Misantropovy stránky

úterý, 20. ledna 43

Události poslední doby a hlavně můj duševní stav mě přiměly zabývat se vážně tou možností, že podám v práci výpověď a udělám si roční prázdniny. Potřebuji to už jako sůl. Celé jaro a léto bych měl volné a v zimě bych ještě mohl letět na Hierro. Pak bych přijal místo vrátného v pivovaru. Myslím, že tam je to lepší zaměstnání, bez stresů, bez honiček. V Ponasu si už ani nemůžu jít lehat o nočních šichtách, neboť bachaři neustále obcházejí, fabrika je pořád plná lidí, navíc nám zkrátili přestávku o polovinu, skoro nemám čas na četbu, stroje jdou špatně – zřejmě schválně –, abychom to měli pracnější... – zkrátka a dobře, už to tam není taková ulejvárna jako dřív, hodně se toho zhoršilo. Je čas zvednout kotvy, zpřetrhat řetězy...

Jednou kdosi ve fabrice nakopíroval z legrace formuláře na podání výpovědi. Tenkrát jsem si ten list papíru prozřetelně schoval; věděl jsem, že se mi bude hodit! Dnes jsem si ho vzal domů. O víkendu tu žádost pravděpodobně vyplním a v úterý podám. To bude překvapení! Za dva měsíce můžu být opět volný!

Zima mezitím polevuje; venku je obleva, 10°C, ptáčci pějí. Těším se na jaro. Teď dvojnásob.

úterý, 27. ledna 43

Nový čínský rok se nese ve znamení buvola. Můj – ve znamení vola. Výpověď jsem pochopitelně nepodal, spíš jsem ještě dostal přidáno: o celých 80 haléřů na hodinu víc! Radši bych bral o osmdesát minut kratší pracovní dobu; nebo o osmdesát dní dovolené navíc. Těch pár haléřů víc je stejně k ničemu a utratí se jako osm korun nebo osm set. Ale volný čas je k nezaplacení. Ten jediný.

Výpověď jsem nicméně nedal, poněvadž jsem si to všechno pečlivě rozvážil a posléze i rozmyslel.

Musím cestovat. Musím se do toho znovu pustit. A to již letos. Stůj co stůj. Musím „do akce“. Zůstávat v této severní ledové krajině a vázat se na ni jako na osudem určený a neměnný domov, neřkuli dokonce „vlast“, to by byl pouze začarovaný kruh, a to i tehdy, měl-li bych či neměl právě rok či dva prázdnin. K čemu to? Ty zdejší zimy jsou prostě příliš dlouhé a deprimující. Potřebuju prachy, abych si mohl najít jiný, lepší domov, kde bych přežil bez práce a divoký. Tenhle stávající „život“ nenazývám plnohodnotným životem. Aspoň kdyby už bylo jaro, abych mohl vypadnout na pár dní ven z lágru do přírody! Alespoň to! Není nic přirozenějšího. Abych se měl nač těšit.

Ale takhle? Jen z práce a do práce, a když přijdu domů, jsem zde jako ve vězení.

Horké hlavy se ve fabrice poněkud zklidnily a vládne celkem pohoda. Což je štěstí, protože kdyby to bylo jinak, možná bych tu výpověď přece dal – a pak by mě to mrzelo.

Ne že bych se s kontrolorkou skamarádil – protivná je pořád –, ale poté, co jsem na ni byl minule trochu „zlý“, dává teď na chvíli pokoj. Ovšem jen na chvíli! S takovými lidáky nemáte pokoj nikdy a vy na ně musíte být „zlý“ čas od času vždy, když zapomenou, že to umíte taky, a ještě víc. Jen to není v mé přirozenosti. Je to prostě pakáž.

Zůstávám tedy dál v Ponasu. Doufám, že neprohloupím. Mezi chlapy sedět v pivovaru na vrátnici mě také moc neláká. Měl jsem se narodit v lese jako zvíře – to by bylo nejlepší.

středa, 4. února 43

Kontrolorka mě ráno před odchodem ze šichty zase tak nakrkla, že jsem zalitoval, že jsem tu výpověď přece jen nepodal. Stejně to budu muset jednoho dne udělat, protože jasně vidím a chápu, že jsem se tu opět „nesžil s kolektivem“.

