část čtvrtá
24. září 43
Zase prší. V noci se mi zdálo, že střílím své spoluobčany na potkání. Byl to příjemný sen. Jen jsem se bál, že mi brzy dojdou náboje. Nakonec jsem se do těch lidí nemohl trefit. Typická feuerteufelovská smůla.
25. září 43
V práci jsem zase vyfasoval to zalisovávání. Tentokrát to šlo dobře, i půlhodinovou přestávku jsem si udělal a přečetl jsem mnoho stránek ze Stendhalových Energických múz, ale přesto jsem se ozval s protestem. Schválně to kazit zřejmě nemá smysl, a tak jsem byl alespoň protivný. Zdá se, že to zabralo. Uvidíme příště, jestli se té práce ujme taky nějaká ženská. Jako na potvoru mi to dnes uběhlo celkem příjemně, takže bych se příště ani moc nevzpouzel. To je u mne normální: Když se snažím něčeho dosáhnout, nejde to; ale když mi pak na tom už nezáleží, najednou to jde. To je také typická feuerteufelovská smůla.
Ti blbci po nás dnes chtěli, abychom si v říjnu a v listopadu vybrali zbylou dovolenou, což je sice od nich "hezké", teď při špatném podzimním počasí, nicméně nám neprozradili, kolik dní si máme nechat na vánoce. Napsal jsem se na 1.10. a na 9.10., hned zkraje, protože mi je to jedno, jen jsem se staral o to, aby to byly denní směny, ježto ty nesnáším, těm se rád vyhnu; noční šichty jsou volnější, fabrika prázdnější, bossové nikde a Já si mohu číst, toulat se po podniku a spát nahoře ve skladu - což všechno je ve dne vyloučeno.
26. září 43
Dnes jsem dostal zase vynadáno. Za co? Na tom nezáleží. Vždycky je to kvůli nějaké malichernosti, do níž se odmítám nechat vtáhnout. Můj problém to není. Ale ta nová kontrolorka Olina plně přejímá po slečně Vávrové úlohu toho nepříjemného v bludném společenském kruhu.
Vyfasoval jsem poloautomat na vahadla - práci, při níž se pět a půl hodiny stojí téměř na jednom místě a odejít se nedá nadlouho. Bolely mě z toho nohy, a co je horší - i kolenní kloub, jak jsem se furt otáčel na místě jako čamrda. Tohle kdybych měl dělat každý den, tak dopadnu jako máma - s pokročilou gonartrózou.
4. října 43
Rozbil se videorekordér. Koupil jsem nový, s DVD, ale nefunguje. Zvuk z něho slyším, obraz nevidím. Opravář nejde a v obchodě mi nedokážou pomoct. To jsem zvědavý, co s tím je. Čím modernější a složitější technika, tím víc je na prd. Není lepší nic nemít? Diogenés to dělal dobře; zvířata to dělají dobře. Ale holt vysoká inteligence si chce hrát, protože nesnáší nudu a potřebuje řešit zapeklité problémy.
Nicméně rychlý internet je spitzen qualität! Do tří do rána jsem se jím bavil a za dvě hodinky jsem vstával do práce. Chtělo se mi spát. V práci byl zase blázinec: Přebalovaly se výrobky z velkých krabic do menších. Do těch velkých se pohodlně vešly, kdežto ty menší pak nešly pořádně ani zavřít. Ať žije blázinec! Hlavně že nás mohou něčím trápit. Práce mi připadá nesmyslná, jako svého druhu mučení, jako trest za nějaký neznámý hřích, jako kriminál za nespáchaný zločin. Kdybych byl, dejme tomu, hrobař, pravděpodobně bych musel podle stejného principu vykopávat mrtvoly a pohřbívat je o kus dál. Znechutilo mi to veškerou zbývající snahu a dělal jsem to jak nejméně a nejpomaleji to šlo. O přestávce jsem si šel místo čtení Stendhala - výtečného Stendhala! - raději nahoru do skladu lehnout a na pár minut jsem usnul. Po poledni se mi už tolik spát nechtělo.
