Misantropovy stránky

Sobota 28. července 52

Ráno je hezky, ale spím až do jedenácti, kdy shazuji šaty a stěhuji svůj pelíšek do trávy pod stromy. Počasí mně zatím přeje nahé rozjímání a procházky naboso po mé lesní zahrádce. Prohlížím si opět své nahé tělo, jak je hezké a opálené, jen ty krvavé šrámy na levé noze je hyzdí. Ne týden, nýbrž nejméně čtrnáct dní bude trvat jejich úplné zahojení! Zjišťuji také nově, že na koleni se navíc utvořila i modřina. Ještě štěstí, že jsem nedopadl na to pravé, pochroumané koleno – to by asi dopadlo hůř. Zatracená smůla!

Ale sluníčko svítí, tož radujme se! Po vzoru okolních štíhlých stromů natahuji své nahé tělo a holé paže vzhůru za sluncem a za světlem a můj duch stoupá s nimi.

Jaký je asi duch stromů? Uchopit ho nelze, ohmatat se nedá a vidět jej nemůžeš. Přesto ho cítím, jako cítím ducha svého, a vím přesně, kdy ho nabývám a kdy ho ztrácím. Duch přírody, ten záhadný, neviditelný duch života, který je vlastní všem bytostem a každá je obdařena duchem vlastním. Úžasný jev, ten duch přírody, zvířat a stromů, lidí i nelidí, pouze u lidí slabý a potemnělý, je všecko; bez něj nejsme nic a do nicoty se propadáme, nejvíc lidé. Duch je jako vítr, který uvádí v pohyb naše údy, jako by to byly olistěné větvičky stromů, a hýbe myslí, která ze všech částí těla prokazuje nejnápadněji, má-li ducha nebo nemá, jen u lidí jako kdyby v oblasti ducha panovalo stálé bezvětří.

Hezké počasí dlouho nevydrželo. Za tři hodiny začíná opět hřmít a stahují se černé mraky. Jsem připraven a při prvních kapkách deště se okamžitě balím a stěhuji zpátky pod stan. Rozpršelo se naplno hned, jakmile jsem zalezl pod střechu. Čtu si „Plivanec“ a pospávám než déšť ustane.

A zanedlouho je zase hezky. Vzorové rovníkové počasí. Je horko, často prší, ale neochladí se. Netřeba za takovým podnebím létat do jižních zemí, ono vždy v létě přijde samo k nám a potěší nás úplně zadarmo. Pravda, moře u nás není; ale k čemu moře? Vypít se nedá, přeplavat je nemůžeš, tak co na něm český člověk vidí zvláštního? Ano, byl jsem také u moře – a mnohokrát –, ale přivezl jsem si odtud leda poznatek, že to byl výlet užitečný jen pro poznání jeho naprosté neužitečnosti. Jako by nestačily naše malé české rybníčky. Jak pěkně to zní tou naší malebnou řečí: „malé české rybníčky“! A lesy, lesy vůkol, známé české lesy, kde se lze schovat před lidmi! A vůně zlatého českého žita, z nějž se peče chléb, který nemají nikde na světě tak dobrý! Prý je všude o dvou kůrkách chléb… Není tomu tak! Jsou země, kde chléb třeba vůbec neznají a jedí tam, ubožáci, jen rýži. Nač sjíždět cizí kraje, je-li u nás doma všecko tak známé a hezké a útulné? Je střída ročních dob a nic tu není pořád stejné; vše se mění a nic dlouhého tě neomrzí. Je teplo i zima, sucho i déšť, mráz a sníh, který křupe pod nohama, a v létě v nahotě slavím volnost svou. Je krásně v mojí rodné zemi, je krásně v domově mém. A pro ty, kdož se domnívají, že je v cizině něco lepšího než u nás, mám zprávu, která zchladí jejich nadšení: v cizině je to ještě horší než u nás.

Protože je po dešti mokro, jdu se místo nahého slunění projít po lese. Den se již stejně pomalu chýlí ke konci. Ale i tak je pořád horko.

Natrhal jsem si trochu malin a ochutnal i první černou ostružinu. Byla ještě maličko nakyslá, a to jsem vybíral tu nejlákavější. Budou potřebovat ještě tak čtrnáct dní pořádně dozrát do té správné sladkosti a lahodnosti.

S nelibostí pozoruji, že se lesníci nějak zakousli do východního konce lesa. Zatracená chamraď ničemná! Stále sypají na bývalé uzounké lesní cestičky nějaký štěrk a rum a řežou tady stromy jako smyslů zbaveni – zbaveni ducha přírody. Byli už i na mém oblíbeném místečku, kde mám vyseděný svůj ďolíček, a celé je rozjezdili, řezajíce tam polomy. Zatracená chamraď ničemná! Ale sedět a rozjímat se tam dá pořád pěkně, když tam nikdo není, jako dnes večer.

Když jsem došel zpátky k západnímu okraji lesa k borovici, na nebi se blýskalo a hřmělo. Mám hlad. Navečeřím se, chvilku si poležím a po setmění musím do Liboháje k prameni pro vodu. Je horko a vody ubývá; na zítřek bych měl málo.

Naštěstí bouře přešla jinudy a neprší. Nehlučně se blýská kdesi daleko na západě, kam mezitím bouře dostoupila. Tady je tma, zataženo, pouze na východě, kde vstává měsíc, je trochu jasněji. Takhle mělo být včera při zatmění a viděl bych je!
Je noc, ale stejné horko jako ve dne. Jdu proto pro vodu jen nalehko v tričku a spodních krátkých kalhotkách. Pohodlná noční procházka.
Horečka sobotní noci se projevuje. Kdesi zřejmě od vsí Sádek nebo Kamenec zní živá hudba z nějaké taneční zábavy. Také jsem tam zamlada chodíval se bavit, ale na to už mě neužije a nešel bych tam; teď mám lepší zábavu v lesích, kde se bavím sám a hlavně bez otravných blbých lidí, které nenávidím. Ale nezní špatně ty staré rockové skladby!
Prošel jsem temným lesem a také pod sjezdovkou v chatě hraje hudba, tentokrát nahraná a popová, ale ani ta nezní nejhůře. Tam už bych nešel vůbec. Vypínám svítilnu, aby mne ta nalitá sebranka neviděla.

Konečně jsem došel k prameni či spíše k pramínku, protože voda z něj sotva kape! To je strašné, co s ním provedli! Příští rok snad vyschne, půjde-li to s ním takhle dál! Pak to ovšem svedou na sucho, ačkoli žádné není a pořád prší; ale já pamatuji, že i tenkrát před několika lety, kdy bylo velké sucho a horko takové, že se přemnožily útočné vosy, voda z tohoto lesního pramene tekla dál proudem. Takový lesní pramen nikdy samosebou nevyschne. Na vině jsou samozřejmě blbí nenechaví lidé, kteří tento vzácný pramen čisté vody neustále upravují a přestavují a šťourají se v něm, a po každém zásahu teče voda méně a méně. Teď teče tak málo, že napuštění půldruhalitrové láhve trvalo nejméně čtvrt hodiny nekonečného čekání! Dole v altánku někdo byl, nějaká chamraď, a štěkal tam pes, potřeboval jsem rychle vypadnout a zmizet, ale láhev se stále ne a ne plnit. Měl jsem s sebou láhve dvě, ale když jsem viděl, jak to jde pomalu, nabral jsem vodu jen do jedné – ta mi na zítřek stačí – a šel jsem zpátky nahoru do lesa. Je-li to takhle špatné s tím pramenem, vezmu si příště víc vody z domu. Ta chamraď zkurví všechno, na co sáhne – a na co dosáhne! V nové době se to, lidužel, stává už pravidlem. Každý nový výrobek je horší než starý a každá nová lidská myšlenka je zvrácenější než minulá. Celý svět jde zkrátka do prdele. Nejradši bych vzal krumpáč a to dílo kazisvětů rozbil, aby voda mohla svobodně prýštit jako dřív, kdy z pramenité studánky pily lesní víly srnky! A ještě raději bych to dílo černokněžníkovo vyhodil do povětří výbušninou, jako kdysi mocný Árijec Indra rozmetal hráze zadržující volný průtok vod a tím je osvobodil! Však jistě vodu poutá kaplička, kterou nad ní postavili věřící protipřírodního náboženství, jež se zove křesťanstvím! Rozbít, zničit a rozmetat to kamenné závaží, jež tíží svobodný výtok spodních vod! Rozbít, zničit a rozmetat tu svatyni protipřírodní víry! Rozbít, zničit a rozmetat vše, co je proti přírodě!

