Misantropovy stránky

Sobota 19. května 52

Čtyři deštivé dny jsem strávil doma! Já to říkal, že až začne pršet, že nebude vědět, kdy přestat!

Doma nám zlobí příjem vysílání obrazu přes družici, takže jsme se musili připojit k společnému domovnímu tykadlu se světem, které je umístěno výš, až nahoře na střeše. Našemu soukromému talíři prý vadí v příjmu lepšího obrazu okolní blízké stromy, které teď příliš hustě obrostly listím. Nakonec se ty stromy prý budou musit prořezat nebo dokonce pokácet. Kvůli blbé televizi! To je pro mne ovšem něco naprosto nepřijatelného! Navíc jsem objevil, že na sousední bříze, přesně ve výši našeho poschodí, sedí v hnízdečku hrdlička na vejcích. Teď se tady v tom případě už vůbec nesmějí kácet žádné stromy! A ještě k tomu z tak blbého důvodu: kvůli blbé televizi! Máma mne uklidňuje, že prý se teď na jaře kácet stromy nesmí a nebudou, ale mnoho tomu nevěřím. Co by lidi mohlo zastavit v jejich ničivém díle pro jejich malicherné mety? Však vím, co dovedou! Tak prostě uvidíme.

V šerém předjitřním oparu vycházím do předměstských ulic vedoucích do vlhkých, zamlžených lesů, kde se skrývá můj úkryt v uzavřené společnosti plachých srn. Už je to tak, že zatímco přední „lidumilní“ boháči zhýrale uplácejí své prodejné slouhy, aby vytvořili otevřenou společnost, zhoubnou tím pádem pro ni samu, já jsem si utvořil společnost uzavřenou, abych tím pádem uchránil sebe právě před tou lidskou zhoubou, která zachvacuje svět. Nenávidím tu jejich otevřenou společnost! Je otevřena, prosím pěkně, pro koho a pro co? Na odpověď nečekám a nejsem na ni ani zvědav. Nejsem zvědav na jejich lži. Však to vím a vidím i bez nich, komu a čemu se otvírá ta jejich „báječná“ lidská společnost: špatným a zlým lidem, špatným a zlým věcem, úplnému společenskému rozvratu a zániku všeho jedinečného, dobrého a vzácného! Jak je mi ve srovnání s tou otevřenou lidskou společností pohodlný a útulný tento můj srnčí les, tato má uzavřená společnost!

Spím až do večera. Zdálo se mi, že jsem pod stanem společně s tátou. Ale nebylo to tady v lese. V okolí to vypadalo spíš jako někde v městských sadech před hradbami. Ale nebyl to hezký sen. Táta v něm byl na tom se zdravím úplně stejně, stejně špatně, jako je teď, takže jsem se o něho musil starat úplně stejně jako ve skutečnosti, když jsem s ním doma. Nakonec prohlásil, že jde domů na oběd, ale místo toho začal na stan a před stanem zvracet jakousi hnusnou bílou tekutinu, což ve skutečnosti nikdy nedělá. Ta bílá tekutina byla vazká jako emulze používaná ve strojírenství k chlazení namáhaných součástí, aby se nezadřely. Táta se však zadřel. Já jsem chtěl jít na procházku, ale místo ní jsem s hubováním utíral tátovy bílé zvratky. Chudák táta mne při tom držel jemnou teplou rukou za kotník, řka, abych se na něho nezlobil a abych ho neopouštěl... Vtom jsem se z toho strašného snu naštěstí probudil, protože přišla krátká bouřka a s ní tak silný déšť, že mne jeho ohlušující bubnování do střechy stanu donutilo vstát a přetáhnout si přes uši kápi.

Chudák táta... Myslil jsem na něho i potom, když jsem se šel večer opravdu projít po mokrém lese. Stranou od mé tajné cestičky jsem uviděl ležet srnce. S marnou nadějí na jeho zmrtvýchvstání jsem se k němu přiblížil. Byl to malý srnčí výrostek, jemuž se parůžky teprve klubaly. Už nikdy nevyrostou a jeho krásnou hlavu neozdobí... Srneček tu leží tiše na pravém boku a jeho dosud živé oči se mrtvě dívají do korun lesních stromů. V tom jeho ustrnulém pohledu je jakýsi němý vzdor. Podobá se jistým velmi nábožným lidem, kteří natolik nenávidí bezbožný svět a bezbožné lidi v něm žijící, že vzdorovitě odmítají se na tyto lidi byť i jen podívat a stále jen nepřítomně hledí k pomyslnému bohu na nebesích. Stejně tak se dívá tenhle mrtvý srneček. Podobá se pravdě, že jednou tady tak budu ležet i já. To v tom lepším případě. V tom horším umřu v otevřené lidské společnosti.

Ale ptám se, proč ten srneček umřel tak mlád? Pozoruji, že levý přední běh má nějak divně, nepřirozeně zkroucený. Vypadá to, že se s tím poškozením už narodil. Podobá se pravdě, že se musil po všechen svůj krátký život belhat za ostatními jen o třech končetinách. Chudinka. Všichni ho předběhli, nikomu neutekl a milosrdná smrt ho tím snáz dostihla. Můj strýček Vladimír měl jednu ruku po prodělané dětské obrně také tak zkřivenu, jako ten srneček, a také si pro něj milostivá smrt přišla dřív. Kdybychom žili v zemi vlků, smečka by si postižené mládě našla přede všemi už dávno a ukončila by jeho trápení. Protože ale žijeme v zemi lidí, kde člověk je vlkem jen člověku, smrt přichází se zpožděním, ale přece. Smrt je milosrdná a krutý je život. Budu teď musit dlouho chodit kolem toho mrtvého srnečka a učit se na jeho rozkládajícím se těle, co je život a co je smrt, pokud ho dřív neobjeví, neodnese a nesežere hladová liška.

Stmívá se a na šeré, zamlžené obloze už září srpeček nového měsíce. Tak vida. Stále něco nového začíná, ač den již končí. Ptáci se rozlétají do lesů na svá noční bidýlka, pějíce tam své veselé písně na dobrou noc. Zítra vstane zase nový den, s ním vstanou i nové radostné písně života, probudí se též nové naděje, byť častokrát marné a neuskutečnitelné, ale přece jen nové. Zítra vstane nový den – jen ten srneček už nevstane.

Neděle 20. května 52

Názorná výuka života a smrti, den druhý. Ani dnešní velice studená noc neprobrala srnečka k životu, zatímco já jsem se třásl zimou a ráno poté jsem vítal první hřejivé paprsky životodárného sluníčka jako požehnání. Ani to teplé sluníčko však neprobudilo srnečka z chladného spánku smrti. Dál leží nehybně na témže místě, dál jsou jeho mrtvé oči vzdorně upřeny do nebe. Připadá mi, že by mohl ještě vstát, kdyby chtěl, a znovu začít žít... Ale on nechce, nemůže, nesmí. Rozum mi nebere, že už nikdy se jeho mladé srdéčko neroztluče, nerozproudí v jeho vychladlém těle živoucí teplou krev a že už nikdy nezajiskří v jeho černých vyhaslých očích jiskřička života. Teď, teď! Teď snad vstane! Ale ne... Mouchy již cítí linout se z jeho mrtvoly libý pach rozkladu a také jeden brouk hrobařík byl jím přilákán, uvelebiv se právě na té srnečkově nešťastné postižené noze. Rozum mi to nebere, rozum to odmítá pochopit. A přece jsou smrt i život pochopitelné jen skrze ten rozum, který se tomu pochopení vzpírá! Ještě tak dovedeme rozumět neustálému vznikání života skrze neodolatelné puzení. Chápeme, že tento pud, tato vůle, vedou k životu a život posléze ke smrti... Ale že je smrt konečná a po ní že už není nic, vůbec nic, to je to nejpodivnější. Kde je potom ten nekonečný koloběh, který pozorujeme v celé přírodě, když najednou zarazí se o smrt, po které už nic nenásleduje? To je tak divné... Mrtví už nikdy neobživnou, stejně jako staří neomládnou, tátovi se nevrátí rozum, mně už nikdy znovu nenarostou černé vlasy a pochroumané koleno se mi nespraví. Mládí a zdraví a život jedincův jsou jediné věci, které jsou jaksi z přírodního koloběhu vyjmuty. Proč? Ne, to mi rozum nebere.

Pondělí 21. května 52

Je krásně, je všední den, lidé jsou většinou v práci a děti ve škole, je čas podniknout výlet za hranice svátečních dní a mimo můj srnčí les, usmyslil jsem si. Ale nikam skrz vesnici, kde by na mne štěkali psi a čuměli nepřátelští domorodci, se mi nechce. Jdu proto procházkou okolo zdejšího vrchu Jelínku; to je můj oblíbený okruh.

