Misantropovy stránky

leden 44

Státní podnik Lesy České republiky vyhlásil stromem roku 2010 břízu. Pěkné gesto – až na to, že lesníci tento krásný strom považují všude za plevel a nemilosrdně ji proto ničí.

Pokračuji v četbě Milarepy. Třikrát v jednom odstavci se tam vyskytuje slovo „škraboška“, ale jen jednou jedinkrát z toho je správně napsané! Podruhé jako „škaboška“, potřetí jako „škrabouška“. To je neskutečné. V jednom odstavci! Toho blba, který to psal, bych chtěl někdy potkat – nebo spíš vlastně nechtěl. Zuřím u toho. – Jako nejsympatičtější osoba románu se mi začíná jevit Milarepův přísný učitel Marpa. Cituji jeho promluvu:

„Nauky o relativní povaze jevů nejsou pro slabochy. Jsou pravou potravou jedině duchovních orlů. Je třeba velmi bedlivě uvážit, kdo a kdy je může dostat. Rozhodně však nesmějí být svěřovány nikomu předčasně. Töpaga[1] obdržel až dost za ta léta a co mu to bylo platné? Slova, na jejichž skrytý význam nebyl připraven, působila nejvýše jen jako obo[2] v průsmyku. Udávala směr, to je pravda, ale stoupat musí stejně sám a po svých, ale bez břemen, má-li se vyšplhat až nahoru...“ –

Töpaga (Milarepa), ten vůl, má nyní v románu za sebou neúspěšný pokus o sebevraždu ze zoufalství nad tím, že mu Marpa nechce sdělit nejvyšší nauku. Chtěl se oběsit, ale i to zpackal, a přežil, respektive byl zachráněn svým guruem. Teprve tak si na svém mistru vyvzdoroval zasvěcení. Blbec. Kvůli tomu svátečnímu obřadu mu ovšem ostříhali vlasy. Víme, proč se to dělá: přece jako potupa a ponížení, jako symbol poslušnosti a podřízenosti. Takže zase nic pro mne. Divoká stvoření se pyšní dlouhými rozevlátými vlasy, nespoutanými jako vítr, jako ona sama.

V Tomášově románu právě získal Mila Töpaga své „výuční“ jméno Milarepa. Jeho učitel Marpa mu je dal, když rozděloval svým žákům Tajné nauky podle jejich vlastních zájmů. Töpaga obdržel nauku Drong-džugu a k ní upřesňující a doplňující texty Tumo, Nauky o psychickém teple – tu bych potřeboval taky umět:

„Ty jediný nebudeš žít nikdy v klášterních zdech,“ řekl mu Marpa. „Budeš celý život v bezdomoví. Budeš se oddávat soustředění na samotách, na vrcholech hor, v jeskyních a pouštích. Tvým domovem bude vždy neposkvrněná a volná příroda: Ještě dřív, než dojdeš poznání dík této nauce, kterou ti odevzdám, staneš se repou, člověkem, jenž nenosí teplého oděvu ani v největších mrazech a přitom nezmrzne. Ty budeš takovým repou, a proto tě budou jmenovat Mila-repa.“

Knížka začíná být ke konci docela záživná. Opsal jsem si tato slova:

Jogín, toužící po pravdě a meditující o ní o samotě, žije vždy v bezpečí. Vyjde-li však ze své samoty, hrozí mu dvojí vážné nebezpečí: za prvé duševní rozptýlení vzhledem k přitažlivosti zevního světa a za druhé, což bývá horší prvního, nepochopení vlastním okolím.

„Můj synu,“ řekl učitel Milarepovi při loučení, „zkus tuto moudrost na sobě samém. Jdi za ní do odloučenosti, do skalních roklí, jeskyň a samot, jen nikdy nemarni svůj čas nesmyslnými řečmi s bláhovými lidmi, kteří se pachtí jen po světském zisku. Žij ve skromnosti a nesnaž se být velkým v tomto světě. Tvůj duch však nechť se vznáší výš než nejstrmější horstva himálajská. V uzavřeném tichu samoty, nerušeném hlasy lidí, sídlí pro tebe milost rychlejšího zrání.“

A manželce, jež při tomto loučení plakala, řekl:

„Nebuď přece pošetilá, Kušo-Džetsunma, vždyť není vážné příčiny k slzám. Náš syn přijal všechny nádherné nauky, které jsem znal, a odchází do samoty, aby o nich rozjímal. Nad tím přece není třeba plakat, spíše se radovat. Plač nad těmi, kdo umírají v nevědomosti o svém životním poslání, ačkoli měli také možnosti dojít blíž k osvícení a zlepšit podmínky svého bytí.“

Töpaga vyběhl a běžel bez zastávky. Nebyl unaven, naopak, zdálo se mu, že je nyní ještě lehčí než byl na počátku běhu a že by tak mohl letět ještě celé týdny. Jak osvobozující je pohybovat se s větrem o závod a nebýt těžším než obláček páry. Proč ne, když je tělo jako pouhé nic a jeho pohyb lehčí než let nočního ptáka. Jako by náhle vstoupil do nového života, či jako by se byl právě znovu narodil. Ne nevědomý a slabý jako dítě, ale silný a zocelený mnohými zkušenostmi. Žije snad více životů v jednom, kdo spěje rychle k duchovnímu cíli?

Okenní římsu pravidelně pokrývá sníh a ten zase zahaluje semínka pro sýkorky, takže ptáčkové přilétají stále méně často. Naštěstí mám vynález zvaný internet, takže ve dne koukám v přímém přenosu na záběry ptačího krmítka kdesi v Estonsku, večer a v noci pak na osvětlený krmelec pro divoká prasata tamtéž. Na tom ptačím krmítku je živo: střídají se tam hlavně koňadry, méně pak též polní vrabčáci, zvonci, babky či modřinky a čížci. Krmelec pro prasátka využívají přes den také ptáci, ale větší, jako jsou sojky, vrány, kvíčaly, straky a podobně. Krmelec je situován do lesního průseku, jenž je potom opět orientován západním směrem, takže i když jej právě nevyužívá žádné zajímavé zvíře, jsou odtud krásné výhledy na západy slunce jako v nějakém francouzském zámeckém parku. Jednou kvečeru jsem tam zahlédl mihnout se i lišku. Nedlouho po setmění přicházejí hlavní hvězdy večera – divoká prasata. Někdy jen jedno, to je buď první průzkumník, nebo poslední opozdilec, jindy třeba až osm devět naráz. Jsou ostražití; jak se někde ve tmě lesa něco šustne, nebo se jen pro nic za nic vyděsí jeden z nich, všichni střelhbitě utečou pod ochranu stínu stromů, aby se zase po chvilce vrátili k načaté hostině. Všichni pašíci u té vítané ofěry legračně mlaskají, pochrochtávají a strkají se – zkrátka rozpustile „blbnou“. Je to sranda a zároveň i radost, závidím jim tento svobodný způsob života. Většinou jim hodní lidé přichystají jablíčka; když je všechna sní, což jim pár hodin trvá, zase zmizí odkud přišli. – Existují také webové kamery v zoologických zahradách, například ve výběhu goril, ale to není takové pěkné jako pohled na divoká zvířata. Na zvířata v zajetí je tristní pohled, protože jsou apatická, což je zvláště u goril velice zdrcující. Misantrop nemusí mít ani výjimečně bujnou představivost, aby si místo nich lehce nepředstavil sebe. Brr! Navíc se tam míhají také lidáci na druhém konci mříží, buď jako dozorci, nebo jako čumilové, kteří celý ten živý koncentrák udržují v chodu; takže je rovněž nemusím vidět, pakáž jednu mizernou.

