Misantropovy stránky

pátek, 4. května 41

Něčí život dnes skončil, něčí možná začal. Našel jsem ostatky, vlastně jen peří, nějakého ptáka. Podle velikosti a barvy peří to mohl být holub nebo hrdlička. Zřejmě se stal kořistí nějakého dravce. Vzal jsem si jedno pírko na památku. Při sezení na posedu se mi přiletěla ukázat červenka. Držela v zobáčku nějakého pavouka nebo brouka a zvědavě si mě prohlížela. Pak odletěla kamsi do stromoví a uslyšel jsem její dojemně smutnou, sladkobolnou písničku. Další nález mě nemile zmrazil: lidi! Nebezpečně blízko, avšak zcela jinde, jsem objevil výmluvné stopy po jejich souloži. Uválená tráva v lese kousek od cesty, dva použité prezervativy, dvě prázdné krabičky od cigaret. Kdybych se dnes nebyl zdržel doma překládáním Lucretia, byl bych je jistě načapal. Určitě tu však byli poprvé – a doufám, že i naposled! – protože to tu vůbec neznají, protože kdyby ano, šli by spíš o kousek dál, kde je pěkná světlinka, která mi též mnohokrát posloužila za tábor. To není dobré! Přivedlo mě to nicméně na myšlenku, že už dlouho jsem... – vždyť víte, co; že žiji v jakémsi nedobrovolně dobrovolném celibátu jako mnich; což mi nevadí, neboť tak žiji většinu života, i když i Já jsem měl svá bouřlivá období říje a zrovna tento les a konkrétně tento háj by mohl vyprávět! Ale lepší je být sám. Sranda by byla, kdyby je taky napadlo postavit si tady někde stan. To by nedělalo dobrotu.

pondělí, 7. května 41

Dva dny pršelo, ale dnes jsem si užil přírody do sytosti. Obzvláštní štěstí jsem měl na srnce. Napočítal jsem jich osm. Tři srnci a pět srn. Nejprve srnec honil srnku po lese; ta byla tentokrát zticha a nepovzbuzovala ho svým pištěním. Oba vběhli na světlinku, zrovna když jsem tam stál a rozhlížel se kolem, co kde roste. A zase si mě vůbec nevšímali! Dokonce to v jednu chvíli vypadalo, že se snad srnka běží rozpustile schovat za mne; proběhli oba dvakrát těsně kolem mne! Tolik zvěře mi bylo dopřáno spatřit hlavně díky tomu, že jsem se dnes vydal po širším okruhu než obvykle, do míst, kde jsem dlouho nebyl. Oni srnci totiž také nejsou hloupí, a když je někde jednou vyplašíte, podruhé už je tam tak snadno a brzo neuvidíte. Ze zvířat, jež jsem dnes pozoroval, musím jmenovat v prvé řadě vzácnou čejku chocholatou, jejíhož kníkavého hlasového projevu a akrobatického letu jsem se nemohl nabažit. Pak tu byla také poštolka, s jejím pátracím letem na místě i za nejprudšího větru, a pěkná užovka, vlnící své tělo strouhou vody. Viděl jsem roztodivné brouky chrobáky, nosatce, krasce, střevlíky. Zajíce. Jeden zajíc hopkal přímo pod mým posedem, až jsem si myslel, jestli nevyleze po žebříku nahoru za mnou! Tak to bylo blízké a důvěrné! Jako nějaký domácí králíček. Dostal jsem se též cestou do onoho lesa, kde jsem před šestnácti dny uzřel bájnou postavu „pratura“. Rozhodl jsem se ten lesík prozkoumat. Všude jsem tam nacházel jednoznačné známky po jeho nedávné přítomnosti: především četná jeho lejna, tak zhruba týden stará, některá ovšem i čerstvější. Země byla zdupána, potištěna a rozryta četnými stopami jeho sudých kopyt, ale na původce jsem nikde nenarazil. Měl jsem dojem, že celý les páchne jako kravín. Možná tu ten uprchlý chovanec pořád někde je. Hodně štěstí, bratře!

úterý, 8. května 41

Sluníčko svítilo, šel jsem tedy ven. Moc daleko jsem však nedošel. Spustil se takový liják, že jsem byl v mžiku celý mokrý jako když mě poleje. Obloha se zatáhla černými mraky. Otočil jsem se a vrátil jsem se domů zmoklý jako slepice. Takovou smůlu mám pořád: sluníčko svítí, a sotva vyjdu ven, začne pršet. Po silnici nic nejede, ale sotva chci přes ni přejít, kde nic tu nic se objeví kolony aut. Vidím malebnou lesní pěšinku bez lidí, a sotva na ni vstoupím, začnou po ní najednou, kde se vzali, tu se vzali, proudit zástupy lidí. Čím víc se snažím lidem vyhnout, tím víc za mnou lezou. Tak je to pořád. A se vším. Píše tyto řádky, už je zase hezky.

středa, 9. května 41

Ještě jsem ani neminul poslední předměstskou zástavbu a už ke mně pádil shora po cestě zajíc. Zastavil jsem se, abych jej nechal přiběhnout co nejblíž. Schválně, kde mě teprve zpozoruje! Stalo se mi totiž dokonce nejednou, že jsem ztuhnul a splynul s okolím tak dokonale, že mi zajíc běhal kolem nohou, aniž by měl sebemenší tušení o mé přítomnosti! Zajíci jsou sice notně krátkozrací, zato bystře reagují na každý podezřelý pohyb či zvuk. Tento zajíc se zastavil kousek ode mne, sedl si bokem a čekal, co se bude dít s tím neznámým objektem, který mu stojí v cestě – tedy Já – a zda neudělá nějaký jemu nebezpečný pohyb. Ten pohyb jsem samozřejmě brzy udělal, abych zkrátil zbytečné napětí. Zajíc přeskočil příkop a zmizel v lese. Dnes to vypadá také na déšť, ale tentokrát jsem si vzal s sebou pro jistotu deštník. Samozřejmě vůbec ani nekáplo. Z jehličnaté haluze smrčí visí na nitce housenka, ale není to žádná housenka, nýbrž na stužce slizu zavěšený malinký slimáček. Hlasová produkce jakéhosi drozda silně připomíná pozdrav:

