Misantropovy stránky

Úterý 14. srpna 52

Po noční bouřce se za ranního rozednívání vracím zmoklými ulicemi do svlaženého lesa. Bouřka s deštěm ustala právě včas, abych mohl jít; už jsem myslil, že snad zůstanu doma. Stejně jsem se zdržel příliš dlouho, takže zvláště silnice vedoucí k továrně na výbuchy už byla tou dobou plná osobních vozidel zaměstnanců. Ta silnice je sice pořád kvůli výstavbě a opravám jakoby uzavřena, ale ti vykukové už si stejně našli čas a způsob, kdy a jak po ní jezdit! A já, přísným dodržováním času přesně hodinu před východem slunce, jsem za postupného prodlužování noci na úkor denního světla dospěl až do doby zvýšeného ranního provozu. A to není dobré. Tady je nutno se zastavit a vycházet dřív, nehledě na tmu. Potkávat po ránu dělníky cestující do práce není nic příjemného a milerád se tomu napříště vyhnu. Možná uvidím víc takových nebeských výjevů, jako když jsem šel včera předjitřní tmou z lesa domů. Viděl jsem totiž padat hodně jasnou hvězdu a za ní hned druhou! Bylo to tak rychlé a překvapivé, že jsem úplně zapomněl pověrčivě a snad i marně vyřknout své obvyklé protilidské přání, aby lidstvo vyhynulo. Beztak s tímhle nebezpečným vzýváním nebes budu musit přestat, protože jak se zdá, prozřetelnost si mé prosby vykládá dosti mylně. Místo aby ubývalo celého lidstva, ubývá jen našeho vznešeného bílého rodu, ale nízká černošská, mohamedánská a cikánská sběř se množí o to víc, hrozíc nás svým množstvím a sebevědomou opovážlivostí zavalit a pohltit. Zdá se, že už ani ta prozřetelnost není tak prozřetelná jako bývala kdysi, kdy mocní Árijci vládli celému světu. Ale ono to zase přijde; jenom to bude déle trvat, boj bude krvavý a obětí bude mnoho. Zatím si někteří naši méně chápaví soukmenovci ještě ani neuvědomují – pokud rovnou nezrazují –, že jsme v další vyhlazovací válce, která se tentokrát vede proti nám a opět díky nám. Inu což, takový je život, ale horší je to, že jsme tělesně bezbranní a duševně neschopní tu černou chamraď pobíjet. Na tom se nejlépe ukazuje, jak správná a potřebná byla dřívější vojenská výchova a celospolečenský důraz na kázeň a povinnost. Dnes je všechno rozvolněno jako bláto a následky jsou zhoubné. My jsme do toho bláta zabředli až po naše oslí uši a ven z něho se budeme o to hůř dostávat. Já, kroutiv si dva roky povinné vojenské služby, nenáviděl jsem ji; nenáviděl, protože jsem tehdy nechápal, jak je důležitá a jaké osudné následky bude jednou mít její chybění a předělání celé naší společnosti z vojenské na svobodnou a z válečné na mírovou. Byl to krásný nápad, ale naprosto krátkozraký a pro samu společnost nadto i zničující. Nedovedli to nám, brancům a prostým vojínům, vysvětlit ani tehdejší vojáci z povolání, protože ani oni to zřejmě nechápali, berouce své povolání a úkol z něj vyplývající jen jako bezduchou práci pro peníze, nikoli pro vlast. Toto vše se bude musit jednoho dne napravit, nechceme-li jako bílý národ, jediný to nositel krásy, svobody a vzdělanosti na této zemi, zaniknout. Práce na obnově naší dřívější moci a síly bude těžká a namahavá, ale bude nutno ji vykonat. Jinak… děj se vůle netečně přihlížející přírody.

Přicházím do lesa a naproti mi jdou dvě srnky. Samozřejmě hned utekly, jakmile mne uviděly jít proti nim. O pohlazení tito plaší lesní tvorové nestojí. Vědí, že táž lidská ruka, která hladí, třímá i uchystaný obojek pro všechny svobodně žijící bytosti, a proto na lásku, něhu a objímání nevěří. Já také nevěřím.

Spal jsem až do odpoledne, kdy už je venku zase hezky a sucho a kdy se bos a oblečen jen v spodním prádle procházím po mé lesní zahrádce, vyhřívaje se na sluníčku, vykouklém zpoza bílých obláčků. Ten nalezený srnčí parůžek jsem zvedl z trávy a umístil na pařez vedle přístupové cestičky. Kupodivu stojí vzpřímeně a sám. Je to takové mé domovní znamení.

Přečetl jsem už šestou hlavu Komenského „Bludiště“ a pak jsem si četl své vlastní spisy Zpátky ke zvířeti a Z poustevníkovy lesní moudrosti. Zatímco u Komenského stále marně čekám na nějaké to moudro, mé podomácku dělané knížky moudry, duchem a vtipem přímo hýří a pěkně vracím se v jejich myšlenkách do doby svého bujarého mládí. Léty snad ta moje mladická bujarost ještě přeci nevyprchala. Dny a roky se míhají jeden za druhým jako stromy a sloupy v železničním okénku, ale já jsem v podstatě pořád stejný. Mé tělo mírně stárne, ale duch je stále ostrý a svěží jako jarní vítr. Nedokážu si představit, že bych jako máma nemohl chodit bez berlí nebo že bych jako táta dva roky vůbec nevyšel z bytu a zblbnul natolik, že bych byl ve všem odkázán na pomoc svých blízkých, tím spíš, že já nikoho blízkého, kromě sestry, švagra a synovců, jež nepočítám, po smrti rodičů mít nebudu. Jsem sám ne jako kůl v plotě, nýbrž jako osamělý dub v širém poli, a sám tak zůstanu. Hrůza se mne zmocní už při pouhém pomyšlení, že by měl být někdy můj zdravotní stav tak špatný, že bych si nemohl ve všem vystačit sám a že bych trpně musil snášet kolem sebe lidi a pokorně přijímat jejich dobrodiní. To radši smrt ať mne v spánku věčným spánkem od všech lidí vysvobodí!

K večeru jsem vyšel na procházku dřív, neboť stmívá se také dřív. Vzal jsem si na sebe po delším čase svou novou březovou maskáčovou soupravu, v níž jsem se sice ráno zapotil, teď je mi v ní také horko, ale po západu slunce mi přišla vhod a není mi zima. Na paloučku kolem mne běhaly veverky, vykukujíce na mne laškovně zpoza kmenů, zda pro ně nemám nějaké oříšky, ale já neměl; jednu tyčinku s buráky jsem snědl a druhou s vlašskými ořechy jsem nechal ve stanu. To by si byly pochutnaly! Však ony se bez nich ty veverky snadno a rády obejdou. Přijímat pamlsky a vůbec cokoli od člověka může být totiž značně nebezpečné.

Na jiném paloučku sedě, přelétl náhle a těsně nad mýma nohama jakýsi pták, jenom to zasvištělo! Dráhu měl dobře změřenu, letěv takto zprudka nízko nad zemí volnou chodbou mezi stromy. Ani jsem při té rychlosti nestačil určit druh toho ptáka. Takhle střelhbitě ale v lese létají jenom ostřížové.

Když zapadlo slunce, ukázal se na nebi nad ovesným polem první srpeček nového měsíce. Než jsem došel tmavnoucím lesem k západnímu okraji lesa pod borovici, srpeček zahalil bílý obláček a posléze i černá mračna. Na pustém, sklizeném a zoraném žitném poli se stále snaží paběrkovat osamělý srnec. Můj příchod ho přiměl k ústupu do temné dálavy a já učinil za chvíli totéž: ustoupil jsem do temného lesa, abych v něm přenocoval.

