Misantropovy stránky

pátek, 5. června 43

         Dnes jsem se procházel jen po Šibeníku. Je chladno. Na posedu pokračuji v četbě Schopenhauera. Počínaje třetí knihou, stává se studium příjemnějším a zajímavějším. Už to není taková nuda. Například úvahy nad příbuzností geniality a šílenství, nebo o umění a přírodě, se mi líbily. Pilně si zapisuji výpisky do počítače.

Schopenhauer také v podstatě zpopularizoval v Evropě starověkou východní nauku, hinduismus, jehož posvátným jazykem se stal sanskrt. Podivuhodně blízce zní s češtinou jedna sánskrtská formule, zvaná Mahávákja, to jest „velké slovo“. To slovo, ta Mahávákja, zní „Tat tvam asi“ a znamená „Toto (živoucí) jsi ty“. Ta podivuhodná příbuznost (je to koneckonců řeč z naší indoevropské jazykové rodiny) vyjde najevo hned, jakmile jen trochu jinak ohneme ta slova nebo je zaměníme za jejich synonyma. Tak slovo „mahá“ (česky velký) můžeme zaměnit za synonymum „mohutný“ a slovo „vákja“ trochu ohnout a upravit a máme české slovo „věta“. Mahávákja tudíž může být přeloženo i jako „mohutná věta“. Ta věta zní „Tat tvam asi“ a zde opět stačí jednotlivá slova trochu pozměnit, čímž z nich dostaneme srozumitelně české „Toť ty jsi“! Tím je mi teď ovšem také nad slunce jasné, kde sebral Kipling to své „Jsme jedné krve, ty i já.“ Samozřejmě v Indii. Také Védy jsou pro Čecha nepochybně Vědami a tak dále. Podobností sanskrtu s češtinou je mnoho.

Řádně jsem dnes vymrznul. Na posedu jsem se začetl do knížky, přestal jsem vnímat okolní studený vzduch i své podchlazené tělo, a pak už jsem se nezahřál, když jsem přišel znovu k sobě. Přesto jsem si ještě důkladně prohlédl rostlinstvo a živočišstvo, jež osídlilo novou výspu na vrcholu sjezdovky, navýšené po putinovském nezpůsobu. Hýří to tu životem. Ačkoliv letos nejsou zatím žádné tropy, urodilo se hodně baboček bodlákových, kopretin, kostivalů, vrbovek a mnoho a mnoho dalších. Les je přitom naprosto liduprázdný. Bude hodně lesních jahod. Odporné šprcky ze světlinky pomalu pohlcuje milosrdná příroda. Bývalá lidská peleš tak nyní opět slouží za pelíšek dvěma zajícům. Byla to dobrá procházka, ale po víkendu už musím jít konečně zase na několik dní a nocí pod stan do Sádeckého polesí, i kdyby hlásili potopu světa! Tím ostatně spíš.

neděle, 7. června 43

pondělí 8. června – pátek 12. června 43

         Vyrazil jsem brzy, o pěti hodinách. Příště však půjdu buď ještě dřív, nebo o něco později, protože po páté už bylo všude plno lidí: blbí pejskaři už se procházeli se svými otravnými mazlíky a ostatní otrocká verbež chodila do práce. Jednoho blba jsem dokonce potkal i na Šibeníku, jak si vykračoval směrem k muniční fabrice v Bořinách. Hrůza. Horror non vacui.

         Cestou drobně poprchávalo a bylo chladno, až jsem se ten den podruhé zhrozil, cože za vědecky přesnou „předpověď“ počasí to zase meteorologové vydedukovali. Moc jsem se nemýlil, neboť jak se v dalších dnech ukázalo, celé to věštění z družicových snímků a počítačových modelů opět zklamalo, a to hned za tři dni.

         Nicméně v pondělí se ještě udělalo nakonec hezky, takže večer jsem si užil krásnou procházku v pustém lese.