♫„Dobrý den, dobrý den!“♫

Určitě to vyslechl od nějakých lidí a nyní to jen zhudebnil. Lehaje vstávaje naslouchám hlasům ptactva a ševelu větru. Kdybych byl od narození hluchý a kdyby se mi teď zničehonic vrátil sluch, myslel bych si nejspíš, že takto konejšivě promlouvá sama Příroda. Nejraději zde v lese spím. Nikde není pocit malé smrti a malého zmrtvýchvstání, jenž provází spánek, tak nyvě malátný a tolik oblažující mysl i tělo. Rodíce se umíráme a ve smrti hledáme znovuzrození, ale kdybych jednoho dne sebevíc šílel, zde najdu odpočinutí od všech strastí i klidnou a jasnou mysl už za života. Co je mi po lžích a nereálných nadějích absurdního lidského údělu! Tady jsem přirozený jako ostatní zvěř. Tady jsem vyrovnaný jako ten starý dub nade mnou. Stan je po deštích celý žlutý od smíseného pylu s vodou. Čtu teď v lesním tichu historický román o německém hvězdáři a matematikovi Johannesi Keplerovi. Kniha se jmenuje Syn čarodějnice – V ďáblově mlýně a napsala ji jakási Rosemarie Schuderová. Ta doba – doba třicetileté války – mě docela zajímá, mámť značné znalostní mezery ohledně tehdejší politické situace, náboženství, stavu vědy a tak dále. Vím jen mlhavě, že to byla zlá doba morů, čarodějnických procesů, náboženského běsnění, nesnášenlivosti a temna; zároveň však tehdy vznikala dosud nepřekonatelně výborná hudba. Byla to také doba, kdy pro nedostatek obyvatelstva zanikaly celé obce (v našem kraji také!) a více než žádoucí úbytek lidské populace nedosáhl už nikdy poté takové vynikající úrovně jako tehdy. To je moje celoživotní téma. Zjistit, zda a jak by se mohla podobná situace znovu zopakovat, ale tentokrát s trvalými a prohlubujícími se následky. Kromě toho, osudy vynikajících jedinců s rozumem v hlavě uprostřed moře hlouposti, mě vždy zajímaly též. A Jan Kepler byl jistě jedním z nich.

čtvrtek, 10. května 41

Zase jsem potkal toho samého zajíce jako včera! Ovšem nejskvělejší setkání, jež jsem dnes zažil a jež chci teď vylíčit, bylo s podstatně větším zvířetem! S koněm! S krásnou kobylkou hnědáka. Nepoznal jsem sám sebe, když jsem překonal svůj vrozený odpor k lidem a zeptal se mladé jezdkyně, která na kobylce jela, jestli si můžu na ni sáhnout. Na tu kobylku, samozřejmě. Souhlasila. Pozdravil jsem ji, pohladil její horký krk a optal se jí na jméno. Kobylka zafrkala, což by mi bývalo jako odpověď plně postačilo, dívka však odvětila něco jako „Vinárna“ nebo „Binárna“, přesně nevím, ani mě to příliš nezajímalo; to byla jen čistě seznamovací fráze, která navíc vůbec nepatřila té dívce, s tou se nikdo nebavil. Stejně jsou všechna zvířecí jména blbá jako ten, kdo jim je tak blbě dává. Statná hrošice tak dostane například zdrobnělé jméno „Mařenka“, zatímco čtyřtunový samec hrocha, podle židovské apokalyptiky zvíře konce času, je pokřtěn blbým křesťanským rituálem jako roztomilý „Láďa“. Jako kdyby nebyla jiná, lepší a hezčí jména africká. S koňmi se to má zrovna tak. Kde jsou slavná jména, jako je například Pegasus, Einhorn, Búkefalás, Rocinante, Ohnivý oř, Nezkrotný vítr, Tátoš, Sleipni, Šemík, Kalkí, Kentaur, Vihar, Balius, Xantus a další a další? Lidská vynalézavost, originalita a poetičnost ve vymýšlení a výběru jmen pro plnokrevná zvířata, a pro zvířata vůbec, se rovná nule. Nulová jména lidem, nulová jména zvířatům. Nula od nuly pošla. Úhor a slať. Neživá poušť. „Vinárna“? To musel být někdo ožralý. Nebo „Binárna“? Tedy něco jako Leibnizova dvojková číselná soustava? Binární počet? To už ji rovnou mohli pojmenovat „Kompaktní deska“! Blbci, no... Ale takhle téměř intimně jsem se s živým koněm nikdy předtím nesetkal. Byl tak horký! Horký jako v horečce! Nemusím snad ani příliš zdůrazňovat, jak je takový kontakt s velkým ušlechtilým zvířetem povznášející. Rozzářil jsem se hned jako sluníčko. Nálada se mi zvedla. Cítil jsem se nevýslovně obdarován. Jak by to bylo asi krásné, kdybychom ze zvířat čerpali pouze toto nehmotné bohatství, jež dovede tak záhadným způsobem přeskočit jako elektrická jiskra z pouhého pohledu, z pouhého dotyku, z pouhého souznění duší. Jak bychom byli bohatí!

pátek, 11. května 41

Silný vítr. Ohledával jsem ztrouchnivělý kmen padlé vrby, když tu náhle stojí deset metrů ode mne srnec a kouká přímo na mě. Kde se tu vzal? Zřejmě ležel v trávě, pak něco uslyšel, vztyčil se, ale neviděl nic, protože mě asi považoval za součást toho stromu. Až když jsem se pohnul, abych si protřel oči, zdali nemám vidiny, dal se mladý srneček s nerozvětvenými parůžky na důstojný ústup. Nijak nespěchal, jen se stále otáčel, dokud nezmizel za obzorem. Možná ta zvířata něčím uklidňuji, jako ona uklidňují mne. Vzápětí nato další nevídaný jev: dva osamělí tuři – větší kravka a menší býček – si to šinou pospolitě z kopce, aby zanedlouho po tomto podivném defilé taktéž zmizeli kdesi za horizontem. Já se zblázním! To jsou jistě ti dva, které jsem potkal jednou v noci! A ten zběhlý „pratur“, který se zde potlouká, tudíž nebude jeden, ale dva! Je to jasné, jsou to oni! Tím se vysvětluje to obrovské množství stop, jež jsem nalezl v lesíku kousek odtud. Nenadělal je totiž jen jeden tur, nýbrž dva! Šel jsem se tam podívat, ale žádné nové ani čerstvé stopy jsem tam nenalezl. Nejspíš se toulají po okolí a nikde se nezdržují na stálo. To je chytré. V lesíku jsem sice nic neobjevil, zato jsem tam málem šlápl na užovku. Naštěstí zpozorovala na poslední chvíli ona mě, takže se hbitě esovitě odplazila. Od jisté doby si úzkostlivě hlídám své kroky, ale stejně hada přehlédnu, ať dělám co dělám. Zvlášť když se ten had nehýbá a barvou je k nerozeznání od spadaných větví. Lekl jsem se hezky. Dále jsem našel z hnízda vypadlé vajíčko budníčka. Bylo celé, nerozbité, s ještě tekutým obsahem bez vyvinutého plodu. Rozhlížel jsem se po stromech, jestli není na blízku nějaké hnízdo, abych tam to vejce vrátil, leč bezvýsledně. To je ztracené. Mám tak aspoň pěkný suvenýr. Okolo stanu kvetou jahodníky a zběhovce. Večer jsem usnul a probudil se k návratu domů až v noci.

