Misantropovy stránky

Úterý 5. června 52

Pokaždé mne jakoby vítá nějaké milé lesní zvířátko, když se vracím z městečka zpátky do svého srnčího pelíšku. Dnes ráno to však nebylo jen takové obvyklé, obyčejnské přivítání, jako spíš rovnou vítězná slavobrána se všemi poctami – mou cestu lemovalo celkem pět srnek!

Před silničkou u pastvin vycházím nakrátko z lesů a rozhlížím se po otevřené, liduprázdné louce. Nikde nikdo, jen tam u silničky, přes niž musím přejít, se pase jedna osamělá srnka. Pomyslil jsem si: „Nedá se nic dělat, ale asi tě, milá zlatá srnečko, budu musit vyrušit.“

Šel jsem dál, blíže se k ní, ale ona nic. Neutekla! Zvedla jen hlavu, napjala slechy a klidně se na mne dívala. Myslil jsem si: „Dobrá, ale až půjdu kolem ní, tak přede mnou určitě uteče.“

Ale ani potom neutekla! Pokojně za mnou jen postupně otáčela hlavu jako slunečnice každým dnem otáčí se za sluncem – ale neutekla. Neutekla! To je nádhera! Vůbec se mne nebojí tento plachý lesní tvor a klidně a s důvěrou ve mne nechá mne projít v těsné blízkosti okolo ní! Vpravo ode mne srnka na louce a vlevo v lese další.

Jsem poctěn. Nevěřím svému štěstí. Jdu tedy bez zastavení dál s hlavou pokorně sklopenou a jen po očku se dívám na tu srnku.

Posléze přecházím pomezní silničku a konečně vstupuji do mého lesa. A tu hned vpravo blízko u cesty stojí klidně mezi stromy další srnka a s důvěrou se na mne také dívá, aniž by se plašila a utíkala! Neuvěřitelné štěstí!

Se stejným chováním pokračuji dál k včelínu a k tůňce, kde v poli u kraje lesa zase stojí ten malý srnčí běloušek. Jeho matka opodál přechází přes cestu, načež dlouhými skoky vbíhá do lesa. Žádná z těch srnek se neplaší, nepovykuje, nevyhlašuje křikem poplach (jako předevčírem večer před tím neznámým člověkem), ale s důvěrou, klidně a beze strachu mne přijímají mezi sebe. Mne, neobyčejného člověka! Moje vysněné přání a neuskutečnitelná touha se po letech strávených v lesích konečně naplnily. Ony se mne nebojí! Stal jsem se jedním z nich, stal jsem se srncem, stal jsem se jejich důvěrně známým přítelem, soudruhem a běžným spoluobyvatelem jejich lesa, na kterého jsou zvyklé a kterého bez obav přijímají mezi sebe vědouce, že jim neublížím. Ach, to je pocta, to je štěstí!

Jak milé je být po jednom dni stráveném mezi lidmi opět v lese mezi mlčenlivými stromy a němými zvířaty! Neboť ti, kteří jsou nadáni lidskou řečí, mne často rozčilují tím, co říkají, a popuzují mne svou hloupostí. Například včera jsem zůstal naprosto otřesen nad tím, že mnozí dnešní Čechové neumějí správně česky a že už dokonce ani nerozumějí významu některých českých slov. Vždy jsem sice věděl, že lidé jsou blbci, ale po včerejším poslechu pořadů Svobodného vysílače jsem seznal, že jejich blbost se čím dál víc prohlubuje a že nezná mezí. Nejhorším otřesem však bylo, jak říkám, pro mne zjištění, že Češi nerozumějí česky. Nejméně ve dvou rozhlasových pořadech se dohadovali s posluchači i hosty nad významem českého slova „zpovykaní“. To je pro ty blbce cosi neznámého, nad čím musejí přemýšlet, zatímco pro mne je nepochopitelné, že to neznají, a tím spíš mne to bolí, ježto právě já to krásné české slovo „zpovykaní“ – přídavné jméno pro otravné, protivné lidi, kteří stále dělají nějaký povyk čili řvou a jsou hluční – často a rád používám ve svých spisech. Otřesné dvojnásob je tudíž pro mne zjištění, že vzácní moji čtenáři možná ani netuší, o čem vlastně píši (i když moji pravověrní čtenáři snad nejsou takoví blbci), a číst mne mohou jen s obtížemi anebo s výkladovým slovníkem češtiny. Kdyby ti blbci neznali význam některého přejatého cizího slova, dalo by se to ještě pochopit a vysvětlit nedostatkem vzdělání, ale že Češi nerozumějí ryze českému slovu a všelijak mylně si je vysvětlují, mnohdy i ve zcela opačném smyslu, to je nadmíru zarážející a varující.

Myslím, že je to tím, že naši lidé už nečtou knihy starších českých spisovatelů, a tak postupně mizí používanost a pochopitelnost některých méně obvyklých slov. Považuji to do budoucna za mimořádně nebezpečný jev. Neboť takto postupně by se mohlo z povědomí Čechů vytrácet slovo za slovem, až bychom nakonec neznali, nepoužívali a nerozuměli češtině vůbec, čímž by ovšem náš krásný jazyk zanikl a náš národ s ním, což by byla, myslím, věčná škoda. Čeština má totiž tu zázračnou moc, že převedou-li se do ní naráz všecky ty rádoby učené tlachy našich rádoby učenců se všemi těmi jejich ismy, jakož i všecky nejnovější cizácké výrazy, přejímané bezmyšlenkovitou nápodobou naším bodrým lidem, zjistíme, že to jsou ve skutečnosti všecko směšné nesmysly a prázdná slova bez obsahu. Řekni to česky, vole! A nemůžeš-li, tak drž hubu!

Proto stále zdůrazňuji potřebu nového národního obrození, jakož i nutnost číst staré české knihy s bohatou českou slovní zásobou a více používat češtinu na úkor cizích slov i v naší běžné řeči a psaném projevu. V tomto smyslu jsou všechny nové a nejnovější knihy, noviny, časopisy, filmy, televize, rozhlas, internet a dokonce i příliš časté naslouchání řečem současných lidí a účast v jejich hovorech stejně zhoubné. Však již teď nemohu vystát číst a poslouchat tu současnou podivnou, zmatenou směs angličtiny a češtiny, která se vydává v důmyslném přestrojení za naši mateřštinu, za jazyk český, jenž kdysi dávno byl krásným a bohatým jazykem, a vracím se pravidelně pro potěchu i pro útěchu k ohmataným stránkám starých knih našich českých národních buditelů. Neboť probudit bys, národe český, už věru potřeboval jako sůl!

Odpoledne, příjemně vyspán, odpočat a zklidněn lesním tichem, potuluji se nahodile mezi stromy. Srnečkovy bídné ostatky leží opět o krok dál, jak je rvaly na kusy a cloumaly jimi hladové čelisti neznámého dravce. Od původního místa skonu tak byla mršina přesunuta už o dobrých dvacet kroků. Zbývá z ní teď sotva o málo víc než kostra potažená děravou seschlou kůží se zbytky srsti. Druhá zadní noha je též oddělena od trupu, vyžraného zezadu až po hrudní koš a páteř, která vyčnívá jako ocas. Smrad je přesto stále odporný.

Využívám stále ještě uzavřené pusté silnice a jdu se lesem podél ní nenápadně podívat k bráně továrny na výbuchy, zdali před ní pořád stojí tank s pouštním krycím nátěrem. Jde se k ní pěkným a prostorným vysokým lesem, který by byl jinak vhodný k pravidelným procházkám, ale odrazuje mne jednak ta silnice, a zadruhé přílišná blízkost továrny včetně obytných budov. Lidé, kteří za továrními branami bydlí, mají psy, takže je sem mnohdy chodí venčit. Je to tu sice pěkné, ale neměl bych tady potřebný klid, protože bych se bál, že mi někdo znenadání vpadne do zad. A až znovu otevřou tu silnici, pro hluk od projíždějících vozidel se zde nebude dát být už vůbec.

Došel jsem pěkným malebným lesíčkem a úzkou pěšinkou až k bráně závodu. Tank je tam. Mohu se obrátit a uspokojen jít zase zpátky. To už se pomalu slunce kloní k západu. Byla to hezká procházka, byl to hezký den. Škoda, že tak rychle uplynul, jako by to byl sen.

Středa 6. června 52

Je hezky, je slunečno a teplo. Většinu dne jsem strávil v úkrytu, kde jsem úplně nahý střídavě spal, četl si nebo se bos procházel v trávě v okolí stanu. Nikam jinam dál se mi jít nechtělo, cítil jsem se unaven a nevyspán. Už jsem na tom skoro jako táta. Životní síly ubývají i mně.

