11. část
úterý, 28. srpna 41
Vstal jsem s výjimečně dobrou náladou, což přičítám hlavně pohodové hudbě britské anarchistické skupiny Chumbawamba, již jsem při usínání a probouzení poslouchal. A také venku pěkně svítí sluníčko. Dnes je mi však přesto zima. Atmosférické proudění se změnilo na severní. Brr! Ti dva včerejší trampové mě mile překvapili. V lese, kde nocovali, po nich nezbyl jediný papírek a kdybych je tu včera na vlastní oči neviděl ležet, myslel bych si, že ten pelech zválené trávy pod stromem, jenž jediný tu po nich zůstal, udělala spíše nějaká srna, a ne dva lidé. Výborně! Tak to má být. Takhle by se měli chovat v přírodě všichni lidé, když už do ní lezou. Jenže to by nebyli ti správní lidé, kteří tak často a rádi prohlašují, že oni přece nejsou žádná zvěř. Hned mi byli ti trampové sympatičtí, už od pohledu. Poznám, kdo je co zač, už podle ksichtu!
Z „Putinovky“ byl dnes, díky tomu studenému vzduchu, pronikavě vynikající rozhled. Je teď vidět mnohem dál, po jejím navýšení, snad až do Polska! Nádhera! Sem budu chodit každý den. Ty modravé dálavy s mohutnými pohořími na pozadí mě lákají opustit Reinlebensborn a vydat se vstříc novým dobrodružstvím někam dál do pustin neprobádaných a do krajin neznámých. Ale když vidím těch lidí všude se hemžit, s nezbytnými čokly u zadku, trochu mě ta chuť vytáhnout paty z mé lesní skrýše přechází. Ale možná po prázdninách, až bude té hemeže venku méně, přece jen zase podniknu krátký jedno- nebo dvoudenní výlet. Uvidíme. Z vrcholu sjezdovky vidím dole na louce kočku. Loví. Odsud vypadá jako levhart, plížící se africkou savanou. Ten studený severský vzduch s sebou asi přinesl i tři hýly obecné. Dvě nevýrazně zbarvené samičky a jednoho krásně červeně vybarveného samečka. Nyní si právě dva z nich předávají potravu ze zobáčku do zobáčku. To je krása! Jsou výrazným zpestřením našeho uvadajícího lesa, tihle cizokrajní návštěvníci ze severu, byť jsou první předzvěstí blížící se zimy. Ale že se dnes ochladilo! Ještě by přitom mohly být tropy! Přesně v tuto dobu, před těmi už téměř legendárními a mystickými patnácti lety (v roce 1992), padaly totiž právě teplotní rekordy, kdy teploty ještě hravě překračovaly třicet stupňů Celsia. To byla doba! Ale letošní rok je zatím také vydařený. Moc neprší a celkově bylo docela teplo. Tento rok vejde do dějin!
Večer už bylo tak chladno, že mě zábly ruce. Zato však jsem odměněn pohledem na lovící lišku na strništi po žitném poli. Také ten nový dravec, který bude opravdu asi luňákem, se snesl na strniště, něco tam uchvátil a teď to trhá na kusy. Že je to skutečně luňák jsem si téměř jist, zvláště když si protáhl svá dlouhá křídla a obzvláště jsem si jist jeho identitou, když mohu tohoto velkého dravce přímo srovnat s trochu menší a zavalitější kání, kterou teď zahání. Na posekaném jetelišti, blíž ke mně, se již mohou pást dva zajíci na nově rašící zeleni, již nic na světě natrvalo nezastaví v růstu. Netopýři už zas vykrucují svou leteckou akrobacii, řízenou tím nejdokonalejším radarem pod sluncem a úplňkový měsíc je též na svém místě nízko nad obzorem v průsvitných cárech mlh. Jen srnce jsem dnes žádného neviděl, pouze slyšel. A jak slyšel! Vyplašil jsem ho ve tmě pasoucího se na „Putinovce“ a jeho náhlým, hlasitým, štěkotu psa podobným zabekáním mě docela vylekal. Na stezce kousek od studánky, jejíž panenskou čistotu už – světe div se! – dlouho nikdo nezačlověčil, potkávám ježka. A snad to bylo také tím citelným ochlazením, že dnes večer byly ulice koncentráku výjimečně liduprázdné. Aspoň někdy úleva.
středa, 29. srpna 41
Chladné počasí trvá, dnes už ani to sluníčko nesvítí a nehřeje. Hned zkraje lesa míjím naprosto unikátně, démonicky zbarvenou kočku. Zdálky jsem ji dokonce považoval za kunu či veverku. Je tmavě hnědá jako hořká čokoláda, s huňatým ocasem. Zírá na mne upřeně tím svým sugestivním kočičím pohledem zpoza velkého bludného balvanu, ale co je na ní nejlepšího a nejzvláštnějšího, je její šedavá skvrna, která jako blesk klikatě půlí šikmou čarou její ztrnulý obličej bez nejmenšího záchvěvu mimiky. Démonický zjev! Je jasné, proč pověrčiví lidé kdysi takovéto strašidelně vyhlížející tvory pronásledovali, je nenáviděli, mučili a upalovali na hranicích jako čarodějnice. Možná proto máme dnes takovýchto krásně a nevšedně zabarvených koček tak pomálu, kdežto mourků a koček bělavějších (čti „nevinnějších“) je převaha.
Dále si se mnou hraje na schovávanou srna v husté lesní zeleni. Zase mě obchází po oblouku a sleduje mě. Ano, zastavuje se, aby si mě prohlédla, pak poodběhne a opět se vynoří z podrostu jinde podél mé trasy. Moje cesta vede esovitě taktéž jejím směrem, takže záhy jsem to pro změnu Já, kdo se k ní plíží odzadu a trochu ze strany. Nyní dokonce vidím dvě srnky! To je dobrodružství! Dávno už mě pustily z mysli a klidně, leč obezřetně, jako vždy, se pasou. Nakonec mě však přece jen zpozorovaly těmi svými jemnými, bystrými smysly a ztratily se mi definitivně z očí, když jsem se k nim příliš přiblížil.
