Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vanaprastha - 16.

10. 10. 2010

misantrop--vanaprastha.jpg

šukravár, 20. srpna 44

Ráno se probouzím do nádherného dne. Na obloze není ani mráček, ticho oživují jen libé hlásky sýkorek. Červenka pátrá zase na mém dvorku po hmyzu. Toto hojivé ticho, tuto uvolněnou pohodu, ukončují opět dřevorubci dole pod kopcem svou usilovnou a hlučnou prací pro blaho kdovíkoho, kdovíčeho. Pro jejich osobní blaho to určitě nebude, pro mé už teprve ne. Pro čí blaho tedy? Ach, ano, Já zapomněl – a rád zapomněl: pro blaho státu přece, pro civilizaci, pro blaho lidstva. Ach, jak je to všechno pro mne nesmyslné, jak odtažité od všeho, co má smysl pro mne a co je mým blahem!

         Dělníci dnes nicméně skončili s prací dřív, neboť je šukravár, poslední pracovní den v týdnu. Znovu se rozhostilo ticho. Je krásně, byť ne žádné tropy. Láká mě to něco podniknout, někam jít. Ale nechce se mi ani jen vylézt z úkrytu mých houštin a sednout si třeba venku pod strom na sluníčko, neřkuli jít někam dál. Vím, že by mi to zkazili nějací houbaři, a proto raději zůstávám uvnitř a procházím se raději jen zde, uvnitř mého dosud nedobytého ášramu.

         Zvířata tu jsou se mnou také, jako například motýl, jenž vlétnul do stanu, když jsem seděl v lotosové pozici u jeho otevřeného vchodu, hbitá ještěrka ve vysoké trávě pod mýma nohama, anebo zajíc, k jehož pelíšku jsem nevědomky přistoupil až na vzdálenost dvou metrů a tím jej přiměl k bezhlavému úprku, rychlému, jako když vypálí střela. Kam bych se hnal? Mohu být rád, že je hezky, že jsem sám a že je ticho. Po pravdě mi nic neschází na tomto nevelkém prostoru. Venku bych se zdaleka necítil tak bezpečný a spokojený. Zůstávám proto ve skrýši. Čtu Reinlebensborn a pospávám.

         Na večerní procházku jsem se odvážil o hodinu dřív, to jest o šesté. Les je již tou dobou liduprázdný, slunce se kloní k západu. Ochutnával jsem ostružiny. Je jich hodně, jsou velké a chutné, ale mnoho z nich je ještě kyselých. Neměl jsem hlad, přesto jsem se jimi nacpal k prasknutí. Jejich hlavní čas ještě přijde.

         Vyrazil jsem na procházku o hodinu dřív, nicméně vracím se z ní opět za šera, za svitu téměř úplného měsíce. Moji meditaci znovu trochu rušil lomoz zemědělských strojů, jež potom ještě dlouho do noci pracovaly kdesi na polích, kam oko nedohlédne, avšak odkud se ten hluk nese až s přílišnou snadností k mému sluchu.

         Před mými houštinami jsem si ještě jednou sedl na pařez a znovu jsem upadl do hluboké meditace. Tady se hloubá dokonce o dost lépe, neboť hluk polních strojů sem nedosahuje s takovou silou jako na východním hřebenu a navíc je tu širý výhled na tmavnoucí oranžový západní obzor bez jediného mráčku. Zítra bude jistě zase krásný den.

         Je tak krásný, vlahý večer, že se mi vůbec nechce do stanu. Ale protože nevím, jak bych tuto blaženou hodinu vhodně prodloužil, odcházím do stanu, zachumlávám se do spacího pytle a po čtyřech přečtených stránkách z Reinlebensbornu spokojeně usínám.

Obrazek 

šanivár, 21. srpna 44

Těsně před svítáním jsem pouze posnídal dvě celozrnné housky a spal jsem dál až do deseti hodin. Je opět nádherný den, dokonce tropicky teplý, lákající ke koupání. Ale je také šanivár, česky sobota, navíc prázdniny, navíc houbařská sezóna v plném rozmachu své šílenosti – ta cesta k rybníčku Khalídž by byla naprosto zbytečná, poněvadž bych se určitě s láteřením vracel zpátky s nepořízenou. Raději se jdu nasvačit ostružin, dokud mám na ně chuť a dokud mám prázdný žaludek. Napral jsem se jimi znovu k prasknutí a pěkně jsem se svlečený do půli těla na sluníčku zahřál. Kromě dřevorubců, kteří nám – mně ani sobě – nedají pokoj ani o šaniváru, se zdá být les liduprázdný. Nebo že by zase mezitím bez mého vědomí i souhlasu zavedli pracovní soboty? To snad ne. Někdy v blízké budoucnosti to tak jistě bude, někde to tak už prakticky je, i v neděli se leckde pracuje, ale zatím snad – oficiálně – nejsou ještě zavedeny pracovní soboty. Jsou to prostě otroci. To je jediné vysvětlení. Otroci, jejichž jedinou náplní života je jen práce a zase práce.

