Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zápisník mrtvého muže - 7.

28. 1. 2010

zapisnik-mrtveho-muze.jpg

 

pondělí, 18. února 42

Po klidné tiché noci strávené četbou Schopenhauera a rozjímáním nad jeho Lebensweisheit, nad jeho životní moudrostí, jsem vstal ještě před polednem (asi v deset hodin), abych šel do města vrátit z havlíčkobrodské knihovny vypůjčené Kruté povídky od Villierse de l’Isle-Adam. Stálo to 40 korun. Po cestě jsem potkal tátu, vracejícího se z nákupu, a tak se ke mně přidal a také si konečně dvě knížky vypůjčil. Jedna se jmenuje Historická města České republiky – jsou tam moje rodná Políčka, tátovy rodné Klatovy, města mého dřívějšího působení, jako je Hradec Králové, Brno, a další starobylá města. Je to pěkná obrázková publikace.

Druhou knihou, již si táta vybral, je Norimberský proces. Ta by mohla zajímat i mne, podle mého předběžného a zběžného listování v ní. Ale je to dost tlustý svazek! Jsem zvědavý, jestli to táta přečte celé; zatím totiž místo toho čumí do novin; i Já bych s tím měl co dělat, abych to za měsíc přečetl a ještě k tomu chodil na dvanáctihodinové směny do fabriky, četl u toho ještě z internetu Baudelaira, pokračoval s rozečteným Schopenhauerem a Huysmansem, učil se řecky, psal tento Zápisník mrtvého muže a tak dále.

Nicméně i Já jsem si půjčil ještě jednu knihu, kterou si chci už dlouho přečíst, ba pro muže mého ražení by to měla být přímo povinná četba:

 

 

Obrazek

 

 

Ano, je to nesmrtelná kniha Lúkiánova O bozích a lidech, která obsahuje kapitolu Tímón neboli Nepřítel lidí. Lúkiános touto kapitolou navždy proslavil a ztypizoval onen druh zvláštního a vzácného, trochu podivínského člověka, zvaného česky Nelida, řecky Μίσανθρωπος, majícího svůj předobraz v jistém athénském občanovi Tímónovi, synu Echekratidovu z dému Kolyttu.

Tímón byl skutečná historická postava z poslední čtvrtiny 5. století př. n. l. a pro svou nenávist vůči lidem dostal přezdívku Misantrop, která se později stala přízviskem i všech dalších nelidů, jakož i pseudonymem mým. Tímón, tento první známý misantrop, bydlel v samotě při moři ve věžovitém stavení (ergo cosi jako – maják?), které se stalo i jeho náhrobkem. Ještě Pausaniás viděl tuto stavbu, která podle Plútarchova Života Antoniova byla mořem zalita tak, že náhrobek vyčníval z vln a byl nepřístupný. Už AristofanésLýsistratě a v Ptácích zapracoval postavu Tímóna do komického textu a Menandros má Tímóna za hrdinu celé hry (Dyskolos). Tyto všechny knihy mi zbývají ještě přečíst. Také Shakespeare nazval po něm jednu ze svých tragikomedií – tu jsem již četl.

Venku je zataženo, sucho, 0°C. K obědu mám kedlubnový salát a rizoto. Kosovo vyhlásilo nezávislost na Srbsku. Odstranil jsem pokusně z radiátoru ústředního topení všechny misky na odpařování vody. Zkouším všechno možné, abych zjistil, proč vždycky nejvíc nastydnu doma. Že by to bylo přílišným vlhkem, jež je víc na škodu než k užitku mému organismu, když se v noci v celém baráku pitomém netopí? Uvidíme. Zkusit se to může. Zatím se zdá, že je to lepší.

 

 

úterý, 19. února 42

Zataženo, 2°C. Nikam ven nejdu, třebaže bych si měl jít například zařídit pas a nechat se na něj vyfotit, abych si tím zařizováním pak nekazil léto. Pasu sice končí platnost až v prosinci, ale léto se překulí, začne být zase špatné počasí... – lépe je neodkládat to zbytečně na poslední chvíli. Stále však nejsem rozhodnut, zda mám vůbec někam cestovat. Ale asi ano, protože letošní vánoční prázdniny byly dlouhé, ven se jít nedalo a pořád k nám chodily nějaké návštěvy příbuzných, jimž jsem se již úplně odcizil, a dole furt hulákala čubka... Byl to opruz. Bude to chtít napříště někam vypadnout; pryč z domu, pryč z města, někam do teplých krajin, když už. A samozřejmě co nejpohodlněji, to jest jen tak, bez ničeho, jako za mlada, jen s malým baťůžkem na zádech s tím opravdu nejnutnějším; tak se cestuje nejlépe.

Raději bych byl doma pořád a nevycházel vůbec, kdyby to šlo. Však jsem si opsal již první odstavec z Lúkiána, s nímž se ztotožňuji, a to ze spisu Nigrínos, kde se vyznává z jakéhosi filosofického kréda:

„Rozhodl jsem se uzavřít se na zbytek svých dnů uvnitř svého domu a dát přednost životu, který se mnohým zdá zženštilý a nečinný, a rozmlouvám zde s filosofií, s Platónem a s pravdou. Sedím tu jako v divadle naplněném desítkami tisíc lidí a z výšky pozorně sleduji, co se děje pode mnou; něco je zábavné a směšné, něco zas dokáže prověřit, zda je někdo mužem v pravém slova smyslu.

