Misantropovy stránky

úterý, 8. dubna 42

Nejmilejší verše nedávno zemřelého herce Radovana Lukavského jsem dočetl, leč nepřečetl celé. Některé jsem jen tak v rychlosti přelétl očima, zdali přece jen... – nicméně shledal jsem mnohé z nich pouhými neužitečnými požírači času; například čtyři rovné strany věnované jen takzvanému „kouzlu“ vánoc! No, to bych musel být padlý na hlavu jako jistý pan „někdo“!

Vynechával jsem také básně, kde se vyskytovalo příliš Bohů, lásky a modliteb, nebo verše takzvaně „humorné“, dětské, případně politicky či vlastenecky zabarvené. U hercova průvodního slova mi nejvíc vadila ta upřílišněná taktnost a slušnost, která nemá místa v kloudné literatuře. Taktnost a slušné, ničím nepopouzející jednání a chování je rozšířeno v denním styku s lidmi (to aby se nepozabíjeli); ale je falešné jako pozdravení. V literatuře, najmě v osobní zpovědi, ve svém vlastním názoru, má být pisatel upřímný a otevřený, i kdyby se to někomu, a třebas i každému, nelíbilo. V literatuře by měly jít všechny slaboduché ohledy stranou a měly by ustoupit holé pravdě.

Dále pak nesnáším ty „porevoluční“ nářky, co všechno jsme nemohli, jichž je v té knížce také plno. Na takové neužitečné lkaní je totiž už poněkud pozdě. Tenkrát jste měli lkát a naříkat! Copak dnes – po funuse! Drželi jste hubu tehdy – držte ji tedy i tentokrát! Jenže takhle je to pohodlnější, že? A vám podobní na to milerádi skočí a přidají se! Ale takhle se to, vážení ublížení, nedělá! Takhle tedy ne! Tehdy jste se měli ozvat, „pozvednout hlas svědomí“, jak to nyní tak rádi omíláte! Jenže to byste s největší pravděpodobností ztratili svá teplá místečka, že? Jiní – a lepší! – šli radši makat do fabrik a kotelen, než by se zaprodali jako ty kurvy!

Leč o mrtvých dobře, říká se – i když nevím proč. I tak toho nechám. Své už jsem řekl. Také Já neměl bych být dnes víc prostořeký než tenkrát.

Denní směna ve fabrice byl opruz. Celý víkend propršelo a sotva jsem nastoupil do toho kriminálu tam, udělá se hezky jako z pohlednice! Pokolikáté již? Doufám, že se ta smůla jednoho krásného dne zlomí. Doufám, že – řečeno s Jaroslavem Seifertem – že svatý Jiří (24. dubna) pozvedne kopí a vrazí je ve chřtán té sani zimě! Tehdy bych měl mít totiž o jeden den dovolené prodloužený víkend.

Kamera-nekamera, nenechal jsem se jí vyrušovat a chodil jsem aspoň na sluncem zalitý vězeňský dvůr – totiž podnikový – a hledal jsem jiřičky. Mají totiž vystavěná hnízda pod horními okny kanceláří, hned nad tou špiónskou kamerou, jejíž oko Velkého Bratra mě sleduje, na což nedbám. Ale neviděl jsem je nikde. Žádné jiřičky. Včera se mi zdálo, že jsem nějaké takové podobné posly skutečného jara zahlédl. Možná to byla jen ta pověstná jedna vlaštovka, která jaro ještě nedělá. Spatřil jsem tam jen jednoho rehka, kterak právě vylétal odkudsi z útrob vjezdového portálu. Asi tam má někde také hnízdo.

Jedna kolegyně (Jarka) se do mne pustila zase kvůli tomu, jestli bych nechtěl dělat seřizovače. Řekl jsem, že šéfové jsou jednak proti, a za druhé bych to ani dělat nechtěl. Já také dovedu být vychytralý jako ženské a držet se snadnější a jednodušší práce! To zrovna! Kam bych se tlačil! Nakonec misantrop stejně zjistí, že to nestálo za námahu, ba že to bylo dokonce k horšímu! To zrovna! Dělám dlouhý nos! Teď to budu odmítat už jenom proto, že si to „někdo“ tak móc toužebně přeje!

A vidíte? Zase mi to útulné místečko někdo nepřejícný závidí! Zase někdo nerad vidí, že mám nějakou příjemnost a bezproblémovost navíc a už by mě z ní nejradši vyšoupli jinam, protože se jim zdám zřejmě málo využitý! Je to prostě pakáž – říkám to pořád. Můžu si za to jen a jen sám; jsem ještě příliš iniciativní, málo to flákám – tak je to.

Z okna šatny jsem viděl transport krav na jatka. Úplně jsem se zhrozil! Náhle jsem si opět uvědomil, že „to“ stále existuje; že je smrt a vraždění nevinných; a že bůh Indra kdysi osvobodil krávy nadarmo. Stály tam, na zastřešené korbě nákladního vozu, namačkány na sebe jako lidský dobytek v tramvaji, a jely na smrt. Proč zrovna ony, nejušlechtilejší bytosti na světě! Proč ne třeba lidé, ta pakáž škodlivá? Určitě již musely tušit, kam je vezou a co je tam čeká. Bylo mi v té chvíli, jako kdybych tam stál s nimi. Byl to jen moment, ale sáhla na mne smrt. Přál bych ten úděsný pocit zažít každému lidákovi, který si pochutnává na „stejku“.