         Nevěřím však tomu dojmu, jenž mi našeptává, že je les jinak až na dřeváky liduprázdný. Po krátké procházce proto zalézám zpět do bezpečí houštin. Svlékám se donaha, vyhazuji ze stanu malého slimáčka, jenž se zřejmě prosmýkl některou z miniaturních trhlin v moskytiéře, jež mi nestojí za námahu je spravovat, pozoruji ještěrku, jak se zvenku snaží marně vyšplhat na stan v honbě za drobným hmyzem a začítám se do posledních stránek mého Reinlebensbornu. Veverka čiperka se obratně proplétá větvemi modřínu, shazuje z něj šišky a ještě se stihne u toho podrbat. Čekám na večer, na svou hodinu procházky.

         Dnes ji nic neruší, žádný nesnesitelný kravál. Je zádumčivé ticho a dosud příjemné teplo. Jen komáři kdyby neobtěžovali při meditačním sezení.

         Po návratu k houštinám si před nimi ještě nadlouho sedám na sluncem dosud vyhřátou lesní půdu, zády opřen o dosud vyhřátý kmen vysokého smrku. Slunce již zapadlo a obloha je zase tak slibně oranžová a čistá. Sedím v této příjemné pozici až do tmy, dokud se úplně nesešeří a dokud se tělo neotlačí a nebolí. Blaženě zavírám oči. Byl bych tu usnul. Teplá půda voní, i jehličí provoňuje vzduch. Je to nejen libé k dýchání, ale dokonce to snad i odpuzuje dotěrný hmyz. Sleduji, jak se ptáčkové postupně rozlétávají na svá noční hřadoviště. Také Já se zmámen krásou vlahého večera nakonec odebírám do svého pelíšku, ukrytého před zraky všech lidí. Povečeřel jsem poslední konzervu fazolí a začal číst Zápisník mrtvého muže. Četba mě baví, třebaže jsem tuto knihu sepisoval ve stavu beznadějného zoufalství ze zimy a z práce ve fabrice. Ale baví mě to, protože teď zpětně vidím, že jakkoli to tehdy se mnou vypadalo nedobře zle, přece mé trápení netrvalo věčně a nyní jsem znovu volný – vítěz nad životem a smrtí. Se vším si vždycky nakonec poradím – a zvítězím. Pozor tedy na mne, lidstvo nehodné!

Probudil jsem se po půlnoci, nemoha spát. Úplněk ozařuje les. Ach, ta podmanivá krása a moc úplňkového měsíce! Neodolal jsem a vyšel jsem před stan. V trávě osvětlené měsícem se cosi pohnulo. Přistupuji k tomu blíž. Uskakuje to přede mnou. To je nějaký velký hraboš, říkám si zvědavě a plížím se za tím záhadným nočním tvorem blíž a blíž. Nyní se ten tvor zastavil a nehýbá se, takže si jej mohu prohlédnout. Není to však hraboš, ale krásná velká ropucha, která hledá potravu ve zválené trávě.

         Nemohu spát v této čarovné úplňkové noci. Proto znovu vytahuji Zápisník mrtvého muže a ještě dlouho, předlouho čtu v záři baterky.

Obrazek

ravivár, 22. srpna 44

Procitám brzo do nádherného teplého dne. Je ticho, ozývá se jen ještě opozdilý puštík, vzdálené bučení krav kdesi na louce za lesem a sykání a pípání sýkorek a frkání jejich křidélek, jež je nesou z nočních hřadovišť ven do lesů a mýtin za potravou, hrami a dobrodružstvími. Ach, to je krásně na tom světě! Škoda, přeškoda, že musím jít „domů“ pro jídlo.

         Balím si batoh, ale stan ponechávám tentokrát rozložený, postavený. Žádný hraboš, jenž by jej mohl poničit, se za čtyři dny a noci neukázal, nabídnutý chléb a semínka ani neokusil, a tak tím snad nic neriskuji. Věci uvnitř stanu tak budou alespoň v suchu.

