Misantropovy stránky

pátek, 19. června 43

Tento zvláštní černý motýlek s oranžovým nákrčníkem a bříškem vypadal jediný ze všech nešťastně a evidentně hledal kudy ven. Jenomže se mu to nedařilo; stále se snažil lézt či vzlétat směrem vzhůru, místo dolů. A tak teprve až jsem mohl otevřít dveře od stanu, když na pár okamžiků přestalo lít jako z konve, našel milý motýlek konečně cestu na svobodu. Ostatním návštěvníkům sucho a dočasné uvěznění pod střechou vyhovovalo. Mně též. Jen ať si lije.

sobota, 20. června 43

neděle, 21. června 43

Den letního slunovratu, Evropský den hudby, Den květů. V tolika znameních se nese dnešní den. Hudby jsem měl dost, jak na poslech, tak i ke čtení; a květy? Jejich nejkvětnatější čas byl spíš brzy z jara, ale našinec se může nádherou různých květů a květin těšit i teď. Mně se kupříkladu velmi líbí prostá a drobná nádhera mateřídoušky. Ta mi tu nyní roste a kvete v celých kobercích.

A pokud se týká toho nastavšího léta, žádné tropické léto podle mých představ zatím není. Prý je to chladné počasí způsobeno výbuchem sopky Mt. Redoubt, kdož ví? Rozhodně je letos opravdu chladno.

         Odpoledne mi došly potraviny, a tak odcházím domů, dá-li se koncentrák jménem Políčka považovat vůbec za domov. Balím se o půl šesté. Na okraji lesa stojí houbařské auto – slyšel jsem odtud lidské hlasy už dlouho dopředu. Někde vysoko nad nimi se vznáší nešťastný černý čáp a bezradně krouží, zjevně vyrušený z hnízda. Úplně mu rozumím; s tímto lidáckým sezónním přívalem mám také své neblahé zkušenosti, i když odsud zatím ještě ne. Je to tu holt dobré, nový ráj, o čemž svědčí již jen přítomnost tolika černých čápů, jejichž plachost a tajnůstkářský životní styl je přímo pověstný.

Cesta ubíhala dobře a klidně až pod Jelínek, kde mě přepadl déšť od severovýchodu, jenž nabýval na síle. Nechtělo se mi čekat kdoví dokdy někde pod stromem až se to přežene; srnka na Šibeníku se vesele pásla dál, déšť nedéšť, a tak jsem si z ní vzal příklad a nechal jsem se bez odporu také smáčet teplým deštěm. Vždyť je to jen voda. Přesto nadávám na zkurvené počasí a na zkurvenou zemi.

pondělí, 29. června 43

Týden lije a bouří, potopa se šíří zemí, zahubivši již celkem dvanáct lidáků. Dobře jim tak, to mají za všechno. Hůř jsem na tom Já, jenž jsem kvůli tomu deštivému počasí zůstal uvězněn doma. Naštěstí mám stále co dělat a čím se bavit; leč po přírodě se stýská...

         Dnes už jsem to nevydržel a prostě jsem šel ven, třebaže na obzoru se zase kupí temná mračna. Nakonec jsem zmoknul až při návratu těsně před sídlištěm.

         Viděl jsem Pod kopcem na louce dva bílé čápy. Nahoře za Šibeníkem lovila kočka. Z lidáků tu coural jen jeden, pletoucí se mi do cesty, a také jeden školní výlet se hlučně přehnal okolo. Po víkendu jsou všechny zdejší lesní cestičky tak hrozně rozrajtované od motorek, jak nikdy. Tady to muselo vypadat! Ještě že v ty dny nikam zásadně nevycházím – však vím moc dobře proč! Houby rostou jako z vody. Procházím se, snídám pod modřínem a čtu na posedu druhý díl Schopenhauerova Světa jako vůle a představy. Styl a myšlenkové postupy jsou stejné jako u prvního svazku, to znamená „střídavě oblačno“: někdy nadšeně souhlasím, jindy nevěřícně a odmítavě kroutím hlavou. Nicméně výpisků už mám k dnešnímu dni 53 stran!

Překládatel pokračuje v hrubých chybách, dokonce i v němčině a češtině (!), tiskárna v chybách tiskových v neztenčeném množství. Jako ty paskvily na Internetu. I tam jsem našel jakéhosi Váňu, avšak ne Milana, nýbrž Zdeňka. Netuším, zda se nejedná o blízké příbuzné, nicméně v psaní nesmyslů a chyb jsou si velice blízcí. Tento internetový Váňa Zdeněk kurví pro změnu studie o předkřesťanském Slovanstvu.

