Březen 44
březen 44
Začal poslední zimní měsíc, oficiálně vyhlášený jako „měsíc čtenářů“. Čtu – opět z internetu – vynikající Čapkovo drama R.U.R. Je to hned po Válce s Mloky asi nejlepší autorovo dílo, v němž Čapek předvádí svůj nesporný vizionářský talent, dokonce i s jemným nádechem misantropismu. Roboti, biologické stroje, si uvědomí sami sebe, vzbouří se a vyhladí lidstvo. Jenomže neznají svůj vlastní výrobní postup, neznají „tajemství života“, jež je spolu s lidmi navždy ztraceno; nevědí, jak se bez lidí rozmnožovat, a proto i jim hrozí brzké vyhynutí. Hra končí tím, že se mezi Roboty najde jeden pár schopný citu a lásky, noví Adam a Eva robotí rasy. Poslední člověk, jenž měl pro Roboty znovuobjevit ono nedostižné výrobní „tajemství života“, selhává, ale příroda žije dál. Tomu poslednímu člověku na Zemi dal Karel Čapek mně velmi povědomé jméno Alquist. Nemohu samozřejmě vědět, proč zvolil právě toto jméno, tak nápadně se podobající Alcestovi čili Misantropovi ze stejnojmenné Molièrovy hry; nevím, avšak tuším! Výborná hra! Zde jsem si z ní okopíroval několik výňatků:
Vy jste blázen!
Domin
Člověk má být trochu blázen, Heleno. To je na něm to nejlepší.
***
Co je dnes?
Nána
Nevim. Ale měl by bejt konec světa.
***
Harry, přišly nějaké špatné zprávy?
Domin
Naopak, už týden vůbec nepřišla pošta.
***
Ale já vás varuju, pane; ta mladá dívka má hrozné úmysly.
Domin
Proboha, slečno Gloryová, jaképak! Snad se nechcete zase vdát?
***
Oh, řekněte, děje se něco?
Alquist
Docela nic. Jen samý pokrok.
***
Alquist
Máte pravdu. Jsem hrozně zpátečnický, paní Heleno. Nemám ani trochu rád tenhle pokrok.
Helena
Jako Nána.
Alquist
Ano, jako Nána. Má Nána nějaké modlitby?
Helena
Takhle tlusté.
Alquist
A jsou v nich modlitby pro různé případnosti života? Proti bouřce? Proti nemoci?
Helena
Proti pokušení, proti velké vodě -
Alquist
A proti pokroku ne ?
Helena
Myslím, že ne.
Alquist
To je škoda.
***
Alquist
Neplodnost, paní Heleno, se stává poslední vymožeností lidské rasy.
***
Nic není strašnějšího než dát lidem ráj na zemi!
***
Celý svět, celé pevniny, celé lidstvo, všechno je jediná bláznivá, hovadská orgie!
***
Což lidstvo vyhyne?
Alquist
Vyhyne. Musí vyhynout. Opadá jako hluchý květ.
***
Robot Radius
Nechci žádného pána. Vím všechno sám.
***
Helena
Proč se přestaly rodit děti?
doktor Gall
Protože je člověk vlastně přežitek.
***
Helena
A žádá někdo, aby se... vůbec přestalo vyrábět?
Dr. Gall
Bůh uchovej! Ten by si dal!
Helena
Proč?
Dr. Gall
Protože by ho lidstvo ukamenovalo.
***
Dr. Gall
(vstane) Hm, to by byla pro lidi strašná rána.
Helena
Proč rána?
Dr. Gall
Protože by se musili vrátit tam, kde bývali. Ledaže by -
Helena
Řekněte.
Dr. Gall
Ledaže by bylo už na návrat pozdě.
Helena
(u květin Hallemeierových) Galle, jsou tyhle květiny také hluché?
Dr. Gall
(prohlíží je) Ovšem, jsou to květy neplodné. Rozumíte, jsou kulturní, uměle rychlené -
Helena
Ubohé hluché květy!
Dr. Gall
Jsou zato překrásné.
***
Helena
Whisky?
Dr. Gall
Třeba vitriol.
Helena
Se sodovkou?
Hallemeier
Hrome, buďme střídmí. Bez sodovky.
