Misantropovy stránky

6.4.45

Zima uplynula rychle jako voda a už je zase jaro. Ode dneška tábořím opět v lese. Stan jsem si postavil zatím jen kousek za městem, abych to případně neměl daleko domů, kdyby mi náhodou bylo v noci příliš chladno. Známe ty sice nadšené a nedočkavé, ale přece stále ještě příliš zimomřivé dubnové noci! Šel jsem najisto, po paměti, na místečko v lesíku, kde jsem už jednou, kdysi, před mnoha lety přebýval. Moc se to tu nezměnilo, spíš výjimečně k lepšímu; je to tu teď trošku zarostlejší, divočejší. Občas sem sice zaléhá psí štěkot z blízké samoty, ale opravdu jen zřídka, což se dá vydržet (z baráku jsem zvyklý); ale hlavně že zpívají ptáci, nikdo nešmejdí kolem a je tu klid. Konečně jsem tedy opět v lese; konečně jsem zase lesní muž. Hned jak jsem přicházel, uviděl jsem svou první letošní srnku. Začíná to tedy dobře.

Jak jsem předeslal, zima tentokrát uběhla příjemně a rychle, bez nudy a užírání se. Bavil jsem se hlavně četbou, správou svých internetových stránek (až jsem si z toho přivodil dosti bolestivou epikondylitidu, čili „tenisový loket“), poslechem hudby a sledováním mých oblíbených filmů na videu.

Také jsem pilně krmil kavky na parapetu za oknem mého pokoje, až jsem se bál, že mi v záchvatu radosti nad přilepšením, jež jsem jim plnými hrstmi dodával, poškodí internetovou anténu, která jim jako vhodný architektonický prvek slouží za vyhlídkové bidýlko. Ale kavky jsou lehké a pevné konstrukci mého jediného komunikačního tykadla mezi mnou a nenáviděným nepřátelským světem lidí tam venku nikterak neublížily. Spřátelil jsem se s nimi a nesčetnými dary si je předcházel, až jsem si nakonec získal jejich důvěru, takže se na mne přilétaly podívat i tehdy, když jsem pro ně zrovna nic k snědku neměl. Zvědavě nakukovaly skrze okno dovnitř a mne těšilo pozorovat, jakou mají tito sympatičtí a inteligentní šedočerní ptáci (tím zbarvením jsme si podobní) nelíčenou radost z každodenní porce chlebových drobečků a semínek. Jejich chytrá, ostrozraká, jakoby dravčí očka, rozpustilé kavání a projevy štěstí a spokojenosti obšťastňovaly i mne. Aspoň někdo se má ze zvířat v blízkosti lidí dobře, třebaže Já nejsem zrovna člověk a s lidmi mám pramálo co společného; kdyby ostatně záleželo jenom na mně, neměl bych s lidmi společné ani to poslední zbývající pramálo. S jakou opovržlivou nenávistí pražil můj záštiplný pohled jakéhosi odporného lidáka, který jednou mé milé kavky koštětem zaháněl z otevřeného kontejneru na odpadky, odkud si vyzobávaly jídlo, jímž jiní lidé pohrdli a odhodili je! Sami plýtvají, neváží si darů země, ale jiným nedopřejí ani ty poloshnilé drobty!

Nyní, v lese, jsem obklopen dalšími ptáčky, kteří se radují spolu se mnou z příchodu vytouženého jara, z prvních hřejivých slunečních paprsků, z hojnosti potravy, volného povětří a divoké svobody. „Divoká svoboda“! Stačí vyslovit tato slova nebo jen na ně pomyslet – a okamžitě se mi nevybaví nic jiného než Já sám, osamělý misantropický poustevník, sedící na velkém plochém Kameni Meditací před svým stanem, jehož oči, které nelhou, upřeny jsou v širou dál, leč vnímají jen ticho a les. Ano, „divoká svoboda“ je moje druhé jméno.

Příroda letos rozevřela svou pohostinnou náruč dříve, sníh sešel brzo, čápi přiletěli z teplých krajin dřív, stěhovaví pěvci zato přesně na den jako loni a půda není díky časným a hojným slunečním paprskům vůbec studená nebo přehnaně vlhká, natož podmáčená jako byla vloni. Snad to značí dobrý rok, teplé jaro a léto. Probudila se dokonce už i klíšťata...

Na místě, kde dlím, je plno bílých břízek, olší, jeřábů, černých bezů i jasanů a ty až se zazelenají prvními svěžími lístky, bude to tu ještě kouzelnější. Také tu bývalo vždycky hodně hadů a málo hrabošů, což má zřejmou spojitost. Kousek odtud se nachází velký mělký rybník s mnoha vodními ptáky a samozřejmě s pozdější možností koupání. Ale ta doba je ještě daleko, i když se na ni těším už teď. Ale kdoví, kam mě mé toulavé nohy zanesou... Nyní však užít chci toho, co jest právě v této chvíli, právě tento den. Ach, je to tak nádherné, nádherný život v lese! První jarní den v lese je vždycky tak nádherný...

S sebou mám ke čtení román M. P. Arcybaševa Sanin z mé domácí knihovničky. Toto nejnovější české vydání vyšlo v roce 1999 v nakladatelství Paseka pod názvem „Svůdce“; ale to je název tak hluboce pomýlený, prozrazující tolik zjevného a hrubého nepochopení obsahu díla, že prostě odmítám tento název používat. Už samotný obal knihy vykazuje toto hrubé nepochopení: na obálce je jakási růžová holčičí malůvka dvou srdíček protknutých šípy; jako kdyby to byl nějaký pitomý zamilovaný románek pro ženy! Také uvnitř této knihy jsou další ilustrace různých nejapných kresbiček nahých ženských těl, jako kdyby šlo v románu jen o to. Sanin je však románem filosofickým, nikoli milostným, a přejmenovat ho proto na „Svůdce“ je velmi hrubým a ošklivým přehmatem nějakého velkého idiota, který jej buď vůbec nečetl, nečetl pozorně, anebo vůbec nepochopil! A mám ve vážném podezření takzvanou překladatelku, jakousi Alenu Morávkovou, že za tím zlořádem stojí ona, protože toto je typicky ženská práce a ženské uvažování. Říkám „takzvaná překladatelka“, protože podle mého názoru a podle jistých zastaralých výrazů se důvodně domnívám, že ona „překladatelka“ ve skutečnosti nic nepřekládala, dejme tomu z ruštiny do češtiny, ale že prostě a jednoduše ukradla nějaký starší český překlad a pouze jej převedla do modernější češtiny. Navíc ta ženská vůbec neovládá správné tvary přivlastňovacích zájmen, a Já už z toho důvodu jí nevěřím a jí pohrdám. Sanin je pro mne dál prostě Saninem a žádným pitomým „Svůdcem“. Ústřední postava jménem Sanin není žádný povrchní hejskovský svůdce, není dokonce ani žádným zhýralým Donem Juanem, nýbrž spíše jakýmsi zosobněním Nietzscheova nadčlověka. Schéma celého románu je vůbec dosti podobně rozčleněno jako například Nietzscheův „Zarathustra“: také zde každá z postav zosobňuje určitý typ člověka. V žádném případě – opakuji – to není milostný románek, nýbrž román filosofický a na název „Svůdce“ mohla přijít leda tak nějaká pitomá ženská, která nechápe nic, co sahá nad oblast podbřišku. To je prostě hnus! Je mnoho idiotů i mezi takzvanými vzdělanci a intelektuály, jak vidno.