Milarepa mě teď vysloveně baví a jsem rád, že jsem přetrpěl hluchá místa a nezahodil ještě tu knížku. Hlavní hrdina se teď vyhýbá lidem a obývá horské jeskyně:

Opájela ho vzrušující rozkoš naprosté samoty a nekonečného klidu, který zažíval tak intenzívně, jako dosud nikde. Ohlasy přírodních krás a naprosté čistoty všude kolem, spolu s neomezenou volností těla, připomínaly mu trvale duchovní svobodu, neomezené osvobození ducha, jehož se již tolikrát odevzdaně dotkl ve svých meditacích, že po něm nepřestával toužit. Ale nebyla to prudká, zaslepující žádost po něčem vzdáleném a těžko dosažitelném, po něčem, co tu není, co stále uniká, ale spíš klidné sebevědomí proudu, jenž radostně a tiše se vrací do moře, z něhož kdysi povstal. To přinášelo již nyní pocit hlubokého uspokojení a nepřipouštělo nudu ani na okamžik. A hvězdy byly tak blízko... Šťastné byly Töpagovy dny, šťastné byly i jeho noci v této jeskyni. Potravy neměl mnoho a přijímal ji proto jen skromně. Přesto se o ni dělíval občas i s divokými zvířaty, bručivým, kolébavým medvědem, který se přibatolil až k samé jeskyni, s drobnými pišťuchami, jimiž se to tu kolem jen hemžilo, plachými laněmi i s obrovským himálajským orlem, který jednou přilétl až k němu, když se Töpaga nehýbal a zůstal zcela klidný. Nejednou se dělil i se svým starým, šedým přítelem, velikým sněžným pardálem. Byl to asi onen dřívější majitel jeskyně, jenž přišel na pozvání. Divoká zvířata jsou velmi zvědava na tvory, kteří žijí v klidu a kteří trvale osídlili jejich území.

Idylka. Kdepak by se to dnes poštěstilo? Kdepak jsou například ještě celkem idylické časy 9. století, v nichž mohl žít nejznámější český poustevník Ivan v lese po dobu dvaačtyřiceti let, než jeho sluj objevil náhodou při lovu kníže Bořivoj? Také tato Milarepova tibetská idyla končí. Nakonec se Milarepa vrací k lidem – a to už není ono. Na samý závěr se tento po všech stránkách nepovedený román zvrhává ve slaboduchou hagiografii. Tomáš se oddává nechutným humanistickým blouzněním typu „nejsvětější z bohů – Čistý duch člověka“ a podobným odporným žvástům – což také není nic pro mne. Závěr se podobá až jakési bezostyšné obdobě Ježíšova kázání na hoře, přičemž úroveň směšnosti a celková debilita popisovaných legend o „světci“ Milarepovi zachází až do obludných krajností. Milarepa umírá otráven jakýmsi závistivým lámou; pozná sice svými „nadpřirozenými schopnostmi“, že jím podané mléko je otrávené, ale přesto nápoj pokorně po sókratovsku přijme, neboť mu je líto hříšného člověka, jemuž kyne záchrana jedině v tom, že až dokoná zločin zabití mnicha, obrátí jej jistě výčitky svědomí na správnou cestu. – Opravdu povedená taškařice. Jak dojemné myslet si, že osobní oběť změní samou podstatu zlověčí nátury. Krásně si to lidová tvořivost vymyslila! Jestli kdy někdo každý den neustále zachraňuje lidstvo – tu věčně krvežíznivou kanibalskou chasu – před „hříchem“ upadnutí do zločinu proti lidskosti, pak to není Ježíš ani Milarepa, nýbrž jsou to zvířata – nevinné oběti na oltáři lidské zvrácenosti. Nebýt možnosti denně ukájet své vražedné sadistické sklony na nebohých zvířatech, vrhli by se lidáci sami proti sobě – známe přece z archeologických nálezů, že minulost lidského plemene prošla bohatou a dlouhou lidožravou fází. A je otázka pro seriózní vědecký výzkum, není-li snad dávný překotný vývoj mozku pračlověka, jdoucí až do současných patologických rozměrů, právě důsledkem onoho lidožroutství a masožravosti vůbec. Víme přece, jak priony z mozku vlastního druhu ovlivňují vznik nemoci šílených tvorů, krav, lidí... A nejedná se jen o minulost. Člověk se totiž v zásadě nemění. Říkám proto, že jen silná hrozba zákonné odplaty, společenská tabu, kulturní stravovací návyky a zlozvyky a mučení nevinných zvířat zabraňují plnému propuknutí všelidského kanibalismu. Toto je současnost; přičemž různá zvrhlá individua s narušenou psychikou a porušeným sebeovládáním, osoby bez mozku i bez sebezáchovného instinktu, se dopouštějí kanibalismu i dnes, právě teď. Otázkou je, zda termín „kanibalismus“ nelze vztáhnout i na každé obyčejné masožroutství, věříme-li – jako kupříkladu Já –, že zvířata jsou naši bratři a sestry. To už by bylo pro „někoho“ zřejmě příliš. Někteří lidé se domnívají, že vzhledem k rostoucímu přelidnění a ubývání přírodních zdrojů nás v brzké budoucnosti čeká nějaká nová forma celosvětového kanibalismu. Tomu bych věřil, jak znám lidi. – Tak tyto a podobné slaboduché plácanice číst opravdu nemusím. Knížku zahazuji do třídicího kontejneru a víckrát už nechci nic takového vidět. Ekologicky zlikvidovat ten odpad! – Doslov „pana profesora“ Neubauera tomu všemu jen nasazuje korunu bláznů, protože to je zase jeho obvyklý neubauerovský canc. Neubauer, lidužel ještě žijící (*1942), také zestárnul jako vůl. Slova „Buddha“ a „buddhismus“ píše zásadně foneticky, s jedním „d“, což je nesmysl, neboť „Budha“ znamená hindsky (planeta) Merkur, kdežto pravý Buddha, s dvěma „d“, znamená teprve Probuzený – a také plácá nesmysly, když blbě přirovnává náboženství k softwarovému programu, jenž vylepšuje zastaralý hardware lidského mozku, staví proti sobě imaginativní a abstraktní, což vůbec nejsou protiklady a podobně. Mluvu ovšem prof. RNDr. & PhDr. Z. Neubauer CSc. také „zmodernizoval“, takže otomizuje, čili používá odporně-moderní anglicistní floskuli „je to o tom“ a další pavýrazy též blbě převzaté z angličtiny, jako je slovo „zbastlené“ [3]. Sama kniha je pro to nespočetné množství chyb také řádně „zbastlená“! To jsem se zase nechal napálit! Mělo mě to ostatně trknout: nedá-li si totiž někdo práci pořádně si to po sobě alespoň přečíst, než to uveřejní a pošle před citlivé oči literárních labužníků, nemůže být dobrý ani takříkajíc „ideový“ obsah knihy. Prostě všechno nové při starém. Já bych spíš řekl, že náboženství se chová v lidské hlavě jako počítačový virus, jenž poškodil svůj vlastní počítač. Chorý lidský mozek škodí zdravému zvířecímu tělu. Nikoli tedy zlepšení, nýbrž sebe-uvržení do zmatku, endogenní choroba mysli. A toto je výsledek, jejž Já bez lítosti odhazuji v dál.

