Misantropovy stránky

7.10.44

Jídlo došlo, je čas sbalit stan a odebrat se do baráku přezimovat.

Bojuji se svým vlastním rozhodnutím. Je stále tak poměrně teplo... Ale jak jsem řekl: brzy bude hůř, a je lepší to udělat teď, za ještě relativně dobrého počasí, než na poslední chvíli za počasí hnusného.

Nechce se mi. Nerad se loučím na následující půlrok s přírodou, s lesem, s toulavým životem Wandervogela, a hlavně s touto vynikající skrýší zde mezi Korouhví a Sedlišti. Bylo to tak krásné, že je mi, jako bych se loučil s životem. Letos jsem to nicméně dělal dobře, nejlíp jak to šlo. Strávil jsem v lese a na potulkách dohromady 80 dní a nocí, což dělá v průměru každý druhý den v lese za období od dubna do října, což je jistě zdaleka nejvíc za celou mou „kariéru“ tuláka a zálesáka. Příští sezónu bych mohl být ještě lepší, neboť letos na jaře jsem musel chodit ještě do fabriky a v září jsem ztratil čtrnáct dní kvůli nemoci. Dalo by se tedy bez nadsázky říct, že jsem si to letos užil nadmíru, bez stresu každodenního probíjení se předměstskými „uličkami hanby“. Přesto nemám dost a loučím se se smutkem v duši. Ptáčci tak po ránu krásně zpívají...: „Zůstaň, zůstaň tu s námi!“

Všechno mě zadržuje od mého úmyslu: bílý kulatý měsíc, jenž dosud nezapadl, slunce, jež vysvitlo... všechno. Je tak teplo, že snad nemůže být pravda, že už je říjen. Dnes bych věřil jakémukoli datu počínaje 7. květnem a konče 7. září. Ale přesto jdu, nalehko, jen v tričku, ačkoli a poněvadž je skutečně říjen. Jenže až do listopadu jsem to nikdy pod stanem nevydržel. Mohu mluvit o štěstí, že je na poslední cestu takhle krásné počasí. Život tím nekončí, ani moje potulky přírodou tím rozhodně nekončí.

Po příchodu do vyhřátého bytu se mi rázem zamlžil zrak. Ne však dojetím nebo smutkem, nýbrž tak, jako když se vám zamlží studené brýle či dalekohled v teplém vzduchu.

8.10.44

Den hanby a ponížení: byl jsem zaplatit výpalné státní mafii. Úřednice na poště cosi drze vypiskovala, že na složence datum splatnosti nemusím vypisovat. To je zajímavé! Třikrát to nevadilo a napočtvrté to najednou hrozně vadí. Platím za nic jako mourovatý a ještě mi za to málem vynadají! Vsadím se, že příští měsíc jim bude zase vadit, že tam to datum není. Jsem na dně. Ve městě je blázinec, samá auta, hluk a zápach. Doma mě krotitelé ještě ke všemu rozčilují dotazy, jestli jsem výpalné zaplatil, jako kdyby to ani nebyli moji rodiče, nýbrž tajní agenti státu, pověření úkolem dohlížet na mne. Nebo se snad bojí, že se na všechno vykašlu a zmizím neznámo kam, abych měl konečně od všech lidáků pokoj? Stejně to tak jednou dopadne. Vědí, že jsem se právě vrátil z lesa; vědí, že mám dost peněz na letenku kamkoliv a že jsem rozený útěkář; vědí, jak mě tady všechno a všichni serou; vědí, že jsem nespoutaný a vždy hotov k radikálním činům, i kdybych měl všechny mně milé a drahé věci ze dne na den opustit a tady zanechat; a vědí, že dovedu zmizet tajně a bez slůvka rozloučení třebas uprostřed noci. Dají-li si toto vše dohromady, pak je to jasné: nemůžou si být se mnou jistí. Ani oni, ani žádný stát na světě mě nikdy natrvalo nezotročí.