         Kráčím nalehko, jen v batikovaném tričku a maskáčových trenýrkách. V lese panuje zdánlivé liduprázdno. Ale opravdu jen zdánlivé. Sotva jsem sešel z prvního kopce dolů do vysokého řídkého lesa, už jsem je znovu spatřil: pakáž houbařská! Povedený páreček, jejichž volvo stojí na kraji lesa. Musel jsem projít nedaleko od nich. Je prostě ravivár, čili neděle.

Nejhorší tlačenice však byla za vsí Haidžarí, na polní cestě kolem koní, k nimž šly právě dvě čůzy, a dál k pláni, kde mě míjela motorka a motorová čtyřkolka. Smrdělo to po nich člověčinou.

         Svlékám si tričko a dál jdu polonahý. Je mi horko, možná hlavně z těch nedělních davů. „Je prostě neděle a maj‘ dost času“, abych parafrázoval jednu populární písničku ze šedesátých let.

         Po pravé straně na kopci suší dva rolníci seno. Sledují mě zrakem pohraničníků. „To je rarita, že? Někdo jde pěšky a polonahý! Pomiňte se z toho na rozumu!“

         Přede mnou jde na konci pláně po lesní cestě chlápek v tílku a trenýrkách. Málem se zastavil samým překvapením, co to jde po louce za podivný zjev. On sám nejde, nýbrž rádoby „běhá“; teď pouze nemůže dál pro naprosté zadýchání. Já zase nemůžu dýchat z nich, z čumilů, z lidí.

         Docházím konečně k posedu. Nějaký hromotluk na něm ulomil jeden příčel žebříku, jak na něj zřejmě plnou vahou svého tučného těla lezl. Strašné. Už také slyším vzdálený rej motorů od motokrosové dráhy. Zanedlouho se tím směrem řítí po blízké lesní pěšince další motorka. Takhle to vypadá, když jdu do města pro zásoby v neděli, kdy mají všichni volno a dost času. A to jsem zdaleka nedošel ještě do toho hlavního a nejhoršího, to jest do epicentra všeho hnusu, do města samého.

         Slezl jsem odpočatý z posedu. U cesty jsem se zase otočil a couvám zpátky do lesa, protože po té cestě jde baba s čoklem, za ní jede navíc kdosi na další motorce. Jinou cestou je obcházím a scházím z lesa do přilehlého parku. Tam jsou celkem tři skupinky lidí s dalšími čokly. Jeden vlčák se užuž na mne řítí, pán jej naštěstí zavčas okřiknul a zastavil. Lekl jsem se spíš toho křiku než toho psa. Vyměnili jsme si nenávistné pohledy. Srpen je měsíc hromadných vražd.

Vyjdu z parku ke stadionu, kde je plno aut, plno lidu, plno dalších psů a plno jejich štěkání. Mumraj k zbláznění. Koná se zde asi nějaká kynologická přehlídka. Všechno, co nejvíc nenávidím a co mi nejvíc otravuje život, je tady, soustředěno na jednom místě. A Já procházím jeho středem. Jdou na mne mrákoty. Otřásám se hrůzou a odporem. Tady už si připadám jako ve zlém snu, jako v blázinci omylem nebo naschvál sloučeným s psincem. Zaříkám se a přísahám, že už nikdy v životě nevkročím do města v neděli. Nikdy, i kdybych neměl už nikdy vyjít na ulici, nepáchnu ven v neděli!

Osud se naštěstí spokojil s mým vytrestáním jen potud, po toto městiště hnusu, kde také mé utrpení tohoto zlopověstného dne všeobecného volna skončilo. Dál už byla cesta naštěstí volná. Všichni byli zřejmě toho času jen tam, vně a na okraji města a pak hlavně u toho stadionu. Naše sídliště i chodba baráku jsou již liduprázdné.

Tak takové je to tedy žít společně s lidmi! Jak rád jsem na to zapomněl, tam v lese, v tom slastném odloučení od všeho lidského!

