Zápisník mrtvého muže - 9.
pondělí, 10. března 42
Ráno jdu do práce a nadávám jako špaček. Tedy, jako špaček zrovna ne, protože nějaké špačky opravdu slyším, ale ti zdaleka nenadávají tolik jako Já; ti se mají dobře. Já nadávám na auta, nadávám na lidi. Není ulička, přes kterou jdu, silnice, křižovatka, aby se tam nepletlo a nesmrdělo auto. Vzduch je plný těch odporných výfukových plynů. Lidé, tedy chodci, jsou odporná pakáž, která má naspěch. Zvlášť nesnáším jít s někým z nich v tandemu, za ním nebo ještě hůř před ním, abych ho měl jako ocásek věčně za zadkem! V opačném směru potkávám samé hnusné ksichty nebo potrhlé magory, z jejichž pohledu se mi dělá špatně. Jeden si přidržuje před držkou jakýsi igelitový pytlík jako feťák, co čichá toluen; ale ne, je to jen asi kus žvance, který tou svou mordou odpornou žmoulá a zakusuje, protože blbec jeden neměl, prosím, čas sežrat tu flaksu doma a musí teď na ulici znechucovat rozmrzelé chodce, jimž se nechtělo vstávat a odebrat se na půl celého zkaženého dne do nějaké zkormoucené fabriky, kde to bude všechno pokračovat, jen s větší intenzitou. Normální pracovní den.
Normální vlastně tak úplně ne, protože zřejmě zase nastalo malé místní Y2K čili nefungovaly počítače. Pak zase po dvou dnech fungovat začaly, takže teď je takzvaně „narušený harmonogram“ a máme fofr – vlastně jen oni mají fofr, protože mně je to jedno, Já se nevzrušuji a nenechávám se strhnout tím všeobecným pobíháním z místa na místo. A schválně budu dělat adagio!
Kromě toho zase vypadla elektřina.
Práce samotná byla docela snesitelná, ale ve chvílích volna se nemám kam „zašít“. Je to k zbláznění. Někdy mám pocit, že už to nevydržím, povolím všechny duševní a nervové „svěrače“, svléknu se donaha a začnu vyvádět, metat kozelce, válet se v kotrmelcích po zemi, dělat si otevřeně z lidí šoufky, říkat co na duši to na jazyku... – zkrátka vysrat se na všechno a dělat si co mě napadne, jít si kam libo a vůbec tropit všechny ty svobodné věci, kvůli nimž se lidé hospitalizovávají v ústavech pro psychicky narušené.
Vlezu na záchod – za minutu už se za dveřmi ptá uklízečka, zda tam někdo je; vlezu na šatnu – zas je tam uklízečka a hulí tak děsným způsobem, že se až zakuckávám. Zákaz kouření nezákaz kouření, kdybych si Já zapálil, nebo i jen otevřel knížku či diář, hned by z toho byla zase celopodniková aféra, ale ona tady dýme jako lokomotiva (však i tak vypadá), až se z toho rozkašlávám, a stejně musím zase dolů do pekla, do lisovny, ke své nevolnické robotě. Tam ovšem operuje další kosmetička podlah, takže už nevím, kam se podít, a hledaje klidné útočiště, zbývá mi jen prosluněný dvůr. Tam je však taky hlava na hlavě, jako by se dneska proti mně všichni domluvili. Pravé spolčení hlupců. S holkami na dílně je to jako v mateřské školce; hihňají se a výskají a povykují a pokřikují pisklavými hlásky, z nichž mně třeští hlava; jsou to takové přerostlé děti a je chybou, že je někdo bere vážně jako rovnoprávné živočichy. Chlapi se zase dovedou bavit jenom o mrdání, o chlastání, o sportu, o autech, anebo o tom, jak si koupili půlku prasete a celou ji sežrali. To s tím prasetem už jsem za tu dobu, co jsem tady zaměstnán, vyposlechl zcela náhodně a proti své vůli už nejméně dvakrát!
Trpím. Takhle to trvá až do večera. Přečetl jsem ze Schopenhauera všehovšudy jen asi čtyři stránky, protože mě pořád někdo rušil. Navíc mě trýznil i každý pohled z okna, neboť venku je krásně a slunečno, dokonce i trochu teplo, a Já tady zavřený uvnitř fabriky bloumám jako mrtvá duše v Tartaru a nikde nenacházím pokoj. I tu nesmyslnou práci za trest tu mám. Ruce mám každý den od něčeho ostrého do krve pořezané nebo poškrábané. V duchu se toulám lesem, ale v duchu to není ono; lepší je to ve skutečnosti; ale to nemohu. „Nemohu“ – hrozné slovo!
Po takto přetrpěné šichtě je večer a pomalu se stmívá. Na obloze již je vidět uzounký srpeček nového Měsíce. Nad hlavou mi přelétá poštolka. Jdu k domovu rozvážnou procházkou jako v neděli ráno, tedy kolem kostela, pak skrz městskou bránu k hradbám, k rybníku a přes park. Dnes je tam však místo divokých zvířat pouze nějaká zevlující pakáž a psí hovna. Jeden čokl se pokouší chytit kosa, ale kampak na něj, na kosa! Psince u nás na sídlišti jsem zůstal aspoň pro tentokrát ušetřen; však oni si to vyberou jindy.
A včera si to opravdu vybrali! Od jedné hodiny po poledni až do páté odpolední mi huláká pod okny zase ta nesmrtelná čubka! Nejenže jsem se pořádně v klidu nevyspal, ale navíc jsem podrážděný a psychicky úplně na dně.
