Misantropovy stránky

pátek, 14. září 42

Krásné počasí, léto se vrátilo! Po ránu je obloha absolutně bez mráčku! Konečně! Kromě čokla, ječícího každé ráno pod okny, sotva se probudí, mě burcuje ze čtyřhodinového spánku také pracovní ruch, kravál a vrtání dělníků, kteří opravují lodžie na našem baráku pitomým, a kromě těchto jednoznačných nelibostí mě budí též libé sluneční paprsky. Probuzen sluncem – to už si nechám líbit! Novou trasou se ubírám k Reinlebensbornu. Proč mě nenapadlo dřív tudy chodit? Téměř od domu až do lesa procházím jenom samými stromovými alejemi! Nejprve je to krásná alej javorů, jejichž koruny jsou uměle seřezávány do tvaru polokoule a posléze procházím takzvanou „Královskou alejí“ lip, jež vysadily v roce 1879 školní děti na počest 25. výročí panovnické svatby Františka Josefa I. s jeho sestřenicí Alžbětou Bavorskou, lidově přezdívanou „Sissy“. Minimálně tedy 128 let staré lípy! Ty ještě pamatují lepší časy! Pěkný zvyk to byl oslavovat něco významného sázením stromů! Dnes děti chodí za školu nanejvýš tak mrdat do lesa! Rakouský císař František Josef I. je mi sympatický jedině tím, že nesnášel industrializaci. Proto ji odsouval co nejvíc z Rakouska do Čech, za což se mu dneska blbě blahořečí, v souhlase s komunisty, kteří spatřovali ve čpavém čmoudu továrních komínů až téměř mystický dým delfských kadidelnic, věštících sladkou, optimistickou budoucnost. V lese potom váhám a přemýšlím, jestli mám chodit přes tu zkurvenou světlinku, z níž si někdo udělal mrdací salón. Nakonec se rozhoduji, že přes ni půjdu, ale přijdu k ní z opačné strany, odkud ten mrdník není vidět. Jinak bych neměl tak pěkně při cestě posvátný háj s jeho veličenstvem prastarým dubem. A každodenní návštěvy tohoto tolik výrazně duchovního místa se nemíním vzdát jen tak bez boje. Je to už skoro nábožná pouť. Dnes tam ve stále ještě zelených větvích mohutného dubu celebrovala mši na počest přírodního božstva jedna křičící sojka. Je skutečně krásně, ideální počasí na výlet. Byl by hřích zalézt rovnou do tábora. Je pátek dopoledne, musím využít posledního dne v týdnu, kdy je ta verbež ještě většinou ve škole nebo v práci a jít se projít zase po překrásném okolí skalnatého pahorku, zvaného Hirschl. Dnes je díky božskému slunci teplo jako na vrcholu jara – a Já jsem na vrcholu blaha. Odkládám postupně všechny svršky – nyní zbytečné: nejprve černý svetr s rudými klíny, potom i černou bavlněnou mikinu s šedými klíny, až už mám na sobě jen hnědé triko s dlouhými rukávy a černo-hnědo-zelené maskáčové kalhoty. Měl jsem si vzít místo té zimní výbavy spíš kšilt proti slunci, protože dnes svítí ostře opravdu jako na jaře. Ach, jaro, jaro, kdeže jsi? Jako by to bylo včera, co jsem se tudy ubíral do tábora R1 za vesnicí mého dědy, zvanou Pfang. Dokonce i motýli najednou obživli a všude radostně třepotají svými pestrými křídly! Žluťásci, bělásci, babočky bílé C, černopláštníci – radost pohledět! A opět mé milé krávy. A ptáčků přehršel, všichni se rozzpívali a radují se vespolek z toho slunečného nadělení. Najmě společná koupel stehlíků a strnadů v jedné louži mi vyloudila po dlouhé době zase spokojený úsměv na tváři. Je to tak krásné, když létají okolo mne a poposedávají tu na stromech nade mnou, tu vyzobávají semínka z pcháčů zelinných. V celé přírodě teď vládne veselost. Cvrčci cvrkají a mouchy bzučí. I hadi se dnes vyhřívají na sluníčku. V zalesněném skalním městě na Hirschlu jsem málem šlápl na užovku. Docela jsem se jí lekl. Tady by nepomohly žádné zvonečky buddhistických mnichů, protože hadi neslyší. Instinktivně jsem uskočil – co kdyby to byla zmije! – a teprve po tomto mém manévru si mě ta užovka všimla a také Já jsem pořádně poznal o koho jde. Našel jsem tu také velmi krásného, nepříliš však hojného brouka střevlíka zlatolesklého a znovu chrobáka lesního. Na okraji lesa rozprostírá své mohutné, všelijak divně pokroucené větve stará, velice stará, obrovská a rozložitá třešeň. Jistě ji sem zasadili kdysi dávno lesní, nebo spíš rolní dělníci, aby se mohli občerstvit jejím lahodným ovocem, jež už ovšem tato přestárlá třešeň určitě před dlouhou dobou přestala plodit. To byl také pěkný zvyk – sázet kolem polí a lesů ovocné stromy pro užitek odpočívajících čeledínů a děveček. Dnes už se nic takového lidužel nepěstuje. Dnes si s sebou vezmou plastikovou lahev vody a prázdnou ji pak odhodí v lese. Pahorek Hirschl je vysoký 654 metrů, což z něj dělá široko daleko nejvyšší bod a tím pádem i skvělou rozhlednu. Nahoře je i jednoduše zrobená lavička a Já tam sedím dlouho a nemohu se vynadívat. O něco níž v lese je tak nádherné ticho a klid, že je nepřerušuje vůbec žádný lidský kravál, jenž sem vůbec nedolehne. Ještě přitom v mém nynějším táboře R3 občas zachytím svým mimořádně citlivým sluchem nějaké ty vzdálené ozvuky města, ale tady nic, absolutně nic, čisté, božské, panenské lesní ticho. Zde se také na dlouho zastavuji. A kdybych mohl, zastavil bych nejen sebe, nýbrž i sám čas. Ještě jednou pátrám okem zkušeným po případném vhodném místě pro stan, ale žel nenalézám. Buď je to moc z kopce, nebo moc skalnaté, nebo moc otevřené pro slídivé oko člověka, nebo jsou stromy zu dicht gesät – příliš těsně u sebe. Je to škoda, bývalo by se mi to tady líbilo napořád. Do tábora se vracím odvážně přes louky, alébrž pastviska, alébrž pláň, ale nikdo tu naštěstí není. Dívám se na poštolku, jak loví. Třepotá křídly na jednom místě a pak se snáší pomalým, klouzavým letem k zemi. Zdá se, že něco chytila. Letí pryč, a ano, jasně vidím, že v pařátech drží nějakého hraboše! Ale musím už spěchat, protože naproti mně jde po polní cestě podél lesa nějaký houbař a nechci-li jej potkat, jakože tedy rozhodně nechci, musím přidat do kroku. Uf! Stihnul jsem to! Fuj, ten byl škaredý! Houby rostou. Zítra tady té pakáže houbařské bude šmejdit jistě daleko víc. Pakáž jedna!