Neděle 29. července 52

Ráno se sluníčko nesměle prodírá průsvitným bílým oblačným závojem. Dokonce střechu mého stanu pokropilo několik ojedinělých kapek. Ale v poledne jsem již vyšel nahý a bosý ze stanu do nádherného letního dne.

Procházím se po své lesní zahrádce, svobodný jako mé nahé tělo, a bosými chodidly s rozkoší vnímám úzké pouto se zemí. Moje nejdražší lesní zahrádko! Takovou jsem si tě vždycky přál mít: obehnanou neprostupnou hradbou houštin, prostornou a rozlehlou, s měkkými pěšinkami vyšlapanými v lesní trávě a mezi stromy; zahrádku jen moji, bez hlučných, vtíravých a otravných sousedů, klidné místo pro nerušené hloubání a osamělé rozjímání, skryté útočiště, o které se za mne postará sama příroda a které je úplně zadarmo. Však to říkám pořád, že nejlepší věci jsou zdarma. Neořu, nesiju, avšak bezplatně sklízím bohatou úrodu sladkého lesního ovoce, které je mnohem chutnější než drahé cizokrajné plody koupené v krámě. Mé dny v divoké lesní zahrádce ubíhají klidně, zvolna a utěšeně. Větší pocity štěstí jsem jinde nezažil. Zahrádky jsme měli celkem dvě, nepočítám-li velkou zahradu za máminým rodným domem v Korouhvi, kudy protíkal potůček (voda je to jediné, co mi v lese chybí). Ale žádná nebyla tak veliká, tak odlehlá a tak levná, jako moje současná lesní zahrádka. Nikde jinde jsem se necítil tak blažený, svobodný a odpoutaný od všeho lidského. Jen v samotě, nahotě a volnosti je štěstí mé.

Tak uplynul další horký letní den – a já ho, věru, nepopoháněl – a hřejivé usměvavé sluníčko již zapadlo za ochrannou hradbu stromů. Přesto je dosud takové příjemné teploučko, které v pelíšku v trávě pod stromy hýčká mou nahou pokožku, že váhám, prodlužuji a oddaluji ten neúprosný čas, kdy je nutno věci sbalit a uklidit je na blížící se noc do stanu. Nemohu přece čekat až do tmy!

Krásný horký den končí a krásná vlahá letní noc nastává. Po půlnoci půjdu při měsíčku lehce oděn do města, abych tam na druhý den obstaral nákupy, pomohl s něčím v domácnosti a věnoval se starým rodičům a snad se také zajel na kole vykoupat, bude-li i nadále tak pěkné teplé počasí a nebude-li v duši díra a kolo splasklé. To vše, doufám, bez nehod.

Loučím se s lesem pod starou borovicí při západním obzoru. Ve zlatém obilí běží srnec. Neztratil něco? Při procházce po mé lesní zahrádce jsem dnes našel srnčí parůžek. Vzal jsem ho do ruky, byl těžký. Kterýpak srnonoš jej asi nosil na hlavě? Ten parůžek je znakem celého tohoto lesa, s nímž se pro dnešek na konci dne loučím – les srnonošův.

Úterý 31. července 52

Ráno, hodinu před východem slunce, se vracím do lesa. Ano, tentokrát jdu opět a již napořád brzo ráno, nikoli v noci. A důvodem k této náhlé změně je strach, docela obyčejný lidský strach, strach z lidí. Neboť každý člověk se bojí lidí: bojíme se zlodějů, vrahů, násilníků, tak jako tito zločinci se zase bojí zákona a spravedlnosti, jejichž vykonavatelů se potom bojí ti i oni. Podřízený má strach z nadřízeného, dobrý člověk ze zlého, domácí z cizího a neznámého, ba i známý z druhého známého mívá občas strach. Všichni lidé se bojí druhých lidí.

Já se teď bojím, že mne v noci samotného někdo přepadne, a proto jsem se rozhodl chodit ven zase ráno, a už nikdy ne v noci. Vždycky jsem říkal, že nikdy nevíš, jakého zmetka v lese potkáš, a v noci z neděle na pondělí, jda domů z lesa přes Liboháj, se mi to plně potvrdilo. Přepadl mne tam znenadání jakýsi zfetovaný dobytek (sám se k tomu přiznal), velice útočně vůči mně naladěn! Najednou jako loupežník vyskočil proti mně ze tmy s láteřením, že tudy běhají nějací kotlíkáři. Vůbec jsem nechápal, co chce; asi ho při fetování poplašily odlesky z mé svítilny, které se jako živé rozběhly po okolních předmětech. Přiřítil se ke mně s rozsvíceným telefonem, já si zprvu myslil, že mi chce něco ukázat nebo se na něco zeptat, ale pak mi došlo, že si mne ten zmetek nejspíš vyfotil! Vyhrožoval mi, abych nezapíral, s kým tam ještě jsem, nebo že se nedopočítám těch facek, které mi uštědří. To už jsem věděl, že je zle, že jakákoli rozumná domluva s ním nebude nic platná a začal jsem přemýšlet, jak mu uniknout nebo jak ho zneškodnit. Nafetovaný zmetek mlel dále něco o tom, že se tam courají nějací kotlíkáři s noži! Z toho už mi pořádně zatrnulo; co když on sám má u sebe nějaký nůž! A nahmátl jsem svůj vlastní, abych byl připraven jej v případě nejvyšší nutnosti použít. Ale nejlepší, co jsem mohl udělat, bylo to, že jsem mu přestal odpovídat nebo mu cokoli jakkoli rozumně vysvětlovat a beze slova jsem pokračoval svou cestou, když se tím trochu uklidnil, propustil mne a v křoví začal hledat svou tašku s drogami. Na rozloučenou mi však vlepil facku a nazval mne kundou. Krev mi vzkypěla nad oběma těmi urážkami! Takové ponížení! Takovou potupu jsem dlouho nezažil. Ale ovládl jsem se a strpěl ji, protože jsem byl rád, že to nakonec takhle dopadlo. O život mi nešlo a okrást mne nechtěl (třeba o můj kapesní počítač, v němž je uložen kus mé duše), to bych se byl rval jako lev. Prát jsem se s tím zmetkem nechtěl, poněvadž jednak nejsem na nějaké rvačky stavěný, maje rád klid a mír, a za druhé se cítím pro boj značně nejistý, nevidím-li ve tmě dobře na protivníka. Za třetí by to mohl být krajně nebezpečný souboj, poněvadž jeho výsledek by byl velmi nejistý. Co kdyby mne ten zmetek přemohl? A kdo by mi pak pomohl v liduprázdném nočním Liboháji? Však to už dávno není žádný libý háj, kam zpočátku chodívaly na procházky dvojice zasněných milenců, jimž se rtů tiše splývaly krásné verše o lásce a přírodě. Teď je z něj leda odpadní jáma pro lidské zmetky, kteří do místního vyřezávaného altánku chodí fetovat a k místnímu prameni, tomu zázračnému prsu matky přírody, která jím zdarma kojí své žíznivé děti, hulit a dělat nepořádek. To ponížení mne bude dlouho pálit. Je ale dobře, že jsem tomu zfetovanému dobytku nevrazil do hrdla svůj ostrý nůž, protože on by tím nic cenného neztratil, kdežto já mnohé. Já bych měl šaty od krve, vraždu na krku a světskou spravedlnost za patami. Naproti tomu, co může takový vyvrhel ztratit? Jeho život je úplně bezcenný, takže nezáleží, zabije-li ho někdo; svoboda je mu lhostejná, takže je mu jedno, je-li zavřený; pochází jistě z rozvrácené rodiny, takže mu je opět úplně jedno, přivítají-li jej doma s potrhanými šaty a rozbitým obličejem. Kdyby šlo jen o mne, i bych se třeba pral, do krve na mou věru pral, a nestrpěl bych na sobě bez trestu žádnou facku ani jinou urážku; ale doma na mne čekají milující staří rodičové, kteří už takhle mají o mne pořád strach a velkou starost, aby se mi v lese, o samotě a v divoké přírodě nic zlého nestalo. Já jsem teď jejich jediná opora ve stáří; a jak tím víc by se o mne asi musili, chudáčkové drazí, bát, kdybych se vrátil domů celý roztrhaný, zraněný a vyděšený z následků nějakého ukvapeného a nepředloženého činu? Proto jsem raději mlčky strpěl tu facku i tu sprostou nadávku a byl jsem rád, že to není horší. Ale takové ponížení bude pálit, pálit jako oheň! Oheň, jejž může uhasit jen strašlivá pomsta!