***
Domin
(čte) "Roboti světa! My, první organizace Rossumových Univerzálních Robotů, prohlašujeme člověka nepřítelem a psancem ve vesmíru." - Hrome, kdo je naučil těmhle frázím?
Dr. Gall
Čtěte dál.
Domin
To jsou nesmysly. Tady vykládají, že jsou vývojově vyšší než člověk. Že jsou inteligentnější a silnější. Že člověk je jejich parazit. To je prostě odporné.
Fabry
A teď třetí odstavec.
Domin
(čte) "Roboti světa, nařizujeme vám, abyste vyvraždili lidstvo. Nešetřte mužů. Nešetřte žen.“
Alquist
Dokonáno.
***
Nikdo nemůže nenávidět víc než člověk člověka! Udělej kameny lidmi, a ukamenují nás!
***
Hledá se viník. To je oblíbená útěcha v pohromách.
***
Vy jste dobrý! Copak si myslíte, že pánem výroby je ředitel! I toto, pánem výroby je poptávka. Celý svět chtěl mít své Roboty. Panečku, my jsme se jen vezli na té lavině poptávky a přitom jsme žvanili - o technice, o sociální otázce, o pokroku, o moc zajímavých věcech. Jako by ty řečičky nějak řídily, kudy se to má valit. Zatím to všechno běželo vlastní tíhou, rychleji, rychleji, pořád rychleji - A každá mizerná, kramářská, špinavá objednávka přidala k lavině kamínek. Tak, lidičky.
***
Historii nedělají veliké sny, ale maličké potřeby všech počestných, mírně zlodějských a sobeckých lidiček, id est všech vůbec. Všecky myšlenky, lásky, plány, heroismy, všecky ty vzdušné věci se hodí leda k tomu, aby se tím dal člověk vycpat pro muzeum Vesmíru, s nápisem Ejhle, člověk. Punktum.
***
Damon
Musíte zabíjet a panovat, chcete-li být jako lidé. Čtěte dějiny! Čtěte lidské knihy! Musíte panovat a vraždit, chcete-li být lidmi!
***
Přírodo, přírodo, život nezahyne! Zase se začne z lásky, začne se nahý a maličký; ujme se v pustině, a nebude mu k ničemu, co jsme dělali a budovali, k ničemu města a továrny, k ničemu naše umění, k ničemu naše myšlenky, a přece nezahyne! Jen my jsme zahynuli. Rozvalí se domy a stroje, rozpadnou se systémy a jména velikých opadají jako listí; jen ty, lásko, vykveteš na rumišti a svěříš větrům semínko života.
U nás na sídlišti zase porážejí další stromy. Staré mohutné modříny už holt narostly do nebezpečné výše – přerostly takříkajíc lidákům přes hlavu. Je zajímavé, že mně ani ostatním zvířatům tito ušlechtilí a němí velikáni tvorstva v ničem nepřekáželi – jen zvrhlé povaze zlověka... Tolik užitečně zakrývaly tyto jehličnany výhled na mé nenáviděné sousedy... Všechno na těch stromech bylo tak milé a příjemné...
Byly nepoměrně lepší než lidáci, kteří je tu beze všech výčitek svědomí tak chladnokrevně podřízli, neboť zničí-li se strom či les, je to vždy katastrofa; avšak zničí-li se jednou provždy lidstvo na této zemi, bude to jen spásná obroda. A jarního rozkvětu se nedočkají, ptáci již na ně neusednou. Tragický je úděl živých bytostí v sousedství zlověka. Nevyhyne-li lidstvo, vyhyne svět.
Svých zlozvyků se lidáci nikdy nezbaví, svůj archetypální strach z lesa nepřekonají. Jak bych si z celého srdce přál, aby okolí mého domova krášlila bujná zeleň, kde by se beze strachu před zlověkem pásly srnky a divocí koně! Je snad absurditě a nemožnosti této představy na vině jen a jen má troufalá snivost? Nebo to, že se má minulá převtělení nechtěla nikdy spustit se stromů na zem a jiná že nechtěla opustit útulnou vlídnost pravěkých jeskyň? Nebo je na vině má nepřizpůsobivost době, v níž nežiji, nýbrž pouze neznámo jak a proč přebývám, a že stále ještě po starodávnu chodím všude pěšky, aniž by kdy jediná část mého těla ztratila půdu pod nohama, když už ji ztratila má bláznivá hlava? Ne, ale přál bych si jednoho dne vidět zarůstat ruiny našich měst semenáčky právě těch stromů, jež tu nyní tak necitelně zavraždili. Přál bych si spatřit všude na zemi to, co se naskýtá zrakům dnešních návštěvníků vylidněného města Pripjať u Černobylu. Neboť všude tam, kde se neroztahují lidáci, přírodě se daří. Možná to opravdu bez nějaké velké celosvětové havárie nebude možné. Ach, ano: zlověk a příroda – věčný protiklad, věčný boj kdo z koho.