Nebyl na to ani čas, ani pomyšlení. Ta nová kontrolorka Olina - zase ona! - si vymyslila, že je něco špatně a že za to mohu Já. Zase Já! Já, který nikdy za nic nemohu! Později pak sice říkala "my", ale stejně mě prudí. Asi jí něco pěkného od plic povím. Měli by ji vyhodit. Je úplně neschopná; nic včas nezkontroluje, neudělá co má a pak to svádí nejčastěji na mne, když může. Odhaduji, že dá brzo sama výpověď, jako tolik jiných před ní, protože to psychicky nevydrží. Já si naproti tomu z ničeho nic nedělám a ještě popouzím ostatní. Zařekl jsem se sice, že toho nechám, aby se to jednoho dne neobrátilo proti mně, ale ten Feuerteufel uvnitř mne si nedá říct. A holky měly dnes zrovna takovou kritickou náladu, že jsem se neovládl a spustil misantropickou tirádu na téma "padajícího hovna". Ony si to sice potom holky řeknou samy mezi sebou, až se nebudu dívat a až je zase popadne to dobrovolné otroctví v aristotelovském smyslu, takže si veškeré průsery spojí se mnou, ale Já už jiný nebudu. Ten čertík ve mně stále vyskakuje ven. Jsem ochoten za to i hrdě pykat. Tím totiž stojím vysoko nad nimi, nad tou lůzou. Ujařmeni jsme v podstatě všichni. Jim se to však líbí.
Stejně se mi nemůže nic stát. V pekle už jsem. Níž se propadnout nemohu.
Nakonec se ukázalo - když ji přišla vystřídat kontrolorka nové směny -, že bylo všechno v pořádku a že bylo tudíž to vztekání a vzrušení úplně zbytečné. Normální blázinec jako vždycky. Nedělám si z toho těžkou hlavu. Zavřít mohou, pustit musí. Šestá hodina padne vždy a pak jsem volný. Proti všem a každému na truc.
6. října 43
Blázinec z předešlé šichty měl dnes další nepříjemné dozvuky. Tentokrát mi vyčetla kontrolorka z další směny, že jsem po sobě minule nechal nepořádek, chaos a nedodělky. Hájil jsem se tím, že to bylo hektické odpoledne a že jsem nestačil držet s tím blázincem krok. Bylo toho na mne moc. Dušoval jsem se, že to bylo ode mne poprvé a naposledy. Ta kontrolorka byla naštěstí docela slušná: prý: "Neberte to ve zlém, pane Pojar, ale..."
No jo, tak pro ni jsem "pan Pojar", no... Z toho si tak něco dělám! Nejhorší je, že poslední dobou se mi na mysl vtírá práce i po práci. Ach jo, kdy to skončí?
Holky byly nějaké načuřené, hlavně Marika. Už si to mezi sebou zase vysvětlily a zase se vrátily samy k sobě, to jest ke své otrocké povaze. Kdybychom byli na vojně, řeklo by se, že "to moc žerou". Já to ale nežeru! Už si to zase mezi sebou řekly. A s tím ďábelským našeptávačem, to jest se mnou, s Feuerteufelem, nechtějí mít nic společného. Chtějí být zase hodnými a poslušnými holčičkami.
7. října 43
Vydal jsem se zase jednou do města, abych si půjčil film. Chtěl jsem Coppolové Marii Antoinettu. Samozřejmě ji v žádné z obou videopůjčoven neměli! Do té třetí jsem se už ani neobtěžoval, protože to je v soukromém domě a navíc tam mají jen samé populární šunty pro blbce. V první videopůjčovně ten film sice měli, ale nějakému zákazníkovi ten disk prý sežral pes, či co, takže debilita chorých mozků opět zvítězila.
