Misantropovy stránky

18.6.45

Červen se nese ve znamení prvních zralých lesních jahod, ve znamení rejů nočních světlušek a ovšem také ve znamení deště a rostoucích hub. Jen se smíšenými pocity sleduji houstnoucí výskyt hub, neboť ony na pohled zcela nevinné ozdobné kloboučky lesa jsou předzvěstí kloboučků mnohem odpornějších – blbých huček houbařů.

Lidáků vůbec v červnu povážlivě přibývá v přírodě, jako kdyby je někdo do ní zval a potřeboval je tady nebo se těšil z jejich odpudivé přítomnosti. Ne, z nich se tu z obyvatel lesa netěší nikdo, to mohu dosvědčit; nejméně se z nich potom těším Já sám. Já sám totiž při pohledu na lidáky pouze zuřím. Pakáž jedna. –

Obloha bývá nyní převážně šedivá, ovzduší dusné a často též bouřlivé. Večer po dešti, když se mi nechce vycházet ven z mého březového hájku zpod hustého ochranného baldachýnu rozvětvených stromů ven do vysoké mokré trávy, kde bych se jen nepříjemně na nadcházející noc zarousal, v takovém blaženě tichém večeru, kdy jen kapky právě ustalého deště zvolna zvučivě skapávají z listí na zem, v tom šerém klidném večeru po červnovém dešti, kdy už se stmívá a ptáci si pískají veselé ukolébavky uvelebeni v bezpečí svých vyšných hřadů, právě v tom uvolněném červnovém večeru po dešti Já odkládám knížku s verši staročínských básníků a vycházím ze stanu; ale namísto, co bych šel působit na přírodu, nechávám mlčky, stoje, přešlapuje působit přírodu na mne.

A příroda ke mně opravdu sama přichází! Tu v letmé podobě zatoulavšího se srnce, jenž zpovzdáli sám jako stín mezi stíny stromů ostražitě mě pozoruje, tu žabka hnědě pruhovaných nohou uskočí bázlivě před opatrným našlapováním mých lehkých kročejů, tu kapka dvojnásobného lesního deště zkropí náhle mou ušlechtilou tvář slzou svou smáčivou – leč nač tu plakat? Já však nesetřu tu krůpěj tak laskavě mi zde darovanou, jež propůjčuje mi vzezření šťastného smutku v tomto temnícím se chrámu radosti.

Příroda usíná – a stíhačky na nebi zbrázděném se probudily!

Teď, teď, zrovna teď, když jde všechno spát a jen bezhluční zvířecí letci a lovci vstávají! Teď, zrovna v tom nyvém tichu se musejí jako naschvál rozburácet ty zatrachtilé nečisté stroje, vyrobené, řízené a na čistoskvoucí pozemské nebe tak zlotřile vypuštěné lidmi. Všecko zkazily. Vše totam. Všecko je nadobro zkažené. Všecka povznesená nálada, všecek mír usínajícího lesa je ztracen, zatracen, navěky zhanoben lidskou pakáží! Ach, jak nenávidím lidstvo! Lze ještě něco na světě milovat, když v něm existuje něco takového ničemného, jako je lidstvo? Ne, v životě je možno jen nenávidět, protože každý jiný cit je nepřekonatelně přehlušen tím jejich odporným lidským kraválem, z nějž by ohluchl i hluchý, zešílel i šílenec v drátěné kleci, vykousávaje a vytrhávaje si svými zuřivými zuby a nehty poslední citlivé a vnímající maso svého trýzněného těla!

Vzývám nebesa, aby se ty stíhačky zřítily do zdejších luk, vyhnouce se kravám, jež tehdy v lednu dvaadevadesátého ani neuznaly za užitečné zvednout své moudré hlavy od pastvy, aby se potěšily pádem člověka z výšin jeho militaristické zpupnosti. Štěstí, že tenkrát v dvaadevadesátém roce byla zima a krávy dlely zavřené v koncentráku. Tak bylo aspoň tenkrát zaručeno, že pohroma dopadla jen na hlavy lidáků, kteří způsobili smrt jen sami sobě.

Ach, lidé, proč nepadáte z výšin své nadutosti i teď! Jak rád bych vás křepce přiběhl dorazit!

Konečně se nad lesem opět rozhostilo hojivé ticho. Ptáci se rozezpívali o poznání hlasitěji.

Skutečně prý bylo změřeno, že ptáci s celosvětově přibývajícím lidským hlukem přizpůsobují mu také svůj hlasový projev a zpívají nyní hlasitěji než dříve, kdy ještě lidí a tím i kraválu nebylo tolik jako dnes. Je to ostatně dost pochopitelné i bez měření a dokonce i celkem přirozené. Snad smím říci, že i Já jsem ohlasem tohoto jevu a že se i Já s rostoucím lidským kraválem ozývám hlasitěji než dřív, ač oněmělý jsem. Mým hlasitým hlasem však je psané útočné slovo, jež uráží veškeru lidskost. Ono misantropické slovo je to, co křičí a co vrhá proti lidstvu slinu svou rouhavou! Těžkou obžalobou lidstva je ostatně už sama moje existence, respektive to, že jsem misantropem. Lidstvo se samo obžalovává už jen tím, že v reakci na jeho pomatené akce vzniká v jeho středu jako rakovina misantrop. Teď však už v jeho středu nejsem. Užívám totiž proti lidem nejen své slovo, ale i své nohy, jejichž střídavým pohybem se od nich jak jen mohu vzdaluji, tak jako jsem se od nich vzdálil již svou myslí. Nyní jsem od nich vzdálen víc, než oni jsou vzdáleni od zvířat. Nyní jsem jejich nejzavilejší nepřítel. Jen konečné vyhlazení lidstva mě znovu naučí milovat, milovat příští nelidský svět, jehož obrysy si črtám v bezesných nocích, jako bude tato!

Snáší se noc. Ptáci pomalu utichají, jen poslední nezdolní drozdi přednášejí své rozverně hvízdavé skandy, ale Já stále ještě dlím pod deštěm smáčenými stromy a nechávám se zkrápět jejich nebeskými slzami, jež mi tekou po tváři. Příroda dosud chodí za mnou, aniž bych udělal jediný delší krok.

Bledí noční motýli zahájili svůj rej. Vůbec se neostýchají před tvorem, jenž tu stojí jako vlhkem a nocí ztmavlé kmeny stromů. Tento tvor, jímž jsem Já, vrostl do nehybnosti stromů a pohupovav se v jejich rytmu, jejž určují večerní vánek i pružnost míznatých jejich dřev, stal se jakoby jedním z nich. Nehybný a němý. Jen listí ševelí v tom večerním vánku, jenž přináší z temného nitra lesa bledé noční motýly na mou dlouhovlasou hlavu, na mé paže a na má ramena, na nichž zdála by se rozpoznat celá tíže osudu světa.

