Vanaprastha - 14.
sómavár, 2. srpna 44
V noci byl les okolo mne zase tak krásně zalit měsíčním světlem. Dnes je jeho den – sómavár – den Měsíce. V noci jsem také slyšel dusot kopyt nějakého stáda. Zřejmě tu byla opět divoká prasata. Vím, že sem chodívají; poznám to už jen podle pošlapané trávy a rozrytého povrchu lesní hrabanky, kde svým výborným čichem vyhledávají i potmě různé houby, hmyz, chutné kořínky, hlízy a měkkýše. Ale myslím, že vědí, že Já tu žiji, neznají mě, bojí se mě trochu a blíž se ke mně raději nepřibližují.
Zrána přelétávají nad mou moskytiérou drobní zpěvaví ptáčci. Sluníčko už také vstalo tam kdesi za lesem a již ozařuje svými prvními hřejivými paprsky horní špičky stromů. Zdá se, že by mohl být hezký den.
Před polednem vjeli do lesa dřeváci. Jsou daleko. Jdu se koupat.
Ještě jsem ani nesešel s kopce dolů a už jsem slyšel za zády dva parchanty na kolech. Znejistěl jsem. Tolik jsem se těšil na sómavár, až konečně vypadnou všichni zpátky do robotáren a otrokáren, ale na harantí prázdniny jsem zapomněl.
Podruhé jsem znejistěl, když jsem přišel na hráz. Jako červená výstražná značka STOP tam svítil u mola čísi zapomenutý plastikový kýbl. Ani tím jsem se nenechal odradit. Pořádně jsem se rozhlédl po okolí. Nikde nikdo. Svlékl jsem se a skočil po hlavě do vody jako vždycky. Voda je studená, moc daleko proto neplavu a honem na molo opalovat se. Ani kachny tu prozatím nejsou vidět. Spokojeně se sluním. Určil jsem si však bezpečnostní pravidlo: skočím do vody třikrát a dost, víc raději ne, abych se tu nezdržoval nebezpečně dlouho.
Cestou zpátky do stanu jsem našel krvavý kousek rozsápané kachny. Já to věděl, že je tady nějaké zvíře loví! Kus rudého kachního masa i s peřím daleko od břehu, to by člověk neudělal, to má na svědomí nějaké zvíře, nejspíš dravý pták, který takto obvykle porcuje svou oběť; člověk nebo jiná šelma by mrtvolu odnesli celou někam dál, domů, do úkrytu; takhle to dělávají jen draví ptáci. Jeden nade mnou zrovna krouží. Je to káně. Možná to byla ona.
Nabírám vodu a na zpáteční cestě se ubírám oklikou okolo kopce a vracím se druhou stranou než jakou jsem vyšel. Najedl jsem se malin, viděl jsem celkem tři srnce – a našel jsem další starou minci. Tato také už neplatí: je to dvoukoruna československá z roku 1973. Ražba je zašlá, postižená takzvaným zinkovým morem, těžko čitelná. Doma ji budu muset vyčistit nějakým chemickým prostředkem, voda příliš nepomáhá.
Dnes je znovu krásné a příjemné tropické teplíčko. Po návratu do stanu mohu zůstat opět po několika studených dnech zcela nahý, tak jak to mám rád a jak mi to nejlépe vyhovuje.
Kolem proběhl hraboš undír, odkudsi zdola se s hlasitým bekáním blíží srnec, cvrkají cvrčci... – pohoda tropického odpoledne.
Večer nasazuji střechu. Na dnešek hlásili bouřky, je proto lepší pojistit se proti případnému nočnímu dešti dříve než se setmí a rozprší a pak to muset narychlo dohánět v dešti, potmě a rozespalý. Už se ostatně nějak zatahuje, a pokud to nejsou letadla, zaslechnu občas i vzdálené hřmění.