11. října 43
Že by si někdo povšiml "negativního" vlivu, jejž mám na ostatní? Po dobu mé nepřítomnosti, když jsem měl dovolenou, zřejmě někdo vymýšlel, že by nás rozhodili a mne přesunuli do jiné směny. Důvod k tomu nenacházím v ničem jiném, než že se někdo "nahoře" velmi snaží, abychom se mezi kolegy příliš neskamarádili. Pak bychom mohli třebas držet víc při sobě - při sobě proti nim, těm "nahoře".
Dozvídám se také jinou novinu, možná s tím vším související: jedna ženská z jiné směny odmítá obsluhovat víc než dva stroje najednou. "Řeší" se to tak, že dostala od představenstva podniku výhružný dopis! Nevěřím vlastním uším! Výhružný dopis za odepření bezmezné poslušnosti! To je jak mafie! Hůř! Jako vláda!
Třetí novinou, byť se zdráhám nazvat ji "novinou", když je to na denním pořádku, je to, že nám zase strhli "bolusové odměny" za jakousi reklamaci, kterou můžeme my "dole" sotva nějak významně ovlivnit. Považoval jsem ředitele za schopného chlapíka, který ví, jak držet fabriku pevně v rukách, ale teď už začínám chápat, že to tak není. Je to stejný chorý mozek jako všichni ostatní lidáci. Když trestáte nekvalifikované námezdní dělníky za něco, co nemohou ovlivnit žádným zvýšeným úsilím, nakonec to u nich vyvolá jen apatii a nespokojeného ducha. Na příkladu té ženy, která se vzbouřila proti nadměrné práci, je vidět, že mám pravdu - jako vždycky. "Bolusové odměny" měly být motivačním programem. Není však nic více demotivujícího, jako to, když víte, že ať děláte co děláte, vždycky je něco špatně - nebo může být. To nezáleží na vás. Nebo vás potrestají kolektivně, za chyby někoho jiného - což je ještě horší. Motivací by pro mne mohla být například možnost většího volna (copak peníze!), ale když neexistuje způsob, jak toho dosáhnout, neexistuje ani motivace. Jsme prostě nesmyslně uvězněni a tohle je jen další nesmyslná tortura, nic víc. Musíme jen přežít. Jako v přírodě. Jenomže tam jsou tvorové alespoň svobodní.
Ve světové ekonomice je v těchto dnech jakási krize. Výplatu z banky pořád pravidelně každý měsíc vybírám pro jistotu celou. Bankám nevěřím. Neexistuje zákon, který by nařizoval vrátit mi moje peníze, pokud banka zkrachuje. Doba je nejistá. Krachují podniky, jako teď například jedny sklárny v našem kraji, a jejich zaměstnanci vůbec nedostali mzdu. Nedělám si žádné iluze jistoty. Do práce chodím, jako by to bylo naposled. Jen se nemohu rozhodnout, zda je výhodnější peníze šetřit pro horší časy nebo je naopak co nejdřív utratit, dokud je mám a dokud mají ještě nějakou kupní hodnotu. Na náhlou změnu kurzu doplatili už mí prarodiče a s nimi i moji rodiče a tudíž nakonec i Já. Přišli jsme tak v podstatě o vlastní dům. Nechtěl bych, aby se to opakovalo. Od těch chorých mozků se lze nadít ledasčeho.
18. října 43
Včera na ranní šichtě, zase jednou po dlouhé době, mě neminulo další z řady takzvaných "školení", o něž jsem byl "ochuzen" po čas mé blažené nepřítomnosti díky dvěma dnům dovolené.
(Nechtělo se mi zase do toho blázince, nechtělo se mi brzo ráno vstávat a v práci se mi chtělo spát. Jsem teprve ve středním věku, ale už teď se těším do důchodu. Normálně se těším. Myslím, že to bude moje druhé šťastné mládí. Těším se na to. Fakt že jo.)
