Jdi na obsah Jdi na menu
 


část pátá

25. 1. 2010

misantrop---der-feuerteufel.jpeg

 

16. listopadu 43

        Otázka nezní, zda je ten či onen člověk šílenec, blázen, idiot, naprostý cvok nebo pomatenec; choré mozky mají všichni lidé; chorý mozek je to, čím se člověk odlišuje od zvířat.

 

20. listopadu 43

        Práce za krizové situace je úchylné absurdní drama; spíš fraška než drama. Na noční šichtě jsme byli čtyři a měli jsme na starost tři lisy. Ranní směna, která nás střídala, se dostavila v šesti lidech a na starost jim zbývaly již jen lisy dva.

 

21. listopadu 43

        Po pouhých sedmi týdnech běžného provozu se včera porouchal můj nový drahý DVD/VCR rekordér/přehrávač. To brzo. Kdyby se to stalo po sedmi letech, tak bych to bral, ale po sedmi týdnech, to je debilita hodná blbých lidáků a jejich šuntů. Čím modernější video mám, tím méně a méně vydrží.

 

        Další debilita je práce. Není stále co dělat, ale musíme tam být a ještě k tomu hloupě předstírat, že pracujeme. Lepší by bylo, kdybychom dostali náhradní volno, nebo třeba i neplacené, ale to ne. Ať mi však nikdo netvrdí, že to není než obyčejné týrání obyvatelstva!

        Snažím se přetrpět těch nekonečně dlouhých dvanáct hodin jak se dá. Hraji si například nenápadně s kapesním počítačem, a abych nevzbudil podezření u šéfů a jejich přisluhovačů, kdyby se někdo z nich blížil, jsem připraven rychle přepnout z elektronické hry na kalkulačku a předstírat, že právě vypočítávám výrobu.

        Nebo se různě potuluji po podniku a koukám z okna šatny, jak venku poprvé sněží a jak lidáci přebíhají rušnou ulici jako štvaná zvěř nebo jak drží u drštěk telefony. Až jim jednou budou vpalovat do těch jejich chorých mozků modemové čipy, nejen že se tomu nebudou vzpírat, ale ještě to uvítají jako komfortní řešení mobilních služeb - už ten telefon nebudou muset přidržovat u tlamy, ale budou ho mít rovnou v mozku. Pro ně to bude největší vymoženost. Pro mne příčina k emigraci nebo k sebevraždě. Oni budou šťastni: rodiče budou vědět, kde jsou jejich děti, a podobně. Vidím to na té dělnické verbeži tady: ti jsou ve fabrice jako doma a vesele se baví, koulují se a vůbec dovádějí jako malé nerozumné děti. Asi si vůbec neuvědomují, že jsou tu nuceni být; jim to prostě nevadí. Kupříkladu můj bývalý kolega Karel nadělává nezaviněně promeškanou pracovní dobu a když jsem mu sdělil svůj odmítavý postoj k tomu, řekl, že mu to nevadí; že by byl stejně doma a nudil se. Není lepšího příkladu za všechny.

 

        Ve fabrice se také zasněně dívám do dvora a představuji si, že mi patří celý ten rozměrný areál s velkými halami, s mnoha místnostmi a hlavně s tím nádherným vnitřním dvorem. S ním by se daly dělat věci! Já bych v něm nechal vytrhat veškerý beton a nasázel bych v něm svůj malý soukromý les. Nebyla by to žádná zahrada, háj či sad. Ne, nic takového umělého! Byl by to naopak pravý nefalšovaný prales, kam bych chodil na procházky a na pikniky a kam by rádi zalétali ptáci, poněvadž by se tady cítili v naprostém klidu a bezpečí před otravnými lidáky tam venku za vysokými zdmi. Možná i nějakým zvířatům bych zde poskytl nezbytný životní prostor.

        Ach, ty vzdušné zámky! Snad je to následek mé nynější četby. Čtu totiž Bouvarda a Pécucheta a také Já sním o tom jednoho dne se zbavit břímě nucených prací a odstěhovat se na venkovské sídlo.

        Když pak šéfové konečně zmizí, čtu si už tuto Flaubertovu knížku zcela nepokrytě.

