1. díl
Vstal jsem přesně o páté ranní, abych se vyhnul přílišnému provozu, a se sbalenou velkou polní jsem se vydal na týdenní vandr do rozsáhlých lesů za Pustou Rybnou. Nebyl jsem tam pořádně nejméně patnáct let. Chtěl jsem si připomenout všechny mé dřívější svobodné poutě a potulky těmito lesy, kde se nachází mnoho pěkných romantických skal, odkud je často také rozkošná vyhlídka. Snad jsem doufal také najít divočejší a liduprázdnější kout světa; ale mezitím přibyla na Zemi další miliarda nebo dvě lidáků, takže to tam bylo nakonec horší než „doma“ například v Sádeckém polesí. Zklamání – ani tam už to není jako dřív.
Došel jsem tam asi za tři hodiny přes Sádek, samotu Přibylov a Lucký vrch. Cesta takhle brzo ráno byla příjemná a klidná; zdá se, že to bude můj zamilovaný čas i pro příště, pro příští mé potulky po kraji.
Šel jsem tam takzvaně „naslepo“, to jest nevěděl jsem, kam se tam vrtnu na nocleh. Samozřejmě jsem nemohl žádné vhodné a ukryté místo dlouho najít. Až jsem na pokraji vyčerpání a ospalosti nakonec rozbil stan na prvním trochu rovném povrchu ve vysokém lese, jak se však později při podrobnější obhlídce ukázalo, právě na dohled od značené turistické stezky. Bylo prostě na stan vidět z cesty. Nevadilo mi to; tak už jsem se potřeboval na pár hodin natáhnout a prospat!
Když jsem si takto odpočinul, nechal jsem stan na místě a šel jsem pátrat dál po lepší skrýši. A skutečně jsem našel jednu skoro dokonalou ve smrkovém mlází! Skoro dokonalá skrýš. Měla jen jednu vadu: výsluní. Zpočátku to nevadilo, protože jsem od rána do večera chodil od jedné skály k druhé, denně zhruba deset, dvacet kilometrů v průměru. Byl jsem se podívat na rozkošný bývalý lovecký zámeček z osmnáctého století jménem Karlštejn, vylezl jsem na Malé (Rybenské) Perničky, vyšplhal jsem na Zkamenělý zámek, na Velké (Milovské) Perničky a zdolal jsem i vrchol Čtyř palic. Pokořil jsem konečně i dlouho mně odolávající Buchtův kopec, na němž jsem už také dlouho nebyl a kterýžto výstup jsem si naplánoval, zašel jsem dokonce i k Milovskému rybníku, abych se možná pokusil vykoupat, když začala vedra...
Ta vedra mi ovšem právě způsobila nepříjemný puchýř na malíčku levé nohy, čímž se staly další dlouhé túry po okolí bolestivými a vysilujícími. Ve stanu jsem si přes den také nemohl odpočinout a zahojit se, protože pro to nevýhodné umístění na výsluní se nedalo to nesnesitelné horko vydržet. Nakonec jsem se v úterý přesunul do Sádeckého polesí k Jezírku, kde jsem se také letos poprvé vykoupal. Hladina vody byla nízká, zato její teplota báječná! Rachtal jsem se ve vodě Jezírka nikým nerušen jako rozdováděné dítě. To jsem potřeboval.
Na Milovech se koupat nedalo; bylo tam sice nemnoho lidí, přesto i to málo mě odradilo od pokusů vklouznout před jejich zraky do chladivého rybníka. Všichni na mne koukali jako na vandráka; však jsem byl také celý v maskáčích, zarostlý vousem a mechem, pojídaje vlastní přinesenou chudou stravu a lokaje obyčejnou vodu donesenou z lesních potůčků, a vůbec jsem se tam mezi tou vší „hotelovou klientelou“ cítil jako nevítaný žebrák, odvržený a tiše trpěný jako ta Popelka na zámeckém bále.