O půl deváté začalo pršet.
mangalavár, 3. srpna 44
Podle indické tradice bych byl takzvaný džívanmukta, to jest ten, kdo se osvobodil již zaživa. Podle buddhistické filosofie bych pak byl nejspíš takzvaný pratjéka-buddha, to jest osamělý jednotlivec, který se sám, vlastními silami probudil ze sna života a stačí mu to – o ostatní dosud spící a trpící se nestará. Pochopitelně! Přece když se uprostřed noci probudím, nevzbudím přece kvůli tomu celý dům, celé město, celý svět! Nezvednu přece kvůli tomu telefon a nebudu volat k protinožcům na účet volaného na opačný konec zeměkoule, aby vstávali, protože Já jsem se probudil! Nejenže by to bylo ode mne krajně bezohledné, ale nakonec bych tím byl i sám proti sobě. Jestliže totiž lidáci tvrdě spí, Já jsem tím víc svobodný a naopak. Nač bych je budil? Raději budu kolem nich chodit po špičkách tiše jako tichošlápek a užívat si těch vzácných chvil svobody, jež se mi tím naskýtají. Každá výlučnost a osamělost přece skýtá tolik možností, tolik neomezené svobody! Ať se probudí a osvobodí každý sám, pocítí-li ve svém srdci nevolnost a trápení. Většina spí spokojeně a ráda a utrpení si nepřipouští nebo si je vůbec neuvědomuje. Nač ji budit? Často nejvíc trpí životem jen ty nejvyšší, paradoxně nejdokonalejší bytosti, ačkoli jim nemusí zdánlivě nic chybět. Netrpí totiž ani tak přímo fyzicky, jako spíše metafyzicky, rozumově, v mysli, filosoficky. O ostatní se proto pratjéka-buddha nestará, nanejvýš se u něho může projevit odtažitý soucit. Ne však soucit s lidmi, kteří sami na světě způsobují nejvíc utrpení, jako spíše soucit se zvířaty a rostlinami; zvláště soucit se zvířaty pod knutou člověka, takže žádnému živému tvoru nebude chtít způsobovat smrt ani bolest, nebude jíst jejich maso, jejich vejce, pít jejich mléko, nosit jejich kůže a tak dále a tak podobně; stane se tato nejvyšší bytost – pratjéka-buddha – zároveň i praktikujícím veganem. Ale pokoušet se vzbudit celý tak sladce a často i půvabně snící svět? Jak? A proč vlastně? Protože jsem se Já jediný osamělý právě náhodou probudil ze zlého snu a nyní že se buďto bojím znovu usnout, anebo samou poznanou bolestí ani znovu usnout už nemohu, i kdybych se zbláznil? Co je spokojeně si ve spánku vrnícímu nevědomému světu po jednom nespavci? A co je mně – po světu? Od všeho jsem se osvobodil. Hlavně od veškerého soucitu s lidmi. Nad lidským neštěstím pociťuji již jen zlomyslnou radost. Pro lidské trápení mám jen pohrdavý, úlevný plivanec. Nic jiného si nezasluhují. Pro dotěrné problémy lidstva nemám pochopení. Existenci lidstva na této planetě odmítám. Jejich blízkost je mi nebezpečná, člověka si hnusím. Soucit s člověkem? Zbytečná starost. Jsou chytří dost. Tak ať se starají sami o sebe. Nakonec jsem si zamiloval toto jakkoli střízlivé bdění, než bych sdílel s ostatními jejich sladkou, nevědomou noční můru. Je v tom tolik svobody...!
Prší už zase víc než čtrnáct hodin v kuse. Tento druh středoevropského podnebí nenávidím ze všeho nejvíc. V tropech zaprší krátce a vydatně a za hodinku, za dvě už je zase hezky, svítí sluníčko a pára stoupá z pralesů. Ani v monzunovém období neprší v tropech v kuse tak dlouho jako tady. V Čechách je buď stále zima nebo stálý déšť. Hezkých, krásných, teplých slunečných dnů bývá málo; skoro by se daly spočítat na prstech za celý rok. Není to dobrá země. Proto se v ní rodí nejen tak málo ovoce, ale i tak málo plodů ducha. Především nejvyšší typ filosofa – lesní poustevník, vanaprastha – tu přežívá jen zcela ojediněle a vzácně a jen v příhodném období roku; stejně sice ušlechtilý, ale i stejně tak choulostivý a náchylný k odumření. Stačí málo, aby tento křehký, exotický květ pomrzl, nepřežil násilné přesazení, vytržení z kořenů a aby zašel na nevhodné stanoviště. Znám to. Mluvím o sobě.