V knihovně mě zase buzerovali za to, že si knížky půjčuji zadarmo na tátovu průkazku. Příště si tu jejich blbou průkazku konečně koupím, abych měl od nich pokoj – peníze jsem s sebou dnes neměl.

Drtí mě to všechno. Naštěstí se aspoň začalo oteplovat, led a mráz a sníh povolují své sevření a ode dneška se v parku dokonce rozezpívali kosi.

V knihovně jsem šel najisto za novou sbírkou humorných povídek Woodyho Allena, s povzbudivým titulem Čirá anarchie (vydalo opět skvělé nakladatelství Argo). Je to velmi pěkně provedená kniha čtvercového formátu, v pevných tvrdých deskách, s velkými literami uvnitř. Kousek jsem si už přečetl na záchodě, a je to dobré. Kosi a Woody Allen mě odvrátili od sebevražedných chmur.

Těším se na Hierro, a proto to musím ještě rok ve fabrice vydržet. Aspoň nějakou malou naději na zvířecí volnost musím nechat hořet, jinak by byl takovýto „život“ nesnesitelný. Nejvíc mě na cestování baví právě ta nadějná možnost, to svůdné pomyšlení, že ta cesta může být poslední, najdu-li někde přívětivé podnebí, rajské liduprázdno a zdroj potravy; že se tam můžu jakoby „ztratit“ a víckrát se už nevrátit k nenáviděnému životu mezi lidáky. Začal jsem si proto opakovat španělštinu.

čtvrtek, 5. února 43

Cestou z práce jsem potkal dávného známého, kamaráda punka Bukvu. Střetli jsme se v úzké středověké uličce vedoucí městskou branou ven ze starého města k hradbám. Je to moje oblíbená trasa, poněvadž je stylová, má ducha a málokdo tudy chodí. V té uličce se nachází bar, nu a před tím barem jsem potkal kamaráda Bukvu. Prý do toho baru chodí s ostatními punky každý den. Nabídl mi mimo jiné možnost autorského čtení. Naoko jsem se zdráhal – ostatně moje spisy jsou většinou příliš osobní, důvěrné, dokonce intimní –, ale třeba Rakovinu na kůži Země nebo Boha nesmiřitelného hněvu a jiné nedeníkové spisy (z těch novějších) bych mohl zkusit někde přednést. Rozhodně bych však mohl seznámit užší společnost s Hnutím za dobrovolné vyhynutí lidstva. V cizině se tohoto stébla tonoucího chytají hlavně punkové a anarchisti, tak proč ne tady.

Po krátkém rozhovoru se mi jej podařilo rychle setřást za pomocí nejrůznějších výmluv. Zase mě zval na nějakou punkovou pitku a dokonce na pivo. Vykroutil jsem se lehce, protože na mne musel být šíleně utrápený pohled. Byl jsem ještě z fabriky celý zdrcený a nebyla se mnou kloudná řeč. Někdy se tam možná zastavím „na jedno“.

Doma jsem ovšem obživnul jako polit živou vodou z předhumánních časů! Čekala na mne zásilka se dvěma novými deskami:

1.     Within Temptation – The Silent Force

2.    Benátské baroko, s různými vybranými skladbami od Vivaldiho, Albinoniho a Tartiniho.

Within Temptation jsem si hned pustil v počítači ke gymnastice – tolik jsem se na tohle album těšil! Miluji tuhle hudbu!

Na desce za pouhé dvě stovky je i video, zvuk je úchvatný. Zpěvačka je krásná, oduševnělá a nádherně zpívá – raduje se oko, sluch i fantazie, raduje se celý svět.

No a to baroko je prostě klasika. Mohu to poslouchat celou noc a celé ráno a pořád nemám dost. Přitom je ještě tolik dalších hudebních skvostů z tohoto historického údobí, že vážně nevím, kdy bude moje rozsáhlá sbírka desek nasycena, natož aby kdy byla vůbec kompletní.

sobota, 7. února 43

Na obloze můžeme pozorovat novou zvláštní kometu. Jmenuje se Lulin a její zvláštností jsou dva ohony, jeden prachový, druhý iontový.

