Misantropovy stránky

20.4.45

Skryt za žaluziemi, čekal jsem čtvrt hodiny než byl dole před naším společným koncentráčnickým barákem takzvaně čistý vzduch. Svobodná a divoká lesní zvířata se už také pomalu učí, že nemají vystrkovat hlavy z úkrytu. Přesto tentokrát párek kachen přede mnou nevzlétl z malé lesní tůňky a po cestě jsem viděl nejméně čtyři srnky. Další párek srnců se namlouval asi dvacet metrů od mého stanu, nevidouce a neslyšíce, jak to tak u nich bývá. Se zatajeným dechem jsem je fascinovaně pozoroval, jak si hrají na honěnou. Usedl jsem do měkkého mechu ve stínu stromů, zády opřen o statný smrk. Všude kolem zpívají drozd, pěnkava, koňadra, červenka a budníčci. Toto období roku miluji. Vesele si pohvizdují ptáci, rostliny jsou v rozpuku a příroda je zatím ještě relativně liduprázdná. Každodenní chození domů mně také zatím vyhovuje, pouze mi vadí večerní návraty z ráje samoty zpátky mezi tu hnusnou samoobslužnou verbež.

Odkolíkoval jsem stan a přesunul ho o kousek dál, kde mi to připadá rovnější. Moc jsem si tím nepomohl, lépe řečeno vůbec. Až na třetí pokus jsem konečně našel rovné místečko, navíc v příjemném polostínu. Sluníčko pálí, odložil jsem tedy veškeré šatstvo, jako by to byly nenáviděné okovy. Domů se vracím ještě o hodinu déle, kdy už slunce vrhá na krajinu ostré šikmé paprsky.

21.4.45

V parcích a na předměstích jsou umístěny informační tabule připomínající majitelům psů, že mají uklízet jejich exkrementy. Přišlo mi to napsané příliš kultivovaně a nesrozumitelně pro takovou sprostou a blbou pakáž. Já bych tam uvedl raději české slovo „výkaly“, namísto cizího slova „exkrementy“, nebo ještě jadrněji „hovna“, neboť takoví debilové, z nichž se skládají takzvaní pejskaři, jimž ovšem Já neřeknu jinak než hovada, případně psohlavci, kteří zcela správně poznali v té dravé, otravné, hlučné, kousavé a blbé bestii, kterou chovají, svého rovnocenného příbuzného – tedy takoví debilové určitě ani nevědí, co slovo „exkrement“ znamená, a možná si při své tupé negramotnosti myslejí, že ono „ex“ snad znamená „psí“ a „krementy“ že jsou „suchary“ a že tedy mají sbírat po svých milovaných bestiích jimi utrousené psí granule.

V lese jsem se zase zády opřel o strom a nechal si na sebe vzít tvar, vůni a krásu přírody. Když ptáci zpozorovali mou zázračnou přeměnu, přestali se ostýchat a začali přede mnou, nehybným a zdivočelým, defilovat ve slavnostních zástupech. Postupně přilétli lužní sýkorka, zvědavě nahlížejíc do vytesané síňky po nějakém datlovi či strakapoudovi, párek laškujících pěnkav, jimž zpovzdáli sekundovala zpěvavá červenka, a mladými zelenajícími se břízkami se hbitě proplétal tíkající mlynařík a za ním v závěsu žlutozelený budníček. Po ruce vzhůru kráčí slunéčko kryptohlav, jako by to nebyla má zvířecí ruka, nýbrž pouhý, avšak přece významný výhonek divokého bezu. Obdivuji se maximalistické životní filosofii tohoto broučka: je puzen stále výš a výš, a když dosáhne vrcholu, ani ten mu nestačí, rozevře své žluté puntíkaté krovky, roztáhne blanitá hmyzí křidélka, zamává jimi jako na rozloučenou a vzlétne ještě výš!

Opět jsem srostl s tím, co bylo odevždy mou nejvlastnější součástí, opět jsem se stal jedním z těch divokých a svobodných tvorů; tím, kým jsem chtěl vždycky být.

27.4.45

S refrénem jedné staré trampské písničky z filmu Příklady táhnou na rtech kráčím zvolna k lesu:

♫ Život je krásný
daleko od lidí,
kde nikdo nevidí
to naše štěstí. ♫

Kráčím zvolna a nikam nespěchám. O prodlouženém velikonočním víkendu jsem byl doma, třebaže venku bylo nádherné počasí. Jenže kouzlo přírody tkví v její opuštěnosti, a ne v tom, že ji musím sdílet s hordami cyklistů, motorkářů, automobilistů, psohlavců, výletníků a vůbec všech těch milovníků přírody, kteří ji pomalu umilovávají k smrti. Les není bordel a příroda není prodejná děvka, aby po jejím břiše kdekdo rajtoval; aby ji kdekdo mohl špinit, kálet na ni a poskvrňovat lidským séměm. Žárlivě ji chci mít jen pro sebe. Proto se už několik let vyhýbám přírodě právě o víkendech, kdy bývá nejvíc začlověčená.

Po překročení silnice, této poslední výspy civilizace, jsem si s úlevou odplivl na rozloučenou. Nenáviděné lidstvo je za mnou, přede mnou se rozprostírá již jen les, pravý domov můj.

Kráčím zvolna, pomalu, jen co noha nohu mine, ne proto, že bych byl unavený nebo z lenosti; je to čistě proto, abych se mohl svou milenkou i mateřskou svou ochránkyní kochat a aby mi cesta k táboru neutekla příliš rychle.

Po delším opětovném shledání mi příroda vždy připadá lepší. V zahradách bíle kvetou voňavé ovocné stromy, v lesích lísky a fialky. Všechny stromy se obalují svěží zelení listů. Natahuji se po nich a zlehka se těch křehkých ratolestí dotýkám jako nejvzácnější umělecké práce. Ano, byl by to klenot, kdyby jej vyrobil mistr zlatnický ve své dílně z kovu, jenž je však chladný a neživotný ve své blýskavé nádheře. Toto je však víc: toto je každoroční zázrak života – stvoření nových lupenů, stvoření života, který roste a dýchá z vlastní vůle bez diktátu kladiva a kovadliny.

Nořím se do nitra pradávného pralesa stále hloub a hloub a jako budníček se proplétám a mizím v hustém porostu. Nevynechávám jedinou možnost k podrobnému pozorování každičkého živoucího tvora, jako Já svobodného a divokého, jenž se kolem mne mihne. Na velké louce se pase sám, dokonce za bílého dne, nikým nevyrušován, osamělý srneček, pohublý a s rašícími parůžky obalenými lýčím. Jeho hubené tělíčko má tu výživnou pastvu věru zapotřebí. Další srnec se přede mnou plaší v praskajícím podrostu, až se s úlekem zastavuji, není-li tam někde snad náš společný nepřítel, nepřítel všeho živého i neživého – člověk. Ne, byl to naštěstí jen srnec. Ani jsem ho nespatřil, jen jsem uslyšel ten praskot a jeho poděšené bekání.

Beru ze stanu nůž a s velikou chutí se pouštím do snídaně. Sedl jsem si k tomu na velký prosluněný placatý kámen pokrytý měkkým mechem. Dnes není příliš teplo, stan je dosud ve stínu, a tak ještě mířím na jedno z mnoha zdejších rozkošných zákoutí a tam, opřen zády o kmen stromu, vyhřívám se na sluníčku. Slyším všude kolem sebe a nad sebou neposedné lejsky. Trpělivost nehybného sezení na jednom místě přináší za pár chvil růži odměny rovněž v podobě náhle se odkudsi tiše snesší káně, která také po pár přeletech z větve na větev a po jednom neúspěšném vzdušném útoku na jakéhosi hraboše usedá nehybně jako Já přímo naproti. Kdybych ji byl neviděl přilétat, patrně by se ztratila mým očím a neobjevil bych ji, hnědě zamaskovanou, ani dalekohledem, dokud by opět nevzlétla k výšinám nebo se nepohnula.