Vzal jsem si s sebou jídlo a pití a ze západního okraje lesa jsem opatrně vyšel na volné prostranství. Je to dobré: nikde nikdo, ani noha. Příroda se zelená a voní a já mířím po jistém váhání na vršek, odkud je nádherný rozhled a výhled na mé rodné městečko, které se odtud rozprostírá jako na dlani. Mám jen starost, abych tady někoho nepotkal, což zde bývá dost běžné. Samozřejmě mi i tentokrát zkazila náladu jakási ženská, která tu běhala. Když mne minula a byla už daleko, otočil jsem se po ní a ona po mně. Mám po náladě. Měl jsem jít radši rovnou dolem podívat se na trampskou osadu „Peklo“. Kdyby ji někdo i s tou chatou prodával, tak bych ji tak za sto tisíc koupil – za víc jednak nestojí a jednak víc peněz ani nemám. Ale bral bych ji!

Ach, je tady krásně – když tady nikdo není. A kdyby tu někdo byl – nějaký debil – tak by tu už tak krásně nebylo – a já bych tu také nebyl.

Po krátkém odpočinku stoupám do pohádkového lesa. Není to srnčí les, protože první lesní zvířátko, které tu vidím, je bojácný zajíček.

Nahoře na prosluněné pasece se příjemně sedí na pařezu. Na nebi krouží káňata a také tudy proletěl čáp. Tam v té nebeské výšce musí být skvostný rozhled! Jak malým se musí zdát těm ptákům náš svět! A jak nezměrně velkým se zdá, nám malým, to nekonečné nebe nad hlavou! Ptáci se nyní bez jediného mávnutí křídly vznášejí na roztažených perutích v stoupavých vzdušných proudech stále výš a výš. V té nedostižné výši se zdá všechno malé, kdežto malým se zdá všechno velké. Tak se i malým poddaným Jejího Veličenstva zdá velkým celý její královský rod, v bázni, úctě a vlastní malosti před ním poklekajícím. Ach, lidé, lidé! Jak nepravé jsou jejich hodnotící soudy, pravou velikost neznající, přehlížející a nízkost vynášející až do nebes! Avšak tam v nebesích vznášejí se vlastní silou jenom mocní ptáci, nikoli rádoby božští, vznešení lidé, příliš těžcí a těžkopádní pro slavný let mohutných ptáků!

Vytáhl jsem z batohu jídlo a s chutí se pustil do oběda. Sedí se zde krásně v tomto vpravdě kouzelném, pohádkovém lese. Zapil jsem svůj skromný pokrm douškem ochucené vody a zvedl jsem se k dalšímu putování. Má cesta nyní vede lukami a pastvinami, po nichž se svobodně potulují krávy s býky i s maličkými telátky. Sledují mne pohledy a já se dívám na ně. Nejsou na lidi zvyklí, a proto bojácně ustupují dál od polní cesty pod řídce roztroušené stromy, pod nimiž hledají bezpečí a chladivý stín.

A to už se pomalu opět blížím z druhé strany zpátky do mého srnčího lesa a vskutku hned vidím srnku, která se plavnými skoky běží z jetelíčku honem přede mnou schovat do lesa. Tam já jdu také – a rovněž se tam jdu schovat.

V mločí tůňce je zase nejméně jeden mlok. Napršelo a mlok se neomylně vrátil do svého rodného domova. Tak se chová každý přírodní tvor. Každý nezkažený tvor cítí a ctí svůj domov, váží si jej, dokud ho má, a pravidelně, pudově se do něj navrací. Jen velice špatní a zkažení lidé, pomýleni svými myšlenkovými bludy a nepřirozenostmi, mohou beze všeho odporu svůj domov otevřít všelijakým cizím nájezdníkům a nepřátelským dobyvatelům a bez boje jim prodat, předat svou zemi, svůj domov nejsvětější. Svou vlast máme jen jednu a přijdeme-li o ni, staneme se vyvrheli bez domova, nešťastnými a opovrhovanými cizinci ve vlastní zemi. Dokud je nám vlastní země samozřejmostí, máme často sklon ji přehlížet a nedoceňovat; ale v hrozícím dějinném okamžiku, který nastal v současné době, kdy se po naší vlasti sápou cizí vetřelci, aby si ji přivlastnili a nám, mně i tobě, ji vzali, vyhnali nás z ní či nás dokonce vyvraždili, pokořili, ponížili, splynuli s námi a nahradili nás na naší posvátné půdě – pak teprve se v nás ozve mocně volání přírody a my jdeme a rveme se jako o život za naši drahou zem! I ta nejdrobnější zvířátka to vědí sama od sebe a věrně ctí svůj domov; jen nám lidem musejí občas připomenout nenahraditelnost rodné hroudy nějaké velmi zlé časy. I já už teď vím, co je mým domovem: je to tato krásná českomoravská země a tento krásný srnčí les.

Zdálky už svítí cihlovou červení a kamením dlážděný průsek, který při východním kraji lesa budují lesáci. Brouk chrobák se asi diví, kde tu tak najednou vyrostlo ze země tolik rozkotaných skal, a diví se zřejmě i srnec, který na ten lidský výtvor nedůvěřivě vchází, aby po něm opatrně přešel na druhou stranu sotva několik metrů ode mne, aniž by si mne vůbec všiml.

Je krásně, ale s tím mrtvým srnečkem to ani nehne. Nechápu to. Měl by se jako já radovat ze svobody, z lesa a z krásného dne, a ne spát pod stromy věčným spánkem! Slétly se na něj mouchy, ale stále vypadá jako živý. Chtěl bych ho pobídnout, svést k životu, ale z jeho nepřítomného pohledu čiší zatvrzelý vzdor. Dnes mne potřetí poučil život, co je to smrt, a smrt mne naučila žít. Zítra o tom budu doma přemýšlet a těšit se na návrat do mého srnčího lesa.

Čtvrtek 24. května 52

Vstávám ve čtyři hodiny ráno a potichu a ještě za šera se vykrádám ze spícího bytu ven před dům. Ptáci už zpívají své první předjitřní písničky, ale lidé naštěstí dosud spí. Avšak, žel, ne všichni; jeden zvrhlík přece jen přímo přede mnou příčně prošel. Nevím to jistě, jenom se tak krátce mihnul kolem mne, ale zdálo se mi, že v ruce také držel jakýsi velký bílý pohár s nějakou tou americkou přeslazenou limonádou či kávou, slámkou ji cucaje jako ti studentíci nedávno o majálesu! Nevím to jistě, ale nebylo by to, žel, nic neobvyklého; hnusné americké zlozvyky již dávno úspěšně dobyly české území. Buď ten člověk (mladý člověk) tímto novodobým způsobem „snídá“ ve spěchu a za chůze, anebo si bere špatný příklad z vyhlášených amerických tlouštíků, kteří i za zdravého pohybu při zdravé chůzi, kdy by mohli spálit trochu toho jejich přebytečného tělesného tuku, pořád něco sladkého chlastají a žerou. A takováto nezdravá životospráva proniká i k nám. Stejně jako poameričtělé televizní pořady.

Oddychl jsem si doma, že alespoň kvůli rušení příjmu toho blbého televizního vysílání dosud nepokáceli tu břízu, na níž si zbudovala hnízdečko hrdlička. Nenápadně ji chodím z naší lodžie pozorovat. Hrdlička nyní často opouští hnízdo a pak krmí již vylíhlá mláďátka. Nařídil jsem mámě, aby se mezi řečí se sousedy zmiňovala o tom, že alespoň do doby, dokud hrdlička neodchová mladé, nesmí se na břízu ani na okolní stromy ani sáhnout!
Co se dále týče ptáků, znamenám s radostí, že se opět ze zimovišť vrátili na naše sídliště rorýsi. Také oni se neomylně vracejí domů, do míst, kde se narodili; také oni ctí svoji vlast, ačkoli by bylo pro ně jistě výhodnější zůstat na jihu v lepších podmínkách napořád a žádnou, jistě namáhavou cestu domů nepodnikat. Jenže domov je domov; tam to táhne každého, kdo se nezpronevěřil přírodě a jejím zákonitostem. Jen zvrhlíci, to jest lidé, mohou nemilovat místo svého zrodu. Takový zvrhlík já nejsem; já jsem své zemi teď dokonce ještě věrnější než ti stěhovaví ptáci, protože já svou vlast už neopouštím, jako dřív jsem ji opouštěl, a to namnoze ze stejného důvodu jako ti ptáci, totiž kvůli zimám. Konečně jsem pochopil, že i ty zimy patří k mé zemi a tudíž i ke mně. Už bych nikam do ciziny, kam nepatřím, neletěl, natož někam na Západ, kam tedy já nepatřím už vůbec. Na Západ nebo do nějaké jiné mohamedánské země bych jel leda tehdy, až by mě omrzel život, a ten mne jen tak brzy neomrzí. Ať si tam jdou ti, kteří moji zemi na ten zkažený Západ stále táhnou! Ano, ať tam táhnou a ať už se nevracejí! Ať všichni takoví a podobní zvrhlíci nechají moji malou zemi konečně na pokoji! To bych si přál.

