Básně a písně - 3.
POSLEDNÍ REVOLUCE
Vidím, jak kolem mne přešlapují
Čekají na moji chybu
Pomoz mi vydržet, musíme ty šílence zastavit
Sračky zkorumpovaných lhářů
Neukazuj city, měli by tě za uplakánka
Nedávej najevo dobrou vůli, ta se považuje za slabost
Nikdy nehlaď cizího psa
Nebo ho jeho pán nechá utratit, že špatně hlídá
Moje pero se stalo zbraní, ale to nestačí
Daleko za mnou zůstává všechna ta malichernost lůzy
Nářky statistů v tragikomedii zvané "Život"
Vůdci lidu vždycky vědí, koho označit za nepřátele
Inkvizice, Gestapo, StB, všeho se dá zneužít
Absolutní kontrola, neustálé pokusy uzákonit morálku
Každá krvelačná bestie si hraje na lidumila
Nosím v sobě zárodek poslední revoluce.
Jsou tak blbí, nebo tak zlomyslní?
Dobrovolně obětovat moje sobectví jejich bezohlednosti?
Ze strachu před samotou
Obojek pro psa
Klec pro kanárka
Manželství pro zamilované
Dusící láskyplné objetí.
Všechny ty chytráky
Co necítí žádnou vinu
Čichám, čichám člověčinu
Všechny ty feťáky
Co mě budí z klidu
Protože dokud nenávidím, jsem ještě schopný milovat.
Čichám, čichám člověčinu
Všechny ty zoufalce
Co se nemaj k činu
Čichám, čichám člověčinu
Všechny ty věřící
Mění víra v špínu
Protože dokud jsem schopný milovat, budu tuhle chamraď nenávidět!
Kdy se vyfiknem
Dáme své hlasy
Pro lepší časy
Ustavíme pány
Nad sebou i vámi
Volební urny
Pohřební urny
Tak či naopak
Z deště pod okap.
Litanie svíčkových bab
Samozřejmé zneužívání dobroty
Vnikání do mé samoty
Porušuje azyl uvnitř mé hlavy
Můj život patří jenom mně
A mé touze po dokonalosti
Být sám sebou je síla
Mění řád světa
Dává energii, napíná svaly
Mate střelku kompasu
Všechny hodiny se v jejím dosahu zrychlují
Je to vnitřní exploze
Víření bubnů naplňuje vzduch
Byla vyhlášena válka
Víra je mrtvá, mizí se slovníku
Začíná boj proti věčnému obtěžování
Poloslepých, plešatých a bezzubých zrůd
Už víc nečekej!
Zakruť krkem stádní ovci
Nikdy nepros, nýbrž žádej
Rychlou euthanasii
Pupkatého a na prášcích závislého chcípáka.
Já zatínám ruce v pěst
Jedině změní se na věci
Když se ty sám budeš vést.
PODHOUBÍ NESPRAVEDLNOSTI
Výjimečné lidi zavírají do blázince
Pravdě je spíláno do pornografie
Nepořádek pojí se se slovem "anarchie"
No jo, svět vůbec není horskou bystřinou
Ani úsměvem, jenž se mihne na tváři ženy
Žádná báseň básníků oslepených
Je to věčná válka, jako výsledek lidských povah
Kde prostí lidé, obelhaní a svedení
Neprohlédli podvod lstivějších mozků
A umírají s falešným vědomím statečnosti
Pro jakýsi "Zákon", "Pořádek", "Vlast" a "Čest"
Ale jsou to zájmy a zábava těch, co sedí u monitorů
Mačkajíce knoflíky, jako kdyby přihlíželi fotbalovému zápasu
A tak můžete vidět hordy kněžourů
Jak kážou pokoru a bázeň
Aby nás zeslabili a učinili závislými
Místo boje a činů ve prospěch konečné revoluce myslí
Radí víru a modlitbu
Na jejich cestě ke korytu
Tvrdí, že absolutní svoboda neexistuje
Zkurvený lháři! Svoboda je buď úplná nebo žádná!
Za jejich svatouškovskou maskou s úsměvem buzeranta
Poznávám fašistickou zrůdu
Chtějí obnovit cenzuru
Myslejí, že hrůzy středověké inkvizice jsou zapomenuty
A na ochranu zločinců větší pravomoce fízlům
Stavy nadřazenosti a podřízenosti, mazácké manýry
Každý odstup od práva ubližuje
Tak proč žijete, vy despotický zmetci!
Proč už nepochcípáte, vy nesnášenliví parchanti?
Šíříte jenom bolest a neštěstí
Proč každý pokrok musí být vykoupen oběťmi nejlepších z nás?
