Misantropovy stránky

PLANOMLUVY
 

1.

Nikdy nechval myslitele za jeho promluvy! Neboť tím jej zkazíš, ježto pak snadno nabude přesvědčení, že může plácnout jakýkoliv blábol a bude za něj chválen dál. Potom už to však nebudou promluvy, nýbrž planomluvy. A proto nikdy nechval myslitele před večerem!
 

2.

Žít za každou cenu, to nemá žádnou cenu.
 

3.

– Jsem optimistka, protože jsem žena.

– A já jsem pesimista, protože jsem muž.

4.

Ženy? Velké děti, jež mají malé děti, toť vše!

5.

Ženská má mléko. O co se má tedy ženská starat především? O mléko, nikoli o politiku. – Hele, ženská, běž si k plotně, aby ti neuteklo mlíko!

6.

– Jaké kouzelné slůvko obměkčuje zatvrzelost srdce? Napovím ti: Pr...

– Prosím.

– Nikoli. Prachy!

7.

Co neudělá člověk pro lásku – k prachům!

8.

„Bloudím, paní, sám a sám,

bloudím světem jen pro vás...“

„Eh, ty bloude, co s tím mám?

Jestli bloudíš, podívej se na kompas!“

9.

Kdo jinému jámu kopá, ten do ní těžko padá – protože sám nejlépe ví, kde přesně ta jáma tkví.

10.

Lidovládce říká: „Stát jsme my všichni!“

Samovládce říká: „Stát jsem já!“

A samotář oběma odpovídá: „A já jsem všechno, jen ne stát!“

11.

Jsou myšlenky, jež nemají lidé z vlastní hlavy; a často je nemají vůbec – z hlavy.

12.

Nechci nikoho urazit – on se urazí sám, až mu povím, co si o něm myslím.

13.

Řekl to tak, aby to bylo nežalovatelné. To je sice od něj moc pěkné a moc opatrné, ale tím to zároveň řekl také tak, že je to naprosto nesrozumitelné.

14.

Svoboda slova? Občas, chvilku, nikdy nadlouho a už vůbec ne navždy; to by bylo poprvé v dějinách. Lidský rozměr to nedovolí. Aby bylo každému dovoleno, aby si každý žvanil, co chce, k tomu není lidská přirozenost uzpůsobena. Jsou na světě takové pravdy, že lidským hovadům spadne při jejich zaslechnutí jejich předstíraná lidská tvář a zůstane jenom to nesnášenlivé násilnické hovado. Ale to jsou všechno jenom marné a plané řeči; to jsou všechno jen planomluvy.

15.

Dáš-li lidem svobodu,

přiblíží se k hovadu.

16.

Místo socialismu či kapitalismu s lidskou tváří přišlo hovadství s lidskou tváří.

HOVADA S LIDSKOU TVÁŘÍ
 

Neděle 19. května 53

Po dlouhé těžké zimě je tu opět milé, něžné jaro, plné barev, vůní a nadějí. Letos příliš nespěchám pod stan na svou lesní zahrádku, neboť počasí je tentokrát studené a deštivé oproti loňsku a předloňsku. Do lesíčka na shledanou se srnkami a zajíčky jsem sice chodíval po celou zimu mráz nemráz, sněhy bezsněhy každý den dopoledne, jinak bych to ani nevydržel, ale ke stálému pobytu pod stanem jsem se odhodlal až dnes, v druhé půli měsíce května.

Zima byla tuhá zvlášť pro mého starého nemocného tátu, který ji přečkal snad jen zázrakem, kterému jsem byl nápomocen veškerou svou mocí jen já. Pouze totiž zázrakem a mým včasným zásahem a následnou péčí přežil táta onu škaredou lednovou neděli dne sedmadvacátého toho krutého zimního měsíce.

Vrátil jsem se tehdy právě z nákupu a táta seděl v kuchyni ve svém koutku zhroucen na židli u stolu v bezvědomí, v kalužích bílých zvratků a s očima nevidomýma. (Ty jeho bílé zvratky jsem mimochodem viděl ve věšteckém snu loni v létě!) Zhrozil jsem se: to je asi konec. Máma štkala, ječela, brečela, běhala nesmyslně okolo a nevěděla, co má dělat. Ani já jsem nevěděl, co počít a co se vlastně s tátou stalo. Na první pohled to vypadalo na mozkovou mrtvici.

Nakonec tedy máma zavolala na lékařskou pohotovost, zdravotníci se jí pokoušeli udílet určité rady, jak poskytnout tátovi první pomoc, ale protože jenom brečela a nesouvisle blábolila, musela předat telefon mně. Táta předtím seděl u snídaně, takže záchranáře napadlo, jestli mu náhodou jenom nezaskočilo sousto. Poradili mně, abych zkusil dát tátovi herdu mezi lopatky. A to zabralo! Táta se téměř okamžitě probral. Jenže sanitka už byla na cestě a tátu odvezla do okresní nemocnice na vyšetření. (U nás, v našem městečku, bývalou nemocnici mocipáni zrušili. To jsme se dočkali časů. Zlatý dřívější socialismus.) Chudák táta. Mával mi na rozloučenou, jako kdybychom se neměli už nikdy vidět. Příjemná nebo povzbuzující nebyla ani bezcitná odpověď chladné ošetřovatelky, která prohlásila, že je můj táta zkrátka už starý. Asi ta necitelná potvora myslela „starý na umření“. Ta slova mne vyděsila asi tak, jako kdyby řekla, že ho zabijí, že mu ukrátí život. Ona to tak sice doslova neřekla, ale znělo to tak.

Hned jsem začal chystat u příbuzných záchrannou výpravu, abychom tátu z nemocnice co nejdřív dostali zpátky domů a nenechávali jej tam samotného, vystaveného na pospas těm bezcitným lékařům.

Navštěvovali jsme jej každý den. Chudák táta tam ležel s propadlými bezzubými tvářemi připoután k lůžku, napojen na hadičky a omámen utišujícími léky.

Za dva dny tátu přivezl další zcela bezcitný zřízenec, vyklopil ho před domem polonahého na mráz, s hadičkou s pytlíkem napojenou na močovou trubici, úplně omámeného jakýmisi uklidňujícími „léčivy“, a v tomto stavu se musel bez nosítek, jen s mou pomocí, odbelhat pěšky, třesa se zimou, až do třetího poschodí domu, kde bydlíme. To je ta novodobá bezplatná či spíše bezcenná zdravotnická péče, za kterou platíme vysoké daně našemu nenasytnému, avšak velice pokrokovému, lidumilnému a lidovládnému zřízení.

Jestliže táta přežil tuto drsnou zimu a toto nelidské zacházení, pak jistě beze mne přežije i jeden den, který strávím celý v lese. On to vydrží, kdežto já už to nemohu bez lesa vydržet. Potřebuji se hlavně vyspat. A kde jinde se spí tak měkce a sladce, jako v tichém a liduprázdném lese?

Vstal jsem ve čtyři ráno a ještě za svitu takzvaného Buddhova úplňku jsem prošel dosud pustými předměstími do vytouženého lesa. Potkal jsem jen jednu kočku.

Tam, v lese na Šibeničním vrchu, jsem se posadil k odpočinku na zdejší lavičku. Ptáci zpívají jeden přes druhého jako o závod a mně je blaze. Bude pomalu svítat. Ze zamlženého lesa vyšly dvě ztepilé postavy lesních srn, zcela nehlučně a tajemně jako duchové. Krásné přivítání, hezký začátek. V zimě jsem tady vídal kromě těchto štíhlých srn a chundelatých zajíčků i malou lištičku a denně jsem také čistil les, odnášeje lidské odpadky, jež jej hyzdily. Nejvíc však hyzdí les sami lidé. Dnes ráno tu však žádní naštěstí nejsou. Jen srny v dáli napjatě sledují, kdo že to k nim kráčí obtížen plným polním nákladem.