Ale když se nad tím pořádně zamyslím a zavzpomínám, tak zjistím, že jsem byl takový odjakživa. I před lety, i v mládí a dokonce i v dětství. Vždy jsem byl takový usedlý, lenošný a málo do světa. Máma mi říkala už jako dítěti, že budu mít domáckou povahu. O mnoho se nezmýlila; jen si určitě nepomyslila, že to „doma“ nebude jednou v domě, v bytě s ženou a s dětmi, zkrátka s rodinou, nýbrž v lese pod stanem a se srnkami.

K večeru, když jsem se pomalu potuloval lesem, jsem viděl dvě srnky „se namlouvat“. Srnec uháněl srnku. Ani na to jsem já nikdy nebyl. Nikdy jsem žádnou holku neuháněl. Připadalo mi to vždy nedůstojné a trapné a styděl jsem se, že bude na mně znát, o co mi jde a o co jde všem lidským mužům a zvířecím samcům. Nebyla-li vyhlédnutá dívka vstřícná, milá a povolná, neuháněl jsem ji, neprosil, nežadonil, neponižoval se, nedobýval, ale nechal ji být. A ponořil jsem se zase zpátky do svých myšlenek, do svého uzavřeného světa.

To neustálé hloubání šlo se mnou od narození. Často se stávalo, že jsem se zahloubal do svého nitra třebas i během družného hovoru a lidé ze společnosti pak na mne zírali jako na podivína, který se dívá do neurčité dálky a vůbec nevnímá, co se povídá nebo co se děje.

Tento povahový rys je mi nejvlastnější. Pro mne neplatí žádná světovost, žádná otevřená společnost. Já byl, jsem a budu vždy uzavřený, vždy budu vyhledávat společnost uzavřenou, například přísně uzavřenou společnost lesních srn.

Měl-li jsem kdy nějaké přátele a známé, vždy to byla opět uzavřená společnost, která stála v nesmiřitelném protikladu k otevřené společnosti vnější. Přesto ani pak jsem se necítil dobře v mnohočlenném kruhu známých či blízkých lidí, načež družil jsem se výhradně jen s jedním z vybraných přátel, který měl povahu podobnou mé.

A pak jsem objevil kouzlo naprosté samoty. Bylo to, jako by ze mne spadla všecka tíž. Zdálo se mi, že teprve nyní začínám konečně žít. Samota, ach ta samotinká samota! Toť můj živel z nejvlastnějších! V samotě jsem našel svobodu, nerušený klid k přemýšlení a bezmeznou mlčenlivost.

A rušil-li mne i potom neklid domova, druhým zázračným objevem byl pro mne tichý, liduprázdný les, přísně uzavřený svět, obývaný jemnými tvory, kteří jsou stejně plaší jako já.

Ach, jak je tady krásně! Jak krásné je sedávat na sklonku dne pod starou borovicí a pozorovat odtud mlčky, jak srnky opouštějí úkryty a vydávají se za pastvou či proběhnout se v bezpečí snášejícího se večera, v němž mladí dva srnečci se za dohledu srnčí mámy škádlivě trkají dosud bezparůžkatými svými hlavičkami!

Bude se mi po nich stýskat, až půjdu po půlnoci do rodného městečka na nutnou jednodenní návštěvu. Už abych byl zase zpátky!

Pátek 8. června 52

Ráno po čtvrté hodině vstávám a odcházím do lesa. Dnes mi to připadá, jako kdybych šel spíš do práce, protože za naším sídlištěm už poněkolikáté téměř narážím na jakéhosi mladíka, který zřejmě vstává také ve čtyři. Nesnáším pravidelně potkávat stále tu jednu stejnou držku! Nesnáším tu otravnou pravidelnost! Nesnáším potkávat jakékoli lidské držky! Příště to zkusím o pět minut déle. Nakonec by mne ještě začal zdravit, mluvit na mne nebo by se dokonce rádoby přátelsky začal zajímat, kam pořád chodívám tak časně v maskáčích a s batohem na zádech! Tak to tedy ne!

Kromě toho mladíka dál už není nikdo. Mým jediným souputníkem je ubývající čtvrtka měsíce.

Raději bych byl doma, kdyby nebylo venku tak neodolatelně hezky a teplo. Pokaždé, když přijdu domů, tátovi se na tváři šťastný úsměv rozzáří a je rád, že jsem s ním, promluvím s ním vlídného slova a starám se o jeho zábavu, o něho samého i o jeho potřeby. Zase si, chudák, spletl záchod s odpadkovým košem, musil jsem to umýt, a máma ho není schopna uhlídat, poněvadž i ona na tom bude brzy podobně jako on. I ona už občas vyvádí podivné věci, ale sama neudělá skoro nic. I ona je už téměř ve všem závislá na cizí pomoci; beze mne si sama nezapne už ani podprsenku. Jak budu jednou moci žíti bez mého drahého srnčího lesa, až budu mít na krku starosti o oba nemohoucí staroušky, to nechci vidět. Proto jsem rád, že jsem mlád a že zatím ještě mohu s mírnými obavami na nadcházející tři dny opustit dům a staré rodiče a v lesích si užívat volnosti, bezstarostnosti a krásného počasí.

Dnes je ovšem zataženo a dokonce i chvilku drobně zapršela nějaká ta příslovečná Medardova kápě, když jsem právě bosky v trávě pod břízkami pozoroval protahující hejnko sykavě švitořících sýkorek.

Vyjasnilo se až k večeru, když jsem se probudil ze spánku, protože se mi v protikladu ke skutečnosti, leč v souhlasu s pokročilou hodinou, zdálo, že se stmívá a že zmeškám vhodnou dobu k procházce. Vyšel jsem na průzkum.

Srnečkovy bídné ostatky leží netknuty na témže místě v neměnné poloze a v málo změněném stavu, připomínajíce tím ty dvě staré seschlé a zčernalé slupky od banánů, které jsem před časem pohodil blízko stanu a které se také dál nijak nemění. O srnečkovy ostatky se nezajímají už ani ty hladové čelisti neznámého masožravce; podléhají již jen velmi pozvolna působícímu zubu času. Mršina už alespoň tolik nezapáchá na dálku, jen zblízka. Hnilobný pochod tedy dosud úplně neustal a tudíž ani život. Avšak nyní lze očekávat již jen velice pozvolné trouchnivění, kdy nejdrobnější částečky srnečkových ostatků budou kousek po kousíčku, okem neznatelně, po dlouhou, předlouhou dobu opadávat a měnit se v základní hmotné jednotky, z nichž se opět za velmi dlouhou dobu utvoří prsť, z prsti rostlina a z rostliny opět zvíře, například nový srnec nebo další takový srnčí muž, jako jsem já. Tento průběh čeká na každého, i na mne i na tátu.

Často si představuji svou vlastní mrtvolu tlející na posvátné lesní půdě, ožíranou hmyzem, šelmami a nekonečným časem. Hltavé čelisti věčného času mne ohlodávají, ale mně je to lhostejné, poněvadž nemám vědomí. Ztratíte-li vědomí, může vám být všechno lhostejné a vy jste zrovna tak lhostejní všem. Se ztrátou vědomí se vytrácí i všechen soucit s bytostí takto nevědomou. Soucit je v tu chvíli bezúčelný, leda by byl návrat k vědomí, a tím i k životu, opět možný. Nevědomí jsou i živí.

Často si představuji i vyhaslý tátův pohled a nevědomou jeho mrtvolu. Není to obtížné, nemá k tomu daleko. Odcházení je postupné, ale nezadržitelné.

Je špatné vidět v živých mrtvé? Nebo jinak: Je špatné vidět v současnosti budoucnost?

Ne, není to špatné! Vždyť všechno živé vidí svou budoucnost. A všechno živé se děsí této budoucnosti, protože budoucností všeho živého je smrt.

Svoji budoucnost zná i malá lesní myška, která jakoby vesele běží nekrytým územím k nejbližší houštině, aby se v ní schovala před smrtí, jež číhá všude a jež si ji stejně jednou najde. Úprk do dočasného bezpečí vypadá roztomile a vesele, ale hnací silou je smutný strach o život. I srnka se běží schovat, protože co kdyby přece... A hned po ní schovám se v lese i já, v šeru na sklonku dne i života bloudící tulák. Strach máme všichni, neboť víme, co přijde, co jednou musí přijít.