V práci jsem četl takovou malou útlou brožurku od mámy o keltském „stromoskopu“. Úvodní pojednání o Keltech a jejich kultuře a civilizaci a o jejich lásce a úctě ke stromům bylo celkem dobré – až na ty příšerné pravopisné chyby ovšem! Kdybych měl s sebou červenou tužku na podtrhávání chyb, celá ta zelená brožurka by se červenala studem! A co bylo horší, vyskytovaly se tam i věcné chyby, jako například když řeckého hrdinu Héraklea blbě zaměnili za řeckého filosofa Hérakleita z Efesu, a podobné držkopády! Prostě zase jeden z těch debilních výpotků, jakých je všude – hlavně na internetu – plno. Tohle bylo podobné. Ani se autor či autoři nepodepsali. Asi věděli proč. Já bych se k takové nepodařené slátanině také styděl přihlásit. A ten takzvaný keltský „stromoskop“ jsem úplně vynechal, protože to byl jen klasický výcuc z prstu, jako každý jiný „zábavný“ horoskop ze žurnálu pro blbé. Stejně jsem se z toho o Keltech nedověděl nic, co bych již dříve neznal. Vracím se nyní znovu k rozečtenému Huysmansovu Naruby (tam jsou ostatně také chyby a jiná „podezřelá“ místa).

Po odchodu do práce jsem nechal nezamčené dveře od mého pokoje, protože máma v něm chtěla mermomocí umýt okna, ačkoli jsem jí to rozumnými důvody rozmlouval. Neměl jsem to však dělat! To jsem si dal! Naposledy jsem ji pustil do mého pokoje za mé nepřítomnosti! Však jsem věděl, proč pokoj zamykám a ji tam nepouštím! Jenže jsem to zapomněl a teď jsem si to pěkně názorně připamatoval! To byl totiž uragán! Se vším v místnosti hnuto, nic na svém místě, a venkovní teploměr rozbit! A přitom jsem na něj ráno koukal a říkal si „schovej ho také“, ale Já bloud jsem se chlácholil, že přece není možné, aby normální člověk rozbil při mytí oken teploměr! A ouha! Jak jsem se mýlil! Je to možné!

Již nikdy! Povídám, již nikdy víc!

středa, 9. dubna 42

Ráno je krásné, jdu ven. Opuštění lágru se neobešlo bez vzteklého řvaní dvou čoklů, ale nevšímal jsem si jich jako by byli vzduch a kráčel jsem cílevědomě dál přes pole a meze směrem ku Baldskému lesu. Ozývají se tam už i budníčci, takže zvuková kulisa je dokonale kompletní. Je ticho. Škoda, že se musím rychle a včas vrátit, neboť mě večer čeká a nemine noční šichta. Z květin mě zaujala malá nepočetná kolonie zvonků a u potoka sasanky. Byl jsem pevně rozhodnut nenechat si zkazit ničím náladu – už nikdy – ale ono se to snáze řekne, než dodrží. Jenže když vám doslova kolem hlavy létá stíhačka, neubráníte se hlasitým nadávkám směřovaným a adresovaným tam nahoru.

čtvrtek, 10. dubna 42

Noc byla teplá. Myslím, že brzy začne moje „outdoorová“ sezóna.

V práci mě pálily oči. Dvakrát jsem si šel na dvacet minut nahoru lehnout a zavřít oči, ale moc to nepomohlo. Ani čtyřhodinový spánek potom doma to strašlivé pálení očí nezmírnil.

Počasí je opět nádherné. Myslím, že už to začalo! Květiny kvetou rozmanitými barvami a tvary nejen na zahrádkách domů, ale zcela běžně i mimo město na loukách. Raší listí na keřích, zelená se příroda. Jdu tentokrát na opačnou stranu – do mého bývalého „Reinlebensbornu“.

A je to tu stále horší. Ne rok od roku, nýbrž měsíc od měsíce! Nahoře na Šibeničním vrchu narážím například na stádo puberťáků na výletě po naučné stezce, o kousek dál potkávám dalšího člověka na procházce a za chvíli vidím opět to stádo! Už je z toho parčík, a ne les!

Vystoupal jsem na „Putinovku“. Je odtud báječný výhled do daleka, až na Orlické hory nebo snad až do Polska!

V lese zřetelně ubylo vyrubaných stromů, prořídlo to tu. Přesto je tu k vidění stále dost srn a srnců. Jsou jako Já: pořád se tu zdržují, nemajíce kam by šli jinam.

Starý dobrý posed pořád sice stojí, a pořád je na něm výtečné posezení v tichu lesa, ale už opodál něj přitloukli lesníci na božský jasan žlab s obilnými zrny a solí pro oliz zvěře.

