Zápisník živého muže - 8.
pondělí, 22. září 43
Je Evropský den bez aut. Na ulicích to není poznat. Objednal jsem si bezdrátový internet 4 Mb/s za měsíční paušál 415 Kč, zařídil jsem si nový pas, elektronicky přímo na městském úřadě za 600 Kč, nechal jsem se vyfotit na nový občanský průkaz (za 110 Kč), neboť oba ty trapné průkazy ztratí v prosinci platnost, zašel jsem se podívat do informačního centra na internet, zda už nejsou na cestě má nová cédéčka (nezjistil jsem nic, a tak jsem se alespoň podíval na astronomický snímek dne, na chryzantémy a do francouzsko-českého slovníku na jeden technický termín, s nímž jsem se setkal ve fabrice), což mě za asi deset minut surfování stálo patnáct korun, a dokonce jsem se ještě prohrabal v antikvariátu starými knihami. Zaujala mě jen jedna, a to učebnice němčiny z roku 1935. Nic moc, takových doma mám – a lepších. Ani za pakatel čtyř korun za kus se nevyplatí nosit do mého přeplněného kabinetu takové harampádí.
Na těch fotografiích vypadám důstojně jako Cicero. Bezvousý Říman. Holobradé pako. Civilní podoba nadlidského zvířete. Rozumný šimpanz z Planety opic by se mě asi nechápavě zeptal: „Proč jste to udělal? Proč jste si oholil srst? Vypadáte najednou poněkud méně inteligentně.“ Letos jsem Já sám nic nefotil, takže toto je Misantrop roku 43:
Počasí je stále špatné. Víkend se mi zdá subjektivně delší doma než v přírodě. Tam ty tři dny vždycky tak krutě a rychle uběhly, že jsem se ani nenadál a už jsem zase mašíroval do lágru; tady v baráku se to zdá delší. Alespoň nějaká útěcha.
Dnes jsem našel ve vysvětlivkách knihy Energické múzy doslovné znění onoho „návodu Horatiova“, jejž jsem použil v mém díle Rakovina na kůži Země. Dověděl jsem se tak konečně, že onen „návod Horatiův“ pochází z jeho Listu Pisonům aneb o umění básnickém, verš 387 nn. a v překladu Ot. Jirániho zní přesně takto:
Po devět roků ať v stolku zavřen je rukopis tvůj.
Cos nevydal dosud, je možno zničiti vždy;
hlas vypuštěný již návratu nezná.
Ano, avšak Já tento návod chápu také jako užitečnou radu pro toho – pro mne například –, kdo nepíše díla poplatná aktuální době, nýbrž díla platná v každé době a za každých časů, jakož i za každých (politických) poměrů. U nich by mělo být jedno, jestli je někdo objeví někde zasuté v šuplíku za devět let, nebo vykope z lidských ruin civilizace na kompaktním disku za devět set let. Platit budou pořád. A také co jsem nevydal dosud – a s největší pravděpodobností ani nikdy nevydám –, to bych maximálně jen trochu upravil, něco přidal, nikoli ubral, nikoli zničil. –
Od toho Horatia bych si také mohl něco na ukázku přečíst!
Zajímavá je Stendhalova stať O cenzuře (nejen o cenzuře ovšem):
V despotismu bez příliš častých šibenic je pravá vlast komedie.
Obyvatel Philadelphie prý myslí jen na to, jak vydělat dolary, a stěží ví, co znamená slovo směšnost. Smích je exotická rostlina dovezená z Evropy za velké peníze pouze pro potřeby těch nejbohatších. Pro nedostatek vtipu a puritánský pedantismus není v této republice aristofanská komedie vůbec možná.
Vzdor tomu všemu jsou spravedlnost, svoboda a život bez fízlů úctyhodné statky. Smích je jen útěcha pro poddané. Ale jako nemocná perlorodka vytvoří perlu, tak tito lidé bez svobody vytvářejí Tartuffa.
Toto by se hodilo spíše do stati O smíchu, která ještě bude dál následovat uvnitř knihy, ale to nevadí: systematičnost rád nemám. Lepší je závěr:
Na druhé straně, jestliže kdy budeme mít úplnou svobodu, kdo bude myslit na to, aby psal mistrovská díla? Každý bude pracovat, nikdo nebude číst leda velké deníky půlarchového formátu, v nichž se každá pravda vyjádří nejpřímějšími a nejjasnějšími výrazy. Pak bude mít francouzská komedie naprostou svobodu; ale tím, že ztratí Sainte-Pélagie (neboli politické vězení – poznámka Misantropova), ztratíme zároveň duchaplnost, které je zapotřebí k psaní a k vychutnávání komedie, tuto skvělou směs pravdivých mravů, veselé lehkovážnosti a peprné satiry. V monarchii, aby mohl existovat Molière, musí mít za přítele Ludvíka XIV.