Snáší se tma a lesní ptáčci si za zpěvu písní večerních hledají bidýlka. Noční motýl přilétá na mé sepjaté ruce a saje z nich dychtivým sosáčkem výživné soli vylučované mou pokožkou. A za chvíli přilétá další! Mezi plujícími temnými mraky prosvítá lesklá Večernice, jasná hvězda života. Strach z budoucího, to je život – ale též štěstí!

Sobota 9. června 52

V předjitřním šeru už je v lese zase veselo, blízko nad stanem zpívá drozd nápěv znějící jako rozverný pozdrav „Dobrý den, dobrý den!“ a v dálce se radostně ozývá kukačka. Blýská se, načež dlouho po zablýsknutí jakoby celé ještě tmavé oblohy zazní sotva slyšitelný hrom. Nebe je posléze pokryto mrakem, od něhož se na zem odráží světlo vycházejícího slunce, vytvářejíc sytě žluté zabarvení celého lesního prostředí. Je to úchvatný pohled.

Neprší, je teplo a svítí ranní sluníčko. Vystavuji síle jeho paprsků svoje sluneční sběrače k dobíjení kapesního počítače a zalézám zpátky do stanu dospat příliš krátkou noc a lenošit.

Ve čtrnáct hodin se hlásí další bouřka a začíná též trochu krápat. Vstávám, abych před deštěm schoval sběrače – již ostatně nabité – a vtom jsem si hned vedle svých bosých nohou všiml právě do úkrytu zalézající zmije. Beru tento možná znepokojivý objev naprosto klidně a bez vylekání. Vida ji, zmiji, je tu pořád! Ono je to tu tak krásně prosluněné místečko – ostatně proto na ně pokládám sluneční sběrače –, a tak není divu, že se tu vyhřívá a sbírá sílu od slunce i tahle zmije.

Tak vida, je tu stále, a já ji ani v trávě neviděl, dokud se sama nepohnula, buď přede mnou nebo před deštěm se schovávajíc. Ale asi zalezla spíš kvůli mně, protože spadlo několik kapek a bylo po dešti. Ačkoli jsem velmi opatrný, zmiji jsem přesto přehlédl, maje obrovské štěstí, že jsem na ni nešlápl a ona že mne na oplátku neuštkla. Ale já mám štěstí neustále, tedy pokud nemám právě smůlu, a tu mám také neustále.

Nelekl jsem se, nedostal jsem strach. Ono se to špatně vysvětluje, ale já prostě cítím, že ta zmije mi neublíží, protože já nic neudělám jí. Je to buď zvyk, nebo jakási nevyslovitelná vzájemná důvěra. Spíš je to zvyk. Zvyknout si lze na všecko – i na soužití s nebezpečnými zvířaty. Snad jediné, na co si nikdy nezvyknu, je soužití s lidmi; ti jsou mnohem nebezpečnější a zákeřnější než nějaká celkem neškodná a v podstatě velice plachá lesní zmije. Kdepak, kam se hrabe jedovatá zmije na jedovaté řeči lidí a otravné jejich chování! Zmije je mnohem příjemnější sousedka než sousedé lidští!

Bouře přešla, aniž by vydatněji zapršelo, a svítí znovu sluníčko, dokonce prudčeji než předtím. O to prudčeji stoupla teplota uvnitř stanu, a tak musím ven. Chvíli se procházím nahý a bosý v osvěžujícím vánku a polostínu lesa a pak si stelu v trávě pelíšek – oboje samozřejmě jinde než v blízkosti zmijího pelechu, nejsem blázen. Dlouho mi to ale nevydrželo, protože za další chvíli se přihnala další bouřka a další, tentokrát už silnější, déšť. Zalézám zpátky do útulného a bezpečného stanu. Máme to ale bláznivé počasí, máme to ale bláznivý den!

Po dešti jsem se oblékl a šel jsem se projít po lese. Nenapršelo toho tolik – pod stromy je stále sucho. Nicméně jsem rád, že většina mých tajných cestiček vede suchým hustým lesem, a ne deštěm zkropenou travou.

Procházeje okolo velkého širokokmenného smrku, cosi na mne juklo zpoza buku – vlastně smrku. Zastavil jsem se a vidím, že se na mne zpoza toho širokého kmene dívá jakási malá hlavička. Byla to veverka! Malá veveřička nejprve zvědavě kouká a pak šplhá odvrácenou stranou kmene výš až nahoru po vysokém smrku.

Usadil jsem se do jednoho z mých pelíšků, vysezeného pod statným stromem. Opět hřmí a zatahuje se nebe černými mračny. Zezadu se ke mně neslyšně připlížil jakýsi srnec, zpozoroval mne a nyní pádí houštinami pryč. Dává se znovu do deště, tentokrát sice méně prudkého, zato však mnohem vytrvalejšího. Medard letos nastal na den přesně. Vracím se spěšně do stanu. Den končí skoro stejně jako začal, tedy medardovskou kápí.

Neděle 10. června 52

Ve čtyři ráno – nějak jsem si zvykl probouzet se ve čtyři – vstávám na záchod. Je ještě tma, ale ptáčci už zpívají, nejvýrazněji z nich drozd. Les je zvlhlý, lesní půda je cítit vlhkostí a se stromů skapávají kapky deště. Po zemi i po stěnách stanu se plazí slimáci různých velikostí i druhů. Na mém záchodě trůní ropucha. Obsazeno. Jdu jinam.

V poledne se vyjasňuje, a tak dávám na slunce nabíjet sběrače. A zase je tam! Zase se tam vyhřívá do klubíčka stočená zmije! Pátral jsem po ní očima tak dlouho, až jsem ji objevil. Ona je v lesní trávě celkem nenápadná, dokud se nepohne, a je tedy možné, že okolo ní chodím nic netuše a často i bos, aniž bych si jí všiml. Nikdy na mne přesto nezaútočila – proč by to také dělala, že? Ani já na ni neútočím, ani ji neodháním, ale chvilku ji zblízka pozoruji. Dávno o mně ví a dívá se na mne. Vtom zřejmě vycítila můj pohled a hbitě zalezla do úkrytu v husté trávě pod smrčkem. Má ze mne strach.

Nasazuji si klobouk na hlavu, za opaskem nůž a jdu se projít. No, ona to není procházka, spíš si najdu nějaký hezký lesní koutek a tam sedím nebo postávám, naslouchám kukaččinu lásky hlasu a tiše si přemítám. Je nedělní poledne, je klid – klid v tom smyslu, že nejsou slyšet a neruší žádné lidské zvuky –, z pole vyčnívají dva vždy pozorné srnčí slechy a já letos poprvé ochutnávám první červenou lesní jahůdku a první černé borůvky. První sladké lesní plody chutnají tím víc, že je to ovoce divoké a že je trhám sám a vlastnoručně.

Nakonec jsem se usadil v pelíšku pod vysokým smrkem na kraji rozkošné světlinky. Tady je nejpříjemněji. Ale zavírají se mi oči a chce se mi spát. Zanedlouho se stejně zase ozývá hřmění, živlové se katí a nebe se pokrývá tmavými mračny. Nacházím se nedaleko od stanu, a tak se vracím právě včas, abych se schoval pod střechou před dalším červnovým deštěm. Kapky deště pleskají o střechu stanu, v dálce hřmí a do toho se někde blízko nádherně rozezpíval kos. Je tady krásně, i když tak často prší. Nebude se mi odsud chtít, až půjdu dnes v noci domů.

K večeru jsem se šel ještě jednou a naposledy projít. Procházím kolem srnečkových ostatků. Zase s nimi někdo pohnul, ožral celý srnečkův hřbet až na samu holou páteř a odtrhl od zbytku těla další úd: přední nohu – tu nepostiženou – i s lopatkou. Ze srnečka tak už mnoho nezbývá: malá hlavička na hubeném krčku, páteř, jedna zkomolená noha a hrudník obalený děravou vypelichanou kůží. Žalostný zjev. Silný zápach už není cítit, ale celý okolní lesík páchne takovým neurčitým pachem jako v chlévě nebo jako doma u lidí, kteří chovají psa – v tom případě v chlívku.

Zanedlouho začíná opět pršet. Vracím se otráveně zpátky pod střechu, třebaže pod stromy také neprší. Ale procházku ten deštík přece jen kazí. Začíná to být otravné. Tady máte to vaše sucho! Tady máte ten váš ukradený déšť! Já to věděl, že nastane vyrovnání a že až se rozprší, nebude vědět, kdy přestat. Tady to máte. Možná mi tím moudrá příroda nabízí příležitost pobýt doma s tátou o trochu déle.