sobota, 12. května 41

Usnul jsem až nad ránem, kdy se již východ začínal modrat za jitřní písně kosů. Za pár hodin jsem už zase nedočkavě vstával. Nebe se mezitím pokrylo tmavými mračny blížící se bouře. Žádné světlo, žádné vedro. Ani focení, ani pocení. Do Reinlebensbornu však přesto chvátám. Na světlinku pod listnáči se přiloudal srnec. Pst, nevidí mě! Spustil se však drobný déšť. To mi zatím nevadí, skrčil jsem se pod stromy. Blýská se. Řach! Ozvala se nablízku hromová rána. To byla šlupka! Déšť sílí. To už utíkám lesem ke stanu. Uf! Jsem mokrý, ale v suchu. Prásk! Další pumelice! Ta byla! Cítím zápach spáleniny. Jako když se vypaluje letlampou kresba do dřeva. Blesk musel nejspíš zasáhnout nějaký hodně blízký strom. Vyhlížím ven, zdali snad někde nehoří. Ne, nic. Bouře pomalu ustává. Už je pryč. Slunce svítí. Obloha je tou bouří úplně vyčištěná. Musím jít někam ven, na slunce a na čerstvé povětří nalokat se ozónu a uschnout. Nyní je krásně. Svět je však chudší o jeden strom. Stará vrba jíva, dominanta krajiny, orientační bod, jehož kmen nesl po celá léta turistickou značku, leží sražena přes cestu. Včera ještě stála. Tak zas zmizí kousek mého života. Jedinou útěchou mi může být snad jen to, že ve stínu té staré košaté jívy rostly nenápadně mladé javory, které teď budou mít více životního prostoru a více světla, takže se možná oni, nebo jeden z nich, ten nejsilnější a nejodolnější, jednou stane novým středobodem této divutvorné země. Srnec přibíhá do vysoké trávy na pastvu. Uškubne velký trs trávy, který mu čouhá z úst a bedlivě se rozhlíží. Vidí mě. Uléhá do trávy. Jen zvědavá hlava mu kouká. Jdu dál a zkoumám, co včera nadělali mí „pratuři“ s drátěnou dobytčí ohradou. Protrhli ocelový drát, jako by to byl obyčejný provázek! Nic je nemůže zadržet.

pondělí, 14. května 41

Včera bylo velké horko. Den jsem strávil četbou ve stinném stanu nebo drobným potulováním po lese. Až když se žhavé slunce schylovalo k západu, prošel jsem se trochu dál po okolí. Přespal jsem v lese. Noc byla teplá, klidná, krátká, ale přečkaná dlouhým spánkem v pohodlí mého měkkého, širokého lehátka. Luxus. Ráno jsem šel ke třem západním rybníkům. Moc často tam nechodím, protože cesta, byť pohledná, vede přes předměstí, jemuž se nedá jinak vyhnout, což je někdy dost nepříjemné, ale jednou za čas se to dá překonat. Sama cesta je také rozkošná, co do výhledu na krajinu, ale hlavní odměna čeká až na konci poutě u rybníků. Vždy je tam totiž hodně vodního ptactva k vidění, i jiných ptáků a „zvieržat“, která se nikde jinde v blízkém okolí nevyskytují buď vůbec, nebo jen zřídka. Jejich zastoupení se přitom mění jak během roku, tak i během let. Loni zde byly například volavky, dnes jsem žádné neviděl. Zato jsem viděl vzácné morčáky, vodouše, dále běžné kachny, poláky, labutě, racky... Z jiných ptáků tu jsou oba druhy konipasů (bílý, i ten žlutý, horský), čejky, skřivánci a tak dále. Loni jsem tu viděl také čápy na nebi. Zkrátka ornitologický ráj. I dva srnce jsem zahlédl. Jednoho v rákosí, druhého v obilném poli. Mnohá pole jsou žlutá od květů řepky. Letos bude hodně řepky. Prý proto, aby se přidávala do nafty. Jako za války. Brzo budou pěstovat zeleninu i na náměstích, jako kdysi ve válečném Berlíně. Ti to dopracovali. Dnes je také „tropicana“. Před zpáteční cestou do Reinlebensbornu odpočívám a nabírám síly v lesíku nad třetím rybníčkem. Ten je z nich nejpůvabnější, však jsem se sem jezdíval na kole koupat, bez šatů, za bílého dne. Vzpomínám si, jak jsem se zde jednou opaloval a četl si při tom Freuda. To byly doby! Teď bývá ten rybníček v posledních letech pořád vypuštěný a přilehlý lesík je poset lidskými stopami: odpadky, hajzlpapíry, výkaly – prostě hnus. Jo, jo, to jsou konce... Někdy, a to často, si připadám jako svědek umírajícího času. Po obrovské čtyřsetleté lípě už také zbyl jen tabulovitý pařez a kus mohutného kmenu, válejícího se opodál, který nikdo nechce. Proč ti nejlepší odcházejí vždy první a ti nejhorší jsou tu pořád? Dnes je tropické vedro. Ještě ke studánce pro chladivou, chutnou voděnku, a zpátky do stínu lesního tábora pod posvátným dubem, jehož větve se široce rozprostírají nad mou hlavou. Kdesi blízko se usadila kukačka a prorokuje mi snad tisíc roků života. Už zas. Večer opět závěrečná procházka vlahým hájem. Na vrcholu smrku sedí drozd a zpívá. Jeho tělo a jeho rozevírající se zobáček se jasně a ostře rýsují proti šeřícímu se nebi jako na stínovém divadle. Domů jdu jen v tričku.

úterý, 15. května 41

Odpoledne jsem došel do Reinlebensbornu a spustil se hned drobný májový deštík. Prší celý den. Mně to nevadí, Já jsem pod střechou, čtu si a pospávám. Díky těm dešťům z poslední doby se nádherně rozbujela zeleň. Procházet se touto dočasnou tropickou džunglí, tímto deštným „pralesem“, jen s deštníkem v ruce, je vskutku skvostný prožitek. Aspoň je venku méně lidí. Kdybych měl trčet doma pokaždé, když prší, nedostal bych se ven skoro nikdy. Je dobré se projít aspoň chvíli velebnou svatyní Přírody.

středa, 16. května 41

Neprší, ale je chladno. Na zahradě domu, kolem nějž procházím, se k sobě tulí tři bíločerná koťata a lížou si navzájem kožíšky. Obraz dokonalé pohody. Počišťovač v růžové vestě vykopává drny trávy z okraje ulice. Boj proti přírodě neutuchá. Hlavně, že má někdo práci. Že je naprosto blbá, zbytečná a beze smyslu, to nevadí; hlavně, že je placená. Může si koupit benzín do auta, žrádlo pro psa, balenou vodu a zaplatit daně vyžírkům. Doufám, že na mne žádná takováto neuspokojivá práce nezbude. Jenže která práce je uspokojivá? Žádná. Bude to hrůza, až budu muset jít pracovat. A ta doba se blíží.

