Misantropovy stránky

ravivár, 18. července 44

Prší ještě dlouho do rána, to je celkem víc než dvanáct hodin nepřetržitého deště. K mému nemilému překvapení zjišťuji, že ležím zřejmě na nějaké vyschlé louži, kam prosakuje spodní voda, protože podlaha pode mnou je celá mokrá.

         Prší bez ustání celý den. Ale i když prší celý den, dokonce i tehdy je to v lese, daleko od všech lidí, lepší než kdekoli jinde v jejich blízkosti. Nedá se kam jít, co jiného dělat, než ležet nebo sedět ve stanu a číst si nebo pospávat, ale ani to není nuda. Neboť hlavou mi víří tolik myšlenek, že se mi ani nechce je všechny zapisovat. Ten vynucený klid na lůžku a ta uzavřenost před světem je dokonce pro zvýšení toku myšlenek nejlepší ze všeho. Hlavní výhodou je však bezesporu ticho.

Pozdě odpoledne konečně přestalo pršet, ale dál je zataženo. Ptáci se probudili a začali zpívat a poletovat sem a tam po stromech. Také můj stan nevynechali a sedali na něj. Náhle můj známý budníček podlétl vnější střešní stanový dílec, vlétl uvnitř na moskytiéru a jal se z ní nerušeně lovit mušky, pavoučky a jiný hmyz. Už zase! Zase takové blízké setkání! Ani nemusím nikam chodit, a zvířata za mnou chodí sama! – Tedy ne samozřejmě kvůli mně, ale i tak je pozoruhodné, jak takový malý, chytrý ptáček najde cestu dovnitř stanu a zase ven a že dokonce ví, co tam uvnitř najde, aniž by to viděl. A pak že jsou zvířata hloupá. Hloupí jsou naopak lidé, kteří to o nich říkají, protože je neznají. Jsem polichocen touto milou návštěvou, poctěn a nadšen!

Další dnešní zajímavý nález jsem učinil pár kroků od mého stanu. Je to vlastně zázrak, poněvadž jsem mezi dvěma smrky objevil – až dnes! –, světe, div se, – krušinu olšovou! Mladá, plodná krušinka zde hrdinně a osaměle soupeří o světlo a živiny s převládající jehličnanovou přesilou. Záhadou je rovněž to, jak se sem dostala; kdo sem, doprostřed lesa, zanesl malou krušinkovou pecičku, která ještě ke všemu sama vzklíčila a vyrostla v mladý stromek, sice pokřivený, jak si hledal mezi smrčím místo na slunci, ale přesto zdravý a živý, dýchající skrze zelené listí. Krušinka není skutečně ani v nejmenším napadena žádnou chorobou ani žádným ožerem. Roste si tu a zatím zdárně prospívá i bez šlechtitelských zásahů, bez opečovávání sadařem, široko daleko sama, jediná svého druhu. Pro mne jsou takovéto úkazy zázrakem; pravým, nefalšovaným zázrakem. A Já si jej všimnul až dnes, kdy indické tropy vystřídalo zase to šedé, škaredé středoevropské pošmourno.

V devět hodin večer – ještě bylo světlo – přišla znovu prasata. Jedno z nich jsem slyšel chrochtat a funět přímo za zadní stěnou mého stanu! Bál jsem se pohnout. Dělily nás opravdu jen dvě slabé stěny stanu!

Ví o mně to prase? Cítí mě?

Zase jsem nezahlédl ani jednoho z těch divočáků, třebaže bylo světlo a třebaže byli jednu chvíli též přímo přede mnou, kdesi v hustém smrčí. Drželi se důsledně v těch nejhustších houštinách, kde je nemohl nikdo zvenčí uvidět. Asi to mají tak zažito po staletích nelítostného pronásledování.

Najednou se jejich vůdce rozběhl nazpět, vydav zřejmě nějaký varovný signál k ústupu. Buď zahlédl mne, sedícího v otevřeném stanu a zírajícího tupě do slepé prázdnoty, snaže se něco zahlédnout, nebo se polekal stanu, anebo snad také zaslechl hudbu, linoucí se zdola z vesnice Haidžarí. Nevím. Ale něco je určitě vyplašilo. Za minutu byli pryč a s velkým dupáním vzdalovali se, odkud tak tiše přišli. Je jasné, že tábořím na jejich pravidelné trase, takže se s nimi asi budu setkávat častěji. Celý život jsem v tuzemské přírodě divoká prasata ani nezaslechl, a teď, letos, jsou tu již potřetí, jakkoli jsem z nich nezahlédl dosud ani štětinu. Je to všechno tak vzrušující!