Až v bezpečí domova na mne padla plnou tíhou vážnost té události a mého celkového postavení, z ní vyplývajícího. Jsem v podstatě bezmocný jako dítě, třebaže stále posiluji své svaly a jsem ozbrojen. Stal jsem se psancem, pronásledovaným ve dne slušnými lidmi a v noci ohrožován zločinci. V západní Evropě se domorodci bojí vycházet ven v noci vinou černošsko-islámských vetřelců, v českých zemích aby se člověk bál vlastní zfetované mládeže! To jsme to dopracovali. Zločinci jsou chráněni a obyčejný člověk (i neobyčejný) je trestán za to, že se jim brání. Ani naše neslavná světská spravedlnost by se za mne nepostavila, kdybych toho zfetovaného zmetka zmlátil nebo ho i po právu zabil. Nezastala by se mne ostatně ani v opačném případě, kdyby on zmlátil nebo zabil mne. Jak jinak totiž nejspolehlivěji udělat z lidí ustrašené otroky, než že je vydáte v plen zločincům! Ano, celý svět je v prdeli. Z tohoto strašného zjištění jsem se podělal jako achajský stratégos Arátos před bitvou. I mne čeká bitva, tak jako celou Evropu čeká občanská válka. Až se to začne řezat, nebudou ti, kdo to zavinili, viset jako Mussolini jenom za nohy hlavou dolů, nýbrž za koule!

Celou noc a den jsem přemýšlel, co udělám, jaká nová protiopatření vůči lidstvu podniknu. Přemýšlel jsem o tom a o svém ponížení i u rybníka, kam jsem si zajel na kole se koupat a slunit. Tam se mi dobrá nálada vrátila a tam jsem se také rozhodl chodit ven jen ve dne nebo brzo nad ránem. Je to bezpečnější. Raději se nechám za denního světla očumovat obyčejnými lidmi, než za tmy přepadat zfetovanými dobytky.

U rybníka jsem byl úplně sám a žádní lidé v dohledu. Je veliké horko, a tak jsou jistě všichni na koupalištích nebo na nudaplážích. Tím lépe pro mne. Já mám svou vlastní soukromou přírodnickou naholázeň tady, kde mne nikdo neruší a neotravuje, na rozdíl od přelidněných koupališť, kde ječí haranti a kde překážejí hnusní pupkatí chlapi a škaredé ceckaté ženské. Tady je od všech lidí svatý pokoj. Do sytosti jsem si v naprosté nahotě a volnosti užil sluníčka a vody.

Dnes časně z rána, přesně hodinu před východem slunce, kráčím s veselou myslí do lesa. Lidi jsem tou dobou potkal asi všehovšudy dva, jimž jsem se ostražitě a velkým obloukem vyhnul. Vyhýbám se také tomu obávanému liboháji feťáků a jdu kratší a přímější cestou přes zahrádky. Jdu nalehko, jen v maskáčové vestě, krátkých zelených kalhotách a s opánky na nohou. Je mi takhle docela zima, ale stoupaje do Šibeničního vrchu zahřál jsem se až dost, oceniv lehkou vzdušnost mého letního ustrojení. Na okraji mého lesa mne již vítají plaché srnky, srnec i srnčátka. Jak milé shledání! Dva celé dni nechci vidět žádné lidi a spolu se starým mrzoutským vodníkem Ivanem z Jiráskovy hry Lucerna si říkám: „Jen pryč od lidí – toť souhrn vší moudrosti –, kde budu sám a sám!“

Přišel jsem na zahrádku, vlezl si do stanu, nasnídal jsem se a spal až do poledne. Je znovu horký letní den, a tak stěhuji svůj srnčí pelíšek do trávy pod stromy. Ale po chvíli je mi horko, spacák, na němž nahý ležím, je mokrý od potu, a tak jej pokládám vysušit na sluníčko, procházím se zatím bos po vyšlapaných pěšinkách a potom umisťuji pelíšek do největšího stínu poblíž stanu, kde je příjemný chládek. Jednou trochu poprchlo, ale když začalo drobně krápat i podruhé, sbalil jsem své věci a vlezl si radši pod otevřený stan. Tam jsem pěkně v pohodlíčku a v pokojíčku už zůstal až do večera. Bavím se zatím psaním deníčku a pak si budu číst zase svůj „Plivanec“. Doma jsem si chtěl vytisknout toho započatého Komenského „Labyrint“ a vzít si ho s sebou, ale když jsem jej stahoval ze sítě do počítače, namátkou jej pročítaje, nechal jsem toho a celého milého Komenského jsem zase pěkně zahodil. Přešla mne chuť číst jakési křesťanské rozumování. Ach to křesťanství, to zkazí každé rozumování... Snad si to někdy ještě přečtu – zvlášť Komenského úvaha o mohamedánské víře by mohla být pro současnost zajímavá –, ale ne nyní, ne teď. Teď nesnesu nic, co není mého, co nevytrysklo z hlubin mého nelidského ducha.

Večer jsem se oblékl a obul, nerad a ač mi zima nebylo, a vydal jsem se na procházku po lese. Na okraji ovesného pole, s výhledem na mou vrchovinu, jsem se zastavil a díval se do šeřící se dálky. Vtom pozoruji, že v poli stojí srnec a bedlivě se na mne dívá. Pak se dal do běhu a do skoku, ale nikoli pryč ode mne, jak jsem očekával, nýbrž směrem přímo ke mně! Jaké bylo mé překvapení, když stanul na kraji zlatého ovsa kousek ode mne a znovu se na mne tak vyzývavě koukal!

Chvíle napjatého čekání, co bude dál.

Trochu jsem se pohnul, přešlápnuv z nohy na nohu. Srnec sebou trhl jako probuzen ze strnulého spánku a utekl jako janek do blízkého lesa, kde ještě dlouho dupal a hartusil.

Podivná příhoda. Vysvětluji si ji tak, že srnec asi ve mně viděl druhého srnce a svůj omyl poznal až z největší blízkosti. Byl-li to vůbec omyl! Protože mám-li se já za srnce, není divu, že mne má za takového i jiný srnec. Neuvěřitelné! Jsem skutečně na povrchu takový jako ve svých myšlenkách? Mám snad zázračnou schopnost proměnit se v cokoliv, na co pomyslím? Já snad opravdu začnu věřit, že jsem srnec!

Středa 1. srpna 52

Spal jsem nahý ve spacáku, ráno jsem pytel pouze otevřel a další krásný teplý letní den hned nato zahajuji úplně nahý a bosý procházkou po mé velké lesní zahrádce. Neznám nic lepšího. Když je v lese teplo a sucho, je takový les se stanem lepším a útulnějším domovem než nejpřepychověji zařízený dům se zahradou, balkónem a bazénem. Letos je to v lese navíc lepší i tím, že zatím neobtěžují tolik ani komáři, ani houbaři, tento obtížný hmyz, vzájemně provázaný vlhkem a díky vlhku se i ve větší míře vyskytující.

Zkoumám své stejně šťastné a svobodné spoluobyvatele lesa: ptáčkové si spokojeně štěbetají vysoko na stromech, ropucha po ránu ve své vlhké jamce není, vrátí se do ní asi, až bude větší horko, a zmije se nejspíš kvůli mně odstěhovaly jinam, kde je neruší mé obcházení.

Vytáhl jsem pelíšek mimo stan, abych se na něm mohl blaženě celý nahý natáhnout a hledět skrze stromy do nebe. Takovýto šťastný a spokojený život v souladu s přírodou je důkazem, že ho lze dosáhnout těmi nejjednoduššími a nejzákladnějšími prostředky, ba že ta jednoduchost a prostota jsou dokonce přímou podmínkou štěstí. Nač bažit například po přepychových drahých značkových oděvech, je-li člověk nejšťastnější úplně nahý? Nač se zadlužovat na celý život kvůli přepychovému domu, stačí-li člověku ke štěstí pouhý stan? Nač přepychová zahraniční dovolená v nějakém cizím přelidněném paláci, kde se o sebe nemůžete starat sami a zadarmo, ale někdo vás neustále obsluhuje a svými posluhami obtěžuje, je-li člověk nejšťastnější v klidu a samotě na své rodné hroudě, na tajných místech v lesích, kde nepotkat jiného člověka, cizince, který vždy představuje možnou hrozbu a jisté nebezpečí. Pravda, ne každý člověk dovede být v hmotné skromnosti plně spokojen, ba většina lidí je šťastna právě jen v přepychu a drahotě, jež jim přinášejí starosti, plahočení a nezdravý spánek. Ale tady není řeč o kdejakém obyčejném, hloupém člověku, který nedovede žít a na kterém nikomu nezáleží; tady jde řeč o zcela jiném člověku, zvláštním, moudrém a samotářském, který je moudrý právě proto, že se straní lidí; o člověku, který žije podle nejjednodušších a nejzákladnějších zákonů přírody, a proto je také nejšťastnější a nejsvobodnější; řeč je o divokém člověku, který nosí podobu plachých lesních srnců, o člověku, jejž již pradávní pohané proto nazývali srnonošem – řeč jde samozřejmě o mně.

