Zápisník mrtvého muže - 6.
sobota, 9. února 42
Noc ve fabrice byla klidná. Projevil jsem sám od sebe zájem o to, abych se naučil zhotovovat na počítači čárové kódy. Sice jsem se zařekl, že se budu v práci flákat a vyhýbat každé vyhnutelné práci, ale tomuhle se prostě asi nevyhnu, protože tuhle práci si tam dělá každý sám. Včetně tedy mne. Usmířil jsem se tím trochu s holkami – ale zase ne přehnaně (znáte mě!) – a rázem jsem byl obletovaným miláčkem publika.
O co včera chyběla voda, dnes zase přebývala, přímo přetékala! Dvě nebo tři mašiny se pochcaly a byla potopa veliká na place.
Tentokrát jsem si mnoho nepoležel ve své tajné odpočívárně. Ne že by byl takový frmol, to ne; důvod je ten, že měla službu ta lekavá a žalobná vrátná, která má ten nepříjemný návyk prolézat celý podnik a brát za všechny kliky a otvírat všechny dveře. To dělá ze všech čtyř vrátných, co jich je v podniku, jedině ona! Chvilku jsem si sice poležel, ale když jsem ji pak potkal na chodbě (ksichtila se divně), víc jsem si už netroufl pokoušet štěstí. Je to píča.
Jedna ženská v práci poslouchala v rádiu nekonečně protahovanou a obstruktivní volbu prezidenta s neskrývaným projevem neuvědomělého lidového anarchismu:
„To jsou šulíni! Já bych tam hodila bombu!...“, a podobné urážky majestátu.
Po mrazivé noci nastal teplý slunný den jako na jaře. Na sluníčku se teplota vyšplhala na 21°C. Ptáci zpívají. Já jsem si pustil z počítače „melihubu“ sedmihláska hajního. Tento ptáček má tak citlivou duši, že zemře žalem a steskem po svobodě, zavřou-li jej lidáci hnusní do klece.
Čtu a čtu Kruté povídky od Villierse de l’Isle-Adama. Věnuji tomu téměř veškerý volný čas. Čtu jako obvykle pomalu a rozvážně, nejlépe až několikrát za sebou znovu a znovu, snaže si zapamatovat a vtisknout do paměti Villiersův zvláštní styl psaní, jeho melancholicky poetický způsob vyjadřování. S rozkoší nechávám na sebe toto vše působit. A nejlepší části si samozřejmě opisuji, zvláště ty pasáže, s nimiž se plně ztotožňuji. Již jsem také mimo jiné poznal, že Já a Villiers máme zřejmě společný hudební sluch a že slyšíme například stejně hudbu Wagnerovu, Beethovenovu, nepřekonatelnou hudbu starých barokních mistrů, nebo třebas i Belliniho operu Norma. Je to pozoruhodné, jak bychom si v lecčems rozuměli. Tak například v povídce Vidění, ve skvělém to přímo uměleckém díle, jejíž konec mě však trochu zklamal, se píše toto:
„...propadl jsem zase jednou oné naprosté omrzelosti životem, dědičné v naší rodině; a ta – kdykoli se mne zmocní – ochromí a otupí mé duševní schopnosti a činí ze mne dokonale netečného člověka. (...) Jak se zdá, jsem už nadobro odsouzen k tomu, abych se bral životem jako zamlklý a trudnomyslný morous. Ale i při tomto svém duševním rozpoložení jsem v jádru zřejmě nátura, o níž se říká, že je z oceli a železa, neboť přes to přese všecko jsem ještě schopen vzhlížet k nebi a toulat se po hvězdách.“
To by mohl být také můj popis.
A dále se nacházejí dva úchvatné odstavce, jež přes jejich délku a rozsáhlost musím chtě nechtě opsat celé – tak jsou nádherné! Hle:
Na obzoru hořelo nebe nad dubovými a borovými lesy, kam se s večerem slétali poslední ptáci; ve vzdáleném rybníku, lemovaném rákosím, zrcadlilo se slunce v celé své oslnivé nádheře. Veškerá příroda tohoto osamělého kraje, pohrouženého v hluboké ticho večera, byla tak kouzelná, tak pohádková, že jsem se všecek uchvácen vpíjel do ní pohledem a zapomněl vůbec zabušit na dveře.
Takováto líčení pusté krajiny bez lidáků miluji!
A dále následuje tento vrcholný skvost:
„Ó ty," řekl jsem si v duchu, „který nemáš jediného útočiště pro své sny, a jemuž se po daleké cestě pod chladnými hvězdami nezjevuje země Kanaan se svými palmami a živými vodami, ty, poutník tak veselý před odjezdem a nyní tak zasmušilý, ty, srdce stvořené pro jiná vyhnanství, než jsou ta, jejichž trpkost sdílíš s nehodnými svými bratry – popatř! Zde je možno usednout na kámen melancholie! – Zde procitají mrtvé sny, než zapadnou zase do hrobu! Je-li tvým přáním skutečně zemřít, přistup: zde tě tvář nebe uchvátí do zapomnění!“
Nádhera.