Máme vskutku bohatou historii i mytologii, podobnou té indické, z níž jsme konec konců jako Indoevropané vyšli; ale dobrá polovina z těch takzvaných „poznatků“ je prostě vycucaná z prstu, neb to jsou jen pouhé, většinou nevěrohodné, dohady. Zde musí nastoupit jedině geniální mozek schopný nashromáždit obrovské množství dat, protřídit je a ve zlomku vteřiny porovnat. Kdo však má takovou výkonnou počítačovou mezioperační paměť, aby z nepřeberného množství nesmyslů a nesprávných dohadů vybral jen to pravé a historicky správné? Připomíná mi to moje někdejší úsilí dopátrat se v husté mlze lží a propagand, jaké že byly skutečné dějiny poslední (prohrané) války a odhalit pravdu o ní. Vždyť i dosud žijící pamětníci té strašné osudové války si dnes „pamatují“ jen to, co si později nechali naivně namluvit!

Ze vznešeného praslovanského pohanství, na něž bychom měli být právem hrdi a jež bychom neměli zrazovat ve prospěch v podstatě cizáckých židokřesťanských parodií na všeobjímající světové náboženství pokroku, lásky a otroctví - tedy z tohoto našeho duchovního odkazu předků nezbylo téměř nic a zbytek je jen to špatné, to jest různé škodlivé pověry, a i ty s převážně židokřesťanskými příměsemi a cizího původu vůbec. Jak veliká, slavná a moudrá byla naše původní přírodní víra, to se můžeme jen dohadovat z náznaků či z fragmentárních pozůstatků anebo srovnáním s kulturou indickou, jakožto kulturou původní.

         U Schopenhauera se mi zalíbila stať o hluku a jeho rušivém vlivu na geniální hlavu. To, co říká například o nepřetržitém štěkání psů, o domovním randálu a o tupcích, jimž žádný kravál nevadí, to je přesně to, co říkám i Já. Schopenhauer měl však štěstí, že se nedožil dnešní motorizované, nadzvukové a rozhlasovo-televizní doby. V podstatě nechápu, že jsem se ještě nezbláznil. Snad je to tím, že mám svoje „nervové sanatorium“ v Sádeckém polesí. Ach jo..., kdypak se tam zase podívám a o samotě pár dní a nocí pobudu? Stále prší...

úterý, 30. června 43

Dnes jsem se šel zkusmo vykoupat v novém rybníku Ráj. Po cestě míjím zase dva bílé čápy. Dnes se tedy odvažuji poprvé vnořit se do vod nového rybníka. Nezdálo se mi to, protože když jsem přicházel, slyšel jsem zdálky vzdalující se zvuk motorky. U rybníka však nikdo nebyl, všude kolem bylo ticho, a tak jsem se svlékl do naha a vstoupil jsem statečně do vln. Voda byla teplá, jen příliš mělká. Ale dále od břehu se plavat dalo. Doplaval jsem na ostrůvek, porostlý mladými doubky, olšemi a různým býlím. Kachny a poláci se samozřejmě přede mnou přesunuly na druhý konec rybníka. Líbilo se mi to. Ale sotva jsem se vrátil na břeh a trochu oschnul na slunci, už jsem zase nejen slyšel, ale záhy i viděl blížit se tři motorky. Ležel jsem ve vysoké trávě, takže tři parchanti projeli těsně kolem mne, aniž by mě spatřili. Stejně jsem byl na odchodu; nikterak spěšně jsem se oblékl a s klením jsem odešel. Parchanti mají prázdniny – s koupáním tady je tudíž konec. Na obloze krouží vedle sebe černý čáp a káně. Nesourodý párek, ale sluší jim to spolu. Já kráčím zklamaně k posedu. Na louce, v sedě, číhá na kořist dravý pták s bílou hlavou. Vidím ho dobře, ale stejně si nejsem jistý, zda je to nezvykle zbarvená káně nebo moták pochop. Přede dvěma lety jsem zde téhož světlohlavého ptáka pozoroval také. Teď jsem dokonce viděl, jak nějakého hraboše chytil do pařátů a zobákem se ho jal hned trhat. Ale blížící se banda tří lidáků s čoklem mu nedopřála klidu k hostině, a tak nechal kořist ležet a odletěl pryč. Já jsem také před lidáky uhnul do lesa.

