začnete zajímat o věci, které tvoří ten menšící se svět, kde jedině je vám dobře a k němuž chcete přináležet. Myslím, že v pondělí se vydám na jarní pouť do toho úžasného světa tam venku. Měsíc bude v úplňku, takže tím to bude ještě kouzelnější. V noci sice pomrzává, ale asi to risknu; nesmím být takový cimprlich. „Gelobt sei was hart macht!“, jak praví Nietzsche, „chvála tomu, co nás činí tvrdými!“ Když se kloudně obléknu, tak to snad půjde. Neexistuje špatné počasí, je jen špatné oblečení; to je tuším také německé přísloví, jež zní v originále nějak takto: Es gibt kein schlechtes Wetter, es gibt nur die falsche Kleidung. Chodil jsem sem do tohoto lesa celou zimu a i když je to tady pěkné, přece jen mě to táhne jinam a dál – do Reinlebensbornu, do mého vysněného údolí, do mého čistého zdroje žití. Tady v tomto příměstském lese je pro mne ostatně prostředí čím dál víc nevyhovující. Před patnácti lety, když jsem tady tehdy začínal poustevničit, tady, kde jsem prodělal své prvotní iniciační zkoušky a prožil mnoho krásných dní a dobrodružství, bývala to téměř liduprázdná divočina, kde jsem si troufl potulovat se nahý – představte si to! Ale nyní? Mám na tento les nezapomenutelné vzpomínky, ale jak říkám: jeho funkce tiché a nedobytné pevnosti před nenáviděnými lidáky už přestává sloužit mým potřebám. A není to přitom moje chyba! Zrovna dneska tady zase rajtoval někdo na motorce, potlouká se tu okolo moc lidí a z blízkého města pod kopcem, jakož i z nedaleké muniční továrny, doléhá čím dál víc toho jejich odporného průmyslového hluku. Pryč odtud, pryč! Co nejdál! Už to tady zkrátka není ono. Co jen se mnou jednou bude, až mě tíha okolností přiková k městu, k práci, k obyčejným praktickým záležitostem? Toulat se a tábořit po lesích budu v každé volné chvíli až do smrti, to vím určitě, avšak jsem si také jist jinou smutnou věcí: že mi ty chvíle rozhodně stačit nebudou.
 

neděle, 1. dubna 41

Den ptactva, jak jsem se dočetl na Internetu. A vskutku, jako by to ti ptáci věděli, že mají dnes svátek. Od časného svítání si prozpěvoval kosák za mými okny píseň jara tak jásavou a zvučnou, že jsem ještě v polospánku sáhl po dálkovém ovladači a vypnul jsem hudbu z přehrávače, aby mi z jeho slavnostního matiné neušla ani jedna nota. Později dopoledne nato jej pak vystřídala pro změnu pěnkava, po obědě pak modřinka. Hlas této sýkorky mám nahraný v počítači, a tak jsem ji přátelsky škádlil jeho hlasitým pouštěním. Byla tím trošku vyvedena z míry a vzrušeně poletovala z větve na větev a v pravidelných pauzách se snažila mému počítači odpovídat – no prostě nádhera. Svátek ptáků jako vyšitý! Ale ne, to oni nezpívají pro radost; oni mě zvou a lákají; jejich hudební sdělení mi má říct zřejmě a hlavně toto:

„Neseď už déle zavřený za těmi zdmi, zima již skončila, pojď mezi nás, pojď se také radovat ze života jako my!“

Tak tedy dobrá! Poslechnu Já vašich rad, vy milí švitoříčci! Co by ne! Vždyť už tu sedím dost dlouho jako na trní! V noci se vydám na pochod. A s úsvitem nového dne již budu mezi vámi!
 