Na světlině sice ještě letos nikdo zřejmě nemrdal, ale pravý šok mi způsobil pohled na můj posvátný dub: Někdo ho objevil a natahal na něj jakési podlážky, vyrobené ze svázaných kmínků nařezaných asi někde okolo. Nahoru vede horolezecké lano. Zkrátka konec. Konec s tímto mně tak drahým místem. Už nikdy se sem nebudu moci vrátit, abych tu znovu prožil pohádku mládí, natož abych zde tábořil! Je mi z toho zjištění do breku. A Já to tušil, že se s tím dubem něco zlého stane! Tušil jsem to!

Strávil jsem dnes ve zdejším lese různými pochůzkami, obchůzkami, nasloucháním, pozorováním, prožíváním, užíváním, posedáváním a sněním čtyři hodiny. Není to sem tak daleko jako na Baldu a většinou tu bývá pořád ještě klid. Většinou. Na kratší procházky o pracovních dnech to tu ještě s přimhouřeným okem stačí. Ale na víkendy pomašíruji o hodně dál od města. Možná už příští víkend. Tím bych oživnul, z mrtvého muže by se stal muž opět živý, znovuzrozený a tím by musela skončit i tato kniha a musel bych začít psát knihu novou, živou, jarou a svobodnou, plnou slunce a štěstí.

pátek, 11. dubna 42

Je krásně teplo, dokonce i před svítáním; a už je zase trochu šero, když vstávám. Cesta do práce je ovšem hrozná. Políčská „magistrála“ je tolik ucpaná smradlavými auty, že je mi na zalknutí! Smradu jako v Cařihradu! Strašné. Nejraději bych si navlékl na nos a přes ústa tu protismogovou roušku, jakou nosí Japonci v těch největších velkoměstech. Jedno auto za druhým! Pakáž líná, zpohodlnělá! Já bych jim ty smradlavé vehikly zakázal! Když si představím, že takových toxických smraďochů jsou na světě milióny a že denně vychrlí do zemské atmosféry tuny jedovatých zplodin, pak se to musí jednoho dne někde projevit a něco se musí stát. Takové to tu dřív nebývalo. Ani před pěti lety ne! Co bude za dalších pět, deset, dvacet let, to se bojím domyslet.

V práci mě oslovil šéf Jílek – ten vůl, nebo taky „ta krysa rezavá“, jak mu říká naše kontrolorka Eva, která ho má rovněž „strašně ráda“. Prý, jestli bych nechtěl dělat na druhém provozu; že prý tam potřebuje chlapa.

Nó, nechtěl! To jsem čekal! Čeho jsem se nejvíc bál, toho jsem se i dočkal! Řekl jsem mu, že se mi ten nápad vůbec nelíbí, protože bych to tam měl dvakrát tak daleko, ne-li dál, a vůbec; na tom druhém, „horním“ provozu je kromě toho zaměstnaná jedna slečna, která se mnou dělala v pekárně, a ta mě nenávidí. Tu vidět nemusím.

Tento druhý závažný důvod jsem mu však nesděloval.

Přemlouval mě a nedal si říct, a tak jsem to s ním usmlouval alespoň na odklad na rozmyšlenou do středy, kdy mu mám povědět poslední slovo. Nicméně už teď vím, že jeho obmysl odmítnu.

Radil jsem se s holkami, co ony na to říkají, a také mi radí, abych se nenechal nachytat na žádnou kulišárnu, nenechal se sebou vláčet a nepřistupoval hned na všechno. Myslím, že je poslechnu. Zdá se, že by mě také měly radši tam, kde jsem teď. Musím se přiznat, že Já též a že mě holky mile překvapily. Myslel jsem, že spíš budou rády, když se mě zbaví, ale zřejmě ne.

Někomu jsem ovšem – jak to tak bývá – ani zdaleka nepřirostl k srdci! Kontrolorka ze směny D nevynechá jedinou příležitost, aby si na mně nezchladila žáhu. Stěžuje si na mne u naší kontrolorky, že prý uklízím jen tak na oko. „Jen tak na oko“? Ono to jde? Radši bych dal výpověď, než s ní být na jedné směně, nebo než chodit až dozadu na „horní“ provoz.

Zasraná práce. Furt se do mne někdo sere!

Venku je krásně teplo a na dílně ještě větší. Lítal jsem zpocený od jednoho lisu k druhému jako pouťový maňásek. V takových dnech – v takových krásných dnech! – mě práce sere o to víc. Radši bych byl někde v lese pod stanem. Počasí už na to je.

Po šichtě se procházím opět parkem. Jedna pěnkava hopká kousek ode mne po zemi a vyluzuje hlasité kontaktní čiřikání. Všude už rostou a jsou rozvité žluté květy pampelišek. V parku jsem také viděl z těsné blízkosti mého prvního letošního králíčka obecného (nebo snad ohnivého?). Líbí se mi, že se tito jinak plaší ptáci v parku nebojí. Tak by to mělo být všude.

Někde jsou ovšem ptáci za mřížemi. V mini-zoo byl tentokrát za oknem vidět jen jeden papoušek, a ještě k tomu byl jaksi apatický. Bolí mě u srdce, když tudy procházím.