Obrazek

budhavár, 25. srpna 44

Koníčků před vsí Haidžarí, za níž je v tamním polesí skryt před lidmi můj poustevnický ášram, je dnes jen deset, ale místo jedenáctého přibylo mezi ně jedno strakaté hříbě. Všichni koně stojí ospale a skoro bez hnutí u elektrického ohradníku podél stezky, po níž se ubírám do bezdomoví. Za městem až do vesnice byla cesta volná. Ve vesnici, na tom kousku, kterým musím projít, mě obkružovalo auto s pražskou poznávací značkou. Nejprve se otáčelo na parkovišti, pak mě předjelo na silnici a pak řidič zastavil za křižovatkou na úpatí kopce, jímž stoupám k lesu. Vystoupil, rozepnul se a nenuceně začal chcát jako pes, třebaže na něj koukaly dvě jeho spolujezdkyně. Zrovna mně v cestě. Sklopil jsem hlavu a prošel jsem kolem něho, co naplat. Je mi to žinantní i za něj. Dění přitáhlo samozřejmě vesnického čokla, který se na ně rozštěkal, i jeho pána, který svého psa napodobil pouze v tom, že místo štěkání si také stoupnul a bezostyšně na Pražáky čuměl. Psi jako lidi, lidi jako psi. Připomnělo mi to tu strašnou minulou neděli. A to jsme uprostřed pracovního týdne! Pohříchu však také uprostřed prázdnin. Kdyby to ti lidé dělali aspoň naschvál, aby jim misantrop mohl něco pěkného od plic říct, obořit se na ně hrubě, vynadat jim, zabít je...! Ale oni nejsou tak odporní schválně, oni jsou prostě takoví už od přírody. Zde nezbývá nic než odplivnout si, vypláchnout si ústa a jít dál, co nejdál od nich, pryč, do lesů, do samoty.

         U potoka, jenž se mělce přelévá přes cestu, se shýbám, piji a vyplachuji si ústa na znamení duševní očisty. Vstávám, otírám si ruce i bradu a už vidím další auto. Stojí na kraji lesa a právě se k němu vracejí dva houbaři. Podruhé za sebou jdu tedy vlevo mírnou oklikou, abych se jim vyhnul. Fouká silný studený vítr, ale už jsem konečně sám.

         Stan je v pořádku, uvnitř nalézám jen malou loužičku vody po včerejším tropickém lijáku, který sedm kilometrů odtud na sídlišti bičoval zem a ohýbal stromy, jako by to bylo rákosí neb třtina. Jak to vypadalo tady, nemohu pochopitelně vědět. Ale podle té loužičky soudím, že asi podobně.

         Dávám sušit věci a snídám, ale hned po jídle už se musím obléci, neboť se zase v rozporu s předpovědí počasí zatahuje. Dva skrojky chleba pro zvěř někdo během mé nepřítomnosti téměř snědl. Zbývá z nich jen malý kousek, uvolněný z kolíku a volně ležící pár kroků před stanem. Ozývá se jen vítr, sýkorky – a krávy. To jsou asi ty černé vysoko na stráni nad vsí Bačhadá, jež jsou dalekohledem dobře pozorovatelné z východního hřebene. Je to odsud dálka, vlastně až ob jedno další údolí, ale v lesním tichu nese vítr to kravské bučení až sem velmi dobře.

         Silou kontrastu mezi civilizací, již jsem zanechal na pospas svému osudu za mými zády, a lidučistým, tichým lesem, upadám jako vždy do hluboké meditace. Obžalobou proti bytí uprostřed lidí, jakkoli bych byl sám v pečlivě uzamčeném pokoji s pečlivě utěsněnými okny, je už sám fakt, že tam zůstávám napjatý, stále nervózní, nevyspalý, po něčem neznámém dychtící, zatímco tady v lese ze mne naráz všechno padá: každé napětí, každá nervozita, každé chtění, každá nedovršenost. Jedině zde v osamělém lesním bytí mám ten blažený pocit završenosti, o nějž usilovali indičtí asketové a mudrci a jemuž říkali vyvanutí, nirvána. Tou náhlou silou kontrastu mezi blázincem města a harmonií přírody nyní náhle jasnozřím, že i při všem hmotném dostatku mi „doma“ chybí vždy právě les, to jest bezdomoví. Věru špatně jsme založili naše životy, když domov je nám nepřítelem a vězením, a my z něj proto musíme prchat do bezdomoví, abychom v samotě nalezli spásu, abychom nalezli volnost a moudrost a abychom seznali svůj omyl!

Odpoledne jsem sladce usnul. Probudil jsem se večer, asi hodinu před západem slunce. Rychle na procházku!

         Začal jsem ochutnáváním ostružin. Jsou tak dobré a výživné, že až do příštího dne nemusím nic dalšího jíst.

