Z poustevníkovy lesní moudrosti
O INTELIGENCI
Země, tato duhová perla v okolním černém a studeném vesmíru, tato vzácná životodárná náruč plná něhy a tepla, chová ve svém objetí - jak známo - tři druhy živých tvorů: zvířata, rostliny a houby (podle nejnovějšího třídění). Jsou však tvorové vyšší a nižší. Obyčejně bývá měřítkem vyspělosti inteligence. Ale proč právě inteligence? Kdo sám sebe vidí výš než kohokoli jiného, znamená to pouze, že vidí sebe jiného, ale myslím, že se jeho smysly mýlí v tom "výš". Já například vidím sebe výš než lidi. Vidím ale také, že je to jistě jen tím, že jsem jiný než lidé. A pohrdám jimi jen proto, protože to leckdy oni dost jasně nedokazují - nedávají najevo, neuvědomují si to. Jsem natolik odlišný, že by se mělo o mně uvažovat jako o odlišném živočišném druhu. Jako je rozdíl mezi psem a vlkem, mezi kobylkou a sarančetem, mezi krysou a potkanem, tak je rozdíl mezi mnou a lidmi, "člověkem". Rozdíl je tu totiž zásadní: člověk žije jako otrok - Já žiju svobodně. Člověk je tvor společenský - Já jsem tvor samotářský. Člověk je všežravec - Já jsem býložravec. Podobám se víc způsobem života vlku, než psu. Bez falešné skromnosti - jsem krásnější než většina lidí, jako je krásnější každý vlk než většina psů. Psů je jako psů, vlků je méně - jsou proto vzácnější. A každá fena by se ráda pářila s vlkem samotářem! Ale co je dovoleno volovi, není dovoleno bohovi... Nemůžu si dovolit ztratit svobodu kvůli ženské. Bohužel, život lidský je již tak komplikovaný, že každý, kdo hodlá žít jako člověk, stane se, musí se stát také komplikovaným. Ale téměř nikdo se zde nerozhoduje: nechávají se unášet proudem. A veškerá volnost je ta tam. Nikdy nevychovám dětí. Nesmrtelnost si každý zajišťuje jinak: zvířata plozením potomstva, filozofové svými díly. I kdyby nebylo mých "sedmera knih", přece je už jenom samotný můj život uměleckým dílem! Ach, jak Já umím žít! Kdybych chtěl založit nějaké náboženství, založil bych "yettiismus". Sněžný muž jako příklad svobodného způsobu života! A nejchytřejšího! Jsem býložravec. Nejenže miluji všechna zvířata bez výjimky - jako svůj vzor, ale také si jich vážím pro jejich vitalitu. Dokud bych měl snadno po ruce rostlinnou stravu, nikdy bych nedokázal zabít zvíře. Dokud se moje zájmy a moje bezstarostnost nekříží se zájmy jiných tvorů, neublížím jim. To bych radši ublížil člověku. Země se raduje, když najednou pomře víc než sto lidí. Člověk si pobrečí a život jde dál, nic tak hrozného se nestalo. Člověk je škodná - parazit zemský a škodlivý - je přemnožený a není vzácný, pozbyl ceny. Gorila nebo panda je mnohem cennější než člověk. Proč je právě inteligence měřítkem vyspělosti toho kterého tvora? - abych se zase vrátil, kde jsem začal. Protože inteligenci má nejvyšší zřejmě člověk; protože člověk vyznává vůbec nějaká měřítka vyspělosti. Protože... - člověk! Vše pro člověka! Zvířata, a určitě i rostliny (a houby!), vyznávají jen měřítka nebezpečnosti či užitečnosti. Měřítko vyspělosti podle inteligence je měřítko čistě "lidské", což znamená antropocentrické a tak směšné, jak jen antropocentrismus může být směšný - je-li ovšem ješitný omyl ještě vůbec k smíchu. Podle toho by se mohla kočka považovat za vyššího tvora než člověk, kdyby bylo měřítkem vyspělosti při jejím "kočkocentrismu" vidění v noci. Pes má lepší čich než člověk, orel má lepší zrak, mnoho zvířat má šestý smysl - pro lidi naprosto něco záhadného! Vždy získá primát ten, kdo stanovil pravidla hry... Když se štěstí unaví a sedne na - člověka, má na moment i někdo z lidí občas šestý smysl. Pak se o něm hovoří jako o Božím vyvolenci. Samozřejmě neprávem. Čím jsou tím pádem zvířata? Delfíni mají sonar, netopýři echolokaci a můry dovedou zachytit netopýří signál! Kolik toho dovedou nepatrné mozečky některých "neinteligentních" tvorů! A aby toho nebylo málo, i tvorové s vůbec žádným mozkem (třeba rostliny!) mají obdivuhodné schopnosti, ba dokážou i myslet! Pro člověka cosi neuvěřitelného: "Cože! - Myslet bez mozku, inteligence bez mozku, bez našeho přebujelého monstrózního, už jen píčoviny, hovadiny a člověčiny vymýšlejícího orgánu myšlení? Žijeme snad mezi samými bohy?!" Ó, jak je člověk nepatrný i se svou slavnou, hypertrofickou, katastrofickou, chorobnou inteligencí! Veškerý život je inteligentní! Vy blázni! Inteligence je jen jeden z možných způsobů; jen jeden druh "pomůcky" pro život. Je to dokonce ten nejméně vyvinutý druh, ten nejhorší druh pomůcky, ten nejhanebnější, protože už nebyla jiná možnost. Inteligence jako záchranná brzda. Použiješ-li ji neprávem a zbytečně, platíš pokutu. Inteligence jako přírodou vhozený ručník. Přežiješ sice, ale mezi poraženými. Člověk je tu hrdý opět na svůj nedostatek! "Když už máme svoje chyby, buďme na ně alespoň pyšní!", tak lidé uvažují. Říkají: "Tento živočich nemyslí, řídí se jen instinktem." Ale co je to "instinkt"? Vždyť je to právě výtvor myšlení, produkt inteligence! Ano, instinkt je inteligence, instinkt je domyšlené poznání a vědění, zasunuté tvorem pro větší pohodlí do podvědomí. Není to v inteligenci, proč sebe vidím výš než lidi. Nikdo vlastně přesně neurčil, jak měřit inteligenci. Zřejmě se tu někdo pokouší změřit nezměřitelné. Vidím sebe výš než lidi, protože si vážím víc toho statku, jehož se mi dostává nejvíc: svobody. Jako nejsvobodnější tvor vzešlý ze ženy už nemám právo nazývat se člověkem. Mám právo se dokonce nenazývat vůbec nijak, neboť jména mají jen domácí mazlíčci - ti vskutku svobodní a nejsvobodnější nemají žádná jména. Člověk se nám tedy ve své domýšlivosti snaží namluvit, že on je nejinteligentnějším tvorem a ostatní zvířata jsou hloupá. A jak na to přišel? Kromě výše uvedeného, také na základě jakéhosi testu inteligence, jehož výsledek dává záhadný "inteligenční kvocient" (IQ). Ale že má někdo nejvyšší IQ neznamená, že je nejinteligentnější - nebo alespoň ne to, že on je chytrý a ostatní jsou hloupí. Znamená to pouze, že umí dělat test inteligence nejlépe, což není totéž. A to ještě nic nedokazuje. Že člověk létá do kosmu - a nevím, co tam pohledává - je pro mne bezvýznamné. Význam má pro mne taková chytrost, jež umocňuje požitek ze života. A když budeme hodnotit chytrost, to jest inteligenci podle mých kvocientů a podle mých testů, jež testují radost ze života, tento základní parametr chytrosti, tak nejchytřejší nám vyjde valná většina zvířat, včetně mne, a člověk bude se svou neurotickou existencí na posledním místě. Zapomeňte na lidské soudy a hlediska, protože na nich už dávno nezáleží.
O VÍŘE V NESMRTELNOST
Víra v nesmrtelnost je typický lidský přáníotcemmyšlenkismus. Lidský duch si staví z karet osudu vzdušné zámky, kde se hodlá ubytovat po smrti, ale když nastane nebezpečí "stěhování", bojuje o život tak, jako se bojuje o nenahraditelný majetek. Bojuje a v nastalém chaosu se vynořuje jediná jistota: teď a nikdy dřív pak člověk nevidí zřetelněji, že tento život je poslední naděje, o kterou tu jde. A vzdušné zámky? Ty se hroutí jako domeček z karet, když hrozí nebezpečí, že život by se mohl odebrat do místa, po kterém je neslušně pojmenovaná tato hra s kartami... Všude, kde jsem potkal něco živého, bránilo se to smrti. Určitě by to tak nebylo, kdyby měl život tak nepatrnou hodnotu - jen jako přechod na druhý břeh. Každý, kdo věří v lepší posmrtný "život" tedy vlastně dokazuje, jak málo si váží pozemského života. Život mu musel strašně ublížit! Ale je to vždycky jenom jeho chyba: Proč nežije lépe, proč nevychutnává život (jediný život!) plnými doušky; proč neužívá všech rozkoší, jež i na bolest dávají zapomenout? Ach, žít je velké umění! Pohleďte jen na zvířata, jak milují život! A milují ho stejně, i když přijdou o nohu, i když jsou smrtelně raněna! V okamžiku smrti každý prohlédne a náhle vidí zázračně, průzračně čistě, že jeho víra byla pouhým klamem; náhle se probudí ze strašného, nebezpečného snu a již nikdy si nesplete noční můru s bděním. Každému, koho napadne tato chorobná myšlenka na "život po smrti", bych doporučil toto: Jdi se projít ven do lesů, zadýchej se, nadýchej se čerstvého vzduchu, sedni si do větví mohutného stromu a pozoruj přírodu. Zaposlouchej se do zvuků ticha lesní samoty, a jsi-li dost vnímavý ke krásám světa, jeho ohyzdnosti ti nebudou ničím a ty se zastydíš ve skrytu své duše, ohlédneš se, jestli tě někdo poťouchlý a zvědavý nepozoruje, a se slovy: "To jsem byl ale blbec!" si vrazíš takovou facku, že se rázem ještě jednou probereš!
O STARÝCH BÁBÁCH
Už dlouho si kladu otázku, čím to je, že nejhorlivější vyznavačky náboženství jsou staré báby. Snad je to tím, že když už nemohou darovat život, propagují alespoň smrt v myšlenkách; obrátí se zády (ne-li něčím horším!) k životu a vrhnou se na "víru". Od starých bab se vlastně nic jiného nedá čekat: Za mlada si užívaly a teď, když jim ochabující smysly nedovolují prožívat rozkoše jako dřív, změní se i jejich vnímání světa. Stanou se z nich morální nestvůry, které vidí za vším Satana. Kolikrát jsem si říkal, že bych byl radši, kdyby byla moje máma chlastala. Protože jako alkoholička by alespoň občas vystřízlivěla, ale jako svíčková bába nevystřízliví nikdy. No, našinec nemůže mít všechno: i negativní vzor může být vzorem.
O SPOLEČENSKOSTI
Na louce se pásly krávy. Když je pasák sháněl do ohrady zpět, skoro všechny poslušně šly. Pouze jedna se zapomněla, nevšímajíc si pohybu svých sester, a pásla se klidně dál. Když si uvědomila prázdno vedle sebe, jindy nezvyklé, ohlédla se a zhrozila se: sestřičky kravičky jsou všechny skoro v kravíně, už už jí mizejí z vyděšených očí. Ale dala se do klusu a stádo dohonila. Příběh končí happyendem, opona padá... Tomuto strachu krávy z "prázdna kolem sebe" se u lidí říká "společenskost". Mohla se obrátit a utéct; mohla prožít den nebo dva na svobodě, než by ji odchytli, ale stádní pud, tento strach z "prázdna kolem sebe", jí v tom zabránil. Ale nikdo není nikdy sám! - Vždy máme kolem sebe nějaké tvory. Je tu však otázka, jaké: Jsou-li pro nás hrozbou, pak je stádo psychologicky "bezpečnější" než samota. Avšak právě jen psychologicky. Stádo a společnost je tudíž často útočištěm pro slabé a nesebevědomé jedince. Ti silnější a sebevědomější se stádem přicházejí do styku jen zřídka a pouze za nějakým určitým účelem, pro jehož naplnění je stádo jediným možným prostředkem a samota není východiskem ani alternativou, například hledání si sexuálního partnera. Samci vysoké zvěře jsou samotářští a k stádu samic se připojují jen v říji. Oni společenství stáda nepotřebují, protože jsou silní a vědomi si své síly. Navíc neochraňují zranitelná mláďata - to je úloha samic. To jako jeden příklad za všechny podobné. Kde nenutí jedince nutnost, tam jsou obvykle samotářští - nenutí-li je k tomu ovšem zvyk. Kolikrát jsem jen slyšel podiv na mou adresu, jak můžu vydržet být pořád sám! Ale Já se ve společnosti nudím, ani nevím, na co by mi mohla být dobrá. V přírodě jsme stále obklopeni nějakými tvory, a to mně úplně stačí. To je můj způsob společenskosti, způsob suverénní.