Musel jsem to školení tudíž absolvovat sám. Měl jsem hlad a bylo právě těsně před oficiální přestávkou, kdy si chodívám legálně nahoru na šatnu číst. Proto jsem se snažil zbytečně to neprotahovat a nezavdávat vůbec příčinu k protahování. Na všechno jsem kýval a nezdržoval připomínkami nebo dotazy, i když by jich mohlo být mnoho a i když bych mohl odporovat. Ale měl jsem hlad a spěchal jsem na šatnu. Upřímně řečeno, odkýval bych všechno, i kdybych čas měl, protože to stejně nemá cenu. Svých autogramů mohu rozdat po libosti, peníze mi vzít mohou, zavřít můžou, pustit musí. Tak je to. Ačkoliv jsem zachovával kamennou tvář, stejně se na mě dívala jako kdybych z toho měl švandu. A nebyla daleko od pravdy.
Mého jediného mužského kolegu Karla nyní odvelují do směny C, protože se asi po půlroční nemoci vrací jedna holka (Monika). Správně by do jiné směny měla jít ona. Nemoc není žádná zásluha; ten, kdo by měl být znevýhodněn, by měl být ten, kdo chyběl. Dobře, že ten přesun nepotkal mne, jak se původně zamýšlelo v jakémsi chorém mozku. Nerad bych si zase zvykal na nějakou jinou verbež. S touhle už jsem se trochu sžil a oni si zřejmě také zvykli na moji nezvyklou osobnost.
4. listopadu 43
V práci to vypadá v těchto dnech jako v univerzitní čítárně. Nudíme se. Je "málo" práce. Tedy, pro mne je práce až nad hlavu a nudou rozhodně nezmírám, a i kdyby - zmíral bych rád. Nicméně už se chystají protiopatření - proti nám, proti mně. Celosvětová hospodářská krize dolehla i na "moji" fabriku. Nepřetržitý provoz bude ukončen a bude se dělat jen od pondělí do pátku. Pouze nám dali na výběr ze tří variant. A jako u demokratických voleb - rozhodne většina hlasů. Zatím vede varianta, kterou bych nebral, ale zdá se, že jako vždy vyhraje hloupost a ojedinělý hlas rozumu zůstane nevyslyšen.
Jak jsem uvedl na začátku: holky se snaží zabavit něčím na čtení. Většinou to jsou pitomé ženské časopisy, pouze kontrolorka Olina si četla knihu, nějakou ezoteriku. Skutečně kvalitní literaturu mám jenom Já, a to Hölderlinova Hyperiona.
5. listopadu 43
Krize dosahuje stále obludnějších rozměrů! Práce není a nebude. Fabrika najíždí od prosince pouze na třísměnný provoz. Vyhazov dostanou všichni důchodci a všichni se smlouvou na dobu určitou. Šetří se přímo zběsile: každé světlo, které není nutně potřeba, je zhasnuté, zabaveny jsou chladničky, mikrovlnné trouby. Ke konci listopadu budeme mít dokonce velké volno, které nám ovšem strhnou z dovolené na příští rok. Pozitivum na tom všem blázinci je jen to, že máme na dílně leháro; špatné je to, že tam být přesto musíme a musíme dál předstírat zaměstnanost, i když není nudou do čeho píchnout.
Mne dnes poslali mimo fabriku do jiné budovy ve městě, kde máme sklady. Kontroloval jsem tam s jednou příjemnou paní, s níž jsem byl kdysi krátce zaměstnán v p@kárně, jakési díly. Objevil jsem díky tomu svou jedinečnou šanci! Neboť tamější pracovní prostředí by mi naprosto vyhovovalo. Krátce, to by bylo něco pro mne! Je tam klid a ticho, malá místnůstka slouží za manufakturu, kromě skladníků není v celé budově nikdo, žádní vedoucí, žádní byrokrati, žádní bachaři, žádné kamery. Dokonce se tam nachází i líbezný vnitřní travnatý dvorek se dvěma vzrostlými smrky, kde jsem dnes viděl párek strak, a když jsem neodolal a šel se tam projít, přišla tam i bílá kočička. Ideální místo pro pracoviště podle mého gusta. Dělat tam pořád by bylo něco jako vykonávat práci strážce majáku, o níž jsem vždycky snil. Ta paní teď kvůli krizi končí, a tak mně zákonitě napadlo, že bych se tam mohl přihlásit jako dobrovolník. To by byl džob pro mne, skvělá zašívárna!