Pikantní je na tom také to, že u slavného nakladatelství Paseka je to v krátké době už druhé mé nemilé setkání s blbostí a už druhý můj spor s ním. Před pár měsíci jsem totiž na jejich zásah musel smazat z mého blogu nádherně provedené výpisky z četby Thoreauových Toulek přírodou, taktéž vydaných nakladatelstvím Paseka. Asi záviděli, když nejdřív zuřivě prohledali internet, zdali jim někdo nekazí nekalý kšeft, a viděli to u mne na blogu, že se mi to tak hezky povedlo graficky a s pěknými obrázky. Divím se, že nežalují také všechny veřejné knihovny po celé zemi, jež zapůjčují svým čtenářům tuto i jiné knihy z nakladatelství Paseka. Vždyť i tam jim musí nutně unikat zisk, když si čtenáři jejich knížky nekupují za plnou ošmelenou cenu, ale jen půjčují za malý poplatek. Však kdyby mohli, kdyby měli takovou moc, kdyby se jim někdy v budoucnu podařilo prosadit, prolobbovat takový zákon, nesmyslný jako všechny zákony, můžeš se vsadit, milý čtenáři, že by to udělali. Přitom v cizině, tam kde jim záleží na pozvednutí úrovně vzdělanosti, jsou dokonce i veřejné knihovny přístupny zcela zdarma, bez poplatků.

Takové jsou tedy Čechy. A takové je tedy nakladatelství Paseka: hloupé jak zákon káže a ještě k tomu nepřejícné, podezřívavé, závistivé a bojící se o mrzký výdělek, kdyby se snad moje stručné výpisky někomu líbily víc a stačily by mu natolik, že by si celou knihu nekoupil.

Autorská a vydavatelská práva? Všude je na internetu zdarma a volně přístupný kdejaký text v originále, na který si jen vzpomenete, jenom v češtině nic, jenom tady se s tím dělají tajnosti a předmět šikanování, zakazování, mafiánských praktik a mrzkého kšeftu. To je opravdu možné jen v těch blbých, zaostalých Čechách. Sotva odbilo dvacet let po takzvané revoluci a už je tu zase odpíráno právo na svobodné šíření slova, zase se zakazuje, jako za komunistů, jako předtím za nacistů a jako ještě dříve za křesťanů, tentokrát ne z ideologických důvodů, ale z majetnických, což je vlastně také, jen nepatrně jiná, zvrácená ideologie. Nic se nemění, nikdy se nic nemění – a nezmění. Lidé jsou přece stále za všech dob a za všech režimů stejní, stejně špatní. Opovrhuji, hluboce opovrhuji člověkem.

Autorská práva? Kdyby se byl řídil autorskými právy – tehdy ostatně ještě neexistujícími – onen učený Říman jménem Aulus Gellius, který nemohl spát, a tak si za dlouhých zimních nocí v Athénách někdy ve 2. století křesťanského letopočtu četl staré římské autory a pořizoval si z nich výpisky, věděli bychom o těch autorech ještě méně, než víme teď – a že toho víme setsakra málo!

A kromě toho: „Nejlepší myšlenky jsou vlastnictvím všech,“ jak tehdy napsal téměř omluvně, leč pravdivě moudrý Seneca, když si dovolil šířit i jiné než své vlastní myšlenky, totiž myšlenky filosofa Epikúra.

Ve starém Římě se člověk mohl nanejvýš zesměšnit, když například vydával cizí díla za svá vlastní, ale nikdy nemohl mít pro totéž oplétačky s právníky, neřkuli jen pro pouhé šíření těchto děl v opisech dál! To bylo tehdy ještě nemožné.

Ach, co dřívějších nemožností je dnes – už možných! Lidužel. Dnes už je, lidužel, doba tak zkažená a zvrácená, že se dříve nemožné stává možným. Pokrok je nezadržitelný. Dnešní doba nezapomíná už na nic, co ta dřívější ještě opomíjela; a tak perzekvuje i za šíření slova.

Jakže se to říká cizím slovem pokroku k horšímu? – Aha, už vím: asi „copyright“...

A ještě toto svobodné poradní slovo, bezplatné slovo bez nároku na honorář k vydavatelům a překladatelům: Chcete se živit literaturou, chcete z ní týt, chcete si z ní jako pasáci z prostitutky udělat dojnou krávu? – Dobře. Pak to však dělejte tajně a pokoutně, jako správní kuplíři, a nelezte s tím na veřejnost, aby nemohl od vás vůbec nikdo jiný opisovat a aby vám nemohl vaši prodejnou kurvu literaturu nikdo jiný zadarmo omrdat!

Pro nakladatelství Paseka nejsou knihy ani studnicí poznání, ani pramenem moudrosti, ani rozšiřovatelkami duševních obzorů, nýbrž jen kurvou, vábničkou, návnadou, udičkou, pastí, do níž se má chytit kořist, kterou oni zhltnou.

Každá doba – a lidé ji tvořící – je náchylná jistý druh literatury vždy přehlížet, zakazovat, ničit nebo jí opovrhovat a vůbec ji nevydávat. A profesionální vydavatel, jenž se řídí pouze úzkými zákony zisku a odbytu, zákony trhu, to jest zákony poptávky a nabídky, nemůže být nikdy druhým takovým Aulem Gelliem, jehož nadšenectví budou vděčit příští generace za skryté poklady dneška. Svaté nadšení zanícených amatérů, těch ilegálních „pirátů“, kteří svým poctivým opisovačstvím či kopírováním porušují něčí autorská práva, na která ten dotyčný přitom nemá vůbec žádné právo – právě a jedině existence těchto amatérů a jejich soukromá činnost je zárukou, že nějaké dílo zůstane živé a že přetrvá, někde, kdesi, třebas v nějaké zapomenuté zásuvce z pozůstalosti nebo v antické amfoře na odpadky, tak jak se to stává při všech nečekaných objevech bádajících archeologů a kunsthistoriků ještě dnes. Avšak co zbude po nakladatelích, kteří ve své ziskuchtivosti vydávají jen samá dobově poplatná díla, jež se dobře prodávají? Co zbude po lidech, kteří se zaštiťují jakýmisi nepřejícnými „právy“ (zpočátku zvanými ještě nepokrytě „monopoly“), podle nichž mohou pouze oni určité dílo vydávat? Jsou to snad ti správní lidé, kteří mohou dostatečně zaručit, že literatura bude stále živá a nezničitelná i do budoucna ve stovkách amatérských opisů?

Kopírování ve skutečnosti nezabíjí literaturu (stejné je to ostatně i s hudbou!), jak na nás dramaticky kvičí její násilníci, przniči, vyklešťovači a vrazi; kopírování už podle významu toho slova naopak zmnožuje literaturu, a tím ji i posilňuje; nic se pak nemůže ztratit, neboť se vždy najde nějaký ten Gellius, jenž trpí nespavostí, díky němuž někde zbude nějaká ta přebytečná kopie, úryvek či výpisek, který se jednou najde, až jej bude jiná doba nejvíc hledat a postrádat. To autorská práva přímo ohrožují životnost literatury! Ne Já, ne Gellius, nikoli my, my nadšení amatéři! Ubohá literaturo, která jednou skončíš jako nepřístupná doména profesionálních ziskuchtivců, vyděračů a hrabivců! Neboť taková ochuzená literatura musí nutně jednou zajít na úbytě. A nešťastný Henry Thoreaue, vzbuď se z mrákot, jimiž tě smrt obestřela, a vrať se znovu na zem, neboť hle: tady v Čechách právě udělali z tvého díla prodejnou děvku dostupnou jen tomu, kdo zaplatí!