Živit spravedlnost vyžaduje živit anarchii
Sílu vůle - nepřetržitou důslednost, hledající záchytné body
Žádnou pubertální recesi
Potřebu ctnosti, kterou mají pokrytečci, ale i pionýři
Tak smazejte to chladné vykání!
Hned, jak tohle dočteš -
Hrr na ně!
(ale nevím, jestli dovedu fackovat)
VIZE PRAVDY
Až potud jsem tedy sám nakonec došel
Při hledání nahaté pravdy bez šatů
Není žádných úkroků ani návratů
Jestli se ohlédnu nazpět se zadívat
Bude to úplně jako smrt zaživa
Chci-li neoslepený dál naplno žít
Touhle cestou vpřed já musím jít
Do prostoru, jenž je zahalený mlhou
Dávno už shořely všechny mosty za mnou
Na mé volání se vrací echa dutá
Nedáš - dostaneš, ta pravda je dost krutá
Že neštěstí přichází z lidí, a ne z hor
Že planetu ovládá nejkrutější tvor
To se nám jistě příčí, ale je to tak
Nezbývá než proti tomu vše udělat.
Ale všichni jsme figurky na šachovnici hry mocných
Ne, nejsme kusy dřeva
Nejsme mrtvé špalky ke hraní
Když obnovíme sílu vůle, můžeme pak táhnout na i9.
VRAŽDA!
Řekni mi co jíš, a já ti řeknu, jaký jsi
Je ti špatně na infarkt?
Kolik radosti pro mě, dobře ti tak!
Zakousni se do kýty, až se krev rozstříkne
Marně si drhneš potřísněné ruce
Tu vinu stejně nesmyješ - vražda!
Je libo šunku nebo bůček?
Kolik se platí za smrt?
Kolik stojí zmařený život?
Zaplatíš vysokou cenu, ty upíre!
Nemáš právo si brát, co ti nepatří, ty kanibale!
Obludný pohled do ledničky
Jako bych se díval do márnice
Mrtvá těla na důkaz tvé zvrhlosti
Pohled hodný Domu hrůzy - vražda!
Když máš chuť na kotletu, tak si uřízni svoji, ty sobče!
S každým karbanátkem umírá další můj přítel
A moji nepřátelé spokojeně tloustnou
Hladíce si zálibně svůj pivní břich
Nabídka uspokojuje poptávku
Každá koruna vydaná na maso zvedá řezníkovu sekeru - vražda!
Vezmi si kousek krkovičky, víc!
Čím víc, tím dřív chcípneš!
Zvířata jsou "němá", tak ti to povím já
Kéž by ses s tím pleckem zadávil!
Ať ti ta roštěnka leží hodně dlouho v žaludku!
Ať ti ta svíčková ucpe střeva ještě mimo mozek!
Kdo se podílí na vraždě, je sám vrahem!
Vysoký hlásek a něžná melodie se ospale linou z reproduktorů
Píseň, jejíž růžový obsah už dopředu znám, by dokázala jednoho umrtvit
Hudba jako umíráček je cítit hnilobou
Po minutě už toho mám dost
Cítím, jak mi hnije mozek
Nebudu už dál poslouchat to hovno!
Jsem plný energie, a tak mě nemůžou zmagořit
Zapínám magneťák
Tvrdý hlas a břitký rachot vrážejí zběsile do místnosti
Aby obvinily tenhle zkurvenej svět
To je něco, co mi dává sílu!
Vyskakuju do výšky, ani nevím, jak
Tluču pěstí do stěny, až opadává omítka
Dívejte se dobře, kazisvěti!
Zalezte někam do kouta, parchanti!
Je nás hodně takových
A tak až přijde náš čas, bude to váš konec!
ŽIJ NAPLNO!
Proč nežiješ tak, jak bys chtěl?
Proč nežiješ naplno?
Tak se zvedni, dělej!
Neměj strach!
Nejhorší smrt je z vyděšení
Dělej, co chceš, žij naplno!
Smrt může kdykoliv přijít
Hodně pracuj, hodně odpočívej!
Hodně čti, hodně přemýšlej!
Hodně poslouchej, hodně mluv!
Hodně se dívej, hodně ukazuj!
Hodně se uč, hodně poučuj!
Hodně spi, hodně bdi!
Žij naplno!
CO MI VADÍ
Všechno je jasné jako facka
Tady jsem já a tohle mi vadí
Nač trpět rány osudu?