8. listopadu 43
Hrozím se chodit do práce! Každý den přináší nové úchylné projevy prohlubující se krize. Nyní někdo "chytrý" vymyslel, že se nepřetržitý provoz přeruší už během tohoto měsíce a že se na to volno, jež tím vznikne o sobotách a o nedělích, bude čerpat dovolená. Zaměstnancům, kteří mají tu smůlu, že už na to nemají tolik dovolené, bude "milostivě" dovoleno napracování. Opravdu "skvělé" řešení, zcela v souladu s chorými mozky lidáků! Ve fabrice se už začínají ozývat nespokojené hlasy a někteří dělníci se poohlížejí po jiném zaměstnání. Přiznám se, že mě to taky napadlo. Brzo možná přijdu o práci, takže si spíš zase jednou udělám delší prázdniny. Ostatně "krysy" už potápějící se loď opouštějí a vůbec nevadí, že ta "krysa" je zrovna shodou okolností "kapitán". Ano, přesně tak, můj chápavý čtenáři: ředitel u podniku končí a stěhuje se za prací kamsi do ciziny.
Mimochodem: kvůli řediteli jsem se před nedávnem před ostatními ztrapnil, když jsem projevil neznalost jeho jména. Jako by mi po něm něco bylo. Já mám hlavu v oblacích a odtud z té nebeské výše jsou všichni lidé titěrní jako hmyz, od sebe nerozeznatelní a na jejich jmenovky není vidět.
13. listopadu 43
Krize trvá a bratříčkuje se s mým bratrem Chaosem. Stalo se už mezitím to, že mě převelili do jiné směny, pak mě zase vrátili, a tak mám kalendář natřikrát popsaný a přeškrtaný, že se v něm sotva vyznám. Je to chaos.
Holky ovšem poněkud nelibě nesly ztrátu mé osoby, byť to byla ztráta jen jednodenní a ještě k tomu pouze virtuální. Těžce nesly, že jsem s tím převelením tak lehce souhlasil a že je mi to v zásadě jedno. Slyšel jsem výčitku v jejich hlasech, zvlášť Marika se tvářila jako oklamaná manželka. To mají z toho, že se mě na něco ptají ráno o pracovním dni, kdy jsem ospalý, malátný, v těžké depresi a tudíž je mi všechno jedno. Kdyby mě v tuto dobu chtěli popravit, nevzpouzel bych se ani popravě. "Nu, je snad život tak veselý?" utrousil bych spolu se Strindbergem.
Zítra odpadla noční šichta a dnes mi vedoucí nabízel, jestli bych nechtěl dělat v Jimramově. V Jimramově! O tom malebném, tichém městečku přece dávno sním! Tam bych šel hned! Jenomže bydlení tam není a musel bych tam dojíždět autobusem. To jsem odmítl. Přestěhoval bych se tam hned, stejně mě Políčka už pěknou řádku let dusí, cožpak o to, ale to bydlení... Škoda, že nemůžu disponovat s naším bytem. Hned bych ho prodal nebo vyměnil za nějaký domek v tom Jimramově. Jeden tam k prodeji před časem byl.
Avšak právě pro tohle miluji krize: poskytují mi netušené možnosti. Pro normální lidáky je to katastrofa, všechno vzhůru nohama, ale mně naprosto krizové situace vyhovují. Proto se těším na konec světa, na zánik civilizace, na vyhlazení lidstva! Dovedu si totiž živě představit ty nekonečné možnosti, ty druhé a třetí šance, tu neomezenou svobodu! Nedivte se mi pak, že uctívám krizi!
Z vyhřátého místečka v Tofě, v tom "opuštěném majáku" s vnitřním dvorkem se dvěma smrky - z toho sešlo, protože už to místo prý obsadili někým jiným, ale alespoň už vědí, že bych tam šel dobrovolně, už o tom vědí a už jsem další v pořadí. Takže stačí, aby ta ženská - nebo koho tam dali - stačí, aby chcípla, onemocněla, otěhotněla, dala výpověď, odešla do důchodu, nebo aby toho prostě měla jednoho dne dost - to stačí, aby to místo bylo moje!