Obešel jsem skoro celý břeh kolem dokola, ale nikde jsem nenašel zastrčený kout pro svou vlastní soukromou pláž. Ze zvířat tam žije pouze jeden pár kachen s osmi kachňátky a uprostřed rybníka ještě jeden párek potápek roháčů. Na potoce vytékajícím z Milovského rybníka jsem pak ještě spatřil pod vodopádem krásného konipasa horského, hodně plachého. Z rostlin mě neobyčejně upoutalo a nadchlo několik málo překrásných exemplářů kosatců sibiřských, které se krčily v malém množství téměř nezpozorovány u jednoho břehu. Zíral jsem uhranutě na tu nevídanou nádheru jejich orchidejím podobných a velkých lila květů. Něco takového bych tady věru nečekal.
kosatec sibiřský
Největším šokem uplynulého týdne byly ty nemožné davy lidáků všude po lese, hlavně v okolí skalních „atrakcí“, ale nejen tam, tlupy lidáků byly prostě všude. V neděli jsem přestal kolemjdoucí výletníky počítat asi u čísla čtyřicet. Byly jich stovky. A mně přitom stačí jeden, abych z toho byl otrávený. Někteří z lidáků byli potom naprosto odporní. Když desetičlenná rodinka lezla na Čtyři palice, jeden z nich raději zůstal dole, zapáliv si cigáro a čumě blbě do mobilu. Jiný lidák si fotil teleobjektivem údajně „vzácného motýla“, jak se vyjádřil, ačkoliv to byl zřejmě pouze „obyčejný“ okáč pýrový, prakticky jediný tamní motýlí druh, který se tam vyskytuje úplně běžně a ve velkém množství. Někteří lidé jsou jak retardovaní...
okáč pýrový
O cyklistech se raději nebudu ani zmiňovat, protože i jen pouhá vzpomínka na ně mě vydražďuje k nepříčetnosti, různé přespolní orientační běžce v zádech a otravné „ocásky“, jež jsem za sebou tahal častokrát notný kus cesty, si také radši nechci připomínat. Zkrátka jsem byl rád, že jsem se vrátil „domů“ do Sádeckého polesí, kde je to nakonec nejlepší. O všedním pracovním dni zde nepotkáte lidskou nohu a osamělé koupání je nedaleko. Prosím vás, vždyť ti otravní lidáci mě pronásledovali i se svými stejně otravnými čoklíky až k šestisetleté „zpívající“ Lukásově lípě v Telecím a vyzvídali, kamže mám namířeno! Jediné, co se mi líbilo, byly ty novodobé rekreační „hrady“ a letní sídla měšťanů všude kolem na stráních u lesů. Některé byly opravdu výstavní a nestačil jsem si pro sebe povídat, jak bych něco takového v mžiku bral.
Na svých potulkách jsem viděl i jiné krásné a nevšední obrázky, jako například na úpatí Buchtova kopce rozvernou kozu s kůzlaty, kobylu s hříbětem, jež si hrálo a dovádělo s německým ovčákem, nebo věci i jinak zajímavé, jako byl kříž pod stromem samotářem s medvědím reliéfem namísto obvyklého Krista. Možná označuje místo, kde zastřelili posledního medvěda na vysočině, jako je tomu u pomníku posledního zastřeleného vlka u Vlčího kamene.
pomník posledního zastřeleného vlka na vysočině
Za Sádkem v lese je však lépe, a koneckonců i ten obyčejný stan je lepší než drahá chata či chalupa, kvůli níž se člověk zadluží, platí za ni, nadře se na její výstavbě a pak si jí stejně užije jen v létě o víkendech nebo o dovolené. Já jsem svobodný; mohu se toulat kam libo jako stěhovavý pták, jako Wandervogel, a všude, kde najdu kousek místa na stan a klidné ústraní, tam všude může být můj domov.
K poslechu jsem si s sebou vzal disk výborné řecké kapely Septic Flesh. Vypálil jsem si ho z mp3 archívu tvrdé muziky, který provozuje jakýsi Rus. Ti Septic Flesh, hlavně jejich poslední dvě alba, jsou tedy objev! Druhá taková dobrá řecká skupina jsou také Rotting Christ. Že by Řekové v jedenadvacátém století opět jednou v dějinách začali udávat tempo nového kulturního rozkvětu?