Kraj zamrznul a zapadnul sněhem. Přestal jsem teď úplně vycházet ven, kromě krátkých nezbytných pochůzek kvůli takovým praktickým záležitostem, jako je pravidelné měsíční placení výpalného či návštěva knihovny. A řeknu vám po pravdě, že i toho mám dost. Doma se snažím rozvrhnout si svůj denní program tak, aby se můj bdělý život co nejvíce posunul do nočních hodin. Jedině tehdy jsem trošku spokojený, poněvadž v baráku pitomém je ticho a svatý pokoj od lidáků jen pozdě v noci, když konečně upadnou do bezvědomí. Za bílého dne, když vstanou, se nemohu na nic soustředit kvůli neustálému štěkání čubky i kvůli jinému hluku, jejž ta havěť hnusná sousedská natropí.

Po Novém roce je samozřejmě zase o něco dráž, takže například takzvaná zlodějská „daň z přidané hodnoty“ nyní stoupla o 1%. Možná se to zdá málo. Pro mne z toho plyne zatím jen to, že jsem zaplatil letos za internet o 45 korun víc než loni. Však co jsem říkal nedávno ohledně trvalého růstu životních nákladů, jejž odhaduji průměrně o korunu ročně? Ve skutečnosti je to sice ještě mnohem větší růst, přepočítáváme-li pouze hodnotu peněžní, protože hlavně peníze ztrácejí každým rokem svou cenu, leč život jako takový, tedy jeho základní životní potřeby, jako čistá voda, čistý vzduch, teplo, jídlo, rostlinstvo, volný prostor a tak dále, je pomalu, avšak setrvale a plíživě čím dál dražší, poněvadž chudší, vzácnější. Přesně podle zákona entropie. To, co měla kdysi hrstka potulných opolidí všude na dosah ruky, se trvale vzdaluje, je to čím dál nedostupnější a stojí se na to čím dál delší fronta.

V knihovně jsem si objednal dvě knížky, jejichž přečtení si již dlouho dlužím: Svět bez nás od Alana Weismana a Věčná Treblinka od Charlese Pattersona. První z knih je poslána z Tábora, druhá z Havlíčkova Brodu. Ta pitomá nána knihovnická to objednala takto blbě zvlášť, takže za ně budu muset zaplatit dvakrát, za každou zvlášť. Vypadá to od ní jako naschvál, ale naschvál to jistě není. Ona je opravdu tak blbá. – Svět bez nás – nebo jak Já říkám: „Svět bez vás “ – přišel z Tábora dřív, a tak jsem se pustil nejprve do něj. – Výborná kniha! Není to sice žádný otevřený misantropismus, ale jinak dobré. Vskrytu mou originální myšlenku přijímá čím dál víc lidí. Věk misantropismu se blíží. Však už jenom to, že se někdo zcela vážně zaobírá myšlenkou na vyhynutí lidstva – navíc v knize, která se dobře prodává –, svědčí o nezanedbatelném posunu člověka v chápání sama sebe a jeho místa na planetě Zemi. Chtějí to sami, ale nemají odvahu si to přiznat, ani dobrou vůli k dobrovolnému vymření. Apokalypsa se všeobecně očekává. Tak se bojí každý zločinec svého potrestání. Pokaždé, když se blíží nějaké kulaté datum, kometa, či nastane-li nějaký nezvyklý přírodní úkaz anebo hvězdná konjunkce, lidé si prorokují konec světa, jako kdyby se na něj těšili. Ptají se věštců, kdy to skončí. Při každé nepatrné změně počasí už se netrpělivě ptají, zda je to normální. Lidstvo dnes existuje na tomto světě již jen z pouhé setrvačnosti. Bez cíle a bez účelu. Užitek z nich nebyl nikdy a žádný. Misantropismus by se jevil v pravěku ještě nesmyslný, ve starověku jej nechápali, ve středověku byl rouhačstvím. Novověk již měl své závažné pochybnosti. Dnes jsou již i tací – nejen Já –, kteří dokonce upírají člověku jeho místo v ekosystému Země, jeho právo na existenci v něm. Nedivím se. Kdo se plně obeznámí se všemi skutečnostmi, nemůže z toho být bezstarostný. I ti blbci ve fabrice, jak si vzpomínám, uznávali ve skrytu svých tupých nevědomých myslí, že se svět řítí do propasti, ale za minutu na všechno zapomenou, laškují a smějí se jako nevědomé děti. Dál chodí do práce, dál tím znečišťují svět, dál plodí další haranty a dál tím vším zamořují svět. Jak by také ne? Tím, že dennodenně ničí svět, se vlastně udržují naživu; je to jejich obživa, jejich práce. Nepřežili by bez toho. Oni nejsou jako ostatní pozemští tvorové, kteří dokážou žít v rovnováze, aniž by se o to museli jakkoli snažit. Lidé vynaleznou něco, o čem si myslí, že je to zbaví závislosti na přírodě, nejdříve po čtvrtstoletí zjistí, že je to škodlivé, teprve za další čtvrtstoletí (v ideálním případě, ovšem!) si to navzájem zakážou, teče při tom krev a vyžádá si to nesmírné náklady a oběti, nejvíce zvířecí. Jenomže za těch uplynulých padesát let vynaleznou jiné a další vynálezy zkázy, takže ničení přírody neustává prakticky nikdy, naopak se násobí a přirůstá. Ale lidičkové rozmnožují se čile dál, nakupují nesmysly, chodí do společnosti a baví se, jako by se nic nedělo. Jim je to jedno. Nemohou totiž přestat, i když si nalhávají, že zmohou všecko. Ale nezmohou přesto vůbec nic, neboť na jejich slabé vůli nezáleží. Nedovedou totiž svět ani chránit, ani úplně zničit, natož pak znovu stvořit. Příroda si s tímto problémem poradí nakonec sama. Ona lidskou rasu vytvořila, ona sama se jí musí také zbavit, i když bychom jí v tom měli vydatně pomoci. Je toho tolik, co lidstvo napáchalo, až je to šílené a jeden misantrop s tím mnoho nepořídí. Lze vůbec ještě pociťovat k lidstvu něco jiného než čirou nenávist a odpor? Vždyť jen svými odpady a radioaktivitou zamořili planetu na miliony let! Co lze vlastně proti tomu dělat? Nic. Lépe řečeno vůbec nic: čili hlavně nedělat nic: už neplodit další haranty, nepracovat, snížit spotřebu čehokoliv; prostě zaživa zemřít jako samostatné lidské individuum, když nelze jinak vyhladit celé lidstvo. A čekat, nekonečně trpělivě čekat a těšit se, že něco nebo někdo tu lidskou havěť konečně zlikviduje. Už aby to bylo. –

Autor se v knize hlavně věnuje nekonečným výčtům škod, jež na Zemi lidstvo napáchalo a dále páchá; škod, jež přetrvají ještě dlouho poté, co zmizí z planety poslední člověk. To je mi však většinou dobře známé. Je to zoufalé čtení, beznadějné, ale víc už se rozčílit nemohu. Ale líbí se mi popisy míst opuštěných již dnes lidmi; míst, jež si příroda, les a zvířata berou zase rychle zpátky. Líbí se mi také autorovy představy budoucnosti světa bez lidí. Ach, bude to krásný svět! To je zase optimistické, nadějné čtení. Čtu a čtu, až mě z toho bolí oči. Výborné čtení. Autor píše:

„Jak vůbec můžeme uvažovat o světě bez nás? Představy o vetřelcích z vesmíru se smrtícími paprsky jsou... jen představy. Představit si skutečný zánik naší velké a mocné civilizace – zapomnění pod vrstvami hlíny a žížal – je pro nás stejně těžké jako představit si konec vesmíru.“

Hm, to je zajímavé. Já o tom – o světě bez vás, bez lidí – uvažuji pořád; a představit si skutečný zánik civilizace je pro mne hračkou, dokonce příjemným sněním, z nějž se tak nerad probouzím do tíživé reality třetího tisíciletí. – Alan Weisman píše dále:

Mohla by současná vlna vymírání – jež neustále poukazuje na jedinou příčinu, a tentokrát to není asteroid – naznačovat, že končí éra jistého dominantního savce? Chystá se geologická historie k dalšímu útoku? Odborník na vymírání Doug Erwin pracuje s tak nesmírnými časovými souřadnicemi, že několik milionů let existence druhu Homo sapiens mu téměř nestojí za úvahu. Znovu pokrčí rameny.

