Zápisník živého muže - 6.
pondělí, 18. srpna 42
Návštěva knihovny. Vypůjčil jsem si konečně tu monografii o Germánech. Není až tak velká. Myslím, že se mi pohodlně vejde jak do brašny do práce, tak do krosny do bezdomoví, a že to nebude až taková zátěž. Zbytečná přítěž to potom nebude zcela určitě. Zde jsem si oskenoval přední i zadní stranu povedeného obalu:
Kniha vypadá na první pohled velmi zajímavě a láká mě k důkladnému prostudování. Dychtím po vědomostech tohoto druhu!
Tato krásná, výpravná kniha s mnoha obrázky a fotografiemi, v tvrdých pevných deskách, o třech stech stranách nabitých informacemi, vyšla v roce 1977 a tehdy stála pouhých 38 Kčs! Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale je to tak. Dnes by stála minimálně desetkrát tolik a bylo by v ní nejspíš plno chyb (což neznamená, že i tady nebudou obvyklé chyby)...
Četbu Volání divočiny od Jacka Londona tedy v práci načas přeruším – právě když jsem na konci, a ten je nejlepší! Přerod jednoho psa v divočině dálného severu v divoké zvíře je i mým příběhem. London jej psal tak poutavě a s takovým hlubokým citem a pochopením, jako by i on sám to zažil. Je to velké dílo Londonovo.
čtvrtek, 21. srpna 42
Cestou na víkendový pobyt v ráji Sádeckého polesí jsem viděl dva čápy hned na kraji města za zahrádkami Pod kopcem. Lovili cosi v trávě u silnice (snad slimáky?) a projíždějících aut si nevšímali. Uletěli až přede mnou, když jsem vlekl plnou polní do kopce k lesu. Začátek hezký. Ostatně nyní, před sedmou hodinou ranní, je ideální čas na přesuny. Lidáci veškeří nikde žádní a je příjemné chladno. Ideální. Přicházím do mého zeleného údolí naprosto nepozorován.
Jen nemám rád, když na mne ráno při balení mluví čiči to haha, táta s mámou. Nemohu se na to soustředit a občas něco zapomenu zabalit. Jako teď: naprosto zbytečně mě přemlouvají, abych zůstal na víkend doma, „abych si odpočinul“, nebo mi mluví do toho, co si mám vzít s sebou – samé naprosto zbytečné řeči. Akorát to má za následek to, že si třeba zapomenu vzít kapesní nožík, jako tentokrát, a pak musím použít kus střepu z červeného odrazového sklíčka, jejž jsem nalezl v prachu cesty.
První den vždycky skoro celý prospím – prospím ostatně většinu víkendu, protože v baráku se prostě nevyspím, ze známých důvodů, jako je příliš velká blízkost množství lidáků, hluk v baráku, hluk z ulice, příliš mnoho podnětů doma v pokoji a další rušivé elementy. Ale v lese je většinou ticho a klid a ta správná úroveň „nudy“, takže teprve tady se pořádně vyspím.
Dorazil jsem po deváté hodině, postavil stan, najedl se a spal jsem až do večera do půl šesté. Víte, co to je? Přibližně sedm hodin nepřetržitého spánku? O tom si mohu nechat jenom zdát v baráku pitomém koncentráčnickém – a to doslova! Je to prostě paráda. Je to prostě dobrý život, dobré a ještě lepší trávení volného času. A prý abych si „odpočinul“ doma! Nemožné! Navíc teď mám volno. Pět dní jsem si hrál na otroka, nyní jsem po tři dny svobodný – a to absolutně! Nikde nenajdete tak markantní rozdíl mezi otroctvím všedního pracovního týdne, mezi otroctvím vůbec, a svobodou. Nikde. Nikde a jinak také lépe nepoznáte, jaký je rozdíl mezi přírodou a městem. Příroda je harmonická a harmonizující, kdežto město je enervující a otřesné. Příroda je rovněž svobodná a osvobozující, zatímco město je jen ubohý pracovní lágr, který se nehodí pro nic jiného než právě pro to otročení, ale k žití to tam není.
Když jsem se tedy večer o půl šesté probral zvesela do svobodné existence, opět se najedl a přečetl něco z Germánů, nastal právě nejlepší čas na večerní procházku po zalesněném hřbetu nad zeleným údolím, na rozlučku se sluncem a na pozorování srnce.