Ke čtení jsem měl pak četbu z nejpříhodnějších: mé dílo Reinlebensborn. V těchto dnech znovunabyté svobody a za těchto okolností nemůže být příhodnější četby. Sádecké polesí se mi jeví být novým mým „čistým zdrojem žití“. Už to sem sice nemám dvacet minut jako prve, nýbrž dvě hodiny, ale je to domov. Ani houbaři mě tady vloni nenašli! Kdežto Já tu objevuji další a další divy, jako například další nové „sekvojovité“ modříny; na jednom z nich jsem dnes viděl dokonce černého čápa! A té ostatní zvěře všude kolem! A těch rozhledů panoramatických; však je to tu také nejvyšší kopec široko daleko! Jako na posvátné hoře, jako v příbytku bohů! Můžu být rád, kde jsem; kamkoli se dá odtud přece zajít jako ze základny. Na blízkém poli zřejmě zemědělci zasadili kukuřici, kolem bude spousta lesních jahod, malin a ostružin. Doma se teď zahojím, pohraju si s počítačem a podobně a až se udělá lepší počasí, můžu jít někam, kde je mi dobře. Času teď budu mít dost. Život Wandervogela začíná!
pátek, 29. května 43
Dnes jsem měl kupu pochůzek po městě: Nejprve jsem zašel na úřadovnu mafie, takzvané „zdravotní pojišťovny“, kde jsem si dojednal placení výpalného, pak jsem ještě naposledy zašel do fabriky pro zbytečnost jménem „zápočtový list“, a konečně jsem též navštívil městskou knihovnu, kde jsem si půjčil knihu, kterou si již dlouho dlužím – Schopenhauerovo hlavní dílo Svět jako vůle a představa (díl I.).
Je to sice zase špatný překlad toho nepoctivého blba Váni, jehož několik výpotků a vymyšleností již hyzdí mou soukromou knihovničku, ale budiž. Nekoupil jsem to, jen vypůjčil, takže se bude vidět. Jsem zvědav, jakými nesmysly mě zase jeho práce nakrkne.
Dále jsem zabavil do vlastního držení knížku Thema con variationi od jakéhosi Wolfganga Sachse, jemuž se, slovy záložkového profilu, celoživotní inspirací stala osobnost a dílo Johanna Sebastiana Bacha. Tuto knížku městská knihovna vyřadila a vystavila do regálu na chodbě volně k rozebrání, a tak jsem neváhal. Rád si ji přečtu, třebaže jejím stylem není literatura faktu, ani biografie, nýbrž pouze „žánrové obrázky“.
Bacha uznávám. Vážím si ho nejen pro umění komponovat skvělou hudbu, ale i pro jeho život, tolik nadšeně věnovaného muzice. V mládí byl krom toho též pěkný bouřlivák! J. S. Bach patří k těm slavným lidem, jejichž sláva se zrodila až „posthumně“, jak říká Nietzsche. Náleží tedy v podstatě k těm světovým géniům, kteří byli za svého života nedoceňováni a za to, že jsou dnes slavní, mohou vděčit jen někomu jinému, kdo je později objevil a vynesl na světlo (připomínám známou skutečnost, že Bach byl ve své době oceňován pouze jako schopný hráč, nikoli jako komponista).
Podobné, i když jiné, je to například s osobou a dílem takového Johanna Adolfa Hasse, jehož naprosto geniální dílo se mi vůbec ani nepodařilo sehnat, nehledě na to, že část jeho partitur byla zničena při válečném bombardování – jednou za Sedmileté války mezi Saskem a Pruskem, podruhé za druhé světové války při barbarském náletu na Drážďany.
Johann Adolf Hasse
pondělí, 1. června 43
Po festivalu Rockoupání zbylo z okolí koupaliště jen rozblácené oraniště a haldy pytlů s odpadky.