Motýli se rozlétli, jako kdyby jim někdo otevřel veřeje a pustil je dovnitř. Jemná křehká křídla bledých nočních motýlů také ševelí ozvěnu vlhkého vánku; ševelivě se otírají o mne a tančí nade mnou své vzdušné společenské tance s ostatními svými druhy. Snad i mne tím vyzývají k tanci, ale Já jsem oproti nim příliš těžkopádný – a létat, létat přece neumím! Ach... A tak raději jako trpělivá zvířecí matka nastavuji lačným motýlím sosákům jako prsy své tělo a nechávám je s téměř mateřským uspokojením a s mateřskou blahovůlí sát neviditelné šťávy z mého oděvu i z mých rozevřených dlaní. To, co se vší nechutí a hnusem odepírám lidem, ba co se zpěčuji i jen podrobit představám, to dopřávám těmto dychtivým bledým nočním motýlům. Ta přátelská důvěrnost, jež nás k sobě poutá, je mi víc než drahocennou odměnou. Je cosi nevýslovně dojemného na důvěře a přátelství s divokým tvorem. Je však cosi odporného na důvěrné blízkosti člověka. Čím to bude? – Inu, ptej se člověka... – nebo jeho raději ne, ten by ti lhal. Ptej se radši mne. Já mluvím pravdu.

Třepotání mnoha motýlích křídel lechtá mou líc, jako vějířem kouzelným ji ovívajíc. Lechtala by a ovívala ještě víc, snad až do rozbřesku, ale Já náhle pociťuji přikrádat se mi pod víčka slastný spánek, jenž se mi dere ponejprv z úst a jenž nutí mě tím zívat. Omámeně a jako ve snách, vracím se do stanu spát.

Z listoví stromů pořád skapávají krůpěje dávno již ustalého deště. Ptáci umlkají. Po mém lese rozhostilo se zdánlivě nerozborné ticho. Jen kapky zbylé z toho deště dosud zkrápějí můj stan a rozpleskávají se o dutě znějící lesní půdu. Jen bledí noční motýli dosud ve tmách tančí mezi kapkami toho uspávajícího deště. Ještě jedna kapka. A ještě jedna. A tu příští jsem již oslyšel; tu smazal již přítel blažený spánek, nad nímž bdí šepot kapek deště a tlukot motýlích křídel.

21.6.45

Venku hustě prší. Já prodlévám doma, v pokoji, a stoje v mírném předklonu v otevřeném okně, opřen lokty o parapet, vyhlížím ven. Hustě, avšak jen s tichým šuměním, prší. Za deště je jediná denní doba, kdy se mohu nerušeně a poněkud déle dívat z okna. Dívám se na zbytky travnatých ploch mezi garážemi, parkovišti a ostatní betonovou zástavbou, jež ukrajuje z přírody stále větší díl. Dívám se po stromech, jimž lidé milostivě dovolili tady žít, aby se staly poslední ozdobou toho, co lidáci už stihli znetvořit. Pozoruji z okna také všechny ptáky, kteří zde našli jako Já svůj domov. Dívám se na akrobatické výstupy čiperných rorýsů, míhajících se ve vzdušných vývrtkách vysoko v nebi; dívám se na početné kavky, jež obývají dutiny starých nevyužívaných komínů, na kavky, jejichž přízeň jsem si v zimě naklonil jejich přikrmováním; dívám se na kvíčaly, jež nezdolně setrvávají, třebaže jim parchantíci zákonných otců a matek všeho hnusu již jednou jejich hnízdo zničili; dívám se vůbec po všech zdejších ptačích obyvatelích, jako jsou kosi, rehci, koňadry, hrdličky, zvonci, vrabčáci nebo konipásci; občas lze při trošce štěstí zahlédnout i prolétající čápy, divoké kachny, straku nebo poštolku, velmi vzácně i hýla, čečetku nebo bramborníčka; někdy za chladných jiter slýchávám též vzdálené kokrhání kohoutů, vrzání polního skřivánka nebo misantropické volání křepelčino: „Chcípněte, chcípněte!“

Ano, Já si také přeji, aby lidstvo konečně pochcípalo. Představuji si, jak by pak asi vypadalo zdejší sídliště, nynější domov můj nechtěný a nenáviděný.

Kdyby tu nežili lidé, tráva, nikým neokudlávaná, až na půdu sedíraná, by mohla rázem divoce zabujet, rozrůst se naplno, dát rozkvést všem užitečným „plevelům“, všem krásným různobarevným květinám, všem zázračným léčivým bylinám. Tráva, která by pohltila v několika málo letech všechnu trestuhodnou pýchu dřívějších asfaltových ploch, stala by se domovem a úkrytem vzácných živočichů, kteří by se sem houfně stěhovali jako do země zaslíbené. Neboť Já jim ji zaslíbil!

Avšak nyní, za proklaté živoucí na nic hodné existence lidstva, zde mohu ze zvířat pozorovat pouze šťastné ptáky, kteří na svých perutích mohou se kdykoli před člověkem vznést do oblak a v příští vteřině už být jinde, mimo jeho zhoubný dosah a dostřel. Avšak po vychcípání lidí by tu najednou mohli také dovádět zajíci, pást se srnky a zdivočelé krávy a koně, nyní ve světě bez lidí svobodní.

V éře člověka by všechna ta zvířata byla prostě mrtvá nebo zotročená nebo skrytá hluboko v lesích na pokraji vyhynutí. Lidé by je zkrátka sežrali. Jen v samotném Braniborsku kdysi lidé vyhubili všechny bahenní želvy a bobry, požívavše jejich maso coby „postní pokrm“; a protože želvy a bobři žijí ve vodě, jsou to prý tedy ryby a tím pádem je dobrý pánbůh povolil mordovat a žrát při bujarých postních žranicích na jeho počest.

Vyhubeni „postícími se“ křesťany! To by byl epitaf! Může být něco absurdnějšího? Sousloví „postní pokrm“ je vůbec zřejmé contradictio in adjecto: neboť půst znamená hladovku, a tudíž nemůže být ani řeči o nějakém pokrmu v době půstu!

Ne – člověk je bestie, která sežrala svět. Tak to bylo a tak to bude, dokud lidstvo nevychcípá.

Často si představuji, jaké by to bylo po zániku člověka na Zemi. Moci se dívat z okna jen do samé zeleně a na divoká svobodná zvířata a zaposlouchávat se přitom jen do toho nelidského ticha, jež by se všude prostíralo až do skonání věků, do ticha, jež ani ten nejhlasitější přírodní zvuk neruší tolik, jako i ten nejtišší lidský šepot. Čím to je? Zjistit toho pravou příčinu a obsáhnout ji, postihnout ji v celé šíři i hloubce, filosoficky ji promyslet a ji vysvětlit – to by bylo teprve to správné poslední slovo do všelidské pranice; slovo o podstatě člověka, slovo o podstatě lidství, konečné rozluštění odvěké hádanky: „Odkud jsme přišli, kdo jsme a kam jdeme?“

Čím to, že i ten nejbouřnější přírodní zvuk je možné snadněji snést než sebetišší zvuk způsobený člověkem? Misantrop tuto otázku samozřejmě rozluští lehce; ale kdyby se správné odpovědi jednoho pro mne krásného dne dopátralo lidstvo – a přiznalo by si ji –, muselo by to u něho vést k vlně hromadných sebevražd jako před každým předpovězeným koncem světa, a proto si tuto otázku lidstvo zásadně neklade a hlavně si na ni neodpovídá.