Večer konečně přestalo pršet. Po dvaceti hodinách! Ale to v Čechách není nic výjimečného, naopak je to ještě ta lepší varianta deště. Největší radost z toho vyjasnění teď mají ptáci, kteří z bujnosti konají hotové nálety na můj stan. Není to však horor jako v Hitchcockových Ptácích; je to spíš jako svátek ptactva, oslava této blahoslavené rodiny zvířat; je to jako planeta ptáků, nebo cosi jako nácvik na dobu, kdy ptákům jednou bude zase patřit svět. Já si ve stanu čtu a potutelně se nad jejich dováděním usmívám. Rázem i mně je blaze spolu s nimi.
Kniha Egona Bondyho Indická filosofie mě takovou radostí zdaleka nenaplňuje. Nejen svým obsahem. Co hůř, na korektury se přesně v polovině knížky doslova vysrali a odtud se text hemží nejméně dvěma až třemi chybami na každou stránku. Přechválil jsem vydavatele. Největší potíže dalo někomu velmi blbému zvláště, a vlastně skoro výhradně, psaní hindských slov. Jako kdyby to bylo něco obzvlášť těžkého nebo nějak zvlášť odlišného kupříkladu od češtiny. Ale když lidem běžně dělají potíže i ryze česká slovíčka... – Já jsem se učil hindsky intenzívně toliko jednu celou zimu a za tu dobu pronikl jsem do tohoto jazyka, tolik blízkého a příbuzného češtině, tak lehce a samozřejmě, že mi nedělá žádné potíže. Nedovedu tudíž pochopit – a omluvit –, že se někdo může v jednom hindském slově splést třeba hned dvakrát na jediné stránce! Posmíváme se povýšeně Američanům, jak jsou blbí, že pořádají něco tak triviálního, jako jsou školní soutěže v hláskování slov – rodilých, anglických slov! –, ale sami na tom v Čechách nejsme o mnoho lépe, když nedovedeme ani opsat cizí slovo bez chyby. Však už i u nás by se mohly co nevidět pořádat přebory v hláskování českých slov – tak už jsme blbí a nedovzdělaní. Bylo chybou už to, že se ze všeobecného vzdělání vypustily klasické jazyky řečtina a latina. Je chybou i to, že se mezi klasické jazyky filosofie nikdy u nás nezapočítávala a nevyučovala i hindština, nebo ještě lépe sanskrt.
budhavár, 4. srpna 44
Ráno se balím a odcházím pro nové zásoby. Je zataženo, ale neprší, není chladno. Po cestě vidím celkem tři různé srnky, ale tu moji, z pláně, naproti novému „kulometnému hnízdu“, nikde nevidno. Samozřejmě mě napadlo, že ji nějaký bouchal nejspíš odstřelil.
První člověk, kterého vidím při vstupu na předměstí, je „prdlá Hanka“ s čoklem. Jdou mi za zády, slušně řečeno, a proto raději přecházím na druhý chodník. Druhý člověk je taky čoklověk. Oba se sobě vzájemně vyhýbají. Místní opilec a barový povaleč a „prdlá Hanka“. Samý „výkvět“. Že jim to není trapné. Je jim to asi trochu trapné. Ale málo. Mně je to z nich nejtrapnější, ale Já se nemám za co stydět, na rozdíl od nich. Oni se nikdy za nic nestydí; za to, jací jsou. Kličkuji mezi auty a dalšími čoklidáky. Jsem zase zkrátka ve městě mezi lidmi. Sotva jsem přišel, už mám města a lidáků v něm po krk. Sotva jsem přišel, už bych se nejraději otočil a odešel zase pryč.