O ŽENÁCH
Z chlapce se stává muž, když si přestává rozumět s mámou. Muž totiž uvažuje jinak. Jeho názory jsou vyhraněné, logické a uvážlivé. Ale především mužské. Ženy mu připadají hloupé - dobré leda tak k tomu, aby mu posluhovaly. Nutno podotknout, že ženy smýšlejí o mužích podobně, ale ve skutečnosti si slouží víceméně obě pohlaví navzájem. Když se z chlapce stává muž, přestává se zajímat o mámu a začíná se zajímat o ženy. Zajímá ho ovšem sex, nikoli duše. Sex ho zajímá a zaujme natolik, že je schopen se s ženami dorozumět, to znamená snížit se na jejich úroveň k jejich hlouposti a bavit se s nimi. Nic ve zlém, ale ženy jsou opravdu velmi hloupé. Řekl bych, že jsou hloupé asi jako desetileté dítě. Ženy musí být hloupé, jinak by si nerozuměly se svými dětmi - a ty jsou přece také ještě hloupé a nerozumné. Není nic hroznějšího, než když máma nerozumí svému dítěti. Inteligentní ženy, vzdělané vědkyně, přemýšlivé a příliš hloubavé rozumbradky bývají většinou špatné mámy a ještě častěji nechtějí být mámami vůbec. Nejlepší matky jsou takové, jejichž inteligence je na úrovni malého dítěte. Nad ničím příliš nehloubá, od její péče ji nezdržují žádné přemoudřelé knihy, sní pouze za klidných nocí, když již uložila svá robátka, a hlavně naslouchá více svým mnohdy až neuvěřitelně primitivním pudům. Je to instinktivní bytost. Ženy dokonce i vypadají jako děti. Tedy hlavně co se obličeje týče. Ty jemné linie, velká kukadla, vzbuzující dojem bezelstnosti a naivity... I jejich hlas je naladěn na stejnou tóninu, jako děti. Vše je dobře zařízeno, aby si ženy rozuměly s dětmi - a muž, aby se nechal chytit do její pasti. Vymáčkne z něj semeno a odhodí. Když si muž rozumí se ženou jinak než v posteli, ukazuje to velice často na to, že je tento muž značně zženštilý, a často čím víc si rozumějí mimo postel, tím méně si rozumějí v posteli. Chtěl bych se dočkat doby, kdy budou ženy tak samostatné, že nebudou potřebovat manžela a výchovu dětí budou zvládat samy - i bez současné pomoci státu, v podobě různých nezasloužených přídavků, jež beztak plynou jen z daní svobodných mužů, kteří sami děti nemají a mít nechtějí, ale platí prakticky na jiné, cizí, které ani nedělali. To je bordel! Jako správný muž říká: "Vojna - to je hračka," správná žena má říkat: "Mateřství je hračka." Avšak realita je jiná: Chce-li mít muž svoji sexuální hračku-ženu stále při... - ruce, musí vstupovat do manželství se ženou a neustálým intelektuálním stykem s ní a snahou dorozumět se s ní klesá nutně na její duševní úroveň. Proto se všichni myslitelé a filozofové nikdy nehrnuli do manželství a když si vzal Sókratés Xantipu, byla to pro něj katastrofa. (Když byl odsouzen k vypití bolehlavu za "kažení mládeže", ani se chudák moc nebránil, i když mohl utéct - proč asi? Také ten jeho slavný výrok: "Vím, že nic nevím," se nám nyní jeví v úplně odlišném světle a chápeme jej spíše jako nějaký hysterický výkřik po obzvlášť bouřlivé manželské hádce.) Mně by nejvíc vyhovoval takový způsob sexuálního života, jaký má například medvěd (v jehož znamení jsem narozený, podle indiánského zvířetníku) nebo ježek či kočka a mnoho dalších solitérních savců. Nejsou na svoji přirozenou družku nijak vázaní - páří se spolu jen tehdy, když se potkají na svých osamělých toulkách. Naši dávní předci - první savci - vynalezli naprosto dokonalou věc: sání mateřského mléka a nošení a vývoj plodu v těle matky. Už se rodiče nemuseli střídat při sezení na vejcích, zatímco druhý z nich se krmil. Učinili tak významný pokrok ve vývoji, pokud jde o nezávislý a samostatný život jedince! A myslím, že lidé se i v tomto bodě zpronevěřili veškerému vývoji a obrátili se znovu proti pokroku v přírodě, jenž má vést vždy jen ke stále dokonalejším formám, když odvrhli výhodu a výsadu savců a počínají si při reprodukci jako ptáci - v párech! Bohužel, lidský život, způsob života, není jednoduchý, ba co víc: je stále komplikovanější, a tak se ukazuje, že význam "rodinného cirkusu" (nebo dokonce i státu!), jako garanta snadnějšího rozplozování, dále poroste. Ale s tím už nechci mít nic společného! Bylo by jistě hezké mít nějakou pěknou samičku, ale žena by ze mne udělala znovu - člověka. A to nechci. Vždyť to, že jsem přestal být člověkem a nejsem už lidská bytost, neboť vše lidské je mi cizí, to je to nejlepší, čeho jsem v dosavadních třiceti letech života dosáhl! Musel bych potkat nějakou takovou, jako jsem Já: nějakou samotářku. Ale řekněte mi: viděli jste už nějakou ženu, která žije sama v lese, tak jako Já, od jara do zimy? Nesmím se nikdy oženit - potřebuji k životu svobodu. A manželství - to je samé: "Tohle je třeba zařídit, tam je potřeba zajít, děti potřebují toto, manželka potřebuje tamto, málo vyděláváš..." A pak: dovedete si to představit, samotáři? Ani den nebýt sám! Žena je mým největším pokušením, mým největším nebezpečím. Bylo mi předpovězeno, že prožiji život ve vyrovnaném blaženství a v klidné radosti - budu-li se vyhýbat ženám. Ženy by mě přivedly do neštěstí - do manželství totiž. Bylo mi to předpovězeno prorokem nad jiné povolaným. Prorok ten mě zná nejlépe: jsem jím Já sám! Filozof, myslitel, jenž se ožení, již přestává být tím, kdo krásně myslí, protože se po všechny své dny bude nyní zabývat jen jednou otázkou, jen jedním problémem: co je to ženská logika. Ostatně: mám k člověku tak daleko, že kdybych se oženil, oženil se ženou, byla by to snad větší mesaliance, než kdybych si vzal opici!
O SAMOTÁŘÍCH
Je jistě častým zjevem, že staří mládenci a staré panny chřadnou, scházejí a nedbají o sebe, takže jsou špinaví, neupravení a působí nepořádným a zanedbaným dojmem. U starých mládenců je to vidět nejpatrněji. Zvlášť ubohý je pohled na bezdomovce potulující se po nádražích. Připomíná to ony odpudivé osudy divokých zvířat vytržených ze svého přirozeného prostředí. Navlečte opici do hadrů, vypusťte ji do města a uvidíte, jak zchřadne! Zato v džungli, v jejím přirozeném prostředí, je opice krásný tvor - radost pohledět! Co tím chci naznačit: Nic jiného než to, že pro samotáře se zřejmě prostředí civilizace nehodí. Hodí se spíš ke tvorům společenským, ke tvorům přímo masovým, davovým, kde je hygiena, založená na mýdle a pracích prášcích, přímo nutná, ne jen jaksi "esteticky" vhodná! Kult "čistoty" a "spořádanosti" je následek civilizovaného způsobu života. Jistou "nešikovnost" na domácí práce, tak častou u mužů, lze přičíst na vrub také civilizaci. Nešikovnost k něčemu je známkou nepřirozenosti. Usedlý způsob života je přirozený pro ženy, ne pro muže. Muži na loveckých výpravách nikdy nemuseli udržovat pořádek - uklízení je ženská práce! Její pohyby jsou při tom dokonce i ladné, kdežto pozorovat ženu v přírodě znamená pozorovat - nemehlo. Když není zbytí a ženská v nedohlednu, dovedou být i muži pořádní, což vidíme například v armádě, kde je větší pořádek a čistota než na Babiččině Starém Bělidle. Zásluhy žen o úklid v domě jsou mimoto přehnané, neboť k čemu je mi taková uklízečka, po které se musí uklízet! Ve svém kabinetu si raději uklízím sám. Známe tu příslovečnou vlastnost všech uklizeček, že s čím pohnou, to už nedají na původní místo! A pak: vždy je lepší si udržovat svůj organizovaný nepořádek a vědět, kde co mám, než strpět chaotický pořádek po úklidu nepovolané cizí osoby, namnoze ženy, a pak si rvát vlasy zoufalstvím, že po ní nemůžu nic najít. Samotář, "přírodní typ člověka" - to je zarostlé a nedbale oblečené individuum (nebo vůbec neoblečené, jako Já!): Ve městě působí jeho zjev samozřejmě nepatřičně; naopak v lesích působí patřičně - tam je přirozený. Ale civilizovaný, městský člověk působí v přírodě cizorodým, nepatřičným dojmem; je přirozený, je "doma", tak říkajíc, pouze v civilizaci. To mám možnost proti své vůli pozorovat takřka dnes a denně.
Z POUSTEVNÍKOVY LESNÍ MOUDROSTI
Proti komárům existuje jediná obrana: jít tam, kde nejsou. Kouř a chemické odpuzovače účinkují krátkodobě, ohánění se po nich a boj s nimi je marný a byl by nekonečný a vábil by jen víc komárů. Jen hlupák by s nimi bojoval, moudrý je ten, kdo se dlouho nezdržuje na místech výskytu komárů. Nikdo, kdo odchází znechucen z luhů, kde byl obtěžován roji těchto bodavých démonů lesa, si nezaslouží, aby se o něm říkalo, že je zbabělec. Ale kdo odchází z lidské společnosti pobodán miliardami morálních sosáků, kdo odchází od lidí do ústraní samoty s oteklou duší, často si vyslouží nespravedlivé přízvisko "zbabělec", a právě ponejvíce od těch, kteří mu nejvíc pijí krev. Sečteno a podtrženo: Kdo se vzdaluje od komárů, je moudrý, ale kdo se vzdaluje od lidí, je zbabělý. Tento rozpor je tím větší, když si uvědomíme, že komáři nejsou zdaleka tak démoničtí jako lidé. Komáři nemstí smrt každého svého soukmenovce, tak jako to dělají lidé. Komáři v tomto bodě nedospěli ani tak daleko jako jiný hmyz, například včely, vosy, mravenci. Tyto druhy společenského hmyzu už mají vyvinutý cit pro sounáležitost, ale ne tak individuální jako u lidí. Lidé mstí smrt každého lidského jedince, ale u včel, vos nebo mravenců je to jinak. Tam se nehledí na nějaké ty individuální ztráty, dokud není ohrožen roj jako celek. Jaké peklo by se rozpoutalo, kdyby byli komáři jako lidé! Ne zbabělý, ale moudrý je každý, kdo odchází z civilizace! Je dokonce i statečný! Neboť kdo svévolně opustí svoje stádo a svůj stát, ten je hrdinou. Opustí-li mravenec svůj roj, zahyne. Ale známe druh vosy, která žije samotářsky. Je nesmírným hrdinstvím a moudrostí opustit civilizaci. Hlupáci bojují marný zápas s lidstvem. Buď skončí porobeni tisíci kompromisy, nebo s nejvýš několika dílčími úspěchy za mřížemi. Zabít člověka bylo dosud mým největším pokušením. Mít alespoň jednoho člověka, na němž bych se pomstil celému lidstvu; mít člověka, jenž by dal smysl hrotu mého nože a pádnosti mé hole - to bylo dosud mým nejpošetilejším přáním; ochutnat lidské maso - mou nejzhýralejší chutí; jako Diův orel drásat Prométheova játra - mou nejhoroucnější vášní; napít se lidské krve a opít se jí - mou nejlabužničtější žízní; naslouchat výkřikům mučeného člověka - mou nejlíbeznější hudbou! Praví zbabělci jsou ti, kteří říkají: "Těžko žít bez civilizace: nebojíš se, že tě něco sežere; že budeš mít hlad; že onemocníš; kdo pomůže v nesnázi?" Ach, vy zbabělci! Životy jsou plné nebezpečenství! Nežil, vskutku nežil, kdo nepoznal nebezpečí na vlastní kůži, na vlastní nebezpečí! Ostatní zvířata také žijí bez pomoci. Je nutno být chytrý a dávat na sebe pozor. V přírodě se ostří všechny smysly v civilizaci otupělé. Tady prožíváš všechno naplno, tam jsi jako ve skleněné rakvi. "Život" ve tmě, v bídě, v zimě, v znečištění, v otroctví, v civilizačních chorobách - nutno přiznat jedno: i k tomu je nutná jistá dávka hrdinství... Nechybí mi odvaha žít mezi lidmi (jak jinak bych si vydělal dost peněz na ticket to paradise?), chybí mi pro to důvody. Civilizace je druh drogy, k níž se uchylují úchyláci, slaboši, lidské trosky, a ti, kdo nevědí, co si počít s životem, tak alespoň počnou