Misantropovy stránky

guruvár, 12. srpna 44

Procitám za svítání. Posnídal jsem a přečetl pár dalších stránek z Reinlebensbornu. V četbě jsem došel už po srpen 41. I na stránkách svého díla tedy zažívám analogické situace se současnými, protože tehdy v srpnu byla příroda také tak nesnesitelně přelidněná jako teď. Srpen bývá stále stejný, nejhorší měsíc v poustevníkově roce – snad jen rok od roku ještě čím dál horší. Slunce už osvětluje vrcholky stromů. Klíží se mi oči. Po ránu bývám ještě tak krásně ospalý... Slunce vstává, Já ještě na pár hodin uléhám k novému spánku. Dnes bude zase hezky. Z úkrytu v těchto houštinách se však jistojistě nepohnu. Kolem protahuje malé štěbetavé hejnko sýkorek, podle hlasu parukářek. Hraboše undíra vůbec nevídám, ale zato mě už vůbec neruší svými dříve neustálými pokusy dostat se do stanu, pod stan nebo obcházením kolem něj. Je od něj pokoj od té doby, co jsem ho zaměstnal tím starým rohlíkem. Až moc velký pokoj. Žel, teď už se neukáže vůbec. Možná si myslí, že ohryzáváním toho rohlíku dělá něco zakázaného, něco nebezpečného, něco, co mi škodí, nebo že je to na něj nalíčená past. Před třemi roky v Reinlebensbornu byly „mé myšičky“ také zpočátku plaché, než se nakonec osmělily.

         Vysoko v korunách stromů fičí vítr, jinak je ticho. V dálce dosud houká puštík.

         Po třinácté hodině jsem se vypravil pro vodu a zároveň na malou procházku jen v nejbližším okolí ášramu. Přesto i tady jsem nakonec po asi hodince nerušeného potulování po lese uviděl slídícího houbaře v bílé košili. Ihned jsem se samozřejmě vrátil do stanu schovat se a napjatě hlídkovat, jestli bílokošiláč nevleze i do mých houštin, dosud pro každého vetřelce nepřístupných. Strašná pakáž, tihle houbaři! Děsím se každého zaševelení větru, každého zašustění trávy. Ať jdu kdy chci, ať jdu kam chci, všude a vždycky jsou tam lidáci. To je prostě strašné. Nikde nemůže být misantrop sám; už ani v té přírodě ne, v lese daleko od města.

         Ze stálého čtení mě už bolí oči i mozek. Hle, jak myšlení může bolet! Občas se pouze projdu bos travou uvnitř mé skrýše v houštinách. Lidská rozmrdanost ze mne ještě nakonec udělá přísného asketu, neopouštějícího nikdy svou poustevnu a dřepícího stále bez hnutí v ní.

         Večer přišla veverka, vyšplhala na jeden z modřínů a krmí se jeho šiškami. Po devatenácté hodině, když už si myslím, že by mohl být čistý vzduch, se opět odvažuji vystrčit nos z úkrytu. A znovu slyším nedaleko jukat rodinku na houbách! To není pravda! Už se jenom divím, že mě žádný z těch stovek houbařů, co tudy za den musí projít, ještě neobjevil, ba že ještě ani žádného z nich nenapadlo mé houštiny vůbec prozkoumat! Buď mám neuvěřitelné štěstí, při vší smůle, nebo mám tak dokonalý úkryt, kam nikoho nenapadne vlézt. Spíš to bude to štěstí, ale hlavně ta smůla. Podobné plenivé nájezdy hord houbařů, podobné houbařské šílenství jsem nezažil. Něco tak blbého, škodlivého a ničivého nemá v přírodě obdoby. V tomto každoročním letním rabování lesů a šmejdění potrhlíků po lesech se ukazuje nejlépe plenivý a nájezdnický charakter člověka. Zde máme přímo před očima lidskou charakteristiku in vivo, jakožto patvora, který jednou vyplení a zničí Zemi. Je to prostě lidská lavina, již nelze zastavit. Za ní zůstává jen spoušť. Ale pak se i ta lavina jednou, nakonec, zastaví. Kdy to však bude, kdy? Kdy se konečně, jednou provždy, vyčerpá genetický potenciál lidstva a zastaví se jeho lavinovité šíření? Právě na houbařích a na houbaření je názorně vidět, že celosvětová lidská lavina je cosi, čehož síla je dána samospádem, jenž je všechno možné, jen ne rozumný. Samospád, jenž se po vyčerpání svých nevědomých samohybných procesů sám zastaví. Zůstane po něm ovšem naprosto zdevastovaná Země.