Ale, jak jsem již řekl, konec této povídky mě trochu zklamal v očekávání čehosi méně obyčejného a jakoby méně nedořečeného, podle toho, jak tajuplně, napínavě a vzrušivě povídka začala, rýsovala se, slibovala, pokračovala, leč neskončila. Také k překladu mám jisté výhrady (místo „efekt“ bych napsal „afekt“, místo slova „zaměřil“ bych použil slovo „zamířil“ a namísto slova „zhostil“ bych použil raději slovo „zbavil“ – dokonce se domnívám, že tato dvě slova jsou antonyma a tudíž by se neměla zaměňovat!) – ale jinak dobré, výborné!
Dobrá je i krutá povídka další, jménem Neznámá, uvozená tímto citátem od Adriena Juvignyho:
Bylo to požehnané děcko, jež bledlo a tesknilo nad krásným veršem.
Povídka sama je pak ovšem znovu o hudbě, o umění, o vytříbených smyslech a citech, o nenaplněné lásce a o ženách (Ženy jsou sfingy bez tajemství, „a tajemství – byť sebestrašnější – není-li nikdy zjeveno, je vlastně pouhá nicota“. – Pěkně napsáno).
Značnou část povídky tvoří monolog fyzicky hluché dívky, která je však na oplátku nadána neobyčejně ostrým sluchem duševním. Dívka nakonec odmítne mladého nápadníka, jenž se do ní v divadle na opeře Norma na první pohled zamiloval stejně, jako ona do něj:
Celkové vzezření tohoto zaníceného návštěvníka divadla – ač elegantní a velmi příjemné – působilo tak trochu neobvyklým dojmem. Bedlivý pozorovatel by si ho líp představil ve volné přírodě, pod širou oblohou a na krásné samotě. Byl to zjev věru zvláštní! Kdo to byl a odkud přišel?
Podobně se mluvívá i o mně!
A hle, jaký mocný účinek má na něj krásná hudba – to je pojetí hudby, s nímž zcela souzním:
...už první tóny proslavené divy uchvátily tak mocně jeho duši, že se až rozechvěla; zapomněl nadobro na vše kolem; neviděl nic, pranic, jen dychtivě, lačně naslouchal. Ticho hlubokých hvozdů, kvílení běsnícího větru ve slujích, hukot vod, valících se po skalinách (jak se zpívá v té naší národní hymně!), a kouzlo snášejícího se soumraku, to vše učinilo z tohoto hrdého a mladého muže (Villierse de l’Isle-Adam?) básníka, a sotvaže uslyšel tento úchvatný, jedinečný hlas, zdálo se mu, že se v něm ozývají nejen pozdravy jeho domova, ale i prosba, aby se tam co nevidět vrátil.
Mladík z této povídky se mimochodem jmenuje de la Vierge – tedy česky asi tolik, co „z Panny“. Já jsem též „z Panny“ – narozen ve znamení Panny!
A takto je vylíčeno přirozeně hladké seznámení obou mladých lidí, kteří jako by se již dávno znali z minulých životů:
...zdálo se mu naprosto samozřejmé, že jeho ideál odpověděl tak ideálně (reagovala správně, řekl bych Já).
Třeba způsob jejich seznámení byl tak podivný, oba mladí lidé si řekli, že je vhodný i pro ně, pro příslušníky té třídy, která udává dobrý mrav, a nikoli oné, která se jím toliko řídí. Co prostý dav nazývá nazdařbůh dobrým mravem, je jen toporné, otrocké a téměř opičí napodobování způsobů lidí vyšší inteligence (do opic máte však nedozírně daleko – víte, jak to myslím, že, hovada?), kteří to neb ono pokládají náhodou za vhodné za normálních okolností.
neděle, 10. února 42
Jedině v hluboké noci, kdy barák a sídliště obestře ticho, neboť lidáci konečně usnuli, může se misantropický knihomol ponořit plně do četby tak krásné knihy, jako jsou Kruté povídky od Villierse de l’Isle-Adama, a může zapomenout na svět.
Povídka Maryella je o kurtizáně, která našla lásku. Vypsal jsem si z této povídky jedinou větu, ačkoli bych mohl víc – hezkými obraty a jinými různými duchaplnostmi se to v ní opět jen hemží:
Ženy pronášejí slovo sen a poeta tak divně, že by se našinec smíchy málem utloukl k smrti, kdyby měl na to kdy.
Dopoledne příštího dne jsem celé prospal za zvuků hudby finské skupiny Nightwish s ženským operním vokálem. Tento disk se dá poslouchat pořád dokola, aniž by jakkoli v kterékoli jeho části omrzel. Měl jsem divoké sny, zčásti i mírným náznakem erotické, což nebývá u mne častým zjevem; sny, které vznikly jako neurovnané kompendium nejnovějších zážitků z fabriky a z četby. Dlouho jsem pak ležel jako nějaká hudbymilovná živá mrtvola a nechtělo se mi vůbec vstávat, ba ani otevřít oči a čelit opět realitě všedního víkendového dne. Myslel jsem, že už snad nikdy v životě nevstanu; jako bych byl stižen mozkovou mrtvicí. A možná že to byla svého druhu mozková mrtvice – kdo ví? Můj strýček z matčiny strany na ni také zemřel; proč tedy ne Já. Říkám, že jsem mrtvý muž!