         U mého vyseděného důlku na východním hřebeni někdo snědl ty fialové zvonky, jež mi dělaly společnost v mém zahloubání. Škoda. Jdu si sednout na plochý kámen dolů na kraj lesa. Slunce již zapadlo, ale jeho poslední paprsky dosud osvětlují všemi odstíny barev červeného spektra řídký oblak. Rychle se stmívá. Les se již černá tmou. Vracím se. V cárech řídké oblačnosti vychází na východě úplňkový měsíc. Jako lucerna se zdvíhá mezi stromy na obzoru. Přicházím k mým houštinám úplně potmě. Na západě teď místo slunce září Šukra čili Večernice a zažehují se i první hvězdy: Bhégá (Vega), Arcturus... Ve stanu ke své smůle zjišťuji, že baterie ve svítilně zřejmě vytekly, a proto pořádně nesvítí. Přesto při slabém jejím světle ještě dlouho čtu Zápisník mrtvého muže.

Obrazek 

guruvár, 26. srpna 44

Spal jsem dlouho, i když jednou jsem musel v noci vstát, abych zavřel kvůli přeháňce stan. Ráno je střídavě oblačno. Zbytek chleba pro zvěř je pryč. Nic nového jim zatím nedávám. Stejně se ve dne neukážou, a pak nechci zbytečně přivábit dalšího hraboše, který by se tady mohl usadit a trhat mi v nestřežených chvílích stan. Nejčastěji vídám ze zvířat pouze červenku, která se několikrát za den přiletí podívat na můj dvorek, a srnky, které vídávám při večerních procházkách. Při té dnešní jsem také jednu viděl v žitě. Pohybovala se v tom poli zlatých stébel vysokými plavnými skoky. Já sám jsem zkusmo ochutnal jedno žitné zrno, ale na mne je to příliš tvrdé sousto. Ostružiny však dozrávají každým dnem víc a víc. Zvonky, které někdo okousal, mají nyní zase nové tři květy. Rostliny žijí dál, i když jsou těžce poraněny. Na krátký okamžik jsem před sebou zahlédl kunu, ale než jsem stačil přiložit k očím dalekohled pro detail, byla pryč.