Nahoře v lese je nádherné ticho a zpěv ptáků. Čtu si Schopenhauera. Jeho Svět jako vůle a představa se mi zatím moc nelíbí. Je to rozvláčné, nudné a zbytečně složité, nesrozumitelné. Do výpisků jsem si zatím opsal jen několik vět, a to ještě z předmluvy, která se nese v uvolněnějším duchu. Samotný výklad filosofie Světa jako vůle a představy tehdy třicetiletého Arthura Schopenhauera je příliš akademický, špatný. Srovnám-li jeho styl například s Nietzschem, liší se oba přístupy jako nebe a dudy. I náš Stanislav Komárek, jejž jsem z filosofů četl naposledy, píše lépe. Dokonce i moje první filosofické dílko Poslední revoluce myslí, vymyšlené, promyšlené a sepsané v úderných stručných heslech, plných neskrývané misantropické nenávisti, vyjevené světu zhruba ve stejném věku, v jakém vydal mladý Schopenhauer své hlavní dílo, ve věku, kdy životní síla a genialita dosahují nejobecněji svého zenitu, byť ne zralosti, která se dostavuje až později, s lety – dokonce i toto mé rané nezralé dílko je lepší než tyto Schopenhauerovy akademické rozvláčnosti! Navíc v nich opakuje ustálený lidský omyl, nebo spíš pýchu, že člověk je po všech stránkách lepší a rozumnější než zvíře či ostatní příroda. Povedl se mu tak nechtíc přímý důkaz své vlastní filosofie slepé vůle, jež je poslušna tělu, které je za všech okolností sobecké a v jiných objektech nazírání či subjektech vnímání vidí jen svou vlastní představu, tedy v podstatě přelud. Upírá zvířatům schopnost plánovat, předvídat a uvažovat. Zastává dnes překonané názory, jako například, že zvíře nedokáže zhotovit nástroj, pochopit a naučit se význam znaků a řeči a že vnímá jen přítomný okamžik. Takové názory jsou mi, lidužel, jednoznačným projevem tuposti a odtrženosti od reality, to jest od přírody.
Takové nespravedlivé podceňování si příroda nezaslouží, jakož i člověk své vyvyšování se nad ni. Jen pohleďme tam vzadu u lesa za travnatou plání na tu dvojici pasoucích se srnek! Nikde nevidí ani necítí v blízkosti lidáka, tupého to nepřítele veškerenstva, a tak se v poklidu a beze strachu popásají ve vysoké travičce, která je může v případě potřeby dobře skrýt. Já v tom nevidím nižádný nerozumný projev, nic co by bylo jakkoli vůči takzvaným „výhradním dovednostem“ člověka v nejnepatrnější nevýhodě nebo dokonce na nižším stupni percepce. Já se chovám zrovna tak jako tato „nerozumná“ zvířata, a nemyslím si, že bych byl v něčem horší než člověk – spíš naopak. A tady ten srneček přímo přede mnou, který se rovněž nyní zvedá z vysokých travin a popochází dál, aby opět spokojeně ulehl – to že má být projevem nějakého podřadnějšího statutu, ve srovnání s člověkem? Vždyť lidé se projevují také takto, nezřídka však hůř, a co je nad to, to pyšné „navíc“, to je spíš choroba, a ne předmět okázalé pýchy! Už tahle moje kniha je v podstatě choroba – a ta Schopenhauerova ještě víc! Člověk – je choroba tohoto světa!
úterý, 2. června 43
Dnes jsem se šel podívat na nový soukromý rybník Ráj, nacházející se v lukách mezi Jelínkem a Korouhví. Musím uznat, že jsem stanul na místě překvapen nad tou oázou klidu. Zase jednou mi zřejmě nevyšla pesimistická předpověď, hlásající, že to tady dopadne jako na políčské Přehradě, která je zamořena lidáky. Zde není nikde nikdo. Kdyby bylo teplo, mohl bych se dokonce i vykoupat. Břehy pěkně za rok po výkopových pracích zarostly rozmanitým barevným kvítím. Je tu hezky. Na vodě plují kachny, lysky, poláci, jedna labuť, u břehu postává volavka a nad hladinou poletují rybáci. Nádhera. Co mě však naprosto „dostalo“, byl obrovský obytný přívěs, sloužící zde majiteli za víkendovou chatu. Obhlédl jsem ji celou dokola a nestačil jsem žasnout nad tím přepychovým obydlím, jež jsem viděl: dvě ložnice s širokými postelemi, zařízená kuchyň, obývací pokoj. Luxusní sídlo. Za pět let, kdy jsem nedaleko tábořil a byl vyštván hordami dobyvačných houbařů, kteří mě neustále rušili z klidu, to tu řádně zdivočelo, zarostlo „plevelnými“ břízkami, oživilo se zvířaty. K jedné srně jsem nečekaně přišel odzadu až na pětimetrovou vzdálenost. A to jsem byl oblečen dost nápadně do bíločerné vesty a šedých kalhot, takže jsem zdálky přímo „svítil“! Jakási hrabavá slepička – bezpochyby samička vzácného tetřívka obecného! – se pásla u okraje lesa a mnou se nedala vůbec vyrušovat, takže jsem ji mohl dlouho pozorovat a sdílet s ní stejný životní prostor. Kdybych byl někdy vyštván z mého letoviska za Sádkem, mohl bych se možná vrátit sem. Stýská se mi po životě v lese. Monzunové počasí už snad brzy přejde.