V noci jsem se vydal ještě na další procházku na opačnou stranu, směrem k Sádku, kde jsou dva nebezpečné myslivecké posedy a kam bych se večer neodvážil – už jednou jsem tam byl viděn a to bohatě stačí. Ale nyní o půlnoci je tu bezpečno.
Hvězd je plné nebe a Měsíc je jako koláč, jen trochu na okraji ukrojený. Svítí oslnivě. Je to krásná noc. Pohádka. Poezie. Kolem hlavy mi prolétá netopýr. A vidím též nad hlavou prolétat ISS, Mezinárodní kosmickou stanici. Nyní už si ji nespletu s asteroidem.
Celý následující den jsem prospal nebo pročetl. Večer jsem se opět procházel po hřebeni, ale slunce bylo ještě vysoko. Dostal jsem však náhle chuť na něco jiného: na ostružiny. Minule byly ještě kyselé, avšak nyní jsou již zralé, černé a nalité k prasknutí přesladkou šťávou, božským to nektarem. Našel jsem ostružin zakrátko mnoho, aniž bych věděl, kde rostou, a najedl jsem se jich dosytosti.
Je zde krásně. Nemohu si to tu vynachválit. Na Baldě jsem neztratil jen ten záplatovaný stan, nýbrž i spoustu času a zbytečných nervů s tou učitýlskou verbeží a jejich parchanty. Měl jsem se odebrat sem už na konci června a měl bych po nepříjemnostech s policií a s houbaři.
Poté, co jsem se nacpal výtečnými ostružinami, zamířil jsem teprve na dostaveníčko se zapadajícím sluncem. Bylo právě načase. Mohl jsem k tomu pozorovat také dva srnce, kteří se opatrně vkrádali na pastvu.
Ve 4.18 svítí měsíc přímo do stanu. Noci jsou úchvatné.
Poslední, třetí den, musím jít konečně pro vodu, neboť litr ovocné šťávy, který jsem si donesl z domu, došel. Skočil jsem do Jezírka jenom jednou, neb voda byla studená a nebe podmračené. Léto a koupání myslím pomalu končí.
Na odchodu jsem měl zase smůlu: zemědělci nahoře sklízeli žito a slámou z něho plnili blízký krmelec. Ale nemusel jsem se nikterak před nimi schovávat, vyčkávat ani uhýbat.
Dole se ubírala po cestě houbařka s prázdným košíkem. Jakýsi otec tam učil synka řídit moped. Je tu rušno pojednou, zrovna když potřebuji nepozorovaně odejít.
Na pláni před Špicí se pasou čtyři „kopýtka“ a po obloze letí jakoby vstříc zapadajícímu slunci bílý čáp. Letí zřejmě k západním rybníkům.
Jakýsi dřevař řeže motorovou pilou a táhne se od něj znatelný modrý dým výfukových spalin.
Pod kopcem už nejsou dva bílí čápi, zato je tam psinec a otravuje mě tam psisko, které na mne vrčí a štěká. Je puštěný na volno – a páníček nikde. Nevšímám si ho. Dnes nestojím o žádná extempore. Chci jen v klidu dojít na ubikaci. Páníček ze zahrádky si toho čokla ostatně brzy zavolal.
Před barákem byla sešlost sousedů – další nepříjemnost. Samozřejmě Machovi s parchanty a s „přáteli“ – kdo jiný. Ještě mě urazili tím, že mě považovali za rybáře – jak jsem zaslechl za zády („Pán byl na rybách“). Zřejmě si nedokážou představit nic jiného, jiné trávení volného času. Jsem jakožto tulák po bezdomoví anachronismus. Zase jsem holt zaspal dobu. Hrůza. Nesnáším tyhle návraty! Těším se na den, kdy nebudu muset do práce a budu moci bydlet někde daleko od lidí na samotě u lesa.
K poslechu jsem měl album World Of Glass od Tristanie. Poslechl jsem si je za víkend několikrát. Mohu tedy směle prohlásit, že zdaleka nedosahuje kvalit nedostižného alba Beyond The Veil. Mistrovské dílo se povede jen jednou za život. Chybí mi tam hlavně ty překvapivé výlety do blackmetalu. Také nápadité hudební motivy, s nimiž se hýří na albu Beyond The Veil, jsou tentokrát delší a podobné, ne-li stejné, opakují se příliš dlouho a tudíž to už není ono. Zpěv Vibeke Stene je také jakýsi vyšeptalý. Zkrátka dobré album, ale slabota. To druhé album, Illumination, je také takové nevýrazné. Myslím, že jsem to přehnal – koupit si rovnou dva skoro stejné disky. Po poslechu takovéto měkkoty – sice dobré měkkoty, leč přesto měkkoty – mám největší chuť na pořádný tvrdý blackmetal.