         Všechno vypadalo dobře i následujícího dne, v úterý. Počasí bylo nádherné a teplé. Sbalil jsem si do batohu jídlo a vodu, knížku na čtení a jeden díl šatstva pro jistotu, a šel jsem. Překročil jsem vísku Telecí a zamířil neomylně nahoru k samotě Maděra a dál do těch krásných a rozlehlých lesů u Krásného. Prohlédl jsem si dosud prázdný skautský tábor u Maděry. Mají to tam pěkně zařízené: rybníček ke koupání, studánka, jedna chata, jedna chalupa, polní kuchyně, dva vigvamy, malý přístřešek zrobený z proutí a stanové celty, ohniště, indiánské totemy..., a ovšem nezbytné dřevěné latríny. Bral bych to, kdyby to celé mohlo patřit jenom mně. Ale Já bych toho bral... Třeba i to bydlení zde na samotě u lesa. V okolí jsou minimálně čtyři další úplně osamoceně stojící obytná stavení, jedno lepší než druhé – a ta poloha! To by bylo něco pro mne! Škoda, že nic takového nemám a ani zřejmě nikdy mít nebudu. Však co: musím podle Schopenhauera vzít zavděk tím, co mám a nedělat si klamné naděje z nereálných přání, jež se rozplynou jako sen a po jejichž horkotěžkém dosažení se objeví v mysli další, ještě těžší a nereálnější. Ono mít stan nad hlavou, nebýt upoután k žádné ubíjející práci jako mezek a mít volnost ke svobodným potulkám po kraji také není k zahození. V podstatě jsem boháč.

         Procházel jsem se liduprázdným lesem za Krásným tak dlouho, až mě rozbolely nohy a hlava se mi točila ze vší té nádhery. Malátně jsem zabočil z lesnického průseku k travnaté světlince, kam se opíralo slunce. Měl jsem štěstí: dostal jsem se tím odbočením právě na vrchol jakéhosi kamenitého ostrohu, jenž se vypínal vysoko nad údolím s vesničkou Krásné, hodné toho jména. Odsud je krásný výhled do širého kraje a navíc se dole přímo pode mnou pásl v trávě srnec, aniž by mne viděl. Lehl jsem si zmámeně do vysoké prosluněné trávy, zul boty, sundal ponožky a pojedl chléb s brokolicovou pomazánkou. Pohoda. Pak jsem si otevřel Svět jako vůli a představu a dlouho jsem si v něm četl. Počínaje § 57. a dál až téměř do konce poslední čtvrté knihy se věru Schopenhauer „rozjel“. Tady jej zase poznávám; tato část se mu opravdu povedla. Ve své době to musela být bomba; tolik beznadějného pesimismu! Myslím, že do té doby se takhle nikdo neopovážil filosofovat. V Schopenhauerově díle nyní také jasně poznávám, koho všeho ovlivnil: Nietzsche, Darwin, Marx, možná i Malthus, Klíma, celá umělecká dekadence, Čechov, L. N. Tolstoj a jiní Rusové, Maupassant, Poe, Wagner, Hitler („Vedu bez všech ohledů vyhlazovací válku proti Kantovým chybám a omylům“, vece Schopenhauer)..., v novější době pak onen nepřeberný přehršel rockových, zvláště metalových kapel; mezi mnoha a mnoha jinými bych uvedl alespoň jeden příklad: geniální album norské Tristanie „Beyond The Veil“ čili „Za závojem“ (zřejmě je míněn závoj Májin z hinduistické mytologie). Zjevný a největší vliv měl samozřejmě na Nietzscheho, na svého mladistvého obdivovatele; takže například jeho Mimo dobro a zlo, jeho Genealogie morálky, Ranní červánky, Vůle k moci a další Nietzscheovy spisy nesou patrný vliv tohoto skvělého pesimisty. No a raná práce „Zrození tragédie“, i když se Nietzschemu moc nepovedla, je potom už zcela pod Schopenhauerovým vlivem.

Podobnost Schopenhauera s Nietzschem spatřuji hlavně v tom, že oba byli pesimisté a idealisté, jen s tím rozdílem, který vposledku i utvářel jejich rozdílnou filosofii, že Schopenhauer byl celý život bohatý, zdravý a plný sil, jen snad trochu znuděný, zatímco Nietzscheho celý život sužovala nemoc a bolest. Jeden se zhlédl v popírání života u svatých mužů a poustevníků, druhý naopak v bezpodmínečném přitakání životu, i se všemi jeho bolestmi a strastmi. Oba však vyšli ze stejného bodu, takříkajíc. Inu, zajímavé čtení. Mé výpisky z této knihy asi vydají za hodně stránek. Ten 57. paragraf si nejspíš budu muset opsat celý, jinak to nevidím! A druhý díl chci taky číst, to už vím od začátku.