(...) Je však třeba proplout kolem nich, jako proplul Odysseus kolem Sirén, ne však se svázanýma rukama, to by bylo zbabělé, ani s ušima zalepenýma voskem, ale slyšet všechno, mít volnost pohybu a být opravdu nade vše povznesen.

 

Jak neobdivovat filosofii, díváme-li se současně na ni a na nesčetné pošetilosti (...)

A o kousek dál:

„Pěkný příklad dává (filosof) také těm, kteří by jej chtěli napodobit, jeho střídmost v jídle, správná míra ve cvičení, důstojnost v tváři, jednoduchost v oblékání a nad to všechno soulad v duši a mírnost povahy.“

Inu, čte se ten Lúkiános dobře. Oplývá zdravým rozumem, píše jednoduše, srozumitelně a zábavně, nešetří naučeními. Trochu se to podobá na skok právě odloženému Schopenhauerovi. Však to jistě není samo sebou, že jsem si tyto dva vysoko čnící duchy vybral spolu. Líbí se mi i bohatý poznámkový aparát připojený vzadu ke knize, který vysvětluje některé méně známé výrazy či odkazy na jiná díla, použité autorem. Lze se z těchto vysvětlivek dozvědět mnoho dalšího nového a zajímavého z běžného života v tom „krásném starověku“, jak zve antiku Schopenhauer. A Já jsem s ním zajedno, to je snad zřejmé. S antickou knihovnou rozhodně tímto Lúkiánem neskončím. V městské knihovně je těch svazků celý regál!

Baudelairovy Květy zla jsem dočetl, respektive nedočetl celé, neboť asi polovina básní není na internetu dostupná. Ale ta část, již jsem přečetl, mě příliš nenadchla – až na jednotlivosti a kromě výjimečně vynikající básně Albatros. Takže nelituji toho torza a o kompletního Baudelaira jsem prozatím ztratil zájem – jako dřív.

Na antické kultuře, nebo spíš na jejich pohanském náboženství, mi vadí jen zvířecí oběti, jakožto poslední pozůstatek barbarství. Podivuhodně jsem v tom zajedno i s Lúkiánem, který v úvodu své stati O obětech píše s vykřičníkem toto:

„Co ti blázni nadělají s oběťmi, se svátky a procesími, o co všechno prosí bohy, za co se modlí a co si o bozích myslí! Nevím, zda by se našel na světě člověk tak sklíčený, tak utrápený, aby se nedal do smíchu při pohledu na takové pošetilé počínání.“

To ovšem nezná mne; Já už jsem se dávno přestal smát lidské hlouposti, protože nyní z ní zvracím a šílím. Možná jedině v té krásné antice bych se dovedl ještě smát, spolu s Lúkiánem, Démokritem a dalšími. Ale nyní? Nyní pláču jako Hérakleitos.

 

středa, 20. února 42

Ráno před úsvitem, těsně předtím, než vycházím ven do fabriky, vidím pod okny zase toho blba Humeníka, kterak ho za sebou vleče jeho pes. Ještě že mám ve zvyku se rozhlédnout a zkontrolovat, je-li takzvaně „čistý vzduch“. Kdybych šel o minutku dřív, býval bych se s nimi zase střetl! To je strašné. Komu se chci nejvíc vyhnout, na toho narážím pořád – a pravidelně! Den začíná „pěkně“.

Práce byla příšerná. Nenávidím ranní směny, protože je fabrika vždy plná lidí. V šatně furt někdo je nebo tam vytírá podlahu uklízečka (ta mi dnes dokonce vlezla na záchod, právě když jsem na něm seděl), po dílně se producírují cizí lidé, vedoucí, podvedoucí, mistři, ředitel, sekretářky, různé kontrolorky, úřednice, znovu uklízečka, montéři, seřizovači, představenstvo... – a dnes i jakási zahraniční delegace, která mi čuměla přes rameno, co právě dělám. To mám strašně „rád“! Možná kvůli ní při té příležitosti vyhlásili v celém areálu podniku zákaz kouření. Já sice nekouřím (ve fabrice by mi to ani nechutnalo, nebyl by to ten pravý požitek) a kouření nesnáším, ale přesto mi to přijde jaksi nepříjemné, zavánějící kriminálem a bachařinou; ba i v tom vězení mohou jistě kouřit a nemusejí tam nic dělat. Dali nám všem podepsat, že ten zákaz bereme na vědomí, nikoli, že s ním souhlasíme! A nevím nic o tom, že by se na toto téma vůbec diskutovalo. S okamžitou platností a bez diskuze jsme prostě zase o trochu bezprávnějšími otroky, i když se ten zákaz netýká – prozatím – přímo mne. A stejně jsem cítil kouř z cigaret na záchodě! Takhle mohou – a budou! – otesávat umělecky a po kouscích naše dosud živé maso, až z nás ze všech budou jednoho dne roboti. Tedy – abych mluvil sám za sebe – někteří už k tomu mají velmi blízko; Já naopak velmi daleko. Hitler chtěl zakázat kouření po vítězné válce, tihle už to zakázali teď. Třeba mají pocit, že vyhráli. Možná to tak je. Ale ten Hitler by mi byl milejší.

Nemám rád ranní směny. Naskočilo mi dvacet dnů dovolené, a tak si myslím, že je budu postupně utrácet vybíráním vždy místo první ranní směny po víkendu, jejž bych si tak vhodně prodloužil. Měl bych takto potom čtyři a půl dne volna. Záleželo by pak samozřejmě na počasí, ale takto nějak to asi budu dělat. To je hrůza. Šichtu jsem protrpěl v hluboké depresi a v úzkosti z obav o budoucnost. Ta sklíčenost mě neopustila po celý den ani doma. Připadá mi, jako bych nežil. Jenže to by mi bylo líp. Teprve po třetí hodině odpolední jsem si opět našel čas a místo na flákání – a věru, že jsem to již potřeboval! Měl jsem hlad, avšak nic k jídlu. Duše také hladověla. A ani tu jsem neměl čím občerstvit a nasytit. Nejraději bych byl utekl ven a do lesů a již nikdy se nevrátil, ať bych tam i zemřel – stejně jsem mrtvý. Venku bylo krásně teplo a slunečno jako na jaře, koukal jsem z oken vyšších pater daleko na obzor, na lesy, na ptáky a potuloval jsem se různě po podniku, hlavně venku po dvoře. Aspoň kdyby už bylo skutečné jaro, abych mohl po práci celý den relaxovat v přírodě!

Kódy na počítači jsem už tisknul bez taháku, z paměti, takže to by bylo vyřízeno, jak by podotknul antický filosof, a konečně byl konec a Já se ocitnul před branou, na chvíli zase svobodný.

Měsíc je jako koláč. Dnes v noci bude úplné zatmění Měsíce. Večer je tedy jasný a stále vlahý; ani kulicha si tentokrát nenasazuji; rukavice však přece jen zanedlouho ano. Park je zase plný puberťáků a na hlavní silnici je hustý provoz. Zpívají kosi.

 

 

Obrazek

 

 

Prohlížel jsem si jen tak ze zvědavosti vývěsku realitní kanceláře. Jeden vesnický domek se zahrádkou je na prodej v Pusté Kamenici za 1.600.000 korun. Ten bych bral. I tu Pustou Kamenici bych bral, ježto je to malá, skutečně pustá ves uprostřed hlubokých a rozlehlých hvozdů. Alespoň tak si ji pamatuji. Musím se tam na jaře zase podívat! Tam by se mi líbilo bydlet!

Lúkiános v dialogu Obrazy je poněkud nudný a příliš lidský, vychvaluje lásku k lidem a dopouští se dokonce na jednom místě nechutné urážky staroegyptských zvířecích božstev, když píše, že egyptské chrámy jsou na pohled nádherné, ale uvnitř prý nesídlí bozi, nýbrž opice, ibis, kozel nebo kočka. Tato nespravedlivá neúcta ke zvířatům mu však nijak nebrání užívat lichotivého homérského epiteta volooká (řecky boópis), které v dřívějších dobách znamenalo „s krásnýma velkýma a výraznýma očima, jako má vůl“. Dnes by se každá dívka na smrt urazila, kdybychom pochválili její krásu srovnáním s krávou a očima vola. To je také „pokrok“ čili úpadek. V předešlé stati O obětech se mi líbilo, s jakým soucitem Lúkiános odsuzuje vraždění zvířat na oltářích obětišť, ale tato jediná neuctivá zmínka o zvířatech mě zmrazila v nadšení. Jemu zřejmě nevadí ani tak to nesmyslné vraždění (doslova hekatomby!), jako spíše ta hloupost, kvůli níž se ty ohavné zločiny pášou.

Lúkiánovo pojetí krásy a dobra – ostatně nejen Lúkiánovo, nýbrž i celého antického světa – by se dalo shrnout do známého řeckého výrazu kalokagathie. Posuďme sami, co o tom píše:

„Sám víš, že já chválím dobrotu, lásku k lidem (fuj!), velkodušnost (to už je lepší), čistotu mravů a vzdělání víc než krásu, neboť tyto vlastnosti jsou cennější než tělesné přednosti. Opačné počínání by bylo stejně nesmyslné a směšné, jako kdyby někdo obdivoval oděv víc než tělo (a proto jsou řecké sochy většinou nahé, bez oděvu!). O dokonalé kráse je však možno podle mého názoru mluvit teprve tenkrát, když se spojí vjedno dokonalost duše s půvabem těla.“

Výborné! Takže nakonec to není až tak nudné a marné čtení. Načež následuje ta menší nechutnost s egyptskými chrámy a zvířecími bohy uvnitř, jako kdyby měl být rozpor mezi krásou a zvířeckostí. Podle mého názoru to rozpor není – v rozporu s Lúkiánovou malou nerozvážností.

Nyní jsou právě tři hodiny ranní, tedy přibližně hodina před dobou takzvané totality zatmění Měsíce. Procitnul jsem sám od sebe ze spánku, probuzen vnitřním biologickým budíkem, podíval se na hodiny a vylítnul jsem z postele, abych se šel podívat ven na oblohu, na to zvláštní nebeské představení. Kopnul jsem přitom akorát potmě do mého discmana, ležícího na podlaze na koberci, neuvědomiv si hned po probuzení, že tam je, neb jsem jej před spaním poslouchal. Snad mu to neublížilo. Nebylo to však k ničemu aniNietzschemu, protože se mezitím v průběhu noci zatáhlo a Měsíc tudíž není vidět. Škoda. Tak zas někdy příště. Zatmění Měsíce nad Stonehenge vypadalo v roce 2004 nějak takto:

Obrazek

Máma je v pekárně. Pak mi zas může ukazovat oteklá kolena, až si budu připravovat jídlo! Jak jsem to tam mohl Já vydržet tolik ztracených let! Touto dobou bych už se musel býval zase chystat do práce – nevyspalý a unavený. Místo toho mám ještě dalších dvanáct hodin volna a odpočinku. I když je to ve fabrice kriminál, pořád lepší než v p@kárně. Mrtvý muž jsem konečně tak i tak.

Je půl šesté pryč. Zvenku už slyším kosy a také obvyklý každodenní klapot vysokých ženských podpatků o dláždění ulice. Teď bych odcházel na ranní. Místo toho si vařím rýži, jím ovocný zákusek, piji kávu, píšu, poslouchám Corelliho, zachumlávám se s knížkou do peřin a pak ještě po rozednění usnu s hudbou ve sluchátkách. Discman je naštěstí v pořádku. Po rozednění se ke kosům přidávají sýkorky, vrabci a snad poprvé už také zvonkové. Příroda ožívá radostnými hlásky.

Obrazek
zvonek zelený

 

pátek, 22. února 42

Na noční jsem odcházel poprvé ještě za světla. Doma jsem si musel při oblékání rozsvítit, ale venku se pouliční lampy začaly rozsvěcet teprve po cestě.

Směna proběhla v pohodě – jako skoro všechny noční – hodinu jsem dělal, dvacet minut si četl na šatně Lúkiána, vyhýbaje se úspěšně bachařce.

Ten židobolševik Engels prý nazval Lúkiána „Voltairem starověku“. Netěší mě, že mám s ním společný názor, ale kapitola Tragický Zeus se vážně trochu podobá Voltairovi, i když správně by se to mělo říct jinak: že Voltaire je Lúkiánem novověku. Lúkiános sám se pak pasuje do role řeckého boha výsměchu, jehož jméno je Mómos.

Takto, střídaje práci s pěknou četbou, uběhla šichta rychle a vcelku příjemně. Nikdo mě neotrávil, nenaštval, nevšímal si mě – ideální průběh.

Ráno po šichtě je stále ještě tma. U východu z hradební brány leží přes cestu do parku velké hovno. Kouření už konečně zakázali asi po čtyřech stech letech, teď jsem zvědavý, jak dlouho bude trvat, než si zprotiví a zakážou i ty psy. To bude trvat. Ono je to stejně jedno. Zakážeš jim tohle, zakážeš tamto, ale oni vymyslí si vzápětí něco jiného, čím by ti otrávili život, například auta či jiné hrůzy, o nichž zatím ještě nemáme ani ponětí. Příští generace, budou-li jaké, možná o nás řeknou, že jsme byli šťastní, i když my sami, hlavně Já, si to nemyslíme. Tak je to s každou novou generací na cestě postupné lidské degenerace: domnívá se, že předešlé věky byly šťastnější a lidé v nich že žili jednodušeji. Lidužel mají pravdu. Kdysi lidé tímto způsobem záviděli štěstí a prostotu zvířatům. Takže – ačkoli se to zdá nemožné a absurdní – jednou budou příští generace závidět i nám tento náš celosvětový kriminál a budou říkat, že oproti nim my jsme ještě žili relativně blaze. A příští generace asi budou, protože ta píča odvedle už porodila a když jsem v poledne vstával z postele a vyklonil se z okna, hlídkovala zase s čoklem před barákem, čumíc pitomě do mobilu. Jako vloni. Už jenom to cigáro jí chybělo v tlamě. Ve fabrice hlídkují bachaři, na sídlišti hlídkují bachaři – to už není „jako“ v kriminále, to je kriminál!

Zdál se mi sen, v němž jsem zabil čokla, jenž mě kousl. Ubodal jsem ho velkými kancelářskými nůžkami na stříhání papírů a provázků, jež používáme v lisovně. Předtucha věcí příštích, nebo kompenzace za nesplněná přání?

Je docela teplo: 9°C, nízká oblačnost. K obědu mám kedlubnový salát, rýži se sójou (takzvanou „čínu“) a jablečný kompot.

Včera jsem si nahrál na video hezký film o životě datla černého. Takovéto filmy jsou vzácností, jakkoli není nijak vzácné datla samotného na vlastní oči vidět. Většinou se totiž přírodopisné filmy zabývají životem cizokrajných zvířat, ale domácí faunu, která vede také zajímavé a vzrušující životy, plné takzvaných „záhad“ a „bojů“, tu opomíjejí – a to neprávem. V televizi uvidíte víc lvů, antilop a žraloků než například „obyčejných“ domácích lišek, srn či zajíců. Proč? Zrovna Já bych se radši díval v detailních záběrech s citlivým komentářem (nebo raději bez něj) na něco, co je mi bližší a důvěrně známé z bezprostředních setkání v přírodě, a dozvěděl se něco podrobnějšího o jejich životě, co mi doposud uniklo. Ale i jen tak, pro připomínku, za dlouhých zimních nocí, kdy se stýská po přírodě, by to bylo pěkné. Jako dnes ráno.

Obrazek
datel černý

 

 

Na internetu se objevil snímek ze včerejšího zatmění Měsíce. Vlevo se nachází toulavá planeta Saturn, nahoře je vidět jasná alfa hvězda Regulus v souhvězdí Lva.

 

Obrazek

 

 

sobota, 23. února 42

Ráno foukal silný studený vítr. Musel jsem si nasadit kulicha na cestu do práce. Sotvaže jsem došel, rozpršelo se tak šeredně, že déšť, hnán vichrem, narážel na okenní tabulky, jako by chtěl proniknout dovnitř a zkropit mě sedícího s knížkou na záchodě. Později se však vyčasilo, takže se daly konat procházky po dvoře a koukat přitom do nebe na svobodné ptáky. Jako ve vězení. Fabrika byla poloprázdná, a tak jsem si chodil často na šatnu číst.

Lúkiánovi se povedla nádherná kapitola! Jmenuje se Démónaktův život a celá je věnována vzpomínce na jakéhosi – nebýt Lúkiána – úplně neznámého filosofa kynické školy, žijícího ve 2. století našeho letopočtu v Athénách, jenž se jmenoval Démónax z Kypru. Ještě tu kapitolu nemám dočtenu celou, ale již začátek, v němž Lúkiános popisuje, představuje a uvádí mnohé výroky svého přítele Démónakta, je dobrý. Nemohu jinak, než si prostě některé pasáže do slova a do písmene opsat, neboť sloh, způsob uvažování a vůbec celkové naladění této stati je přesně to, co na řecké filosofii tolik obdivuji a co mě na celý život uchvátilo do svého objetí. Mám na mysli hlavně tu tendenci k prostému životu, leč disciplinovanému, leckdy tvrdému a drsnému, zasvěcenému vlastnímu sebezdokonalování; to plutí s takovým myšlenkovým proudem, který odvádí filosofa mimo lidské pachtění a marnivou domýšlivost.

V Řecku poprvé se postavil vysoce vzdělaný, moudrý a fyzicky odolný filosof mimo svět obyčejných lidí, kteří žijí špatně a nesvobodně, zatímco Diogenové v sudech, v hadrech a s poutnickou holí proti psům v ruce (kynická hůl = česky „klacek na psy“), žijí dobře a svobodně, osvobozeni od všech lidských zbytečností. Ano, první řečtí filosofové skutečně žili jako ti indičtí asketové – a možná i pod jejich vlivem –, kteří v Bezdomoví hledali Nadčlověka a Vznešeného v moudrém Zvířeti. Povědomost o bráhmanech či o nahých mudrcích, řecky γυμνοσοφιστοι, přineslo jistě do Řecka vojsko ze slavného Alexandrova tažení na východ. Ten indický vliv života mimo lidstvo a nad lidstvem je nejpatrnější právě ve starém Řecku, jež se zbláznilo radostí malého děcka do právě objevené filosofie. Tehdy se vysoce civilizovanému člověku výrazně zastesklo po návratu zpět, k prostému a svobodnému životu divokého zvířete. Tak praví Dhammapadam, sbírka buddhistických kanonických průpovídek: „Člověk, který již nemusí spoléhat na pouhou víru, protože má svrchované poznání, který zpřetrhal svá pouta, odvrhl lidský způsob života a zanechal marných tužeb, je vpravdě nadčlověkem.“ A ve starém Řecku to nebylo jinak. (To Dhammapadam je dobré čtivo – a přitom útlé – někdy si je vezmu ven s sebou na čundr do bezdomoví a přečtu si to znovu!)

Ze spisu Démónaktův život jsem si tedy opsal toto (začíná to hned úvodním odstavcem):

„Jistě ani naše doba nezůstane tak docela stranou (avšak jen díky tobě, Lúkiáne!) vůči mužům, kteří si zasluhují zmínky a památky, nýbrž dá zazářit jak nebývalé tělesné zdatnosti, tak i znamenitému filosofickému vědění: tím mám na mysli (...) hlavně filosofa Démónakta.

Pocházel z Kypru, z rodiny ne bezvýznamné, pokud se týká společenského postavení a majetku (jako Buddha, jako Hérakleitos!). Byl však nad tyto věci povznesen: dychtil po poznání nejkrásnějších cílů a cítil se mocně přitahován filosofií. Démónax (...) nepotřeboval pobízení (...), ale z vlastního vášnivého zaujetí pro krásu, puzen už od dětství vrozenou láskou k filosofii, pohrdal všemi lidskými statky. Oprostil a osvobodil se od všeho.

Jeho tělo, vytrénované cvičením, bylo zvyklé snášet námahu. Zkrátka snažil se, aby nebyl na nikom závislý, a když zjistil, že sám sobě již nemůže stačit, dobrovolně odešel ze života a zanechal po sobě těm nejlepším Řekům hojně vzpomínek.“

Nádhera. Jako bych si četl o sobě. Sice to nebyl žádný misantrop, ale přesto je z toho líčení cítit závan čehosi krásného, co navždy odvanulo z našeho světa, avšak co si Já stále tvrdohlavě nosím v srdci.

Dále pokračuje Lúkiános výčtem mnoha vtipných a moudrých Démónaktových výroků (ještě nejsem na konci), z nichž některé mě rozesmály, jiné pobavily a s dalšími buď souzním, nebo na nich oceňuji jejich zvláštnost a originalitu. Tak například:

„Jsem člověk, jehož uši se nedají tak snadno oklamat.“

nebo:

„Jak ses, Démónakte, stal z chlapce filosofem?“ – „Jednoduše: dospěl jsem.“

nebo tato příhoda:

„Jednou zase sofista Sidónios, v Athénách velmi proslulý, vychvaloval sám sebe asi v tom smyslu, že obsáhl svým věděním veškeru filosofii: ‚Kdyby mě volal Aristotelés do Lykeia, budu ho následovat. Kdyby Platón do Akadémie, půjdu za ním. A kdyby Zénón do své školy ve stoi poikilé, budu pobývat tam. Kdyby mě povolal Pýthagorás, budu mlčet.‘ Tu povstal mezi posluchači Démónax, oslovil ho a dodal: ‚Pýthagorás tě volá.‘“

Pak je tam zmínka o jednom filosofovi, kynikovi jménem Honórátos, který dostal stejný praštěný nápad, jako jednou Já: chodil oblečený do medvědí kůže! Neuvěřitelná shoda se mnou! Inu podobní „lidé“ mají podobné nápady.

Nebo tento jadrně vtipný výrok, jímž trefně okomentoval nesmysluplné počínání dvou filosofů, kteří se nezasvěceně dohadovali při zkoumání jakéhosi problému. „Jeden se ptal na nemožnosti, druhý mu zase neodpovídal k věci. Tu řekl Démónax:

‚Nezdá se vám, přátelé, že jeden z vás dojí kozla a druhý mu nastavuje na mléko sítko?‘“

Dobré, že? Nebo tento skvělý dvojsmysl, avšak pravdivý, o tom, co si myslí o nesmrtelnosti duše:

„Je nesmrtelná, ale jen jako všechno ostatní.“

To mi připomíná jeden můj výrok, když se mě kdosi ptal, jestli věřím v boha. Odpověděl jsem také takovým dvojsmyslem:

„Díky bohu, nevěřím.“

Dál jsem zatím nedočetl, ale už se těším na pokračování.

Když v práci konečně padla závěrečná, slunce právě zapadlo a zbylo po něm smrákání růžovoučké jako peugeot. Byla to nádhera.

Odcházím osvobozen na čtyřiadvacet hodin od fabriky do počínající vlahé noci prostovlasý a pomalou procházkovou chůzí mířím k ubikaci.

V parku před městskou branou čeká s netrpělivým výrazem ve tváři jakýsi fotograf, až přejdu a zmizím mu z hledáčku. Nespěchám. Chce digitálním aparátem zachytit kouzelnou atmosféru středověkého města, ozářeného oranžovým světlem pouličních lamp.

Nevím, zda se mu to povede. Já jsem obyčejně z fotek zklamaný; skutečné kráse, viděné na vlastní oči, se nic nevyrovná a ani sebelepší fotografie ji není s to zachytit, tak jako to umí jen paměť vidoucích očí.

Od náhonu, začlověčeného stále plastikovými flaškami, se ozývá kachna. V parku nevidím, ale podle zpěvu poznávám první letošní drozdy.
 

Obrazek
drozd zpěvný

 

Doma ve spoře nasvíceném pokoji pokračuji v četbě Démónaktova života. Řekl jsem, že to nebyl žádný misantrop? Jistě nebyl, alespoň ne takový vyhrocený a uvědomělý, jako Já, ale některé jeho uštěpačné řeči a poznámky by mohly být považované za misantropické; určitě však za velmi cynické. Posuďme sami, s jakou necitelnou krutostí reagoval na epigram jednoho nevalného básníka, jenž si jej sám napsal, aby mu jej dali na náhrobek:

„Démónax se zasmál a řekl: ‚Adméte, ten tvůj epigram je tak krásný, že bych chtěl, aby už byl napsán.‘“

Nebo tato cynická zlomyslnost:

„Když Héródés nadměrně truchlil pro předčasně zemřelého Polydeuka (...), přistoupil Démónax a řekl: ‚Přináším ti nějaký dopis od Polydeuka. Vyčítá ti, že ještě neodcházíš za ním.‘“

Ale černou srandu si dovedl dělat i sám ze sebe. To když si jednou kdosi povšiml, že jeho nohy už nesou viditelné známky stáří, usmál se jen a řekl:

„Charón mě pokousal!“

Nebo tato příhoda, jež svědčí nejen o jeho schopnosti sebeironie, ale i o jeho představách smrti, která, podobně jako egyptský bůh Anubis, na sebe vezme zvířecí podobu:

„Kdysi měl vyplout na moře za bouřlivého počasí a jeden přítel mu řekl: ‚Nemáš strach, že se převrhne loď a sežerou tě ryby?‘ Démónax na to: ‚A to bych byl pěkný nevděčník, kdybych se bál, že mě sežerou ryby, když jsem jich sám tolik snědl!‘“

Ještě zřetelnější je jeho pojetí dobré smrti, blížící se překvapivě mému či tibetskému, z této jeho poznámky, když se ho krátkou dobu před jeho smrtí kdosi zeptal, jak si přeje být pohřben:

„‘Nedělejte si starosti,‘ pravil Démónax, ‚pach mé mrtvoly mě pohřbí.‘ ‚Cože?‘ na to ten prvý, ‚to je přece strašné! Předhodit tělo takového muže jako pokrm pro psy a ptáky!‘ ‚Ale co je na tom zvláštního,‘ řekl Démónax, ‚když chci i po své smrti přinést užitek některým živým tvorům?‘"

Homérových veršů nejraději recitoval:

„Stejně zemře, kdo bez práce žil či kdo vykonal mnoho.“

A pesimisticky vyznívá i jeho názor na zákony:

„Řekl, že zákony jsou nepotřebné, ať už je píšou dobří lidé nebo špatní; ti první totiž nepotřebují zákony, ti druzí se jimi zase pranic nedají ovlivnit k lepšímu.“

Žil téměř sto let. A Athéňané mu uspořádali velkolepý pohřeb na státní útraty.

Pěkné, že? Následující stať Kynik bude také asi zajímavá. Jen jsem do ní nakouknul a knížku jsem zavřel. Tu si nechám na zítra. Dnes jsem už unavený a bolí mě oči.

 

 

neděle, 24. února 42

Teplo a slunečno jako na jaře, 8°C, samozřejmě bez sněhu. Ptáci se mohou samou radostí ucvrlikat.

Lúkiánův spisek Kynik je jakýmsi manifestem kynismu ve formě dialogu mezi Lúkínem a jakýmsi blíže neurčeným kynikem. Pokusil jsem se z tohoto spisku pořídit výpisky jenom těch nejlepších částí. Bylo hodně těžké vybrat jen některé z nich, jinak bych byl musel Kynika opsat celého. Tu je to:

Lúkínos: Haló, člověče, proč máš vousy a dlouhé vlasy, ale nemáš chitón a chodíš nahý a bosý? Proč se touláš jako divá zvěř a nežiješ jako člověk? Chováš se úplně jinak než většina lidí! Bloudíš sem a tam, spíš sám na tvrdé holé zemi a tvůj pláštík je hrozně ošklivý; vždyť není ani lehký, ani měkký a barvu nepoznáš.

Kynik: A to musí být? Něco takového se přece pořídí velmi snadno a majiteli skvěle poslouží. Takový mi stačí. Při bozích! Copak ty si nemyslíš, že nákladný život je něco špatného?

Lúkínos: Vždyť piješ vodu jako zvěř, jíš kde co najdeš, jako psi, a ani lože nemáš o nic lepší než psi: stačí ti, právě tak jako jim, trochu trávy.

Kynik: Vy se však ve své nenasytnosti a nestřídmosti zcela podobáte člověku, který se vrhá na všechna jídla. Toužíte užívat nejen to, co vám patří, ale chcete okusit všechno odevšad. Myslíte si, že vám nepostačuje ani vaše země, ani vaše moře, ale kupujete si přepych ze všech konců světa. Vždy dáte přednost cizímu před tuzemským, nákladnějšímu před levným, hůře dosažitelnému před snadno dostupným. V každém případě chcete mít raději trampoty a svízele než žít bez nich. Vždyť mnoho vzácných věcí, z nichž máte velkou radost, se pro vás získává za cenu četných nezdarů a útrap.

A jistě nemusím nic dodat k tomu, že rozmanité, pracně připravované pokrmy vůbec nemají větší výživnou hodnotu, naopak že tělu škodí a způsobují různá onemocnění.

Nač hovořit o tom, co všechno lidé podnikají anebo vytrpí kvůli milostným rozkoším? A přece je snadné léčit tuto touhu. Jen kdyby lidé nechtěli rozmařile užívat! Ale zdá se, že jim nestačí, ani když se vyblázní a zničí v tomto směru; dokonce už obracejí naruby užívání různých věcí tak, že užívají každou věc k něčemu zcela jinému, než byla od přírody určena – podobně jako kdyby někdo chtěl místo vozu zapřáhnout postel a jezdit na ní jako na voze.

Lúkínos: A kdo by byl takový hlupák?

Kynik: Vy! Co s lidmi nakládáte stejně jako s dobytkem! Nutíte je, aby táhli místo vozu lůžko, na kterém se sami rozkošnicky povalujete; odtud smýkáte lidmi jako osly a poroučíte jim, aby jeli na tu a tu stranu a ne jinam. A ti z vás, kteří to dělají nejvíc, jsou nejvíc oslavováni.

Ale jak by někdo mohl vyložit slovy veškerou lidskou bídu? Je jaksi nezměrná, ale ty mě obviňuješ proto, že s ní nechci mít nic společného.

Dále: Když myslíš, že žiji stejně jako zvířata, protože mám nepatrné potřeby a spokojím se s málem, pak tedy lze podle tvé úvahy soudit, že bohové jsou horší než zvířata. Vždyť oni nepotřebují naprosto nic! Abys důkladněji pochopil, co znamená mít malé nebo velké nároky, uvědom si, že děti potřebují více než dospělí, ženy víc než muži, nemocní víc než zdraví, zkrátka slabší má větší potřeby než silnější. A proto tedy bohové nepotřebují vůbec nic a lidé s nejnižšími nároky jim stojí nejblíže.

Anebo si myslíš, že Héraklés, člověk ze všech lidí nejlepší, božský muž a právem uznávaný jako bůh, bloudil sem a tam se lví kůží na nahém těle a obešel se bez vašich potřeb jen tak z šílenství? Ale on nebyl ani šílený, ani to nebyl chudák: vždyť byl pánem na moři i na zemi! Copak si myslíš, že postrádal přikrývku nebo boty a kvůli tomu se potuloval sem a tam? To by byl nesmysl! Znal však míru a byl vytrvalý; chtěl vítězit, a ne žít v rozmařilosti.

A stejně se i on rozhodl chodit bosý a nahý. Líbilo se mu mít dlouhý vous a dlouhé vlasy; a líbilo se to nejenom jemu, ale i všem těm dávným lidem. Byli lepší než jsme my. Každý z nich by se nechal ostříhat asi tak stejně jako lev. Mysleli si totiž, že hebkou a hladkou pleť mají mít ženy, kdežto oni byli muži a chtěli jako muži vypadat. Domnívali se, že dlouhý vous muže zdobí jako hříva koně nebo lva a že bůh jim ho dal pro krásu a ozdobu. Chci se tedy řídit příkladem těch dávných lidí a chci je napodobit; nezávidím však současníkům jejich velké štěstí, které prožívají nad plnými stoly a nad krásnými šaty. Vyhlazují si vrásky a zbavují chloupků každičkou část těla, ani na skrytých místech neponechávají nic tak, jak to stvořila příroda.

Já si však přeji, aby se mé nohy vůbec nelišily od koňských kopyt, jako to prý měl Cheirón. Ten nepotřeboval pokrývku, stejně jako ji nepotřebují lvi, a nepotřeboval ani pokrm nákladnější, než se dává psům. Ať mi stačí jako lůžko celá země, ať je vesmír mým domovem a ať se spokojím s jídlem, které se pořídí nejlehčím způsobem! Kéž ani já, ani nikdo z mých přátel nepotřebuje zlato nebo stříbro! Vždyť veškerá zla mezi lidmi, i vzpoury, i války, i úklady a vraždy, vznikají z touhy po tomto kovu. Pramenem všeho neštěstí je lačná chtivost po větším majetku. Kéž je mi to cizí! Kéž nikdy nezatoužím mít víc, naopak kéž mohu snášet větší nedostatek!

Takové jsou tedy mé názory. Jistě se v mnohém liší od myšlení většiny lidí. A nelze se vůbec divit, že když se od nich lišíme svým vzezřením, že se pak tolik odlišujeme i svým učením. Myslíš si, že musíme vypadat stejně jako většina ostatních – i když ta většina je špatná.

Proto tedy vypadám takto: jsem zpustlý, zarostlý, mám nuzný plášť, dlouhé vlasy a chodím bos. Ale zato vy vypadáte jako teplouši! Nikdo vás nerozezná ani podle barvy pláště, ani podle měkkosti oděvu, ani podle množství chitónů, pláštíků, střevíců, úpravy vlasů, ani podle vůně: vždyť voníte stejně jako oni, vy kteří jste ‚nejšťastnější‘. Ale za co stojí muž, z kterého vane stejná vůně jako z teplouše? O nic lépe nesnášíte námahu než oni, o nic méně neholdujete rozkoši, živíte se stejnou stravou, stejným způsobem spíte i chodíte; ba spíše vůbec nechcete chodit, ale necháte se nosit jako břemena buď lidmi, nebo zvířaty. Mne však nesou mé nohy, kamkoliv chci. Umím dobře snášet mráz i vedro, nereptám proti bohům a jimi seslaným pohromám, protože jsem nenáročný a nic nepotřebuji. Ale vám vaše šťastné postavení nedovoluje těšit se z toho, co máte. Nad vším naříkáte, nechcete snášet daný stav věcí, toužíte po něčem, co není. V zimě chcete, aby bylo léto, v létě zima, v horku mráz, za mrazů horko. Nelze vás uspokojit a jste nevrlí jako nemocní; ale u nich je příčinou nemoc, u vás váš způsob života.

A po tom všem se vy opovažujete chtít nás měnit a naše jednání a záměry přivádět na pravou cestu! Jako kdybychom to, co děláme, dělali často ze špatného úmyslu, ačkoliv vy sami při svých vlastních činech neuvažujete a nic neděláte s úsudkem a s rozvahou, ale jen ze zvyku nebo z náruživé vášně. Proto se ničím nelišíte od lidí, které unáší proud: ti jsou strháváni vírem a vás vlečou vaše vášně. Děje se s vámi něco podobného jako s člověkem, jenž vsedl na splašeného koně: kůň ho rychle unášel, ale on nemohl za žádnou cenu z letícího zvířete seskočit. A vy nikdy netušíte, kam se kdy zřítíte.

Ten chudý pláštík, kterému se vysmíváte, dlouhé vlasy a vůbec celý můj vzhled mají takovou moc, že mi umožňují žít v klidu, dělat, co se mi zachce, a stýkat se s kým chci.“

Tak to by bylo ve zkratce vše. Ponechal jsem tentokrát ty výpisky bez vlastního komentáře, ačkoliv na mnoha místech mě svrběly konečky prstů, jimiž ťukám do klávesnice počítače, abych připojil podivení nad neuvěřitelnou shodou s mými vlastním názory. Dokonce i to přirovnání pokroku ke splašenému koni jsem použil nezávisle na Lúkiánovi v mé knize Rakovina na kůži Země. Tento Lúkiánův starověký spisek je dosud tak aktuální, dosud tak naléhavě hovoří i k dnešku, jenž by se v něm poznal, kdyby dovedl, že se zdá, jako by nebyl napsán před dávnými časy, nýbrž včera! Škoda, že ani nejbystřejší hlavy všech dob nejsou s to otočit kolo dějin! Věčná škoda, že se kynismus patřičně neujal, nezapustil hlubší kořeny a neprorostl společností. Už jsme mohli být dávno někde jinde. Ale hloupost vždy zvítězí. I Já musím s hanbou přiznat, že jsem se dost odchýlil od mého prvopočátečního nadšení pro starořecký kynismus. Kde jsou ty doby, kdy jsem alespoň vypadal jako kynik. Takhle:

Obrazek 

další část >>>

<<< předchozí část