Zápisník mrtvého muže - 10.
středa, 26. března 42
Ráno je bílo od sněhu, úplné závěje.
A ve fabrice byl vyhlášen poplach: Přijedou Japonci! Od rána se gruntuje, přestavuje, hýbe se vším, staví se Potěmkinova vesnice. Po fabrice se motá lidí, že je ani neznám, do všeho strkají nos, pletou se a zavazí, berou mi lepicí pásku, zdržují mě dotazy, připomínkami, rozkazy; chtějí můj podpis tuhle i támhle, přemístí mi stolek, zpřehází navyklé pomůcky, naruší můj navyklý způsob práce, neboť vše musí být najednou vzorové a podle předpisu. Místní počítačová síť se navíc přetížila, takže jednu dobu nešlo zase vůbec pracovat s počítačem – no poděs. Je to zmatek. Nesnáším denní směny pracovního dne! Přál jsem si, aby právě teď ti Japonci přišli. Ti by se asi podivili, co je jinde ve světě možné! Měli by jim ukázat nejen ty horečné přípravy, jako kdyby měla přijet na inspekční cestu sama carevna Kateřina II.; měli by jim předvést také výpadky elektřiny a ty věčně nefunkční počítače (na což by zvlášť Japonci asi vyvalovali bulvy), ale měli je provést i těmi loužemi vody a oleje a těmi narvanými záchody. Vrcholem této absurdní potěmkinské frašky bylo to, když kdosi rozhodl a nařídil, že se má zastavit výroba jednoho sortimentu, jen z toho důvodu, aby to ti Japonci neviděli, poněvadž se to dělá pro ně! To už jsem si nepřipadal jen jako v bláznivé komedii, ale rovnou jako ve cvokhausu! Já tedy nevím, psychiatr nejsem, ale myslím, že právě takto nějak se projevuje psychicky nemocný mozek! Nevycházím z údivu. A Já, když už jsem se mylně domníval, že Japonci nakonec nepřijdou, neboť dlouho nešli (až hodinu před koncem šichty!), a posunul jsem o kousek zpátky nádobu na odpadní vtoky na nepředpisové místo, dostal jsem za to málem vynadáno! To zas bylo poděšeného křiku, pozdvižení a zhrození, co jsem to udělal! Napadla mě ta pěkná řecká věta ού φροντις Μισανθρωπό aneb Misantropovi je to fuk, ale nechal jsem si ji radši pro sebe a jen jsem si pomyslel, co to je za ubožáky, ti lidé, že mají „vítr“ a plná kaťata z takových nanicovatostí – zřejmě má na mne neblahý vliv četba Lúkiána.
Po šichtě jdu zase kolem papoušků. Budou to asi on a ona, protože jeden z nich je bíložlutý, kdežto druhý je tmavě šedý; nicméně oba mají ta hezká červená líčka. Činčilu jsem dnes vůbec nespatřil; myslím, že spala v dřevěné boudě uvnitř svého vězení.
Sníh přes den odtál, i když se několikrát přehnala sněhová metelice. V parku je nasráno od psů a zevlují tam puberťáci. V neděli ráno je tu podstatně lepší procházka.
V baráku pitomém nešla po čas mého zaměstnání elektřina. Teď jde a výjimečně ta oprava dopadla dobře; všechno je, zdá se, v pořádku a nikomu se tedy naštěstí nepovedlo nic zkurvit, jak je to obvyklé při podobných takzvaných „opravách“ (viz takzvaně „opravenou“ lodžii).
pátek, 28. března 42
A stejně jednou na chvilku vypadnul proud! Někdo si s tím hrál.
Včera jsem se normálně těšil do fabriky na noční šichtu! Netěšil jsem se však na práci, nýbrž na to, že uniknu nepřestajnému hulákání Čubky. Co ta včera vyváděla, to přesahuje všechny meze! Celý den hulákala pod mým oknem a nepřestala! Copak nikdy nechcípne? Přitom Já (a ještě moje máma) jsme asi jediní v celém baráku, neřku-li na celém sídlišti, komu to její čubčí řvaní vadí. Ostatní nájemníci jsou zřejmě tupí jako špalci, že si to nechají líbit! Nebo je jim to jedno, což je ještě horší. Ale to je možné jen v Čechách; v každé jiné pořádné zemi by byla takováto nájemnice s jedním uřvaným čoklem vyhozena bez pardonu na ulici, pokud by ji dřív vzedmutá vlna všeobecného rozhořčení patřičně neumravnila! Jenže tady si každý nechá všechno líbit. A Já jediný mám být za blázna, za toho zlého a marně se rozčilovat? Ne, v této zemi je zvykem charakterní a rovné jednání umlčovat a nenávidět.