Středa 15. srpna 52

Ráno se v lese překřikují dvě sojky svými chraplavými skřeky a jakási myška nebo hraboš šustí kolem mého stanu. Na okamžik jsem zahlédl za průsvitnou stěnou mého skromného obydlí jakýsi zkoumavý myší čumáček. Asi ten tvoreček zkoumal, zdali by se nemohl nastěhovat pod podlahu, jak se mi již mnohokrát stalo za ty roky mého poustevničení. Šustot nakonec ustal a malý lesní hlodaveček zmizel. Naštěstí zřejmě zjistil, že tohle místo je buď obsazeno, nebo jinak nevyhovující. Jsem tomu rád kvůli sobě i kvůli němu. Buď by mi prokousal stan, nebo bych ho nechtěně pod podlahou rozmáčkl, jak se mi v obou možnostech rovněž stalo. Soužití s divokým zvířátkem je sice zpočátku věc milá a dojemná, ale ne vždy uskutečnitelná bez zlých následků a mrzutých konců pro mne i pro ně. To je stejné jako s lidmi, ba u lidí tisíckrát horší: nejdřív je člověk rád, že není na světě opuštěn a sám, chvilku to vypadá jako dokonalý soulad lidských duší, vznikají stále pevnější a tužší vztahy a vazby, člověk poznává druhého člověka s jeho klady i zápory, zjistí nakonec, že kladů je málo a jsou navíc většinou jen předstírané, kdežto záporů je mnoho a postupem času se jich odkrývá čím dál víc a víc, ale co počít, zvykl-li si už člověk na člověka tou měrou, že jsou na sobě již vzájemně závislí, připoutáni k sobě jako spoluvězni tuhým řetězem nároků a povinností a že se ten řetěz stále bolestněji zařezává do stále rozcitlivělejších čiv, že rána se nehojí, nýbrž naopak stále víc jitří a zarývá do nesnesitelné hloubi takto mučeného lidského masa, až jednou dojde zákonitě k nejhoršímu důsledku takového nepřirozeného soužití a člověk v zoufalé bolesti přetne ruku sousedovu nebo svou, aby se konečně jednou provždy už zbavil té nevýslovně kruté daně své počáteční slepé lásky k druhému člověku, k jiným lidem a ke všemu lidstvu. Co zbývá takto postiženému člověku, připoutanému k jiným lidem bolestným poutem závislosti, než hraná láska, předstírané štěstí a nalhávaná spokojenost s takovým trýznivým živořením a tichá a pečlivě skrývaná nenávist k celému lidstvu? Nevěřili byste, kolik skrytých záští k druhým lidem doutná pod zdánlivě slušným a upraveným zevnějškem a navenek projevovanou zdvořilostí obyčejných lidí, kteří svou nenávist umně překrývají vylhanými projevy lásky a soucitu! Pak stačí málo, malý škrábanec, aby doutnající dým záští propukl v otevřený plamen krvavého násilí a občanských válek. Člověk je nepředvídatelná stvůra; nikdy nevíte, kdy a jak se u něho začne projevovat jeho nestvůrně zlá povaha. Proto radím vám i sobě: Pryč od takové stvůry! Pryč od člověka!

Venku je dnes docela hezky, ale studený vítr honí po nebi bílé a šedé oblaky jako na podzim, který se ostatně kvapem blíží; za pět týdnů bude zde. Procházím se naboso, avšak oblečen, po své lesní zahrádce. Vysoko, převysoko na obloze plachtí jakýsi pták. Ten se má... Roztáhl bych paže a vznesl bych se také k výšinám nebeským, kdybych mohl! „Ale co tam?“ zeptal by se malý přízemní človíček, který nedokáže pochopit obsah pojmu vznešenost a svoboda. Ten totiž, kdo vidí bezobsažnost nějakého pojmu, nechápe, že jej nutno naplnit svým vlastním obsahem, aby byl pro nás cenný a pro jiné třebas neocenitelný nebo nedocenitelný. Čím je taková vznešenost a svoboda pro malého přízemního človíčka? Zhola ničím, protože ani tento človíček nemá v sobě nic niterně cenného, čím by mohl každý prázdný pojem naplnit. A čím je vznešenost a svoboda pro mne? Vším, neboť všemu dokážu dodat svůj vlastní cenný obsah z niterných pokladů mého nelidského ducha. Pro mne je vznešenost a svoboda místem, kam za mnou ostatní lidé nemohou. Co by tam, podle jejich slov, dělali; jakou práci by tam měli, jaký výdělek, jaký zisk či jakou zábavu aneb slast by z toho měli? Ó já vím velice dobře, co byste tam, na svobodných výsostech, vy lidé dělali: zkazili byste mi je svou otravnou přítomností! Neboť „nikdo nemá být sám,“ jak s oblibou říkáváte, a myslíte tím pouze to, že nikdo nesmí být vznešený, povznesen nad vás, a svobodný, osvobozen od vás. Ale nedaří se vám to, nepřejícníci, protože alespoň tady v lese jsem skutečně sám, vznešený a svobodný!

Odpoledne je hezky, procházím se znovu bosý po své zahrádce, ale tentokrát i úplně nahý, a vyhřívám se na sluníčku. Položil jsem si tam pokrývku do trávy a lehl si na ni, ale za chvíli jsem se potil horkem, pot mne štípal do travou ošlehaných údů, a tak jsem se přemístil do polostínu. V polostínu mi bylo zase zima, a tak jsem vyřešil tuto nesnáz tím, že jsem se vleže překryl spacím pytlem a občas jsem se prošel na přímé sluníčko. Hlavně že jsem mohl být nahý a dívat se do nebe, na velké stromy i na ty malinké, jako jsou přesličky a stébla trav.

Jsou to ale starosti! Však blaze tomu, kdo má v životě pouze nesnáze tohoto druhu. Já k takovým blaženým tvorům přesto nepatřím. Ač nerad, přece musím mít neustálou starost o stav celého světa, v němž žiji, o jeho budoucnost a směřování, musím mít starost o své staré a nemocné rodiče, musím se trápit a soužit při pomyšlení na zvířata, mučená a zabíjená lidmi, musím si dělat starosti o moje lesy a o mou přírodu, kterou lidé ničí a znečišťují, a především musím mít starost o sebe a o svou budoucnost, co se mnou jednou bude, co si jednoho dne počnu, jak budu dál žít a jak nakonec skončím, a ke všemu tomu se také musím bát lidí a mít strach z toho, co mi mohou provést špatného nebo co zlého mi ještě uchystají. Starostí mám zkrátka stále plnou hlavu, proto tak vysoko vyzdvihuji ty vzácné prchavé chvíle naprostého uvolnění a štěstí v lůně mého lesního úkrytu. Ani takzvaní lidumilové, kteří se pouze starají o práva těch, kteří na ně nemají nárok, nemají tolik starostí, co já.

Večer po procházce se pod starou borovicí na jeden den loučím s lesem. Nebe je jasné, klidné, září na něm srpek měsíce a bludná Večernice. Kolem prolétl netopýr, který jakoby přetáhl za sebou závoj tmy nad tichou krajinou. Zítra k ránu vstávám brzo; půjdu spát.

Pátek 17. srpna 52

Ve čtyři ráno se potajmu a potmě vracím do svého tajného úkrytu na tajuplném ostrově uprostřed tajemného lesa. Je tma, ale zato jsem cestou nepotkal ani nohu. Konečně jsem vystihl tu správnou, nejpustší a nejlepší dobu! Nakonec – a skutečně téměř na konec, neboť podzim se neúprosně blíží; jitro je chladné a včera na rybníčku při naholázni byla již voda studená a podél cesty viděl jsem na louce kvést ocúny jesenní (jesenní čili podzimní) – nakonec jsem tedy objevil čas a způsob, kdy a jak se úspěšně vyhnout lidem. Báječný dojem ve výsledku zkazila jen smečka psisek a psů, která se na mne hlasitě obořila na poslední výspě městské, za plotem nejkrajnější ze zahrádek, nechvalně známé právě tím nemožným psincem. Ale ať si štěkají – moje karavana přesto táhne dál!

Přestoupil jsem úplně prázdnou a pustou hraniční silnici, prošel přes temný Šibeniční vrch a černými lesy dospěl až na západní okraj své divoké lesní zahrádky. Tady se již závoj tmy počíná od východu světlat, pohasínají hvězdy a doslova svítá na lepší časy. Doufám, že plné tři dny neuvidím člověka. Znamení jsou příznivá: i v tomto předjitřním šeru mne kdosi ze zvířecích obyvatel lesa jakoby vítá. Je to sova (asi puštík), která náhle naprosto tiše prolétla na svých nehlučných perutích nade mnou a usadila se důvěrně blízko na větvi staré borovice. Myslí si, že mám natolik lidsky šeroslepý zrak, že ji nevidím, anebo mne tím opravdu pozdravuje? Vzrušující tajemství!

Dopoledne svítí sluníčko a já nemohu samým vzrušením dospat. Svlékl jsem tedy ze sebe veškerý oděv a takto nahý a bosý vítám slunce, hřeje se v jeho teplé náruči. Horké letní počasí se zase vrátilo, sláva!