sómavár, 19. července 44

Hrdličky po ránu smutně hrdlí. Hnusné počasí se nelepší a k tomu začíná být zima. Navíc mi dochází jídlo. Je čas odebrat se do města pro nové zásoby a vyčkat lepšího počasí. Puchýře se zahojily, přesto však nové sandály tlačí a dřou mi kůži zase na jiném místě. V hrbolatém, obtížném terénu se mi v nich podvrtávají kotníky, což mě nutí k nezvykle opatrné chůzi. Odvyknul jsem sandálům! Myslím na římské vojáky, kteří žádné jiné boty než právě sandály nenosili. Ale copak římští vojáci! Těm nevadilo ani nechat se zabít pro větší slávu Říma!

         Všech jedenáct koníčků se skamarádilo a drží se spolu, dnes poněkud dál, až nahoře na jedné louce, už tedy ne podle cesty, po níž se ubírám k městu. Viděl jsem také tu srnku, k níž jsem minule přišel tak blízko, že ani neutíkala. Tentokrát však byla dál u lesa.

         A když jsem vešel do lesa nad městem, abych si tam ještě poseděl na posedu, odpočal si a psychicky se připravil na závěrečný sestup dolů k lidem, uviděl jsem utíkat srnce a srnku. Když jsem pak došel kopřivami ke starému posedu, oba srnci byli tam, jako by na mne čekali. Srnec a srnka však opravdu nečekali, že se vynořím právě tam, takže jsem k nim došel zase hodně blízko. Srnec vyrazil z hustého podrostu honem pryč do hloubi lesa, zatímco srnka poodběhla několik srnčích skoků, zastavila se a pozorovala mě napjatě, co udělám. Já jsem jakoby nic začal šplhat na posed, což ji přimělo rychle následovat svého druha. Osaměl jsem. Pouze pěnkava vytrvale zpívá svůj jednotvárný nápěv. Už abych se zase vracel zpátky do mého lesního ášramu!

budhavár, 21. července 44

Nazul jsem své staré kotníčkové pohorky a vyrazil zpátky k lesu. V botách se jde o moc pohodlněji než v sandálech; nohy mám zase jako v bavlnce.

K četbě si nesu knížku Života sladké hořkosti od další staré české herečky – od Lídy Baarové.

Je to ryze odpočinková četba. Oproti knížce Adiny Mandlové je tato snad o trochu lépe napsána, ale je to v podstatě tentýž typ „dívčího románku“. Nejvíc místa tak opět zabírají popisy takzvaných „lásek“, rozchodů a návratů, seznamování, flirtování, obav o svou „ženskou čest“, sbližování, večírky, schůzky s čelnými politickými a kulturními pohlaváry, pomluvy, pláč, hysterické záchvaty, udobřování a pohněvávání, gynekologické obtíže, a tak dále a tak podobně. Zkrátka vesměs záležitosti humánního života, životního snu, v němž vždy nejvíc dlí právě žena jako jeho největší přímluvkyně a zastánkyně. Žena spí nejtvrději z lidského pokolení; muž se přece jen na rozdíl od ženy občas ze životních iluzí probudí a má alespoň někdy své okamžiky jasnozřivého vědomí než i on nakonec také upadne do spánku života spolu s ženou, často i na jednom společném loži. Žena však neprocitne nikdy.

Text mě poznovu uráží množstvím tiskových chyb, jako například z nejčastějších „byla jsme / byli jsem“, debilní potíže s psaním jednoduchých slov „sekretář“ – pokaždé psáno debilně jako „sekterář“ – a „film“ („flim“, ve „filemch“); v textu se vyskytuje i jedna pravopisná hrubice („typovat“ výsledek) a jedna věcná chyba v popisu pod obrázkem (místo Argentiny uvedeno Španělsko – jazykově těsně vedle, leč špatně) a další a další chyby. Nicméně začetl jsem se do toho, poněvadž z toho přeci jen sem tam prosvítají zajímavé dobové glosy očima pamětnice.

A kachničky zmizely z rybníčku Khalídž!