Naštěstí mám nové CD s třemi Bachovými klavírními partitami, jejichž poslech mi trochu pomáhal zmírnit disharmonující dopad toho neustálého čubčího štěkotu. Jedna z partitur je dokonce vložena v obalu ve formě faksimile Bachova původního rukopisu, věnovaného své druhé ženě Anně Magdaleně. Samotný obal se však vůbec nepovedl: Je na něm vyobrazen namísto geniálního autora pouhý interpret, takto jakási škaredá cvičená opice s hispánskými rysy a v kravatě. Ani Bachovo jméno není vypsáno celé, tedy Johann Sebastian Bach, nýbrž jen „Bach“. Jako kdyby existoval jen jeden geniální Bach; přitom jeho synové jsou po otci stejně talentovaní – jen méně známí! Zato ta hispánská cvičená opice v kravatě a v obleku tam má celé jméno, jako kdyby to bylo důležité! Obal mi tedy přinesl rozčarování. Ovšem hudba – hudba, ta je naprosto nadlidská! S Johannem Sebastianem Bachem si uvědomíte, jaký harmonizující potenciál hudba, skutečně dobrá hudba, může mít. Je to prostě nádhera. A jak říkám: i to nepřestajné čubčí hulákání bylo hned snesitelnější. Těším se na dnešní noc, až si tuto skvostnou hudbu poslechnu pěkně nerušeně v tichu.
V práci jsem si zamluvil jeden den volna na 24. dubna. Nejsou lidi, a tak jsem zvědavý, jestli to volno dostanu. Také jsem zvědav na počasí, vydaří-li se.
V mini-zoo na mne dneska zareagoval svým hlasem ten třetí papoušek, který je za mřížemi sám. Je to asi nějaký ara z čeledi papouškovitých, pestře zbarvený ptáček, který vypadá trochu jako papuchalk nebo klaun. Hvízdal na mne a zvědavě a nebojácně si mě prohlížel. Já jsem učinil totéž. Ostatní dva papoušci byli zticha a jen po mně nedůvěřivě pokukovali. Činčilu jsem neviděl.
Vstávám v jednu hodinu po poledni. Venku je celkem hezky, 13°C. Dívám se dlouho z okna na ptactvo. Lidi mě nezajímají.
sobota, 29. března 42
Víkend budu mít o hodinu kratší, neb v noci ve 2:00 začne debilita zvaná „letní čas“ a hodiny se přesunou na 3:00.
Včerejší pátý díl VELKOVLAKu se zase povedl a pokud jej náhodou nevymažu, nechám si jej. Příští pátek je už ovšem závěrečný díl šestý. Nápady došly brzy.
Venku je hezky a teplo nad deset stupňů Celsia, je však trochu mokro po dešti. Na procházku se mi nechce. Lidáci mají také víkend a mne nebaví chodit po venku a potkávat je. Zítra má být počasí o něco lepší, a tak si tu procházku nechám raději na zítřek. Abych si to užil, musím dojít hodně daleko, až tam, kde již lidáci nebudou, což mi zabere celý den. Nebaví mě vyjít ven a za pár minut se zase vracet do nenáviděného lágru.
neděle, 30. března 42
Slunečno, teplo, 12°C ve stínu, na sluníčku však přes dvacet stupňů! Nečekám na nic, nerozmýšlím se a okamžitě po procitnutí se oblékám a mířím ven. I tak jsem se zdržel tím, že byla noc kratší o celou hodinu. Táta projevil přání jít se mnou. Neodmítám. Je to již dlouho, co jsme spolu nikde nebyli. Kupodivu mi stačil v tempu a nechal se ochotně vést, kudy se mi zamanulo. Ukázal jsem mu všechny ptáky a zvířata, jež jsme potkali nebo viděli a zavedl jsem jej na svá oblíbená místa. Viděli jsme takto hned v polích za sídlištěm dnes již vzácnou křepelku, dále skřivánky, kachny, drozdy a z větších zvířat mnoho srn a jednoho koně. Z kvetoucích rostlin upoutal mé všímavé oko podběl lékařský a chudobky neboli sedmikrásky. Až na závěr začal táta trochu zlobit, že už dál nejde a že chce zpátky do civilizace, ptal se lidí na cestu a podobně. Ale to už byl stejně čas k návratu a my došli až na úplný okraj souvislých lesů. Mne také bolely nohy. Volná slunná neděle ovšem přilákala do lesa též plno lidáků v autech, na kolech a se psy, což už se mi líbilo méně. Učinil jsem poznání, že třebaže se sem chystám na pár dní pod stan, stejně s ním budu muset zalézt někam hodně daleko a být každý den jinde, pořád v pohybu, stále na cestě. Ve všedních dnech to tu snad bude lepší, pustší.