"Myšičky" zase vykously menší otvor v moskytiéře. Stan už mám samou záplatu. Když se přitom podívám do mého loňského diáře, s překvapením zjišťuji, že teprve touhle dobou poprvé jsem zaznamenal první známky přítomnosti nějakého „myšího“ podnájemníka pod mým stanem, tehdy ještě v táboře R2 v posvátném háji pod dubem. Po letošní sezóně je stan samá díra od hrabošů, jako ta lesní půda kolem něj. Stěhovat se zpátky pod dub už nemá letos cenu. Už jednou jsem se odstěhoval kvůli zmijím, podruhé kvůli lidem, potřetí kvůli hrabošům se však stěhovat nebudu. To už vydržím. Vyhladovět „myšičky“ a nekrmit je, to také nemá význam; jednak bych přišel o výbornou zábavu a za druhé by to bylo spíše kontraproduktivní než účelné. Raději jim napříště porce zdvojnásobím, aby měly pořád do čeho kousat a aby tedy v opačném případě nekousaly do stanu. Jeden rohlík na celý den jim je málo. Vždyť už když odcházím večer domů, zbývá jim sotva kousek. „Člověk“ se na ně nemůže zlobit; jsem rád, že je tam mám a že mi skýtají radost i poučení. Dnes už bylo zase vidět, že mají hlad. Vyrovnaly rekord čtyř najednou se krmících „myšiček“ na jednom rohlíku. Je to s nimi prostě fajn a rád je pozoruji. Občasné škody na stanu jsem připraven tolerovat. Je to malá cena za to rozpustilé divadlo, jež mi každý den předvádějí. „Člověk“ nemůže být až takový materialista.

Po přečtení pouhých deseti stran z Himmlera už se mi tak hrozně klížily oči, že jsem toho musel nechat, lehnout si, zavřít oči a spát. Probudil jsem se zase až po setmění. K pastvinám tudíž nejdu a mířím rovnou domů, a to stejnou cestou, jíž jsem šel ráno – tedy alejemi. Královská cesta pro krále, na níž nestrpím žádnou chátru. Až před naším barákem pitomým slaví lůza ze sousedství své zpité mecheché a teprve až zde také narážím na jediného dnešního čokla, samozřejmě jako na potvoru zrovna na toho, který mě každé ráno burcuje svým nesnesitelným ječením. Musím prostě pryč.

sobota, 15. září 42

Ráno je zase zataženo po dešti. Později se sice vyjasnilo, ale fičí silný, ostrý severák. Na sluníčku někde v závětří je celkem hezky, ale jinak je zima. Ve městě se prý otevírá nový obchodní dům, jak je patrné z četných reklamních poutačů a podle projíždějících dvou motorek a jednoho auta s reklamním panelem a s ukecaným tlampačem, upozorňujícím na tuto „velevýznamnou událost“. Asi proto není tolik lidí za městem, na to, že je volná sobota. Tím lépe pro mne. Na „Putinovce“ se však něco děje, nějaká pracovní činnost tam probíhá a někdo se tam šplhá nahoru. Nejdu tam tedy a místo toho mířím rovnou k posedu. Po cestě vidím v lese utíkat jednoho zajíce. Toho už jsem dlouho neviděl. Vysoké, štíhlé jasany nad posedem se zase tak nebezpečně naklánějí a narážejí o sebe v tom vichru, že hned po snídani pokračuji raději dál směrem k táboru. Posvátnému dubu už se začaly objevovat první ošklivě žluté skvrny na listech, které předznamenávají blížící se podzimní listopad. Padající žalud mě málem zasáhnul do hlavy, taktak jsem se stačil přikrčit. „Myšičky“ udělaly ze včerejší dírky v načaté moskytiéře pěkně velký rozparek. Och, ne...! Už zas! Na člověka bych se naštval, protože bych věděl, že to dělá schválně a ještě si to dovede zdůvodnit, ale na „myšičky“ se prostě nedokážu zlobit. Jsou tak nevinné! Zpočátku jsem se na ně hněval, ale teď už je mi to jedno. Beru to jako nutný fakt. Jsou tak nevinné, když se na ně podíváte, že byste mi jistě dali za pravdu. Úplně něco jiného, rozdílného od pohledu na člověka. Prostě jen připlácnu lepidlem další záplatu a už na to nemyslím. Ony nesmějí mít hlad. Musí mít stále co hryzat. Nejenže jsem jim zdvojnásobil porci, ale dokonce ztrojnásobil, protože dnes dostaly rohlík a skoro celou veku, a veka vydá za dva, za tři rohlíky. Rohlík jsem upevnil stanovým kolíkem k vece a připíchl k zemi. Je z toho docela masívní hrad, navíc jedlý. Zajímalo by mne, co si o tom ty „myšičky“ mohou myslet. Každopádně se jim to asi líbí, ta hora potravy, již mohou zlézat, hašteřit se o zasedací pořádek u ní a vůbec kolem toho vyvádět všelijaké jiné rošťárny. Nejspíš nad tím ani neuvažují, kde se to tu pečivo každý den bere, tak jako my všichni ostatní považujeme za samozřejmé, že nás matka Země sytí svými plody, aniž se mnozí tážou, jak je to vůbec možné. Dnes se k „myšičkám“ přidala v jednu chvíli i sojka! Stalo se to v téměř nestřeženém okamžiku, když jsem si četl. Přilétla zcela nepozorovaně a neslyšně, takže na její přítomnost – metr za oknem mého stanu! – mě upozornilo až její hlasitější klování do veky. Hned jak jsem ty zvuky slyšel, okamžitě jsem věděl, že to bude někdo podstatně větší než „myšička“! Vzhlédl jsem od knihy a podíval se ven. Sojka! Takhle zblízka jsem se ještě nikdy na žádnou sojku nedíval. Takhle zblízka je to pěkně velký pták, inteligentní, s chytrým, bystrým kukučem. To je zase dobrodružství! Nádhera! Večer houká sýček, létají netopýři a šeřící se západní obzor nad pastvisky je oranžově jasný. Obloze vévodí Jupiter. Před chvílí jsem tu ještě slyšel rajtovat někoho na motorce, ale teď tu nikdo není. Zvěř však také ne. Ani se jí nedivím. Pouze vzadu na žitném strništi vidím „tradiční“ nejasné siluety dvou srnců. Pohoda netrvala dlouho. Od silnice přijelo auto – už jsem se zhrozil, že myslivecké! – přejelo louku a za chvíli jelo zase zpátky. Od ničeho nikam. Klasický obrázek z posledních let. Dřív bych z něčeho podobného měl civilizační šok, ale už si začínám pomalu zvykat, i když se s tím nikdy nesmířím. Někdo holt má hodně peněz a hodně volného času, tím pádem i hodně roupů v prdeli, a tak otravuje a neví, co by. Lidé prostě potřebují nějakou válku, třít bídu s nouzí – jinak je to s nimi absolutně k nevydržení. Připomínám si slova ze Shakespearova Koriolana: „Války se děsí a mír je kazí.“ Verbež. Já jsem auto nepotřeboval už hezkou řádku let, a oni si jezdí jen tak od ničeho k ničemu, otravují vzduch a mně život, ruší moji zádumčivou večerní procházku a plaší zvěř. Nevím, proč sem pořád chodím. Asi už jen ze setrvačnosti. Vždycky mi to někdo zkazí. Zřejmě proto sem ještě přes to přese všechno chodím, protože když všichni lidáci odtud konečně zmiznou a rozhostí se opět ticho a klid a rajské liduprázdno, je to tu pořád nádherné. Přestává mi to však stačit. Po cestě dolů do města vidím znovu jednoho zajíce ve světle pouličních lamp a schovávám se ve tmě za stromem před jakýmsi chodcem. Noční nebe se třpytí hvězdami.

neděle, 16. září 42

Nad ránem se nad východním obzorem blyští Venuše jako halogenový zářič. Už jsem ji dlouho neviděl. Vždycky jsem ji vídával po setmění na západě, zato před svítáním ji vídám málokdy, protože v tu dobu většinou spím. Teď se na ni dívám z okna mého pokoje a ačkoli mi lepší výhled trochu kazí koruna stromu, stejně je to dobrá „žárovka“, nejjasnější spanilá „hvězda“ předjitřního nebe – má milá Jitřenka.