Postavil jsem stan na starém místě, prošel jsem se chvilku po nejbližším okolí, těše se z dovádění dvou zajíčků na pustém poli, najedl jsem se a šel jsem spát. Konečně jsem se vyspal do sytosti!

Je hezky, sluníčko konečně svítí a hřeje, ale brzo slyším nějaké lidi. Už jsou tady. To je ale mrzuté... Je to nějaký muž s kloboukem na hlavě a s košíkem hub v ruce. Doprovází jej malý kluk. Houbaři? To tedy začali brzo. Někteří bez toho nemohou být, tak jako já nemohu být bez lesa. Je prostě pěkná neděle, a tak táhnou ta škodlivá hovada s lidskými tvářemi do přírody. Hurá do lesa, tam kdeco orvat a můžeme jít spokojeni domů. Nenávidím lidi.

Mám spavou, ale i psavou náladu. Myšlenky se jen hrnou v tomhle rozjímavém lesním tichu. Myslím na tátu, jak se právě teď asi má, co dělá a jestli mne neshání a necloumá bezvýsledně klikou od zamčených dveří do mého pokoje. Snad jsem měl přece zůstat doma a krmit jej kašičkami, napájet ovocnými odvary, vodit ho za ručičku na záchod a bavit jej v jeho starobě promítáním starých dobrých českých filmů.

Teď spolu například sledujeme vynikající starý český seriál F. L. Věk podle Aloise Jiráska. Naposledy jsem to viděl jako dítě a stále si některé věci, věty a děje z F. L. Věka velmi dobře vybavuji. Pamatuji si dodnes i to, že jsem stejně jako malý František Věk, probudiv z mrtvých nebožtíka, měl z toho hrůzu, jež mne i jej děsem zcela ochromila. Nyní už mi ten výjev nepřipadl tak strašidelný. Táta se na to dívá odměřeně a mnoho se mu to asi nelíbí, ale dívá se, protože jinou zábavu nemá. Číst nic nemůže, jít nikam ven nemůže, a tak se dívá se mnou. A já jsem rád aspoň za to.

Už ani máma na tom není zdravotně nejlépe; neuplyne den, aby něco nevyvedla, nevylila, nevysypala nebo sobě neublížila. Jednou zakopla o pantofle a padla rovnou na nos, čímž si jej zlomila, a naposledy se opařila při neopatrném otvírání tlakového hrnce, s následkem nehojícího se protrženého puchýře. Navíc ji musím držet, aby ve vzteku nebila vetchého tátu, uklidňovat ji zvýšeným hlasem, políčky i nevážně míněnými hrozbami jejího zavření do blázince, aby neječela, aby nenakupovala hlouposti, nevyhazovala jídlo a tak dále a tak podobně – a vůbec jde u nás všechno od desíti k pěti.

Najednou jsem zaslechl další lidské hlasy. Okolo stanu jdou muž a žena! To nejsou houbaři ani jen takoví náhodní výletníci. Tihle tady cosi vyměřují. V rukou mají jakýsi list papíru a cosi podle něj zkoumají. Zřejmě polohu. Napjatě je sleduji překvapenými nevěřícnými zraky. Vracejí se. Radši jdu ven ze stanu. Procházejí v tak těsné blízkosti od mého stanu, že by museli být slepí, aby si jej nevšimli skrytého mezi stromy a mne též. Ti lidé si však ničeho jiného nevšímají než toho záhadného lejstra, nic zřetelného neříkají, ani o mně nic. Jdou dál k okraji lesa, kde na ně čeká vůz. Ženská si ještě čapla na bobek, vychcala se, oblékla, oba nasedli do vozu a odjeli.

Co to bylo? Kdo to byl? To sice nevím, možná vlastníci pozemku, ale rozhodně tuším něco zlého. Musím pryč, jinam! Tady už nebudu. I ta zdejší velká klikatá zmije před nimi nebo přede mnou zalezla raději zpátky do země. Škoda, že je neuštkla.
Po krátkém obhlížení se rozhoduji rychle. Stan jsem sbalil a postavil znovu na jednom místě v sousedním lesíku, kde už jsem kdysi také tábořil. Bylo tam tehdy stejně tak hezky jako tady. Tak, a teď jsem zvědav, kdy a kdo mně sem zase vleze! To je hrozné s těmi lidmi; nedají pokoj už ani v tom lese! Snad jsem měl přece zůstat doma s tátou a mámou. To je život... Oč lépe jsou na tom zvířata. Lesní sýkorka, ztratí-li sílu k životu, spadne s větve na zem a rychle a bez pomoci umře, netrápíc dlouho ani sebe, ani žádnou jinou sýkorku. Příroda je moudrá utěšitelka. Zarmoucený člověk se hned utěší v lůně přírody, vidí-li všude kolem sebe, že je všecko moudře zařízeno tak, aby nikdo nemusil být smuten a ztrápen, a vidí-li, že v tom není na světě sám. Osamoceně se cítím jen mezi lidmi, nikdy v lese mezi ostatními lesními tvory.

Narodili jsme se a zemřeme a nic po nás nezůstane. Tak to má být. Co bychom chtěli víc? Co vlastně očekáváme od života než to, že jak začal, tak i musí skončit, a že je to tak vlastně velmi dobré a správné, dělaje tak svou nevyhnutelnou smrtí místo a prostor životní mladším a zdravějším tvorům této výsostně spravedlivé přírody. Jsme unaveni, jsme choří a staří, jsme otráveni a přesyceni pádícími roky, uplynulými léty, celým životem. My umřeme, ale mnoho a mnoho jiných bude žít. My všichni jednoho dne umřeme. Nebyli jsme před narozením, nebudeme ani po smrti. Co je na tom tak děsivého a hrozného? Nic. Vůbec nic – jsme-li jen málo lidmi a více přírodními tvory.

Snáší se tma a ptáci umlkají. První můj letošní den v lese končí. Tuto noc strávím pod stanem, pořádně se vyspím, ráno se půjdu podívat domů a pak se uvidí.

Pondělí 20. května 53

V noci se spustil déšť a prší i ráno. Příroda rozhodla v souladu s mým přáním: jdu domů.

Krásně jsem se vyspal do nového dne, třebaže deštivého, ale lesní ptáčkové tady všude kolem si zpívají vesele dál. Jaká to potěšující sounáležitost. Je tady hezky, i když prší.

Dnes, přesně před deseti lety, jsem prodělával poslední směnu v jedné místní továrně. To zaměstnání bylo tak ponižující a mne nedůstojné, že jsem se zařekl, že už nikdy v životě nechci pracovat, dokud nebude práce opět svobodná, čestná a důstojná jako byla za mého mládí. Nenáviděl jsem ji sice i tehdy, ale to, co z ní ti novodobí chamtivci, hrabivci a krutovládci udělali dnes, to není práce – matka pokroku, jak se říkávalo –, nýbrž ponižující otročina pro cizí kapitál a nedůstojný výprask kvůli žebrácké mzdě. A ti lidé, s nimiž je nutno spolupracovat – to nejsou lidé, nýbrž jen jakási bezcitná hovada s lidskou tváří. Brr, už nikdy více takové práce! „Bezcitná hovada s lidskou tváří“ – to je ono, ten výraz se mi líbí, toť přesný popis současných lidí, jež teď vídám všude kolem, a co hůř, i v lesích, jako včera; někteří dokonce odhodili zcela i tu líbivou škrabošku lidské tváře a už se ani nepřetvařují. Já už se také nepřetvařuji; ale zatímco já jsem tím zkrásněl, oni tím zošklivěli.