„Doma“ mě čekal dopis. Vždycky strnu a zamrazí mě, vidím-li nějakou nevyžádanou poštu od neznámého pisatele. To nikdy nevěští nic dobrého. Co po mně zase kdo chce? Vždycky to začíná stejně: „Dostavte se... – dostavte se k zaplacení, k vysvětlení, k vyšetření, k potvrzení, k vyřízení, k odevzdání, k přezkoušení, k odpracování, k odběru krve, k darování semene, k přeočkování, k očipování, k lobotomii, k převozu do vězení, do ghetta, do lágru, k zastřelení...“ a podobně. I tento dopis začíná těmito slovy, ale naštěstí to není nic úředního, nic povinného: mám se pouze dostavit na sraz bývalé školní třídy.
Fuj, to jsem si oddychl! Takhle mě zvou pořád, mí bývalí spolužáci. Nikdy nepřijdu, nikdy se nedostavím na jejich vyzvání. Školu jsem nenáviděl. Je jsem nenáviděl. Jsem rád, že je to za mnou. A ještě na to vzpomínat? S nimi? S dávno cizími lidmi, s nimiž nemám nic společného a s nimiž si nemám co říct? Jim, cizím lidem, se mám jít do nějaké zaplivané, zakouřené putyky zpovídat a vyznávat z mých nejtajnějších přání, plánů a tužeb? Svěřovat se jim se svými nejniternějšími myšlenkami a názory, předestřít před nějakou cizí, nepřátelskou verbeží celý svůj dosavadní život? Nebo jen povrchně tlachat o ničem? To si může dovolit leda někdo, kdo nemá před ostatními žádné tajnosti, kdo nemusí před nikým nic skrývat, protože nemá v sobě nic výjimečného. Ale misantropický myslitel? Ten, který žije v podstatě pořád jako štvanec, stále na útěku před lidmi, stále v poloilegalitě, v anonymitě, stále inkognito, ve skrytu? Ten má teď zničehožnic jít mezi lidi a povídat jim o své nenávisti k nim, k celému lidstvu? Z toho by nic kloudného nekoukalo. Leda bych se tam opil a všechny urazil, pozvracel a pokálel, svlékl se před nimi donaha, zkrátka ztropil výtržnost, skandál, aby si do smrti pamatovali, kdo jsem. Ale škoda peněz, škoda zkaženého žaludku a škoda času, který bych vyplýtval na takovou pakáž.
Venku se rozkvílely sirény. Kdyby to tak byly alespoň trouby posledního soudu! Ale ne: toto je jen zkouška. „Velký Bratr tě sleduje.“ Musejí vám prostě za každou cenu něčím ten život otrávit, jinak to nejde a jinak to snad ani neumějí. Pološílený znechuceně zavírám, utěsňuji okna. Tady se nedá žít. Sotva jsem přišel, už mám „domova“ plné zuby.
sómavár, 9. srpna 44
Na odchodu z města do bezdomoví opět kličkuji a skrývám se jako partyzán v týlu nepřítele. A před kým jiným než zase před „prdlou Hankou“ a jejím zlým psem Ferdou. Okamžitě jsem vskočil ze stezky do lesa, jakmile jsem před sebou někoho zahlédl. Byl jsem připraven. Samozřejmě to byla ona, kdo jiný. Sice jsem ji zřetelně neviděl, ale psa jsem aspoň slyšel štěkat. Takže je úplně jedno, jestli to opravdu byla „prdlá Hanka“ nebo někdo jiný.
Vypukla houbařská sezóna. U mne v lese se to projevuje dvěma auty: jedno je zaparkované na okraji, druhé právě sjíždí po louce shora. Začíná to „pěkně“. Další houbaři šmejdili někde v blízkosti mého úkrytu, zrovna když jsem stavěl stan a rozvěšoval věci k usušení. Mohli mě slyšet, a proto jsem přestal se vší činností, kecnul jsem si na bobek a tiše jsem naslouchal jejich hovoru a praskání větviček pod jejich nohama. Naštěstí můj úkryt neobjevili a za chvíli byli pryč.
Dnes jsem přinesl něco na zub tomu hraboši, který neustále hladově slídí kolem a jemuž říkám po indicku undír. Rozpomněl jsem se na dobu před třemi lety, kdy jsem krmíval své „myšičky“ starým tvrdým pečivem, ukotveným k zemi stanovým kolíkem, a teď jsem to tedy udělal přesně tak jako tenkrát.