Na Kanárských ostrovech napadl sníh. Lidé jsou z toho celí rozjívení a odvážejí si sníh z hor domů jako suvenýr. U nás naopak sníh hromadně taje a je teplo jako v předjaří (10°C).

neděle, 8. února 43

Na Kanárských ostrovech včera, u nás dnes. Po poledni jsem procitl do sněhem zavátého dne. Ovšem takovou dětskou radost, jakou měli ze sněhu obyvatelé Kanárských ostrovů, Já nemám. Co naplat: takhle to teď bude až do jara – jednou sníh, podruhé nadějeplná obleva. Důležitější, než pozorovat počasí, bude spíš sledovat kalendář, protože pořádné jaro stejně nastane zase jako vždy až v druhé půli dubna.

V noci, kterou jsem celou probděl nad dílem a osobou malíře, grafika, spisovatele, vlastnoručního knihtiskaře, tuláka v Pošumaví a svérázného umělce Josefa Váchala – tedy v této čarokrásné probdělé noci ještě pršelo, bylo teplo a jen kos pískal, když jsem se výhledem z okna kochal tím nelidským tichem a samotou. Tím tichem a samotou, jimiž se rád opájel i Josef Váchal, můj takořka předchůdce a spolčenec. On to ticho a samotu viděl pomalu umírat již počátkem minulého století, zvláště na jeho milované Šumavě, jejíž slatistní miazmata kolují po otci i v mé krvi. Oba spatřujeme příčiny zlořádů v tomtéž: v přelidněnosti, v automobilismu, v neposlední řadě v lidské chamtivosti, v té odvěké chorobné mysli člověka-lidáka.

Josef Váchal

pondělí, 16. února 43

Dočetl jsem Woodyho Allena Čirou anarchii. Sranda, ale v závěru už mě to nudilo. Mám pár výhrad k překladu, v knize se vyskytují časté tiskové chyby. Zase si to po sobě někdo nepřečetl. V povídce Tak jedl Zarathustra paroduje Woody Allen německou filosofii z hlediska gastronomie, což je docela zábavné a ne tak zcela od věci: třeba takový Nietzsche se otázkou správné výživy a jejího vlivu na životní postoj jednotlivců i celých národů zabýval dost často.

Nyní jsem se vrátil ke knize o starých pohlednicích z Políček. Tady už jsem také na konci. S chybami je to zde podstatně lepší; první tiskovou chybičku jsem našel až teď k závěru; věcná chyba je tam jen jedna, a to v popisku u jedné fotografie, kde se uvítací srbský nápis ДОБРО ДОШЛИ vykládá chybně jako ruský. Rusky se ale „vítejte“ řekne jinak než srbsky: добро пожалуйте!

Zajímavý je též dodatek o dějinách výroby pohlednic a o různých metodách tisku. V podstatě to vše začalo u nás ve střední Evropě. Mám chuť experimentovat.

Venku pořád sněží, kupy sněhu se hromadí kolem baráku. Čubka mě svým nesnesitelným hulákáním budí každé ráno, a co horšího – zdává se mi o práci. Ještě rok to tam v té hrozné fabrice vydržím – kvůli penězům – a končím. Je to kriminál. Nechybí mnoho, aby nám zakázali se spolu bavit. Práce je víc, je pracnější, ale lidí na ni i peněz za ni je míň. Stroje zmetkují a ještě se ti snaží podsunout pocit viny za to, že občas nějaký zmetek v tom nezvířecím frmolu přehlédneš. Většinou mi povaha práce připadá jako kdybych ji měl uloženu za trest. Jsem si jistý, že rok prázdnin by se mi hodil a že v pivovaře na vrátnici by to bylo lepší a hlavně důstojnější: dělám mezi samými ženskými a mám vtíravý dojem, že si proto každý o mně myslí, že jsem nějaký debil. Kdejaká čůza nevzdělaná si dovolí otevřít si na mě svoji nevymáchanou hubu. Je to verbež. Také se mi zdá, že už jsem na ty místní „krysí dostihy“ poněkud starý. Rozhodně se taková otročina neshoduje s mou představou o důstojnosti misantropa. Ještě rok a končím.

čtvrtek, 19. února 43

Knihu o políčských pohlednicích už mám také přečtenu. Objevil jsem tam na závěr jednu pohlednici z dvacátých let dvacátého století, jejíž nenápadný dekorativní motiv tvoří řady svastik. Autoři knihy to nijak nekomentují; zřejmě si toho nikdo jiný nevšiml. Možná i díky tomu přestála takto ozdobená pohlednice pozdější poválečné nálady. Tehdy, ve dvacátých letech, byla svastika ještě docela nevinným symbolem, možná dokonce běžnějším než dnes, a rozhodně s jiným významem.