pondělí, 2. dubna 41

Jsem tu! Šel jsem úplňkovou nocí, studenou, takže se šlo svižně a hbitě. Cestou jsem jen třikrát odpočíval, ač jsem měl v plánu přestávky čtyři. Na louce jsem potkal dvě zapomenuté krávy. Koukaly jako blázen ony na mne a Já na ně. Zapomenuté kravky nejsou nic tak výjimečného, jak z toho dělá senzaci tisk. Každé léto vídám potulovat se po lesích takové zapomenuté zběhy. Prošel jsem jedinou mi danou vesnicí za tmy a nepozorován a pořád ještě za tmy jsem dorazil sem – do Reinlebensbornu. Našel jsem si v měsíčním svitu a za pomoci baterky pohodlný trávníček, rozložil pod sebe deku, hupsnul jsem do spacáku a zbytek noci jsem dospal pod širákem. Noc byla mrazivá a vlhká. Já přesto šťastný a spokojený. Zdálo se mi ve snu, že je tady v lese najednou lidí jako na Václaváku, a tak jsem byl ráno po procitnutí rád, že to byl jen zlý sen. Nikdo tady není. Stál přede mnou úkol těžký, a to najít vhodné, skryté místo pro stan. Překvapivě jsem jedno takové vcelku vyhovující zanedlouho našel. Je v mlází, na slunném místě. Kolem rostou samé mladé smrčky, břízky, modříny... Rozbil jsem stan, najedl se konečně a vyrazil jsem na obhlídku okolí a pro vodu. Je tady hezky.

Voda čirá a rychlá a dobrá teče proudem hned asi pět metrů od stanu! Okolí je přímo fantastické! Velké rozlehlé plochy liduprázdných lesů a luk, s rybníčky, potůčky, s kopci, odkud je výhled do daleka, spousta zvěře a ptáků... No prostě místo jako stvořené pro romantického tuláka jako jsem Já. Navíc jsem objevil cestu zpátky odtud do vesnice, a to cestu, která je schůdnější, kratší a pohodlnější než ta, jíž jsem se sem dostal. Je to přepychové. Udělal jsem dobře, že jsem se sem vypravil.
 

úterý 3. dubna 41

Výlet na skály. Byla to vyčerpávající šestihodinová túra, ale stálo to za to. Výhled byl velkolepý. Když jsem vystoupil na vrchol, vydrala se mi z úst jediná věta:

„Jsem král!“

Poletovaly a krákoraly kolem dva krkavci velcí, takže kulisa zvuková byla taková krásně „prehistorická“. Cestou jsem se musel ubírat přes jednu vesnici a přes jedno městečko, ale dalo se to vydržet, poněvadž lidí bylo málo a netrvalo to dlouho. Zdejší obce jsou teď na svátky jara ověnčeny pestrými pentlemi a ozdobené symboly plodnosti. Zvláště takto opentlené a všelijakými ozdobami ověšené dosud holé stromy bez listí působí živým dojmem. Pěkný zvyk. U nás se něco takového nevidí. Prý je to převzaté z Německa. Skvělý národ!

Tady v Reinlebensbornu je tak nádherně ticho a pusto, že bych se až docela chtěl podělit někdy na pár chvil o tuto krásu, kdyby bylo s kým, kdyby to někoho zajímalo a kdyby měl pro to někdo pochopení. Jenže nikdo takový není. A i kdyby byl, stejně bych ho brzy nesnesl. Družný bývám jen ve chvílích nejvyššího štěstí, ale pak si chci to štěstí uchovat jen pro sebe. Šťastný bývám navíc v poslední době pomálu. Tak šťastný jako právě teď. Misantrope, Misantrope, co se to jen z tebe stalo? Co se to jen s tebou děje? Proč jsi takový? Příbuzným se vyhýbáš, lidí se straníš, jen samotu vyhledáváš. Kolikrát už jsem si předsevzal, že se nebudu lidí tak moc stranit. Bylo by to někdy možná i výhodnější. Ale ono to nejde, když je to taková verbež. Nepřemůžu se. Ten odpor k nim je silnější. Stačí jen kolem nich projít a už jsem rád, že k nim nepatřím a že se od nich vzdaluji. Po muzice se mi zatím také nezastesklo. Walkmana-discmana sice s sebou mám, ale ještě jsem ho nepouštěl. Když jdu spát, ptáci ještě zpívají a když se ráno probouzím, zpívají už zas.
 