Úterý 21. května 53

Ráno vyspán odejít do lesa, jeden den tam prožít, přespat tam a na druhý den ráno jít hezkou procházkou lesem domů, další den zrovna tak – tenhle nový způsob života se mi líbí, asi se jej podržím napořád. Sice tak potkám po cestě víc lidí, což nemám rád, jako dnes ty dva hrdé rodiče jednoho bojácného psíka, který přede mnou utekl a málem se zaběhl, ale to nevadí.

Mladí lidé, a místo dítěte pěstují psa. Není to úchylné? Ačkoli děti a množení lidí rád nemám a raději bych byl, kdyby lidstvo vyhynulo, stejně bych radši viděl, aby naše ženy měly třebas jen jedno dítě, místo čím dál obvyklejšího psa. Dříve jsem to schvaloval, ačkoli ani psy nemám vůbec v lásce, jenže jak je patrné, celé lidstvo tím stejně nevyhyne ani se početně nezmenší a naopak se do našeho uprázdněného životního prostoru budou tlačit jiná, cizokrajná hovada s tvářemi nikoli bílými, lidskými, nýbrž snědými, černými či žlutými, která místo našich smeček psů pěstují v neomezovaném počtu smečky svých vlastních dobyvačných harantů, kteří se jako žravé kobylky šíří do celého vyspělého světa. Brr! To už jsou mi milejší ta lidská hovada s bílou lidskou tváří, která mluví česky jako já, zachovávajíce podobné zvyky a vzorce chování také jako já.

Cestou k mému lesnímu doupěti jsem se zastavil ke krátkému posezení na starém posedu v jasanovém háji. Vyplašil jsem svým příchodem spícího zajíčka. Snědl jsem k snídani ovesnou tyčinku, nasypal chlebové kůrky zvířatům do krmítka a pokračoval volně dál.

Je oblačno a mokro po včerejších dešťových přeháňkách, ale chladno mi není. Ohlušuje mne pouze burácení stíhacích letounů majících zase jeden ze svých neblahých leteckých dnů. Strašný rámus. Na kraji mého lesa potkávám zase někoho: muže na kole. Zeptal se mne, zdali ty včely tam jsou moje. Zarazil jsem se, dokud neřekl „včely“, že snad myslí stan. Už jsem myslel, že našel můj stan. Nenašel. Našel jej však někdo jiný: hraboš. Vykousl do něj přes noc velkou díru. A já jsem naposledy zaslechl při stmívání, že něco narazilo do zadní stěny! Byl to hraboš. Uvnitř stanu po sobě zanechal několik maličkých bobečků, ale naštěstí kromě toho obrovského kruhového otvoru nerozkousal nic jiného. I tak je mi jasné, že stan musím znovu přestěhovat jinam, pryč z hrabošova dosahu.

Kousek dál v nitru lesa jsem našel jiné vhodné místo a tam jsem stan přemístil. Tady jsem ještě nikdy neležel. Doufám, že je to dost daleko od působiště toho ničitelského hraboše. Sem se snad nedostane, i když je to vlastně jen opodál. Hrabošům stačí malé území a dál se příliš neodvažují. Otázkou je ovšem to, zda tady, na novém místě, nežije jiný takový nenechavý kousavec. Uvidíme. Stan už mám samou díru, samou záplatu. Provází mne smůla. Možná jsem měl zůstat doma.

Táta mě prosil, ať nikam nechodím, ale s těžkým srdcem jsem jej musel opustit. On beztak celý den proleží a prospí, a já bych se doma trápil, že nemohu být venku v lese. Ono je to těžké rozhodování.

A to jsem rád, že už jsem tátu trochu spravil po těch dvou zimních dnech v nemocnici. Když nám ho tenkrát vrátili, byl v ještě horším stavu než dřív. Trvalo mi až do jara, než se mi podařilo jej vrátit do původního rozpoložení i co se týče nálady. Nejedl, nepil a o nic nejevil zájem, ani o ty staré české filmy. Nyní už je na tom díky mně ne dobře, alespoň však jako před tím, před tou nemocnicí.

Je to vskutku k nevíře, jak dokážou pouhé dva dny strávené v nemocnici, kde mají člověka léčit, člověkem tak otřást, že to byla málem jeho smrt!

Říkám to stále, že dostat se lékařům do rukou je něco podobného jako pozvat si kněze na poslední rozhřešení. Takový kněz, který se dostavil k umírajícímu stejně neomylně jako hyena nebo sup k mršině, zůstával s nemocným sám, beze svědků, nikdo neviděl, jak bezmocného starce na smrtelné posteli místo zpovědi rdousí, aby mohl po vyjití z umrlčí komory slavnostně prohlásit, že duše nebožtíkova po jeho návštěvě doznala klidu rozžehnavši se se světem a spojivši se s Bohem na výsostech... Kdo ti zaručí, že to tak nebylo? Mám dokonce takové podezření, že se jedná o stejnou podstatu a že ti i oni člověka schválně zabíjejí, místo aby ho léčili nebo mu skýtali duchovní útěchu. Znám přece lidi. Ti i oni jsou stejného druhu, jsou stejní zabijáci s lidskou tváří.

A přidejme k nim klidně i politiky. Místo aby tě chránili, chtějí tě zničit – s lidskou tváří samozřejmě, jsme lidé. Vždyť co udělali prvního například španělští socialisté nedávno po vyhraných volbách? Uzákonili euthanasii. Takže od nynějška smějí lékaři ve Španělsku podle vlastního uvážení přestárlého člověka, jako je můj táta, zabít. Taková jsou všechna ta hovada s lidskou tváří: zabíjejí – avšak lidsky, hlavně lidsky. Trápit nikoho nenecháme – tak jsme my lidští.

A co když se trápit chci, až do konce?

Středa 22. května 53

Celou noc prší a ráno, při cestě domů, též. Spěchám v tom dešti lesem, když tu pojednou se nade mnou rozestřela jakási plachta. Podívám se vzhůru, a on to černý čáp vznášející se na rozpjatých křídlech přímo nade mnou! Úžasný pohled. Takhle zblízka jsem tohoto mimořádně plachého lesního ptáka ještě neviděl; veliká vzácnost je vůbec jej spatřit, natož takhle téměř na dosah ruky. Jsem nadšen, ale spěchám mezi kapkami silného deště a loužemi vod pokrývajícími celý les a stékajícími v proudech průseky cest s kopců a návrší dolů k lidem, nikoli však s klidem. Lidské počasí, že bys člověka ven nevyhnal; však je také všude pusto a liduprázdno. Měl jsem radši zůstat doma.

Přišel jsem domů a táta ležel na zemi přikryt a s hlavou na polštářích, pomočen. Prý večer upadl a máma jej nedokázala sama zvednout, aby jej dopravila alespoň do postele. Udělal si něco s kyčlí, chůze jej bolí, jakýkoli pohyb ho vyčerpává, je žízniv a hladov. Seřval jsem mámu, co to zase provedla, a začal jsem hned o chudáka tátu pečovat. Prý pořád chodil po bytě a hledal mne, až se svalil. Neměl jsem do toho lesa chodit. Táta mne prosil, abych neodcházel...

Jen doufám, aby to zranění nebylo vážnější a že to brzo rozchodí, aby nemusel znovu do nemocnice. Snad to má jen naražené a nikoli zlomené. Stále se pomočuje, poněvadž nestihne dojít na záchod. Nevím, co budeme dělat. Už to vypadalo, že bude v pořádku, a teď zase nová starost. Myslím, že už se letos zpátky do lesa nedostanu, protože nyní budu mít strach nechat tátu doma jenom s mámou, která není schopna se o něj řádně postarat. Neměl jsem vůbec odcházet. Ale to také nelze být neustále doma zavřen jako v hrobce. Ono je to těžké.

