Zápisník mrtvého muže - 4.
pondělí, 21. ledna 42
První polovina noční šichty proběhla v pohodě; bylo to sedavé zaměstnání, pomalé, nespěšné, chodil jsem si lehnout do své tajné lehárny... Po půlnoci bylo hůř, přesný opak. Přemýšlel jsem o tom, jestli by to nebylo bývalo lepší v pivovaru. Je to samozřejmě pořád lepší práce než v pekárně, ale nejsem už holt ochoten se příliš dřít. Ale mám to sem blízko a nerad bych měnil zaměstnání kvůli každé malé nepříjemnosti; mohlo by se totiž stát, že bych jinou lepší práci už v Políčkách nenašel; možností je málo – nebo jsou daleko. Vždy jsem dával při výběru práce přednost tomu, aby byla ta která fabrika co nejblíž k domovu – a této rozumné zásady se držím pořád. Není to špatná zásada. Nemíním strávit už tak málo volného času na cestách do práce a z práce.
Dnes byl podniknut první pokus seznámit mě s dílenským počítačem na výrobu čárových kódů. Na první pohled mi to přišlo strašně složité. Já bych to dělal jednodušeji. Dlouho již ostatně tvrdím, že počítače lidem práci nijak neusnadňují. Já nedám na svůj domácí počítač dopustit, protože všechno mám v něm uložené a vedené přehledně a hlavně jednoduše. Ale jim jsou počítače v zásadě k ničemu. Zdá se mi, že jim práci neulehčují, nýbrž naopak ztěžují. Vsadil bych se, že to tam měli jednodušší bez toho počítače. Na to bych dal krk! Jsou to prostě blbci. Každý den přinese nějaký nový důkaz jejich blbosti.
Je 8°C. Po sněhu zbývá jen sem tam pár starých špinavých poloroztálých kupek. Koupil jsem novou černou náplň do tiskárny, poněvadž tu původní už jsem vyflákal, a koupil jsem též rovnou náhradní sadu barevných inkoustů. Stálo to rovných tisíc korun! Pěkná drahota. Tiskárna je vyrobena v Číně (zas?), černá náplň v Japonsku a barevná sada je z Mexika. Pěkný guláš. Koupil jsem také lepidlo Gama-Fix s nanášecím štětečkem – je to stejné lepidlo, s jakým pracujeme na lisovně. Vyrobím si s ním originální samizdat mých doposud nevydaných textů: Rakovinu na kůži Země a Reinlebensborn.
K jídlu mám okurkový salát s černými olivami a omáčku ze sójového „masa“ s kyselým zelím, rajčetem a rýžovými nudlemi.
Kosmická sonda MESSENGER poslala na Zem nový snímek planety Merkur.
Otevřel jsem si Jámu a kyvadlo od Poea, načež jsem zjistil, že mám tu knihu povídek stále rozečtenou a založenou tam, kde jsem minule (nevím kdy) skončil – u povídky Eleonora. Ta je zrovna tak tklivě melancholická a tak se mi trefila do nálady, že jsem pokračoval v četbě dál a dál a pěkně jsem si tím užil tichou noc. Poeův sloh mi vyhovuje po všech stránkách. Mohu jej číst znovu a znovu a vždy je to požitek. Jakkoli se mi Huysmansovo Naruby také líbilo, přece jen se to Poeově zvláštní poetice sotva přibližuje. A pokud bych si dělal z Naruby výpisky, bylo by jich pár, kdežto u Poea jsem rád, že jej mám doma, protože toho bych si musel opsat celého. Tomu říkám „Pan Spisovatel“!
Když jsem spokojeně usínal, za hudebního doprovodu skupiny Machine Head, úplněk se snažil prodrat skrz mraky, aby mě uchlácholil k snění. Docela se mu to povedlo. Jim oběma.
úterý, 22. ledna 42
Vyspal jsem se výjimečně dobře do práce díky té výjimečně dobré četbě na dobrou noc, a ani mi dokonce nebylo zima jako obvykle. Přes den se však zvedl vítr, přihnala se sněhová přeháňka a ochladilo se. Je náledí. V práci byla výjimečně pohoda, protože někdy si tam připadám jako Charlie Chaplin ve filmu Moderní doba, ale stejně nemám rád denní směny o všedních dnech; fabrika je totiž vždy plná lidí, a to nemám rád. V šatně furt někdo je; buď tam uklizečka vytírá celý den podlahu, nebo přicházejí či odcházejí snad po půlhodinách jiní zaměstnanci, a podobně. Záchod je věčně obsazený (nesnáším močení na pisoáru vedle někoho dalšího!) nebo je záchod nespláchnutý – no děs. Až teprve po třetí hodině odpolední se podnik trochu vylidní, a to pak teprve chodím rád na svačinku, abych měl trochu klidu a soukromí na jídlo. Stejně mi to jídlo nikdy nějak nesedne – jistě kvůli nervozitě a spěchu – a mám pak po něm všelijak nepřirozeně rozbouřené vnitřnosti. Je to hrůza, ale trochu si už začínám přece jen zvykat. Jen to holčičí juchání mi pořád nejde a ani nepůjde. Ženské jsou rozverné jako děti. Všude chodí spolu jako pusillus grex, jako stádečko koz. Blažená nevědomost. Šťastní to tvorové. Chtěl bych mít jejich veselost, ale rozum si přitom ponechat. Jsou jako ty děti. Však ono lepší; horší by bylo, kdyby byly jako chlapi – a znám pár takových!