Ráno je krásný den babího léta, nebe bez mráčku; pravá to neděle, německy Sonntag, tedy doslova „slunný den“. Mířím liduprázdnými alejemi do lesů Reinlebensbornu, kde mě hned zkraje shora z kopce mezi stromy vítá a bedlivě pozoruje srnec. Dvakrát zabeká a utíká pryč. Lidužel slyším také motorku a také cítím ten smrad, co tu po ní zbyl. Rychle pryč z cestiček, abych ji někde nemusel potkat! Rychle k posedu! Na „Putinovce“ přesto ještě neodolám a stoupám na její prosluněný vrchol, abych se pokochal rozhledem. Je sice jasno a studený vzduch, ale stejně není moc daleko vidět. Lesnaté vrcholky severně položených pohraničních hor se jen velmi mlhavě rýsují na vzdáleném obzoru. Zato vidím velice dobře kočku na louce blíž k nám. Není to však ta černobílá, jako obvykle, nýbrž jiná – tahle je mourovatá. Posed se dnes nekymácí, neb silný včerejší vítr polevil a skoro ustal. Z posedu pozoruji dvě veverky, které se honí. Jednu tmavě hnědou a druhou světle rezatou. Ta rezavá veverka pronásleduje hnědou a vyhání ji zřejmě ze svého teritoria. Z háje pod posvátným dubem slyším a zanedlouho i cítím venku na lesních cestičkách opět tu zasranou motorku! Toho parchanta s tou motorkou by patřilo zlikvidovat – nemilosrdně a jednou provždy! Už aby ta verbež zase zítra táhla zpátky do práce! Takový hezký den to byl! Už mě to normálně sere! Je to čím dál horší. Jak má „člověk“, jako Já, žít, když ani v přírodě nemá od lidí pokoj? Chodit z práce do práce a pak chcípnout? Toho jsem se vždycky nejvíc děsil. Rychle do tábora! Cítím, že dnes bude neradno vystrkovat nos z nejhlubších hlubin nejhlubšího lesa.

V mém sourozeneckém lese, jenž těsně přiléhá k hustému mlází, kde je ukryt můj tábor, nacházím na zemi zbytky nějakého v noci uloveného a rozcupovaného černého ptáka. Z jeho ostatků zbývá jen pár krvavých kostiček, peří a střeva. Nechutný obrázek. „Myšičkám“ ještě zbývá hodně jídla od včerejška. Trojnásobná porce je na ně přece jen dost. Přesto okousaly další velký díl stanové síťoviny zevnitř pod střechou, naštěstí na místě, kde to tak nevadí, takže to ani nezáplatuji. Už vážně nevím, co mám dělat. Krmit ani nekrmit nepomáhá, v tom problém nebude. Asi shánějí nějakou vystýlku na zazimování, v noci už je pěkná zima, dokonce i přízemní mrazíky. Je možné, že uvažuji o přestěhování zpátky pod posvátný dub? Kvůli mým „myšičkám“, jež jsem si tak oblíbil, i přes tu materiální škodu, již mi způsobily za těch pár týdnů, co jsem tady? Co jim na tom tylu tak chutná? Takhle zřízený stan jsem neměl léta!

Dalšího strávníka mám zřejmě v sojce. Dnes se totiž dostavila k mému improvizovanému lesnímu bufetu zase – a dokonce dvakrát! Tentokrát jsem ji zaslechl už přilétat. Nádherný pták! Neklovala však do pečiva, nýbrž rovnou z něj odtrhávala celá sousta a mírnými záškuby hlavou a zakloněním krku je polykala. Lomcovala přitom tím ztvrdlým starým pečivem tak silně, až jsem se obával, že je vyviklá ze země i se stanovým kolíkem, jenž je ukotvuje. Vzrušující zážitek! Připomínám, že to vše se přitom odehrává jen asi metr od mých užaslých očí, skrytých pouze za okenní záclonou mého stanu! To je úchvatné dobrodružství! Kdepak jinde má člověk tu čest pozorovat tak zblízka sojku, toho divokého, velkého, krásně zbarveného ptáka, který je obyčejně dosti plachý a velice obezřetný a jenž má dokonce pověst první varovné hlídky lesa, která hlasitými skřeky oznamuje širokému okolí přítomnost každého nezvaného hosta? Nejen sojka, také červenka se dnes přišla podívat, a budníčci, ale tito ptáčci se o tento druh potravy nezajímají.

Je opravdu krásný den. Přehazuji vyvětrat spací pytel přes větev břízy, čili, jak Já říkám, „vyvěšuji vlajku na stožár“. Jen by mohlo být ještě o trochu tepleji, třeba jako v roce 1947 touhle dobou, kdy bylo až 31°C. To dnes rozhodně není, ba má to do takového kýženého horka hodně daleko, neboť zůstávám ve stínu stromů a pod stanem nadále ve třech teplých vrstvách oblečení. Donaha, tak jak to mám rád, se už letos v přírodě asi nesvléknu. Na sluníčku je však hezky. Teď nějaká pakáž houbařská prošla nedaleko od stanu! Já jsem je na moment zahlédl, oni mne naštěstí ne. To jsou ty nevýhody krásných nedělí: rozlezlá šmejdivá pakáž všude! To už je letos, myslím, potřetí. Tak tedy do třetice všeho dobrého to vyšlo a zůstal jsem neobjeven.

Večer po vydatném spánku jsem povečeřel celozrnný rohlík v příjemném prostředí unter den vier Linden – „pod čtyřmi lipami“ a pak už se znovu vydávám po setmění na zpáteční cestu domů kolem pastvin u lesa. S nedůvěrou obhlížím opatrně terén, zda tu někdo zase nešmejdí. Poslední dobou je to na denním pořádku a řekl bych, že už to tak zůstane navždy, protože špatné věci zůstávají a ulpívají jako smůla, kdežto ty dobré se jen a jen horší. Zdá se však, že zde pro jednou není nikdo, žádná auta, žádní bouchalové. Vidím jen dva netopýry, jednu sovu, čtyři zajíce blíž ke mně a asi dvě srny v dálce. Další zvěř však slyším nervózně podupávat a šelestit za mnou a všude kolem v temném lese. Chudáci, taky čekají, až bude „čistý vzduch“, aby se mohli jít bez obav proběhnout a napást. Docela se dokážu vžít do jejich kůže, kterou každý den riskují při naplňování svých nenáročných základních životních potřeb. Já jsem na tom podobně, i když zdánlivě holý život všanc nedávám. Zdánlivě. Právě zapadá srpek dorůstajícího měsíce. Tohoto mého souputníka už jsem také nějak dlouho neviděl. Svým dolním cípem už se dotýká země a nevypadá v tu chvíli ani jako nebeské těleso, nýbrž spíše jako by vyrůstal ze země, jako nějaká podivná luminiscenční rostlina. Jak kouzelné! Také první hvězdy se začínají rozžehovat. Vtom jsem spatřil dalekohledem bouchala! Kráčí napříč loukou s puškou přes pravé rameno a s brašnou přes levé. Asi je tu tentokrát bez auta, pěšky. Parchant jeden! Teď se ještě rozhlíží také dalekohledem, a tak se pro jistotu schovávám za strom. Tak přece jen tu zase někdo šmejdí! Já to tušil! Před ním a kolem něho prchají dvě srnky a dva zajíci. Naštěstí je asi přehlédl nebo ignoroval, poněvadž už je pořádná tma.