         Tak toto záhadné zmizení teď podrobí mé dedukční schopnosti těžké zkoušce! Uhynuly všechny? Nebo je někdo pozabíjel? Byla ta dvě mrtvá těla jen předzvěstí nějaké hrozné nákazy, která vyhubila nakonec celé hejno? Nebo je zabila bouře, člověk, predátor? Anebo se pouze skrývají mým zrakům někde v hustě zarostlém korytě potoka, jenž vtéká na opačném břehu do tohoto lesního rybníčku? Doplaval jsem se tam podívat, ale kromě prázdného krmítka a zvýšené hladiny vody jsem tam nic jiného nenašel; ani stopy po kachničkách.

         Nakonec platila ta poslední možnost. Kachničky se najednou objevily skutečně u vtoku potoka do rybníčku a děsně si to užívaly, jak mě doběhly! To jsem rád. Ale přeci je na nich cosi divného. Jsou nějaké jiné, jako vyměněné: jsou jednak větší, a za druhé jich je méně, o dost méně; pouhých šest! Původně jich bylo nejméně dvakrát tolik! Je to divné. Něco se tady rozhodně stalo. Byl jsem však bez jejich přítomnosti dnes klidnější, uvolněnější; ježto jakkoli jsou milé a rád se na ně dívám, mají přece jen spojitost s člověkem, mým nepřítelem, jenž je sem vysadil, který je zde odchovává (nebo spíš pěstuje na maso) a který je sem chodí krmit a kontrolovat. Také mě často plaší, když se ony samy něčeho polekají (což ryby ostatně dělají taktéž). Ukázaly se až těsně předtím než jsem odcházel zpátky do stanu. Jakési torzo zvířecího těla, napůl ožrané, dnes také plavalo na hladině vody. A na okamžik jsem spatřil přeběhnout z kopřiv do kopřiv jakési hbité zvíře. Mohla to být kuna, lasice, tchoř nebo i liška.

K večeru přilétl k mému stanu kos a hopkal v trávě dva metry přímo přede mnou, hledaje něco k snědku. „Doma“ v baráku také někdy pozoruji kosy, ale z výšky třetího patra to není ono. Tady v lese je ten zážitek navíc umocněn tím, že lesní kosi jsou mnohem plašší než jejich městské protějšky. Takovéto blízké setkání s plachým lesním kosem je tedy značně vzácné. I kvůli tomu se vyplácí být ve stanu tichý a příliš se nepohybovat. Divoká zvířata si na vás zvyknou a s vědomím, že nedělají nic nebezpečného, důvěrně se s vámi sblíží. S láskou vzpomínám na Peterovu zahrádku vysoko v seychellských horách, kde na jeho zavolání přilétal z džungle jakýsi ptáček a dal se krmit. To bylo úžasné. Je krásné žít s divokými zvířaty a vědět, že i ona vás přijímají, nebojí se vás a nejste jim proti mysli. Vždyť se mnou se to má zrovna tak. Škoda jen, že v druhé polovině roku ptáci již tolik nezpívají jako na jaře. Já bych je mohl poslouchat pořád.

guruvár, 22. července 44

Plaval jsem si mezi hřbetními ploutvemi kaprů. Dnes se kachničky ukázaly zase až později; nepozorovaně se objevily na mé straně břehu. Pozoroval jsem jejich dovádění dalekohledem. A opět se s nimi udála změna! Je jich oproti včerejšku o jednu méně, tedy už jen pět! Že by je lovilo nějaké zvíře, které využívá toho, že jim zlí lidé přistřihli křidélka, aby jim nemohly uletět, jim ani žádnému jinému nepříteli, a že je nechrání žádné dospělé a zkušené kachny? Bleskla mi před vnitřním zrakem ta včerejší šelma, jež se mihla v kopřivách, nebo káně, jež tu přelétávají.

Krmítko mají dnes naplněné, mohu se tedy oddat poklidné lázni uprostřed tiché přírody. Ale jak jsem se zmýlil! Stalo se totiž to, co se podle zákona pravděpodobnosti muselo jednoho dne stát: byl jsem odhalen!

Ležel jsem si poklidně na prkenném molu, když jsem pojednou cosi více vytušil než zaslechl. Zdvihl jsem hlavu a podíval se za sebe na hráz porostlou olším. Člověk! Nepřítel!