         Přiblížil jsem se poněkud a sednul si do trávy. Slyšel jsem z různých směrů stále jen to přitroublé jukání, leč neviděl jsem nikoho. Zahlédl jsem jen srnce, jak před nimi také prchá do mých houštin. Přiblížil jsem se ještě víc. A už jsem konečně spatřil dva haranty. Šli dolů. Nebezpečí je zažehnáno. Nyní už snad mou večerní procházku nikdo rušit nebude.

         Mířím na můj oblíbený východní hřeben. Konečně sám. I při všem tom přelidnění neztrácejí srnci náladu k námluvám. Ta mne už dávno přešla. Dole pode mnou v lese právě rozdychtěný srnec uhání srnku. Nespustí z ní oči a stále ji sleduje na každém kroku. Kdo by nepodlehnul tak naléhavým výzvám k zachování rodu. Té srnce to možná lichotí, Já bych podobné milostné návrhy od opačného pohlaví považoval když ne za drzé obtěžování, tedy určitě za cosi zvrhle perverzního, co nepřísluší ani člověku, ani nadčlověku, osvobozenému od všech strastí a nerozumných hloupostí života na této přelidněné Zemi. Ale srnci přece jen mohou být ještě jakžtakž v pohodě, protože oni nemají vůbec žádné synantropní vazby na člověka, kdežto Já stále, lidužel, mám, ačkoli se tomu bráním.

         Myslel jsem, že oba srnci utíkají přede mnou, ale mne si nevšímají. Asi to budu dělat také tak: nebudu si lidí prostě všímat. Ale jak se znám, dlouho bych to nevydržel předstírat, a hlavně: lidi by nevydrželi nevšímat si mne, to je to nejhorší.

         Došel jsem na konec trasy a posadil jsem se u okraje lesa a louky na placatý kámen. Slunce už zapadlo. Zvířata žádná odtud vidět nejsou. Rozjímá se zde ovšem báječně. Pode mnou leží údolí potoka a všude přede mnou se rozprostírá dálný výhled na celý jihozápadní obzor. Je tu pěkné posezení, když je misantrop sám.

         Najednou se odkudsi zjevil hraboš. Prošel kolem kamene, na němž jsem seděl, zavětřil, zřejmě mě zpozoroval, jak jsem po něm otáčel hlavu, a zase se vrátil zpátky, odkud přišel. „Můj“ hraboš undír, kterého krmím, se mi neukáže, a tenhle cizí tu běhá těsně okolo mne. Rozkošný paradox.

         V lese se silně stmívá. Na zpáteční cestě jsme se zase potkali se srncem, který právě sestupoval dolů k louce, ale pro tmu jsem ho skoro neviděl. Vracím se téměř potmě a po paměti do stanu. Snědl jsem poslední porci jídla. V blízkém bukovém hájku někdo dlouho přechází. Na obloze se objevily hvězdy. Bliknul atmosférický výboj. Záhadné kročeje ustaly. Už jsem myslel, že nějaký šílený houbař hledá houby i potmě! Bylo by to tak nemožné? Šílené by to bylo, leč nemožné, lidužel, nikoli. Po dnešku by mě od nich nepřekvapilo už vůbec nic.