Při četbě Seneky jsem se musel už dvakrát podívat na internetu do originálního latinského textu; tak byly ty věty podivné a nelogické. V jednom případě tak divně opravdu asi Seneca psal, například když píše, že lékař řeže zduřelý prs. Ten prs se mi tam nezdál, spíš bych tam očekával zduřelý prst, a mylně jsem se již začal domnívat, že je ten prs zase jeden z četných překlepů nebo chyba překladatele. Ale opravdu je v originále uveden zduřelý prs, latinsky mammal! Seneca tedy zřejmě popisoval rakovinu prsu.

Ovšem ve větě „jeden druhého připravují o lid“ byl můj předpoklad omylu téměř jistý: další blbá tisková chyba. V originále je samozřejmě logičtější verze, totiž, že „jeden druhého připravují o klid“. Ano, jeden druhého připravují o klid. To je přesné, moudrý Seneko.

Cvičím a posiluji, ale stále nemohu jaksi dohnat bývalou kondičku. Však jsem toho letos v létě mnoho nenacvičil, jsa průměrně každý druhý den v lese! Sice už udělám svoje dřívější penzum, ale stále to není cvičení podle starořeckého ideálu, tedy lehké a bez potu. Nicméně lepším se.

Počasí je podmračené, leč stále teplé. Ve svetru mi dnes ve městě bylo normálně vedro! Když jsem včera odcházel z lesa domů přezimovat, utěšoval jsem se, že možná ještě vyrazím na pár dní do Sádeckého polesí, bude-li stále tak hezky. Ale ouha! Ukazuje se, že jsem měl opět mimořádný čich na počasí a že jsem stan sbalil právě včas: od příštího týdne už hlásí prudký pokles teplot až pod deset stupňů. To je konec.

11.10.44

Je to tady: nastalo pravé podzimní pošmourno, s chladnem a dešti. Můžu být rád, že jsem doma v teple. Blb Humeník topí, ale jako vždy jen nárazově – ráno a večer. Zatím to stačí.

Ven mě to pochopitelně netáhne, takže se mohu plně soustředit na četbu Seneky.

Někdy se podivuji nad překladem jistých nejasných pasáží textu, tu v podezření z cenzury, tam z anachronismu (například ve výrazu „lže, jako když tiskne“), onde z nelogičnosti, ale unavuje mě hledat pořád v původním latinském znění, zda je to správně. V latině jednak moc silný nejsem, a za druhé jsem zjistil, že to je stejně jedno, protože překládatel vůbec z latiny nepřekládal, nýbrž z francouzských nebo italských edicí! Pak to má souhlasit a sobě se podobat, když je to vlastně druhotný a druhořadý překlad překladu!

No, to nic. I tak je to slabota, i když z výsledného mého výtahu možná vznikne falešný dojem, že Seneca byl mudrc podobný mně. Naopak: většina myšlenek je naivní, nedůsledná, humanistická či lidstvu podlézavá.

V knize O hněvu vystupuje Seneca přímo jako můj antipod (například ve srovnání s mým Bohem nesmiřitelného hněvu). Dobrý je v podstatě jen tehdy, když se svými úvahami přibližuje staroindickému učení. Ovšem jako špatný přírodní filosof vůbec nemá právo brát si slovo „příroda“ do huby, což sice často činí, jako všichni stoici, avšak pravou přírodu, tu nelidskou, znal, jako vysoce (nebo spíš nízce) civilizovaný občan největšího otrokářského státu v dějinách, nejspíš jen zdálky z pohledu z bezpečí římských pahorků za hradbami „věčného“ Města.

Neustále opakované „problémy“ jeho doby a jeho společenského postavení jsou z dnešního pohledu úplně směšné a odtažité: hlavním „problémem“ je stále politika, vojenské výboje, bohatství, požitkářství a nuda takzvaného „nemužného, zženštilého a změkčilého“ Říma. Neustálá starost o to, jak dosáhnout jakési „ctnosti“ a „spravedlivosti“. „Problémy“ v podobě té, máme-li chodit pěšky, nebo se nechat nosit otroky v nosítkách; co si počít, máme-li málo otroků, a co, neseženeme-li dost spoluhodovníků, abychom náhodou – ta hrůza! – nevečeřeli sami.