         „Lidé nakonec stejně vyhynou. Zatím vyhynulo všechno. Je to jako se smrtí: není důvod domnívat se, že jsme v něčem jiní. Ale život bude pokračovat. Zpočátku bude mít možná mikrobiální charakter. Nebo tady budou pobíhat stonožky. Potom se to zlepší a život půjde dál, ať už jsme tady nebo ne. Myslím si, že je zajímavé být tady právě teď,“ říká Doug Erwin. „Nehodlám se kvůli tomu nijak rozčilovat.“

Inu, taky názor. Ale Já bych dal před dneškem spíše přednost tomu být tady v době, kdy začne hromadné vymírání lidí. To potom bude teprve opravdu „zajímavé“! Ostatně soudím, že v současnosti žádné hromadné vymírání neprobíhá. Zvířata a rostliny vymírají, ano, a to hromadně a globálně, ale na jejich místa se dostává tím víc lidáků. Druhy tedy masově neubývají, třebaže mnohé živočišné a rostlinné druhy mizí zadupány lidskou botou. Lidstvo totiž není tak jednotným živočišným druhem, jak by se na první pohled zdálo. Mezi člověkem a člověkem jsou často nepřekonatelné rozdíly v rase, řeči, víře, v přesvědčení, v povahových vlastnostech, ve způsobu života, v inteligenci – a to rozdíly tak významné, že to dva rozdílné lidi činí nespářitelnými, natož aby spolu chtěli sdílet stejný dům, město či planetu. Mezi zlověkem a jiným zlověkem jsou často větší rozdíly než mezi kojotem a vlkem, kteřížto dva rozdílní psovití tvorové se mohou zkřížit snáz než dejme tomu árijec s negrem nebo vegetarián s kanibalem.

Jak jsem řekl: není to žádný misantropismus, tenhle Svět bez nás (bez vás, jak říkám Já); naopak: celou dobu s napětím očekávám, kdy se autor podřekne a dá najevo svou lidskost a svůj humanistický světonázor. A dočkal jsem se! Světe bez vás, div se, ale Já to tušil, že to přijde! A také že ano! Stalo se to, lidužel, právě na konci 17. kapitoly s názvem Kam směřujeme? (měli by se zeptat mne, Já bych jim to věru pověděl!), kde je zmínka též o Knightově Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva[4] a o Euthanasijské církvi (Church Of Euthanasia). Cituji doslova tu humanistickou „perlu“, z níž se mi zvedá žaludek:

Představa světa zbaveného naší tíživé přítomnosti, s bujnou flórou a faunou na každém kroku, je na první pohled lákavá. Přesto ji rychle následuje bolestný pocit smutku nad zánikem všeho krásného. Pokud si nejkrásnější ze všech lidských výtvorů – dítě – už nikdy nebude hrát na zelené Zemi, co po nás vlastně zůstane?

Tak tady se autor jinak skvělé knihy Alan Weisman „odkopal“. „Nejkrásnější ze všech lidských výtvorů – dítě“! No, to se mu povedlo. Uřvaný parchant, který až vyroste, bude stejně otravný, škodlivý a nebezpečný jako jeho rodiče, ne-li ještě víc – a nejkrásnější ze všech výtvorů? To musí být vtip!

Podotýkám, že i učitel (nesnáším učitýlky!) Les U. Knight, zakladatel VHEMTu, není žádný misantrop. On je spíš naivní anarchista. Krásný, přesto však naivně. Představuje si, že se všichni lidáci jednoho dne dohodnou a přestanou se rozmnožovat. Předpokládá dále, znovu bezmezně naivně, že nastoupí duchovní probuzení, protože si lidáci, ta nemyslící pakáž, uvědomí, že sice vymírají, ale jejich život se současně zlepšuje. Dokonce si myslí, že s ubýváním lidí budou mizet i příčiny konfliktů, neboť pochybuje, že by lidé marnili své životy v boji. Tady jeho naivita dostupuje vrcholu. Jako kdyby se někdy nějaký vládce či stát ptal nějakého svobodného muže, natož otroka či poddaného, jestli chce jít dobrovolně do války! Jsou tací, jistě; ale většina lidáků dává přednost střílení do bezbranných zvířat než na někoho, kdo může opětovat palbu. Lidé jsou rození zabijáci, násilníci a vrazi, to nikdo a nic nezmění, ale jsou zároveň zbabělí, útočí ze zálohy. A i kdyby se nakrásně opravdu populace snížila – ať už z jakékoli příčiny – natolik, že by se Země opět zazelenala, lidákům by ta krása stejně dlouho nevydržela. Jakmile by jich bylo málo a země byla volná a divoká, znovu by se pustili do žďáření a do rozprcávání jako dřív. Stejně jako na počátku, tak i na konci. Lidé se nemění. Pralesy jim vždycky vadily a vadit budou jako překážka, dokonce i těm, kteří v nich žijí. Novodobé romantické blouznění o zelené zemi je jen hysterickou reakcí na vlastní lidskou ničemnost. Lidáci vždy uctívají nejvíc to, co sami zničili – od pralesů přes zvířata (nyní již mytická) až po původní kultury. Proč? Protože už se to nedá vrátit, a proto je to pro ně neškodné.

Zkrátka samé naivity, jež plynou z tragické neznalosti lidí nebo přinejlepším z falešné optiky podle-sebe-soudím-tebe-ismu, což by sice ukazovalo na Lesovu čistou duši, leč duši fatálně naivní. Ostatně s panikou na konci „světa“, rozuměj lidského světa, se jistě včas dostaví další a další roje falešných proroků, náboženských blouznivců, okultních mystiků, scientologů, transhumanistů a jiných pošuků, pomatenců a bláznů. Bude to zábavný tyjátr na závěr existence lidstva na planetě Zemi.

A nejenže bude, ale už i je. Lidužel se podobný apokalyptický tyjátr rozpoutal v závěrečné Codě s názvem Naše Země, naše duše. Čekal jsem něco takového, avšak autor překonal moje očekávání a do puntíku splnil to, čeho jsem se nejvíc obával: že zkazí celou knihu humanistickým cancem na závěr. Kniha se tak paradoxně podobá celé existenci lidstva na planetě Zemi: začala docela dobře, ale konec je nechutný. Stalo se přesně to, co v knize až dosud „chybělo“, ale mně naopak vůbec: že dá slovo zástupcům věřících a jiných bláznů světa. To si mohl jít pro názory klidně někam do místního blázince a byl by na tom stejně. Ale tohle jsou názory lidáků respektovaných, často i učenců s vysokým vzděláním, ne nějaké přitroublé koktání a blekotání uslintaného idiota s IQ stejným jako je jeho věk! Samí fantasmagoři! A tohle je výkvět lidstva, prosím! Představte si, co bychom se my nadlidé, my nepřátelští misantropové, museli dočíst, kdyby dal autor slovo obyčejnému lidákovi z ulice! Misantrop nevychází i tak z údivu, co všechno musí chudák papír snést.