Nehodlám se na nic ohlížet, kdo má odvahu, ten vyhrává
Je čas vyřešit své problémy
Není kam utíkat, sny končí, realita se nedá zahnat
Společnost je taková, jaký je člověk
A slova, zdá se, jsou nic neříkající zvuky
Ale tady je vláda - prohnaná banda ksindlů zvolená davem hlupáků
Můžou prodloužit řetěz, ale obojek zůstává
Jdou si na ruku s náboženstvím, chtějí nás udržet na kolenou
"Nedokážeš neexistenci Boha - je tedy Bůh"
Jaký zločinný příklad sofismu!
Vyližte mi prdel s vašimi strašidly!
To bych mohl stejně dobře věřit třeba na Hejkala
Takže hezky zapomeňte na to, že jsem váš majetek
Vaše pravá přirozenost je fašismus, pokrytci!
Kurvy!
Kurvy!!
KURVY!!!
RODINNÝ CIRKUS
Každý zde zastává svoje místo
Syn se vrací ze školy, další den pod psa, chtěl by být dospělý
Rodiče jdou z práce, matka-nosič je ověšená taškami jako vánoční stromeček
Její romantické sny pominuly stejně jako její mládí
Otec-hlava rodiny, hlava něčeho, co je základ státu
Pod nosem autoritativní knír umaštěný od polévky
Jako pravý despota hrozí násilím
Vždy si vynutí povinnou úctu, stejně jako jeho táta
To je rodinný cirkus - domácí násilí
Jeho hysterická družka má víkendovou uklízecí mánii
Jejich dítě je středem pozornosti
Je závislé, slabé, nezkušené a nesvobodné
Je to jejich chovanec, živá hračka, domácí zvířátko
Ona mu říká: "Nemám tě ráda, když neposloucháš"
On zvyšuje hlas: "Ukaž, jak umíš zdravit!"
To je rodinný cirkus - domácí drezúra
Je po večerníčku, vyčurat a spát
Uléhá s myšlenkou na zítřejší školu, chtěl by být dospělý
Být zase on hlavou rodiny, stejně jako jeho táta
Zatím se učí, skládá zkušenosti jako cihlu k cihle
Až bude dospělý, povede si jako oni
Bude rodinný cirkus - domácí násilí.
MOJE KRYSA EULÁLIE
Moje krysa Eulálie
to je milý tvor:
sedává mi na rameně
a roznáší mor.
Eulálie, Eulálie, Eulálie má,
ona lidi nemá ráda, stejně jako Já.
Nakazila mnoho lidí,
divím se, až jak,
protože je nenávidí,
je to její znak.
Eulálie, Eulálie, Eulálie má,
ona lidi nenávidí, stejně jako Já.
Když mi sedí na rameni,
svými fousky lechtá,
a jakoby na znamení,
pisklavě se chechtá.
Eulálie, Eulálie, Eulálie má,
i ona lidi v zášti má, stejně jako Já.
Piští si teď vesele,
jak lidé kolem mřou,
nijak ji to nesere,
neb prosadila svou.
Eulálie, Eulálie, Eulálie má,
ona umí nenávidět, stejně jako Já.
Zpívá si a píská,
když se šíří mor,
ocáskem se lísá,
tenhle milý tvor.
To je
Eulálie, Eulálie, Eulálie má,
ó jak se mi podobá, je stejná jako Já.
PRVOSENKA JARNÍ
Prvosenka jarní -
první jarní sen;
to je ten petrklíč,
jímž odmyká se zem.
Prvosenka jarní -
první jarní sen;
já půjdu někam za ní
z města, kde lidi život marní,
já půjdu podívat se na ni,
podívat se na ni ven.
Půjdu, z města vykročím,
prvosenku jarní
pohledem pohladím,
tam v lese pod jehličím
prvosenku jarní návidím.
Přivoním k ní dlouze,
pobudu s ní tam,
přeji si jedno pouze:
být s ní chvilku sám.
Přivoňuji, leč netrhám!
květ její rozmilý,
ježto ona pak umírá,
protože ji to bolí.
A vy také, lidé,
netrhejte, prosím vás!
jeť stvoření to živé
a zázrak světa krás.
Prvosenka jarní -
první jarní sen;
ten divotvorný petrklíč,
jímž se země odmyká;
posedím tam u ní
pěkně v trávě blíž,
až srdéčko zavzdychá,
šťasten, blažen jen,
vždyť prvosenka jarní
je můj první jarní sen.
KOS SE BOUŘKY NEBOJÍ
Kos se bouřky nebojí,
vyzývá ji neb má rád;
možné je však obojí -
zpívá při ní častokrát.