pondělí, 17. září 42

Rudá zornička Marsu na mne shlíží z nočního nebe a Já na ni. Noc je však chladná. Přes den je teplo, dokonce velké teplo, neboť svítí slunce a Já mohu být lehce oblečen jen do hnědého trika s dlouhým rukávem a do černých tankistických kalhot. Cestou alejemi podél školy potkávám bývalého spolužáka. To je náhoda, že zrovna tam! Jako bych prožíval všechno znovu. Nějak divně na mne hledí. Všichni na mne nějak divně hledí. Úsečně se pozdravíme, nic víc. Už se ani neobtěžují zvát mě na výroční třídní reuniony. Vědí, že by to nemělo cenu. Stejně bych nepřišel. Co tam? Oni si ukazují fotky manželek a dětiček, chlubí se, jakou kariéru udělali a co všechno mají – a co Já? Co Já bych jim ukázal? Čím Já bych se pochlubil? Fotkami z lesa? Nebo fotkami mých „myšiček“? Nemám rád, když se o mne někdo zajímá. Já se nezajímám o nikoho. Stejně jsem si s nimi nikdy doopravdy nerozuměl. A nezávidím jim jejich obyčejné životy. Mně se můj dobrodružný život na okraji, nebo spíš mimo jejich společnost líbí. Neměnil bych. Dole pod „Putinovkou“ sedí zády ke mně na lavici u stolu pod širým nebem jakýsi asi padesátiletý zpustlík. Kouří a před sebou má flašku piva. Delší vlasy, odpudivý zjev, ošuntělý šat – ztracená hippie generace. Na posedu mi včera někdo seděl, protože tam po něm zbyl vajgl. Se štítivým odporem jsem ho scvrnknul dolů, abych ho měl z očí. Hnus. Ještě od něj chytnu nějakou z těch mnoha nemocí, jež lidé roznášejí. Fuj! V posvátném háji pod dubem náhle nasávám jakousi velmi libou vůni. Nevím, co to je, ale myslím, že to je vůně prosluněného lesa. Nejvoňavější parfém, co znám. Je to prostá vůně letního lesa, jenž vysychá. Slunce rozpouští rosu, rostlinné i jiné silice, a ty pak stoupají k mému žádostivému chřípí, jako by to byl imanentní duch lesa a svobody, co dělá tak dobře mému jemnému čichu, uvyklému bezpochyby zcela dobře takovým počitkům, a ne vaporizovaný éter hmotné podstaty. Zcela jistě je to však vůně, v níž chybí převažující hrobový zápach tlejícího vlhka, houbovité hniloby, plísně a mazlavého jílu. Je to vůně života. A především je to vůně nepřítomnosti člověka. Dnes vůbec nečichám člověčinu. Nikde nikdo. Toho se musí využít! Nejlépe opět k procházce kolem pahorku Hirschl, kam jinam. Tam se zase kochám samotou a půvabnými přírodními scenériemi s množstvím rozhledů a výhledů po okolní krajině, jež neomrzí snad na tisíce let. Koupu se v sluneční záři a pozoruji i ty nejmenší rozkošné rostlinky, jakož i různé drobné živočichy. Je to všechno tak nádherné, že bych chtěl, aby to trvalo věčně! A znovu mé milé krávy! Napásly se již a nyní odpočívají ve stínu stromů. Pohled pro bohy. Jen žádnou srnku už jsem nějak dlouho zblízka neviděl. Dělá mi to starost. Určitě jsou zaplašené, zastrašené a vyděšené z toho, jak po nich každý večer, každý den střílí bouchalové. Já už se pomalu také bojím vycházet na příliš otevřená prostranství. Hlavně po setmění, když vím, že všude brousí a číhají ti parchanti, často opilí a poloslepí, charakterově i rozumově vadní, kteří pálí po všem, co se kde hne. Teď dvě poštolky předvádějí nad mou hlavou synchronizovaný let. Zaujalo mě jejich představení natolik, že jsem ani nezpozoroval, že se mi před nohama proplazila po polní cestě zmije. Musela se na ní předtím vyhřívat na sluníčku. Vůbec jsem si jí nevšiml. Zato teď si ji prohlédnu, když se sune se šustotem v trávě u cesty. Ví o mně, protože se zastavila s hlavičkou nedůvěřivě a snad i trochu zvědavě vztyčenou jako kobra. Její typicky klikatý vzorek není příliš znatelný, ale je tam. Jdu dál a pozoruji stehlíky na odkvetlém pcháči zelinném a budníčky a lejsky na plotě vodárny. Jeden z nich drží v zobáčku motýla. Baví mě to. Tohle mě baví. Na lavičce na vrcholu pahorku Hirschl usedám, rozhlížím se po širém kraji a jím dva banány. Níž v lese usedám znovu na vrcholek jedné z četných skal a vstřebávám to ticho a pohodu. Tady se mi líbí z celého okruhu nejvíc. Čím dál tím víc. Dlouho, dlouho prolézám přes rozeklaná skaliska, vylézám na ně, slézám a zase znovu a znovu, až se konečně unavím a opět odpočívám v tom božském lesním tichu, s tak neochvějným klidem, jejž může uprostřed vší té krásy pocítit jen rozervaný osamělý romantik mého ražení. Dnes se mi odsud vůbec nechce. Nejradši bych tu zůstal napořád a třeba tu i zemřel, jen abych už nemusel zpátky. Chápete? Vtom mezi jinými hlasy různých lesních zvířat zaslechnu a rozpoznávám dvojnásobné, tlumené, ale odněkud zblízka vycházející zaštěknutí lišky! Šlo to odshora a z poměrné blízkosti! Liška! Vlastně by mě to nemělo překvapovat. Nepřístupných míst, vhodných pro liščí doupata, je tu plno. Jsou tu různé průrvy ve skalách, polojeskyně, srázné svahy, hustě porostlá lesní zákoutí, kam by se člověk těžko prodíral. Mně se tady také eminentně líbí. Tady by byl tábor přímo excelentní! Znovu zkouším hledat nějaké vhodné místo pro stan. Tady by se mi líbilo, aspoň na pár dnů. Po chvíli opravdu objevuji jedno pěkné, rovné místo pro stan, nahoře na skále. Tady by to docela šlo! Jako nějaké alpské orlí hnízdo! Jako stvořené pro misantropického ctitele přírody, nadřazeného lidem a je vysoko převyšujícího! Nechám si to ještě projít hlavou. Bylo by to tu rozhodně romantičtější a možná i klidnější, než na mém současném místě. Je tu takové ticho! Stěhovat se mi však zrovna moc nechce. Už mám ve stanu příliš mnoho krámů, hlavně ty matrace bych musel znovu složitě nadvakrát přenášet... Nevím, no... Pere se ve mně vrozená touha po nových, vzrušujících zážitcích se získanou empirickou nechutí ke změnám. Muselo by mě k tomu přestěhování něco výrazně nepříjemného pohnout. Snad příští rok... Ale kdoví, co bude příští rok... Bojím se pomyslet. Rostou tu jedle, borovice, brusinky... Je tu vážně moc hezky! Za celý den jsem v přírodě nepotkal člověka. Na to, jak je hezky, je to téměř zázrak. Nebo spíše moje umění? „Myšičky“ mají ještě pořád – už třetí den! – co jíst, jen vrchní rohlík je pryč a dolní veka napůl snědená. Stan je v pořádku, pouze jeden už natržený cár zmizel někde v jejich norách. Je krásně teplo a mám velikánský hlad z toho celodenního chození a šplhání. „Pod čtyřmi lipami“ ve mně mizí obsah konzervy s hráškem a karotkou. Tam mi zalezl pod triko malý černý střevlíček a nechtěl vylézt. Když už se zdálo, že jsem ho konečně vystrnadil, u stanu mě zalechtal zas. Teprve pak jsem se ho zbavil, vysypav jej do podrostu. Ten uháněl, nevěda, kde se to prve octnul! Potom si chvíli čtu ve stanu, ale oči se mi klíží a chce se mi spát. A mám znovu vlčí hlad! Zhltnu rohlík, zapíjený ananasovým džusem, ale stále mám málo. Už nic jiného nemám. Jen dva staré, ztvrdlé rohlíky pro „myšičky“. Nedá se nic dělat, hlad je hrozný, hroznější než válka. Musím zchroupat i ty tvrdé rohlíky pro „myšičky“! Ony mají ještě dost a zítra jim přinesu v náhradu dvakrát tolik. Konečně nasycen usínám a probouzím se až po setmění. Na lukách je tma a nic není vidět. Tmavě žlutý srpek měsíce je rozmazaný a těsně nad obzorem působivě veliký. Vlevo nad ním se skví Jupiter. Je stále krásně teplo, dokonce dusno, jako někdy v červenci! Na louce blíž k městu zkouší nějací dva kluci nacvičovat ohňové kejkle s hořícími řetězy. Jeden jimi točí a druhý ho fotí. Čokl opodál nesmí samozřejmě chybět, jako vždy, vyskytne-li se někde člověk. Ty vířící planoucí pochodně v klukových hbitých rukách vypadají ve tmě docela dobře, tak jakoby barbarsky pohanské, ale za chvíli je to nuda. Vracím se potmě lesem, kudy jsem ráno přišel, a na cestu si svítím baterkou. Kolem slyším a cítím tajuplná noční zvířata, která dupou, šelestí a vydávají podivné mručivé, kvílivé, skřípavé a vrzavé zvuky. Mystická atmosféra temného lesa.