Z „Putinovky“ je dnes opět krásný výhled do daleka. Dlouho tu osaměle postávám na jejím vysokém vrcholu a nemohu se nabažit toho skvostného rozhledu. Je to tak krásné, být sám, mít volno a nic nedělat! Na travnaté pláni u lesa s panoramatickým výhledem na protilehlý obzor se shromažďují hejna drozdů brávníků a jiřiček. Asi se chystají k odletu do teplých krajin. Taky bych letěl, kdybych měl křídla. Tady už všechno uvadá, listí žloutne, květy odkvetly a motýli už zřejmě zahynuli, když nemají z čeho sát nektar, božský to nápoj pestrobarevných okřídlenců. Je mi z toho smutno. Ještě že mám alespoň své roztomilé „myšičky“, abych se potěšil pohledem na to, jak jim chutná a jakých nezbedností se navyvádějí. Jedna z nich má také takovou zvláštní kresbu ve tváři, ale samozřejmě že ne tak démonickou jako ta kočka – spíš se ta vodorovná čára pod jejíma očima podobá „zlodějské“ masce mývalů.
Kniha O Slovanech úplně jinak mě nepřestává stránku po stránce, odstavec po odstavci nevýslovně popuzovat, odpuzovat a urážet mou inteligenci. A nejen inteligenci mou, jak dokládá autorovo tvrzení, že to racionální v Platónově díle vpašovali tam jeho – jak jinak! – poddaní, otročtí, praslovanští písaři, a to bez Platónova vědomí! No to je slovo do pranice! Že by si po sobě Platón nikdy znovu nepřečetl, co napsal? Nebo, jak směle a bez uzardění tvrdí pan Horák, co nadiktoval svým praslovanským písařům? To se mi nezdá možné. To je prostě špatný vtip, nic jiného. Tak to možná dělá pan Horák, že si po sobě nečte, co sesmolil za nesmysly. Podle počtu hrubých pravopisných chyb by to tak odpovídalo. Jedině zatím jeho úvahy o bájné Atlantidě jsou celkem rozumné, jinak je to jen vršení blábolů, pitomostí a naivit. To už není jen amatérismus, co tu pan Horák předvádí, nýbrž diletanství. Vlastní své jméno překládá jako „bojovník“, odvozeno prý však od zcela odlišného slovního základu „harc“ = „boj“, i když „horák“ na první pohled znamená „horal, člověk z hor“. Už na tom je dobře patrný způsob jeho takzvaného „luštění“ nápisů: vymýšlí si podle své vlastní potřeby. Způsob jeho chápání jednoduchých českých vět pak dostatečně dokumentuje převrácení významu krátkého staroegyptského sdělení, že nejen lidé urození se stávají písaři. Z toho jediného trochu relativizujícího slůvka „nejen“ pak směrodatně dovozuje, že prý lidé urození se písaři nestávali, protože to prý bylo zaměstnání podřadné, což je další do nebes volající nesmysl. Slovo „demokracie“ překládá jako „démonickou vládu“, i když řecké „démos“ = „lid“ a „daimón“ = „duch, dobré či zlé já“ jsou co do významu dvě naprosto odlišná slova! Řecky tedy pan Horák také neumí. V angličtině má také značné mezery; jediné anglické slůvko nenapíše správně bez chyby! Z nahodilé zvukové shody jednoho japonského slova hned usuzuje na jeho (opět!) praslovanský původ, a podobně. Svastiku (hákový kříž) vykládá jako znak pro „oběť“ (snad ne dokonce pro „zápalnou oběť“, tedy holokaust!), ačkoli se jedná o velmi starý indoevropský symbol „štěstí“, „slunce“, „harmonie“, a tak dále, a považuje tedy svastiku za jednoznačně „zabijácké“ znamení. Vždyť jak by to mohlo být jinak, když si hákový kříž vetklo do znaku nacistické Německo, že? Jako stálý motiv celé knihy, jenž se jí táhne jako červená (či rudá?) nit, ježto je na každém vhodném i nevhodném místě neustále připomínán s otravnou dotěrností komunistických propagandistických hesel, je nízký resentiment obyčejného člověka vůči všemu aristokratickému, vyšší kulturu vytvářejícímu. O co se pan Horák tak vehementně snaží především, je vnutit nám svou mylnou představu o jakési starobylé kultuře neolitických zemědělců, žijících pokojně v jakémsi utopickém, pacifistickém komunismu, kteří ve svém minimálním volném čase v postavení poddaných otroků vymýšlejí písmo, aby jím v praslovanštině, jíž jejich páni a okupanti nerozumějí, zapisovali bezvýznamná banální sdělení, jež si stejně vymyslel pan Horák sám a upravil si je podle svého. Nechápe, co je základní podmínkou každé vyšší kultury – dostatek času a bezpracný život. Obyčejný zaměstnaný člověk nemá na kulturu čas, jak vidíme dodnes. Nebýt povinného školství, převážná většina lidí by se nikdy o své vlastní vůli nenaučila ani psát, ani číst. Většina lidí by říkala to, co slýcháme i dnes tak často z jejich hub – že na takové blbinky nemá čas. A čuměli by raději tupě do ohně, místo samostatného se učení číst a psát, jako dnes čumějí tupě na „bednu“ nebo študýrují bulvární tisk. Je to tak, nebo není? Myslím, že je. V televizi to vyznělo lépe než v knize. Což je jen další doklad zhoubného působení televize, jakožto média, zprostředkovávajícího značně zkreslené informace. Dobře, že se na televizi moc často nedívám. Protože tato kniha, k níž mě přilákala televize, je skutečně hrozná. A mám takové nejasné podezření, že autor knihy O Slovanech úplně jinak nezkoumá, ani neluští ve skutečnosti žádné výlučně „praslovanské“ nápisy, nýbrž prostě jen dávno zapomenuté indoevropské písmo, možná dokonce výlučně starogermánské runy! Názor na celou knihu jsem si utvořil hned na začátku z prvních jejích vět, a dál je to stejné: Je prostě bezcenná.