středa, 4. dubna 41

Je zataženo a je hodně chladno. V noci obcházela kolem stanu nějaká zvířata. Slyšel jsem jejich kroky v suché loňské trávě a zřetelně jsem slyšel i jejich dech. Bylo to vzrušující, trošku strašidelné, trošku podmanivé. Jako kdybych uléhal spolu s nimi. Divoké dítě přírody opět mezi svými! Den jsem strávil zachumlaný ve spacím pytli. Střídavě jsem spal a střídavě si četl knížku o Japonsku. To je země! Teprve pozdě odpoledne jsem se šel projít po zdejším lese. Už jsem si tu našel své oblíbené místečko na hustě zalesněném svahu, odkud je malým průsečíkem možno pozorovat západ slunce a odkud je samozřejmě též pěkný výhled do daleka. Ještě mě bolí nohy po tom včerejším výšlapu do skal, ale teď jsem se zase trochu rozchodil po té malé procházce v království stromů. Ale že dnes fouká studený vítr! Honem zpátky do stanu! Dnes po setmění mě čeká náročná cesta domů. Opouštím na jeden den tábor, abych doma nabral nějaké zásoby, vykoupal se, vyměnil prádlo a podobně.
 

středa, 11. dubna 41

Z jednoho dne se stal celý jeden týden. Měl jsem tak namožené nohy, že jsem se rozhodl odpočinout si doma. Navíc byla velká zima a jak jsem zjistil, bylo mi nutno čelit pod stanem velkým nočním mrazům, a to až pětistupňovým! A Já si říkal, že je mi nějaká zima! Teď po týdnu už se však teploty zvedly nejméně o dobrých deset stupňů a už je dobře. A bude ještě lépe! Doma jsem si odpočal, nabral nových sil, nových zásob, nových tužeb, nových odhodlání, nového nadšení. Byl jsem k smrti unavený, dehydrovaný, nastuzený. Jak jsem toužil po šálku horkého čaje, o čemž, a jiných věcech, si čtu v mé knížce o Japonsku! Po těch koupelích v termálních zřídlech! Tam je posvátným stromem japonská třešeň sakura. Tady ještě svůj oblíbený strom nemám, ale myslím, že se jím stane také třešeň. Stojí osaměle na hřebeni kopce, je stará, ale zdá se, že stále plodná, podle zbytků pecek pod ní. Už se těším až rozkvete. Koupil jsem si včera dva čtyřiadvacetisnímkové filmy do foťáku, tak si určitě udělám pár snímků na památku. Letos musím udělat řádnou fotodokumentaci! Šel jsem opět nocí, tentokrát bezměsíčnou. Na kopci nad vesnicí zvanou Pfang jsem se zastavil, abych si na lavičce trošku poseděl a pokochal se tichou nocí plnou hvězd. Jednu jsem viděl padat. Nic jsem si však nepřál, neboť všechna má přání jsem již mnohokrát vyřkl – co vyřkl: nenávistně vyplivnul! Zvláště pak to jedno, univerzální: aby lidstvo vymřelo. Tento zářící meteor však nebyl nic oproti tomu loni na podzim. To byla šleha ohnivá přes půlku nebe, až jsem si začínal myslet, že den D je konečně tady! Ale nic se, bohužel, nestalo. Tak zase odklad. Seděl jsem tedy včera v noci na lavičce nad vesnicí; noc byla vlahá, temná, ale plná hvězd. Ve vesnici tma, ticho, ani auto neprojelo, ani čokl nezaštěkl. Kdybych nevěděl, že tam ta vesnice dole je, ani by mě nenapadlo, že je tomu skutečně tak. Sem bych se potřeboval jednou přestěhovat. Nechal jsem doma veškerou jemnou elektroniku, jako je discman, diář-organizér. Vlhko jim nedělalo dobře, kromě toho je nepotřebuji. Ani hodinky nemám. Nepotřebuji. Tady ne. Cestou jsem vyděsil pár srnců, jednu sovu, hřadujícího ptáčka na větvi... Stan jsem našel potmě, jen v kuželu světla baterky, vcelku dobře. Říkal jsem si, že dnes budu spát jako bumbrlíček, ale nakonec jsem samým vzrušením nemohl usnout. Tak jsem se nemohl dočkat rána! Nic nevadí. Je dobře, že prožívám každou „dlouhou“ chvíli tak intenzivně. Není kam spěchat, tak to má být. Budoucnost není. Čeká nás jen potupná práce a pak neodvratná smrt. Nyní však žijme! Ráno mě vzbudili ptáci. Zpívali jeden přes druhého v tak úžasně symfonicko-kakofonické změti hlasů, že se ani podle poslechu nedalo určit jednotlivé druhy. Je tu krásně. Začínají kvést žluté blatouchy.

2. část >>>