Rychle, leč bez paniky, jsem si navlékl trenýrky a vstal jsem, abych uklidil dalekohled. Člověk přicházel k molu. Pozdravili jsme se a Já, abych zakryl rozpaky, prohodil jsem pár bezvýznamných plků. Zajímalo mě, jestli má tento člověk na starosti údržbu tohoto lesního rybníčku. On mi začal vykládat technické parametry rybníčku. To všechno jsem však znal. Dále mluvil o kachnách, o rybách, o houbách. To jsem také znal. Jako vždy jsem odpovídal stručně, většinou jen přikyvoval, ale nerozpřádal jsem hovor, jak je mým dobrým zvykem. Nechtěl jsem žádnou otázkou ani odpovědí prozradit nic, co by mě mohlo mrzet a co by bylo strategicky pro mne jakkoli nevýhodné. Proto jsem téměř mlčel. Ať raději tento nepřítel neví nic nového ode mne, co by sám neviděl a čeho by se sám nedovtípil. Pochopil to a zadíval se na mne zpytavě. Cítil jsem ten pohled, ale neopětoval ho. Přímý pohled člověka ve mně vzbuzuje strach a agresi – jako u každého divokého zvířete. Navíc je mi člověk jako takový odporný. Ale byl na člověka ještě docela slušný a výjimečně neotravoval žádnými obvyklými fašisticko-humanistickými otázkami typu: „Co tady děláte, odkud jste, kde jste zaměstnán?“ a podobně. Nasypal rybám krmení, rozloučil se se mnou a odešel. Oddychl jsem si. Za lesem nastartoval auto, jež jsem předtím trestuhodně přeslechl přijíždět, a odejel. Osaměl jsem. Zbavil jsem se napětí z nepříjemné a nevítané přítomnosti člověka, ale rozladění nad mým objevením a nad tímto samotným nemilým setkáním jsem se nezbavil ani po jeho odjezdu. Obul jsem se a vydal se zpátky do stanu. Teď už by mě to tady nebavilo a kdyby sem přišel ještě někdo jiný (z lidí), byl bych otrávenější tím víc. Pro dnešek jeden lidák stačí. Stejně už jsem chtěl jít. Roztrpčen stoupám do kopce ke svému ášramu.

Avšak s lidmi se dnes zřejmě roztrhl pytel. Jižně od mé skrýše se kdesi v lese pod ní ozývají nadmíru rušivé motory dvou pil. Nějak se ta idylka vanaprasthova kazí.

Asi za hodinu stroje umlkly a v lese se znovu rozhostilo hojivé ticho.

šukravár, 23. července 44

Brzo ráno jsem uslyšel hřmění. Okraj vzdálené bouře procházel krajem. Pršelo. Ve dne zůstala obloha podmračená, ale teplo trvá zatím dál. Přesto se nám v poslední době nějak rozpršelo a suchá tropická idylka se kazí.

         Budníček dnes dopoledne třepotal křídly ve vzduchu na jednom místě před vchodem do stanu, ale vida mne sedět uvnitř, netroufl si vletět na moskytiéru a hledat tam hmyz jako obvykle. Ono se to ani dost dobře nedá, když je stan otevřen.

         Dnes mě to neláká někam jít. Když jsem však viděl toho hladového budníčka třepotat se kolem stanu, napadlo mi připravit ptáčkům malé pohoštění. Otevřel jsem oba větrací otvory na vrcholu kupole stanu, čímž vznikly dvě rovné plošinky, a tam jsem nasypal semínka, opadaná z již snědeného pečiva. Jsem zvědav, jestli se na to nějaký ptáček naláká a Já tak budu moci zevnitř pozorovat jeho zobání. Nikam dnes nejdu, budu si jen tiše číst a pospávat, tak snad něco uvidím. Zatím se ukázal jen hraboš undír, který se zvědavě prošel po mém dvorku a pak zase zmizel, jinak nikdo. Možná že na zemi našel pár spadaných semínek. Ptáčci létají kolem, ale ještě žádný z nich nezasedl k hostině ze zrníček, mnou přichystané. Spíš bych se jimi zavděčil tomu hrabošovi.

         Na rtu se mi udělal menší opar, určitě z toho včerejšího leknutí, anebo na mne možná lidák přenesl nějakou kapénkovou nákazu; to není samo sebou; víme přece, že jsou lidáci plní stovek nakažlivých chorob, jež jim samým neublíží, avšak divoké dítě přírody mohou i zabít.

Dnes zůstávám ve své lesní poustevně. Chci alespoň jeden den nevidět člověka.