Kdosi neznámý běhal v stinném houští, kam jsem ze světelné záplavy neviděl. Nejspíš srnec. V poledne je mi na přímém slunci v závětří již příliš horko, a tak jsem se přemístil na druhý konec mé lesní zahrádky do polostínu, ochlazovaného mírným svěžím vánkem. I tady pojednou vidím plížit se travou čísi hřbet. Je to srnec. Opatrně postupuje směrem ke mně, dvakrát se zastavil, aby prozkoumal, není-li tu někdo, mne však, stojícího právě pouhých dvanáct kroků od něj, přehlédl a vzorným klusem, jako koníček na přehlídce, přeběhl okolo mne! Neuvěřitelné! Vůbec mne buď neviděl, maje oči upřené stále před sebe, anebo považoval mou nahou stojící postavu za pouhý strom. Možná mne vůbec nepovažoval za člověka; nahý člověk není tak úplně člověkem, jak vím a jak zakouším na vlastní kůži právě teď. Anebo mne neviděl prostě proto, poněvadž nebyl připraven mne uvidět. Vždyť často vidíme jen to, co předpokládáme, že uvidíme, a jevy nečekané, cizí našim zkušenostem, vytlačujeme z mysli (a tedy i z očí) jako neskutečné přeludy, nehodné naší pozornosti a víry. Ba právě ta lehkomyslná víra, nikoli těžko nabyté poznání, je kolikrát naším jediným pravověrným zrakem, a pro nic jiného, co se vzpírá této naší víře, nemáme oči. Vidíme tak jen to, co sami vidět chceme, a ostatní pro nás jakoby není. Říká se tomu výběrová slepota. Největšími slepci jsou samozřejmě lidé, zvlášť pokud jde o jejich přečetné chyby. Samozřejmě – je-li co na světě nejhoršího, je toho majitelem a tvůrcem vždy člověk. Ten srnec mne zkrátka neviděl, protože jsem tady neměl být. Ale já tu přesto byl.

Je teplo až do večera. Na zelené louce se pase osamělý zajíc, na pustém poli se dva srnci stále snaží paběrkovat skromné zbytky žita, ale brzo se rozcházejí za bohatší stravou. Nízko nad obzorem se rychle pohybuje večerní hvězda a nad ní se nacházejí v blízkém vzájemném postavení půlměsíc a Králomoc. Je to pěkné. Pěknější než ozvuky vzdálené živé hudby, která svým rámusem a kvílivým vytím bude rušit noční lesní ticho. Je pátek a prázdniny k tomu. Já bych ty prázdniny zrušil. Mně jsou leda k vzteku, lid pracující vidím raději v práci než venku v přírodě a dětem a učitelům bych mnohonásobně přidal spíš učiva než volna. Člověk, který má zbytečně mnoho volna a prázdna, je totiž tím nejobtížnějším hovadem a dobytkem na tomto ztrápeném světě.

Sobota 18. srpna 52

Je opět krásně, teplo a sucho. Mně takovéto suché a teplé počasí vyhovuje lépe než deštivé a chladné. Les sice žízní a prahne po závlaze, ale díky své známé vlastnosti – zadržovat vláhu na dlouhá údobí – nehyne. Stále se vesele zelená a poskytuje chladivý stín a bezpečný úkryt svým divokým obyvatelům, mezi něž patřím i já.

Lesů by mělo být víc. Les je vždyplatnou odpovědí na všechny světové nesnáze. Vše by se rázem vyřešilo nebo by ani nevzniklo, kdyby byly pevniny úplně pokryty lesy. Sem tam by mohla být rozeseta malá políčka pro obživu nepočetného divokého druhu lidí, jako jsem já, ale jinak by se všude měly rozkládat nekonečné, hluboké lesy, nezmarňované lidským kůrovcem, tím všekazem, jenž sluje člověk. Jen v takovém zdravém lesním světě by bylo radostí žít.

Za chladných jiter obletují můj příbytek neposední ptáčkové, v hodině polední nahý a bosý procházím se po lese a ze svého pelíšku pod stromy pozoruji přelety křiklavých sojek, dravých ptáků či pravidelnou a stále stejnou pouť veverek za lískovými oříšky.

Všiml jsem si, že veverka koná stejnou okliku kolem mého pelíšku jako včera ten jakoby slepý srnec, který mne z dvanácti kroků neviděl. Nyní po opětovné úvaze tvrdím, že mne velice dobře viděl, jako mne vidí ta veverka, a proto se mi oba obloukem vyhnuli a ani jediným pohledem, který divoká zvířata považují za neslušný a za předzvěst útoku, o mne nezavadili. Ona ta zvířata nejsou ani blbá, ani slepá. Ono to vypadá, že se na vás nedívají, ale vidí vás, vědí o vás a přímo očima vás nesledují, aby vás nebo sama sebe neustrnula. Víme, jaký nebezpečný, uspávací a znehybňující účinek má na zvířata strnulý pohled třeba takového hada na myšku! Nedívají se na sebe ani věrné dvojice zvířat, ani nerozluční srnčí bráškové, kteří spolu skotačí za bedlivého dozoru okolo své srnčí mámy, která se na ně přitom také přímo nedívá, ale přesto je dobře vidí. Přímé pohledy z očí do očí divoká zvířata zkrátka nepěstují, považujíce je zřejmě za nestoudné. To lidem nepřipadá nestoudné vůbec nic, žádná důvěrnost, žádné zpytování druhého člověka, žádné drzé okounění a nepříjemně dotěrný a útočný pohled pichlavým, zkoumavým zrakem přímo do očí, jenž se propaluje až do duše. Copak lidé – u nich je tato nestoudnost naopak známkou slušnosti a upřímnosti. Ano, vskutku, vždyť probodávají-li vás svým vražedným pohledem, myslejí to vskutku velmi slušně a výjimečně upřímně, že by vás nejraději zavraždili – ovšem podle všech zákonných pravidel slušnosti a občanského soužití. „Vražděme se klidně navzájem – ale hlavně slušně, slušně, proboha!“

Další hezký teplý den uplynul jako černá mračna na obloze, z nichž neskanula jediná krůpěj deště. Že se bílé srpnové dny rychle krátí, je možná horší, než kdyby častěji pršelo, ale dny by zůstaly dlouhé jako v červnu. Přes den je zatím krásně teploučko, ale čím dál delší noci jsou již chladné a ráno trvá déle a déle než se vzduch prohřeje. Večery přicházejí dřív a rychleji se stmívá. Pomalu nestačím při večerní procházce ani dojít na druhý konec lesa a zpátky již tápu šerem.

Zase sem z dálky od města zaznívá jakási pitomá dupárna, údery do bubnů a blbé halekačky beze slov, jimž ten lidský dobytek říká zábavná hudba a zpěv. Snad to brzy vypnou, aby mne to nerušilo v pokojném spánku. Vše je potom zakončeno obvyklou slavnostní válkou, ohňostrojem a střílením dělbuchů. Čarovná přírodo, co mám já společného s tamtou hlučnou, povykující a válekchtivou sběří?

Neděle 19. srpna 52

Nedělní jitra jsou zde tichá. Krásný teplý letní den zahajuji jako obvykle tím, že se zcela nahý a bosý procházím po rozkošných pěšinkách uvnitř mé lesní zahrádky, uctívaje přitom slunce a vůbec celou přírodu. Dotýkat se zlehka bosými chodidly matičky země je něco docela jiného než dupat po ní neuctivě obutou nohou. Právě tak je něco zcela jiného přimknout se úplně nahý k přírodě a důvěrně s ní splynout v jedno tělo jako milenec s milenkou, než navlečen do nepohodlných šatů žít si v svém vlastním lidském světě a od všeho přirozeného i od samé přírody se nepřirozeně odtahovat.

Nic mi nechybí, jen voda, čistá pitná voda široko daleko není. Jsem nucen ji tahat z domu v lahvích, na každý den mám půldruha litru nápoje, což sice k přežití stačí, ale v horkých dnech je to přeci málo. Nejbližší pramen se nachází až v předměstském Liboháji pod kapličkou, ale voda z něj vytéká tak slabě, že než čekat dvacet minut na naplnění láhve na vzdáleném zalidněném území nepřítele, radši budu žíznit. Tamní voda, kterou přírodě ukradli kostelníci, navíc není dobrá, silně páchnouc po kostelním kadidle. Vůbec všechno, na co sáhne kradmá ruka člověka, najmě úchylná ruka kostelníkova, čpí zkaženinou a člověčinou. Nedivil bych se dokonce ani tomu, kdyby do této přírodou posvěcené vody vypouštěl své semeno nějaký místní zvrhlý farář nebo jiný věřící dobytek (jako jeden náš duševně zvrácený vysokoškolský učitel), aby tím polidštil příliš přírodní zemské mléko, kterým naše matka kojí své žíznivé děti. U takového úchylného zmetka, jakým je člověk, je všechno možné.

Po poledni se nám rozpršelo a déšť mne zahnal pod střechu stanu. Prší dost. Pro dnešek to vypadá špatně. Někomu se splnilo dlouho nesplněné přání. Já déšť také vítám, už kvůli nezbytné vláze pro les, ale raději bych byl, kdyby se to odbývalo v noci nebo když jsem právě doma. No nic, budu si číst svého Škarohlída.

Za hodinu je po dešti, ale pro dnešek také po ležení v trávě pod stromy, neboť půda je mokrá. Co počít? Vylezu jako slepýš po dešti ven a projdu se po lese. Oblékl jsem si jen spodní tričko a kalhotky, abych nebyl úplně nahý, kdybych náhodou někoho potkal, a aby mi nebylo horko, kdybych si vzal na sebe celou maskáčovou soupravu.