K četbě jsem měl Germány, jak už jsem se zmínil nahoře. Je to dobrá kniha, trochu toporně napsaná, nicméně zajímavá. Tiskové chyby tam zatím nejsou, jen mi vadí výklad z pozice marx-leninské ideologie. To je prostě hnus. „Dialektický dějinný vývoj“ a podobně, no strašné. Typickou takovou odpornou větu jsem našel na straně 170:
„Byla to právě nutnost úspěšně obstát v boji s přírodním prostředím, ohrožujícím samu existenci tohoto pobřežního obyvatelstva, jež vedla v jeho prostředí ke značnému rozvoji výrobních sil a k novým formám společenského soužití.“
No hnus. V té větě (a v jiných) je všechno, co nenávidím: boj proti přírodě, práce – a potom pitomý optimismus idiota, který spatřuje v takzvaném „dějinném vývoji“ pokrok k lepšímu. To jsou ti pokrokáři: všechno zkazí a ještě se v tom hnusu ráchají! Archeolog, který vidí pod výsledky a za výsledky své odhalující detektivní činnosti nějaký „dějinný vývoj k lepšímu“, musí být nutně stižen zákeřnou slepotou idiota, jenž nechápe, co se kolem něho děje. Dějiny totiž názorně ukazují v každé své „etapě“ (to je taky blbé slovo – jako kdyby šlo o závod s časem, který má svůj start a cíl!), že se – alespoň v souvislosti s lidmi a s lidskými věcmi na tomto světě – ubírají směrem k postupnému úpadku, nikoli k „vývoji k lepším zítřkům“! „Lepší příští“ nebude, zatímco lepší minulé bylo a už se nevrátí, co živ bude jediný člověk na této jím zdevastované planetě!
Ve starém světě se nepěstovala žádná změkčilost, ale i ti staří Germáni si žili lépe než my. Bydleli lépe. Nežili natěsnáni jeden vedle druhého v žádných koncentráčnických barácích jako my, třebaže „doba byla zlá“, plna životních nejistot a bojů. Byli svobodní a hrdí. Dnes jsme na tom podstatně hůř. Germáni žili uprostřed lesů a bažin, sem tam mýtina. A dnes? Dnes je to naopak „život“ uprostřed hord lidáků, sem tam nějaký lesík. Tomu neříkám „pokrok k lepšímu“!
Germáni žili ještě v prosté prvobytně pospolné společnosti, jako ve šťastném pravěku, byť rozhodně ne namačkáni jeden na druhého. Neštítili se ještě svého domácího zvířectva, svého dobytka (tedy „do bytu patřícího“!), nepohrdali jím a žili s ním pěkně pospolu pod jednou střechou. To považuji za velice pěkný zvyk!
Jednou podle autora knihy vedlo k rozvoji soukromého majetku (marx-leninský asi největší „problém“!) velká koncentrace obyvatelstva, podruhé vedla k rozvoji soukromého majetku naopak nejednotnost a odloučenost lidí. Pokaždé jiný výklad. Jak se to zrovna komunistům hodí do krámu. A samozřejmě si autor opět „plete“ fašismus s nacismem, v marné snaze odvrátit pozornost od toho slova „socialismus“ v sousloví nacionální (či česky národní) socialismus. Bylo to prý vrcholné stadium kapitalismu, a podobné nesmysly.
Kurz und gut, až na tyto komunistické bláboly je to celkem dobrá četba. A teprve až na straně 212 se vyskytla první a zatím jediná pravopisná chybička (v náboženským kultu), jinak perfektní. Soudruzi si dali záležet. Aspoň na něco byla ta cenzura dobrá. Vadí mi také, že mnohé věty jsou uvozovány velmi nepěkným, jakýmsi snad „slovním tikem“ autorovým, nebo možná překladatelovým – totiž že příliš mnoho vět tam začíná slůvkem tak... To je velmi nepěkný tik, který se po čase stálým opakováním velmi zprotiví až do hnusu.