Kolem se právě prodírá borůvčím a řídkým porostem nízké trávy velký černý lesní chrobák. Hovím si pod vysokými stromy, chráněn neprostupnou hradbou z mladých břízek, bezpečný a sebejistý před každým nenadálým vpádem člověka.

10.5.45

Ten kluk bezesporu miluje své červené autíčko. Miluje je láskou velkého dítěte ke své nejoblíbenější hračce; a není to u něho jen klasické freudiánské prodloužení penisu, jako u jiných mladých mužů jeho věku, ale i přímo prodloužení jeho velikánského a tím víc otravného ega. Celý svět musí nyní vědět o jeho zhoubné lásce, jež mi rve mé přejemné zvířecí slechy. Asi proto svému milovanému červenému autíčku na hraní odmontoval výfuk, aby dělalo ještě větší rámus a smrad než je u aut obvyklé. Ten kluk své červené autíčko prostě miluje. To znamená, že Já obé k smrti nenávidím. Tak je to vždycky, aniž bych však chtěl: cokoliv lidáci milují, je takové povahy, že Já, nepřítel lidí, ty věci musím záštiplným úsilím snášet a trpět jimi jako týrané zvíře – a nenávidět je se zlobou, jež zabíjí, jež metá blesky, vyhlazuje pronárody, bortí civilizace a jež přináší zkázu všemu lidstvu na zemi, ve vzduchu jakož i na moři.

Každý den toho milovníka svého červeného autíčka vidím, nemohu, ach běda, nemohu ho nevidět, jak se s ním úchylně mazlí, jak je stále přelešťuje, omývá, jak je pohladí vždy na odchodu kamsi, kam musí chtě nechtě dojít pěšky a kam se nedá dojet tím jeho milovaným hlučným červeným autíčkem, z něhož se line uširvoucí dunění rozhlasových sraček bez pointy, bez konce a beze smyslu, ale zato se stále stejným rytmem, jenž jakoby napodobuje rytmus spalovacího motoru: „duc ... duc ... duc ... duc ... duc ... duc ...“. K zešílení to vidět, k zbláznění to navíc i slyšet!

Každý den nemohu nevidět, kterak ten otravný blbý kluk s hlučným červeným autíčkem vždy na odchodu nakoukne okénky dovnitř té hnusné plechovky, zdali je tam všechno na svém místě a v pořádku a zdali mu nějaký zloděj-nelida z nenávisti, jež je mého druhu, něco nezcizil. A Já? Já mám vždy tisíc chutí vzít cihlu, rudou a tvrdou jako je můj nesmiřitelný hněv, a vytlouci z toho pyšného kusu naleštěného červeného krámu všechnu jeho zpupnou nádheru, jež se vysmívá mému utrpení.

A když ten blbý otravný kluk nasedne do svého milovaného hlučného červeného autíčka na hraní a spustí netlumený motor, protočiv ho řádně všem na pamětnou a celému světu na truc (hlavně mně), Já zuřivě zavírám okno.

Ano, už je to tak. Já nenávidím své sousedy. Už je to tak. Ale je to tak nepochopitelné? Nebo snad zvláštní? Ať je tomu jak chce, pro mne je to denní chléb, jenž upadl namazanou stranou krajíce do lidského bláta a je nepoživatelný. Přesně tomu se totiž blíží můj život s mými nenáviděnými sousedy. Proč, proč jenom musí něco tak odporného, jako je člověk, žít se mnou na této nebohé planetě? Kdyby aspoň ta přepočetná masa otroků byla co k čemu, sloužíc těm nemnoha vzácným svobodným a divokým jako jejich slouhové; ale ono je to zatím přesně naopak.

Od loňska se ti chlíváci dobytčí zase nějak rozmnožili, rozprcali se v chlévském hekání žen, až mrdka stříkala všude kolem po zdech jejich chlívků. A výsledek? Mrdka nestekla po špinavých tlustých nebo vyzáblých stehnech jejich děvek, jak měla, nýbrž zahnízdila se v tom nečistém chlévě uvnitř jejich omakaných vulev a zapustila bludné kořeny nevykořenitelného lidstva, jež však není kořením ani kořáním země; je její zhoubou, je chlévskou mrvou vhozenou do průzračně čisté studánky matky přírody, ačkoliv i tyto rujné rezavopačesaté samice lidského pokolení si osobují titul Matka.

„Matka všeho hnusu“ – tak jsem přezval každou lidskou březí samici, jež by ráda vyvrhla na svět další zlo v člověčí podobě. „Jděte ode mne, vy matky všeho hnusu! A nechoďte mi na oči!“ Tak jsem zvolal, nazvav je plným právem misantropa takto nectně. Ale ony dál vykonávají své nectné řemeslo manželských a mateřských kurev. A výsledek? Letos se hemží pod mými zoufale, avšak marně utěsňovanými okny nějak moc parchantů. Ano, parchantů; užívám tento pejorativní název pro děti záměrně, třebaže všechny mají jistě jak náleží své právoplatné a zákonité otce. Fuj, pakáž jedna chlévská přemnožená! Takto se přímo mně – mně! – před očima vesele nejen rozmnožují a přemnožují dál, ale navíc se i zmlazují, takže jich bude nejen dvakrát až třikrát víc než doposud, ale dokonce nikdy nevymřou, nevychcípají, abych se vyjádřil přesněji a misantropičtěji; nejenže nevychcípají, ale budou stále tady stejně mladí, stejně blbí, stejně otravní, stejně hluční a budou tu pouze pobíhat jejich lidužel až velmi dobře zdařilé malé a mladé kopie starých a odumírajících. Kdo však kdy slyšel a viděl (a čichal!), aby se spařené hnojiště samo oplodnilo, rozrostlo a zmladilo – to jest, aby obnovilo svůj už zpola málem vyčichlý chlévský puch? Nu, to jsi ještě neznal lidstvo, když ses takto naivně zeptal, ty ptáčku nelidáčku!

Já se však zeptám ještě jinak: Má se vůbec tak hnusným patvorům, jako jsou lidé, dovolit, aby rozmnožovali své odporné potomstvo? Aby pokračovali v tomto díle nejchlípnější marnosti? Nuž jen pohleďte do tváře naprosté chorobnosti, jakou ta pakáž zosobňuje! Nejsou-li oni choroba a smrad, tak už vážně nevím, co jiného by mohli být! Neb oni nejsou žádnými tajemnými etujemi skrývajícími zázračný poklad. Nejsou šťastně nalezeným dědictvím v zažloutlé závěti nějakého až dosud neznámého, leč velmi zámožného zámořského příbuzného. Co jsou? Jsou jen prach a popel, shnilý hnus z hnoje přiklopeného v šíleném vědeckém pokusu skleněným zvonem, z jehož zapařeného prostředí se plazí, derou a vyrážejí na svět ohavné bílé nitky jejich zkažených dětiček. Dílo mrdání a kurvení. Dílo naprcaných bělic – lépe: dílo naprcaných poběhlic. Tyto mateřské typy žen mají zřejmě ve zvláštní oblibě utírat pořád někomu zadek. Nemohou-li uklízet hovna svým dětem, uklízejí je alespoň po svých psech. Lidská matka je nejnižší forma života; je to potvora, jež se stále jen hrabe v hovnech. Choroba, která otravuje a zamořuje planetu, má jméno Člověk. –

Je mezi nimi, mezi těmi parchanty se zákonitými otci i matkami všeho hnusu, jeden, jejž bych s novou chutí odstřelil, spolu s tím přerostlým dítětem s červeným autíčkem. Co ten malý tlustý parchant se zákonitým otcem i matkou všeho hnusu nadělá za den rámusu, to je k nevíře! Celý den píská na rozhodcovskou píšťalku, a to pořád, neustále, bez přestání, krom nutných přestávek na nadýchnutí; prostě pořád píská, i když ostatní malí přemnožení parchantíci se zákonitými otci i matkami všeho hnusu nehrají právě žádnou hru, stále píská jako sudí a dokonce jako fotbalový sudí i tak gestikuluje v souladu s platnými regulemi Světové asociace a navíc ještě jako každý správný fotbalový rozhodčí uděluje hráčům tresty a žluté karty. Je to prostě takový náš malý soudce, ten, jenž soudí, vynáší soudy, posuzuje a rozhoduje „důležitá“ utkání. Když je už coby malé tlusté dítě se zákonitým otcem i matkou všeho hnusu takový zmetek, jaký asi bude v dospělosti? Má však věru po kom dědit. Jeho tlustý bafuňářský zákonitý otec je zrovna takový jako on. Ano, to je přece zajímavá otázka: Jaký bude takový malý tlustý zmetek v dospělosti? Snad rovnou soudce Nejvyššího soudu? Primátor hlavního města? Či snad jiný politik? Ředitel zeměkoule? Ombudsman věcí, do nichž mu nic není?