Asi za hodinu se ovšem dalo do deště. Už zas? Je to jen bouřná přeháňka, ale i ta dokáže přivolat kletby. V Čechách, i jinde ve světě, jsou záplavy, i s mrtvými. Dřív byly povodně tak jednou za sto let; ještě před deseti lety přišla potopa nejvýš jen jednou za rok; v současnosti vyplaví vzedmutá voda lidácké příbytky už ne jednou, nýbrž hned několikrát za rok, pokaždé když trochu zaprší. Kdo máš rozum k přemýšlení, zamysli se. Jen naprostý blbec, blbý tak, že si svou blbost ani neuvědomuje, by mohl popírat, že se cosi neblahého děje a že cosi horšího se ještě dít bude. A nemohu říct, že bych z toho neměl upřímnou radost; že by mě to nenaplňovalo nadějí na brzký zánik lidstva nebo aspoň civilizace.
Celý den se střídají přeháňky. Špatně jsem se podíval? Špatně jsem vyhodnotil předpověď počasí? Nebo zase tato selhala? Když si vzpomenu, že jsem se rozmýšlel, zda nasadit vůbec střechu při stavění stanu...
Ale dnes mi ten déšť nevadí; stejně se potřebuji trochu prospat; „doma“ jsem toho jako obvykle mnoho nenaspal.
Večer se probouzím opět do jedné takové končící přeháňky. Je mi zima, poněvadž věci dosychají až na mně, díky mému tělesnému teplu.
Znenadání přilétla červenka a postavila se přímo před vchod do stanu. Asi okukuje ten tvrdý rohlík, který jsem přichystal undírovi a vlastně všem zvířátkům. Zatím se ho nikdo, ani ta červenka, nedotkl.
Čtu si své tři roky staré veledílo, jehož četba se sem báječně hodí: Reinlebensborn.
Pak si jdu k malému lesnímu potůčku pro vodu. Vody v něm teď proudí hodně: za chvilku mám láhev plnou výborné, čiré vody.
Ochutnávaje pár většinou nedobrých malin, přecházím plynule na pěšinku vinoucí se mým oblíbeným východním hřebenem. Na kraji lesa, z této přirozené rozhledny, se rozhlížím po kraji. V poli zlatého obilí se pasou dva srnci, daleko od sebe vzdáleni. Rudé slunce právě zapadá. Šikmé světlo neosvětluje již les právě nejlépe, ale přesto se mi podařilo v dálce před sebou rozeznat jakousi hnědou skvrnu, jež by mohla být srnkou. Přikládám k očím dalekohled: je to srnka! Srnčí mládě, a ne jen jedno, nýbrž dvě! Hledám ještě nějakou jejich mámu, ale marně. Buď je již opustila, což je v jejich útlém věku vysoce nepravděpodobné, nebo ji spíš nějaký bouchal zastřelil. Bouchalovi je jedno, jestli střelí mámu od dětí nebo dítě, a z dětí že nadělá bezmocné sirotky. Bouchal nemá žádný podíl na přírodním zákonu. Bouchal je obyčejný sadistický řezník, v řádu přírodním tedy jakási nestvůrná anomálie, od níž se s hnusem odvrací veškerý ušlechtilý vkus i jemnocit; řezník, jenž má potěšení pouze ze zabíjení, a je mu proto jedno, koho zabije. Oč milosrdnější jsou zvířecí šelmy, jež zabíjejí mláďata, avšak jejich opatrovnice nechají být. Oč je to v řádu přírody neškodnější, než smrtí mámy přivodit tím i zánik jejích mláďat. Ale přesně tak to dělají lidé.