Počasí za okny je zase krásně slunné, leč samozřejmě dosud studené – vždyť je teprv únor! Ale blíží se to, blíží! Jaro je takříkajíc „na cestě“. Alespoň ptáci dnes cvrlikají jako na jaře. Z lidáků jsou vidět opět jen četné hlídky psohlavců, jinak nikdo – jako vždycky. Ti ostatní ubožáci zůstávají raději doma za oknem – jako Já. V noci jsem vyšel pouze na lodžii, a to jen na chvilku, neboť jsem se brzy roztřásl zimou, což mě odradilo od zamýšlené noční procházky. Stejně byla sobotní noc (pitomej „žár sobotní noci“!), a tak bych ještě mohl někde potkat nějaké opilce...
K jídlu jsem měl pečené brambory a smažené květákové řízečky. Dnes si dělám thajské rýžové nudle s dušenou zeleninou.
Zajímalo mě, jak vypadal Villiers de l’Isle-Adam; zda se jeho umělecká genialita zračí také v jeho tváři, jistě oduševnělé. A věru jsem se nezklamal, když na mne z internetové Wikipedie vykoukla tato podobizna zasněného básníka s trochu šibalským pohledem, opírajícího svou těžkomyslnou hlavu o loket podložený jakousi knihou. Jaká kniha to byla? To už se asi nedozvíme.
Jeho povídka Léčba doktora Tristana je opět dalším sardonickým výsměchem velkému Pokroku, jenž zachvátil lidstvo jako zhoubný mor. Tentokrát zplozenec tohoto velkého Pokroku doktor Tristan Chavassus přišel na to, jak léčit „Hlasy“, jež slyší naše svědomí. Přikurtuje vás k zubařskému křeslu a řve vám do ucha tak dlouho slovo „Lidství“, až budete nadobro hluchý ke všem těm vnitřním Hlasům, jež člověka, který zaspal dobu a je citlivý na urážky, ponoukají k vlastenectví, k šlechetnosti, k čestnosti, k nezištnosti, k soucitu, k zmužilosti, k zodpovědnosti, ke slávě a k podobným nemoderním přežitkům.
„Měl jste v životě často schlíplé uši?" zeptá se.
"Ale...jako dnes všichni lidé," odpovíte zvesela. "Dost často, tak pro změnu."
"V tom případě je určitá naděje," řekne doktor.
(...)
Jste zachráněn (po této „léčbě“ Lidstvím). Už neslyšíte vůbec nic. Jaký to zázrak! Léčba je tak dokonalá, že zabije ve vás i všechnu lítost a nelibost nad ztrátou bývalých ideálů. Vaše výjimečná starost o vaše zdraví a pohodlí umožní vám pohrdat okázale všemi urážkami! (...) jste vyléčen. Zvednete se – jste Svobodný, jste Volný...
(...) Odejdete od něho jako znovuzrozený (...), vykračujete si lehce (...), s rukama v kapsách, s veselým úsměvem, s chytráckým výrazem ve tvářích i v očích – s duchem osvobozeným od všech těch marných a zmatených Hlasů, které vás ještě včera zneklidňovaly. Cítíte, jak zdravý lidský rozum proudí do vás jako hojivý balzám. Vaše netečnost ke všemu nezná mezí. Jste vybaven soudností, která vás povznáší nad všechny skrupule, jež vás zbavuje všeho studu. Stal jste se důstojným členem lidské společnosti.
Prorocká slova, jež mají stále větší váhu, neboť Pokrok sílí a šine se dál přes mrtvoly již jen ojedinělých svědomitých jedinců.
Na závěr další povídky s názvem Temné vzpomínky je pěkný odstavec, jenž je čímsi jako osobní zpovědí, pod niž bych se mohl i Já – s menšími obměnami – podepsat:
A já – poslední Gael – zdědil jsem po svém smělém prapředku toliko jeho poblouzení a naděje. – Bydlím zde na Západě v tomto starém opevněném městě (Já taky!), k němuž jsem poután svou melancholií. Jsem netečný k politickému kvasu naší doby i své vlasti, nedbám o jepičí práci a pachtění těch, kdož se tím vším zabývají. Když však za krásných podzimních večerů zahoří vrcholky okolních lesů zlatem zapadajícího slunce, kochám se pohledem na tuto nádheru a mé myšlenky zalétají do širých dálav. – Když se pak zatřpytí kolem rosa, kráčím sám pod hustou klenbou našich stromů, jako šel kdysi můj prapředek pod klenutím krypty s královskými nebožtíky. – A jaksi pudově – neboť nemám důvod, proč bych tak činil – vyhýbám se zrádnému světlu měsíce, držím se ve stínu a hledím se též vyhnout na hony nevítané blízkosti lidí. Ano, kdykoliv tak kráčím se svými sny, straním se jich, jak jen mohu!... Mám totiž pocit, že se v mých očích zrcadlí lesk neužitečných pokladů mnoha dávno zapomenutých králů.
Nádhera! To jsem si musel opsat do posledního řádku, do posledního slova, do posledního dechu! Moje řeč!