Doba bezstarostného mládí skončila. Léta ubíhají a za dalších třicet let, které uplynou jako voda, mi také už bude přes osmdesát a budu starý. Už ani já nemám času nazbyt a musím žít, žít teď, dokud ještě mohu žít, dokud ještě mohu číst, psát, myslit, chodit ven do přírody, do lesů... radovat se z života... Ten život je tak nádherný... když jej ztrácíš...

A venku stále lije. Skličující čas. Aspoň mne tolik nemrzí být doma.

Pátek 24. května 53

Konečně se vyčasilo a venku je hezky a teplo. Plnou nezkalenou radost z toho ovšem mít nemohu. Krásný čas jsem teď mohl trávit v lese pod stanem, ale letos poprvé po sedmadvaceti letech budu musit být doma. Nedá se nic jiného dělat. Táta si lehnul a nevstává, musím být doma a pomáhat mámě v domácnosti. Pořád běháme kolem nemohoucího táty a pořád pereme, poněvadž se často pomočuje. Máma zuří jako dračice s lidskou tváří, ječí na něj, bije ho a chce ho zabít. Mám co dělat, aby to skutečně neudělala. Po všech stránkách vyčerpávající práce. Nikdy bych si byl nepomyslil, že tohle budu jednou dělat.

Sestra z katolické Charity, která k nám dochází již od února, kdy se táta vrátil z nemocnice, říká, že má tu kyčel snad jen naraženou a že až časem bolest poleví, zase možná vstane a bude chodit. Bojím se, že to tak nebude. Táta dostal plenky a takzvaný kakáč (to jest židli s mísou) a navrch i nádobu na močení vleže zvanou bažant.

Mimochodem, ta sestra je tedy zjev: vlasy má jaksi rozčepýřené a šilhá. Šilhavce nemám rád, poněvadž dívá-li se každé jejich oko jiným směrem, nevím, kterým z nich se na mne dívají a do kterého se mám při hovoru s nimi dívat já. Jako kdybych mluvil s někým nepřítomným, kdo na oplátku zase nevnímá přítomnost mou. Zařazuji tudíž tu podivnou sestru do mé sbírky hovad s lidskou tváří. Ona je tak trochu hovadem – a lidskou tvář má koneckonců taky.

Dopoledne s troškou nadějí nicméně odcházím na svou pravidelnou procházku do lesa. Kojím se nadějí, že si snad přece jen udělám v lese pod stanem každý den chvilku volna, řekněme do dvanácti hodin, a pak se na noc zase vrátím domů; ale ani tohle zřejmě nepůjde. Ukázalo se, že nejsem-li přes noc ve stanu, prokousávají se do něj beze strachu hraboši a úplně by ho byli zničili, kdybych tam dlouho nebyl. Příroda nic neponechává prázdné a rovněž hraboši hned osídlí každý uvolněný prostor. Oni to vycítí, že je vzduch čistý, tak nelidský, tak krásně nelidsky čistý. Vždyť i já jsem obdařen tímto citem a dokážu využít všech možností nelidského prázdna ku svému prospěchu.

Zatím se těch možností naopak chopil hraboš a zvětšil onu vykousnutou díru natolik, že už ji asi nespravím. Stan mohu skoro vyhodit a v každém případě odnést z lesa domů. To je konec nadějí. Zůstávají mi tak pouze ony dopolední procházky jako v zimě, což je pro mne dost málo. Ještě že mám své letošní výlety už za sebou: začátkem dubna jsem byl na Baldě a potom na Perničkách.

Ale bylo dnes krásně v tom lese. Nerad, ale přece, sbalil jsem stan, naložil jsem plnou polní na záda a zamířil k domovu. Těžké loučení. Podél lesní stezky stála srnka a smutně se na mne dívala, jako by chtěla říci: „Kampak? Takhle krásně, a tobě se u nás nelíbí?“

Na koupališti se chystá večerní Rockoupání – nějaká ta zhulená hovada s lidskou tváří už se tam srocovala – a zítra nás čekají důležité volby do Evropského parlamentu.

Sobota 25. května 53

Volby do Evropského parlamentu. Já jim, mámo, dám, já jim ukážu! Volil jsem samozřejmě vlastenecky Svobodu a přímou demokracii Tomia Okamury, na prvním místě psychiatra Davida a dále generála Blaška. Ne že bych byl kdovíjaký zanícený demokrat, to vůbec ne, ale jsem pro svobodu a přímost; spíš bych si jako Římané v těžkých dobách zvolil nějakého toho rázného diktátora, který zemi vyvede z nejhoršího a zavede pořádek, ale protože žádný takový diktátor nekandiduje a ani nesmí kandidovat, z nouze psychiatr a generál se budou v tom euroblázinci bez pevné ruky hodit. Chtěl jsem volit zubaře Protivu za Klub angažovaných nestraníků nebo pana Gaunera za ANO, vytrollíme europarlament, ale pak jsem si to rozmyslil, u vědomí toho, že gaunerů už je tam dost a protivné zubaře nemá nikdo rád.

Členové volební komise, seřazeni za dlouhým stolem jinak prázdné volební místnosti, pozorovali můj vlastenecký úkon bystrými zraky jihoamerické harpyje pralesní, ale vypadali spíš jako slepice na hřadě. Slepice, které klovou, pokud se hlasující demokratická myška dopustí sebemenší chybičky při své přesně předepsané činnosti. Já jsem však opět viděl pouze hovada. Hovada s lidskými tvářemi.

Neděle 26. května 53

Je hezky. Příliš krásně na to, abych trčel doma. Vstal jsem velmi časně, abych nakrmil tátu, převlékl mu jeho pomočené prostěradlo a košili, a šel jsem ven, do prázdnoty.

Žádná hovada s lidskou tváří se mi nepletla do cesty, kráčel jsem stromořadími sám a sám. Až v blízkém okolí koupaliště se zřídka začaly objevovat zhulené postavy návštěvníků včerejšího Rockoupání. Prázdné nebo nedopité pohárky od piva Krakonoš z Krkonoš se válí v kruhové výseči na dohled k místu konání, jako by to byly kamínky a zemina z výbuchu nějaké hodně ničivé pumy. Hovada. Jsem zvědav, kdo to tady po nich bude uklízet. Asi zase já, jako skoro pokaždé. Žádné překvapení. Nebyl jsem překvapen ani nemile, ani mile, nebyl jsem totiž překvapen vůbec. Čekal jsem to.

V Liboháji sedí těsně vedle sebe dva zajíčkové a na útěk přede mnou se vydávají také ve dvojici. Je to roztomilé. Nejradši bych běžel nikoli za nimi, nýbrž s nimi. Dnes je tak krásné teplé počasí a klid volné neděle, že se zdráhám vracet zpátky. Co mne očekává doma? Nic dobrého. Dva nemocní staří lidé, kteří stejně většinu dne proleží a prospí. Připadám si tam zbytečný a zmarněný. Také bych se prospal, ale venku, v lese pod stanem. Nejradši bych všeho nechal, rodiče ponechal svému osudu, všecko ponechal osudu, vše bych nejraději hodil za hlavu a utekl zpátky do lesa. Je-li venku takhle hezky, šijí se mnou doma všichni čerti, jsem nevrlý a rozvzteklen. Ale musím se vrátit dřív, než dole na sídlišti zavřou o jedenácté samoobsluhu.