V blátě u obrubníku leží zoufalá mrtvola vlaštovky. Určitě ji srazilo nějaké „fáro“ blbé. Náboženský reformátor Luther by měl radost. Považoval totiž tyto nebeské posly jara za nositele zla. Inu, kretén. Vlaštovky přitom radostně vítali už staří Řekové, kteří jinak příliš zvířata neuctívali, ale od nichž se nám dochovala tato pěkná dětská písnička ke koledě, posuďte sami:

Vlaštovka k nám přiletěla
a s ní krásné jaro,
přišel pěkný čas.
Na bříšku je bílá,
na zádech je černá.
Přineste nám z domu
povidla a víno
a košíček sýra
i hrachovou placku,
k tomu bílou housku
vlaštovka má ráda.
Otevři, otevři vlaštovce!

V lese jsem vyplašil kosici v podrostu, a ta letěla pryč tak bezhlavě, že narazila do stromu. Au! To muselo bolet! Vlastně o ten strom jen tak trochu škrtla, ale stejně... No, snad se jí nic nestalo. Nerad bych byl zrovna Já, jenž přeji zvířatům jen to nejlepší, příčinou zkázy někoho jiného než půl sedmé miliardy lidí.

Dnes jsem si s sebou dalekohled nevzal, neboť jsem neměl v plánu jít nikam daleko, ale nakonec jsem chodil docela dlouho a ten dalekohled by se mi býval hodil. Nechápu, jak jsem to mohl dřív bez něho vydržet. Pozorovat přírodu a její tvory jen tak, pouze vlastníma krátkozrakýma očima, to už zkrátka není ono. Chybí tomu ty skvostné detaily, ten pohled zblízka, i když jste od pozorovaného objektu daleko.

čtvrtek, 17. května 41

Návštěva knihovny. Mám trochu depresi, jako pokaždé, když jsem někde mezi lidmi. Obsluha ke mně hovořila v jakýchsi podivných větách neúplných, jejichž obsahu jsem stěží rozuměl. Připadám si úplně odtržený od jejich světa. Mimoň. Čuměla tak na mne. To poznám, i když se dívám nepřítomně jinam.

Hledal jsem v policích dlouho. Nemohl jsem se rozhodnout, kterou knihu dřív. Vypůjčil jsem si nakonec tyto čtyři knihy:

1. obrázkovou knížku o motýlech;
2. knihu Jarní byliny hájů a lesů;
3. Lucretiovu slavnou knihu O přírodě  - ještě jsem ji nečetl vcelku, jen v úryvcích, ačkoli jsem si jednu pasáž nedávno sám pro sebe překládal; mohu tedy porovnat, jak se mi to povedlo a zda se můj neumělý překlad bude aspoň trochu shodovat s překladem profesionála;
4. knihu o zvířecích emocích a citech s názvem Když sloni pláčou – tu jsem si vzal hned s sebou do Reinlebensbornu a přečetl jsem z ní už prvních třicet stran. Líbí se mi.

Sotva jsem došel do tábora, začalo zase pršet. Toto evropské monzunové počasí nesnáším. Mokro a zima. Oblékl jsem se do zimního kabátu, navlékl pletené rukavice a zalezl do spacáku. Co jiného se dá dělat? Jen číst a poslouchat ptáky. Večer déšť ustal. Rozhostila se svatokrásná nálada vůkol. Jako z počátků světa. Les je obsypán listím. Ulice dole jsou liduprázdné. Ze snění o konci lidstva mě však hrubě vytrhuje blbec v hlučném, smradlavém a špinavém autě s rozsvícenými dálkovými světly. Zpátky v ponuré realitě začátku 21. století.

pátek, 18. května 41

Je hezky. Využívám příležitosti zase jednou k delší procházce na sluníčku. Už mi to chybělo. Sedl jsem si na mez u polní cesty, abych si snědl banán. Přitom se dívám pozorně kolem sebe. Je s podivem, co všechno lze vidět na obyčejné mezi v polích, má-li pro tyto všednodenní divy misantrop oči. Na květech pampelišek hodují jacísi „včelí“ brouci, jež ani nedokážu správně pojmenovat, společně s motýly, jako je například soumračník jitrocelový; kolem se po zemi prohánějí různí tesaříci a krasci; zkrátka je na co koukat. Pak jsou tu ovšem zase staří známí srnci a zajíci a ptáků přehršel. Tohle mě baví, tenhle život se mi líbí. Užívám si to, jsem ve svém nejvlastnějším živlu. Na jedné louce pozoruji dlouho dvě srnky. Stará zimní srst jim líná a začíná se jim objevovat krásná lesklá srst letní. Stojí mi v cestě, ale nechci je plašit. Jen jsem se opatrně přesunul k ležícím kládám opodál, abych lépe viděl a abych si k tomu přírodnímu divadlu mohl také sednout. Jedna srnka pojednou cosi zavětřila, zpozorněla a dlouho se dívala na opačnou stranu k blízkému lesu. Někdo tam asi je. Pak obě srnky utekly. Vzápětí jsem uviděl i Já, co jim překazilo pastvu. Omyjte mě, přátelé! Omyjte mě, nebo mě raní! Protože z lesa vyšli pomalu ti dva tuří uprchlíci! To je neuvěřitelné! Tak oni jsou stále ještě na svobodě, zdrávi a spokojeni! No to je tedy kapitální objev! Vykolébali se přesně z toho lesa, kde jsem je nedávno hledal. A teď se rozběhli doprostřed louky přímo přede mnou a klidně se pasou, jako by to tak mělo být odnepaměti. A vlastně ano, tak to přece být má! Ach, šťastní to tvorové! Jídla mají všude kolem plno, jsou volní, nemusejí trpně snášet kopance, bití a špatné zacházení od jezedáků, dokonce má každý z nich i přítele v tom druhém... Přál bych si takhle slastně žít. Ale vždyť i Já jsem na tom podobně jako oni, když se to vezme kolem a kolem. Vlastně jsem nesmírně šťastný muž. Nikdo, koho znám, není tak svobodný jako Já. Ti tuři mi to opět připomněli. Za těchto myšlenek však dostávám hlad. Musím se vrátit do tábora. A musím projít kolem nich. Třeba mě neuvidí. Ba ne, starší a větší kráva s dlouhými špičatými rohy mě zpozorovala a konsternovaně hledí rovnou na mě. Nemá cenu se dál schovávat. Jdu co nejklidněji a co nejnevšímavěji dál. Oni však utíkají klusem k lesu. Utekli jako ty srnky do lesa! To jsou instinkty! Je dobře, že se bojí lidí, i když Já jsem misantrop, což oni, žel, nevědí. Ode mne jim žádné nebezpečí nehrozí, ale těžké časy jim pravděpodobně začnou, až se v létě začnou všude producírovat houbaři. Jestli je nějaký člověk uvidí, určitě to nezapomene někomu hned zatepla nabonzovat. Lidi jsou pak schopní takové zaběhlé krávy třebas i zastřelit, protože i kdyby je dokázali chytit (jako že ne), stejně by se už nikdy znovu se stádem v koncentráku nesžily. Jak kráva jednou okusí svobodu, nechce už pak žít v zajetí. Jako bych to neznal z vlastní zkušenosti, že? Píšu příběh o sobě, a ono je to vlastně zároveň i dobrodružné vyprávění na pokračování o všech bytostech, jež žijí volně a nespoutaně jako Já. Nebo by tak chtěly žít, kdyby jim v tom lidé nebránili.