Seneca stále donekonečna a do omrzení projednává poměr ke Štěstěně a v knize O laskavosti, již právě čtu, projevuje tak odporné vlezprdelkovství k Neronovi, až to připomíná nechvalně známé ódy na Stalina.

Čtu to jen s největším odporem a jen ze studijních důvodů a také ze zvědavosti, co všechno mi ještě lidská povaha odhalí. Myslím však, že nějaká dobrá literatura faktu by to udělala lépe, a sílí ve mně nechuť k prozkoumávání další krásné literatury, jakkoli staré.

12.10.44

Až včera v noci jsem viděl svého prvního letošního ježka. Byl velký, před zimou řádně vykrmený a sebevědomý. To, že jsem uviděl prvního ježka až v říjnu, je zapříčiněno tím, že jsem letos málokdy chodil po venku po setmění, kdy ježci vstávají a vydávají se na potulky. Všiml jsem si ho ještě k tomu jen z okna baráku, a to navíc jen díky jednomu z čoklů staré Páskové, který ježka očmuchával.

Prší, fouká silný vítr. Hnusné počasí. Jsem doma, a tak si dopřávám hodně rýže. Není divu, že se vegetariánství rozmohlo nejvíc právě v zemích, kde je rýže základní potravinou. Pokrmy z rýže skýtají nekonečné množství chuťových variant, nikdy se nepřejí a barevně ladí s jakoukoli zeleninovou přílohou, neboť k bílé barvě rýže se hodí každá barva: kapiová červená, mrkvová oranžová, hrášková, papriková či pórková zelená, fazolová hnědá, i květáková bílá.

Dopřávám si také každou noc barokní hudbu. Dá se poslouchat i při spaní, ale spánek přitom neruší. I v polosnu a s očima dokořán můžete při jejím poslechu ještě dlouho po procitnutí ležet a snít, ještě hodiny a hodiny nežít, netrápit se životem. Dokonce i u Mozarta jsou nejlepší skladby ty, v nichž ještě doznívá baroko. Jeho tehdy módní symfonie už mě tolik neberou jako jeho barokizující triové sonáty a fugy. Nechápu, který blbec označil starou hudbu za „vážnou“. Vždyť dvě věty ze tří jsou označeny jako allegro, česky zvesela! A prostřední adagia bych mohl poslouchat téměř výhradně. Nejsou však „vážná“, nýbrž líbezná; krásně smutná a smutně krásná, jako kontrast k celkové veselosti skladeb. Takový je i život. I život člověka byl kdysi dávno takový. Dnes však už ne. Dnes už je všechno jenom hnus, nesvoboda, frenetický kvalt, neurotické pinožení a nesnesitelný randál. Nedávno jsem slyšel v televizi interpretaci starověké řecké hudby podle zachovaného zlomku not, hranou na dobové nástroje, jako je lyra, diaulos či kithara. To byla nádhera! Podle toho je barokní hudba velice blízká starověké řecké hudbě.

         V četbě Seneky se pomalu blížím ke konci. Jsem znechucen. Ještě že ta kniha není moje. Zaměřte se na význam jmen překladatele Bahníka a odpovědného redaktora Šmatláka, a je vám hned jasné, že ti dva by si mohli založit firmu Bahník & Šmatlák s.r.o. – velkovýrobna zmetků. Ani jeden z nich nebyl natolik poctivý, aby si to po sobě přečetl. Těším se na návrat k mým spisům a potom na změnu tématického i geografického okruhu. Ta antika se mi nějak protiví. Když ji srovnám se starou Indií, například s povídkami z Mahábháraty, jejíž ochutnávku jsem okusil v Příbězích z moudrosti Indů II. a jejíž přídavek jako hlavní chod očekávám v Sómadévově Oceánu příběhů, zdá se mi ten odklon od řecko-římského starověku a příklon k starověké Indii nevyhnutelný.