Noční šichta byla skvělá, neb bylo málo práce. Měl jsem tudíž hodně času dočíst až do konce Schopenhauerovy Aforismy k životní moudrosti, znovu ještě jednou si pročíst mnohé z toho nejlepšího, co jsem si v knížce orámoval a podtrhl tužkou, a pořád mi ještě zbýval čas potulovat se porůznu po podniku a jít se nahoru natáhnout na podlahu. Strach jsem neměl, protože na vrátnici neměla službu ta lekavá bachařka, která všechno prošmejdí, nýbrž starý pán (tak trochu dementní), který nahoru nechodí.
A zase dvakrát vypadla elektřina!
Noc byla nádherná, plná hvězd, teplá, měsíčná, až skoro náměsíčná. Bylo tak krásně, že jsem dokonce uvažoval, neměl-li bych ráno sbalit krosnu se stanem a strávit první víkend v přírodě! V březnu jsem nikde na čundru doposud nebyl, ježto bývá zima; i loni počátkem dubna mi bylo v noci, ale i přes den zima; ale díky globálnímu oteplování se možná časem budu stěhovat do teplé náruče přírody dříve a dříve. Jen nevím, k jaké katastrofě to oteplování povede. Zatím mi to vyhovuje. Katastrofu ovšem také uvítám. Takže můžu být vlastně v klidu. Ať tak nebo tak, Já budu vždy spokojen.
V průběhu té čarokrásné a hlavně tiché noci však začalo pršet až lít, že déšť pleskal o okenní tabulky. Idyla je zmařena. Mám Já to ale smůlu! Celý pracovní týden nevolníka a mrtvého muže je venku hezky a sotva má započít volný víkend, v němž mám na tři dny ožít, udělá se škaredě.
Po šichtě už sice nepršelo, ale foukal ostrý studený vítr; musel jsem si nasadit kulicha na hlavu. Na ubikaci jsem si snědl ljutenicu s rohlíkem a vrhnul se do postele s Huysmansovým románem Naruby. Překlad Arnošta Procházky z doby před sto lety je kongeniální; líbí se mi víc než ten nový překlad, který jsem četl vypůjčený z knihovny. Hlavně se mi líbí ten archaický český jazyk – to je přímo pošušňáníčko! A myslím, že pro tento typ literatury je to jazyk jako stvořený!
V poledne vstávám. Dnes je výroční den Olžiny popravy. Venku se prozatím a mezitím vyjasnilo. Doufám, že to vydrží i do zítřka. To druhé, co vidím z okna, je blb Humeník, táhnut na vodítku čoklem. Sotva zmizel v útrobách baráku pitomého, to třetí, co vidí mé nešťastné oko, je couvající manévr „řidičky“ Navrátilové s fenou. Čubka stará trůní vepředu v autě na hromadě polštářů, aby dobře viděla před sebe. Sotva čubka vyleze z auta, s kterým její blbá panička málem nabourala do jiného zaparkovaného auta, a otřepe se, jako kdyby právě vylezla ne z auta, nýbrž z vody, hned běží se vzteklým štěkotem na jakési děcko, které nebohé vychází z vedlejšího, zrovna tak pitomého baráku v psinci, jenž býval kdysi lidským sídlištěm a kde se dalo kdysi dávno bydlet. Lidským sídlištěm sice zůstalo pořád, avšak bydlet se v něm už dlouho nedá kvůli takové a podobné sprosté pakáži, již právě nenávistně probodávám pohledem. Vyjdete z baráku pitomého a zuřivě vás napadne pes. Na mne by takhle ta čubka vyjela jenom jednou! Přísahám, že se jednou neudržím a něco se stane! Nyní mám zatím chuť něco těm dvěma otravným čubkám provést; třeba jim vytřískat okna nebo něco podobného. Jednou se půjdu vážně projít ven s klackem a pak za sebe neručím! Mám toho dost; misantropovi tím úplně vezmou chuť jít ven, chuť něco vně podnikat, chuť k životu! Zatím to řeším tak, že ven radši moc nechodím. Snažím se tímto způsobem podvědomě předejít konfliktu, který je stejně nevyhnutelný. Jenže ani doma nemám od nich pokoj a stále je slyším. Schopenhauer píše:
„Je skutečně největší zvrácenost chtít přeměnit tohle jeviště útrap na sídlo rozkoší a místo co největší možné bezbolestnosti si stanovit za cíl požitky a radosti, jak to přece tak mnozí činí. Mnohem méně se mýlí ten, kdo pohlíží na svět temným pohledem jako na druh pekla, a tedy pomýšlí jen na to, jak by si v něm upravil ohnivzdorný pokoj.“
Jediné v co doufám, je jen to, že s příchodem skutečného jara a léta si sdostatek od lidí odpočinu hodně daleko někde v pustých lesích a zapomenu na krátký čas, jenž by mi měl přinést tolik potřebné uklidnění rozbouřené mysli. Jinak nevím. Jinak to vypadá buď na blázinec, nebo na doživotní žalář za mnohonásobnou vraždu.
Venku se znovu přehánějí dešťové srážky. Vzal jsem nůžky a na znamení smutku si ostříhal ty dlouhé, černé vlasy. Už mi lezly do očí.
čtvrtek, 13. března 42
Fouká ostrý, studený, nepříjemný vítr. Vyměňoval jsem na lodžii teploměr a za tu chvilku, již mi to zabralo, jsem myslel, že umrznu. Starý teploměr, s vyrudlou a téměř neznatelnou stupnicí, jsem si vzal prozatím k sobě do pokoje za okno. Později se dokonce rozchumelilo. Nedá se nic dělat, není to prostě ještě ono, je teprve březen, musím to ještě pár týdnů vydržet.