Doma máma mlátí tátu, protože se zase pochcal. Zuřivě zasahuji. Jsem už sdostatek nasrán kvůli tomu, že se vracím v takový krásný den domů, a navrch ještě tohle uvítání. Bít starého, nemocného, bezmocného člověka, zcela závislého na pomoci a péči svých blízkých, bít svého muže a manžela, který pro naprostý úpadek svých duševních sil není schopen pochopit, co se mu vyčítá a proč je tak nenáviděn, to je hyenismus, mrchožroutství a nestydatost nejhrubšího zrna.

Doma je to jako v blázinci, nemocnici, porodnici. Všechno dohromady. Bydlím v jednom bytě se dvěma naprostými duševními ubožáky, chorými nemocnými starci, kteří různou rychlostí spějí k nerozumu a bezmoci malého novorozenečka. Neozývá se nic jiného než jekot, řev, křik a pláč. Jednou bude mít táta na náhrobku nápis:

UMLÁCEN VLASTNÍ ŽENOU, KDYŽ SE POCHCAL,

ČÍMŽ JI VYRUŠIL OD SLEDOVÁNÍ TELEVIZE.

Mám sto chutí utéci od toho všeho zpátky do lesa a již nikdy se nevrátit. Tam bylo dnes tak krásně a klidno... Nenávidím tenhle život mezi těmi hovady s lidskou tváří. Jak je nenávidím!

Pondělí 27. května 53

Letos poprvé po sedmadvaceti letech nebydlím na jaře v lese. Je to strašné, ani jsem netušil, jak strašné to bude. Je zajímavé, z hlediska počtů, že tehdy před sedmadvaceti lety mi bylo také sedmadvacet let a za dalších sedmadvacet let mi bude přesně osmdesát a dospěji do toho věku, kdy člověk už začíná být nemohoucí. Podle toho, jak rychle uplynulo těchto posledních sedmadvacet let, dosáhnu věku vetché přestárlosti co nevidět. Utíká mi tedy drahocenný čas, který mi zbývá, a pak věčné sbohem, můj milovaný lese, protože už možná do tebe nedojdu anebo budu tak stařecky blbý, že mi to bude jedno.

Je opět krásně. Kráčím podél pomníku mistra Jana do lesa. O obrovitý kámen, z něhož je pomník vytvořen, se opírá uříznutá větev podříznutého stromku. Veliký kámen, zasazený hluboko do země, se ani nezachvěl. Je pevný jako Husovo vytrvání v pravdě. Ten kámen ani pravdu nic nezlomí. Jsem ale zvědav, kdy jej nějaké hovado se zahalenou lidskou tváří postříká barvou, jako to vidíme na omítkách veřejných i soukromých zdí a dokonce i na památkách stavitelských či přírodních. Těm hovadům není nic svaté a na všem musejí zanechat svou pečeť darebáka. Nemusí k tomu dojít, ale mohlo by. Jen mně to tak napadlo v mé nynější černozrakosti. Vůbec bych se tomu totiž nedivil. Ten Husův pomník by nicméně potřeboval trochu oživit a vyčistit. Nápis na kovové desce je již zašlý, málo výrazný, téměř již nečitelný. Chtělo by to obnovu – jak samotného pomníku, tak i Husovy pravdy.

Je příkrý nezvyk být doma, když je venku v lese teď tak hezky. Je to nejen značný nezvyk, je to dokonce neštěstí. Ano, jsem z toho hluboce nešťasten. Vstupuji alespoň často na naši lodžii a smutně odtud zírám do bující zeleně okolních stromů a na květinový trávník dole a nejradši bych do něj skočil. Jen tak pro radost z pádu, hlavně aby byl volný, bych skočil dolů, třebas i z toho našeho třetího poschodí, abych unikl a ukončil to trápení. Koukám závistivě na svobodně poletující ptáky a natahuji k nim své přátelsky prosebné ruce, aby mne za ně chytili a vzali mne s sebou tam, vysoko nad střechy domů a dál do polí, luk a lesů.

Těším se celý zbývající den a noc na zítřejší vycházku do lesa. Dopoledne mám vyhrazena ke svobodným toulkám v tichu a samotě lesa. Ach, jak já se těším, až se tam nadechnu svěžího vzduchu, jejž vdechují svobodní!

Večer jsme se na rodinné poradě usnesli, že se nedá nic jiného dělat a že musíme dát tátu do léčebny dlouhodobě nemocných, zkráceně do eldéenky (LDN). Ta zkratka by ale mohla znamenat spíš Lidské Depo Nepotřebných.

Shodli jsme se, že takhle už to dál nejde; táta nevstane z postele, stále se pomočuje, několikrát za den mu musíme převlékat postel a jeho taky, máma je z toho zralá na blázinec a já jsem z toho nešťastný. Nezvládáme to. Moje sestra to nevyhnutelné rozhodnutí obrečela a já málem taky, když jsem v noci ulehl ke spánku a padla na mne pojednou v úplné tmě a v hrobovém tichu všechna ta ponurá tíha a tíseň osudu. Malý Otík Pojar z Klatov doputoval po šestaosmdesáti letech ke konci své životní poutě a bude odložen mezi nepotřebné, kteří jsou svým blízkým již jen na obtíž. Mně je z toho také do breku. Dlouho jsem nemohl usnout, díval jsem se z okna pokoje ven do tiché teplé noci a nejradši bych do ní odtud utekl.

Zatracený život. Tohle by měli vidět a zažít ti, kteří prohlašují život za nádherný a množí jej, dávajíce život dalším a dalším dětem. Ano, v mladosti bývá život nádherný – ale každé dítě jednou vyroste, dospěje a zestárne, a život ve stáří už pak nebývá tak nádherný a člověk bude se musit s tímto životem nakonec rozloučit. Malý Otík Pojar z Klatov se pomalu loučí právě teď.

Zatracený lidský život. Ne, není to nádherný život. Je to hnusný lidský život.

Úterý 28. května 53

Večer a v noci zase lilo jako z konve. Ráno je zataženo, ale neprší. Les je nicméně plný louží. I můj loňský lesní záchod je pln vody. Ach ano, loni; to byla doma ještě pohoda, ve srovnání s letoškem. Ale kdeže ty loňské záchody jsou...

Ony ty dopolední procházky nejsou tak špatné a lze díky nim oželet i to, že letos nemohu být z vážných rodinných příčin celé jaro a léto pořád, dnem i nocí, v lese pod stanem. Lze si na to zvyknout, v čemž je mi značně nápomocno i to letošní chladné a uplakané počasí. Tak jsem to ostatně dělával i dlouho předtím, než jsem nakonec dostal ten skvělý nápad pořídit si stan a přebývat v něm, místo doma. Však se k tomu lesnímu životu jistě zase vrátím, až budu na světě sám a sám a nebudu se musit už vůbec na nikoho ohlížet.

Já se nyní projdu po lesích, posedím si na posedu v jasanovém hájku, na patách uprostřed březového lesíka, na lavičce u kříže pod starobylými lipami a buky, a za tři hodinky osamělého toulání a rozjímání vracím se celkem uspokojen domů.

Táta se pořád pomočuje. Lékařka, která se dnes na něj přišla podívat, odhaduje stejně jako já, že to už táta asi znovu nerozchodí. Je to smutné. Nejvíc na tom všem nenávidím ty záchodové úkony. To je něco pro mne, neustále vyměňovat plenkové kalhotky, pomočená prostěradla, prát a sušit prádlo. Ložnice čpí močovinou, páchne celý byt. Těchhle konců jsem se obával.

Cestou po úzké lesní pěšince jsem se dnes blížil k srnce, která mne nechala přijít až blízko k ní. Teprve pak odběhla. Bylo to hezké. Jen mi vadí nárůst výskytu hovad s lidskými a psími tvářemi, kteří vjíždějí stále častěji osobními vozy na lesní stezky a překážejí mi tam v nerušené procházce. Mnoho se také nyní v lesích pracuje, takže všude, ze všech stran, se ozývají vrčící motorové pily a dunivě těžké zvuky k zemi padajících stromů.