Ne, zde prostě nelze mít otevřené okno, ani je nelze mít dost dobře utěsněné. Neštěká-li neustále od rána do noci, a někdy i v noci, Čubka, jejíž smrt zatím beznadějně přivolávám už hezkou řádku enervujících let a která mě takto zřejmě ještě při svém sedmkrát kratším psím životaběhu přežije; neřve-li neustále motor červeného autíčka nebo nekvílí-li rozhodcovská píšťalka toho otravného parchantíka, pak alespoň rachotí na nebi stíhačky nebo hlučí jiné motory, psi a parchanti jinde v okolí. A minutu co minutu někdo z té blbé, otravné, zpovykané, hlučné a přemnožené verbeže přechází dole pod okny jako tajný agent s teplou vodou, čumí mně bezostyšně do oken a šmíruje.

Kdyby venku nepučelo a nekvetlo divoké kvítí a kdyby tam nepoletovali a nezpívali svobodní ptáci, vážně bych už zavřel a utěsnil svá okna nadobro a uzavřel se veškerému světu. Proto se vždycky tolik těším na den, na krásný den jako je tento, až budu moci opustit tento mrvní chlév, tento lidský blbinec, tento chudobinec ducha, tuto páchnoucí noclehárnu, tuto společnou ubytovnu, tuto ubikaci „U blbejch“, toto zapařené pařeniště s vnitřním koloběhem vypařujícího se a nazpět skapávajícího blbství, sdílené s potvory, kteří nejsou ani trochu divocí a ani trochu svobodní – a ani trochu snesitelní. Těším se na slunný teplý den, jako je tento, až budu moci zanechat za sebou pohrdlivě tento barák hrůzy i toto město děsu a vyjít z něho ven, daleko, až tam, kde stanu sám a kde nikoho z lidí už neuvidím ani neuslyším.

Ten den nastal právě dnes. A protože ani noci už nejsou tak studené jako v uplynulém měsíci dubnu, sbalil jsem si tentokrát jídlo na několik dní a dokud nedojde, nevrátím se, nevrátím. Už mě to stejně rozčilovalo (a deprimovalo!) chodit každý den tam a zpátky, stále touž cestou necestou, každý den dvakrát kolem a skrze tu chamraď odpornou. Už jsem dokonce začínal zase nevědomky kličkovat a schovávat se před každým lidákem, abych ho nemusel potkat, dívat se na něj a nechat se od něj očumovat; jenže ono to nejde, jak bych měl přece už dávno vědět. Tohle už tu přece jednou bylo a nevedlo to k ničemu. S pěkným vlídným počasím navíc začíná nepříjemně těch lidáků všude přibývat. Dnes jsem kupříkladu potkal v lese ženskou, starší, asi šedesátiletou, v balonovém plášti, jež mě míjela v protisměru směrem dolů k městu. Zřejmě se mnou chtěla zapříst hovor, jak to bývá zvykem u těchto dutě zvučících starých nádob hříchu, protože prohodila:

„To bych se nenadála, že tady kupodivu někoho potkám.“

Upoutalo mě pouze to „kupodivu“, protože Já se moc nepodivuji tomu, že tady někoho potkávám, a její podiv tedy svědčí jen o tom, že to tady vůbec nezná anebo už tu hodně dlouho nebyla.

„To mám radost,“ řekl jsem se zřejmou ironií v hlase a beze všeho jsem důstojně kráčel dál, zanechav ji v trapné pozici zesměšněné nápadnice, mysle si pro sebe:

„Dej mi pokoj, babo pitomá!“

Ani jsem se neohlédl a pokračoval jsem svou cestou, ale cítil jsem v zádech její zpytavý a zaražený pohled, oněmělý náhle tou drzou a nečekanou odpovědí. To víš, babo, Já se s tebou budu vybavovat! Parchanti, Já vám dám, ještě i v lese mě budete otravovat a mluvit na mne!

Byl jsem šťasten, že jsem konečně osaměl uvnitř mých houštin. Zde stojím, v království divokých a svobodných! Hle, jak neobyčejně jsem se tu náhle rozzářil, jak jsem obživl!

Celý zbývající den jsem si četl v psychologicky spletitých novelách Stefana Zweiga nebo pospával. Po západu slunce jsem si vyšel na malou rozkošnou dvouhodinovou procházku při měsíčku. Tou dobou je už všude v lese ticho a hlavně liduprázdno; posvátný čas, kdy se srnci a srny se srnčaty hojně scházejí na pastvu. Viděl jsem jich mnoho; některé jsem vyplašil, kolem jiných se mi podařilo projít nepozorován. Bylo to pěkné i vzrušující zároveň – jako vždy, ale nikdy se to neokouká. Vždyť ona, ta ušlechtilá nelidská zvířata, jsou krásná, svobodná a divoká – a vždycky byla –; jsou však zároveň i tichá nebo vydávají libozvučné hlasy a tóny – nemluvím jen o srnkách, o těch půvabných lesních žínkách, jež ladností pohybů a křivek svých štíhlých těl dokážou vykouzlit radost v mé těžce ztrápené mysli. Jaký nebetyčný rozdíl mezi těmito všemi svobodnými a divokými zvířaty zde a tím chlévským dobytkem, zvaným lidé, tam dole v té jejich chlívárně! Tam mám neodolatelnou chuť mučit, vraždit a vyhlazovat do posledního kolene tu hnusotu, lidé zvanou; tady, při pohledu a při poslechu zvířat a ptáků mám tužbu zcela jinou, opačnou – chránit, bránit a obdivovat se jim, být jako oni, stejně krásný a ušlechtilý, stejně tak i volný a divoký.

Také pár nočních ptáků a sem tam netopýr přeletěli nad mou hlavou, dojatou vší krásou a černěsametovou hebkostí noci. Miluji tyto nikým nerušené osamělé večerní procházky v přírodě. V samotě nočního lesa rád zapomínám na vše zlé, čím jsem vytrpěl, zapomínám na lidstvo.

Konečně padla tma a postupně se rozzářily hvězdy. I za úplné tmy, prozářené jen mdlým svitem půlměsíce, se prochází výtečně, ba tím spíše lépe. Můj zrak přivyká temnotě, mé uši vnímají každý tichý šustot poplašeného hraboše v trávě nebo cupot drobných něžných kopýtek hluboko v houští, můj duch se opájí volností a divokostí samoty. A když jsem si vzpomněl, že lidé se potmě bojí, musel jsem se blaženě usmát jejich pošetilosti, která je tak velká jako jejich odpornost. Mají proč se bát temnoty, neboť se bojí především temnoty ve svých srdcích. Směšné, absurdní plémě to lidstvo. Temnoty se bojí, ale před světlem utíkají. Jaké by tedy mohlo být řešení jejich otázky než nijaké anebo než krajní? No, jaké? Ach, v té temnotě, z níž má lidstvo takový předpojatý strach, Já naopak nacházím své největší bezpečí, svou bezmeznost, svůj zdroj životodárné poesie! A ono se jí děsí. Já se děsím naopak lidstva, temnoty lidstva, v níž žije, temnoty lidského srdce, jež se roztluče nejvíce vždy tehdy, když koná zlo; toho lidstva, jemuž světlo, nikoli tma, posluhuje ke konání zla na světě! Bojte se pročež člověka, jenž přichází ze světla a je světlem oděn, ne toho, který přichází v temnotě a tmavý je jeho háv; neboť on to jest, kdo v temnotě tápe a potřebuje světlo, aby mohl páchat své zločiny. Ty jej však pro to světlo v temnotách brzy uvidíš, schováš se neb mu snadno unikneš, ježto on je slepý tam, kde ty jsi vidoucí.