pondělí, 31. března 42
Kvůli tomu debilnímu „letnímu času“ vstávám ráno do práce zase do tmy. Na obzoru se to sice již modrá a kosáci začali pohvizdovat z vrcholů stromů a krovů střech, ale tma je přesto stále tmoucí. Byl jsem zburcován, ale vůbec jsem se nevyspal; četl jsem dlouho do noci a celý den jsem pak byl ospalý, malátný, bez nálady, bolely mě oči a motala se mi hlava. Bylo to utrpení. Ještě k tomu bylo málo práce, takže nebylo co dělat, přičemž nebylo se kam skrýt, tudíž se to vleklo. Deptalo mě také to pomyšlení, že je opět krásný slunný den, teplo skoro jako v létě, ale Já tvrdnu a trápím se zavřený ve fabrice jako ve vězení. Chodil jsem se aspoň na vězeňský dvůr koukat na to nádherně čisté alkyonské nebe. A věříš, milý čtenáři, že i na tuto skromnou radost se našel úlisný a falešný závistník? Ano, skutečně! I tu kratičkou minutku, kdy jsem krátce postál na slunci s hlavou zvrácenou do nadzemských výšin, i tu pouhou minutku mi někdo pokrytecky záviděl! Že prý, jestli vím o tom, že naproti v rohu dvora je umístěna kamera, jež mě snímá. A že prý i kvůli menším přestupkům dostal někdo vyhazov.
Co na to říct? Ti lidé prostě žijí na jiné planetě! To jsou prostě ubožáci, ti lidé, znovu to musím opakovat! Celý život prožijí ve strachu z takových malicherností. Chtěl jsem říct tomu otrokovi – jenž se přede mnou tak licoměrně přetvařoval, snaže se do mé přízně vlichotit s nasazenou falešnou maskou „přátelského rádce“ – chtěl jsem mu říct, že Já se nebojím ničeho a nikoho a na jeho „přátelské rady“ zvysoka kálím, protože si vždycky budu dělat, cokoli se mi zamane a neleknu se nějaké blbé kamery, ani si nekecnu na zadek před žádným člověkem, ani se neposeru z toho, když mě vyhodí pro takovou malichernost. Rychle mě přijali, rychle mě mohou zase propustit – takový je život. Ale nebudu se třást před tím, že mě někdo načapá, jak nastavuji s rukama v kapsách sluníčku tvář! Než takto otrocky žít, to ať mě radši vyhodí, nebo třeba ať raději zemřu! To by bylo alespoň čestné a důstojné! Nechci dopadnout jako oni – být celý život ustrašeným otrokem! Chtěl jsem mu říct, že mě ještě pořádně nezná, protože jinak by věděl, že Já se takových maličkostí nezaleknu a že ού φροντις Μισανθρωπό – Misantropovi je to fuk.
To jsem se zase dostal mezi „pěknou“ verbež! Fuj!
úterý, 1. dubna 42
Prospal jsem celou noc, což už se mi dlouho nestalo. Vstal jsem brzy ráno, vypil jsem si kávu a šel jsem ven. Je hezky, leč zatím chladno, těsně nad nulou, neboť v noci slabě mrzlo; však jsou dosud louže pokryté tenkou krustou ledu! Za hodinu jsem došel lesem k posedu, další hodinu jsem na něm proseděl a šel jsem zase zpátky do lágru. Docela jsem na tom posedu prochladl, ale bylo tam krásně. Čubka není naštěstí doma (kéž by se odstěhovali!), ale zato soused odvedle vyměňuje okna za plastová, takže je zase po baráku pitomém plno vrtání a bušení do zdí.
středa, 2. dubna 42
Máma samozřejmě objednala plastová okna také. Nejsou sice potřeba, ale mají je prý všichni, tak ať má někdo pěkný kšeft z lidské hlouposti. To je jako se vším jiným; jeden začne a druhý se přidá, aby měl totéž, co jeho soused, i kdyby to byl čokl, plastová okna nebo ta největší pitomost na světě.
Čubka je zavřená sama doma a bez ustání vyje. Ale jak! Vůbec jsem se nevyspal po noční šichtě! Ty hrozné disharmonické pazvuky, jež ta bestie vydává, nejsou ani štěkotem, ani vytím, ani kňučením, nýbrž vším tím dohromady. Snad je to kvílení samého pekla! Je to strašné. Udělal se mi z toho na rtu opar. Musím pryč z baráku. Na odchodu, když jsem míjel dveře přízemního bytu, za nimiž ta čubka uřvaná huláká, třískl jsem do nich vší silou pěstí. Čubka pitomá se za těmi dveřmi lekla a rozhulákala se ještě víc. Ale to už jsem byl na odchodu, takže mi to nevadilo.