úterý, 18. září 42

Noc byla teplá a plná hvězd, s rudým okem Marsu a nad ránem i s Jitřenkou. Ráno však jsem se už probudil opět pod zataženou oblohu. Vzdušná vlhkost se srážela na mém dalekohledu a už při snídani na posedu začalo drobně pršet. Nevadí, aspoň se pořádně prospím a také pohnu s tím Himmlerem. Za dnešek jsem přečetl třicet stran a blížím se rychle k závěru. Zajímavá četba. Stan jsem dnes ani neotvíral, když pořád padala nějaká voda s nebe, a tak jsem ani nekrmil „myšičky“, protože bych je nemohl sledovat. Ony naštěstí pořád přelézají po moskytiéře, takže jsem je viděl alespoň takto zevnitř. Večer se k mrholení přidal i silný, studený vichr, který ohýbal stromy jako luky a smetal na zem jejich žluté listí. Na zemi pod některými dříve opadavými stromy, jako je třeba bříza nebo lípa, už je pěkná žlutá, podzimní podestýlka z listí. Posvátný dub je už také čím dál žlutější. Docházím k pláni u lesa. Kromě jediného srnce vzadu na strništi, který patří k stálicím místního zvěrokruhu, není na louce nikdo. Fičí tu však tak ostrý, nepříjemný a ledový vichr, že se tu jen krátce porozhlédnu a ihned zalézám zpátky do závětří lesa. To se nedá vydržet. Včera večer to tu bylo na šortky, jaké bylo vedro, a dnes bych si nejraději navlékl na hlavu kulicha, jaká je zima. Vracím se domů skrz les. Tady nefouká. A zvířat je tu víc než v tom otevřeném průvanu na pastviskách. Zajíci, srnky... – a samozřejmě žabičky, které jsou ve svém živlu. Na některé z nich už si musím posvítit baterkou, abych je lépe viděl a abych si je prohlédnul. Cesta městskými alejemi je téměř liduprázdná a bez čoklů, tudíž bez problémů a v pohodě. Nikdy to však nemůže být taková neskonalá pohoda jako někde daleko uprostřed nejhlubšího lesa. Je to spíš pohoda rohovníka, jehož soupeř neočekávaně skrečoval zápas. Přesto, co čert nechtěl, potkávám prvního člověka až před naším pitomým koncentráčnickým barákem v osobě věčně vylezlé sousedky, tentokrát alespoň naštěstí výjimečně bez čokla, bez něhož se jindy nehne ani na krok. Jako by si sám Osud umanul, že mě musí minimálně jednou za den potrápit. To je prokletí velikosti, celoživotní smůla. Koho nejvíc nechci potkat, na toho zaručeně narážím denně, v kteroukoli hodinu. Nikdy si na tenhle barák nezvyknu, na ty lidi v něm; jako kdybych žil odjakživa, jako děda, na vesnici a teď se upamatovávám na ten kdysi tak krásný minulý život – a chci jej zpátky. Děda by si jistě taky nezvyknul, kdyby tady s nimi musel bydlet. Otevřeš dveře na chodbu – soused. Otevřeš okno do ulice – soused. Přicházíš, odcházíš – zase všude samý soused. Ani to okno nelze otevřít kdykoli se ti zachce! Neboť často, když dole pod okny běží motor auta, nebo když tam někdo kouří cigaretu, stoupají výfukové plyny a cigaretový kouř rovnou do mého pokoje. A nejhorší je kravál, který lidáci nadělají, ať už přímo v domě, nebo na ulici. A co teprv v zlovolné součinnosti s desítkami čoklů okolo! To je vůbec nejhorší. To věčné štěkání, řvaní a ječení! Jako v Haškově kynologickém ústavu! Hůř! Poněvadž tohle není ani trochu zábavné. Bydlet v baráku se nedá. Vyjdeš ven – čokl. Vracíš se domů – další hlídka s čoklem, který tě buď napadne, zařve na tebe, zavrčí, nebo tě aspoň očuchá. Vyhlédneš z okna a první, co se ti naskytne, je zase nějaký hlídkující psohlavec. Strašné. Tohle není život pro mne. Chci být, žít a bydlet sám, co nejdál od lidí. Nenávidím je. Stačí vidět za celý den jednoho, koho nechci, a vidíte – spustím takovouhle záštiplnou tirádu.

středa, 19. září 42

Vstávám s dobrou náladou, s chutí na Mozarta. Abych tu náladu podtrhl, pouštím si k oblékání Mozartovu symfonii č. 9 C dur. Pohvizduji si s sebou. Avšak sotva vyjdu ven, čeká mě zase zmrazení. Nejenže je zima, ale navíc na ulici přímo před domem leží velké rozšlápnuté hovno. Což mi připomnělo můj noční sen. Zdálo se mi, že chodba domu je celá pokálená od psů. To jsou ty moje prorocké sny. Sny, které se až nepříjemně plní. Hlavně, že se lidáci pořád vyvyšují nad zvířata; ale nejenže nejsou lepší, nýbrž naopak jsou ještě daleko horší, ba srovnání jakéhokoliv čistotného zvířete – a taková jsou všechna! – s člověkem, nebo s lidmi obecně vůbec, je pro zvířata urážlivé. Lidi jsou prostě hovada, jimž není rovno. O čemž vypovídá nejlépe to hovno. Nejde samozřejmě jen o to psí hovno, ale na ilustraci to bohatě stačí. Jádro samotného člověčenství, jeho výměšek, abych tak řekl, je rozmazáno po chodníku. Ostatní je jen slupka předstírané kulturnosti. Sotva misantrop vykročí před barák, už se musí naštvat.