šukravár, 13. srpna 44

Ráno se probouzím do pěkného dne a do cvrlikání parukářek a čížků. Mám hlad. Sbalil jsem stan a schoval ho pod smrček. Na sobě mám jen zelené maskáčové trenýrky, hnědé tričko a maskáčovou vestu. Jdu s vlasy rozpuštěnými, bez šátku. Cesta je volná, nezvykle rajsky liduprázdná. Nikde však nejsou vidět ani jinak po ránu obvyklé a hojné srny. Všechny jsou postřílené, zaplašené, zastrašené. Jen koníčci mě zdraví pokyvováním svými moudrými hlavami a dlouho se za mnou dívají. Jsou pěkní, ale nejsou svobodní. Dělí nás elektrický ohradník, jejž mezi nás postavil člověk. Kdybych je chtěl pohladit, mohl by jeden z nás, Já nebo kůň, dostat elektrickou ránu. Ale ani tyto kopající dráty mezi námi netvoří takovou nepřekonatelnou bariéru, jaká ční mezi mnou a těmi, kdož tyto ploty stavějí.

Na pláni u nového „kulometného hnízda“ bouchalů je mi už horko, takže svlékám vestu i tričko a pokračuji v chůzi polonahý.

Sotva jsem vešel na kraj lesa nad městem, už to zase začalo, už jsem začal zase proti své vůli kličkovat: houbaři. Jdu tedy jinou cestou. Po pravici, v blízkosti starého posedu, slyším šramot. Ohlédnu se po původci – samozřejmě další houbař leze z křoví v montérkách a v gumových holínkách, blbě po mně čumě. Stejně jsem dnes na posed nechtěl jít; mám na to příliš velký hlad. Samý houbařský nekňuba i tady. Byl jsem zvědavý, jaký blbý typ člověka potkám první, zda houbaře či čoklaře, ale zase to vyhráli ti pleniví šílenci měsíce. Čoklověk se umístil tentokrát až na třetím místě. Teprve čtvrtý v pořadí šel aspoň trochu normální člověk – ale co to u člověka znamená být normální? –, který si šel normálně po svých, pěšky, ani se psem, ani na houby.

budhavár, 18. srpna 44

Po týdnu špatného počasí tentokrát nijak natěšeně nespěchám do lesa. Hordy houbařů a jiných lidí i trvale špatné počasí neslibují žádné rajské zážitky. Nicméně, když teď má být týden bez deště, přece jen se zase vydávám na vznešenou pouť do bezdomoví po staré známé cestě do svého lesního ášramu.

Všude je mokro a bláto a sluníčko vykoukne jen výjimečně. Radost mi dělají jen zvířata. Mám štěstí hlavně na srny. Hned v lese za výpadovou silnicí vidím dvě krásné a velké. Třebaže to jsou ta nejběžnější velká zvířata ve volné přírodě, mně pojednou – a nejednou – připadají jako zvířata tajemná a bájná. Báječná jsou potom zcela určitě.

Lidáků a jejich aut rozesetých na okrajích lesů kolem travnaté pláně si nevšímám a jdu dál. Jinde je to prý horší, jak jsem se dočetl v misantropických zprávách na mé domovské internetové stránce. Lidáci to mají v hlavách tak do blýskava vymaštěné, že dostane-li se jim do nich nějaká myšlenka, idea, blbost, odráží se tato blbost od hladkých stěn jejich mozkovny donekonečna jako odraz obrazu v zrcadlové síni a vypudit ji odsud může zase jen jiná taková blbost. Takže jsou blbí pořád, jenom každou chvíli jinak. Houby, po nichž se oni mohou utlouct, jsem si vinou lidí nanejvýš zošklivil. V lese jsou krásné, ale jako jídlo se mi hnusí. V Indii se houby tradičně nejedí. Rostou jen tam, kde se vychcal pes, tak dí pověra. Ale jádro té pověry je pravdivé: houby jsou hnusné. Indie je velká a moudrá země, s prastarou duchovní kulturou a s nesmírným přírodním bohatstvím. U takové velké a slavné země už musí mít význam a váhu, že její obyvatelé nemusejí žrát všechno, co je právě po ruce: ani houby, ani maso zvířat. I v tom se projevuje vyšší duchovní kultura, s níž se ta zdejší, česká, nehezká, nedá vůbec ani srovnávat.