Vrhl jsem se s chutí nyní do mých vlastních memoárů, konkrétně do Zápisníku mrtvého muže. A je mi přitom jako kdybych se vrátil z dlouhé cesty domů. Nemůžu si pomoct, ale moje spisy mě prostě baví ze všeho nejvíc.

V úterý večer po práci jsem se konečně setkal v baru Relax s kamarádem Bukvou. Byla tam s ním docela dobrá parta kluků i holek. Zpočátku jsem se nudil, později, s přibývajícími čárkami na lístku, se rozproudila zábava. Vypil jsem šest piv. Hrála se ruská ruleta s pistolkou na kapsle, karetní hry „prší“ a „záchod“, hry se zápalkami. Počastoval jsem některé jedince přiléhavými přezdívkami a stáčel hovor na hnutí VHEMT a na psy. O VHEMT projevili živý zájem, a co se týče psů, souhlasili se mnou. Na pár minut vypadnul proud. My ale neseděli při svíčkách, nýbrž při světlech mobilních telefonů. Já jsem také vytáhnul svoje PDÁčko.

Druhý den jsem se probudil se ztěžklým mozkem a bolavou hlavou. Ale špatně mi nebylo.

Po dnešní noční šichtě jsem se však vůbec v klidu nevyspal, poněvadž Čubka byla sama doma a pět hodin v kuse bez ustání štěkala a vyla. Strašný barák.

Proud znovu vypadnul, což mě též probudilo, neboť se tím přerušila hudba barokních Benátek, která jediná jakžtakž rušila rušivý vliv Čubčina nesnesitelného hulákání.

Stále sněží (také bez ustání) a kupící se sníh už pomalu není kam odhrnovat. Jsem zvědavý, za jak dlouho ty bílé spousty roztají. To bude vody! Tím sušší by mohlo být jaro.

pátek, 20. února 43

Asi budu muset jezdit do práce na lyžích. Chodit se v těch závějích totiž normálně nedá. Dnes nad ránem jsem se tím měkkým sněhem vláčel do fabriky jako raněný sob. Probíjel jsem si cestu těmi bílými nepřátelskými spoustami statečně jako polárník na pokraji smrti vysílením, ale stejně jsem přišel na dílnu pozdě. Samozřejmě mi to nezapomněli připomenout a pokárat mě za to. Zajímavé: víc by mi vadilo, kdyby mě chválili. Beztak vím moc dobře, jak přišli všichni ti otroci ke svým bezúhonným existencím, závratným postupům a výnosným kariérám: Oni jsou prostě poslušní a nikdy v ničem a nikomu neodporují. Já jsem naproti tomu ztělesněná neposlušnost a odpor. I když mě proto stále kvůli něčemu buzerují, nesu svůj osud hrdě a s pýchou. Nechtěl bych být tak servilní jako ostatní. Jsem rád tím, kým jsem.

Jinak dobrá zpráva: Ta píča březí z fabriky právě samovolně potratila, a tak se vrací zpátky do výrobního procesu (pro nechápavé podotýkám, že ta dobrá zpráva je ukrytá ve významu první věty v předešlém souvětí; to jest, že potratila!). Ano, opět jeden z důkazů jednak zničeného životního prostředí, když na pohled zdravá a mladá žena neudrží v sobě foetus, a za druhé důkaz naprosté zdegenerovanosti člověka. Není totiž první ani poslední!

Náhodou se nyní těmito věcmi zabývám, v souvislosti s překládáním propagačních materiálů Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva, a proto vím, o čem mluvím: kupříkladu stav kostní dřeně současného člověka je v tak povážlivém stavu, že kdyby byl takový morek u prasat, neodpovídalo by to veterinárním normám! Jsme tedy nemocní a zdegenerovaní doslova a do písmene „až do morku kostí“! Je také změřeno, že průměrné lidské IQ klesá pravidelně a nezadržitelně o jeden bod u každé následující generace. To znamená, že ve víceméně blízké či vzdálené budoucnosti lidstvo buď zahyne na degeneraci, neboť nebude už schopno plodit mladé, nebo zhloupne natolik, že se jednoho krásného dne zařadí někam za opice. I na to ostatně existují některé dosti životaschopné teorie: podle jedné z nich zažíváme (s útrpností) právě vrchol technických a populačních možností, a pro příště nás čeká již jen úpadek a návrat do původního zvířecího stavu.