Je to hrozné bydlet v baráku pod jednou střechou s takovou čubkou. A to můžu být rád, že s ní nesousedím přímo! Kdybych bydlel těsně nad nimi, myslím, že bych asi musel vyvraždit celou tu „povedenou“ partaj, abych měl konečně od nich pokoj! To je hrůza! Půl dne jsem zavřený pod přísným dohledem ve fabrice, pak přijdu na ubikaci, kde se za mnou zabouchnou vstupní vrata s ohlušujícím třeskem jako brána pekelná za smrtelným hříšníkem, ale ani doma nemá misantrop od každého pokoj! Jak si mám odpočinout, jak mám nabrat sil do dalšího života? Chce se mi zemřít.
Venku v lese jsem naštěstí sám a je tam ticho. Trochu jsem se tím uklidnil a dal vůbec do pořádku. Moc dlouho se v lese pobýt také nedá, neboť brzy mě roztřásá chlad, způsobený studeným větrem.
Ode dneška jsou všude vidět rehci. Viděl jsem párek křepelek, viděl jsem i spoustu jiných ptáků – jako vždycky. Také mnoho srn a srnců jsem viděl a dlouze pozoroval. Ale báli se mě. Lidužel.
Ta zvířata se mají, že mohou žít stále v lese a že – podobně jako Ciceronův Biás – všechno své si nosí s sebou.
Hledal jsem nějaké pěkné místečko, kde bych si zřídil letní tábor, ale žádné se mi nelíbilo. Takové místo, jako to v Reinlebensbornu pod posvátným dubem, takové skvělé místo již nikdy nenaleznu – to vím. Na to budu truchlivě vzpomínat až po zbytek svého otráveného života; na to místo budu vzpomínat s povděkem, jež mi bylo rájem, a na tu dobu, kdy jsem byl mladý, veselý a volný. To všechno odnes‘ čas a otrávili lidi. Nenávidím je za to a chci vidět jejich zánik. Jenže ono by to při mé smůle stejně dopadlo tak, že by mě vzali do propadliště dějin s sebou. Už teď jsem ostatně mrtvý muž.
Napadají mě k tomu jen tklivá slova básníka Máje:
Po návratu do lágru, jejž již odpoledne opět hlídají mnohočetné psohlavé hlídky bachařů, je Čubka konečně zticha. Máma má narozeniny. Nevím přesně kolikáté, asi jednasedmdesáté. Není prý co slavit. Moje řeč. Další zářez na zdi celosvětového kriminálu nezavdává žádný důvod k oslavám. Já svoje narozeniny také už dávno neslavím. A navíc – jak píše Schopenhauer – „v pozdním věku vzbuzuje každý prožitý den pocit podobný tomu, jaký má delikvent při každém kroku k popravišti“.
čtvrtek, 3. dubna 42
Ráno pršelo. Fabrika mi začala lézt na nervy. To brzo. Všichni mě tam nenávidí (jako Já je); najdou se jen výjimky těch, jimž jsem lhostejný, protože mě ještě dostatečně nepoznali. Denně mě někdo za něco „zjebe“, jak se říká vulgárně; „nenašli jsme si k sobě prostě cestu“, jak se říká eufemisticky. Neustále mě někdo špehuje; jestli dělám; jestli se někde necourám; kdy, jak často a na jak dlouho odcházím na šatnu; kdy přicházím do práce a kdy z ní odcházím...; dostávám přednostně práci, kterou nikdo nechce a podobně. Masky spadly – všem.
Dnes jsem omylem zabalil výlisky i se zmetky a pak jsem to skoro celé znovu přebíral – dobrovolně sice, aby se neřeklo, ale i tak jsem si tím moc nepřilepšil.
Ještě že mi takové dusné, nepřátelské, falešnické ovzduší vadí méně než člověku společenskému – ten by se z toho asi brzo zhroutil nebo by se snažil mezi tu verbež zapadnout a nevyčnívat. A to, jak se říká, „držím hubu a krok“!