Čím víc se blížím k sídlišti, tím víc začíná přibývat čoklů. U nás před pitomým barákem samozřejmě nejvíc. Hlídkuje zde s kočárkem a se psem i ta píča, která nedávno vrhla mladé a ještě je neodstavila od cecíků.

Doma jsem si prohlížel katalog realitní kanceláře a při té příležitosti jsem propagandisticky zpracovával mámu, abychom tuto mizernou ubikaci uprostřed přelidněného psince prodali a koupili si za to domek na samotě u lesa. Nechce o tom sice ani slyšet, ale ať aspoň slyší, že tu nejsem spokojený. Jakmile budu s tímhle bytem disponovat, prodávám jej a stěhuji se někam na malou vísku, kde jsou psi za plotem a lesní tišiny za humny.

sobota, 12. dubna 42

Je zataženo, droboulince prší, fouká silný vítr, 8°C. Za zvuků hudby norských Mayhem jsem se probudil a vstal dosti pozdě na to, abych se vydal na výlet do lesů, neboť jdu večer na noční. Včera jsem dlouho do noci koukal na video na psy hyenovité a na hlubiny oceánů. Také kousek americké komedie Válka Roseových, o kruté a vynalézavé nenávisti mezi dvěma manželi v rozvodovém řízení a pod jednou střechou, mě v televizi docela pobavil. Vstal jsem však kvůli tomu pozdě, a tak dnes zůstávám raději doma. Stejně je sobota, lidáci mají volno, nohy mě bolí od včerejšího pobíhání v práci... – lepší je si odpočinout těch pár zbývajících hodin volna před noční šichtou.

Bolí mě od včerejška zuby. Asi to mám z toho, jak jsem svými opotřebovanými zuby drtil narychlo a zuřivě svačinu. Ach jo...

neděle, 13. dubna 42

Od zubů mě bolí celá čelist, celá hlava. Ještě k tomu, sotva jsem ulehl včera odpoledne do postele, abych se trochu prospal před noční šichtou, spustila Čubka dole sama doma zase svou obvyklou „hitovku“. Je to k zbláznění. Hodinu kňučela, štěkala a vyla v pravidelných intervalech a zase jen Bachovy klavírní partity ty její kvílivé pazvuky zmírňovaly a částečně i přehlušovaly. A když za celou hodinu tohoto nesnesitelného psychického mučení a drásání nervů přišli páni bytu konečně domů, ani tehdy nebyl mému utrpení konec, spíše to bylo horší, neboť ji přivázali venku ke stromu u garáže, na její obvyklé „pódium“, a tam štěkala znovu, ale tentokrát naplno. Vůbec jsem se nevyspal.

V robotě jsem měl naštěstí až do půlnoci pohodovou práci, takže jsem si chodil nahoru lehat. Načapal mě tam samozřejmě vrátný-strážný, takový mladý, který se sám chodí k nám na šatnu „zašívat“, takže doufám, že mě neudá jako ta lekavá bachařka. Nic alespoň neříkal, když mě viděl ve tmě stát strategicky u okna, kde jsem předstíral, že mě cosi velmi zaujalo venku na ulici. Snad to bude dobré, protože jinak by měl šéf, ten vůl Jílek, zase plno keců a na oplátku (nebo za trest) by po mně mohl snáze chtít, abych šel dělat na ten „horní“ provoz a dosáhnout tak svého ďábelského záměru. Ale zdá se, že už se mnou Jílek moc nepočítá, protože se dole na nástěnce objevil inzerát na místo skladníka nebo lisaře. Nu, alespoň Já s tím tedy rozhodně nepočítám. Svým neústupným postojem jsem si navíc zjednal zřejmě respekt u „dam“ i u seřizovače Péti, takže „ledy se pohnuly“. Dobrovolně se svého místa nevzdám.

Po půlnoci jsem sice vyfasoval tři lisy na obsluhování, takže jsem lítal jako hadr na holi, k tomu vytékala z jednoho stroje voda, ale aspoň to tím rychleji uteklo.

Je nedělní chladné ráno a kromě jednoho boxera, který se na mne sápe hned před východem z fabriky, je všude vylidněno, až na pár opožděných opilců ze sobotní noci. Jinak svět patří ptákům. Hrdlička si pyšně vykračuje přímo pod mýma nohama a nebojí se, neboť vidí, že se jí vyhýbám a že dávám pozor, abych na ni nešlápnul. Dokonce i po jindy přecpané políčské „magistrále“ – kde se v jiných dnech dusím výfukovými zplodinami z nespočetných a z nepřetržitých kolon aut, jež vám ani nedovolí v klidu přejít na druhou stranu silnice – dokonce i tam se nerušeně, leč obezřele procházejí kačer s kačenou, vydavše se na průzkum „druhého břehu“! Tak podobný obrázek lze spatřit jen v neděli za úsvitu!

Klid, ten výjimečný klid a ticho, trvá dlouho do odpoledne, takže spím klidně, nahý, opět jen s tím skvělým Bachovým mistrovstvím „nekonečné“ melodie bez jakýchkoliv rušivých fortissim. Tohle se dá bez omrzení poslouchat pořád dokola. Mé sny však klidné mnoho nejsou, neboť se mi před očima stále míhají jen ty tisíce výrobků z plastu, které za celou noc prošly mýma rukama. Stále je vidím. Ještě že mám teď „víkend“, jinak bych z toho namouduši zcvoknul.

