Misantropovy stránky

1.8.43

Při odchodu do lesů, do mého ášramu neboli do mé poustevny, jsem se tentokrát zdržel, protože jsem se nejméně čtvrt hodiny vztekal s tkaničkami od bot. Boty promočené od rosy jsem dal vyschnout ven na slunce na lodžii, ale toho jsem se nenadál, že z nich táta oddělá tkaničky! Sdělat mu šly totiž jistě dobře, ale Já jsem se pak s nimi ráno musel mordovat! Konce jsou roztřepené, úchytky k jejich provlečení úzké a neprůchodné – inu, hrůza.

         Ulice jsou prázdné. Na rybníce Ráj jsem napočítal pět volavek, jen jednu kachnu. Ve vesnici není nikdo, jen na hřišti stojí velký stan se spuštěným soundsystémem a před ním sedí na lavičce čtyřčlenná parta mladých. Samozřejmě si neodpustili blbé poznámky na mou adresu. Týkaly se mého maskáčového úboru a zazněla slova o armádě. S armádou a vůbec s vojenstvím má můj oblek společné jen to využití, jinak nic. Kromě účelu maskovacího mají moje maskáče vyjadřovat mé sepětí s přírodou a je to také tradiční oděv trampů, což mladí v dnešní době již neznají. V neposlední řadě jsou vojenské materiály výhodné v tom, že jsou jedny z nejkvalitnějších. To jsem těm mladým nicméně nevnucoval; předstíral jsem, že je neslyším a kráčel jsem dál svou cestou. Nikde jsem se nezastavoval.

Došel jsem ke stanu v osm hodin. Stan je v pořádku. Zemědělci začali hnojit a orat i to pole přímo před a pode mnou. Močůvku kupodivu necítím, dokud nepřijdu rovnou k poli nebo dokud septik nepřiveze další várku. Smrdí to; ale jaký dobrý, chutný a voňavý chléb je pak z toho udělán! Je zvláštní, že žádná mně známá kultura na světě neuctívá takovou základní matérii, jako je močůvka či hovno. Je to sice odpadní látka, ale jinak zcela podstatná a v koloběhu přírody dokonce i důležitá. Nikdo však hovno neuctívá jako svého boha. Proč ne? Kromě moderní západní popkultury, která ve velkém měřítku uctívá a konzumuje sračku jako recyklační materiál podávaný a prodávaný vždy jako nový, to snad byli jen staří Egypťané, kdo uctíval hovno alespoň nepřímo skrze skaraba, brouka hovnivála. Zvířata jsou zkrátka i v tomhle lepší než lidáci: oceňují jen to, co má cenu.

2.8.43

V noci něco naráželo do stěny stanu. Asi nějaká žabka. Spal jsem jen v tričku a kalhotech přibližně jedenáct hodin: od deváté večerní do osmé ranní; v tu dobu mě probudily páchnoucí stroje rolníků, jež dodělávaly hnojení a orbu přilehlého pole. Nyní je všude ticho a zápach močůvky se ztratil. Je stále nádherné tropické počasí. S tou knížkou Příběhů z moudrosti Indů a s tímto teplým počasím si opravdu připadám jako nějaký indický vánaprastha neboli „odešedší do lesů“. Indové ovšem odcházeli do lesů proto, aby tam nalezli moudrost; Já naopak proto, že jsem ji našel.

         Jdu se vykoupat do rybníčku. Pak jsem se prošel po divoce zarostlých lesích za ním. Obloha se zatahuje řídkou oblačností. Večer se nahoře u skalky pasu na prvních ostružinách. Sedím na kameni a s pohledem na dálný obzor rozjímám. - Vtom se kdesi za mnou ozval výstřel doprovázený ozvěnou! Bylo to sice za dostřelem, ale přesto jsem se lekl, protože jsem zrovna myslel na to, že mi není dáno žít životem divokého zvířete, nicméně možná jako divoké zvíře jednou zemřu.