Počasí je chladné, velmi chladné. Je mi zima. Kavky pod alejemi se mě nikterak nebojí a dokonce mi ani neuhýbají z cesty, takže kráčím majestátně mezi nimi, mezi těmi černými ptáky, sám oblečen celý do černého, jako jejich král, pán kavek. Na pokraji lesa, kde také roste jeden dub, ale ne tak solitérně a tudíž není tak mohutně rozložitý a krásný jako ten můj posvátný dub dál nahoře v Reinlebensbornu, tak pod tím dubem probíhá čilá aktivita dvou tmavě hnědých veverek. Horečně sbírají žaludy a mne si nevšímají. Kousek dál jiná veverka sedí se žaludem v ústech v rozsoše stromu, kouká na mne a mává přitom ocasem ze strany na stranu jakoby na pozdrav. Skoro té iluzi podléhám a chce se mi také na ni zamávat, nikoli však ocasem, nýbrž po lidsku, rukou, rozumí se samo sebou J. O něco dál vidím dvě srnky. Pěkné přivítání mi přichystal les! Hned se cítím lépe. Zcela ten pohled na čistotná, ušlechtilá zvířata vyrovnal mé pocity hnusu z prvního ranního vykročení před ten nenáviděný barák. Konečně mezi svými, konečně v lese! Tu pakáž lidskou nečistou, již jsem nechal za zády, nechci nejméně celý den vidět. Po tradiční snídani, po pikniku na posedu, jak ji lze též zvát, jsem si usmyslil projít se zase jednou za bílého dne podél plání u lesa. Zvěř tam vidět není, protože i kdyby se tam za světla odvážila, zcela jistě by ji zaplašil Ferda, pes, který sem chodí pravidelně v tuto dobu venčit tu starou tlustou ohyzdu, která se omylem považuje za jeho paničku. Ale za zvířaty mě to sem ve dne netáhne. Dlouho jsem si zde za plného světla neprohlédl stromy, byliny a kvítí, jež tu rostou. Chtěl jsem jít ještě dál vzrostlým smrkovým lesem až k tůňce, ale od mého záměru mě odradili dva houbaři, z nichž jeden vypadal na tu dálku jako můj známý, jejž bych nerad tady potkal. Nechci potkávat žádného člověka, avšak známého člověka, jenž by mohl vytrubovat, že mě tady viděl, potkat nepotřebuji dvojnásobně. Jdu tedy rovnou k táboru. Stejně je mi už zima. Těším se, až se navleču do zimního kabátu a až si vlezu s knížkou do spacáku.

"Myšičky" zase vykously kus moskytiéry, a to zrovna na místě, jež jsem nedávno záplatoval. Ach jo... Ale není to tak hrozné. Tentokrát záplatu nemusím použít; stačí ji jen znovu přilepit. Žádnou paraetikou tedy „myšičky“ netrpí, tou trpí jen lidé a navíc ještě jen jako svým výmyslem. Zase jeden prorocký sen, který se naplňuje; sen o tom, jak mi „myšičky“ sežraly stan. Ten sen byl však daleko horší než střízlivá skutečnost. Ve snu vystupovala žravá monstra, jež jsem nestačil odhánět. Ve skutečnosti jsou mé „myšičky“ velice milí společníci – i přes ty občasné rádoby „škody“, jež se dají celkem snadno opravit. Ta zábava za to stále stojí. A ten pocit, že žiji s divokými zvířaty fakticky pod jednou střechou, ten je k nezaplacení. Letos, těch pár týdnů, jež mi zbývají, už to ten stan vydrží. Po včerejším hladovém deštivém dni měly „myšičky“ ne snad hlad, to jistě ne, neboť si lehce dokážou najít potravu i beze mne, nicméně měly již obrovskou chuť na rohlík. Dnes dostaly rovnou dva, aby měly co kousat a neokusovaly víc můj stan. Sešly se na tom nášupu zase čtyři pohromadě, ale rekord tím nepřekonaly. Napadlo mě, že už jsem dlouho mezi nimi neviděl našeho malého Nebojsu, který měl z počátku na zádech tu ošklivou jizvu. Možná je mrtvý, protože byl už starý. Teď jsou tu k vidění převážně jen tito čtyři mladí, menší. Strkají se u jídla, boxují jako klokani, piští a honí se jako obvykle, lekají se okolo poletujících ptáků; všechny dírky jsou tím rázem zapomenuty. Je to prča. Bez nich by to nebylo ono.

Nějaký houbař zase přešel okolo! To už je tady letos čtvrtý, nemýlím-li se. Takový provoz těch vlezlých šmejdilů nepamatuji. Je to čím dál horší. Prohánějí se tudy ve zvýšené míře houbaři, myslivci, psohlavci, výletníci, záletníci, souložníci, cyklisti, automobily, motorky. To jsem také jasnozřivě předpověděl, že si motokrosovou dráhu jednoho dne prodlouží až sem, do lesa, a budou tady rajtovat mezi stromy. Kdysi to tu bývalo tak pěkně opuštěné – a teď? Příště, bude-li nějaké „příště“, se musím poohlédnout po něčem jiném. Možná na Hirschlu. Tam je takový klid... Ten houbař si tu počínal jako..., jako... nu, chtělo by se říct jako „slon v porcelánu“, ale to by bylo zavádějící a pro slona v porcelánu urážlivé. Ten šmejdil houbařská si tu počínal prostě jako člověk v lese – to je asi nejvýstižnější přirovnání. Neboť nejenže se dupáním a praskotem větviček ohlásil už dlouho dopředu, ale navíc ještě vyhnal z pelíšku srnku, která odpočívala v hustém mlází kousek od mého stanu. Mne také nadzvednul z matrací, ale zase mě nenašel a minul! Dobré umístění jsem si zvolil pro můj tábor! Ale měl jsem po houbařově vpádu zase ty děsné sny o davech lidí, před nimiž marně prchám.