Kos se bouřce vysmívá,
počíná si bujaře;
mračno nebe zatmívá -
kos zpívá jak na jaře.
Kos se bouřky neděsí,
když hrom a blesk burácí;
na vrch stromu sedne si -
a má z toho legraci.
TO HOVNO, JEŽ JSI VYSRAL
To hovno, jež jsi teď vysral,
snad abys příbuzným poslal,
chlubě se jím, by viděli,
že činíš se i v neděli
při výrobě všedních sraček.
Má to ale jeden háček:
ten výrobek tak snadno tlí.
Nuž, Já ti něco poradím:
k uchování toho hovna,
jež tak chlapsky jsi tu srovnal,
pořiď sádrový odlitek,
ať poznají, žes – dobytek!
ZÁCHOD
(epigram v secesním slohu)
Potřebu svou vykonav,
čiň, co káže dobrý mrav:
spláchni mísu proudem vod,
čistým ať jest zas záchod!
TĚHULI KOPNU DO BŘICHA
Těhuli kopnu do břicha,
ať nedonosí haranta;
a nakopnu ji tam řádně,
ať už děcko nemá žádné.
Těhuli kopnu do břicha,
kam dřív ji někdo napíchal,
aby potratila, mrcha,
když si kdosi nedal bacha.
Těhuli kopnu do břicha,
tam, kde nadýmá ji pýcha,
neboť žádnou není chloubou
vodit na svět verbež zhoubnou.
Těhuli kopnu do břicha,
protože má se ostýchat,
vědouc, že z ní špatně je mi,
když tak zamořuje zemi.
Těhuli kopnu do břicha
a strašlivě se zachechtám;
by plod ten hnusný vyšel ven,
Já nakopnu ho s úsměvem.
Těhuli kopnu do břicha,
a pak ať je radši zticha
a odpustí si hlaholy –
pryč, těhulek vy mozoly!
SOKOL A HOLUB
(Ohlas písní staroslovanských)
Na počátku vesny
letí sokol jasný;
vstříc mu holub spěchá,
bydlem je jim střecha.
Na počátku léta
pták se k ptáku slétá;
koukej, jak se slítli,
objali se křídly.
Když začala jeseň,
utichla jich pieseň;
sokol, holub spolu,
slítli zase dolů.
Krutá paní Zima
vyhnala je jinam;
ach, smutný bude čas,
než přiletí k nám zas.
MÉ BÁSNĚ
„Svrzte ho do jámy,
toho psavce plků,
ať je to za námi,
a nechte ho vlkům!“
Hoďte ji do díry,
tuhle ženu z lidu,
pro její manýry
a pro jedu slinu!
Srazte ji v hloub,
tuhle zlou bábu,
abych si stoup
na její hlavu!
Zahrabte ji pod zem,
nesčetlou tu mrchu!
Blbko blbá, pojď sem,
pomočím tě svrchu!
Svalte ji na záda,
ať padne krásně!
Ta „plků“ armáda –
byly mé básně!
JEDNOU MRTEV – NAVŽDY PRYČ
(báseň pohřební)
Vše, co je smrtelné,
vše, co klesá a zmírá,
týká se rovněž mne,
a srdce se mně svírá.
Nadějí se kojit nebudu,
myšlenkou tou zbytečnou,
že kdo lehnou do hrobu,
po smrti zas povstanou.
Jednou mrtev – navždy pryč,
praví staré pořekadlo;
tomu nepomůže ani rýč,
co jednou pod zem padlo.
Kosti shnilé, hnáty křivé
zbudou po nás leda tak;
živé je jen, co se hýbe,
to nikdy není naopak.
HÁJKU, HÁJEČKU
Hájku, háječku, hájku zelený,
na mne se hněvá lidí pokolení,
na mne se hněvá celý lidský rod.
Na mne se hněvá, ústa mi zavírá,
že ho nemám rád, že ho nevítám,
že mi není vhod.
Já ho nevítám a nenávidím,
že je podlý tak
a tak zločinný;
že je prdlý tak
a tak pitomý.
Hájku, háječku, hájku zelený,
lidi nemám rád, že jsou spletení;
lidi nemám rád, jsou porouchaní.
Hájku, háječku, hájku zelený,
schovej mě u sebe, v tobě schoulený;
schovej mě u tebe, ať jsem schovaný.
Hájku, háječku, hájku zelený,
schovej mě u sebe, schovej mě před lidmi,
že nechci vidět lidské zkurvysyny.
Hájku, háječku, hájku zelený,
nechci už vidět muže ni ženy,
zkrátka a dobře a nakonec:
člověk každý je sráč a zkurvenec.