Po šichtě je venku zase hezky. Kráčím pomalou chůzí k ubikaci, abych tam přečkal čtyřiadvacet hodin do další šichty. Všichni tři papoušci v mini-zoo jsou ve svých klecích nápadně čilí a zvědavě okukují vše, co se děje venku za oknem jejich nedobrovolného vězení. Určitě by chtěli také frnknout ven, někam daleko, pryč od všech lidských klecí světa, někam tam domů do Amazonie. Určitě je s příchodem jara také jako mne volá ten mocný a neutišitelný vnitřní hlas, Call of the Wild. Musí to být hrozné strávit život zavřený. Oproti nim se mám ještě docela dobře; Já mohu být aspoň občas svobodný; těm papouškům je to již nadosmrti odepřeno. To je hrozné. Co udělali, že si zasloužili takový krutý trest?
Zataženo, 6°C. Zpívají zvonci. Naproti nějaká škodlivá verbež ničí pruh trávníku podél chodníku. Není těžké uhodnout, co to asi bude až to bude; samozřejmě že určitě parkoviště – co jiného.
- Domenico Scarlatti – Sonatas (za 159 Kč)
- Dimmu Borgir – Enthrone Darkness Triumphant (za 409 Kč)
Proti obalům (jak jsou vidět nahoře) nemám tentokrát nejmenších námitek. A proti hudbě už vůbec žádných. Jen jsem předpokládal, že ty Scarlattiho sonáty budou zahrány na cembalo, a ne na klavír; podobnou nahrávku jsem si totiž koupil minule – od Bacha. Nicméně to je i tak dobrá hudba, hlavně k spánku a k pohodovému poslechu při práci na počítači. Sedmá skladba, sonáta C dur, je velice známá!
A Dimmu Borgir – již šesté moje album od nich! – si vyposlechnu za chvíli, až ulehnu na pár hodin ještě do postele, než se vydám na noční šichtu do fabriky. Nepochybuji však o tom, že se zklamání ani pro tentokrát nedočkám. Skladbu Spellbound (by the devil) také znám; mámť ji živě na DVD k albu Stormblåst.
Hle, toto je tedy ta ďábelská smečka z Temného hradu – norsky Dimmu Borgir řečeného!
Obě alba zde byla vcukuletu, za pouhé čtyři dni! Je to proto, že jsem změnil dodavatele: internetový obchod Vltava jsem vyměnil za CDCentrum, alias Patro.cz. Vltava dodávala zboží pozdě, často vůbec ne. Tenhle obchod je lepší; nabízejí zřejmě jen to, co mají skutečně na skladě.
sobota, 5. dubna 42
Na noční měla se mnou službu ta lekavá vrátná, která by z fleku mohla dělat bachaře v kriminále. Dnes se však nějak zapomněla a vlídně se uvolila ke mně dvakrát promluvit jakýmisi jednoduchými frázemi, sestávajícími ze slov „dobrou chuť“ (to když jsem se právě na šatně pustil do svačiny) a „nelekněte se“ (to když jsme se střetli u východu z dílny, zrovna když jsem se vydal prozkoumat, zdali by se nedalo vylézt záchodovým okénkem ven před fabriku – nedalo; záchod byl zamčený). Opáčil jsem na to její „nelekněte se“, že hlavně, aby se nelekla zase ona (...sere mě!).
Nahoře jsem si tentokrát poležel asi jen pět minut, když právě bachařka dokončila obhlídku rajónu. Stejně jsem byl jako na trní, ale už jsem to nemohl vydržet a prostě jsem se musel jít na chvilku natáhnout – riziko neriziko.
Měl jsem s sebou v práci tu knížku Lukavského nejmilejších veršů, ale mnoho jsem toho nepřečetl – kvůli té bachařce a částečně též vinou pálení očí a množství práce, jež na mne navalili.
Lúkiána mám tedy přečteného. Tenhle svazek jeho spisků, který se jmenoval v originále ΔΙΑΛΟΓΟΙ, tedy česky DIALOGY, a pro české vydání přejmenovaný na Šlehy a úsměvy (zase ta drze neomalená potřeba „opravovat“ původní „málo atraktivní“ názvy!) – tedy tenhle druhý Lúkiánův svazek mi připadal jaksi plonkový a druhořadý, o čemž svědčí i to, že jsem si z něho zatím neopsal skoro nic – vlastně jen tu jednu větu „ú frontis Hippokleidé, Hippokleidovi je to fuk“. Jen poslední stať s názvem O zármutku je docela dobrá a ještě si ji jednou projdu znovu, protože si z ní asi některé úryvky opíšu. Ostatní kapitoly byly však nejen jaksi prázdné, ale až přímo odporné, jako třeba ta o Prométheovi (o jeho fatální vině a nerozumu, když podle pověstí stvořil lidi a dal jim ještě k tomu, blbec, oheň!); zde se píší takové odpornosti, jako například že svět by byl bez lidí pustý a bez jejich měst nepěkný (?!) – no, hrůza.