Ale ticho že dnes je! A na celém sídlišti! Takový klid tu bývával kdysi běžný. Lidužel, teď je to již jen sladká výjimka z trpkého pravidla. Po poledni vstávám a dobrých dvacet minut koukám z okna ven na ptáky a na to, jak „sě dřevo listem odievá“. Příroda je čím dál zelenější, lákavější.

Na zítřek jsem slíbil tátovi, že spolu půjdeme na výlet po okolí Korouhve, tam, kde stojí bývalé dědovo stavení, mé každoroční téměř posvátné poutní místo. Jinak bych už býval vyrazil konečně na osamělý vandr pod stan. Ve dne je již dost teplo; dnes je 18°C!

Příště! To budu mít navíc k víkendu jeden den dovolené a bolest zubů snad již ustane.

pondělí, 14. dubna 42

Šli jsme s tátou na výlet do Korouhve. Počasí nám přálo. Vzali jsme to rovnou přes Šibeniční vrch, kolem nového rybníka za Jelínkem, do Korouhve jsme přišli u hřbitova, postáli jsme nad rodinnými hroby, pokračovali kolem bývalého dědova stavení, pak nahoru do stráně, cestou naším lesem do Kateřinek, stále dolů až do Lačnova a dál do Telecího, kde jsme odbočili na zkratku vedoucí lesem kolem Jezírka na Sádek. Jenže na té zkratce už tátovi vypovědělo tělo poslušnost a začal škemrat, že toho má dost a že se chce vrátit zpátky do Lačnova a odtud jet domů do Políček autobusem. Nechtělo se mi, ale nedalo se nic jiného dělat. Tak jsme asi čtyřicet minut počkali na první autobusový spoj, vystoupili jsme o jednu zastávku dřív v lese u Bořin a odtud jsme se ubírali k domovu znovu po svých unavených údech. Tedy, Já jsem byl v pohodě, neboť už jsem se po dlouhé zimě zase „rozchodil“, ale táta se sotva vlekl. Měl toho dost. Mně se domů nechtělo.

Cestou jsem ho „zpracovával“ ohledně našeho přestěhování někam na vesnici. Nic jsem si od toho sice nesliboval, nic konkrétního, nic souhlasného; jen chci, aby to věděl; že se mi nelíbí bydlet ve městě, na sídlišti, v baráku plném lidí a s rozhulákanou Čubkou k tomu.

Na venkově je totiž krásně: Málo lidí, nikde nikdo necourá a neotravuje se psy, neboť ti mají – tak jak to má být – své dostatečně prostorné výběhy na zahradách a na dvorcích. Vlastně jsem dnes na venkově viděl víc slepic, koček (a nádherných!) než psů. Příroda je tam pak ovšem naprosto dokonalá. Viděli jsme srnky, krávy, jednoho čerstvě mrtvého zajíce (právě v tom našem lese), krahujce v koruně vysokého stromu nad hřbitovem, červenku za zpěvu; slyšel jsem, leč neviděl, i nějakého dravce (nevím přesně jakého) ozývat se z hnízda ve staré zvonici, a tak dále. Líbilo se mi to. Škoda jen toho předčasného návratu do nenáviděného lágru. Býval bych se byl vrátil až někdy večer, kdyby to záleželo na mně. Jídla a pití jsme měli dost, zbytečně dost, neboť polovinu z toho množství jsme stejně přinesli domů, takže nebýt té slabé tátovy kondičky, mohl ten rodinný výlet po letech dopadnout a podařit se ještě lépe, podle mých představ.

Ve srovnání s tátou jsem však úplné divoké zvíře. Jím po cestě poupata blatouchů, ochutnávám vodu z jarních potůčků, zkoumám stopy zvířat i lidí, nasávám pachy a vůně, prohlížím si každou drobnou květinku, rostlinku, živočicha; dalekohledem pozoruji více či méně vzdálené obzory, zaostřuji jím na detaily ptáků i stromů – zkrátka nechovám se ani jako to divé zvíře, spíš jako divé zvíře puštěné z klece, nebo jako trestanec propuštěný právě z věznice (ačkoli ten by se šel nejspíš nejprve ožrat anebo shánět ženskou). Táta pro tyto přírodní věci jeví o poznání slabší zájem. Mně připadá jako tvor bez očí, bez uší (nahluchlý je, to je pravda) a bez dychtivosti. Táta musí mít s sebou hodinky, peníze, plno oblečení, jídla a pití, dokonce noviny! Mně by stačilo jen slunce a nebe nad hlavou, samota, pohodlné boty, lehký oděv, dva suché rohlíky do kapes a pak už jen samozřejmě můj nerozlučný dalekohled.