Nerad bych snad proto vyvolával mrtvé z hrobů, nicméně jsem si jist, že sám Thoreau by mi dal za pravdu a byl by tomu dokonce rád, kdybych chtěl jeho myšlenky svobodně šířit českojazyčným internetovým prostorem. On sám neměl takovéto ziskuchtivé hamižnění rád a o svá autorská práva se nestaral. Zcela správně; proč taky? Já se o autorská práva svých spisů také vůbec nestarám a zcela zdarma je poskytuji každému, kdo o ně projeví zájem. Má filosofie a mé spisovatelské umění jsou zcela zdarma a volně přístupné. Obojí je mi příliš posvátné, než abych je zneucťoval nízkým čachrem jako „někdo“. Není to má práce, nýbrž zábava, svobodná tvorba, koníček, Pegasus, jejž si osedlávám, chtěje se prohánět nadoblačným světem Múz. Myšlenky, jež hodlá jejich autor zpeněžit, nejsou nikdy žádnými vznešenými myšlenkami; umělecké dílo, jež se nechává zaplatit nebo zpoplatnit, to také není to pravé umění.

Nakladatelství Paseka ostatně vůbec o nějaké šíření Thoreauovy myšlenky divokosti světa samozřejmě nejde; tomu jde jenom a právě o ten hamižný zisk; je to pro jeho zaměstnance pouhý nekalý zdroj nepoctivé obživy jako každý jiný. Proto si tak nevraživě hlídá právě každý možný ušlý zisk z té knihy, ale o šíření myšlenky samotné, v ní obsažené, se nestará – jinak by mi spíš děkovali za mou soukromou námahu a nezakazovali ji. Jenže co ze všeho nejvíc právě nepotřebují, je nějaká soukromá konkurence, která umožňuje z pouhé amatérské zanícenosti volný přístup k tomu, co je předmětem jejich nedůstojného knižního handlu. A budoucnost příštího možného skoncování s tímto ponižujícím knižním průmyslem vidím přitom právě v internetu, který by mohl levně a rychle, avšak zároveň kvalitně, zprostředkovávat všem volně přístupné jakékoliv texty, tak jako to doposud dělal knižní průmysl – Buchhandlung. O kvalitu se nebojím. Nakonec by časem v záplavě těchto všem volně přístupných fanouškovských stránek jistě získala patřičné renomé ta nejlepší. Jedinou podmínkou je však právě ta bezplatnost. To by uťalo jednou provždy spáry knižního průmyslu!

Internetové „knihy“ mají přitom spoustu výhod a mnoho nedocenitelných předností před zastarávajícími knihami papírovými: lze v nich rychle a jednoduše cokoliv vyhledat, lze je snadno kopírovat a šířit dál, upravovat na individuální míru, lze je číst doma rovnou z monitoru nebo z jakéhokoliv jiného počítače kdekoliv na světě, popřípadě si je vytisknout a vzít si je s sebou ven do přírody nebo se s ní zavrtat do postele; jsou skladné, uloženy v obrovité paměti počítače nezabírají žádný fyzický prostor... – a hlavně mohou být úplně zadarmo! Soukromníka-amatéra by vydání klasické papírové knihy vlastním nákladem stálo neúměrně mnoho peněz, neboť výroba takové knihy je drahá; pomocí internetu by to byla napříště haléřová záležitost, náročná víc na autorův velký enthusiasmus a dostatek volného času, než na jeho finanční možnosti.

Internetové publikování skýtá nesporné výhody také pro samotného publicistu: ten, podle svého nejlepšího svědomí, na svou odpovědnost a podle vlastního uvážení má možnost zveřejnit cokoliv: bez kompromisů, bez ignorantského proškrtávání, bez cenzurního přepisování, bez krácení, bez nemožných grafických úprav, bez ponižujícího a nedůstojného dohadování s cizími lidmi, kteří jeho dílu nerozumějí a ani mu nemohou rozumět tolik, jako mu rozumí autor sám – neboť svědomí, zodpovědnost a uvážení autorovo je vždy lepší, znalejší a konečně i osobitější než chladný, neosobní kalkul profesionála, jehož nezajímá myšlenková či umělecká podstata díla, jako spíše jeho komerční využití.

Mohlo by se tedy stát, že v budoucnu by takto v komerčních vydavatelstvích vycházelo literární zboží pouze všeobecné kvality, tedy zboží ze své podstaty vždy špatné, kramářské, tuctové jako housky na krámě, zboží jalové, bezduché a navíc ještě ke všemu drahé, naprosto nesrovnatelné se svěžími originálními a hlavně bezplatnými výtvory nezávislých autorů.

Jedinou podmínkou úspěchu nezávislého internetového publikování a následného zničení knižního průmyslu by bylo odmítnutí těchto nezávislých autorů vůbec jakkoli spolupracovat (kolaborovat na svém zneuctění!) s komerčními vydavatelstvími „pasečího“ druhu; ale podmínkou pro mnohé jistě asi nejtěžší by bylo odvrhnutí falešné slávy, plynoucí z velké reklamy, již si mohou dovolit zase jen šejdíři, a namnoze z nepravé úcty a vážnosti, jaké se neprávem těší každá „oficiálně“ vydaná tiskovina. Že může být tato „oficiální“ tiskovina docela dobře šunt a brak a žumpa, což také z velké většiny je, to už je vedlejší. Leč svobodný nezávislý spisovatel nebo filosof právě pohrdá takovouto falešnou slávou za úpis krví pokušitelskému ďáblu velkého nakladatele (to je jeho poznávací znamení); pohrdá, pokud má ovšem snadnou možnost publikovat svá díla a své myšlenky s malými náklady a zcela samostatně, třebas právě na internetu a pomocí internetu. Ano, časem, až by se v čím dále převažujícím vánku, větru až posléze vichru prosily nutné plevy od zrn, nastala by v literatuře další gutenbergovská revoluce a vážnost a úctu by si naopak získala díla vydávaná nyní už výlučně zdarma na internetu. Rozkvetlo by nové jaro literatury.

Jen se obávám, že zatím úplně vymizí ze světa schopnost dobře psát, dobře myslet, schopnost správně vůbec sestavit smysluplnou, neřkuli duchaplnou větu, větu bez překlepů, bez pravopisných a gramatických chyb; a obávám se také, že s tím zmizí ze světa i umění dobře a správně číst, dokonce schopnost porozumět čtenému textu, a to nejen v doslovném smyslu slov, ale i tomu, co se píše mezi řádky. Všechno, co nyní vidím a čtu kolem sebe nového, tomu rozhodně nasvědčuje. Bojím se tohoto neblahého vývoje, nicméně Já se jím postižen nikterak necítím. A tak už strach nemám. Spíš naopak. Čím víc lidstvo upadá, tím víc se pozvedám Já. Ono chřadne a blbne, zatímco Já, dosud v jeho stínu, rostu a moudřím, zdokonaluji se. Já se ocelovým stiskem držím stále svého misantropického kopyta, svého šlechtického žezla, a svou nadlidskou mocí prosazuji sebe. Nepozorován potměšile rostu vedle lidstva, aby ti svobodní a divocí, kdož jsou mého rodu, jednou po lidech ovládli po nich uprázdněný svět. Kéž bych spatřil pád těch, jež nenávidím!