Večer, když jsem se balil k odchodu, uslyšel jsem neblahý výstřel. A skutečně: naproti přes louku stojí u lesa zřejmě bouchalovo auto. Však také není nikde po žádné zvěři ani památka, jen jeden zajíc se krčí a tiskne k zemi před projíždějícím traktorem se zapnutými reflektory. Ještě ten tady „chyběl“! Zkažená procházka. Stejně je zataženo a není nic kloudně vidět. I ten měsíček dnes tone v řídké oblačnosti a navíc je tak nízko nad obzorem, že je sotva vidět mezi stromy i z toho nejvyššího bodu „Putinovky“. Aspoň že dole v koncentráku dnes večer nechodí žádné hlídky psohlavců.
čtvrtek, 30. srpna 41
Hejno brávníků je z louky u lesa pryč, jen početný houf jiřiček tu poletuje dál. Jiřičky si oblíbily zvláště střechu myslivecké „kazatelny“, kde jich sedí obrovský počet. Odtud vzlétají za „vzdušným planktonem“ a sem se znovu vracejí. Pátrám dalekohledem dál po okolí... A tu hle! Liška! Liška vzadu naproti u lesa! A jak velká! Určitě je to starý lišák! Nádhera! Takhle velkého lišáka jsem ještě neviděl. Nebo je to tím dobrým světlem? Většinou totiž zpozoruji lišku spíše za šera než za plného denního světla. Nádherné zvíře. Teď ten starý lišák po něčem skočil. Myslím, že drží něco v zubech. „Dobrý lov, Akélo! Jsme jedné krve, ty i já!“... Vtom jako když ho něco kousne, cukne sebou a hbitě mizí v lese! Podivné. Někdo ho musel řádně vylekat! Kdo jiný než člověk. Žádného však nikde nevidím. Divné. Teprve až když jsem se již již otáčel zpět k odchodu do hloubi lesa, zpozoroval jsem v dálce za keři stát auto. Dva lidáci, v úrovni lišákových očí, cosi na okraji pole sbírají a nakládají na auto. Asi kamení z jedné velké hromady, jichž bývá u kamenitých polí mnoho. Opět člověk. Opět lidé. Úplně jsem je prve přehlédl! Zase mi tedy lidáci zkazili zážitek! Mrdež jedna rozmrdaná! Ale krásná liška! Nezapomenutelné pozorování.
Sluníčko svítí, ale je to studená zář. Vůbec mě nehřeje, když jeho paprskům, prodírajícím se skrz stromoví, nastavuji tvář. Na pěšince leží rozšlápnutý černý brouk střevlík s modrým okrajem krovek. Veverka putuje lesem, přeskakujíc ze stromu na strom, z větve na větev. Malý, světlehnědý skokan s tmavými pruhy na zadních nohách uskakuje z pěšinky do podrostu. Ten nedávno nalezený mrtvý bez hlavy byl ovšem mnohem větší – i bez té hlavy. Strakapoud prostřední ťuká do kůry vysokého jasanu přímo nade mnou. Na jiném místě, u naučné stezky, si strakapoud malý vybral k proklepání vzrostlý smrk. Vyrušil mě tam však, při této vzácné intimní chvilce, jakýsi přespolní běžec. Už zas! Zas ta prokletá stezka! Pořád tu někdo je. Letos to tu vypadá jako v newyorském Central Parku! Sportovce jsem si nevšímal, obrátil jsem se k němu zády a dál jsem pozoroval toho strakapouda. Když jsem pak dalekohled odložil, blbec běžec na mne blbě čuměl od nedalekého kříže, kde se v buzerantských legínách protahoval jako baleťák v Bolšom těatru. Odporné. Stačí jediný pohled na člověka a mám po sváteční náladě! Hnusnější pazvíře neznám!
"Myšičky" dostaly housku a hned se o ni strhla mela. Nedají se vyrušovat, ani když zdrhávám stanové zipy, šustím sáčky, vrtím se všelijak, převaluji se, rozbaluji batoh se zásobami. Už nejsou tak háklivé na moji činnost, neřkuli přítomnost, jako z počátku. Hryzají staré pečivo, krmí se, honí se a hrají si spolu na schovávanou, běhají po stanu a kolem něj jako by se nechumelilo, a mne si skoro vůbec nevšímají. Paráda. Život mezi divokými zvířaty.
Dnes jsem si přinesl na čtení tu druhou vypůjčenou knihu z městské knihovny, biografii o Heinrichu Himmlerovi, s názvem Druhý muž třetí říše. Tu slátaninu O Slovanech úplně jinak (a naprosto blbě!) jsem s opovržením odhodil jako bezcenného požírače mého drahocenného času a nemíním se k ní vícekrát vracet. Jen letmo jsem ještě naposledy zalistoval v té debilitě dál, načež jsem zjistil, že tam dál je to ještě horší. Ztráta času. Pouze dodám k autorově osobě, že pan Antonín Horák ztělesňuje přesně ten typ lidí, kvůli nimž odmítám mluvit s lidmi a mít s nimi cokoliv společného. Je to totiž chorobný, zakomplexovaný, hloupý falešník, podvodník a lhář, jemuž se nedá věřit ani obyčejné pozdravení a nadít se lze od něho jen zklamání a podrazů. Doufám, že ten „Himmler“ bude lepší.