Ano, vážně: čím to, že zní-li tichým lesem v zdánlivě nesouladné změti tucet různých ptačích hlasů, přesto je výsledkem tohoto nadmíru uklidňujícího, nevtíravého a nemúzickým lidským tupcem dokonce nevnímaného zvukového prostředí soulad, tedy harmonie, a nikoli snad jen pouhá polyfonie, jakož už vůbec ne kakofonie! A skutečně, podle všech hudebních zákonů, dokonce matematicky propočtených, by výsledkem tolika rozdílných hlasů a nápěvů nemělo být nic jiného než neposlouchatelná, nervy drásající kakofonie... – a přesto tomu tak není!

Ne – to, co v jarním lese slýcháme, je ta nejúžasnější symfonie přírody, symfonie o to úžasnější, že ji nikdo nesložil, nikdo ji neřídí a nikdo ji ani nenařídil, neobjednal, nezaplatil! Ptáci zpívají zadarmo, bez copyrightů a jiných sajrajtů, jen pro potěchu k tomu dost vnímavé a citlivé duše, jež se v náhlém zmámení smyslů zastaví ve svém pošetilém běhu životním a ustrne v němém úžasu nad tou dokonalou nádherou.

Ptáci nezpívají dokonce ani pro potěchu člověka, a nejsou ješitní, protože když mistra pěvce opeřence vyrušíte, on přestane, neboť nechce mít nepovolaného posluchače a nežádoucího svědka pro svůj intimní výstup. A člověk koneckonců ruší vždy a všude.

Ptáci zpívají celý den, jeden přes druhého – ale misantrop je může poslouchat pořád, aniž by se mu omrzela jediná minuta toho dne, aniž by se mu zprotivil jediný tón vytrvalého ptačího hrdélka.

A teď přesaďte do větví stromů místo ptáků nějaké lidi, muzikanty, třebas ty nejlepší, třebas jen samé hudební génie, dejme tomu staré barokní mistry, kteří také budou housti jeden přes druhého od prvního bledého rozbřesku až do temného soumraku, každý z nich něco jiného. Co potom v takovém případě uslyší jemné ucho posluchačovo? Bude to také taková báječná symfonie přírody, bude výsledný zvuk také moci misantrop poslouchat od rána do noci a každý další den znovu a znovu bez přestání a nikdy nemít dost? Nebo bude nevyhnutelným výsledkem snažení lidských, příliš lidských hudebníků jen kakofonický lomoz, kňučení, skučení a kňourání, jako když se před zahájením koncertu v hudební síni slaďuje orchestr, nesnesitelný randál, z něhož vám za pět minut prasknou nervy a vy se poběžíte z nezbytí oběsit na struně hned na vedlejší větvi vedle zaníceně hrajícího koncertního virtuosa na violoncello?

Ano, pokud jsi, milý vzácný čtenáři, četl pozorně, právě jsem skrze podobenství objasnil faktický i filosofický rozdíl mezi tím, co je lidského na tomto světě, a tím, co je u světa přírodního, co je v něm svobodného a divokého! Kdo máš uši k slyšení a mysl k chápání, slyš a přemýšlej! Neboť Já jsem domluvil.

Zavírám okno, neboť se ven vyřítil kluk s červeným autíčkem, nasedá do něj a jako obvykle nejméně desetkrát za den ve své hlučné červené hračce musí „neodkladně“ kamsi jet, aby ani ne za pět minut zase s burácejícím motorem přijel zpátky.

Ten blb už mi leze na nervy stejně silně jako sousedka v přízemí se svou věčně uhulákanou čubkou. Kolik se jen na silnicích denně přihodí smrtelných nehod, ale on pořád nic. Kdo se má zabít, ten se jako naschvál nezabije. Vždy jsou to jen ti, na nichž mi nezáleží. „Uhlíková stopa“ toho kluka musí být tlustá jako čára lidstva za svojí zvířecí minulostí! Nikdy nepochopím, proč něco takového musí na světě být a žít jen proto, aby to bezohledně otravovalo ostatním život i celou planetu. Leda by člověk byl součástí grandiózního plánu přírody na sebezničení. Člověk je druh, který sežral planetu.

22.6.45

Den po letním slunovratu jsem využil vhodné příležitosti v podobě suchého slunečného počasí, abych se přestěhoval se svým stanem na blížící se obávané období prázdnin a s nimi spojenou houbařskou magorii někam dál od lidských sídel.

Jak jsem předeslal v předchozích zápiscích, zvolil jsem za své nejzazší možné útočiště před davy dovolenkářů ono neobydlené údolí, prostírající se tak malebně za rodnou vesnicí mé matky.

Jakož i v jiných létech, našel jsem zde i tentokrát co jsem hledal, to jest pravé ztracené údolí, oázu ticha, klidu a nerušené samoty uprostřed rozlehlých lesů, polí a luk, kam ani houbaři šmejdiví téměř nechodí. Mé ztracené zelené údolí, kam nepronikne z okolních vesnic ani ten nejmenší lidský kravál, ani jediné psí zaštěknutí, není však přesto tak čistě ideálně panensky nedotčené, jak bych si přál. Alespoň se tu nikde neválejí na každém kroku odpadky, jako všude tam, kam chodí pravidelně lidé. Tady ještě lidé nestojí na vrcholu odpadního řetězce. V tomto směru je to tedy čisté údolí, malá vzácnost v dnešní době; v době, která chrlí odpad stejně rychle a v stejném dusivém množství jako své parchantíky zákonných otců a matek všeho hnusu. Lidužel se tu nachází také jedna chatička, dva včelíny a několik mysliveckých posedů.

Nedaleko od jednoho takového posedu, přímo na ráně, aby se švidravé oko bouchalovo snadno trefilo, jsem nalezl návnadu, jež má zřejmě přilákat na dostřel – a na odstřel! – lišku či prasata. Nalíčená past totiž sestávala z jedné mrtvé slepice a z hromady kukuřičných zrn.

Takovéto šokující nálezy cynicky osnovaných lstí mě vždycky pochopitelně rozlítí na nejvyšší míru a hned přemýšlím, jak vražedné plány bouchalů zhatit. A tak mě nenapadlo nic jiného než onu nalíčenou návnadu alespoň celou pěkně pomočit, aby byla na sto honů cítit, když ne rovnou člověčinou, což by v mém nelidském případě asi neúčinkovalo, tedy aby byla návnada cítit alespoň močovinou, aby se tu tudíž žádné neopatrné zvíře nebezpečně dlouho nezdržovalo nebo se raději vůbec nepřibližovalo k podezřele páchnoucímu místu.

Ale přes všechny ty posedy, včelíny a jednu téměř nepoužívanou a od středu údolí dosti vzdálenou chatičku je tato malebná krajina neobydlená, a to je pro mne tím hlavním.

Z nitra lesa, kde mám své skryté zvířecí doupě, vycházím prakticky jen pro vodu k potoku podél cesty, kde je silnější proud, takže nikdo z lidí nevidí mne a mé štěstí, a ani Já nevídám člověka a jeho odpudivost. V rámci omezených možností a v rámci dnešního neutěšeného stavu světa je to tu dokonalé pro jednoho misantropického poustevníka, který hledá klidné ústraní pro své meditace a pokoj od všech lidáků zeměkoule.