Kniha má na mne také mimořádný vliv. Nebo ani ne přímo vliv, jako spíš mi dává podněty. Například se znovu zajímám o „nejmoudřejší ze všech mytologií – hinduistickou“, jak se o ní vyjadřuje Schopenhauer. Sice jsem ji už jednou kdysi odvrhl jako hlásnou troubu parchantismu-humanismu, názor, jehož jsem se nevzdal a na němž trvám, ale i tak... Tyto starověké mytologie mě přitahují, zvlášť ta indická. Mám v ní ostatně dost velké mezery ve znalostech. A ti všichni svatí, moudří poustevníci a nazí vandráci, kteří by mouše neublížili... – rozhodně i Já mám s nimi cosi společného, že? Jen se nehodlám zbavovat utrpení, jež neodmyslitelně vyplývá ze samé podstaty života, tím, že bych si ukládal další nesmyslná pokání a stranil se slastí, jež život přináší. Ne, obojí musí být v rovnováze! To ostatně zjistil i sám pozdější Buddha, když se probudil ze sna, v němž málem zemřel hlady a podvýživou. Zase jsem chytřejší.

         Na konci § 62. má Schopenhauer takovou úvahu, která není ani trochu jasnovidná, přesto velice inspirativní:

Ve státě jsme poznali prostředek, pomocí něhož se rozumem vyzbrojený egoismus snaží vyhnout jeho špatným důsledkům a nyní každý požaduje blaho všech, protože je v tom i jeho blaho vlastní. Pokud by stát dosáhl tohoto účelu dokonale, pak by se do jisté míry mohl odstraněním všech druhů zla přiblížit stavu země blahobytu, jelikož si umí prostřednictvím spojených lidských sil stále více podrobovat i ostatní přírodu. Ještě vždy však zůstává od tohoto cíle velmi daleko vzdálen; zčásti se také objevují nesčetná nová zla, bytostná životu, která kdyby odstranil, nakonec by každého zasáhla nuda, jako před utrpením; zčásti stát nikdy nevyřeší spory mezi individui, neboť člověk, je-li sankcionován ve velkém, škádlí se v malém; a konečně Eris, šťastně vyhnaná z vnitřku, se nakonec obrací k vnějšku: jako spor mezi individui spojenými určitým státním zřízením vystupuje opět vnějškově jako válka mezi národy a požaduje ve velkém a jedním rázem krvavou oběť za nahromaděnou vinu, které se člověk chytře vyhnul v jednotlivém. Dokonce i kdyby toto všechno bylo konečně překonáno moudrostí tisíciletí, pak by nakonec výsledkem bylo skutečné přelidnění celé planety, jehož strašné zlo se nyní zpřítomňuje jen ve smělé fantazii.[1]

K tomu bych Já jen doplnil, jakkoli se to „strašné zlo přelidnění celé planety“ více než zpřítomnilo za nynějších časů, ba již dávno předtím, že směr má tato úvaha zcela správný. Je tomu skutečně tak. To vidíme na stavu populací všech nejmírumilovnějších, nejmírnějších a nejtolerantnějších národů a náboženství. Všechny tyto populace jsou nadměrně přelidněny. To je případ Indie, Číny, Japonska, mnoha dalších buddhistických zemí či islámských teokracií. U nás už chválabohu křesťanská církev ztratila rozhodující vliv na nesamostatně uvažující hlupáky, takže naše západní civilizace bohudíky stárne a vymírá. Jen škodlivému vlivu, jenž má u nás stále doznívající setrvačnost milionů přebytečných lidáků a nezadržovaná imigrační politika krátkozrakých ekonomů (již ne národohospodářů), nutno přičíst, že je v Evropě pořád ještě tak přelidněno. Ale půjde-li vše takto s námi dál, jednou se naše ultramoderní misantropická společnost 21. století ozdraví. Zase mám pravdu Já, jak je vidno. Jen v nenávisti je záchrana světa, ne v lásce. Podívejte se, kam láska všech ke všem vede! K tomuto:

A k čemu je potom taková moudrost, láska a tolerance, jejíž výsledek je stejný jako u hlouposti, nevzdělanosti a krátkozrakosti? Taková „moudrost“ je stejná jako hloupost. Mít „děťátko“ už dávno není žádné štěstí. Je to dokonce sobecká bezohlednost. My moudří a vzdělaní misantropové víme, že to znamená být chudý, utrápený a mít na krku ženu, válku, teror šílenců a za zády byrokrata a nepřejícného souseda, který by vás klidně zabil pro laťku z plotu, kdyby to bylo povoleno. –