Politici rozhodli, že půjdu na penzi v roce 65 misantropické éry. Tedy až za třiadvacet let. Hrůza. Výše penze má být čtyřicet procent z platu. To platí ovšem teď; co bude opravdu za těch třiadvacet let, je dosud ve hvězdách. Třeba nebude nic: ani důchod, ani svět, ani – Já.
pátek, 14. března 42
Úžasná novinka! Našla se ztracená Vivaldiho opera Argippo, zkomponovaná v roce 1730 speciálně pro Prahu! No, ona to zas tak žhavá novinka není, protože zmíněný nález byl učiněn již na konci loňského roku (v Řezně), nicméně pro mne to kolosální novinka je; právě jsem se ji náhodou dozvěděl z televize a další podrobnosti dohledal na internetu. Novodobá světová premiéra této „nové“ Vivaldiho opery se uskuteční v Praze, 3. května, kdy uplyne 330 let od narození jejího autora. Tak tomu říkám objev! Doufám, že to bude přenášet rozhlas nebo televize. A určitě to co nevidět vyjde i na kompaktním disku. Je to neuvěřitelné, ale od Vivaldiho mám pouze Čtvero ročních dob, jinak nic. Takže už vím, co si pustím na dobrou noc a co si příště (v dubnu) koupím. Vůbec mám staré hudby nepoměrně málo, ve srovnání s ostatními mými oblíbenými žánry. Vlastně jí mám jen pár. Je to tím, že až do nedávna bylo dost a dost této fenomenální hudby v rádiu, najmě na stanici Vltava, a neměl jsem tudíž takovou potřebu kupovat ji na discích. V poslední době však i na té Vltavě došli k názoru, vyplývajícímu zřejmě ze zkušenosti, že čím horší program, tím víc posluchačů jej bude vyhledávat. Jenže to jsou samí blbci!
Musím se na tu barokní hudbu propříště více zaměřit. Ono však kolikrát není ani nijak jednoduché ji totiž vůbec sehnat! Toho Grauna, například, jsem také nesehnal!
Tak tedy Vivaldiho nadlidský génius nás nepřestává oblažovat ani po třech stoletích. Však se mu ten nesmírný talent zračí i ve tváři! Žádné tuctové lidské hovado jako všichni ostatní! Hle!
Ráno je zataženo, drobně prší, je nevlídno a sychravo, 5°C, tedy dost zima, ale zvonci přesto spustili takový koncert, že se nemohu odtrhnout od okna dřív, dokud nejsem zkřehlý na kost. Na pozadí za mými zády doplňuje zvonivé trylky těchto ptáků ještě doznívající Vivaldiho Čtvero ročních dob a dohromady tvoří jednu skvostnou symfonii. Docela se to k sobě hodí a ladí spolu.
Tisk referuje o tom, že chystaná digitální televize by se měla spustit nejpozději v roce 2011, to jest za tři roky. Jsem zvědav.
sobota, 15. března 42
Výroční den německé okupace. Přemýšlím, jak bych asi tehdy reagoval. Je to sporné. Naučili nás jezdit vpravo, mám rád vše německé, sdílím Hitlerův postoj k tehdejšímu Československu a k parlamentní demokracii... – myslím, že bych ani neprotestoval, ani nejásal; nejspíš by mi to bylo jedno: vláda jako vláda – všechny jsou stejné.
Jakmile za mnou zaklaply posuvné skleněné dveře fabriky, hnusné studené aprílové počasí se rázem změnilo na krásné, teplé a slunečné jarní. Takovou smůlu můžu mít jenom Já.
Odpoledne už byl zase vidět na denní obloze dorůstající a zvětšující se Měsíc. Nad uzavřeným podnikovým dvorem přelétly dvě kavky. Jedna z nich upustila peříčko, jež se pomalu snáší k zemi. Sleduji je a chci je chytit, ale i ten nejslabší vánek mu nedovolí přistát a unáší je pryč z mého dosahu.
Městský rybník je vypuštěný. Odhalené jeho bahnité dno skýtá nepěkný pohled na různé harampádí, které tam nějací dobytci postupně naházeli.
Ráno mi bylo zima, zato nyní, večer, procházím městem a parkem jen v bomberu bez svetru a prostovlasý (nebo spíš s nezakrytou hlavou, protože těch vlasů moc na hlavě nemám). Je mi trochu zima jen na ruce, a tak si navlékám rukavice, abych nemusel jít s rukama v kapsách, což nemám rád.
V parku řádí ptáci jako pominutí: létají zprudka ze stromu na strom, pobíhají po zemi, předhánějí se ve zpěvu a vůbec projevují radost. Nedivím se jim. Já také vždy pookřeji, když je venku hezky jako bylo dnes – pokud se ovšem ven dostanu; takže jsem nepookřál, nýbrž naopak promarnil jsem celý drahocenný den v hnusné fabrice.
Doma večer cvičím. Pavouček v rohu v hlavách postele tká svou síť. K jídlu jsem si udělal do dvou misek salát kedlubnový a okurkový s nezbytnou trochou černých španělských oliv a uvařil jsem čínskou zeleninovou polévku s rýžovými nudlemi.
Nešťastný to den. Vstal jsem v devět, posnídal čínské nudle a vyrazil jsem ven do lesů. Zapomněl jsem si vzít nějakou pokrývku hlavy a samozřejmě se rozpršelo, jakmile jsem opustil město. Rozhodl jsem se však pevně, že mi to nebude vadit. Za hodinu jsem došel k posedu. Viděl jsem jednoho zajíce, tři kachny a nepočítaně dalších ptáků, například krásný párek svítivě žlutých strnadů. Zaslechl jsem též poprvé pěnkavu. Sedě s nohama nahoru na posedu, poslouchal jsem, jak zpíval svou nejlepší písničku neúnavný drozd. Přestal teprve, až když jsem šel okolo zpátky a hleděl jsem na něho; pak radši odletěl jinam. Z posedu jsem také viděl dva jezdce na koních. Ty tu budu asi vídat často, protože zde mají vyznačenu stezku. Dole je rybník také vypuštěný, dno je vybagrováno a na břehu čadí oheň. Jsou tam nějací lidáci. Počasí je opravdu hnusné; ale když to nevadí skřivánkům na polích, kteří bez ustání švitoří, nevím proč Já bych měl být takový cimprlich. Ostatně, kdybych měl čekat s procházkami jedině na dokonalé počasí, nedostal bych se mockrát za rok ven. Takhle se aspoň na chvilku dostanu z toho baráku, kde jsem celou zimu zavřený jako v base – i s těmi bachaři se psy. Ve fabrice jako v base, doma jako v domácím vězení – to by byl život jeden velký kriminál.
Na zpáteční cestě jsem zase potkal toho blba Humeníka. Jeho čokl se na mne sápal, jen tak že ho udržel. Strašné. Tyhle dva blbce tady budu zřejmě také potkávat denně. A před garáží u domu zase hlídkuje ta uřvaná čubka. Tentokrát je zticha; ale jen proto, poněvadž okolo náhodou nikdo nejde. Jsem holt zpátky „doma“. Leze mi to tu na nervy.
Je 12°C a už se dělá hezky.
Chčije a chčije bez ustání celou noc i celý den. Po noční šichtě je v parku nadobyčejně živo. Co dnes ráno vyvádějí ptáci, to jsem nezažil! Z každého keře, z každého stromu, z trávníku, z cestiček i ze vzduchu se ozývá hlasité štěbetání, pískání a křik (každý pták podle svého naturelu). Nyní je již všude běžně k slyšení i pěnkava. Jeden kos je „pánem hradu“ a pyšně se vypíná na hlavě sochy partyzána. Jiní dva kosi zahánějí třetího tak divoce, že při tom ani neberou ohled na mne a málem mi všichni tři vskočí pod nohy! Vůbec si mě nevšímají ve svém zaujetí bojem o životní prostor!
Ty astronomické snímky z internetu jsou pěkné a zajímavé; horší už je průvodní slovo: špatný, kostrbatý překlad z angličtiny bez citu pro český jazyk, pro českou syntaxi a pro české idiomy; dále hrubé chyby, překlepy, věty často tak zašmodrchané a slátané do jednoho nesrozumitelného souvětí, až jim není rozumět; jako by to psal nějaký dysgrafický, dyslektický, autistický debil ze zvláštní školy, a ne takzvaný „profesionální astronom“, jak se uvádí v nadpise. To jsou „učenci“! To jsou „vzdělanci“! Fuj!
úterý, 18. března 42
Přes noc napadl sníh. Dopoledne zase roztál pod teplými paprsky slunce, aby znovu začalo chumelit, když už jsem se chystal pomalu z fabriky domů. Po šichtě už se zase ukazuje Měsíc, jak je polojasno.
V práci byl zase audit, no opruz. Prostě normální protivná denní směna pracovního dne. Neměl jsem vůbec klid na četbu, třebaže času jsem k tomu měl habaděj. Plná fabrika lidí, plno na šatně, obsazené záchody, uklízečky, představenstvo, dílovedoucí, Jílek... – hanba povědět. Tohle vydání Huysmansova románu Naruby (v edici Vokna! – zdravím, Čaroději!) mi připadá úplnější než to, co jsem měl vypůjčeno z knihovny. Některé části čtu poprvé, nemýlím-li se. A Já se rozhodně mýlit nemůžu, protože na tyhle věci mám, jak se říká, „pamatováka“! Je možné, že to tamti darebáci zkrátili? Možné to je; zkracuje se a ochuzuje všechno – proč tedy ne literatura? Ostatně, co se divím; vždyť i mně vytýkali kritikastři, že je moje kniha Plivanec na rozloučenou moc dlouhá, že není v lidských silách ji učíst (správně řečeno – v jejich, v lidských silách to opravdu není!); jeden recenzent, jehož jméno jsem již zapomněl, ježto není důležité, stejně jako není důležitá jeho osoba, dokonce žádal mého redaktora Milancoliu Ohniska o doporučení, o radu, o návod, kterou část mého díla si má přečíst! Tak takovéto vši na hlavách umělců si říkají „literární znalci“! Fuj!
Říkám: čas jsem na četbu měl, ale potřebný klid mi chyběl. V jednu chvíli jsem dokonce vyběhl z šatny rychleji a poděšeněji, než kdyby tam vypukl zhoubný požár. Přiřítilo se totiž nadmíru hlučné stádo dělníků, jimž právě „padla závěrečná“. Co ti natropili za randál, to se nedalo snést! Zjišťuji, že mám rád ticho. Připadám si jako ústřední postava románu přeestetičtělý des Esseintes. Nechci mít nic společného s tím brutálním a hlučným světem lidí. Vzpomínám, jak jsem byl dřív podnikavý (a není to tak dávno!), jak jsem byl „do světa“, „na holky“, jak jsem chodíval nakupovat, jak jsem cestoval, jak jsem byl ještě docela hovorný a družný při své přirozené tichosti a uzavřenosti, a vůbec jak jsem byl aktivní – míním vnějškově aktivní. S tím je teď konec. Zdá se mi to všechno marnotratné, nesmyslné, nerozumné a hloupé. Neobtěžuji se už ani zvýšit trochu hlas, aby mi bylo pořádně rozumět, a pokud vůbec mluvím, tedy tak potichu, že si lidé nastavují dlaně k uším, aby mě slyšeli. Jsem čím dál zadumanější a odtrženější od lidí. Někdy a často se toho děsím, ale zřejmě není cesty zpět. Došel jsem již příliš daleko. Kolegyně to na mně již také poznaly; vidím jim to na očích, na jejich obezřetném chování ke mně, jakoby z nutného odstupu, jako by snad dovedly chápat, co je pro ně nepochopitelné. Výhodou je, že mě zbytečně neobtěžují a nechávají mě samotného bez zbytečných řečí.
Po šichtě jsem procházel kolem místního mini-zoo. Zpoza okna jsem zaslechl něco zapípnout. Byli to dva malí papoušci. Zastavil jsem se a zvědavě jsem nahlížel z ulice dovnitř. Papoušci byli na mne také zvědaví; vyšplhali, chudáci, ve své zlaté klícce na vyšší bidýlko, aby mě lépe viděli. A zpívali. Z vedlejší klece se k nim připojil další zavřený nebožák. Ten byl v kleci sám. Tamti byli žluto-modro-bílí, tento úplně bílý. A zpíval, chudák, tesklivou písničku též. Bylo mi jich líto. Pískal jsem na ně taky v odvetu a docela jsme si rozuměli v notaci, i jako zvířata s podobným osudem. Viděl jsem, že mají ze mne zdravé povyražení, a nechtěl jsem je zradit svým odchodem. Chtěl jsem snad s nimi zůstat věčně? Ano, možná že ano. Až když ze dveří vycházeli nějací lidáci, tak jsem šel raději rychle pryč. Stejně mi to už bylo trapné dívat se na ty papoušky. Připadal jsem si jako nějaký – fuj! – člověk. Asi jsem jim přinesl trochu toho pozdvižení z celoživotní nudy uzavřeného živočicha v potupné kleci, ale myslím, že toho zírání na ně mají beztak dost od čumilů, jimž nepřipadá nenormální chytat ptáky do klecí a vystavovat je a ukazovat nějaké sprosté verbeži. Já jsem byl ještě před pár minutami také v takové obrazné kleci. Jenže na rozdíl od těch papoušků, Já jsem se tam nemohl chovat přirozeně a musel jsem alespoň předstírat práci. Ale neměnil bych s nimi. To očumování lidáky bych nesnesl. V parku se bezcílně poflakují parchanti z internátu. Pár kachen se krčí pod mostem. Ach jo. Už aby svět zase patřil zvířatům!
středa, 19. března 42
Včera vysílala televize reprízu toho pěkného dokumentu o lese svatyně Meidži. Nahrál jsem si to. Svatyni Meidži obklopuje obrovský hustý les o rozloze asi sedmdesáti hektarů, a to přímo uprostřed osmimiliónového Tokia! Film je součástí pěkného cyklu dokumentů z krás japonské přírody. Výborný seriál, krásná země! Svatyně Meidži je známé poutní místo, postavené roku 1920 na počest císaře Mucuhita (vládl v letech 1868-1912). V lese kolem svatyně roste asi 170 tisíc stromů, jichž je na 360 druhů. Díky této rozmanitosti je les celoročně zelený. Z ptáků tu lze spatřit ledňáčka nebo sovku dravou. O tomto výjimečném a zvláštním posvátném lese se zmiňuji též v mé knize Rakovina na kůži Země.
V noci zase napadl další čerstvý sníh. Nicméně ráno je pěkně jasno a slunečno a ptáčci zpívají jako na jaře. Sluníčko má již ostatně sílu – jeť právě 18°C na výsluní – jen atmosférické proudění je zatím stále zimní.
čtvrtek, 20. března 42
Prostitutky budou platit daně, chodit na pravidelné lékařské prohlídky, budou muset být zaregistrovány na úřadě a nebudou moci postávat venku na ulici. Takový je návrh zákona. Škoda, že to šlapání chodníku nezakážou taky psohlavcům. Co má být zakázáno, to se až nezvykle benevolentně povoluje, ale co nikomu nevadí, je přehnaně ostrakizováno, například zabíjení lidí, drogy, kouření, tancování na loukách...
Přesně v 6 hodin 48 minut našeho času se Slunce ocitlo na zemském rovníku. Nastala jarní rovnodennost a začalo astronomické jaro. Počasí je ovšem reálně zimní: stále se přehánějí sněhové srážky a noc byla krutá – 7° pod bodem mrazu. Ani přes den však žádné jarní teplo není (2°C).
Jarní rovnodennost (latinsky equinox – stejná noc) slavili už Keltové, Germáni, Mayové, Řekové nebo Římané. Pro Mezopotámce, Sumery, Babylóňany začínal v této době dokonce nový rok. Dosud to tak praktikují vyznavači pársismu (zoroastrianismu). Existuje také pověra, že jedině v den jarní rovnodennosti lze postavit syrové vejce na špičku.
Na konec noční šichty ve fabrice mi zkazila náladu slečna píča Vávrová. Kam že prý jdu; mám prý vyčkat příchodu další směny. „Kam prý jdu!“ Měl jsem jí říct „co ti je po tom“ nebo „jdu, kam chci“, jak jsem to říkával dřív, ale vrozená slušnost a stále ještě jistá nováčkovská neotrkanost mi to nedovolily. Tak tedy příště, ty píčo blbá! Mám po náladě. Jako by nestačila ta otročina, ty nucené práce; ještě mě bude buzerovat nějaký otrok!
Jdu na ubikaci přes park. Hustě sněží. Ptáci přesto ohlašují jaro. Bolí mě oči. Zvlášť pohled na sluncem ozářený sníh nemohu snést bez bolesti. Spí se mi špatně, třebaže jsem si pustil na dobrou denní noc Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem r. 1909 z představení Divadla Járy Cimrmana. Stále jsem slyšel z venku, ale i zevnitř baráku pitomého, věčné hulákání věčné čubky. Dále tu jezdilo auto, z jehož tlampače se ozývaly robotické výzvy jakéhosi obchodního náhončího. Také stíhačky a pronikavě hlasitá siréna zmrzlinářského vozu mi nedávají spát. Jsem po všech stránkách unavený, ba přímo znavený bdělým životem, a ještě k tomu tohle. Žádné děti ovšem z domů nevybíhají pro kornout zmrzliny, jistě ostatně řádně předražený; ne, to by bylo příliš nebezpečné kvůli těm autům a psům; i dětská hřiště, jakkoli zejí prázdnotou, musejí být oplocena ostnatým drátem; to za nás, za mého dětství ještě nebývalo. Ne, žádné děti se netlačí u zmrzlinářského vozu; jeho siréna pouze rozštěkala všechny ty láje čoklů, co jich tady všude kolem je – včetně té uřvané čubky dole. Ta dnes huláká celý den.
Víkend začíná, ale když nemohu odejít na ty tři volné dny ven, pryč, hodně daleko odsud do tichých lesů, je mi to na nic. Už aby bylo skutečné jaro! Tam v pustých lesích to bude taková úleva, že se mi nebude chtít zpátky, jakož se mi ostatně nechce nikdy. Jsem vyznavač ticha, už to vím. Dřív, dokud ještě bývalo na světě tišeji, měl jsem rád rámus, hlavně ten hudební; teď, v tom neustálém okolním rambajzu se ze mne stal vyznavač ticha a tiché hudby. Nechtělo se mi ani vstávat do toho tartasu a marastu. V poledne jsem si pustil Corelliho a teprve při něm jsem si trochu odpočinul a ulevil nervům. Nádherná hudba.
pátek, 21. března 42
Chumelí jako v lednu. Teplota je na bodu mrazu, nálada taky. Navštívil jsem knihovnu. Půjčil jsem si dalšího Lúkiána, svazek spisků s názvem Šlehy a úsměvy, a pro mámu Moje nejmilejší verše, knížku básní vybraných a okomentovaných hercem Radovanem Lukavským, před několika dny právě zesnulým. Tato knížka veršů se mi líbí též a určitě si ji také přečtu.
Knihovna doznala opět určitých změn, co se týče tématického uspořádání knih a novinek. Konečně obstarali například i hlavní Schopenhauerovo dílo Svět jako vůle a představa (Die Welt als Wille und Vorstellung) a něco málo z Nietzscheho – Genealogii morálky (tu mám doma). Lepší se to tam. Zaujala mě však ještě jiná kniha, dosti tlustá, již si asi půjčím příště: Dějiny čtení.
sobota, 22. března 42
Ta televize mě normálně sere. Včera jsem tak dlouho čekal na zpožděný nový díl VELKOVLAKu, i kus sportovních zpráv jsem přetrpěl, dokonce i reklamu a teleshopping, ale to, co jsem pak zhlédl a co jsem si raději ručně nahrál, mě stejně neuspokojilo. Jednak zlobil zvuk, jenž na několik minut dokonce i úplně zmizel a byl přerušen i s obrazem (! že se to nikdy nestane při reklamách! – a vždycky, když něco natěšeně sleduji Já!), a za druhé jsem učinil zásadní a konečné poznání, že VELKOVLAK je jen slabým odvarem starých „Monty Pythonů“. První díl byl vynikající, to bezesporu ano, ale jen proto, že to bylo nové a neokoukané a byly v něm ty nejlepší gagy. V dalších dílech jsou již zřejmě jen ty horší. A tak plně v souladu se současným trendem všechno falšovat a ochuzovat, počítá se zjevně s tím, že divák, naladěný příjemně tím skvělým prvním dílem, přijme jaksi ze setrvačnosti a ze zvědavosti i následující díly, i když ty už jsou a budou jen slabým odvarem nejen starých „Monty Pythonů“, ale i svého vlastního prvního dílu. Je to prostě slabota. Zasmál jsem se jenom jednou; vlastně jsem se ani nezasmál, jen pousmál. Mám z toho vtíravý pocit, že jsem byl podveden a okraden – opět. Příště už na to nebudu čekat (a snášet všechnu tu propašovanou tlampárnu zpráv a reklam), nahraji si to sice, ale bude-li to i nadále špatné, jako že jistě bude, vymažu to po zhlédnutí. Škoda pásku na takovou slabotu.
Nad sídlištěm právě přeletěl párek kachen. Počasí je stále stejně špatné: sníh a pouhých 5°C. Odpoledne jsem se však přesto nechal zlákat volným dnem a suchým povětřím k procházce do lesa. Moc se mi to ale nelíbilo; šlo se špatně kvůli blátu a sněhu, foukal studený vítr, bylo mně zima a všude šmejdilo příliš lidí. Došel jsem jen k posedu, odkud jsem viděl tři srnky a slyšel zpívat střízlíka, chvíli jsem si tam poseděl, než mě začalo sužovat chladno a brnění v nohou, a hned jsem se vydal nazpátek. Nebavilo mě to. Měl jsem raději zůstat doma a číst si Lúkiána. Z něj jsem si opsal jednu pěknou řeckou větu, kterou pronesl athénský aristokrat Hippokleidés a která se stala příslovečnou:
Ú frontis Hippokleidé
(Hippokleidovi je to fuk)
Takto prý Hippokleidés reagoval na to, že svým nevhodným chováním při hostině prohrál své šance v ucházení se o dceru sikyónského samovládce Kleisthena.
Pěkná slova. Ta budu s menší obměnou používat též. Škoda jen, že v té knize není přesný řecký přepis. Ale možná to bude vypadat nějak takto:
Ού φροντις Ιπποκλειδή
s malou obměnou potom:
Ού φροντις Μισανθρωπό
(Misantropovi je to fuk)
neděle, 23. března 42
Kráčím jitřním městem za svým osudem. Všude je pusto, až na dvě auta a jednoho psohlavce. Myslím, že jsem se trochu zatoulal, protože jsem přišel na dílnu nejen jako vždycky jako poslední, ale dokonce už všichni pracovali. Práce je jako smrt; měla by být rychlá a bezbolestná; často se to však vleče a misantrop mnoho zlého zakusí a dlouho se natrápí, než je konec. Dnes to však naštěstí nebyl ten případ. Pouze zase z mašin tekla voda. Na takzvaném „horním“ provozu praskla hadice a horká voda či snad olej opařil jednu ženskou, která se zrovna motala poblíž. Strojník Péťa ji musel vézt až do Svitav na pohotovost. Zamrazilo mně; totéž se totiž může stát komukoliv a kdykoliv znovu. Nerozlučná dvojice strojníků Vráťa a Péťa se rozloučila, neboť Vráťa dal výpověď, a tak Péťa zatím zbyl na všechno sám. Nejsou lidi. Je to k nevíře, ale nikdo tam prý nechce jít dělat. Mně se tam docela líbí. Péťa mi tudíž učinil nabídku, zdali bych nechtěl být jeho pravou rukou, jak se vyjádřil. Odpověděl jsem nejprve automaticky, že ne, jak je mým dobrým zvykem, ale potom jsem mu na jeho naléhání aspoň slíbil, že když to schválí představenstvo, že bych to zkusil. Snad si tím nepohorším tu krásnou ženskou ulejvárnu. Ale ono to představenstvo beztoho neschválí, ježto nemám k té práci žádnou kvalifikaci. Inu, uvidíme. Prý jsem tam jediný chlap, který uzvedne pytel se sypkou plastickou hmotou, což je taky pravda.
Po šichtě jdu zase kolem mini-zoo. Papoušky si prohlížím lépe a déle. Ti dva bílí v jedné kleci s červenými líčky, to jsou nějací loriové. Nad nimi vpravo se v jiné kleci mihlo cosi hnědého a chlupatého, co mohlo být králíkem. Bílí loriové s červenými líčky dnes ani nepípli; Já taky ne; dnes jsem je čímsi znervózňoval, asi ze mne měli strach. Raději jsem šel pryč.
Počasí je hnusné. Doma mají haha to čiči (japonsky máma a táta) mejdan na oslavu tátových narozenin. Je mu právě 75 let. Za dveřmi je bot jako před orientálním chrámem. Zalézám honem do pokoje a zamykám se, aby mě nepřišli otravovat. Nemám rád tyhle sešlosti a cizí lidi navrch v bytě. I když to jsou příbuzní, mně příbuzní nejsou v ničem. A i kdyby nakrásně byli; chci být sám.
pondělí, 24. března 42
Zase je venku bílo. Bílo a ticho. Akorát čubka huláká. Je Velikonoční pondělí. Koledníků není moc vidět. Rok od roku jich ubývá. Přitom ještě o velikonocích 20. dubna misantropického roku 26 (kam se ty roky ztrácí!), tedy před šestnácti lety, jsem se mohl bavit pliváním na tupé hlavy koledníků z okna mého pokoje. Teď můžu plivat akorát tak na čokly – ale to by mi nestačily sliny, ty vzácné krůpěje pohrdání, jimiž plýtvat není nikdy marnotratné.
Venku je bílo a ticho (až na tu čubku). Nemohu uvěřit, že přesně za měsíc, na den svatého Jiří, má nastat skutečné jaro. Ale tak je to vždycky, každý rok. A před těmi už málem mýtickými šestnácti lety, kdy se započala moje iniciační pouť přírodního filosofa, to nebylo jinak.
Je bílo a ticho (jen čubka štěká). Velikonoce. To jsou prý „svátky jara“. Pch! Leda tak po židovském způsobu! Tam na jihu, v poušti, u Semitů, už jaro možná bývá, ale tady u nás nikdy. Ještě je brzo. Keltský Beltine začíná až na Valpuržinu noc, kdy prý podle pověsti Anton Szandor LaVey sepsal svou slavnou Satanskou bibli. Ještě je čas. Jaro vypukne až po Vůdcových narozeninách.
Až kolem poledne se najednou s různými kolednickými chámy jako by roztrhl šourek. Inu, zlozvyky se drží dlouho; jen to dobré je krátkého trvání.
úterý, 25. března 42
V noci mrzne, -5°C, měsíčná noc. V robotě mi zase, už podruhé, ustřelil kousíček vyďoubávaného plastiku do oka. Až doma jsem jej s konečnou platností a v polospánku vyplavil hořkými slzami. Na tyhle oční nehody mám smůlu. Ještě mám v živé paměti, jak mi, jako malému děcku, museli jakési smítko z oka lovit na pohotovosti. Tenkrát mi to prý málem poškodilo rohovku. Dnes ten zpropadený mikroskopický ďoubaneček také dost dlouho a nebezpečně bloudil po oční bulvě!
Dnes jsem měl smůlu, ale zároveň i kus štěstí, také v tom, že když jsem ve fabrice nahoře ve skladu ležel a odpočíval se zavřenýma očima, vnikl mi tam zrovna ten starý, ale jinak pohodový vrátný na obchůzce. Šmejdil tam potmě s rozsvícenou baterkou a tahal za kliky dveří, mne si však naštěstí nevšiml; zůstal jsem ve tmě nehybný a tichý, schovaný za přepravními paletami. Kdoví, jestli by mě také udal? To by byla zase „aféra“! Uprchlý vězeň!
Ráno po šichtě, konečně volný, kráčím sám středověkým městem a po „kočičích hlavách“ opět kolem kostela a okolo mini-zoo. Bílo-žlutí papoušci z čeledi loriovitých s červenou skvrnou na líčkách a chocholkou na hlavě mě znovu napjatě pozorují. V jiné kleci vedle té jejich nyní vidím a zřetelně rozeznávám pěknou malou líbeznou činčilu. To je tedy ten „králík“! Snažím se je příliš nepoděsit; nepřistupuji proto až těsně k oknu, avšak zdáli se jim obdivuji. Je mi jich však líto, hluboce líto až k pláči. Nejraději bych je vykoupil z jejich vězení. Ale u mne doma by si nepřilepšili; ani bych se o ně nemohl jak náleží starat. A vypustit je na svobodu, by jim v této zeměpisné šířce také nepomohlo, ba by je to spíše zahubilo. Trpím při pohledu na ty doživotně zavřené chudáky, ale zároveň mě přitahují jako magnet. Musím tudy chodit a navštěvovat ty smutné a nešťastné tvory s osudím podobným mému. Zkrátka musím.
V parku je ovšem živo s velkým „Ž“! Živo a svobodno, jak jen divoká zvířata mohou být! To je zcela jiný obrázek a zcela jiná hudba! Okamžitě se také rozveseluji tou symfonií různých ptačích hlasů, jež mě blaží jako nenadálé štěstí uprostřed pekelných útrap. Přistihuji se dokonce, že se mi ústa jaksi podivně doširoka otevírají od ucha k uchu! Není to snad – úsměv? Takovým mimickým svalovým stahům už můj obličej skoro odvykl! Lidé žádní, park teď patří zvířatům. Znovu si takto názorně uvědomuji, že se zmizením posledního žijícího člověka na této planetě, nikoli až za sto let, nikoli až za padesát let, nýbrž okamžitě! rozhostí se všude po Zemi království divočiny a zvířata ihned obsadí prázdné lidské ruiny a budou zase po zásluze vládnout světu, jako kdyby člověk nikdy neexistoval! Těším se na tu dobu. Tady je toho patřičný důkaz a malý závdavek věcí příštích. Koňadra prozkoumává hodnými lidmi vyvěšenou budku, kosi divoce poletují a pobíhají po zemi, špačci předvádějí naplno a bez zábran všechen rozsah svých hlasových možností a pěnkavy se ozývají v roztodivných nářečích. Vše v mé bezprostřední blízkosti, jako kdybych ani nebyl člověk, nýbrž jeden z nich, normální zvíře jako oni všichni. Možná to tak je. Γνώθι σεαυτόν, poznej sám sebe, platilo ještě u starých Řeků za nejvyšší moudrost. Prohlížím si o samotě některé obdivuhodné staré stromy, jež tu v parku rostou. Nade všechny ostatní se tu nejvíc vypínají dva mohutné javory stříbrné, rozložité, dvojkmenné, s obvodem kmene snad desetimetrovým. Nádhera. Jako bych je viděl poprvé. Ale když jsou tu později ve dne lidé, není na zevrubnou prohlídku zdejších krasavců potřebný klid a nerušenost. Teď běhám od jednoho stromu k druhému, jsa naprosto uchvácen tou liduprázdnou velebností a mírem a tou nesmírnou krásou. Všechna parkoviště bych zrušil, rozrušil pneumatickým kladivem, roztrhal ekrazitem – a zasázel bych tam stromy, jako jsou tyto zde. Krásné exempláře – a to ještě nemají svou kadeřavou zelenou královskou korunu z listoví! Už aby bylo jaro! Slunce se vyhouplo nad obzor, ale pak se spustila zase jedna ze sněhových přeháněk. Ach jo, kdy to konečně skončí?
Po příchodu na ubikaci mám vlčí hlad. Snídám chléb, ljutenicu, banán a pomerančovou šťávu. V ranním matiné v pořadu Partitury na stanici Vltava mi k tomu zní perfektní barokní hudba od jakéhosi méně známého italského mistra, jehož jméno ani název skladby jsem si, žel, nezapamatoval. Už totiž napůl spím. Zato Čubka se probudila – Kerberos z podsvětí. Tuto Čubku však žádný božský pěvec Orfeus neutiší svým zpěvem a hrou na lyru. Ach, kdyby mi tak bylo umožněno dostat se odsud pryč; přísahám, že bych neudělal stejnou chybu jako Orfeus a neohlédnul bych se; neztratil bych navěky svou mrtvou lásku, svou Eurydiku – svou přírodu! To ona si mě podmanila svými okouzlujícími zpěvy! Jí neodepřu náležitou úctu, jako se toho dopustil Orfeus vůči Dionýsovi a byl za to roztrhán bakchantkami. Podmalovávám si tak spánek alespoň Corellim – jeť to balzám na znavenou duši.