Dočetl jsem Himmlera. Byl to blbec. Jako většina lidí. Také on nestál nohama pevně na zemi, když uvažoval o možném árijském původu Japonců, protože se jejich písmo vzdáleně podobá některým starogermánským runám. V tom by si mohl podat ruku s našimi českými neonacisty, kteří tvrdí, že Adolf Hitler byl český, nebo dokonce československý prezident a že agrární teorie Waltera Darrého jsou „blbost“, nebo by si Himmler zajisté mohl rozumět s naším českým panem Horákem, který si v knize O Slovanech úplně jinak (a naprosto blbě!) pouští hubu na špacír, když uhaduje na praslovanský původ Číňanů, protože prý staří Slované mívali také mnoho dětí. Tak k takovýmhle nesmyslům už se nehodlám vracet a knihu pana Horáka vrátím do městské knihovny nedočtenou. Ztráta času. Urážka inteligence. Pokud mě něco v té knize o Himmlerovi vysloveně překvapilo či zaujalo, tak asi nejvíc jedna malinká zmínka, či spíše dodnes sporný a nanejvýš ožehavý údaj, týkající se takzvaného „konečného řešení židovské otázky“ (Endlösung). Autor zde uvádí, že se nikdy nepodařilo určit přesný počet vyhlazených Židů (v knize ovšem nesprávně, zato však důsledně psáno s malým „ž“ – není to přece národ, nýbrž konfese) a sám tento počet odhaduje na pouhých pět miliónů, namísto šesti. Dnes by ho za takový názor nejspíš zavřeli jako takzvaného „popírače holocaustu“. – Ještě dovětek k tomu autorovu pravidlu psát ve slově „Žid“ malé „ž“. U autora – jménem Hamšík – ovšem nehraje roli jeho snad jakási fatální historická neznalost, nýbrž jedná se o čistě špinavé ideologické příčiny z důvodu neuznat vůbec existenci židovského národa jako takového. Komunisté také trpěli rasovými předsudky vůči Židům, jakkoli se to snažili skrýt, a to minimálně v sovětském Rusku od dob mocenského střetu Stalina se židobolševikem Bronštejnem, alias Trockým a v Československu od dob Gottwaldova vnitrostranického spiknutí proti Židovi Slánskému. Také vznik a existence židovského státu Izrael na arabských územích byla trnem v oku východního komunistického bloku, protože to popudilo Araby, přirozené to spojence proti Západu, a navíc se tím stal Izrael východní výspou proamerického kapitalismu, tedy jakousi obdobou komunistické Kuby u amerických břehů. Nacisté samozřejmě nenáviděli Židy s velkým „Ž“, tedy jakožto národ, z předsudečných, rasových důvodů, ne kvůli jejich náboženství, kvůli judaismu, kvůli židovské víře s malým „ž“ na začátku slova. Pro nacisty byl Žid jako Žid, ať ortodoxní, ať konvertovaný katolík, ať to byl ateista, nebo komunista (tím hůř pro něj!), nebo ať to byl třeba i jen poloviční míšenec – všichni byli sakumprásk odsouzeni k vyhlazení jakožto národ, nikoli jakožto sekta. Není tedy naprosto namístě psát ve slově „Žid“ malé „ž“, jako kdyby to nebyl název národnosti, nýbrž pouhé označení příslušníka židovské víry, jímž se může stát teoreticky i prakticky kdokoliv chce, třeba i čistokrevný árijec. Zaměňovat tedy Žida s velkým „Ž“ za „žida“ s malým „ž“, v souvislosti s konečným řešením, není omyl, nýbrž záměrné zkreslování historické skutečnosti! A Hamšík to ví! Nic divného u takového kovaného komouše! Nacisti chtěli Židy vymazat fyzicky, komunisti teoreticky.

Večer mě zastihuje opět u pastvisek. Po tom houbaři jsem našel na kraji mého sourozeneckého lesa několik kusů hajzlpapíru. Ještě i tady nakonec do něčeho šlápnu! A jsme zase u těch jejich věčných „nukleárních“ hoven. Hovada. Moji pomalou, zahloubanou procházku – tentokrát výjimečně vzácně nikým nerušenou – doprovázejí asi čtyři zajíci, sova a netopýr, neslyšně mi kroužící přímo nad hlavou, a srna, šramotící neviditelně po přilehlém lese. Obzor je jasný, půlměsíc je mírně zamlžen, Jupiter září vpravo nahoře od něj. Také můj dalekohled se zamlžuje, neboť je mrazivě vlhké chladno. Z úst mi stoupá pára, ze studeného nosu mi teče voda. Zimní kabát, rukavice a zimní čepice jsou nezbytností. Připomíná mi to začátek dubna v táboře R1. Jako by to bylo včera; tak to uteklo. Došel jsem alejemi šťastně domů. Náladu mám dobrou. Při svlékání si pouštím opět Mozarta, symfonii č. 10 G dur. Slyším v ní zřetelnou inspiraci ptačím zpěvem. A píše tyto řádky, poslouchám z počítače zpěv lejska malého, nahraný v lese. Chybí mi ta zpěvavá atmosféra jarního lesa.

čtvrtek, 20. září 42

Ráno zase hlídkoval před barákem čokl a vrčel na mne. Ta čůza, která k němu patří, měla štěstí, že to bylo až od druhého vchodu, jinak už bych jí něco od plic pověděl! Schyluje se k dalšímu nevyhnutelnému konfliktu. Jsem na ni už připravený. Mám z toho samozřejmě zase zkažený den. Pakáž otravná.

Po ránu je mrazivá zima. Z „Putinovky“ je báječný výhled na sluncem osvětlené hřebeny hor. K posedu dnes nezacházím a mířím rovnou k táboru. Snídám ve stanu a vyrážím s foťákem a se stativem na výlet kolem Hirschlu. Musím dofotit film, dokud je hezky a dokud je listí na stromech a tudíž příroda fotogeničtější. V lese, kudy začíná moje obvyklá trasa, pracují drvoštěpi. Je tam s nimi také ten svalnatý superkomoň. Nechce se mi jít kolem nich, to dá rozum, a tak se rozhoduji k okruhu ve směru opačném, proti chodu hodinových ručiček. Nejdřív tedy docházím přes pláň do mého zamilovaného lesa s četnými skalními útvary. Zase se mi odsud nechce. Naexponoval jsem tam všechny zbývající snímky z filmu. Až na jeden snímek to budou všechno autoportréty, pořízené samospouští. Zachmuřený misantropický světec, sedící na skále uprostřed lesní divočiny. Doufám, že se aspoň jedna fotka povede. Ale je tam krásně v tom lese! Znovu to musím opakovat. Tady by se mohly natáčet fantazijní ságy z bájné minulosti. Krása. Prolezl jsem všechny skály. A objevil jsem tam nepochybně liščí noru! Nebo jezevčí; vloni zjara jsem tu večer jednoho neopatrného jezevce zahlédl. Evidentně ji někdo obývá, protože k ní vede čerstvě vyšlapaný zvířecí chodníček! Byl jsem v tom pohádkově krásném lese tak dlouho, až mi úplně vytrávilo z toho chození sem a tam a z toho šplhání po skalách. Nádhera. Snědl jsem rohlík, ještě jsem pak dlouho poseděl, nemoha se s tou nádherou a pohodou rozloučit, a šel jsem dál nahoru na vrchol pahorku, odkud je skvělý rozhled do širého, dalekého kraje. Zpočátku mi byla zima, ale potom jsem se jednak zahřál chůzí, a za druhé se později díky božskému slunci oteplilo. Pokračuji tedy dál po okruhu podél polí, luk a pastvin, kde se pasou moje milé krávy. Nedivím se, že všechny lepší civilizace starověku uctívaly krávu jako posvátné zvíře: indická, babylonská, egyptská... Já sám mám pro „obyčejné“ krávy jen slůvka obdivu. Také pro mne to nejsou tak zcela obyčejní tvorové a posvátné pocity se blíží i mým citům k nim. A kdyby se původně kráva vyskytovala i na japonských ostrovech, jistě by ji i japonský šintoismus zahrnul mezi posvátná, nedotknutelná božstva. Zatímco u nás... – hanba povědět. Právě japonské šintoistické náboženství, které zbožštilo veškerou přírodu, stálo u zrodu prvních přírodních rezervací na světě (například ostrov Okinošima), a to tisíc let dříve, než to někoho napadlo u nás v křesťanské Evropě či v Americe. Jen se těm rezervacím neříkalo „rezervace“ nebo „národní park“, což je úplně slovní paskvil evokující spíše rezervaci pro národ, pro lidi, než pro divokou přírodu, ale říkalo se jim prostě „svatyně“. V anglofonních zemích se také podle tohoto následováníhodného vzoru začalo říkat některým přírodním rezervacím „svatyně“ (Sanctuary)... V takové svatyni bylo hříchem utrhnout jedinou rostlinku! A tak to bylo správné. Předkřesťanská Evropa ovšem také měla své přírodní rezervace: byly jimi pohanské posvátné háje a okrsky, zasvěcené přírodním božstvům. To všechno zhatilo to prokleté židokřesťanské šílenství na dlouhá staletí! Později sice Angličané zaváděli na východoafrických pláních i jinde na svých koloniálních územích takzvané „národní parky“ (native reserve), ale ty původně nesloužily na ochranu přírody a zvěře před lidmi, nýbrž naopak – jako lovecké zálohy. Až němečtí šlechtici, pod vlivem romantismu, začali proměňovat části svých panství na opravdové nedotknutelné přírodní svatyně, jak to vyčetli ze slavných pragermánských dějin.