         Ve 23 hodin začíná bouře. Pouštím si k těm rozpoutaným živlům do sluchátek tu nejpříhodnější kulisu, to jest hudbu britské skupiny Stampin‘ Ground. Dříve se jejich stylu říkalo lépe a přesněji „hardcore“, nyní spadá do povšechného, avšak nepřesného a nicneříkajícího označení „metal“. Hudba skupiny Stampin‘ Ground však není žádný „black“ nebo „death“, hráči jsou také povětšinou vojensky, sportovně ostříhaní a nepěstují žádnou satanskou mystiku, jako spíše vlastní silné tělo a čistou mysl; tudíž většinou ani neuznávají žádné drogy, jen osobní tvrdou disciplínu (příkladnou skladbou tohoto zaměření může být píseň Bolest je slabost opouštějící tělo), a mezi takovýmto druhem kapel najdeme též největší procento vegetariánů. Od toho se vyvíjí i jejich texty. Některým z nich není cizí ani hinduismus, jak napovídá skladba Mantra za umírající svět. Však z tohoto ranku kapel pochází i vynikající česká hindu-hardcoreová skupina Kashmir 9:41; ta bere ovšem hinduismus skutečně vážně jako náboženství, a ne jako filosofický systém. Náboženství je přece věcí slaboduché, samostatně nemyslící, nesvobodné většiny; směšné a nesmyslné náboženské rituály, morálka a všechny ty posvátné lži kolem, to není nic pro svobodné duchy. Jejich hudba je ovšem také jiná než „obyčejný“ metal: je údernější, jaksi v pochodovém rytmu, a je úspornější; vyzařuje z ní ohromná síla. Často se s takovouto hudbou setkáme v akčních filmech jako soundtrack.

3.8.43

Bouře se silným deštěm trvala dvě hodiny. Do stanu kape. Nevím, kdo navrhuje stany, ale určitě nikdo, kdo někdy zažil pod stanem pořádný liják; jinak by navrhnul horní díl vnitřního stanu minimálně ze stejného materiálu jako horní tropiko; to kvůli dvojnásobnému jištění, že dovnitř nepronikne ani kapka.

         Dlouho jsem nemohl usnout. Ráno je zase hezky, lejsci si vesele pohvizdují. Velký hnědý luční koník s ostruhou na zadečku, jemuž můj stan poskytl za bouře útočiště, je tu se mnou stále. Za celý den nevidím nikde člověka. Konečně jsem snad našel to pravé místo. Je tu takový krásný klid a odloučenost!

Procházku jsem zakončil „obřadní“ koupelí v rybníčku. Nikde nikdo. Jen teď, v 18:50, jako bych to přivolal, jsem slyšel někoho projít nahoře po cestě; to bylo poprvé – a doufám, že i naposled.

         Zase něco naráží do stěn stanu. Teď však už vidím zcela jasně, že to dělá ten koník, když se odráží svýma dlouhýma zadníma nohama a skáče v prostoru mezi vnějším pláštěm a vnitřní moskytiérou. A Já myslel, že to dělá zvenku nějaká žabka! Koník dokonce v noci trochu tiše cvrká!

luční koník

4.8.43

O půl čtvrté drobně prší. Ráno je zataženo, chladno, nadále v přeháňkách drobně poprchává. Dočetl jsem Příběhy z moudrosti Indů. Za necelé čtyři dny! Knížka se velice dobře četla; také po grafické stránce se velmi povedla. Všechny ty krátké příběhy, až pohádky, mě nadchly a okouzlily. Nikde se například nežere maso, krávy jsou krásné, ptáci zpívají dětem ukolébavky, nikdo nezabíjí ani nemučí zvířata, leda špatní lidé z nečisté kasty nedotknutelných, jako jsou lovci či řezníci (řezníka dodnes v Indii najdeme jen mezi muslimy! – slovo k podstatě islámu, podle Schopenhauera a Berlusconiho nejhloupějšího ze všech náboženství). Všechny povídky pak prostupuje hluboká moudrost, dobrota, vůně květin a sluneční jas. Vulgární materialismus tam nefunguje a člověk si bez remcání vystačí s málem. Jednoduchý život je nejlepší a nejvyšší životní úroveň je ta nejjednodušší. Taková byla vždy indická tradice – jednoduchý život a vznešené myšlení. Bez ohledu na častý náboženský motiv, jejž povídky obsahovaly, se mi v nich pokaždé aspoň něco líbilo nebo jsem se z nich něco poučného dozvěděl.