Zuby, dásně a celá spodní čelist mě stále bolí (ta je, myslím, i trochu oteklá). Doufám, že s tím nebudu muset k dentistovi a že to přejde. Nevím, trvá to nějak dlouho. Zatím se podobné události vyhojily jaksi samy, až na jeden případ, kdy mi od rostoucí boule na tváři musel odpomoci až radikální zákrok zubařův a následná antibiotická kúra. Bolesti se nebojím, tu snáším naopak až překvapivě dobře, podle toho, jak citlivé mám smysly, ale co nesnáším, je to nekonečně nudné a protivné čekání v ambulantní čekárně. To je na těch doktorech nejhorší: ty fronty a návaly. Také nemám rád, když na mne lidáci sahají a šťourají se ve mně. Problematický lidský chrup! To je nedokonalost sama!

úterý, 15. dubna 42

Předpověď počasí, slibující zataženou oblohu, přeháňky, déšť, někde až vytrvalý, či dokonce ve vyšších polohách sníh, se opět nepovedla. Venku je nad očekávání krásně, byť se studeným větrem.

Po včerejším pochodu jsem dlouho spal. V jedenáct jsem si šel nahoru na Šibeniční vrch pouze sednout na posed a trochu se projít okolo. To krmítko s pšenicí pro zvěř navštěvují hlavně brhlíci a pěnkavy; asi tři srnky jsem ovšem přece jen viděl také. Kolem poledne je v lese klid, potkal jsem jen jednoho kuřáka v červené zimní bundě. Rozhled z „Putinovky“ je minimální, neb obzor je zamlžen.

Na posedu bylo příjemně, protože v ta místa svítí jarní sluníčko a je to tam za větrem, ale na otevřeném prostranství je hůř; roztřásl jsem se tam zimou z toho studeného větru a začaly mě zase víc bolet zuby. Už uvažuji o lékařské pomoci.

středa, 16. dubna 42

Předpovídaný déšť se dostavil se čtyřiadvacetihodinovým zpožděním. A Já jsem právě nastoupil po víkendu do práce. Takhle by to mohlo být pořád, a ne obráceně! Zuby ovšem nepřestávají bolet. Měl bych využít toho škaredého počasí a zajít k zubaři, abych byl na hezké počasí zase zdráv a fit. Posledních deset let mám potíže se žvýkáním tuhé stravy.

„Rezavá krysa“ Jílek, ten vůl, si přišel pro mou konečnou odpověď stran toho přeřazení na druhý, „horní“ provoz. Na mé opětovné zamítnutí tentokrát neřekl nic, nežadonil, nesnažil se mě už víc přemlouvat. Zůstávám tedy, kde jsem.

Dnes jsem však po půl roce konečně poznal slečnu Markétku, s níž jsem dělal v pekárně a na niž nemám od té doby ty nejlepší vzpomínky. Dělá u nás v dílenské kanceláři mně přímo pod nosem! Teprve teď jsem ji poznal! A mně byla hned od začátku nějaká povědomá, ale říkal jsem si, že to není možné: ona – a v kanceláři? Už je to let, co jsme byli společně zaměstnáni v pekárně, ale že by ji tady posadili do kanceláře, to bych si v životě nepomyslel! Taková ficka blbá! Nechápu, jak se mi mohla líbit! Je vidět, že kancelářskou krysu může dělat opravdu každé trdlo bez vzdělání!

Taky po mně divně čumí; jí určitě netrvalo tak dlouho mě poznat! Naše kroky se rozešly ve zlém, a to se nezapomíná! Nevšímám si jí a ona mne; což zas není tak těžké, neboť se můžeme setkat nanejvýš letmo na dílně nebo u ní v kanceláři, když si tam jdu k tiskárně pro čárové kódy. Kdybych to uhodl dřív, že je to ona, asi bych se radši nechal přemístit „nahoru“, abych ji nemusel vidět vůbec. Ale Políčka jsou malé město a koho nechceš potkat, toho stejně dříve či později potkáš v ten nejnevhodnější okamžik.

Myslím, že se teď jmenuje příjmením nějak jinak; zřejmě se vdala; a kdoví jestli nerodila, protože vypadá trochu jinak, asi starší a po hormonálním přerodu. Postavu má ale pořád k nakousnutí; však to její nezaměnitelné vrtění zadkem při chůzi mi bylo hned nějaké povědomé! Jenže to jsem celý Já: lidské bytosti se kolem mne míhají celý život, aniž by vzbudily můj trvalejší zájem a aniž bych je dovedl dlouho podržet v paměti. Jsou to jen nehmotné mrákoty bez významu. Pokud už o nich něco vím, pak je to tím, že mi jsou buď na obtíž, nebo k smíchu. Raději bych tedy o nich nevěděl zhola nic a vzdal se svého ušlechtilého mrzoutství za trochu toho duševního klidu. Neboť jak píše i Leopardi:

„Kdo se málo stýká s lidmi, zřídkakdy bývá misantropem. Skuteční misantropové nežijí v samotě, ale ve společnosti; nenávidět lidi učí život, nikoli filosofie. Když se misantrop vzdálí ze společnosti, ztratí ve svém ústraní svou zášť.“

Giacomo Leopardi

čtvrtek, 17. dubna 42

Ve snu jsem byl na Tahiti.