Lidem se nedá věřit vůbec nic. Dva dni jsem čekal doma v městě na ohlášené bouřky a deště, ale samozřejmě se nic takového nedostavilo a nespadla shůry ani kapička. Narušil jsem si tím svůj zaběhaný týdenní rozvrh. Příště už nevěřím žádným lidským předpovědím. Všechny jsou chybné jako člověk sám. V lese už dneškem počínaje začalo být teplo i v noci, a tak se asi zase vrátím k zaběhanému pořádku: pondělí a čtvrtky doma a ostatní dny v lese. I teď brzo ráno je příjemné teplo, raší první houby, přibylo různého dotěrného létajícího hmyzu a rukavice, které jsem si vzal s sebou do kapes, jsem vůbec nepotřeboval.

Ale toho rámusu, co dnes nadělali ti kazisvěti! Vůbec jsem se za den v klidu nevyspal, protože stále na nebi burácely ohlušující stíhačky a továrna na výbuchy mne často budila svou otřesnou činností. Podnikl jsem sice krátký pokus vstát a užít si alespoň sluníčka, když jsem si nemohl užívat lesního ticha, ale z nevyspání mne rozbolela hlava, takže jsem si šel do stanu zase lehnout.

Nemohl-li jsem v klidu spát a dospat probdělé městské noci, četl jsem si stará, dosud nepřečtená čísla předplacených časopisů My a Šifra. V obou časopisech jsou články dobré i špatné, lepší i horší, a společné mají i množství nejrůznějších chyb tiskových, mluvnických a pravopisných. Oba by potřebovaly spolehlivého, zkušeného a vzdělaného opravovatele. Já bych se za takového nabídl (z vlasteneckých pohnutek), ale jednak k tomu nemám potřebné vzdělání (úředně) a za druhé mám co dělat s opravováním mých vlastních spisů. Vždy se úplně vyděsím, narazím-li při jejich nahodilém pročítání na nějakou sebenepatrnější chybičku. Jak jsem se jí mohl dopustit? Jak jsem ji mohl přehlédnout? Tak se ptám vždy sama sebe. Jestlipak takhle zpytují svědomí i ostatní? Podle toho, co pravidelně vídávám a čítávám, o tom dost pochybuji. Jak jsem již řekl mnohokrát: nevěřím lidem vůbec nic. Jenom se při téhle většinou špatné lidové četbě pomalu už obávám, abych si jí nezkazil svůj původní sloh. Slohově jsou ty články totiž také špatné, v lepším případě průměrné. Vynikající spisovatel, za jakého se snad právem mohu považovat a jakým se neustále učím být a zdokonalovat se, by měl číst především spisy jiných vynikajících spisovatelů, filosofů a umělců, a nekazit si sloh i zrak špatnými nápodobami. Ale pravdou je také to, že dobré se poznává jedině skrze špatné. Jen se to nesmí přehánět, abychom pro to špatné nezapomínali na to dobré. Totéž pravidlo ostatně platí ve všech oborech lidské činnosti.

Ven ze svého pelíšku jsem se dostal až večer. Ono je to stejně večer nejlepší, nejduchovnější, nejklidnější a nejbezpečnější. Všude už je klid a lesní zvěř v tu dobu také nejraději opouští své denní úkryty. Není něco nádherného, že mimoděk přebírám od těch divokých zvířat jejich vzorce chování? Já to za nádherné považuji a nevadí mi jako jim je ve zvýšené míře potkávat. Hned, jakmile jsem došel mou dolní přístupovou cestičkou k bukovému lesíku, spatřil jsem srnku. Věnovala se nic netušíc spásání lesní trávy a blížila se pomalu ke mně. Já stál za smrčkem a ani jsem nedutal. Přijdouc blíž, zpozorovala v mé ukryté postavě cosi podezřelého a oběhla mne obloukem, dupajíc a šustíc bukovinkou. Udělal jsem jeden malý úkrok. Zašustilo to nepatrně pod mýma nohama suchým loňským listím. V ten okamžik srnka rozpoznala zdánlivé nebezpečí, které jí ovšem ode mne ani trochu nehrozilo, a dala se nyní na hlučný úprk dál do nitra lesa.

Mrtvý srneček leží stále pod stromy a dívá se zarputile do nebe. Much na něm sedí již celá hejna a břišní dutinu mu už nadouvají rozkladné plyny. Kdyby do toho nadutého měchu někdo píchnul, vyvalil by se z něj jistě odporný hnilobný puch, ale já zatím žádný mrtvolný zápach necítím – na rozdíl od těch much.

Další srnku vidím v průseku při východním okraji lesa, který sousedí s dosud stále uzavřenou a pustou silnicí. Prošla jako duch přímo přede mnou a ztratila se kdesi v zšeřelém lese. A sotva jsem otočil hlavu, vidím, že cosi panáčkuje v podrostu. Domníval jsem se v první chvíli, že je to zajíc, ale když jsem se podíval lépe, poznal jsem zvědavou chytrou hlavičku i náprsenku lesní kuny. Viděl jsem, že mě vidí, a to už nemá cenu se před ní schovávat. Pokračoval jsem klidně dál a ona vidouc mne v pohybu, jista tím, že jsem opravdu cosi živého, a tudíž možná nebezpečného, raději utekla. Stejně je to zvláštní: máme rádi život, jsme rádi, že jsme naživu, ale ostatních živých tvorů se bojíme a musíme bát, protože se bojíme, že bychom kvůli nim naživu nebyli. To je tak zvláštní jako život sám. Zato se mnoho lidí vůbec nebojí jiných lidí, jsou-li naživu a tudíž nebezpeční, ale bojí se mrtvých, kteří už jim nijak ublížit nemohou právě proto, že jsou mrtví a ne živí. To je to nejzvláštnější.

Slunce již dávno zapadlo, když jsem doputoval k opačnému konci lesa, kde jsem si ještě sedl na chvilku na paty pod starou borovicí, a pak se vrátil oklikou svou horní přístupovou cestičkou k mému „srnčímu pelíšku“. Půlměsíc září v mlhách vysoko na nebi, ale mrtvé oči ležícího srnečka jej nevidí. Bude pěkná a teplá jarní noc. Dobrou noc!

Pátek 25. května 52

Dnes jsem chtěl jít zase někam dál mimo les a za hranice svátečních dní, ale chtělo se mi také spát, a proto jsem jenom vystavil slunci nabíjecí sběrače a šel jsem si lehnout.

Ne že by se dnes spalo lépe než včera; také dnes mne budily otřesné výbuchy z továrny a ohlušující stíhačky. Jedna z nich dokonce podle zvuku přeletěla nízko nad mým stanem! Naštěstí jenom plachtila, nemajíc zapnuté motory. To by byl zcela jiný rachot! Na vojně jsem, coby protiletadlový dělostřelec, na vlastní kůži velmi dobře poznal, zač je toho loket, přeletí-li člověku nízko nad hlavou stíhačka se spuštěnými motory: to člověk mimovolně padá k zemi, zacpává si oběma rukama uši a není s to proti tomu nic dělat!

Dnes se také ozývá zdola od koupaliště živá hudba z každoročního festivalu Rockoupání. Už včera ráno jsem tam viděl jakési známky příprav, přenosné záchody a velký vojenský stan. Nejdřív se ozval dunivý zvuk, jako kdyby někde lesem jel těžký stroj. Ale záhy jsem v těch úderech rozpoznal zkoušku nazvučování bicích nástrojů.

Odpoledne už mne nebavilo ani spát, ani číst, a tak jsem si šel sednout ven do lesa pod strom. Pozoroval jsem ptáčky a na nic nemyslil. Asi jsem tak zůstal sedět dlouho, protože najednou přiletěl jeden kos a chtěl si na mne sednout jako na neživou, nepohyblivou věc. Teprve v těsné blízkosti, roztahuje již doširoka své černé brzdící letky, seznal svůj omyl, strhl prudce svůj let stranou, přistál v hustém porostu bříz, chvilku tam poskakoval, načež konečně s ostrým pípnutím odletěl.

Nasávám pachy, jež přinášejí k mému nosu závany větru. Jednou jsem ucítil silnou vůni jako z nějaké voňavky. Otáčel jsem se na všechny strany, pátraje po původu té vůně. Cítil jsem v tom pachu člověčinu. To by bylo samozřejmě nemilé. Hledal jsem v okolí navoněnou ženskou, ale nikoho jsem neviděl, nic neslyšel, jen jsem cítil tu sladkou vůni jako z rozkvetlé rostliny. Žádný rozkvetlý strom, keř ani bylina se však v nejbližším okolí nenacházejí – co to jenom je?