„Svět existuje, aby sloužil lidem, protože člověk je nejúctyhodnější ze všech tvorů,“ říká turecký súfijský učitel Abdülhamit Çakmut. „Všechno na světě je určeno ke službě člověku. Kdyby člověk odešel, znamenalo by to konec přírody.“ 

Tak tento naprosto pomatený a převrácený názor má většina lidáků, najmě takzvaní „lidé knihy“, to jest všichni křižáci, židáci a musulmani. Za takové nactiutrhačné rouhání by se mělo exemplárně popravovat, trhat ty lživé zlé jazyky! 

Ale nejsou to jen pobožnůstkáři, kdo zabloudil ve vlastních scestných fantasmagoriích. I vědci a dokonce i ekologové zřejmě utrpěli apokalyptický šok a jejich potrhlé nápady by měly být oceněny nejméně svěrací kazajkou. Jejich nezviklatelný optimismus a falešné naděje jdou až za hrob, jejich nereálné plány pak za hranice střízlivosti. Je to hodně zarputilý virus tohle lidstvo, a svého zkázonosného života se jen tak bez boje nevzdá. I poslední zlověk na povrchu Země bude ještě v hodince svého chcípání stále pevně věřit, že jeho ničemná existence nekončí. Ale ona přece skončí. 

Zakladatel militantního ekologického hnutí Earth First! Dave Foreman, který už téměř opustil představu, že člověk si zaslouží místo v ekosystému, nyní řídí skupinu nazvanou The Rewilding Institute. Odborníci působící v této skupině stavějí na ochranně zaměřené biologii a na neutuchající naději.

Součástí i cílem oné naděje je budování obřích koridorů, které by přemosťovaly celé kontinenty a v nichž by lidé museli žít bok po boku s přírodou. Do každého koridoru by znovu byli vysazeni predátoři z nejvyšších míst potravního řetězce a nejbližší příbuzní velkých živočichů, kteří se zde nevyskytují od pleistocénu, tedy afričtí náhradníci chybějících amerických velbloudů, slonů, gepardů a lvů.

Je to nebezpečné? Foreman a jeho kolegové se domnívají, že odměnou pro člověka bude šance na přežití v ekosystému, který znovu získá ztracenou rovnováhu.

To jsou mi tedy představy! Už vidím, jak lidáci nadšeně přijímají skutečnost, že budou potkávat v přírodě a v lese na houbách lvy! Přitom stačí, aby někde někdo zahlédl přerostlého toulavého vlčáka, a spustí se panika, že se vrátil nejmíň vlkodlak, aby sežral „naše děti“. Ani to nemusí být vlk nebo jiná velká šelma; mnohdy jen stačí, aby utekla z koncentráku obyčejná mírná kravička, nebo se jen zatoulala, a lidé vyděšeně panikaří. Myslivcům vadí i neškodná liška nebo dravý pták, který nikdy na lidi neútočí. Neujali by se ani sloni ve volné přírodě, protože lidáci by je okamžitě vybili, tak jak se o to snaží v Africe.

Autor dále píše:

Inteligentní řešení by vystavilo zkoušce naši odvahu a moudrost. Bylo by to svým způsobem bolestné a stresující, ale nikoli smrtící. Vyžadovalo by, aby každá žena na světě měla jen jedno dítě.

Inteligentní řešení by to bylo, cožpak o to; ale to by lidáci museli nejprve inteligentní být, o odvaze a moudrosti ani nemluvě. Vlády všech zemí, snad kromě dvou, se zatím snaží o pravý opak zásady jednoho dítěte na ženu. Mnoho se však přitom ani snažit nemusí, neb je to činnost povýtce ryze humanistická, velmi příjemná a pudová – věc, o níž se nepřemýšlí a o níž je dokonce neslušné přemýšlet. Každý musí mít rád děti, aby byl dobrým zlověkem. Čím víc otroků mají, tím jsou vlády spokojenější; však bída z přelidnění dopadne jen na hlavy těch dole. Každý politický systém, každá prosperující společnost, potřebuje velkou masu otroků; proto také každý stát podporuje porodnost. Vůbec přitom nevadí, že s rostoucím počtem lidí není potom poctivá práce pro každého, čímž vzrůstá kriminalita, byrokracie a daně; a nevadí ani to, že se potom vinou přelidnění nedaří chránit čisté a zdravé životní prostředí. Systému se armáda nezaměstnaných dokonce vyplácí, poněvadž má tak zajištěnu ustrašenou poslušnost těch nejotročtějších dělníků, kteří se musejí bát o místo, a proto udělají pro peníze všechno, protože jsou lehce nahraditelní.

Toto takzvané „inteligentní řešení“ by se tedy taky neujalo, vždyť sám autor píše, že by to bylo bolestné a stresující. Už jen z toho, že někdo takto uvažuje, je zřejmé, že je to naprosto neuskutečnitelné. Hleďte: oni, ta verbež rozprcaná, potřebují odvahu, aby udělali něco, co je například pro mne zcela samozřejmé, kdežto stresující a bolestné je pro mne naopak děti mít, ať už vlastní nebo cizí. Moudří jsou potom lidáci jen podle jména, jímž sami sebe neprávem titulovali. I ty nejchytřejší lidské mozkovny jsou úplní blbci. Posuďte sami, jaké nesmysly se jim honí hlavou:

„Pomocí laserů nebo podobných paprsků elementárních částic bychom mohli dálkovým ovládáním sestavit věci na jiných planetách nebo v jiných slunečních soustavách. Bylo by to mnohem rychlejší, než tam něco posílat. Možná bychom mohli zakódovat člověka a sestavit ho ve vesmíru.“

Sám autor, Alan Weisman, jehož literární styl se až dosud omezoval jen na pouhý žurnalismus, se lidužel k těmto absurditám také připojuje a odvažuje se též něco originálního vymyslit. A toto je nepodařený výsledek jeho choré mysli:

Rádiové vlny nezanikají, ale putují vesmírem stejně jako světlo. Také lidský mozek vyzařuje elektrické impulzy o velmi nízké frekvenci. Tyto vlny jsou podobné rádiovým vlnám, které používáme pro komunikaci s posádkami ponorek, ale jsou mnohem slabší. Zastánci paranormálních jevů nicméně trvají na tom, že náš mozek je vysílač, který lze s jistým úsilím zaměřit stejně jako laser a komunikovat na značné vzdálenosti, či dokonce zařídit, aby se něco stalo nebo nestalo.

Může se to zdát poněkud přitažené za vlasy, ale je to v podstatě definice modlitby.

Naše mozkové vlny, stejně jako ty rádiové, nepochybně někam putují. Kam? Prostor se nyní popisuje jako rozpínající se bublina, ale i to je zatím pouhá teorie. Představa, že naše myšlenkové vlny mohou putovat podél velkých a tajemných mezihvězdných zakřivení a nakonec se vrátit zpátky na místo svého vzniku, však možná není úplně nesmyslná.

Snad je dokonce možné, že kosmické elektromagnetické vlnění jednou – dávno poté, kdy odejdeme, pronásledováni nesnesitelným steskem po krásném světě, z nějž jsme se tak pošetile sami vypudili – přinese nás nebo naše vzpomínky zpět na naši milovanou Zemi.

Konec. Chtělo by se s úlevou říci „konečně konec“, protože čeho je moc, toho je příliš. Příliš i na mne. Tuto knihu jsem si chtěl kdysi, když u nás vyšla, koupit. Udělal jsem dobře, že jsem si to rozvážil. Musel bych ji teď po přečtení buď vyhodit nebo v amoku vyrvat jejích posledních zhruba šedesát stran obsahujících tyto a podobné humanismy a směšné nesmysly a také nadbytečné části, jako je poděkování, vybraná literatura či rejstřík. Tak jsem se na ni těšil! Přečetl jsem ji za pouhý týden. Ale konec špatný, všechno špatné. Lidstvo je neuvěřitelně odporná pakáž. Už aby byl svět bez vás.