         Ochutnávám pár lesních jahod i borůvek. Babočky admirálové musejí mít v těchto dnech novou generaci, protože jako nové i vypadají ve svých jásavě sytých zbarveních. Také vidím jednu poměrnou vzácnost mezi motýly, a sice pěkného přástevníka pryšcového.

přástevník pryšcový

Vracím se domů přes Liboháj, o prázdninách liduprázdný, bez zdejších internovaných čůz. Na stejném místě co včera mě opět zastihuje tropická bouře a polévá mě od hlavy až k patě. Dokonce i kniha Svět jako vůle a představa trochu namokla uvnitř batohu. Řádně jsem tuto knihu odpanil. Přede mnou ji nejspíš podle zachovalého stavu a nezprohýbaných, neušmudlaných stránek ještě nikdo nečetl. Možná že ji nebude číst ani nikdo další po mně. Takové složité rozumování čítá málokdo. Já se Schopenhauerem nacházím společnou řeč mimo jiné i co se kurvení jazyka a pravopisu týče.

středa, 1. července 43

Louky jsou pod vodou, čvachtá to pod nohama, koryta potoků jsou plná. To je něco pro slimáky. Dva bílé čápy však Pod kopcem nevidím. Ze sedátka pod modřínem mě zvedá lidská houbařská tsunami a nutí mě k ústupu. Po nich už naštěstí nikdo. Ten bělohlavý dravec bude přece jen káně, a ne moták pochop. Škoda, že nevzlétne, abych viděl, zda se vskutku v letu „motá“ jako moták. Ale ne: tohle je káně; moták má hlavu celou bílou, tenhle pták má bílé jen temeno a vaz. Na Internetu jsem zaznamenal hned několik takto zbarvených kání. Také jsem dnes viděl po dlouhé době srnku.

         Přísně dodržuji denní penzum dvaceti stránek ze Schopenhauerova druhého dílu Světa jako vůle a představy, nutných k tomu, abych to stihnul za jeden vyměřený měsíc přečíst, prosekat se přitom zároveň hustou trnitou buší Váňova příšerného překladu a nalézt v něm a v jeho chybách původní význam a záměr Schopenhauerův, dále abych udělal rozsáhlé výpisky a měl ještě čas na Internet a svoji vlastní knihovničku, včetně mých vlastních děl. Zatím to zvládám bez problémů. Ještě že mám prázdniny. Kdybych měl u toho ještě docházet do nějakého nesmyslného zaměstnání, kde bych ztratil denně polovinu a víc drahocenného času na nesmysl zvaný „práce“, nepřečetl bych nic a prožil bych zbytečný život nevzdělaného hlupáka. Užívám si toho. Líbilo se mi například podrobné objasnění aristokratického principu přírody, podle něhož je na světě těch nejlepších velmi málo, zatímco většinu tvoří lůza. Toto učení převzal Nietzsche od svého velkého vzoru beze zbytku. Já ostatně též. Dobrá je také kapitola o nedokonalosti intelektu a srovnání kynismu se stoicismem. Jelikož mám ke starověkému kynismu velmi blízko, jak jsem již nesčetněkrát prohlásil, potvrdil a dosvědčil vlastním životem, zajímají mě podobné úvahy přirozeně ze všeho nejvíc. „Člověk“ se vždycky rád podívá na sebe očima jiných.

         Dnes jsem se vrátil asi o hodinu dřív než obvykle, takže další pravidelná odpolední tropická cyklóna, která se přehnala krajem, mě zastihla až doma.

pátek, 3. července 43

Včera se mi nechtělo jít ven, třebaže bylo hezky a poprvé po dlouhé době nespadla za celý den ani kapka. Myslel jsem si, že budu mít aspoň víc času na čtení, ale doma, bez procházky na čerstvém vzduchu, to není ono. Jednak se v baráku nelze vůbec na nic soustředit, za druhé tu nelze ani spát. A za třetí, jak píše Schopenhauer, bez fyzické námahy neproudí do mozku dostatek krve na jeho optimální činnost.

         Dnes, po jedenácté hodině, když jsem pomohl rodičům a prodavači s novým sklo-keramickým sporákem nahoru, jsem šel opět ven a výsledek se dostavil: v tichu lesa a v nerušené samotě čtu mnohem snáz.

Zabodnul jsem u posedu ulomenou vrcholovou větev jasanu do ztrouchnivělého pařezu, abych zjistil, zda se ujme a zda z ní vyraší nový stromek. Možné by to mohlo být. Ještě středověké pověsti hovoří o takových zázracích, že stačilo, aby někdo vrazil do země pouhou hůl a vyrostl z ní celý strom. Zdá se mi ostatně nanejvýš pravděpodobné i to, co tvrdí Hésiodos: že dříve, ve zlatém věku, plodila země sama od sebe chutné pokrmy a v řekách že proudilo víno. Ve srovnání s tím, co tam teče teď, to jistě muselo být sladké mléko matky přírody.