Zbývá mi závěrečná povídka Zvěstovatel. Tu si však nechám na jindy. Nyní mám obrovskou chuť jít se ven projít za mihotavého svitu hvězd. Jedna z nich před chvílí padala, když jsem ležel na lůžku s hlavou odvrácenou k oknu a díval se na noční nebe, poslouchaje k tomu album Stormblåst od Dimmu Borgir. Pokouší se o mne sice zase rýma, ale nešť! Vyléčím se jako vždy čajovou a polévkovou kúrou doktora Misantropa!
pondělí, 11. února 42
Noční procházka se náramně vydařila a udělala mi moc dobře. Bylo sice zima, ale navlekl jsem se jako pumpa do nejrůznějších svršků i spodků; byl jsem samozřejmě celý v černém: černý vlněný kabát s výložkami, černou mikinu s kapucí s potiskem z alba Puritanical Euphoric Misanthropia od Dimmu Borgir, černý kulich, černé rukavice a černé tankistické kalhoty. Chodil jsem asi půl hodiny po blízkém okolí našeho sídliště, kde tak před patnácti lety byla jen pustá pole. Nyní jsou tyto dříve tak rozlehlé a volné prostory z větší části posety vilovou zástavbou a další nové domy se stavějí. Málem bych tam byl zabloudil! Padlo z toho na mne zhrození. Nechci vidět, jak to tady – a vůbec jinde – bude vypadat za dalších patnáct let! To bude asi hrůza! To už se sem možná nepodívám ani v době popůlnoční. Dnes jsem tu naštěstí nepotkal ani živáčka. Dokončil jsem pomalou chůzí okruh, jímž jsem se vrátil z opačné strany, než z které jsem vyšel, zpátky k mé „luxusní“ rezidenci, již tak nenávidím, protože jsem v ní jako v pasti, jako ve smyčce, která se neúprosně stahuje čím dál víc a zadrhává se mi kolem hrdla, dusíc mě. Poseděl jsem ještě malou chvíli před barákem na lavičce pod stromy u dětského pískoviště, na němž si však žádné děti dávno nehrají. Spíš byste tu přes den našli nějakého čokla, který ten písek dětem na hraní ochcává a osrává. No nic – při nejbližší vhodné příležitosti si tu popůlnoční procházku zopakuji.
Včera jsem začal tisknout mou knihu z loňska – Reinlebensborn. Mám hotových prozatím prvních třicet stran. Je to fuška. Barvy se spotřebovávají závratným tempem a musím u toho ještě průběžně čistit trysky a tiskové hlavy.
Simpsonovi byli včera konečně trochu lepší. Díl se jmenoval Pygmalion v sukních a byla to celkem vtipná parafráze muzikálu My Fair Lady, s tím rozdílem, že profesora Higginse sehrála Líza a květinářku Lízu Doolittleovou představoval skotský školník Willie. Celkem se to povedlo; konečně něco originálního a nápaditého.
Dotisknul jsem ten Reinlebensborn. A chybami jsem se naučil, jak tisknout rychleji a úsporněji. Přesto jsem musel zase vyměnit černou náplň. Byla to rychlost! Skoro jsem nestačil podávat papír a otáčet stránky! A je z toho značně tlustý spis!
Dočetl jsem Kruté povídky. Poslední povídka s názvem Zvěstovatel nebyla nic moc; asi nejhorší ze všech sedmadvaceti. Byla to jakási invokace na starozákonní téma z okruhu krále Šalamouna. Nic, co by mě jakkoli oslovilo. Naprosto nezajímavé. Bylo to z toho druhu literatury, u níž se ptám: „Proč? K čemu to je dobré?“ Moje odtržení od všeho lidského jde tak daleko, že nesnáším všecko, co je příliš přívětivé lidem a jim blízké. Snesu jen absolutní kritiku lidství, výsměch lidství, nebo takovou literaturu, jež se svým způsobem také vymyká všemu lidskému, neboť hovoří převážně o mimolidských věcech, jako je například příroda, liduprázdná krajina a podobně, nebo popisuje také takové totální odtržení od lidského světa, jaké jsem učinil Já sám.
Pustil jsem se potom rovnou do předmluvy a do doslovu k mému novějšímu vydání Huysmansova Naruby. Hned jsem tam objevil pravopisné chyby ve slovech francouzských nebo francouzského původu, takže tím jsem trochu pobledl, avšak doufám (byť vždycky doufám marně), že vlastní román se obejde již bez podobných faux pas – pokud jej vůbec přečtu ještě jednou! Protože jsem si objednal Schopenhauerovy Aforismy k životní moudrosti. To je knížečka, již jsem kdysi vlastnil, leč hloupě prodal. Mohl bych si ji sice půjčit opět z nějaké knihovny (třeba v sousedních Svitavách ji mají), jenže Já ji chci mít doma pořád. Kdybych si z ní totiž chtěl udělat výpisky, musel bych ji určitě opsat celou! Tak je výborná! Četl jsem ji poprvé před šestnácti lety v červnu misantropického roku 26! Ach, kdybych tak mohl vrátit čas, aby mi bylo zase 26 let! Spoustu věcí bych udělal jinak. Určitě se duchem do toho památného roku vrátím, až budu opět pročítat Aforismy k životní moudrosti od Arthura Schopenhauera.
úterý, 12. února 42
Před úsvitem nového slunného dne pějí kosi na sídlišti svou jarní píseň. Je to nádhera. Radši bych je poslouchal, dokud znovu neumlknou, než šel do práce, připojiv se k proudícím davům. Jakmile jsem došel k hlavní silnici, kosy přehlušil řev aut, jedoucích v jedné nekončící koloně. A toho smradu! Fuj! Všichni samozřejmě vytáčejí zmrzlé motory na sytič a Já to mám dýchat! To je prostě strašné. Přecházím silnici tak, že jednoduše vstupuji bezhlavě, leč nekompromisně do vozovky jako kaskadér, jinak bych nepřešel vůbec. Pořád ještě vám to nepřipadá strašné? V parku a v centru starého města už je dobře – až na ty zástupy nevolníků, kteří táhnou, spěchajíce, s hlavami svěšenými otročit všemocnému Stroji. A Já jsem tím davem pohlcen a unášen též.