Je zajímavé, že jako spolehlivý recept na uchování a tříbení mysli bývá nejčastěji doporučována právě četba knih (nejvíc možná právě těmi, kdož knihy nečtou, a to proto, že jim tato pro ně cizí intelektuální činnost připadá hodně náročná; Já čtení nepovažuji až za takovou dřinu, jako mnozí, nýbrž se jí dobře bavím – a právě tou nejtěžší si nejvíce odpočinu!). Ze známých autorů knih doporučují ve svých vlastních dílech číst knihy namátkou třebas Ray Bradbury, Aldous Huxley, částečně Orwell a Zamjatin, hodně starořímští autoři, a tak dále. – Ale lidský duch se kdysi povznesl bez knih! Bez obav se dá dokonce tvrdit opak: že lidský duch začal upadat souběžně s knihami, s vynálezem písma vůbec (souběžnost možná sice náhodná, možná že však ne). Literaturou se odjakživa šířily především lži, nepravdy a tmářství všeho druhu, dále náboženství, morálka, humanismus, politická demagogie, propaganda nebo prostě jen banality, hlouposti a absurdity úplně bez hodnoty a bez ducha. Kritické myšlení je v literatuře vždy Popelkou, vždy velkou vzácností. Závažné životní problémy se v literatuře zřídkakdy nastolují; převládá bezduchá zábava. Takže se nelze divit, že s písmem (a hlavně s každým posvátným Písmem) začal lidský duch, už tak od přírody podlý a nízký, spíše upadat než se rozvíjet. Lidský duch byl nejsilnější a na vzestupu, když mu bylo nejhůř, když doslova ještě bojoval o holé přežití. Škoda, že se mu to povedlo... –

Četba knih je samozřejmě pro mozek zdravá, záleží ovšem na tom, jaká je to kniha. Jsou knihy, které spíše ducha ubíjejí, než aby ho rozvíjely. Obecně je ostatně jedno, co posiluje mysl; mohou to být třeba i obyčejné křížovky (pro obyčejnější hlavy); hlavně musí být rozum postaven před nějaký problém (duše musí být stále v činnosti); ano, rozum musí být postaven před problém, který lze dobře vyřešit jen nerušeně v dostatečně dlouhém osamění, jež je tím delší a osamělejší, čím je daný problém těžší. Před nejtěžšími problémy vždy stáli filosofové. Nepřekvapuje proto, že ti největší myslitelé vždy byli a jsou také největšími samotáři a misantropy, neboť hlučící dav je ruší a lidská hloupost je silně nakažlivá. Kromě toho soudím, že lidstvo musí být zničeno.

Já zatím využívám internetu k publikování mých antihumánních myšlenek. A dělám to zdarma, každému zájemci volně přístupné, jen z vlastní dobré či zlé vůle, lidstvu natruc. Zda se ke mně někdo další, nějaký další svobodný duch přidá a bude publikovat stejně bezplatně jako Já, ať misantropicky, nebo filantropicky, to je mi srdečně jedno. Hlavní věcí je mi – alespoň pro tentokrát – bezplatné, svobodné a nezávislé internetové publikování, jakožto protiváha knižního velkoobchodu. Na kterou stranu se misky těchto pomyslných vah přikloní? Doufám, že na stranu bližší mému srdci, to jest na stranu volně a bezplatně šířeného slova.

Ano, to by byl opravdový konec mafiánských praktik knižního velkoprůmyslu! Lze si jen přát takový konec. Já si ho tedy rozhodně přeji. Jen si to představ, milý čtenáři! Už žádné docházení do veřejných knihoven, už žádné poplatky za výpůjčku, žádné časově omezené limity; už žádné shánění a nakupování předražených a zmetkovitých knih, jež se stejně uvnitř hemží tiskovými, gramatickými i pravopisnými chybami, za něž nenese žádný takzvaný všemi možnými akademickými tituly opentlený „odpovědný redaktor“ žádnou odpovědnost! To všechno by šlo, jenom kdyby se podařilo nějak zlikvidovat všemocnou knižní mafii, která sedí svou těžkou prdelí na prameni vědění a která se ovšem takové nadějné vyhlídce všemožně brání, zaštítěna zákonnými „autorskými právy“. Ale co moje právo na svobodné šíření slova?

A další věcí je to, že v okamžiku, kdy Já sám, z vlastní iniciativy, vlastním úsilím svého vlastního intelektu vlastnoručně opíšu mnou subjektivně vybrané úryvky z nějaké četby, opravím původní slohové nedostatky, překlepy a chyby v překladu, jichž je v knihách vždycky dost a dost, kdy doplním tyto výpisky vhodnými obrázky, ozdobnou grafikou a vlastními vysvětlivkami, rešeršemi a poznámkami – v tom okamžiku se už toto dílo stává tak trochu i mým vlastním dílem a jako s takovým bych měl mít plné právo svobodně nakládat podle vlastního svobodného rozhodnutí. Že mi bylo toto svaté právo upřeno, považuji za násilí vůči mé osobě.

Ještě že mi nikdo nemůže zakázat používat mé výpisky z četby v soukromí. Co je mi ostatně po světu. Ať si každý zjedná svou zábavu a poučení sám, tak jako Já. Do soukromí mi naštěstí nikdo z těch chmatáků chamtivých vlézt nemůže, aby zde vykonával svou nečistou cenzuru. V soukromí jsem svobodný. Nebo se mám snad obávat, že mi do bytu najednou vtrhne uprostřed noci najaté profesionální komando ukrajinských vymahačů dluhů a smaže mi v počítači všechny „neoprávněné“ soubory? V tomto mafiánském tržním systému bych se už nedivil ničemu.

Svět není divoký a svobodný. A není divoký a svobodný právě vinou takových lidí, jako jsou ti z nakladatelství Paseka. Oni sami jsou tím nejhnusnějším dokladem i příčinou zároveň, že tomu tak není; že svět není divoký a svobodný a že tedy takový svět není ani krásný a že není radost v něm žít.

Ale dosti již o tom. Na závěr mého běsnění proti knižnímu průmyslu si ještě dovolím parafrázovat ctihodného lorda Byrona, který se také, lidužel, nevyhnul nedůstojným tahanicím s nakladatelem:

Řekli nám „Pište!“ – ta slova

ne, chamtivci nebudou mít.

Spíš svadnou dřív prsty mé ruky,

než v harfu by zde měly bít!

Do harfy nebudou bíti,

ji na vrby pověsím suk,

ó nesmí v ples lupičů zníti

hlas géniů, jejich zvuk.

Divoký a svobodný život v lese mi značí také zdravý a vydatný spánek, a tak hned po jídle a po přečtení dvou kapitol ze Sanina jsem se mu blaženě oddal.

Je zataženo a trochu dnes poprchává, ale od první jarní procházky po okolí mě to neodrazuje. Přibylo tu lidužel lidských odpadků, od té doby, kdy jsem tu byl naposled, a vyrostly tu také nejméně tři nové myslivecké posedy. Jeden z nich dokonce v lese na okraji světlinky, kde jsem rovněž kdysi pár dní tábořil, než mě tam objevil náhodný chodec, zřejmě tentýž myslivec, jehož dílem je tato bouchalská střílna, i s opodál nastraženou návnadou pro nebohou zvěř v podobě lízací soli a shnilých jablek. Nebohá důvěřivá zvířata, která se nechají nalákat a splést předstíranou lidskou dobrotou. V dobrotu bouchalů ostatně věří celý svět a celý důvěřivý svět se nechává obelhávat, že bouchalové přikrmují zvěř z lásky, a ne ze zákeřnosti. Ach, svět stále miluje tyto osvětimské lži, věří jim a lehce a ochotně skáče na omamné návnady!... Špatně však končívají ti, kdož uvěřili v lidskou dobrotu. Svět je čím dál horší.