O kus dál v lese je nádherný černý datel s červenou „čepičkou“. Jinde vydává varovné tiky pěkný strakapoud. Nese zrovna v zobáku mladým do hnízda nějakou potravu. Slyším ta mláďata někde blízko hlasitě žadonit. Strakapoud je z mé přítomnosti zjevně zmatený a nervózní, jdu tedy raději pryč. Cesta je volná.

Posvačil jsem pod dubem sójovou pochoutku s celozrnným pečivem a jdu si číst Když sloni pláčou.

Je to dobrá kniha, byť psaná z pozice člověka, kdežto Já píšu podobné věci spíše z pozice misantropa, nebo ještě lépe z pozice zvířete. Výsledný rozdíl je samozřejmě nabíledni. Nepíšu pro mnohé, nepíšu tudíž ani tak „polopaticky“, tak seriózně přísně vědecky. Já píšu, myslím, o stejných věcech mnohem poetičtěji, ano umělečtěji, v metaforách, v podobenstvích, blasfemicky, „nevědecky“ a po svém. Také můj záběr je daleko širší, semelu všechno možné dohromady, ale ona ta zdánlivě nesourodá směs stejně vyústí zase jen do jednoho zřetelně srozumitelného poselství. Kdo chce porozumět, porozumí. Kdo nechce, na tom nezáleží.

K četbě mi prozpěvuje sedmihlásek „melihuba“. Sedmihlásek hajní je můj nejoblíbenější pěvec. Ta razance, ta vytrvalost, ta invence v jeho uměleckém přednesu! Kam se hrabou všickni takzvaní „superstars“!

Večer se na jasném nebi rozzářila Večernice a je vidět též slaboučký srpeček nového měsíce, který vypadá, jako by někdo rýpnul nehtem do oblohy. Zajíci běhají kolem mne a někdy až ke mně a srna vyplašeně beká jako na lesy.

Dnes nejsou liduprázdné ulice. Je víkend a lidáci mají zase pré.

pondělí, 21. května 41

Tři dny v kuse jsem byl v Reinlebensbornu. Tři tropické dny. Sobotu a neděli jsem strávil jen četbou anebo krátkými pochůzkami po vnitřním lese, kde mám své vlastní vyšlapané zvířecí chodníčky. Les teď tak nádherně voní, až je to k zbláznění. Jak by také tak sladce nevoněl, když všude kvete modře rozrazil a pomněnky, žlutě pryskyřník, fialově žluťuchy a zvonky a bíle drobné kvítky, jež ani nedokážu zatím pojmenovat. Hotová záplava. Toto roční období by mělo trvat věčně. Mně by se tedy nikdy neomrzelo. Měl jsem se narodit někde v subtropech, pak by bylo všechno snazší, pak by mě nic s lesa nedostalo. Pořídil jsem pár dalších fotografií sebe v mých nejoblíbenějších lesních zákoutích a zátiších. Překračuji slepýše, vyhřívajícího se na pěšině. Čtu stále Když sloni pláčou. Není to moc pěkně napsaná kniha, co do jazykové a literární úrovně, nebo možná zase habruje překlad, nevím, ale myslím, že kdybych nebyl misantropem, stal bych se jím asi nyní, po přečtení této knihy. Autor se ovšem vyhýbá jakýmkoli ostřejším invektivám vůči lidstvu. To jsou podle mne naprosto zbytečné ohledy. To takový Konrad Lorenz, etolog a nositel Nobelovy ceny, v knize několikrát citovaný, je jinačí kalibr. Lidé, ubližující zvířatům, jsou podle něj prostě zločinci a kdo to nechápe, ten je „psychisch abnorm“. Pikantní je pouze to, že tato dvě mezinárodně zcela jasná slova, tedy „psychicky abnormální“, jsou i zde vůčihledě nepřesně přeložena do nepochopitelně mírného eufemizmu „blázen“. To je ještě příliš půvabné slovo pro někoho, kdo je duševně vyšinutý a geneticky chorý, čili „psychisch abnorm“, což je většina lidí. „Blázen“ může být třeba nějaký neškodný snílek, hloupoučký blázínek, který ani mouše neublíží, což by bylo ještě docela roztomilé, ve srovnání s děsivou vivisektorskou stvůrou, jménem „člověk“. „Blázen“ může být někdo třeba do počítačů, do hudby, i do těch autíček, i když to už je na hraně, ale stále ještě to není tak hrozné jako „psychisch abnorm“. „Blázen“ se spíš hodí někam do eseje Erasma Rotterdamského Laus Stultitiae, i když ono „stultitiae“ se také překládá dosti falešně jako „bláznovství“ a přitom to znamená spíše „hloupost“. Na jiném místě, při popisu jednoho dalšího mučivého frustračně deprivačního experimentu se zvířaty, při němž se mi vzteky vaří krev a vlasy hrůzou vstávají, se dočteme, že byla mláďata „odebrána“ matkám, ačkoli v německém originále zprávy se uvádí daleko výstižnější slovo „geraubt“ čili doslova „ukradena“. Já bych tedy takovouto knihu napsal lépe a bez obalu. Autoři Masson a McCarthyová zůstávají přese všechno věrní své lidské podstatě, což je pro mne zatím jediným zklamáním z této jinak výborné knihy, i když co jsem taky mohl čekat, že? Dalšího Misantropa? Cha! Dovolte, abych se zasmál. Takových, jako jsem Já, je jeden do miliónu. A to ještě kdo ví jestli. Zajímavé, od toho Lorenze jsem dosud nic nečetl. Je toho ještě spousta, co jsem nečetl a co bych si měl přečíst.