Četl jsem dlouho a probudil jsem se až večer. Bylo takové zvláštní světlo, takový žlutohnědý šerosvit jako na starých fotografiích. Velmi zvláštní, ale velmi pěkné. Je mi jako ve snách. Spěchám k pastvinám, kde se po setmění schází zvěř. Je jí tu tentokrát hodně. Tma už je však příliš hustá. Přesto vidím několik srnců, dva zajíce... – a přímo přede mnou opět liška! Nevěřím svým vlastním očím! Podruhé za jediný den liška! Loví hraboše nedaleko mne, zatímco Já se schovávám ve tmě mezi stromy. Je tak blízko! Náhle se podívala přímo na mne... – a už mete pryč, jako když do ní střelí! Utíká přes celou louku pryč na opačnou stranu k protějšímu lesu, kde jsem ji pozoroval dopoledne. Cestou plaší zajíce, kteří najednou nevědí, co se děje. To nechápu. Jak mě mohla vidět? Stál jsem v přítmí lesa, ani jsem se nepohnul, nevydal jediný hlas, nezpůsobil žádný šramot. Asi proto se lišce daří vést tak tajný život, že má takové bystré smysly! To je prostě obdivuhodné. Chtěl bych mít něco z jejích schopností. Cestou domů ještě potkávám jednu srnu. Tma už je taková, že jsem ji uviděl až pár metrů před sebou, jakož i ona mne. Dole na ulicích opět pravidelné hlídky samozvané domobrany. Ach, ty návraty...
pátek, 31. srpna 41
Po každodenním ranním zburcování sousedčinou čubou nevycválanou utíkám z baráku pitomýho do lesů Reinlebensbornu. Není kdovíjak škaredě, ale noc byla studená. Už to není prostě ono. Už to nejsou ty vlídné, vlahé noci na vrcholu léta, kdy jsem se nemohl odtrhnout od okna, jak bylo krásně. A teď? Na „Putinovce“ na chvilku zasvitlo sluníčko a tehdy se udělalo zase pěkně teplo, ale dlouho to nevydrželo. Zatahuje se a je chladno. Viditelnost je dnes velmi slabá. Na lanech lyžařského vleku posedávají každý den budníčci lesní a dnes se k nim přidal i jeden krásný bramborníček hnědý. U starého posedu se po snídani spustil mírný deštík. V lese však takovéto silnější mrholení či slabý déšť nevadí, protože jej trochu tlumí koruny stromů, z nichž některé jsou tak husté, že dolů na zem nedopadne ani kapka. Jiřičky na pastvinách už také kvůli dešti nevyužívají jako vzletovou základnu střechy myslivecké „kazatelny“, nýbrž vylétají za potravou odkudsi z chráněných míst v lese. Déšť jim však též mnoho nevadí. Jakýsi velký dravý pták na louce v dešti trpělivě číhá v sedě na zemi na kořist. Možná je to káně, možná luňák, možná jiný větší dravec, to nelze s určitostí říct na tu dálku. Dnes jsem měl dojem, že jsem zaslechl i hlas motáka pilicha. Takže těch dravců je zde zřejmě víc druhů. Jak jsem řekl: déšť nevadí, pokud sedíte na sedátku pod stromem s hustým větvovím. A právě takové sedátko mám poblíž tábora. Sedím, sedím – sedím a dumám, a vtom jsem zaslechl slabý praskot suchých větviček nedaleko v maliníkovém porostu. Někdo tam je! Teď se zachvívají olistěné proutky. Blíží se to. Za chvíli už rozeznávám nejprve hlavu a potom i celé tělo – srnky. Krmí se maliníkovými listy a o mně nemá ani potuchy. Blíží se ke mně a dostává se čím dál blíž a blíž. Chvíle napětí. Konečně mě spatřila a měří si mě zkoumavým pohledem. Je tak blízko, že se podivuji, jak to, že se nebojí a neutíká? Zjevně mě vidí, protože se často na mne dívá. Nijak se však neplaší a zůstává klidná. V nepravidelných intervalech se na mne vždycky zahledí, ale jinak dál klidně pokračuje v pastvě. Já se však pod jejím pohledem vůbec nehýbám a oblečen celý v černém mohu být tou srnou považován spíše za podivný samorost než za člověka. Snadno přece podléháme tomu všeobecně rozšířenému klamu, že co se nehýbá, to není živá bytost. Srna je tak blízko, že se nesmím vůbec pohnout, pootočit se, poposednout, ani trochu hnout hlavou, abych se neprozradil. Je to napínavé a vzrušující. Musím držet hlavu otočenou hodně doprava, skoro dozadu, z kteréžto polohy brzy bolí za krkem. Musím to však vydržet, abych se nepřipravil o tak výjimečný prožitek. Být nablízku tak plachému lesnímu tvoru se nepoštěstí každý den. Krk však bolí. V nestřeženém okamžiku si alespoň podepírám dlaní bradu, abych ulevil krčním svalům. Srna stále často zkoumavým pohledem kontroluje moji pozici. Jsem však socha. Mé odhodlání nepokazit si tyto sváteční chvíle zbytečným prozrazením je bezmezné. Je to tak harmonický pocit být sám uprostřed lesa s tvorem, který má jinak z člověka smrtelnou hrůzu. Pro mne jsou tyto dlouhé, harmonické minuty vyznamenáním, poctou nejvyšší. Jak by to bylo pěkné, kdyby se nás zvířata neděsila! Jaká harmonie by to byla! Úplně by to zlepšilo můj život, od základu! Byla by to existence úplně jiného řádu. Takovou harmonii jsem naposled zažil snad jen kdysi v thajském národním parku Khao Yai, kde se divoká zvířata lidí také nebála. Jeden jelen se dokonce chodíval pást přímo před moji ubikaci a nechal se hladit, zoborožci loudili o sousta v jídelně pod širým nebem a kolem se potulovala stádečka divokých prasat i s pruhovanými selátky. Giboni tam vítali zpěvem ranní slunce a když jsem se pokusil ten jejich zpěv napodobit, rozšafně mi odpovídali ve stejném nápěvu i tónině. Byl to ráj. Tak bych si představoval moje harmonické soužití se zvířaty. Žádné střílení, žádné koncentráky, žádná jatka. Bylo by to krásné žití. Jako ty chvíle s touto srnou zde. Myslím, že takhle vypadá štěstí. Srna dokonce došla až téměř k mému stanu a tam si lehla, takže jsem se nemohl ze sedátka pod modřínem zvednout, ani jít do stanu, aniž bych ji vyplašil, což jsem nechtěl. Nakonec to dopadlo tak, že po chvilce ležení srnka odputovala dál do hloubi lesa a Já už ji víckrát nespatřil. Uf! To bylo zase dobrodružství! Nemohu uvěřit svému štěstí! To jsou zážitky! Ach, vy zvířecí bohové, co jen si počnu, až tohle všechno lidé zničí? Ani jsem si nevšiml, že přestalo pršet.