Odpoledne znovu prší. Deštivý rok, do hrobu krok.

Středa 29. května 53

Ráno ve čtyři jsem se probudil žízní. Venku je zataženo, chladno, vlhko. V ranním šeru a tichu nádherně zpívají kosi. V lese teď musí být krásně za těchto jitřních ptačích zpěvů. Škoda, že tam letos nejsem a nebudu.

Za další čtyři hodiny už přesto mířím na krátkou procházku do lesa. Alespoň to. Je nadále chladno, je mi zima, zadek studí a mokvá, dlouho sedět nelze, a tak se jen pomalu procházím. Les je celý mokrý, ale tím víc jsou v něm k vidění zajíci a srnci, kteří běhají blízko kolem mne, a hlavně tu nejsou žádní lidé, žádná ta nenáviděná hovada s lidskou tváří. Uspokojivá vycházka.

Od školní jídelny se line vůně připravovaného oběda – bude rajská. Na školním hřišti hrají chlapci kopanou. My jsme se dopoledne učili a teprve až po obědě býval tělocvik, aby si děti protáhly tělo a pročistily si hlavu zdravým pohybem. Tak se nabyté vědomosti nejlépe vstřebávaly. Dnes je všecko opačně, takže nejprve se děti nechají rozdovádět hrami, aby se pak o to hůř mohly soustředit na učivo. Tak se z dětí záměrně vychovávají nevzdělaní blbci, kteří nic neumějí, nic neznají, nic nečtou a nedovedou bez chyb psát ani mluvit, ale o to víc je lze snadněji ohlupovat a podvádět.

Na našem sídlišti sekají trávníky – za obrovského hluku. Zkuste to kosou, hovada lenošná! Vyje a štěká do toho sousedčina čubka, uvázaná na dlouhém vodítku před domem. Nikdo si jí nevšímá. Já nevím, nač toho psa tedy mají! Na to, aby hlídal dům, to těžko; na hraní a na mazlení nebo aby si ho někdo všiml, na to zřejmě také ne, takže nač? Nechápu, nač lidé chovají psy, nač děti a jiné neužitečné a otravné potvory. Nechápu, nač to vlastně všechno je a nač je vůbec život.

A když jsem měl toho povykování právě dost, rozčílil jsem se, vyklonil z okna a zařval jsem dolů: „Budeš už zticha, potvoro!“ Vyjící čubka se po mně ohlédla, jako kdyby mi rozuměla, ztichla, a já zavřel okno.

Čtvrtek 30. května 53

Otepluje se a bude se oteplovat víc. Žádný další déšť ve výhledu. Pro mne to ovšem neznamená nic než to, že mé dopolední procházky po okolních lesích budou trochu delší a příjemnější.

Dnes bylo krásně. Lituji tátu, že je mu odepřeno dobrodiní svobodné chůze, a jímá mne hrůza z pomyšlení, že jednou možná dopadnu stejně tak jako on. To bych radši nežil, protože to by nebyl žádný život.

V Liboháji, zase místo vyučování, závodí děti na kolech. Nadávám na všechna hovada s lidskými tvářemi, že musím jít jinudy. Dál v lesích se však uklidňuji, protože tam už není nikdo, vůbec nikdo, jen švitořící ptáčkové a milá lesní stvoření, jimž se říká srnky.

Doma je táta opět pochcaný. Hnusí se mi převlékat jej a musí to dělat máma. Po mém příchodu nicméně nastává cosi jako střídání stráží nebo směn. Máma se jde dívat na bednu do obýváku, zatímco já si lehám vedle táty na postel, dělaje mu společnost.

Táta nechce být sám a já mu rád posloužím. Ten bude nešťasten v té odkladovně pro nepotřebné. Ale možná tam bude nakonec šťastnější než doma s mámou, která mu sprostě nadává a hrubě se k němu chová. Cizí lidé se o něj budou starat možná vlídněji než vlastní žena.

Ba, ba, tak už to chodí na tom světě mezi hovady s lidskou nebo ženskou tváří. Je to neštěstí být závislý na někom, kdo tě nenávidí a kdo ti dává nepokrytě najevo, že jsi mu na obtíž. Ještě že jsem se nikdy neoženil; lépe být sám a chcípnout sám, než žít s někým, kdo tě tajně nebo otevřeně nenávidí.

Nejtrapnější je na tom všem to, že i mně se nakonec hnusí člověk, který mi v životě nikdy neublížil ani slovem, ani myšlenkou, natož činem – na rozdíl ode mne. A třebaže se mi nyní tak hnusí, když se pochčí, jsme přesto právě teď nejlepší přátelé. Ono je to složité.

Pátek 31. května 53

Táta se ráno zase pochcal. Nejde to, nejde. Chudák táta stále činí nové a nové pokusy vstát a začít chodit, ale bezvýsledně. Už to prostě nejde. Strašné zjištění.

Oblékl jsem lehkou březovou soupravu a vyrážím ven, dokud alespoň já ještě mohu. Je krásně. Po ulicích se pohybují podivné postavy jakýchsi bezduchých hovad s lidskými tvářemi, které se za chůze pořád dívají do dlaně na nějakou krabičku. Je to děsivý pohled. Lidé bez duše. Mladá maminka jde s malým dítětem, jež se jí plete pod nohama, ona je nevidí, protože nemůže odtrhnout zrak od té krabičky, kterou drží před sebou v napřažené ruce, dítě klopýtá a padá, matka nevidí, klopýtajíc též přes vlastní dítě... A takových je všude mnoho. Nazývám je hovady, bezduchými hovady s lidskými tvářemi.

V lese už rostou houby – ale jaké pěkné a velké! Až je objeví houbaři, bude jich tu šmejdit, povykovat a otravovat plno ještě před prázdninami. Tak to raději ne. Ale až se s nimi zase jako každoročně roztrhne pytel, tentokrát nebudu muset mít strach, že najdou mou skrýš se stanem – žádný totiž letos v lese nemám. To je taky určitá výhoda. Uteču jednoduše před těmi hovady s lidskými tvářemi jako každé jiné plaché lesní zvíře.

Pod můj posed v jasanovém háji dnes přišel oparůžkovaný srnec. Krmil se vášnivě lístky zelených keříků v lesním podrostu a já jej celou dobu pozoroval shůry jako bůh. Krásné a klidné posezení. Dolů ani domů se mi nechce.

Doma propuká nechutné záchodové představení, avšak bez konečného rozuzlení. S velkou námahou dostaneme tátu z postele hned vedle na kakáč, abychom vzápětí zjistili, že se tátovi srát nechce. Tak se to opakuje několikrát denně. Je to k zbláznění. Tohle nenávidím. Už abych šel zítra ráno zase ven.

Sobota 1. června 53

Ráno jsem šel do města nakoupit a potom jsem šel rovnou do lesa se slunit.

Nejradši chodím do města přes sady, které jsou velmi hezké, osázené rozličnými okrasnými stromy, keři a sochami. Dnes jsem tam však spatřil i cosi děsivého. Na dětském hřišti uvnitř toho parku seděla na lavičce podivná postava jakéhosi mladého bezducha, jenž bez hnutí s hlavou svěšenou na hrudi buď vyspával opici ze včerejší páteční noci, anebo tupě zíral do rozevřených dlaní položených na klíně, v nichž možná držel onu kouzelnou krabičku, která dělá z lidí na ní závislé živé mrtvoly. S největší pravděpodobností však dělal obojí: čuměl v noci na krabičku tak dlouho, až ztratil se zbytky rozumu i vědomí, anebo zemřel na předávkování a nyní jeho bezduše žije dál uvnitř té krabičky. Strašidelné pomyšlení – avšak nikoli nemožné. Nemožné není žádné pomyšlení; nemožná je pouze ta lidská havěť, ta hovada s lidskou tváří.