A pak to přestalo. Sedím tedy uklidněn dál, když za chvíli znova táž vůně! A zase se otáčím a zase zkoumám okolí – a nic, nikdo. To je divné... A po malé chvíli zase ta vůně zmizela. Snad tudy někudy přešla sem a tam ženská a já prostě pokaždé ucítil její voňavku.

Zcela jiný pach jsem ucítil linout se od mrtvého srnečka: je to nezaměnitelný pach rozkladu. Už jej cítím i já, kromě mnoha a mnoha much, které mrtvolu obsypávají. Srneček už vůbec nevypadá jako živý; začíná vypadat opravdu špatně: opadává mu srst, má nafouklé břicho, jeho vzdorné oči obsadily roje hladových much a už se nedívají do nebe. Veškerý vzdor tohoto hrdého tvora zničil malý početný hmyz, který se živí nečistotami, hnilobou a výkaly – vzorový příklad konce veškeré pýchy a všeho boje životního. Nakonec se nafouknete nikoli pýchou, nýbrž hnilobou, a obletují vás nečisté mouchy – ale ne kvůli obdivu.

Toulám se lesem až do tmy. Já jak začnu, tak nevnímám čas. Zdola je slyšet hudba tím víc, čím umlká postupně les. Teď dokonce rozpoznávám jednu písničku od skupiny Garáž – mám ji totiž doma na desce. Páni, to už je dneska taky vykopávka! Ti hudebníci budou mít v současnosti už nejméně šedesátku roků na krku. Já sice hudbu poslouchám pořád, ale už ne tak často a nahlas jako dřív, jako zamlada. Spoustu hudebních nahrávek mám díky svému kapesnímu počítači i tady venku v přírodě, ale víc než lidskou hudbu mám raději lesní ticho a ptačí zpěv.

Den se krátí. Škaredí se nebe. Teď zas pro změnu cítím ve vzduchu pach opékané uzeniny. Jídla jsem měl jen na dva dny, zítra je sobota, domů půjdu radši až ráno, abych nemusil potkávat zpité lidi, jichž bude o dnešní noci jistě plné město. Mám narušený časový rozvrh. Musím s tím něco udělat. Uvidíme, jaké bude v příštích dnech počasí.

Sobota 26. května 52

O půl páté ráno už jsem vzhůru jako ti zpěvaví ptáci. Přemýšlím, zda mám jít tak brzo do města. Měl jsem možná raději jít, ale rozmyslil jsem si to a vstal až o šesté. Sluníčko tou dobou také vstalo.

Procházka ranním lesem je něco úchvatného. Potkal jsem dokonce toho srnčího bělouška! Stál kousek ode mne v zeleném poli a nevěřícně na mne koukal. Ani se nehnul. Já jsem klidně šel dál svou cestou, abych ho zbytečně nepoplašil. Teprve potom poodběhl o kousek dál.

Dole pod lesem na koupališti hraje hudba, všude je plno vozů, stanů a také – žel – lidí. Měl jsem jít raději dřív nebo vůbec jinudy, protože opilci, kteří se ještě nestihli vyspat z opice, chlastají dál, a co nesnáším, zdálky na mne mávají a volají. Pod zahrádkami jsem jednoho takového ožralu potkal tváří v tvář. Nesl v ruce láhev, už z dálky bylo poznat, jak se motá, a když jsme se míjeli, znenadání na mne promluvil pletoucím se jazykem:

„Tak co, nebraly, nebraly?“

To mne zaskočilo naprosto nepřipraveného, a tak jsem bez přemýšlení jen krátce odsekl tu moji takovou stroze všeplatnou odpověď:

„Ne!“

Teprve pak jsem si uvědomil, že mne vlastně považoval za rybáře, že mne tím urazil a že jsem mu měl říci:

„Co ti napadá, já ryby nechytám!“

Měl jsem jít dřív – já to tušil. Všude je po těch odporných ožungrech nepořádek, poházené odpadky, láhve a kelímky od piva. Budu mít co uklízet, až to tady skončí a oni vypadnou, protože nikdo jiný to za mne určitě neudělá.

Domů jsem došel v klidu a pořádku. Hrdlička na bříze dál spokojeně hýčká svá mláďátka, vypadá při tom hrdě jako každá správná maminka a předpověď počasí – které stejně nevěřím – je slibná, takže zítra ještě půjdu do lesa na jeden den a pak najedu konečně na osvědčený zaběhaný pořádek pondělí a čtvrtky doma, ostatní dny v lese. Už se těším.

Neděle 27. května 52

Brzo ráno ještě za šera před svítáním se vracím na jeden den do lesa. Doma jsem mezitím konečně objevil způsob, jak zabavit tátu. Připojil jsem mu jeho bezdrátová sluchátka k mému stolnímu počítači a pouštěl jsem mu do uší staré české písničky z třicátých let dvacátého století. Brzy budou staré sto let, ale stále jsou hezké a poslouchatelné, rozhodně neporovnatelně lepší než nejnovější úchylná tvorba. Téměř hluchý táta teď díky mně, sluchátkům a počítačové síti poslouchá zase jednou oblíbené písničky jeho mládí a je spokojený, usmívá se, je klidný a po dlouhé době zdánlivě beznadějného duševního útlumu či rovnou duševní smrti znovu něčemu věnuje pozornost. Je to u něho úplně zázračný přerod ve srovnání s tím, v jakém hrozném stavu byl předtím.

I mně se ty staré písničky líbí, třebaže já je tolik neposlouchám, ale aspoň mi tak nevadí jako ten rámus a řev, který byl slyšitelný ještě po půlnoci od koupaliště, kde právě doznívá hudební festival Rockoupání. Ještě že to tam už končí! Když jsem dnes před úsvitem tudy procházel cestou do lesa, hlasitá hudba tam ještě hrála, tvrdá sice, ale nijak skvělá, spíš taková obyčejná, nevýrazná. To já bych jim pustil z mé sbírky jinačí palby! Návštěvníci většinou zpitě chrápali pod stany, ale někteří byli už nebo ještě vzhůru, řvali tam jako tuři, ale chvályhodně se už chystali k odjezdu. Doufám, že v noci už tady nebudou, až tudy půjdu zase domů. Mile mne pouze překvapilo, že si po sobě uklidili ten nepořádek. Snad to měla za úkol uloženo udělat nějaká k tomu určená úklidová četa, aby si místní obyvatelé nestěžovali a aby jim město příští rok znovu povolilo uspořádat tady tuto velice hlučnou zábavu.

Sotva jsem vstoupil do ještě tmavého jitřního lesa, rámus, „hudba“, rázem přestala. Ne že by měl les takovou zázračnou moc tlumit všechny lidské ruchy, to ne, jen kdosi dobrý tu „hudbu“ konečně k mé úlevě vypnul. Teď už je ticho, teď už je opravdu sváteční klid, teď už jsem zase uvolněný a svobodný, teď už jsem zase jen mezi divokými zvířaty...

„Divokými?“ zamyslil jsem se nad tím slovem. Ne, tenhle zajíček, který mne jako první z lesních zvířat vítá a který tu rozpustile pobíhá po lese, ne, ten není divoký, nýbrž svobodný! Ano, to je to pravé slovo – svobodný! Slovo „divoký“ vzbuzuje spíše dojem čehosi zlého, hrubého a neušlechtilého, co musí nejprve zkrotnout, aby to bylo dobré a hodné a ušlechtilé. Dost možná – ale pak to už nebude svobodné. Daleko spíše mi připadá to slovo „divoký“ záměrně a úmyslně vytvořené lidmi jen na zakrytí skutečné pravdy: totiž té, že takzvaná divoká zvířata jsou naopak mnohem ušlechtilejší a lepší než zkažení a zlí lidé, kteří jim dali přídomek „divoká“, aby je nemusili nazývat svobodnými a sebe zlotřilými zotročilými. Cožpak je tenhle svobodný zajíček nějak divoký? Vždyť je to jen takový malý, plachý, bojácný, lidubojný tvor! Ale hlavně že je svobodný.

Závidím lesním zvířatům jejich svobodu. Závidím jim, že nikdy nemusejí tak jako já opustit svůj rodný domovský les. Já kdybych žil jako ta zvířata stále jen v lese, myslím, že bych byl také tak krásně plachý a lidubojný. Vlastně i tak se já lidí bojím a jim se vyhýbám, i když mezi ně musím občas, někdy, za obživou, zajít. Jsem jako onen ženatý muž, který se hlásil do spolku svobodných, a když mu vytkli, že se oženil, odpověděl: „Ano, jsem ženat – ale nerad!“ Tak i já sice chodím mezi lidi – ale tam se stydím.

Konečně jsem v lese – svobodný mezi svobodnými. Je neděle, celý den bude jistě ticho, žádné výbuchy, žádné stíhačky, žádná hudba, žádný hluk. Konečně se snad kloudně a v klidu vyspím, odpočinu a načerpám nových životních sil. Kdybych les neměl – nic bych neměl.