Další věc, která mě v knize vydražďuje k nepříčetnosti, jsou opět četné podtrhávky tužkou po nějakém debilovi, který tam ještě k tomu v té své debilitě nechal číslo na svůj mobilní telefon. Musel to udělat nějaký zvlášť debilní kretén, protože jediné jeho slovo, které v nebohé knize zanechal načmárané svou dysgrafickou pazourou a vypocené svým dysortografickým mozečkem imbecila, slovo „přečíst!“, napsal blbec jako PŘEČIT! Nebo to možná mělo být slovo „přečti!“, nicméně tak jako tak se mi z toho vylízanectví zpěnila krev do růžova. Strašné. Mám potřebu si umýt ruce po takovém kreténovi. Čím větší blbec, tím větší má potřebu zvěčnit tu svou vypatlanou mysl ve vypůjčené knížce, aby to pak druzí musili po něm číst a zřít. Takové ničemy bych rovnou bez soudu popravoval, jinak zaplaví svět úplná debilita, která si hraje na chytrou. Pakáž jedna debilní!
Fuj, to jsem si ulevil!...
Zaujala mě fotografie sochy germánského bojovníka s malým koněm (Germáni chovali zvláštní rasu malých koní). Oskenovat to nepůjde. Zkusím se podívat na internet...
23:55
Na internetu jsem germánského bojovníka nenašel. Našel jsem sice dotyčné Landesmuseum für Vorgeschichte v Halle, ale fotografie jejich exponátů na jejich webu nejsou dostupné. Oskenoval jsem však celou dvoustranu knihy, tu jsem vytisknul, vystřihnul z ní pouze obrázek bojovníka a ten jsem počítačově trochu zesvětlil a znovu oskenoval. Výsledek potom vypadá takto:
Táta koupil v trafice zlevněné DVD Život savců, příběh o přežití, podle Davida Attenborougha, za pouhých 49 Kč. Ale na to se podívám až zítra.
sobota, 23. srpna 42
Ta tuplovaná Tristania se mi nestrefila do nálady! Ani trochu! Je to sice dobré, ale zdá se mi její měkkost jaksi neodpovídající současnému stavu světa. Je to takové příliš idylické. Místo toho si nyní pouštím jen samé blackmetalové nářezy – nejraději přímo v sluchátkách.
Zato ta monografie o Germánech se mi trefila do duševního uspořádání! Ostatně germánství a metal mi více než pasují dohromady! Tacitus píše (Germania 3), že Germáni „rozohňují svou srdnatost a dle pouhého hlaholu již předpovídají zdar budoucí bitvy... Usilují obzvláště o drsnost zvuku a o ječivý ryk, držíce štíty před ústy, aby tímto odrazem plněji a silněji přibývalo hlasu“. Onen hlahol před bitvou se pak nazývá „barditus“. Právě takový starogermánský barditus je asi blízký příbuzný a předchůdce dnešního nordického metalu. Tak to vidím alespoň Já.
Svým germanofilstvím jsem se nikdy netajil, a teď, co čtu tu knížku, se ze mne stal ještě zarytější přítel všeho germánského. Mám chuť najednou na Rammstein, na InExtremo, na vikinský metal ze Skandinávie a podobné věci. Začal jsem se znovu učit německy, neboť se mi líbí zvuk té řeči, již mnozí tady v Čechách považují za jazykolamnou (Já vůbec ne; Já ji považuji za svou druhou přirozenost a za ohromně zvukomalebnou!); to DVD o životě savců jsem si s chutí vyposlechl s původním komentářem v angličtině (britskou angličtinu také považuji za nesmírně zvukově atraktivní!)... – zkrátka obdivuji vše germánské.
V němčině jsou si podivuhodně podobná tři slova, která by měla být příbuzná jak svým významem, tak i v životě: Welt, Wild, Wald – svět, divoký, les.
Je zajímavé, že Germáni si zesvětlovali ještě víc své plavé vlasy nebo si je barvili na rudo. Dokonce i Římané, jejich úhlavní nepřátelé, kteří je dobývali a pokořovali a kteří je považovali za nekulturní barbary, po nich napodobovali a převzali ten zvyk barvit si vlasy. Já jsem také znám tím, že různě experimentuji s vlasy – jako kdyby se u mne i v tomto bodě mé vzpurné, buldočí povahy odjakživa ozývala ta kapka germánské krve, jež mi koluje v žilách. Vážně uvažuji, že bych si mohl také něco provést s vlasy – po dlouhé době. Na ryšavo by se mi to sice nelíbilo (také kvůli tomu, že to tak má každá druhá baba), svévský uzel bych se také styděl nosit, ale například úplné odbarvení na bílo by nebylo špatné.