S březnem se jako vždy ještě na několik týdnů vrací zima.
Pomáhám broučkům zpátky na nožičky, když se na parapetu překotí na záda a bezmocně se tam zmítají, aby se obrátili. Vypůjčil jsem si Goethův román Viléma Meistera léta učednická.
Je to docela dobré čtení: německá klasika a krásný jazyk. Přes svou rozvleklost, četná hluchá místa a koncepci v duchu osvícenského humanismu, obsahuje však tento román naopak také mnoho vynikajících pasáží, jež jsem si vypsal. V podstatě jsem tím ale vytvořil takřka jiný román. Podle mých výpisků by si mohl leckterý ignorant udělat o celé knize falešný dojem, že je román lepší než ve skutečnosti. Tak dobrý zas nebyl. Vilém Meister je mladý člověk, který se vydá do světa na zkušenou, aby poznal, jak to v něm chodí. Je pln mladického nadšení pro umění a zvláště pro divadlo. Záhy však pozná, že lidé okolo něj takový čistý zápal nemají ani nesdílejí a že je to samá verbež. Pro jedny je umění jen způsobem, jak si vydělat na živobytí, druhým slouží k obchodní propagaci, jiným k bezduché zábavě, další jím podlézají vrchnosti, zatímco vrchnost si jím chce dodat zdání lidumilnosti a blýsknout se jím před sousedy. Nikdo tedy nesdílí s Vilémem jeho čisté ideály, podle nichž má umění povznášet ducha, přinášet poučení a zušlechťovat duši. Všichni mají s uměním vždy ještě nějaké postranní úmysly. Nejvíce si v tomto směru rozumí jen se starým zachmuřeným harfeníkem a s nedospělou dívkou jménem Mignon. Tyto dvě záhadné postavy jsou nejsympatičtější osoby celého románu. Zvláště Mignon zde ztělesňuje typ dionýského člověka, ušlechtilého divocha, křehkého a citlivého tvora, jemuž Goethe na konci dokonce nasadí andělská křídla. Ale oba, harfeník i Mignon, pějící své k uzoufání tklivé a smutné písně, musí Goethe stůj co stůj zavraždit, neboť v novověkém světě nemají šanci přežít bez úhony. Také Vilém nedopadne podle mého zrovna nejlépe: v divadelní činnosti se zklame, nejvěrnější milenky a přátelé mu umírají, stane se otcem, usadí se, rezignuje na vlastní nezávislou vůli, zapadne do společnosti, jíž je vlečen „k lepším zítřkům“, a systém ho tedy v podstatě semele. Ke konci jsem si začínal užuž myslet, že snad zemřu nudou a že tu slátaninu nedočtu. Na příliš mnoha místech Goethe nemohl zapřít svůj post státního úředníka.
V druhé polovině března se již jaro hlásí o vládu nad světem. Otepluje se a zbytky sněhu rychle tají. Poslední ledovec se jako naschvál drží právě jen před naším barákem. Slýchávám za oknem první pěnkavy. Kosi se tanečními kroky namlouvají a čápi se vrátili přesně v tentýž den, co loni. Párek konipásků bílých si robí hnízdečko přímo naproti mezi střechou a okapem jedné z garáží. Lidužel oteplování a tání znamená také to, že se ven vytahují motorky, klepou se koberce, bílí cikáni se stěhují před dům spolu se svými ukřičenými lájemi harantů a čoklů a na obloze se rozburácely stíhačky.
Česká televize mě potěšila pořadem Proti proudu! z cyklu dokumentárních filmů „Ta naše povaha česká“. Tento díl byl věnován posledním hrdinům naší zvrácené doby, kteří se nebojí stát si neochvějně na svém a za všech okolností jít proti proudu, proti všem. Na mne udělal největší dojem ochránce zvířat Michal Kolesár, osamělý rytíř nové doby, který bez bázně a hany, bez koně, bez brnění a bez kukly osvobozuje zvířata z koncentráků a vypouští je na svobodu.