dítě. Civilizovaný život je falešná realita, virtuální realita, matrix - život v přírodě je pravá realita. Jako duševně zemdlelý člověk hledá odpočinek a zapomnění v alkoholu, v drogách nebo dokonce v náboženství (v té nejhorší, nejzákeřnější a nejnevyléčitelnější droze), tak tělesně zemdlelý člověk hledá pohodlí v civilizaci. Ale jako každá droga, i droga jménem "civilizace" se stane při pravidelném, ba nemírném užívání pravým opakem toho, čeho chtěl člověk jejím požitím dosáhnout. To znamená, že někomu vadí ta nezbytná trocha nepohodlí v přírodě, například povětrnostní nepřízeň: Některá zvířata si vůbec nebudují úkryty a když prší, zmoknou. Ale jsou otužilá a nemusí se pachtit vyhrabáváním nor nebo se stavbou přístřešku. Nejsme žádní změkčilci, aby nám byl déšť námitkou! Člověku se zdá, že ve městě bude mít větší pohodlí před výkyvy počasí. Ale není to pravda: zmokne tam stejně, i víc než v přírodě, protože musí jít do práce zrovna když prší anebo pracuje venku a nemůže se schovat. V lese můžete se vším praštit a běžet se schovat pod strom nebo do stanu. "A co tam v tom lese pořád děláš?" A co děláte vy - doma? Les je můj domov. Dělám tady všechno, co dělají lidé doma, nebo co bych dělal doma Já, kdybych měl domov v městském bytě. Není to žádná záhada. Nedělám nic tajemného. Někdy nedělám nic. Někdy se nudím. Ale je lepší se dobře nudit, než špatně se bavit. Televizor zde nemám, ale jsem stále přímo uprostřed dění ve velkofilmu s názvem "Život v přírodě". A ne jako špatný divák, ale jako aktér všeho toho úžasného hemžení! Nikdy se tu necítím osamocený. Vždyť les, to je takový společný příbytek. K ostatním tvorům se chovám jako lidé k příslušníkům rodiny nebo k sousedům - jenomže lépe. Nevyhazuji ze stanu pavouky, brouky; nanejvýš, pokud je ohrožena jejich bezpečnost. Prostě pokud jim hrozí, že je zalehnu. Nevyháním je z koutů ven. Ze stanu vyhazuji pouze takové hosty, kteří se neumějí chovat, jako jsou klíšťata, slimáci, kteří strašně slintají, komáři - strašně bodající, nebo hordy stěhovavých mravenců - strašně lechtajících. Občas se přijde podívat myška, jestli nemám nějaké drobečky, občas mě navštíví ještěrka a často si můj přístřešek zvolí i ona k přenocování. Rozkošnicky se natáhne v záhybu celty jako nějaký podivný horolezec v bivaku a spí. Nechává se ode mne polapit a Já ji pak držím v teplé dlani a hladím ji. Zjevně jí to dělá dobře - přivírá při tom blaženě svá očka. Pozoruji různé bizarní housenky, čmeláky a mouchy. Rád se dívám na veverky, jak skáčou ve větvích a jak šplhají po kmenech stromů, pasu se na malinách se srnami. Mám mnoho nezapomenutelných "blízkých setkání". Také s liškou na pět kroků!, s datly, se zajíci a s lasičkami. Jak jsou všechna ta dokonalá zvířata krásná! Ale co je dokonalé, to je krásné. Stačí tu jen být a odlesk tolikeré dokonalosti zjasní i vás. A pokud tu žijete, jste i vy krásní a dokonalí. Nejdřív, pravda, trochu zarostete mechem, ale to nic, to jen chcete zapadnout do vší té drsné nádhery - nechcete tu přece být jako pěst na oko! Nemám tu rádio ani magnetofon, ale zato mi zpívají ptáci, šumí déšť, šelestí listí ve větru - a to je ta nejlíbeznější hudba. Kam se hrabou všechna Mozartova allegra! - Nemám tady světlo. Tím pádem se vzdávám nočního života a řídím se raději svým přirozeným biologickým rytmem, jenž mi velí spát, když je tma. Když se mi spát nechce, kochám se svým duchem a samotou, jako ten Zarathustra, jenž se tím neznavil po deset let, a přemýšlím o dobrých věcech. Někdy v noci vylézám ze stanu, abych se vymočil, a při té příležitosti se porozhlédnu po obloze, abych se podíval na hvězdné nebe. Nemyslím při tom na Boha, jako lidé. Do lesů Bůh nechodí otravovat... Dívám se na Měsíc a na hvězdy, ale myslím na Zem, skrze hvězdy vnímám spíš Zemi a vesmír jako celek a zase myslím jen na samé dobré věci, jako například na to, že je mnoho světů, jež jsou, stejně jako tento můj svět, blaženým domovem pro šťastné divoké tvory... Ale nevydržím se dívat nahoru dlouho - nebyl jsem k tomu stvořen. Studená noc, mrazivý vesmír, chladný Bůh se vznáší tam dole nad městem a pod mým Šibeničním vrchem - příbytkem bohů. Nebo jsou to odlesky pouličních lamp? Brr, z té zimy mrazí za krkem; ach, z toho vzhlížení bolí příliš za krkem... A potom ta rána! Neznám nic lepšího než procitnout s úsvitem a vstát do ranních mlh a do ranního ticha. Svět vypadá jako by se právě zrodil. A tu mě vždycky napadá taková optimistická a svůdná myšlenka: Co kdyby lidstvo přes noc - vymřelo! Svět ráno opravdu vyhlíží jako na počátku, kdy ještě lidé nežili; nebo by takhle mohl vypadat svět na konci éry člověka, tedy na začátku zlatého věku... - Ne, lépe!: Co je nám po zlatě!... Tak bude svět vypadat na začátku éry lesů a lesních tvorů! Byla éra dinosaurů, je éra člověka a bude éra lesních tvorů - moje éra! Ach, přátelé moji, šťasten je ten, kdo ví, kam patří. Nejšťastnější, kdo je tam, kam patří. A Já patřím do lesa každým coulem! Nejenže mi v lese nic neschází - je to tady po všech stránkách lepší! Co může být lepšího? Život uprostřed přírody, v zeleni blahodárné pro oči; na čerstvém vzduchu nezkaženém lidským dechem; v naprostém soukromí, vzdálen od zvědavých pohledů sousedů... Vyhledáváme soukromí při sexu a při vyměšování, při tělesné očistě; ti lepší - filozofové - při přemýšlení. Neměli bychom my nejlepší - poustevníci - mít soukromí i k jídlu a k procházkám a dokonce i ke spaní a k odpočinku a k radosti a k bolesti a vůbec - k celému bdění? Leč i ve snění - spatřit ve snu člověka znamená noční můru mít. Už bych nevydržel být uzavřený mezi čtyřmi zdmi - i ulice ohraničují zdi! Připadal bych si jak ve vězení, jak v rakvi! Mezi lidmi jsem uzavřený. Před lidmi jsem uzavřený - jen tak jsem otevřený, jen tak jsem uvolněný. Je hrozné vyjít z pokoje, z bytu, z domu a všude potkávat lidi! Kdo je duchovně čistotný, nerad se nechává špinit duchovní všudepřítomnou špinavostí lidí. Nikdo není dnes již tak čistým mořem, aby se v něm tato špína beze stopy rozplynula - vždyť i oceány jsou špinavé, zasviněné, začlověčené od lidí!
Státy by potřebovaly hlídat své občany větším počtem policistů, ale bohudík existují - sousedé... V Orwellově románu 1984 jsou lidé neustále pod kontrolou policie a tajných agentů z řad spoluobčanů, sousedů i vlastních rodinných příslušníků! Ale to není fikce, to je skutečnost! Kdo je stoprocentním člověkem - v tom nejhorším smyslu slova - ten to tak ovšem necítí: je mezi svými. Soukromí hledáme jenom v cizím prostředí. Kde jsme doma, tam se nestydíme. Lidé se nestydí svléknout šaty doma mezi svými blízkými, venku jsou podstatně ostýchavější. Podle tohoto poznatku by lidé museli být rudí studem v přírodě, v jejich nejcizejším prostředí. Že tomu tak není, ač by se to slušelo před tváří bohyně Země, vyplývá z toho, že oni nevidí nikoho, před kým by se měli stydět. Pro ně je lidmi neobydlená krajina "pustinou". Množství tvorů považují za "nic", za "nikoho". Věta "Jsem v lese sám" je nesmyslná. Je to jako říct: "Seděl sám v přeplněném kupé."
V lidské společnosti se každý tak dojemně stará o druhého, že nepřekvapuje, není-li tam nikdo svobodný. V přírodě se nikdo o nikoho nestará. Člověk v tom asi bude vidět nevýhodu, že mu v nouzi nikdo nepomůže, ale tak už to prostě u nás v přírodě chodí. Špatně snášíme, je-li to jinak. Nikdo nikomu nic nesliboval; nemáme žádné dohody - nebo dokonce povinnosti! (viz zákon o poskytnutí první pomoci!) Na kraji lesa je neviditelným písmem napsáno varování: Zóna svobody. Kdo se neumí o sebe postarat, ať sem neleze! V životě má každý na výběr: buď být svobodný, ale bez pomoci, anebo být zajištěn a pojištěn - a být otrokem. Ale pro nás, se svobodným srdcem, je lepší být raději bez pomoci, zato svobodní. A radši chceme patřit smrti, než náležet k otrokům! Takzvaná "lhostejnost k osudu bližního", jež je trnem v oku všem otrokům, je právě se probouzejícím pudem ke svobodě. Kdo se o sebe neumí postarat, o toho se nestarejme. Kdo si sám nedovede pomoci, tomu není pomoci. "Nepřijal bys tedy v nouzi pomoc?" Možná, že i přijal, a rád - nikdo neví, čeho je schopen v ohrožení života - ale faktem je jedno: dostane-li se nám cizí pomoci, ztrácíme tím i jakoby kus duše. A právě bez tohoto kousku naší duše nejsme již tak půvabně celiství, protože naše hrdost špatně snáší, vidí-li nás někdo cizí slabé, nemocné a trpící. Raději někam zalezeme, někam do koutku, kde si lízáme svoje rány.
O SMYSLU ŽIVOTA
Nesnažme se hledat "smysl života". Pro poctivého myslitele je otázka smyslu života nezodpověditelná. Je to jako když pes honí vlastní ocas: "Smysl života je..." Ale jaký je smysl tohoto smyslu? A smysl smyslu tohoto smyslu? A mohli bychom takto pokračovat až ad absurdum donekonečna. - Věčně bychom se honili za vlastními ocasy. Je to stejně nesmyslné jako víra v Boha. Vždyť kdyby existoval Bůh, musel by mít i On svého Stvořitele a tento Stvořitel jiného Stvořitele! - atd. ad absurdum in infinitum. Pro nepoctivého myslitele však tato otázka - otázka "smyslu života" - nesmyslná není. On totiž nějaký ten "smysl" určitě najde - vsaďte se! On jej zkrátka najít - musí. Vždy je "smyslem života" zrovna to, co má smysl pro něho - právě pro něho, právě teď. Například "najde" "smysl života" v lásce, v rodině, ve vzájemném pomáhání si apod., ve shromažďování hmotného bohatství nebo naopak ve shromažďování duchovního bohatství. Pro jednoho je "smyslem života" sloužit, pro druhého být svobodný. Ale kdo dokáže najít "smysl života", uniká mu pravý Smysl Života, jímž je Ne-Smysl. Zaslechl jsem kdysi dávno ještě jeden pokus o rozluštění této hádanky ve větě: "smyslem života je hledat smysl života." Ale to by znamenalo jen: "Smyslem života je trápit se touto nezodpověditelnou otázkou po všechen čas, honit se po celý život za vlastním ocasem." To že má být smysl života? Pěkně děkuji! Trápí se tím snad zvířata, jež zahanbují člověka svým uměním těšit se ze života? Kdo z nás, ze zvířat, by vůbec pomyslel na takový nesmysl! To jen lidé si vymýšlejí věci, jimiž si ztrpčují život! Nanejvýš bychom se mohli pokusit pojmenovat "smysl života". Porozhlédněme se kolem sebe: Tak, život nejprve vznikne a potom žije v určitém čase a potom zanikne. Je tedy jméno pro "smysl života" "Zrození", nebo "Žití", nebo "Smrt"? Je "smyslem života", aby vznikal, aby po nějakou dobu trval, nebo aby umíral? A dále: Aby jeden tvor mohl žít, zabíjí a sežere jiného tvora. Je tedy "smyslem života" zabíjení? Nebo žraní? (I my, býložravci, musíme zabíjet rostliny, abychom mohli žít. Stranou zabíjení stojí jen plodožravci, ale jíst jen plody rostlin je vyhrazeno jen někomu, všechna zvířata by se takto neuživila. Predátoři musejí existovat, aby mohlo existovat býlí. Musí pršet, aby se zachoval život.). Živé bytosti se rozmnožují. Je tedy "smyslem života" jeho množení? Během života nás nemine mnohá strast i slast. Je tedy "smyslem života" strast, nebo slast? Možná je "smyslem života" právě toto všechno, ale kdo by se tím trápil?