Po západu slunce jdu přeci ještě jednou na malou procházku, tentokrát už pro dnešek opravdu poslední. Je dosud světlo a číst ani podřimovat mne nebaví. Ptáčci teď zvesela cvrlikají jako o závod a kukačka se za den nakukala tolikrát, že jestli mi tím předpovídá tolik let života, půjdou ty roky do tisíců a dočkám se ještě pěkných věcí – míněno s úsměškem, ale i bez něj. Nejlépe je na tom ten, kdo věří v dobro a v pánaboha – ten to má nejjednodušší. Lidé ho nechávají na pokoji, ať si, blázen neškodný a ničím jiným zajímavý, myslí svoje, tím lépe pro nás, protože naše darebáctví jeho dobrácké podivínství nijak neohrožuje, a nic po něm nikdo nechce, jenom to, aby zůstal dál takovým hloupým pacholetem, s kterým nikdo nemá žádnou velkou práci – zblbne se sám.

Prošel jsem se, tma za mnou padá, jako kdybych zhášel světlo všude, kudy projdu, a nalétávají na mne obtížní kloši. Mám toho dost. Nebe je přeplněno mračny natolik, že jedno odstrkuje druhé. Jsem zvědav, jaké počasí a jaké časy přinesou příští, snad lepší, snad horší dny. Nejjednodušší je na nic nemyslit, neptat se, nebýt zvědav. Ale to nejjednodušší bývá pro mne právě tím nejnesnadnějším.

Pátek 15. června 52

Po čtyřech dnech strávených doma kráčím s jistými obavami do lesa. Bouře v noci z pondělí na úterý, kdy už jsem byl přichystán na cestu, byla tak silná a déšť tak prudký a vydatný, že jsem očekával les plný louží a loužiček i plný stan. Leckde v naší české zemi padaly kroupy a stromy pod náporem rozkacených živlů, rozvodňovaly se toky, jen můj srnčí les je naprosto v pořádku a stan též.

Tady máte to vaše sucho, blbečci – ale v povodních! Jako kdybych to neříkal, že to tak dopadne! Natolik už znám lidský nerozum, že vím dopředu naprosto přesně, jak se bude za určitých okolností projevovat. A že se vskutku opět dle očekávání projevil! Lidský nerozum je jako kolovrátek, který jednou roztočen otáčí se silou setrvačnosti dál, ačkoli jej už vůbec nic nepohání. Zní to neuvěřitelně, ale i v těch nastalých povodních jsem přesto zaznamenal nejméně další dva články v novinách, které tvrdošíjně dál jako ten kolovrátek pojednávaly o suchém počasí. A připojil se v tomto směru, žel, i náš pan starosta Martinů se svým trapným a už dávno zastaralým příspěvkem. Blbec Martinů, který nechává přeměňovat ornou půdu na stavební pozemky, dovoluje provozovat v městě mohamedánskou kebabárnu, kam stejně nikdo nechodí, což správný vlastenecký panovník, jako byl například Karel IV., netrpěl, snaží se stále rozšiřovat a zvětšovat město, lákaje do města škodlivý průmysl a cizí lidi, dělá ostudu jménu svého slavného jmenovce a našeho políčského rodáka, s kterým krom toho příjmení a místa narození nemá jinak už vůbec nic společného – a to nemám na mysli jen hudební nadání. Těším se, až jednou všichni takoví a jemu podobní vlastizrádci stanou před lidovým soudem národní očisty a budou se zodpovídat a pykat za své protinárodní přečiny. Člověk se musí umět na něco těšit. Neříkám, že náš starosta Martinů je z nich nejhorší, to je dáno výší postavení, ale není ani nejlepší. Přijde doba, kdy nebude stačit nebýt nejhorším člověkem, a nebýt nejlepším z lidí bude málo pro výkon veřejného povolání.

Kráčím k lesu jako k záštitě nerozborné jistoty a přirozeného řádu. Vítají mne dvě plaché srnky a dva dovádiví zajíčci. Jak milé shledání po čtyřech dnech strávených doma!

Táta se zase vychcal do koše na odpadky, místo do záchodové mísy, máma u všeho střídavě ječí, brečí a naříká, jaký už je mrzák, že nic nezvládá a že ji všecko bolí, motá se jí hlava, při žehlení spálila stůl, pak jej marně čistila octem, já nestačím hlídat tátu, u toho hlídat ještě i mámu a okřikovat ji a napomínat, aby se chovala k tátovi slušně, jak si zaslouží, a připomínat jí, aby se o něho jak náleží starala, když nejsem doma. Začíná to být šílené.

Jakým ostrůvkem klidu, pohody a zdravého rozumu je mi potom úkryt v srnčím lese, to je, myslím, zbytečné vyzdvihovat. Horší se teď jaksi všecko najednou: mezinárodní stav věcí společenských, naše národní svébytnost, a do toho všeho i poměry rodinné. Nejhorší potíže jsou ty nejbližší, tedy rodinné. Je to hrozné. Mým přirozeným útulkem se mi stává jako vždy les. V něm nalézám nezbytný pokoj k odpočinku i k přemýšlení; a v něm jako vždycky naleznu správné východisko ze všech potíží a trápení.

Táty je mi líto – a teď už i mámy – a v myšlenkách jsem s nimi. Léto je krátké, musíte se ještě tři měsíce beze mne obejít. Pak se pln lesní moudrosti a osvěžen samotou navrátím a vše bude hned snazší. V lese načerpám sílu, se kterou společně překonáme nejtěžší období života. Vydržte!

Včera bylo v Moskvě v Lužnikách zahájeno mistrovství světa v kopané úvodním zápasem mezi domácím mužstvem a Saúdskou Arábií. Koukali jsme na přímý přenos s tátou u mne v pokojíku na počítači. Hrála nejlepší země na světě s jednou z těch nejhorších. Rusové rozdrtili svého soupeře pět nula. Rusko s převahou vítězí na bojišti i na hřišti. Měl jsem radost z jejich vítězství, jako kdyby to byli naši borci. Pro mne to jsou naši – nebo skoro jako naši. Moskevské hřiště v Lužnikách se jmenuje skoro stejně jako hřiště v brněnských Lužánkách, v jehož ochozech jsme často s tátou stávali, přihlížejíce zápasům místní Zbrojovky. Kde jsou ty staré dobré mladé časy...

Kde jsou také ty časy, kdy byli rodiče mladí, milovali se a věčnou lásku si slibovali! Nyní se už jenom nenávidí, přičemž musím zasahovat já, plod jejich nerozvážného spojení, aby se vzájemně nepovraždili. Pokud je mi známo, ten marný a nesplnitelný slib věčného věrného milování skládají všichni mladí snoubenci. Že však ten bláhový slib nikdy nikdo nesplní, je jen dalším příkladem jejich kolovrátkového nerozumu. Měli to vědět dopředu, jakou nenávistí jednou skončí jejich věčná láska, ale oni na to nemyslili, protože jejich roztočenou mysl nic tehdy nezastavilo. Nic v podobě zdravé nevíry je neupozornilo, že nic – ani věčná láska – netrvá věčně. Nic takového se mně nikdy nemohlo stát. Vždy myslím u každé věci hned na to nejhorší: při lásce myslím na nenávist, při zdraví na nemoc a za života myslím na smrt. Přestože jsem se nikdy neuvázal k žádnému vztahu k lidské bytosti, zůstav sám, nevyvázal jsem se právě tím z pouta rodinného. Není to směšné? Ve snaze zůstat sám, zůstal jsem s rodiči – k mé smůle a k jejich štěstí. Nemrzím se kvůli tomu. Ať unikáte čemu chcete, stejně neuniknete něčemu jinému. Všecko neštěstí i štěstí si vás nakonec najde. Já před oním neštěstím unikám do samoty a do lesa. Neštěstí jsem našel mezi lidmi. Štěstí jsem potkal v lese.

Srnečkovy ostatky byly za ty čtyři dny mé nepřítomnosti v lese opět přemístěny o trochu dál od původního místa skonu. Nacestovaly se dost. Nyní z nich zbývá již jen ohlodaná kostra s údy rozházenými po okolí. Okousaná jsou žebra, páteř zlomena, kůže sežrána, krom malé části hřivnaté srsti na krčku, jen lebka s vyhozenými čelistmi a ta postižená přední noha stále drží při těle, tu jedinou nohu jaksi pudově nechce nikdo žrát. Zvláštní, jak je to nezdravé sousto rozpoznáno a odmítáno! Nejzachovalejší části srnečkových ostatků jsou nadále odtržené nohy s černými kopýtky – ty stále vypadají jako živé. Smrad ustal, hnití ustalo, život ustal. Je konec všemu.