Dlouho jsem četl novou knížku o Himmlerovi. Hodně dlouho. Tohle už je něco podstatně jiného, než tamta šílenost o Slovanech! Velmi dobře napsané, velmi čtivé, seriózní, dokonce objektivní, v rámci možností. Je to sice psané z komunistického úhlu pohledu, ale není to hloupé. A to už něco znamená. A první tisková chybička se vyskytla až na 36. straně, což je téměř na pochvalu! Text zřejmě prošel tolika cenzurními kontrolami, že se alespoň podařilo většinu obvyklých chyb odstranit. Aspoň na něco byla ta cenzura dobrá.
Večer jsem hned zkraje, jen co jsem vyšel na první lesní cestu, uviděl před sebou černou kočku s bílými tlapkami. Otočila za mnou dozadu hlavu a koukala, kdo to je. Zkusil jsem si dřepnout a zavolat na ni „či čí, či čí“, jestli se čirou náhodou nepřijde pomazlit, ale kdepak! Ani náhodou! Uháněla pryč jako každé jiné divoké lesní zvíře! Večerní procházka se však opět nepovedla. Pozvolna tu začínají převládat večery, kdy se zde někdo poflakuje. Po obou stranách louky stojí jedno auto. Jistě samí bouchalové. To na mé straně vypadalo z dálky prázdné, takže jsem si myslel, že kolem něj projdu, ale když jsem se k němu lesem připlížil blíž, shledal jsem, že v něm někdo sedí na předním sedadle spolujezdce a okénko má polostažené. Lidákova přerostlá hlava, s velkým blbým mozkem uvnitř, se otáčela do všech směrů po okolí. Napadlo mě ulovit ho jako škodnou. Takhle zezadu bych ho měl krásně na mušce a ten jeho chorý mozek bych mu vystřelil z hlavy tak rychle a jednoduše, že by si ani neuvědomil nebezpečí. Což by byla možná chyba, poněvadž by před smrtí netrpěl. Nejraději bych je střílel „ránou na měkko“, jak oni tomu říkají, tedy do žaludku, aby dlouho a v bolestech umírali. Škoda, že jsou lidi chráněni zákonem. Lovit lidi by mě bavilo a jistě bych v tom byl dobrý. Zbavovat svět jeho největších škůdců. Potichu a nepozorovaně jsem se odkradl zpátky do lesa.
sobota, 1. září 41
Probíjím se předměstím a kolem krámu, kde to zase vypadá jako na psí přehlídce. Štěkání a rambajz. Dívám se na lidi. Zdá se, že jim to nevadí. Nevnímají. Zdraví mě lidé, které ani neznám – nebo si na ně alespoň nevzpomínám. Už je to tři roky. Tři roky prázdnin. Zajímalo by mě, co si o mně povídají. I když si to dovedu dost dobře představit. Fašista, šílenec, lesní muž, inkubus. Měl bych si zvykat. Ještě tak měsíc, či dva, a budu se muset hlásit o práci. A ta zima! Ta mi nepřidá. Dnes je mi zima i ve třech vrstvách oblečení. V noci pršelo a les je mokrý a studený. Oblohou se honí mraky a bříze nad mým stanem žloutnou a opadávají listy. Hotová žlutá podestýlka. Také střechu stanu pokrylo žluté listí. Výborné přírodní maskování. Zebou mě ruce. Starý posed je zmoklý a studí. Na žádné dlouhé sezení to není. Motýli dávno vidět nejsou, jen housenky. V noci jsem jednu velkou zelenou housenku přinesl na botě až domů a teď na mne spadla z jasanu jiná, žlutá, malá píďalka. Léto, vrať se! Kdepak motýli v takové zimě! Už jenom milí ptáčkové oživují tu naráz pochmurnou a nevlídnou přírodu. Na ptáky je spoleh. Brhlíci, sýkorky, kosi, střízlíci, vlaštovky a jiřičky, vrány krákají na polích a kavky na předměstích, v zahradách jsou pořád k vidění čiperní rehci a konipásci. Mnozí z nich se tu budou pořád starat o moji lepší náladu. Na světlince jsem objevil malý semenáček nového dubu. Nemá kolem sebe žádnou vážnější konkurenci. Jednou by měl dominovat celému okolí, jako ten můj staletý dub v bývalém táboře R2. Toho už se ale s největší pravděpodobností nedožiji. Jímá mě z toho všeho hrůza; z toho zmaru, odumírání, z té zimy, z lidí, z práce, z budoucnosti, která bude ještě strašnější než současnost. I ty „myšičky“ mi připadají poslední dobou nějaké schlíplé, ne tak aktivní a vesele čilé, jako když bylo teplo. Jim musí být jistě také zima. Chvílemi prší, chvílemi zasvitne nakrátko studené sluníčko. Jedna „myšička“ je z toho studeného počasí tak otrávená, že si sotva kousne rohlíku a vrací se zase zpátky do nory. Žádná estráda se zatím nekoná. Ta nastala až později odpoledne, kdy se přece jen ustálil slunce svit a les se trochu proteplil a vyschnul. A hle! Já co se to blíží – a ona červenka přiskákala po zemi! Aspoň nějaké „sluníčko“! Doufám v babí léto. A zachumlávám se do spacáku s dobrou knihou v ruce.