Je hezky a teplo. Přibližně ve třináct hodin se budím horkem. Svlékl jsem se donaha a vylezl jsem ven ze stanu pozdravit slunce. Pocit naprosté volnosti se tou nahotou vystupňoval až do vrcholné slasti. Chvilku jsem se nahý a bosý procházel kolem stanu po pěšinkách vyšlapaných v trávě. Slunce žhne příliš, raději vyhledávám chladivý stín. Je tady krásně tak o samotě a v teplíčku. Příjemně zchlazen a protažen zalézám zpátky do útulného pelíšku. Čtu si časopisy a pospávám.

Později odpoledne jsem vyspalý, přeležený a číst mě už nebaví. Oblékl jsem si jen kalhoty a vestu, nazul boty a šel jsem si sednout nedaleko odtud pod strom do svého vyseděného důlku. Je to vlastně skoro takový pelíšek, jaký si k odpočinku vyhrabávají srnky; dost se mu alespoň podobá. A v tomhle mém „srnčím pelíšku“ tedy sedím, hledím nepřítomně do blahodárné zeleně lesa a nemyslím vůbec na nic.

Procházím pomaličku lesem. Ale třeba jdu tak pomalu, přece jsem málem šlápl na slepýše! Já jeho neviděl, ale on mne ano. Nezůstal proto jako obvykle nehybný jako větvička, ale mrštně klikatil své beznohé dlouhé tělo na stranu.

Srnečkova mrtvola se následkem horkého počasí rychle začíná měnit v odpornou zapáchající hromadu hniloby. Odpuzuje mne ten příšerný smrad natolik, že už se k zdechlině ani nepřibližuji. I z dálky ostatně vypadá strašně. Celá srst je pokryta hnusnými skvrnami, asi jako když má kočka prašivinu. Nechutný pohled. Nejhroznější je ale ten hnilobný zápach. Jsem zvědav, jak dlouho to bude takhle smrdět a hnít, než se tělo bývalého srnečka načisto rozloží a zbude z něho jen kostra. Odhaduji, že to snad ani do podzimu nebude.

Toulám se dál lesem až do tmy. Potom jsem si vzal ze stanu svítilnu a na sebe vrchní díl své krásné nové ruské „březové“ maskáčové soupravy a šel jsem si ještě na chvilku sednout pod borovici na západním okraji lesa.

V dálce se černá tmavý mrak, z něhož šlehají co chvíli blesky. Je to daleko. Hrom se sotva slyšitelně ozve teprv až po velmi dlouhé odmlce.

Loučím se pro dnešek s krásným a teplým dnem, jakož i s lesem. V noci půjdu jen na skok domů a pozítří se sem zase rád navrátím. Protože kdybych les neměl – nic bych neměl.

Úterý 29. května 52

Ráno vstávám o čtvrté. Velký měsíc, kulatý jako koláč s tvarohem, se dosud pýří nízko nad západním obzorem. Vracím se do lesa. Je vždycky milé, že mne tam jakoby přivítá nějaký lesní tvoreček. Dnes je to hnědá žabička, zvaná skokan. Věrna svému jménu uskočila z pěšinky do podrostu.

Je teplo už teď za úsvitu a horko má být celý den.

V jedenáct hodin shazuji se sebe ve stanu veškeré šatstvo, nahý a bosý se chvilku procházím venku po cestičkách vyšlapaných v trávě, čtu si pak v časopisu Fakta a svědectví o Aloisi Jiráskovi a spím dál.

V patnáct hodin se slunce opírá do zadní stěny stanu a uvnitř je dusno k zalknutí. Musím ven. Stelu si proto v příjemném a vzdušném lesním polostínu pelíšek a čtu si dál o smrti Klementa Gottwalda.

Venku pod stromy, kde teplý větřík ovívá mé nahé tělo a ptáčci švitoří nade mnou, je krásně a můj pocit volnosti a svobody je tím umocněnější. Hřmí, škaredí se nebe, ale neprší a sluníčko svítí a hřeje dál až do hodiny osmnácté, kdy zapadá za okolní stromy a vzduch se ochlazuje. Nalehko jsem se oblékl a jdu se projít po mých tajných lesních cestičkách.

Ohavný puch, šířící se ze srnečkovy mrtvoly, je dnes cítit mnohem dál. Asi jej nese vítr na svých dalekonosných křídlech přímo mým směrem. Ale když jsem se přiblížil k místu srnečkova skonu – neležel tam! Objevil jsem zdechlinu přibližně o dva metry dál. Někdo ji posunul. Hlava nebohého srnečka ztmavla a zpod její rozpadávající se olysalé kůže vystupují již zřetelné obrysy umrlčí lebky. Dříve tak vzdorovité oči zmizely nyní pod hustými hejny much a rovněž tak čumáček a ústa. Je jisté, že maso a kůže hlavy se rozpadnou nejdřív. Maso ze zadní kýty někdo ohryzal až na kost, která vyčnívá ven. To je vítaná vstupní brána pro další hladové roje much. Mrtvola je jimi doslova obsypána. Je s podivem, že takhle zblízka to tak strašně nesmrdí, jako když je puch přenášen prouděním vzduchu. Ale stejně: dobrou chuť přeji tomu, kdo přesto nepohrdl tímto tak děsně zavánějícím a již tlejícím soustem! To jsou chutě! Já bych to tedy nežral. Ale copak já... leda tak ještě nějaký hodně zhýralý člověk, který už samou zkažeností a nenažraností neví, co by si do té mlsné držky nacpal. Lidé přece mají různé chutě. Pro mne je už dostatečně podivné a nepochopitelné to, že vůbec někdo jí – či spíš žere – jakékoli maso; jedno, jestli zkažené nebo čerstvé, třebaže já sám – neuvěřitelné! – jsem je také běžně jídal až do svých třiadvaceti let. Takže letos to bude už rovných třicet let, co jsem se stal pod vlivem libomoudrých myšlenek a z upřímného soucitu se zvířaty zcela uvědomělým býložravcem. Třicet let! To to utíká... Třicet let čistého dechu a čistého svědomí! Je dobře, že jsem se sám svou nelidskou a nadlidskou vůlí vymkl ze spárů toho nechutného lidského zlozvyku zabíjet zvířata a žrát jejich mrtvé maso, jíst živá vajíčka a pít mléko. Ale na druhou stranu je pochopitelné, že někdo to dělat musí. Někdo musí včas a co nejdříve odstraňovat z přírody povalující se mrchy, aby se světem nešířily nemoci a úděsný puch. Však jsem si už poslední dobou říkal, že asi potřebujeme mít v našem lese víc masožravých šelem a hlavně víc mrchožroutů, aby se po něm tak dlouho nešířil ten ohavný mrtvolný puch. Jsem zvědav, jak dlouho ještě. Dnes v noci budou zas možná na mrtvole pracovat spásné čelisti, aby se tím dříve pročistilo ovzduší mého krásného a svobodného lesa.

Středa 30. května 52

Noc byla teplá, měsíčná, skoro až náměsíčná, řekl bych, protože jsem nemohl spát. Až když jsem si svlékl kalhoty, najedl se a něco málo přečetl, teprve pak jsem konečně usnul jako do vody hozený. Dopoledne jsem z větší části také prospal. Odpoledne jsem se znovu vysvlékl donaha, ačkoli dusno a horko mi nebylo tolik jako včera, a opět jsem si ustlal vně stanu pod stromy. Dnes není takové horko jako bylo včera. Obloha je spíš oblačná než polojasná. Proto jsem se tentokrát vrátil do stanu o něco dřív, když mi na holém těle začala naskakovat husí kůže. Oblékl jsem se a šel se raději projít po lese.

Dnes srnečkovy ostatky tolik nepáchnou na míli daleko jako včera. Ano, přesně tak: ostatky, neboť to, co z něj zbývá, co ostává, to jsou opravdu již jen pouhé ostatky dříve živého tvora, který měl duši, city a bystré smysly, jimiž po svém vnímal okolní svět; tvora, který se čehosi bál a z čehosi se radoval; tvora, který dýchal, běhal a spal. Už dávno usnul navěky. Teď už jen hnije a rozpadává se. Bere si ho země. A mouchy. Žádné hladové čelisti se zatím nevrátily uspíšit dílo zkázy. Stále leží na témže místě v tomtéž stavu. I tak už je ze srnečka pouhý pozůstatek dřívějšího celého zvířete. Ne protože má oči vysáty mouchami a zadní kýtu okousánu až na holou kost, ale protože mu chybí to hlavní – život. Proto už to není plnohodnotné zvíře, ale jen jeho ostatky. Bez života není nic plnohodnotné. A také bez svobody nejsou zvířata a lidé celými plnohodnotnými tvory, nýbrž jen svými žalostnými ostatky. Nesvobodní tvorové jsou jen ubohými živými mrtvolami. Bez ducha volnosti, jímž jsou prodchnuta všecka živoucí stvoření, je každý tvor mrtvý jako kus necitlivé mršiny. I bědní uvěznění tvorové, kteří nemají svobodu, mají přece ještě naději; avšak ten, kdo ztratil život a po životě duši, ten ztratil právě tu podstatnou část, která z něj dělá celého a plnohodnotného tvora. Bez duše, bez ducha, bez svobody – je každý jen ostatkem skutečně živého tvora. Neukazujte mi nesvobodné lidi a netvrďte mi o nich, že jsou to lidé – mršiny to jsou, nikoli lidé! Pouhé ostatky lidí jsou lidé nesvobodní! A zvířata dvakrát tolik! Spíše snesu lidi nesvobodné, kteří beztak nedovedou být svobodní a sami se zbavují svých svobod nebo jeden druhého, opravdové svobody neschopni a nehodni – ale nesnesu pohled na nesvobodná zvířata, jež do tohoto jejich potupného ponížení uvrhli právě a pouze ti lidé bez vlastní svobody, ty hnusné mršiny, ty hnijící lidské ostatky bez duše, bez ducha, bez citu a bez soucitu! Nesnesu to a nenávidím je za to.