Kousek jsem ušel, sedl si na paty pod strom a v klidu rozjímal. Jsou slyšet vzdálené lidské hlasy, dál až k okraji lesa proto raději nejdu. Nechci nikoho vidět.

Místo lidí ukázalo se za chvíli opět mně mnohem milejší sluníčko. Vracím se tedy pomalu do úkrytu, abych dal na slunce nabíjet aspoň nabíječku pro svůj kapesní počítač, když ne sebe. Já sám jsem si vlezl do stanu, dokořán jej otevřel, aby do něj mohl proudit svěží chladný vzduch, a píši svůj deníček, čtu dál svého Škarohlída nebo se místo do nebe dívám otevřenou předsíňkou do hloubi lesa a na smrkové větvičky, po nichž poskakují nezbední ptáčkové. Pohoda.

Procházím se nahý a bosý po své lesní zahrádce, až jsem se tím uřítil jako táta, který se šourá po bytě naříkaje, že už to nejde (ale bojuje o život, drží se zuby nehty života). Zpotil jsem se tou rozkošnou chůzí po zvlhlé lesní půdě, až jsem dostal chuť lehnout si pod stromy ještě jednou a naposled na zbývající dvě hodinky, než slunce zapadne.

Dokonáno, dojednáno, den je pryč. Je-li náplň dne pestrá, den se zdá – delší; ano, nikoli kratší, jak by řekl obyčejný člověk, nýbrž opravdu delší, ovšem jen pro toho, kdo nespěchá vstříc smrti a času má na všechno dost. Zbývá závěrečná večerní procházka, při níž jsem potkal slepýše. Já to tušil, že jej dnes vlhko vyláká! Také slimáci samozřejmě vycítili příležitost, poskytnutou jim tou trochou vlhkosti.

Někdo tady zničil překrásně do výšky vzrostlý bíle rozkvetlý děhel, jediný svého druhu v širokém okolí. Takové darebáctví musilo udělat jedině hovado zvané člověk – zvíře by to neudělalo. Toho dobytka bych chtěl vidět. Vlastně ono se stačí podívat na kteréhokoli člověka, aby člověk uviděl hovado v jeho ničemné jednoduchosti – či vlastně bezduchosti.

Oblékl jsem si maskáčovou soupravu, ale to jsem neměl dělat; při chůzi je mi v ní horko. Letos se léto vydařilo. Zítra brzy ráno půjdu asi domů jen v tričku a krátkých kalhotách.

Na les se snáší šero. Vyplašil jsem nějaké zvíře. Zdálo se mi obrovské a dělalo veliký rámus. Zastavil jsem se, přikrčil a zůstal sedět. Asi to byl srnec, ale mohlo to být i prase. To záhadné stvoření opisovalo kolem mne půlkruh a pod nohama mu šustila suchá zem a praskaly uschlé větvičky. Bylo to dobrodružné. Přál jsem si, aby to byl jen neškodný srnec než nebezpečný kanec, zvlášť proto, ježto neměl jsem při sobě ani nůž na jakous svou obranu proti možnému rozlícenému útočníkovi. Ale dopadlo to dobře. Suchý podrost násobí míru hluku, jejž působí neškodné plaché zvíře, které raději před každým uteče, než aby se pouštělo v zbytečný zápas s kdekým, s kým se náhodně potká. A šero a blízkost toho plachého tvora mu dodaly v mých očích na obrovitosti. Napínavější bude moje zítřejší cesta do jámy lvové – totiž lidové – a pak zase zpátky sem. U těch lvů aspoň člověk ví, na čem je, totiž že ho chtějí sežrat, ale lidé se přetvařují a jsou nevyzpytatelní, i když už dopředu také známí tím, že jejich záměry a úmysly nejsou nikdy dobré. Vím to já a ví to i osamocený zajíček na pustém poli, který se přede mnou dává raději na útěk. Zajíc nikdy neví…

Úterý 21. srpna 52

Ve čtyři ráno – v nejlepší, v nejpustší dobu – se vracím do lesa. Lidé žádní, to je hlavní. Ani ti psi na mne tentokrát neštěkali ze zahrádek. Buď tam nebyli, nebo si zvykli. Ulicemi proudí leda několik málo vozidel.

V tento den, přesně před padesáti lety, proudila naší zemí zcela jiná, větší a hřmotnější vozidla: tanky vojsk Varšavské smlouvy! Já si na to nevzpomínám a bylo mně to jedno, protože mi tehdy byly pouhé necelé tři roky, ale pro naše rodiče to byla rána. Naše území obsazovala vojska cizích, byť spřátelených vojsk. Máma musila jet pro moji tehdy osmiletou sestřičku do ozdravovny a všude byl strach, co bude dál. Lidé ale prý tehdy drželi spolu a všude se rozdávaly trojbarevné stužky v našich národních barvách. Jednu tu stužku z té doby dosud doma na památku přechováváme. Jednou se ještě bude hodit. Stejné barvy – bílou, modrou a červenou – má ovšem i dnešní ruská zástava... Máma mi ukázala schované, stářím zažloutlé noviny z té doby, až když jsem dospíval. Pro mne se tím s těmi novinami otevřel další nový svět drsné pravdy, neboť ve škole nám o této nešťastné dějinné události lhali, jako když tiskne. To je za všech dob stejné. Lidé lžou neustále. Dnes nám také noviny lžou, až se hory zelenají, ale lidé se přesto studem nerdí. Hromadné sdělovací prostředky, zpravodajské služby, vládní představitelé, učitelé a mnoho dalších dnešních lhářů, licoměrníků a pokrytců nám lže o srpnovém vpádu roku 1968 ještě i nyní, v současnosti, jenomže zase jinak, naopak. Tehdy nám lhali ve prospěch tehdejšího Sovětského svazu, dnes nám lžou (mnohdy dokonce tíž lidé) ve prospěch současného Svazu evropského, v jehož područí se naše země právě nachází, a proti dnešnímu Rusku, které už nemá s bývalým Sovětským svazem mnoho společného a v jehož vlivu se nenacházíme – naneštěstí pro nás, nutno dodat, protože by nám jeho odvěké přátelství, jakožto sílící mírumilovné a příbuzné slovanské velmoci, bylo víc k užitku než potupné poddanství prohnilému Západu, který nás jen vysává, zneužívá proti nám samým a táhne nás s sebou do propadliště dějin. Stav se nejenže obrátil vzhůru nohama, nýbrž pro nás ještě mnohem víc zhoršil. Naše dosud krásná česká země sice není obsazena cizími vojsky (zatím), ale nezávislá, soběstačná a svobodná také není. Nebezpečí, která nám hrozí od našeho přichýlení se k Západu, jsou dokonce tak veliká a nebývalá, že snadno můžeme ztratit nejen naši vlast, jazyk, víru a národní zvyky, nýbrž i holé životy. Vpád, který hrozí naší malé milé zemičce, vpád nepřátelských islámských vetřelců, černošských zločineckých tlup a pohlavně nakažených a zvrácených úchylů by byl mnohem ničivější než pořád tolik omílaný a zneužívaný srpnový vpád spřátelených vojsk Varšavské smlouvy. Minulost, kterou už nezměníme, ale z které bychom si měli vzít ponaučení, bychom měli konečně nechat být a měli bychom si raději hledět budoucnosti; abychom se pro samé žvanění o minulém dočasném obsazení naší země neprožvanili do obsazení nového, ještě horšího a pro naši zemi konečného.

Já si pro příliš útlý věk 21. srpen 1968 nepamatuji, ale v současnosti pro mou nejbližší osobu představují tehdejší vpád tanků například současná vozidla, jejichž nadpočetná množství, proudící po vozovkách i mimo ně, nedovolují mi často ani v klidu překročit silnici nebo pohodlně přejít ulici z jednoho chodníku na druhý. Vozy a vozidla nyní obsadily moji rodnou zemi místo obrněných tanků! Rostoucí výstavba vpadla na má dříve výsostná svobodná území, nikoli spojenecká vojska! Nehřmí žádní cizí obrněnci na ulici, nýbrž naše vlastní (jsou-li vůbec naše) bojové stíhačky, kroužící mi celý den nad hlavou jako ve válce, až z toho rámusu uši zaléhají, duše je narušena a duch ničen! A nejsou to žádní cizí vojáci, před kým musím utíkat do lesního úkrytu a za zamknuté dveře, nýbrž naši vlastní čeští lidé! Pro mne osobně je moje země obsazena vetřelci nepřetržitě.