Od posledka se tu nezměnilo skoro nic, až na malý kousek lidským kůrovcem vykáceného lesa. Lidužel tomuto malému lesnímu holocaustu padl za oběť i můj starý ztrouchnivělý posed, kde jsem rád sedával; posed, který pamatuji již od doby, kdy jsem do tohoto ztraceného údolí zavítal s nadšeně rozzářenýma očima vůbec poprvé v životě. Myslím, že to bylo asi před dvaceti lety. Nyní tedy zase jednou skončila část mého života. Co naplat, smuten z toho jsem, ale život jde dál, i když bolí. Vstanou nové posedy a vzplanou zas nové červánky, jak se hezky praví v Rgvédě.

Jeden nový posed – bytelný, ocelový – v nitru rozkošného lužního lesa jsem už v náhradě za starý objevil; ale první radost z nálezu záhy vystřídal a zkalil opět hrozivý, děsivý děs z mordýřské lidské nátury. Sotva jsem totiž vyšplhal vysoko nahoru na sedátko přimknuté ke kmeni statného smrku, ihned jsem odtud spatřil též důvod, proč ho zde bouchalové umístili: Hned naproti dole, přímo pod novým posedem se nachází prasečí kaliště s patrnými známkami po nedávné návštěvě těchto nejpronásledovanějších, leč nejneviditelnějších divokých zvířat. Proto tedy ta péče! Ne pro zádumčivé snění v srdci lesa, nýbrž pro vražedný záměr se tu budovalo! Ovšem – jak jsem mohl být tak naivní? Zase ta příznačná vražedná vášeň lidí tu konala své úmysly! Zde nikdo nemyslel na koutek pro osamělého přírodního filosofa, jak by bylo bývalo lepší a duchovnější. Hlavně že se myslivci stále snaží vypadat před veřejností jako málem jacísi rytíři přírody, ale přitom to jsou jen obyčejní zabijáci – lstiví, bezcitní vrazi. A veřejnost jim to žere.

Myslivci jsou ještě horší než řezníci; neboť řezník je svým nejstarším krvavým řemeslem už sdostatek znám a nikdo mu krev nevinných zvířat, ulpělou na drsných rukou, už nesmyje. Řezník vešel do kulturního povědomí jako vrah, a jakožto vrah tam natrvalo i zůstane; nikdo mu neodpáře jeho výložky se zkříženými hnáty na jeho kárované sutaně služebníka smrti. Řezník a jatka jsou už sami metaforou pro vraha a pro vraždění. Ale myslivec požívá nevědomé úcty, jaká mu nenáleží. Myslivec je stále v povědomí většiny tím starým dobrým švarným mládencem, který má někde svou milou a který jde do lesíčka na čekanou. Ale že ta „čekaná“ je jen zástupným slovem pro prachsprosté vraždění neškodných divokých zvířat, to už si vybaví málokdo. Kde pouhý řezník v nejednom případě a s přimhouřením oka ještě dokonce zkracuje pod neustálým jhem a příkořím člověka týranému jatečnímu zvířeti jeho utrpení rychlou smrtí, myslivec na druhé straně vnesl válku do divoké přírody, tedy tam, kde by jinak žila svobodná zvířata šťastně a spokojeně. Ale člověk v myslivecké kamizole vnáší strach a hrůzu ještě i tam, do divočiny, kde dříve žádný strach a hrůza nebyly, neboť úzkostný děs z člověka je horší než obava z možného útoku i té nejdivější šelmy, na kterou si jen vzpomenete. Podívejte se na zvířata, jak s očima vytřeštěnýma hrůzou zběsile prchají před každým člověkem, sotva se kde zjeví! A právě myslivci jsou původci, nositeli a šiřiteli tohoto smrtelného děsu! Myslivci tak úplně pozměnili chování zvířat k nám! Před myslivcem by se měl mít na pozoru vlastně i jakýkoli člověk, který by se mu mohl v šeru lesa náhodou připlést do rány! Zdravý strach musím mít i Já. Neboť „nehody se stávají.“ Myslivec občas prostě neodolá, připlete-li se mu na mušku člověk. Klidně ho střelí také. Jeho čin je ovšem potom posuzován vždy jen jako „nehoda“, a nikoli jako trestný čin, jak by měl být. Ale může si vůbec někdy někdo splést zvíře s člověkem? Já se v tomto ohledu nepletu nikdy. A myslivec, vybavený dalekohledem, se ve skutečnosti nemýlí také – on to pouze prohlašuje za omyl. Leč omyl to není: správné slovo je zde jednoznačně „úmysl“. Kolikrát si jen v mé přítomnosti myslivec významně jakoby nabíjel a zkoušel si na mně jakoby mířidla své pušky! Kolikrát jsem jen takto už hleděl do ústí hlavně! Pokaždé! Nutno dodat, že i Já na lidi rád mířím a „střílím“ na ně z imaginární pušky, ale to už je jiná věc.

Myslivci o svou falešnou pověst milovníků zvířat ovšem usilují neustále; tím víc, čím někteří vědoucnější prohlédají jejich skutečné ledví. Myslivci vystupují například na televizních obrazovkách, kde otevřeně a za bílého dne klidně ukazují hrůzné výřady zastřelených zvířecích mrtvol a praktické ukázky vyvrhování vnitřností. Bez jakékoli masky, již si obvykle nasazuje rdivá hanba či krutý zločin, myslivci ve státní televizi klidně šíří své lživé slovo, svou velkou osvětimskou lež; dokonce pořádají dětské zábavy, kde vštěpují sotva odrostlým fakanům své cynické názory, nechají je pohladit si dobrotivého divočáka i kmotru lištičku, ale co s tím nebohým prasetem a s tou chuděrou ryškou potom dál provedou, to už milým dětičkám raději neprozradí. Půjčí jim dokonce pušku! Zřejmě podle hesla „Zbraně dětem!“, aby i příští generace měla následníky kráčející v krvavých stopách lidské historie! To je ta citová výchova, Éducation sentimentale, jíž se takto dostává další generaci!

Přitom kdyby bylo bouchalům dovoleno zabíjet lidi a lidská mláďata – třebas právě ta, která tak nestydatě vyučují cynismu – dělali by i to. A dělali by to bez skrupulí a zcela běžně, aniž by v tom viděli cokoli špatného, tak jako dnes klidně zabijí jakékoli neškodné zvíře, včetně zvířecích mláďat.

Stejně tak jsou na tom s citem – nebo spíš s necitem – i všichni ostatní řezníci. Jedni jako druzí. Když jsou tyto bezcitné, bezduché, bezmyšlenkovité kreatury schopné bez milosti podřezat krk jehněti, kůzleti, seleti, teleti, kuřeti, proč by se měli nějak zvlášť žinýrovat při pohledu na dětskou krev crčící z jejich měkkých, vláčných hrdélek, kdyby jim bylo dovoleno zabíjet co jest lidského rodu? Nu – proč by se měli upejpat i v takovém případě? Jim je přece jedno, koho budou zabíjet. Oni přece zabíjejí humánně! – A ani toto není pravda, ať už to slovo „humánně“ znamená cokoliv.