Jestliže si cosi cenného odnáším z pobytu v lese, pak je to právě ten duch svobody, jímž jsou prodchnuta zdejší zvířata. A jestliže tu něco ztrácím, pak jsou to ona bezcenná pouta k lidem, jimiž mne oni dlouhá léta marně zavazují k sobě.

Na závěr mé pochůzky lesem usedám jako obyčejně pod starou borovicí s výhledem na západní obzor. Slunce zašlo. Vtom se ozval šustot a z přilehlého vzrostlého pole vyskočil přímo přede mne zajíc. Postavil se na zadní a předními tlapkami si mnul ušiska, oči i tváře a tlapky si posléze olízal. Ani jsem se nehnul, takže zajíc mne nerozeznal a ještě víc se naopak ke mně přiblížil. Mladý hubený zajíček byl ode mne na pouhé tři krůčky, ochutnával, očichával stébla a bylinky – a větřil. Bál jsem se, aby ze mne třeba neucítil člověčinu a nepolekal se – ale kdepak! Nic neucítil. Kdepak by se u mne vzala člověčina; tu už ze mne dávno setřel les a čas! Zajíček nic nepoznal a dál seděl klidně v mé společnosti, jako kdybychom byli dva rodní bratři. Něco mi lezlo po tváři a po krku, lechtalo mě to, ale bál jsem se ohnat, podrbat nebo sebeméně pohnout, abych zajíčka nepolekal. Nakonec rozverně odběhl sám od sebe. Krásná pohádka skončila.

Tahle blízká setkání miluji. Miluji svobodná lesní zvířata, miluji náš společný svobodný les – a nenávidím lidi, kteří jim ubližují. Škoda, že zítra musím do města pro další zásoby, ale doufám, že se zase brzy navrátím.

Čtvrtek 31. května 52

Je jasno a horko. Po obstarání nákupů jedu na kole k Jedlovským rybníkům se vykoupat. Letos poprvé. Zastavil jsem u prvního rybníka, kde nebyl nikde nikdo, svlékl jsem se na břehu pěkně donaha a chystal se vstoupit do vody. Uskočila přede mnou malá žabička, až to žbluňklo. Naklonil jsem se nad hladinu a zkoumám dno. Plavou tam hbitě nejméně tři pijavky. Tento nález mne nepotěšil. Pijavice nesnáším. Dříve tu byly sice také, ale letos jsou nějaké čilé a je jich víc. Nějak se nám rozmnožily. Těchto krvesavných červů se štítím. Je mi odpornou představa, že bych se měl koupat spolu s nimi a že by se na mne mohly přisát. Brr, odpudivá představa!

Tak jsem se zase sbalil a ujíždím k jinému rybníku. Z břehu jsem se při tom oblékání díval dolů na palouk na nicnetušící srnku. Byla blízko, přímo pode mnou. Zdálo se, že jí moje přítomnost nevadí, ale bylo to opravdu jenom zdání – jenom si mne prostě nevšimla. Nečekala, že by se tu mohl zjevit člověk. Ale když si mne nakonec všimla, utekla přes les k jetelišti, přes které jsem potom jel. Tam jsme se tedy potkali podruhé. Chudák srnka – asi si pomyslila, že ji snad pronásleduji...

U druhého rybníka jsem se konečně usadil natrvalo. Voda je báječná, teplá a čistá. Koupu se a sluním samozřejmě bez plavek, úplně nahý. Podložku jsem rozložil na posekanou loučku pod náspem, kam není odnikud vidět. Nikdo a nic mne nerušilo. Na protější pastvině se mi naskýtal výhled na stádo černých krav i s telátky. Po silnici téměř nic nejezdilo, všude byl klid a mír.

Třikrát, do třetice všeho dobrého, jsem se příjemně svlažil a na slunci trochu i opálil. Napoprvé to stačí až až. Nechci se spálit. Nic se nemá přehánět a všeho s mírou.

Cesta tam i zpátky vede malebnou krajinou a krásnými lesy. Je tady hezky. Líbí se mi tu. Tady jsem doma. A doma je doma – domovu se nic nevyrovná. Tady je nejlépe. Všecko tu znám; každou lesní cestičku, každou louku, každý rybník... Tak rozlehlá krajina se rozprostírá z vyšných vyhlídek, tak velká, dálná a široká, ale přitom tak důvěrně známá. To mám rád. Častokrát jsem tudy chodíval, všechno tu osobně prochodil a všechno tady dokonale znám. Všude tady jsem zkrátka doma. A jsem rád, že je tato širá země mým domovem. Byl jsem blázen, že jsem hledal pochybné štěstí v cizině. Doma je doma.

Pátek 1. června 52

Někdy musí člověk odjet do ciziny, aby tam našel domov – ale ne v cizině, nýbrž doma. A rovněž v mém případě stejný člověk, jemuž, jak se zdá, raší na hlavě srnčí parůžky, musí odejít z lesa domů, aby tam našel svůj pravý domov – ale ne doma, nýbrž v lese.

Dnes před svítáním mne v mém domovském lese prvně jakoby vítá štěkot jakéhosi neviditelného srnce. Ale největší štěstí mám ráno raníčko – na kočky. Viděl jsem celkem tři: první hned u nás na sídlišti, druhou na louce pod lesem a třetí při jedné z přístupových cest k mému pelíšku. Všechny tři kočky měly jedno společné – strakatý kožíšek. Zvláštní náhoda. Jako kdyby mne po celou cestu z domu až do lesa provázela jedna a táž kočička.

První, co jsem udělal po příchodu do stanu, bylo to, že jsem vyžahl zbytek nápoje v jedné ze tří velkých lahví. Po včerejším velkém horku mám pořád ještě velkou žízeň a plně jsem dosud neobnovil správnou hladinu vody v těle. Příjemné teploučko panuje i teď v brzkých ranních hodinách před východem sluníčka. Doufejme tedy, že nám dobré počasí vydrží i nadále.

Žel, nevydrželo. Odpoledne jsem ještě nakrátko vytáhl podušky ven ze stanu a ustlal si pod stromy, ale pak se nebe zamračilo, zahřmělo, zabouřilo a spustil se déšť – po dlouhém období sucha.

V místním plátku na námět toho sucha psal jakýsi na slovo nedůvěryhodný odborník, že se u nás mění celkové podnebí na suché, že se tím pádem množí škůdci a že voda bude vzácná a tedy dražší. Tento jeho článek ovšem musil vzniknout právě za tohoto výjimečného a krátkodobého sucha, jinak by u veřejnosti neměl vůbec žádnou váhu. U mne se neshledal s důvěrou vůbec. Já tedy nevím, vysoké vzdělání nemám, mám jen mnohaleté lesní učiliště v přírodě, ale ten člověk, ten odborník na slovo zaujatý asi nezná základní přírodní zákony, jako je zákon zachování hmoty a hlavně zákon rovnováhy. Zřejmě neviděl v životě ani obyčejné kyvadlo (například u nástěnných hodin), kyvadlo, díky němuž mimo jiné francouzský fyzik Léon Foucault pochopil a dokázal kulatost Země a její otáčení. Pisateli článku se z toho zemského točení zjevně zatočila hlava tak, že blouzní. Z toho sucha mu nejspíš úplně vyschl též mozek, že neví, že v přírodě se všecko uvede samo sebou do opětovné rovnováhy a že to vyvážení podobá se pohybu kyvadla z jedné krajní polohy na druhou. A co se konečně týká škůdců a drahoty vody, ptám se, je-li to snad sama příroda, kdo přírodě škodí, a ne člověk, a není-li za drahotu vody odpověden spíše nějaký lidský škůdce, který se obohacuje na základních životních potřebách, jako je například pitná voda, která vždy bývala dostupná každému bez omezení a v libovolném množství. Z celého toho článku zkrátka cítím obyčejnou lidskou hloupost, malý lstivý podvůdek a velký vypočítavý obchůdek právě tak jistě, jako z člověka cítím člověčinu. Člověku se nedá věřit naprosto a vůbec nic. Za vším jeho konáním, myšlením, mluvením a psaním neomylně cítím jednu velkou všelidskou lež. Málokdy jsem se v tomto svém celoživotním pocitu spletl a zklamal. Nakonec nachytám každého člověka při nějaké lži, ať mluví pravdu sebelépe a sebedéle. Nikoli pravda, nýbrž lež vždy vypluje nad hladinu vody jako onen pověstný olej (asi petrolej) a nic na tom nezmění ani hloupá snaha vysušit tu vodu alespoň slovně, když to nejde přirozeně. Kdepak – všichni lidé lžou tak přirozeně, jak nepřirozené je jejich bytí. Ze všech lidí skapává déšť lží tak zákonitě, jako dešťová voda s nebe, ať trvá sucho a pravda (nebo suchá pravda) jakkoli dlouho. Věčný zákon rovnováhy, zákon zachování hmoty, pravdy a lži vždy dojde nakonec projádření.