V osamělém liduprázdném lese se cítím nejlépe. Sem mi nikdo nevleze a ani v okolí se neochomýtají žádní lidé jako včera u rybníka. Neměl jsem tam klid; celkem třikrát mne někdo vyrušil, všechno dospívající děti na prázdninách, které chodily okolo rybníků, zřejmě zkratkou z vesnického krámu zpět do letního tábora, z toho jeden harant, který přijel na kole k břehu a zase po chvilce čumění na labutě odjel. Zatracené prázdniny! Ještě že se ta havěť nedospělá aspoň vždy předem ohlásila a ozvala; hubu nevydržel mít na zámek ani ten osamělý kluk s kolem, třebaže byl sám. Z dovolených s rodiči jsou již v druhé půli srpna všichni doma, prázdniny jsou však ještě zbytečně dlouhé, nevědí, co s volným časem, školička daleko, úkoly žádné, práce žádná, ušlechtilé zájmy také žádné, a tak bloumají všude od ničeho k ničemu jako přemnožený obtížný hmyz a nedají pokoje. Havěť lidská prázdninová!

V lese je to lepší. Tady také jako u rybníka odkládám veškeré šatstvo, ale nemusím se bát, že mne při tom někdo vyruší. V naprostém klidu čichám sladkou vůni mého nahého těla, vonícího po vanilce z nového čistého trička, které jsem měl na sobě vytažené z šatní skříně, povaluji se slastně v pelíšku v trávě pod lesními stromy, pozoruji strakapouda, jenž buší zobákem do kůry vysoké olše, a čtu si nové, již zářijové číslo časopisu Fakta a svědectví. Ani tento plátek není žádný duchovní svátek, ale pro nenáročnou letní oddychovou četbu vyhovuje. Mně nevyhovuje. Na mne je to až příliš oddychové a jednoduché, pro mámu zase příliš složité, málo tak říkajíc bleskově drbavé, jak to má ráda, táta nečte nic, nemaje už ani na to nic potřebné mozkové buňky (jako ostatně valná část lidstva, která ze stejné příčiny v životě nepřečte nic složitějšího kromě krátkých zpráv), takže to už příště nepředplácím a budu si číst a psát jen vlastní mudromilné protilidské spisy a občas po troškách, pro zpestření nebo pro zajímavost, staré dobré české spisovatele, jako je například Komenský. Už jsem v tom jeho „Bludišti“ konečně narazil na první záštiplnou urážku lidstva! Nachází se v sedmé hlavě, kde průvodce ukazuje poutníkovi lidstvo, líče je jako nejdokonalejší tvory podobné Bohu, ale poutník se na ně zadívá, vida lidí převleky, přetvářky a zpotvoření jejich různá, a prohlásí: „Však já potvory jakési vidím!“

Je hezky, ale horko není. Později odpoledne už se musím přikrývat spacákem, aby mi nebylo zima. O závěrečné večerní procházce jsem prošel od jednoho konce lesa na druhý. Dnes sekali oves. Slámu stočit do kotoučů nestihli, udělali jen asi dva. Na jednom z nich číhá velký dravý pták, jenž vyrušen mým příchodem odlétá. Sláma voní, připomínajíc mi svou vůní mé dětství, kdy jsme si my děti hrávaly na strništích za sídlištěm a stavěly si ze slaměných kvádrů hrady a prolézačky a házely vytrhanými svazky pokosených stébel do vzduchu nebo po sobě jako ručními granáty. Kde jsou ty doby… Dnes je to pole našich dětských her zastavěno výstavbou rodinných domků, úrodná půda je ničena, dříve bohatá země je zadlužena, v dluzích topí se její prve dělný lid a dětem kradena jest mateřská řeč, vlast i klidná budoucnost. To jsme se dočkali – nové Evropy! Co je proti této národní pohromě srpen 1968!

Využívám vzácné příležitosti projít se po pustém poli. Ale strniště je příliš vysoké, takže se po něm špatně jde. Přesto jsem jím prošel až na konec k lesu. Sluníčko již zapadlo, nebe je jasné a skví se na něm večerní hvězda a měsíček. Dnes bude pěkná měsíčná noc. Netopýr již vylétl ze svého denního úkrytu noci vstříc.

Středa 22. srpna 52

Poté, co se v devět hodin vyhouplo sluníčko nad ochrannou hradbu mé lesní zahrádky, vystavil jsem jeho mocným letním paprskům desky mých slunečních sběračů a své nahé tělo a po krátkém ohřátí jsem si šel do stanu ještě na dvě hodinky zdřímnout.

Pak jsem si ustlal venku pod stromy a bylo mi krásně. Netušil jsem nic zlého, nic podezřelého jsem neviděl ani neslyšel. Bylo to však klamné zdání.

Po obědě jsem se šel podívat, není-li už nabíječka nabita – a nabíječka i se sběrači nikde! Nevěřil jsem vlastním očím! Kde je? A pokládal jsem dnes vůbec ten přístroj na výsluní? Pokládal – ale je pryč, zmizel! Kdo tu byl a zcizil jej? Které zvíře to mohlo být? Že by datel někam odstrčil ten přístroj z toho rozloženého pařezu? Datlové totiž často hledají potravu v starých ztrouchnivělých pařezech a právě na místě jednoho z nich bývá největší výsluní, na něž vystavuji své sluneční sběrače. Pátral jsem po nich tedy v okolí pařezu ve vysoké nepřehledné trávě.

A pak jsem je objevil! Ležely rozevřeny, jak byly, nedaleko pod smrčkem – ale bez odpojeného nabíjecího článku! Kdo tu byl, kdo tohle způsobil! Člověk! Určitě nějaký člověk! První podezření padá vždy na pachatele nejpravděpodobnějšího, což je vždy nějaký člověk, a dříve či později se toto podezření většinou potvrdí. Tentokrát ale ne – a ne, že by si člověk křivdu nezasloužil! Nicméně jsem už v duchu sestavoval možný děj činu: Vlezl sem potichu nějaký člověk, našel na zemi přístroj, zvedl jej, rozpojil, desky odhodil pod smrček a nabíjecí článek – si vzal s sebou? Nač by mu ale byl samotný? Že by zde sehrála svoji úlohu jen ta nechvalně známá lidská škodolibost? Tady něco nehraje.

Pro jistotu jsem sběhal a propátral celou moji rozlehlou lesní zahrádku, zda neobjevím nějaké lidské stopy nebo chybějící článek, odvážil jsem se vyjít úplně nahý až za přirozenou hradbu svého úkrytu, ale nikde nic. Dokonce jsem na hlavních přístupech k mému útočišti trhal přes cestu natažené pavučiny – důkaz o tom, že tudy nemohl žádný člověk přijít. Také srnčí parůžek – mé domovní znamení – kdosi povalil, ale neodnesl. Člověk by si takový úlovek nenechal ujít. Začal jsem tedy člověka vylučovat z okruhu podezřelých a vrátil jsem se k místu nálezu slunečních desek, pátraje v okolí po zbývajícím nabíjecím článku. Stopa vedla do nejneprostupnějších houštin, kam by se žádný člověk nikdy nevydal. I já jsem musil sledovat horkou stopu jinudy.

Pátral jsem správným směrem a výsledek byl úspěšný. Nabíjecí článek ležel jen o kousek dál směrem do houští. Pln radosti jsem jej uchopil. Rozbit není, ale káblík nějaké zvíře málem prokouslo, jak za něj táhlo v zubech celý přístroj pryč. V houští se mu přístroj rozpojil a zbytek nechalo neznámé zvíře být. Snad to byla kuna nebo liška, která si moji sluneční nabíječku zřejmě spletla s hadem. Jinak si celou záhadu nedovedu vysvětlit. To se mi ještě nestalo. Kabel je poničený, ale přístroj sbírá sílu ze slunce jako předtím. Nakonec jsem rád, že pachatelem bylo jen nevinné, nezáludné zvíře, které se spletlo pouhým omylem, a ne schválně jako člověk. Kdyby to udělal člověk, musil bych svou krásnou lesní zahrádku z bezpečnostních důvodů opustit a musil bych si najít jiné místo. Jsem rád, že mám zpátky svoji nabíječku, s kterou jsem se již pomalu loučil. Brr, to jsem si dal! Až jsem se rozčilením zpotil!

Však jsem jistou podivnou činnost sledoval nedávno i na mém lesním záchodě! Kdosi se tu nimral v mých hovnech a jedno suché dokonce vytáhl z prohlubně nahoru! Člověk by to neudělal, třebaže je velmi veliký špinavec; ale na druhou stranu se zase štítí všeho přirozeného a hovno rozhodně je přirozená látka, které se zvířata až tak neštítí. Já bych řekl, že tu někde pořád žije ta kuna, kterou jsem ze zvířat uviděl jako první. Ona tu byla dřív, přistěhovalcem jsem já. Snad se tu vejdeme oba. Srnčí muž a kuna si nepřekážejí, tak jako si překážejí tam venku lidé s lidmi.