Skončil jsem vycházku opět na starém posedu, kde jsem pokračoval v četbě nudné Schopenhauerovy knihy Svět jako vůle a představa. Je to nudné, ale musím to přečíst – druhý díl taky. O mé knize kritikastři tvrdili, že se nedá jejích pět set stran učíst. Co by asi říkali o této Schopenhauerově knize, kdyby se autor vrátil na svět a jeho kniha vyšla v dnešní dyslektické době? Asi nic. Co to muselo být za dobu a za vzdělance, kteří takovou intelektuálně náročnou knihu nejen četli, nýbrž i uznali a ocenili jako inspirativní? Inteligenční kvocient opravdu asi celosvětově klesá. Já se u té knihy nudím, protože vím, o čem je a poněvadž je nudný i její literární styl, který je na mne příliš akademický a systematický. Nietzsche psal pro zasvěcence, jimž není třeba nic sáhodlouze vysvětlovat, aby jeho myšlenky pochopili. I když s Nietzschem v mnohém polemizuji, přesto je požitek jej číst už jen pro ten jeho vytříbený styl. To bych Schopenhauerovi vyčítal nejvíc – ten nudný styl. Jinak to musel být zajisté nesmírně vzdělaný a inteligentní člověk, i když se často v některých jednotlivostech mýlí. Ale to Já možná taky, jako každý. Všichni jsme koneckonců utvářeni ze stejné pralátky, oživeni universální vůlí a podléhající svým vlastním představám.
Přibližuje se k posedu, spatřila mě srna a jala se hlasitě a dlouho na celý les bekat. Dělal jsem na ni „pšt“, ale nenechala toho. Důvodem toho rámusu byla určitě přítomnost jejího mláděte, jež zanechala v trávě mezi stromy kousek od posedu. Že tam to srnčátko vskutku je, jsem zjistil teprve až se samo zvedlo a odběhlo dál do lesa.
Na sluníčku bylo dnes hezky, ale při sezení na posedu, ve stínu, jsem prochladl. Už by mohlo být tepleji.
středa, 3. června 43
Ráno v devět hodin jsem se vypravil na celodenní potulku po okolí Korouhve. Vrátil jsem se večer v šest. Svítilo sluníčko, vzal jsem si tedy kšilt proti slunci. Také pro jistotu mikinu s kapucí, kdyby se ochladilo. Nakonec jsem potřeboval víc tu kapuci než ten kšilt. Foukal ostrý, silný, studený vítr. Letos bude asi studené léto.
U koupaliště už konečně odmontovali a odstranili tu drátěnou klec, v níž drželi zavřené návštěvníky Rockoupání. Svět stále miluje klece a lidi do nich sami lezou a ještě za to platí.
Nejdřív jsem se musel vyhnout jedné ženské se zle vyhlížejícím psem, jenž ji hlídal, když cosi sbírala pod stromy do košíku. Zřejmě houby. Takže už to asi začalo.
Prošel jsem kolem rybníku Ráj. Majitel tam včera mezitím instaloval ještě kadibudku, nebo co jsem to tam zdálky viděl. Černý čáp v tom vichru právě přistával ke břehu, jímž se pak jako správný brodivý pták brodil. Přistával pomalu, s potížemi v silném protivětru.