Vždyť jak to dopadá s nebohými zvířaty ve spárech zlověka ukazuje názorně a bez příkras film Pozemšťané (Earthlings). Většina záběrů v něm musela být pořízena skrytou kamerou nějakých odvážlivců s pevnými nervy a s dostatečně vyvinutým sebeovládáním. Oficiálně, například v nějaké barvité, veselé reklamě na maso, mléko, vejce, kožené bundy, kožichy, léky, cirkusy a podobné věci ze „zvířátek“, jež všechny nesou krvavě rudou pečeť nepředstavitelných pekelných muk a smrti nějakého zvířete, tyto otřesně ukrutné záběry v žádné reklamě neuvidíte. To není nic pro slabé povahy. A lidé, kteří takové věci provádějí... – co o těch říci dobrého? Snad jen to, že na jejich příkladu si může každý misantrop utvořit pravdivý obrázek toho, co znamená lidstvo pro tuto planetu; že existuje-li kdesi ve vesmíru samo Peklo, pak jej vytvořili lidáci na planetě Zemi; že taková chamraď musí každé vyšší nelidské bytosti mimo zlověka, každému misantropovi nenapravitelně pokazit jeho vztah k tomuto odpornému patvoru, a to tak, že už s ním nechce mít nikdy nic společného, nechce ho ani vidět, ani se s ním setkávat; že už povždy bude vidět v každém zlověku vraha zvířat a škůdce přírody; a také to, že by jednoho dne chtěl nad nimi dostat tu moc, aby jim mohl dělat to samé, co oni dělají zvířatům – vrátit jim všechna ta způsobená muka i s úroky! Přesto takové sadistické zločince[1] ochraňuje zákon, jako kdyby nedělali nic zlého nebo jako kdyby se v jejich případě jednalo o nějaký ohrožený živočišný druh. Opak je pravdou: je jich příliš mnoho a jsou nejenže úplně k ničemu v řádu přírody, ale navíc jsou ta nejškodlivější pakáž pod sluncem. To je na tom to nejhroznější: že se ti zločinci proti přírodě i proti veškerému citu musejí se svou zločinností skrývat, žít v hanbě, v neodpustitelné vině, bez čistého štítu a bez srdce, ale zákon jim to dovoluje a veřejné mínění stojí při nich. Je to skoro totéž jako mít a plánovat děti anebo vůbec žít jakožto normální zlověčí patvor: i to už je v dnešním přelidněném světě obskurní činnost, rovnající se zločinu; a že plodit a rodit další přebytečné haranty není vposledku ani ekologické, to už se ví dávno – jen se o tom nemluví.
Nemám takové filmy vůbec ani trochu rád. Příliš mě rozvzteklí a rozdráždí; stále vidím ty hrůzy před sebou. Vyvedou mě z dobré míry; přitom Já, jakožto dlouholetý vegan, nejsem, abych tak řekl, právě ta pravá cílová skupina diváctva; Já už dávno vím, co jsou lidáci zač, Já už pravdu o zlověku znám – ke lhostejnému divákovi se ten film stejně nedostane, poněvadž si jej nevyhledá, nepřipustí k vědomí nebo jej z něj vytěsní, zatímco s bezcitným zlověkem nepohne vůbec. A vidím-li lidáka, vzpomenu si na všechno to mučení a vraždění zvířat znovu. Cenu má tak tento film jen pro ty, kdož jsou na tomto světě zatím jen krátce, tedy pro malé nevědomé děti ve věku zvídavosti. Lze se však jen domýšlet, zda by taková citová výchova neměla za následek konečné zezvířečtění lidstva a konec lidské civilizace – což by ovšem nejenže nebylo tak špatné, nýbrž dokonce dobré a potřebné.