Večer konám svou navyklou procházku po lese. U ovesného pole zadupal jakýsi srnec, ale neviděl jsem ho. Dnes se nechce se mnou družit. Asi je na mně poznat, že už myslím na zítřejší ráno, až půjdu do města, a tak mé srnčí parůžky opadly a proměnil jsem se zase v člověka. Ráno před svítáním budu doufat, že ke mně bude osud milostiv a nepošle mi ještě jednou do cesty nějaké zfetované hovado bez mozku, abych je nemusil zabít. To ponížení, které jsem projednou od něho strpěl, dosud příliš pálí a drásá mou důstojnost. I moje trpělivost má své meze.

Pátek 3. srpna 52

Přesně hodinu před východem žhavého letního slunce se vracím do lesa, obtížen nákladem jídla a hlavně pití na další tři dny. Slunce je v těchto požehnaných horkých dnech sice žhavé, ale dnes vychází o čtyři minuty déle než minule, a ty pouhé čtyři minutky stačí k tomu, že už je na ulicích o trochu víc rušno. A vzhledem ke zkracujícím se bílým dnům po červnovém slunovratu se bude hodina mého odchodu stále víc a víc posouvat k dobám většího a většího provozu. Pořád ale lepší potkávat lidi ráno spěchající do práce, než v noci vydávat se v nebezpečí přepadení zfetovanými dobytky. Strupy na odřeninách po nedávné nehodě na kole už svědí, což znamená, že se, chvála přírodě, pěkně hojí, ale palčivost utrženého ponížení, kterého se mi dostalo v nočním Liboháji od toho útočného zmetka, ještě živě cítím, a ačkoli jsem se v tom střetu zachoval nejrozumněji, jak jsem mohl, přesto si vyčítám, že jsem se nebránil, nezmlátil ho, neuškrtil nebo nepodřízl jako hnusnou lidskou svini! Časem jistě zapomenu a potupná rána se zahojí, ale kdyby mi teď znovu zkřížil cestu do mé lesní svatyně stejný nebo jemu podobný dobytek, obávám se, že už bych tak brzo svůj hněv neovládl. Je-li člověk vystaven stálému napadání, je už na ně příště lépe připraven; a je-li nucen stále bojovat, bojuje stále lépe a lépe.

Časem pozapomenu a v bezpečí upokojím se, budu-li i nadále chodit ven jen brzo ráno, jako právě nyní před svítáním, kdy už všichni lidští noční dravci dávno vyspávají svou opici, ale můj návyk obloukem vyhýbat se lidem, získaný léty neblahých zkušeností s lidskou zběsilostí, ten nikdy neopustím.

Za městem, vkročiv do temného dosud jitřního lesa, rázem ze mne všecka tíha a starost padá jako těžký kámen. Tady už jsem svobodný a nezávislý – tedy víc svobodný než nezávislý. Ony se ty dva pojmy – svoboda a nezávislost – často ztotožňují, ale nemusí to být vždy táž věc. Svobodný přece mohu být i tehdy, jsem-li na něčem závislý, například na vzduchu, na vodě, na jídle, na teple, v přenesené rovině potom na penězích, na živící ruce důchodů, na štědrém dárci a podobně. Každý je na něčem závislý, ale ne každý je svobodný. Jde jen o to, aby člověk kvůli své závislosti neztratil svobodu a dál říkal pravdu, konal správné věci a dělal, co ho těší; jde o to, aby jej závislost nepřikovala za své výhody k žalářním zdem nesvobody, tak aby již nikdy nevyšel za světlem své přírodou dané volnosti.

Světlo volnosti! Právě takové světlo a právě taková volnost se nyní rozplanuly nad lesem a v duši mé! Nastal bílý den. Slunce vstává a já v srnčím pelíšku pod stanem uléhám.

Spal jsem až do horkého poledne, kdy vyndavám před dusný stan do nejchladnějšího stínu své lůžko a úplně nahý se do něj po krátké procházce s rozkoší pokládám. Ach, to je blaho... Miluji tyhle každoroční horké dny dočasných rovníkových teplot! Lidé, kterým nikdy není nic vhod, proti nim remcají, brblají a hubují, ale já jsem rád, že nastalo ono krátké období roku, kdy i obyvatel padesáté rovnoběžky severní šířky může ležet v lese celý den úplně nahý jako indický svatý muž, může se koupat a slunit a neznat pocit zimy. Mně se tohle horko líbí, ale nikoliv už lidem, kteří nevědí, co by vlastně chtěli mít; je-li chladno a prší, hubují, že není teplo, a je-li teplo, nadávají, že je příliš horko. Mně se tahle přírodní rozmanitost líbí a přijímám bez mrzutosti všechno, čím nás bezbožná příroda obdařuje, protože vím, že žádné období netrvá dlouho, hned se mění, hned je jiná tvářnost země a všecko se pestře střídá. Všechny přírodní úkazy přijímám s radostí jako své vlastní, jako bych já sám byl jejich tvůrcem. Jak bych s přírodou nesouznil, jsem-li i já jako ona! Já a příroda – to jsou dvě doplňující se veličiny.

To je pohoda! Ležím si pohodlně na měkkém lůžku ve stínu pod stromy, větřík ochlazuje mé nahé horké tělo, dívám se na svůj zelený stan, na zeleň své lesní zahrádky, na pohupující se větvičky smrčků, na šišky, které se houpají na vrcholcích, přemýšlím, podřimuji anebo si čtu.

Tak uplynul celý den a je zase večer. Je čas na pravidelnou procházku před spaním. Ani se mi nechce se znovu oblékat, ani bych se nemusil oblékat a mohl bych dál zůstat úplně nahý, ale kvůli lidem, kdybych nějaké čirou náhodou potkal, musím. To je hrozné, že se musím stát nepřirozeným – a ještě k tomu kvůli nenáviděným lidem!

Sobota 4. srpna 52

Ráno za svítání jsem rozepjal spací pytel a nahý, bosý, s myslí radostnou, vyběhl jsem do nového dne. Jaká rozkoš! V jitřním chladu vystavil jsem svá nahá záda hřejivému sluníčku, dokud ještě pouze příjemně hřeje, než bude později příliš žhnout.

Vtom vylekal mne jakýsi šramot v suché trávě... Ještěřička! Malá neškodná ještěřička, která se také spolu se mnou ohřívá na sluníčku… Ona je sice v zásadě neškodná i zmije, ale může ublížit, cítí-li se ohrožena – na rozdíl od člověka, který je škodlivý dnes a denně a ve všem svém konání a počínání a který ublíží, i když nijak ohrožen není. Stačí se podívat, jaký nepořádek po sobě lidé zanechávají všude, kam přijdou. Ano, ve srovnání se škodami celosvětových rozměrů je to zdánlivá maličkost, ale pravá ničivá povaha člověka je nejzrůdněji patrná právě na takových zdánlivých maličkostech, na kterých jakoby až tak mnoho nezáleží. Maličkosti se totiž spojují s jinými maličkostmi nakonec až do obludných rozměrů, které skýtají pravý obraz člověka, coby ničitelské protipřírodní zrůdy. Ano, přesně tak: člověk je zrůda.

V jedenáct hodin se ve stanu budím horkem a dusnem a musím ven. Stelu si proto ve stínu stromů pelíšek a podřimuji dál.

Odpoledne jsem zaslechl další podezřelý šramot. Byla to malá veveřička. Hledala lískové stromky a na nich oříšky. Zrovna jsem seděl a četl si „Plivanec“. Veveřička pobíhala všude okolo a blížila se. Seděl jsem a ani jsem se nepohnul. Třeba přijde až ke mně… A opravdu přišla až skoro ke mně! Bylo to roztomilé setkání, ale jen letmé. Veveřičku nezajímal ten divný nahý tvor (tak jako pohled toho nahého tvora upoutala ona veveřička), protože hledala lískové oříšky, a ne mne. Proto po krátké výměně zvědavých pohledů běžela dál a kousek odtud našla konečně lískový stromek, vyšplhala naň a hledala oříšky. Pak se zase spustila na zem a běžela dál do nitra lesa. Roztomilé setkání! Dívám se za ní a divím se, jak může v tomhle horku vydržet běhat v kožíšku; já ležím úplně nahý ve stínu a nejnepatrnější pohyb mne zaplavuje horkostí!