Večer se lesem ozývá křik motáka pilicha. Někde tady poblíž asi hnízdí. Je to typický křik páru, obhajujícího hnízdo s mláďaty. Do toho se mísí vzdálené volání sýce rousného. Ztichlý večerní les opět ožívá zvuky a hlasy jeho obyvatel. Tyhle chvíle miluji. Když vládne v lese po setmění příliš velké hrobové ticho, znamená to obvykle, že je někde nablízku nepřítel všech – člověk. A opravdu: žádní lidáci se tu dnes večer necourají. Hned je to znát na počtu zvěře na pastvisku! Už sice není moc vidět, ale přesto rozeznávám vzadu na strništi u protějšího lesa tři srnky, blíž ke mně dva zajíce a dál u lesa opět lišku. Ta už tu bývá nejspíš denně. Pokud zde ovšem nejsou lidi, hlavně však myslivci. Zvlášť ti motorizovaní. To se pak každé rozumné zvíře „zdejchne“. To jen lidi si asi myslí, že jsou ta zvířata blbá a že když uvidí někde stát auto, nespojí si ho s člověkem a nenapadne je utéct. Nejvíc srnců se nyní pase právě u místa, kde vždycky stává myslivcovo auto. Není lepšího důkazu. Já když se tady v naprosté tmě procházím, poněvadž ve dne to kvůli lidem není již dávno tak příjemné, a i teď potmě se pro jistotu pořád rozhlížím a otáčím, nejde-li kde člověk, neděsím určitě zdaleka tak zvířata, jež na své cestě k domovu míjím, jako člověk. Utečou sice přede mnou – komu bych to žaloval? –, ale utečou jen na kraj do lesa, kde je slyším pomalu přecházet, jako před někým, koho neznají, a ne před tím, koho se musí právem obávat. V té tmě mě nemůžou vidět, jako Já nevidím je, a tak ani nevidí, že jsem tolik proklatě podoben člověku.
neděle, 2. září 41
Dopoledne svítilo sluníčko, ale odhadem kolem poledne se zase zatáhlo. Na žádné tropy už to letos nevypadá a ani předpověď počasí neslibuje výrazné zlepšení, spíše naopak zhoršení. Poprvé po třech měsících tepla budu se muset v příštích dnech začít řídit tímto pěkným německým rčením: Es gibt kein schlechtes Wetter, es gibt nur falsche Kleidung – Neexistuje špatné počasí, je jen špatné oblečení.
Uvidět teď někde v přírodě kvítek rovná se nálezu pokladu. Zrovna takový poklad jsem dnes našel na „Putinovce“. Tři krásné, velké, zvonkovité, bílé květy, vyrůstající na jakémsi úponkovitém, popínavém stonku s kopinatými listy. Tato zřejmě epifytická rostlina se pne a prodírá skrz lipové listoví jako taková menší obdoba pralesních lián. Vypadá to velmi exoticky, velmi hezky, a v té pomalu odumírající pustině kolem je to hotový klenot. Možná se sem její zárodky dostaly s tou zdejší navršenou zeminou odkudsi z pěstěné zahrádky, nebo co; jinak si tento skvostný nález nedovedu vysvětlit, natož abych ho uměl správně pojmenovat. Dnešní noci budu asi dlouho prohledávat počítač. (Nakonec jsem zjistil, že to je u nás dosti hojný opletník plotní.)
Na mém vlastnoručně zhotoveném sedátku pod modřínem, nedaleko tábora, jsem zažil další blízké setkání s jedním z místních obyvatel lesa. Byl to sice jen obyčejný hraboš, jakých mi běhá kolem stanu dost a dost, ale přesto to bylo hodně neobvyklé a vzrušující setkání. Meditoval jsem pololeže polosedě opřen zády o strom a loktem o sedátko, když tu šramot opodál. Vykoukl tam hraboš a systémem chodbiček se blíží neomylně ke mně. Okamžitě jsem, toť se ví, zavětřil příležitost a znehybněl jsem. A mé očekávání se vskutku naplnilo. Hraboš prolézal všetečně všude kolem mne a dokonce se vyšplhal i na můj batoh, odložený na sedátku hned vedle mne, chodil po něm, očichával jej a pokoušel se ho ochutnat. Určitě tam cítil voňavé čerstvé housky a sladké ořechové rohlíčky. Bylo to roztomilé. V jednu chvíli mi čichal i k prstům, až jsem se skoro bál, že mě kousne, jako se mi to už jednou kdysi stalo, jakkoli to tenkrát vůbec nebolelo. U tohoto hraboše nechybělo mnoho a byl by mne zlézal jako tu horu, která porodila myš. Zdálo se mi však, že toho hraboše znám. Mohla by to být klidně jedna z mých „myšiček“. Vůbec bych se tomu nedivil. Tábor je odsud daleko ani ne padesát metrů. Nevím sice, jaký mají hraboši „akční rádius“, ale vyloučeno to není. Myslím, že bych cizího hraboše poznal. Kdo s nimi nežije by se mohl domnívat, že je to nesmysl je od sebe rozeznat a že jsou všichni stejní, ale není tomu tak, stejně jako u lidí a u každého jiného živého tvora. To už jsem spíš nakloněn u lidí nevidět rozdíly, než u zvířat či rostlin. Což bude asi jen běžný morální předsudek, leč nutný k vyrovnání opačných předsudků ryze lidských. Je-li to tedy jedna z mých „myšiček“, pak mám pravdu, když tvrdím, že mi budou zanedlouho běhat v ústrety jako pejsek. Ochočené však „myšičky“ rozhodně nejsou; zůstávají stále dost plaché, což je dobře. Každý den teď zvládají sníst jeden rohlík. Určitě už se nekrmí ničím jiným. V zimě, až tu nebudu moci být s nimi, bude se mi po nich stýskat. Nejspíš je sem dál budu chodit krmit a pozorovat.
Odpoledne mě zburcovalo ze spánku kňučivé štěkání jakéhosi zaběhlého čokla. Běhal tu okolo punťa, na nějž někdo odkudsi hvízdal a přivolával ho zpět. Jen aby ho sem nešli hledat! Čokl jistě pronásledoval nějaké místní lesní zvíře nebo chytil jeho stopu. A kdepak je teď hajný, aby zasáhl proti takovýmto nepřístojnostem a aby hájil les i zvěř před narušiteli, kteří se neumějí chovat? Sen, z něhož jsem byl tak neurvale vyburcován, byl beztoho strašný a zlý. Zdálo se mi o nekonečných proudících davech, které procházely kol mého stanu a Já nadávám, marně před nimi utíkám a schovávám se, nicméně stále si říkám, že to není ještě tak zlé. Strašný sen. A částečně pravdivý, jak už sny bývají. Svým způsobem jsem tomu čoklovi vděčný za to probuzení. Nevím však již dávno, co je horší: zda skutečnost, či strašný sen. Dnes tu slyším a cítím všude kolem zase nějak moc lidu na nedělní procházce. Toto není les, toto je parčík. Ten sen měl pravdu. Kde je však skutečný les a kde jsou ti, kdož jej budou hájit? Kde je hajný, aby zhatil disharmonii, v níž se nachází svět? Ti takzvaní „hajní“ tohoto rozvráceného světa jsou právě ti, kteří svět do nerovnovážné disharmonie uvedli a tam nechali upadnout. Proč mám při četbě knihy o třetí říši dojem, že to byly lepší časy, lepší země, nadějnější doba? Je to zum Kotzen – až k zblití!