Procházel jsem se a procházel a najednou se začalo rychle stmívat. Květy podbělů se zavřely. Zašel jsem ještě k velké louce, kde už se tou dobou pásly dvě vyhublé srnky a kam další právě přicházely. První jarní zelená pastva jim musí dělat náramně dobře a asi tu důkladným krmením stráví hodně dlouhou dobu. Budiž jim to přáno. Já se však nerad musím odtrhnout od té podívané a musím ještě za světla najít cestu k tábořišti.

Usínám za tmy s posledními trylky budníčků a červenek, jež však záhy ruší rachot nízko přelétajících stíhaček. Když konečně jejich letecký večer skončil, ptáci již mlčeli též. Tak po těch otravných stíhačkách se mi věru vůbec nestýskalo.

7.4.45

Noc byla podle očekávání studená, ale nikoli zvlášť mrazivá, takže se to dalo vydržet i bez zimní bundy. Spal jsem asi jedenáct hodin v kuse a procitnul jsem do nádherného ticha a do stejně nádherného dne. Nečekal jsem na nic a bez meškání, bez snídaně, vyrazil jsem na další pochůzku po okolí. Tentokrát jsem mířil rovnou k rybníku, ale hned na dohled jsem se zase vracel, neboť k němu z druhé strany přicházel jakýsi lidský pár, i s neodmyslitelným psem u hnát. Ovšemže: jak je někde rybník, tak se stane okamžitě magnetem, jenž přitahuje kdejakou odpadovou šponu. Znechuceně jsem se otočil a vkročil jsem na lesní cestičky. Dlouho jsem se takto spokojeně procházel, vyhýbaje se a přeskakuje rozvité žluté a bílé kvítky podbělů, petrklíčů a sasanek, až jsem došel k jednomu velmi starému a zchátralému posedu, otevřenému, vysoko ve větvích smrku. Tam jsem si pohodlně sedl a pozoroval ptáky. Jedna červenka se posadila až na samý vrcholek jiného smrku a dopřála mi dívat se, jak ze svého doširoka otevřeného zobáčku vyluzuje tklivou jarní píseň. Slunce stoupá vytrvale po modré obloze a dělá se stále větší teplo. Na louce se pasou krávy a na liduprázdném rybníce teď už zase nerušeně plovou kachny. Na zoraném poli kníká černobílá čejka. Jím až v poledne, opřen zády o můj oblíbený strom, ale slunce dnes tak žhne, že si jdu radši lehnout do polostinného stanu. V šatech se v něm nedá vydržet, nahý jakžtakž. To nám to pěkně začíná. Jenom aby to vydrželo.

Chronická nedospalost, způsobená mně pobytem v baráku „U blbů“, se projevila: usnul jsem sladce, ne sice navěky, nýbrž jen na další čtyři hodiny, a to jsem se probudil jenom kvůli tomu, že jsem ucítil na holém těle kapky deště. To se přehnala malá přeháňčička.

Pro vodu jsem sešel ke korytu potoka, jenž napájí rybník. V tůňce tam žijí dvě roztomilé žabičky. Konsternovaně po mně koukaly, jestli nemám snad v úmyslu je sežrat, ale kdepak Já a žabí stehýnka; nepozřel bych nic, co bylo kdysi živé a co muselo kvůli mně zahynout bídnou smrtí. Stojaté vodě, pokryté jakýmisi nevábně vyhlížejícími mastnými oky podobnými ropným skvrnám, jsem se vyhnul a vodu nakonec nabral dál proti proudu. Voda chutná lahodně a je studená jako led. Duje silný studený vichr, a tak se vracím hned do stanu. Z remízku vybíhá odtud vyplašený srnec, na trnkovém keři se nehybně skví jako žluté sluníčko zbarvený strnádek. Vítr vytváří na hladině rybníka mohutné, jakoby mořské vlny. Ptáci podivuhodně zmlkli. Poprchává.

8.4.45

Noc byla tentokrát mrazivá a k ránu již pomalu nesnesitelná. Nicméně vydržel jsem. Zrána jde pára od úst, silný studený vítr nepřestal. Celý den se marně snažím zahřát se v zimní bundě a ve spacím pytli. Střídavě si čtu a pospávám. Je mi nějak slabo, bolí mě hlava, nikam se mi nechce jít a myslím, že jsem se asi trochu nachladil. Pozdě odpoledne jsem se rozhodl jít se ohřát domů. Cestou jsem viděl celkem čtyři chundelaté zajíce. Jeden z nich spal kousek od cesty. Lekl jsem se, když zničehonic přede mnou vyběhl. Stále fouká ten nepříjemně lezavý studený vítr. Nedivil bych se, kdyby se dalo do sněžení. Zajíčkům je teď v jejich teplém kožíšku lépe. Já se těším na horký šálek kávy. Město je naštěstí téměř liduprázdné, jen psi odkudsi stále štěkají.

11.4.45

Vážně se mi dnes nechtělo vůbec nikam jít. Ale u vědomí toho, že už tři noci je můj stan v lese bez dozoru a že za tátou právě zaklaply dveře od bytu, oblékl jsem se, rychle si bez jeho dotírání sbalil do batůžku ananasovou šťávu, dalekohled, svůj deníček a ke čtení Zpěvy Maldororovy a vydal jsem se směrem k lesu. V žaludku jsem měl tou dobou už svou ranní kávu a v mozku dvanáct stránek z „Maldorora“. Je to dobrá knížka. Leckteré pasáže v ní připomínají mi mé spisy. Pikantní je na ní dále to, že její první české vydání bylo zabaveno pro přečin mravopočestnosti a vůbec první francouzské vydání skončilo ve skladu nakladatelství. Já mám tuto knížku půjčenu z naší městské knihovny, kde ji mají shodou okolností odstrčenu také ve skladu. Není to příznačné? Tehdy jako dnes. Nic se nezměnilo.

Cestou na mne hlasitě štěkal jakýsi volně puštěný čokl, jehož panička si ho hned k sobě úzkostlivě volala, jakmile mě uviděla jít pevným krokem celého v maskáčích. Ten pes byl podoben Kerberovi z podsvětí, jenž se lísal k příchozím, leč na odcházející štěkal, vrčel, cenil žluté zuby, vyvaloval ohnivé zraky a nebezpečně dorážel. Dnešní doba už však dávno překonala všechny dřívější představy o peklech, záhrobích a podsvětních světech. Dnes na vás odevšad štěkají psi jazyků ohnivých a halasů trub armageddonových jak při odchodu, tak i při příchodu, nemluvě už o neustávajícím štěkání i při pouhém pobývání v tomto pekle. A navíc vás málem zajede auto na úzké cestičce vinoucí se zahrádkářskými koloniemi. Všechny satanské horory a vědecko-fantastické dystopie jsou k smíchu. Skutečnost současnosti je horší a hravě překonává nejbujnější fantazie hrůz. Ale oni je nevidí, ano, oni je nevidí, už z té prosté příčiny, že sami jsou jejich součástí.