         Když jsem se vracel znovu přes Maděru a její skautský tábor, neodolal jsem a po vyzkoušení latríny jsem se smočil v jejich rybníčku. Smočení to bylo příjemné, ale voda byla hodně studená; téměř vzápětí jsem z vody rychle vylezl. Také jsem měl strach, aby mě tam někdo nenačapal, natož s trenýrkami dole. Řekl jsem si, že se raději vykoupám v Jezírku, ale ani k tomu už nedošlo. Přiblížila se totiž bouřka, takže jsem před ní musel spěchat a sotva jsem dorazil do mého ležení, spustil se liják. Toho dne jsem si pouze stihnul dojít večer pro vodu. Na hladině Jezírka jsem našel jakýsi vor, připevněný k oběma břehům špagátem. K jakému účelu tato potrhlost slouží, to nevykoumám, ani kdybych se zbláznil, protože k tomu mi chybí příslušný poznávací aparát: zvrácený lidský rozum, který tu pitomost vymyslel a zrealizoval. Schopenhauer se mýlí, když zarputile tvrdí, že člověk má v přírodě nejdokonalejší poznávací aparát – rozum (on tomu ovšem říká jinak, doslova „nejvyšší stupeň objektivace vůle“). Není to pravda. Jeho rozum je prostě šílený. Také jím a pro něj trpí víc než zvíře; v tom se Schopenhauerem souhlasím. Ale není to žádná výsada géniů s velkým, blbým a naprosto psychopatickým mozkem. Navíc je většina lidáků nenapravitelných hlupáků, jež předčí každé zvíře v lese s normálním mozkem v hlavě.

         Příští den ve středu zábavní meteorologie zklamala stejně jako každý jiný blbý horoskop v novinách, nebo jiné takové směšné předpovídání budoucnosti, a dalo se do deště. Lilo pořád a pořád. Ven ze stanu jsem vycházel jen na krátké pochůzky po lese nebo k potůčku pro vodu. Stále však bylo ještě poměrně teplo. Abych si neurousal nohavice, chodil jsem si jen tak v trenýrkách. Opravdu jako na pustém ostrově. Také jsem ochutnal první letošní jahůdky. Déšť mi kupodivu ani moc nevadil. Hlavní věcí je, že jsem mohl vypadnout na pár dní z baráku koncentráčnického, že mám klid na čtení a přemýšlení, a že se konečně dosyta vyspím, což v lágru nejde. Když utichnou všichni ti čokli tam a bouchání do zdí ustane, spustí zase s brekem parchant dole. Nejdřív bylo slyšet, jak tam mrdají, teď tam řve harant. To jsou ty následky. Nevím, na co to všechno je: sex, dětičky, rodinka... A pak, i když jsem ve stanu, pořád jsem v podstatě venku a mohu se projít po lese, což ve městě dost dobře také nejde; vidím se s divokými zvířaty, poslouchám zpěv ptáků[2]

         Ve čtvrtek se v noci vyjasnilo, takže jsem se těšil na koupání a slunění, ale byl to klam. Ve dne zase pršelo, navíc se i citelně ochladilo. Aby toho nebylo málo, přirazili ke břehům mého ostrova kanibalové a řezali tu stromy. Zbyly po nich mrtvé kmeny a pařezy a také rozbahněné brázdy. To je také jeden z projevů jejich zkaženého rozumu, podle Schopenhauera „nejdokonalejšího poznávacího aparátu v přírodě“. Zvíře by takové oraniště po sobě nezanechalo, třeba bobr. Nejdokonalejší poznávací aparát v přírodě by alespoň počkal, až půda trochu vyschne, a teprve pak by na ni vjel s tankem.