Vynikající definice duchaplnosti! A na druhé straně, nemáme dnes sice úplnou svobodu, ale stejně nikdo kromě mne nepíše mistrovská díla. Je to snad tím, že jenom Já se v této době a v této společnosti necítím být úplně svobodným? Jsem Já jediný ta nemocná perlorodka, která vytváří perly? Je vskutku nesvoboda nemoc? Pak je ovšem nemocné celé lidstvo! Leč nikdo ani nečte, ani všichni nepracují. Čím se tedy mohou svobodní lidé dneška zabývat ve volném čase? Nechci to radši vědět.
úterý, 23. září 43
Máme tu podzim, což není tak zajímavé, jako smutné.
Zajímavější je Stendhalův DOPIS X – Romantik klasikovi z 5. května 1824. V něm se trochu dotýká Napoleona. Prorokuje, že kolem roku 1864 zapomenou lidé pro obrovskou postavu Napoleona na několik století na všechny Caesary, Friedrichy atd.
Jak se mýlil! Z Napoleona udělali zločince, povýšence s komplexem méněcennosti. To samé se stalo později i Hitlerovi. Proti oběma se spiknul celý tehdejší svět. Zajímavé je také to, že Stendhal naznačuje možnost, že Napoleon mohl být ve vyhnanství na Svaté Heleně buď pozvolna utýrán k smrti, nebo otráven. Druhou možnost ostatně připouštějí i nejnovější bádání těmi nejnovějšími kriminalistickými metodami – pravdu se beztak asi nedovíme, stejně jako se nedočkáme pravdivého rozboru tehdejší politické situace a odpovědí na otázky typu: kdo a proč a komu to prospělo – v obou případech a u obou těchto velikánů dějin! Ale toto Stendhalovo svědectví, nebo spíše podezření, by mohlo mít cenu jako od přímého svědka – neboť mluví prostřednictvím tohoto dopisu a z té doby –, byť svědka neočitého.
Zajímavé je také to, když Stendhal v úvodu ke stati Co je to romanticismus? tvrdí s vážnou tváří, že:
není francouzského mladíka, který by za rok pozorně nepřečetl padesát svazků. Platí mezi jeho druhy za ostudné neznat deset nebo dvacet francouzských spisovatelů, kterým říkají klasikové.
Padesát svazků za rok! To je ohromující číslo! Já mu to však docela věřím. Věřím, že byly doby, národy, kultury a vzdělanost na vyšší úrovni než dnes, kdy se nám zdá počet padesáti přečtených – pozorně přečtených! – svazků za rok mnoho! Já sám bych tolik asi nezvládl, i když se tomu číslu hodně přibližuji! A to jsem blázen, knihomol, jezevec! Výjimka všech výjimek, jemuž není rovno! Budím tím pozornost! A navíc mám k tomu ještě tisíc dalších zájmů a povinností! Ale to tenkrát určitě taky...
čtvrtek, 25. září 43
Já to vzdávám! Ten Stendhal je prostě skvělý! Musel bych opsat celou šestisetstránkovou knihu, aby byly mé výpisky z četby úplné! Musím to prostě vzdát. Z knihovny si ji můžu kdykoliv znovu vypůjčit a pokud ji budou někdy v budoucnu vyřazovat, tak je má. Pochybuji, že by se našel na malém městě někdo další, koho Stendhalovo literární mistrovství naprosto uchvátilo. Stendhal není jen výborný spisovatel, ale i vynikající filosof. Můj osobní názor, dojem a poznatek je takový, že jeho všestranný um se stal podstatným inspiračním zdrojem pro jiného mého oblíbeného myslitele – pro Friedricha Nietzsche. Je to požitek číst takové velikány ducha. Výborná je Stendhalova studie Molièra – tady se klaním v hluboké úctě. Ostatně, od Molièra jsem si už dávno také nic nepřečetl; některé jeho hry dokonce ještě ani jednou! Stendhala nemám celého přečteného – dokonce ani Nietzscheho ne, když už jsme u toho výčtu pohledávek.
Něco si přece jen neodpustím neopsat:
Ideologie je věda nejen nudná, ale přímo drzá. Něco jako člověk, který by nás zastavil na ulici a navrhl nám, že nás bude vyučovat chůzi. „Copak nechodím už dvacet let,“ odpověděli bychom mu, „a nechodil jsem velmi dobře?“ To ovšem nic nemění na skutečnosti, že tři čtvrtiny lidí chodí špatně a tak, že se brzy unaví. Lidé, kteří by odmítli s největším rozhořčením drzou nabídku, jsou ti, kteří chodí nejlépe a kteří vynalezli pro svou vlastní potřebu jakýsi nedokonalý způsob dobré chůze.