Moji rodiče, ani Já, houby vůbec nesbíráme. A přece se dostaly i k nám domů. Někdo přinesl mámě několik hub. Ona je nakrájela, udělala si smaženici, houbovou polévku a zbytek dala sušit do obývacího pokoje. Táta i Já společně nadáváme, jak odporně ty sušící se houby páchnou. Oba houby k jídlu odmítáme. On z obavy před otravou, Já teď proto, poněvadž mi je lidi znechutili a odevždy proto, že vypadají a snad i chutnají jako nějací slimáci. Ostatním lidem se, jak zřejmo, nepřejí nic. Nemohou si pomoct: dělají to přece všichni, tak proto oni musejí taky. Čím je nějaká blbost větší, tím je i nakažlivější, přenosnější z člověka na člověka. A čím je která bytost nelidštější, tím je vůči této infekci také odolnější. Člověk musí jít na houby i tehdy, když pro ně nemá využití. Pak je raději rozdá, vnutí někomu, kdo je ani nechce a po něm nežádal, kdo si je dokonce hnusí tak jako Já. Člověk musí jít do lesa na houby aspoň jednou za rok. A pak se v tom lese ztratí, zabloudí a musejí ho hledat policisté a hasiči, protože les nezná a nenajde cestu zpátky domů. Ale není to pro ně hanba, nestydí se za to; nemůžou si totiž pomoct: dělá to tak přece „každý“. Ale „každý“ to právě nedělá. Ukažte mi „člověka“, který nehoubaří, nepejskaří, nepodlehne ani žádnému jinému masovému šílenství; takový „člověk“ bude jistě jen velmi málo blbý; možná že bude naopak i velice rozumný a snad i moudrý. Pak to však pravděpodobně nebude člověk vůbec, nýbrž misantrop, jenž pohlíží na lidstvo s pohrdáním, despektem a nenávistí.

Tohoto lidstva si tedy nevšímám a kráčím dál přes pláň. I zde mám štěstí na dvě srnky. Kolem jedné jsem opatrně prošel tak, abych ji nevyplašil, ale druhá, blíž u koní před vsí Haidžarí, byla poněkud pozornější, i když i k ní jsem se přiblížil nepozorován na malou vzdálenost. Zvedla hlavu a podívala se náhle vyděšeně přímo na mne. Ten nehybný objekt – čili Já –, který tam před chvilkou ještě nebyl, ji znervóznil. Pohnul jsem se, abych přeťal to napětí a šel jsem dál. Srnka samozřejmě ihned utekla do kopřiv, přes potok a do lesa.

Koně přitahují hmyz a ten zase vábí vlaštovky. Jedna vlaštovka se vznáší ve větru těsně nade mnou.

Za vesnicí už stoupám do vršku k mému lesu. Na cestě před sebou vidím dva lidáky. Jeden je nějaký turista s batohem na zádech, druhá jede ženská na kole s košíkem na houby na zadním nosiči. To mám zase „radost“. Turista mi nevadí, protože záhy odbočuje vpravo, kudy vede značená stezka. Ženská však sestupuje z kola, to nechává v příkopu cesty pod stromy a dál jde pěšky s košíkem k lesu, přímo rovně, kudy vždy chodívám i Já. Tentokrát tedy odbočuji vlevo a stoupám oklikou přes louku k lesu z jiné strany. Dojdu k lesu, ale ani tady nemám ještě vyhráno; ani tady ještě není konec kličkování, uhýbání a skrývání se. V lese se totiž pracuje – jak je ostatně znát už jen podle rozryté cesty. Proti mně jede jakýsi traktor, který na svých ramenech vyváží z lesa jednotlivé klády. Schoval jsem se před ním do lesa a lesem jsem šel dál. Jednoho dřevorubce jsem zahlédl, on mne možná také. Proklouzl jsem do své skrýše. Konečně. Konečně sám.