         Poslední den v pátek stále prší a zima je taková, že v poledne jdu na procházku v zimním kabátu a v rukavicích. Kdybych měl s sebou kulicha, nasadil bych si i ten, jaká byla zima. Nevýslovná zima! Letos bude opravdu asi studený rok a studené léto! Dnes v pátek už jsem také viděl další pohromu na mou hlavu: dvojici houbařů, kteří táhli ke mně nahoru k lesu i s nezbytným čoklem u hnát, vedouce se za ručičky jako Jeníček s Mařenkou. Ti museli hnát zpátky, když se zanedlouho potom zase přihnal lijavec! Já jsem byl vyzbrojen deštníkem, nalézal jsem se pod ochranou stromů, a stejně jsem byl mokrý jako myš. Měl jsem toho dost. Stan promočený tak, že prosakoval, spací pytel vlhký, a bez možnosti být venku a hřát se na sluníčku to je nuda na zabití. Ještě k tomu jsem došel k nudnému závěrečnému Schopenhauerovu dodatku Kritika Kantovy filosofie. Nejprve ji jako naivní žáček vychválí až do nebes, a vzápětí na ní nenechá nit suchou (příhodné přirovnání pro tohle zkurvené počasí!). Ale jakým způsobem ji kritizuje! No, to je ještě větší nuda než první dvě knihy Světa jako vůle a představy! Slovíčkaření, nesrozumitelnost, nezáživnost, šeď a nezajímavost. Tak když na Kantovi nachází tolik chyb, proč jej vůbec tak pečlivě a dopodrobna rozebírá? Kant sám, kdyby byl natolik poctivý, by mu jistě po pravdě odpověděl, že to napsal jen tak z čiré nadutosti a ješitnosti a kvůli penězům, a že počítal s tím, že to stejně nikdo nebude tak pozorně číst, nepochopí to a hlupáci to budou obdivovat právě proto, že tomu nerozumí. A hloupoučký naivní žáček Arthurek Schopenhauerů mu sedne na lep a rozebírá ty kantovské nesmysly a výplody chorého mozku jako kdovíco významutvorného! No, není to sranda s těmi lidičkami? Opravdu comoedia mundi, jen co je pravda! Já to sice taky čtu, ale jen pro pobavení, pro zajímavost; vážně ty třesky plesky snad může brát jen nějaký knihomol, naprosto odtržený od přírody, jenž se zamotal do vlastních kliček vlastního chorého mozku a nemůže ven. Komenský napsal Labyrint světa a ráj srdce – stejným stylem, ba ještě horším, plným scholastiky a „Boha“ –, ale co takhle, pánové „učenci“, Labyrint vlastní mysli a ráj přírody! To by byl titul, to by byla kniha všech knih! Jen nevím, kdo z vás potrhlíků by ji dokázal jasně a zřetelně napsat.

         Ve čtyři hodiny jsem snědl poslední tofu. Tou dobou zase lilo. Jen co se rozsvítilo na chvíli sluníčko, sbalil jsem mokrý stan a mokré všecko a seběhl jsem honem dolů k vesnici. Zase se zatáhlo a začalo lít. Schoval jsem se v polozbořené stodole se zachovalou fortelní střechou, kde jsem přečkal do dalšího „oka hurikánu“. Obloha se vyjasnila a vyčistila od obzoru k obzoru. Cítil jsem, že mám času dost; že mě nehoní žádný nečas.

V Sádku se něco děje v nefunkčním hotelu Lidmilův mlýn. Že by jej chtěl někdo obnovit? O kousek dál se za ohradou zemědělského družstva z pohledu na mou osobu, obtíženou plnou polní, plaší koně. Tady je vidím poprvé. Že by patřili majiteli toho Mlýna?

Pod Jelínkem jsem na moment spatřil ve vysoké trávě plížit se malou lištičku. Vycházela z pohádkového skalnatého lesa, kde jsem jednou viděl její noru. Lišky jsou podle průzkumu nejoblíbenějším zvířetem Británie. Loví je, střílí po nich, stahují je z kůže, cvičí na nich psy, milují je a nenávidí. Já je jednoznačně miluji. Nechápu, že může být někdo tak zhovadilý, jako naši bouchalové, že jim usiluje o život. Schopenhauer říká, že pokud člověk netrpí víc, než by trpělo zvíře, kdyby je nezabil, zabíjet nemá. Neškodná zvířata tedy nezabíjíme. Zabít můžeme třeba hmyz, který nás bodá. Hinduisté nečiní ani to. I to je mi na hinduismu blízké a tudíž i sympatické. Oni říkají, že vrah, jednou, po reinkarnaci, si bude muset protrpět stejnou násilnou smrt. Tomu Já nevěřím. Na světě taková osudová spravedlnost neexistuje. Přesto se chovám, naprosto samovolně, jako by to tak bylo. Asi bych měl napsat novou zvířecí filosofii. -

A na závěr jsem na Šibeníku potkal dva koně s dvěma lidáckými břemeny na hřbetech. Seděly na nich takové dvě malé holky, nebo co to bylo. Jich jsem si nevšímal. Chtěly po mně jen, abych jim podal upadlý bičík, což jsem udělal, ale oči jsem měl jen pro ty dva koníčky. Byli krásní a s chřoupáním se pustili do svěžích bylinek u cesty. Byla to sranda. Chtěje si prodloužit setrvání s nimi, s koňmi, o trochu déle, dal jsem se jakoby do řeči s těmi holkami. Byly z Políček, jinak mě nezajímaly. Koně mě však nadchli. Úplně jsem díky nim ztratil svou vrozenou plachost a nedůvěru k lidákům. Nepoznával jsem se, jak jsem ožil a jak jsem se celý najednou rozzářil štěstím – jako přede dvěma roky, ve čtvrtek, 10. května 41 (Reinlebensborn)! Se zvířaty jsem šťastný, s lidáky ne. Úplně jsem také pustil ze zřetele oblohu, která se zase začínala černat dešťovými mračny. Kousek před naším sídlištěm jsem tak nakonec přece jen ještě trochu zmoknul.