Do stanu jsem se dostal až dlouho po setmění, plnou hodinu jsem si ještě vyhladověle četl, se stejnou chutí jsem naplnil i žaludek a uložil jsem se k slastnému spánku.

Spal jsem dvanáct hodin v kuse! V poledne jsem s těžkou hlavou vstal a vyrazil na další procházku, tentokrát denní, světelnou, sluneční – a horkou. Je velké horko, a tak nejdu nikam daleko, jen okolo mého lesíka, kde mám svou skrýš před dotěrností lidáků. Všude po lukách leží spokojené najezené krávy s milými telátky a také Já po jejich vzoru často snivě usedám v blahodárném stínu lesních stromů se sborem cvrlikajících mistrů pěvců opeřenců ve větvích. K vidění jsou zase srnky, dále bramborníčci (i bez brambořišť), poštolka a káně i další ptáci. Stromy už jsou obalené listím, jež vytváří při zemi příjemný zelenavý stín. Je mi krásně.

Jindy tu ovšem – a opět lidužel – nebývá takové krásné ticho a taková zasněná pohoda. Zvláště odpoledne, když zřejmě kdosi z nedaleké samoty přijde z práce, ozývá se odtud nepříjemně ostrá střelba z nějaké sportovní brokovnice. Štěkání výstřelů navíc rozštěká rovněž psa, takže občas je tu také rámus k nevydržení.

Ale ptám se, co to musí být za povahu ten člověk, jistě aktivní až hyperaktivní myslivecký bouchal, který má potřebu po návratu z práce jít střílet, pálit jednu ránu za druhou na hliněné holuby? A ptám se též, co to asi musí mít za „duševně uspokojující“ práci, jež ho k něčemu tak zlostnému a útočnému ponouká a dotlačuje? Toho člověka bych věru nechtěl potkat ozbrojeného a ve špatné náladě, když se právě vrací z práce! Průměrně vždycky střílí jako šílený půldruhé hodiny. Naštěstí pro vše živé v jeho dostřelu jen do atrap. Kdyby měl totiž takto dlouho střílet, dokud by se neuklidnil a takzvaně „si nepročistil hlavu“, do skutečných živých ptáků, holubů nebo i jiných bezbranných zvířat, asi by tady v širokém okolí brzo žádní nežili.

Takové jsou tedy záliby, „koníčky“ lidí po práci. Já když jsem mrzutě vstával do práce – a už jsou tomu dva roky, co to bylo naposled –, tak jsem měl v prvé řadě chuť zastřelit sebe, po cestě jsem pak chtěl postřílet rovněž všechny spoluotroky svěšených hlav a pravidelného kroku, kupující si u stánku jakési bulvární plátky na dovršení všeho hnusu z lidské existence, dále jsem měl chuť odstřelit všechna auta, ve fabrice pak jsem měl chuť pozabíjet všechny zaměstnance, zničit stroje a podpálit továrnu – ale po práci jsem toužil už jen zavřít se tiše v pokoji na zámek, číst si, poslouchat hudbu a spát, nekonečně dlouho spát a spát.

To byla hrůza. Nechápu, jak jsem to mohl přežít. Toto moje zatím poslední angažmá mi nadobro zošklivilo jakoukoli práci. A lidáci kolem mne měli tenkrát štěstí, že jsem své vražedné choutky neuskutečnil. Nedivím se tedy tomu chlápkovi, který po práci střílí z pušky jako smyslů zbavený. Nedivím se mu, ale přesto je mi jeho způsob trávení volného času odporný a naprosto cizí. Poslouchat se to jeho bouchání nedá ovšem vůbec. Co bych mu tedy doporučil? Nejlépe nabít kulovnici ostrými náboji a jít se vyřádit mezi lidi někam do nákupního střediska nebo do školy. Tam může, tam Já nechodím a přitom právě tam může každý šílený střelec vždy najít ty správné živé cíle. Tak to obvykle vyřizují lidé jemu podobní. Všude je dostatek živých lidských terčů určených na odstřel.

12.5.45

Dnes jsem konečně uviděl mého prvního letošního hada. Říkal jsem, že jich tady bývá hodně! Byl to menší zelený had, pravděpodobně užovka, ale přesný druh si netroufám určit v té rychlosti, s jakou se mi mihla těsně před zlehka došlapující botou. Zbarvením zelená byla určitě, ale jestli měla „obojek“ nebo ne, či zda to snad nebyla dokonce užovka stromová, která by se však podle odborné literatury neměla v našem kraji vyskytovat, to také nevím. Had to prostě byl a v tom takřka letním vedru jsem se zapomněl i leknout.

Vedro bylo úmorné, skoro na koupání, kdyby byla voda v místním rybníce už dostatečně ohřátá. Nechtělo se mi tam jít ani to vyzkoušet. Byl jsem rád, že jsem si vůbec došel ke studánce pro tamější výtečnou vodu, jejíž chladivou lahodnost jsem dopřál mému vyprahlému hrdlu teprve poté, co odtud odtáhla banda řvoucích parchantů na školním výletě. Parchanti mají nějak hodně volna. Pak mají něco umět, například napsat aspoň jednu jedinou větu bez gramatické či pravopisné chyby.

Svlažil jsem hrdlo a na zpáteční cestě jsem se zastavil ještě na svém oblíbeném mysliveckém posedu uvnitř jasanového a javorového lesa. Posed je nově opravený: lesníci k němu přibili nový pevný žebřík a také horní prkenné sedátko vyměnili za nové. Netušil jsem, že tenhle posed ještě využívají a že jim tedy stojí za opravu. Inu, kontrolu nad zvěří musejí mít všude. Žel i tady svítí slunce přímo na mne skrze stále ještě nedostatečně olistěné jasany; ale i když mají ty jasany později plně rozvinuté listoví, slunce sem přece v určitou denní a roční dobu proniká. Přesto mi to nevadí, neboť paprsky jdou téměř kolmo shora, a proto neoslňují, a lehký jarní vánek ovívá mé zpocené tělo. Jeden statný srnec s mohutným parožím, téměř jelením, si můj příchod i mou přítomnost špatně vyložil a dával hlasitě najevo svou nespokojenost. Pozoroval jsem ho klidně dalekohledem a nenechal se rušit. Srnec běhal v okrajových houštinách a hlučně troubil jako opravdový jelen v říji, jako kdyby se mě tím snažil zastrašit a odehnat. Ale Já se nedal. Vlastně je pro něj dobře, že nedůvěřuje té podivné maskované bytosti podobné člověku, ač člověk nejsem a člověkem být odmítám. Po mně přijdou horší mužové v zelených uniformách, jichž se věru bude muset obávat víc, je-li mu život drahý. Pak by měl však raději zůstat zticha, utíkat a skrýt se. Ale v tom parnu je teď asi každá hlava horká.

Svalil jsem se v zastíněném stanu a užíval si nádherného dne i odsud, aniž bych musel udělat jediný krok. Jednou přiletěla na výzvědy káně, jindy zase kos vehementně prohrabával loňské padlé listí; pozoroval jsem houstnoucí bílé obláčky na blankytné obloze za korunami stromů nebo jsem vyšel jen tak bos před stan a bezcílně se toulal od jednoho kamene ke druhému, posadil se tu i tamhle, přivoněl k omamné vůni černého bezu, opíral jsem se o bílé kmeny bříz, objímal je jako své přítelkyně, pohladil jsem pohledem včera rozkvetlou pampelišku, jež se uchytila v rozsoše staré lípy, a jinou, která zase našla útočiště v měkkém mechu plochého Kamene Meditací, postál jsem v dlouze nyvém ustrnutí na kraji lesíka, abych se zaposlouchal do spokojeného bučení krav na louce, prozkoumal jsem malou ultramarínovou ptačí skořápku i velkou bílou kachní a při tom všem mi bylo jen a jen krásně.