 

26. listopadu 43

        Krize se nelepší, nýbrž ještě víc prohlubuje. Dneska v práci už jsem si raději přál, aby mě vyhodili, než muset podstupovat takové ponižování a nechat ze sebe dělat šaška. Bylo to směšné. Skutečná práce žádná není, a tak se vymýšlejí různé pitomosti, aby jako bylo co dělat. Ořezávají se skalpelem mikroskopické přestřiky, stroje se schválně neseřizují - prostě všechno se dělá proto, aby měla obsluha co dělat, i když ve skutečnosti nic na práci nemá a toto je práce absolutně směšná a nesmyslná. To je "hrozně uspokojující" dělat něco nesmyslného jen proto, aby se udrželo zdání zaměstnanosti. Raději bych byl nezaměstnaný. Sladce nezaměstnaný. Celou šichtu se k smrti nudím, koukám na hodiny, poháním čas, ale ten se vleče jako století. Zašít se není kam, všude někdo hlídkuje. A venku ještě ke všemu převzala vládu bílá paní Zima. Holky jsou veselé, což mi leze na nervy víc než běhat od jednoho lisu ke druhému. Nechápu to. Takto se projevují jen naprostí ignoranti a blbci. Na schůzi s vedoucím je nejvíc ze všeho zajímalo, jestli bude i letos tradiční vánoční podniková žranice. "Hurá, bude, tak je to dobrý!" Řekl jsem, že se mi tam nechce. Pravý důvod jsem takticky zamlčel - že se na ně nechci dívat i po práci a zvlášť na to, jak se cpou řízky a nalévají se laciným vínem. Však prý co: stejně nám to strhnou z platu, tak ať se aspoň pomějem. Ubohost. Musely mé tajné myšlenky uhodnout, protože se na mne tvářily celý den nějak divně. Ach, přírodo, co tam pohledávám! Nepatřím tam. Ani po roce jsem si ještě na tu hrůzu nezvyknul. Když vstávám do práce, nejraději bych skočil z okna. A den předtím už mám z toho deprese.

 

1. prosince 43

        Krize nabývá na intenzitě a vůbec nic na ni nezabírá, ani nové zeštíhlení a přerozdělení směn. Práce prostě není a nebude. Dnes nám vedoucí veřejně nabídl přejít do jimramovské filiálky. Já bych ten Jimramov bral, ale ne to dojíždění. Bydlel bych v Jimramově rád, ne však tam pracoval, abych se musel vracet sem do těch těsných Políček. Zatím nepodniknu nic, budu jen čekat, jestli mě vyhodí, nebo ne. Vyhazov by mi nevadil, spíš bych ho uvítal. Uvidím, co krize ještě dobrého přinese. Prázdniny by se mi hodily. Úspory mám. Mohl bych i znovu cestovat po světě. Konečně bych na to měl čas i peníze. Také to teplé osamělé místečko v Tofě není ještě ztraceno. Příští dny budou rozhodně napínavé a plné překvapení; nadějné dny. Mluví se dokonce o zavření lisovny na dlouhou dobu. Moje účinkování v tamějším trapném kabaretu se asi chýlí ke konci. Byl to dobrý flek, přesto jsem tomu rád. Nakonec to nebylo ani tak zaměstnání jako spíš zaneprázdnění.

 

6. prosince 43

        V noci jsem v práci pohodlně dočetl Flaubertova Bouvarda a Pécucheta, ten slavný filosofický román, plný pochmurné misantropie a děsivých paradoxů. Někdo je schopen v něm vidět komické příhody dvou strejců či snad jakousi donkichotiádu nemetodické vědy, věc tedy v podstatě k zasmání, nicméně Já, Feuerteufel, nikolivěk. Komično tam je, ale jen nehumánní. Proto se mi ta kniha tak líbí.

        Ale včera to byl zase den! Hloupý jako v oněch románových Chavignolles a blbý jako ve filmu Idiokracie.

        Nejdřív jakýsi psohlavec nejapný čuměl jak blb na naši vzrostlou břízu před barákem pitomým a divil se, čím to, že se její naklánějící se kmen nezřítí převážen svou vlastní vahou. Asi blbec netuší, že stromy mají také své pevné kořeny hluboko pod zemí ("ve zlu", podle Nietzsche), které jsou mnohdy stejně velké a mohutné jako sám strom nad povrchem! To jsou pitomci!