V práci jsem se učil pracovat s místním počítačem. Napoprvé mi to moc nešlo. Dvakrát jsem to zkoušel samostatně, ale pokaždé mi ještě musel někdo pomoci.
Ve dne bylo hezky a na jasné obloze se skvěl srpek půlměsíce. Za deset dní, až doroste do úplňku, nastane úplné zatmění Měsíce.
Po práci jsem vybral výplatu z bankomatu. Vybírám po každé výplatě skoro všechny peníze – kromě nutného minimálního zůstatku. Donutili mě založit si bankovní konto, a tak jim tam alespoň naschvál nenechám nic, s čím by mohli disponovat. Byl jsem k tomu dotlačen mocnou bankovnickou mafií, abych si pořídil účet; to znamená, že moje peníze potřebují. A tak to budu natruc sabotovat jak se dá mými posledními, byť chabými prostředky. Navíc jim nevěřím. Mám rád své prašulky hezky doma v hotových, aby mi je nemohl někdo pozastavit, ukrást, znehodnotit. A honem rychle je utratit, než pozbudou ceny.
S prací je to stejné. Taky se naschvál ulejvám kde a jak to jen trochu jde. K práci mě rovněž donutili; „rolník Petr Oráč odešel do města a prodal svá dítka,“ jak píše Toole ve Spolčení hlupců. Je to pravda; kdyby se věci ubíraly správnou cestou, žil bych teď na vsi jako svobodný pán sedlák spjatý se svou půdou a se svým lesem, jak tomu chtěla příroda. Ale toto Bauertum, toto mystické spojení krve a půdy bylo kdysi násilně přerváno a moderní doba již pro tyto přirozené věci nemá pochopení ani podporu vlád. Jim jsou svobodní lidé k ničemu; ony potřebují masu nemajetných otroků a bezzemků, jež lze takto snadno ovládat. A tak to na protest proti mému ujařmení flákám. Jako kdysi za reálného socialismu. Však to dnes není jiné, spíš horší. Nechtějte po otroku, aby miloval svou práci!
K večeři mám černý čaj, bramboráky a kedlubnový salát. Mám rýmu, ale nikterak akutní. Jak do sebe neliji jeden horký čaj za druhým, hned nastydnu. To je tím napůl vytápěným a napůl nevytopeným bytem.
středa, 13. února 42
Tak jo – už mám zase rýmu jako trám!
Venku je slunné, avšak po ránu mrazivé počasí.
Medvědi na Slovensku nespí. A ejhle, člověk! Už mu to vadí!
To „nové“ vydání Huysmansova Naruby je vlastně nejstarší překlad našeho předválečného předního uměleckého dekadenta Arnošta Procházky z roku 1913! Je to tudíž přeloženo krásně zastaralou češtinou z přelomu 19. a 20. století, což je jazyk, jenž se mi nejenže líbí, ale jenž se navíc ještě právě k tomuto druhu literatury dokonale hodí! Podobné je to například s díly Ladislava Klímy nebo Josefa Váchala. Nuže, zdá se mi, že jsem neprohloupil koupí této knížky!
V noci jsem dlouho koukal na video. Nejdřív na cestopis o ostrově Mauricius, kde mají autobusové nádraží pojmenované po Janu Palachovi a kam bych se možná docela rád podíval o vánočních prázdninách. Je zajímavé, že v tak vzdálené zemi – letí se tam dvanáct hodin! – si vzpomněli na našeho Palacha. Dává to smysl jedině tehdy, když si uvědomíme, že tamní převládající kulturou je hinduismus, jenž praktikuje také sebeupalování na protest či jako krajní výraz bezmocného vzdoru aneb zármutku. A Jan Palach byl jistě inspirován sebevražednými zápalnými oběťmi buddhistických mnichů za vietnamsko-americké války, což je také hinduismu blízký kulturní okruh.
Pak jsem koukal na Paměť stromů. Uvádí to herec Luděk Munzar, který přednáší pěkně a citlivě napsaný scénář (smíšený s vlastními myšlenkami) se zanícením a hlavně spisovnou češtinou, prokládanou tu a tam recitací lyrických básní. Té krásné spisovné češtiny je v televizi jako šafránu a konečně je to tedy jeden z dokumentárních cyklů, kde neslyší mé přecitlivělé ucho za každým slovem slovo – nebo spíše slovní tik – slovo „vlastně“, na něž jsem už notně alergický. Pěkný seriál.
Pak jsem sledoval britský film Můj bratr Tom, o přátelství a lásce jednoho dospívajícího chlapce a jedné dospívající dívky, dvou lidmi poraněných ptáčat s polámanými křídly, vnitřně však svobodných, které svede dohromady k toulkám po lesích podobný zlý osud vyvrhelů lidské společnosti; a zakončil jsem to potom sérií mnoha dílů skvostného amerického sitcomu Ženatý se závazky.
K obědu budu mít malinový čaj, ředkvičkový salát a obložený chléb – takzvaný sendvič.
čtvrtek, 14. února 42
Světlo bývá čím dál větší, když kráčím na noční šichtu. Cestou přes náměstí jsem potkal tátu na procházce.