Lijáky promočily krosnu a všechny věci v ní uložené. Hlavně spací pytel mohu ždímat, což také činím. Snad to do večera uschne. Všechno je buď mokré, navlhlé nebo plesnivé. Plíseň napadla dokonce i plastovou rukojeť čínského kuchyňského nože. Pomohlo by, kdyby svítilo sluníčko, ale místo toho mohu být rád, že alespoň neprší. V trenýrkách, v tričku a ve vestě se šlo příjemně lehce, ale ve stanu už je mi zima a musím se obléci do kalhot a do mikiny. Léto se nám nějak hatí. Dřeváci rámusí až do pozdního odpoledne. Pak se všude rozhostí to ticho, za nímž jsem přišel. Červenka se na mne přilétla podívat hned, jakmile jsem zalezl do stanu. Posadila se rozšafně na větvičku protějšího smrčku a zírala němě přímo na mne. Červenky jsou opravdu hodně zvláštní ptáčci. Někdy se vám při pohledu na ně zdá, že vás snad přišel navštívit sám ztělesněný duch lesa, jenž vám chce být ochráncem, průvodcem a zjevovatelem všech lesních tajemství. Není divu, že právě červenka figuruje v mnoha staroanglických mýtech a že jméno tohoto ptáčka se stalo i dochovaným „křestním“ jménem (v angličtině Robin). Něco takového máme u nás jen v příjmeních; v osobních jménech máme nanejvýš pár pojmenování po květinách, jako je například Viola, Květa, Růžena, Veronika, Laura, nebo po stromech, například Doubravka – samá pěkná přírodní jména, jistě velmi starého, pohanského původu. Zbytek přírodních, zvířecích jmen jsou sprosté urážky, ačkoli třeba Kravka, Sviňka, Husa nebo Slípka by byla také rozkošná dívčí jména, kdyby lidstvo zahodilo svou předsudečnou, ničím nepodloženou pýchu a kdyby se tak rádo nevysmívalo svým zkroceným zvířecím zajatcům. Výjimku tvoří snad jen Kačenka.

Hraboši undírovi jsem donesl dva skrojky starého černého chleba a připevnil je stanovým kolíkem k zemi. Od minule mu už nezbylo pochopitelně nic. Stále se však skrývá. Myška by ostatně bylo také pěkné dívčí jméno.

         Čtu si Reinlebensborn. Zacpávám si při tom uši před náletem stíhaček, ale není to nic platné. Ten ohlušující rachot do mne proniká snad všemi póry.

         Večer konečně umlkají i ony. Hodinu před západem slunce opouštím úkryt a vydávám se chůzí pomalou a hloubavou po východním hřebeni. Slunce však nesvítí. Les je proto tmavý, studený, vlhký a nevlídný. Všude je plno hub roztodivných barev, tvarů, velikostí a tolika vzácných či neznámých druhů, jež jsem v životě ještě neviděl. Jsou doslova všude, kam se podívám. Lidáci kvůli nim ani nemusejí prohledávat mé houštiny, kde se Já i houby před nimi skrýváme; stačí jim bohatě projít se po kterémkoli řídkém, vysokém lese a za chvilku musejí mít nasbíráno tolik hub, že to jedna rodina ani nesežere.

         Na plochém kameni na pokraji lesa a louky na mne tak lezavě táhne studený vzduch, až jsem se z toho rozkašlal. Zapínám se až ke krku a ustupuji dál do lesa na můj vyseděný důlek. Ten je však zase provlhlý, třebaže se tu sedí a medituje lépe než dole v tom studeném průvanu.

Je mi zima. Spací pytel samozřejmě nestačil v tomto podmračeném, studeném počasí pořádně vyschnout. Je studený a vlhký, a proto je mi v něm zpočátku také zima. Z větší části doschnul až díky mému tělesnému teplu.

guruvár, 19. srpna 44

Ráno po procitnutí svítí nadějně slunko, ale když vstávám, nebe se opět pokrývá smutnými šedivými mračny. Dole pod kopcem pokračují dřeváci v hlučné práci, při níž se bortí stromy v temných úderech o zem. Chléb připravený pro hraboše undíra zůstal stále naprosto nedotčen. Že by ho neobjevil ani pod ochranným pláštíkem noci, za celou noc a jitro, se mi zdá nepravděpodobné. Neslyšel jsem ho ani nikde zašustit jako obvykle. Domnívám se proto, že možná nežije. Pakliže by se tato má domněnka potvrdila, znamenalo by to pro mne výhodu v tom, že bych už kvůli němu nemusel před odchodem „domů“ balit stan a věci v něm by mohly zůstat v suchu.