Tak hned v první povídce Mnich a novic jsem se dozvěděl, že mniši, aby zabránili jakémukoli probuzení touhy po ženě-vábničce, obracejí se ke každé ženě s oslovením „matko“; což je chytré, neboť žena je skutečně vábnička života, z něhož pak moudří hledají různě po lesích cestu ven. Žena je vábnička k pokračování lidského rodu na Zemi, ačkoli tento má vymřít, aby přenechal Zemi zvířatům. Ale vysvětlete to nějak šetrně těm „maminkám a tatínkům, kteří si přejí mít miminko“. A tak se náboženská víra motá neustále v nehynoucím rozporu, přičemž lidský rod také zrovna nehyne, spíše naopak roste do katastrofálního množství. Zatímco jedni, ti nemyslící, se modlí za narození syna, druzí, ti, kteří začínají myslet, prosí boha za to, aby se vymanili z koloběhu životů a splynuli s nekonečnem; ti, co myslí, ti chytří, misantropové a nelidové, již dávno na sobě provedli tuto nenáboženskou očistu ve své soukromé Poslední Revoluci Myslí a nezmnožují hříšné lidstvo tím nejvýše správným, nejpřirozenějším postupným vymíráním a podkopáváním moci lidstva. My jsme se nezřekli života vůbec, my se zříkáme lidstva vůbec! Což nemyslící většina lidí nikdy nepochopí, třebaže je to tak jednoduché. Ale holt právě ty nejjednodušší pravdy bývají na tomto světě nejhůře sdělitelné, poněvadž musejí soupeřit s nepřemožitelným bojovníkem lidským sebeklamem, jenž i v té nejhorší bídě a v nejhorších zločinech proti přírodě namlouvá lidem, že jejich nesmyslné pinožení má nějaký vyšší smysl. V povídce novic přenesl ženu přes řeku a víc na ni nemyslel, na rozdíl od mnicha. V životě jsem Já ten novic: Já jsem se přes lidstvo přenesl, kdežto hlupáci nesou lidstvo stále v sobě. To však má zhynout!

         V povídce Královo tajemství je překvapivá shoda se starořeckou legendou o oslích uších krále Midy (podobná je i irská pohádka, již zpracoval Karel Havlíček Borovský v „Králi Lávrovi“). Shoda je i v tom, že to „strašné“ tajemství v obou případech prozradí nějaká rostlina vyrostlá z vykopané jámy, kam svědek královy „hanby“ ono tajemství potají vyřkne: v indické povídce to nakonec prozradí bubínek z chlebovníku, ve starořecké legendě to zaševelí rákosí. Avšak indický král s oslíma ušima se po odhalení zachová zcela jinak: místo, aby se zlobil, zuřil či klesl pod tíhou hanby, důstojně vstane a před ohromeným davem si rozmáchlým pohybem odhrne vlasy. Konečně odhalí své tajemství a smíří se s tím, že ho lidé spatří takového, jaký skutečně je. Ve chvíli, kdy si vlasy odhrne, nejsou však již jeho uši oslí. Vypadají důstojně jako vznešené boltce na hlavě sloního boha Ganéši, na nichž spočívají klenoty pokory a pravdy. To se mi zdá jako to nejúžasnější zakončení této zřejmě prastaré legendy. Král zvítězí tím, že je hrdý na své zvířecí uši.

         V povídce Příběh, který neměl posluchače se dozvídám něco o indickém svátku Rathasaptamí, svátku slunečního boha Súrji, který se slaví sedmého dne po prosincovém úplňku; je tedy lepší obdobou našich (vašich!) zkurvených židokřesťanských vánoc nebo židovské chanuky. Jádrem příběhu je stará vdova, která obchází město, aby vyprávěla příběh o slunečním bohu Súrjovi; neboť vykoná-li se obřad v tento den, umožní to všem kastám postup do vyšší, ženám pak přinese zmoudření, pokud ovšem projdou ještě postem.

sluneční bůh Súrja

         Výborná povídka s jinotajným přesahem je ovšem Král Šibi: Bohové Indra a Agni zkoušejí královu šlechetnost tak, že se promění v luňáka a holubici a snesou se do jeho zahrady. Holubice hledá u krále ochranu před luňákem, avšak luňák rozumnými důvody králi vysvětluje, že musí on a jeho rodina něco jíst, jinak zahynou hlady a že nemá smysl chránit jeden život, aby jich kvůli němu zemřelo několik. Král tedy nabídne luňákovi v náhradu za holubici kus masa vyříznutého z vlastního stehna o stejné váze, jakou má holubice. To však nestačí, neboť po každém zvážení holubice ještě více ztěžkne. Král odřezává z vlastního těla další kusy masa a přikládá je na váhu. Stále to není dost. Nakonec si šlechetný král stoupne na váhu celý. Bohové Indra a Agni se dávají poznat a za to, že se chtěl šlechetný král dát ze soucitu, vracejí mu tělo neporušené a odměňují ho nadlidskostí.

Ano, teprve až si celé lidstvo stoupne na onu pomyslnou misku vah spravedlnosti, jež by svou vahou převážila veškeré ostatní tvorstvo, teprve pak – možná – dosáhne nadlidskosti. Být nadlidský však znamená přestat být člověkem: zaniknout jako člověk coby jednotlivec, vyhynout coby druh, jenž přináší světu jen bolest a strádání. Dokáže však být někdo tak hluboce šlechetný a nesobecký jako král Šibi?