pondělí, 15. června 43

Při přecházení mostu přes potok a při nahlížení přes zábradlí do vody, kolik je v ní plastikových odpadků, přiletěl najednou uhelníček a jal se zpívat přímo na větvi obrovité vrby nade mnou. Zpíval tak dlouho na stejném místě, až jsem si začal myslet, že snad má uvnitř trubky v zábradlí hnízdečko (kdysi tam totiž skutečně bylo). Ale nebylo tam nic, jen zase jakési papírky a odpad.

         Dnes jsem se jen procházel po Šibeníku. Nikde ani človíčka. U posedu jsem opět vyrušil dvě malá srnčátka ukrytá v trávě. Dvojice dovádějících ptáků si málem sedla na mé natažené nohy. Slunce je na obloze vysoko nad hlavou, vrhá na zem jasné a zářivé světlo, jež zbarvuje tropicky vybujelou vegetaci do jásavých odstínů zeleně a všechno krásně voní. V dutině jednoho smrku se rojí okřídlení mravenci, chystající se na svůj svatební let. Ochutnávám první zralé plody plané třešně.

Začetl jsem se do poslední kapitoly: Kritika Kantovy filosofie. Ta je znovu nudná, takže ji beru rychle, diagonálně. Přesto i tam objevuji naprosto brilantní a jedině správnou Schopenhauerovu úvahu o tom, kde se vzal v našem evropském a vůbec světovém myšlení a nazírání na svět pojem „Bůh“. Dospívá k objevu, že teismus, mylná víra v to, že všechno má svůj počátek a cíl, pochází od Židů. Východní prastaré nauky podobný koncept nemají nebo ho dokonce i odmítají. To je pravda. Na počátku nebyl počátek ani Bůh, nýbrž koloběh všech stálých věcí. A nám pak nadávají do pohanů.

Jako úvaha to je naprosto skvělé; horší je opět překlad „mistra“ Váni. I tentokrát kazí, co může; avšak úplné triviality, jako například, když nerozezná, že Moses, řecky Μωυσής, je každému známý biblický Mojžíš, a ne snad nějaký neznámý chlap jménem Moses, jak to vyznívá z páně Váňova „překladu“, a opíše německý tvar toho jména i s chlupama – Moses. Stejné je to i u jiných jmen a pojmenování: Karibové jsou u něho „Karaibové“, Tahiťané „Otaheitové“ a tak dále. (To ten blb nepozná, že tyto jazykové tvary jmen nejsou české a že je má přeložit jako správný překladatel do češtiny? I Já poznám na první pohled, že to je špatně! Váňa to však, blbec, nepoznal!) Řeckým jménům některých méně známých filosofů dává latinskou podobu; neví, že středník značí v řečtině otazník a podobně. Známou čínskou knihu proměn I-ťing napsal blbě jako „I-king“, jméno staroindického mudrce Manua napsal asi po pinglovsku jako „Menu“, bráhmani jsou u něj „brahmáni“, Vauvenargues se změnil na „Bauvenargues“, dále si plete správné předložky a předpony, atd. atd., zkrátka „překlad“ nese znovu jeho nezaměnitelný rukopis. Neznám a nemohu porovnávat s originálem, ale i použití některých jiných slov, nebo i význam a stavba některých vět, se mi zdá sporné. Text se dále hemží tiskovými chybami; průměrně jedna na každé druhé stránce. Je to zkrátka fušeřina. Také indickým výrazům, jako je třeba mahávákja, ponechává nepochopitelně německou (či jakou) transkripci, takže to slovo opíše doslova, bez překladu do češtiny respektive do české transkripce jako původní německé „mahawakya“.

Doma u počítače se pak ještě po četbě samotné knihy bavím hledáním a pročítáním dalších doplňkových informací k ní, jak je mým zvykem. Objevil jsem tak náhodou jeden indický výraz, který se mi líbí: džívanmukta, „osvobozený zaživa“. Tímto pojmem se označuje ten, kdo dosáhl osvobozujícího poznání. Takový dokonalý jedinec žije bez tužeb, bez lpění na hmotných statcích a jeho duši už nezatěžují následky jeho skutků. Džívanmukta – to jsem přesně Já.

středa, 17. června 43

         Za Šibeníkem na lukách je stále vysoká tráva. Suchou nohou to nepůjde projít; jsem od rosy mokrý až nad kolena. Ovšem zvěře je tady hodně, jako kdyby člověk neexistoval: tři srnky, kočka, pět zajíců, kteří se vzájemně honí (dva z nich proběhli přímo přede mnou); dále před Sádkem vidím v elektrické ohradě osm koní. Ti koně už tu budou asi nastálo, protože majitel blízkého Lidmilova mlýna zřejmě dává bývalý hotel zase do pořádku. Koně jsem zaujal natolik, že s velkým dusotem přicválali blíž k ohradníku, aby se na mne podívali. Jsme si nevšední podívanou navzájem.