Nad jasným západním obzorem pohasíná sluneční zář. Končí se další krásný a teplý jarní den. Na nebi již září Večernice a viditelný je už i nový měsíc v podobě úzkého obloučku jakoby tam vtištěného konečkem nehtu. Odkudsi zdálky zaznívá venkovní hudba počínající páteční noci. Tohle nemám rád. V lese má být ticho a zpívat by v něm měli jen ptáci. Lidi nemám rád. To je nenávist, která se neskončí láskou.

Sobota 16. června 52

Noc byla chladná, musil jsem si obléci zimní letecký kabátek, abych se zahřál. Stejně jsem nemohl zimou dlouho usnout.

Ráno je však zase teplo a jasný slunečný den. Střídavě spím a čtu si předplacený časopis Fakta a svědectví – zajímavé články, ale opět hanebný sloh i pravopis. Lidstvo hloupne čím dál víc; kdo je bude chtít jednou vzít pořádně do ruky, ten bude mít věru velmi mnoho těžké, záslužné, ale též nevděčné práce. Někdy mi připadá, že už jen já dovedu psát správně hezky česky. Všichni ostatní pisálci – a to i ti nejchytřejší, nejvzdělanější a nejuznávanější současní vlastenci, kteří se snaží o opak – jen patlají náš kdysi tak krásný český jazyk, takže číst po nich, co napsali, je doslova zoufalé. Potíže jim dělají i ty nejzákladnější věci, jako je třeba skloňování. Jak se potom domlouvají v běžném styku? Jak vůbec žijí? Ne, to je prostě zoufalost. Ty časopisy už nechci. Vracím se zpátky ke starým dobrým knihám, najmě k mým vlastním spisům. Těším se na ně. Člověk se musí na něco těšit...

Teprve večer vycházím opatrně z úkrytu – je sobota. Ale je to dobré, nikdo do lesa ani nepáchne. Mlsám letošní výjimečně bohatou úrodu borůvek a nad hlavou mi přelétávají divoké hrdličky. Ani žádný myslivec neboli bouchal tu dnes večer nestřehne na nevinnou kořist. Určité obavy mám pod posedem, že se v něm otevře okénko, vysune se z něho hlaveň pušky, třeskne ohlušující výstřel a ten srnec, který právě teď pluje jako ponorný člun v moři zelených klasů, padne mrtev. Raději ať utíká zpátky do lesa přede mnou, než aby zde přímo naproti střeleckému hnízdu pytláka uvykl klamnému pocitu bezpečí. V dostřelu člověka není nikdo jist svým životem – ani já ne. Necítím se tu dvakrát dobře – je přece jenom sobota –, tuším, že zlý člověk nespí. Zlý člověk totiž nikdy nespí...

Stmívá se a snáší se noc. Člověk-nečlověk, srnčí muž, jde spát. Dobrý člověk spí. Člověk, který spí, je vždycky dobrý. Srnčí muž Cernunnos je však dobrý zcela samozřejmě, i když právě nespí. A dobrý muž přirozeně nenávidí zlého.

Neděle 17. června 52

V noci jsem opět nemohl dlouho usnout, tentokrát kvůli horku. Teprve až jsem si svlékl kalhoty a zul ponožky, dosáhl jsem toho správného pohodlí, jež mne ukonejšilo k spánku.

Ráno je oblačno, ale teplo. Pavouk křižák rozvinul svou síť v předsíňce stanu. Tož takhle ne, papeženče! Takhle jsi ovíjel sítěmi naše husitské Čechy v patnáctém století a dnes je kolem mé vlasti ovíjejí jiní zákeřní pavouci – a znovu v zločinné součinnosti s papežem!

Nezbývalo než protrhnout tu lepkavou síť, jako ji byli protrhli husité a jako ji protrhneme zas; však on si ten pilný soukeníček najde jiný koutek, kde by mohl nerušen přebývat, tak jako si našla záhyb ve stěně stanu veliká motýlí housenka, aby se tam mohla v klidu a v ústraní zakuklit.

Celý den držím se důsledně na svém pevném ostrůvku jistoty. Chodím nahý a bosý jen okolo stanu po pěšinkách v lesní trávě – se zvýšenou opatrností, neboť se tu vyskytují zmije! – a sbírám do úst borůvky. Jako dítěti obarvily se mi jejich sladkou šťávou konečky prstů a jistě i rty. Takhle bez bot i bez veškerého šatstva je můj pocit zvířeckosti při mlsání lesních plodů ještě více umocněn. Jsem svobodný, naprosto svobodný!

Zmije nevidno. Jediným zástupcem plazů, který sleduje mé bosé nohy, je neškodná ještěrka. Poletují zde motýli a zpívají ptáčci. I sluníčko se na čas ukáže a zprudka zasvítí do mé rajské zahrady svými zářivými paprsky. Nakonec si sednu na vyvýšený břeh svého ostrova, odkud jako trosečník nebo spíš poustevník spokojen vyhlížím do moře překypující zeleně, nádhery a svobody. Jsem zcela volný, zbaven všech pout lidskosti – takového, a ne jinakého, mne chtěla mít Matka Příroda! A takového mne věru také dostala!

Dočetl jsem konečně všechny časopisy a začal číst to, na co se už dlouho těším: slavné Protokoly sionských mudrců, spis, o jehož pravosti se vedou spory. Před nedávnem jsem si toto záhadné dílko stáhnul ze sítě do svého kapesního počítače. Ještě nikdy jsem to nečetl, tak jsem zvědav, co to bude, protože v současnosti se říká, že je to jakýsi jízdní řád, podle kterého se řídí celosvětová nadnárodní moc. Prý je to ale podvrh. Zda je to skutečně podvrh nebo padělek, to mne zatím nezajímá; své si k tomu jistě řeknu až po přečtení poslední řádky. Tvrzení, zmiňované v úvodu, že jistě to podvrh není, protože židovské noviny tvrdí, že to podvrh je, je velice silná námitka, nicméně nijak směrodatná pro můj vlastní názor, který si hodlám utvořit sám, když dovolíte. Podle prvního dojmu z prvních řádků to na mne působí opravdu jako padělek; ale i kdyby byl, přece jde o dílo mimořádně pozoruhodné. Mně se líbí hutný sloh a tvrdé pravdy bez příkras. Začal jsem už pořizovat výpisky, ale brzy jsem toho nechal, poněvadž obsah tohoto spisu je tak dobrý, že jej asi uveřejním celý – ovšem až po nezbytných opravách a úpravách. Zatím se to čte jedním dechem.

K večeru vycházím na pravidelnou procházku po lese. V moři zelených klasů opět pluje podvodní loďka srncova. Blíží se ke mně a ví o mně, a je proto zbytečné se jakkoli schovávat; srnci tohle schovávání nemají rádi, myslejí si potom, že skrývám vůči nim zlé úmysly, a právě tehdy kvůli tomu tropí největší povyk. Stále se učím pokojnému soužití s těmito plachými lesními zvířaty. Budu za nimi pospíchat zpátky, až zítra ve městě obstarám všechno potřebné.

Úterý 19. června 52

Co to bylo dnes ráno za výtržnost? Jakému nepřístojnému chování jsem to byl vystaven? Jakého narušení obvyklého pořádku jsem se stal svědkem a snad dokonce i terčem, na nějž se zaměřil ten tajemný vůz?

Ubíral jsem se jako vždy o čtvrté nad ránem ospalými předměstími směrem k lesu, a protože nesnáším tak časně brzy vídat lidi, vztekám se potichu na každé vozidlo, na každého náhodného chodce i na každý lidský hlas, který zaslechnu linout se z pootevřených oken. Za jedním z těch oken je slyšet první ranní kuřákův odporný kašel, cestu mi zkřížila k pověrečné smůle jakási lehce oděná ženština, projel první dělník na motokole a první vůz.

S klamným pocitem osvobození se konečně blížím k uzavřené silnici, za níž se již prostírají blažené lesy. Ale kdyby byl na celém světě jediný vůz, pojede naschvál právě po této prázdné opravované silnici a zrovna v té jediné chvíli, kdy ji hodlám překročit, abych unikl nenáviděnému městu lidí a vnikl do šera milovaného lesa srn!