         Dobrá povídka je též Soustředění. Jakýsi žák, který se nemohl soustředit na meditaci, poněvadž musel stále myslet na svou krávu, jak je milá a hodná a co spolu prožili, na louky a háje, kam se vydali za chutnou trávou a dobrou vodou, po níž má její mléko medovou chuť; až mu mistr poradil, aby se příště tedy soustředil jen na svou krávu. Po různých nezdarech se žák nakonec soustředil tak hluboce jenom na to jedno, tedy na svou krávu, až se sám stal krávou. Mistr k němu vešel, něžně ho pošimral po tlamě a řekl: "Vidíš, tak to má být. A teď stejným způsobem své myšlenky soustřeď i na boha!"

         V povídce Klid chtějí z chrámu vystrnadit asketu, který je líný, celý den jen sedí a medituje, nic nedělá a nechává se obdarovávat. Když na něj promluvili, odpovídal vždy: „Počkejte, prosím, pět minut, pak vám odpovím.“ Ale po pěti minutách, když na něj znovu mluvili, odpovídal jim pořád stejně: „Ještě pět minut.“ To se opakovalo až do té doby, než si naléhatelé za tu dlouhou dobu čekání konečně uvědomili, že v životě je nejdůležitější klidná mysl. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na Vietnamce, kteří mají na každou dotěrnou otázku vždy připravenu podobnou odpověď: „Zítra.“

         V povídce Deset ánů chodí Buddha po vodě, jako údajně chodil Ježíš Kristus, jenže Buddha o pět set let dřív. Bylo to proto, ježto neměl čím zaplatit převozníkovi přes řeku.

         Další vynikající povídka, nebo spíš bajka, Zákon cti, vypráví o lovci, jenž uniká před tygrem, vyšplhá po lianě na strom, jenže tam sedí medvěd. Dole se tygr rozesmál: „Ach, bratříčku medvěde, ten člověk chce ulovit tebe i mne, je náš společný nepřítel. Shoď ho a já ho sežeru.“ Medvěd ho však neshodil, protože zákon cti mu nedovolil vyhnat svého hosta. Tygr ulehl do stínu velkého stromu. Podřimoval. Věděl, že zralé plody ze stromu vždycky spadnou. Muž tři noci nespal, nejedl, nepil a pak celý vyčerpaný spadl jako plod vlastních činů přímo do chřtánu svého osudu. Karmický zákon v podobenství.

         V povídce Poklad se chudý vesničan honí tak dlouho za bohatstvím, až ve světě nalezne na pokraji vyčerpání větší poklady než stříbro, zlato a diamanty: naučí se znát sám sebe, znát bytost, jíž je. To se dobře srovnává s řeckým γνώθι σεαυτόν, poznej sám sebe, jako nejvyšší moudrostí.

         V povídce Sávitrí jdou lesní svatí mužové na svatbu jako svědci – jo, to byly časy! A na konci „chytrá horákyně“ ukecá logickou kličkou ne moc důvtipného boha smrti Jamu, aby jí vrátil manžela. Síla lásky přemohla smrt. Pěkná pohádka, jakých známe tucty, avšak žádná taková se v životě neuskutečnila.

         Poslední povídka Podstata moudrosti je nejlepší: jistý král toužil po vzdělání, a tak dal na svém dvoře shromáždit veškerou moudrost světa. Jenže knih a svitků bylo tolik, že nebylo v silách ani možnostech jednoho člověka je všechny přečíst. I krátký výtah z nich by byl ještě příliš obsáhlý na jeden život. Když král s tímto vědomím umíral, zašeptal: - „Rádče, řekněte mi jedinou větu, která shrne všechno vědění a všechnu moudrost. Jedinou větu, než zemřu!“ – „Pane, pravil rádce, celá moudrost světa spočívá v těchto slovech: Žít a prožít každý okamžik.“ ...Jako by byl poslední, carpe diem, chtělo by se říci s římským básníkem Horatiem.

         Inu, byla to moc pěkná a poučná knížka. Někdy si možná seženu i ten první díl. Ostatně na internetu je toho také poměrně dost, jak jsem zjistil při hledání „doplňkových informací“. Jenom mít víc času a umět s ním správně naložit. Ještě že nemusím nikam do práce.

         Zavírám stan a usínám. Ve 14:30 mě burcují těžké neohrabané kroky a praskot větviček. Někdo se blíží, obchází stan a zastavuje se těsně před vchodem! Už jsem myslel, že se bude dobývat dovnitř! Já ležím celý napnutý uvnitř, ani nedutám a jen čekám, co vetřelec udělá. Neudělal nic, nepromluvil a zase odešel, pošlapav svýma humpoláckýma hnátama nádherná vraní oka před vchodem; ale faktem zůstává, že mě někdo objevil, což je zlé. Asi se budu muset přestěhovat dolů mezi olše. Sakra! Zrovna v nejlepším! Zrovna, když jsem si to tu tak pochvaloval! Pakáž šmejdivá lidská, všude mě vyčmuchá! A mám po klidu! Teď abych se bál ten stan tady nechat, ba jen na pár hodin opustit, vzdálit se na pár minut, aby ho někdo mezitím nevyloupil, neponičil nebo dokonce neukradl celý jako vloni na Baldě! Do prdele!

