Toto jsou stránky přírodního, antihumanistického filosofa, spisovatele, básníka, překladatele, kritika a publicisty, píšícího pod svobodným jménem Misantrop. Zájemce zde najde úplné jeho dílo, včetně knihy
Sobota 26. května 52
O půl páté ráno už jsem vzhůru jako ti zpěvaví ptáci. Přemýšlím, zda mám jít tak brzo do města. Měl jsem možná raději jít, ale rozmyslil jsem si to a vstal až o šesté. Sluníčko tou dobou také vstalo.
Procházka ranním lesem je něco úchvatného. Potkal jsem dokonce toho srnčího bělouška! Stál kousek ode mne v zeleném poli a nevěřícně na mne koukal. Ani se nehnul. Já jsem klidně šel dál svou cestou, abych ho zbytečně nepoplašil. Teprve potom poodběhl o kousek dál.
Dole pod lesem na koupališti hraje hudba, všude je plno vozů, stanů a také – žel – lidí. Měl jsem jít raději dřív nebo vůbec jinudy, protože opilci, kteří se ještě nestihli vyspat z opice, chlastají dál, a co nesnáším, zdálky na mne mávají a volají. Pod zahrádkami jsem jednoho takového ožralu potkal tváří v tvář. Nesl v ruce láhev, už z dálky bylo poznat, jak se motá, a když jsme se míjeli, znenadání na mne promluvil pletoucím se jazykem:
„Tak co, nebraly, nebraly?“
To mne zaskočilo naprosto nepřipraveného, a tak jsem bez přemýšlení jen krátce odsekl tu moji takovou stroze všeplatnou odpověď:
„Ne!“
Teprve pak jsem si uvědomil, že mne vlastně považoval za rybáře, že mne tím urazil a že jsem mu měl říci:
„Co ti napadá, já ryby nechytám!“
Měl jsem jít dřív – já to tušil. Všude je po těch odporných ožungrech nepořádek, poházené odpadky, láhve a kelímky od piva. Budu mít co uklízet, až to tady skončí a oni vypadnou, protože nikdo jiný to za mne určitě neudělá.
Domů jsem došel v klidu a pořádku. Hrdlička na bříze dál spokojeně hýčká svá mláďátka, vypadá při tom hrdě jako každá správná maminka a předpověď počasí – které stejně nevěřím – je slibná, takže zítra ještě půjdu do lesa na jeden den a pak najedu konečně na osvědčený zaběhaný pořádek pondělí a čtvrtky doma, ostatní dny v lese. Už se těším.