         Vypouštím ven na svobodu kněžici, která v noci uvízla v mém stanu a dávám sušit spací pytel i kabát. Sluníčko se přece jen občas prodere skrz bezútěšná mračna.

         V jedenáct hodin se mi zatajil dech, poněvadž jsem slyšel hovor a praskání větviček pod něčími kroky vně mých houštin. Někdo procházel okolo. Ani jsem nedutal a napjatě sledoval, nevstoupí-li někdo dovnitř a nenaruší-li posvátnou samotu mého ášramu. Naštěstí se tak nestalo.

         O půl dvanácté schovávám spacák i kabát zpátky do stanu, poněvadž drobně prší. To už mi vůbec nepřipadá jako „polojasno“, jež slibovala předpověď počasí. Čtu si a potom nadlouho usínám.

         Probudil jsem se v sedmnáct hodin. Je ticho. Dřevorubci jsou pryč. Je také hezky slunečno. Na obloze není dokonce ani mráček. Rychle vstávám, dávám na slunce sušit spací pytel a sám se rozkošnicky vystavuji posledním šikmým paprskům slunce. Ach, to jsem potřeboval!

         Večer o půl sedmé slyším ještě v lese na sebe jukat poslední houbaře. To udržování zvukového kontaktu v nepřehledné spleti lesa musí být něco prastarého, archetypálního, protože to dělá téměř každá skupinka houbařů. Protahující hejnka ptáků to ostatně dělají nejinak. Já alespoň vím, kde se ta pakáž houbařská právě nachází a vím tudíž také, že nemám ještě svůj úkryt opouštět.

         V sedm hodin večer je konečně „čistý vzduch“. Jdu dolů pod kopec k potůčku pro vodu a dál po východním úbočí hřebene. Srnky také opouštějí své úkryty v houštinách, v nikterak překvapující shodě se mnou a s mými životními návyky. Nabírám vodu a piji. Mám chuť na maliny. Tady dole býval před dvěma lety velký keř chutných malin... Ano, maliny jsou zde i letos. Není jich sice mnoho, ale jsou velké a dobré a na ochutnání stačí. Vyrušil jsem svým počínáním další srnku, která opouští svůj úkryt v tomto maliníkovém džangalí. Sám si teď připadám víc jako srnec než jako blbec, to jest jako člověk. Kráčím šerem pozdního večera až na konec trasy.

         Vtom vyběhli z houští ti dva srnčí sirotci. Okamžitě jsem znehybněl, abych se zneviditelnil a brášky nepoděsil, ale jeden z nich mě už zřejmě uviděl a odběhl se schovat zpátky do houští. Druhý bráška se také zastavil a nechápavě se po něm ohlíží. Několikrát mu běží v ústrety, aby ho vylákal ven z úkrytu, leč bezvýsledně. Nakonec se vzdal všech pokusů přivábit svého brášku k sobě a utekl skotačivě za ním. Jakou rozpustilou hru si to na něho jeho bráška vymyslel? Vždyť nehrozí žádné nebezpečí!

         Já si sedám do svého důlku vedle trsu fialově rozkvetlých zvonků a zahloubávám se do svých myšlenek.

         Ale po chvíli mě z nich ruší sice vzdálený, leč příliš dobře slyšitelný jekot motoru obávaného křovinořezu. Je to jediný zvuk široko daleko a zrovna ten nejodpornější. Jsem tak daleko od všech vesnic a přece ani tady nejsem ušetřen neustálého lidského randálu. To je také cosi velmi prastarého, archetypálního: „zahánět zlé síly“ hlukem, křikem, hudbou, zvoněním, třískáním, bušením, tleskáním – v moderní době pak roztáčením uřvaných motorů, těchto profánních obdob a náhražek modlitebních mlýnků tibetských buddhistů.