        Vyjdu před barák a samozřejmě koho nepotkám, jako Navrátilovou, naštěstí bez čubky. Prý:

        "Ať vás nevezmou čerti!" bylť právě mikulášský předvečer.

        "Já jsem čert! Ohnivý čert!" odsekl vztekle Feuerteufel.

        Satanský humor mě přešel v parku na mostě. Připletl jsem se tam do stohlavého stáda svátečně naladěného a rozjařeného póvlu. Noční můra všech misantropů, aristokratů ducha, samotářů a vůbec všech vyšších bytostí na tomto zhumanizovaném světě! Určitě se mi o tom ještě bude zdát!

        Chtěl jsem prchnout, vyhnout se jim, ale na úzkém mostě mě ta pakáž lidácká sevřela mezi sebe - mezi sebe! - a nebylo úniku. Musel jsem jít s nimi pomalu v jejich tempu, ó hrůzo vtělená, a vyposlechnout všechny jejich žvásty, vycítit všechnu jejich ohavnou blízkost a přičichnout k jejich odporným zápachům lidskosti! Byl jsem zralý k zhroucení, málem jsem omdlel tou ošklivostí a byl bych s chutí vraždil. Ještě k tomu všude bouchaly práskací kuličky. Celý park smrděl po střelném prachu. Ach, kéž máte skutečnou válku, vy bastardi! Chci vás vidět chcípat! To pak bude moje slavnost a moje ďábelské povyražení!

        Byl jsem nakonec rád, že jsem došel do fabriky. Tam jsem beze slova zalezl do svého prostoru a oddal se hojivé četbě mého Flauberta. 

 

16. prosince 43

        Včera to bylo v práci k nevydržení. Nebylo co dělat, a tak se uklízelo, čistilo, umývalo. Hrůza. Ale většinou se nedělalo nic. Někdo říká o práci, že je to nutné zlo. Tohle však nebylo nutné zlo, to bylo zbytečné zlo.

        Četl jsem si střídavě Pludkův pozoruhodný román Nepřítel z Atlantidy, procházel se po podniku nebo se bavil hraním hry Bubble Breaker na svém kapesním počítači. Za osm hodin jsem tím do poloviny vybil baterii.

Měl jsem takto chodit každý den až do pátku. Měl.

        Ale ta představa, že zítra a další tři dny budu muset absolvovat totéž mučení, se mi stala nesnesitelnou. V noci jsem nemohl samým přemýšlením usnout. Dumal jsem, jak to zařídit, abych se tomu peklu v práci vyhnul.

        Nakonec mně napadlo, že se na práci jednoduše a sprostě vyseru. Vyhodnotil jsem situaci ve fabrice jako zmatečnou, takže nikdo by neměl zjistit, že jsem tam nebyl a nikomu bych neměl tudíž chybět.

        Svůj měsíční výkaz práce mám už odevzdaný, sestavu zaměstnance s docházkou už jsem také dostal k podpisu, výplatu mám též, a už včera, kdybych tam nebyl, nic by se podle mého mínění nestalo. Kromě toho, podle mých informací, nikdo jiný z naší směny tam nebude, což je podivné, protože se mi nezdá, že bych měl o tolik méně dovolené než oni, spíš víc. Je to prostě zmatečný podnik.

        Radiměřská se zase rozčilovala, že je to od podniku protiprávní jednání takhle žonglovat s pracovní dobou a s řádnými dovolenými o státních svátcích (v čemž jí dávám za pravdu) a končí; ona už nemusí do práce. A Já ano?

        Ne. Dnes ráno jsem sice vstal a odešel jako do práce, ve skutečnosti jsem však místo do fabriky zamířil potmě na Šibeniční vrch. Tam jsem se posadil na plochý kámen pod křížem, nasnídal se a vrátil jsem se zpátky domů.

        Toto divadýlko jsem sehrál pro tátu (máma jela do Brna na arthroskopii), abych ho neznepokojil a měl od něho pokoj. Zahrál jsem to dobře, přirozeně. Nic netuší.