Na Haiti bylo třikrát krátce po sobě nějaké velké zemětřesení. Zahynulo prý až 230.000 lidáků pod troskami svých zbořených chatrčí. Žádná škoda. Je to malá humanitární pohroma, ale příroda se raduje a Já s ní. Les U. Knight sice správně říká, že zabíjení lidí po částech není nic platné, ale misantrop se přesto neubrání radosti nad každým zcepenělým lidákem, natož když jich pochcípají najednou desetitisíce. Kdo by té hemeži nepřál zaslouženou bolest a smrt za to, co dnes a denně provádějí přírodě? Té je teď o trochu lehčeji. Ne však na dlouho. Humanisti celého světa se totiž spojili a už do „postižené“ oblasti lifrují pomoc (pepřové spreje s sebou!). Já bych je nechal pochcípat hlady a na nemoci ze špíny. Ta hladová černošská pakáž tam jistě mezitím vyvraždila všechna „domácí“ zvířata. Prý je tam teď strašný smrad z hnijících mrtvol, rabování, hlad, málo pitné vody a násilnosti. Na internetu jsem viděl, jak na ulici spalují lidské zdechliny a rvou se o žrádlo. Fuj, tam bych teď neletěl. Ve východní polovině tohoto karibského ostrova, Hispaniola zvaného, jsem byl v roce 2002. Ta část se jmenuje Dominikánská republika a Já v ní strávil svých zatím posledních čtrnáct dní v tropech. Nelíbilo se mi tam. Dnes nechápu, co jsem tam vůbec pohledával. Strávil jsem tehdy, před osmi lety, celou dovolenou pouze v hotelu, na pláži a v přilehlém okolí. Krajina byla na dohled suchá, rovná, bez hor a bez lesů, všude davy škaredých domorodců, kteří vyhlíželi surově a nebezpečně. Černošská pakáž. Měl jsem s ní neblahé zkušenosti už z předešlé výpravy na ostrov Martinique. V Dominikánské republice jsem radši ani neopouštěl hotelový komplex, když jsem viděl venku tu hnusnou verbež. Hotelovým hostům jsem se také pokud možno vyhýbal. To zas byli samí odporní buržousti. Byla to nepovedená cesta, úplně zbytečná. Měl jsem zůstat věrný Polynésii.

V loňské podzimní zabijácké sezóně zastřelili myslivci dva lidáky a pět dalších postřelili. Policisté přistihli 35 bouchalů ožralých. I předloňské počty zamordovaných zvířat se mi podařilo zjistit: 127.211 srnců, 138.723 divokých prasat, 592.755 bažantů. Strašné číslo. Bezmála milion! Ví se, že myslivci mají svůj vražedný plán, jehož se drží. Je to nechutné a dělá se mi špatně jen při pomyšlení, natož abych si o tom ještě četl. Zábavnější je „slovníková definice“ mysliveckých zásad z internetové Necyklopedie, což je sarkastická parodie normální Wikipedie:

1.      Nic jiného než lovná zvěř a myslivci nemá v přírodě co dělat!

2.      Všechno co není myslivec se proto považuje za lovnou zvěř.

3.      Není-li v dostřelu lovná zvěř, může ji nahradit jiný myslivec.

Vtipné a pravdivé.

Pokud může můj duch cestovat vesmírem rychlostí světla a pokud za jeden pozemský rok urazí přibližně jeden světelný rok, jak jsem vypočítal, pak se nyní právě blíží například někam do souhvězdí Kefea, ke dvojhvězdě γ Cephei, k oranžovému to obru jménem Errai, vzdálenému od nás zhruba 44,9 světelných let. Hvězda je dobře vidět na severní noční obloze. Kdykoliv se teď na ni zadívám, připadá mi jaksi důvěrně známější, jako pohled do vlastní minulosti. Na této mé hře je také zajímavé to, že se náhodou u této hvězdy nachází též jakási neznámá planeta. Je vzrušující si představit, že je to možná živý svět, s bujnými lesy, čistý, a hlavně bez lidáků, a že bych tam mohl žít, kdybych dovedl cestovat prostorem. Už aby bylo aspoň jaro, nebo se zblázním. Na moje okno teď přilétají zobat zrníčka a drobty kromě sýkorek už i jedna kosice a kavka. Vlasy mi začínají padat přes oči a na ramena.

Zklamání a beznaděje přibývá. Podle průzkumu byl rok 2009 (zatím) nejtemnějším rokem milénia. Lidé si tento rok spojují s pocity zklamání a bezmoci. Jen procento Čechů bylo šťastných. Zajímalo by mě, kolik procent lidáků však přesto přese všecko zplodilo haranta.

Asi za týden jsem přečetl i tu druhou knihu – Věčná Treblinka, s podtitulem „Ve vztahu ke zvířatům jsme všichni nacisté“, což jsem si ihned zase sám pro sebe překřtil na „Ve vztahu ke zvířatům jste všichni nacisté“. Knížka je to vcelku dobrá, ale znovu musím říct, že jsem rád, že jsem si ji nikdy nekoupil, třebaže jsem k tomu měl několikrát chuť. Co mi na ní vadí především je to, že je to opět tak jazykově i literárně lajdácky odfláknuté „dílo“, že nad tím (můj) rozum zůstává stát. Překlad je příšerný, tiskové i pravopisné chyby na každé stránce. Některé chyby jsou tak debilní, že jsem se musel mnoho ovládat, aby knížka neletěla z okna rovnou na štěkající čubku dole. Mezi nezapomenutelné logické nesmysly bude jistě patřit například „otec z matčiny strany“ (co to je!), nebo „seznámili se v roce 1993, v roce 1987 se vzali“ (nejdřív měli tedy svatbu a až pak, za šest let, se teprve seznámili?), nebo vrchol překládačského neumětelství – Boria Sax, americký spisovatel, autor knihy Zvířata ve třetí říši, již vlastním, blbě ignorantsky zaměněn za ženu, takže se o něm píše vytrvale v ženském rodě: „Boria Saxová napsala...“, a tak dále, v jednom případě dokonce „Boria Saxováová“! To je stejně směšné, jako kdyby někdo napsal „královna komiků Vlasta Burianová“. Literární a jazyková úroveň tedy naprosto pod psa. Co se týče ideového obsahu knihy z pozice ochránce, milovníka a bojovníka za práva zvířat, tam je to, lidužel, velmi podobné. Také pod psa.

Kniha je též velmi židovská – až moc, řekl bych. Prakticky se v ní o ničem jiném nejedná, než o takzvaném holocaustu Židů za poslední světové války. Pravý holocaust, holocaust zvířat, který se svým rozsahem a počtem zavražděných a umučených nedá vůbec s nějakým běžným, dobovým a časově omezeným protižidovským pogromem srovnávat, tu slouží jen jako příměr, i když příměr jistě s dobrým srdcem zamýšleným. Zvířata zde tedy opět vystupují ponejvíce jen jako zástupný symbol, ano, opět jako obětní zvířata. Misantrop má z četby stále nepříjemný dojem, jako by opět záleželo jen na lidech, nebo hlavně na nich, neboť – jak se pořád dokola omílá – cokoliv uděláme zvířatům, uděláme pak sami sobě. V celé knize snad nevystupuje nikdo jiný než Židé. Jako kdyby člověk musel nejprve poznat a zažít na vlastní kůži okovanou patu lidstva, aby se naučil ctít zvířata jako své bližní. Možná je těch vražedných mezilidských střetů na světě ještě příliš málo. Určitě.