Jako v každém cechu i u myslivců navíc platí pravidla psaná a nepsaná. Ta psaná pravidla se samozřejmě nedodržují a běžně se obcházejí, zatímco pravidla nepsaná se dodržují bez výjimky všude. To znamená, že myslivci v souladu s nepsaným zákonem svého vražedného cechu běžně vybíjejí chráněné nebo dokonce reintrodukované druhy zvířat, střílejí mladé nebo hájené živočichy, nechávají lovecké psy „pohrát si“ s chyceným, poraněným a dosud živým „úlovkem“, kladou otrávené návnady, používají zakázaných prostředků lovu, jako jsou noční lovy v autech s rozsvícenými reflektory, používají zakázané zbraně a nepovolené střelivo, používají živé zvířecí návnady, čelisťové nášlapné pasti, dále sklapovací pasti, kde lapená zvířata umírají strachy nebo vysílena hlady po mnoho dnů i týdnů, než je vysvobodí rána „z milosti“ jejich konečně se dostavivšího kata; viděl jsem dokonce i nefalšovaná „pytlácká oka“, drátěné smyčky, jež se mohou procházejícímu zvířeti zadrhnout do nohy nebo do hrdla až natolik, že mu to doslova amputuje nohu nebo prořízne krk. Viděl jsem už také zvířata škaredě postřelená, s ustřelenými pahýly noh, utýraná k smrti, například dravého ptáka ukřižovaného pomocí rezavých hřebů ke stromu, na němž si troufl bez povolení úřadů postavit hnízdo a vyvést mláďata, nyní i ona zahubená, hořce zašlapaná do země krutou botou bouchalovou. A tak dále, a tak podobně. To všechno je běžnou praxí myslivců.

Viděl jsem toho už za svůj život příliš mnoho. Příliš mnoho na to, abych mohl mít člověka v lásce. A to všechno přitom dělají uniformovaní myslivci, členové řádného mysliveckého spolku, žádní amatéři nebo profesionálové, žádní pytláci! Nejsou to také od nich žádné příležitostné excesy; všechno to, co jsem tu po pravdě vylíčil, se děje zcela běžně a denně. Jenom to nikdo nevidí – nebo nechce vidět.

Jakýsi inspekční dozor nadřízených kontrolních orgánů samozřejmě existuje, ale stejně samozřejmě také všude vládne korupce, usmlouvaná kdesi v zákulisí za vítaný bakšiš uzené kýty z divočáka nebo marinovaného srnčího hřbetu, a to vše vydatně zalévané proudy myslivecké kořalky.

Zdaleka nejoblíbenějším úplatkem ovšem bývá možnost skolit si osobně, mimo plán, čistě soukromě, nějaký ten „trofejní kousek“. Na této půdě, na půdě lidem nejvlastnější, na půdě zabíjení, je pak najednou každý člověk bližním, bratrem a pobratimem jiného člověka a všichni lidé jsou jedna velká rodina, jedna velká pakáž. V této oblasti si rozumějí všichni lidé na celém světě a skrze ni poznávají, že jsou si všichni rovni – partneři v zločinu proti přírodě, partneři i v životě – tak jaképak zbytečné obštrukce kvůli pár zabitým nebo umučeným zvířatům v lese! Zabíjení je přece člověku vrozené všude po celém světě. Má to v sobě, hluboko v sobě každý člověk, i ten, který se zapřísahá, že nemá. Jsouť to jeho historické kořeny, jeho chůdy, jimž vděčí nejvíce za svůj ničemný vzestup – i brzký spravedlivý pád. Vždyť stačí si jen vzpomenout, jak zachází s těmi nejmenšími tvory, například s hmyzem, všude, kde se objeví on, člověk a hmyz. Člověk každý hmyz zcela automaticky zabije, i když mu nic nedělá, i když je neškodný, kupříkladu tiplici.

Ale skutečný stav obskurních věcí mysliveckých nemůže vidět žádná sebepřísnější a sebepoctivější kontrola zvenku, poněvadž se pro ni za prvé vystaví vzorová papundeklová Potěmkinova vesnice vzorného honebního revíru, kde je všechno na pohled jak má být, a za druhé by ta kontrola musela dokonale znát dané polesí, tak jako je znám třebas Já, to jest musela by v něm žít (a dlouho!), aby viděla všechno, co vidím Já. Ale i kdyby to někdo viděl, i kdyby někdo „nahoře“ viděl, co myslivci v lese, beze svědků, provádějí – myslíte, že by se někdo bral proti všem za nějaká anonymní divoká zvířata, za zvířata, která jsou stejně určena na odstřel, za „pouhá“ zvířata – a proti lidem? Pochybuji. Nenávist člověka k člověku může být tu i onde z různých příčin velká, avšak lidská sounáležitost, lidská solidarita je vždy silnější a její kořeny sahají hlouběji než soucit s neznámým zvířetem v lese, jež nějaký ožralý bouchal odsoudil už předem ve svých myšlenkách k trestu smrti zastřelením jenom za to, že toto zvíře není člověkem, nýbrž lovnou zvěří. Jakékoliv námitky proti tomu nebývají prostě uznávány za „relevantní“, jak to cynicky vyjadřují ti, kdož vraždí, nemajíce v sobě nic skutečně jemného, nic vznešeného, nic duchovního, nic filosofického, nic vpravdě krásného. Tak je to. Ale kdybych totéž prohlašoval Já o nich, totiž že není relevantní, aby lidé žili na planetě Zemi – to by byli hned celí pobouření a morálně otřesení! A vidíte: přitom bych měl pravdu zase Já, a ne oni!

Tak mě popudil nález jednoho zchytrale umístěného mysliveckého posedu v nitru malebného luhu v mém ztraceném údolí, kde jsem se i Já rád ztratil lidákům z nepovolaných očí.

Ale Já se stejně nejraději osaměle toulám jenom v nejbližším okolí mého zvířecího doupěte, kde je to také, nutno říci, nejkrásnější: sedávám buď na břehu poklidně zurčícího lesního potůčku mezi bršlicemi, čistci a tajemně se vlnícími lesankami, jimiž se potichu kolem plíží srnky, nebo též rád sedávám na měkkém mechu pod zelenkavým baldachýnem listoví s drobnými rolničkami mladých nezralých lískových oříšků, zády pohodlně opřen o kmen mohutného smrku, jenž majestátně shlíží do tohoto požehnaného, bohem i lidmi ztraceného údolí.

Ale za vůbec nejrozkošnější místečko k meditacím považuji holý, strmý a kamenitý svah či úbočí o hodný kus ještě výš nad široce se rozevírajícím lesnatým údolím, kde strmí k nebi osamělá vzrostlá jedle, a hnedle vedle téhle jedle a jedné lesanky u její paty, alébrž starčeku, vždy rád sedávám a přehlížím odtud jak celé toto šťastně lidupusté údolí, jehož se zde nahoře cítím být svrchovaným pánem, tak i modravé dálavy vůkol, táhnoucí se od východu po západ bez jediného nepěkného přerušení jakýmkoli rušivým lidským obydlím, bez jediné stavby, sloupu či silnice.