Noci byly teplé. Neopomněl jsem samozřejmě na večerní procházky při svitu půlměsíce. V sobotu stál měsíc na obloze vpravo od Venuše, v neděli v opačném gardu: nalevo. Dnes byl nalevo od ní ještě dál. V neděli se mi procházka temnou krajinou líbila tak, že jsem se jí vůbec nemohl nabažit. Chodil jsem dlouho, různě po kopcích s rozhledem hned na severní hvězdné nebe, hned na jižní. Šel jsem ke studánce nabrat si vodu do láhví, posedával jsem po loukách, podřepával u cest. Nechtělo se mi jít spát a přijít o tu vlahou zasněnost. Jednou jsem se polekal, když s krátkým rupnutím žuchl kdesi za mými zády v lese nějaký kmen. Musel už být nalomený, protože to byl opravdu velmi krátký zvuk, ne takový, jako když padá celý strom. Ale rána to byla! Světlem baterky jsem potom ještě dlouho zkoumal, jací všelijací tvorové lezou po stanu. Byli tam různí pavouci, brouci, housenky zelené a hladké, i černé a chlupaté, dokonce i jeden zapomenutý mraveneček. Jsem úplný noční tvor. Líbí se mi to. Kdyby mě tak tady potmě někdo viděl! Co by si asi pomyslel? Asi že jsem zloděj nebo vrah. Naštěstí je téměř nemožné potkat zde v tuto hodinu nenadále jediného človíčka. Proto se mi ty noční rozjímavé procházky tak líbí. Tehdy je ten svět přeci jen o poznání lepší a volnější bez těch davů lidí na každém kroku. Ani usnout jsem nemohl.

Dnes ráno jsem se vypravil k jezírku se vykoupat. Za dvě hodiny jsem tam došel. Jaké bylo mé překvapení, když jsem na jezírku objevil asi stovku mladých kachniček! Cákala se tam družně a potápěla, radost pohledět. Někdo je tam musel asi vysadit uměle. Mají tam kupu zrní na přikrmení. To je bude chtít někdo určitě postřílet, až vyrostou. Nějaký ten „psychisch abnorm“ zločinec. Ze samé lásky k zvířatům to jistě nikdo nedělá, jako Já, když jsem tady na podzim krmil rybičky a pozoroval, jak jim chutná. A taky že ano. Sotva jsem se rozkoukal, už přijelo červené auto „combi“ a nějaký člověk v modrém jim přisypal další zrní. Utekl jsem na hodinku pryč, až se po tom autu a po tom člověku vyčistí vzduch, a pak jsem se vrátil koupat. Svléknul jsem se donaha a skočil jsem po hlavě do vody. Brr! Studená, ale v tomto úmorném parnu velice osvěžující! Koupal jsem se, plaval a opaloval dvě hodiny. Nikde nikdo, jezírko uprostřed lesů, krásná příroda, ticho, kačenky na druhé straně nerušeně dovádí, pod molem, kde se zcela nahý sluním, proplouvají malé i velké rybky, voda je jako polévka plná pulců, kousek ode mne sedí na kameni žába a spokojeně si kváká. Pohoda. Jen kdyby to sem nebylo tak daleko. Zvlášť v tom vedru!

Do tábora se vracím totálně uondaný a zpařený. Okamžitě ze sebe shazuji veškeré šatstvo jako olověné okovy. Ta úleva! Až do sedmi hodin večer zůstávám nahý jako zvíře.

Večer stál u studánky párek kachen. To je překvapení! Kde se tu vzaly? Ty tady vidím poprvé. Tvářily se jako boží umučení, mlčely a neutíkaly přede mnou. Nejspíš je někdo vyplašil z blízkého rybníčka v parku nebo čekají, až bude větší tma, a teprve pak se tam odebraly. Dost možná si sem také zaletěly z městského rybníka, kde jsou přeci jen na lidi zvyklejší; proto tváří v tvář mně zachovaly takový ukázněný klid.

úterý, 22. května 41

Ráno se v Reinlebensbornu pracovalo. Bohužel. Nějaký „kůrovec s lidskou tváří“ a s motorovou pilou v ruce tam prořezával les. Přesněji řečeno mýtil ze smrkové monokultury všechno, co vyrostlo samo. Tedy všechny ty nádherné rovné jasany a mladé javory. Přímo na naučné ekologické stezce. Však jsem to nedávno psal, že jakkoli dobře míněná ekologická osvěta se míjí účinkem, protože nepadá na tu správnou půdu, to jest na tak zvané „lesní hospodáře“. To, co ten vandal dělal, bylo nejenže sprosté ničení bez užitku, ale navíc i zhola zbytečná práce. Tady se kácí, co roste samo, aby to náhodou nezadusilo to, co muselo být zasazeno. Znám místa, kde v souladu s přírodou zvítězily listnáče nad smrky, a je to ten nejkrásnější les: světlý, průchodný, s bohatým zeleným podrostem. Ty jejich věčné stereotypní smrkové lesy se mi nelíbí. Smrk je sice krásný strom, ale jeho ztepilost a půvab vynikne nejlépe, je-li solitérem nebo stojí-li nanejvýš dva či tři pohromadě. Pak je na smrk pěkný pohled, ale lány smrků, jak říkají Němci, „zu dicht gesät“, příliš těsně k sobě nasázených, ještě k tomu do řady jako vojáci při přehlídce, bez trávy a bez květin, to není pěkné. Smrk patří do vysokohorské krajiny, ne sem, kde by měly růst buky a jedle. Ty tu jsou v naprosté menšině a uvidět dnes ještě někde poslední zapomenutou jedli, se rovná zázraku, třebaže se některé obce po jedlích jmenují. To je už však, bohužel, jen relikt minulosti, jako všechno dobré. Naštěstí to jeho kácení probíhalo na okraji a mne nijak neohrožovalo. Zatím. Avšak do kdy? Nicméně tropické slunce zase žhne a Já mířím na přehradu se vykoupat. Slíbil jsem si sice již několikrát, že tam na protest proti tomu, co tam s tím místem provedli, nikdy nevstoupím, ale to vedro zapříčinilo, že jsem se rozhodl dát té nešťastné přehradě ještě poslední šanci. Oblečen jsem jen v šortkách a jde se příjemněji než v dlouhých kalhotách. Ono je to také podstatně blíž než k jezírku. Jen jsem zapomněl na to, že „pokřivy“, jak se hezky polsky říká kopřivám, žahají. Svědí mě z nich lýtka. Šel jsem dopoledne, o pracovním dnu, a ani moc lidí tam nebylo. A věru jsem se nezklamal! V nejzazší nádrži jsem byl jen Já, lyska černá a pstruzi. Voda byla úchvatná! Vůbec nebyla studená! Cachtal jsem se ve vodě jako ty kachničky včera na jezírku! Však jsem na ně také vzpomínal, jak se asi mají. Nemohl jsem se vůbec vydovádět. Užíval jsem si skvělé koupání jako malý kluk. Úplně bez šatů, jako dřív, jsem si však netroufnul se koupat. Jak by také ano, když zanedlouho si kecnul na břehu nějaký rybář a čuměl. Ale nenechal jsem se tím otrávit a nevšímal jsem si jej. Skvělé přitom nebylo jen to koupání a voda a slunce, ale i příroda a zvířata. Viděl jsem jakousi ondatru, která se mrštně mihla vodou mezi národem kuňkajících skokanů a zmizela v ostřici. Také mě upoutal domácí holub, který si jen tak, beze všeho, stoupnul na břeh a nechal lidi kolem sebe chodit. Zajímavé. Když jsem se vrátil zase zpátky do tábora, svléknul jsem se už doopravdy donaha a vylezl jsem si vysoko do koruny mého posvátného dubu. Rázem jako bych omládnul o milióny let a nebyl už člověkem ani Tarzanem, ale opicí. Není nic blaženějšího, než lézt o tropickém dni nahý po stromě, posedávat tam a nezkaleně se těšit ze svobody ducha i těla a z bujné nálady. Takhle jsem dováděl za starých mladých časů a dovádím tak zas. Sedím nahý ve větvích mocného dubu a vrním si blahem. Tady jsem šťastný a spokojený. Kdyby mě tak někdo viděl... Ale neuvidí; nikdo sem nepřijde, nikdo mě nenajde. K večeru jsem se šel projít a obhlédnout škody, napáchané škůdcem lesa. Není to tak hrozné, i když to hrozné je. Objevil jsem však zároveň ještě něco jiného, stejně nemilého: další stopy po lidské souloži. Tentokrát na jiném místě, ale stále poměrně daleko od mého tábora, ukrytého hluboko v srdci Reinlebensbornu, kde mě nikdo nenajde. Na místě jsem nalezl opět zválenou trávu, krabičku od cigaret a banánový kondom. Doufám, že si najdou jiné prostředí, moc se mi ty jejich návštěvy nelíbí. Zanedlouho by to tu po nich vypadalo jako v bordelu, všude samé šprcky – to je odporné. Večer se blýskalo, mraky temněly a duněl hrom.