         Počasí se uklidňuje. Dnes také vůbec nepršelo. Po svátcích odcházím do lesa.

neděle, 5. července 43

Schopenhauer na jednom místě uvádí tezi německého biologa Tiedemanna, podle níž je cerebrální nervový systém v podstatě parazitem na těle člověka. Jak píše Schopenhauer, „srovnání je výstižné, neboť mozek, vedle míchy a jemu příslušných nervů, jako by byl organismu téměř zasazen a od něj živen, aniž by přímo sám nějak přispíval k zachování jeho ekonomie.“ To je ve velkém v podstatě shodné s mým tvrzením, že i celý člověk je v přírodě tímž parazitem a v podstatě patologickým jevem jako jeho chorý mozek sám. Člověk je rakovinou Země. Zdá se to potvrzovat i nejnovější objev vědců, kteří zkoumali, proč šimpanzi, člověku geneticky nejbližší zvířata, trpí na rakovinu daleko méně než lidé. Nehledě na rozdílné životní prostředí, v nichž oba živočichové žijí – jedni v čistých lesích, druzí v znečištěných městech -, vědci zjistili, že mezi lidmi a šimpanzi je podstatný rozdíl v expresi genů, které ovlivňují takzvanou programovanou buněčnou smrt. Proč mi to však naznačuje, že je člověk parazit, rakovina Země? Protože programovaná buněčná smrt, děj, známý též jako apoptóza, je jedním z hlavních mechanismů, pomocí kterých se organismus zbavuje nádorově změněných buněk, tedy těch patologických, ve velkém měřítku tedy totéž co smrt člověka. Buňka, která se závažným způsobem odchýlí od normálu, jednoduše obdrží signál, po kterém spáchá sebevraždu. Tak to funguje u všech živých organismů, kromě člověka. Ten sice vidí, že svým životem škodí celkovému organismu Země, avšak sebevraždu ani jako jednotlivec, ani jako živočišný druh přesto nepáchá; to, co dělá, je spíš společná sebevražda, do níž zatahuje i ostatní tvorstvo, jež by rád vzal do hrobu s sebou. Ale to už je jiný problém. Potíž je v tom, že by možná chtěl činit pokusy o ozdravění, jak to dnes a denně vidíme u všech neúčinných a neúspěšných ekologických aktivit, avšak není toho schopen, jednoduše proto, že nechce připustit eliminaci těch nejvýznamnějších patogenů, svou vlastní smrt. Proto se jeho patologické buňky, stejně jako on sám, nekontrolovatelně množí, čemuž se říká rakovinné bujení. Člověk však, ani jeho nádorové buňky, žádný sebedestruktivní signál neobdrží, nebo je k němu hluchý, slepý, necitelný, blbý - a lidský. Vědci v tom naopak vidí výhodu, že díky této buněčné vadě, nízké úrovni apoptózy, programované buněčné smrti, mohl lidský mozek dosáhnout tak patologických rozměrů, takže se jeho intelekt stal bezpříkladně chorým. Oni však té přebujelosti, té chorobě, říkají vysoká inteligence, a dokonce ji mají za hlavní poznávací znamení toho, čím se („v dobrém“) liší člověk od zvířete. Že je to ne v dobrém, nýbrž naopak ve zlém, si rakovina nepřipustí ani tváří v tvář zchátralému stavu celkového organismu, tedy Země. Rakovina parazituje a bují dál.

čtvrtek, 9. července 43

Ráno odcházím potichu z domu, nikým neviděn a tudíž i bez obvyklých hysterických scén, jež mi rodiče vždy přehrávají. Mířím samozřejmě opět na vyzkoušené místo v Sádeckém polesí. Cestou vidím tři srnky, jednoho zajíce a také všech osm koní v ohradě před Sádkem. Koně stojí nepohnutě jako sochy, jen jejich velké moudré hlavy se za mnou otáčejí. Je to trochu tajemný výjev. Koně zřejmě takto spí. Stoupaje nahoru k lesu, najednou cítím a slyším za sebou auto. Je to asi nějaký první dnešní houbař. Zastavil vedle mne a optal se mě, kam jdu. Nebyl jsem na to připravený, a tak jsem nesouvisle blábolil cosi o tom, že kupředu za nosem. Až když mi pomohl a zeptal se mě, zda do Telecího, ihned jsem se vzpamatoval a přisvědčil. Nejlépe lidáky oklamete tím, co sami považují za pravděpodobné. To bylo první varování. Červenec – pohody konec. Protože jak začne červenec, každým rokem, vyvalí se všude davy houbařů a potom, ať to bylo kde chce sebevětším rájem, ze dne na den se to tam může stát rejdištěm lidáků. A, jak praví Shakespeare, je-li jeden, jsou všichni. Avšak o tom jsem se měl přesvědčit až následujícího dne. Ve čtvrtek byla ještě pohoda, jako minulé tři měsíce, kdy jsem tomuto polesí mohl ještě právem říkat pustý ostrov.