Vzpomínám na osamělé doby, kdy si misantrop vyšel ven na procházku a nebyl nikým a vůbec ničím obtěžován, venku lépe a svobodněji nežli uvnitř. Teď je to naopak. A ač se to bude zdát protichůdné nebo sebezničující, nesním žádný krásný sen o jeho uskutečnění, ale naopak o tom, že se jednoho dne naplní nejhorší obavy a nejtísnivější noční můry a Já už nikdy nevyjdu na světlo; avšak svobodu naleznu přece i tehdy – v temnotě osamělé existence uvnitř stěn vytapetovaných jemnými rostlinnými motivy a zvířecími arabeskami... –

Z těchto chmurných myšlenek mě náhle vytrhlo ticho a opuštěnost lesa, v němž jsem se mezitím ocitl. Síla mého nadlidského ducha mi dala zapomenout na tu uličku hanby, jíž jsem procházel a vrátila mě k plnému vědomí až uprostřed hájemství stromů a divokých bylin. Jaká milost! Jsem obrozen! Do toho, lidé, do toho! Jen zničte svět, ano, zničte jej! K tomu vám dopomáhej Bůh. Vy jej zničíte, a on se přesto obrodí jako Já – vy už však se neobrodíte více. A všichni budou zase šťastni – šťastni bez vás, šťastni, poněvadž vy už tu nebudete! Budu napořád zase tak divoce svobodný, jak jsem býval – a jak jsem právě teď.

Člověku nelze pomoci, lze ho jen vyhladit. I napadlo mě, že světu chybí více misantropismu, jakkoli je na potěšitelném vzestupu přímo úměrném rostoucí lidské populaci. Napadlo mě přitom také, že světu chybí nějaký vhodný misantropický svátek. Lidé mají 14. února svátek zamilovaných, ale misantropové žádný jemu protikladný a protivážný svátek nenávistných dosud nemají. Proč ne? Možná je načase, abych světu takový svátek nenávistných konečně přinesl.

A tak jsem stvořil Svátek svatého Misantropa – svátek všech nenávidějících, svátek, který budiž slaven a připomínán hned následující den po lidském svátku zamilovaných – tedy vždy 15. února! Neboť nejlépe nenávidí ten, kdo nenávidí naposledy.

Tudíž nyní slyšte:

Člověče! Lidé! Lidstvo! Vy bídáci! Mizerové! Vy kazisvěti! Ničitelé světů! Ničitelé životů! Vy dravé bestie! Vy nepřátelé divoké svobody! Vy choroboplodní parazité! Traviči životního prostředí! Vy blbci! Vy bludaři! Hlupáci! Vy, jež jsem tak přiléhavě nazval rakovinou na kůži Země! Vy vynálezci zkázy! Stavitelé lotrovin! Namyšlení blázni! Arogantní diktátoři! Vy nemocná zvířata, zapírající a popírající sama sebe, nakažená vzteklinou! Drezéři! Pozéři! Vy pokrytci a lháři! Slyšte!

Je málo nenávisti mezi lidmi a málo je nenávisti k lidem! Abych ji podpořil, z výšin svého oprávněného pohrdání lidmi, z nížin své spravedlivé nenávisti, stvořil jsem Já, Misantrop, nenávistník největší, tento významný misantropický den, jakožto vzdorosvátek svátku všech zamilovaných a jakožto alespoň jeden slavnostně určený den k uctění a k připomínce všech těch, kdož v životě nenáviděli a kdož trpěli lidstvem, ne však pro lidstvo. Stvořil jsem tento den v upomínku všem dosud zanedbávaným nenávistníkům, všem těm, kdož v dějinách byli, nebo dosud jsou, plni záští k tobě, člověče, k vám, lidé – ke všemu lidstvu. Člověku nelze pomoci, člověka lze jen přísně soudit, tvrdě odsoudit a nakonec nemilosrdně vyhladit z povrchu zemského! Tak dím Já – Misantrop!

Člověk je z jedné strany stále šmajchlován, ale z druhé strany – z té lepší – je nemilosrdně tepán a bit jako žito. Zdrcující rány, jako je právě tato má, nová a nejnovější, dopadaly na blbou hlavu lidstva vždy a stále. Ve světě vědy nejdříve Koperník vytrhl „pána tvorstva“ z centra vesmíru, Darwin mu pak sebral víru v božské stvoření, Freud učinil z jeho úchylného nevědomí vládce nad jeho povýšeneckým „Já“ – a Misantrop mu upřel vůbec veškeré právo na existenci. A teď ještě navíc stvořil den, jenž má sloužit k oslavě všeho protilidského! To už je tedy příliš!

Ano, člověk je v podstatě chudák, bitý ze všech stran. Misantrop by se nad ním málem ustrnul, kdyby ho nechtěl zlikvidovat; dokonce by s ním snad i soucítil, kdyby ty rány nebyly zasloužené a kdyby si neschovával svůj nezměrný soucit pro ty, již ho jsou hodni. Zvířata se člověka bojí, nebo se musí bát naopak on jich, moralisté zpochybňují jeho údajně vrozenou dobrotu, humoristé se mu smějí, pesimisté nad ním pláčou, filosofové se mu vyhýbají, tvrdíce, že je nakažlivě hloupý, ekologové z něj udělali živelnou pohromu, teologové tvrdí, že je dědičně hříšný, Nietzsche mu usmrtil milého tatíčka pánbíčka a udělal z něho podčlověka, neurologové mu upřeli svobodnou vůli, psychiatři ho mají za blázna a lékaři, profylaktici, hygienici, dietologové a příslušníci všech nadlidských kast vzhledem k člověku zachovávají urážlivou rituální čistotu, nechtějíce se potřísnit žádnou smradlavou člověčinou.

Ano, člověk se má za nedotknutelného, ale „nedotknutelný“ je jen ve smyslu staroindického kastovnictví; což znamená, že každý, kdo je nad člověkem nebo kdo se nad něho cítí být povýšen ať mravně, tělesně či rozumově, musí po dotyku s něčím lidským, s „nedotknutelným“, bezpodmínečně provést rituální očistu. Čím jsou pro vznešeného indického bráhmana všichni žrouti hovězího, ptáčníci, lovci zvěře, řezníci, rybáři, dále nemytá spodina ve špinavých hadrech žijící na smetištích, muslimové a jiná sprostá chátra všeho druhu, kterou vidí hluboko pod sebou, pod svou životní, mravní a intelektuální úrovní, tím je pro mne celé lidstvo: hluboko, přehluboko pod mou úrovní. Myji si ruce nad člověkem.

Tak tedy: Člověče! Ty „Nedotknutelný“! Slyš! Slyš a viz, kterak planu ohněm horoucí vášně, jež se zove zášť! Neboť, hle: Já zahořel smrtelnou nenávistí k lidstvu! A napadá mě, že ani jedna ojedinělá vražda člověka není tak úplně zanedbatelným činem, jakkoliv se takový čin zdá být možná titěrně malým, marným a bezvýznamným oproti třebas válečnému krveprolévání nebo morové pandemii. Ani vražda jediného člověka není tak úplně bezvýznamná, neboť zabitím jednoho člověka – nejlépe ještě nedospělého, dokud nestačil nikoho dalšího zplodit – zabijete s ním zároveň i všechny budoucí milióny lidí, to jest všechny jeho potenciální potomky, kteří se tak díky jediné vraždě člověka už nikdy v budoucnosti nezrodí! Slavte tedy nenávist!