V šeru si ještě sedám pod vysoký štíhlý smrk než půjdu spát. Vtom třesknul výstřel! Lekl jsem se, protože to bylo odkudsi zblízka. Nebojím se zemřít, ale chci smrt z rukou přírody, opuštěn všemi; chci vydechnout naposledy v lese, aby mě nikdo nenašel, dokud se nerozložím na kostru neznámého muže; smrt z rukou bouchala by byla potupou. Na svých večerních procházkách pro jistotu kontroluji každý myslivecký posed, každý temný okraj lesa, neskrývá-li se tam někde ta lstivá bestie bouchal. Vypadám sice jako člověk, takže teoreticky bych nemusel mít z bouchalů strach; ale s nimi je to stejné jako s ostatními lidáky, ba ještě horší: nikdy s nimi nejste úplně v bezpečí a ostražitost je vždycky na místě. „Nehody“ se stávají. Nestalo se mi jen jednou, že bouchal přede mnou významně jakoby nabíjel pušku a jakoby náhodou zacíliv na mne zkoušel seřízenost mušky. A vraždí-li už někdo, je přece jedno, je-li to zvíře nebo člověk – vrahem zůstává tak jako tak. Například podle džinistů je zabití živého tvora předstupněm k válce. Je to sice hodně antropocentrický názor, naznačující, že zabití jednoho „méněcennějšího“ tvora může postupně přejít až k hromadnému zabíjení lidí, tedy těch jakoby „cennějších“ bytostí, ale i tak je na tom kus pravdy. Prahne-li kdo po krvi a zabíjení, svou oběť si už najde. Na veřejnosti se přitom bouchalové snaží vystupovat málem jako nějací dobráci, ba jako velcí milovníci přírody, její znalci, dokonce jako milovníci a ochránci zvířat! A veřejnost jim to žere. Není absurdnějšího sylogismu! Je to totiž jen lež. Rozšířená a obecně přijímaná, přesto lež. Všichni si lžou do ruky. Jedni, aby zakryli své krvavé řemeslo a svou vražednou náturu, druzí proto, poněvadž nejsou v zásadě jiní. Krev na rukou a vraždu na svědomí mají všichni lidáci. Je to jedna zabijácká sebranka. Bouchal je přitom na venkově absolutním pánem. Může si dělat všechno, co jeho kořistnickou mysl napadne. Ani policie nebo vojsko – například pohraničníci – nemají natolik pokryté území svými kontrolními stanovišti a střílnami jako armáda myslivců. Myslivec je na vesnici často současně i policajtem, hasičem, starostou, zastupitelem obce, rybářem, činovníkem tu i onde, bodrým sousedem, který nechybí na žádné veřejné akci, jenž všechno zařídí, všechno dodá, s každým je zadobře. Nikdo si mu proto nedovolí něco vyčítat. Úředním kontrolám z okresního ústředí se směje. Je prakticky nepostižitelný, i když se všeobecně ví, že střílí i ohrožené a chráněné druhy zvířat; že líčí zakázané pasti, otrávené návnady; že obchoduje s vymírajícími druhy; že nedodržuje povolené kvóty odstřelu, nedodržuje stanovené hájení, a tak dále a tak podobně. Na bouchala si nikdo nepřijde. Nikdo si na něj ani pořádně dupnout nechce, neboť myslivci mají vliv na vysokých státních místech, lobbují úspěšně v parlamentu, určují, které zvíře je „přemnožené“, a tedy na odstřel, a které ne. Ale při všem svém obskurním podnikání mohou vraždit zcela otevřeně, protože jejich blízcí, příbuzní, sousedé, celá veřejnost jejich v podstatě pytlačení nejen přehlíží jako cosi naprosto normálního a běžného, nýbrž i schvaluje jako cosi potřebného a užitečného. Bouchal však není přítelem přírody, jak se sám představuje i jak je vnímán. Bouchal miluje pouze tak, že nenávidí. Miluje láskou zabijáka. Jeho takzvaná láska k přírodě, láska ke zvířatům je láskou úchylného parafilika, který své předměty lásky zabíjí, mučí a ponižuje. Nikdo nemá tak choré pohnutky k vraždění jako bouchal. A veřejnost mu to mlčky trpí, protože sama není jiná. Základem je samozřejmě nevyléčitelně chorá, perverzní mysl člověka – každého člověka. Proto nikdo nespatřuje na zabíjení zvířat nic zvráceného, nic, co by se dělo ze sadistických pohnutek. Ale zabití živého tvora není jen předstupněm k válce, jak říkají džinisté; ono to už válku znamená!

Po návratu do stanu zjišťuji nemilou věc: kapacita vyteklých baterií ve svítilně rapidně poklesla až téměř na nulu, takže nyní nesvítí skoro vůbec. Ale to je nepříjemné! Noci jsou teď přitom tak dlouhé, stále se dloužící. Nejenom že si nemohu číst na dobrou noc, ale nemohu se potmě ani pořádně najíst. Večeřím proto po paměti, po hmatu a pouze pro orientaci si svítím obrazovkou kapesního počítače.

Obrazek

šukravár, 27. srpna 44

Před svítáním se dalo do deště. Pršelo dost dlouho, déšť sílil a přidala se i bouře. Před polednem přestalo, ale obloha zůstává beznadějně šedivá. Jdu dolů k potůčku pro vodu. Voda je výtečná, čerstvá, dešťová. Oblékl jsem si na cestu jen trenýrky, abych si dlouhé kalhoty nezarousal. Z lesa stoupá dým. Zhrozil jsem se, že snad tady někdo něco zapálil. Ale ne: to jen les dýchá a takto svými sterými ústy vydechuje páru. Žádné sluníčko mu v tom však, žel, nepomáhá. I tak je to pěkná procházka, protože je osamělá a zima mi při ní není. Je přece stále ještě léto!

         Odpoledne se samozřejmě podle očekávání rozpršelo znovu. Nesnáším tohle počasí. Teď bude déšť pleskat o střechu určitě zase nejméně dva dny. Ustavičně duje vichr, jako by chtěl roztrhat na kusy a rozehnat tu jednolitou šedou masu, která pokrývá oblohu. Nedaří se mu to ani náznakem. Stále pod věčně podmračeným nebem, stále v zimě. Teprve pozdě večer, na sklonku dne, se poslední sluneční svit začíná odrážet od žlutých mraků. To už je však pozdě. Smráká se. Noc je světlá, měsíčná, dokonce jasná. Čandra, česky Měsíc, kouzlí na stěnách stanu jako na promítacím plátně kaleidoskopické obrazce.

Obrazek

17. část >>>

<<< 15. část