         Počasí nebylo příliš příznivé: oblačno, chladno a přeháňky. Poblíž tábořiště jsem objevil novou noru, čerstvě vyhrabanou; ale ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, nemohl jsem přijít na to, komu by mohla patřit. Na lišku nebo na jezevce mi připadá dost malá. Nejspíš bude patřit nějakému obyčejnému hraboši, který má rád prostor. Já ho mám rád taky. První den jsem jako vždy skoro celý prospal. Ráno mělo být hůř.

pátek, 10. července 43

V osm hodin ráno mě budí asi pětičlenná horda houbařů. Šmejdí to kolem stanu dobrou půl hodinu! (Zrovna na výroční den Olžiny pomsty: ta věděla, co a proč dělá! Dnes je to přesně na den 36 let, co provedla svou zoufalou, leč zcela pochopitelnou pomstu. Lidi jsou prostě odporná a otravná sprostá pakáž.) Říkám si, ještě jedna taková výprava a balím a stěhuji se jinam! Však také ano! Je-li jeden, jsou všichni. V deset hodin další šmejdilové. To už jsem rozhodnut odejít, až oni odejdou. Jenže byl to fořt s čoklem a se ženou, a že prý co tam dělám. Řekl jsem, že jsem turista a že jsem tady pouze jednu noc přespal; natolik už jsem na lidáky v tomto směru připraven. Fořt mi komisně oznámil, že se nacházím v chráněné krajinné oblasti, kde je stanování zakázáno, a že se mám raději přestěhovat jinam. To mi nemusel ani říkat; šel bych sám i bez jeho blbých rad. „Chráněná oblast“! Inu jistě, známý bič na svobodné tuláky jako jsem Já. Mimo chráněnou oblast je zase zakázáno stanovat bez souhlasu majitele lesa, to známe; kam se má potom chudák nepřítel lidí vrtnout a před nimi schovat? Samozřejmě, že můj stan přírodě nijak neškodí, alespoň ne víc než sezónní nájezdy houbařů, běžné lesnické práce nebo rajtování na motorkách po lesích. To však nikomu nevadí. Běda ale, když si postavíte někde stan.