šanivár, 24. července 44

Celou noc pršelo. Ráno dlouho kape voda se stromů. Podél stanu prošel hraboš undír. Nemám rád mokro. Přesto bylo v noci takové horko, že jsem mohl ležet zcela nahý v otevřeném spacáku. Vítr dál sráží se stromů kapky deště a přináší z vesnice odpudivé pazvuky dechovky z tamějšího obecního rozhlasu. Stále drobně mží. Hnusné počasí. Knížka Života sladké hořkosti od Lídy Baarové, kterou jsem právě dočetl, je depresivní, tragická, ale napínavá, dobrodružná, byť psaná často stylem jejích filmových rolí (to stálé, opakující se „Ničím jsem se neprovinila.“). Směšné. Přede mnou se nikdo ospravedlňovat nemusí; mne něčí soukromé aférky naprosto nezajímají, zatímco malá dušička malého českého človíčka z nich dokáže udělat národní velezradu a pak věznit, týrat, šikanovat a pronásledovat až za hranice země i snesitelnosti. Češi se za každého režimu mstili svým slavným rodákům; tak to prostě je; ale mstít se na výjimkách je i obecně lidskou vlastností.

         Kniha je však svým množstvím tiskových chyb typickým českým neokapitalistickým tržním šmejdem po roce 1989. Zase „nebyl čas“ provést korektury; zase se spěchalo, už aby to bylo venku a moc to přitom nestálo; už aby se mohlo na tom vydělat, co nejvíc „trhnout“. Mně nevadí na tyto opakující se ediční nešvary stále znovu téměř po každé přečtené knize upozorňovat. Nešvary to jsou a je proto nutné je tepat.

Stále prší a mně začíná být zima. Musel jsem udělat něco dosud nepředstavitelného: poprvé po mnoha dnech se musím obléknout. Hraboš undír občas obejde stan; asi se mu líbí, že je podél něj sucho.

         Odpoledne déšť ustává. Pouštím se znovu do rozečtené Rakoviny na kůži Země. Toto dílko se mi povedlo; vložil jsem do něho více slovesné vytříbenosti; filosoficky je pak dokonalé: další sžíravá kritika všeho lidského; nic důležitého jsem v ní neopomněl.

         Počasí se stále nelepší. Má vyrovnaná mysl se naštěstí spokojuje dlením na jednom místě. Ven, do toho studeného vlhka, mě to stejně neláká. Dokážu se dostatečně zabavit i unavit toliko četbou. Vítr žene po obloze olověná mračna. Po dvou dnech se ozval srnec, jenž tu má někde nedaleko v bučině své oblíbené zákoutí. Semínek na střeše si jednou jedinkrát zobnul nějaký ptáček, jinak nikdo.

ravivár, 25. července 44

Další den v lesní samotě. Nechce se mi vstávat ani nic dělat. Co bych také dělal a proč bych vstával? Nikam nemusím jít, nikde jinde nemusím být, nemám žádné povinnosti, nikoho nemusím vidět, nikoho ani nechci vidět, s nikým nechci mluvit, nikoho poslouchat, s nikým nemusím pracovat, s nikým se setkat, po nikom nic nemusím chtít... – a tak po procitnutí jen dlouho ležím a naslouchám hučení větru a frkání křídel ptáků, kteří nehlasně poletují okolo stanu. Vůbec už nezpívají, jen občas nesměle pípnou.

Je mi takto dobře. Nemám hlad ani žízeň, ničím netrpím – jsem vítěz nad strastmi života. Nezmítá mnou žádná tělesná ni duševní potřeba. Neprší, jen sluníčko by mohlo zasvítit, aby bylo tepleji. Na tu stálou příjemnou a pohodlnou nahotu z uplynulých tropických dní bych si zvyknul rád a rychle. Třást se však zimou a muset být oblečený jako nyní není ani trochu příjemné nebo pohodlné.

Hraboš undír venku nepozorovaně prozkoumával moje boty; povytáhl z nich jednu ponožku a dokonce ji i trochu potrhal. Hlavně že ji neodnesl; musím před ním ponožky raději schovat do stanu.

Je chladno jako na podzim. Je mi zima hlavně na nohy, poněvadž tu nemám žádné kalhoty. Zaběhl jsem si k nejbližšímu potůčku pro vodu. Teď po deštích v něm teče zase víc vody. Trochu jsem se tím výšlapem zahřál. Jen občas a na chvilku prokoukne sluníčko zpoza šedivých mraků. Snědl jsem pár borůvek a honem zpátky do vyhřátého spacáku. Není mi však moc dobře; myslím, že jsem se nachladil.

Vůkol je krásné ticho. Takové bývá jen o raviváru, když všude ustane veškerý průmysl a když utichnou motory. Jen ten vítr stále duje.

13. část >>>

<<< 11. část