Osiřelá mláďata se nicméně mají čile k světu. Vesele a hravě skotačí jako všechna mláďata. Sbíhají dolů k louce. To mi poskytuje vzácnou příležitost připlížit se k nim šerým lesem až na dohled – „na dostřel“, řekl by bouchal. Sednul jsem si v lese na návrší na bobek a bavil jsem se pozorováním, jak se ti dva skotačiví srnčí sourozenci pasou na louce. Slunce již mezitím dávno zapadlo za dosud rudý obzor. Tmí se čím dál víc, hlavně tady uvnitř lesa, kdežto louka a srnečci na ní jsou stále dobře viditelní. Musím se však vrátit, nebo v nastalé tmě budu klopýtat a těžko hledat cestu zpátky do stanu. Vracím se tedy šťasten a spokojen, když tu mi zastoupil cestu srnec, který právě sestupoval tmavým lesem zřejmě také dolů k louce. Byl to jen okamžik, než mě ztotožnil s člověkem a nato s varovným skřekem odběhl.
mangalavár, 10. srpna 44
Hraboš undír můj nabídnutý dar objevil a přijal. Po syté snídani a po stejně sytém následném dopoledním spánku už jsem se mohl bavit pozorováním věčně hladového hraboše, který si cpal bříško starým rohlíkem, tak velkým oproti jeho maličkému tělíčku. Není to pro mne nic nového, neboť před třemi lety v Reinlebensbornu jsem měl tento obrázek denně na očích, přesto je ten pohled na krmícího se hraboše stále neodolatelný.
Odpoledne jsem se šel projít k rybníčku Khalídž. S koupáním jsem příliš nepočítal, poněvadž po chladné noci jsem se dosud náležitě nerozehřál a počasí je stále víc oblačné než slunečné. Přišel jsem k rybníčku a posadil jsem se v lese nad ním. Chvíli jsem takto v sedu meditoval. Jsem široko daleko sám. Teprve když vysvitlo sluníčko, napadlo mě, že bych se mohl přece jen vykoupat. Než jsem si to však rozmyslel, přijelo k lesu auto, otočilo se, zastavilo a bouchání dvířky mi dalo jasný signál, že někdo z něj vystoupil a že nejspíš přijde sem. Ještě že jsem zůstal oblečený a do té vody neskákal. Znechuceně odcházím druhou stranou pryč, směrem na západ. Lidužel, ani tady nejsem zbaven lidské otravnosti, neboť v lese se pracuje. Obcházím ty pracanty obloukem a vracím se už nejen znechuceně, nýbrž přímo otráveně do stanu. Tady nahoře na vrcholu kopce je přitom takový klid a ticho, že si musím položit otázku, co mě vlastně dolů k rybníčku a pak dál na západní stranu polesí tak vábí a přitahuje, když je tam furt tak přelidněno. Je to samozřejmě ten lesní rybníček a možnost koupání v něm, a pak krásné procházky dál na západ. To všechno by bylo hezké, kdyby... – zase to věčné lidské „kdyby“, na němž všechno dobré vždy selže – kdyby to bylo osamělé, bez lidí. Jenomže to právě není v tomto pitomém období roku možné: všichni mají prázdniny, dovolené, houbaři plundrují les od rána do večera, s lidáky se roztrhl pytel. Jen tady nahoře v mém ášramu bývá největší klid a pohoda, proto se sem dnes tak rád vracím. Tady je to nejlepší: ptáci pakší přilétnou sami až za mnou a navíc teď mohu pozorovat hraboše undíra při hostině, již jsem mu sám přichystal. Už má ten rohlík hodně ohlodaný, ale zdá se, že je na něj zatím sám.
Večer jsem šel znovu na východ; ale každý den není svátek. Tentokrát jsem ani nedošel na konec trasy a neposeděl si tam, natož abych spatřil nějaké zvíře. Překazil mi to nějaký dřevák, který tam někde v těch místech cosi řezal motorovou pilou. Obrátil jsem se a pomalu se zase vrátil do stanu. Srpen je vždy nervní měsíc: léto se pomalu chýlí ke konci, lidákům pomalu končí prázdniny, a tak si ještě naposledy hledí užít přírody, proto jich je všude plno; začínají žně, což také zvyšuje rachocení a počet lidáků venku a vůbec všichni střečkují tak otravně, že bych je nejradši vyvraždil. Neznám přesné měsíční statistiky vražd, ale domnívám se, že právě v srpnu jich musí být největší počet.