         Nejdřív ze všeho jsem se šel v klidu projít a vysrat na „poradní skálu“, abych si utřídil myšlenky; načež jsem se rozhodl, že se raději přestěhuji dolů mezi olše hned, dokud neprší a je sucho. Nač otálet? A jak jsem si usmyslil, tak jsem také udělal. V 17 hodin bydlím opět pod olšemi. Snad mě tady nikdo dlouho nevyčenichá.

         Večer o půl deváté se vracím do stanu z dlouhé procházky, a co nevidím: tmavě zelená kupole jakéhosi stanu se osaměle rýsuje na vrcholku kopce na louce kousek od mého nového tábořiště! Nemohu uvěřit svým vlastním očím; je to jako bych se díval na své minulé Já, protože ten cizí stan stojí přesně na tomtéž místě, kde jsem kdysi před sedmnácti lety tábořil! Přesto to mé minulé Já určitě není, a proto doufám, že tu ten záhadný cizinec dlouho nezůstane; ještě druhý takový v mém revíru, to by vážně nedělalo dobrotu!

To je hrozné: zase se na mne „domluvili“; tři týdny nikdo, a najednou všichni! Mor! Mor! Lidský mor!

5.8.43

Celou noc jsem se třásl horečkou, protože jsem se zřejmě otrávil jídlem. Oplatky, jež jsem jedl naposledy, však prošlé nebyly, vůbec to nechápu. Jediným vysvětlením by mohlo být, že jsem jich snědl přespříliš, ale to se mi nezdá možné; tolik jich nebylo. Někdy vám prostě něco nesedne. Nemohl jsem se jít přitom ani vyblít, aby mě neuslyšely v tom stanu na kopci – byly to dvě holky, jak jsem ráno v osm hodin zjistil, když se balily; a už jsou pryč. Oplatky prošly útrobami ven, ale stejně je mi ještě špatně. Hrůza. Naštěstí je zataženo, takže si asi lehnu a ani se nehnu.

         Odpoledne vykouklo sluníčko, a tak jsem se šel přece jen projít. Hlavu mám ale jako střep a žaludek na vodě jako po flámu. Ještě abych tak měl něco se slinivkou, to by byl malér! Jsem vždycky takový nějaký dehydrovaný, když přijdu z lesa domů; přitom se snažím udržovat pravidelný pitný režim a piji docela hodně; láhev s vodou vždy nosím všude s sebou a často si z ní přihýbám, i když ani třeba nepociťuji žízeň. Je to divné. Asi mi chybí nějaký zeleninový vitamin, který jinak doma čerpám z mých oblíbených česnekových vývarů. Něco holt dělám špatně.

6.8.43

Ve 4 hodiny září úplněk a vlevo vedle něj Jupiter. Cítím, že je mi líp, je po krizi a vrátila se mi chuť k jídlu. Snídám tedy tři pufované rýžové chlebíčky s čokoládovou polevou, chvilku si čtu znovu od začátku Příběhy z moudrosti Indů a poslouchám polskou skupinu Behemoth. Vlastní CD-RW jsem tentokrát nenahrával, protože se porouchala vypalovačka. Mazat se s ní teď nebudu, tak nutně ji zatím nepotřebuji.

         Nové tábořiště mezi olšemi se mi líbí. Připomíná mi zahradu, kterou jsem měl a už nemám. Rostou tu v hojném množství pcháče zelinné a děhely lesní, na jejichž květech sají nektar pestrobarevní motýli, včely, vosy a jiný hmyz. Na tu krásu bych mohl koukat pořád.

Po poledni jdu domů pro nové zásoby, vyměnit disky, knihy a prádlo. Rosu už slunce vysušilo, a tak kráčím tentokrát suchou nohou vpřed. Vesnice je skoro pustá, pokrývači pracují na střeše kostela. Za vsí vidím tři vzácné pozůstatky dříve početnějších koroptviček a jednu křepelku. Na koroptve byl legrační pohled: vždycky, když se oklepaly, zvířilo se kolem nich mračno prachu. Chuděrky se všechny tak bály... Bylo mi jich úplně líto. Díky za nic, lidáci. Vidíte, co jste způsobili?