Prší a kape až do večera. Tady máš to svoje sucho, ty vole! Až se na Medardovu kápi rozprší, bude se zase žvanit o potopě a příštím vodním světě, kde pevná půda pod nohama bude vzácností a kousek souše se bude vyvažovat zlatem, aby na tom všelijací vodníci a podvodníci vydělali – já je znám. A zachová-li se obvyklá střída suchého a vlhkého počasí podle odvěkého přirozeného řádu, budou ti blbouni zase škrábat o krajně rozkolísaném podnebí budoucnosti, kdy nebude možné vůbec žít na povrchu zemském, aby různí vykukové prodávající podzemní kryty či lety na jiná vesmírná tělesa mohli vydělávat na lidské hlouposti a na důvěře lidí v lidi – já je znám.

Sobota 2. června 52

Dopoledne si čtu v časopisu My. Rozčilují mne nejrůznější chyby v článcích a příliš časté slohové nedostatky, na které nejsem zvyklý z krásného písemnictví. Věty mnohokrát postrádají podmět, podmět se často neshoduje s přísudkem, vynechávané jsou předložky, čárky oddělující souvětí nejsou správně umísťované, špatně jsou rozdělována slova na koncích řádků, a to už vůbec nemluvím o mnoha a mnoha překlepech, které hyzdí jinak mnohdy poutavé článečky. Přitom nejprostším jedním přečtením si po sobě, co pisatel sesmolil, by mnohé své chyby jistě hravě objevil a opravil, ale on kašle na čtenáře a nechá to tak být, ať se tím škrábancem každý prokouše, jak umí. Tohle pokládám za přímou urážku a pohrdání čtenáři. A pokud mne někdo soustavně takto uráží a pohrdá mnou a mým časem, brzo se od něho odvracím. „To nevadí,“ řeknete možná, „že je to blbec, hlavně že je to vlastenec.“ – No vidíte, a já si přesto stále myslím, že vlastenectví začíná v první řadě tím, že nebudu kurvit mateřský jazyk!

Vadí mi také příliš časté a okaté křesťanské náměty a zvyky, vydávané pomýleně za naše národní dědictví. Není to pravda. Křesťanství není naším původním náboženstvím, stejně jako jím není islám, který nám teď vnucují. Naší původní vírou je soustava pohanská, keltská, slovanská, germánská a antická, nikoli židokřesťanská! V tomhle bodě neznám žádné žerty. Neboť za tisíc let by s tímhle přístupem k dějinám mohli naši potomci tvrdit, že naším národním dědictvím je víra arabského Mohameda, pokud se vládcům světa podaří přimět nás k nedobrovolnému přijetí islámu, jak zamýšlejí a jak se hodně, ale opravdu hodně snaží.

Pro zábavu jsem si také zkusil vyplnit jednoduchý test, zda a v jaké míře jsem připraven na nečekané krizové okamžiky, například na nenadálé zhroucení civilisace. Neočekával jsem od výsledku nic určujícího nebo směrodatného – jen jsem se chtěl pobavit. Dopadl jsem samozřejmě špatně, jako ve škole, s nejmenším možným počtem bodů, a bylo mi oznámeno, že „sami, bez cizí pomoci, nejspíš nepřežijete.“ – Bez ohledu na to, že mým úmyslem není přežít za každou cenu, nýbrž důstojně žít, nic jiného jsem ani nečekal, v lepší výsledek ani nedoufal. Nemám totiž doma nezbytnou lékárničku z esenciálních olejů pro první pomoc, včetně tea tree oleje (dobrá Přírodo, to jsou blbci, vždyť to není ani česky!) a tymiánového oleje, nemám vysílačku, nemám v nádrži osmdesát litrů paliva, protože nemám nádrž ani vůz, nemám doma zásoby jídla na rok a déle, nemám pušku a neumím a ani nechci umět zpracovat zvíře na maso.

Co se týče té poslední podmínky k přežití, musil bych totiž být přesvědčen, že můj život je cennější než život onoho zvířete, které mám umět zpracovávat na maso. Dejme tomu, že bych byl schopen obětovat neškodné zvíře pro své přežití. Ale právě proto bych to asi neudělal, protože o mé nadřazenosti nad zvířetem nejsem úplně přesvědčen. Co jsem já, aby kvůli mému dočasnému životu umíralo nevinné zvíře? Kdežto obyčejný člověk, o kterém jsem naprosto přesvědčen, že jeho život není cennější než život zvířete, by to udělal beze všeho. On by to zvíře bez výčitek klidně zabil, zatímco já ne. Jsem zkrátka břídil, který sám, bez lidské společnosti, nepřežije. Pobavil jsem se dobře, díky! Ale něco vám, lidé, řeknu: Radši zemřu sám, než abych přežil s vámi!

Odpoledne jsem se šel projít po lese, ale opatrně, abych nepotkal žádné lidi a nemusil s nimi přežívat. Je sobota, volný den, jistě se tu budou někteří z nich potloukat. Na žádné dobře přístupné cesty dnes vůbec raději nevstupuji. A vyplatilo se. Právě od toho nově dlážděného průseku jsem slyšel ženské hlasy. Ještě že nedokážou být chvilku zticha – moje výhoda, moje přežití.

Srnečkovy ostatky znovu za mé nepřítomnosti někdo posunul a něčí ostré hladové čelisti je trhaly na kusy. Šel jsem blíž, ale najednou jsem se leknutím zarazil – málem jsem šlápl na utrženou, až na kost ohryzanou srnčí zadní nohu! Válí se tu na deset kroků od zbytku srnečkovy rozkuchané zdechliny. Takhle postupně úd po údu bude mršina mizet. Ale řeknu vám: už aby to bylo, protože smrad z ní se linoucí je tak strašlivý, že blíž už tentokrát nejdu. Ještě horší zápach je cítit po větru. To je něco tak hrozného, že na zpáteční cestě jsem se tomuto místu hrůzy raději velikým obloukem vyhnul. V nejsilnějším bodu výskytu toho strašlivého smradu to zapáchá jako nejhnusnější hnilobné výkaly, které kdy vysral na tento svět masožravý člověk – smrdí to úplně stejně.

Nedaleko odtud jsem vyplašil ve vysoké trávě spící srnku. Utekla směrem k zdechlině. Zajímalo by mne, co si asi taková srnka pomyslí, ucítí-li pach rozkládající se soudružky a uvidí-li ji mrtvou. Nejspíš asi to, co bych si pomyslil já, kdybych ucítil a uviděl tlejícího člověka: že je to hnusné a že chci být odtud honem pryč. Ale protože jsem víc srnčí muž než člověk, soucítím víc se srnci než s lidmi. A proto pociťuji větší bytostnou úzkost nad jednou mrtvolou srnce než nad miliardami mrtvých lidí.

Večer jsem se šel ještě jednou projít. Srnečkovu zapáchajícímu pohřebišti se vyhýbám. Kdybych byl věděl, jak hrozně bude jeho mršina smrdět, byl bych ji ještě začerstva odtáhl někam hodně daleko, kam nikdy nechodívám. Naštěstí jsou na světě pořád ještě lepší věci než smrt a smrad, a tak vonné kvítky čtyř lesních vrbovek mně dávají zapomenout na pach rozkladu. Možná proto se mrtvým házejí do hrobů květiny.

Vyhlížím po západu slunce z okraje lesa do dálky, kde se proti obzoru rýsuje Buchtův kopec. Nedaleko odsud vidím na poli dvě srnky. A vida, je to náš známý běloušek s maminkou! Les je malý a všichni se tu známe, že?