To je přímo brilantní úvaha, přímo ukázková à la Stendhal! Nuda, směšnost a ješitnost jsou nejčastější Stendhalova témata. Každá nuda je u něj ovšem „smrtelná“ – a to se mi líbí též. Stendhal nechová lidstvo v nenávisti; on jen považuje lidský rod za směšný. Chtěl bych být v takové pohodě.
Ve čtyři hodiny mi zapojili nové bezdrátové připojení na Internet. Konečně jsem opět na síti! Je to parádní, rychlé připojení! Je to nezvyk po pěti letech pomalého připojení smět se dívat na video a poslouchat hudbu on-line! Hlavně se mi líbí možnost poslouchat internetová rádia. Moje nejoblíbenější se stalo již barokní rádio. Na co ještě shánět mnohdy drahá a těžko sehnatelná cédéčka? Tady je všechno za jedny peníze a hned. To je věc! To jsem potřeboval! Perfektní.
A mimochodem – dostal jsem k tomu zdarma mobilní telefon, který možná tak jednou dvakrát do roku využiji.
Na četbu ovšem také nezapomínám, jak bych mohl, a pilně opisuji dál, například toto:
Ráčil jste si povšimnout, jak se obecný dav seznamuje s geniálními lidmi? Když uplynulo sto let a vidí, že se nikdo ani zdaleka nevyrovnal Miltonovi, kterým za jeho života velice opovrhoval, vyhlásí ho za velikého básníka a okamžitě vysvětlí jeho genialitu nějakým nesmyslným důvodem.
Tomuhle se říká počtářský způsob chápání krásna. Je vhodný pro vás? Životopisci vědomě lžou, když vám ukazují, že velicí mužové byli ctěni ještě za svého života; luza ctí jen armádní generály. Molière byl pro tři čtvrtiny Paříže pouhý fraškář a nebyl ani členem Akademie, kteréhožto postavení dosáhl rázem kdejaký abbé sloužící jako vychovatel sebemenšího vévody.
pátek, 26. září 43
Ráno padalo listí se stromů v parku. Večer jsem si teprve všimnul, jak je žluté. Dlouho jsem nebyl v lese. Teď mám pět dní volno, tak se snad konečně dostanu alespoň na Šibeniční vrch. Počasí vypadá slibně.
Ve stati O vkusu cituje Stendhal ve značném rozsahu Goetha, byť podle vysvětlivek je to prý jen „údajný“ citát, který Stendhal údajně pozměňuje a provází vlastním výkladem. No, nevím. Pravdou je, že Já když cituji někoho, také to dělám volně, avšak bez pozměnění smyslu. Nicméně zde je ten citát z Goetha:
V povaze génia je vytvářet hojnost nových myšlenek. Jeho pýcha ho vede k tomu, že raději přichází s myšlenkou, předkládá veřejnosti nějaký nový názor, který bychom marně hledali v některé jeho dřívější knize, než aby vyšperkovával a činil všem očím příjemnou myšlenku, na kterou před chvílí připadl. Ale geniální člověk netvoří bez záměru: je-li vědcem, snaží se svými díly druhé lidi osvítit (velmi goethovské!); je-li to literát, snaží se jim líbit (velmi stendhalovské!). Tady začíná působit a pracovat vkus, prostředník mezi ideálním světem, v němž génius kráčí sám v kruhu svých myšlenek, a mezi skutečným, vnějším světem, v němž je hodlá uskutečnit.
Celá průměrná a poloprůměrná část veřejnosti tyto nové myšlenky nepostřehne.
sobota, 27. září 43
Vstal jsem až v poledne, protože jsem byl v noci vzhůru až do dvou hodin, takže jsem nestihl otevřené krámy a tudíž se zkompletování mého mobilu baterií a SIMkartou odkládá na příští týden. Venku je hezky, trochu chladno – ale hlavně je sobota.
Venku bude jistě plno lidáků a takové procházky mě jen rozčilují. Takže zůstávám doma a čtu si Stendhala. Z krátké stati s názvem Duch praktický a duch literární jsem si opsal tyto duchaplné a pravdivé myšlenky:
Duch praktické obratnosti zabíjí duchaplnost. Duchaplnost často druhé lidi zraňuje; a v každém případě na člověka obrací pozornost, zabraňuje mu uvelebit se nepozorovaně v nějakém krásném postavení.