Lidi v robotě mi lezou na nervy. Jedna ženská čpí tak odporně lacinou voňavkou, že je to k zblití. Spolehlivě poznám po čichu, kudy prošla. Také umět se libě a uměřeně navonět a mít cit pro jemné vůně je umění, které se nedá naučit. S citem pro vyvážené vůně je to stejné jako s citem pro umění nebo s hudebním sluchem. Kdo nemá od přírody patřičně vyvinutý smysl pro vyšší cit, může snadno považovat za ušlechtilé a krásné i odporně zapáchající odér levného flakónu, jakož i nechutné songy pop music žalostné úrovně, nebo třeba psí štěkot. Nevkus, lidužel, vždy a všude převládá.
Po šichtě před fabrikou túruje jedna moje lžikolegyně své smradlavé auto na sytič, drhne zběsile z okének jinovatku a nakládá do kufru práci na doma. Tak takovou verbeží nejen z duše pohrdám, ale chovám k nim jen zášť. Já jsem rád, že tu práci tři volné dni neuvidím, a ona si ji ještě bere domů, aby se náhodou nenudila. Takové nízké otrocké duše z duše nenávidím. Já budu mít naopak plno starostí s tím, abych si vhodně rozvrhnul ten krátký volný čas pro mé soukromé, nepracovní aktivity. Mám toho spoustu co dělat: číst, psát výpisky a tento deník, poslouchat hudbu, sledovat přírodopisné filmy na videu... – je toho hodně. Ani ven na procházku nejdu, třebaže je tam hezky. Ale je sobota a všude bude jistě plno lidu. Jako bych to neznal. A že bych je musel vídat ještě po dvanácti hodinách strávených a otrávených s nimi a jim podobnými znovu venku o svém volném čase, to bych netvrdil, tomu se má mysl vzpírá. Jsem za uplynulých dvanáct hodin udobrýdenovaný až do přesycenosti. Teď chci být sám a nikoho z lidí už nevidět.
Ráno jsem ještě před spaním a při jídle (měl jsem rizoto a zmrzlinu) sledoval kousek včerejšího dílu Planety Země, pojednávající o lesích mírného pásma. Nádhera. Pěkné detailní a časosběrné záběry.
Dole se probudil Péťa Schwach a uspořádal tam jakousi diskotékovou tancovačku či co. Duní to zdola tím odporným diskotékovým rytmem, tou strašlivou bezduchou dupárnou, že je to až srovnatelné s tím hulákáním čubky. Ten Péťa se také nějak zvrhnul v poslední době; dřív jsem odtud slýchával úplně jinou hudbu (Sepulturu například a podobně!) – a teď tohle! Tahle dnešní jeho produkce také není žádná harmonická hudba, jako je tomu třeba u Dimmu Borgir nebo u Scarlattiho sonát. To druhé si pouštím ke spaní. Je to tak uklidňující a harmonizující hudba, že se mi potom po probuzení nechce ji vůbec vypnout, natož jít ven a poslouchat tam pazvuky lidské pakáže, řvaní jejich motorů a hulákání jejich čoklů. Stačí co zvenčí pronikne příliš propustnými stěnami do mého pokoje.
Ani výhled z okna na sídliště neskýtá kdovíco potěšujícího. Jeden magor primitivního vzezření tam u auta řve na svou ženu, že přišla pozdě a že „už tam dávno měli být“, a kope přitom vztekle do kočárku s malým křičícím harantem. Je to dost vypjaté divadlo. Myslel jsem, že vezme tu montpáku, již třímal v pracce a že to děcko s ní snad přerazí! To jsou scény! To jsou magoři! Tak takovýto svět s nimi sdílet rozhodně nemusím!
Čiči to haha (japonsky táta a máma) jdou k sestře na rodinný mejdan. Marně mě vždycky zvou a když přijdou oni k nám, nevycházím raději z pokoje, aby mě neotravovali. Takto už se mi nějaké příbuzenstvo podařilo nevidět hezkou řádku měsíců! Místo takovéhoto podobného neužitečného plýtvání drahocenným soukromým časem si raději třeba opisuji z té Lúkiánovy docela dobré stati O zármutku toto (hodí se to mimochodem výborně do tohoto mého Zápisníku mrtvého muže!):
„...hořekování a bědování žen, všichni pak prolévají slzy, bijí se v prsa, rvou si vlasy a zkrvavují tváře; leckde si také trhají oděv a sypou si popel na hlavu – živí jsou na tom vlastně hůř nežli nebožtík. Neboť oni se válejí po zemi a tlučou hlavou o podlahu, ale on, úpravný a krásný, celý ověnčený si leží vystaven ve výši, jako by byl vyzdoben k průvodu.