Při dojemném pohledu na ty dvě nevinné srnky jsem si znovu zkusil představit, že musím zabít zvíře, abych přežil. Zabít třeba tyhle dvě srny, abych já mohl žít. Já na úkor jich. Ne, to je prostě nepředstavitelné, to je nemožné. Nezabil bych a nesnědl srnku, tak jako by člověk nezabil a nesnědl druhého člověka. Jenže lidé se mezi sebou vraždí a z hladu či při úchylném náboženském obřadu druh druha i sežere. To já ne. Tohle já bych svým bližním srnkám a vůbec všem zvířatům nemohl udělat. To bych radši spásal trávu jako ty srnky.

Neděle 3. června 52

Brzo ráno o půl páté, sotva se v lese trochu rozednilo, jsem vstal a šel do Liboháje ke studánce pro vodu.

Je to ale krása ten jitřní les! Čím to asi bude? Aha, už vím: to je tím, že tu ještě nejsou žádní lidé. Zato může člověk vidět mnoho různých zvířat, neboť já i zvířata ze zkušenosti víme, že takhle brzo ráno bývá příroda zpravidla ještě liduprázdná. Vidět lze dokonce i mne.

Je tak krásně v jitřním lese! Ptáci v tuhle časnou dobu nejvíc zpívají, a někteří se nebojí zapět mi i hodně zblízka do napjatého ouška.

Za lesem na posečené louce, zčásti ještě zamžené, sedí na zadečku jako poslušný pejsek liška číhající na kořist u nějaké myší díry. Ale jakmile mne uviděla, dala se na rychlý úprk k nejbližšímu lesu. O kus dál na téže louce se s klidem prochází srnka, mne si nevšímajíc a já si nevšímaje jí; odbočuji totiž na lesní pěšinku, která vede k Šibeničnímu vrchu a dál přes sjezdovku až k prameni.

Na vrcholu té sjezdovky jsem svým příchodem vyplašil zajíčka a krátce jsem se tam zastavil, abych se odsud rozhlédl po otevřeném východním obzoru. Mé rodné městečko je odtud vidět jako na dlani. Slunce ještě zpoza oblačnosti nevyšlo.

Konečně scházím do Liboháje ke studánce. Ale těch nedopalků co je všude po zemi poházených i ve studánce! Jaký příšerný nepořádek tady ten dobytek kuřácký udělal! Sběř! Hovada! Zkrátka lidé.

Mou nejvážnější námitkou proti hnusnému zlozvyku kuřáctví není snad jeho škodlivost pro zdraví kuřáků – na to upřímně kašlu, že je někdo tak blbý, že se dobrovolně ukašle k smrti, ať chcípnou třeba všichni –, ale vadí mi to, jaký nepořádek po sobě ti kuřáci nechávají. To máte všude; všude se po nich válejí špačky a prázdné krabičky od cigaret. Nejvíc to však bolí nacházet je v čistém lese a v neporušené studánce. Tam by to být nemělo. Hnusní, odporní kuřáci!

Mohl bych ty nedopalky vylovit alespoň ze dna studánky, ale je jich tolik, že jsem to prostě vzdal. Navíc je hnusné sahat na ně a se štítivostí mně vlastní před vším lidským je hnusné si představovat, že je drželi v uslintaných tlamách lidští dobytci. Ať si tady žijí sami ve svých vlastních hnusech, ti dobytkové, já sem až tak často nechodívám! A ať se ukouřejí, ať chcípnou, ať se zalknou ve vlastní špíně a rakovině!
Co to je vůbec za smradlavý druh, ti kuřáci? Někteří jsou tak blbí, že si dokonce myslejí, že kouření není tolik škodlivé, jak se povídá, nebo že je naopak zdraví prospěšné, vonný dech, štíhlost postavy, myšlení a soustředění podporující. Jiní jsou ještě blbější, když tvrdí, že nemohou přestat kouřit, poněvadž jsou na tom závislí. Já jsem také jako mladý a blbý kouřil, ale když jsem dostal rozum, beze všeho jsem prostě přestal a žádnou potíž či závislost jsem nepociťoval. Nejblbější jsou ovšem ti kuřáci, kteří jsou přesvědčeni, že tím, že kouří, se vlastně bouří proti těm, kdož teď kouření všude zakazují, a že provozují vlastně jakýsi odboj proti zvůli vrchnostenské. A to jsou tak blbí, že je nenapadne, že třeba proto vrchnost zakazuje kouřit, aby tím zvýšila přitažlivost kouření a ochotu platit za cigarety čím dál vyšší a vyšší ceny? Zamyslete se nad tím. A nad sebou. Já osobně kdybych kouřil, tak by mně překáželo v požitku asi nejvíc také to, že na mém blbém, dobrovolném ničení si vlastního zdraví za mé velké peníze někdo jiný, kdo ty hřebíky do mé rakve vyrábí a prodává, vydělává velké a ještě mnohem větší peníze a že tím pádem získává i velkou moc – nade mnou, nad mou zemí, nad národy. Tomu se po staročesku říká „tučné svini řiť mazat“. Nebo se snad bláhově domníváte, že tato tučná a mocná nadnárodní svině, která svou mocí ovládá i vlády, by se nechala jen tak nějakými zákazy připravit o své tučné zisky? Přemýšlejte o tom ještě jednou!

Kuřáci jsou zkrátka odporný špinavý dobytek a blbá hovada, která si nezaslouží moji účast. A proto naplňuji své dvě prázdné láhve vodou (snad čistou), snažím se nedívat na ty upatlané špačky, abych se hnusem, odporem a štítivostí nepozvracel, a stoupám zase klidně zpátky.

Jaký krásný je dnes ten jitřní les! Hned nad studánkou se cosi malého štíhlého mihlo v podrostu. Asi kuna nebo veverka. Ptáci pořád tak snažně zpívají – a někteří i hodně zblízka –, že je radost procházet se tímto liduprázdným lesem. U rozcestí ještě vidím jednu poslední srnku a pak už nic, ani na lukách. Zvířata i já se zase postupně vytrácíme a mizíme ve svých lesních úkrytech. Jen ti ptáci stále krásně zpívají...

Po obědě konám malou procházku po okolí. Fouká to studeně od západu, ale otepluje se. Svými tajnými cestičkami jsem se dostal až k srnečkovým ostatkům. Zase s nimi někdo pohnul. Něčí silné čelisti ukously konec kosti z utržené nohy volně se povalující opodál a zbytek těla dál někdo okusuje. Blížím se k smrduté zdechlině se zacpaným nosem. Brzy to bude víc kostra než maso. Zezadu skrz kýty se čelisti prokousávají k vnitřnostem. Hlava nebohého srnečka je zvrácena a ústa otevřena, jako by chtěla vykřiknout: „Dost! To bolí! Nervi mne a netrhej, já chci zase žít!“ Ale na život už je pozdě. Už nemá jak a čím žít. Už ho nic nebolí. Už ho nic neoživí. Už nevstane. Bývalé krásné srnečkovo tělo je již jen chudým kusem ohyzdné, neúplné flákoty s oddělenými údy.

Obešel jsem pomalu v klidném rozjímání svůj lesní okrsek a vracím se do stanu. Pro větší pohodlí jsem ze sebe sundal veškeré šatstvo, vybral z kůže přisátá drobná klíšťátka a úplně nahý a spokojený se začítám do nejnovějšího čísla časopisu Šifra. Je věnované zázrakům přírody. O těch bych já mohl vypravovat také své... Proto čti dál, milý čtenáři tohoto mého deníčku, já ti budu vyprávět.

Při závěrečné večerní procházce pozoruji srnce vycházet z denních úkrytů a mířit ven z lesa k pastvinám. Já též na konci dne usedám pod starou borovicí na západním kraji lesa a loučím se s pohasínajícím světlem.

Najednou ve směru od silničky začal povykovat vyplašený srnec! Ale jak! To nebyl povyk, to byl přímo poplach! I já jsem se znepokojil, vždyť jsme jedné krve, a začal jsem sledovat přístupovou cestu, neblíží-li se po ní nějaký člověk, například myslivec. Ale zíral jsem dlouhou dobu do šera lesní cesty nic podezřelého nevida. Srnec asi na někoho narazil u té silničky a teď ještě dlouho poté huláká na celý les. To má z toho, že k té silničce chodí. Já tam ve dne nechodím už dávno, protože jsem tam také několikrát potkal lidi a vyplašil se tím a rozčílil jako tenhle srnec. Měl se zeptat na radu zkušenějšího srnce, já bych ho varoval.

Vypadá to, že už jsem lepší, moudřejší a zkušenější než některá zdejší zvířata – to je co říci. Na tu silničku bych vkročil leda hodně brzo ráno, jako dnes, když jsem šel pro vodu, nebo až po půlnoci, tak jako o dnešní půlnoci, až půjdu domů pobýt na jeden den s rodiči, nakupovat, vykoupat se, vyčistit zuby a převléci se do čistého.

4. část >>>

<<< 2. část