Obstaral jsem rychle nákupy, nedívaje se více na ty divné lidi, a odešel jsem do lesa. Je teplo, letos poprvé mám na sobě jen zelené krátké kalhoty a zelenou vojenskou vestu. Mířím nejkratší cestou k lesu do jednoho mého oblíbeného koutku, kde se rád v samotě slunívám.

Rozprostřel jsem do trávy při okraji lesa pokrývku, svlékl jsem se úplně donaha, lehl si a začetl se do starého čísla časopisu Fakta & Svědectví. Článek pojednával o mém oblíbenci, o Leonardu da Vinci. Ale byl to příšerný článek. Jednak byl sesmolen neobratnými větami a byl pln chyb, a za druhé se v něm naznačovalo nebo připouštělo, že Leonardo byla žena či že se považoval za ženu a že byl určitě teplý, protože se neoženil a neměl děti.

Nesmysly. Podle tohoto zkratkovitého uvažování bych musel být i já teplý jako kamna v zimě, ježto ani já nejsem ženat a jsem bezdětek. Ještě že jsem už dávno odhlásil předplatné tohohle podivného časopisu, protože, jak vidím, i v něm se zřejmě prosazují všechny ty úchylnosti, zvrácenosti, protipřirozenosti, překrucování dějin a jiné současné vymyšlenosti a zkaženosti, tak jako ve všech ostatních hromadných sdělovacích prostředcích. Všichni slavní a význační mužové byli najednou vlastně ženami nebo byli teplí, dokonce i takové lamželezo, jakým byl Leonardo da Vinci, jehož vznešený duch, stejně jako můj, nikdy ani nepomyslil na něco tak nízkého a sprostého, jako je nečistý pohlavní styk s jakýmkoli člověkem, hovado zvaným.

Tak takové hnusárny tedy číst nebudu, vy hovada s lidskou tváří! Doma jsem si vystřihl z obálek podobizny Antonína Dvořáka a Adolfa Hitlera, připíchl je doma v pokojíku na nástěnku a všecky tyhle hnusácké časopisy půjdou hned zítra do sběru. Já vám ukážu, vy hovada s lidskou tváří!

V poledne jsem se oblékl a pomalou procházkou jsem se vydal domů na oběd. Doma je mrtvo, neživo. Máma uvařila výborné nové brambory z Řecka a vyprala špinavé prádlo. Já jsem si dal k těm bramborám fazolovou polévku, dal jsem i tátovi, usušené prádlo jsem složil a uklidil, vyprané pověsil na balkón. K večeru zase trochu sprchlo. Už zas. To letošní počasí je jako letošní táta – pochcané.

Neděle 2. června 53

Ráno je doma zase blázinec a shon, protože se táta pochcal a je třeba jej přebalit a převléci jeho postel. Takhle nyní začíná každý den. Mám toho dost. Od svítání máma řve a ječí a brečí... ale kdyby jen to: ona sice ječí na tátu, že je dobytek, jenže jsem-li nad ním nahnut, řve to mně přímo do ucha. Možná je táta opravdu dobytek, dělá-li pod sebe, ale nechápu, proč mám kvůli tomu já ohluchnout? Táta neví, nechápe, co se kolem něho děje, táta ji neslyší, zatímco mně zaléhá v uchu, až mně z toho brní hlava a brzo asi také přijdu o sluch jako ten chudák táta. Strašné. A já jsem se pořád divil, jak to, že je tak silně nahluchlý od té doby, co se oženil s mou ječící mámou. Ta má hlas jako nějaká operní pěvkyně! Jenže táta operu nesnáší a já nesnáším ječení.

Po nákupech odcházím do lesa. Páni, tam teprve si našinec pořádně odpočine! Sluníčko dnes hezky připaluje a zdá se, že jsem se i trochu opálil.

Na oběd se vracím chůzí loudavou domů. Jdu lesem a najednou vidím před sebou na cestičce, jak se honí dva hraboši. To je švanda, oni se otočili a teď oba běží směrem ke mně! Zastavil jsem se a zůstal stát, aby mě neviděli. Vskutku si mne nevšimli a přiběhli až ke mně, jenže tu poznávám, že to nejsou dva hraboši, nýbrž dvě lasičky! Proběhly mi pod nohama a pádily dál. To jsem nezažil. Dole v Liboháji jsem ještě viděl malou užovku obojkovou.

Je hezká slunná neděle, a tak je vylezlých mnoho těch hovad s lidskými tvářemi. Strašné tlamy. V pustém lese mi bylo lépe.

Přicházím utrmácen mezi těmi nedělními davy k našemu domu a už dole slyším nahoře mámin nezaměnitelný jekot. Tak zase nanovo. Záchodové výjevy pokračují. Táta už ani nepozná, jestli se mu chce na záchod nebo nechce, jestli čurá pod sebe nebo nečurá – naprostý rozpad a rozvrat. Ten dopadl.

Ani máma už na tom není nejlépe, nikoli ovšem co se týče síly a průraznosti jejích hlasivek, nýbrž co se týče duševních výkonů. I ona už je blbá. Zjistil jsem například, že pere prádlo v pračce vždycky nadvakrát, natřikrát, kdo ví, ne-li i víckrát, protože po vypnutí zapne pračku znovu v domnění, že ji vypíná. A téměř každý den něco někde vylije a polije. Vyhodil jsem ji od té pračky, aby ji snad ještě nerozbila. To by ještě scházelo, aby přestala jít pračka, když kvůli tátovu pomočování musíme prát každý den!

Ach ty ženy! Já nevím, nač vůbec jsou. Svěřte jim nějaký stroj, ony jej rozbijí; svěřte jim své prádlo, ony je roztrhají; svěřte jim přípravu jídla, ony je spálí; svěřte jim své sémě, ony porodí zmetka; a svěřte jim svůj život, a ony jej zničí.

Pondělí 3. června 53

Táta se pomočuje naprosto pravidelně a soustavně a k opětovnému chození se také nemá. Nemohu jej ani oholit, ani vykoupat, ani vzít podívat se u mne na nějaký film – nic tak jako dřív. Jen leží. To je konec. Jednou k tomu ale muselo dojít. Čeká nás to všecky.

Vstávám brzo, abych jej převlékl do suchého, nakrmil a napojil, a odcházím nakupovat. Je krásný, slunný a horký den; ale nesnáším v samoobsluze matky s dětmi. Pletou se všude do cesty a já mám chuť je za to bezohledně povalit a pošlapat. Co sem lezete, hovada s lidskými tvářemi!

Je horko. Nasedl jsem na kolo a odjel sedm kilometrů přes les k rybníčku se vykoupat.

Cestou vyjel jsem z lesa na palouček, kde jsem překvapil srnku s mládětem. Hezký pohled jako vymalovaný. Tyhle dva plaché tvory bych nepošlapal. Koukají na mne a já na ně tak dlouho, dokud jsem se neztratil opět v lese. Neutíkali ani se nebáli.

U rybníčku jsem zcela sám, nikde nikdo ani v okolí. Břeh je zarostlý vysokou trávou, v níž se úplně nahý schovávám. Voda je dosud studená, ale osvěžující. Na hladině vzplývají bílá kvítka lakušníku, z příbřežních vod skřehotají žáby. Na sousedním velkém rybníce plovou kachny a labutě s malými labuťátky. Jako vloni. Jako by to bylo předvčírem. Jak ten rok rychle utekl! Už zas mají mladé. Vloni jsem se tady fotil a ještě mám ten film stále v přístroji nedofocený a nevyvolaný. Čas utíká jako ta proudící a zurčící voda v přepadovém náhonu.