O EVOLUCI
Kdo čte pozorně Darwinovu teorii přírodního výběru a srovnává ji se skutečnostmi v přírodě, najde mnoho věcí, jež do sebe zapadají. Učení o úspěšných a neúspěšných mutacích, podléhajících neúprosnému pravidlu přírodního výběru - selekce slabých a neschopných života a jejich nahrazení silnějšími a životaschopnějšími - přizpůsobování se podmínkám prostředí; to je všechno v pořádku, všechno do sebe zapadá. A přesto se mi to všechno zdá jaksi neúplné, jaksi příliš mechanické, odkrvené. Působí až nepřirozeně představa, že by veškerá evoluce vyráběla svoje tvory podobně jako Bůh: uplácala by z kusu hmoty figurku, postavila ji do prostředí, kde se bude hodit, zalila ji vodou, aby obživla, a buď se dílo povedlo a figurka žije dál a rozmnožuje se, nebo se dílo nepovedlo a je tedy třeba je nahradit novým pokusem. Ne, řekl bych, že zde působí ještě něco jiného; něco, co není tak vzdálené naší představě; něco nám blízkého, živočišnějšího, plnokrevného. Například takové mimikry: Nezdá se mi, že by tak úžasná a záhadná schopnost převleku měla svůj původ jen v nějaké mechanické hře evoluce na pokus a omyl. Něco tu ještě pořád chybí... - prvek vůle! Když si představíme živého tvora, kterak usilovně a nepřetržitě myslí na užitečnost ochranného maskovacího převleku a že na to myslí tak dlouho po mnoho generací, až se tato myšlenka nakonec zobrazí na povrchu těla, náhle je nám evoluce bližší, představitelná, pochopitelná, úplná.
O TROPECH
Ach, jak je svět dokonalý! Již mne zima nevyžene z lesa! Čím to? Mám se podělit o svou radost? Mám na rozdávání? Ó, mám tolik radosti, tolik veselosti, tolik dychtivých pohledů do budoucnosti! Odlétám do tropů, přátelé moji! Odlétám jako vy, ptáci, do teplých krajin! Již navždy do teplých krajin, druhové moji! Život je nádherný! Už jsem tam byl čtyřikrát, vždycky v zimě - obhlédnout terén pro můj triumfální Návrat. Je to úchvatný zážitek, když opouštíte tak rádi zdejší mrtvou zimní krajinu a po hodinách a hodinách letu přistanete plni očekávání na místě, kde všechno kvete a zelená se. Najednou vás přepadne blažený pocit, že jste zase volný, svobodný jako pán světa a připadáte si, jako kdybyste přistál na jiné planetě. Ach, jak je svět dokonalý!
O SMYSLU ZEMĚ
Proč jsem tak silný? Jsem ve spojení se silami Země. Proč jsem tak sebevědomý? Jsem pod ochranou sil Země. Jsem smysl Země. Jen proto vznikla Země, aby mně domov poskytla. Jen proto vznikla Země, aby mne svými šťavnatými plody sytila. Nastal by konec světa v hrozných živelních pohromách, kdyby se mi něco zlého stalo - dokonce by stačilo, kdybych ztratil svobodu! Komu by se jednou podařilo svázat mě nějakými pouty - ať skutečnými či obraznými - bylo by mnoho katastrof kosmických rozměrů, smysl Země by se vytratil, Země by ztratila svůj smysl, svůj důvod k existenci, svoje právo na existenci! Amen, pravím vám, neboť světy se nekonečněkráte proto tvoří, aby svobodným domov poskytovaly... Vzývám síly Země! Stůjte při mně v mé nejtěžší hodince! Země ochraňuj mne! Chraň své nejzdařilejší dítě, na něž můžeš být právem pyšná! Chraň svého milujícího syna! Tys má pravá matka! Jak jsou, na rozdíl od Tebe, jiné matky macešské! Milují více Boha než krev své vlastní krve; mají více slov chvály pro Ježíše Krista než pro plod života svého; jsou oporou více Církvi Svaté než posvátnému svazku mateřskému! Země - matko má jediná - nejsi slzavé údolí: Tys mi rájem! Země, jsem Tvůj smysl a Tys smyslem mým. Jsem Ti věrný po Tvém vzoru. Ty má stálice! Jak bych mohl Tebe zradit a hledat smysl v nebi plném hvězd? Jsou to jen bludičky vábící snílky do močálů! Z té hvězdné hlubiny jímá mě závrať. Díky za tu závrať! Neboť ta mne vrací Tobě, má Země!
O CHLOUBĚ FILOZOFŮ
Filozofové mají jednu takovou chloubu: Tvrdí, že dovedou poznat celý vesmír, aniž by vytáhli paty ze svých pousteven. Mohou být prý slepí a hluší, a přece vidět dál než nejmodernější teleskopy, a slyšet i tu nejvzdálenější hudbu sfér. Z přírody známe obdobný příklad: V podzemních nebo v podmořských jeskyních žijí v úplné temnotě macaráti, kteří se nemohou spoléhat na svůj zakrnělý zrak, a přesto se po svém temném bydlišti pohybují s neuvěřitelnou jistotou - zdánlivě bez jakéhokoliv orgánu orientace, jenž by jim v tom byl nápomocen. Snad to dělají tak, že si mnohokrát prohmatali svůj domov, až se jim nakonec vtiskl do paměti. Oni nevidí svoji jeskyni, ale dokonale si ji představují. Představa není nic jiného než porovnávání neznámého se známou skutečností. Jak však, u všech všudy, mohou filozofové tvrdit, příkladně, že vesmír je nekonečný? Jak mohou vidět za hranice teleskopicky poznaného vesmíru a přijít s troufalou myšlenkou na nekonečnost vesmíru? Čím změřili kosmický prostor, čím ohmatali jeho nekonečné dálavy? Byla to snad myšlenka, o níž se povídá, že je milionkrát rychlejší než světlo a vidoucnější než sama Prozřetelnost? I kdyby to tak bylo: Jak si ale nekonečnost vůbec představit? S čím ji srovnat? Vždyť na Zemi nic nekonečného není... Opravdu ne? A co - lidská hloupost? To by bylo vskutku zábavné: Lidská hloupost jako hlavní síla uplatňující se v procesu poznávání vesmíru!
O CELISTVOSTI ŽIVÝCH BYTOSTÍ
Od té doby, co živé bytosti vynalezly (odlišná) pohlaví, rodíce se, přicházejí na svět jen jakožto jedna polovina jejich bytosti. Ta se potom snaží nalézt svou "druhou půlku", svou "drahou polovičku" a není spokojená, dokud ji nenajde a nespojí se s ní a nesplyne s ní v jeden celek. Pouze hermafrodit a misantrop může o sobě plným právem prohlásit, že je celistvou bytostí. Misantrop si ve všem vystačí sám. Že se nerozmnožuje? To nevadí. Jeho druh přesto nezanikne. Misantropové nevznikají z misantropů, ale rodí se stále znovu a znovu v každé době a za každých podmínek z úhlavního svého nepřítele. V tom je veškerý humor přírody, projevující se v "zákonu schválnosti". Je to ten největší zázrak stvoření, vrchol evoluce, špička vývojové pyramidy, nejsilnější článek řetězce živých bytostí! Misantrop je ze všech živočišných druhů ten nejodolnější. Lidé jej nemohou vyhladit jako jiná zvířata, protože vyrůstá z lidí samých. Proti misantropovi není žádná obrana. Objeví se znenadání všude, kde ho nikdo nečeká, a udeří. Nelze určit, vypočítat nebo odhadnout, kdy a kde se zjeví v celé své majestátnosti a bude kralovat nad lidmi. Nepotřebuje mít poddané, nepotřebuje mít žezlo a trůn a korunu. Stačí mu prostě být, aby byl pánem světa. Je nezničitelný. A jako krtek, jenž v hodině své smrti vylézá na povrch, tak lidstvo v dobách svých velkých skonů vyroní vždy nejčistší ze svých slz, nejkrvavější krůpěj znoje, nejcelistvější živou bytost - misantropa.
O MIMOZEMSKÉ INTELIGENCI
Je možné, že tady byli, je možné, že tady jsou. Oni. Ale budou zde? Oficiální věda je skeptická, "pavěda" je naopak věřící. "Ufouni" jsou populární. To vzbuzuje mou nedůvěru. Je inteligentní život výsadou jedné kuličky v nekonečném vesmíru? Já říkám: nevěřím! Nevěřím, že se ve vesmíru vyskytuje nějaký jev ojediněle. Je mnoho komet, mnoho sluncí, mnoho planet, mnoho života ve vesmíru. Mnoho inteligentního života. Vědci vysílají rádiové signály. Domnívají se, že jestliže "tam někde" jsou technické bytosti na lidské úrovni, určitě vynalezly také dorozumívání rádiovými vlnami. Že se dosud nikdo neozval a neodpověděl na pozemské výzvy, nebo sám nevysílá podobné vzkazy, to ještě nic neznamená: ani to ne, že mimozemšťané s pozemšťany nechtějí komunikovat. Jestli tady byli, pak jsou to oni, kdo je zodpovědný za zvrácený vývoj lidstva. Nesli by vinu za poskytnutí návodu nebo příkladu tehdy primitivnímu lidstvu. Měli by odpovědnost, jako každý, kdo dá dítěti do ruky sirky ve stodole a jde pryč. Lidstvo dnes vypadá, jako kdyby ke své technice přišlo jako slepý k houslím. Ale i slepec se může naučit hrát na hudební nástroj. Avšak lidstvo se nemůže naučit správně ovládat techniku, k níž se nedopracovalo přirozeným vývinem a s níž morálně nevyrostlo. Zde by ležela možná odpověď na vtírající se poslední dobou otázku, proč lidstvo tak tragicky nerozumí přírodě, Zemi - samo sobě. Možná, že jejich mimozemští učitelé se nyní nechtějí znát ke svým repetentům. Možná, že už nemají tak lidumilné úmysly. Možná, že tu kdysi probíhaly kolonizátorské hvězdné války. Možná, že posádka vesmírné lodi "Eden" svedla boj o teritorium s posádkou vesmírné lodi "Světlonoš". Možná Zemi navštívilo několik ras mimozemšťanů. Možná k nám létají dál tajně na svých zázračných létajících strojích, neviditelných pozemskými radary a monitorující pozemský rozvoj. Možná to s námi nemyslí dobře a unášejí nás, dělají na nás tajné či zjevné pokusy. Možná se lidí bojí. Možná mají zábavu z lidí, kteří nevidí nebo nemají odvahu vidět jasné důkazy o jejich historických i současných návštěvách. Ale možná, že je "to" všechno úplně jinak. Možná jsou za zástěrkou "UFO" tajné vojenské projekty, vtipálkové v obilných lánech, výjimečné zemské síly, puštěné ze řetězu normálnosti, ojedinělé a nikdy neopakovatelné jevy. Možná mají všechny záhady prosťoučké vysvětlení. Možná jsou všichni "ufologové" blázni a ti, kdož jim odpovídají, jsou možná blázni ještě větší. Nenávidím lidi. Je jedno, zda to jsou pozemšťané nebo mimozemšťané. Určitě si jsou podobní jako vejce vejci, jako kašpar se šaškem, jako hovno s trusem. Co je mi po nich? Pro náš misantropický druh jsou vhodní jen jako hnojivo, jako živné podhoubí pro nás, muchomůrky červené. Jsme jedovaté, nejsme k jídlu, nekrmíme nikoho a když, tak jenom jednou - ale jsme okrasou každého lesa, každé planety. Jsme věční jako život. A jsme všude rozeseti po vesmíru. Dejte nám jen vhodné životní podmínky a my vypučíme. Chápete tu dobrou zprávu? Také mimo Zemi existují - misantropové!
O PODSTATĚ ŽIVOTA
Život není zázračný, není dán zázrakem zrození, ani zázrakem stvoření. Všechno ukazuje na to, že život je všudepřítomný. Někdy skrytý a odpočívající, jindy tepající a vystřelující, ale vždy je tady a všude - jak by ještě mohl být zázračný! Ne, "zázrak" není vhodné pojmenování. Zázrak je cosi ojedinělého a nepochopitelného a nevysvětlitelného. Ale my dovedeme život pochopit a vysvětlit. Kdo to dokáže? Ne ten, kdo živoří. Ne milenec života. Musíte si proklestit cestu k poznání trním běd i slastí, vývěvou nenávisti i hustilkou lásky. Koho "zázrak života" vždy znovu udivuje? Není to snad ten, kdo zná život nejméně? Co je to vlastně "život"? Vždyť je to jen chemická reakce! A ne jen život tazvaně "primitivní"! Ach, kdybyste jen tušili, jak malý rozdíl je mezi životem "primitivním" a "inteligentním"! Jen chemické procesy! Všechno: i inteligence, i rozum, i velké city jako láska a nenávist! Všechno jen chemie, rozepsatelná do buňkovitých vzorců! Nic neukazuje na to, že je tomu jinak! Snižuji život? Ne. Plivu na něj? Ne, ne! Já plivu pod něj, aby povyrostl! Ale k čemu tato vojna a mír v našich úzkostných dušičkách! Jen chemismus v našem vypětí života! Život nelze ponížit, povýšit, poplivat, zničit. Život je věčný a v podstatě neživý. Nelze jej zcela zabít, protože v podstatě nežije. "Nežije" jako zázračné "něco" v nás. Jsme jím my sami. My sami jsme život!