Kdybych Já sám nebyl už dvacet let vegetariánem, tato kniha by ho ze mne asi neudělala. Nemám totiž rád lacinou a mnohdy i demagogickou propagandu, která uráží mou inteligenci. Jako kdyby se mezi vegetariány nenašel a nemohl najít někdo s opravdovým literárním talentem, kdo by dovedl sepsat pravé umělecké dílo jen z přebytku pravdy, krásy a citu k přírodě okolo nás. Takovou knihu potřebujeme. Zatím se zdá, že je nemožné ji napsat. Možná je to tím, že krása přestala existovat. Podle zde představených lidí, jejichž životní osudy a názory se tu popisují, by normální člověk mohl získat dojem, že to jsou všichni nemocní nenormálové, lidé, kteří mají rádi zvířata jen proto, poněvadž je v životě potkalo něco, co je nadosmrti poznamenalo, zranilo a traumatizovalo natolik, že jsou teď prostě „divní“, psychicky narušení, neschopní navázat normální vztah k ostatním lidem, k těm sadistickým vrahům, a jako způsob vyrovnání se s tímto traumatem si zvolili starost o bezbranná zvířata a o jejich „práva“. Ale normální člověk, bez traumat, bez citu a bez porozumění, často též bez mozku, který nikdy nic zlého na vlastní kůži nezažil a jenž se stará jen o sebe, o svá vlastní práva, takový člověk si musí říct, že je normální vraždit zvířata, protože tak to prostě v přírodě chodí, a že vegetarián je jen zkrátka přecitlivělý psychotik, člověk v podstatě v životě hendikepovaný. Takto uvažuje normální člověk – až do chvíle, kdy se on sám octne jako oběť onoho přírodního vraždění. Pak z toho má trauma zase on a kruh se uzavírá. Jakmile se sám stane obětí nějaké „přirozené“ události, už mu rázem nepřipadá tak přirozená, nýbrž nespravedlivá, takže hledá viníka či oběť. Je zajímavé, že když se takovýto normální člověk stane obětí jiného člověka, lidí či celého lidstva, také mu to nepřipadá přirozené. Proč si i tehdy, páchá-li na něm zlo jeho vlastní živočišný druh, neřekne, že to tak prostě mezi lidmi chodí? Místo toho si najde bezbrannou oběť, jež by ho očistila, je-li viník příliš mocný nebo neznámý; očistila od traumatu, od hříchu, od viny. Vždycky se však tou obětí stane zase jen zvíře, ať v dobrém, či ve zlém. Nikdo z lidí nežije s pocitem, že on sám je to zvíře, jež je třeba obětovat.

Dobrá kniha, nebo spíš dobrý pokus o knihu, ale už mám těch špatně napsaných zmetků dost. Bojím se, že když budu v jejich četbě pokračovat, zkazí mi to vkus. Dal bych si teď nějaké kvalitní klasické dílo z pera nějakého mistra. V knize Věčná Treblinka jsem našel trochu slovesného umění jen v citátech od jiných autorů než je Charles Patterson nebo ten, jemuž byla tato knížka věnována, tedy Žid Isaac Bashevis Singer. Od tohoto držitele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1978 bych si nechtěl přečíst nic. Jakkoli to byl vegetarián, přece mě nevábí jeho tvorba. Prošel jsem náměty všech jeho knih, ale každý mě něčím odpudil: nejčastěji židovským prostředím a náboženstvím, takovým tím typickým mešuge. Kdysi dávno jsem pro časopis na ochranu zvířat přeložil jiného Singera (Petera) brožurku Osvobození zvířat. Pamatuji se, že ani ta se mi moc nelíbila. Ideově sice správná, ale slohově nic moc. Žádné umění. Tohle bylo podobné. Jen špatně napsaná kompilace faktů a názorů jiných, žádná původní nebo hlubokomyslná myšlenka. Opsal jsem si jen těchto několik citátů:

·        Ve svých myšlenkách vychvaloval Herman myš, která s ním sdílela část svého života a která kvůli němu opustila tuto zem. „Co oni vědí – všichni ti učenci, všichni ti filozofové, všichni vůdci světa – o něčem takovém, jako jsi ty? Sami sebe přesvědčili, že člověk, nejhorší hříšník ze všech druhů, je vrcholem stvoření. Všichni ostatní tvorové byli stvořeni jen proto, aby mu poskytovali potravu a kožešiny, aby jím byli mučeni a zabíjeni. Ve vztahu k nim jsou všichni lidé nacisty; pro zvířata je to zde věčnou Treblinkou.“

Isaac Bashevis Singer, Pisatel dopisů

·        Skutečná dobrota člověka se může projevit v naprosté čistotě a svobodě jen vůči tomu, kdo žádnou sílu nepředstavuje. Skutečná mravní zkouška lidstva, ta nejzákladnější (uložená hluboko, že uniká našemu zraku) záleží v jeho vztahu k těm, kteří jsou mu dáni na pospas: ke zvířatům. A zde došlo k základnímu debaklu člověka, tak základnímu, že právě z něho vyplývají všechny ostatní.

Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

·        V průběhu svého kulturního vývoje nabyl člověk dominantního postavení nad sobě blízkými tvory ze zvířecí říše. Nespokojil se však s touto nadvládou a začal vytvářet mezi svou a zvířecí přirozeností propast. Upřel zvířatům schopnost myšlení a sobě přisoudil nesmrtelnou duši a božský původ, které ho opravňovaly k přetrhání spojení mezi ním a zvířecí říší.

Sigmund Freud, 1917

·        Nejnešťastnější a nejslabší ze všech tvorů je člověk, a přitom i nejarogantnější... Je možné si představit, aby něco tak směšného, jako je tento politováníhodný, ubohý tvor, který není ani pánem sebe sama, se mohlo nazývat pánem vesmíru? Je zřejmé, že nikoliv správný úsudek, ale bláhová pýcha a vzpurnost nás vede k tomu, že se stavíme nad zvířata a vyčleňujeme se z jejich stavu a společenství.

Michel Montaigne (1533–1592)

·        Jak chytrý musí být šimpanz, než může být za jeho zabití někdo obžalován z vraždy?

Carl Sagan

·        Člověk se dominantním druhem stal teprve nedávno. Carl Satan Sagan napsal, že kdybychom trvání vesmíru v délce patnácti miliard let stlačili do jediného roku, vytvořila by se sluneční soustava teprve v září (9. září), Země by se zhustila z mezihvězdné hmoty rovněž v září (14. září) a život na Zemi by vznikl až 25. září. Dinosauři by se objevili na Štědrý večer a po čtyřech dnech vyhynuli. První savci by se objevili 26. prosince, první primáti 29. prosince a první hominidé (naši dvounozí primátí předci) 30. prosince. Moderní lidé (Homo sapiens) by se objevili až na Silvestra v půl jedenácté večer a veškeré zaznamenané lidské dějiny by se odehrály až v posledních deseti sekundách roku.

·        Paleontolog Richard Leakey a Roger Lewin nám poskytují jiný způsob pochopení času, když žádají čtenáře Origins (Počátků), aby si představili dějiny Země jako knihu, která má tisíc stránek. Pokrývá-li každá stránka období čtyř a půl milionu let, pak bude vznik života v mořích teprve na stránce 750. Hominidé se objeví až na třetí stránce od konce a používání kamenných nástrojů v polovině poslední stránky. Příběh Homo sapiens by se odehrával až na poslední řádce knihy a na vše – od jeskynních maleb přes pyramidy k holocaustu a věku počítačů – by muselo stačit poslední slovo.