K večeru se již mraky pokryla celá obloha a zvedl se dosud teplý vítr, nesoucí na svých okřídlených perutích déšť. Obešel jsem zádumčivý rybník s jednou volavkou a dvěma páry kachen. Ryby vyskakují nad hladinu, lapajíce po dechu, a s plesknutím se navracejí svému vodnímu živlu. Na louce, spasené a podupané kravami, se už dává do deště. Přidávám do kroku, abych nezmokl, a právě v tu chvíli z lesa vybíhají jakoby mně naproti dvě malá srnčátka, roztomilá a hravá, a zvědavá, kdopak to směrem k nim jde. Při své dosud nepoučené neznalosti se mě vůbec nebojí a zprvu hned neutíkají. Nebo mě už znají a vědí, že jsem jejich přítel, svobodný a divoký, leč mírný jako ona? Kéž by. Ale není tomu tak, nakonec přece odbíhají, když už se na mne dosti vynadívala a zalaškovala si se mnou.

Ach, hrál bych si s vámi, hrál,
vždyť to bych si ze srdce přál,
s vámi dovádět a hrát si takhle jednou,
s vámi, s tou čeládkou neposednou,
ach, věřte, že to bych si vskutku přál
a hrál bych si s vámi, kůzlátka, hrál!

17.5.45

Lež má sice krátké nohy, ale její nejmilejší dítě eufemismus má zato dlouhé trvání, takže pravda, to tvrdé, nelítostné, cynické, nelidské, protože lidem zhoubné vyjádření skutečnosti, prohrává v obou případech.

Ale slyšel jsem také zkazku o mravním vývoji člověka. Slyšel jsem ji z úst neposkvrněných masem a viděl jsem ji také napsánu velikým písmem rukou, jež nezabíjí a jež rozdává soucit marnotratně na obě strany. Ta čistotná ústa, jež neznají pachuť krve, i ty prsty, jež si zachovávají čistotu ve výběru, jsou však pošpiněny lží nejzákeřnější, jež se zove sebeklam.

Mravní vývoj člověka! Jen další důvod pro ospravedlnění falešného primátu člověka nad ostatními zvířaty. Jen další výmluva, aby jeden nemusel nenávidět – nenávidět lidstvo!

Mravní vývoj člověka! Vidíme snad u káně nebo u šelmy, u komára či u klíštěte jejich mravní vývoj? Pozorujeme jej snad u zajíce, srny, u zemního červa či houby? Vidíme mravní vývoj u jakékoliv bytosti, živé či neživé? Jsou snad také stromy, keře a květiny stále víc a víc mravnější?

Ach, je mnoho lží, jež páchá společně dobro i zlo; je mnoho též skutků, jež se zovou dobrými či zlými – ale jejich výklad je vždy špatný!

A ti, kdož s rukou na srdci pronášejí slova rouhavá a nepravdivá o mravním vývoji člověka, ti, kdož je velikými písmeny píší po zdech utkaných z sítí, i ti tak neblaze lhou tam, kde by měla zavznít holá pravda. Neboť je-li někdo zlý, byť Já bych si z celého osrdí sebevíce přál, aby byl dobrý, to jest jako Já, tento zlý v mých očích zlým zůstane po všechny věky a nikdy nebude dobrým jako jsem dobrým Já.

Protivné bytosti neprodělávají vývoj k lepšímu nebo k horšímu: zůstávají stále stejné. A tak ani člověk, jenž se liší od svých spoluzvířat pouze zlem – ani tento člověk, pravím, nikdy neprodělá mravní vývoj a nestane se nikdy dobrým nebo jiným nebo méně zlým nebo „mravně lepším“.

Je-li tomu ovšem tak, kde je pak veškera naděje, víra v budoucí; kde je důvěra k člověku, jehož nás učili milovat? Máme jej snad začít – nenávidět? Znenávidět si pojednou člověka, svého takzvaného bližního, jen proto, že není schopen mravního vývoje? K tomu snad směřuje misantropova přednáška?

Ó ano! Na stotisíckrát pravím, že ano, neboť je lepší být ryzí a nemít z ničeho strach, než se obelhávat povinnou láskou k lidstvu!

Mám-li být ryzí, pak musím promluvit pravdivě; a nemám-li mít strach, pak si musím také přiznat, že člověka nenávidím, i kdyby se mi měla rozsypat mravní stavba světa.

Hle, pošetilče šlechetné a soucitné mysli, přírodní svět se tvým klnutím nebo naopak lnutím nezboří ani nepostaví; ale tvůj mravní svět dokáže rozbořit pouhé slovo, holá pravda, dokonce holá věta; věta, jež zní: „Nenávidím lidstvo!“

Který z obou světů je potom ten stálý, ten skutečně pravý? Mravní řád světa neexistuje a mravní vývoj člověka je přelud, jen tvůj výmysl sloužící k tomu, abys nemusel rozbořit jeho chatrnou stavbu a přiznat si, že nenávidíš člověka, jakožto potvora, jenž ti je vším odporný, a proto chceš, aby se změnil.

Nedoufej marně v jeho mravní přerod, tak jako nedoufáš v mravní přerod tupého kamene či jedovatého hada; uč se člověka raději nenávidět – to je pevný základ misantropického řádu světa! Nezbývá ti nic než nenávist k lidem – jedině v tom je pravda.

Člověk se nezmění k tvému obrazu, a zatímco ty si spokojeně spíš a sníš bláhový sen o jeho mravním vývoji, on po nocích dál střílí a zabíjí a ve tmě s děsuplným chrčením dál vyvrhuje střeva svých obětí – jak jsem toho byl právě dnes večer zkoprnělým svědkem – a za vzrušeného štěkotu loveckých psů živí ukrutný svůj chřtán masem a opájí se krví padnuvších šlechetných a nevinných obětí.

Tuto krvelačnou bestii chceš předělávat? V tuto bezcitnou bestii vkládáš své marné naděje?

Člověk se nikdy nestane mravně vyvinutým, nanejvýš se naučí zchytrale předstírat mravnost a sublimní cit, a tím se stane ještě víc prolhanějším, zlejším, nebezpečnějším – tobě i všemu tvorstvu –, stane se zkaženějším a mravně zpustlejším. Neboť člověk, maskovaný falešnou škraboškou morálky, je bytost neprůhledná, nepřehledná, zhůvěřivá, a tím nebezpečnější než člověk přirozený, průhledný, přehledný, který nemusí kvůli morálce předstírat, že je lepší než jaký ve skutečnosti je – tedy zlý, krutý a podlý. U přirozeně se chovajícího člověka máš na první pohled neochvějnou jistotu, s kým máš co do činění; víš okamžitě, že je to darebák, jemuž je lépe se vyhnout. Ale u mravního člověka vždy tápeš, třebaže ti tvůj instinkt i trpké životní zkušenosti s ním neomylně napovídají, že je to stejný padouch jako každý jiný člověk. Tento mravní člověk je však o to horší, že svou pravou povahu se naučil záludně před tebou skrývat. Proč asi? Určitě ne proto, aby tě nechal žít svobodně a divoce, nebo aby tě nechal žít vůbec.

Nevěřte, nevěřte, vy svobodní a divocí, prolhaným slovům člověka! Zadívejte se jako do křišťálové koule do ustrašených očí druhů, jež spatřily člověka, a z nich můžete věštit budoucnost a osud, jež vás neminou! Tam, v těch očích, vizte pravdu o „mravním vývoji člověka“, ne v přetvářce člověka, jenž je hoden jen nenávisti, nikoli důvěry!