Konečně jsem zdánlivě osvobozen a na pastvině u lesa mne již vítají první dvě srnky. Procházím těsně kolem nich, ale tito krásní plaší tvorové, mí bližní, se mne nebojí a neutíkají! Jedna menší a mladší zvedla hlavu a dívá se na mne, zatímco ta druhá starší a zkušenější se nevzrušeně pase dál. Neutíkají! Nač by také utíkaly? Vždyť už mne přece znají!

Jenže pak tuto snovou poklidnou selanku narušil příjezd toho tajemného černého vozidla. Včas jsem je uviděl přijíždět po lesní silničce spojující továrnu na výbuchy, hlavní silnici a nedalekou obydlenou samotu, takže jsem ustoupil ze stezky při okraji lesa do šerých houštin, kde jsem se schoval.

Zde, zpoza stromů, jsem sledoval ten tajemný vůz a jeho podivné chování. Řidič nejprve zastavil na křižovatce a tam se zřejmě chvilku rozhlížel nebo rozhodoval, kudy jet dál. Zvolil si cestu vlevo nahoru k samotě, ale v půli se zastavil a couval zpátky. Otočil vůz a dojel až na stezku, po níž jsem před malou chvílí kráčel já. Jaký účinek měl tento postup na ty dvě srnky, to jsem ze své skrýše neviděl, ale mně se tím náhle otevřel vítaný volný ústup lesem přes onu silničku dál do nepřístupné hloubi domovského lesa, kam za mnou vůz nemohl a odkud jsem pozoroval další jeho chování.

Vůz se opět otočil a s nepořízenou odjel, kudy přijel. Konečně je pryč, konečně mám na dva dny od každého člověka na této zemi svatý pokoj! To zase byla výtržnost, to zase byla kličkovaná a hra na schovávanou a tajná odbojová činnost!

Přemýšlím, co to mělo znamenat. Co to bylo? Kdo to byl? A co chtěl? Byla to jen hloupá smůlovatá náhoda, anebo ten neznámý člověk sedící uvnitř toho tajemného velkého černého vozu šel přímo po mně, sledoval právě mne, pátral, stíhal a pronásledoval? Možné je všecko. Možná to byl tentýž vůz, který mi křížil cestu již dole na té uzavřené silnici, kde snad řidiče upoutal můj zvláštní zjev, a tak nemaje, zvrhlík, nic lepšího na práci, jal se mne pro zábavu honit a štvát. Věru, že se mu to povedlo – opravdu mne naštval a zahnal na plné dva dny do mé tajné lesní skrýše!

S jakou osvobozující úlevou jsem tentokrát doputoval po mé vlastní soukromé pěšince ku svému srnčímu pelíšku, to nelze ani vypovědět – to se musí zažít! Otevřel jsem stan, vyhodil z předsíňky toho drzého papežence, který ji opět obetkal pavoučí sítí, a s dosud rozrušenými čivami jsem se zaposlouchal do blahodárného ticha lesní samoty. Ze směru od té silničky je slyšet psí štěkání. Napadla mi ne až tak nemožná možnost, že mne snad pronásledují jako divou (lépe řečeno svobodnou) zvěř, nasadivše na mou stopu honicí psy. Ale vzdálený psí štěkot brzy ustal, načež se rozhostilo uklidňující ticho, ozvučené jen šepotem vánku a písněmi lesních ptáčků. Konečně mám zasloužený pokoj! Nejméně dva dni nechci lidi ani cítit, natož vidět! Ó jak je nenávidím!

Spím až do oběda. Pak musím jít na záchod, a tak si říkám, že mám-li už vstát, půjdu si aspoň na chvilku sednout na blízký palouček. Dopadlo to ale nakonec tak, že jsem se zváben liduprázdným lesem, volnou přírodou a čerstvě požatou loukou zatoulal až k jinému lesíku, kde jsem objevil planou višeň. Její do černa zralé sladké plody mi přišly neobyčejně k chuti. Jejich jako krev rudá a lepkavá šťáva mi třísnila ruce, když jsem je sbíral spadlé pod stromem i trhal z nejspodnějších větví. Nejchutnější byly ty spadlé na zem, už trochu navinulé. Najedl jsem se jich dosyta, až jsem už nemohl. Objevil jsem blízko té višně i zplanělou třešeň, ale třešničky nebyly tak dobré jako višně – a stejně už jsem měl dost. Díky, dávný moudrý hospodáři, který jsi sem tyto ovocné stromy před mnoha a mnoha lety tak prozřetelně zasadil!

Otvírá se odsud krásný výhled na kopce, stráně, lesy a políčka nad Korouhví, nad vsí, kde v minulém století stejně moudře a prozřetelně hospodařil můj dědeček. Dlouho, předlouho poté jsem na lesním paloučku přemítal o kráse volné přírody, o moudrosti a prozřetelnosti dávných českých hospodářů a o starých dobrých časech a mravech, o kterých ti současní, ze zdravého národního kmene vykořenění, nevychovaní a zhýčkaní úchyláci a zvrhlíci nemají sebemenší potuchy.

Ale ono to přijde. Dokud to bude žít v myslích lidí, jako jsem já, je obroda stále ještě možná. Věřím, že i díky mně se nad touto zemí vznáší ochranitelský duch, který nedá natrvalo zahynouti žádným zdravým a moudrým věcem. Jest to duch mých dávných předků, který nepůsobí jen na mne, ale i na všechny, kdož jsou nadáni touto vnímavostí. Až jednoho dne nastanou opravdu zlé a krušné časy, které v sutinách sebezáhuby pohřbí všechno choré a úchylné, ten duch obrody se naráz bez odporu rozklene a spojí v mohutnou sílu, jíž nikdo a nic neodolá. Lidé jsou slabí. Příroda je mocná.

Vrátil jsem se do stanu, chvilku jsem si v něm poležel, a už abych šel zase ven projít se dnes ještě naposledy po lese, než padne tma.

Se srnečkovými nebohými ostatky znovu někdo pohnul, ale nepřemístil je o mnoho dál, spíš je jen poněkud přetočil. Zbývá z nich už jen hromádka kostí. Jen ta jedna postižená přední noha je stále netknuta. Jak to ten mrchožrout pozná, že s tou nohou není něco v pořádku? Všecko sežral kromě kostí a té zkřivené nohy. Asi ji také dobře viděl, což by znamenalo, že k ostatkům nechodí v noci, nýbrž za denního světla, a že je navíc také značně vyběračný, vyhýbaje se všem podezřele znetvořeným soustům – takže je to zřejmě i tvor velmi rozumný. Třeba budu mít štěstí a někdy tu záhadnou šelmu spatřím. Avšak mnoho příležitostí už mít nebudu, neboť už vlastně nemá k čemu by se vracela – k žrádlu tu už opravdu mnoho nezbývá. Ještě se tu téměř netknuty válejí tři srnčí nohy, z nichž tu přední oblézají ve velkém počtu jakési svinky nebo stínky.

Pokračuji dál. Z cesty mi uskakují zpod nohou dvě malé žabky skokana hnědého; nejdřív jedna a o kousek dál další.

Docházím na konec obchůzky. Na tmícím se nebi již září půlměsíc. Pálí mne oči. Potřeboval bych si je už pro dnešek zavřít, aby si odpočaly, a pořádně se vyspat.

Středa 20. června 52

Je zataženo, ale příjemně teplo. Se stoupající teplotou během dne postupně rozepínám spací pytel, pak svlékám svrchní oděv, potom spodní oděv a nakonec zůstávám jenom tak, jak mne byla stvořila veliká matka nás všech, to jest úplně nahý.