Líbí se mi germánská tehdejší móda, včetně ošacení, nošení zbraní, vousů, účesů (Germáni jsou vynálezci culíků!)... Mně se ostatně líbí vůbec starověká móda (nebo ještě lépe pravěká!), třeba ty antické tógy... – a vůbec bych v horkých dnech nepohrdl třeba takovou suknicí namísto těsných kalhot! A chtěl bych se konečně naučit psát jejich posvátnými runami.
V noci jsem se probudil o pěti hodinách a plné dvě hodiny jsem dychtivě četl a četl.
neděle, 24. srpna 42
Germáni mě naprosto uchvátili! Včera jsem přes hodinu prohledával internet ve snaze najít nějaké doplňující informace, až mě náhoda zavedla na aukční web s nacistickými artefakty. Nic bych si odtud nekoupil, ale pár obrázků jsem si stáhnul. Třeba tyto:
Ta doba, s jejím uměním, s jejími nadějemi a jejím směřováním mě fascinuje! Nejsem žádný nacista, ale tvrdím, že to byla velká doba! Lidužel, neúspěšný pokus zvrátit neodvratitelný dějinný pesimismus a oživit dávno ztracený sen o germánské Evropě. Odpor pokrokářů všech zemí se jednak proti tomu spiknul, jak jsme viděli v jimi rozpoutané druhé světové válce, a za druhé, vše by se stejně jednou znovu zkazilo, až by vzala otěže dějin do pracek ta nesprávná většina, která – slovy Schopenhauerovými – „v nesčetném množství jako hmyz všude všechno vyplňuje a pokrývá (...) a potom brzy buď celou věc zničí, nebo ji tak změní, že bude skoro úplným opakem původního záměru.“
Říkám: stejně by to muselo dopadnout špatně.
A chci se naučit psát a číst germánské posvátné písmo – runy!
pátek, 29. srpna 42
Ach ty hrozné ranní odchody do třídenního bezdomoví! Táta s mámou se mi pletou pod nohy a mají nápady hodné pošuka: jeden se stále nabízí, že mi odveze krosnu do lesa na kárce, druhá by mě nejradši ještě celého přežehlila... – no hrůza. Příroda je lhostejná k jejich starostem.
Na pláni za Špicí je to ráno jako v Africe: deset srnců, včetně srn s mláďaty! Zářím štěstím. Také káně je tam na čekané, nehybně sedíc v trávě, a mihla se i lasička. Časně zrána se nebojí ukázat se na otevřeném prostranství. Jak by také ne, nikdo kromě mne tu není. Já mám tuto hodinu také v oblibě ze stejného důvodu: že nepotkám lidáka. –
A za Sádkem další dvě srny! To je nádherně na tom světě! Po pěti dnech otroctví chutná svoboda přímo báječně. Napadá mě, že tento obrázek budu postupem času směrem bližším k zimě vídat zřejmě častěji a častěji, neboť budu chodit v podstatě dřív a dřív, když bude slunce vycházet stále později a později.
Houfují se vlaštovky. Brzy budou odlétat. Dnes ráno při odchodu z fabriky mě zábly ruce. Ach jo, zase se blíží ta zima!
O půl čtvrté mě probudili houbaři. Poprvé tady a doufám, že i naposled. Naštěstí můj „srnčí pelíšek“ neobjevili.
Na tradiční večerní procházce po zalesněném hřebenu jsem neviděl ani kopýtko, zato mi vadil hluk od zemědělských strojů, od psů a od stíhaček.
V noci ve tři čtvrtě na deset další hodinová procházka. Je tma jako v pytli, neboť slunce už je dávno za horami a uzounký srpeček měsíce ještě nevyšel. O to líp jsou však vidět hvězdy. Jedna osciluje červenozelenou září. Dobře je vidět Jupiter a Velký vůz, s rozpoznáváním ostatních souhvězdí jsem na štíru. Vesmír je přitom tak fascinující! Tolik rozžhavené hmoty! Mléčná dráha je dobře patrná.
Dole pod kopci svítí jas infernálních světel ze vsí a měst. Vyšplhal jsem na mysliveckou kazatelnu, která se vypíná na kopci nad Sádkem. Není odtud lepší výhled, a tak zase slézám na zem. Byl tam jen velký pavouk křižák, který však uhýbal před světlem mé baterky.