Uklidněn vracím se do svého pelíšku pod stromy a dočítám časopis Fakta & svědectví. Nejhorší článek byl ten o získání nezávislosti Brazílie. Samá chyba snad v každé druhé větě! Taková četba mne nebaví a většinou ji odhazuji v dál. V posledním článku o závadové mládeži za předchozího socialismu jsem nečekaně objevil nějakého svého vzdáleného příbuzného nebo aspoň jmenovce jménem Antonín Pojar, který měl přezdívku Banán. Patřil k těm, které bývalá Státní bezpečnost vyštvala na Západ, mimo jiné také za propagaci západního způsobu života. Já jsem také coby punk patřil k závadové mládeži a dodnes jsem závadový i pro současné zřízení. Závadoví byli a jsou i trampové, takže já jsem zřejmě též závadový i dnes. A co se týče toho západního způsobu života, podlehla mu většina tehdejších i dnešních našich lidí. Kdyby měla dnes Bezpečnost vyhnat na Západ všechny obdivovatele západních pahodnot, naše země by se vylidnila a tím vylidněním by se ozdravila a zůstalo by v ní sice velice málo lidí, ale zato by to byli aspoň dobří vlastenci. Já bych to hnal! Všechny zrádce a zaprodance a cizáky bych hnal na Západ, ať si tam jdou a zůstanou, nelíbí-li se jim naše malé, skromné, ale hezké české poměry! Vzpomínám na dobu, kdy se lidé mohli posrat, přijel-li k nám nějaký zápaďácký bourák. Lidé jej nedůstojně očumovali jako nějakou vzácnou návštěvu z vesmíru a vůbec jim to nebylo trapné. Nosili tady laciné potištěné tašky, které na Západě dávali zdarma ke každému nákupu, chlubili se jimi tady, jako by to byla nějaká ohromná vzácnost, a vůbec se za to nestyděli. Ti lidé ze Západu, vidíce naše lidi takto zbožňovat ten jejich bezduchý hmotařský způsob života, museli se nám za to smát a pohrdat námi. Právem námi pohrdali a pohrdají dál, protože dál se mnoho našich lidí nestydí vzhlížet k tomu prohnilému Západu s otevřenou pusou a poklonkami. Já takovým malým směšným českým človíčkem nikdy nebyl. Co vlastně na tom Západě naši lidé viděli tak skvělého! Nic než povrchní pozlátko a pod ním nezaměstnanost, zločinnost a drogy a dnes navíc ještě bezpráví, míšení odlišných lidských plemen, islám, pohlavní zvrácenosti a žádná svoboda slova. Tak ať si tam jdou ti, kterým se to líbí, a netahají jeho nešvary k nám! Tady u nás doma bude aspoň víc místa a od nich pokoj.

Dnes je hezky teploučko až do večera. Ale bojím se, že teplé letní dny brzo skončí. Od pátku se má ochladit až pod dvacet stupňů, což už dlouho nebylo. Dokud je teploučko, je v lese krásně; ale jakmile začne být chladno a tvořit se kapičky u nosu, je zle. Veverky nějak podezřele pilně sbírají lískové oříšky. Že by o tom také věděly své?

Na jeden den se loučím s lesem a budu se těšit zpátky. K setmělému západnímu obzoru jsme dorazili zároveň dva: já a srnec. On s křikem utekl a já ještě chvilku zůstal. On tu však zůstane a zítra tu bude zas, zatímco já přijdu nejdřív pozítří. Srnec, ten se má…

Pondělí 27. srpna 52

Čtyři dni jsem zůstal doma s rodiči, přečkav bouřky, deště a chladné počasí, jež rázem přetnuly horké rovníkové léto. Ve čtvrtek bylo ještě hezky teploučko na nahé slunění a koupání, ale k rybníkům jsem nejel. Neměl jsem na to náladu. Ráno se nebe mračilo a beztoho by tam jistě zase courali ti haranti, jako minule. Už aby ty prázdniny skončily; jsem z toho všeho nějaký otrávený. Domů z lesa jsem se vracel oklikou, protože na příměstských zahrádkách řvali jacísi opilci, a na sídlišti už kdosi ještě potmě venčil nečistou psí potvoru, shýbaje se právě pro hovno, jež vysrala. A to byly čtyři hodiny ráno! Dnes ve stejnou dobu, cestou do lesa, jsem stejnou dvojici otravů potkal znovu a další protivnou dvojku lidopsů jsem viděl projít i kolem našeho domu. Nemilá věc. A vozy už po silnici také jezdí a překážejí volné chůzi. Myslím, že příště vyjdu raději dřív, abych se vyhnul všem lidem a nemusil je pravidelně potkávat. To je strašné. Copak nenajdu jedinou hodinku, kdy by byly ulice úplně pusté a cesta jimi klidná a volná?

Byl jsem doma pouhé čtyři dni, ale mně připadá, jako bych tam byl strávil dní čtyřicet. Tak výrazně se ochladilo oproti dnům předchozím, že můj lehký sporý oděv, v němž jsem přišel před pouhými čtyřmi dny domů, je nyní, při mém návratu do lesa, již naprosto nedostačující a je mi v něm zima. Od úst jde pára a holé paže zebou tak, že si je musím třít, abych v nich neztratil teplo a cit. Měsíček v úplňku svítí na cestu, ale mně je taková zima, že spěchám do lesa, kde na mne čeká teplé oblečení, a krásu předjitřní noci proto neobdivuji. Byla by to krásná noc, nebýt té zimy.

V téhle zimě (počítač ukazoval pouhých šest stupňů Celsia!) jsem si připomněl jeden zážitek z vojny. Předváděli jsme tehdy také v takové zimě spartakiádní cvičební sestavu před jakousi generalitou, samozřejmě nazí, oblečeni jen v bílých trenýrkách, po skončení jsme byli nuceni smýt ze sebe špínu v ledové vodě potoka, neboť vytopená umývárna ani šatna nebyla k mání, a pak jsme dlouho stáli nastoupeni v útvaru, naslouchajíce generálově projevu o naší zmužilosti a chrabrosti. V chladném deštivém počasí, obliti studenou vodou z nebe i z potoka, třásli jsme se zimou jako osiky. Do té doby bych si nebyl nikdy pomyslil, že se člověk může takto silně mimovolně třást zimou po celém těle, zuby cvakaje o sebe, jako my jsme se tehdy třásli!

To tedy byla vojna a my byli vojáci. My jsme ale byli pýcha a výstavní příslušníci našeho tehdejšího lidového vojska. My byli ukázkou nezdolnosti a železné kázně skutečného vojáka. Vojnu jsem nenáviděl a vzpomínky na ni nemám dobré, ale na hřišti před diváky byl jsem hrdý, že patřím k výkvětu branného mužstva. Tehdy jsem získal pevné mužné základy, na nichž jsem postavil hrad své nynější vytrvalosti vydržet to, co by dnešní zhýčkaná mládež nevydržela. Dnes by žádné vojenské spartakiádní cvičení, se vší svou náročností na tělesnou sílu, pružnost a krkolomné, hlavostojné cviky, nebylo možné. Dnešní zhulení, zchátralí, zteplalí a změkčilí mladí muži by zvládli leda prostná cvičení s přenosným telefonem, pokud by je k tomu někdo dokázal vůbec donutit. Já donucen byl a cítil se tím ponížen, ale vzal jsem si z toho nedobrovolného vojenského života mnoho dobrého pro svůj pozdější vzestup. Ztvrdl jsem, zesílil, zdravě zesurověl a získal návyky, jež využívám dosud, avšak nikoli už pro zájmy celku, nýbrž jen pro zájmy své. Takže tu hodinovou procházku studenou předjitřní nocí nepovažuji až tak za přílišnou překážku nebo vážnou námitku.