Držím se úzkostlivě pouze v nejbližším okolí stanu, ale převážně v něm. Spím anebo si čtu Protokoly sionských mudrců. Je to určitě podvrh. Slovo „protokol“ přece znamená zápis z nějakého jednání, z čehož by člověk usuzoval, že ten zápis bude veden ve společném duchu; ale tady pisatel tak často sklouzává k osobnímu vyjadřování, až je to podezřelé. Zájmeno my (sionští mudrci) se tak často mění v já (pisatel), že už to by mělo stačit jako pádná námitka proti pravosti oněch Protokolů. Nepsal je Žid a troufám si tvrdit, že ani mudrc. Nezáleží ovšem vůbec na tom, komu patří hodinky nebo kdo je vyrobil, jako spíš na tom, zda ukazují správný čas. A také lze podle značky výrobce spolehlivě určit, půjdou-li ony hodinky správně či se budou zpožďovat, předcházet, zda půjdou proti směru hodinových ručiček nebo se zastaví úplně. Žel, ani v tomto požadavku nejdou Protokoly plně s dobou a současně stejně tak příliš často nevidí jasnozřivě do budoucnosti, jak by asi měly. Určitá velmocenská klika, která tak rádoby vědecky s podrobnou znalostí lidských slabostí postupuje podle předem daného a zjeveného rozvrhu, by se nezmýlila a brzo by dosáhla zmiňované světovlády – což se zatím děje jen částečně. Ještě nemají vyhráno. Mimoto zcela ovládnout lze jen tupý a nevýznamný dav, kdežto vzpurné jedince – například mne – nikdy. Podezřelé je mi též zdůrazňování náboženství či šlechty, jako jediné obrany vůči celosvětovému židovskému spiknutí a jediné možné záchrany před krutou světovládou mezinárodního Žida. To není židovský úhel pohledu, nýbrž gojímský. Nezapomeňme, že právě vznik křesťanství byl umožněn skrze mazanou židovskou lest, a že tedy přijaté náboženství bílého Árijce není záchranou ani obranou před židovským spiknutím, ale naopak jeho přímým důsledkem a porážkou původního árijského pohanství. Nelze se přece ubránit Židům tím, že slepě převezmeme jejich zvrácenou hodnotovou soustavu, určenou ovšem jen pro nás, nikoli pro ně! A všechna árijská šlechta byla a je tak hloupá a zkažená, že jim v tom vědomě i nevědomě napomáhala a napomáhá, často jdouc v čele spiknutí proti ní samé a proti jejímu lidu, za zády vždy majíc nějakého toho papežského černokněžníka jako všudypřítomný dozor.

Takovýchto podivností je v celém spisu povícero, což na mne činí dojem trapného pokusu o bláhové přednesení židovské otázky. Židé jsou však mnohem mazanější, než se domnívá pisatel tohoto zjevného podvrhu.

Slohově jsou Protokoly nevytříbené a český překlad dělal někdo, kdo neumí sestrojit kloudnou větu, přičemž potíže mu činily i větší srozumitelnost těch vět, jakož i zcela základní a jednoduché věci, jako je například skloňování, velká a malá písmena či správné oddělování vedlejších vět čárkami.

Jsem v četbě zatím zhruba za polovinou, ale už teď vím, že jsem trochu zklamán. Některé části nejsou tak dobré, abych je zveřejňoval celé. Pomýšlím na to, že z celého spisku udělám pouze výpisky z toho nejlepšího, co v něm najdu, a jazykově i slohově je upravím do nové, lepší, češtější a čtivější podoby. Myslím, že i tak bude těch výpisků až dost.

Celý den jsem nemohl spát. Stále mne budily otřesné výbuchy různé síly a neustálé ohlušující rachocení stíhaček. Obojí nesnesitelný rámus tak jen dokonale dokresloval četbu o celosvětovém spiknutí proti všemu přirozenému a klidnému žití, o spiknutí proti mně. Není to ale spiknutí pouze židovské, nýbrž všelidské. Všichni lidé jsou spiknuti proti mně! Já však vzdoruji proti nim!

Večer panuje stále krásné teplíčko, a je mi tudíž nepříjemné obléci si znovu šaty a nazout boty, abych se trochu prošel. Je to špatná procházka. Je mi horko a obtěžuje mne hmyz.

Přes cestu mi právě přeběhla kuna. Je to kousek od srnečkových ostatků. V okolním lese to od nich stále páchne jako v lidožroutské jeskyni Kyklopově. Zdá se, že to je právě ta kuna, kdo se na mrtvole přiživuje. Ta kuna chodí i kolem mého stanu, soudě podle trusu, a chodí i po mých tajných cestičkách – bylo to ostatně první zvíře, které jsem spatřil, když jsem se loni v létě usadil poprvé na současném místě.

Letošní léto začíná hned zítra po poledni. Čeká nás významný pohanský svátek slunovratu. Tehdy se vždy po lesích rozlétnou světlušky, celé roje světlušek. Jednu ojedinělou světlušku už jsem viděl před několika dny, víc zatím ne. Asi to bude tím, že chodím brzo spát. Jak to ale ty svítící mušky poznají, že je slunovrat a že mají vylétnout? To je záhada...

Letos, tak jako vloni, hodlám oslavit letní slunovrat slavnostní nahou koupelí v přírodním rybníce a vyfocením se v městských sadech u sochy Svatopluka Čecha. Ale to bude až zítra.

Úterý 26. června 52

Pět dní jsem zůstal doma kvůli špatnému počasí! A přitom ještě v den letního slunovratu bylo venku u vody, u rybníku, tak nádherně... Ani se mi nechtělo domů. Bylo teplo, slunečno, a já, široko daleko sám a sám, jsem se zcela nahý a svobodný na břehu rybníka opaloval a v jeho vodách koupal. Bylo to tak krásné a volné, že jsem se jen nerad loučil a znovu oblékal do protivných šatů.

Tentýž den večer už se ale počasí zkazilo. Po slunovratu a po začátku léta začal spíš podzim. Ochladilo se nejméně o deset stupňů, zatáhlo se a začalo často pršet. Tady máte to vaše sucho! A víte, že jsem v těchto studených a deštivých dnech přesto objevil alespoň jednoho pitomce, který dál jako kolovrátek psal o suchu? To jsou neuvěřitelní blbci!

Ani dnes brzo ráno před svítáním, když jsem procházel předměstími k lesu, jsem se blbcům nevyhnul. Vyrazil jsem kvůli nim o dalších pět minut dřív, bylo ještě tma, ale i tak časně jsem přesto potkal jednu ženskou, jdoucí do práce, jednoho blba v krátkých spodních kalhotkách, venčícího psa, a ovšem na dovršení všech pitomců, kteří se mi ráno pletou do cesty, znovu osobní vůz, jedoucí po uzavřené (!) silnici. To jsou neuvěřitelní blbci!

Chtěl bych někdy zabít člověka. Proč bych ho nemohl zabít? Že je to trestné? Lidem prochází beztrestně věcí, které jsou trestné, a stejně je dělají. Že má svůj nedotknutelný život? Mnoha jejich životů se už někdo dotknul, a také se mu nic nestalo. Že má svou rodinu? Zvířata ji také mají, a přesto jsou vražděna jako nic. Že cítí bolest a strach? To cítí i zvířata, a přesto je zabíjejí úplně běžně a bez výčitek svědomí. Že i rostliny cítí, a stejně je trhají, žerou a ničí? To je také pravda, ale tím vším není řečeno, proč bych nemohl zabít člověka – alespoň mně to tedy nestačí.

Dny se už zase po slunovratu zkracují, noci prodlužují, a já pomalu vidím, že kvůli těm blbcům, které pořád potkávám, budu musit chodit do lesa nakonec zase v noci jako dřív.

Konečně překračuji uzavřenou, ale nikoli prázdnou silnici a vstupuji do lesa. Tentokrát mne vítaly už na louce pod lesem dvě srnky a jeden zajíc, ale ten vůz všechen dobrý dojem zkazil. Lidé vždy všechno zkazí...

Ospalý putuji deštěm zkropeným lesem a slzí a pálí mne oči. Těším se, až je zavřu. Uléhám do měkkého pelíšku uvnitř stanu a za ranního zpěvu ptáků konečně usínám.

Ke čtení jsem si vzal knížku, kterou jsem objevil doma v obývacím pokoji v naší rodinné knihovně. Tento zapomenutý zastrčený klenot nese název Pohádky za oponou a napsal ji český spisovatel Kamil Bednář podle našich i světových oper a baletů. Hned mne to zaujalo. Je zde zpracován pohádkový příběh o rusalce, zhudebněný Antonínem Dvořákem, je zde krásná česká pohádka Sůl nad zlato, dále Lucerna podle Aloise Jiráska, Wagnerův Bludný Holanďan, Pohádka o Honzovi, Prodaná nevěsta podle opery Bedřicha Smetany, je tu i ruská pohádka Labutí jezero podle Čajkovského slavného baletu, je zde převyprávěna stará slovanská pověst o králi Svatoplukovi a jeho třech prutech, dále Weberův Čarostřelec, Cervantesův Don Quijote, Smetanova Libuše, Mozartova Kouzelná flétna, zbojnická pověst o Jurovi Jánošíkovi, dále známá pohádka Čert a Káča či Těsnohlídkova Liška Bystrouška zhudebněná Leošem Janáčkem. Samé klenoty, které dobře znám i hudebně, takže jsou mi blízké. Pověst o Svatoplukovi jsem už začal doma opisovat jakožto dodatek pro mé stránky Starých pověstí českých, které provozuji. Stejně tak hodlám opsat a zveřejnit na síti i Libuši a Jánošíka.