To mi připomíná podobnou právě aktuální „aféru“ se squattery z domu „Milada“. V jejich případě slouží k jejich vyhánění zase jiná stará a otřepaná výmluva: lidé v sousedství si stěžují na nepořádek a hluk. Podle stejných kritérií, a z týchž důvodů, bych Já musel nechat vystěhovat polovinu našeho sídliště; také tady lidáci tropí kravál a znečišťují ulice psími výkaly! Jenže oni za to platí! To je ten problém! Já taky bydlím po lesích zadarmo, nic nikomu neplatím. A obvyklá lidácká forma neuvažování, která z nich dělá zfašizované parchanty, je ponouká k takovým výrokům, jakých se dopouští například i moje vlastní matka, když o záležitosti se squattery zcela nepokrytě prohlašuje: „Já jsem musela celý život za bydlení vždycky platit, zatímco oni neplatí nic. To je pořádek?“ Ano, to je přesně ono: „Když musím platit já, ať platí všichni.“ To je jejich morálka, to je jejich pořádek. Nevím, je-li to víc otrocká morálka, nebo fašistická, ale jedno vím určitě: vztahuje se i na mé svobodné potulky. Ani Já neplatím. Ale že by to nebylo v pořádku? Nepořádek hledám spíš v zákonech, které umožňují od někoho vybírat peníze jen proto, že má střechu nad hlavou. To je pořádek? Majitel domu vybírá činže a stačí mu to bohatě na živobytí; do práce nechodí, tam ať si chodí nájemníci, v podstatě jen kvůli panu domácímu. Toto je v nepořádku, ne že někdo neplatí furt jako mourovatý za něco, co by mělo být správně zadarmo! Ale co by dělali všichni ti příživníci, kteří odírají ostatní? Neříkejte mi, že každý ze šesti miliard lidáků může mít normální poctivou a smysluplnou práci, z níž skutečně povstávají nějaké hodnoty. To je prostě nemožné. Když jsem byl nedávno v úřadovně zdravotní pojišťovny, abych si tam osobně domluvil placení výpalného, viděl jsem na vlastní oči, kolik (a jakou) má naše všemocná byrokracie práce: úřednice tam sedí sama, nudí se, prohlíží si internet a nic nedělá, jenom má na starosti sledovat, jestli všichni chudáci pojištěnci řádně a včas zaplatili. V tom spočívá jejich takzvaná poctivá práce – odírat zdravé, dokonce nezaměstnané lidi. To nedělá ani mafie. To je však jejich „práce“. A kolik takových, kteří pobírají nemalé platy od nás poctivě a tvrdě pracujících, všude sedí! To je v pořádku? Nikoliv: úředníci, lidé ve službách a další paraziti by neměli co dělat, kdyby bylo všechno v pořádku. Co jde nad zemědělství a produkci potravin je v podstatě příživnictví, podle hesla homo homini lupus[1], jak se to děje již odpradávna. Odpradávna však přeci jen ne. Vzpomeňme na řeckou demokracii, kterou si teď berou všichni neprávem do huby jako svůj vzor, aniž vědí, o co tehdy šlo. Jenže tehdy, ve starém Řecku, to byly malé samosprávné obce, ne miliardové státy či dokonce soustátí, jako dnes! Řídit miliardovou obec nejde pravidly převzatými z malých starořeckých obcí, kde si opravdovou demokracii ještě mohli dovolit, zatímco my ne. V té době, kdy antický svět ovládal otrokářský systém (na to nesmíme zapomínat!), žili barbaři, například staří Slované a Germáni, rovněž v malých rodových svazcích, v žádných monstr-byrokratických režimech fašistického typu, jako my dnes, my ubozí světoobčané přelidněného světa. Staří byli ještě svobodní i uvnitř svých domovských obcí, protože svobodní být mohli; bylo jich málo, tomu málu je snadné dát pravidla a řád, ale co dnešek s jeho multikulturní smíchaninou, kde soused souseda nezná a nenávidí? V tomto miliardovém galimatyáši prostě nemůže být nikdo svobodný. Všichni musí někomu za něco platit, a tedy být něčím otrokem. A jít někam za město, do lesů, a postavit si tam stan jako svobodný člověk, byť na pár dní, týdnů či měsíců, je již dnes něco jako pravěký atavismus, téměř ilegální činnost, skoro zločin! A to nechávám stranou ještě například takový prazákladní lidský počin, jako je rozdělání ohně: to by byl vůbec dnes doslova oheň na střeše!  Bojím se dne, kdy budu muset zaplatit pokutu za vztyčení kousku stanového dílce nad hlavou a kdy mě zavřou pro potulku. Tak to už kdysi bylo a nechtěl bych se toho věru dočkat znovu. Kdyby například dnešní milovníci cikánů měli jim opět povolit kočování, jako kdysi, asi by se to nikomu už nezamlouvalo, i přes všechny rádoby humanistické řečičky a pozitivní diskriminaci Romů. Všichni musí platit za to, že žijeme v přelidněném světě. Kde jsou ty časy, kdy si jednotlivci i celé národy (malé, mnohem menší než dnešní milionové) mohli svobodně hledat svou vlast; země byla ještě velká a pustá, místa bylo pro každého dost; války a otroctví vypukly až s přelidněním. Také fašistické nátury dnešních lidáků mají původ a počátek někde s početním rozmachem lidstva, řekněme nad pravěký milion lidáků na celou zeměkouli. Pak musely vypuknout války a otroctví a vykořisťování člověka člověkem, jež léty, ani koncem ani nástupem demokracie nezmizelo. Neodstranil je ani komunismus, ani žádný jiný režim na světě. A bude hůř! Nám se může již jen stýskat, jako po zmizelém ráji dávno ztraceném, po malých rodinných skupinkách lovců-sběračů. To byl život! Ale dnes? Za civilizační pokrok platíme (doslova!) tak nesmírnou cenu, že to v historii lidského rodu nemá obdoby!

