Duben 44
duben 44
Zima v sousedství zlověka odmítá skončit. Aprílovému počasí se podařil vskutku vydařený žert: napadlo přes noc dvacet centimetrů nového sněhu, který neodtál ani ve dne pod paprsky ostrého a hřejivého jarního sluníčka. Vzduch je nadále studený. Tím šokem, který to nenadálé sněžení vyvolalo u lidáků, vrhnuvši je v úžasu k nočním oknům, se zdálo, že nadchází málem – a konečně! – konec světa: internet celý ten prvoaprílový den vypadával, elektřina taky, jako kdyby venku nastalo nějaké strašné kataklyzma, auta bourala, letadla padala, a technici, kteří měli vyzkoušet vypnutí analogového televizního signálu, vypnuli zřejmě místo něj signál družicový. Lidužel právě jako naschvál v čase, kdy jsem si chtěl vychutnat vynikající film Příliš hlučná samota, natočený podle předlohy Bohumila Hrabala. Takže jsem viděl asi jen půlku z toho filmu. Všechno je rázem vzhůru nohama – a stačí k tomu malá sněhová přeháňka. I mně to převrátilo plány. Místo do lesa putuji ještě zpátky ke kamnům. Vynahradil jsem si však trochu to zklamání v městské knihovně; přinesl jsem si odtud rovnou pět knížek, jednu lepší než druhou:
· Jared Diamond: Třetí šimpanz (s podtitulem Vzestup a pád lidského rodu)
· William Shakespeare: Sen noci svatojánské
· Renčín: Dobrá zpráva – špatná zpráva
· Obrazová galerie rodu Hohenemsů
· Luis Buñuel: Do posledního dechu
Tu poslední Buñuelovu knihu vzpomínek jsem kdysi vlastnil, ale nerozumně potom prodal, což mě po čase dost mrzelo. Nyní jsem ji objevil ve vyřazených knihách z městské knihovny a ihned jsem po ní hmátl, takže už je zase moje.
Kniha Třetí šimpanz je další spisek z rodu těch, které se zamýšlejí nad zlověkem tak říkajíc z fyziologického hlediska a které se neodbytně ptají, kde se tady vzal a jak se stalo, že je to takový parchant. Touto knihou jsem tedy začal.
Také Sen noci svatojánské jsem už začal číst. Je to výborné dvojjazyčné vydání v překladu a filologickém rozboru našeho předního shakespearovského badatele Martina Hilského. Takhle dvojjazyčně by se mohly vydávat všechny cizojazyčné knihy.
Ta Obrazová galerie rodu Hohenemsů je v podstatě jen knižní katalog políčského muzea; mne však tento záhadný vyhynulý šlechtický rod se sídlem na panství v Bystrém eminentně zajímá, jelikož máma pořád říká, že naše rodina, respektive její babička, měla s nimi něco společného. Zda pouze sloužila na zámku nebo zda byla sama obsluhovanou šlechtičnou – toť otázka. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se zjistilo, že mám kromě aristokratického ducha též aristokratické předky. Ale i kdyby byla moje prababička pouhou zámeckou sloužící, i to by hodně znamenalo, neboť urozené panstvo si nikdy nevybíralo za služebnictvo jen tak ledajakou sprostou verbež. Inu, je to zajímavé, leč v dnešní lůzokracii málo platné. Nicméně přemýšlet o původu věcí a bytostí je vždy dobrodružné i poučné zároveň, a to mě baví. Podle toho, i podle jiných ušlechtilých zájmů, se pozná modrá krev, jež se nedá zapřít a jež vyplouvá na povrch v mnoha znameních, spolehlivěji než úředně doložený rodový původ či krevní zkouška.
A co podotknout k Renčínovi? Těším se na jeho inteligentní, pesimistický humor. Vadí mi jen jeho rybářské vtipy, protože vraždění a mučení ryb, ubíjení někoho ze sportu, jen pro zvrhlé potěšení, nepovažuji ani trochu za vtipné, tím méně filosofické. Neboť přestože je to odporné rybaření obecně považováno jen za jakýsi neškodný koníček navozující duševní pohodu, opak je pravdou: tím, že takový mamlas rybářský nedokáže ve svých rybích obětech rozpoznat živou a citlivou bytost, prozrazuje naopak velmi nefilosofického ducha a vůbec duševní omezenost. Naopak například moje malá sbírka Renčínových kreslených vtipů z cyklu Ze života hmyzu se mi líbí velice, ježto má hodně misantropický podtón. Však jak by ne: podívejte se na zlověka očima jiných tvorů – a nemůžete se nestat misantropem.