Kde se skrýval tento přehlížený skvost? No přece u nás, v naší rodinné knihovničce! Co všechno tam ještě asi najdu?

Kniha je sama o sobě skvostným dílem, nejen písmem, ale i obrazem: doplňují ji krásné barevné malby a černobílé kresby Věry Brázdové. Knihu vydalo hudební (!) nakladatelství Panton v roce 1967, samozřejmě poctivě postaru vázanou v tvrdých deskách, nákladem 20 000 výtisků a za cenu pouhopouhých čtyřiadvaceti korun československých. To byly skvosty, to byly ceny! Mně byly tehdy jen dva roky, když tato nádherná knížka vyšla; možná jsme ji já anebo moje o pět let starší sestra Miroslava dostali k narozeninám, k svátku nebo k vánocům, a možná mi z ní předčítali před spaním, dokud jsem se záhy sám nenaučil číst. Kdo už si dnes přesně vzpomene, jak to tenkrát bylo? Jisté je však to, že láska ke krásnému písemnictví takhle nějak začíná již v dětství. Teď, po padesáti letech, si v ní čtu sám o samotě a v klidu lesa – a znovu rovněž před spaním. Nic nevadí, že jsou to báchorky pro děti. Pravé pohanské pohádky nikdy nebyly určeny jen pro malé děti, nýbrž i pro dospělé. Vyžadují jiný, stručnější, hutnější a jednodušší způsob vyjadřování než dlouhé, nudné a složité eposy a ságy, ale tím jsou také čtivější. Je v nich obsažena obyčejná lidová moudrost, zbylá po prastarém národu, který ještě žil podle přírody; žádné novodobé převrácené úchylárny zkaženého lidstva, které je ovládají dnes.

Žít a myslit podle přírody; být moudrý jako sama příroda – to už jsou dnes téměř nadlidské požadavky a naprosto nelidské mravy. Kdo tak prostě žije a myslí, tomu to dávají ostatní úchyláci citelně pocítit. Tak žiji a myslím já; tak se topím a trpím v bezedném bahně lidských zvrhlostí i já. Jen hluboko v lesní skrýši se samoten nořím do stránek prastarých pohádkových příběhů, abych se jimi občerstvil jako živou vodou.

Živá voda padá i s nebe. Počasí nám nepřeje. Prší. Sice drobně, zato však vytrvale. Dnes už se na procházku lesem nedostanu. Kdyby mělo takhle celý den pršet i zítra, bylo by to velmi nepříjemné.

Stmívá se, den jsem z větší části prospal. Na vrcholku stromu, pod nímž bytuji, zpívá drozd. Kolem stanu dupají a mručí tajemná divoká prasata. Drobný deštík dál vytrvale zkrápí střechu mého osamělého lesního příbytku. Tak nevím; mám se kvůli dešti vrátit domů, nebo zkusit vydržet do zítřka a doufat v lepší počasí? Nevím. Je zde tak krásně, i když prší... Nebude se mi odsud chtít.

Středa 27. června 52

Zůstal jsem. Zůstal jsem a vyplatilo se. Ráno neprší, v poledne dokonce vykouklo sluníčko a vylákalo mne na procházku. Je ale chladno a fouká studený vítr.

Ze srnečkových ostatků zbývá již jen několik žeber, několik páteřních obratlů, dvě čelisti a ta jedna zatrápená zkřivená přední noha, která způsobila srnečkův předčasný skon. Nic už z něho skoro nezbývá. Ani jeho lebku jsem už nikde v okolí nenašel.

Prošel jsem mokrým nevlídným lesem křížem krážem, všude foukal studený vítr, až jsem došel na prosluněný palouček, chráněný před větrem ze všech stran hustým lesíkem. Tady jsem si sedl do pelíšku zády opřen o široký kmen vysokého smrku a slunil se. Příjemný odpočinek, tiché lesní zákoutí a vlídný slunečný svit mi dohromady přivodily lehkou ospalost. Zavíraly se mi blahem i malátností oči, a tak jsem si šel zase do stanu lehnout.

Nadlouho jsem sladce usnul a pak jsem si četl Lucernu z Pohádek za oponou. Je to hezká knížka. Nad takovými se kdysi o zimním slunovratu pod ozdobeným stromečkem poznání scházívala celá rodina i s dětmi, například ta naše, a s úctou, jaká knihám náleží, společně listovala jejími vzácnými stránkami jako při nějakém tajemném obřadu. Pro nás děti to byl skutečně obřad, alespoň tedy pro mne, a dobrá kniha byla vždy pro mne tím nejcennějším dárkem, jaký jsem mohl dostat. Dnes děti dostávají místo kdysi levných, avšak hodnotných knížek drahé telefony, počítače nebo psy, ale to jim ani zdaleka nedá to, co nám tehdy dávaly knihy. Ten starý rodinný obřad, kdy se celá rodina pospolu sešla nad jednou vzácnou knihou a společně si ji prohlížela a nahlas z ní předčítala, ten se musí jednoho dne zase bezpodmínečně vrátit, ten musí být jednou slavnostně obnoven, až padne vláda národní zrady a jejích nepřirozených zvráceností! Anebo možná že právě tyhle staré dobré rodinné zvyky, které z dětí vychovávaly zanícené čtenáře knih, z kterých čerpaly obyčejné životní moudrosti a z jejich stránek smysl pro čest, hrdost a spravedlnost, možná že právě tyhle návyky jednou přivodí pád vlastizrádných vlád a panství všemožných úchyláren, jež dnes převládají. Kdyby lidé četli knihy, kdyby rodiče svým dětem předávali návyk číst a hloubat v knihách, kdyby je učili brát si z nich ponaučení a osobním příkladem je učili vážit si nesamozřejmých životních hodnot – a dobrá kniha je právě takovou hodnotou –, nebyl by svět dospěl k takovému mravnímu a hodnotovému úpadku, jakého jsme dnes svědky, kdy z dětí se vychovávají úplatní vydíratelní slaboši a zbabělci, namísto pevných železných mužů, kteří se pod žádným tlakem nezlomí ani neohnou.

Kniha – jaká vzácnost! Jaké vzácné umělecké dílo! Jaký zvláštní výtvor lidského ducha a lidských rukou! Pro dobrou knihu jsem schopen usmířit se načas s lidstvem. Jaký duch to musí být, který vymyslí a napíše knihu, především dobrou knihu! Jaký nelidský duch to musí být; vždyť ne každý člověk dovede napsat knihu, dnes už vůbec ne, jak lidstvo postupně hloupne. Dnes nikdo nedovede napsat bez chyby ani jednu smysluplnou větu, natož celou knihu. Panuje navíc takový převrácený stav, že ti, kdož píší pravdu, píší špatně a s chybami, zatímco jedině lháři píší dobře a bez chyb. Přesto ještě stále zbývají v myslích lidí jakési poslední zbytky úcty a vážnosti pro knihy a pro ty, kdož je dovedou sepsat, i když je většina lidí vůbec nečte. Napsat dobrou knihu je vskutku asi jakási záhadná schopnost nadlidská, vzbuzující dodnes nevysvětlitelnou úctu obyčejných lidí. Vzpomínám, s jakou úctou onehdy ode mne brala do ruky objemný balíček poštovní úřednice, když si přečetla, že je určen vydavatelskému domu, a jak nezvykle uctivě potom se mnou jednala! Lidé si stále tak nějak váží vzdělaných a nápaditých lidí. Tyto poslední zbytky nevysvětlitelné úcty se možná jednou stanou prvním základem pro obnovu vzdělanosti, správných mravů a pravých hodnot. Bez vzdělanosti, bez moudrosti a bez mravních zásad je lidstvo jen nahodilá sebranka opilých násilníků, škůdců a budižkničemů. Když si čtu Pohádky za oponou, které se svým obsahem vymykají všemu dnešnímu, mám právě takový silný pocit. Ale nejspíš je to, žel, jen pocit můj, který nesdílím a ani nemohu sdílet s ostatními lidmi. Propast mezi námi je veliká a stále se prohlubuje.

Večer začíná opět pršet. Tady máte to vaše sucho! Vstávám jen proto, abych se na chvilku protáhl a prošel po lese v bezprostředním okolí stanu. Je tady stejně hezky, ačkoli hezky není. Nebude se mi odsud chtít, až půjdu po půlnoci do města pro nové zásoby. Snad se mezitím zlepší počasí.

5. část >>>

<<< 3. část