        Můj čin - snad přečin či zločin - mi vrátil ztracenou sebedůvěru. Naplnil mě dlouho nepoznaný hřejivý pocit nadlidské svobody a moci. Ještě si stále dovedu dělat, co se mi zachce. To je oblažující poznání. Dělal jsem to tak v Ingstavu, dělal jsem to v p@kárně, dělal jsem to všude. Já už jiný nebudu.

        Jsem zvědav, jestli z toho budu mít nějakou nepříjemnost. Vsadil bych se, že ne. Jinak bych to nedělal, kdyby tu nebyla taková možnost. Maximálně mi vezmou peníze, dovolenou anebo mě vyhodí. Nic z toho by mi nevadilo. Radši bych bral tu výpověď.

 

21. prosince 43

        Teda, poučil jsem se již dávno, že není radno chodit do města na nákup v předvánočním šílení, ale ukazuje se, že ani po internetu není možné si nic koupit již od začátku prosince. Neboť to je jedním slovem chaos. Blázinec chorých hlav nyní panuje úplně všude a ve všem. To bylo letos naposledy, co jsem si něco objednával v internetovém obchodě před vánoci! S Telemannem byly potíže s dodávkou, přičemž Setherial ztratili či nenašli, a s mými dvěma objednanými filmy a jedním stolním kalendářem se to má zrovna tak. Když po těch blbcích něco chcete, tak jsou blbí jako tágo, ale běda, když nezaplatíte: to jsou najednou chytří a vynalézaví až hrůza!

 

6. ledna 43

        Po třítýdenních pololegálních prázdninách jsem šel ráno do fabriky s vědomím, že dnešní zápis rozhodně nebude jalový, protože buď dostanu vyhazov za mé absence, nebo ne. Každopádně že to bude v práci napínavé, možná zajímavé a bude o čem psát.

        Výpověď jsem nedostal, ani ji Já sám nepodal, nedělo se nic, ticho po pěšině. S vedoucím jsem se jako by nic pozdravil, prohodil pár slov, ale o mém útěku se nezmínil. Já taky ne.

        Takže to dopadlo přesně tak, jak jsem očekával. Nikomu jsem nechyběl, nikdo zatím nezjistil, že jsem nebyl čtyři dny v zaměstnání.

        Býval bych se zbytečně trápil čtyři dny ve fabrice! Dobře jsem udělal. K tomu očnímu jsem rovněž nemusel vůbec chodit (ještě k tomu dvakrát a o víkendu, o svém osobním volnu!); to potvrzení od očního ode mne také dosud nikdo nevyžadoval.

Chvála chaosu za ten bordel! Stále ještě existují malé skulinky v tomto totalitním století! Jen je čím dál obtížnější je najít a vměstnat se do nich. Ale jsou. Lidužel už jistě někdo někde pracuje na jejich zatmelení.

        Jsem prostě dobrej. Jsem však také trochu zklamaný, protože už jsem si maloval, jak si udělám zase minimálně roční oraz od veškeré otročiny, a teď, když mi pracovní místo zřejmě zůstane, cítím jakési nenaplnění a ztrátu. Kdo z těch otroků by mohl mít stejné pocity a myšlenky jako Já v této situaci?

Nikdo.

        Místo toho podnik zázračně sehnal hromadu práce (nebo se toho za ty tři týdny tolik nashromáždilo?), navíc nás bylo málo, takže jsem skoro celou šichtu lítal a dřel, ani jsem se pořádně nenajedl.

        Nu, aspoň to lépe uteklo.

        Takže otročím dál. Nikdo o mém prohřešku neví a jede se dál, nanovo, dokola, donekonečna, do zbláznění, doblba. Ach jo, kdy to skončí?

 

17. ledna 43

        Do práce chodím dál, ale jen s největším odporem. Nejradši bych cestou zabočil do lesa a ...

        Nicméně mé sebevědomí po mém nedávném úspěšném kousku stouplo a mám lepší náladu. Ještě se stále dokážu chovat svobodně a vzpurně. A na všechno a všechny zvysoka srát. Víc se také bavím se ženskými a vtipkuji. Jsem také víc drzý a uštěpačný.