Zajímavé postřehy, doplněné i o jednu osobní historku, obsahuje i stať Myšlenky nad Helvétiovou filosofií:
Císař Napoleon se ničeho na světě nebál tolik jako vzdělání lidu. Ve jménu této zásady byl rozhodně pro, uvést do Francie filosofický systém Kantův. Ale to znamenalo jednat proti staré francouzské průpovědi: „Ten, kdo není schopen vyjádřit se srozumitelně, nestojí za to, aby se jeho slovům věřilo.“ Když to nešlo s německou filosofií, zkusilo se to se zavedením filosofie skotské; a aby se urovnala cesta Dugaldu Stewartovi (klímovskému „profesoru morálky“, nejnižšímu tvoru na světě), byl Helvétius (v podstatě epikúrovský hédonista) zahrnut hanou; začalo být dokonce známkou velmi špatného tónu pozvednout hlas v jeho prospěch. (Teď přijde ta osobní historka) Když jsem strávil večer u jedné dámy, kde byl Helvétius co nejkrutěji zdeptán, napsal jsem do alba ležícího na jejím stole tuto větu: „Největšímu filosofovi, kterým se Francouzi mohou pyšnit, scházelo jen to, že nežil někde v ústraní, v nějaké alpské samotě, a neposlal svoji knihu do Paříže odtamtud; v Paříži se neměl nikdy objevit.“ (rozený provokatér!) Když napudrovaní a pižmem navonění krasoduchové těšící se oblibě svého věku (nejhorší to urážka!), například takový Suard, Marmontel, Diderot atd., viděli, jak je Helvétius ve svých způsobech prostý a ve svém chování upřímný, nemohli uvěřit, že to je velký filosof.
Jo, jo – tak to chodí na tom světě, který patří hlupákům!
Výborná a velmi zábavná je i stať Výklad Kantova systému. Pobavil mě hned první odstavec:
Zatímco se mé zavalité tělo (však víme o Stendhalovi, že byl dost „při těle“) procházelo po úsměvných úbočích kolem Andilly a Montmorency, vrhl jsem se do německé filosofie; jak uvidíte, jsem z toho celý zkantizovaný, a vy teď budete za moji četbu pykat; je to nudné, ale užitečné. Je to pouhé shrnutí několika poznámek samotářových.
(Ale teď vážně:)
Kant nebyl vždycky docela ve shodě ani sám se sebou a je hodně těžké porozumět mu. Když se tím člověk konečně prokouše, má před sebou pravdy tak prosté, že nestálo za to je říkat.
Vědění pro mladého člověka nejužitečnější, které je ve dvaceti letech známkou největší rozumové bystrosti, je vědění o tom, jak prohlédnout lži.
P. de Tracy ve své Ideologii obdivuhodně dokázal, že naše omyly plynou vždy z nedokonalosti našich vzpomínek. Tento objev nejprve udiví; když o něm půl roku uvažujeme, přistihneme pravdu in flagranti v každém okamžiku svého života.
Vtipné a moudré zároveň. Nádhera.
Stendhal
pondělí, 29. září 43
Dnes jsem se konečně dostal ven do přírody. Donutil jsem se ráno vstát po deváté hodině a vyrazil jsem na téměř sedmihodinový výlet za Šibeniční vrch a kolem Jelínku okruhem zpátky. Počasí mi přálo: bylo slunečno, teplota snesitelná, asi 15°C. Oblékl jsem se do maskáčů a do černé mikiny. Na otevřených prostranstvích foukal studený vítr a také při delším sezení bylo brzy zima. Vzal jsem si s sebou do baťůžku jídlo a pití. Pod modřínem na mém vlastnoručně sestaveném sedátku jsem posnídal, potom opodál vyprázdnil několikadenní obsah střev, obě tělesné potřeby hezky a pěkně, jak je to možné jen v přírodě, přešel jsem pak přes malebné lesní zákoutí, jež zovu romanticky a germánsky Unter den vier Linden (Pod čtyřmi lipami), a šel jsem dál za Jelínek k novému rybníku. Měl jsem strach, že se tam naveze verbež rybářská, ale byl jsem mile překvapen. Nikdo tam nebyl. Jak hlásají rozmístěné cedule, rybník je soukromý, patřící Radku a Ivaně Hloušovým z Korouhve, rybolov je zakázán a vjezd automobily též. Výborně! Tak to má být! Na hladině rybníka s obligátním názvem „Ráj“ plovou dvě labutě. Ovšem jméno „Labutí jezero“ by také nebylo dvakrát originální. Jsou tu ve vodě dva ostrůvky, krmítko a kukaně pro vodní ptactvo. Kolem je vhodně rozestavěno několik laviček a také pár stromů již někdo zasadil na břeh. Bude tu tedy žít jírovec maďal, břízy, buky a lípy. Jednou to tu možná bude pěkné, až ty listnáče správně dorostou a zmohutní. Koupání je povoleno na vlastní nebezpečí, některá místa na břehu připomínají svým povlovným sestupem do vody pláže. A nikde nikdo – alespoň dnes dopoledne. Listí stromů začíná nabývat převažující žlutý odstín a mnoho je ho již opadaného na zemi. Cvrčci přesto dál cvrkají jako v létě, poletují motýli a k vidění jsou ještě i kvetoucí květiny, jako například netýkavka žláznatá (obrázek vlevo) nebo hvězdnice chlumní (vpravo).