Vešel jsem do vesnice a chvilku pozoroval tamní ovečky. Vstoupil jsem pak na hřbitov u kostela, kde leží pochováni mí předkové. Postál jsem u hrobů. Hřbitov zel liduprázdnotou, nikdo mě nerušil v rozjímání. Na jednom náhrobku je vytesán nápis: „PO TĚŽKÉ PRÁCI VĚČNÝ KLID“. Takový epitaf bych si Já nepřál, nechci se udřít k smrti.
Dědovo stavení je stále stejné, jen mám trochu obavy, aby je nový vlastník nezhyzdil nějakou šílenou kamennou stavbou; venku za plotem se totiž válí hromada přichystaného stavebního kamení.
Ach, dědovo stavení: mohl to být můj domov a tato tichá víska mohla být mým bydlištěm, kdyby se věci ubíraly jiným směrem. Co by mi tu chybělo!
Stoupám nahoru do stráně. Je neposekaná, hotová džungle. Sedadlo lavičky nahoře na vrcholu prudkého svahu je vyměněné; nyní jej nově tvoří tři sroubené březové klády. Lavička je teď o trochu nižší a lépe se na ní sedí. Tady jsem se nasnídal a přečetl pár stránek ze Schopenhauerova Světa jako vůle a představy. Ta kniha není jen nudně napsaná, ale je i hloupá. Není mi nikterak líto, že to už musím takto bez obalu napsat, a pochybuji i o rozumu těch, kdož se touto knihou nechali unést k obdivu. Nicméně i tak v ní nacházím některé myšlenky, k nimž jsem dospěl také, a to nezávisle a samostatnou úvahou, a jež jsem též sepsal, jenže lépe, stručněji a jasněji. Je možné, že bych byl lepší myslitel a spisovatel než slavný Arthur Schopenhauer? Skoro to tak už vypadá.
No nic, jdu dál, sedět se v tom chladu a větru nedá moc dlouho. Málem jsem pak šlápl do tratoliště zkrvavených cárů zbytků zajíce. Mrtvola je čerstvá, rozpáraná, s vyhřezlými vnitřnostmi, s odhaleným hrudníkem a ohryzanými kostmi. Makabrózní nález. Máma by řekla „fuj!“, jako tuhle, když jsem se díval na film o masožravcích, v němž právě lasice porcovala králíka. Máma na takové scény říká „fuj!“, ale sama, když nastane neděle, natlouká řízky tak surově, že krev stříká po stěnách a hrnky nadskakují na policích. A ještě k tomu to pak sežere – to, čemu říká ve filmu „fuj!“. Vidíš, Schopenhauere? Není lepší než to „bestiální“ zvíře, ale povyšuje se nad ně. Taková je síla lidského sebeklamu, že zabití zvířete nenazývají vraždou a masožravost nejmenují kanibalismem. Sami sebe jaksi morálně vyřazují z přírodních procesů, jako by se jich netýkaly a jako kdyby na nich sami neměli krvavý podíl. U zvířat říkají „fuj!“, u sebe „mňam!“ Ačkoli mají rozum a mají vědění, jak maso vzniká, to jest vraždou, přece neohrnují nad flákotou nos a chutná jim. Rozum a vědění tedy lidi nedělají o nic lepšími než je jimi opovrhovaná „krvelačná zvěř“ – spíš horšími. Není totiž nestvůrnější zrůdy než vrah s rozumovým odůvodněním.