K tomu jen dodávám moje oblíbené: jen aby nebylo pozdě! Stejně to je jen další neskonalý lidský optimismus, touha rakovinového viru přežít a množit se dál v jiné podobě! Jako bych to neznal!

Světem teď hýbou jiné teorie a jiná hnutí než za našich mladých let! Bestsellerem se stávají představy o tom, jak by Země vypadala bez nás (viz Alan Weisman: Svět bez nás). Mládež se už nezajímá ani tak o to, jak chránit přírodu, jako spíš o to, jak snížit počty lidí, aby k dalšímu ničení už nedocházelo.

Při překládání narážím na odkazy na sebevražedné kulty (i na vražedné ostatně!), na Unabombera (jehož Manifest vlastním!), na Gaia Liberation Front (a my víme, od koho chceme Gaiu osvobodit!), nebo na Euthanasijskou církev (Church Of Euthanasia), jejíž jedno jediné přikázání zní: nebudeš ploditi! Čtyři nosné pilíře hnutí pak tvoří sebevražda – potrat – kanibalismus – sodomie (pod tímto pojmem rozuměj homosexualitu a další sexuální aktivity, jejichž následkem se nemůže stát zrození dalšího člověka).

Jako výstraha a stálá připomínka toho, kam se řítí svět, je na stránkách Euthanasijské církve umístěno on-line počítadlo celosvětové populace. V přímém přenosu tak vidíte, jakým enormním tempem přibývá lidáků. Číslice se míhají jedna za druhou a nemá to konce.

Kam se ovšem hrabe Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva na tuto Euthanasijskou církev! Tamto je ještě příliš umírněné oproti Euthanasijské církvi! Alespoň Já jsem byl velmi příjemně překvapen, jak jsou její členové otevření a nekompromisní. To je ono!

Jedno z jejich videí – ale co jedno!: všechny jejich materiály jsou až drsně úchylné, ale přitom právem! Šokuje to, ale takový je prostě svět jednadvacátého století – doufejme, že na konci času, neboť svět si ten konec času, konec lidstva na Zemi, začíná dokonce přát! – svět šokující a úplně úchylný. Ekonomové a historici (například A. J. Toynbee a jiní) hledají, kde se stala chyba, a dospívají k tomu, že lidé jsou prostě špatní, neschopní jako živočišný druh žít jako ostatní zvířata v rovnováze a harmonii se svým životním prostorem. Konečně na to kápli! To je objev na Nobelovku!

Tohle je konec lidstva, ne konec světa!

Máma si stěžovala sousedce na včerejší nesnesitelné vytí její Čubky a Já ji před barákem potkal, když jsem se vracel domů z fabriky.

Býval bych si už nevzpomněl, kdyby s tím nezačala sama. Prý jak jsem se včera vyspal. Udivilo mě, na co se mě to ptá, načež to z ní začalo lézt: Že prý se omlouvá a kdesi cosi. Hned jsem se upamatoval živě na tu hrůzu a řekl jsem jí, že se to, lidužel, děje až příliš často a že by to chtělo tu Čubku dát jinam nebo jí dát výcvik. Nemyslím, že by si moje výtky vzala k srdci a zařídila se podle nich, ale aspoň to ví.

Já ti dám! Žádné omluvy nepřijímám! Budeš to mít na talíři denně!

středa, 25. února 43

Konečně se trochu otepluje na 10°C. Také sníh trošičku mizí, hlavně z povrchu střech, ulic, silnic či parkovišť. Ovšem ty obrovské a do výše člověka se tyčící vyházené sněhové bariéry kolem chodníků – ty budou odtávat asi hodně dlouho. Jsem zvědavý, do kdy. Takové kupy sněhu snad nepamatuji!

Po parapetu se prochází několik broučků, s nimiž je sranda. Pobíhají živě semo tamo, občas rozevřou své krovky či vzlétnou a občas se nešikovně překlopí na záda a chvilku jim trvá, než se zase dostanou zpátky na třepotající se nožičky. Otevřu-li okno, abych se podíval po místních kavkách, zvoncích, sýkorkách a strakách, broučci sborově utíkají dál od dovnitř proudícího studeného vzduchu zvenku. Říkám těm broučkům „moje malá fauna“.