budhavár, 11. srpna 44
Dnes je opět po dlouhé době jeden z těch krásných tropických dnů, vhodných ke koupání. Po poledni zkouším ještě naposledy v tento morbidní prázdninový měsíc sestoupit dolů k rybníčku Khalídž. Jestli to nevyjde ani dnes, budu muset počkat nejméně až do září. Vyšel jsem z úkrytu na cestu a zaposlouchal jsem se. Všude je ticho, necítím žádnou člověčinu. Sestupuji opatrně k rybníčku, jen pravá bota mi vrže ze všech zvuků nejhlasitěji. To přece není možné, aby tu v pracovní den, o polednách, každý den, každou hodinu pořád někdo byl! Jestli ani dnes, za těchto optimálních podmínek, nebude tu liduprázdno, kdy jindy by to potom mělo význam zkoušet? Jdu dál lesním tichem dolů k rybníčku. Vtom jsem cosi podezřelého zaslechl. Zastavil jsem se a zaposlouchal se do ticha. Nesmím už nikdy podcenit žádný podezřelý zvuk! Tento se však neopakoval, jdu proto obezřetně dál. Přicházím konečně do údolí, do blízkosti rybníčku. Vtom jsem ten zvuk zaslechl znovu a silněji! Smůla. Zase smůla. Nyní již poznávám zcela zřetelně, že tu zase někdo je. Rozeznávám zřetelné lidské hlasy, podle pitomých řečí patřící houbařům: „Třetí! Čtvrtý! A další! Pravák!“
Tak to je konec. Ani se nepokouším k rybníčku vůbec přiblížit nebo pár minut počkat, nemělo by to stejně žádný smysl. Nemá to cenu. Pořád zde někdo je a bude. A dokud neskončí prázdniny, nemá smysl pokoušet tady štěstí. Znechuceně, leč nerad, se otáčím a vracím se opět nahoru. Alavidá! Na shledanou, rybníčku, – snad – někdy v září.
Večer na procházce po východní straně lesa to nebylo jiné. Taky jsem potkal jednu houbařku. Přišla znenadání z hloubi lesa, právě když jsem z jeho okraje přehlížel krajinu. Otočil jsem se k ní odmítavě zády, abych se na ni nemusel aspoň dívat. Ale úplně jsem cítil v zádech její pohled, jenž si mě dlouho prohlížel. Otočil jsem se po ní nevrle na znamení, že moc dobře vím, že tu je a že mi není její přítomnost milá. Kdyby čuměla dál, musel bych se jí snad nějakým hodně hrubým způsobem otázat, zdali něco nechce. To jsou lidi...
Rychle odkráčela dolů lesem. Já mám samozřejmě po náladě. Procházky po přelidněném lese mě nebaví. Došel jsem na konec trasy, sedl si a snědl dvě housky. Aspoň kdyby se mi ta verbež houbařská snažila vyhnout, jako Já jí. Ale to ne. Ještě to po vás čumí a neuhne. Verbež.
Po návratu do stanu mi udělala radost aspoň červenka, která opět přistála na mém dvorku a hledala hmyz. Hrabošův rohlík ji nezajímá. Rohlík se nenápadně zmenšuje, ale hraboš undír se bojí; téměř ho nevídám. Pravděpodobně tajně ukusuje, když jsem pryč, nebo v noci a brzo ráno, když spím. Pozoruji dál tu odvážnou červenku, která využívá možnosti sbírat pohodlně hmyz jak z mého stanu, tak na vyšlapaném jeho bezprostředním okolí. Vím, že hřaduje v noci na modřínu nade mnou. Toto je její večeře. Je tak zvláštně dojemně přítulná a nebojácná, jako kdyby byla domácí, ochočená. Srdéčko by se nad ní ustrnulo. Častokrát se zastaví přímo před vchodem do stanu a kouká dovnitř na mne. Jako by o něco žebronila. Jako by chtěla něco říct. Jenom promluvit. Ale je dobře, že alespoň zvířata nemluví lidskou řečí. To už by byl na světě vůbec nesnesitelný blázinec, kdyby i zvířata mluvila lidskou řečí. Však si rozumíme i bez toho, a lépe. Já jsem užitečný jí, ona zase mně. S lidáky se to má přesně naopak: oni škodí celému světu, Já škodím zase jim, v poměru ovšem žalostně nevyrovnaném v neprospěch můj i celého světa.
15. část >>>
<<< 13. část