Vojnu jako řemen potřebujeme všichni. Na pravidelně se opakujících válkách, bojích, porážkách a vítězstvích, úpadcích a vzestupech stojí nejen trvale zdravý a přirozený život jednotlivcův, nýbrž i trvání celého národa. Co ničí národy i jednotlivce nejspolehlivěji a navždy tak, že zemřou a zaniknou? Buď to, že shnijí ve vlastním pohodlném míru a netečné nečinnosti, takže už nejsou schopni dál žít, anebo zhynou pod knutou nepřítele, zašlapáni do země olověnou patou, která nepovolí v tlaku, nedajíc jim dýchat. Ale jednotlivec či celek, který zažívá střídavě obojí – vzestupy i pády –, je na tomto světě nejodolnějším a život má věčný. Dvě věci nejjistěji kazí a ničí národy a jejich državy: jejich trvalé neúspěchy – a jejich trvalé úspěchy. Všechno, co se děje, děje se podle přírody, byť ne vždy v souladu s ní. Nám se zdá, že všechny dějinné zvraty, války, vzpoury, převraty dějí se často proti naší vůli, ale přesto jsou zcela přirozené. Nedějí-li se mnohdy v souhlasu s naší lidskou vůlí, dějí se alespoň podle přírody. V nás samých je příroda přítomna víc, než jsme ochotni si připustit. Ve smyslu společenském všichni lidé, vy i já, máme svůj podíl na tom, co v současnosti vidíme kolem sebe a v čem a v jakých poměrech právě žijeme. Vše se však děje nikoli podle nás, nýbrž podle přírody – v čemž může být (a také je) vzájemný rozpor. To, že se naše vznešené bílé národy v současné době nacházejí ve stavu úpadku, není tedy z hlediska přírody nebo věčnosti vůbec žádné neštěstí, nýbrž naopak zcela přirozený a zdravý stav oddychu, nabírání nových svěžích sil a brzkého již opět pozvedání a moci. Každý spánek je zdravý a posilující – i hluboký spánek, který se podobá smrti. My právě spíme – ale opět už se zase probouzíme, mneme si dosud ospalé oči a nejsme si jisti, zda dosud sníme bláhový sen o lepším světě, či zda bdíce procitli jsme ve vlastním domě, který mezitím zabírají cizáci a škůdci. Ale brzy se ujistíme ve všem sami. Národ, plémě i jedinec s takovým životaběhem, v němž se pravidelně střídají vzestupy a pády, boření a stavění, ten nikdy nezahyne, nýbrž posiluje naopak. I vzestup i pád jsou našimi nutnými životními podmínkami. Bez nich bychom tu už nebyli. Právě dnes tuto pravdu zakouším sám na sobě a zrovna v současné době pozoruje to na sobě celý svět. Vzestup střídá pád – jedině tím se udržuje veškerý život.

Můj pelíšek je studený. Hned po příchodu na svou lesní zahrádku si v stanu navlékám maskáčovou soupravu s kapucí a zimní kabátek. Zachumlal jsem se do spacího pytle až po hlavu, ale dlouho poté mi ještě bylo zima.

Ráno je hezky, na bezoblačném nebi svítí sluníčko, ale to mezitím za pouhé čtyři dny natolik pokleslo při svém zdánlivém ročním pohybu po obloze, že se již téměř ani nevyhoupne nad okolní hradbu stromů a já se jeho teplými paprsky nezahřeji. V noci jsem prochladl tak, že zimní kabátek zatím neodkládám ani ve dne. Jen doufám, že mne z toho nepostihne rýma nebo jiná taková tělesná nepříjemnost.

Spal jsem až do pozdního odpoledne, rušen častými výbuchy z blízké továrny. Přece se však v lese vyspím lépe než v domě. Příroda je příroda. Prošel jsem se po pěšinkách, porozhlédl se po své útulné lesní zahrádce a s myslí spánkem občerstvenou zasnil jsem se znovu. Sluníčko už zase svítí zšikma, jako ráno, a já uvažuji, co budu dělat s končícím dnem. Přečetl jsem si již dvanáctou kapitolu Komenského „Bludiště“ a poté vypravil jsem se na večerní procházku.

Toulám se po lese a pak z pelíšku pod stromem sedě pozoruji činorodou veverku, pobíhající čile nahoře ve větvích. Asi se tím ohlašuje blížící se podzim. Ne že by to ta veverka dokázala poznat, to možná také, ale ne jen tak z ničeho; spíš to pozná podle stromů, které začaly dřív plodit oříšky a šišky. A proč se urodilo tak brzo tak mnoho lesních plodů? Protože bylo teplé suché léto a po takovém létu většinou přicházívá časný podzim a po něm tuhá zima. Zákony přírody nejsou žádná věda a přírodní tvorové nemusejí mít žádné zázračné schopnosti, aby je poznali. Kdyby žili i lidé v přírodě a podle přírody, byli by i oni schopni předvídat různé věci a události a zařizovat se vševědoucně podle toho, co vidí a cítí kolem sebe. Ale že mají mysl uzavřenu a cit tupý, nerozpoznají lidé zavčasu nic a mnohé zlé věci je zasáhnou zcela nepřipravené a překvapené. Pak jim pochopitelně také trvá déle a bolestněji než se vzpamatují. Tomu se říká zauzlenost událostí; ale události se pouze opakují – zauzlena je však mysl lidí.

Viděl jsem kromě veverky také slepýše. Kdyby se byl nepohnul, přešel bych přes něho bez povšimnutí. Snad bych byl na něj nechtěně i šlápl, ale právě proto se on pohnul a plazil se mi neohrabaně z cesty, vida, že tu je takové nebezpečí. Nijak zvlášť mrštný a rychlý ten jeho pohyb nebyl, což vysvětluje, proč tolik slepýšů končí svůj život přejeti nějakým vozidlem. Vidí-li však slepýš, že je viděn, naopak se snaží být neviděn a nehýbat se, proměnit se v spadlou větvičku. Toto chování je velice chytré a moudré a poměrně rozšířené mezi mnoha živými tvory, například u brouků, kteří si rádi hrají v nebezpečí na mrtvé. Zamyslíme-li se nad sebou, zjistíme, že se tak chováme vlastně i my, lidé, a týká se to hlavně lidí malých a slabých a národů nepočetných, jako jsou třeba Češi: stavíme se malými a bezvýznamnými, aby si na nás někdo větší a mocnější nedošlápl, a co se nás netýká, do toho se radši nepleteme, ale jakmile jde do tuhého, vyrazíme do tak náhlého protiútoku, že je jím nepřítel překvapen, poděšen a zahnán. V klidu a bezpečí, mimo veškerou nevítanou pozornost, pak opět nerušeně a nenápadně vzděláváme svůj skromný úhor ke svému vlastnímu prospěchu.

Pozoroval jsem zase jako vloni a na stejném místě onu hravou mušku, která se vědomě a úmyslně pohupovala na pružném klásku lesní traviny, střídavě a mnohokrát opakovaně z něj vzlétajíc a opětně na něm přistávajíc. A pak že to byla pouhá náhoda, kdepak! Jak vidno, mušky si skutečně dovedou hrát, majíce pro takovou hru dost vtipu a smyslu, a tato hra je u nich tedy něco naprosto běžného, jako pro lidské děti houpačka.

Po západu slunce se obloha zatáhla mraky, ale noc je jasná, krásná, měsíčná. Až do rána houká sova.

Úterý 28. srpna 52

Ráno jsem vstal a šel jsem kousek lesem na předem vyhlédnutou světlinku, kde jsem na jeden vyčnělý velký plochý bludný balvan, pokrytý mechem, položil a paprskům slunce vystavil desky svého slunečního sběrače. Na rozdíl od mé zahrádky, tady bude svítit mocné sluníčko celý den a po celou tu dobu bude nabíjet zásobní článek mého dobíjecího zařízení. Včera jsem dlouho psal a do dalších dvou dnů bude můj kapesní počítač potřebovat ještě mnoho síly, čerpané ze slunce. Snad ten důmyslný sluneční přístroj nikdo neukradne nebo omylem neodnese žádné zvíře, jako minule. Ale už minule jsem se pomalu smiřoval s jeho ztrátou tak, že jsem od té doby dosud tak duševně naladěn, že by to už pro mne nebyla taková rána. Vždy se lépe snáší úder, se kterým člověk tak nějak dopředu počítá nebo alespoň nevylučuje jeho možnost. Stejné je to s nevyhnutelnou smrtí člověka. Smrt dítěte je neočekávaná, a tudíž zdrcující, kdežto smrt starce lze očekávat každým dnem, a tudíž jsou na ni všichni, on sám i jeho blízcí, dlouho dopředu připraveni, a ztráta života není u starce ani zdaleka tak bolestná jako u dítěte. Podobné je to s věcmi: ztráty nové věci želíme víc než staré, ošuntělé, otřískané, ohmatané a poničené, a třebaže stará věc dosud slouží dobře a spolehlivě, těšíme se přesto na novou. Stejně tak brzy omrzí člověka staří známí lidé a rád poznává nové. To poslední se ovšem vůbec netýká mne! Já přímo nesnáším potkávat stále stejné obličeje a všecky nové zuřivě nenávidím. Nejradši jsem sám.

Svěřil jsem sluneční nabíječku slunci a kameni a vrátil jsem se do stanu. Mám s sebou výtisk mého slavného souborného díla Plivanec na rozloučenou, vyšlého v roce 2005 v nakladatelství Petrov, a budu si číst.

Střídavě jsem si četl a spal celý zbývající den. Pod podlahou šramotila myška a na nebi rachotily stíhačky.

Navečer jsem se šel podívat na stav nabíjení. A byl jsem jím poněkud zklamán. Nabilo se velmi málo sluneční síly. Slunce ztrácí sílu. Nechal jsem tam tu nabíječku ještě vystavenu posledním dnešním paprskům zapadajícího slunce a šel jsem se projít. Když jsem se pro ni zanedlouho vrátil, nabil se mezitím ještě jeden dílek ze stupnice od jedné do sedmi na čtyři, ale pořád je to málo. Chtělo by to mít ještě jednu takovou nabíječku.