         Na stanoviště jsem dorazil přesně v 8:00. Pouštím se okamžitě do četby útlé knížečky o Bachovi. Není to až tak špatná četba, trochu víc sentimentální než mám rád, trochu hůře napsaná než mám rád, ale jinak ujde. Za pět dní v lese jsem jejích 146 stránek přečetl skoro dvakrát. Lituji jen, že jsem nebyl uvážlivější při výběru hudby. Měl jsem si vzít třeba Braniborské koncerty, o nichž je v knížce pěkná historka. Místo toho jsem si vzal s sebou do discmana In Extremo, německou kapelu středověkého zaměření s historickými nástroji. No, alespoň jsem zůstal s hudbou v Německu, a dokonce i v lepších, svobodnějších starých časech. Náladu na barokní hudbu jsem však přece jen vyřešil tak, že jsem si často pouštěl jednu instrumentálku od In Extremo, a to Miss Gordon Of Gight, dvouminutové to vynikající sólo na harfu. To mi trochu, i když vzdáleně, připomínalo Bachovy podobné skladby. Zpívalo se tam také: „Nur ein Traum...“, takže i Schopenhauera, zanechaného hloupě doma, jsem si oživil; víte proč: život je sen.

         Když už jsme u těch snů, také bych nabídnul jeden, který se mi zdál hned jako první poté, co jsem se v přírodě natolik zharmonizoval, že jsem okamžitě po jídle a po četbě usnul. Zdálo se mi o hyeně čabrakové a pěti močových měchýřích. Ta hyena obcházela kolem mého domku na samotě u lesa jako pes, dokud jsem ji nezahnal metáním kamení. (Myslím, že není třeba mému dlouholetému čtenáři nijak zvlášť připomínat, kohože měla ta hyena symbolizovat, že?) No a těch pět močových měchýřů mi narostlo po čas snění proto, poněvadž jeden nestačil, praskaje pod tlakem přeplnění a málem by byl i překonal pevný stisk svěračův.

         Stan jsem nestavěl kompletní, nýbrž střechu jsem nechal ležet opodál a bytoval jsem jen tak pod širým nebem, kryt před dotěrným hmyzem pouze vnitřní moskytiérou. Vydrželo mi to takto celé dva dny, třetího dne ráno už zase začalo pršet. Ale i ty dva dny pod volnou oblohou byly krásné; stále jsem hleděl do korun stromů a do nebe, což bylo zvláště kouzelné za jasných nocí plných hvězd. Přemýšlel jsem a přemýšlel, až jsem zjistil, že jsem vůbec nepřemýšlel, nýbrž spal! Zamyslil jsem se nad tím, proč v lese tak často, snadno, lehce a dlouho pospávám. Pokud je má úvaha správná, tak je to jednoznačně tím, že – v souladu se Schopenhauerovou filosofií – netrpím. V přírodě, zbaven všech pout a vystaven tomu nejpřirozenějšímu, co může vůbec v životě existovat, netrpím, a tudíž lehce ztrácím vědomí. Člověk, a vůbec veškerý život, si sám sebe nejvíc uvědomuje, právě když nejvíc trpí. A Já když najednou po příchodu do lesa ničím nestrádám, ani žádnou touhou, ani žádným tělesným nedostatkem, rázem jsem si sám sebe méně vědom – a usínám. Je to vlastně zákon schválnosti: právě tehdy, když by se vyplatilo být nejvíc při vědomí, to znamená, když jsem nejvíc harmonický a v souladu sám se sebou a s přírodou, a když bych si to dokonalé naladění mohl nejvíc užívat, není vlastně proč být při vědomí, bdít, ba vůbec žít. Neboť žít vědomým životem znamená nebýt v harmonii, nebýt vyrovnaný, nebýt v pohodě. – Něco na tom bráhmanismu bude; není to až tak uhozená filosofie, pomineme-li všechen ten odpad pro nechápavou většinu, jako jsou všechny ty směšné rituály, zamotané slovní hříčky a vymyšlení bůžci. Samotné jádro této orientální nauky, zbavené nepoživatelné slupky, vhodné jen pro výživu nemyslícího dobytka, je jistě správné. Ne každý však dovede to jádro objevit a vyloupnout. Říká se tomu „dostat se něčemu na dřeň“. Také jeho ekologický aspekt se ukazuje být nadmíru správným, dokonce i eticky správným: neboť i život toho nejmenšího tvorečka je třeba chránit jako významný a jako náš vlastní!