O PRAVDIVOSTI MLČENÍ
Příroda je pravdivá, jen když mlčí. Ticho lesa, neslyšné našlapování zvěře, ztichlost osamělého mudrce, nezvučný pád opeřencova pápěří. Kdo by to svedl popsat tak, aby se jeho líčení neomylně nemýlilo? Pravdivé je to tak, jak to je: nezachytitelné žádným přístrojem ani nástrojem. Nejméně pak lidskou řečí! Okomentuj to - a zkreslils to! Přidej přírodě svůj lidský soud - a znásilněna jest! Člověče, dokud jsi nepromluvil, byl jsi pravdivý jako příroda. U lidí však jsou prolhaní i němí. Všichni lidé lžou. Hrůza: i zvířata lžou! Jak dokáže lhát ta němá tvář, i když mlčí jako ryba! Zvířata lžou gesty, zvuky jejich hlasových projevů dovedou oklamat. Ale lež není zlá. Zlo přilepili na lež hlupáci, kteří se dají snadno napálit. Hra na pravdu a lež je právě jen hrou - bujarou, dovádivou, nevinnou, přirozenou hrou. That is not the Question! Tady jde o to, že zvířata se nemýlí v hodnocení přírody. Tím, že ji neohodnocují jako dobrou nebo jako zlou; jako hezkou nebo jako škaredou; jako cennou nebo jako bezcennou. Zvířata přírodou prostě žijí, a tím jsou pravdivá, zatímco lidé přírodou nežijí, žijí stranou a když se jí pokoušejí přijít na kloub, zákonitě se dopouštějí omylů. Chceš poznat přírodu, chceš proniknout její ledví? Nuže, pak se zcela jistě nedopustíš omylu, budeš-li tiše pozorovat, nikoli komentovat.
O ÚLOHÁCH MUŽŮ A ŽEN
Kdyby měli muži rodit, lidstvo by vymřelo. Muži by radši nerodili, než by podstupovali porodní bolesti. To je pravda. Ale stejně tak je pravda, že by lidstvo nezvítězilo nad zvířecími nepřáteli, národy nad svými utlačovateli a nájezdníky, a nedobylo by si životní prostor, kdyby měly ženy bojovat, válčit a dobývat území. Pravdou je však také to, že kdyby muži museli rodit, jako musejí rodit ženy, měli by vyšší práh bolesti. Kdyby se ženy musely postavit na místo mužů k zápasu se šelmami a s divokými kočovníky, byly by také ony vyzbrojeny lépe odvahou, bojovností a chrabrostí. Ženy jsou odolnější vůči bolesti a nejsou spokojené, dokud si neprotrpí svoje porodní bolesti - jsou masochistické. Muži jsou stateční jinak: v boji - jsou sadističtí. Jiné úlohy mají ženy, jiné muži. Je naprosto zbytečné, předhazují-li si obě pohlaví jako výčitku či výsměch svou roli při přežívání lidského druhu. Je to zbytečné a neprospěšné, ale pro misantropa je to příznivé znamení. Kdyby totiž do budoucna mělo toto osočování mezi pohlavími lidské rasy pokračovat, mohlo by to lidstvo značně oslabit. Ženy by již nemusely tak zatvrzele trvat na tom, aby se "obětovaly" pro budoucnost lidského rodu, a muži by mohli změknout tak, že by se mohli objevit na přírodní scéně nějací predátoři, kteří by lidstvo vyhladili. Kromě toho soudím, že lidstvo by mělo být zničeno.
O MISANTROPOVI
Co chce misantrop? Chce zničit lidstvo. Nehledá lepšího člověka. Nehledá s lucernou člověka jako Ezop za bílého dne. Nehledá ani jiného misantropa. Pospolnému člověku by toto nespolčování stejných přátel proti stejnému společnému nepříteli připadalo neekonomické. Je však třeba si uvědomit, že nás je málo. Přímý frontální útok není pro nás možný. Musíme škodit lidem jako partyzáni, jako zlí šamani, ďábelští čarodějové, kouzelníci voodoo, žongléři s urážkami, vrhači plivanců a nenávistných pohledů majících moc zabíjet, jako nenávistní štváči a rozeštvávači, jimž pohled na lidské štěstí a prosperitu rve na kusy duši a způsobuje mučivou bolest. Člověče, pamatuj, že misantrop není člověk a nebude tě šetřit, až přijde tvůj čas. Jsi jen člověk. Nic víc. Co zmůžeš proti soustředěné zášti misantropově? Misantrop nepřišel na Zem, aby přinášel mír lidem. Příroda nám přikazuje lidem škodit a v nelásce je mít - kdekoliv je lidská bytost, tam je i příležitost pro zlý skutek. Po tom touží misantrop zcela přirozeně - působit lidem škodu, zlo mýtit zlem, na hrubý pytel hrubou záplatu přišívat. Tak tomu chce Země. Děj se vůle Země! I lidem přikazuje příroda sebezničení. Ach, kdy už budou konečně lidé poslouchat přírodu? Kdyby lidé konali, co je jim přirozené, kdyby poslouchali hlas přírody ve svých myslích, vyvraždili by se navzájem. Před nelítostnou tváří přírody, jež odkrývá každou šalbu, lidé sami pokorně uznávají, jakým špatným a nešťastným semenem jsou v základu. Příroda nenašla ani deset spravedlivých a trouby posledního soudu se již rozezvučely. Ani svatá trojice, ani sedm statečných nespasí, co je v jádru nehodné, nepolepšitelné, nedokonalé. Naštěstí nelze neodbytnému puzení přírody odolávat věčně. A zničí-li člověk přírodu, pak tím zničí ve druhém sledu zase jenom sebe. Zničení lidstva je osudově nevyhnutelné. Nikdy se lidstvo nevyváže ze závislosti na hmotě. Dokázalo-li by to někdy, vyvázalo by se zároveň i z bytí. Není volby pro lidstvo; lidský rod nemá svobodnou vůli. Země odmítla nosit lidský mokvající vřed, svoji největší hanbu, svého nejnebezpečnějšího parazita. Ano, existuje-li ďábel, pak je jím člověk rodu Hovno Sapiens. Hovno rozumné! Je hrozné, brání-li se hovno zetlít a hromadí se nikým a ničím neuklízeno! Toť člověk! Je-li lidstvo přirozené, vyhladí se samo; není-li přirozené, vyhladí se také. Vždyť co je to "lidský život"? Není to nic jiného než cesta ke smrti, k vymření celého druhu. Už chápeme tu nenávist lidí k přírodě. Lidé, nebraňte se tomu, co je nutné a co vám působí utrpení! Misantrop je další stadium vývoje. Jako po opici přišel člověk, tak po člověku přijde misantrop. S jediným rozdílem: Opice žijí dál, ale člověk bude zničen. Po něm přijde misantrop - odolný, nezdolný, vytrvalý, tvrdý, necitelný, mající srdce z chladného kovu! Skoncuje s trápením člověka rychle a bezbolestně. Svítá na lepší časy. Člověk již nepatří budoucnosti. Dělá nám nesmírnou radost, jak vyhnívá jeho kořen zaživa, jak předpokládá ještě, ale jak již nerozhoduje. Svítá na lepší časy. Člověče, nepodceňuj sílu nenávisti, vzdej to, nic se ti "nestane"!
O DŮSTOJNOSTI NAHOTY
Existuje v přírodě určitý druh hrdosti. Je to hrdost na vlastní tělo, již v sobě nosí všechna zvířata. Dokonalé zvíře nesnese a uráží je, snižuje jeho hodnotu, má-li nosit oděv. Dokonalé zvíře, na rozdíl od zvířete nedokonalého, a vy již víte, že tím myslím člověka, vyžaduje jistou důstojnost nahoty.
O ŠPATNOSTI VE MNĚ
Co je na mně ještě špatného, má jediné jméno: je to lidskost. Příliš toužím po dokonalosti; po dokonalosti jednoduchého způsobu života divokého zvířete. Nedokážu a ani se nechci přizpůsobit lidskému světu, jenž je tolik cizí mé divoké povaze, kde mají místo všechny ty děsivé anarchické, nezvládnutelné pudy, jako je živelné puzení ke svobodě, mnohdy jdoucí až za hranice přežití. Co je na mně ještě špatného má prostě jediné jméno: lidskost.
O BOHU A O BOZÍCH
Nevěřím na žádného jediného židokřesťanského Boha, na žádné takové a podobné nesmysly vytvořené, vybájené chorou lidskou myslí, která je pomatená až ke lži, přičemž je úplně lhostejné, jestli to není třeba naopak: tedy prolhaná až k pomatenosti. Ale věřím, že je mnoho bohů. Ostatně, kdybych popíral jejich existenci, nepopíral bych zároveň také sám sebe? - Pohané byli ve své polozvířeckosti ještě tak ze všech lidí nejblíž skutečnosti. I když být člověkem znamená nemít nic společného se skutečností, s přirozeností, znamená to být ne Homo Sapiens - člověk rozumný, ale spíš Homo Devotus nebo Animal Devotus čili "zvíře uctívající". - Člověk, jenž nic neuctívá, ba jenž ani nemá představu o pojmu "uctívání", a když, tak leda z doslechu, z něhož jej brní uši, nuže takový tvor je vyřazen z celočlověčenské mafie. - Bozi, kam se podíváš, nenacházíš-li se zrovna o ramadánu v Mekce. A máme-li se shodnout na jednotlivých atributech božství, pak jsou to jistě tyto vlastnosti: suverenita, všemocnost a vševědoucnost, jakož i vzor zdraví, krásy, síly a nezkažené životní moudrosti. Ó ano, zvířata a rostliny jsou těmi nesčetnými bohy, obývajícími a proteplujícími náš božský svět, kteří ukazují blouznivcům a svým mladším bratříčkům s přerostlými zkaženými mozky, jak se má žít, jak se má život vychutnávat. Je to zvláštní, je to přímo panoptikální, ale antropomorfní nebeský Bůh vždy dovedl nejlépe předvádět jen, jak se hloupě umírá. A pokud už je řeč o smrti, tak zvířata a rostliny umírají vznešeně, jak se na bohy patří: v zápase nebo v ústraní, s rozvahou a uvážlivě nebo za řádění živlů. Je cosi neskonale uklidňujícího a vzrušujícího při pohledu na tyto bytosti. Avšak nesmrtelnost boží je překonaná pověra. I Jehova i Alláh i "Otec nejvyšší" jsou smrtelní - i oni zmírají na nedostatek víry v ně. Přiznávám - jsou i vzkřísitelní... - Nepravého Boha vám podstrčili! Praví bohové jsou božštější. Jsou suverénní: oni skutečně vládnou našemu světu, ne nějaký "úd Boží", jenž je nucen k té nejodpornější, nejnebožštější potupě - k práci, k mizerné práci! Jen si vemte, jak dlouho musí "boží hovádko" - člověk - pracovat, aby s bídou mohl jakž takž živořit ve tmě a zimě, ve spořílkovství a v otroctví zrůdě, jménem "civilizace"! Zvířata si naproti tomu jen božsky hrají - a že si umějí hrát! - Dokážou všechno, co potřebují, však toho příliš nepotřebují. Čím víc je kdo dokonalejší, tím méně má potřeb, především méně potřeby pracovat. Podívejte se na zvířata, podívejte se na rostliny, vy zaslepení hlupáci, odvracející se od tváře Země ke ksichtu "Všemohoucího pána na nebesích": najdou si vždy dost potravy a ještě mohou plýtvat. A lidé? - Jen ubozí šetřílkové! - A dále: Naši bozi vědí všechno, co vědět potřebují. Co potřebuje znát "Vševědoucí Bůh"? Kdo, s kým a za kolik, každou titěrnou, nechutnou maličkost ze soukromí svých poskoků. To jsou mi božské zájmy! Starat se o takové bezvýznamné věci, o takovou sprostou verbež! Jako by záleželo na tom, kdo s kým spí nebo kdo koho zavraždil! Mávnutí motýlích křídel řídí osud světa víc, než plytké lidské třesky-plesky!