Ve filmu však byly i jednoznačně pozitivní, přímo milé záběry: po všech těch hrůzách pak působily neobyčejně osvěžujícím dojmem zvláště záběry divoce žijících svobodných zvířat, která si hrají, volně běhají a radují se ze života, šťastná a spokojená, jak zasluhují. Velmi očistným dojmem pro duši misantropovu zapůsobily také záběry shrnuté v části s názvem Odplata (Retaliation). V nich se mučení sloni, tygři a býci vrhají ve spravedlivé odvetě na své lidské katany, usmrcujíce je v divoké zběsilosti zvířete, tak dlouho a trpělivě úpícího pod zlověčí knutou. Ta silná, i když mnohdy zraněná zvířata si pohazují se zlověkem, jako by to byl kus špinavého hadru na podlahu – příměr to zajisté nad jiné výstižný.
Kulturním požitkem tohoto měsíce se mi stal americký film Útěk do divočiny (Into the Wild), pravdivý příběh také jednoho takového nespokojence, který odešel z civilizace do aljašské divočiny. Dopadl špatně, neboť tam zahynul hlady, ale Já bych raději přivítal takovouto krásnou smrt uprostřed divoké přírody a na svobodě, než zmírat den co den někde ve fabrice. Chybou všech těchto dobrodruhů je asi to, že všichni míří právě na drsný sever, kde lze těžko přežít, kdežto jih je přívětivě teplý a úrodný. Zřejmě je to tím, že právě jen vysoký sever zůstává zatím na Zemi tou nejdivočejší pustinou bez lidí, a proto je tak přitažlivý pro tuláky utíkající před zlověkem a jeho začlověčeným světem. Chce to hodně trénovat a připravovat se. Již brzy...
Knihu kreslených vtipů od Renčína, Lety a pády z roku 1986, což je druhá má březnová výpůjčka z městské knihovny, jsem měl prohlédnutu a přečtenu na jeden ráz asi za hodinu. Nalezl jsem v ní celkem patnáct vtipů, které jsou aspoň trochu misantropické, ekologické, anarchické či jinak podařené:
Mlč, Marie. Vím sám nejlépe, jak připravovat děti pro život.
Hola, přátelé, nevíte kde se tady podepisují kondolenční archy naší matky přírody?
Pane profesore, obracím se na vás, jako na jednoho z našich největších odborníků v oboru futurologie, s otázkou - jak si představujete budoucnost lidstva?
Do dnešního dne jsem měl rád lidstvo, ale s tím je konec!
Jsou hlášeny sluneční erupce, negativně působící na lidskou psychiku. Buď proto tak laskava, Marie, a omez v té době své myšlení a slovní projev na minimum.
Upřímně se s babkou radujeme, protože máme jistotu, že v roce 2000 už na téhle planetě nebudeme.
Jsou dny, kdy byste ve vlastním zájmu neměl vycházet mezi lidi. Zejména jsou to pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota a neděle.
To jsme zase my, pane úřad. Po zkušenostech z minula jsme si tentokráte vzali tlumočníka.
Čím to, že při téhle práci začneš vždycky filozofovat o životě?
Máte smůlu mládenci, já si tu pušku přece jenom nabiju. Chřástal kropenatý je chráněný... leknín bílý... labuť zpěvná... plesnivec alpský... svišť horský... otakárek fenyklový. To je všechno chráněné, ale o lidech tady není ani slovo!
Jo, chlapče, když jsem byl tak mladej jako ty, měl jsem plnou hlavu ideálů a myslel jsem si, že lidstvo potřebuje především vázy...
To je budníček. Je velmi užitečný. Do ničeho nekecá.
Copak někdo zabíjí zajíčky?! Zajíčky, malé usmrkané zajíčky! ...Jdi!
(Parafráze Čapkovy Matky)
Každou vteřinu se na světě narodí dva lidé. Rychle jez, než ti to někdo sežere!
V posledních březnových dnech a nocích jsem se ještě, předtím než odejdu do lesa, pustil do četby Shakespearova Hamleta. Je to digitální verze hodně starého českého vydání z roku 1855. Potíže se starou češtinou nemám, až na pár slovíček, jejichž významu se mohu jen dohadovat. Dá se na to zvyknout, i na odlišný pravopis, ba řekl bych, že mi vyhovuje lépe čeština starší než ta úplně nejnovější. Hamleta jsem si chtěl vždycky přečíst, třebaže je to hra natolik známá a profláknutá, že potřeba číst ji nikdy nebyla u mne nijak zvlášť silná a neodbytná. Nejlepší jsou na ní Hamletovy monology, některé slavné, jiné méně známé a další jsem pro sebe objevil snad jenom Já jediný. Je zajímavé, že například asi nejslavnější Hamletův monolog, začínající slovy „Být či nebýt – toť otázka...“, mne vůbec nezaujal a ponechal chladným. Jiné – a nejedná se vždy striktně o monology – jsou naopak vynikající. Hle:
Hamlet: Když slunce ve chcíplé feně vylíhne červy – Bůh to, líbající mrchu! – Máte dceru? –
Polonius: Ano, mám, můj princi.