Šichta proběhla přímo ležérně; tedy ne že by byla kdovíjak légère, lehká, ale spíš proto, poněvadž jsem pořád ležel ve své tajné noční odpočívárně. Vleklo se to, od hladu mi kručelo v žaludku a těšil jsem se hlavně do postele. Rýma mezitím polevila, ježto jsem ve fabrice pěkně v teplíčku. Nastydnu vždycky až doma v tom věčně nevytopeném psinci – však tam je zima jako v psinci!
Po šichtě opět míjím tu bílou kočku na parapetu jednoho a téhož domu. Závidím jí. Nemusí pracovat, musí si jen dát pozor na auta, na lidi, na psy... – takže až na tu otupující práci jsme na tom v podstatě stejně.
V parku zase pějí kosáci svou radostnou předjarní písničku, hlavní ulici jsem přešel bez čekání, než se uráčí přejet čmoudící proud vozidel, a ani toho otravného blba Humeníka jsem tentokrát nikde neviděl hlídkovat s čoklem před barákem. Kdyby se tak chtěla s příchodem jara obrátit šťastná karta osudu konečně také v můj prospěch!
Začal jsem číst z internetu Baudelairovu slavnou básnickou sbírku Květy zla. Některé básně jsou opravdu docela dobré – na to, že jsou až tak podezřele slavné. Jásám však nadšením nad básní Albatros! Bravo, pane Baudelaire! Klaním se vašemu umění!
Je sucho, zataženo, 0°C. Po noční jsem se probudil kašlem, zahleněným krkem a rýmou. Pokusím se vyléčit brokolicovou polévkou. Kdesi kdosi zase něco vrtá ve zdi. Divím se, že se tenhle pitomý barák ještě nezřítil jako dům Usherů, protože už musí být děravý jako ementál.
Přišel poštou ten Schopenhauer – Aforismy k životní moudrosti. Není to ta zelená brožura, již jsem před šestnácti lety vlastnil a poprvé četl. Je to novější vydání z roku 1997. A je to táž edice, z níž mám i další Schopenhauerovy knížky. Není to moc dobrá edice. Nejsem hlavně spokojen s překladem citátů, jež Schopenhauer zapsal v původních jazycích, nejvíce z latiny a francouzštiny, maje za to, že vzdělaný čtenář znalý cizích řečí si s tím snadno poradí. – Neporadil. Ani dnešní čtenář – tím jsem si jist – ani dokonce překladatel, což je horší známka nedovzdělanosti a ignorantství. Kdyby si aspoň nevymýšlel, spoléhaje na to, že všichni čtenáři budou na tom se svou polovzdělaností podobně, ne-li hůř, a spasou všechno důvěřivě jako lidáci člověčí. Já jsem však něco málo ze všeobecného samovzdělání utrpěl, a tak vím lépe než ten, kdo se tím živí a kdo za to dostal zaplaceno, že například latinské rčení ex tripode neznamená „trojpólově“, jak si nejapně vymýšlí takzvaný „překladatel“, odpovědný redaktor a PhDr. v jedné velmi neúctyhodné osobě jménem Milan Váňa, nýbrž ex tripode znamená doslova „z třínožky“, což byl kus nábytku, na němž sedíce, pronášely věštkyně boha Apollóna své mlhavé pýthické předpovědi, stejně vymyšlené a vycucané z palce jako takzvané „překlady“ milého páně Váně! To se mu tedy povedlo na pravém místě! Ach ta krutá ironie nechtěného vtipu! Ale co – však sám Schopenhauer by k tomu jistě mohl podotknout, že:
„...na světě nejsnadněji udělá štěstí absurdita.“
Lidužel, s podobnými nesmysly se v této edici jakoby roztrhl pytel, nebo někomu pukla hlava a vysypaly se odtud piliny, protože třebas francouzskou větičku o pouhých třech slovíčcích penser est sentir, čili „myslet znamená cítit“, zčlověčili nepochopitelně na „myslet je být“; řecký výraz πρωτον ψευδος, neboli „první lež“, je zmírněn na „první chybu“; latinský výraz foetor judaicus, židovský zápach, je pro jistotu z důvodů současné politické korektnosti raději ponechán úplně nepřeložený; další latinské rčení simplex sigillum veri, doslova „jednoduchost pečetí pravdivé“ nebo česky volně také „v jednoduchosti je pravda“, je blbě přeloženo jako nicneříkající slovesný paskvil „jednoduše průkaznou pečetí“; francouzskou větu il commence par douter de tout, et finit par tout croire, napsanou ještě k tomu s jednou pravopisnou chybou, větu, která znamená česky „začíná pochybnostmi o všem a končí vírou ve vše“, zčlověčil překládatel opět pochybeně jako „mluví o všech pochybnostech a končí pak u stvořitele“! No, tady už si začínám myslet, že to dělal za něho jeho pes, a ne člověk! Opravdu inteligence na bodu mrazu – ale absolutního! To je, prosím, překladatel? Já bych mu dal nanejvýš překládat vagóny na nádraží, a ne knihy jednoho z největších filosofů všech dob! To jsou „vzdělanci na úrovni“! Kam se na ně hrabu! Milan Váňa – škoda, že na sebe nenechal v tiráži e-mailovou adresu; býval bych mu byl něco pěkného napsal, co by si za rámeček nedal zasklít.