Strčil jsem přístroj do kapsy a pokračuji ve večerní procházce. Rozčilují mne stíhačky, které skoro celý den a téměř každý den rachotí na nebi, jako kdyby byla válka, a štvou mne protivní kloši, které vždy ještě v noci ve stanu chytám ve vlasech a po těle, mezi prsty je rozmačkávaje. Ostružiny, které letmo ochutnávám, jsou kyselé a nedobré a většinou je vyplivuji, abych si jimi nekazil chuť. Jak slábne slunce, lesní plody také mdlí a ztrácejí sladkost. Po těch horkých psích dnech už to nějak s ničím není ono. Zapadne-li slunce, ochlazuje se jako na jaře, ale s tím rozdílem, že nezpívají ptáci. Kdepak je konec třeba s tím drozdem, který navečer vždycky sedával tamhle na vršku vysokého smrku a vesele si zpíval rozpustilou jarní písničku? Jak radostné bylo celé jaro – a jak truchlivý je konec léta! Jediné dobré je na tom to, že brzo skončí ty zatracené prázdniny. Zase jsou tu slyšet nějaké vzdálené ozvuky nějaké hudby, která zní jako punk. Páni, kde jsou ty doby, kdy mne tahle hudba úplně pohlcovala! Už mi zkrátka není sedmnáct. A dnes už ani ten punk není jako kdysi za našich mladých let. Dřív to byla nová svěží vzpoura proti všem a proti všemu, proti Západu i proti Východu, proti kapitalismu i proti komunismu, kdežto dnes se z punku stalo panství krajních levičáků v plném souhlasu se současnými vládami. Dnes je skoro nejvzpurnější zpívat si ruské, české, moravské a jiné slovanské lidové písničky, protože všechno národní a slovanské je nenáviděno, má být potlačováno a ničeno jako zastaralý přežitek bránící pokroku, a přiznám se bez mučení, že snad právě proto víc než punk poslouchám právě tu slovanskou národní hudbu, která dráždí levičáky víc než kdejaké zvrácené úchylárny, které jsou jim naopak milejší a potřebnější než přirozené národní hodnoty.

Procházku končím jako obvykle pod starou borovicí na západním okraji lesa. Dnes mám odsud dobrý výhled na osamělou srnku, která na dávno sklizeném poli pojídá zbytky slámy. Dívat se na ni konejší duši. A když pak vyletěl do počínající noci první netopýr, odebral jsem se do stanu spát.

Středa 29. srpna 52

Noc byla dlouhá. Zdál se mi krásný sen. Pod podlahou cosi šramotilo. Ale nebyla to myška ani hraboš, nýbrž malá liščátka. Vyhrábl jsem je pracovními rukavicemi a zanedlouho se do stanu dobývala matka liška. Tiskla zvenčí čenich do stěn stanu a já ji stále v těch rukavicích odtlačoval. Liška čenichala, hledajíc svá mláďata, a nemohla pochopit, že cítí jejich pach z mých rukavic, ale místo liščat vidí jen ty rukavice. Nakonec jsem neodbytnou lišku pustil do stanu. Nezlobila se na mne. Naopak se schoulila spolu s mláďaty v mých loktech a takto společně jsem je choval uvelebené a spokojené v náručí. Moji přítulní chovanci se oddali slastnému spánku, zatímco já se probudil. A kdybych se byl neprobudil, byl bych je choval dosud.

Noc byla dlouhá, jak jsem řekl. Ráno proto s chutí zahajuji malou procházkou. Po ránu jsou i ti ptáčkové živější a radují se spolu se mnou z bílého dne. Je hezky, sluníčko se usmívá. Šel jsem na kopec nad Hloušovým rybníkem, odkud je krásný široký výhled na mou rodnou vysočinu. Právě od rybníka odjížděl vůz. Jedinými živáčky tam dole tudíž zbyly ovečky pevně semknuté v malé soudržné stádečko. Pole jsou sklizena, dokonce i pole s kukuřicí, která letos, jako všechno, dozrála dřív, neboť loni ještě v polovině září stála na poli, a řídce po těch holých polích přejíždějí zemědělské tahače. V keřích modrají se trpké trnky a ochutnal jsem také jednu bobuli té arónie, česky zvané temnoplodec neboli jeřáb černý. Zjistil jsem si na počítačové síti, že černé jeřabiny jsou jedlé, ale mně ta jedna na zkoušku utržená nijak zvlášť nechutnala. Byla sice jemnosladká, ale měla málo šťávy a příliš mnoho nechutné vlákniny. Poválel jsem ji na patře, vycucal z ní sladkost a zbytek jsem vyplivl. Brr, tohle nebude moje oblíbené ovoce! Lepší byly ty zdejší třešně. Ty byly dobré…

Vracel jsem se zpátky k lesu, když tu pojednou vidím před sebou ten vůz, který jsem prve spatřil odjíždět od rybníka! Jsem v pasti! Byli tam nějací dva lidé. Kdoví, co tam provádějí nekalého. Toho Hlouše je tady všude pořád plno! Takové všudybýlky nemám rád. Člověk má sedět doma a neotravovat v přírodě. Vzpomínám, jak tady bylo dřív krásně, než sem vtrhnul ten Hlouš a vybudoval si tady soukromý rybník. Na co mně je? Několikrát jsem se v něm sice vykoupal, dokud jej nezačal hlídat a dokud jej posléze neoplotil, ale pokaždé mi bylo, jako bych se koupal v louhu, neměl jsem klid a pospíchal jsem pryč. Přímá setkání s tím Hloušem byla pokaždé nezapomenutelně odporná. Odporný člověk, ten Hlouš. Ostatně jako všichni lidé.

Chvilku jsem čekal než odjedou. Otravové mizerní! To mám z toho, že dopoledne vylézám z úkrytu. Honem zpátky do bezpečí lesa! Sednu si na palouček, pohraji si s upuštěným ptačím pírkem, které po vyhození do vzduchu snáší se jako vrtule k zemi, a půjdu do stanu na svačinku, když jsem se nenajedl lesních plodů, a budu si číst. Sluneční nabíječku dnes nikam daleko nenosím, ale přenáším ji podle pohybu slunce na nejosvětlenější místa mé lesní zahrádky – to je jistější.

Žel, ani tento postup příliš nepomohl. Slunce už prostě není tak vysoko, obíhá po obloze šikmější dráhu a nemá tudíž tu bývalou sílu. Ale na dobití mého kapesního počítače to stačí. Vždycky to stačilo.

Dnes jsem se na sluníčku dobíjel i já. Ustlal jsem si pelíšek v trávě pod stromy a svlékl se donaha. Teplo bylo, četl jsem si, pospával, procházel se občas po pěšinkách, chodil se ohřívat na větší výsluní, bylo-li mi zima, a pozoroval jsem veverky. Když se později sluníčko schýlilo za hradbu stromů, nemohouc mne již hřáti, přikryl jsem svou nahotu spacím pytlem a ještě dlouho jsem se díval korunami stromů do nebe.

K večeru jsem vrátil pelíšek pod stan, oblékl jsem se, obul, zamkl přístřešek a vyrazil do lesa na procházku. Po úzké lesní cestičce se kdosi přibližoval. Doufal jsem, že je to jen srnka, ale byl to člověk, nějaký běžec. Odporný zjev. Zrudl jsem jako vařený rak, protože mi opravdu bylo, jako kdybych se vařil – vařil vztekem. Běžec mne minul, supě jako parní stroj, tak tak, že mne nesrazil z cesty, na zádech baťůžek, v němž cosi hrkalo, před padlým kmenem se zřejmě otočil a předběhl mne za chvíli znovu. Hrůza. Ani večer nedají ti lidé pokoj. Čím víc se blíží konec prázdnin, tím je to s nimi horší.

Soumrak je rudý, jako já byl před chvílí. Pod starou borovicí, kde se loučím na jeden den s lesem, neboť zítra jdu domů pro nové zásoby, slyším divný šustot. V šeru koukám, hledám, zkoumám, co by to mohlo být, až jsem na sklizeném kukuřičném poli zahlédl jakýsi pohyb. Srnka to opět není, nýbrž zase člověk. To je hrozné. Dnes večer je tady nějak přelidněno. Vstal jsem, abych radši zmizel v lese, ale pak mi napadlo, že se nepozorovaně připlížím blíž, abych zjistil, co tam ten dobytek provádí. Zřejmě paběrkoval. Ale než jsem se přikradl na dohled, slyším, a pak i vidím, že někdo odtud právě odjíždí na lehkém mopedu, na zádech opět plný batoh.

Dnes večer je tu přelidněno a snáší se tma – půjdu radši spát. Zítra ve tři hodiny ráno vstávám, abych na jeden den sestoupil do jámy lidové – ale už teď se těším zpátky do mého srnčího lesa.

9. část >>>

<<< 7. část