Na polní cestě nacházím mrtvého hraboše. Není zabitý ani přejetý, prostě jen vydechl naposled. Oči má otevřené, pohled klidný, smířený, není v něm kouska dramatičnosti, ani stopa po zápasu, po agónii. Je veliký jako náš malý Nebojsa. Ten už jistě také dodýchal, když jej tak dlouho není vidět. Čeká nás to všechny. Slunce má stále sílu, pokud vůbec vyjde zpoza bílých oblaků. I hadi jsou stále ještě aktivní. Před nohama se mi esovitě mihla užovka. Jedné utrmácené housence, černo-červeně-žlutě zbarvené a chlupaté, jsem pomohl z prachu polní cesty do zeleně při jejím okraji. Utrhl jsem list jitrocelu, housenka si na něj sama přelezla a takto jsem ji přenesl do trávy. Vykonal jsem dobrý skutek. Pomáhám, kde se dá. Pak už jsem došel na konec okruhu. Dřevorubci tam trčeli v cestě pořád, ačkoliv jsem byl pěkných pár hodin pryč. Kolik hodin přesně, to nevím, protože hodinky nenosím, ale dlouho to bylo. Slunce už mezitím řádně pokročilo na své pouti oblohou.

(Ještě bych měl asi vysvětlit, proč odmítám nosit do přírody hodinky. Je to jednoduché, jakkoli důvodů je víc: Hodinky mě prostě ruší. Nejenže slyším tikot jejich sebejemnějšího mechanismu, ale také mě poněkud ruší jejich překotný běh, při němž mám pocit, že někde musím být, něco do určité hodiny stihnout, pořád kontrolovat čas, a tak dále. Připadám si pak jako nesvobodný otrok času a koukám víc na hodinky, než abych si všímal přirozeného rytmu života. Raději mám, když se mohu v přírodě řídit podobně jako zvířata a rostliny podle slunce nebo podle intenzity světla. Je to totiž něco, co umocňuje základní instinkty a upevňuje je. Zároveň se cítíte víc plnohodnotným zvířetem, dítětem přírody, součástí přírody. A splynutí s přírodou, to je lepší než sex, než tělesné spojení se ženou, protože je to absolutnější, ano duchovnější vztah, který můžete kdy navázat. To ani s tím sebelepším člověkem není možné. Nejenže to není možné, nýbrž dokonce absurdní, ve srovnání s absolutním spojením s přírodou. Dokud jsem nepoznal tento absolutní pocit, žil jsem ve falešném, úzce uzavřeném světě lidí a nechápal jsem nic z toho, čemu se říká „skutečný život“. Teprve jako zvíře jsem plně pochopil, co jsou lidé zač, jak funguje svět, jak vypadá a jak by vypadat měl – a kdo je na vině, že tak nevypadá. Nikterak přitom není chyba ve mně, že jsem po tom poznání zcela zanevřel na lidstvo a odvrátil se od něj s nenávistným šklebem a nesmiřitelnou záští a pohrdáním až za hrob. Totálně vylhaný, umělý svět lidí a reálný život v přírodě jsou dva zcela protichůdné světy. Sloučit oba v jedno je těžké, ne-li nemožné. Snad jen takový „blázen“ jako Já to dovede. A ještě k tomu u mne příklon k přírodě převažuje, a nebýt zim a nutnosti občas pracovat, přiklonil bych se, přichýlil k přírodě o to úžeji. Hodinky jsou nejen řetěz, připoutaný k času, nýbrž také pouto k lidem. Ze stejného důvodu nechci kupříkladu mobilní telefon; nechci žádný přenosný kontaktní přístroj, jenž by mne v přírodě mohl spojovat se světem lidí. Tedy ani hodinky. V přírodě nepotřebujete vědět, kolik je přesně na minutu hodin. Na co? Dokud je světlo, jste aktivní a můžete něco dělat, něco vidět, někam jít, nebo si číst. Když se stmívá, pomalu začnete ukončovat všechny činnosti, k nimž nezbytně potřebujete světlo a když se šeří, je to pro mne signál k pravidelné a oblíbené večerní procházce, neboť tehdy vím, že nebude venku mnoho lidí. Když je tma, cítím se o to víc bezpečněji, ačkoliv, nebo právě proto, poněvadž u lidí, u mých úhlavních nepřátel a nepřátel vůbec všeho živého, je tomu přesně naopak. Tak se ze mne stal nakonec soumračný a noční tvor.)

Bolí mě nohy a tlačí batoh do ramen. Dřevorubce jsem obešel přes louku. Superkůň zrovna jedl ve svém přívěsu. Skončila mu šichta. Vím, jak mu je. Také Já budu brzy muset otročit pro lidstvo. Nejnádhernější je však to, že jsem za celý výlet nepotkal človíčka. Takhle to bývávalo dřív pořád, vždycky a všude. Zvyknul bych si na to rád. „Myšičky“ dostaly po návratu do tábora nový tvrdý rohlík na okusování, třebaže jim ještě dva malé ohlodané kousky zbyly od včerejška. Tentokrát nezlobily, byly hodné a nic se stanem neprovedly. Chvilku se těším jejich pozorováním a pak otevírám rozečtený cestopis z let 1924/25 Napříč Afrikou. Přečetl jsem ale jen pár stran a hned jsem usnul. Probudil jsem se až v noci. Mdlé světlo měsíce proniká skrz stromy a kouzlí v lese duchové přízraky. Vypadá to krásně strašidelně, ale nehrozím se toho. Já sám jsem přízrak noci. Ulice jsou pusté, až na jednoho psohlavce. Ať dělám co dělám, ať chodím kudy chodím, a kdy chodím, i kdyby trakaře padaly, i kdyby byla nejtmavší půlnoc, i kdyby byl na světě jediný psohlavec – tak Já ho potkám, když jdu domů nebo z domu. Co to udělali se světem? Co to udělali z vlka? A co to udělali sami ze sebe?

14. část >>>

<<< 12. část