Zde, pod tou oduševnělou jedlí, zbrázděnou dlouhou jizvou od úderu bleskem a vyhřátou vždy navečer jižním sluncem, a vedle té spanilé lesanky, těšící se právě teď na rozpuk svých žlutých květů, jejichž poupata jsou již dychtivě připravena ukázat mně, broukům, muškám a vší hmyzí drobotině svou okázalou krásu, vůni a sladký nektar k opití, ano, právě tady sedávám dlouhé zasněné minuty Já, Misantrop, jenž tu tak spokojeně dlím.

Nejkrásnější denní dobou je přitom jednoznačně soumrak, kdy slunce vpravo kloní se k západu a nezahání již oči k cudnému sklonu, a vlevo na východní straně vychází zatím dorůstající luna. Tyto navečerní chvíle miluji. Svou nyvou krásou úplně překrývají můj smutek nad dalším zašlým dnem v dějinách mého zvláštního druhu; smutek nad dnem, který se již nikdy více nevrátí zpět.

Štěstí, že sem lidé téměř vůbec nechodí. Jinak by to nebylo údolí ztracené, nýbrž zatracené. Krásných romantických míst a zasněných zákoutí, jako určených k meditaci, je tu všude plno, na to aby mě mrzel jeden posed rozbitý a druhý železný. Celkovou náladu mi to nezkazí.

7.7.45

Prvé dni měsíce července se ještě jako vždy nesou ve znamení doznívajícího červnového monzunu a opět jako vždy se první červencové dni podobají svým hnusným počasím spíše začátku podzimu než počátku léta. Nicméně znovu jako vždy bude jistě červenec nejteplejším měsícem roku. V tomto si příroda přímo archetypálně, leč nádherně protiřečí. A protiřečí si i dnes v 16 hodin, kdy najednou, zčistajasna, přišla krátká, leč vydatná přeháňka, skutečně z dokonale čistého a jasného nebe. Ať jsem se rozhlížel kolem po obloze jak jsem chtěl, ač omezen úzkou výsečí mezi lesním stromovím, nemohl jsem najít žádný tomu nenadálému dešti odpovídající mrak. Tak tomu bývá povětšinou jen ve špatných filmech, že sluníčko svítí vysoko na čistém modrém nebi, ale na zemi přitom leje jako z konve; nicméně i to se občas v přírodě, jež si tak ráda protiřečí, stává. Zřídka, avšak stává se to. Tak i dnes. A zdá se mi, že si příroda protiřečila i večer, když nastal rej světlušek. Vždyť tito živočichové zažíhají své lampičky po setmění, když je ještě trochu vidět, ale zhasínají je a jdou spát, když je ta největší, nejneprůhlednější černá tma. I tady si příroda nádherně protiřečí a mně se zdá, že je v svém protikladu právě tehdy nejhezčí. Koukal jsem na ten tichý, tajuplný bludičkový bál pobaveněji a snad i dětštěji, než teď čumějí kdesi daleko blbí lidé na „bednu“. Jedna z živých lucerniček přistála dokonce na moskytiéře a vyzařovala i tam svůj protiřečný svit. Tak jsem usnul. A ona? Kdo ví...

Zdá se mi, že příroda je ve své květnaté protimluvě nejen nádherná, nádhernější než když se chová podle úzkých pravidel lidské logiky, ale že je tehdy i pravdivější, dokonce nejpravdivější, skutečně jen tehdy opravdová. Není v tom po mém soudu ostatně žádný protimluv. Protiřečit si znamená zjevovat skutečnost ze všech stran a úhlů; znamená to objevovat pravdu na slunečné i stinné stránce jevu. Příroda si protiřečí neustále, když budeme pozorní a lépe si budeme všímat světa kolem nás. A nejen příroda: také ti, kdo si v životě nejvíce protiřečili, byli vždy také těmi, kdo byli nejpravdivější.

Přísní logikové vždy byli také těmi nejdůslednějšími lháři, dokonce byli fanatiky posvátné lži, zákonodárci; byli těmi, kdož tvořili zákazy, kdož ničili duchovní hodnoty, byli demagogy, moralisty a byli sofisty. A co hůř: byli nudní a otravní jako samy jejich poučky. Jejich úzký rozum se prostě nevyznal v nádherně členitém labyrintu přírody a života, a proto si stvořil zákon železné logiky; zákon, jejž s železnou důsledností prosazoval. „Víte, jak zní zákon,“ pravil palič knih v Bradburyho slavné antiutopické novele 451° Fahrenheita. „Kam jste dala rozum? Nenajdete ani dvě z těchto knih, které by si neodporovaly. Celá léta jste se tu uzavírala s učiněnou babylonskou věží. Zbavte se toho konečně!“

Stačí si o stupínek méně protiřečit, a už je hned člověk také méně důvěryhodným a nepůvabným. Nevím, co z toho je horšího. A ten, kdo si neprotiřečí vůbec v ničem, je tedy také nutně tím největším lhářem a pokrytcem. To licoměrnost ukazuje jen jednu tvář, a sice tu lepší! Ta druhá, ohyzdnější tvář člověka bývá skryta za zdánlivou důsledností v činech i myšlenkách. Jen pravda v ní není ukryta, ačkoliv stejně vychází nakonec najevo – nejčastěji však, lidužel, též pozdě.

Největší filosofové v dějinách si protiřečili neustále – a ejhle: měli přesto pravdu; musí se dokonce říci, že měli pravdu právě proto, že si tak důsledně protiřečili. Největší filosof si tedy musí nutně neustále ve všem protiřečit, aby ohlédal pravdu poctivě, ze všech stran; jak ze slunečné strany, již každý pyšně ukazuje a má ji za svou jedinou, tak i z té odvrácené stránky, kam slunce nechodí a kde panuje věčný stín s bujícím jedovatým kapradím lží, podvodů a falešných podvrhů přísné logické důslednosti; ze stránky, k níž se lháři a pokrytci všech zemí nehlásí, zatajujíce ji. Člověk tudíž není žádné zářné slunce, jak o sobě prohlašuje, nýbrž jen jakýsi blbý balvan, jen jakési bludné kosmické smetí, necitlivé vyhaslé těleso s vázanou rotací, jež neohrabaně obíhá kolem svého božstva, jemuž ukazuje jen jednu svou tvář – totiž tu mediální, ne tu soukromou. Budiž. Ale pak zas nutně vidí jeho temnou stránku z opačné strany zavilý nepřítel lidského druhu, jímž jsem Já! A Já vskutku vidím! Vidím vše – ze všech stran. A vím, co vidím! Video deteriora proboque meliora sequor, jak praví klasik. Vidím to horší, za lepším však jdu.