Potom matka nebo dokonce otec vystoupí ze zástupu příbuzných a obejme ho a začne vydávat podivné a nesmyslné zvuky, na něž by mu i sám mrtvý odpověděl, kdyby nabyl řeči:
‚Neblahý člověče, co křičíš? Proč mi působíš nesnáze? Přestaň si škubat vlasy a drásat si tváře! Proč mi spíláš a nazýváš mě ubohým a neblahým, když jsem se stal mnohem lepším a blaženějším nežli ty? Či si myslíš, že se mi stalo něco hrozného? Snad proto, že se ze mne nestal takový dědek, jako jsi ty? Holohlavý, celý svraštělý, shrbený, s neohebnými koleny a už svým stářím chorobný, když jsi naplnil množství měsíců a olympiád, nakonec takto blábolíš před tolika svědky?! Bláhový, co se ti vlastně zdá dobrým v životě, jehož již nebudeme účastni? Samozřejmě uvedeš jídlo a pití, oděvy a slasti lásky a bojíš se, abych nezahynul, když to nebudu mít. Nevíš, že nemít žízeň je mnohem lepší než pít, nemít hlad než jíst a nemrznout než mít dostatek oblečení?
Poněvadž se tedy zdá, že to nedovedeš, naučím tě zpívat pravdivější žalozpěv; začni znovu a křič: »Ubohý synku, už nebudeš mívat žízeň, už nebudeš hladovět, ani mrznout! Odešel jsi, ty nešťastný, a unikl nemocem, už se nebojíš horeček ani nepřítele ani samovládce, nebude tě trýznit láska, ani tě nezkazí zábavy se špatnými lidmi a nebudeš se cpát dvakrát či třikrát denně: jaké to neštěstí! Nebudou tebou pohrdat, až z tebe bude stařec a nebudeš mladým na obtíž, spatří-li tě!«
Budeš-li mluvit takto, otče, nemyslíš, že budeš říkat věci mnohem pravdivější a vtipnější nežli tamty? Proto se mi, při Tísifoně, už dávno chtělo rozchechtat nad tím, co děláte a co říkáte, ale zabránilo mi v tom to plátno a vlna, kterou jste mi tak pevně utáhli sanici!‘
Namouvěru, kdyby se mrtvý obrátil, opřel se o loket a takhle promluvil, nedomnívali bychom se, že řekl věci zcela správné?“
Tolik tedy zhruba Lúkiános ve stati O zármutku. Z ní pochází i tento citát (zřejmě z Homéra), jejž jsem si zvolil i jako druhé motto této mé knihy:
„Tak tedy děl a nato jej zakryla mrákota smrti.“
neděle, 6. dubna 42
Dopoledne mě burcuje zase hulákání Čubky. Před barákem pitomým je vyloženo plno sousedů. Vlastně jen všehovšudy tři, leč furt ti samí: Navrátilovi s Čubkou pendlují kolem svých dvou aut nebo v okolí garáže, a mladý pan Mach už zase vozí v dětském autíčku svého parchanta kolem dokola parkoviště jako nějaký pomatený blázen. Všichni mají choré mozky! Vždyť to na nich jasně vidím! Jo, jasně! Jen ho, vole, uč, že je normální nechodit pěšky, ale vozit se v autě! Děláte to „dobře“.
Je to prostě normální neděle. Nenávidím neděle poličského měšťáka! Když to vidím a slyším, nechce se mi ani ven, i když počasí také není nic moc: studený vítr, 9°C a vypadá to na déšť. A venku za městem další halda odporných lidáků! Na to nejsem opravdu nijak zvědavý!