Čmeláci toho využívají a vlézají si pro nektar až hluboko dovnitř květu netýkavky žláznaté. Často však se s nimi pod jejich tíhou utrhne celý k odkvetení již zralý květ a čmelák i s květem spadnou na zem. Něžná kopýtka jsem viděl dohromady čtyři. Poštolka se po třepotavém letu na místě snesla k zemi a když znovu vzlétla, držela v pařátech myšku. Tentokrát tu nikde nebyly žádné krávy. Škoda, na ty jsem se těšil. V pohádkovém lese pod Jelínkem jsem viděl dvě samičky hýla. Podruhé jsem se najedl – asi to byl oběd – na lavičce u „africké“ pláně před tábornickou osadou „Peklo“, schovanou v remízku. Měl jsem celozrnný rohlík, vegetariánskou pomazánku a ananasovou šťávu. Lidáky jsem žádné nepotkal. Postál jsem v zadumání pod mým posvátným dubem – je to velice duchovní místo! – a prošel jsem vzpomínkovou trasou k posedu. Jdou na mne vzpomínky. Odhrnul jsem z prkenné lavičky posedu závěj napadaného listí. Kdybych ho odsud pravidelně neodstraňoval, posed by pod ním jistě již dávno zetlel a rozpadl se. Dole pod jasany, přímo na dostřel, nastražili bouchalové, ti lstiví dobytci, hromádku červených jablek a hrudku soli. Vypadá to netknutě, třebaže srnky tu jsou. Nevím, na jak dlouho jsem se na tom posedu zasnil, ale chtělo se mi spát a dolů do města se mi nechtělo. Jako vždy. Je mi však zima. Dole na sídlišti před krámem je to zase jako v psinci – a nejen tam: samé štěkání uvázaných čoklů. Lidáků jsou plné ulice, plné chodníky... Ach, tyhle návraty!... Letos jsem se nicméně zařídil dobře a moudře, že jsem trávil veškeré volno v přírodě, ani spát jsem nechodil „domů“ jako vloni. Ten častý vizuální styk s lidáky mě připravoval o duševní pohodu. Nesmím to přehánět s tím chozením ven. Dnes jsem v tom zase. Vracím se „domů“ příliš pozdě: většina lidáků už je zase z práce a ze škol doma a Já trpím pohledem na ně. Léto sotva skončilo a Já už se zase těším na příští jaro, až budu moci na pár dní vypadnout z města, pryč od lidí. Jsem hrozný. Ne! To oni jsou hrozní!
Večer si čtu Stendhala. V dalším pojednání o smíchu, tentokrát O zábranách smíchu, čtu tato slova:
Moudrý filosof, který po celý život sebou samým i druhými lidmi pohrdá, se nemůže smát. Co vidí v půvabném vyprávění, jímž líčí Falstaff princi Jindřichovi bitku? Mělkou lež, vymyšlenou z mrzké zištnosti, další slabost ubohé lidské přirozenosti. Místo, aby se tomu smál, naladí tvář truchlivě.
To je smutné, leč je to tak. Jiný odstavec je veselejší:
Je jedno úsloví, neslušné, ale v Itálii často užívané, jež je mi jaksi důkazem, že je to tam velmi běžné: Scompisciarsi dalle risa (pochcat se smíchem).
Bravo, pane Stendhal! Tak se to, myslím, říká i v Čechách!
úterý, 30. září 43
V noci jsem objevil na Internetu všechny episody Městečka South Park. Posledních asi šest řad seriálu neznám. Začal jsem se dívat od konce. Je to samozřejmě pouze v původním znění, přesto mi mé skromné znalosti angličtiny (nějaké to slovíčko mi občas unikne) bohatě postačují k tomu, abych větší části dialogů rozuměl. Přesto ty nejnovější episody na mne činí dojem vyčerpanosti, podobně jako u nejnovějších „Simpsonů“. Ty staré díly mi připadaly nejlepší.
Dnes jsem šel jen na dvouhodinovou procházku po Šibeničním vrchu.
Vzal jsem to přes Liboháj, ale tam jezdili cyklisti – ta verbež cyklistická. Z Liboháje už není místo k pěším procházkám, jako tomu bylo kdysi. Je to pochopitelné: pěšky se chodí čím dál míň – skoro vůbec, maximálně tak s čoklem. Příště půjdu rovnou kolem zahrádek nahoru ke Kříži.