Večer se obloha zatáhla tmavými mračny, ale vedro je tím snad ještě větší. Při procházce před spaním trochu z těch mraků kapalo, ale lesní půdu těch několik kapek neovlažilo. Všechny lesní tůňky dávno vyschly. Každý krok šustí jako chřestítko, suché větve smrků se sklánějí žíznivě k zemi, která je však nenapojí, protože je také beznadějně suchá jako troud. Žízeň mám i já, a donesené zásoby vody s Vitacitem rychle ubývají.

Žitné pole je požaté, voní slámou a běhá po něm zajíček. Je dobře, že je sklidili právě v den, kdy jsem byl doma, a byl jsem tak ušetřen rámusu.

Snáší se noc. Kdesi třeskl výstřel. Aj, pytlák – s průkazem člena mysliveckého sdružení!

Ukládám se na lože úplně nahý a ani se nepřikrývám. Vedro neustává ani v noci.

Neděle 5. srpna 52

Brzo ráno, v obvyklou hodinu před východem slunce, vstávám a jdu do Liboháje k prameni pro vodu. Žízeň je veliká a voda mi utíká. Na nebi září půlměsíc, všude je ticho, příšeří a liduprázdno. Jen v lese podél mé cesty dupají a šustí jakási neznámá zvířata. Na pěšince jsem potkal pana ježka. Obrátil se ke mně zády a pudově naježil proti mně své bodliny. Taková pichlavá ochrana by se mi občas také hodila… Však určitá ježatost navenek, otáčení se k lidem zády a choulení se do vlastního ostnatého klubíčka je i mojí obranou i mým pudem!

Pěknou procházkou předjitřním lesem jsem konečně dorazil k vytouženému prameni životodárné vody. No, on je to vinou lidí a jejich nešetrných zásahů již jen pramínek, a ne pramen, a voda z něj sotva vytéká. Schválně jsem si změřil, jak dlouho potrvá, než se naplní jedenapůllitrová láhev. Minule jsem to odhadoval na nejméně čtvrthodinu a můj odhad byl přesný – trvalo to přesně osmnáct minut. Kdyby chtěl vodu někdo stáčet průmyslově, za osm hodin pracovní doby by naplnil zhruba jen šestadvacet lahví. Kdyby prodal jednu láhev za deset korun, vydělal by si za měsíc pouhých pět tisíc dvě stě korun, což by byla velmi ubohá žebrácká mzda. Milionářem by se takový podnikatel stal až za šestnáct let naprostého hladovění a spaní pod širým nebem, pokud by měl tu trpělivost a sebezapření – a pokud by samozřejmě neplatil ani daně. Já byl během pouhé čtvrthodinky už tak nesvůj, jak se víc a více rozednívalo, že bych byl nejradši šel zpátky odtud, než začnou chodit lidi se psy anebo běhat, a nemohl jsem se těšit ani ze střízlíkova zpěvu, který se tam ozýval, ani z žabičky, která poskakovala okolo.

Na zpáteční cestě už na obzoru vycházelo rudé slunce, odrážejíc své světlo v skleněných oknech samot. Začíná den a denní ruch. Přede mnou projel kdosi na lehké motorce po silničce přes luka zkratkou směrem k Sádku, tak tak, že jsem se stačil schovat. Drzý vetřelec projel po louce kolem zkoprnělého zajíce, který ani nestačil utéci. Rychle do úkrytu! Ale jak se rozednilo, spatřil jsem o to lépe, že nějaký lidský dobytek poházel zase přístupovou cestičku hnusnými odpadky. Už jednou jsem to po tom hovadu uklízel, a už je tu ten nepořádek zas! Co to je za dobytka? Jaké jsou jeho zásady, názory, hodnoty? Jaký je jeho vztah k této zemi? Co si myslí, že je? Kde si myslí, že je? Proč jezdí vozem do přírody, je-li to jelito tak nepořádné, bezohledné a nevychované? Proč se ten dobytek nenažere někde na parkovišti před obchodním domem a neháže odpadky z okénka tam? Proč nezůstane radši doma? Doma by to neudělal, tam si po sobě musí uklízet (nebo má na to ženu), ale v přírodě na tom nezáleží, ta není jeho. Nepovažuje-li tedy přírodu za svou, co do ní vůbec leze? Kdo ho zval, kdo mu to poradil, kde to viděl? Kdo ho takovému chování naučil? Rodiče? Škola? Nebo je takovým hovadem od přírody – a proti přírodě? Ne, to nechápu. Takoví lidé jsou na světě nejen úplně zbyteční, ale také úplně nejškodlivější, a jako s takovými by se s nimi mělo jednat, jako s nepotřebným a jedovatým odpadem – spálit nebo zakopat hluboko do země, aby nemohli uškodit! Ano, člověk je odpad přírody; odpad, který sám šíří odpad.

Dnes není taková výheň jako včera. Silný vítr přivál tmavá mračna, z nichž kapalo. Později vichr i deštík ustaly a vysoký tlak vzduchu mračna roztrhal tak, že vykouklo i sluníčko, ale já zůstal pod stanem a dospával jsem nenaspané, pokud vítr, hromské stíhačky a další ruchy dovolily. Občas jsem se trochu prošel jen okolo stanu a dočetl jsem „Plivanec“. Celý den je příjemné teploučko, takže na sobě nemám vůbec nic; a těch několik hadříků, které tu mám s sebou, ostatně také mnoho nezakryjí. Co bych jimi zakrýval a proč – a hlavně kvůli komu? Jsem takový, jakého mne stvořila příroda – a žádný člověk tady naštěstí není, aby do toho mohl mluvit.

Večer se loučím s lesem obvyklou procházkou, zakončenou zádumčivým posezením pod starou borovicí na kraji žitného strniště, kde paběrkuje osamělá srnka. Slunce zapadlo, nebe je jasné, jen na západním obzoru se ostře rýsují tmavá mračna. Je čas se navečeřet a jít spát. Zítra časně zrána před svítáním půjdu domů pro nové zásoby.

Úterý 7. srpna 52

Jako Daniel z jámy lvové, tak já z jámy lidové vycházím bez úhony, posilněn rostlinným pokrmem a napojen ovocnou šťávou, abych v lesích jako zvíře připojil se ke zvěři. Ona většina našich měst a vesnic vypadá jako jáma lidová, jsouc postavena v údolích. I moje rodné městečko leží v jakémsi dolíku, nad nímž vypíná se lesnatý Šibeniční vrch, do nějž časně zrána stoupám a uplivuji si na rozloučenou všem lidem, které jsem nechal na dva celé dny za sebou a stoupaje vzhůru také pod sebou. A protože jsem si velmi chytře určil jako výchozí dobu hodinu před východem slunce, kráčím předjitřním šerem pokaždé v jiný čas, takže jsem zbaven nevýhody každé železné pravidelnosti a nepotkávám alespoň stále stejné lidi odulých nevyspaných tváří. Dnes jsem viděl jen jakousi běžkyni pro zdraví. „To by se mi asi chtělo…“ ušklíbl jsem se. To by se mi tedy určitě nechtělo, vstávat ráno dřív jen kvůli tomu, abych si zaběhal, než pojedu do práce. Já bych radši do té práce běžel, chci-li běhat pro zdraví, nebo šel pěšky či jel na kole, abych měl dost zdravého pohybu, než jel vozem či hromadnou dopravou. Ve staré české veselohře Přítelkyně pana ministra se Adina Mandlová (v úloze Julky) podivuje nad tím, proč by měla být vozena do práce vozem, bydlí-li odtud jen dvacet minut chůze. – To tak bylo možná kdysi; ti současní blbouni musejí do práce jezdit i tehdy, mají-li to do ní třeba jen deset minutek chůze! A pak jako skuteční blbouni vstávají dřív a supí ve tmě po sídlišti, aby jim nerostl zadek! Blbouni!

Kráčím ke své lesní zahrádce opět nalehko oděn jen maskáčovým tričkem s krátkým rukávem, maskáčovou vestou a zelenými krátkými kalhotami, na nohou pevnou kotníčkovou obuv, neboť psí dny jsou stále horké, nyní nad ránem je mi ale zima a nezahřál jsem se dost ani při stoupání do příkrého vrchu, ani pod stanem ve spacím pytli. Zahřálo mne až sluníčko, ten rudý trapič pro mnohé se vším nespokojené lidi; já jsem však s horkým létem spokojen – dlouho už tak báječné počasí možná nepotrvá.