středa, 23. května 41

Ráno pršelo. Ze snu mě zase zburcoval sousedovic čokl. Až ten chcípne, to bude úleva pro celé sídliště – a hlavně pro mne. Myslím, že se potom půjdu ze samé radosti opít, protože štěká bez ustání celý den přímo pod mým oknem. Buď ten čokl, nebo lépe jeho panička, to je mi jedno, ale někdo z nich by už měl zmizet. Uvařil jsem si kávu s čokoládou, zopakoval pár lekcí řečtiny a zacvičil jsem si. Pak sprcha. K jídlu jsem si dal salát z čínského zelí, s vařeným bramborem, s kukuřičnými zrny, s černými olivami a s olivami zelenými, plněnými slanou paprikovou pastou, s majonézou a s jogurtovou zálivkou. Jako druhý chod jsem měl rýži s bavorskou zeleninovou směsí. Ven jsem šel až odpoledne, kdy už bylo hezky. Zapomněl jsem si však doma dlouhé kalhoty na večer, a tak jsem musel vynechat pravidelnou večerní procházku při měsíčku, protože jinak by mě určitě „sežrali“ komáři a bylo by mně zima. Přespal jsem v lese.

čtvrtek, 24. května 41

Spal jsem dlouho a vydatně. Žádný čokl, žádný městský kravál, jen libozvučné cvrlikání ptáků. To se to spí! Je krásný den. Došel jsem si ke studánce pro vodu, najedl se, pověsil spacák přes větev dubu, kvůli vyvětrání a vyschnutí, a vypravil jsem se k přehradě. Dnes jsem však neměl takové štěstí jako minule. Lidí sice nebylo příliš, ale zrovna tam úplně vzadu, kde jsem se koupal naposledy a kde je to nejlepší, seděli dva rybáři, každý na jiném břehu. To mě znechutilo a odradilo od koupání. Chvíli jsem se rozmýšlel, zda mám nebo nemám vlézt před nimi do vody, popocházel jsem nervózně po břehu a nakonec jsem přece odešel. To by mě nebavilo takové koupání, což je intimní záležitost, kdyby na mne ti blbci čuměli. Možná by mohli navíc hartusit, že jim plaším ryby, a na to nejsem zvědavý. Měl jsem jít raději k jezírku, ale když ona je to taková dálka... No nic, zkusím to třebas jiný den. Ten holub, jenž stál minule na břehu, byl dnes na kmenu stromu, který se zřítil do vody. Místo holuba byl dnes na břehu párek kachen. Samice jen bezhlasně otvírala zobák, když jsem je míjel, zatímco samec se pro jistotu spustil pomalu na vodu. Jen ty žáby kvákaly pořád stejně. Při cestě kolem kravského koncentráku jsem viděl hubené, špinavé, zaběhlé tele, na cestě samé pak přejetou malinkou užovku a rozplácnutou velkou žábu, asi ropuchu. V četbě knihy Když sloni pláčou jsem už skoro na konci. Myslím, že se však nestane mou kultovní knihou. Téma je zajímavé, rozvíjená idea správná, až na pár výjimek se vším souhlasím, ale celé je to jaksi chabě napsané, bez literárního talentu. Připomíná mi to jen snůšku citátů, příkladů, argumentů a obhajovacích řečí jako v nějaké soudní při. Koho chtějí získat na svou stranu – nás? Ale my jsme již zasvěceni a – jak řekl Schopenhauer – blbcům odporujeme tak, že se s nimi nebavíme. Jenže celá kniha se nese právě v tomto duchu: že shromažďuje blbcům protiargumenty. Není psaná pro nás, pro něž je samozřejmostí, že zvířata cítí, zažívají emoce a uvědomují si sama sebe. Ta kniha je určena těm blbcům, kteří to nechápou, nechtějí pochopit a těžko to někdy pochopí. Rozumovými důvody můžete totiž ovlivnit jenom ty, kdož nějaký rozum mají. Člověk, jako živočišný druh, si sám arogantně vetknul za své rodové jméno přívlastek „rozumný“, ale valná většina lidí jsou beznadějní blbci. Věty v knize jsou toporné, suché, nemalebné. Tvrzením chybí více vtipu, kontroverznosti, básnivosti, břitkosti, neshovívavosti, ironie. Text je těžkopádný a neživý. Překlad do češtiny tomu také mnoho nepomohl, spíš naopak. Překladatel musí nejen znát jazyk z něhož a do něhož překládá, ale musí umět také dobře psát. Angličtina je sama o sobě strohý jazyk s malou slovní zásobou a s pevně daným slovosledem. Čeština taková však není, neboť disponuje velkou zásobou zvukomalebných slov a slovosled není pevně určen, s čímž vším se dají dělat hotová lingvistická kouzla, čehož překladatel dostatečně nevyužil, takže například zachovává ve větách přísně anglický syntax, což nejen vypadá velmi krkolomně, ale navíc často kvůli tomu není zcela jasné o kom nebo o čem se hovoří. Chyb v překladu jsem zaznamenal několik, ale nejhroznější kiks je snad tento: V jedné větě se píše o „mangustě“, ale hned v následující větě je ono zvíře z čeledi cibetkovitých přejmenováno nepochopitelně na „promyku“, ačkoli mangusta a promyka jsou dvě odlišná, byť příbuzná zvířata. Vůbec tyto levné americké bestsellery jsou většinou brak bez velké umělecké hodnoty. Nepřichází ani s ničím novým, ani s ničím převratným. Takový Lucretius napsal totéž již před více než dvěma tisíci lety a napsal to ve verších, napsal to lépe a zahrnul tím celé fungování světa. Už se těším, až si jeho nesmrtelné a dodnes živé dílo De Rerum Natura přečtu. To bude lepší požitek, než nějaké americké slátaniny páchnoucí z daleka po politické korektnosti.