Bolest zubů mi kazí požitek ze života. Ani se mi nechce ven. Stejně mám jít za pár hodin na noční šichtu. Díval jsem se v zrcadle na ty zasrané zuby: mám tam jeden velký černý kaz a mnohé zuby se viklají. Začínám uvažovat o umělém chrupu; už by to bylo vážně potřeba; skoncoval bych tak jednou provždy s veškerými vleklými problémy okolo těch nedokonalých přírodních zubů a měl bych nadosmrti pokoj. Už mě to sere.

Předpověď počasí je sice pouze orientační služba, podle níž se nelze řídit a stoprocentně jí důvěřovat, ale přesto se ukazuje, že by mohlo být příští týden škaredě a chladno na můj o jeden den dovolené prodloužený víkend. Buď tu dovolenou zruším, nebo ji využiji na chození po zubařích – ale to by byla, myslím, přeci jen škoda.

Dočetl jsem „svého“ Huysmanse.

Cestou na noční šichtu leje jako z konve. Sotva zapadnou za mnou vrata, přestává, jako obvykle, a noční oblohu prozařuje světlo téměř úplňkového měsíce, aby se dole u nás na zemi vlilo v mlhy a splynulo s nimi.

pátek, 18. dubna 42

Po noční je ráno jasno, leč mrazivo (-3°C). Šaty mám na sobě stále ještě mokré. A studený vzduch nijak neprospívá mým zubům.

Najedl jsem se – jídlo je také utrpením – vyspal jsem se trochu a o jedenácté pádím napřed do knihovny, potom k zubaři.

V knihovně jsem si vypůjčil tu žhavou novinku, která mi padla do oka již minule:

DĚJINY ČTENÍ od jakéhosi Alberta Manguela. Zde je náhled velice vkusně řešené obálky:

Obsah knihy, vydané obstojným brněnským nakladatelstvím Host v takzvané Teoretické knihovně, vypadá na první dojem a na letmý přehled také velmi zdařile. Vybral jsem si dobře.

Knížka čítá 478 stran, takže mám co dělat, abych ji za měsíc přečetl, a je to zatím neporušená panna; dosud ji nikdo nečetl, dosud z ní nikdo nesetřel její tiskařskou vůni, žádný hulvát ji dosud neomakal, nezašpinil, nepotřísnil žádnou omáčkou, nezhanobil blbými čmáranicemi tužkou. Kniha obsahuje četné obrázky a grafy. Těším se na poučení i zábavu, jež mi jistě mnoho poskytne. Již jen názvy některých kapitol jsou lákavé:

Akty čtení - Čtoucí stíny - Tiší čtenáři - Kniha paměti - Učit se číst - Obrázkové čtení - Předčítání - Tvar knihy - Čtení v soukromí - Metafory čtení - Síly čtenáře - Počátky - Uspořádaný vesmír - Čtení budoucnosti - Symbolický čtenář - Čtení za zdmi - Krádeže knih - Autor jako čtenář - Překladatel jako čtenář - Zakázané čtení - Kniha bláznů - ...a doslov Koncept čtenáře a čtení – nejkratší možné dějiny.

Budu jako ta nyvá dívka z přebalu – vlastně už jsem byl: když jsem čekal v čekárně zubařské ordinace!

Knížku jsem si obstaral – to je zatím ještě docela jednoduché – avšak zubaře jsem nesehnal ani jediného! Zní to neuvěřitelně, ale je tomu skutečně tak! Ačkoli jsem oběhal celé město s jeho devíti (!) zubařskými praxemi, ani jedna z nich nebyla buď otevřená, nebo sdostatek ochotná odpomoci od bolesti řádně vynuceně platícímu trpícímu pacientovi! Málem by se byli na mne ještě zle osopili, že obtěžuji!

Tohle na „doktorech“ nenávidím právě nejvíc: že to tak všechno trvá a že je to všechno tak komplikované. A drahé! Hlavně že celý život platím jako mourovatý zdravotní pojištění, a když pak jednou za čas potřebuji pomoc, abych snad šel s prosíkem a čekal na nějaký zfušovaný zásah několik dní nebo si na to dokonce vybral z práce dovolenou! To je prostě šlendrián! Hlavně že lékaři pořád hlasitě křičí, že mají málo peněz! Přitom jejich pracovní morálku, jejich pohyblivou pracovní dobu a najmě jejich platy bych chtěl mít! Dnes je pátek, kolem poledního, a nikde už se neordinuje, všude už mají „padla“! ... No, všude sice ne; „Na zahradách“ u dr. Kösslera měli „jen“ asi dvouhodinovou pauzu na oběd (!) a jsou tam do šesti do večera, ale dnes tam už nejdu. Nejenže mě tam nepěkně odbyli, což musím potrestat přejitím ke konkurenci, ale navíc už se mi tam znovu nechce. Jsem unavený, rozhořčený, mám hlad a je mi vedro. Dnes je zrovna tak pěkný den! Mohl jsem jít do lesa; místo toho jsem si zkazil volno bezúčelným pobíháním po městě mezi všemi těmi lidáky a auty a psy... Musím to ještě pár dní vydržet; půjdu v pondělí, to budu mít tři dny volna, tak snad už něco za tu dobu vyřídím. Sere mě to. Před rokem už jsem se volně toulal přírodou a tábořil v lese. Letos, v roce nevolníka, v roce mrtvého muže, mi nic nevychází.

sobota, 19. dubna 42

Můj bývalý chrup se hroutí jako dominové kostky. Neukoušu už vůbec nic tvrdšího – co dím „tvrdšího“! – ani nic pevnějšího! Rohlíky si musím nalámat na malé kousky, vložit opatrně do úst, abych se nedotkl žádného churavého zubu, zaliji to sousto džusem, smíchám v puse dohromady, rozmělním a spolknu, aniž bych tuto batolecí stravu jakkoli dlouho a bolestivě žvýkal. To jsou konce! Mrtvý muž se rozpadá zaživa!