Mají-li už svůj zpropadený svátek všichni zamilovaní debilové, všichni ti necudní nestydové, u nichž vždy pud vítězí fatálně nad studem, ti pohlavně nadržení, nakažení a zvrácení, jakož i všichni ti, kdož lidstvo dále rozmnožují, měli by mít svůj den i všichni ti, kdož lidstvo nenávidí a k smrti si je hnusí.

K oslavě ducha odporu, jenž se vzepřel všem svým utlačovatelům, proto budiž každoročně 15. února, v tento slavný den, zvláště připomínáno ve výrocích, citátech a v sentencích vynikajících duchů – duchů to nadlidských a nelidských – že člověka, lidi, celé lidstvo lze jen nenávidět, nikoli milovat a podporovat v růstu! Tak je to po přirozeném právu, tak je to nejvýš spravedlivé.

PEREAT HUMANITAS! ZHYNIŽ LIDSTVO!

Tedy nezapomeň: vždy 15. února si připomínej Svátek svatého Misantropa – svátek všech nenávidějících! V ten den nikomu nic nedaruj, tak jako po celý rok. A výrok: „To ti nedaruji!“ budiž tvou mantrou.

MISANTHROPOS DIXIT. TAK PRAVIL MISANTROP.

Podle čeho že pozná zvíře svého bližního stejného druhu, aniž se kdy toto zvíře vidělo v zrcadle, znajíc tak svou podobu? – Přece podle vtisknuté podoby své matky, někdy i podle svého otce a často také podle podoby svých bližních, jež kolem sebe od narození vídá a s nimiž se ztotožňuje. V krajním případě tak může nějaké zvíře považovat za svého bližního i zcela jiné zvíře (dokonce i člověka), když jej vychovává nebo roste společně s ním či v jeho společnosti. Takové zvíře může vědět na čem je v tomto smyslu i bez zraku, úplně slepé, a orientovat se čichem, po paměti, citem, „šestým smyslem“. Nikdy není naprosto slepé. – Tyto poznatky jsou konečně dobře známé z etologických výzkumů Konrada Lorenze. Ale podle čeho se mám orientovat mezi lidmi Já? Nebo člověk mezi lidmi? A s kým z nich se mohu ztotožnit? Druhdy přicházívají najednou pochybnosti, zmatení a nevidoucnost. Mne vychoval les a zvířata v něm žijící. Vím tedy, kdo jsem a s kým se mohu ztotožnit. Vím, že mou podstatou je divoká svoboda. Vím, kam se vracet. A vím, kam se jednou vrátím navždy. Člověk je naproti tomu slepec, jenž sice chce vidět, ale má strach z toho, co uvidí. A misantrop, jenž vidí, by zase nejraději chtěl oslepnout, aby se na tohoto člověka nemusel dívat.

Dnes jsem nechtěl vidět toho Zlořečeného, a tak jsem se plížil k mé skrýši zvířecími chodníčky, jež tu vyšlapali mí divocí bratři. A přesto jsem na jakousi chamraď zlořečenou narazil. Rubali dříví pilou motorovou, ale naštěstí se včas prozradili mému napjatému sluchu. Měli právě přestávku a byli zticha, ne však dost. Obešel jsem je jako nenávistný duch lesa, jejž oni vyrubávají, a oni se dali zase do svého ničemného díla, jak odpovídá jejich osudovému určení, do díla nevyzpytatelné blbosti.

Tajnými chodníčky jsem konečně stanul u svého přístřešku. Je v pořádku a dnes je tu takové ticho...

Mé divoké myšlenky se ihned rozbíhají na svobodu a nutí mě je zaznamenávat. Ó mohutnosti všeho nelidského, jež oživuješ vše svobodné a divoké! Dopřej mi k tomu potřebný klid a ústraní! Slibuji, že na konci roku ti odevzdám tento můj oranžový zápisníček s plně popsanými stránkami k tvé chvále a na zlost lidem. –

Náhle jsem nejdřív zaslechl a pak i uviděl jakýsi šelest a pohyb pod podlahou stanu. Po pravdě řečeno jsem tam cosi podezřelého cítil hned první noc, ale teprve nyní to bylo výrazné.

Jednou se mi takto pod stanem upelešila celá hraboší rodinka a Já ji z nevědomosti zalehl a bylo mi jí pak líto, když jsem na podzim při balení shledal, čeho jsem byl příčinou.

Opatrně jsem nyní na to podezřelé místo přimáčkl dva prsty. Nic se nestalo; ale po chvíli se šelest a pohyb začal opakovat. Přimáčkl jsem víc, snaže se něco nahmatat – a znovu nic. Přitlačil jsem ještě víc, ale nic jsem nenahmatal, ani se tím nikdo tam dole nevyplašil. Přimáčkl jsem v ona místa ruku ještě jednou. Ozval se slabý hlásek. Tomu musím přijít na kloub, jaký tvor se to skrývá pod mým stanem. Má obraznost mi nabízela myšici, hraboše, hada, krtka...

Vytáhnul jsem ze země dva kolíky, abych lépe odklopil růžek stanu. Stále jsem nic neviděl. Rozhrábl jsem opatrně několik hromádek loňského listí... Stále nic. Kdo tam může být? Utekl snad podzemními chodbičkami? Znovu jsem rozhrábl padanku... Aha! Tady jsi! Už tě mám!

V dolíku v hromádce listí jsem náhle zpozoroval – žábu! Je tu uvelebená, zakrytá listím, zřejmě to byl její zimní úkryt, dokonale zamaskovaná. Doufám, že jsem jí neublížil. Přece jen to asi není jen tak, že jsem na ní vlastně celou tu dobu ležel. Je nějaká přepadlá. Vyhrabal jsem ji z listí a vzal ji, nehybnou a apatickou, do ruky. Nebrání se tomu, ani neutíká. Je příjemná na omak, jemná a hebká jako něco, co je stvořeno k lásce. Vůbec není slizká nebo odporná, jak o ní lžou lidé. Ale copak lidé, ta verbež; ti přece lžou o všem a pořád.

Musím tu milou žabičku přenést někam jinam, blíž k jejímu živlu, někam do vlhka. Zanesu ji ke strouze na okraji lesa; tam jí bude dobře.

Vtom v mé otevřené dlani celá ožila, když jsem ji nesl. Hurá, hýbat se může, pohybuje klouby, natahuje nožky. Snad je tedy zdravá.

Položil jsem ji na okraj strouhy. Znovu se však nehýbá, jako kdyby stále ještě spala zimním spánkem, červené oči má však otevřené. Je mi jí líto a jen doufám, že není proč ji litovat. Nechtěl bych být původcem dalšího zvířecího utrpení, jako by nestačilo to, jež jim tak krutě a dokonce naschvál způsobují lidé, ta verbež odporná, kterou nemá nikdo rád.

Porozhlédl jsem se při té příležitosti po lese. Je krásný, třebaže dosud z velké části holý. Ve větvích bříz se proplétají sýkorky a jejich bezstarostné sykání mě naplňuje opět radostí. Svobodní a divocí tvorové, buďtež pozdraveni! Vám bude jednou znovu patřit svět.

Doufám, že se ta žabka do večera, až budu odsud odcházet, probere z letargie a začne skotačit jako ty dvě v potoční tůňce. Brr! Je zima. Zpátky do stanu, kam nefouká!

Večer, když jsem odcházel, žabka už na onom místě na okraji lesní strouhy nebyla. Jsem tomu rád. Byla jen zřejmě v šoku a když konečně osaměla, šla a začala žít.