Tolik jen několik nejvíc do očí bijících příkladů současné české vzdělanosti a výroby knih. Ještě že tomu rozumím lépe a mohu si těch slovních kopanců nevšímat, volky-nevolky samým rozčilením nad takovou debilitou.
Tuto mou staronovou knížku naneštěstí také „přeložil“ ten samý PhDr. Milan Váňa, takže se mám na co „těšit“. Německy možná umí – nebo by alespoň měl umět, když překládá německého autora – ale v jiných jazycích má mezery zvíci ledovcové trhliny.
pátek, 15. února 42
Ráno je mrazivá zima. Nedíval jsem se sice na teploměr, ale cestou do práce mrznul mi obličej, což znamená, že byl asi velký mráz. Kočce na parapetu v huňatém bílém kožíšku to však zřejmě nevadilo. Ta se má.
V práci jsem konečně napodruhé začal tisknout samostatně čárové kódy. Zatím stále podle návodu, neb je to dost složité a zdlouhavé, ale lepším se. Jde mi to asi tak dobře, že jsem dokonce vzbudil nemalý podiv nad pokrokem, jejž jsem předvedl, a nejspíš i nízkou závist těch méně učenlivých. Musely si holky myslet – jako tak mnozí jiní – že jsem opravdu nějaký blbec; což je na druhou stranu nejpravděpodobnější účinek toho, že si své schopnosti ponechávám výhradně pro sebe a lidem je všanc a vplen nedávám; buď jich zneužijí, nebo se stanou nakonec předmětem jejich podlé zášti, aniž by je dovedli ocenit. Zřejmě si o mně povídaly o přestávce na šatně, protože když se vrátily, některé z nich se na mne dívaly, jako kdyby mě viděly poprvé. Poznám, kdy se o mně šušká! Už nikdy se na mne nebudou dívat starýma očima. – Ale nechme práce.
Přes den se střídalo sluníčko se sněhovými přeháňkami. Když se již později slunce klonilo k západu, vrhlo své oslnivé světlo přímo do neprůhledného, avšak průsvitného okna na dílně. Bylo to kouzelné.
Noc je také okouzlující. Měsíc dorůstá a zpoza řídkých, jakoby mušelínových obláčků se okolo něj line duhové halo. Hvězd je již také plné nebe, ačkoli západ je ještě tmavě modrý.
Včera jsem začal číst toho Schopenhauera. Musím se přiznat, že po šestnácti letech čtu tu knížku, jako kdybych ji četl poprvé. Vůbec nic si z ní nepamatuji, nebo jen málo. Notoricky se vyskytující chyby v překladu z latiny, z řečtiny nebo z francouzštiny se tam, lidužel, nacházejí opět, jak jsem očekával od této mizerné edice. První tisková chyba se tam potom objevila již na deváté straně – a to nepočítám frontispis, patitul ani titulní list!
Mé první dojmy z úvodních stránek tohoto takzvaného „vedlejšího“ Schopenhauerova díla jsou asi takové, že začínám chápat, proč měla tato četba na mne takový vliv. Je to opravdu velmi inspirující Životní moudrost.
Jak jsem tak namátkou listoval knihou a pročítal úryvky z některých jejích stránek, padla mi do oka jedna kratičká zmínka o misantropii. Schopenhauer o ní píše zhruba tolik, že zákonitě postihuje každého vysokého ducha po čtyřicítce, poněvadž v tom věku již má „člověk“ nastřádáno tolik špatných zkušeností s lidmi, že se jim raději napříště vyhýbá a vyhledává samotu mimo jakoukoli společnost lidí; chápe a buduje svého vysokého ducha sám pro sebe, protože je to ten nejlepší, jakož i jediný majetek, který mu nemůže nikdo vzít.
To je velká pravda a velká moudrost. U mne se však spletl o dvacet let, protože Já jsem byl plně uvědomělým, zdokonalujícím se Misantropem – i podle jména – už po překročení dvaceti let věku. Neuvědomělá misantropie se pak táhne mým životem odjakživa. Vždy jsem byl nejraději sám. A jak konečně dosvědčí zápis z června misantropického roku 26 v mé eponymní knize Plivanec na rozloučenou, Schopenhauera jsem již tou dobou k tomu nepotřeboval, abych si uvědomil mou hluboce pod kůži zažranou misantropii. Jeho knížka Aforismy k životní moudrosti tedy nebyla knihou v pravém slova smyslu inspirativní, jako spíše konfirmativní. Nenavedla mě na životní dráhu, pouze ji stvrdila.
Nastuzení trochu polevilo. K večeři mám dušenou kapustu s brambory.
sobota, 16. února 42
Sněží, jako když se nahoře roztrhne pověstná peřina, -7°C. Já to věděl, že je velký mráz! V noci mi zase crčela voda z nosu a kašlal jsem jako návštěvník kostela či koncertu. Teď ráno je mi lépe.
Čím déle pokračuji v četbě toho Schopenhauera, tím víc jdou na mne vzpomínky. Rozpomínám se na tu knihu jako na svůj minulý život ve zvířecím těle. A nezapomínám si hned některé vybrané pasáže podtrhávat tužkou. Jde to lehce; však už jsem to jednou dělal! Teď můžu, když je ta knížka konečně zase moje!
Arthur Schopenhauer
neděle, 17. února 42
V noci mrzlo až praštělo, byloť -13°C!
V práci jsem měl snad poprvé dojem, že jsem ji chytl takříkajíc pod krkem.