·        Harvardský profesor Edward O. Wilson napsal, že náš vývoj v dominantní druh nebyl pro stav planety šťastný. „Podle mnoha vědců zvláště nešťastné pro živý svět bylo to, že tento průlom učinil masožravý primát a nikoliv nějaký skromnější zvířecí druh.“

V souvislosti s právě přečtenou sérií slovních šuntů musím znovu konstatovat, že lidská debilita roste. Nikdy jsem v lidskou inteligenci příliš nevěřil a nedůvěřoval jí, podceňoval ji a vysmíval se jí jako špatnému vtipu, nicméně starší knížky, které mám doma ve své sbírce, neobsahují zdaleka tolik chyb, jako knihy novější. Ten úbytek lidské inteligence je znát všude, nejen v knihách a v psaném slově vůbec. Vidět je to také velmi zřetelně ve skladbě televizních pořadů. S nově zavedeným satelitním příjmem mám možnost i Já žasnout, co dokáže chorá mysl zlověka vyprodukovat. S novými zhruba dvěma stovkami televizních stanic soustředěnými na jednom místě se přímo nabízí reprezentativní průřez lidskou psychikou. Není to hezký obrázek. Přepínám mezi jednotlivými programy, ale všechny jsou stejné. Všechny stejně nudné a pitomé. Celé televizní vysílání je pak jen jakási nevkusná reklama na lidstvo. Značnou část tvoří pornografie. To jsou reklamy na páření, v nichž účinkují rádoby nadržené, roztoužené a milostně vzdychající kurvy jako vábničky pro neopatrné samce v neutuchající říji. Odporná pakáž, tohle lidstvo. Po kurvách přichází na řadu blok zpravodajských relací, jež přinášejí donekonečna se opakující novinky ze světa i domova, jež mě vůbec nezajímají. Když je novinka stále stejná, pak to není žádná nová zpráva, nýbrž jen variace na stále stejné, blbé, lidské téma. Filmy o policajtech a policajtkách (pche, opravdu „jako ze života“!), laciné horory o zvířecích monstrech (podněcující k nenávisti k „bestiím“), o zabijácích, o všelijakých mutantech, masožravých živých mrtvolách (věrný odraz sebe sama), samé střílení a mrdání, nebo pitomé seriály pro ženy a smutné sitcomy bez humoru, zato s přednahraným smíchem jakýchsi idiotů bez smyslu pro humor, náboženské vysílání, komerční vysílání, blbé sportovní přenosy, diskusní pořady a talkshow o ničem – to je také stále stejné. A to vše přerušují všude a kdykoliv další vlezlé reklamy, aby se nakupovaly další zbytečnosti a aby bylo proč chodit do práce, z níž se pracující blb vrací utahán znovu jako v začarovaném kruhu zpět před hypnoticky blikotající obrazovku své posvátné „bedny“, u níž sedě či leže modlí se touto svou postmoderní modlitbičkou před spaním, vzývaje démona lidských bezcenných „hodnot“, jež stvořily ďábla civilizace. Televize. Hle, toť přehledný náhled. Choromyslná přehlídka singerovského světa, jakožto spojení bordelu, blázince a jatek. Pouč se, misantrope, co jsou tví nepřátelé zač!

Papež vyzývá kněží, aby blogovali a šířili tak křesťanství. Ještě že se neobrací se svou výzvou k obyčejné negramotné a pologramotné lůze, která tvoří většinovou část jeho věřícího stáda; plně stačí pitomé výpotky intelektuálů a učenců. Všechno na tomto světě však má a musí mít svůj opak, svého nepřítele, aby byla zachována přírodní rovnováha. Měl by se proto též šířit misantropismus a ušlechtilé mrzoutství, jež má ducha i rozum, v protikladu k choromyslnostem smějícího se krvelačného dobytka jménem zlověk. Již je to pět let, co jsem naposledy vydal světu nějaké své literární dílo. Jelikož se za těch uplynulých pět let nenašel žádný odvážný nakladatel, který by vydal mé nejnovější filosofické přírůstky v knižní podobě, zvolil jsem jinou, moderní formu svého mstivého sebevyjádření: internet. A netroškařím – založil jsem si hned dvě osobní stránky:

·        www.misantrop.estranky.cz

a

·        www.feuerteufel.blog.cz

Kromě toho přispívám též malými ukázkami do „uměleckého serveru pro všechny autory“ na www.minimax.cz.

Po přečtení několika knižních sraček, jež mě přes svou podnětnost doháněly k zuřivosti, otevřel jsem si nyní jeden zapomenutý poklad, jejž jsem nalezl ve svém divotvorném kufříku – Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka. Vůbec jsem netušil, že tu starou, ohmatanou, flekatou a potrhanou knížku mám. Je to však, žel, pouze díl III. a nedokončený díl IV. Haškovo mistrovské veledílo přervala sama Zubatá, jako by jej snad ani nechtěla dovolit smrtelníkům číst. Zajímavé jsou opět technické údaje – jako vždy u starších tisků. Kniha vyšla v roce 1951 nákladem 150 750 výtisků a stála 30 Kčs. Bylo to již 12. vydání „Švejka“. Stránky knihy jsou bohatě ilustrovány Josefem Ladou.

Až dosud jsem znal „Švejka“ jen jako kongeniální dvojfilm s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Všechno, všechen ten anarchický humor a nezapomenutelné hlášky, však do dvou filmů vměstnat nelze. Kniha je proto cennější jednak tím, že nabízí původní podobu románu, a za druhé je kniha lepší v tom, že je několikanásobným prodloužením sebelepšího a sebehutnějšího filmu. Tento druh literatury je přesně moje gusto. Bavím se královsky.

„Copak se to smí střílet do vagonů Červeného kříže?“ rozčilil se kuchař Jurajda.

„Nesmí, ale může,“ řekl Švejk.

„Vono je vůbec moc věcí na světě, který se nesmějí dělat, ale můžou se provádět.“

Nebo tato hláška:

„Vy pacholku, vy jste připravil naši dceru vo čest.“

„Zajisté, dovolil jsem si ji zkurvit, milostivá paní.“

V čekání na další knihu, objednanou v naší městské knihovně, jsem takto navýsost pobaveně přečetl lehce víc než polovinu „Švejka“. Ta další mnou toužebně očekávaná kniha nese název Ze života darmošlapa, německy Aus dem Leben eines Taugenichts, z pera německého romantika Josepha svobodného pána von Eichendorff. Tuto knížečku, „skvost německé romantiky“, o pouhých 150ti stránkách, mi zaslali z Havlíčkova Brodu (zas ten Havl. Brod s jeho nepřeberně vybavenou knihovnou! Já se tam snad odstěhuji!). Šikovná ta knížečka vyšla opět v hlubokém komunismu v roce 1959 za pakatel 4 korun 20 haléřů. To je neuvěřitelné. Dnes už neexistuje ani dvacetihaléř, ani taková láce. A Já za mizerné vypůjčení, respektive za poštovné, zaplatím horentních 50 korun. Ovšem další nevýhodou je to, že této kratičké novele, která se sama vejde na 120 stránek, předchází na úvod nechutné politické školení v marxistickém duchu, zabírající 17 stran čili desetinu místa. To byla pitomá doba. – A je to vůbec dnes jiné? Za padesát let, ne-li dřív, budou stejně směšné naše pokrytecké fráze o humanismu. Pro mne už byly a jsou směšné včera i dnes.

další část >>>

<<< předchozí část