Prostě jsem se s fořtem na ničem nedohadoval, nepřel se s ním, sbalil jsem se a po krátkém rozvážení jsem se vydal lukami dolů, přes dolní Telecí, Lačnov a Kateřinky nahoru za Korouhev. V jedenáct hodin jsem vyšel, za dvě hodiny jsem byl tam, opět v lese, opět sám a svobodný. Namohl jsem si ale krční páteř, jak jsem spěchal před deštěm s velkou polní na zádech. Nicméně tady je fajn, hezky liduprázdno. Stan jsem postavil zcela náhodně na kraji lesa mezi břízkami, kde ven vidět je, ale dovnitř ne. Bylo v tom trochu zoufalství, ale jak se v dalších dnech ukázalo, byla to volba více než šťastná. Tady je klid. Ostatně, zdá se mi, že tuším jakousi zákonitost v lidském jednání. Není to poprvé, co mohu sledovat jev, při němž se zdá, jako kdyby se lidáci naráz na něčem domluvili a že se pak chovají jako jeden organismus. Vždyť tolik lidáků jsem v Sádeckém polesí nikdy pohromadě neviděl, jako dnes. A jinde ve stejnou dobu přitom nepotkáte človíčka. Umění tedy spočívá jen v tom, vystihnout největší jejich městnání a jít prostě jinam. Přesně to se mi povedlo tady za Korouhví: stopy po lidech tu jsou také, ale ve srovnání se Sádkem tu není nikdo. Je tu klid a znám to tady dobře, takže jsem i tady jako doma.

sobota, 11. července 43

V noci mě vzbudilo úplňkové světlo Měsíce, jež mi svítilo přímo do stanu. Ráno, jako dobré znamení, putovalo kolem mého stanu hejnko sojek, jako kdybych tam vůbec nebyl. Jako v rajské zahradě. Byl jsem se podívat na starém místě, odkud mě před dvěma roky vypudily zmije. Našel jsem to místo i po tak dlouhé době na první pokus. Hadů jsem se dnes kupodivu vůbec neobával, ale radši bych se sem stejně podruhé nevracel; navíc je to na sluneční výhni. Dnes je ovšem převážně zataženo, i když skoro neprší. Líbí se mi zdejší osamělé nerušené procházky po lesích nebo údolíčkem bystrého potoka, odkud dychtivě piji vodu chladivou a sladkou jako med.

neděle, 12. července 43

Ve dvě hodiny v noci je na jasné obloze Měsíc v konjunkci s Jupiterem. Vstal jsem a šel jsem se na kraj žitného pole podívat dalekohledem na ten úchvatný pohled. Všude vládne tichá noc. Mám odsud znamenitý rozhled; vidím až do Jimramova.

         Den je beze srážek. Objevil jsem ještě jedno alternativní tábořiště na zastrčené, divoce zarostlé louce se skupinkou olší. Zajímavé je, že o kousek výš jsem tady před sedmnácti lety tábořil poprvé. Jak vidno z předvčerejší příhody, úročí se zkušenosti z toho, že kudy procházím, tam to zkoumám z hlediska možného tábořiště. V krizi se pak mohu lehce a téměř bez přemýšlení přesunout jinam. Znám už zdejší kraj i s jeho skrýšemi jako vlastní boty.

         Večer jsem si udělal krásnou procházku s výhledem na srnu a tři mláďata. Srně se něco nezdálo, a tak s jedním srnčetem, zřejmě jediným vlastním, odběhla z louky nad rybníčkem do lesa. Ostatní dvě mláďata se ještě chvíli pásla, ale pak i ona odběhla. Tady nahoře na hřbetu kopce byly procházky hezké i přede dvěma roky, jen výhled západním směrem je odsud již rušen výše vzrostlým porostem stromů. Třešeň tehdy na jaře sice krásně bíle kvetla jako japonská sakura, ale plody nemá žádné. Její potomci také ne. Sterilní krása. I o tom ostatně píše Schopenhauer.

pondělí, 13. července 43

Dnes je krásně, teplo, přímo na koupání. V tom rybníčku by to šlo, i když je malý a blízko něj je oplocená chata se včelínem, ale chce se mi spát. Navíc mi došlo jídlo, a proto šetřím síly na návrat. Vždycky se nejvíc těším na zeleninovou polévku; ta mi chybí po pár dnech suché stravy ze všeho nejvíc. Jinak mi nechybí vůbec nic.

         V 16:15 se dávám na pochod. Je vedro. Překvapivě je všude málo lidáků, což jsem nečekal a kvituji to s povděkem. Po cestě vidím ve vesnici ovce s jehňaty a za vesnicí hodně krav, některé jdou dokonce kousek cesty se mnou podél ohradníku. Jdu na lačno, a tak jsem rád, že mohu ochutnat i pár prvních letošních chudých malin. Na rybníce Ráj pod Jelínkem loví na břehu osamělá volavka. Z druhé strany se k rybníku přibližují asi tři parchanti s čoklem. Přicházejí se koupat. Taky bych se s chutí osvěžil koupelí, kdyby tady nikdo nebyl. Já a ti přicházející parchanti jsou pro milou volavku příliš, a tak odlétá. Rozumím jí.