Zřejmým protimluvem, leč nápadně pravdivým a moudrým, je i motto všech starořeckých kyniků, jak je hlásal Kratés z Théb i sám Diogenés ze Sinópé: „My kynikové, ačkoliv nemáme nic, máme všechno. Vy ostatní naopak, ačkoliv máte všechno, nemáte pro svou vzájemnou řevnivost a závistivost a strach o majetek a honbu za penězi a prázdnou slávou nic.“ A podobně tvrdí také Lao-c’, že „moudrý člověk zůstává v pozadí, a právě tím se dostává v čelo lidí.“

Je krásné a pravdivé si protiřečit. Jeden ze základních protimluvů Misantropových je například jeho vášnivá láska k přírodě a k divoké svobodě – a na druhé straně jeho nesmiřitelná nenávist k lidstvu. A přece je právě v tomto zdánlivém protimluvu obsažena ta nejpravdivější myšlenka na osvobození! Je v něm přímo vzorec pro to, jak být volný jako zvíře a nespoutaný jako živelná příroda, běsnící v blescích a hromech a v ničivých zemětřeseních proti okovům člověka! Neboť hle: Nenávist má osvobodila mě. Osvobodila mě od člověka! Osvobodila mě od trpké poroby a bídného otroctví, jež on přináší všem tvorům. Vivat odium! Vivat, crescat, floreat odium! Ať žije nenávist! Ať žije, roste a vzkvétá nenávist!

9.7.45

Dnes je ten požehnaný den, v němž misantrop dokonale splývá se svou vlastní životodárnou podstatou, jež se zove divoká svoboda. Neboť v tento letní červencový den – a v dalších mu podobných – může být misantrop díky horkému počasí úplně nahý a úplně sám v lese. Neznám nic dokonalejšího, co by tak výstižně, pár slovy, vyjadřovalo misantropický pojem divoké svobody, než právě tato dvě slova. Nic víc už není co dodat: tresti filosofického komplementu bylo dosaženo; anarchie bylo dobyto; nic mi nechybí ke štěstí. Bylo dosaženo zvířecího stavu.

Sedím v lotosové pozici a kolem mne pod nízkými stromečky si bez obav hraje stádečko roztomilých divokých selátek. Je jich asi deset. Stará prasata zřejmě někde poblíž v neprostupných houštinách leží a jejich nezbedná mládež tu u mne zatím bezstarostně dovádí v mlází.

Na louce u lesa po západu slunce milostně laškují hned dva páry srnců a srnek. V tom prastarém pudovém zaujetí si zapomněly všímat celého světa okolo sebe a dokonce i mne, stojícího nehnutě opodál. Srnka vábí volookým pohledem plným něhy srnce do remízku, před nímž její vyvolený vzrušeně hrabe kopýtkem. Opodál vyvedla srnčí máma srnčátko na pastvu. Bedlivě se rozhlíží, zdali je všechno v přírodě v pořádku a v rovnováze. Srnčátko může si běhat svobodně kolem ní. Svět je totiž právě teď dokonalý a bezpečný. To jen člověk skáče jako kašpar střídavě na obě misky váhy, chtěje sám ustálit svět, ale vše, co se mu při tomto nejapném vyvažování podaří, je vychýlit vždy jen jednu misku vah na úkor té druhé.

Všichni srnci mají zdravou letní saténově lesklou srst. Seno omamně voní. Snad proto mě zvířata odmítají vidět a cítit. Všechny smysly patří jen jejich druhu a zákonu jeho zachování. Připadám si vedle nich jako vzduch či duch nebo jako kdybych procházel pastvinou a oni byli dobrými kravami, jež sotva pootočí hlavami, když jde kolem podivný osamělý tvor v maskáčích, to jest Já.

Dnešní den byl prostě dokonalost sama.

Dny plynou lehce a nepozorovaně jako bílé obláčky po blankytném nebi. Stále něco nového čtu, lenošně polehávám, pospávám, posedávám tu i onde nebo také vyhledávám lesní jahody, maliny a plané třešně. Na přežití jich není dost, ale znamenitě přijdou k chuti. Noci se snášejí na mé Ztracené údolí zvolna a tiše jako azurovočerné pápěří upuštěné v háji křiklavou sojkou. Vstávám s kuropěním, ač žádný opravdový kohoutí alarm sem ke mně z žádné okolní vesnice nedoléhá. Uléhám s posledními konsonancemi červenek, pěnic a budníčků, v teplých večerech, jimiž bloudí záhadné světlušky, za nocí, jež ozařuje světlo měsíce prodírající se mezi stromy.

22.8.45

Se zpožděním, teprve až teď, v druhé polovině srpna, se konečně dostavily každoroční takzvané „psí dny“, požehnané to dny a noci toho nejtropičtějšího horka, na které vždycky tak dychtivě čekám. Jedině ony jsou tím pravým vyvrcholením léta; jedině ony přinášejí malý kousek blažených tropů i k nám na chladný sever; a tentokrát trvají plné dva týdny. Nemohu se jich nabažit. Nebe je jasné, bez mráčku, sluníčko praží, neprší, noci jsou příjemně teplé a dosud ještě poměrně krátké. Celý den si chodím po lese zcela nahý, i střechu ze stanu jsem odložil stranou jako nyní zhola nepotřebnou. V mém lesíku teď panuje vlahé zelenavé přítmí a stálý polostín, jímž spalující sluneční záře pronikne je zpola, právě jen tolik, aby příjemně hřála, avšak neoslňovala a nespalovala. Přesně jako někde v tropickém lese – jen ty banánovníky a papáje tu ještě chybí. A když jdu potom navečer k potoku pro vodu, připomíná mi náhle celé údolí tohoto potoka svou vlhkou vůní zapařeného tlejícího dřeva a vodních par stoupajících z bujné vegetace jinou řeku a jiné údolí: údolí tahitské řeky Papenoo. Vzpomínky se vracejí. Vzpomínky na můj prázdninový pobyt pod stanem na břehu tahitské řeky Papenoo. Tam byly mé zdánlivě nepřemožitelné schopnosti vystaveny velmi těžké zkoušce. V prvopočátečním nadšení jsem totiž vždy odlétal do tropů jako naprostý zelenáč a bláznivý snílek, jako nevyléčitelný, krátkozraký a beznadějný romantik, jakkoli krásný, leč nejasnozřivý, vrhnuv se do džungle takřka po hlavě, nahý, bez jídla, bez peněz, bez dokladů, bez přístřeší, bez přikrývky, zato s velkým sebevědomím, nabytým počas snění, se sebevědomím, jež se zdálo být neotřesitelným vládcem nad přírodou i nad osudem. A v té zkoušce jsem – neobstál... Otřáslo to mnou. Nyní však opět cítím, že jsem připraven na reparát. Musím přesto stále rozebírat v mysli zchlazené neúspěchem příčiny onoho tehdejšího fatálního nezdaru. Jedno teď vím: jsem znovu připraven. Příště už se nevrátím... Mluví ze mne tuzemská zkušenost nabytá téměř dvaceti lety praxe: když přijde hlad a nepřízeň počasí nebo třebas důležitost zůstat skryt před zraky nepřítele, to jest všech lidí, vždy jsem již schopen vynalézavě si poradit: jsem s to nalézat a sbírat ovoce, brambory, chutné listí, nezávadnou vodu, úkryt před živly, udržet se v teple, v suchu a na nezbytné úrovni jistého pohodlí.