Nahoře fouká ostrý studený vítr. Poseděl jsem na posedu, postál pod dubem a hned jsem zamířil zpátky dolů.
Zase se mi vůbec nechtělo. Nevím, jestli to má cenu vůbec se obtěžovat chodit na pár minut ven a absolvovat kvůli tomu všechny ty nepříjemnosti, jako jsou lidi, psi, studené počasí a tak dále. Ale pak jsem zahlédl na cestě malou srnečku a srdce mi radostí povyskočilo! Tak pro tohle sem přesně ještě chodím! Teď to vím. Podzim by byl jinak hrozně depresivní, jelikož ptáci nezpívají, rostliny vadnou a misantrop ví, že počasí se bude nadále zhoršovat.
Po obloze letí čáp. Míří k jihu.
středa, 1. října 43
V noci se rozbil videorekordér. Ráno jsem koupil nový s DVD, jenže nechce komunikovat s televizorem. Celý den jsem kvůli tomu lítal po městě a sháněl, v čem je problém. V krámě jim to jde, doma mi to nejde. Problém je tudíž podle mého v našem televizoru.
Potkal jsem při té příležitosti náhodou ve městě svého starého přítele Libora a ani on mi s tím nedokázal pomoci. Poseděli jsme pak v družném rozhovoru v Divadelním klubu, on při dvou sklenkách pomerančového džusu, Já při třech půllitrech políčského piva – to na uklidnění podrážděných nervů.
Také jsem si dnes zařídil aktivaci mobilního telefonu. Jako vyzváněcí tón jsem si zvolil z několika možností Mozartovo Divertimento D dur.
Nicméně ta technika mě štve. Letos se to pokládá jedno po druhém. Co to je, probůh, za pitomý rok? Že by účinkovaly ty obávané české osmičky v křesťanském letopočtu? Nejraději bych všechno zahodil, všeho se zbavil a žil divoce jako zvíře, možná jen s knihami. Diogenés to dělal dobře; zvířata to dělají dobře. Prokletá přerostlá inteligence, která musí mít stále nějakou duševní zábavu! Prokleté lidské povyšování se nad zvíře! Nyní jsme na tom kvůli tomu hůř než jakékoliv ubohé zvíře, existuje-li vůbec takové! Trvalo by tisíce let, než bychom se vrátili znovu k zvířeti – pokud bychom vůbec chtěli zpátky!
pátek, 3. října 43
Zklamání! Dnes jsem ve fabrice zjišťoval u Mariky z Korouhve, co je to za lidi, kteří mají ten soukromý rybník Ráj. Ukazuje se, že to budou normální lidáci jako ostatní. Zákaz rybolovu na rybníce a zákaz vjezdu tam sice platí, ale jen pro cizí lidi. Oni sami (Hloušovi) jsou prý vášnivými rybáři a kdo ví jestli nebudou ten svůj rybník dokonce pronajímat ostatním rybářům. Takže opět velké zklamání, jak se dalo čekat. Tak je to vždycky: Když dostatečně podrobně pátráte po důvodech a po pohnutkách nějakého „dobrého“ lidského počinu, nakonec objevíte, že je to všechno jen iluze a že skutečnost je přízemně utilitární. Nechci vědět, proč tam mají ty kukaně pro kachny a pro jiné vodní ptactvo. Mohl bych nakonec zjistit, že tam v tom „ráji“ hodlají ty ptáky střílet. Svět je tedy zase víc koncentrákem a masokombinátem.
sobota, 4. října 43
Ten Stendhal je naprosto skvělý! Znovu to musím opakovat. V jedné stati se zabýval lordem Byronem, s nímž se osobně setkával v Itálii a s nímž se spřátelil. „Miloval jsem lorda Byrona.“
Spisek mi přišel docela vhod, právě v době, kdy televize vysílala britský dvoudílný film o lordu Byronovi. Mohl jsem tak krásně porovnat, jak viděli Byrona současní tvůrci filmu, ti ultramoderní degéni, pro něž mám jen slova pohrdání a repulze, a jak ho viděl Stendhal, očitý svědek, jehož zásadou je navíc „přestat psát, když jsem přestal být očitým svědkem.“ Stendhal vylíčil nejednoduchou osobnost lorda Byrona podle mého názoru mnohem střízlivěji, bez onoho ultramoderního zdegenerovaného vypichování laciných obscenit a zvrhlostí. Film například vůbec nezobrazil tohoto geniálního básníka při tvorbě; stále jsme ho ve filmu viděli jen jak nezřízeně chlastá a honí se za děvkami, spí s nevlastní sestrou a podobné lži jako vystřižené z bulvárních plátků. V podstatě dává film za pravdu tehdejší anglické společnosti, a jejímu pokrytectví, která ho zapudila a vyštvala ze země. Dnes na něj titíž lidé pějí oslavné ódy, ale stále jej vnímají jako rozvrácenou osobnost. Stendhal, jako kdyby ten film viděl, popisuje Byrona úplně jinak; jako normálního umělce, zranitelného, trochu dokonce ostýchavého a odměřeného, někdy s úsměvnými vadami charakteru, naivního nebo i pošetilého v některých věcech, tedy úplný opak toho Byrona, kterého vylíčil ten ultradegénní film! Musím Stendhalovi poděkovat za tuto stať.