Po „rozhovoru“ se sousedkou je od její Čubky zdánlivě pokoj. Už ji tolik nenechává celé dny hulákat pod mými okny. Slyším ji ovšem pořád a někdy mě i dál budí. Ale pokrok k lepšímu je už jen to, že nehuláká dole venku celý den. Už to je pokrok! Hrozné, že? Lidi prostě potřebují jednou za čas seřvat, aby byl od nich aspoň na chvíli pokoj. Jsem zvědavý, jak dlouho jí to vydrží. Navždy to není, tím jsem si jist.

Další novinkou je to, že vyšel český překlad knihy Alana Weismana Svět bez nás. Na okamžik jsem zaváhal, zda si ji nemám koupit, ale je samozřejmě dost drahá – přes tři stovky. Taková kniha by možná neměla chybět v mé soukromé knihovničce, ale ta už je plná, a tak lepší a levnější bude si knihu za pár korun vypůjčit.

Ostatně, nyní čtu svůj Zápisník mrtvého muže, což je tak oslňující četba, že v jejím světle všechny ostatní knihy blednou. Tudíž jsem se zařekl, že cizí knížky budu číst jen na střídačku s mými vlastními spisy. Ty jsou nejlepší, jim chci být věren. V noci ve fabrice jsem si udělal malou povinnou přestávku pěkně v tichu a o samotě na šatně s dvěma hutnými stránkami Zápisníku mrtvého muže a na dílnu jsem se vrátil odpočatý a občerstvený jako po dlouhém sladkém snu. Mimořádně vzpružující záležitost!

Na noční obloze by měla být vidět kometa Lulin, jenomže je pořád zataženo. Takto ji vyfotil jeden šťastnější amatér v Arizoně:

pátek, 27. února 43

V přírodě se pozvolna otepluje. V práci mi bývá také občas horko, když (jako včera) se něco dělá a ke konci šichty se zjistí, že to je špatně a že se to musí honem přerovnat. Používám sice trpný rod, ale může za to kontrolorka, poněvadž nic nezkontroluje, ničemu nerozumí, nicméně to prosazuje s vehemencí všemocného všeználka. Já taky ničemu nerozumím a čerta starýho vím, jak má co vypadat a kdy je co špatně a kdy ještě ne. Ta práce mě nebaví. Ty věčné stresy nenávidím. Náš vzájemný vztah je tedy to jediné, co zůstává chladným na bodu mrazu. Ten pracovní stres mě ničí. Po včerejšku opět uvažuji o výpovědi. Jsem unavený a mám toho dost. Ta divná únava a chronické nevyspání z poslední doby jistě pramení z mé narušené psychiky. Nejsem v pohodě. Pár měsíců prázdnin by mi v tom pomohlo. Ale příští zimu chci letět na Hierro. Nemohu se rozhodnout. Asi bych o tom neměl tolik přemýšlet a prostě udělat, co mně prvního napadne. Ach jo. Nejlepší by bylo, kdyby mě sami vyhodili!

sobota, 28. února 43

Pohár přetekl! V mém záměru dát v práci výpověď mě po právě minulé noční směně už nic nezviklá. Ve středu jdu na ranní a dávám výpověď. To, co se dnes ve fabrice dělo, překročilo meze mé ochoty hrát si dál na otroka. Končím.

Nejdřív to vypadalo, že se situace i kontrolorka uklidnily; pak však ženské zase nalezly něco špatného. Jenže vinit z toho mne tentokrát nemohly – a stejně jsem si to vypil Já!

Když mě nemohla buzerovat za něco, co jsem neudělal, našla si náhradu v neustálém navážení se do mne, při každé příležitosti. Buzerovala mě jako malého kluka! Snad si nemyslí, že si to nechám líbit!

Zatím jsem se ovládnul, ale dlouho mi to nevydrží, jak se znám! Schyluje se k něčemu velice nepěknému!

Ta ženská je obtížná jako veš. Škoda, že ji také nemůžu jako tu veš zamáčknout!

Jediné správné řešení je odejít. Vykašlat se na práci si mohu naštěstí s klidem dovolit; peněz mám našetřeno odhadem na šest let prázdnin!