        Práce mě ovšem jednoznačně sere! Nejenom to pravidelné docházení do fabriky, ale začíná mi vadit i vůbec druh činnosti, již vykonávám. Stroje zmetkují — kdo se v tom má věčně přehrabávat! Na výliscích se pak ještě navíc musejí skalpelem ořezávat různé přestřiky — no hrůza. Je to zbytečně a úmorně pracné a za každou drobnou chybičku vás každý jen peskuje. Tohle pocení není nic pro mne. Chtělo by to změnu. Začínám o tom uvažovat, zvlášť poté, co jsem se zase pohádal s kontrolorkou Olinou, která mě očividně nenávidí a která si nenechá ujít jedinou příležitost, aby mě za nějakou pitomost nesjela. Řekl jsem jí, že dělá kolem všeho akorát zbytečné zmatky a křiky, že ničemu nerozumí a že je tam jen do počtu. Je to pravda. Její rozkazy neposlouchám. Řekl jsem, že to neudělám, otočil jsem se a šel jsem si po své práci. Nezmohla se na nic.

 

20. ledna 43

        Události poslední doby, zvláště mé duševní rozpoložení, jež si žádá zase jednou nějakou "osvobozovací akci", mě přiměly, abych vážně uvažoval o výpovědi z fabriky. Mám toho dost. Nemám už sílu pokračovat v té nesmyslné frašce. Je to kriminál. Už se mi tam nelíbí.

        Jednou tam kdosi z legrace nakopíroval prázdné formuláře na podávání výpovědí a už tenkrát jsem si jeden list prozřetelně schoval. Věděl jsem, že dříve či později jej využiji. Teď ta chvíle nastala. Dnes jsem si ten blanket vzal domů, o víkendu jej pravděpodobně vyplním a v úterý na ranní směně jej zřejmě odevzdám.

        Uvažuji o tom už pár dní dost intenzívně. Dalších několik dní mám ještě na rozmyšlenou.

        A tři týdny po "novém roce" přišel konečně můj stolní kalendář "Život stromu", objednaný již od prosince. Dobré je na tom jen to, že ho alespoň dodali bezplatně, když už tak pozdě. Špatné je však to, že došel mírně poškozený: jeden růžek je trošku odtržený.

        No, hlavně že už ho mám. Ty filmy, které jsem měl dostat s ním, ti blbci ovšem nesehnali. Lepší po nich nic nechtít, nic neočekávat.

 

27. ledna 43

        Výpověď jsem nedal. Nakonec jsem přemýšlel tak dlouho, až jsem si to rozmyslel. Zase zvítězil chladný rozum nad horkou hlavou. Možná je to škoda. Snad mě to jednou nebude mrzet. Dokonce jsem dostal přidáno. Mezi mnou a kontrolorkou panuje chladné příměří. Musíte být na ně zlí, abyste měli od nich pokoj! Pakáž jedna!

 

30. ledna 43

        Rozvržením směn v podstatě fabrika kopíruje nepovedený model sovětského revolučního kalendáře. V Rusku s tím ovšem tehdy ve třicátých letech za nejtužšího stalinismu pohořeli. Je to stěží uvěřitelné, ale je to fakt. Negramotní mužici, vesničtí blázni a rudý proletariát to odmítnul. Všichni to zamítli a nikdo to nedodržoval. Celý týden měl namísto sedmi dní pokusně jen pět dní, všechny pracovní, avšak pracující byli rozděleni do pěti směn. Takže na každou směnu vycházel za každých těch pět dní jeden den volna.

        Neujalo se to. Tradice volných neděl byla ještě tehdy tak silná, že nikdo v neděli nechtěl pracovat. A také příbuzní nebo přátelé se nemohli setkávat, jestliže nepatřili do stejné směny.

        Ani za toho Stalina se s lidmi nic nesvedlo! Dnes si nechá každý všechno líbit, jen aby náhodou neztratil tu mizernou vyčerpávající práci, která jen oblbuje, nebo aby si vydělal o pár drobných korun víc. Sovětský revoluční kalendář se tak v podstatě podařilo uvést v život až sedmdesát let poté a dokonce dvacet let po oficiálním pádu komunismu. To jsme to dopracovali!