Divoká hrdlička odpočívající na březové haluzi sedí pokojně dál a nezasáhne, neklovne do prázdna po narušiteli jejího klidu, nezaútočí na příliš hlučnou a dovádivou sýkorku, která ji obtěžuje hned vedle ní v těsné blízkosti. Pootočí trochu hlavou po malé nezbednici a když má její neposednosti už dost, vzepne svá sivá křídla, zamává jimi na rozloučenou a odletí na nich raději jinam, aby vyhledala poněkud klidnější zákoutí.

A nyní si představte na hrdliččině místě člověka: jak by se asi zachoval on? K němu by ani žádný roztomilý ptáček nezaletěl na návštěvu zaštěbetat a dobromyslně pozlobit; člověka se totiž každé zvíře bojí jako ztělesněné smrti; a ještě je na to pyšný jako na svůj primát, jako na důkaz své nadřazenosti, jako na potvrzení jeho nadvlády nad přírodou, jako na jeho vítězství nad vším tvorstvem! Ach...!

Nenáviďte člověka, pravím vám! On jest příčinou i důvodem toho, že se před ním utíkáte k vylhaným mravním vývojům či řádům světa; že se kvůli němu klamete; že zapíráte sami sebe; že podle sebe, vy šlechetní a soucitní, že podle sebe soudíte i – člověka!... Ach... Nakonec budete násilím ještě připodobňovat svou vrozenou mírnost, laskavost a nevinnou čistotu srdce svého k humanistickému černokněžnictví – neboť nic jiného než koření se a poklonkování špatnému člověku lidská filosofie není –, budete se i vy nakonec ještě připodobňovat k líté tuposti člověka!

V okamžiku, kdy si řekneš: „Ten člověk není až tak špatný, jak jsem si zprvu myslel...“, v tom okamžiku už zase klameš sám sebe, už zase hanebně lžeš!

Jaké sebezprznění, jaká pohana, jaká zrada na vlastním Já, když jediná správná odpověď na každou morální otázku, jediná morální poučka zní: „Já nenávidím člověka!“

A tak, i když nás spojuje soucit se zvířaty, i ty jsi můj nepřítel, že svým klamem, v němž žiješ, ještě se vlastně zastáváš lidí!

19.5.45

Překrásné májové počasí, klid, ticho, kontemplace, vnitřní mír, samota lesa sdílená s divokými tvory, snění v zádumčivých lesních zákoutích, zamyšlené zírání do nebe skrze koruny stromů, oduševnělé lenošení s rukama vleže založenýma pod hlavou, dvakrát denně pomalé a dlouhé procházky, jednou za světla, podruhé za soumraku, vlahé noci a probuzení do nyvých, zamlžených jiter, zpěv ptáků, vzdálené kukání kukaččino, holubičí tiché hrdlení, bzukot teplem oživlého hmyzu, žádné nervování, žádné stresy, dostatek nerušeného posilujícího spánku, žádné nahánění nedostihnutelného času, čichání jemných vůní kvetoucích rostlin, mírný vánek a svěží májový deštík, slunce nad hlavou, krásou přírody zmámenou, dostatek dobrého jídla a pití, i když je to často jen suchý chléb a pramenitá voda, ale jak přitom tato skromná krmě dovede výtečně chutnat, když jsi, misantrope, svobodný a divoký, zbavený jha práce a stálého styku s lidmi nenáviděnými!... – To je pravý život pro mne! A kdyby nebylo zim, nebyl bych nikdy opustil domovský les a jeho útulné bezpečí; nikdy bych byl nepoznal ponížení a potupu práce, poskvrnění stykem s lidmi práce, tu nejohavnější potupu divokého tvora, jímž v nitru jsem a jehož nejvnitřnější nitro vždy v máji vyplouvá na povrch jako vzduchová bublina na vodu, aby se rozpustila v éteru; mé nitro vyráží vzhůru za světlem a volností jako šlahoun trnitého ostružiní, nezadržitelně proráží betonovou krustu sarkofágu nukleárního, radioaktivního, radiačně zamořujícího lidství vzhůru a zpět k divokému zvířeti uvnitř! Ach! Nebýt zim, pravděpodobně bych byl zůstal velmi analfabetickým, velmi nesečtělým, velmi nevzdělaným a velmi zaostalým tvorem, ale stále bych byl stokrát ušlechtilejším divochem nežli civilizovaní hlupáci svázaní otupujícím jhem práce a lidské pospolitosti. Nic bych možná nikdy nenapsal, nic bych byl nevydal z plodů mého nelidského ducha lidem v plen či v zlost, doufaje, že při pálení mých knih nějaké potentátované lidské nemehlo ve chvatné horlivosti brkne a svalí se do ohně, kde, blbec, uhoří nebo kde si alespoň popálí své nenechavé pracovité pazoury blbého cháma, nebo doufaje, že od slavnostního autodafé na počest mých misantropických spisů chytnou plamenem také domy seběhnuvšího se vůči mně rozhořčeného lidu, připraveného vždy k lynčování svých odpůrců, nebo že chytnou plamenem též jejich vřeštící parchanti v kočárcích, chlupy na bolestí kňučících psech a že vzplanou i jejich naleštěná červená autíčka, jež žárem toho všespalujícího ohně vybuchnou a shoří na prach!... – Nic z toho bych byl jistě neudělal, nic z toho by se bylo nestalo, kdybych byl mohl zůstat pořád v lese, ale byl bych celý život svobodný a divoký. Svobodný, divoký a šťastný – jak jsem nyní. A chce se mi znovu radostí takto pět:

Tam v máji
v tom lese divém,
v zátiší tom lidem skrytém,
tam cítím se jak v ráji.
A kdybys hledal cestu ke mně,
nenalezneš;
nepostihneš dosti jemně
mé stopy vychládající
v březovém tom háji,
jenž mi útočištěm byl.

30.5.45

Když jsem se ve tři hodiny po půlnoci doma odebíral k spánku, zaslechl jsem zvenku před domem jakýsi zvuk, dost nezvyklý na tu ještě temnou hodinu mezi vlkem a psem, kdy vlk noci pomalu ztrácí vládu nad zemí, ale pes bílého dne dosud nezaštěkl. Ten podivný zvuk, ozývající se za zavřenými, zatemněnými a utěsněnými okny mého pokoje, vzbudil ještě naposledy toho dne mou bdělou pozornost. Otevřel jsem okno, jako bych otevíral dveře do koncertní síně, a nyní jsem již bezpečně v nočním dosud tichu rozeznal typické řachtání drozdů kvíčal. Vzrušeně jsem zašeptl: „Á, noví sousedé!“ neboť kvíčaly jsem u nás na sídlišti hnízdit posud nikdy neviděl, jen v lese či nanejvýš v parku. Ani teď jsem je ostatně neviděl, pouze slyšel, neboť byla stále ještě tma tmoucí, přičemž ani pouliční svítilny nemohly poodhrnout roušku z tajemných návštěvníků, skrytých kdesi v cloně listoví blízkých, velice blízkých stromů přímo před mým oknem. Kvíčaly dokonce probudily a rozezvučely flétnu kosovu, jenž začal také zpívat svůj nápěv – snad na uvítanou nebo na výstrahu svým vzdáleným příbuzným.

Měl jsem samozřejmě z nových návštěvníků radost a těšil jsem se na ráno, až si svůj nález potvrdím i vizuálně a až budu smět milé kvíčaly pozorovat. A ráno po probuzení jsem opravdu párek výrazně zbarvených kvíčal spatřil a dlouze pozoroval. Jejich poletování a vůbec celkově zvýšená aktivita svědčila o tom, že si zřejmě budují hnízdečko v protější husté konifeře; často odtud a tam vylétaly a zase zalétaly. Měl jsem z nich takovou radost!... –

Měl, lidužel právě jen „měl“, ale už nemám, protože mít radost nemůžu. Lidužel – jak říkám. Neboť již pozítří jim hnízdo zničili a rozšlapali ti přemnožení parchantíci, kteří se tu všude okolo hemží a hlučí jako ta hemež. Ke své nevýslovné hrůze jsem spatřil, jak jeden ten harant mizerný vylezl na koniferu, hnízdo milých kvíčal odtud shodil na zem k hnátám své mrňavé copaté spoluvinice s pannou v kočárku na hraní opodál, a ta to hnízdo rozdupala svou hnátou lidskou ničivou!