         Podle nových výpočtů nás pravděpodobně planetka Apophis[1] mine, sice těsně, ale přece jen mine. Původní pravděpodobnost srážky se Zemí v roce 2036 byla 1:45 000. Nyní se odhaduje na 1:250 000. Zase má civilizace a lidstvo štěstí – k naší smůle. Tak zas možná jindy – a třeba nečekaně.

13.10.44

Poprvé chumelí. To brzo.

Máma nechává zavádět satelitní televizi. Budeme tak mít na výběr další televizní stanice, na jejichž blbé pořady se nebudu dívat. 

Seneca je sice blbý, ale má rád lidi. To však u mne není žádná polehčující okolnost, spíš důsledek i příčina v jednom. Křesťanství padlo v Římě na úrodnou půdu. Je hnus to číst. Snad ještě ta Apokolokyntóza by mohla být dobrá, jinak s antikou končím. Už tenkrát byli lidáci zdegenerovaní a nepřirození až k zblití. V Indii v té době byli lidé také špatní a hloupí, alespoň však žili skromně, velkodušně, neopovrhovali zvířaty, moudrost hledali v lesích, světový řád sami v sobě a krásu v přírodě.

15.10.44

Listí ještě se stromů neopadalo, ale venku to už vypadá jako uprostřed ledna, a ne jako v říjnu. Všude je bílo. Již několikátý den zuří bez ustání sněhová vánice. To je konec.

V noci jsem dočetl a skoncoval ten nesmysl se Senekou. Ani závěrečná satira s názvem Apokolokyntóza nebyla nic moc; pousmál jsem se při ní asi jen dvakrát. Císař Claudius byl v podsvětí odsouzen k věčné hře v kostky, ale s kelímkem na vrhání kostek bezedným, takže jeho zaživa oblíbená zábava se mu po smrti změnila v marnou, nikdy nekončící sisyfovskou práci a muka, podobná trestu Danaoven, které musely nabírat vodu do bezedného sudu.

Kniha sama se hemžila chybami. Od začátku jsem je sčítal, neboť jsem tušil, že jich bude tentokrát víc než je obvyklé. A skutečně! Chyb jako lidáků, stejně blbých jako oni! Tolik, že v průměru připadá jedna chyba na každou čtvrtou stránku! To už je skoro stejná intelektuální úroveň jako na internetu, kde je to ovšem několikanásobně horší: tam to odhaduji tak na každou čtvrtou větu, v níž se vyskytuje nějaká debilní chyba. To je ovšem možná v průměru; někde, například v diskusích, mají ti debilové chybu snad v každém čtvrtém slově, a to odhaduji ještě shovívavě. V knihách bych si na podobný stav vzdělanosti nechtěl zvykat, na internetu je to zcela normální jev, že se kurví písmo, jazyk, kultivovanost projevu. Na internetu si zkrátka jazykový feinschmecker nepočte; tam se dají shánět jen základní informace a na jazykové nivó příliš nehledět. Jsou-li i ta zdánlivě největší moudra nebo nejchytřejší myšlenky zapsány slohem žáka zvlášňí školy, předem jim nevěřím a pohrdám jimi, jakož i pisatelem. Debil, který nedokáže psát bez chyb, nemůže být zároveň i mudrcem. Jsem připraven přečíst si i názorově odlišné pojednání, pokud je psané bez chyb a dobrým slohem, avšak nevážím si a odhazuji jakkoli chytrý či moudrý paskvil hemžící se debilními chybami.

Se Senekou tedy končím, nadobro končím i s antikou, až do jara s toulkami přírodou, a nadobro končím i s tímto mým spiskem. Není co dodat.

KONEC

<<< předchozí díl