Občas, když myslívám na nějakou čistě hypotetickou práci, i když ještě dlouho – pokud kdy vůbec – nebudu muset žádnou hledat, říkám si, že už jsem moc starý, volný a divoce svobodný na to, abych někde poníženě prosil o práci, abych pro někoho otročil a nechal se někým celý den, celý život buzerovat. Tak jako bych se styděl, kdybych měl žebrat, styděl bych se, i kdybych musel pracovat, ledaže snad žebrání je o trochu méně nedůstojné a o trochu méně nečestné než práce. Než pracovat, to raději důstojně zemřu kdesi v džungli hlady a vysílením. Ale ani jedno z toho se nestane, o tom jsem přesvědčen. Nasbíral jsem už dostatek zkušeností a dostatek znalostí a dovedností, abych přežil v divokém stavu svobody, to jest v přírodě, mimo civilizaci. V domácím tuzemském prostředí mi to jde celkem dobře; proč však potom v tropech vždy selhávám? Přišel jsem na to. Protože tam, v tropech, nikdy nemůžu pobývat dostatečně dlouho na to, abych se tam jak náleží zabydlel, našel tam bezpečný a opuštěný úkryt před lidmi, nějaký základní tábor a abych se tam aklimatizoval a sžil se dokonale s prostředím, tak jako jsem sžitý s prostředím zdejším, tuzemským. Proto bylo pro mne přežití v cizině vždycky neřešitelným problémem. Byl to obrovský úkol, Já však na jeho splnění nikdy neměl dost času.

Měl jsem to dělat jinak; měl jsem tam létat tak dlouho, tak vytrvale a pravidelně do stále stejné země, na stále stejné místo, až bych se tam nakonec zabydlil a zvykl si tam, jako se mi to daří tady. Ano, to byla má největší chyba, plynoucí z mé romantické povahy, jíž jsem se dopouštěl. Příliš lacino jsem se vzdával hned při prvních nesnázích a těkal z jednoho koutu zeměkoule na druhý, nezapustiv nikde životaschopné kořeny! Nyní už jsem chytřejší; vím, že přechod nebude romanticky plynulý a že bude trvat dlouho. Ale vím také, že už mě nic nezadrží. Vím, že to dokážu. Vím, že zbytek života dožiju v přírodním stavu divoké svobody! Za pouhých dvacet let, pohříchu ještě ne až tak intenzívního tréninku, ne až tak intenzívní přípravy a ne až tak intenzívní rehabilitace to není špatné, že? Řádný výcvik mi – přiznám se: mou vinou – kazily čas od času neodbytné myšlenky na děvky, utápěl jsem se v alkoholu, nebo lépe řečeno: zdržoval jsem se jeho popíjením. Obojí – děvky i chlast – ovšem v míře nesrovnatelně mírné; avšak přesto těchto chvilkových zatmění ducha lituji. Těch utracených peněz a toho promarněného času šlo využít lépe. Měl jsem se v životě zaměřit jen na jedno, toho se držet a při tom zůstat. Když jsem si to uvědomil a vystřízlivěl z toho (nevím, co z toho přišlo dřív, zda uvědomění, či vystřízlivění), naučilo mě to ještě více podobné věci nenávidět, jakože jsem se jich hleděl stranit odjakživa. Odjakživa jsem věděl, že nechat se obluzovat ženskými a drogami nikam nevede – rozhodně ne k mému cíli! Když jsou pak totiž všechny nízké pudy konečně po nekonečném boji, vzdychání a slzách ukojeny a všechny vášně opadnou, zbude jen vystřízlivělé podivení, hořkost a pocit trapnosti z oddání se něčemu tak pomíjejícímu a bezcennému, co však přitom vyžadovalo tolik zbytečného trápení a tolik nicotné námahy. To všechno jsem se nakonec naučil překonávat úplně – a už mě nic jiného nemůže zastavit na mé nezadržitelné cestě do divoké svobody! Už mám zase ten opojný pocit vítězství a suverenity. Mně nikdo vládnout nebude – nikdy mi ostatně nikdo skutečně nevládl a ani v této chvíli nemá nade mnou žádný člověk moc. Jsem svobodný, divoký a svobodný. Jsem pán a vítěz na živé jsem zemi!

Navštěvují mě zvířata, například divoký králíček a veverka, kteří beze strachu procházejí kolem mého stanu, v noci se také kolem potulují prasata.

Zase divoká prasata! Vloni také a letos znovu, leč pokaždé na jiném místě. Konečně jsem se tedy asi naučil po vzoru divokých prasat vyhledávat za svůj úkryt ta nejopuštěnější a nejnepřístupnější místa v lesích, stejně jako tato zvířata.

Jedné noci mě však ti divočáci dost vyděsili. Během jejich smýčení po okolním lese museli zřejmě narazit na toho roztomilého králíčka a krutě ho uchvátit, protože jsem zaslechl jeho bolestný nářek. Jal mě z toho úzkostného pláče děs a srdce se mi rozbušilo úlekem a pobouřením. Skoro jsem se už chystal, že snad vstanu a zjednám klid a pořádek. Ale rozmyslel jsem si to. Celou noc jsem kvůli tomu nemohl spát, musel jsem pořád myslet na toho nebohého roztomilého králíčka, jenž mi tak důvěrně a beze strachu hopkával kolem stanu. A když jsem té hrozné noci přece jen usnul, měl jsem zlé sny; sny, které se mi ještě dlouho poté stále znovu vracely; děsivé sny o tom, že i mne uchvacuje jakási divá lesní zvěř. Ach, přírodo, proč jsi tak krutá?

5.9.46

Po prázdninách jsem opustil Ztracené údolí a vrátil jsem se zpátky do březového hájku, kde jsem letos začal. V Ztraceném údolí bylo sice hezky, ale už mě štvalo to stálé procházení vesnicí; tamější domorodci si mě už začínali pomalu všímat, zdravit mě a mluvit na mne, což nemám rád. A pak ta zbytečná dálka. Tady v březovém hájku je nyní po prázdninách už také klid a opuštěnost, mám to sem mnohem blíž a nemusím procházet žádnou vesnicí. Stan jsem postavil na minulém místě. Jako kdyby to bylo včera. Proklestil jsem si hustým okolním lesem úzkou soukromou cestičku, která se klikatí až k jeho okraji, abych se měl kde nerušeně procházet. Dny chladnou a krátí se, noci se prodlužují a chladnou též. Konec mého letošního táboření se blíží.

23.9.46

Dnešní podzimní rovnodennost jsem si zvolil za datum mého stažení se z lesa na blížící se zimu. „Dokud je hezky,“ říkal jsem si. Avšak myslím, že jsem se letos unáhlil a že jsem mohl vydržet v lese déle. Dny a noci jsou teď sice už nepříjemně stejně dlouhé, noci jsou navíc chladné a ve srovnání s počátkem léta o hodně delší – hlavně ty delší noci mi vadí. Ale měl bych si asi zvykat: v tropech jsou dny a noci také stejně dlouhé – i když tam je alespoň teplo pořád. Ach... Počasí přitom vydrželo ještě další dva týdny nádherné. Ale nelitoval jsem. Chodil jsem tak v průměru ob den na dopolední a polední procházky do lesa a nakonec to také nebylo tak špatné východisko z nouze.

7.10.46

V baráku se začalo topit. Venku včera skončilo krásné babí léto a dalo se do deště. Teploty rázem klesly o dobrých deset stupňů. To je konec.

Domluvil jsem, slova nezměním.

<<< 2. část

<<< <<< 1. část