Vzal jsem si s sebou Schopenhauera a chodil jsem si v něm na tichou šatnu po chvilkách číst. Byl jsem tam sám a sám, pouze jednou jsem tam překvapil mladého vrátného, který tam očividně ležel potmě na lavičce. Bylo to trapné setkání; nicméně víckrát se tam už naštěstí neukázal.
Zastavil jsem na dílně jednu holku se sluchátky v uších a zeptal se jí, co poslouchá a z čeho – z jakého přístroje. Poslouchala samozřejmě jakýsi odporný pop a ten přístroj byl malinkatý mp3 přehrávač. Ta „hudba“ byla hnusná a zvuk potom přímo odporný. Lidské ucho prý není schopno zaznamenat rozdíl mezi plnoformátovým záznamem (například z HDD disku) a formátem staženým, komprimovaným, jakým je mp3. Lidské ucho rozdíl možná nepozná, Já však bezpečně ano. Když zvuk z té její nejnovější technologické novinky, z toho nejnovějšího výkřiku techniky a pokroku srovnám se zvukem mého „zastaralého“ discmana, pouhých šest let „starého“, odvracím se s opovržením od vkusu a směřování moderní doby. Přístrojek je ten mp3 přehrávač šikovný, skladný a nenápadný, pohodlný k nošení po kapsách – ale na poslech kvalitní hudby to není a nejspíš není k tomu účelu ani určený. Je to jen další zacpávka do uší kreténům, kteří nevědí, co činí a co je na světě dobrého. Žijí v tom zmrzačeném světě špatného života a špatné „hudby“, jež je jim stejně jenom kulisou a doplňkem jejich vlastní pitomosti, a zemřou tak – se sluchátky v uších, aniž by řekli, jako řekl Lully: „Mon dieu, quelle silence!“ Tak tenhle „pokrok“ se tedy zase jednou obejde beze mne.
Ráno, cestou ze šichty, jsem poprvé za celou zimu zaznamenal na východě blednoucí modř, téměř mořskou. Mráz byl ovšem veliký a zbytky sněhu křupaly pod kročeji jako sopečná škvára; ani kosáci tentokrát nezapípli!
Uprostřed chodníku, pod tím klenutým starým javorem, se rozprostírá obrovské, jakoby lidské, zmrzlé psí lejno. Určitě ho má na svědomí ten blbec Humeník, to by mu bylo podobné. Zasloužil by pětadvacet na holou – a veřejně! Schopenhauer také v jedné brilantní a originální úvaze píše, že bití je pro člověka, jenž je bijícím živočichem (a proto nás prý nejvíc pobouří, když nějaký člověk někoho pokouše), ten nejpřirozenější trest a co kdo nechápe rozumovými důvody, pochopí bitím. V Singapuru by jej ostatně za takové znečišťování ulic ani jiný trest nečekal; tam stačí vyplivnout žvýkačku na zem, abyste si koledoval minimálně o pokutu, maximálně o výprask bambusovou holí. Singapur je ovšem jiná země, jiné město a jiná kultura. To jen tady v Čechách si sereme pod sebe, sereme na sebe, sereme jeden druhého – a nikoho to nesere! Já bych takového chlapa s čoklem chytnul za flígr a nechal bych jej za to sraní na ulicích měsíc zametat chodníky se zahanbující cedulkou pověšenou kolem krku s nápisem TO MÁM ZA TO, ŽE SERU NA ULICI, PROTOŽE JSEM TO NEJSTUPIDNĚJŠÍ HOVADO POD SLUNCEM. To by zde ovšem muselo panovat právo a pořádek a svoboda jednotlivce nebýt obtěžován tupými hlavami, které si však mohou dovolit úplně všechno, jak vidno.
Nikoho však – ani Humeníka – nepotkávám; je přece nedělní jitro. Až v baráku pitomým jsem zase narazil na koho jiného než na obyvatele přízemního bytu vlevo, jenž by mohl vést klidně domovnictví a strážní službu dohromady – na Navrátila. Buď je to on, ale nejčastěji ona s čubkou, koho vídám až do omrzení, až do touhy vraždit, avšak vždycky někoho od nich. Je to ta nejotravnější partaj z celého baráku pitomýho. Nikoho jiného nevidím jak je rok dlouhý – a oni mne! – jen je. Strašné. Zmínil jsem se již, že chci žít na pustém ostrově jako strážce majáku?
Přejedl jsem se bublaniny z černého rybízu, přečetl ještě pár stránek ze Schopenhauera a šel jsem spát.
Spal jsem dlouho, pouze jednou mě probudil záchvat kašle ze zahleněného krku a plný močový měchýř.
Víkend začíná. Ve dne se trochu zatáhlo a pak znovu vyjasnilo a teplota se vyšplhala na snesitelný jeden stupeň Celsia pod nulou. Na denním nebi se skví jako přízrak z jiných světů měsíc spějící k úplňku a k zatmění. K jídlu budu mít dušené čínské zelí s bramborem a jablečný kompot.
Simpsonovi se postupně lepší. Nový díl byl opět celkem zábavný a originální. Bylo v něm využito filmařské techniky příběhu v příběhu, jen v mnohonásobném provedení. Jak říkám: bylo to vcelku alespoň trochu nápaditější než ty nudné a trapné „omelety“ ze začátku této série s pořadovým římským číslem XVII.