         Novinkou v lese je to, že dozrávají borůvky. Není jich mnoho, ale na chuť to stačí, stejně jako jahod. Někdy jím též jetel, hlavně tehdy, když dlouho pozoruji nějakou srnu, která se jím přímo cpe, takže se potom i mně dělají laskominy. Musím uznat, že čerstvý jetelíček chutná i mně. Ale živit se jím pořád... a s mými zuby... Srnky se mají, že mohou.

         Dny jsou dlouhé. Bez střechy stanu mohu nyní pohodlně číst až do půl desáté!

čtvrtek, 18. června 43

         Jedna úchylárna je tedy vysvětlena, další však asi zůstane záhadou navždy. Kolem Jezírka jsou totiž všelijak úchylně rozvěšeny malé igelitové sáčky s lidskými vlasy uvnitř. Nevím, co to má znamenat a o jaký potrhlý rituál tu jde; po pravdě řečeno ani to nechci vědět, protože vím, že to je nejspíš jen další z podobných samoúčelných úchyláren, jimiž se lidské dějiny, myšlení a konání hemží jako červi v hnijícím mase. Člověk je prostě perverzní pako, úchylák. Zvedá se mi z těch sáčků s vlasy žaludek. Asi je to dílo nějakého šíleného holiče, jenž se tu snaží pomocí nějaké vúdú magie přikouzlit si víc zákazníků. Chudáci zákazníci: kdyby tak věděli, co se tu provozuje za zvrhlosti s jejich vlasy a kdo je pln předstírané ochoty a úslužnosti stříhá. Však co: lidáci jsou schopni tolerovat i vraha mezi sebou, jen když umí každého uctivě pozdravit. Je opravdu tak nepochopitelné, že spatřuji v každém lidském konání a jednání, a v myšlení, jež k němu vede, zvrhlost a zvrácenost?

         Leč koupání mi nekazí ani úchylné sáčky s vlasy všude kolem, ani neustále se plašící kachny. Voda je totiž nádherně teplá, díky polovypuštěnému Jezírku! Do třetice všeho dobrého se spouštím u výpusti do vody a plavu si spokojeně ke břehu a zpátky, jednou kraulem, podruhé prsa, potřetí pod vodou. Sluním se bez ostychu a bez obav úplně nahý na prkenném můstku. Nad hlavou krouží dva černí čápi. Kachny se shlukují vždy na opačném břehu, než jsem Já, jen když se vleže opaluji, připlouvají blíž. Zvednu-li se, zpozorní, postaví se všechny, a když se vnořím do vody, rychle o překot plavou jako jeden cákající organismus na opačnou stranu, odkud mě ostražitě pozorují, dokud nevylezu opět z vody a nelehnu si na prosluněná prkna. Tak se to třikrát opakovalo.

         Můj „ostrov“ je pustý. V noci jsem na kraji lesa pozoroval hvězdy na nebi. Nic zvláštního jsem neviděl, ani Měsíc ještě nevyšel, takže jsem si šel ještě před spaním číst. Dozvěděl jsem se, že Bachovi se nikdy nepovedlo setkat se osobně s Händelem, třebaže dvakrát je dělila pětimílová vzdálenost. Avšak vzdálenost mezi oběma osobnostmi světové hudby byla zřejmě daleko větší než by se zdálo. Händel byl mondénnější, agilnější a víc do světa než Bach. Také byl poživačnější, rád jedl a pil, a byl vznětlivější, což mu vyneslo přezdívku Medvěd. (Další osobnost světového formátu, která má něco společného s mým totemovým zvířetem! Vypráví se o něm například historka, jak při jedné z hádek se vzpurnou zpěvačkou vystrčil tuto z okna a držel ji tam chvilku, leč neupustil. Typická scéna, již zažili i jiní skladatelé se svými primadonami. Hlásek to má jako andělíček, ale povahu jako čert!) Tak už to se mnou občas bývá, že se mou nejsympatičtější osobou nestane hlavní hrdina románu, nýbrž jiná, zajímavější postava vedlejší. Tou je nyní jednoznačně Georg Friedrich „Medvěd“ Händel!

G. F. Händel