18.4.45

Je krásný, tichý den, jako stvořený k vycházce do lesa, ke spočinutí v jeho vlídné náruči a k životu v něm. Přes lesní cestu přebíhá ladná srnka. Opodál panáčkuje zajíc, jenž po chvíli odhopká pryč. V lese od posledka ubylo stromů a přibylo jejich dřevěných kostí, ponechaných zde lesokazným prevítem, jenž se pro ně vrátí, až z nich vyprchá duch pomsty vůči člověku. Nakrmil jsem doma kavky, natáhnul jsem krok, abych se zbavil všech lidských ocásků a ocasů, a už jsem zase ve svém stanu v březovém hájku, kde štěbetají ptáci a kam nahlíží přívětivé slunce. V poklidu a v rozjímání jsem snědl celý sáček arašídokukuřičných křupek, přečetl osm stran z „Maldorora“ a spokojeně na pár hodin usnul.

Zdál se mi strašný sen o tom, že nemohu najít žádné klidné místo k táboření v dostatečné vzdálenosti od lidských příbytků. Lidáci byli všude! Strašná denní můra! Kam jsem se hnul, všude byli. Ne že by mě přímo schválně pronásledovali nebo štvali honicími psy, to ne; jenom prostě nezbývalo jediné svobodné, divoké, liduprázdné místo na celém světě. Nikde kouska soukromého osamělého ústraní. Znaven celodenní chůzí a malátný nekonečným marným hledáním i vtírajícím se spánkem, jsem konečně za tmy postavil stan a usnul jsem v něm. Probudil jsem se ráno, přímo před naším dřívějším domem, na sídlišti, kde jsme si, coby malí kluci, hrávali na sovětské vojáky bojující proti Němcům ve druhé světové válce. Lidé chodili bez zájmu kolem mne, jako kdybych byl mrtvý a pochovaný. Trapné to bylo jen mně...

Procitl jsem z toho zlého snu právě ve chvíli, kdy mi do nosu zalézalo klíště.

Když se postavím na jižní okraj lesíka, skutečně odsud vidím lidská stavení a slýchám odtud štěkat psa, když se tamní lidé vracejí z práce. Skutečnost naštěstí není sen; ale hodně se mu podobá. –

Vtom jsem v lese uzřel pohyblivý stín! Stín, jenž se po chvíli zhmotnil v majestátního srnce s krásnýma morionovýma očima, jež oblažují a s plným břichem nafouklým trávou a prvními výhonky listů keřů a stromů. Pohyboval se nehlučně mezi stromy v dohledné vzdálenosti, ale mne si nevšímal a pokojně se pásl dál. Opatrně jsem otevřel stan a vykloniv se z něho poněkud, mohl jsem srnečka pozorovat dalekohledem podrobněji. Srnec mě nevidí, třebaže by mohl, stejně jako Já jeho, kdyby o mně vůbec věděl. Můj stan svou přirozenou lesní hnědí dokonale splývá s okolím, Já v maskáčích rovněž. Nemohu se odtrhnout od té fascinující podívané, tolik vzácné. Srneček se pase kousek ode mne a kolem něho poletují bělásek a žluťásek. Obraz naprosté pohody. Náhle však srnec zvedl hlavu od výhonků nejčerstvější zelené travičky a začal větřit. Rozhlíží se, napíná slechy. Je jasné, že mě ucítil, třebaže se nevidomým pohledem dívá přímo na mne. Nevidí, ale cítí. Určitě čpím člověčinou, jíž jsem nasáklý z toho nepravého pobývání mezi lidmi; za což se hluboce stydím, jako kdybych páchl močůvkou a výkaly na banketu aristokratické smetánky. Srnec se obrací a ustupuje zpět do nitra lesa, kde se mi opět ztrácí, tak jak se objevil.

Ach, to bylo krásné! Jsou skutečnosti, které jsou sladší než sen. Není to nádherné? Jakmile jsi jednou v lese, překonav všechny nástrahy a úklady humánního světa, nemusíš už učinit ani jediný krok navíc a příroda sama přijde za tebou tě navštívit a potěšit ve tvé samotě.

19.4.45

Dnes jsem kousek odbočil, abych se chvilku zastavil u mého dubu. V jeho okolí se nedávno také hodně pracovalo, takže bych zde stejně neměl klid. Z kupek klestí se může radovat jen střízlík, jenž si v nich buduje hnízda. Vyšplhal jsem na dub a oddal se vzpomínkám. Nyní již nebolí jako dřív, když jsem se odtud musel stěhovat. Dub má teď mnoho větví uschlých a polámaných a očividně chřadne. Já jsem na něj vyskočil a vylezl naopak stále stejně hbitě a se stejnou silou jako dřív. V jeho horních větvích jsem se pohodlně usadil. Na protější olši se právě nádherně rozezpíval lesní budníček, nejnadanější v tomto směru z celé rodiny budníčků. Já a dub jsme spřízněni podobným osudem, jenž vyplývá z našich povah. Vysoko nad zemí v jeho koruně mě lehce ovívá teplý větřík a hřeje jarní sluníčko. Nechce se mi sestoupit zpátky na zem a znovu se po ní jako bloud plahočit. Konečně slézám, až když mě tlačí každá kost, každý sval i každá měkká tkáň mého těla.

Ve stanu jsem dočetl „Maldorora“. Ke konci jeho Zpěvy ztratily mnoho ze své prudkosti a utápěly se v nesouvislém blábolení beze smyslu. Také počet tiskových chyb se nebývale zmnožil. Nedivím se, že to žádný redaktor nechtěl číst podruhé nebo potřetí, tak jak to dělávám s každou knihou vždycky Já: poprvé normálně; podruhé, když vybírám úryvky do výpisků; a potřetí, když rediguji napsané. Tu třetí operaci zřejmě redaktoři vydavatelství neznají, nebo spíš nedodržují... To je výtka zlozvyku, který nikdy nepřestanu pranýřovat.

Teď si hodlám znovu (už poněkolikáté) přečíst výbornou knihu Slamění psi od Johna Graye. Zmiňuji se o ní dostatečně v mém spise Škarohlíd, názor na ni jsem nezměnil, nebo jen málo, a tak se o ní nebudu šířit dál, abych se zbytečně neopakoval. Nicméně to „málo“ v názoru, jejž jsem změnil, je vlastně docela „hodně“. Například si už naprosto nemyslím, že by Gray byl lepší myslitel než Nietzsche nebo dokonce Klíma – hle, jak se vyplácí číst knihy vícekrát: často tak pochopíte, co jste nepochopili hned napoprvé a objevíte, co jste dříve neobjevili. Polovinu jeho knihy tvoří v podstatě jen citace jiných autorů anebo jejich volné parafráze či podle nich dále rozvíjené úvahy. Rozhodně jsem ho v první nadšené ovaci přecenil. Jeho antihumanismus mi nyní připadá neupřímný; Schopenhauera přecenil; a o Nietzscheovi dokonce prohlašuje, že to byl náboženský myslitel.

Dnes je takové teplo, že se letos už podruhé musím svléknout donaha. Těší mě být nahý. Je v tom ta nejvlastnější přirozenost, volnost a divoká svoboda.

Večer se opět citelně ochlazuje. Divoké a svobodné kachny vzlétají z malého lesního jezírka. Já sestupuji – ač nerad – dolů k lidem do města, kde strávím tuto noc. Už zdálky slyším štěkot psů.

2. část >>>