Konám okruh. Vstupuji nejdřív do lesa za Korouhví, kde nezapomínám navštívit malou skalku, potom starodávnou studánku, obloženou čedičovými kvádry. Stále z ní prýští čistá voda, není ji potřeba nijak čistit, je nezničitelná. Jen lidé už na ni dávno zapomněli, zradivše původní staroslovanskou víru v kouzelnou moc pramenů. Násilné pokřesťanšťování (či rekatolizace) má v Čechách dlouhou a nechutnou historii. Proběhlo nejméně hned třikrát: poprvé v raném středověku (potlačením pohanství), podruhé po husitských válkách, potřetí po bitvě na Bílé hoře. Není divu, že je zde tolik ateistů, komunistů a vulgárních materialistů. Avšak na původní pohanství si nikdo nevzpomene a je neoživí. Máme jiné starosti a nevíme, co to znamená uctívat přírodu, i když hrozba křižáckých tažení pominula. Svatá říše římská je mrtva, ať žije Evropská Unie, že jo, hovada! Všude na svých toulkách míjím němé svědky pomýlené minulosti. Všude se tyčí, jakoby pro výstrahu, popravčí kříže. „Na kolena, neznabozi! Ježíš zemřel za vaše hříchy! Svoboda je otroctví, příroda je krutá, zvíře v nás je zlé! Čiňte pokání!“
Došel jsem na louku mezi lesy. Lehl jsem si do trávy a znovu jsem se ponořil do četby. Kniha začíná být trochu zajímavější, ale stále staví člověka na vrchol pomyslné, ve skutečnosti však nesmyslné pyramidy tvorstva. Nejvýš ale stojí ti, kteří se od přírody neodlučují! Kdežto člověk... Člověk má generaci od generace stále méně co společného s přírodou. Dávno už do ní nepatří, je pouze jejím škůdcem. V tomto smyslu je každá mládež zkažená, každá nová generace lidí zkaženější než předešlá. Rozum to nemá, ta mrdež rozmrdaná! Rozum je také potřeba rozvíjet, jistě. Ale Já bych hlavně rozvíjel a trénoval schopnost žít a přežít jen v rámci takzvané „holé existence“, jako zvíře, jež má přece také svůj rozum, a přesto se dokáže vyrovnat se všemi životními nástrahami, aniž by tím zároveň oslabovalo své tělo i svého ducha a činilo generaci od generace svůj rod změkčilejším, choulostivějším a tím tudíž také zkaženějším a zvrácenějším. Takový živočich nepatří na žádný vrchol ničeho, leda na vrchol hnusu z rozpadajícího se shnilého smyslu své existence. Jaký má člověk vlastně ještě dnes smysl? Jeho čas skončil. Jeho existence na této planetě, v potu tváře vydřená a za nesmírných obětí, znamená jen lopotu a ničení přírodních zdrojů. Kvalitou života jej předčí každé „nerozumné“ zvíře, rostlina či kámen. Schopenhauer dokonce naznačuje, že příroda má účel a tím konečným účelem že má být člověk! To už není jen nuda, omyl nebo hloupost: to je tragikomedie, absurdita! Schopenhauer se musel zbláznit. Až sem dospěl tedy lidský rozum: k naprostému pomatení smyslů.
Líbí se mi procházet romantickým údolím potoka až k Sedlištím. Tam se obracím a kráčím zpět. Došel jsem daleko. Já i lidstvo. Lidstvo na pokraj propasti dějin, Já k rybníčku kousek od bývalého tábora, jehož jsem se před dvěma roky vzdal ve prospěch hadů. Tady obědvám a na blízkém posedu pokračuji v další četbě této kontroverzní knihy. Kroutím nad tím hlavou, co všechno se z ní nedozvídám, ale zároveň jsem zvědavý, co bude dál. Druhý díl si rozhodně musím přečíst také.
Pak scházím dolů do Korouhve a mířím kolem zemědělských budov k Políčkám. Nedávno vyhořelý seník je zbořeništěm. Na spáleništi posedávají jen divoké hrdličky. Na lukách se pasou a polehávají krávy. I ony mají lepší život než lidé, třebaže jejich osud v područí člověka není záviděníhodný.
Obcházím osadu Jelínek a pod ní usedám na další lavičku. Soukám si do mysli další řádky Světa jako vůle a představy. Je to náročná četba, vyžadující plnou soustředěnost. V liduprázdné přírodě, za zpěvu ptáků, to potřebné soustředění nacházím lehce, a i tak náročná četba se v ní rázem stává lehkou a srozumitelnější.
Do Políček vcházím zahrádkářskou kolonií, kde jsem kdysi míval svoji „poustevnu“. I dnes je tu výjimečně celkem klid a ticho, jen od stadionu se ozývá idiotský řev fotbalistů.