Na závěrečnou etapu po předměstí Políček jsem si vzpomněl na staré dobré zašlé časy a návyky a nasadil jsem si do uší sluchátka s hardcorem skupiny Stampin‘ Ground. Hned se mi lépe šlo; měl jsem spojence a nenáviděné lidáky kolem jsem přestal vnímat. Ať si vyserou oko! Bílé vlasy, přeležené ještě ze stanu, mi trčely vzhůru jako bodliny punkáčů, sveřepě jsem se tvářil nebo uškleboval a kráčel tanečním krokem k domovu. Je to paráda chodit všude s walkmanem. Misantrop má hned jinou náladu, když nevnímá davy a neslyší je. Ani nevím, kdy a proč jsem s tím přestal. Určitě se k tomuto pěknému zvyku zase vrátím.

9.8.43

V noci mi bylo doma v posteli zima. Asi končí to krásné období, kdy se může a musí spát nahý, a začíná ten neblahý čas, kdy i pod dekou se musí ležet oblečený, protože jinak to nejde.

         Pod olšemi už také není žádná výheň jako dřív; teď je to tam akorát. Občas okolo v trávě zašustí „myška“ nebo v podzemí krtek a vždy alespoň jednou denně se sem nic netuše připlíží vysokou trávou srnec, vtom zmerčí před sebou stan, lekne se jej jako cizího nestvůrného zvířete, načež se dá na hlučný panický útěk. A Já se tím rámusem polekám samozřejmě též, domnívaje se, že sem leze zase nějaký lidák.

         Ke čtení mám s sebou tu tátovu Východní frontu, k poslechu 80 minut s kapelou Old Man’s Child.

         Ta kniha není nic moc: je to sice na pohled krásná velká obrazová publikace na krásném křídovém papíře (jenž se mimochodem příliš leskne a znesnadňuje tak dobré čtení), ale co do obsahu za vší tou pompézní grafikou pokulhává.

         Autor, jakýsi Charles Winchester, jednak neumí moc dobře psát, a za druhé se dopouští faktických chyb a nepřesností, například když jednou tvrdí, že v 1. světové válce Rusko porazilo Německo, a na jiném místě říká zase opak: že Německo porazilo Rusko. Jak to tedy bylo? Pravdou není ani jedno, ani druhé: skončilo to smírem na požádání Ruska kvůli vypuknuvší bolševické revoluci – a nutno říct, že Německo, bojující na dvou frontách, ten smír nadšeně přijalo. Takže jen v jistém smyslu porazilo Německo Rusko. Naopak Rusko stálo nakonec na straně vítězných mocností: tedy jen v tomto úzkém smyslu „porazilo“ Rusko Německo v 1. světové válce; asi stejně, jako můžeme říct, avšak pouze s jistou humornou nadsázkou, že Československo „porazilo“ Německo ve 2. světové válce – což také není pravda. Divím se, že v takovýchto poměrně známých skutečnostech může mít někdo, zvláště autor historiografické knihy, takový zmatek. Už to naznačuje „ducha“ celé knihy!

         „Perlou“ je potom tato věta: „Původním účelem děla Gustav ráže 80 cm bylo prolomit těžce opevněnou obranu českého pohraničí v Sudetech francouzské Maginotovy linie.“(!) – Tak v tomto zmateném „stylu“ se nese celá kniha.

         Kniha je navíc opět špatně přeložená: místo „vojín“ se tu píše „střelec“ (což by ještě s přimhouřením oka nemuselo být tak úplně špatně), místo „nálet“ či „útok“ se píše „výpad“ či dokonce „nájezd“ a podobně. V mnoha případech je opět otrocky zachováván anglický slovosled. Chybí také rozdíl mezi mužským a ženským rodem, když evidentní obrázek ruské ostřelovačky s prsy je popsán jako „ostřelovač“. Chápu, že v angličtině v tom není rozdílu, ale čeština, jakož i němčina, ještě pozná rozdíl mezi mužem a ženou. Možná mělo Německo přece jen tu válku vyhrát... Překládatel jako vždy neumí pořádně česky (nejvíc chybuje v předložkách a ve správném skloňování). Text se dále hemží (opět!) tiskovými i pravopisnými chybami („ofenzívi“ s měkkým i, apod.). Ty historiografické práce se zkrátka obecně vyznačují velmi slabou úrovní. Ostatně všechny tyto luxusní edice mají pravidelně řadu nedostatků, z nichž ten nejpodstatnější je slabá literární úroveň (viz např. můj zkurvený Atlas jazyků za 700 korun). Asi se budu napříště těmto typům publikací vyhýbat. Je to ztráta času vyplýtvaného na něco, co lze svou nízkou úrovní srovnat s obyčejným blbým bulvárním časopisem nebo novinami (ostatně, myslím si, že pojmy, jako „bulvární“ kontra „seriózní“, jsou zcela mimo jakékoli odlišné hodnocení: všechno to jsou v podstatě stejné pornografické plátky – stačí se jen lépe podívat!). Je to jen další zbytečné úsilí vynaložené na pouhé dávno nalezené, potvrzené a neustále se rozšiřující poznání hrubé, kruté, násilnické a krvelačné povahy válečnického lidoopa, jenž neváhá (často i dobrovolně) podstupovat nezměrná muka hladu, mrazu a stálého strachu o holý život pro pochybný požitek ze zabíjení, znásilňování, rabování, terorizování, pocitu moci a dobrodružství v cizích zemích. Válka je hodně špatným druhem turistiky a adrenalinového sportu. Ach, ta nuda! Nejvíc misantropa na připojených fotografiích z té doby a z těch válčišť překvapí rozesmáté, téměř šťastné tváře vojáků, kteří – zvlášť na ruské frontě – šli téměř na jistou smrt. Přesto se, jak vidno, náramně bavili. Že ti válečníci radši neseděli doma za pecí! Myslím, že na týdenním trampu by si bývali užili víc; a možná by se vrátili stejně utrmácení jako od Stalingradu, jen živí a zdraví a duševně vyléčení. Divně se to zvrhlo hnutí Wandervogelů!