Teplota se drží dál nad nulou, sníh pomalu taje, občas prší. Čtyři kraje už mají povodňovou pohotovost.

Ve 14:44 minula neškodně naši planetu západně od Tahiti ve vzdálenosti pouhých 63,5 tisíce kilometrů planetka 2009 DD45, tedy ve výšce necelého dvojnásobku vzdálenosti, ve které obíhají stacionární družice. Podle odhadů astronomů se jedná o obrovský balvan o průměru necelých 30 metrů.

Uf! To by byla šlupka!

úterý, 3. března 43

Po dlouhé době vysvitlo sluníčko. Krásný předjarní čas. Chodníky a ulice jsou již bez sněhu. Tím se ovšem odhalila nespočetná psí lejna, jež aby jeden hnedle přeskakoval jako v nějaké poblblé dětské hře na panáka. Ale to je už něco jiného. O prasatech, o těch ubohých zotročených tvorech, zavřených nadosmrti, leč krátce, do přeplněných špinavých kotců, říkají s pohrdáním, že si serou pod sebe, ale co dělají sami lidi? Prasatům nic jiného nezbývá – ostatně víc než o prasečí špinavosti svědčí jejich takzvaný chlívek spíše o vrozené špinavosti lidí, kteří je v špíně chovají –, ale lidi si nechávají pod sebe srát naprosto normálně a běžně, přičemž jako další důkaz lidské špinavosti těla i mysli nemohu neuvést například stav záchodků ve fabrice a vůbec veškerých veřejných „sociálních zařízení“; jak to pak asi musí vypadat u lidáků doma, to si nechci raději ani představovat.

Ale dnes je hezky a čím víc se odvracím od špíny lidského světa, tím víc se přimykám ke světu naturálnímu.

Ve zdi baráku se znovu rojí vosy. Ptáčci zpívají. Například na naší střeše se usadil jeden vytrvalý zpěvák a vyluzuje ze svého hrdélka líbeznou melodii. Sice ho z okna nevidím, ale podle zpěvu jsem jej určil jako rehka zahradního.

Z noční jsem šel v mlžném přísvitu nového dne. Právě se zhasínaly pouliční lampy. Ten břeskný přísvit mi byl zároveň i příslibem, symbolem toho, že i mně jednou nastane nové jitro. V takovémto dychtivém předjarním rozpoložení mě už nemůže nic odvrátit jak od samotného odvrácení se od „světa“, z nějž jsem právě vyšel, to jest ze světa lidí a jejich fabrik, tamních krysích dostihů a potlačování přirozené svobody, tak od úmyslu skončit s prací. Výpověď jsem ještě nepodal, ale už ji mám na zítřek přichystánu v šatně ve skříňce. To bude překvapení!

Už mohu téměř odpočítávat, kolik směn mi zbývá do konce všeho utrpení – jako na vojně, jako v kriminále! Dělá to přibližně „jen“ třicet směn, zbytek zbývá ještě na řádnou dovolenou a víkendy! Letos se mohu těšit na jaro dvojnásob!

Ne že by těch „pouhých“ třicet směn ale nebylo hrozných! Dneska jsem kupříkladu lítal zase jako hadr na holi. Kontrolorka byla na mne výjimečně milá jako milius – přenos myšlenek tedy zřejmě funguje, protože jsem byl na ni nachystaný –, ale Já nekončím s prací jenom kvůli ní; snad bych měl napsat spíš díky ní! Ta práce je prostě i tak hnusná, fabrika je hnusná, jakož i lidáci v ní. Nikdo ještě nic o mém úmyslu neví, maximálně tuší. Baví mě to povznášející vědomí, že tam sice musím ještě být, ale již jen dočasně. Také jejich všech dočasná a chabá moc nade mnou je oslabena, slábnout bude s přibývajícím časem dál, až zmizí úplně.

Televize vysílá perfektní Večerníček: jmenuje se Podivuhodná cesta ježka Aladina. Koukám na to každý den v počítači. Ponechám-li stranou dosti naivní průvodní slovo (je to koneckonců pohádka pro děti), pak je tu konečně dokonalý seriál z naší přírody se spoustou tuzemských zvířat. Dalším dobrým pořadem je také Živé srdce Evropy.

Ježek Aladin

další část >>>

<<< předchozí část