Skvělá je také stať V roce 1836 není komedie možná. Jedná se v podstatě o nostalgické svědectví umírajícího času, jenž se již nikdy nevrátí, protože dobré věci a doby se nevracejí. Je to také jakési životní krédo. A nádherně napsané! Hle, to počteníčko – nemohu jinak, než převážnou část opsat slovo od slova:
Představuji si, že jsem synem advokáta, který mi zanechal deset tisíc livrů ročního důchodu, z něhož žiji staromládeneckým životem.
Mám litovat dob, kdy psal pan president de Brosses, to jest roku 1739?
Tuto otázku si kladu za snášejícího se soumraku, kdy snívám o osudu, o štěstí, o životě atd., dívaje se přitom na hasnoucí oharky v krbu. Veselo bylo kolem roku 1739, šlechta neměla strach, třetí stav ještě nenapadlo rozhořčovat se nad svými okovy nebo spíše nad svým nevýhodným postavením. Život ve Francii plynul klidně. Ctižádost, závist, tíživá chudoba, jež nás sžírají, nebyly tehdy možné. A já bych již nemyslil na nic jiného než na svou zábavu. V zaměstnání bych byl vzorem přičinlivosti anebo bych si počínal jako pravý lenoch.
Když všechno dobře uvážím a vezmu si poučení z dějin, chtěl bych se narodit jako urozený Benátčan kolem roku 1650. Kdo by však mohl zastavit chod věcí? Je zbytečné po nich vzdychat, alespoň pokud to myslíme upřímně!
Kdo by mohl říci jaru: „Zastav se, zůstaň s námi; mám vždycky raději květy, dávám jim přednost před plody podzimu, a hlavně před smutným a nuceně rozumným životem strašné zimy.“
Vrátíme se k veselosti a dobrému vkusu po takové revoluci, jako byla naše?
Nic není naší situaci podobnější než zasmušilá Amerika: jedině ona nám může poněkud objasnit naši budoucnost. Tam za vodou je despotou obhroublá prostřednost, jíž je nutno se kořit, aby nebyl člověk ostouzen na ulici. V New Yorku by se La Fontaine neodvážil říci:
Jak nenávidím sprostý dav!
Já osobně bych si přál, aby prostý lid byl šťastný. Štěstí je jako teplo, jež stoupá z poschodí do poschodí. Nechtěl bych však za nic na světě s prostým lidem žít, a ještě méně musit se mu kořit.
V New Yorku se musí člověk snažit zavděčit svému vlastnímu ševci a jeho bratranci barvířovi, který má deset dětí.
Následující stať Lidé, o nichž se mluví obsahuje také půvabné větičky, jako například tyto:
Pro člověka, jako byl Jean Jacques Rousseau, není osmnáct hodin denně příliš mnoho k tomu, aby přemýšlel, jak pěkně sestavit věty v Emilovi.
Pro člověka, který chce nashromáždit čtyři sta tisíc franků pomocí něčeho v jádře tak nudného, jako jsou bezduché knihy, není osmnáct hodin denně tak příliš mnoho k tomu, aby si zjednal přístup do vlivných kruhů. Zpravidla jde všechen čas vynaložený na peněžní starosti na úkor času, jejž vyžaduje krása děl.
Z hlediska pracně nabytých měšťáckých jměníček jsou zpravidla lidé píšící pro něco jiného považováni za šílence patřící do svěrací kazajky od té doby, co se náboženství slávy, nesmrtelnosti atd. atd. stalo oblíbeným námětem, o němž se každého rána káže v novinách, když není čím vyplnit jejich stránky.
Často vídáme lidi, o nichž se mluví, spolčovat se, aby zahráli nepěkný kousek nebožákům, jako byl Jean Jacques Rousseau, Schiller, La Fontaine atd., kteří se ve svých šatech s rozedranými lokty utěšují myšlenkou na příští pokolení, jehož se však většinou nedočkají.
Toto zvláštní spojenectví proti nebožákům, kteří jsou neustále na mizině, možno vysvětlit pověstným výrokem pana maršála de Castries. Popuzen tím, že se v jeho přítomnosti dlouze mluvilo o názorech d’Alembertových, zvolal mrzutě: „Není to utrpení slyšet, jak citují nějakého d‘Alemberta? Chce to rozumovat, a nemá to ani pět tisíc renty!“
Někdy dojdou nebožáci ve svém podkroví – jako La Fontaine, Jean Jacques Rousseau, Prud’hon – skutečných a nenadálých poct, nepřipravených intrikami, což těžce nesou literární šarlatáni. Bojí se, aby tyto pocty nevrhly osudné světlo na jejich nicotnost.
Od Stendhala jsem kdysi čítal hlavně jeho romány, ale nyní vidím zcela zřetelně, že jsem dělal chybu, když jsem se soustředil jen na ně. Ne že by ty romány nebyly také neobyčejně čtivé, duchaplné a nabité podobnými výše uvedenými úvahami, to rozhodně ne; jen říkám, že jsem se jeho ostatním spisům zbytečně vyhýbal a nedůvěřoval jim jako příliš nezajímavým. Musím přiznat, že jsem učinil šťastný objev. Stendhal mluví podobnou řečí jako Já. Alespoň mu rozumím. Já jsem z Molièrova Misantropa titulní postava Alcest, on jeho dobrotivý chlácholitel Filint. Tatáž vazba se týká i mne a Libora.
A ještě jeden dobový demografický údaj, jejž jsem nalezl v knize:
V Itálii žilo na začátku křesťanského 19. století 19 miliónů lidí; Apeninský poloostrov, ta známá „bota“, byla rozčleněna do maličkých knížectví a vévodství – tak by to mělo být. Nyní jich je, italských rozmrdanců, skoro 58 miliónů, tedy třikrát víc. Strašné. Včera jsem koukal na oficiální internetové stránky města Políčka na staré pohlednice a fotografie. Kdysi bylo mé rodné městečko docela půvabné – malé, málo lidnaté, pusté, spíše venkovského rázu, klidné a milé – kdežto dnes... Přepadá mě z toho smutek. Lidé korzovali po místech, kde se dnes nedá pomalu ani přejít ulici z jednoho chodníku na druhý, na silnicích žádná auta, v okolí města žádná zástavba, jen prázdná políčka a vysoké lesy. V podstatě je strašné, kam civilizace došla a kudy se ubírá jako parní válec dál.
V knize jsem také našel zmínku o jedné pařížské postavičce v rozedraných šatech a dlouhého vousu, jménem Chodruc-Duclos, „moderní Diogenés“, duchaplný muž, který se „věčně osamocený“ procházel s rukama založenýma za zády a s hlavou vysoko vztyčenou po Paříži a po luxusní třídě před královským palácem jako nějaký bezdomovec, v tom dobrém, řekněme indickém smyslu slova. Našel jsem jeho podobiznu plus rozsáhlý článek o něm na jednom francouzském serveru, takže voilà:
Vypadá, jako by z oka vypadl našemu nedávno objevenému géniovi umělecké fotografie, „Tarzanovi v důchodu“, podivínu z Kyjova, Miroslavu Tichému. Ten je také tak diogenovsky moudrý a vtipný. Nenávidí lidi, ženy, život a manželství. Nikdy se neoženil, protože nikoho nesnáší. Lásku chová jen ke zvířatům. „Já zvířata nejím!" říká pan Tichý.
"Poněvadž, podle mého názoru, zvíře je jako já. Má hlavu, má srdce, má nohy. Ještě bych k tomu přidal, že my se tomu zvířeti nemůžeme vyrovnat, protože člověk má jenom dvě nohy a zvíře má čtyři! Lidi ty superexistence zabíjejí, aby se najedli, ale správně by si zasloužily ctihodný pohřeb se všemi poctami.“
- "Myši jsou mé sestry. Jestli je zabiješ, zabiješ i mne!" – reakce na sousedčin nápad nalíčit v domě pastičky.
Je-li pan Tichý skutečně blázen, jak zlí a závistiví jazykové tvrdí, pak jedině proto, poněvadž, jak říká: „Blázni jsou ti, kterých je míň.“
To jsou koneckonců i moje slova. Ostatně, může být blázen takto bezprostředně vtipný, dokonce i před soudem? Může být nesmlouvavost životní cesty a smysl pro humor známkou bláznovství? Nebo jeho schopenhauerovský světonázor světa jako vůle a představy? Myslím, že ne. Ne. Jako blázen se mi jeví spíš ten soudce, který se jej ptal, co říká obvinění, že byly v jeho kynickém oděvu s jistotou nalezeny dvě vši a kuchyňský šváb. „Povolejte je jako svědky!“ odpověděl pan Tichý s humorem sobě vlastním.
Miroslav Tichý