O LÁSCE
Je čas, abych dostál své pověsti misantropa a zaútočil na poslední baštu lidství, na tuto zatím nedobytnou, odolávající a nezmarnou pýchu člověka s velkým, opravdu velkým Č! - Řeč je o lásce. Och ano, o lásce, o tomto věčně opěvovaném citu, jejž nesmí nikdo zpochybňovat, urážet a vyvracet, aniž by si nevysloužil označení "lidská zrůda". Vždyť láska má prý být ta pravá esence z divotvorného hrnce přírody či dokonce od samého Boha, která má údajně odlišovat člověka od zvířete! A teď nastojte: jaký nesmysl, jaká domýšlivost, jaká nekonečná hloupost! Jaká urážka, jaká rána tupou lidskou dýkou do našich upřímných srdcí! Co všechno jsme již v dějinách museli vyslechnout, my, zvířata! Že prý nemáme duši; že prý postrádáme jakoukoli inteligenci (a kdo, podle vás tedy vymyslil instinkty?); že prý necítíme bolest; že prý nemluvíme a nepromlouváme! A teď prý neznáme ani lásku! - Ale my milujeme! A nemůžeme za to, že to děláme jinak a líp než lidi! Nemůžeme za to, že milujeme jako svobodná stvoření, a ne jako závislí slaboši! Nemůžeme za to, že se lidem nehodíme do krámu; že nezapadáme do jejich zvráceného obrazu světa, do jejich převráceného sebestředného vnímání světa jako místa, bohy určeného k lidskému užitku a bezmyšlenkovitému konzumu. Proto nás chtějí vyhubit; zaplašit jako zlý sen, jako nepříjemnou vzpomínku a připomínku jejich vlastní zvířecí minulosti! Přitom je to právě naopak: neboť všechno nasvědčuje tomu, že jen a jen člověk je na naší Zemi nevítaným vetřelcem, jehož je potřeba mýtit všude, kde se objeví. Mýtit člověka místo lesů! Každý, kdo neschvaluje vraždu člověka, stává se ode dneška mým nepřítelem! Není mým přítelem ten, kdo při pohledu na partu dřevorubců při práci necítí potřebu vzít samopal a všechny je bez milosti pokosit jedinou oslavnou salvou! - Cit pro rodinu, vřelý vztah k manželství je z biologického hlediska svého druhu jistá nedostatečnost. Zvířata se spáří a pak jde každé dál svou cestou. V ideálním stavu a v ideálních podmínkách není nutné, aby dva nebo více zástupců jednoho druhu zůstávali v jakémsi svazku. Pouze jistá nedostatečnost v biologickém vybavení - tedy ani ne tak v citové vybavenosti - nebo nedostatečnost životního prostředí nutí živočichy k partnerským vztahům. Ptáci vytvářejí páry, protože je nezbytné střídat se při sezení na vejcích a při shánění potravy pro mláďata, když nemají možnost donosit zárodky nového života ve svých tělech a posléze kojit mateřským mlékem, jako je tomu u savců. Polární lišky zase vytvářejí pár kvůli nedostatku potravy v málo rozmanitém biotopu. A také jen kvůli výživě mláďat, a ne proto, že samec a samice "nemohou bez sebe žít", neboť "samota je zlá" a poněvadž "není dobře člověku samotnému", nebo proto, že "se naši mladí mají rádi". Jest ovšem docela možné, že by nějaký chytrák mohl považovat lásku za sublimovaný cit, jenž vede ke starostem o ono dobro nového pokolení. Ale když se podíváte, jak se lidské věci mají, zjistíte, že o lásce hovoří i sešlí starci, teplouši a beznadějní impotenti, u nichž nemůže jít o žádnou sublimaci, vzhledem k jejich neúčasti na reprodukci - ledaže bychom zde měli co do činění s nějakým záhadným setrvačníkovým mechanismem uvnitř zkažené lidské mysli. Na řadu však přichází jiné vysvětlení: totiž takové, že "láska", jak jí rozumějí lidé, je záchranný kruh slabochů, kteří zůstali celý život zlobivými dětmi, odmítajícími dospět. Vždyť nezřídka se manželé mezi sebou oslovují "mámo" a "táto". To nemá nic společného s jejich rodičovskou rolí. To je podle mne volání bojácných dětí, které mají děti, a je úplně jedno, jestli se ty děti drží máminy sukně, nebo jestli se drží něčeho pod tou sukní. Ne, dnešní ženy, tak sebejisté a emancipované, by mohly být natolik silné a samostatné, že by mohly vychovávat svoje děti bez otce a bez státních příspěvků, jen kdyby chtěly! Ale na to jsou zřejmě příliš vyčurané a líné. To by byl snad účel evoluce, není-liž pravda? Ale je to bezpochyby lenost a nepopiratelné charakterové vady, co žene lidi do chomoutů a pod čepce, nikoli obyčejná starost zvířete o přežití své rasy. A napadá mi jeden paradox: Snad bych se i Já mohl oženit. Ale jen se ženou, která se za žádnou cenu nemíní vdávat. - K manželství je nejlépe ustrojen takový debil, jenž je sám sobě protivný, a tak chce na sebe zapomenout, a jenž je líný a pohodlný, a proto chce vést nadosmrti nudný usedlý život. To není nic pro vznešeného sobce, tuláka a dobrodruha, jako jsem Já. - Láska zvířat je čistý cit, žádný "špinavý zvířecí akt", žádná "prasárna". Tak to platilo od prvopočátku Života na této planetě. Platilo to za věc důstojnou a důležitou a nikdo to nepomlouval a nezesměšňoval. Tak to bylo odjakživa. Potom se, bohužel, zjevil člověk... Víte, povím vám teď cosi, na co mohu přísahat: Člověk vymyslel hodně věcí a idejí. Všechno, co neokopíroval od přírody, nestálo za nic. Pozemský život má svoje zvyklosti, jež fungují miliony let, a nikdo nevymyslel nic lepšího - řečeno slovy našich demokratů. Člověk má své instituce a zákony, jež nefungují ani jedno volební období. - V lásce zvířat není jediný stín, jediný černý mrak pochybností, žádné tajné pohrdání tím druhým. Zvířata se milují cele už jen pro tu slast, již si navzájem dávají bez nároku na odměnu, a jako umělci, kteří tvoří, byť na pár prchavých okamžiků. Tím jsou lepší, neznajíce věcí podmíněných. Láska je u nich sex, a sex je u nich láska - nic víc a nic míň. Absolutní oddání a absolutní svoboda. Přirozený běh věcí a nic mimo to. Žádná podmínka a žádný zákon. Jen čistý cit. Čistá vášeň. Opravdová láska. Zvířecí láska. A Já jsem jediný svého druhu, jsem trosečník na ostrůvku zvířat uprostřed lidského oceánu.
O UMÍRÁNÍ
Deset minut před tím zemětřesením celá příroda ztichla: Psi přestali štěkat, slepice kdákat, kohouti kokrhat. Jenom lidé neztichli. Ti snad nikdy neztichnou. A když přece nějaký člověk ztichne navždy, ostatní za něj začnou řvát dvakrát tolik. Ach ne, tolik hluku, co se kolikrát nadělá kolem jediného lidského hajzla, jenž už sám nikdy žádný rámus neudělá! Kdybychom měli dělat takový povyk nad každou zemřelou či brutálně zavražděnou živou bytostí, byl by z toho tak ohlušující kravál, že by musel veškerý život na Zemi zaniknout. Ano, příroda bouří, rodí-li se nebo umírá-li génius. A obojí z toho se děje jen jednou za život. To takoví, jako jsem Já, ještě snesou. Mít přírodu za kmotru a sudičku a svědkyni našich dvou hraničních životních událostí je nám ctí nejčestnější. Ale mezi lidmi, tam vyžadujeme jiný přístup. Tam vyžadujeme soukromí. A když už nelze vrátit mnohdy potupné okolnosti našeho narození - myslím tím přítomnost všelijakých doktorů, knězů, úředníků a podobné verbeže - pak tedy alespoň důstojně zemřít. Dojít z posledních sil do toho nejnepřístupnějšího koutku lesa a tam si v klidu lehnout pod stromy a tiše zemřít.
O ZHÝČKANOSTI LIDÍ
Zhýčkanost a rozmazlenost lidí jde tak daleko, že za chvíli budou lékaři asistovat nejen u porodů, ale i u každodenního obyčejného sraní a mrdání!
O MISOGYNOVI
Každý misantrop, jenž není zároveň také misogynem, je falešným nepřítelem lidstva. Každá žena má totiž mezi nohama malou Pandořinu skříňku. A z ní vychází na svět veškeré zlo - člověk... Kdybych měl namalovat lidstvo jako ženu nebo jako muže, vybral bych si ženu. Zatímco muž přistupuje k páření z hlediska sobeckého ukojení, což je víceméně jen takový neškodný zlozvyk, žena se podvoluje celé té reprodukční akrobacii jako sociální inženýr, jako politický plánovač: ne bez postranních úmyslů a přitom ještě tak hloupě mechanicky jako nějaká jedem na krysy přiotrávená samička švába. Zatímco muži... "Kdyby měli muži rodit, lidstvo by dávno vyhynulo." Velká pravda, naznačující, že muži nejsou zdaleka tak ochotni snášet bolest. Dokonce by se dalo říct, že jedna tu cosi hromadí, a druhý aby to po ní vyselektoval a uklidil. - I když to tak zvenčí nevypadá, ženy jsou mnohem hrubší a tupější než muži - alespoň co se vnímání vlastní bolesti týče. Ženu můžete týrat a mučit od rána do večera a druhý den zas a zas, - necítí nic. Můžete ji řezat hlava nehlava a opět necítí nic. Ba právě naopak. Spíš je za to ještě vděčná a prohlašuje se vší svou vážností a hlubokostí právě zjitřeného citu: "Konečně ses vyjádřil, miláčku, já už jsem si začínala myslet, že mě přestáváš mít rád..." - A snad z ní tím mluví celá věkovitá zkušenost všech žen, jež si chtějí udržet svého samce. Neboť právě takové ženy, a ne jinaké, muži milují ze všeho nejvíc. Ke své škodě ovšem, ne však nepochopitelně. Nevědí, hlupáci, nic o tom, že si tím přivazují na krk jen jakousi umělou ženu-pannu z masa, kostí a především tuku, nakynutou buchtu, která je ničím neinspiruje, ničím nefascinuje, k ničemu nestimuluje, nýbrž jen popuzuje svou hloupostí, dotěrností a nesamostatností.
O HOUBAŘENÍ
Sbírání hub by mělo být omezeno stejně, jako například rybolov nebo lov divoké zvěře. Nejlepší by bylo ovšem obojí úplně zakázat. Je známo, že houby tvoří jednak důležitou součást lesa, jako činitel, který přispívá ke kvalitě lesní půdy, a za druhé, jako okrasa lesa. Příroda je moudrá: vytvořila některé houby, jež nejsou pro člověka jedlé, kdežto například pro králíky jedlé jsou. To v podstatě znamená, že některé houby jsou tak chytré, že si vytvořily jed ve svých pohlavních orgánech (v tom, co je z hub viditelné na povrchu země, neboť větší část hub je skryta pod zemí). Přesto je to málo. Tudíž zájemcům o sběr hub by měly být vystavovány povolenky, které by určovaly, kdy a jaké houby mohou sbírat a v jakém množství. Ale i to je přílišné rozmazlování lidí. Nehledě k tomu, že člověk nemá v lese co pohledávat. Protože, jak tvrdí Strindberg, kde je člověk, tam je i zkáza a ničení. Sbírání hub je tedy špatné. Ale je také známo, zvláště po "Černobylu", že houby mají schopnost stahovat do sebe všechny radioaktivní látky a těžké kovy z okolí. Takže pojídá-li člověk houby, stěhují se tyto látky a kovy zase do těla toho, kdo je vypustil, aby škodily. To je dobré. Neboť vše, co škodí člověku, to prospívá přírodě. Houbaření je tedy možná z hlediska "trvale udržitelného rozvoje" jedinou vyváženou činností člověka. Ale stejně: my ne-lidé, my vyšší tvorové, my rozumné bytosti se zvířecí duší, my misantropové a poustevníci z lesních skrýší - my stejně smýšlíme jinak, není-liž pravda? No nezabili byste ty houbaře?
O POLITICÍCH
Všechny politiky zabít. Šťastná to doba, která si uvědomí, že nejškodlivější druh nejškodlivějšího tvora na Zemi je politik. Hned, jakmile by malý klouček projevil přání stát se politikem, aby mohl lidem, zvířatům a přírodě přinést zákon a pořádek, měl by být okamžitě zlikvidován u řezníka a jeho zkažené maso by mělo být předhozeno psům. To myslím doslova a smrtelně vážně a ani tentokrát to není nadsázka. Politik je největší parazit. Zabít každého, kdo by vyřkl "No comment." Ubít, ukamenovat každého, kdo by řekl: "Zvolte mne a já vás zbavím vašich problémů." - "Ale my žádné problémy nemáme," zní v odpověď. A on na to: "Vždyť jste mne ještě nezvolili." - Zní to jako vtip, ale k smíchu to není. Ano, to je moje představa politika budoucnosti: Politik-lidový vypravěč, politik-bavič, politik-šašek, politik-smutný cirkusový klaun, kterého nakopali do prdele. Úloha politiků je mi jasná: pobavit se na jeho účet, nakopat do zadku - a zabít.