         Domů jsem dorazil o půl sedmé. Zemřela sousedova družka. Na rakovinu slinivky. Zato Čubka pořád žije a má se čile uřvaně k světu.

         K četbě jsem měl v lese samozřejmě druhý díl Schopenhauerova Světa jako vůle a představy. K nezbytnému poslechu pak vypálené CD-RW se skupinami Zyklon a Within Temptation. Z mého počítače. Mám už tolik mp3, že je nestíhám naposlouchat. Pouštěl jsem si je v náhodném pořadí, takže ten brutální a rychlý blackmetal se dobře doplňoval s romantickou gotikou a s vynikajícím přednesem zpěvu v podání krásné a ušlechtilé Sharon den Adel.

         Co se týče Schopenhauera, tak musím říct, že už mi nepřipadá tak hloupý jako v prvním díle. Zde v druhém jsou již jen dodatky, ale jaké! Velice se mi líbí například kapitola O géniovi, kterou si asi budu muset opsat celou, jak je skvělá. Schopenhauer je také asi první filosof, nebo spisovatel vůbec, kdo se, jako Já, zajímá o život podivuhodného krtka (viz můj Reinlebensborn, neděle 10. června 41). Je zvláštní, kolik toho máme se Schopenhauerem společného. Také kapitola O historii (v podstatě se nic nového neděje) nebo K metafyzice hudby mi mluví přímo z duše. Schopenhauer je asi jeden z nejchytřejších filosofů všech dob. Jeho styl psaní, často příliš rozvláčný, s málem takzvaných úsečných, leč výstižných vět-perel, jakož i některé jeho sporné jednotlivosti mi nevyhovují a nesouhlasím s nimi (polemický rozbor každé z nich by vydal na tisícistránkový spis), ale jinak to musel být vskutku velký duch. Kapitolu O smrti a jejím poměru k nezničitelnosti naší podstaty o sobě, jak zní celý její název, mám doma v jiné, samostatné edici z brněnského nakladatelství „Zvláštní vydání...“ (a v distribuci firmy MAŤA) pod zkráceným názvem O smrti. Jen krátké a letmé srovnání tohoto překladu od Heleny Veselé s patlavým „překladem“ Váňovým poučuje o tom, jaký to je blb ten Váňa. Úplně to zkurvil. A nejen to: také výběr malé ukázky z textu na zadní straně obálky vypovídá výmluvně o tom, že „překladatel a editor“ v jedné osobě Váňa vůbec nepochopil, co překládá, natož aby to přeložil správně a s opravdu důkladným pochopením. Vybrat jako ukázku textu pouhou marginální ad hoc úvahu, která nijak nesouvisí a neilustruje hlavní téma Schopenhauerovy filosofie, to může udělat jen blbec. Já bych vybral úplně jinou část knihy, tu nejtypičtější. Také text ze záložek je falešný: zde chce pro změnu blbec Váňa Schopenhauerovi podsunovat jakési „hlásání potřeby soucitu se vším živým a potřebu lidské solidarity“. Nikde nic takového ze Schopenhauerovy filosofie nevyplývá, spíše naopak. Ba ještě lépe bych řekl, že Schopenhauer dospívá leckde dokonce až k misantropii, kdyby se ji nebál otevřeně hlásat, což mu mám naopak za zlé. Dále bych mu vytkl ještě jednu menší nectnost: totiž jeho jistou přílišnou přeplácanost slov; lepší výraz mě nenapadá. V jistém momentě dobře, přímo geniálně prostě začne s nějakou myšlenkou, ale místo aby ji v nejlepším ukončil, pokračuje v ní dál až do naprostého blábolení o ničem, čímž veškerou nadějně se rozvíjející úvahu zkazí. Zde mohu uvést analogii z mého vlastního života, totiž z dětství, kdy jsem projevoval jistý geniální talent v malířství. Také jsem vždy začal dobře, ale aby obraz také tak dobře dopadl, museli mi ho včas odebrat, jinak jsem ho přeplácal a nenapravitelně zkazil. Totéž dělá často i Schopenhauer: zbytečně svůj text přeplácává, ale není nikdo, kdo by mu vzal v ten pravý čas pero z ruky. To můžu udělat jedině Já tím, že – například při výpiscích – ty jeho přeplácané bláboly vypouštím; teprve pak nemají jeho myšlenky chybu. Čeká mě hodně dalšího vypisování z této mimořádně podnětné knihy!