Večer prošla kolem stanu asi srnka, což vyplašilo „myšičku“ a mne zvedlo z matrací. Slyšel jsem někoho tiše procházet, ale žel neviděl jsem nic. Jen jsem slyšel jemný praskot větviček pod lehkými kročeji kopýtek. Dnes večer je zase v lese takové to podezřele hrobové ticho, jako když se někde potlouká zlý člověk. Samozřejmě! Má neblahá předtucha se potvrdila; můj zvířecí instinkt mě opět nezklamal. Uprostřed louky stojí zase auto. Už zas? Už zas člověk? Je to čím dál horší; to už je ob den! Mor! Mor! Nějaká zvířata tu jsou však kupodivu též: jeden srnec vzadu u lesa na žitném strništi, jeden zajíc přímo přede mnou – a opět liška! Ti mají odvahu! Já bych takhle neriskoval, když se tu potlouká člověk s flintou a zlými úmysly. Něco se mi nezdá být v pořádku. To auto. Dnes stojí nějak moc uprostřed. Obvykle myslivec parkuje u kraje lesa. Mám silný pocit, že ten bouchal je ukrytý někde tady, na mé straně lesa. Napětí vzrůstá a přitom se zdánlivě nic neděje. Nyní už mě ten stále silnější pocit z neurčitého nebezpečí ovládá tak mocně, že zůstávám ukryt v šeru lesa. Něco se musí stát, to vím jistě. Ale co? Tma houstne, minuty čekání ubíhají. Stále obhlížím terén dalekohledem a snažím se v tom příšeří najít cokoli podezřelého, jakoukoli známku toho, že mě můj instinkt neklame. Nic není vidět, nic stále nepotvrzuje moje zlé tušení. Zvířata jsou klidná, zatímco můj neklid vzrůstá. Co jen to se mnou je! Vtom PRÁSK! – třeskl výstřel tak hlasitý, že mi srdce poskočilo! To bylo hodně blízko! Věděl jsem to! Věděl jsem, že není něco v pořádku! Lekl jsem se, že snad někdo střílí po mně! Nicméně stojím dál jako starý ostřílený válečník uprostřed bitevní vřavy a nyní horlivě pátrám dalekohledem, kde se co bude dít dál. Výstřel to byl ostrý, netlumený žádnou masivní překážkou, žádným lesem či kopcem; musel tedy vyjít odtud. Kontroluji pozice a stav všech tří přítomných zvířat. Srnec je v pořádku a dál na svém místě, zajíc též. Jen ta liška zmizela. Obávám se nejhoršího a dál vyčkávám, co se bude dít dál. A zanedlouho jsem se konečně dočkal. Vidím světlo vzadu na louce. V tom místě jsem prve viděl tu lišku. Někdo si svítí signální baterkou; signální proto, poněvadž se mu do bílého světla plete červené sklíčko. Vidím ho zřetelně díky tomu světlu. Očividně hledá baterkou svou oběť. A už je mi také jasné, kde číhal: v uzavřené myslivecké „kazatelně“ vzadu uprostřed louky. Proto ten výstřel nic neztlumilo, takže se zdálo, že je blízko! A ta liška šla přímo k té „kazatelně“. Ten hajzl tedy vystřelil na lišku! To je parchant! Ale co to? Přešlapuje tam už hodnou dobu a zřejmě nemůže nic najít. Vrací se s pokašláváním k autu. Žádnou mrtvolu nenese a nic nenakládá dozadu do kufru „kombíka“. Teď startuje a s rozsvícenými dálkovými reflektory jede zpátky na místo činu, jak už to vrahové dělávají. Krouží po louce, křižuje ji, ale nenachází, co hledá. Naštěstí! Buď se tedy blbec netrefil, nebo raněná liška stačila utéct a teď, chudák, někde v bolestech umírá. Toho bouchala bych chtěl dostat do ruky! Za tohle bych vážně vyhladil celé lidstvo! Jedny za to, že takové zločiny dělají, druhé za to, že to těm zločincům dovolí, a konečně třetí sortu lidí za to, že provádějí i jiné zločiny proti přírodě. Bouchal jede tentokrát domů s nepořízenou. To mám radost; zároveň ale i vztek, že se něco takového, čeho jsem byl dnes večer svědkem, může dít. Nenávidím lidi. Dnes v noci mám náhodou na programu videodokument z bitvy o Británii. Doufám, že tam budou k vidění hromady lidských mrtvol, abych se tím pohledem trošku uklidnil, jinak bych po dnešku musel jít vraždit lidi sám.
pondělí, 3. září 41/42
Dnes mám 42. narozeniny. O desáté hodině večerní vstoupím již do šestého sedmiletí mého života. Jak ten čas letí! Nemám rád narozeniny. Připomínají mi mé stáří a smrtelnost. Jako by to bylo včera, co jsem byl mladý, veselý klučina s dlouhými, jako uhel černými vlasy, kterému každý tykal, se zuby, jež zdrtily a schroupaly všechno od ořechů a syrové mrkve přes jablka po nevařené brambory, vyhrabané holýma rukama ze země a snězené hned na místě. To byla doba! A naráz, aniž si to člověk stačí uvědomit, je ze mne starý bručoun, šedý jako vlk, kterému každý vyká a se zuby polámanými a vypadanými, jimiž tak tak ukoušu a sežvýkám čerstvý chléb. Dnes o desáté hodině noční započne nový misantropický rok, rok číslo XLII, rok Nevolníka. Nemám rád narozeniny. Jsou rok od roku pesimističtější.