         Myslíte, že to je naivní pohled na fenomén lidského válčení ve všech jeho rozličných podobách, nejen v těch organizovaných? Ne. To lidáci jsou naivní ve způsobu, jak žít na tomto světě!

Norská skupina Old Man’s Child, již jsem poslouchal celou dobu snad desetkrát a ještě po cestě domů, je jakýmsi B týmem skupiny Dimmu Borgir, takže je to mému srdéčku velmi blízká hudba. Toto vkusné spojení blacku a deathu mám prostě rád. Všechno je u této kapely bezvadné: zpěv, misantropické texty, výborné bicí, zvuk, trocha těch kláves a symfonična – všechno na svém místě a všechno ladí. Skoro jako u zmíněných Dimmu Borgir, jejichž kytarista Galder kapelu Old Man’s Child založil a vede.

Galder

         Večer u potoka spolu rituálně zápolí dva srnci. Úplně jako nějací dva jeleni se potýkají parůžky. Není to však nic divokého ani hlučného. Oba jsou zticha; jediný zvuk, který jejich škádlivou hru doprovází, je šustot a praskot podrostu. Jednou pro efekt nabral srnec parůžky kus spadlé haluze a odhodil ji stranou. Velmi působivé.

10.8.43

Ráno mám průjem; nejspíš po melounu, který jsem doma snědl.

         Večer nabírám v potoce vodu a v zamyšlení chvilku v sedě ustrnu. Když jsem se probral a vstávám, stojí nade mnou srnec, překvapený stejně jako Já, a s dusotem se valí po hřebeni kopce honem někam schovat. V lese vládne tísnivé ticho; ozývají se jen cvrčci z luk a palouků.

11.8.43

Od půlnoci prší; o půl desáté už zase svítí letní sluníčko. Trošku se tím rozezpívali ptáci. Slyšet jsou kupříkladu lužní sýkorky, koňadry a místní ťuhýci, hnízdící nedaleko v růžovém křoví. Lidužel se dnes také rozhlučeli zcela jiní „ptáci“ – stíhačky.

         Bydlení ve vysoké trávě s sebou nese jisté nevýhody: jsem obsypaný malinkými klíšťátky. Vytahuji si je z kůže někdy ještě i doma na druhý den. Hrozně to svědí.

         Přeháňky během dne pokračují, k večeru se vyjasnilo. Pozoruji z posedu srnce, jak prochází šeřícím se lesem – a učím se. Vychází z úkrytu zpravidla až večer, až je všude klid. Jde pomalu, obezřetně, všechny smysly napjaté, často se zastavuje a větří; zkoumá okolí, dává si načas. Spěch zabíjí; a když jdete pomalu, víc toho uvidíte, lépe rozpoznáte nebezpečí pohybující se rychleji.

12.8.43

V noci pršelo. Ráno mám opět průjem. Prakticky už třikrát po sobě. Něco se děje, jenom si zatím nejsem jistý, co. Ale zjistím to. To nebude melounem.

         Ve 20 hodin došlo jídlo. Před půlnocí se musím přistrojit a zavřít stan, jaká táhne zvenku hnusná, vlhká, lezavá zima. Pod podlahou a kolem stanu šustí a šuká „myšička“.

13.8.43

Den leváků, můj den. Avšak špatný den. Ve 4 hodiny mám hlad, spát už se mi nechce a venku prší. V 7 hodin konečně přestává tolik lít, a tak se hladový vydávám na vlhkou a dlouhou cestu domů. Samozřejmě jako naschvál znovu prší, jen co vytáhnu paty z lesa, a pak drobně mrholí skoro celou cestu. Sice jsem se táhnul promočený a vyhublý jako zbědovanec od Stalingradu, ale takovou procházku bych bral častěji: po celé dvouhodinové trase jsem míjel spoustu srn a krav, ale ani jediného lidáka! Nádhera.