Ty Lukavského nejmilejší verše se mi zatím moc nelíbí. Jsou to všechno takové ty básničky, které nikoho neurazí, avšak také ničím nevynikají a znalce tudíž nepotěší. Docela dobrý a zvláštní je třeba Válmíkího indický epos Rámájanam, Máchův Máj nebo Vergiliova Aeneida, ale to je zatím vše. Co je však na této sbírce básní hrozného je od samého počátku průvodní slovo hercovo. To jsou plky! To jsou humanistické žvásty! To jsou politicky konjunkturalistické, pseudonábožné, křesťanství vyzvedající, semimarxistické člověčismy! Jednu z básní jsem po pár řádcích úplně vynechal, protože to se nedalo, jak byla špatná a mně protivná! Autorem je jakýsi malý, bezvýznamný barokní veršotepec jménem Bedřich Bridel (neznám) a ta jeho ubohá plytká veršovánka beze smyslu se jmenuje blbě Co Bůh? Člověk? Už ten název by měl misantropovi leccos napovědět. Lukavský tuto nemožnou slátaninu navíc blbě přirovnává k Máchovu Máji, což už je úplně vrchol nejapnosti a nepochopení! Opět se tedy ukazuje, že celé herectví, tak neoprávněně a přehnaně nadhodnocované hlupáky, je jen pouhým cirkusovým číslem a že herec je často jen cvičenou, vydrezúrovanou opicí, která nemá ponětí o tom, co a proč dělá a říká. Je to jen jeho sprostý džob, jeho všednodenní mizérie, jeho otlučený žlab, jeho žebrácké ponížené nastavování dlaně, jeho kurevská prostituce za prachy, jeho iluzionistické představení za účelem vymámení peněz z oblblého obecenstva, tedy jen druh „pojišťovacího“ podvodu – nic víc. Herec něco prostě automaticky odříká (cokoliv, co mu podstrčíte), po šichtě si „odpíchne“, ale hlubší smysl nedokáže stejně pochopit svým obyčejným mozkem obyčejného člověka. To se totiž nedá naučit. Může se jen naučit roli – toť vše. Může se jen domnívat, že je něčím víc než obyčejným člověkem, když se v práci zaobírá uměním – ale není; vždyť totéž by si mohl nalhávat i každý obyčejný tiskař knih v tiskárně, ba každý obyčejný hrabalovský třídič ve sběrných surovinách, jemuž projdou nemytýma prackama tisíce beletristických textů, aniž by zanechaly v jeho tupém mozku jakoukoli výraznější stopu!
První venkovní zvuk, jejž jsem si uvědomil, byl neúnavný zpěv koňadřin. Krásně se mísil s Bachovými partitami, k nimž se později přidaly i stejně neúnavné trylky zvonků. Tak takovéto probuzení do nového dne si nechám líbit! Barák je konečně téměř vylidněný, i to věčně přecpané a kolikrát i nedostačující parkoviště zeje prázdnotou – až na tři pozůstalá osamělá auta. A ten klid! V rádiu právě před okamžikem pouštěli nádhernou árii Rusalky ze stejnojmenné Dvořákovy opery – no prostě den jako vyšitý zlatou nití do brokátu! Škoda jen, že prší a je zima (5°C), takže nelze jít ven. Ale co – vždyť i básník Vladimír Holan vyřešil tu skoro hamletovskou otázku „Jak být?“ tím, že navždy opustil svět lidáků, a hranicí mezi jejich světem a jeho „svobodným teritoriem“ mu od té doby byly zdi jeho bytu, hranicí, kterou nepřekročil, ani když měl v italské Taormině převzít jednu ze světových cen za poezii.
„Říkám ti, že umění je nářek,
něco pro někoho, nic pro všechny,
neboť už tím, že doufáš, jsi v budoucnosti...
Dosud stále hledám bezplatnou jídelnu,
jejíž okýnko by nebylo okýnkem
ve dveřích žalářní cely, okýnkem, kterým je
žalářovaný pozorován (...)
(...) nebo i pod ztrátou hrdla přepilovat pouta
a raději si vyloupat oči,
aby neviděly ty dnešní hrůzy
a přece ještě zaslechly ty dávno mrtvé,
ale svobodné zpěváky...
A přece zlo stoupá míchou lidstva,
krvavě poplivanou jako schody k zubařovi... (Huysmans?!)
Je věkovité to zlo a unavené
a každé jeho šlápnutí se štítí,
ale stoupá znovu a znovu k mozku pýchy,
neboť po tolikerých pokusech
světců a básníků,
po tolikerých pokusech světců a básníků vypnout proud –
věří už jenom v souhlasnou chvíli,
kdy dojde ke krátkému spojení
mezi nebem a peklem.
Štěstí! Máte vysvědčení od lékaře? Nerozumím.
I kdyby nebylo pak už nic, opravdu nic,
moje, stejně jako tvoje účast na takové komedii
byla by zas jen soucitem, soucitem s žitím,
které je jenom dech a žízeň a hlad
a páření a nemoc a bolest...
Kdysi, kráčeje kvetoucím vřesovištěm,
zaslechl jsem dětskou otázku: proč?
a nemohl jsem odpovědět.
Když pohlédnu na trnitý keř a vidím v něm ptačí hnízdo,
začínám naslouchat.
Když poznávám člověka,
dávám se znovu do nářku...
(Vladimír Holan:
Noc s Hamletem)