Lidé, člověk in sui natura, se projevil! Vzteky bych byl nejraději vyběhl před dům a ten její dětský kočárek na hraní jí také rozšlapal, spolu s pannou uvnitř a spolu s ní i celé lidstvo! Ale co jsem mohl dělat? Zabít tu mrňavou lidskou havěť nedorostlých těl, zato však již plně vyspělého lidského necitu? Na jejich okřiknutí již bylo pozdě – a navíc jsem na nějaké řvaní příliš tichý, skoro němý a velmi plachý tvor –, domluvy po dobrém na ně neplatí, na výchovu, vlastně na převýchovu, už je také pozdě, majíce na to své stejně ničemné rodiče a učitele jako jsou ti haranti, ti parchanti zákonitých otců a matek všeho hnusu, majíce své rodiče a učitele, kteří je učí nebo jim dovolují provádět takové zlotřilosti – takže co? Co zde zmůžu Já jediný proti takové přesile, proti celému lidstvu? Bezmocně jsem jen s hrůzou v srdci a s nenávistí v mysli přihlížel tomu řádění malých lidských stvůr, malých sice postavou, avšak velkých svou ničemnou lidskostí.

Kvíčaly se jako andělé posledního soudu bezmocně vznášely a křičely nad tím zmarem, a zase to nebyl křik, nýbrž trouby konečného zúčtování s lidstvem na této planetě. Kvíčaly však byly stejně bezmocné jako Já, jako veškera spravedlivost přírody, jako soud osudu, jenž se někde pozapomněl, ačkoli by tu měl být a soudit nehodnou lidskou verbež. Jenže taková spravedlnost neexistuje. Existuje ovšem lidský druh a ten nikam, lidužel, neodlétne. Musejí tudíž jinam odlétnout ty dvě kvíčaly, dokud je čas a dokud ještě jestvují liduprázdná místa na této zemi.

Leťte si tedy, milé kvíčaly, leťte! Leťte až tam, kde lidáci nebydlí! Ale kde to je? Kde je to požehnané místo, ráj svobodných a divokých, na něž lidské pazoury nenechavé nedosáhnou? Ach, letěl bych tam s vámi, za ostatními těmi, kdož jsou svobodní a divocí! A zatoužil jsem opět v srdci mém ztrápeném po rodném lese, kde žádný člověk nebydlí.

Doufám, že jednou někdo, nějaký hodně nelítostný a hodně nelidský mstitel, rozšlape se stejnou zdánlivě neviňoučkou tvářičkou, za níž se však skrývá řvoucí lidská bestie, za tou hladkou tvářičkou, jakou má ta růžolící holčička, budoucí to děvka světového humanismu – tedy doufám, že jednoho dne nějaký stejně nemilosrdný mstitel rozšlape také její „hnízdečko“, třebas její kočárek se skutečnou živou panenkou, plodem to jejího vlastního zvráceného rozhodnutí být matkou všeho hnusu, matkou nikoli pluku, nýbrž víc: matkou všeho lidstva; doufám, že ten misantropický mstitel rozšlape kočárek s plodem jejího nečistého lůna, lůna ženy, z níž vychází na svět všechno zlo! Ach, jak bych se pak Já kochal tím pohledem!

Chuděrek kvíčal je mi líto; ale mohly to koneckonců předvídat; nicméně jakých zrůdností je lidská potvora schopna, toho by se věru nenadál nikdo, natož aby to mohl někdo předvídat. To snad dovedu jen Já, misantropický filosof.

Leťte si tedy, milé kvíčaly, leťte si zpátky mezi svobodné a divoké a tam si najděte nový a lepší a bezpečnější domov z dosahu lidských stvůr a na tyto lidi zde dole se na rozloučenou zvysoka vykálejte! Nic jiného si nezaslouží, leda ještě cos horšího. Ano, ztrestejte je samotou! Ztrestejte je odsudkem k samotě mezi jim podobnými, ať se užírají sami mezi lidmi, sami bez vás, bez potěšení, jež skýtá pohled na vás, nebeské ptáky, bez osvěžení, jež blaží ty šťastné, kteří se smějí čas od času občerstvit pohledem na jiného tvora než lidského! Oni to budou, kdo bude nakonec litovat, ne vy! Ponechejte člověka člověku – toť ten nejhorší trest! Já to udělal také tak. Buďte moudří jako Misantrop! Lidáky můžete jen nenávidět a nikdy se jich nemůžete dosti stranit! To jste nevěděly?

Ach, leťte si, leťte s pokojem a buďte jako Já! Leťte daleko, daleko pryč od lidí! K tomu vám dopomáhej vítr a vichřice vzdutá, jež boří lidská obydlí! Ach, kéž by zase bořila, kéž by klátila ta sídla zlé neřesti! Ať hřbí v sutinách stvůry ty zlolajné!

Co je alergií různých na tom světě – avšak alergií na lidstvo netrpí nikdo tolik kromě mne! Lidé jsou alergičtí na všelicos: na lepek, na včelí bodnutí, jež odpykává přitom nejvíce sama sebeobětovavší se zbrůjnice; lidé jsou alergičtí na kočičí chlupy, na pyl, jenž rozechvívá chřípí mé naopak blažeností, přivoňuje k jeho odéru. Lidé jsou alergičtí na všelicos – jen na lidi alergičtí nejsou.

Před čtyřiceti třiceti lety ještě žádný můj vrstevník žádnou takovou alergií netrpěl; ani se nevědělo, co to alergie je; a to byli mezi nimi všelijací rodově postižení, choří tělem i nemocní duchem, chudokrevní křivičnatci, tlusťoši, erythemici, epileptici, koktavci, naprostí kreténi a notoričtí blbové, šprti, žalobníčci, cikáni, negři a podobná sebranka. Ultramoderní degéni mají však nyní alergii na všechno: na seno, na kousnutí klíštětem, na mák, na čerstvé ovoce... – jen alergii na lidi nemá nikdo kromě mne.

Když v roce 1993 prováděl moskevský vědeckovýzkumný ústav psychiatrie průzkum v ulicích desetimiliónové ruské metropole, zjistilo se, že plná třetina obyvatel trpí alergií na lidi. Dospělo se k závěru, že nebývalé rozšíření této duševní poruchy je důsledkem přelidnění a že alergií jsou postiženi především lidé se zvýšenou vnímavostí, kteří kupříkladu v nekonečných frontách ztrácejí nervy a jsou agresívní vůči okolí. Hlavním alergenem byly podle psychiatrů objemné tašky na kolečkách, se kterými mnozí Moskvané spěchali za nákupy, aniž brali ohled na hnáty kolemjdoucích. Za riziková místa této zbrusu nové „morové nákazy“ označili lékaři především moskevská tržiště a přeplněná nádraží. – Já jsem si však přesto stále jist, že nikdo netrpí alergií na lidi tolik, co Já.

Vzhůru tedy do lesů liduprázdných, kde člověka nepotkáš a kde si jen ptáci za letu v tančících spirálách hrají, tlukouce křídly o sebe! Vzhůru do lesů, do útulných skrýší všech svobodně a divoce žijících, smýšlejících!

Zul jsem si těžké boty, tísnící svobodnou plosku i divoký můj nárt, zabořil jsem prsty u nohou do měkké prsti v trávě a bos a polonah jsem se jako Divá Bára rozběhl lesem a loukou k rybníku se vykoupat.

Kapře, líně se povalující v mělké vodě u břehu, divoké kachny, poláci, potápko a volavko šedá! Teď jsem přišel mezi vás a vy zanechejtež zbytečného strachu a lichých obav – neboť, hle: nepřišel mezi vás člověk, nýbrž Misantrop!