Snídám na posedu a nízko nad stromy s křikem přelétává káně. Úchvatný pohled! Jednou i zalétla dovnitř lesa, aby se tam posadila na větev. Dlouho tam však sedět nevydržela. Asi mě uviděla a seznala, že jí má přítomnost vadí. Po včerejší střelbě jsem dnes spěchal k pláni, abych ji obhlédl znovu za světla, jestli na ní neuvidím někde ležet tu nebohou lišku, nebo zda ji dokonce nespatřím živou a zdravou, čímž by se mi ulevilo. Pátral jsem tedy dalekohledem po pláni a vždy, když jsem tam zaznamenal něco, co by mohlo být mrtvou liškou, ať už to byl kus nějakého odpadu, dřevo, kámen nebo drn, hrklo ve mně a dech se mi úžil. Stále s myslí rozhořčenou nemohu zapomenout na včerejší vražedný večer. To nebyl myslivec, to nebyl hajný, to byl bouchal. To snad nebyl ani bouchal, to byl pytlák – vždyť nechybělo mnoho k tomu, aby nejen svou oběť hledal z auta s rozsvícenými dálkovými světlomety, ale aby ji také tímto vyloženě pytláckým způsobem uštval a ulovil! To byl parchant! Určitě ještě téhož večera dával k dobru tuto „mysliveckou historku“ někde v hospodě a chlapi ho za to obdivně plácali po ramenou. Pakáž jedna! Po včerejšku nenávidím lidstvo zase o trochu víc, je-li to víc ještě vůbec možné. Tihle motorizovaní takzvaní „myslivci“ jsou také nepřehlédnutelným znamením úpadku doby a zkažených mravů. Klasického pěšího hajného, jenž koná pravidelné obchůzky po revíru v zelené uniformě a s perfektně vycvičeným psem křepelákem u nohou jsem potkal naposledy kdysi dávno před deseti lety – a to ještě zcela náhodou a ojediněle! Časy se holt mění a lidé s nimi – ale k horšímu. Pravý myslivec, aby byl hoden toho jména, má mít úlohu ochranitele přírody, lesů a zvířat, ne jejich ničitelem. Myslivec má chránit les především před lidmi, aby tito tady nejezdili na motorkách, neřvali tu, neplundrovali lesní plody a nekáceli svévolně stromy, nepohazovali odpadky, nevenčili psy a podobně. Pravý myslivec má stát neochvějně na stráži lesa jako elitní voják a bránit zvěř před pytláky, a ne sám být pytlákem a pouze si jezdit do přírody jako na střelnici. Myslivec nemá vůbec zabíjet. Tuto jakkoli přirozenou, nevyhnutelnou a někdy i nutnou funkci má zcela přenechat zvířecím dravcům a šelmám, poněvadž ti ji vykonávají lépe a s mírou. Člověk má na to příliš vadnou mysl. Správný myslivec by měl být zkrátka něco jako strážce národního parku, nikoli lovec.
Na pláni jsou jen jiřičky a vlaštovky, dva páry poštolek a jedna káně, která cosi porcuje a ostražitě se přitom rozhlíží do všech stran. Po včerejšku se jí nedivím, že si dává takový pozor. S našimi zkušenostmi s člověkem... Jsem zvědavý, jestli se tu ta liška ještě ukáže – pokud tedy ten brutální útok vůbec přežila. Pakliže ne, pakliže nepřežila, pak nepřežijí ani její mláďata. Vždyť když liška takto často a usilovně shání potravu, i ve dne, nehledíc na možné riziko, jistě to nedělá jen sama pro sebe, nýbrž především, aby nakrmila liščata. A ti škaredí lidáci chtějí ty krásné lišky úplně vyhladit! Za to mám mít rád lidi? Mor! Mor! To lidstvo by mělo být vyhlazeno!
Dnes jsem se také chystal po dlouhé době na delší procházku mimo les, a to konkrétně za Hirschl k nově budovanému rybníku. Ale v otevřeném terénu fičel tak ostrý vítr, jenž mě bičoval šlehy deště, že jsem se raději zase vrátil zpátky do závětří lesa. Nechám si ty výlety na lepší počasí. Zlatý Reinlebensborn! Les je les. V lese je nejlíp. Jsem zde chráněn jako choulostivá rostlinka ve skleníku. Les je nejlepší místo k životu. Neprší sem tolik, nefouká, není dovnitř vidět a málokdo sem chodí. Poseděl jsem radši na sedátku pod modřínem, než bych se hnal za nestálého počasí někam ven do nechráněné vyklučené krajiny, kde lze navíc ještě natrefit na nějakého odporného člověka. Fujtajbl! Po cestě zpátky jsem na lesní pěšince objevil mrtvého hraboše s napůl odkousnutou hlavou. To jsou ale dekapitální nálezy! Hrůza. Můj hraboš to však není. Mí hraboši a myši se mají díky mně dobře. Aspoň někdo, když je každý loví, jiní je nenávidí a další se jich štítí.
Odpoledne jsem se probudil do deště. Je to mírný déšť, leč déšť vytrvalý, s na týden zataženou oblohou. Zdál se mi děsný sen o hlodavcích, kteří sežrali stan. Naštěstí to byl jen jeden z těch snů, jež znamenají pravý opak. Večer byla pláň liduprázdná. Doufal jsem, že tam opět uvidím lišku, ale nebyla tam. Snad to jen znamená, že ji to včerejší střílení zaplašilo jinam, dál od lidí, a není tedy mrtvá. „Dál od lidí“... – ale kde to je? Já sám bych tam rád odešel! Ostatní zvířata se na pláni pasou jako obvykle – kam jinam by šla? Lidáci jsou totiž všude. A Já se dnes v noci, už po dvaačtyřicáté, zase jakoby znovu narodím do jejich světa, jenž měl být původně určen mně, a ne lidem. Dnes v noci se jakoby po dvaačtyřicáté narodím. Leč obrozen nevstanu.