K poslechu jsem si vzal to druhé mé nové album od Tristanie – Illumination. To už je podstatně zdařilejší počin! Melodie jsou tam melodičtější, zpěvy výraznější a obměňovanější, hudební nápady a motivy barvitější a neotřelejší. Opět je tam co poslouchat a poslouchá se to dobře. Tamto album World Of Glass bylo jaksi plonkové. Tohle je opět dobré.
Je zajímavé, že to hudebně slabší album má lepší texty než to dobré. K muzice se ovšem hodí báječně, snad i podle zákonu kontrastu. K měkké a nevýrazné hudbě docela dobře pasují ty rouhačské texty proti křesťanskému bohu. Naopak texty jaksi mdlé překvapivě výborně doplňují skvělou hudbu. No, je to zajímavá kapela ta Tristania!
Druhého dne jsem absolvoval pětihodinový výlet nad Sádek skrz pole a lesy. Cestou jsem se vyhýbal celkem třem lidákům: jednomu houbaři v zeleném tričku PONASu, tlustému, jako kdyby měl ještě zapotřebí rvát v lese houby, a na mopedu, pěšky by nedošel. Hrozný zlozvyk tohle houbaření. Jako kdyby byly ty houby kdovíjakou pochutinou. Vypadá to jako slimáci a mně osobně ani moc nechutnají. Ale tradice je holt tradice, i když je to víc zlozvyk než tradice.
Pak jsem uskakoval do lesa před dalším mopedistou. Jeho zavalité tělo málem zavalilo malého „pionýra“ pod sebou, který supivě táhl jeho tíhu. Smradu a kouře zbylo po něm nemálo.
A nakonec jsem se skryl na kraji lesa u kamenité cesty před hrkajícím autem, táhnoucím za sebou přívěs na dříví. To auto jsem pak nakonec přece jen potkal na zpáteční cestě a docela jsem se ho lekl, když se přede mnou najednou neslyšně objevilo v zatáčce.
Všude je hotová záplava ostružin. Některé plody připomínají svým tvarem a chutí malé hroznové víno. To je ouroda! Neseju, neorám, a přece sklízím! To je na létě báječné, že mohu jít na celý bílý den pryč, aniž bych si s sebou musel brát jídlo a pití; obsloužím se bohatě dary lesa a polí; v lesích ostružinami, malinami a borůvkami, na polích kukuřicí.
Na výletě jsem viděl dohromady jen dvě srnky, z toho jedno malé srnčátko, spoustu ptactva, motýlů... Závidím lidem ve vesnici na dálku jejich domy, na lidi samé zvědavý nejsem. Většina z nich si možná ani neuvědomuje, jaké mají štěstí, že je jim dopřáno bydlet ve vlastním domě, často i dost vzdáleném od nejbližšího souseda, od nejbližší silnice či jakékoli cestičky vedoucí k nim. Zatímco Já... Hanba povědět. Já mít domeček na vsi, tak se snad i těším domů. Ale takhle... Kdo by se těšil do té ubikace, do té ubytovny, do toho psince a do té králíkárny velikosti kamrlíku?
Jednou jenom skáču do vod Jezírka. Voda je ledová a sluníčko, které jinak žhne, zrovna zalezlo za mrak.
Nad jetelovou strání si myslivec vybudoval z chvojí krytou pozemní střílnu s dřevěnou stoličkou. To je ale lstivý dobytek!
Bolí mě nohy po tom dlouhém pochodu. Večerní procházku vynechávám a usínám za rachotu a dunění stíhaček. Ticho přestalo existovat. Kravál je teď už všude a nelze mu nijak uniknout. Kravál je ve fabrice, kravál je v baráku i před barákem a kravál je už i venku v přírodě. Je to čím dál horší.
Je Evropská noc pro netopýry. Jednoho jsem viděl.
Posledního dne jsem vstal po poledni, abych nabral dole v potůčku vodu. Šťáva smíchaná z džusu pomerančového a grapefruitového, jíž jsem si přinesl z domu plný litr v plastové lahvi, už došla, právě včas, neboť její chuť začala nepříjemně připomínat víno – fuj!