16.8.43

Zažívání se ustálilo. Zjistil jsem, že jsem zřejmě prodělal střevní chřipku ze zkaženého jídla. Tu jsem ještě neměl.

Vstávám dřív než slunce. Elegantní štíhlá kočka, černá jako panter, se vymrštila mocným dvoumetrovým skokem z hlubokého koryta potoka před dědovým stavením. Snídám lehce na březové lavici pod „borkami“ a pokračuji dál.

Stan je v pořádku, přestože pod ním bydlí „myšička“, jen trochu páchne plesnivinou. Asi ho budu muset některý den sbalit, odnést domů a nechat ho pořádně vyschnout.

Je krásný tropický den. Ptáčci poletují kolem v olších a motýli se radují z květů. Po moskytiéře se prochází ještěrka a loví drobný hmyz.

Zábavné je pozorovat pavouky sekáče – tedy pokud se vůbec hýbají, protože většinou odpočívají se svýma osmi dlouhýma nohama doširoka roztaženýma jako předsunutá obrana. Chytne-li jej útočník za jednu nohu, pavouk tu nohu uvolní a útočníkovi ji ponechá, zatímco sám prchá. Někteří staří harcovníci už mají jen sedm nebo i pouhých šest nohou. Některé nohy mají kratší, ulámané nebo okousané. Můj stan si sekáči oblíbili nejen jako místo k odpočinku, ale používají ho i jako rezonanční plochu: postaví se na nohy, tělo zvednou do výše a tajemnými rytmy bubnují tělem o stěnu celty. Pohybují se chůzí srandovně houpavou.

Mně se však již klíží oči. Konečně se kloudně vyspím.

Východní frontu jsem doma dočetl a nyní jsem si s chutí otevřel můj Plivanec na rozloučenou. To je kniha! Myslím, že většinu chyb, jichž jsem se v životě dopustil, jsem udělal v důsledku toho, že jsem si málo připomínal mé geniální myšlenky, málo se jich držel nebo je dokonce pozapomněl. Na základě četby této knihy knih mě právě teď napadlo zbudovat si tady mezi olšemi zemljanku, abych tu mohl přebývat i v zimě. Tady by to možná konečně šlo, sem nikdo nepřijde. Jenomže ta práce s tím! Ani nevím, jak se taková zemljanka dělá. Snad najdu návod na Internetu a pak o tom budu ještě přemýšlet. Odrazuje mě už teď vyhlídka na týdny, možná i měsíce dřiny, utajování, opatřování a nošení nářadí... Navíc na podzim listí opadne a bude sem víc vidět, v zimě napadne sníh a pak sem moje stopy někoho zavedou a budu mít utrum i v létě... – kdepak, vidím to bledě. Lépe se držet krizové varianty „Tahiti“. –

Náhle jsem zaslechl z přilehlého lesa lidské hlasy. Snad poprvé odtud někoho slyším. Tady pod olšemi se však vůbec nebojím, že by sem někdo vnikl a objevil můj tábor.

Neprostupnou okolní džunglí jsem si prošlapal cestičku k dolnímu bližšímu potůčku, zničil při tom nechtěně asi základ jednoho nově budovaného ptačího hnízda, ale vody proudí v žabí strouze příliš málo na nabrání do lahve. Po dešti to bude možná lepší. Prozkoumal jsem při té příležitosti i protější břeh a hustý lesík na něm rostoucí. Zajímavé místo. Pár nouzových stanovišť by se v případě potřeby našlo i tam.

Dvakrát jsem na podvečerní procházce potkal jednoho a téhož sportovního běžce: jednou, jak supěl do vršku, a podruhé, jak přeskakoval kaluže bláta směrem dolů. Pak jsem ještě zdálky viděl další dva pěší turisty, zřejmě otce se synkem; s takovým škaredým dítětem, tlustým v obličeji – nejspíš kripl na těle i na duchu. Dnes je tu nějak rušno. To bude tím, že je neděle. Raději se stáhnu zpátky do své skrýše. Výstřely z pušek se ozývají už od samého rána a večer ještě víc.

K poslechu mám další dvě skvělé hardcorové kapely: All Out War a o něco lepší Hatebreed. Druhým diskem k poslechu je pak ještě album „Paradise Now“ výborné německé industriálně metalové kapely die Krupps. Škoda jen, že její texty nejsou v rodné němčině, nýbrž ve „vítězné“ angličtině.

6. díl >>>

<<< 4. díl