        Já bych to ovšem bral. Nynější volné víkendy mi už tolik nevyhovují. A mým důvodem je pravý opak toho, co ostatním již od dob Sovětského svazu tolik vadí: že nemají volno všichni zároveň. Já právě nejvíc nesnáším, když mám volno a mají ho i všichni ostatní.

        Ovšem udělat ze světa jeden velký koncentrák nebyla jen praxe takzvaných totalitních režimů: také liberálně demokratická první československá republička tatíčka Masaryčka zaváděla pracovní povinnost a dokonce i lágry nucených prací pro lidi, kteří přitom nebyli vůbec žádní zločinci! A kdyby se například s cikány zacházelo dnes jako tehdy, to by bylo křiku!

 

13. února 43

        Banka už mě za patnáct měsíců okradla o 2 388 korun. Přesně tolik peněz se utopilo někde mezi povinným zůstatkem a bankovními poplatky. Další "služba", kterou jsem nechtěl, ale kterou musím živit ze svého!

 

1. března 43

        Pohár přetekl! V mém záměru dát v práci výpověď mě po právě minulé noční šichtě už nic nezviklá. Ve středu jdu na ranní a dávám výpověď. To, co se dnes ve fabrice dělo, překročilo meze mé ochoty hrát si dál na otroka. Doba mého účinkování ve zdejším absurdním kabaretu chorých mozků se chýlí ke konci. Končím.

        Ženské zase nalezly něco špatného. Jenže vinit z toho jako vždy mne tentokrát nemohly - a stejně jsem si to vypil Já!

        Viděl jsem ty jejich naštvané obličeje, jež se po mně nenávistně otáčely a které jako by říkaly:

        "Stejně za to určitě nějakým způsobem může tenhle Feuerteufel! Určitě to očaroval, zaklel nebo uhranul! To není samo sebou! Jistě již jen sama přítomnost tohoto nečistého ducha zde způsobuje všechny naše nezdary! Ukřižovat, upálit, lynčovat ho!"

        To jsem zřetelně vyčetl z jejich verbežovitě znetvořených tváří.

        Když mě kontrolorka nemohla buzerovat za něco, co jsem ve skutečnosti neudělal - i když podíl na všeobecném chaosu a pádu industriální civilizace bych rád přiznal - našla si náhradu v neustálém navážení se do mne, při každé příležitosti a za každou maličkost. Buzerovala mě jako malého kluka! Snad si nemyslí, že si to Feuerteufel nechá líbit!

        Zatím jsem se ovládnul, ale dlouho mi to nevydrží, jak se znám! Schyluje se k něčemu velice nepěknému!

        Ta ženská je obtížná jako veš. Škoda, že ji nemůžu také jako tu bídnou, nanicovatou veš zamáčknout!

        Jediné správné a rozumné řešení je prostě bez řečí odejít. Vykašlat se na práci si mohu naštěstí s klidem dovolit; peněz mám za ty měsíce nezvířecí dřiny našetřeno dost; odhadem až na šest let prázdnin!

        Takže jdu do toho. A od toho. Ať si dál hrají ty svoje choré hry - ale beze mne! Přeju jim to z celého srdce. Jejich otrocký úděl si nadělili sami. Jeden má moc nad druhým a všichni se bojí druhého.

        Pro příklad nemusím chodit daleko, neboť mi jej poskytl dnešek: bylo už dávno šest hodin, ale ženské stály před píchačkami jako stádo tupohlavých lidáků, dokud nebyla alespoň jedna minuta po šesté. Já jsem si odpíchnul přesně o šesté a šel jsem. Ony čekaly poslušně dál.

        Vím, že mě právě za takové drobné svobodomyslné projevy nenávidí, ale Já jimi pro jejich ustrašenost na oplátku pohrdám. Kdyby byli všichni tak nespoutaní a neposlušní jako Já, nikdy by nic tak chorého, jako je ta jejich civilizace, nevzniklo. Až sem to jejich vinou dospělo: od malých rodinných skupinek lovců a sběračů po tyto choré krysí dostihy ve smradlavé fabrice! Asi se jim to líbí. Ať to tedy mají! Já se budu opět svobodně toulat po lesích jako rohatý faun Feuerteufel!

další část >>>

<<< předchozí část