A když milé sluníčko začalo hřát a posléze i pálit, rozepínám spacák, rozepínám stan a jako motýl rozletěl jsem v živočišné radosti své bosé nohy a nahé tělo po svobodném lese. Chvilku jsem se procházel po suché trávě, sluně se a vyhřívaje v teplém slunci, a když už toho bylo dost, ustlal jsem si srnčí pelíšek ve stínu stromů. To je pohoda! To je zcela jiná pohoda než včera u rybníka, protože sem do lesa mi může vlézt nějaký nezvaný lidský vetřelec jen pustou náhodnou možností než s živou pravděpodobností, jako je tomu u vody. Vykoupal jsem se, to sice ano, ale když jsem se pak po nahé koupeli slunil jako Adam v ráji, uslyšel jsem najednou lidské hlasy. Vyskočil jsem z pokrývky a vztyčil jsem se, abych se nenápadně podíval, kde kdo je. Pod náspem rybníka jsem byl dobře schován před zraky všech lidí, a tak jsem sám nepozorován zpozoroval po břehu se blížící hlouček menších i větších dětí, samozřejmě i s nezbytným psem. Poplach! Rychle jsem se oblékl, sbalil si věci a když byli haranti na dohled, táhl jsem už své kolo pryč. Viděl jsem jen, že ti pancharti mizerní byli jaksi hodně oblečení (nebo tak mi to aspoň připadalo ve srovnání se mnou), až nepřirozeně mnoho oblečeni na tak horký slunný den. Koupat se nepřišli; přišli jen proto, aby zkazili mou poklidnou naholázeň. Připadá mi, že vůbec všichni lidé jsou na světě jenom proto, aby mi kazili klid a radost ze života. To je hrozný pocit a strašné zjištění; ale myslím, že vypovídají mnohé o skutečném místě lidí ve vesmíru a o jejich povaze a chování coby hnusných kazisvětů. Štěstí, že neustále brebentí a že nedovedou být ani na chvilku zticha, a že tak na sebe sami včas upozorní.

Ujížděv před všemi dotěrnými, vlezlými lidmi zpět k domovu, projížděl jsem po lesní silničce okolo dětského tábora. Na křižovatce před příjezdovou cestou k táboru stojí starý vykotlaný strom, v jehož dutině jsem už minule objevil sršní hnízdo. Nyní na ten strom připíchli starostliví pěstouni těch nezvedených děcek nápis POZOR, SRŠNI! Vida jej, napadlo mi, že by bylo povedeným vtipem, avšak smrtelně vážně míněným, kdyby někdo umístil na bránu toho dětského tábora nápis POZOR, LIDI! Takový nápis by se ostatně dobře a vhodně vyjímal všude, kde žijí, jsou a se vyskytují jacíkoliv lidé. Na lidi je nutno si dávat pozor vždy a všude; může být, že víc než na ty sršně, kteří si nikoho nevšímají, nikoho neobtěžují a na nikoho, kdo je nechá na pokoji, nikdy neútočí. Já osobně bych žil radši poblíž hejna sršňů než blízko hejna lidí.

Na mé lesní zahrádce, v chladivém stínu pod stromy, je lépe než někde v horku venku u vody. Sem nikdo z lidí nepřijde. Běhá tu kolem mne jen malá čiperná veveřička, která si mne nevšímá, ale ani nebojí, protože jsem vzal na sebe svou pravou srnčí podobu, a veverka se srnců nebojí. Srnci tu za jitra, kdy jsem přicházel, také běhali, dupajíce a šustíce v podrostu, dva z nich paběrkovali též na žitném strništi, aniž by přede mnou utíkali, a jiný srnec štěkal na uvítanou – ale nyní trávíme tento horký letní den každý po svém, skryti ve svých úkrytech. Jsem srnec mezi srnci, mezi zvířaty zvíře. Jaký osvobodivý pocit je nebýt člověkem!

Večer při procházce jsem viděl srnčátko, zajíce, žabky a žabičky. Prošel jsem kolem nich, ale nezastavoval jsem a nezíral na ně, aby se nemusili znepokojovat. Já to pudově také nemám rád. Zírá-li na nás člověk, nevěstí to nikdy nic dobrého. Já jsem jako svědomitý hajný, který obchází lesem a přesvědčuje se, zda je v něm všechno v pořádku, zdali jsou zvířata spokojená, nepáchají-li zde škody ničemní lidé, pytláci, dřevaři a podobní škůdci, a vůbec stará se, probíhá-li v lese všecko podle zákonů přírody. Ku mé spokojenosti nenalezl jsem žádné nové nepořádky ani nešetrné zásahy rukama lidskýma, a tak mohu jít klidně spát. Tichá, vlahá noc právě začíná a já pro dnešek končím s mým vyprávěním.

Středa 8. srpna 52

Rovníkové počasí pokračuje dalším dnem. Moje zaměstnání je stejné jako včera. Ráno se bosý a nahý procházím po pěšinkách mé lesní zahrádky, ohřívám se na sluníčku a ještě před polednem pro velké horko uchyluji se do stínu, kde ležím, dřímu, rozjímám anebo čtu.

Po „Plivanci“ jsem se pustil do dalších mých raných prací, a to do Poslední Revoluce Myslí a potom i do Krve a spermatu. Také s Komenským a jeho „Labyrintem“ jsem se ještě nerozloučil a čtu si jej po krátkých oddílech. Možná v tom bludišti najdu v kterési slepé chodbičce nějaký ten přehlédnutý drahokam. Ono se Komenskému také příliš nelíbilo lidstvo (jako mně), maje s ním též dost svých neblahých zkušeností! Vždyť i já píši dost často (jako on) o sklech, jež si lidé nasazují na oči, aby neviděli skutečnost, o mámení, jež svádí lidstvo na nepravé cesty, a o marnosti všeho lidského počínání! A ten jeho křesťanský rámec uvažování? Ten je zajisté nutno zasadit do doby vzniku, v čase náboženských třenic a hádek, a pak je rovněž pravdou, že mnozí křesťanští myslitelé byli mnohdy většími nelidy a mrzouty než já! Všiml jsem si též, že četba mých spisů zároveň s Komenským vrhá příznivější světlo na jeho dílo a dokonce je i osvicuje! Opačně je to nemožné, protože je přeci jenom oproti mně Komenský slabota. Já mám někdy pocit, že moje rané práce jsou slabé, maje sklon je podceňovat, ale vždy po čase, přečtu-li si je znova, oceňuji na nich tu myšlenkovou hutnost, vyspělost slohu na tak mladý věk, v kterém jsem je psal, a vynalézavost při volbě slov, že podobný klenot, aby jeden pohledal.

Přinesl jsem si do lesa tato svá dvě díla vytištěná, což jsou tisky také klenoty nesmírné ceny. Poslední Revoluci Myslí tenkrát v roce 1991 vytiskli mí dva známí na nějakém z prvních počítačů a kresebně vypadá velmi pokročile na svou dobu a možnosti samizdatu, které se tehdy nabízely. Druhý ze spisů, Krev a sperma, jsem si sklížil podomácku sám, napsav jej psacím strojem na listy neobvyklé barvy i rozměrů, ani A4, ani A5, a psal jsem naširoko, takže spis připomíná spíš starověký svitek než knížku. Držím-li tento spis rozevřený, mám dojem, že nahlížím do díla starého Seneky!

Také dnes se na mne přišla podívat veverka. Přišla však tak náhle, že mne její zašramocení vylekalo, co to je, a obrátiv se za původcem toho šramotu stejně náhle, jako vznikl, vylekal jsem i já onu veverku. Poznal jsem to podle toho, že vyskočila nahoru do stromů, mrskala tam rozčileně ocáskem a vydávala své obvyklé zadopatrové mlaskání, cítí-li se něčím rozrušena. Pak už na zem nesestoupila, cestujíc za svými oříšky a šiškami po větvích stromů jako opička.

Odpoledne zahřmělo, zatáhlo se a vítr přivál trochu deště. Schoval jsem se před ním do stanu, kde mi bylo tak dusno, že jsem z toho usnul. Myslil jsem, že snad budu spát až do tmy a že na večerní procházku nepůjdu, ale nebe i vzduch se pročistily, a tak jsem zakryl svou nahotu jen nejnutnějšími svršky a vyrazil jsem.

Po deštíku se dýchá skvěle, neboť dusné ovzduší se občerstvilo. Ochutnávám trochu ostružin. Jsou dobré. Pomalou hloubavou chůzí obcházím svůj les. Pod jedním stromem jsem se posadil, abych zde rozjímal. I sem se přišla ukázat hbitá veverka. S potěšením ji pozoruji. Nejen já, ale i zdejší zvířata jistě považují les za svou zahrádku a její plody za nezištný dar milující matky přírody. To jen lidé považují les za místo sice krásné, kam se chodí na houby, na dřevo a podobně, ale zároveň je to pro ně místo cizí, nepřirozené jejich nepřirozenosti, místo, kde se nebydlí a kde se nedá žít. A od tohoto odtažitého vztahu lidí k lesu odvíjí se všecka lidská ničemnost a zbloudilost. Snad je to tak lepší, alespoň pro mne. Kdyby žili v lese lidé, nežil bych v něm já – a co bych si potom počal?