Je konec máje. Na konci máje dosud ptáci líbezně pějí, příroda stále omamně celá voní barevnými květy a lesní zelenavé přítmí skrývá samotu mou před lidáky. Houbařova pazoura plenivá dosud nešmátrá a jeho hnáta šmejdivá ještě nedupe v praskajícím podrostu. Harantí řev a jek dosud tlumí strohá škamna povinná a robotníkům nedopřává oddechu všemocný Stroj, tento krutý Pán Otroků, můj tajný spojenec. V lese je tudíž stále ještě liduprázdno a tedy ticho a klid. Nic neruší můj vnitřní mír.

7.6.45

Kvíčalí pár, jemuž haranti zničili hnízdo zbudované ve větvích husté konifery, je nezdolný: stále je kdesi zde nablízku; a domnívám se, že obsadil buď sousední lípu, nebo vedlejší obrovský modřín. Jenom se tam zřejmě musejí ty kvíčaly tísnit s kavkami. Viděl jsem tam totiž zalétat kavku se zobákem plným jakéhosi materiálu na stavbu hnízda, ale statečná kvíčala ji odtud s křikem ihned vyháněla. Ty kvíčaly jsou prostě nezdolné.

Má nenávist k lidem je však nezdolná též. V matčině rodné vesnici budou brzy pořádat velké setkání rodáků. Musím si zapamatovat, kdy to bude, abych tam v tu dobu nechodil. Rodák sice nejsem, ale chci se za touto vsí uklidit na blížící se prázdniny před lidáky v jednom tamním neobydleném divokém údolí, kam ani houbaři skoro nepáchnou. Řekl jsem matce – zpola vážně, zpola z legrace, ale se smrtelně vážným výrazem ve tváři –, aby si pořádně umyla ruce, až se vrátí ze setkání rodáků její rodné vesnice. Nechci, aby do bytu zatáhla od té pakáže nějakou nákazu.

Moje nenávist k lidem je stejně nezdolná jako odhodlání kvíčalího páru vytrvat na svém místě. Jejich lípa nyní kvete, vydávajíc silnou sladkou vůni, kterou rád čichám a jíž se žádná lidmi vyrobená lihová voňavka nevyrovná. Jsem asi jediný obyvatel našeho domu, kdo tento každoroční voňavý zázrak přírody vnímá a raduje se z něho. K tomu musí být totiž našinec vybaven citlivým zvířecím smyslem, asi jako roj divokých včel, který nikterak náhodně právě v době kvetení té voňavé lípy vždy obsazuje odvětrávací otvor na boku našeho domu. Než se v něm usadí a zabydlí, je jejich včelí rojení značně nápadné a často už vzbudilo ve zdejších lidech ustrašenou paniku. To divoké včelí rojení trvá vždycky tak jeden den a pak už nejsou včely vůbec nápadné, takže si jich nikdo nevšímá a nevzbuzují v lidech vždy u nich pohotově připravené myšlenky na odvetná „bezpečnostní“ protiopatření. Opravdu nebezpeční a otravní jsou však tady jen ti lidé, nikoliv divoké včely.

Nejen proto tudíž tak rád mizím na dlouhé dny a krátké červnové noci do mého březového hájku. Červen už je dost teplý na to, abych mohl trávit celé dny v lese úplně nahý, úplně svobodný a divoký.

Jen možnosti koupání ve zdejším blízkém rybníce se zhoršily natolik, že už k němu raději ani nechodím. Důvod je stále stejný: předtím to byla ještě příliš studená voda, nyní je to jen jedno a totéž: příliš mnoho lidí. Stále tam někdo je nebo tam někdo nečekaně přijede autem, na motorce nebo se náhle zpoza kopce objeví pěší lidé se psem. V tom okamžiku mizím jako lesní duch a nikdo mě tu více už neuvidí.

Lituji vodní ptáky, kteří jsou závislí na vodě, neboť právě voda v krajině láká také nejvíc člověka, takže nemají nikdy od něho úplný pokoj.

Na rozdíl od nich Já mohu pohodlně zmizet na dlouhá období do nejodlehlejších a pro člověka nejnepřístupnějších koutů lesa a tam zmizet, aniž bych se musel vystavovat vždy po kořisti lačně slídícím zrakům člověka ve snadno přehledném terénu v okolí nějaké vodní plochy. Já ten rybník nemám naštěstí zapotřebí; vykoupat a umýt se mohu lépe doma, a ani plavání není mou životní potřebou, v přírodě je jen krátkodobou sezónní příležitostí k radostnému pohybu v surovém přírodním živlu, ale nijak jeho nedostatkem netrpím. Není to ostatně jediná radost, o niž jsem vinou lidáků ochuzen. Přesto – nebo právě proto – se mi dere na rty povzdech, že veškerá životní radost je rázem tatam, objeví-li se nablízku byť i jen jediný člověk, co její nepohodlný náhodný svědek. V tom okamžiku mizím tam, kde se mohu oddávat jiným životním radostem, někde v nelidské samotě, někde mimo pohled i dohled člověka.

Vůči člověku, jakožto mému přirozenému nepříteli, jsem nedůtklivý; stejně nedůtklivý jako ti divocí sloni žijící v jednom národním parku na Srí Lance: dvacet let už po nich nesmí nikdo střílet, přesto lidi doposud nenávidí a občas na ně takzvaně „špatně reagují“. Stále na ně reagují těmi dvěma velkými prastaře přírodními Ú: Útěkem nebo Útokem. Paměť je mocná pomocnice, a zvlášť ta sloní! Ta si nedá nic nabulíkovat! Paměť rodu přetrvá věky, přetrvá i jednotlivce; ta moje přetrvá i samotnou existenci lidstva na této planetě! To, co si Já pamatuji, na to vy, lidáci, jen tak nezapomenete!

Nikdo z lidí už nesmí divoké slony ze Srí Lanky zabíjet. Přesto je u nich jedno velké Z vystřídáno jiným velkým Z: Zhrození z člověka nyní vystřídalo Zhnusení člověkem.

I Já jsem nedůtklivý vůči člověku jako ti srílanští divocí sloni. Chápu je, že „špatně reagují“ na člověka; plně je chápu a rozumím tomu, proč občas tak „špatně reagují“ na ty každodenní davy turistů, kteří je přijíždějí v terénních automobilech očumovat a fotografovat.

Já také „špatně reaguji“ na každé očumování! A nemohu-li zvolit Útok, volím raději Útěk, mizím. Neboť je-li paměť zvířete mocnou pomocnicí nenávisti k člověku, co teprve zkušenost s člověkem! Co teprve stálá otravná přítomnost člověka! Ach, zhnusit si člověka je tak snadné...!

Lituji každého tvora, jenž nemá jinou možnost než mlčky a nečinně strpět přítomnost člověka a jeho očumování. Už jen tato lidská nestoudnost je urážející, nehledě na možná, dokonce velice pravděpodobná rizika ze setkání s člověkem. Setkání s člověkem je vždy zahanbující, a vždy je to také riskantní.

Já mohu zmizet jako srnka v lese a nevytáhnout odtud paty třebas několik dní. V lese dokážu být neviditelný jako liška i pro člověka, který se nachází v mé těsné blízkosti, aniž by on o tom měl sebemenší zdání. Takový člověk si klidně vykračuje po lesní cestě a přitom nemá nejmenší tušení, že ho možná sledují dva žhnoucí rudé uhlíky mých nenávistných očí!

Jednou jsem takhle procházel kolem odpočívajícího dřevorubce. Lekl se mě, když jsem se za ním náhle tiše zjevil v maskovacím obleku, a poznamenal na mou adresu:

„Ty jdeš jako duch!“

„Inu ano, to mi lidé říkají často.“

Ano, to jsem přesně Já: divoký lesní duch. Nesoužím se tím, že v lidské společnosti nic neznamenám, neboť ani lidská společnost nic neznamená pro mne.

Mně je lidstvo míň než ničím
a pro ně Já nic neznamenám;
však až je jednou něco zničí,
bez lítosti zmizne tento chám

Na roveň vše lidské kladu si,
jen záštiplný pohled pro ně mám;
ať nenávist mou plnou zakusí
každý člověk – pán či kmán!

3. část >>>

<<< 1. část