Náhle zaplácala čísi křídla, zašuměl lesík a blízko mne v trávě ozvalo se kachní kvákání. Leže skryt ve vysoké trávě napodoboval jsem tu kachní řeč v odpověď. Chvilku jsme si takhle nelidsky povídali, než pobloudilý kačer vzlétl zpátky k rybníku.

V poledne odjíždím domů. Vykoupal jsem se a zaplaval si celkem třikrát a zčervenal jsem pod sluneční výhní. Na kůži mám nyní takovou tu rudou základní barvu, která se používá před nanesením hlavního nátěru. Hezká bronzová barva se domaluje později.

Hezká byla i jízda krásným lesem a krásnou krajinou mého domova. Cestou ovšem s láteřením sbírám lidské odpadky, které upadly kdejakým hovadům od těch jejich hnusných pazour. Co sem lezete a špiníte můj krásný domov, vy hovada s lidskou tváří!

Doma je táta zase pochcán. Už to nebude lepší. Lepší už to bylo. Vyprávím tátovi, co jsem dnes všecko zažil, a oznamuji mu, že máma šla k mé sestře, která právě slaví narozeniny. Malé Mirečce je už devětapadesát let. Táta na to řekl jediné: „Co si dáme dobrého?“

Úterý 4. června 53

V noci jsem špatně spal, protože jsem myslel na tátu, na život a na smrt a na věci konečné, které se nikdy nevrátí. Bude tu po něm prázdno a pusto a mrtvo. Jako teď. Noc je teplá, na černém nebi září nespočet hvězd a hvězdiček. Nejradši bych hned teď utekl do tmavé noci a nechal se zavést tichými kroky liduprázdnými předměstími do svobodných, volných lesů. Jen tam je náš společný osud snesitelný.

Po pravidelné ranní výměně tátova prádla a po nákupu odcházím na procházku do lesa. Včera jsem se u vody trochu připálil do ruda, a tak než pokožka zhnědne, procházím se místo opalování po lese. Ono je to zábavnější střídat různé činnosti a vtipně měnit rozvrh dne. Doma je nyní vedro, ale v lese je příjemný stín a chládek. Je tu však také mnoho hovad s lidskou tváří. Daří se mi jim vyhýbat a setřásat je pouze se střídavým úspěchem. Před rokem jsem v takovém případě prostě zalezl na dva na tři dny do lesa, nikoho jsem po tu dobu neviděl a byl jsem šťasten. Chybí mi to a mám z toho chození leda žízeň. Rovněž sojka je žíznivá; slétla k lesní tůňce a dlouho z ní nabírá vodu do zobáku a pije. Při návratech do města trpím horkem a přelidněností.

Doma se opakují nekonečné záchodové výjevy s tátou, doprovázené máminým jekotem. Copak to nikdy neskončí? Na stáří je nejstrašnější to, že si starý člověk nemůže už sám dojít na záchod a že neudrží kromě myšlenky také moč. V tomto bodu naprosté tělesné a duševní zchátralosti by měl každý dobrovolně umřít, aby netrápil ani sebe, ani své blízké. Jenomže umírat se nechce nikomu, ani tomu nejzchátralejšímu, který už jenom leží a tupě čumí do stropu, a jeho blízcí by se s ním také neradi loučili, i když s ním mají jen samé trápení. Ono je to složité. Místo člověka, který je hloupý a nerozumný (jak vidno příkladně při každých volbách), je tu příroda, která je moudrá a zodpovědná, a ta rozhodne za něj. Ať se děje na světě cokoliv, není to ve skutečnosti člověk, kdo o něčem rozhoduje, byť hovoří veleučeně a tváří se lidsky, nýbrž je to vždy příroda, pro jejíž dalekosáhlé a nevyzpytatelné záměry jeden promlouvá rozumně, kdežto druhý zvráceně. Rozumně hovoří a koná ten, jehož hodlá příroda zachovat (nikoli však navěky), zatímco zvráceně si počíná a mluví ten, koho chce příroda zničit (ovšemže navěky). Jindy zase v projevech rozumný a přemoudřelý člověk spěje k vlastní záhubě, zatímco ten nerozumný a lehkovážný zachová si tím lépe život. Ono je to složité. V obou případech se projevuje nekonečná moudrost přírody, kterou ani jeden z dotyčných nemusí přitom vůbec chápat a dohlédat dál než na špičku svého nosu. Všichni a všechno je v rukou dobrotivé přírody. To by to dopadlo, kdyby do přirozeného chodu všech věcí zasahovali a mluvili lidé, kteří jsou z podstaty nerozumní, hloupí a nezodpovědní! Proto také tam, kde tito lidé vládnou a mají moc do všeho mluvit, příroda trpí a přirozenost se potlačuje.

Středa 5. června 53

Dnes ráno o půl deváté odvezli tátu do té odkladovny pro nepotřebné. Já jsem u toho nebyl, neboť jsem prohlásil, že se nechci dívat, jak se táta navždy loučí s domovem. Bylo by mi ho líto a nesnesl bych ten pohled. Také bych nevěděl, co tátovi říci, co mu nalhat, jakou milosrdnou lží jej oklamat, aby se jeho oči za mnou nedívaly vyčítavě, nechápavě nebo snad dokonce prosebně. To bych nesnesl. Odešel jsem tedy raději včas před tím vším do lesa.

V lese je mi do breku, ale jsem muž, a muži nemohou plakat, i kdyby chtěli. Slzy nekanou z mých očí, ale zato dvakrát tolik pláče můj duch a srdce mi krvácí. Utěšuje mne pouze příroda a les a rozpustilá zvířata, která potkávám.

Po návratu domů je v bytě pusto, ticho a mrtvo. Máma, která tátu do nemocnice doprovázela, nyní spí. Málem tam prý zůstala taky, poněvadž se jí tam udělalo špatně, a to zřejmě z hladu v důsledku její cukrovky. I ji nejspíš za několik let čeká stejný osud jako tátu. Pak budu úplně sám.

Odpoledne po obědě jsem se vypravil tátu poprvé navštívit v jeho předposledním bydlišti. Posledním bude hrob. Táta je veselý a spokojený, svůj stav si zjevně nijak tíživě neuvědomuje, chová se stejně jako doma. Přinesl jsem mu jeho oblíbený borůvkový koláč a ovocnou šťávu. Pochutnal si a víc mu snad nechybí. Leží ještě se dvěma dědky na pokoji číslo 6 (upomíná mne to na Čechovův pavilón čís. 6) u okna, odkud má skvělý výhled na košaté stromy a na věže kostelů. Na stěně nad ním mu visí Muchův Podzim. Hezké a příjemné prostředí. Táta to ovšem stěží vnímá. Dědek uprostřed bezvládně leží jako mrtvola, zatímco muž vpravo u zdi bude asi nějaký psychotik, který stále vykřikuje: „Prosím, pomozte, pusťte mne, já jsem nic neukradl!“ Táta z nich dvou vypadá asi tak nejlépe.

Po dvou hodinách se táta s nezájmem o mne otočil ke mně zády, a tak jsem se s ním pro dnešek rozloučil. Venku je krásně teplo a živo, doma však číhá mrtvolná tesknota. Najednou je doma příliš prázdno a příliš ticho. Tátův koutek u kuchyňského stolu osiřel, jeho hrnek s čajem stojí nedopit a jeho postel je prázdná. Strašné. To už snad bylo lepší to věčné mámino ječení a neustálé vyměňování tátova pochcaného prádla.

další část >>>