Pod starou borovicí loučím se s posledním dnem. Zítra časně ráno mne čeká sestup do jámy lvové, totiž lidové. Dávno padlo příšeří a na poli, dnes zvláčeném, marně hledá stín osamělého srnce včerejší paběrky. Přitiskl jsem se zády těsně k borovici a vrostl jsem do ní. Srnec nevěří přeludům, je to vědec, a přichází se podívat blíž, aby lépe viděl mou proměnu. Shledal mne sice zajímavým, ale neškodným, a tak jde klidně sám a sám do polí, kde se ztrácí ve tmě. Bude se mi po něm, po ostatní zvěři a po lese stýskat, než se po dni v jámě lidové znovu navrátím.

Pátek 10. srpna 52

Teploučkým ránem vracím se cestou přes příměstské zahrádky do lesa. Přes zahrádky do zahrádky – do té své, lesní.

Vyšel jsem opět v jiný čas, řízen odlišným východem slunce, lidí jsem tou dobou předjitřní v městě viděl všehovšudy dva; jeden z nich byla ženská s psíčkem a další psík na mne štěkal a vrčel spoza plotu poslední ze zahrádek. Tyhle psy a jejich dorážení nemám rád, často mne přivedše do trapných nepříjemností a vzrušených výstupů s nimi a s jejich pány; proto s obavami znamenám jejich rostoucí výskyt v závislosti na čím dál pozdější východ slunce. Člověk s lidmi a mezi lidmi – a s jejich psími miláčky – nikdy zcela neujde pohromám.

S propoceným tričkem dorazil jsem konečně do své lesní zahrádky, nasnídal se a spokojen usnul.

V poledne vstávám do hezkého letního dne, ale ne již tak horkého jako včera u rybníka a v minulých psích dnech. Nebe je spíš polozatažené než polojasné a vane studený vítr. Tak se mi zdá, že rovníkové počasí tímto dnem skončilo. Přesto se stále držím svého návyku pobíhat a procházet se po mých lesních pěšinkách bosý a zcela nahý; ale pak zůstávám raději v teplém závětří stanu, kde si čtu nové číslo časopisu My a pospávám.

Včera u rybníka to bylo lepší; nebo ne-li lepší než v lese, tedy přinejlepším slunnější a teplejší. Bez vody by bylo vedro k padnutí. Nikdo mi mé přírodnické naholázně tentokrát nezkazil a objevil jsem dokonce hned vedle za lesíkem jiný a lepší rybníček. Od toho starého mne stejně vypudil labutí samec, který přede mnou bránil svou bílou dlouhokrkou družku s malými šedými labuťátky. Po první koupeli jsem tedy šlechetně nechal starý rybník spanilým labutím, slunil jsem se dál schován pod náspem, ale koupat jsem se chodil přes lesík a přetokový příkop k malému rozkošnému rybníčku hned vedle. Do rybníčku vedou pohodlné schůdky, vody je nejvýš pod bradu, je čistá, dno nebahnité, nekamenité, pokryté jemnou sítinou.

Vstupuje po schůdcích do vody, rozzářila se v odrazu na hladině kolem mé hlavy jasná, paprskovitě vybíhající zář, podobna svatozáři svatých! Vypadal jsem v té chvíli jako pohanský bůh Slunce. Tohle ale není žádný nadpřirozený zázrak a div nebo znamení mé svatosti či božství, nýbrž zcela přirozený úkaz vznikající tím, že stín mé postavy zacloňující ostré slunce, vržený na vodní hladinu, rozkládá světlo a to se pak jeví jako zářivá koruna kolem hlavy. Ano, je to úžasný jev, ale není to žádný nadpřirozený zázrak, jakože není žádným divem, že sama příroda je zázračná. Nejsou vůbec žádné věci nadpřirozené nebo božské; jsou jen věci přirozené a nepřirozené. Není žádný Bůh, je jen příroda. A lidé, kterým to nestačí, kteří si přivlastňují přirozené zázraky přírody, vysvětlujíce si je ve svůj vlastní prospěch, nejsou ani božští, ani svatí, ani nadpřirození, nýbrž jsou jen zpupní, namyšlení, hloupí a velice zkažení a nepřirození.

V lesní zahrádce, nahý jako praotec v rajské zahrádce, pročetl jsem se a prospal až do večera. Prší a je chladno a já s sebou nemám skoro nic na sebe. Z dnešní večerní procházky nebude nic. Budu si ještě číst vlastenecky zaměřený časopis My. Zajímají mne ovšem jen články o událostech z našich dějin a o našich význačných osobnostech tyto dějiny tvořících. Ostatní vynechávám nebo je pročítám jen zběžně. Sloh je jako obvykle nevalný, původní myšlenky žádné. Časopis My (jako všechny časopisy) není pro nás, je určen pro obyčejné lidi, kterým stačí věci obyčejné, věcem kromobyčejným nerozumějícím. My, lidé neobyčejní, potřebujeme něco víc, něco neobyčejného. My si nečteme o malých obyčejných lidech, naopak: malí obyčejní lidé si jednou budou číst o nás!

Na les se snáší tma a kapky deště stále tlukou do střechy stanu. Za ním zadupal srnec uleknuvší se neznámého kulovitého předmětu vyvstavšího náhle před ním. Kdesi daleko bije kdosi do bubnů tance a zábav páteční noci. Bubny a déšť slévají se v jedno. Vyprahlý les nasává do svých mnoha kořenů životodárnou vlhkost. Já z toho studeného deště až takovou radost nemám, ačkoli jej dobré nebe sesílá i k mému prospěchu. Ale já nikdá nebyl prospěchářem – nebo tmářem a lhářem – a co jsem ušil, to už neodpářem. Zítra snad bude líp – to je ta věčná naděje věčně doufajících bytostí všemocné matky přírody.

Sobota 11. srpna 52

Během noci déšť ustal, ale časně ráno znovu prší. Je to zoufalé. Kdyby nepršelo a kdyby mi nebylo zima, sebral bych se a šel domů. Ale zachumlal jsem se do spacáku a spím dál. Uslyšel jsem už jen dupot rozdováděných srnčích kopýtek, které proběhly těsně kolem mého zmoklého stanu. Snad je to dobré znamení.

V deset hodin dopoledne se budím a vidím, že sluníčko promítá světelné obrazce na stěnách stanu. Sláva, je opět hezky! Obloha je modrá, čistě modrá a bez mráčku. Blaženě se vyhřívám v teplých paprscích slunce a mrštná ještěrka se mnou. Kdyby nebylo mokro, ustlal bych si hned pelíšek v trávě pod stromy a nahý bych se v něm válel jako divoké zvíře, ale že je lesní půda nadlouho vlhká, vracím se ještě zpátky do stanu dospat příliš chladnou noc.

Během dne jsem dočetl časopis My, vyluštil obě dvě jeho křížovky a přečetl jsem i některé články, které jsem původně ani číst nechtěl. Nejvíc se mi líbila zpráva o Podkarpatské Rusi, o našem bývalém území, kde prý tamní obyvatelé stále s vděčností vzpomínají na naši společnou zemi, meziválečné Československo. Jeden současný rusínský malíř k tomu podotýká, že my, coby slovanští bratři, jsme se nikdy neměli rozdělit. Pravda, já si to také myslím. Já jsem také velký příznivec slovanské vzájemnosti, přičemž v loňském roce toto moje zaujetí dokonce došlo vyjádření v mém deníkovém spisu jménem Lešij. K myšlence všeslovanství jsem se tím přihlásil i já.

Celou přední obálku srpnového časopisu My zdobí krásný obrázek růžolícího obličeje malého rusínského děvčátka v lidovém kroji. Jeho výrazné slovanské rysy jsou nepřehlédnutelné – a půvabné, nejpůvabnější na světě. V „Plivanci“ na jednom místě prohlašuji, že rasisté prostě jen nedovedou ocenit krásu míšenců. Teď už bych nic takového netvrdil, zvláště teď, kdy celosvětová nadnárodní moc urputně a nepokrytě usiluje o smíšení naší bílé rasy s černou a hnědou, aby ji vyhladila. Teď jsem se stal díky tomu zase já naopak urputným a nepokrytým rasistou! Mne tedy nikdo jen tak lehce vyhlazovat nebude! Ano, chce-li někdo velmi mocný otevřeně zničit naši bílou a hlavně slovanskou rasu, která je nejkrásnější na světě, pak má ve mně tato moc zarputilého nepřítele a otevřeného rasistu! A chce-li rovněž tato nadnárodní moc zničit i můj mateřský jazyk český, můj vyjadřovací prostředek, který dokonale ovládám a který mi poskytuje nejvhodnější výrazivo pro mé myšlenky, touhy a nenávisti, pak jsem rovněž zuřivým národovcem! A chce-li mi navíc ještě k tomu všemu tato mocná celosvětová moc ukrást moji milovanou zemi, tvrdíc, že můj domov není mým domovem a že moje rodná země není mojí zemí, pak ve mně získala má vlast nejoddanějšího vlastence a cizácká moc zuřivého nepřítele všeho cizáckého! Ano, změnil jsem se, ale ne zas tak mnoho; dál nenávidím všechny lidi, poněvadž jsou to blbá, nebezpečná hovada a škodlivá havěť a sběř, ale chráním a obhajuji také to, co je mi nejbližší a nejpřirozenější. V prvé řadě jsem tedy Čechem a až potom Evropanem, světoobčanem a obyvatelem vesmíru. Ještě nejdřív jsem ovšem nikoli Čechem a člověkem, nýbrž srnonošem a nelidou. Kdo má tento přirozený pořádek věcí v hlavě natolik popleten a převrácen, že se má nejprve za vesmířana a až na posledním místě za sebe sama, ten je právě jen popleta a zvrácený člověk. A takové nepřirozené popletené zvrácence nenávidím ze všech lidí nejvíc!

Další z článků, který se mi líbil, byla zpráva ze Strážnice, o tamní každoroční přehlídce souborů lidových tanců a písní. Naše slovanské národní písničky se mi začaly líbit, ačkoli jsem je v mládí nesnášel. Pro toho, kdo znal můj dřívější hudební vkus, to bude znít neuvěřitelně, ale do Strážnice, mezi ty davy lidí, byť se stejným vkusem, naladěním a rodovým původem, bych stejně nejel. Snad si přehraji nanejvýš nějaký záznam.

Četl jsem a četl, až jsem se pročetl k večeru. To jsem celý já: mohu si číst třeba celý den a jsem jen touto činností plně uspokojen a nenudím se. Přečtený časopis jsem však odložil a vydal jsem se užít si také trochu toho lesíčka a sluníčka. Oblečen jsem nedostatečně, proto jsem se šel ohřát na prosluněný jižní okraj lesa. Rostou zde ostružiny, zralé a chutné, takže jsem se jich dosyta najedl. Některé již obsadili mravenci a po dalších lezou ploštice. Jedna z těch ploštic mi postříkala prst čpavou látkou, kterou vylučují na svou obranu. Smrdělo to a zkazilo to i polykané sousto, které jsem proto musil vyplivnout.

Na sousední louce leželo to mrtvé prasátko, jež žrali odporní červi. Nyní tu po něm zbyly jen kostičky, označkované kuním trusem. Louku lemují osázené listnaté stromky s podivným cizokrajným ovocem. Plody jsou černé jako bezinky, ale není to černý bez. Bobule se podobají plodům arónie, vyobrazeným na obalu jednoho z mých koupených ovocňáků neboli ovocných protlaků z arónií, višní a jablek. Byla to dobrůtka i bez přidaného cukru, ale nejsem si jist, zda jsou tohle opravdu ty arónie. Podobají se jim, ale není záhodno jíst něco, co člověk dobře nezná. Poradím se doma s počítačem.

Poblíž lesního paloučku zahodil nějaký moula rozbité brýle s nedioptrickými „skly“ z umělé hmoty. Sebral jsem je, abych je vyhodil pozítří ve městě. Samozřejmě víc než ten odpad mnohem neliběji snáším, že se mi tu zřejmě motá kdejaké motovidlo. Zatrápené prázdniny!

Toulám se lesem a čistím své tajné cestičky od spadaných větviček. Na sluníčku jsem se zahřál a je mi dobře. Špatně se mi ovšem udělalo ve východním vysokém lese, kde se procházívám nejraději. Před sebou jsem tam spatřil jít do lesa jakéhosi mladíka. Zatracené prázdniny! Okamžitě jsem se otočil a chvátal jsem zpátky do hloubi nejhlubšího lesa. Tam jsem náhle zaslechl divný šramot. Rozhlížel jsem se po původci onoho zvuku, až jsem zpozoroval, jak se otřásá celý smrček. Stál jsem potichu na pařezu, maje dobrý výhled. Odhadoval jsem to na divoké prase a se zatajeným dechem jsem vyčkával, kdo se objeví. Smrček se přestal otřásat a vysoká lesní tráva se rozvlnila pohybem neznámého zvířete. Kdopak to tam je? Po chvilce napjatého čekání jsem se konečně dočkal: nebylo to prase, nýbrž srnka, která opatrně vyšla z vysokého porostu trávy, vejdouc do hustého lesa, kde se mi ztratila. Pod tím smrčkem asi spala, pak vstala, drbala se o jeho kmen a potom odešla přes les na večerní pastvu. Já nyní mířím již jen k západnímu obzoru, neboť slunce zapadlo a ochlazuje se. Na západním okraji lesa fouká studený vítr a mně je zima, protože mám na sobě pouze krátké kalhoty a krátké tričko pod vestou. Už to není ono. Radši bych bral ta horka. Snad se ještě na čas vrátí.

Kdesi v dálce se ozývá jakýsi tlampač, asi od slova tlama – tlama nevymáchaná. To je hrozné, že některé velké huby dokážou pořád tak žvanit a žvanit o ničem a o ničem. Do toho zní počínající nocí obvyklá sobotní velkovýrobna cizácké hudby z nějaké vzdálené zábavy. Kdyby to byly aspoň lidovky… Myslím, že tahle cizácká hudba a ostatní cizácké vlivy napáchaly na duši našeho národa a v naší zemi už dost zlého, nemyslíte?

Ve stanu je mi zima, a tak jsem vytáhl z podhlavníku zimní kabátek a oblékl si jej. Je to lepší. V noci se mi bude lépe spát a hlavu si podložím rukama. Poslední, co jsem uslyšel, bylo rupnutí a následné zřícení stromu kdesi v lese. Na mne naštěstí nepadl.

Neděle 12. srpna 52

Den začíná srnčím štěkotem. Že by se vtíral nějaký lidský vetřelec do našeho lesa? Možné to je, ale ne do mé zahrádky. První a zatím jediný pohyb, který jsem tu po ránu zaznamenal, bylo poskakování malého drobného ptáčka lejska s červenou náprsenkou po smrkových větvičkách těsně před vchodem do mého stanu. Pozoroval jsem ho se zatajeným dechem a bál jsem se pohnout, abych jej nezaplašil a nepřišel o tak dojemné a vzácné divadlo. Snad si mne i on zvědavě prohlíží. Jsem tím potěšen. Tahle vzájemná a sdílená důvěrnost lesního tvora mne těší a je mi výsostným vyznamenáním. K obyčejnému člověku, to jest k hlučnému a zpovykanému lidskému hovadu, by se tento plachý ptáček ani nepřiblížil.

Sluníčko svítí, zdá se, že bude hezky. Vyhřívám se v prvních paprscích blahodárného slunce, dávaje si dobrý pozor, abych se nestřetl s podobně se vyhřívající zmijí. Ne, žádná nablízku není; jen malá ještěřička, jako obvykle, která si zase dává pozor na mne, abych na ni náhodou nešlápl, zvědavým a chytrým očkem mne pozorujíc.

Nahý a bosý prošel jsem se po svých lesních pěšinkách – ze starých pařezů rostou bílé žampióny – a pak jsem si lehl do pelíšku v trávě, roztáhl ruce, nohy a díval se do zelených korun štíhlých bílých bříz.

Večer jsem se procházel po lese, mlsal cestou ostružiny a už potmě pod starou borovicí jsem se loučil, neboť zítra brzy nad ránem se půjdu zase na jeden den podívat domů, nakoupit, vykoupat se v rybníčku a tak dál. Všechno jídlo, které jsem měl, jsem snědl a dnes budu bez večeře. Večernice rychle klesá za černé stíny stromů na obzoru, září již hvězda Arcturus a přes zorané pole letí neslyšně jakási sova. Studený vítr nyní nefouká a zima mi není. V lese je tma jako v pytli. Co dělat – půjdu spát.

8. část >>>

<<< 6. část