V práci byla pohoda, četl jsem si na šatně Dějiny čtení.

To je ale krásná kniha! V tvrdých deskách, dobře a poutavě napsané vyprávění s mnoha autorovými osobními zážitky a zpověďmi; dokonce zatím bez jakýchkoli tiskových chyb, což je dnes téměř rarita! Výborný počin nakladatelství Host!

Autor Alberto Manguel popisuje, jak se, coby čtyřletý, sám naučil číst. Podobné vzpomínky a podobnou zkušenost mám i Já, když píše:

„To vše jsem udělal já. Nikdo mi to kouzlo neprozradil. Já a ony tvary (to jest písmena) jsme byli spolu sami a odkrývali jsme se sobě navzájem v tichém, uctivém dialogu. Od té doby, co jsem uměl proměnit holé čáry v živoucí skutečnost, jsem byl všemocný. Uměl jsem číst. Bylo to jako získat nějaký naprosto nový smysl.“

Líbí se mi například i tato další část:

„Čtení mi poskytlo výmluvu pro soukromí. Později se nejbezpečnějším, nejodlehlejším místem na čtení stala moje postel v oné noční zamlžené krajině mezi bdělostí a spánkem.“

Krásný obrat! Mimochodem: Já čtu nejraději také uprostřed noci, před spaním, kdy bývá všude ticho a klid a kdy se mohu naplno ponořit do četby a jakoby s ní splynout již v polospánku a nechat si o přečteném třebas i zdát.

Načež Alberto Manguel pokračuje touto skvělou pasáží:

„Nepamatuji si, že bych se někdy cítil osamělý; při těch řídkých příležitostech, kdy jsem se setkal s jinými dětmi, mi naopak jejich hry a řeči připadaly mnohem méně zajímavé než dobrodružství a dialogy, které jsem četl v knihách.“

Jinde popisuje, jak knihy četl:

„Snažil jsem se dočíst knihu do konce a zároveň tento konec co nejvíce pozdržet, takže jsem se vracel o pár stránek zpět, hledal úryvek, který se mi líbil, nebo si ověřoval detaily, o nichž jsem si myslel, že mi unikly.

Nikdy jsem o svém čtení s nikým nemluvil.

Každá kniha byla svět sám o sobě a já jsem v něm nacházel útočiště.“ (celý Já)

Výborné jsou pak zvláště tyto dva odstavce:

„Čtení se neobávají jen totalitní režimy. Stejně jako ve vládních kancelářích a věznicích jsou čtenáři šikanováni i na školních dvorech a v šatnách. Téměř všude má čtenářská komunita nejednoznačnou pověst, která pramení z její získané autority a uvědomělé moci. Uznává se, že ve vztahu mezi čtenářem a knihou se nachází něco moudrého a plodného; je to však zároveň považováno za cosi pohrdavě výlučného a vylučujícího, snad proto, že obraz jedince schouleného někde v koutě, zdánlivě nevšímavého k hemžení okolního světa, svědčí o neproniknutelném soukromí, sobeckých očích a jedinečné uzavřené činnosti. (‚Běž ven a žij!‘ říkávala mi matka, když viděla, že si čtu, jako kdyby moje tichá činnost byla v rozporu s tím, co znamenalo být naživu.) Obecný strach z toho, co asi čtenář dělá mezi stránkami knihy, je podobný věčnému strachu, který pociťují muži z toho, co asi ženy dělají na tajných místech svého těla a co asi čarodějnice a alchymisté dělají v temnotě za zavřenými dveřmi.

Realita – drsná, nezbytná realita – byla spatřována jako nesmiřitelný protiklad k vyhýbavému, snovému světu knih. S touto výmluvou a se vzrůstajícím účinkem mocní vždy tuto umělou dichotomii mezi životem a čtením aktivně podporují. Lidové režimy požadují, abychom zapomněli, a proto označují knihy za přebytečný luxus; totalitní režimy požadují, abychom nemysleli, a proto zakazují, hrozí a cenzurují; oba obecně požadují, abychom byli hloupí a abychom své ponížení pokorně přijímali, a proto podporují konzumaci braku. Za takových okolností nemohou být čtenáři nikým jiným než rozvratníky.

Skvěle napsáno!

Skvělá knížka! Obával jsem se trochu, že to bude jen snůška suchých faktů, suchým stylem a špatným jazykem napsaná, ale zdá se, že to bude nakonec jedna z mých nejoblíbenějších knížek. Zatím dobrý.

další, závěrečná část >>>

<<< předchozí část