Toto jsou stránky přírodního, antihumanistického filosofa, spisovatele, básníka, překladatele, kritika a publicisty, píšícího pod svobodným jménem Misantrop. Zájemce zde najde úplné jeho dílo, včetně knihy
neděle, 5. srpna 41
Den jako malovaný. Ráno ještě visí na jasném modrém nebi přízrak nočního půlměsíce. Píše tyto řádky, vychází se zarudlou tváří zas.
Dostál jsem opět své úloze flamena – starořímského obětního kněze přírodního božstva, řeholníka to, jenž nikdy nesmí ani pohlédnout na práci a nikdy nevychází na veřejnost – a přinesl jsem den o hladu pozůstalým mým „myšičkám“ kousek ztvrdlé housky. Ihned se na ni vrhla celá hraboší rodinka, obývající podzemní nory kolem mého stanu a za ním, pod starým ztrouchnivělým pařezem. Náš malý nebojsa, který bude ve skutečnosti asi matkou celého rodu, raději než krmit se houskou bude mít lněná, maková a jiná semínka, jimiž se zdobívá pečivo. Pár se jich totiž vysypalo ze sáčku společně s houskou, ale Nebojsa prvně ze všeho sesbíral pečlivě jedno po druhém každé semínko, jež našel, a naplnil si jimi své lícní torby jako nějaký křeček. Celý den tu takto pobíhá množství těchto milých, leč stále plachých tvorečků. Přesto je evidentní, že už nejsou zdaleka tak ostražití a nedůvěřiví jako ze začátku. Uvidíme, kam až spolu pokročíme ve vzájemném sbližování. Škoda, že už je srpen a mnoho času nezbývá. Nakonec by určitě kolem mne běhali jako ochočení domácí mazlíčci.
Zrovna když jsem si po poklidné siestě lebedil, jaký je dnes oproti včerejšku klid, vyděsilo mě v přilehlém mém sourozeneckém lese nemotorné dupání a praskání suchých větviček. Přehnalo se tudy zřejmě stádo lidáků. Zaslechl jsem útržek nejasného hovoru, ale dost možná to byl jen jeden člověk, jenž si povídá sám se sebou. Uf! Zase těsně vedle! Zatím mě však nikdo neobjevil.
Večer mě zastihuje znovu na posedu a znovu prošel pod ním srnec, tentokráte jen o pár metrů dál. Po něm pak zajíc, ale to již na les padá tma.
Venku na louce je zvířecí představení zrušeno a všechna zvěř zaplašena, protože přijeli dva hoši na motorkách. Něco u lesa zkoumají – určitě mají za lubem nějakou lumpárnu, jako vždycky a jako u každého člověka – a pak ještě dlouho o čemsi diskutují. Když potom konečně odjíždějí, není už zhola nic vidět ani dalekohledem. Přesto po cestě ještě potkávám dvě srnky a jednoho malého srnečka.
Nebe je jasné, žádná další planetka na obzoru není vidět.