O VRAHOVI
Docela jsem fandil Kajínkovi. Nechat se zavřít, to dokáže každej blbec, ale utéct z nejpřísněji střežené věznice, to je umění. Ano, zločinec jako umělec, jako štvanec, jako cizinec v tomto světě. Teď, když byl dopaden, trochu v mých očích klesl. Asi není tak dobrej, jak jsem si myslel. Zřejmě mu chybělo trošku víc paranoie. Já na jeho místě bych změnil podobu: brýle, vousy, vlasy; změnil bych přátele - ani jeden kontakt s někým, koho znám nebo koho jsem dřív znal - nikdy by mě nedostali! Avšak mé rozhodnutí stát se vrahem trvá. Už žádná mírová hesla, už žádné květiny v hlavních ostře nabitých zbraní, už žádné trpělivé snášení ran! Může to trvat deset, dvacet, sto let. Mám dost času. Ale jednoho krásného letního dne, až nebude na obloze jediný mráček a třicet stupňů ve stínu, Já vystoupím z toho stínu a vychutnám si to. Bude to chladný, do nejmenších detailů promyšlený, dokonalý zločin z rozumu, žádné afektované šílenství jednoho temného okamžiku. Bude to sváteční čin, posvícení, oslava slunce. Vyberu si jednoho jediného človíčka - a pomstím se na něm celému lidstvu. Nejprve mu vezmu svobodu, aby zažil pocit zvířete v zoo. Pak mu vezmu sebeúctu - tu směšnou lidskou pýchu, jíž předchází pád a s níž se člověk hrdě hlásí ke svému lidství, domnívaje se, že stojí na nedotknutelném vrcholu potravního řetězce. To vše pošlapu a řeknu mu proč. Tím ho připravím o iluze. Možná pochopí mé důvody, možná se bude považovat za oběť šílence. Nechci nějaký zasraný pochopení, na to už je pozdě. Chci pomstu! A pak tu zbědovanou, všemožným mučením, týráním a ponižováním, dobytku podobnou bytost, živořící ve vlastních výkalech, nemilosrdně, ale pomalu zabiju. Třeba ji nechám vykrvácet, rány pomazávaje solí, budu pít její hnusnou krev a zvracet z toho na ni. A ta bytost se na to bude muset doposledka dívat. Z jejího masa pak nadělám jitrnice a další ty odporné "dobroty", notoricky známé z jiných takových zabíjaček. Udělám si prostě jen takovou nevinnou soukromou oslavu...
O SVĚTODĚJNÝCH PODVODECH
Několik světodějných podvodů: za prvé křesťanství: Židovská lest, namířená proti všem pohanským kulturám. V člověku, v jakožto přírodním monstru, vítězstvím křesťanství převážila ona nechvalně známá humanistická protipřírodní složka nad zvířecí stránkou charakteru člověka. Před příchodem křesťana (žida) na svět byla ještě naděje. Po dobytí světa židem už zbývá jen najít způsob, jak vyhladit požidovštělou, všelidskou, promiskuitní globální vesnici. - Za druhé: vánoce. Pro nás, myslící zvířata, jen obchodnický trik, jak prodat nepotřebné harampádí a udržet světovou ekonomiku v rukách nadnárodního kapitálu. Navíc je to svátek spojený s těmi nejodpornějšími zlozvyky. Například pokrytecké vystavování lásky k bližnímu na odiv, přecpávání se, nakupování pro nakupování, hromadné vybíjení ryb, drůbeže a dalších zvířat, plenění lesů kvůli získání vánočních stromků, a to jak "legální", tak i "nelegální"... Každý, kdo si uvědomuje, že nežijeme v normálním světě, nýbrž v blázinci, si jistě doplní sám další zvrhlosti, jež se dějí na počest svátku, který brzy dobude svět jako McDonaldovy laciné vývařovny. Židokřesťanskými vánocemi byl ostatně nahrazen celkem nevinný pohanský svátek zimního slunovratu - konec vlády temnoty. Namísto toho oslavujeme životní pouť kdejakého židovského podvodníka! - Za třetí světodějný podvod lze bezesporu označit "všeobecné hlasovací právo". Právo být zmanipulován médii, okolnostmi a vlastní hloupostí zvolit si někoho nebo nějakou politickou kliku, aby rozhodovala za vás. Kterákoliv senilní baba a spol. pak tvoří volební lůzu, která si vybere ze tří nebo čtyř názorů na to, jak vést stát, a vítěznému názoru se pak musíš podřídit (nebo by chtěli věřit, že se mu budeš podřizovat). Nikdo nehledí na to, že s tím nechceš mít nic společného, nikdo se neptá na tvůj názor. Maximálně ti řeknou, že není možné mít takový názor. Bliju z celé té volební maškarády! - Za čtvrtý světodějný podvod označuji takzvanou "sametovou revoluci", i když zde jde jen o takový malý lokální podvůdek. Celé to srocování davů a rychlé změny v politice v jedné z pár zaostalých zemí na východě Evropy. A nač všechen ten humbuk? Pánové se zhlédli v představě o sjednoceném evropském hospodářství. Kamiony křižují Evropou z jednoho konce na druhý, převážejíce jablka, ale proč, když v každé zemi rostou jabloně? Další globalizační šílenství. K smíchu: komunismus poražen židovskou ideou o multikulturní, multinárodní syfilitické grupě, skoro bych se nebál říct "o židovské promiskuitní pouliční směsi". Udělat "revoluci" jenom proto, aby mohli žrát hamburgery, to je vážně pitomost, kterou může vymyslet jen člověk...!
O DOBRÉM A ZLÉM ČLOVĚKU
Voltaire píše, že opravdu zlých lidí je na světě tak žalostně málo, že nemá smysl považovat člověka obecně za zlou bytost. Vždyť nám prý neustále nehrozí nebezpečí, že budeme zavražděni. - To je sice částečně pravda, tedy pokud nejste právě ve válce, ale Voltaire zapomíná na to, že "zlému" člověku, který nás chce vyloženě fyzicky zlikvidovat, se můžeme razantním způsobem ubránit, ale proti "dobrému" člověku neexistuje v podstatě jediná účinná zbraň. Fyzické ohrožení života se dá zvládnout jednoduchou protiakcí, ale co s rafinovaným "dobrem" nevinně se tvářící babičky? Neboť není rozdílu mezi dobrem a zlem. Vše, co pochází od člověka, není dobré ani zlé, je to zkrátka člověčina. A před člověčinou je třeba se mít na pozoru. To ví každé zvíře. Když vám člověčina nehrozí přímou fyzickou likvidací, pak vás, při troše neopatrnosti, nakonec zničí psychicky. Navíc ve Voltairových časech nevykazovala lidská populace tak obludné číslo jako dnes, kdy při pouhém projití náměstím v době předvánočního šílenství hledá našinec málem mačetu, aby si mohl proklestit cestu. -- Je jedno, páchá-li člověk zlo nebo dobro. Obojí vyjde ve výsledku nastejno. Ale o tom, že stokrát nic umořilo vola, už víme své. Na násilí odpovědět násilím není nic těžkého. Násilí je přirozená věc, kterou se nemusíme učit. Ale jak si poradit s dobrem tak, aby nás neutahalo, a zabít je nesmíš? Lidé se dokonce podivují nad tím, jak může být někdo hrubý na někoho, kdo se považuje za ohromného dobráka, který to s námi přece myslí dobře. Jak si poradit s věcí, která je čistě lidskou záležitostí? Jak si s ní poradit nelidsky, zvířecky, přirozeně, to jest po našem? Jak si s tím poradit, aniž bychom museli sehrát trapnou roli člověka? Aniž by hrozilo naše polidštění? Po pobytu mezi lidmi vždy spěcháme do ústraní, do samoty, s hudbou ve sluchátkách, jako pomůckou v obraně proti dobrému člověku. Se zlým člověkem už se vypořádám sám. Zalézt do své skrýše, kam na vás nikdo nemůže, nikomu neotvírat, nezvedat telefon, nepouštět rádio, televizi, mluvit málo a vést klidný a vyrovnaný život, věnuje se jen svým ušlechtilým zálibám. Nenechat se vtáhnout do víru světových událostí, jež jsou malicherné a zlé jako celý lidský svět tam kdesi venku mimo nás. Zlo je tam venku, nikdy není ve mně. Proto nevěnuji žádnou energii na milé družení se s lidičkami a nezabývám se jejich citečky a problémečky. A hlavně mít klíč. Klíč od všech dveří vedoucích k tobě. Kdo drží moc nad prostředkem ovládajícím přístup k sobě, ten má největší bohatství. Tento vnitřně bohatý tvor je potom svrchovaně dobrý. Je v tom další z paradoxů tohoto světa: ti, již cítí potřebu se družit, a ti, již považují svůj verbální průjem za zajímavý, neboť nechtějí nikomu upřít právo znát každičkou hloupost, která se zrodí v jejich pošetilé mysli, jsou odkázáni na mělkou společnost jim podobných idiotů, jichž je všude dost, kdežto ti, jejichž duše je hluboká jako studna a za normálních okolností by bylo pro každého potěšením s nimi setrvat v moudrém a vtipném rozhovoru, stěží nacházejí sobě rovné, neboť jich je tak málo...
O HUDBĚ, JAKOŽTO O DOKONALÉ DROZE
"Mon Dieu, quelle silence! Bože, to je ticho!" To byla poslední slova, jež vyřkl umírající Jean-Baptiste Lully, hudebník na dvoře Ludvíka XIV. Moje představa pekla: Je tam zima, a ne teplo či nesnesitelný žár od pekelných plamenů; je tam plno lidí. Přecpáno. Hlava na hlavě. Samí hříšníci a spřeženci ďábla, tj. většina lidí. Ale hlavně je tam hrobové ticho. Ani špendlíček nezazvoní po dopadu na zem; duše tam naříkají, ale jejich bolestí zkřivená ústa se otvírají naprázdno v němých výkřicích, podobny laboratorním zvířatům, jimž vivisektoři vyřízli hlasivky, aby je v jejich "vědecké práci" neobtěžoval "hluk". Nejhorším trestem by pro mne bylo toto: Sdílet nevytopenou celu s bandou otravných idiotů a nemoci poslouchat hudbu, nemoci zpívat a nemít žádné rezonující předměty, jež by vyluzovaly rytmické tóny. Nesouhlasím s Tolstým, který v Kreutzerově sonátě napsal, že hudba je strašlivá věc, působící nikoli povznášejícím, nýbrž rozdražďujícím dojmem; že hudba vždycky nutí zapomínat na sebe, na svůj skutečný stav atd. Já myslím, že hudba je nejdokonalejší droga, lepší nežli alkohol. S hudbou můžeš a musíš být nejlépe sám. Hudba je natolik abstraktní umění, že nezáleží na tom, kdo ji vytvořil a s jakými názory, za jakým účelem nebo v jakém rozpoložení. Hudba je jediná droga, která tě dostává naopak zpátky k tobě, pokud se zpátky k sobě dostat chceš. Dokonce i ten, kdo hledá v hudbě únik sám před sebou, dosáhne jistě hudbou svého. Nejlepší myšlenky mně napadají buď při poslechu hudby, anebo v přírodě, kde je přece také mnoho muzikálních zvuků: od zpěvu ptáků až po šumění deště, moře, větru a dunění a výbuchy bouří. Takový alkohol například, je bezesporu droga společenská. Po pár pivech má člověk chuť se družit, přátelit, milovat, mnoho mluvit a podobné nechutnosti, zpravidla bez výběru. Ženy se po něm zdají přitažlivější. Ale je po něm špatně od žaludku, bolí z něj hlava a ani nechutná právě nejlépe. Alkohol zabíjí a dělá z lidí trosky a pitomce. K čemuž vlastně ani ten chlast nepotřebují... Ale o hudbě jsem ještě neslyšel, že by někoho zabila. Tedy ta hudba, již si sami vybíráme. Myslím, že taková dechovka by mě dokázala pěkně potrápit... Dechovka je vůbec zajímavý fenomén. Čím je pro literaturu Bible, tím je pro hudbu dechovka – tedy čímsi, v čem se odráží všechna ta nenáviděná lidskost; je to tresť lidství v té nanejvýš odporné formě. A jak to vypadá na místech, kde se hraje "od podlahy" tento lidský výkal? Nejprve se všichni ožerou, zapějí ve výstavní pospolitosti něco perverzního o myslivečcích a o vdávání a nakonec se chlapi porvou o ženské. A všichni tam vypadají stejně. Stejné oblečení, stejné účesy, stejné fašizoidní názory. Všechno podle stejného uniformního vzoru. Takový nedostatek osobitosti v tak velkém měřítku našince téměř ohromuje, avšak svědčí o mnohém. Nechápu celé ty moderní generace revolucionářů, od beatniků přes hipíky až po punky, jejichž jediným cílem bylo se zpít, zkouřit a zfetovat za zvuků sice mnohdy geniální hudby, činíce se tak ovšem nepoužitelnými pro establishment, ale také sami pro sebe a pro své ideály. Nebylo by spíš lepší odvrhnout všechny ty škodlivé chemické drogy, jež jim beztak lišácky podsunuje sám systém, a vystřízlivět, začít třeba posilovat a pěstovat bojová umění, aby už nikdo, ani policajti, ani skinheadi, ani obyčejní lidé nemohli na tebe beztrestně vztáhnout ruku? Mimochodem, ti opruzové holohlaví mají přece jenom určitou výhodu: Útočí totiž na často zfetované cíle-oběti. Oni sami jsou přitom také často opilí a opilec je špatný rváč, protože má pomalejší reflexy a reakce a ochablejší svaly než střízlivý, vycvičený, ukázněný a odhodlaný protivník – to je třeba si uvědomit. A ještě dovětek k mému malému Umění války: Kdo zaútočí první, má na své straně moment překvapení, a člověk, jakožto od přírody podlá a zbabělá bytost, má pak silné nutkání utéct. Adolf Hitler, jenž se proslavil svým jemným citem pro oceňování hodnoty člověka, též často říkával, že nejlepší obrana je útok... — Alkohol prý dělá z člověka zvíře. To je exemplární příklad nepochopení pojmu "zvíře". Spíš je to přesně naopak: Alkohol dělá ze zvířete člověka. Alkohol dělá z lidí ještě větší debily, ještě větší lidi. Střízlivý člověk, který se něčeho nebo někoho bojí, je jakžtakž snesitelný, ale opilý člověk ztrácí veškeré zábrany. Nestává se zvířetem, čili mně podobným tvorem, který běhá a dýchá tam někde venku v lese, ale stává se větším ne zvířetem, nýbrž větším člověkem, to znamená větším hajzlem. Chlast jen násobí jeho vrozenou perfidnost. Ze mne dělá alkohol naopak člověka, zatímco hudba mne zušlechťuje, vrací mě k sobě, ke zvířeti. Hudba mě naplňuje těmi nejvznešenějšími pocity. Jitří mou duševní energii a je sytičem mé nadlidské inteligence. Po alkoholu nefunguje nic životně důležitého. Ani žaludek, ani mozek – dokonce ani penis. Alkohol vymývá mozek – člověk pak po něm už jen čumí do blba jako idiot. Takže vřele doporučuji každému Člověku všechno to nepřeberné množství lihovin! A stát? Ten si je toho dobře vědom. Proto spíš zakáže hudbu než chlast. Že ne? – Ale ano! Všimněte si, že mnohé věci, které na tomto světě za něco stojí, nejsou povoleny, jsou v nevýhodě, v menšině nebo mají potíže. Spíš seženete flašku rumu než album kvalitní hudby. A laciněji! Pivo čepují v každé zaplivané putyce, ale pro hudbu, která by nebyla jen výplodem zlatokopeckých hitmakerů, ale opravdovým uměním, pro takovou hudbu aby se našinec ponořil až do undergroundu. Nenávist k hudbě je svého druhu nejhorším postižením. Ovšem lítost nebo soucit s nositeli těchto negativních emocí, s těmito duševními mrzáky par excellence, mít nemůžeme a nesmíme. Hudba je totiž tím nejpřirozenějším uměním, na němž v podstatě není pranic umělého, protipřírodního. Tato etymologická nesrovnalost (umění = cosi umělého) pouze obviňuje lidskou řeč a jejího tvůrce ze lži. Ano, Člověk je Král všech Lží. To je základní premisa vznešeného mrzoutství a také základ každého empirického poznání. — "Jak to víš, jak to víš!" — Jak to vím? — "Ale jak jste, pane, uhodl, že se uprchlíci vydali tímto směrem, a ne oním, kam nás navedl ten Člověk?" zeptal se mladý gorilí policista staršího a zkušenějšího v jedné sekvenci filmu Planeta Opic. "To je snadné," odvětil velitel, "Člověk vždycky lže." — Muzika je královnou všech múz, královnou umění. Ani příroda, ani vesmír nedovedou být úplně zticha. A tak hudbu nenávidí ponejvíce právě ti, kteří hudbě nerozumějí a děsí se jí, jako nerozumějí přírodě a jako se děsí přírody, poněvadž jsou nevydaření a prolhaní a daří se jim tím více, dokud potlačují svou i cizí přirozenost. Kdyby se tady dostali k moci určití náboženští fanatici, a hlavně fanatičky, jež osobně, bohužel, znám, tak by to tady brzo vypadalo jako v Afghánistánu za vlády Talibanu a jeho náboženské policie. Ano, jistě, existuje cosi jako "církevní hudba", ale každé malé dítě, i Bart Simpson, přece ví, že nejlepší muzika pochází od Satana...