Hamlet: Nedovolte jí, aby chodila na slunce. – Početí jest požehnání – a jelikož vaše dcera snadno by mohla počíti – přítelínku, dohlédněte k tomu.
Co tu čtete, princi?
Hamlet: Slova, slova, slova!
Nechtěl byste trochu z větru jít, můj princi?
Hamlet: Do mého hrobu?
Polonius: To by bylo vskutku z větru. (Stranou) Jak trefná někdy jeho odpověď. – Bláznovství mívá někdy tak šťastné nápady, jaké ani zdravost a rozumnost nemohou tak snadno poroditi.
Hamlet: Pane, nemůžete mi ničeho vzíti, s čím bych se co nejochotněji nechtěl rozloučiti – krom svého živobytí, krom svého živobytí, krom svého živobytí.
Hamlet: Toť se tedy nalézáte v tajném lůně Štěstěny? – Ó vpravdě! – Jeť ona nevěstka! – Co nového?
Rosenkranc: Nic, můj princi, leč to, že se stal svět poctivým.
Hamlet: Pak máme soudný den na blízku. – Vaše novina však není pravdivá. Dovolte, abych se důkladněji tázal: Co jste vlastně, dobří přátelé, zavinili u paní Štěstěny, že vás poslala sem do vězení?
Guildenstern: Do vězení, můj princi?
Hamlet: Dánsko jest vězením.
Rosenkranc: Pak je svět také vězením.
Hamlet: Ó – kapitální vězení! – v kterémž jest mnoho klecí, žalářních děr a sklepů; – ba Dánsko jest jedno z nejhorších.
Rosenkranc: To nemyslíme, můj princi.
Hamlet: Nu, pak vám není vězením; neboť není na světě věci, která by sama v sobě byla dobrá neb zlá – teprv myšlením stává se tím neb oním. – Mně jest vězením.
Rosenkranc: Pak vaše ctižádost je vězením činí. Jeť vašemu duchu příliš těsné.
Hamlet: Bože! – Já bych chtěl zavřen býti v skořepině ořechu, a myslil bych, že jsem králem nekonečných říší – jen kdybych neměl ty ošklivé sny.
Guildenstern: Sny takové jsou pouhá ctižádost – neb pravá ctižádosti podstata jest toliko stínem snů.
Hamlet: Sen sám jest pouhý stín.
Rosenkranc: Právě tak, a ctižádost zdá se mi tak lehká a větrná, že jest jen stínem stínu.
Hamlet: Kdybyste s každým tak nakládal, jak toho zasluhuje, medle, kdož by pak ušel výprasku?
Hamlet: Jdi do kláštera. K čemu bys chtěla býti roditelkou hříšníků? – Jsemť sám dosti poctivý, a přece bych se mohl viniti z takých věcí, že by lépe bylo, kdyby mě nebyla matka zrodila. Jsem hrdý, mstivý, ctižádostivý, schopen více zločinů, nežli mám myšlének abych je obsáhl, nežli mám obraznosti abych jim mohl dáti tvářnost, aneb času abych je mohl vykonat. K čemu takoví chlapi jako já měli by se plaziti mezi nebem a zemí? – My jsme arcilotři! – Nevěř nikomu z nás! – Jdi svou cestou do kláštera!
Chceš-li se však mermomocí provdati, vezmi si blázna, neboť moudří lidé vědí předobře, jaké vy z nich netvory děláte! Do kláštera jdi, a to honem! Sbohem!
Hamlet: Již ke hře jdou. Musím zas blbem být.
Hamlet: Libo-li vám, nazvěte mě jakýmkoli nástrojem, vy dovedete toliko mě rozladiti, nikoliv ale na mne hráti.
Král: Rci, Hamlete, kde je Polonius?
Hamlet: U večeře.
Král: U večeře? – Kde?
Hamlet: Ne, kde by jedl, nýbrž kde jest jeden.
Poznámka: