Misantropovy stránky

Divím se, že ty otravné a hlučné smečky podvraťáků ve městě ještě nikomu nevadí; že si nikdo dost nahlas nestěžuje; že to vůbec dovolí veřejné mínění, policie a ubytovací řád. Zas to bude asi na mně, abych ztropil kvůli tomu nějaký skandál. Jako ostatně vždycky.

Lidé psy vůbec nezvládají a dovolí jim téměř všechno. Nechávají je běhat navolno a ani nezasahují, pokud pes na někoho útočí. A že napadají pořád někoho! Jednou jsem viděl, jak jezevčík objevil na louce kočku, doběhl k ní a zblízka jí štěkal bez ustání přímo do obličeje. Páníček blbeček na to dobrých pět minut zpovzdáli pouze koukal a neudělal vůbec nic. Ani se nepohnul, neokřikl psa, nedošel si pro něj; jen stál opodál jako tvrdé Y, čekaje trpělivě a nezúčastněně, až se čokl snad sám od sebe vrátí od „úlovku“. Chudák kočka udělala to nejlepší co mohla: zalehla do obranné pozice a nehýbala se. Trvalo to dlouho. Příliš dlouho na můj vkus. Až jsem to konečně už nevydržel a rozběhl jsem se s láteřením kočce na pomoc. Vyrval jsem ji psovi před čumákem a uchopil do náručí. Pak jsem se otočil k tomu blbovi:

„Co to tady provádíš s mojí kočkou, ty hovado!“

A kočce jsem řekl, aby to vypadalo, že mi skutečně patří:

„Pojď, Kleopatro, jdeme domů.“

Blbec čuměl a nezmohl se ani na slovo.

Lidé jsou už tak neomalení, že berou své uštěkané čokly i na operu! Vážně! Nedělám si legraci! Pustil jsem si jednou v rádiu záznam živého představení Mozartova singspielu Bastien a Bastienka, a po čase jsem to musel znechuceně vypnout, poněvadž po každé odzpívané árii, když se na moment rozhostilo ticho v hudební pauze, rozštěkal se v sále nějaký čokl! To mě dostalo! Člověka by s ostudou vyvedli, ale nad psiskem se jistě všichni jen pobaveně pousmáli. Jako bych to neznal! Zkazí vám každý požitek. Nevycválané čuby! A jejich stejně oražení páníčci! Nevím, jestli ten čokl nebyl náhodou součástí scény, jestli štěkal z hlediště či z dějiště. Na tom nesejde: stejně je to hnus! A kdyby mohl můj mozek zvracet stejně jako zvrací žaludek, dostane-li se do něj něco nestravitelného, vydávil bych nejraději z mého mozku i tuto nechutnou vzpomínku. Fantóm opery? Ne! Tohle byl čokl opery!

Jako by nestačilo, že v pauzách chrchlají nevyléčitelní kuřáci! Před každým představením by návštěvníci koncertu měli projít zvláštní selekcí nějakého novodobého dr. Mengeleho, který by medicínsky určil, kdo je zahleněný a kdo je sdostatek způsobilý svým zdravotním stavem k tomu, aby potom nevyrušoval neustálým kašláním! Sálem pak takto zaznívají odporné štěkavé zvuky, jež patří spíše do plicního sanatoria nebo do psince, a ne na koncert.

Mně vadí i to obhroublé plácání publika dlaněmi o sebe, jako někde na sjezdu ÚV KSČ. Odporný zlozvyk, tenhle potlesk! Zlámat, zpřerážet, uřezat jim ty nenechavé pracky! Svázat do kozelce ty plácavé nekňuby! Pleskají rukama o sebe jako cvičené opičky v cirkuse. Nanejvýš bych ještě snesl přejemnělé aristokratické, sotva slyšitelné pleskání prstů jedné ruky o prsty ruky druhé, místo toho humpoláckého ohlušujícího mlaskání jako někde v salaši, kde se při cymbálovce, a mimo rytmus, plácají opilí bačové do stehen.

Jak ten potlesk vlastně vznikl? Kterej idiot s tím začal první? A kteří idioti se k němu přidali? Jak se jen dokážou takhle idiotsky sjednotit? A jak se taková pitomost mohla vůbec ujmout? To mi řekněte! Jeden idiot začne plácat rukama, v podstatě začne rušit, a ostatní se k němu přidají? Vždyť je to plácání rukama o sebe tak směšné a tak nesmyslné! A idiotští účinkující se děkují, uklánějí jako kašpárci na drátkách, ukazují jeden na druhého, jako kdyby na sebe vzájemně svalovali nějakou těžkou neodpustitelnou vinu, sami dokonce podněcují to publikum k potlesku, považují jej idiotsky za projev uznání. Přitom i na školním představení zvláštní školy se tleská úplně stejně místním idiotům! To mi vysvětlete! Jednu teorii bych měl, ale nepředpokládám, že bych si za ni vysloužil potlesk, poněvadž by ukazovala lidi v nepříznivém světle jako tupou bandu idiotů bez individuality a bez mozku.

Však vím moc dobře, proč nechodím na koncerty. Hudba je fajn, ale ty lidi... ty lidi... Samotní muzikanti jsou také jakž takž snesitelní, dokud ovšem neodloží instrumenty a nezačnou mluvit. To je pak samé „pan profesor tohle a pan profesor tamto“, všechno je strašná práce a dřina a nezměrná píle, jako kdyby bohatě nestačil talent a zaujetí, všechno je to opět řemeslo, k uzoufání upracované tak, až mě z poslouchání takových plků bolí málem ruce, přidají se k dobru nějaké klípky ze soukromého života těch největších skladatelů, kteří se teď asi nejspíš obracejí v hrobě nad tím znesvěcováním a nad tou bulvární nestydatostí, hodí se do placu pár veselých historek o tom, jak si pan dirigent zapomněl obout černé polobotky, což má být asi vrchol švandy či co, a podobné hovadiny. Koho to zajímá? Leda tak někoho, kdo je duševně na „výši“ drbavých ženských od plotny, jdoucích z nákupu, jejichž „kulturní“ obzor nesahá dál než k ukvičeným odrhovačkám Heleny Vondráčkové nebo k muzikálu a jiným módním bezduchým záležitostem. Tím se jasně ukazuje, že i hudebníci nejsou nic jiného než cvičené vydrezúrované opice.

Hudba je nejlepší bez lidí. Ti mají být jen nevědomým nástrojem. Hudba je hlas ducha přírody. Lidé jen Aeolova harfa, rozeznívaná větrem. Toť vše. Ty nejlepší hudební skladby, napsané lidmi a pro lidi, jsou pokaždé okopírované, odposlouchané buď od zpěvných ptáků, nebo z jiných přírodních zvuků, jako jsou bouře, vítr, zurčící a šplouchající voda, vzduté moře. Kdepak asi vzal Mozart inspiraci ke svým veselým, rozverným nápěvům? Od koho jiného než od ptactva! Mozart vždy doma choval mnoho ptáčků zpěváčků a svého oblíbeného drozda si s sebou všude brával. Když pak ten drozd zemřel přesně ve stejný den jako Mozartův otec Leopold, byl raněn a zarmoucen jistě dvojnásob. Dáte-li si dohromady Mozartovu geniální hudební paměť a to, že byl po celý život obklopen zpěvným ptactvem, pak je vše jasné. Posloucháte-li Mozarta, slyšíte v podstatě variace na jarní zpěvy drozdů, kosů, pěnic, pěnkav, sedmihlásků a podobných mistrů. A naopak: zaposloucháte-li se pozorně do ptačích trylků, připomenou vám ze všech světových skladatelů nejvíc právě Mozarta.

Hudba je v podstatě chtonická bohyně, jíž by měl být zasvěcen chrám nepřístupný lidem. Hlavně obyčejným lidem! Jako v antickém Řecku. Vždyť hudba nepochází jen z nadpozemských výšin, ale vzlíná také ze země, jako její nejlíbeznější rostlina. A i kdyby: nebesa jsou přece též součástí Země!

A vůbec: na koncertech se sedí v naškrobených oblecích, na nepohodlných křeslech nebo dokonce na tvrdých židlích, nohy dvě tři hodiny nepřirozeně skrčené jako v turistické třídě letadla, nelze si je ani natáhnout pořádně před sebe, natož hodit nahoru, jak je nejzdravější, natož se natáhnout celý a lehnout si, jak je nejpříjemnější... – a kolem samý snob. Nic uchvacujícího takový koncert, spíš nekonečná nuda. V tom ovzduší plném škaredých lidí, kteří té hudbě stejně pořádně nerozumějí, se dá pouze nudit, sledovat vlekoucí se čas a těšit se, až tomu utrpení bude konec. Z hudby pak absolutně nemám nic. Tu si pustím a vychutnám teprve doma, za zamknutými dveřmi, potmě a v nočním tichu. Hudba a noc jsou fajn, jen kdyby ty lidi nebyli... ty lidi...

Opravdu skvělý nápad: Oni nemají dost peněz, aby si mohli pořídit posraný dětičky a Já to musím zacvaknout! Co je mi po tom! Co je mi po jejich nízkých pudech! Já když si chci něco pořídit, tak na to musím poctivě dřít a ušetřit si na to; oni dostanou na svoje orgie přidáno – z mých peněz! Je sice pravda, že moje zájmy a způsob života příliš nepřispívají ke stabilitě jejich posranýho fašistickýho státu, ale co na tom? Furt jsem ještě oproti těm otrokům volný jako pták. A když se jim čím dál častěji nedostává spermií, tak podplatí kdejakého úchyla, aby si nad pornočasopisem vyhonil péro do zkumavky! Na všechno se najde řešení, ať je jakkoli odporné. Nevadí, účel světí prostředky. Žádný ufuněný lidomrd se ani nestydí; není za co, vždyť ty jejich nečisté dělohy jsou veřejným majetkem, a ten zasoplený uřvaný hnus, jenž z jejich lůn a beder leze, jakbysmet! Každý (a hlavně každá) má mezi nohama jen levnou výrobnu na další pracovní sílu, na další účetní položku, na dalšího potenciálního voliče, na dalšího daňového poplatníka, na dalšího otravu a otrapu, na kterého budeš na každém kroku celý život narážet a jehož se nezbavíš, na dalšího ouřadu, který bude přidělovat dalším a dalším budižkničemům jejich sociální dávky. Tak nechť se kouří z komínů továren! A ať je již zdálky pěkně vidět ten kouř! Nemáme se za co stydět. OMNIA VINCIT STULTITIA! (nade vším vítězí hloupost).

Darwinismus se ve své hlavní tezi nepochybně plete: Nepřežívají ti nejschopnější a nejsilnější, nýbrž ti nejprůměrnější! Alespoň v lidské společnosti to platí stoprocentně. Ale je to nezneklidňuje, neboť oni tato pravidla nevztahují na sebe – v tom se cítí být zase mimo přírodu. Přemýšlíme jen o věcech, jež jsou nějak v nepořádku. Takže jejich průměrnost jim nikdy nezavdala žádný důvod jakkoli se trápit nad nějakým pro ně vlastně výhodným stavem. Jejich průměrnost je jejich výhodou, a tak v tomto stavu ustrnuli. To spíš my nadprůměrní, my pozvedající se máme důvod k obavám; a také že se bojíme, vímeť arci hrdě, že jsme vymírajícím druhem, a střežíme se víc, pozorujeme se víc. Ve vztahu k průměrným se chováme jako průzkumná rota v nepřátelském území: tiše a opatrně našlapujeme, skrýváme se, maskujeme se, předstíráme, že patříme k nim. Napodobujeme jejich hloupost, ale moc nám to nejde. I v předstírání hlouposti nás vždycky odhalí, protože i v hlouposti jsme příliš originální a důvtipní; vždycky se podřekneme. Jsme jako ti vymřelí dravci, kteří byli v životě a v lovu natolik zdatní, že si nakonec veškerou potravu vyzabíjeli. Žádný strom neroste do nebe. Oni ho nakonec podetnou.

Víte, co se říká o samorostlém „člověku“, který je nezávislý v myšlení a v konání si dělá co chce: Že „roste jako dříví v lese“. To je věta, u níž nevím, která její část mě uráží víc. Zda to „dříví“, které však když roste není žádným „dřívím“, nýbrž živým stromem, živou bytostí a teprve až po smrti se stává „dřevem“, podobně jako člověk není od narození kostlivcem a zvíře není od narození masem. Nebo snad lidé říkají nad sotva povitým miminkem takové ty běžné něžnůstky, jako třeba: „Koukejte, to je krásná potrava pro červy“? To ani v žertu! Ale stromy a zvířata přehlížejí jako nic, jako dřevěnou věc resp. jako masitou věc! Nebo mě má víc urážet smysl té věty, který říká, že „dříví“ roste jen tak, bez řádu, bez morálky, bez řádné výchovy, halabala, neuspořádaně a že teprve širočina drvoštěpova dá jeho samoúčelné existenci vyšší smysl? Toto je jejich morální ponaučení? Že i můj samorostlý život jen v podstatě zbloudil jako ztracená ovečka od stáda a jedině lidský pastýř dodá mé neužitečné existenci nějakou hodnotu tím, že mě oholí, oškube a bude mi pít krev? Ale Já, strom i zvíře máme svůj vlastní smysl, svou vlastní morálku a svou vlastní hodnotu! To člověk nemůže nikdy pochopit. No a co – Já zase nevidím jediný smysl v lidské existenci!

Ti chlíváci si vesele mrdají až mrdka stříká na všechny světové strany, mají z toho náramný plezír, a po mně se chce, abych jim financoval ty zmrdy, ty škaredé plody jejich nejnižších pudů, které z toho jejich ušoupaného a uhekaného mrdání vzniknou! To se mi snad zdá! Kdyby radši zasadili strom, když už musí mermomocí něco sázet a pěstovat a pohnojovat! Raději ať opečovávají a starají se a chrání nějaký ztepilý stromeček! Raději nechť jdou a zaplní Zemi hojnými lesy, než svou dračí setbou! Strom nám dává kyslík k dýchání, jeho krása nesmírná lahodí našemu oku, je středobodem našeho vesmíru. Poznej moudrost letitého dubu a nalezl jsi vše, co potřebuješ vědět na tomto světě! Ale oni jdou a žebra svá i svůj pyj zteřelý vrážejí do břicha Země, jako by to byly dýky hladové, a jazyky ohnivými pálí a pálí, Úranova varlata v granáty výbušné proměněná! Strom je nám alespoň k užitku, ale k čemu je to jejich člověčí potomstvo, krev jejich nečisté krve? Jenom k vzteku. Ti stejně jednou zničí tento bývalý ráj. Přemění ho v betonové parkoviště před hypermarketem a zbytky zelených ploch budou sloužit psům za latríny.

K tomu to od počátku historie lidstva směřuje. Podívejme se kolem sebe. Lepší už to nikdy nebude. Věci mají totiž tu vlastnost, že se zhoršují. Důkazem jsou dějiny, jde o kontinuální jev. Je to nenavratitelný, nezastavitelný celoplanetární proces. Každý den mám důkazy na očích. Za svých čtyřicet jar jsem byl svědkem již tolika změn k horšímu, že vidím doslova mizet starý dobrý svět přímo před očima! Denně mi zmizí z očí někde nějaký strom, kus lesa, kus volného zeleného prostranství, aby je nahradila nějaká bytová zástavba, garáže, silnice, dálnice, parkoviště, sjezdovka, supermarket...

Je to již více jak sto let, co Karel Klostermann popisoval a opěval ve svých knížkách hluboké šumavské hvozdy na živém pomezí Čech a Bavorska. Jeho svět je také nenávratně pryč. Už i tento svou podstatou pohanský rapsód vyjadřoval obavy z mizejících lesů, z nenasytné exploatace velebného chrámu přírody a z pronikání civilizace do romanticky drsného šumavského pohoří. A to bylo kolem roku 1890! Co by tomu řekl dnes? Zvláště na Šumavě! Myslím, že by ji už nepoznal, jakkoli je to „chráněné území“, a že by ani nechtěl žít v takovém přelidněném a přetechnizovaném světě.

Klostermannova německy(!) psaná knížka Böhmerwaldskizzen, česky Črty ze Šumavy, se čte dobře, jeť to taková bledší sudetská obdoba novoanglického Thoreaua; čtenář dostává skoro chuť ta divoká místa také navštívit, ale dnes už by to bylo trpké zklamání. Ta nedotčená divočina, již on ještě znával a miloval a viděl nenávratně mizet, ten opravdový prales, kde mohl neopatrný cizinec snadno zbloudit, ztratit se a beze stopy zmizet, ten už existuje jen v báječných knížkách a neuvěřitelných vyprávěních z dob dávno minulých. Z původního šumavského pralesa, jenž kdysi pokrýval skutečně celou Šumavu, zbyl za sto let ubohoučký zbyteček na Boubíně. Zbyteček zalesněného kopce, který je milovníkům pravé divočiny beztak k nepotřebě, protože je jednak příliš často navštěvován výletníky a turisty, a navíc je tak přísně hlídán, že našinec nemůže udělat ani krok mimo označené stezky, natož se tam – jako v každé správné divočině – dokonce utábořit nebo rozdělat malý ohníček pro zahřátí těla nebo pro usušení šatstva. Boubín je víc neživotným muzeem nedotknutelných zašlých exponátů, na něž není dovoleno sahat, než nefalšovanou divočinou. Ta už vinou člověka neexistuje nikde. Lidská rakovina pokryla a zadusila celou zem.

Na Klostermannovi mě však zaujala ještě jiná sympatická věc: jak byl znechucen zmáhající se národnostní animozitou konce 19. století mezi Čechy a Němci, kteří žili odpradávna pospolu bez zbytečných třenic a najednou, jako kdyby všichni zešíleli, vypiskují jeden na druhého kvůli národnosti, snažíce se Čecha poněmčit a Němce počeštit. Že by nevyhnutelný důsledek rostoucího přelidnění? Kdy soused začíná lézt na nervy sousedu?

Před 2700 lety se řecký básník Hésiodos domníval, že v posloupnosti lidských pokolení od zlatého k železnému je právě to jeho nejhorší, jaké může být. To byl ovšem ještě optimista. Neznal zdaleka dnešní pokolení. A těžko by si byl mohl někdo v jakékoliv době představit, jakých obludných forem zdegenerovanosti nabude kdy lidský rod. Nemáme zlaté pokolení, nemáme ani železné pokolení. Co tedy máme? Nu, jak jen je pojmenovat nejpříhodněji... – snad tombakové či sádrové nebo křemíkové, možná plastikové... Nevím, falšuje se všechno.

Ocitám se pomalu, ale jistě v pasti, odkud je čím dál těžší se dostávat. Lidstvo mě pomalu obkličuje a obléhá. Vždycky jsme bydleli na kraji města, kde stačilo jen přejít pole a rázem jsem se ocitl v lese, uprostřed zdánlivé divočiny, kde jsem málokdy potkal živáčka – tedy lidského živáčka, abych byl přesný. Tato moje základní životní potřeba, tyto idylické časy z dob zeleného mládí již neexistují. Lidská Rakovina toto všechno mezitím stačila pohltit. Během několika málo let! Než jsem se otočil, postavili mi kolem mne do cesty hradbu nových sídlišť a dopravních komunikací, takže místo dřívějšího okraje města se propadám spíše do jeho centra. Pohlcuje mě to zaživa. Zazdívá mě to zaživa. Musím si teď klestit cestu skrze rušné ulice, plížit se jako zloděj okolo dlouhých řad domů, odkud si na mne otvírá uštěkanou tlamu kdejaký podvraťák za plotem. A když se pak vynervovaný konečně dopotácím k lesu, stejně ještě nemám zdaleka vyhráno. Rakovina je tam totiž taky. Venčí tam čokly, rajtují na motorkách, prohánějí se v autech, stavějí si tam víkendové chatky atd., je jich tam zkrátka plno, rok od roku víc a víc – příliš mnoho na mne.

Vzpomínám, jak jsme si jako malí kluci ze sídliště chodívali hrát na indiány a zálesáky do blízkého přilehlého lesa. Tam, v zarostlém bývalém kamenolomu jsme prožívali svá první dětská dobrodružství v lůně přírody, tam jsme vedli své dětské „války“, tam jsme jakoby putovali pustou „džunglí“ za poklady neznámými. Nu ano, častokrát jsme se vraceli domů, do „civilizace“, notně k smrti unavení, špinaví, potrhaní, zdrápaní, popálení od kopřiv, potlučení a pobodaní od včel – ale šťastní a vyřádění. Tam jsme si také vařívali na ohníčku jednoduché polévky z Vitany nebo tzv. „mátový čaj“ z posbíraných lístků okolních rostlin. Ale prosím vás, jaká se to tehdy vyluhovala ve vodě „máta“! Tak jsme tomu říkali my nevědomí kluci. Ale po pravdě řečeno, a s mými současnými znalostmi bylin v hlavě, musím připustit, že jsme tenkrát měli velké štěstí, že jsme se neotrávili nějakým rulíkem nebo durmanem. No a co! Ale byla to krásná selanka, oproti dnešku. Škoda, jímá mě nad tím smutek a nálada melancholická. Jako by se mi usadil černý havran na levém rameni. Vtírá se do duše ono Poeovo never more, „už nikdy více“, tak ten havran kráká. Dnes už se to báječné místo dětských her nadobro změnilo a ve zlé obrátilo. Les prořídnul, stromy povyrostly a zestárly, jako bohužel my všichni, a povaluje se tam nyní spousta odpadků a skleněných střepů z blízké zahrádkářské kolonie. Žádné děti si tam již nehrají a město se plíží jako smrt nepozorovaně čím dál blíž. Nemám už radost ze života. Život mě začíná nějak unavovat...

Stejně je to zajímavé: oficiálně má tohle mé rodné městečko relativně pořád stejný počet obyvatel, ale přitom se za uplynulých čtyřicet let postavilo již tolik nových panelových sídlišť a rodinných domků na jeho okrajích, že by se tam vešlo skoro ještě jedno takové městečko. Je to divné. Dětí jako smetí nikde nevidět po venku běhat a hrát si, leda tak všudepřítomné láje čoklů s nezaměstnanými paničkami, ale furt se staví a buduje. Buďto nám tedy někdo z nejvyšších míst fikaně lže a zastírá skutečný stav populace, aby to nevypadalo tak hrozně, nebo to jsou byty pro černé duše. Nevím, co za debilitu se za tou záhadou zase skrývá, ale nelíbí se mi to.

Takové prostředí se opravdu málo hodí k životu. K životu podle mých měřítek. Ve městě se dá opravdu jen chodit do práce a z práce jako otrok, anebo za nezbytně nutnými pochůzkami. Jinak je lepší být doma a nikde se venku mnoho neexponovat. Kolikrát se musím až nutit, sbírat kuráž, rozebírat pro a proti, zvažovat, rozmýšlet se, užírat se touhou, čekat na trojčivou náladu, abych vůbec udělal takovou dříve samozřejmou a libou věc a vyšel ven na čerstvý vzduch. Jak ten je potom ale omamný! – Avšak daleko častěji si to nerozumné dobrodružství odpustím docela, představím-li si, že sotva otevřu dveře, hned na mne jukne nějaký odporný lidský ksicht, jejž si tak nepřekousnutelně hnusím. Někdy doslova kličkuji na ulici, vyhýbám se obloukem chodcům; v půli cesty se třebas vracím domů, znechucen obtěžováním projíždějících a manévrujících aut nebo rozvzteklen na nejvyšší míru dorážením kdejakého z mnoha psisek, které na mne jistotně skočí hned za prvním rohem. Za takových podmínek ztrácí procházka jakýkoliv smysl. Stává se jen zbytečným martýriem bez vykoupení. Mění se v adrenalinový sport, v neurotickou hru na schovávanou a na kličkovanou.

Mívám často pocit, že už to nevydržím; že budu muset jednoho dne vzít ocelovou tyč a mlátit kolem sebe v divokém amoku lidi a jejich čokly po lebkách a auta po kapotách. Úplně z té představy brunátním, jak je živá. Jako kdyby se ta vražedná scéna právě odehrávala. Vidím ten masakr a děsím se ho. Děsím se následků. Ale ne následků, jež by z toho vyplynuly pro NĚ, nýbrž následků, jež by postihly MNE! Už tohle je čtvrtinový kriminál, natož pak opravdový. A tak si raději sednu k oknu a závistivě pozoruji kavky na střechách a těším se na jaro, až budu moci zase sbalit stan a odejít daleko, daleko od lidí do lesů a skal, kam ani jediný lidský zvuk nepronikne. Za mrazivých úplňkových nocí se dívám oknem na měsíc a vzpomínám na vlahé letní večery, kdy jsem se při soumraku toulával opuštěnou tišící se krajinou, kde mi nad hlavou nebojácně a neslyšně poletoval puštík. Ne, nevzlykám žalem. Stýskám si. Jsem odloučen. Vyji si tichounce do tmy tklivou píseň lapeného vlka. Píseň o zmizelém domově v divočině. Nocí zní mé melancholické luttuosamento. Už i ty kavky, vrabčáci jsou ohroženým druhem, tak jako Já.

A to se ještě stále najdou takoví zaslepení blázni, jimž je toto všechno pořád málo. Dokonce jsou někteří idioti schopni tvrdit, že životní prostředí se zlepšuje! – Jak? V čem? Ve srovnání s jakým obdobím? Leda tak ve srovnání s Černobylem, nebo ve srovnání s oním šíleným záchvatem ničivé průmyslové exploatace minulého století. Ale i tehdy jsme na tom byli líp! Ano, líp! Neboť mimo dosah dusivých dýmů továrních komínů a mimo dosah DDT stále ještě existovaly relativně ne-li velké, tedy určitě oproti dnešku větší a rozsáhlejší kusy nedotčené přírody, kde hojně rostl koukol a kde žila početná hejna koroptví. To všechno už dneska také neexistuje. Vymazali jednoduše celé širé prostory volné krajiny z mapy. Vyhladili a vyhubili mezitím celé rostlinné a živočišné druhy. Za pár let! Ne za několik dekád nebo století, ale za několik let! A je to čím dál horší, pokračuje to čím dál rychlejším tempem. Ani takzvaní „ochránci přírody“ nejsou lepší. Ti také zbloudili. Vyžívají se naprosto „mimo mísu“ v úplně nesmyslných zbytečnostech a odbočkách, v hovadinách typu kroužkování ptáků, označování motýlů nebo v sekání luk, aby náhodou, nedej bože!, nezarostly lesem a „nenarušil se ráz krajiny“. To by byla asi ohromná ztráta, kdyby se znovu les vrátil na své původní místo, odkud jej kdysi civilizace nemilosrdně vyklučila. To by byla asi ohromná ztráta, kdyby z krajiny zmizel člověk a už nikdy se do ní nevrátil. Kéž by se tak stalo, to by bylo vysvobození. To je také to jediné, co si lze v souvislosti s člověkem přát.

Povždy jsem ostatně tvrdil a co budu živ tvrdit nepřestanu, ba i po smrti ústy mých spisů budu tvrdit a neustále opakovat, že jediná skutečně účinná ochrana přírody záleží v plánovité snaze přivodit nějakým způsobem zánik lidstva na Zemi. Nesmí se nechat naživu ani jeden lidský pár, ani jeden muž a žena, jinak se spolu ti dva zločinní spiklenci slasti spáří a celý ten šílený kolotoč začne znovu od Adama až po Misantropa. Maximálně bych se možná spokojil s tím, že by lidstvo bylo jednou uvrženo do nějaké kruté existenční bídy, odkud by se už nikdy nevyhrabalo a kde by v malých roztroušených skupinkách živořilo až do skonání věků. Co by tento nanejvýš vítaný pád člověka způsobilo a jak, to už bych nechal na moudrosti přírody. Ono to stejně nastane, dříve či později, i bez mého zásahu a bez mých vroucích přání.

Jedině toto by tedy byla ta pravá záchrana. Jinak jsou všechna ostatní opatření na ochranu přírody bezvýsledná a bezzubá, neboť jsou tu až příliš silné tlaky zcela protichůdné. Jsou tu jednak mocné tlaky ekonomické, neméně silné tlaky politické a vposledku i docela obyčejné tlaky lidské, ježto přece ta nespočetná horda nemyslících lidiček musí někde bydlet, něco žrát, něčím se živit, zabavit se nějakou prací, nějak se přesunovat horečnatě z místa na místo a něčím se zahřívat. To bude vždy prvořadým úkolem humanismu. Ochrana přírody je vždycky až na druhém místě, až po lidech a jen v jejich prospěch. Skloubit obojí dohromady, to byl neuskutečněný sen naivní teorie o tzv. „trvale udržitelném rozvoji“. Ta teorie totálně selhává. To je dobře vidět na tom, že i když mají možná někteří somnambulové upřímnou snahu chránit přírodu – ze strachu ovšem z negativního dopadu opět hlavně na sebe, na lidstvo – stále se ta ochrana jaksi nedaří. Mají na to vládní programy, ministerstva životního prostředí, stovky nevládních ekologických organizací – a stejně je to všechno nejen k ničemu (slušně řečeno), ale situace se naopak stále víc zhoršuje. Pustit si dnes hubu na špacír a pronést něco v tom smyslu, jako že se životní prostředí zlepšuje, to je výkon zaslepeného blázna, který neví, o čem žvaní. Že totiž pacient přestal krvácet, nemusí hned znamenat, že se uzdravuje; může to být také nezvratnou známkou toho, že pacient zemřel.

Jediné, čeho jsou schopni, je vymyslet zase jen nějaký další umělý regulační projekt, jako je třeba výstavba nějaké nesmyslné hráze nebo rovnou celé betonové přehrady. Zřejmě se naši ekologičtí technokrati zhlédli v homeopatických metodách léčení stejného stejným. Budou tedy pít žluč a moč a navrch postaví nebezpečnou jadernou elektrárnu, která svým radioaktivním odpadem zamoří planetu na další stovky tisíc let. Nebo se budou opájet idiotskou nadějí, že se všechno v budoucnu vyřeší týmž prostředkem, který všechno způsobil – totiž technikou. No to už je úplné šílenství! Nicméně to je jejich univerzální recept na všechno. Přiložit pijavice na chudokrevné tělo. Čímž celý problém nejen nezastaví ani neumenší, ale naopak ještě více akcelerují. Prostě hovada.

Té totální regulaci však nepodléhá jen krajina, ale i soukromý všední život jednotlivce, spoutaný přibývajícím množstvím právnických kliček a úředních výnosů. Antiutopické romány se staly realitou. Život se stal neúměrně složitým a nákladným. Brzy již bude další život neúnosný. Nebude trvat dlouho, a lidé sami jednou pochopí, že pokračovat v této nesmyslné existenci nemá význam. Zářným příkladem mohu být Já, který jsem to už pochopil s velkým předstihem. Lidé už za těchto horšících se podmínek nebudou chtít mít děti, tak jako nechtějí mít mladé některá zvířata v zajetí svých klecí. To bude konec lidstva na této zemi. Kéž bych se toho konce dožil! Zničená Země by se bez lidí obnovila rychle, o to nemám obavy; příroda je mocná síla; za půl století už by nikdo nepoznal, že kdysi sužovala tento svět lidská Rakovina.

„Ale jak by vypadal svět bez lidí!“ zajíkavě kvikají poděšení človíčkové.

„Mnohem lépe! Byl by to ráj na Zemi! Jako dřív, dokud jste se tu neobjevili vy a celý váš nepovedený druh Homouš Soplens!" odpovídám Já. „Nebo si snad myslíte, že jste jeho ozdoba? Už abyste vychcípali! Včera bylo pozdě!“

A kdesi na katedře parchantismu-humanismu se odborníci mezitím dohadují, jaké hmotné, sociální a ekonomické příčiny má nižší porodnost u vysoce vzdělaných žen. Probírají ten „ohromný problém“ snad ze všech stran a ze všech možných úhlů, přičemž kloudného závěru se ne a ne dobrat. Ale ta nejjednodušší odpověď, jaká se přímo vnucuje, je jakživ nenapadne: rozumní lidé mají prostě rozum, proto mají málo dětí. Jiné dialektické, tržní či mravní důvody zde nehledejme. Manželství a děti se zkrátka staly přežitkem této bezvýchodné doby. Už to nemá cenu. Nikam to nevede. Přivést totiž dnes další dítě do tohoto přelidněného a vypleněného světa, do světa masovosti, odosobnění, znečištění, do přetechnizovaného světa, kde vládne všemocná byrokracie, diktatura průměru a totálního dohledu – tak do tohoto světa může přivést dítě leda naprostý šílenec nebo idiot s IQ tykve.

další část >>>

<<< předchozí část