O TOM, PROČ JSEM SAMOTÁŘEM
Proč jsem samotářem a starým mládencem z přesvědčení? — Většina lidí má tak nechutné zlozvyky a tak odporné názory, že je lepší být sám. Nejenom proto, že je samota-svoboda prostě krásná, ale hlavně proto, že každý člověk je se svými malými city a malichernými a sobeckými problémy obtížný jako hmyz. To všechno, a ještě mnohem víc, způsobuje to, že se každá vznešená povaha necítí dobře, je-li nablízku nějaký člověk – poněvadž bude dozajista chtít, abys byl jako on. — Podle notoricky známého a donekonečna omílaného humanistického dogmatu jednají zvířata na základě instinktu, a lidé na základě rozumu. Ale vždyť je to jen půlka pravdy! Obyčejní lidé, ta nemyslící většina, ti přitroublí blbci, na něž mám – proč právě Já? – takovou smůlu, že je potkávám, ti jsou přece ovládáni také čistě instinktivním chováním! Je přece zřejmé, jak celý život trpí kvůli své hlouposti, kvůli svým nízkým a zkaženým pudům, jež nedokážou kontrolovat dokonce ani tehdy ne, když si jsou vědomi svých stále znovu a znovu opakovaných chyb a charakterových vad. Přece víme, že i ten nejinteligentnější a nejvzdělanější člověk je schopen hloupě chcípnout jako pes v nějaké hloupé válce. Všechny ty krásné vynálezy a objevy, na něž je nezaslouženě pyšný i ten nejposlednější idiot, všechna ta vyšší kultura, jíž beztak průměrný člověk nerozumí, byla vytvořena duševními velikány, génii vyššího rozumu a nedosažitelné inteligence. A i oni "stáli na ramenou obrů", jak se dvojsmyslně vyjádřil Isaac Newton. I oni jen špatně kopírovali přírodní jevy nebo zvířata. Ti že by mi mohli být adekvátní společností? Zprostředkovaně snad ano: skrze jejich knihy, skrze jejich hudbu, skrze jejich důmyslné stroje a přístroje, které jsou však také příliš "náladové" jako oni. Prostě si ponechat možnost zavřít knihu, odpojit aparát od zdroje a jít si odpočinout do přírody mezi své zvířecí bližní.
O SVĚTOVLÁDĚ HLOUPOSTI
Nenávidím lidi. Ale hlavně nenávidím hloupé lidi. Ne snad proto, protože jsou hloupí, tedy jiní než Já, ale hlavně proto, protože s hloupým člověkem se nedomluvíš – a zabít jej nesmíš... Ten jejich stupidní materialismus; ta zabedněnost vůči vyšší kultuře, ústící v mnohých případech až do jakéhosi druhu dobrovolného analfabetismu; ta absence jakýchkoli vznešenějších citů; ta celková faleš v mluvě i v počínání... Jejich mozek má daleko víc nedostatků než můj mozek: Nedokážou například pochopit tak zřejmou a samozřejmou věc, jako že nemůže existovat žádný Bůh. Jakákoli rozumná diskuse na toto téma zákonitě selhává při konfrontaci s jejich primitivními mozky a skutečný myslitel odtud odchází, ba prchá, s bezvýchodným pocitem zoufalé marnosti. Spíš projde velbloud uchem jehly a kráva buvola bude recitovat Rimbaudovy básně, než Člověk pochopí přirozenou bezbožnou podstatu vesmíru! Nikdy jsem neviděl žádné zvíře se modlit či vzývat něco, co nikdy nevidělo ani necítilo svými bystrými smysly, nejbystřejšími smysly pod sluncem! Zvířata jsou ve své prostotě stokrát rozumnější než Člověk, a ne naopak, jak On nestydatě tvrdí ve své smrduté sebechvále! Jistěže není Boha. To jenom někde něco od nějakého blázna zaslechli a protože idea Boha je taková docela pěkná smyšlenka, tak ji bezmyšlenkovitě opakují. Ale přitom tuto ideu interpretují tak různě, že se dva lidé neshodnou v jediném bodě. Kostely, chrámy, mešity, synagogy, a jak se všechny ty blázince jmenují, jsou plné samých hloupých lidí – je jedno, jsou-li to nevzdělané staré baby nebo mladí vysokoškoláci. Naučit se něco nazpaměť dokáže každý blbec. Žádný vzdělávací ústav na světě nevychová z člověka inteligentního tvora. Školy produkují jednostranně "vzdělané" debily bez širších znalostí a hlavně bez individuálního myšlení. Jediné dobré vzdělání – to nejvyšší! – je vždy to, které si dáš sám. Neboť učit se něčemu, co tě nezajímá, to intelektu spíše škodí, než prospívá. A s ohledem na zachování osobní originality je povinné školství přímo zločinnou institucí! Hloupý člověk je duševní mrzák. Má pět tělesných smyslů (zrak, sluch, čich, hmat a chuť), někdy má, jako my, zvířata, i šestý smysl (intuici), ale naprosto postrádá další, sedmý smysl, jímž jsem vybaven Já: Smysl pro umění. Takže jsem bohatší až o dva smysly – taková velká propast zeje mezi mnou a hlupákem! Hlupáci také například nechápou, že jejich nejsvatější a nejnedotknutelnější věci, které považují za nezbytné, nebo v lepším případě za nutné zlo, jsou v podstatě největšími zrůdnostmi, trivialitami a nesmysly. Za všechny jmenujme alespoň humanitu, politiku, náboženství, manželství, plození dětí, bezduchý materialismus a podobně. Ale protože je určitý, ba podstatný podíl hlouposti nutný pro chod tohoto světa, smiřujeme se se světovládou hlouposti. Také my, my filosofové, my milci moudrosti a umění, my, kteří jsme příliš rozumní pro tento svět, také my chceme mít jednou podíl na tom všeobecném šílenství, také my bychom se rádi slepě oddali nějakému nesmyslnému ignorantství, nějaké lásce, nějakému vegetativnímu živoření, nějakému extatickému trápení, okolo něhož se točí svět. Tiše závidíme všem těm primitivním tvorům, kteří jsou šťastni ve svém neštěstí; ale být jako oni – to nechceme a ani nemůžeme. Nenávidím hloupé lidi; a je to vlastně asi jediný iracionální cit, který mnou tak vášnivě zmítá. Neboť být příliš rozumný v tomto světě, kde jeden tvor požírá druhého, aby mohl žít, to vede konsekventně ke zkáze. Už jenom to, že mám nejvyspělejší mozek široko daleko v této primitivní džungli; už jenom to mi přináší řadu problémů. Ale s inteligencí je to podobné jako s penězi: To by si přál každý – mít nadpřirozenou inteligenci. Tak jako by se každému líbilo mít neomezený přístup k penězům. Ale kdybych měl neomezený přístup k penězům, záhy bych zjistil, že nemám dost času, abych se mohl radovat ze všech těch nádherných věcí, chutných jídel a rozkošných žen, jež bych si teď mohl pořídit. A jak by se potom našinec vyrovnal s logickou diskrepancí, z toho plynoucí, mezi nekonečným tokem finančních prostředků na jedné straně a konečností života na straně druhé? To by se z toho musel člověk zbláznit! S neomezenou inteligencí by to jistě dopadlo zrovna tak. A tak se sice vyhýbáme lidem, kteří mají pro nás příliš primitivní mozky, ale chápeme, že jsou nám nutni. Udělají za nás spoustu špinavé práce. Hordy primitivních barbarů (rozuměj takzvaní "normální lidé") jsou ovládány nekonečnou honbou za naplněním svých nicotných afektů a kultivovaný jedinec má tak možnost stát nezúčastněně stranou "světa" a v klidu si užívat té svobody věnovat se jen svým vlastním myšlenkám a zálibám. Vznešený vladař má své pochopy a katy. On by sice udělal všechnu nezbytnou práci stokrát lépe a rychleji než oni, ale to by bylo ponižující: Vždy dělá větší čest rozmlouvat s učenci a básníky, než se probírat špinavou, základní matérií veškerého života, který ze špíny vznikl, ale běda, jestli se kdy očistí. Tou samou špínou se totiž také udržuje. Také krutostí. A tvor, rozumný tvor, který myslí, je omylem přírody, ale také jejím agonickým vyvrcholením. Ten se špatně hodí ke krutosti. Neboť kdo myslí, ten také cítí. A kdo cítí, ten také soucítí. A zde už musí být každá nutná krutost vykonávána s cynickou chladností rozumu. To už není tak půvabné jako neurotické pinožení červů. A ani to není tak směšné jako Člověk, jenž týrá-li či zabíjí-li někoho jiného, nazývá to "vědou" resp. "přírodním zákonem", avšak zkřiví-li jemu někdo jediný vlásek na jeho olysalé hydrocefální palici, je to "donebevolající zločin a nespravedlnost". Přitom není nic tak svrchovaně spravedlivé jako to, když Člověk dochází k nějaké újmě či ho stihne nějaký trest. Nic na světě se neděje neprávem. Za všechno si každý může sám. Myslíš, že ten, kdo ti ublížil, byl zlý? Ne. Já říkám, že jsi byl slaboch; že jsi nebyl dost silný a že ses nechoval dost sebevědomě. Nebo jsi byl příliš hodný – a za svou dobrotu také patříš na mučidla. Nebo jsi neměl dost štěstí – i za to zasluhuješ trest! Nebo jsi byl nakonec příliš pomalý a váhavý – možná jsi mu měl ten nůž vrazit do zad dřív ty, když se k tobě na chvíli neopatrně obrátil zády. Takže nechoď za mnou s brekem, ani k nikomu jinému. Nikdo netrestá původce zločinů, a když přece, pak nedostatečně. Zvykni si dívat se na lidi spíš jako na nemyslící stroje: Střez se strkat hlavu mezi jejich ozubená soukolí s řemeny! A Matka Země budiž mi mou svědkyní, že lidé mají blíž k bezduchým mašinám na stres než k myslícím bytostem...