„Zahnat zlé síly“ – ale co jsou to ty „zlé síly“? U člověka je to jednoznačně ticho. Ticho, jakožto projev smrti, absence života. Ticho je ta „zlá síla“, jež zvěstuje smrt, nebytí. Právě to ticho, v němž si tak libují filosofové a poustevníci, kteří hledají smysl života. Je-li tedy projevem života právě hluk, jenž ruší myšlenky filosofů a jenž drásá nervy samotářů, pak je život skutečně jen a jen utrpením. Ve všem tom kraválu však lidé zapomněli na to, že život se udržuje také v naprosté tichosti, v němotě, v klidném růstu a bujení, ve skrytu a tajně, nepozorovaně, to jest znovu hlavně a především v tichu. Lidé zapomněli, při všem tom „zahánění zlých sil“ ustavičným kraválem, že hluk je jen projevem života, kdežto ticho je života podmínkou. A zapomněli také, že přílišný hluk může přivodit zánik veškerého života – rozhodně veškerého vyššího, kontemplativního života.

Ano, svěř blbovi do pazour křovinořez a je konec se základní podmínkou života, jíž je ticho, klidná důvěra v budoucnost bez blbů s uřvanými motorovými křovinořezy. Svěř blbovi křovinořez a život se stane opravdu utrpením. Ten blb má z toho randálu dokonce nefalšovanou radost; tu radost, jež je poznovu archetypálního původu. A kdo sám způsobuje hluk, netrpí jím tolik jako ten, kdo ho musí poslouchat. To je také navýsost archetypální. Ten blb s křovinořezem opravdu „zažene zlé síly“, to jest ticho. Povýtce však s tichem zažene i filosofa. Sekat trávu lze mnohem účelněji, levněji a rozhodně ekologičtěji: kosou. To je však na člověka, který se bojí smrti, příliš tichý nástroj; tím žádné „zlé síly“ nezažene. V tichu se totiž každý příliš cítí být sám sebou: filosof se cítí být v tichu velkým a vznešeným, blbec se v tichu cítí být malým a nízkým. Proto vždy blbec bude na světě dělat největší rambajz. Proto všichni malí a nízcí vždy také nejvíc touží po velikosti, to jest v jejich případě po moci: rostou jí. Ale je to falešný pocit růstu. Nic totiž skutečně neroste, pokud pouze to okolní zarůstá – jako zdánlivý růst vlasů a nehtů u mrtvého: nerostou, to pouze okolní tkáň se umenšuje. Také blbec má falešný pocit moci, spustí-li co nejhlučnější motor či povyk: všechno živé, vše jemnější a vyšší než je on sám, od něj utíká. Utíká od něj i moudrost. Není to však ze strachu z blbcovy zdánlivé moci, nýbrž jen a jen z hnusu nad tímto blbcem, z odporu k jeho příliš hlučnému blbství.

Také Já se nyní znechuceně zvedám a vracím se ztemnělým lesem zpátky ke stanu. Za pahorkem dozvuky vzdáleného křovinořezu zanikají, avšak začíná zase pro změnu pravidelný večerní nálet stíhaček. Jsem jeden uzlíček nervů k prasknutí. Tak daleko od všeho lidského a stejně ještě tak příliš blízko. Různá letadla rachotí po obloze dál a když náhodou všechen lidský randál ustane, stane se zase slyšitelným ustavičné štěkání psů dole ve vesnicích.

Přicházím ke svému úkrytu. Velký půlměsíc stoupá po obloze vzhůru. Dlouho se ještě kochám tímto pohledem, svobodou nastávající noci a konečně i jejím tichem. Noc však byla rosná a studená. Oblékl jsem si na spaní zimní kabát.

16. část >>>

<<< 14. část