Jednoho dne se to stane. Musí to tak být, je to nevyhnutelné, vím to. Stačí si jen počkat.
Co všechno slibují krize!
Žít jako divoké zvíře v tropickém lese se mi sice nepodařilo, ale tropy mezitím přišly skoro za mnou! Podívejte se ven! Je listopad a stále panuje mírné klima jako někde ve Středomoří! Teploty jsou zde stejné jako v Athénách! Za dalších dvacet let tu možná zimy přestanou existovat. To všechno také díky jedné globální krizi - díky globálnímu oteplování! Někde to zatopí přímořská města, co je mi po nich, a u nás na Vysočině bude možná přímořské tropické klima!
Tvrdím to stále: mám rád krizové situace. Lidáci z nich šílí, Já se z nich tajně raduji a těžím z nich pro sebe to, co jsem si odjakživa přál.
A aby těch krizí nebylo málo, Čechy málem v pondělí a v úterý zažily energetickou krizi, přetížení elektrických sítí a zatmění - "Black-Out". Kvůli silnému větru totiž sousední německé větrné elektrárny vygenerovaly více elektřiny než je únosné a česká elektrorozvodná síť se následkem toho mohla zhroutit.
Neblahý list ovšem přikvačil dnes a večer po šichtě na mne čekal doma. List s nechvalně známou hlavičkou takzvané "Zdravotní pojišťovny". Po roce si nějaký ouřada svým chorým mozkem vymyslel, že jsem prý nezaplatil poslední samostatnou splátku výpalného a nyní ji chtějí mít vyplacenu - i s patřičným penále.
Inu, zaplatím. Co jiného mi zbývá? Hodím jim do chřtánu těch těžce vydřených 1086,00 Kč, abych měl od těch kurev pokoj a aby mi pro ten nepatrný obnos nesebrali všecko.
Ale nepřestanu nikdy tvrdit a do světa rozhlašovat, že jsou to bezectní vydřiduši, zloději, násilníci, mafiáni, parchanti a hajzlové, kteří rádi někoho ponižují. Nejde totiž ani tak o ty peníze, ty vem ohnivý čert; tady jde hlavně o to ponížit vás a dát vám znát, že nejste nic jiného než poddaný jeho veličenstva státu.
To penále by mi prý mohlo být milostivě prominuto, kdybych o to kdesi na dalším úřadě poníženě zažádal. To tak! Ještě se budu pro pár korun před někým plazit a prosit za odpuštění, lítat a shánět, jako kdybych se dopustil nějakého zločinu. A co bude dál? Mám ještě prosit prezidenta republiky o amnestii, že jsem včas nezaplatil výpalné?
A jiní lidé jsou stále ještě spokojeni s tímto světem a s tímto stavem. Jsou dokonce tak spokojeni, že jsou schopni plodit a rodit další děti na tento prohnilý svět, od nějž se Já s hnusem odvracím. Ano, tento jejich svět, tento výplod jejich chorých mozků chtějí ještě odkázat a předat dál svým vlastním dětem! V Mauthausenu byli vězňové také ještě spokojeni. Také tam, v koncentračním táboře, se milovali a rodili dál děti pod heslem Arbeit macht frei...
S úředními dopisy se vůbec roztrhl pytel. Píše mi také sám ministr vnitra Langer, že prý si mám nechat udělat novou občanskou legitimaci. To jsou mi starosti! Díky za nic, pane ministře! Příští týden ji mám hotovou! Ale divím se té dokonalosti kontroly, pod jakou spadám! To vědomí opravdu "potěší", že je kdesi někdo mocný, nějaký ten Velký Bratr, kdo neustále bdí nad mým poddanstvím. Nezbývá mi než si odplivnout - feuerteufel! Taková promyšlená buzerace nevládla ani za komunistů.