Na jetelišti, jež by mohli zemědělci znovu sklízet, jak opět povyrostlo, jsem zastihl dvě pasoucí se srnky. Zprvu mě neviděly, ale když jsem šplhal výš do lesnaté stráně, abych měl na ně lepší výhled, zpozorovaly mě. Jedna se schovala v blízkém lesíku, zatímco druhá mě upřeně pozorovala. Zalezl jsem proto za smrček a chvilku jsem se nehýbal. Srnky usoudily, že tím nebezpečí pominulo a jaly se pást dál. Dobrou půlhodinku jsem je takto pozoroval dalekohledem, dokud se nenasytily a neodešly. Stejně se po ten čas jedna z nich pořád pro jistotu otáčela směrem ke mně, protože musela vědět nebo aspoň tušit, že bych tam někde mohl pořád být. Nevadí, aspoň zde budou příště obezřetné; nachází se tu totiž ta nově zbudovaná střílna bouchalů. Jistě bych ji mohl hravě zničit a rozprášit, ale musím se chovat tak, jako kdybych tady vůbec nebyl; úplně stačí, když mě tu občas někdo potká nebo zahlédne. Musím být opatrný. Líbí se mi tady a nerad bych vzbudil nežádoucí pozornost, kvůli níž bych se musel třeba odsud odporoučet. Jsem tu inkognito.
Štěstí mám zatím i na počasí: ještě mi tu výrazněji nepršelo. Po sledování pastvy zvířat jsem dostal chuť napást se něčeho Já. Výtečné ostružiny jsem ani nemusel hledat. Je jich všude spousty.
Na koupání to dnes není; je velká oblačnost a k večeru i trochu sprchlo, samozřejmě zase zcela v rozporu s předpovědí počasí, a do té ledové vody se mi nechce. Kecnul jsem si jen tak na břeh Jezírka na paty a meditoval.
V potůčku, odkud beru vodu, žije pořád ta rybka i ten podivný nitkovitý tvor. Z jiných zvířat jsem viděl pěkně zbarvenou ještěrku; její pestré zbarvení a šibalský pohled jejích chytrých oček mi připomnělo mloka.
Dočetl jsem knihu Germáni. Slovo „svastika“, nebo její symbol, tak příznačný nejen pro germánskou, ale i pro celou indoevropskou kulturu, se v ní vyskytuje jen jednou. Zpodobený hákový kříž se tu pak vyskytuje vyobrazen jen na jedné keramické nádobě, ještě ke všemu popsaný jako „meandrový vzor“. Viz obrázek.
Původ a důvod germánského zvěrného stylu v umění, jímž se tak Germáni proslavili, se v knize vysvětluje velmi sporně, jako že prý bylo nebezpečné zobrazovat člověka kvůli moci, kterou by tím získal, nebo co.
To je však velice nepravděpodobné. Nesmysl. A zobrazovat zvíře nebylo nebezpečné? Zvíře by tím nezískalo moc nad člověkem? Právě zvíře a právě nad člověkem? Ne. Blíž pravdě bude asi holý fakt, že Germáni prostě zvířata obdivovali, jako je obdivuji Já, pro jejich krásu a sílu a pro jejich ušlechtilost, zkrátka pro to vše krásné na nich, co člověku chybí.
Při návratu se na pláni za Špicí téměř navlas opakovala situace se srnami ze středečního rána. Nejprve jsem překvapil velmi zblízka dva srnčí brášky v jeteli; ti se přede mnou rozprchli každý na jinou stranu, jeden dokonce v jakémsi údivu nebo snad šoku se zastavil, aby si jednak prohlédl toho podivného hrbatého tvora, neboli mne s krosnou na zádech, a zároveň sledoval po očku svého brášku, kam utíká, aby se mohli zase v pořádku sejít. A právě, když jsem se v duchu sám sebe dotazoval, kdepak mají asi mámu a zda není náhodou zastřelená, vyběhly z křoví další dvě srnky, tentokrát dospělé.
Na dovršení nevšedních zážitků jsem spatřil na louce lovící kočku. Byla tak cele zaujata lovem – právě pronásledujíc jakousi myšku –, že ani nezpozorovala, že se k ní blížím. Až když jsem se ocitl těsně vedle ní, náhle mě teprve zaregistrovala, ale nedala se na zběsilý úprk, jak bych byl očekával, nýbrž okamžitě střelhbitě zalehla, tak dokonale splývajíc s travnatým povrchem zemským, že sotva jsem se od ní vzdálil na pár kroků, kočku už jsem neviděl.
Domů jsem se vrátil po setmění, bez obvyklých extempore se psy nebo sousedy.