pátek, 25. května 41

Další tropický den. Šel jsem na přehradu s pevným odhodláním tentokrát se vykoupat, i kdyby stálo na břehu sto rybářů! Byli tam tři. Vlezl jsem do vody – a zvítězil jsem. Vyrovnáno 1 : 1. Dva rybáři si sbalili saky-paky a odešli, když mě viděli se ráchat ve vodě, třetí zanedlouho odešel též. Čtvrtý rybář, který se posléze dostavil, obhlédl situaci, již jsem svým nerušeným dováděním nastolil, a odkráčel také jinam. Nakonec jsem je všechny svou přítomností vypudil. Jen když jsem potom odcházel i Já, všimnul jsem si ještě pátého rybáře, jenž se krčil v zastrčeném koutku rybníka hned zkraje. Ani jsem o něm nevěděl, že tam sedí, blbec jeden. Takhle se na to musí! Drze si prosadit svou! Svůj triumf jsem si užíval dlouho. Přeplaval jsem asi čtyřikrát od jednoho břehu k druhému, tam a zpátky, střídal jsem různé plavecké styly, potápěl se, cákal. Lyska byla také ráda, že ti rybáři vypadli, protože jakmile zmizeli, vrátila se hned odkudsi z lesa s velkým šplouchnutím zpátky na hladinu nádrže. Nakonec jsme tam zůstali jen my dva, lyska černá a člověk misantropický. Další zvláštní nebo vzácná zvířata se tam dnes neobjevila, zato jsem si lépe prohlédl tu spoušť v lese po loňské holoseči. Les (bývalý les!) vypadá jako po výbuchu tunguzského meteoritu, jen ty hromadně pokácené stromy už odvezli, takže je to nyní jen pole pařezů a suchého klestí, jinak nic.

Smutný vhled
je na ten lidský svět.

Naštěstí ta pohroma seslaná lidmi nezasáhla veškeré stromy a převážná část lesa tak zůstala zachována pro úkryt zvěři a ptákům, pro užitek světu a pro potěchu oka. Zase jsem tam ovšem spatřil škaredé tváře a postižená těla lidí. Jeden se belhal o berlích, že jsem měl sto chutí mu ty berle podkopnout a shodit jej do vody, další se zase šinul k autu s rukama nahoře a nohama střídavě vykopával v koleni do vzduchu jako nějaký dementní zápasník kick-boxu nebo jako zaměstnanec úřadu pro švihlou chůzi z jednoho dílu britské satirické skupiny Monty Python’s Flying Circus. To jsou zjevy! Výkvět lidstva. Tohle že má být ten „vládce planety“, ten „nejúspěšnější živočišný druh“? Příroda se musela zbláznit, že něco tak ohyzdného trpí.

Po návratu do tábora jsem se opět svléknul donaha a vylezl jsem si asi dvacet metrů vysoko do koruny posvátného dubu. Cestou nahoru jsem mu ulámal některé jeho suché větve bez listí, abych mu dopřál zdravotního „prořezání“ a ulehčil mu tak od nepotřebných mrtvých údů. Vylezl jsem tak vysoko, že jsem mohl vidět část krajiny rozprostírající se za Reinlebensbornem. Takhle vysoko na stromě jsem ještě nikdy nebyl. Krásně tu fouká chladivý vánek, ani se mně nechce lézt zpátky dolů. Zcela nahý jsem se ještě dlouho potuloval nazdařbůh po lese. Je to úchvatný pocit, zažívat tuto volnost divokého zvířete, jež není dopřána ani některým zotročeným zvířatům. Vždycky, když procházím kolem kravského koncentráku, zdravím šeptem ty ubohé zajatce:

„Nazdar, krávy!“

Nato se pokaždé některá z nich zvedne, pokud leží, nebo se přimkne k hrazení, jež nás dělí, a smutně kouká a dlouho s žalostí v srdci pozoruje toho divného tvora, jenž si vykračuje zcela sám a svobodně, kam se mu zlíbí. Ne — pokud existuje ďábel na této zemi, pak je to člověk, který tento žal způsobuje a dopouští. Zdá se mi více než nekonsekventní nesplácet nenávistí tomuto ďáblu, „člověk“ zvanému.

Můj tábor není takovou nedobytnou pevností, jak jsem se domníval. Fláká se tu po okolí nějak moc lidí, snad v souvislosti s rockovým festivalem, jenž se koná dole pod kopcem. Hudba z něj zaznívá až sem. Někdy dokonce poznám, která skupina hraje. Před chvílí hráli staří známí N.V.Ú. a nyní slyším Endless.

Jeden trnitý prut před mým stanem je zlomený. Když jsem odcházel na přehradu, byl určitě celý, poněvadž jsem se musel kvůli němu shýbat, abych se mu vyhnul, a že je zlomený mě udeřilo do očí hned, jakmile jsem se vrátil. Je tedy docela dobře možné, že tu někdo šmejdil, když jsem byl pryč, o ten trnitý prut se zachytil a urval ho. Nemám pro to jiné vysvětlení. Zvíře by to neudělalo a samo od sebe by se to jistě nemohlo stát.

Jednou dokonce někdo prošel lesem v těsné blízkosti za houštím, za nímž je můj tábor skryt, a pošlapal lopuchové listy, jež perfektně kryly přístupovou cestu. Snažil jsem se ty listy narovnat, ale už mají zlomené řapíky. Bude trvat týdny než to tam opět zaroste.

Večer se půlměsíc zahalil do mlžného oparu a na západě se blýskalo. Nasunuje se oblačnost. Bouře ani déšť však přesto nedorazily až k nám.

Noc byla horká, tropická. Spal jsem nahý, až později v noci jsem si jen přelezl do spacího pytle.

4. část >>>

<<< 2. část