K večeři mám kedlubnový salát, zbytek vietnamských rýžových nudlí a banány.
Pokračuji v četbě úchvatného Poea. Nejvíc se mi od něho líbí povídky, které nejsou příliš známé, zatímco notorická Jáma a kyvadlo, Vraždy v ulici Morgue nebo americká čítanková četba, báseň Havran, mi nepřipadají až tak skvělé. Ony sice skvělé samozřejmě jsou, ale často se jim dává neuměřená přednost před ostatními, což je škoda, nebo spíš prostá neschopnost „normálního uživatele“ rozumět dobré literatuře a umět ji ocenit.
středa, 23. ledna 42
Ráno jsem se probudil do slunného dne. Je však zima a sníh, -1°C. Otevírám okno. Ozývá se plácání kavčích křídel a sotva slyšitelné popípávání sýkorek. Vzápětí musím okno zase zavřít, poněvadž je jednak zima, a za druhé zase jako ze sopečného sopouchu táhne zdola nahoru ze sousedova pokoje smrad z cigaret. Udělal si zřejmě z místnosti pode mnou kuřácký salónek a Já to mám čichat. Hnus. Hnusáci. Odporný barák. Odporní lidé. Skončím jako des Esseintes, uzavřený před světem. Však ano: nechci nic vědět o světě tam venku, jenž mne odpuzuje. Neodpuzuje mne však svou přirozeností, svou „přírodou“, nýbrž svou umělostí, svou zdegenerovanou polidštěností. Nenávidím lidi, způsob jejich nebásnické moderní mluvy, způsob jejich nepoetického „života“, jejich debilní vysmátost, jejich nejnovější zprávy, potrhlé aférky, „žhavé“ trháky a hity, módní „vychytávky“ a vynálezy, politický systém, společenské trendy, televizní a rozhlasové programy, jejich takzvanou „kulturu“ vůbec. Opovrhuji dnešní mládeží, která již nerebeluje, tak jako jsme se bouřili my, ale která je ještě horší a měšťáčtější než jejich rodiče i prarodiče. Odpuzuje mne to všechno. Raději bych žil v snovém světě Poeových přízračných krajin, ukrytých hluboko v údolích Rozeklaných hor, uprostřed bujné zeleně a barevné nádhery statisíců omamně vonných květin, kudy protéká křišťálově průzračný potůček plný stříbrných rybek. Hodil bych se tam. Hodil bych se za jednoho z Poeových zasněných, anemických hrdinů, jichž se smrtelně dotkne každá urážka, každý letmý kontakt s hrubým vnějším světem lidí tam kdesi daleko v hříšných velkoměstech jejich ubohosti a zkaženosti. Zničí je to. A mne to také ničí.
K obědu jsem si uvařil kapustovou polévku s bramborovými noky.
Po parapetu okna uvnitř pokoje leze jakási malinká žlutohnědě kropenatá mandelinka. Pozoruji ji a hlídám, aby nespadla dolů do odpařovacích misek na topení. Ne, je to dobré: otevřela krovky a vzlétla kamsi jinam.
čtvrtek, 24. ledna 42
Tedy takovou „práci“ jsem nezažil! Dvanáct vleklých hodin nudy a lehára. Čtvrt hodinky jsem pracoval, čtvrt hodiny jsem ležel – a tak to šlo pořád dokola. Tak takovou „práci“ jsem potřeboval! Paráda. Akorát jednou mi ustřelil do levého oka malý ostrý plastikový odřezek a chvíli bylo napínavé, zda jej z toho oka vylovím či vyplavím čili nic, ale dopadlo to dobře. Procházel jsem se úplňkovou nocí po dvoře podniku. Kolem měsíce se tvořilo pěkné duhové halo. Škoda, že není léto a že nejsem někde v lese. Myslím na zvířata a na to, kde si od jara postavím stan. Cestou na ubikaci se v parku rozezpívali kosi. Ozývají se odevšad a někteří jsou i vidět dole na zemi ve světle lamp. Tak tak jsem se vyhnul psohlavé hlídce u nás v psinci, totiž na bývalém sídlišti, a už jsem konečně „doma“ v mé „přepychové rezidenci“. Snídám zbytek kapustové polévky a s nohama nahoře opřen v křesle poslouchám ranní rozhlasový koncert vážné hudby. Mám štěstí: právě hrají Couperina.
Další paráda mi přišla poštou: dva kompaktní disky – jeden se starou hudbou Arcangela Corelliho, druhý s nordickým blackmetalem švédské skupiny Necrophobic. Obojí na prvý poslech výborné. Stálo to dohromady 629 korun, což je slušná cena. Corelliho Concerti Grossi jsou dobře nahrané a mají dobrý zvuk, byť záznam vydaný společností Deutsche Harmonia Mundi je starý přes třicet let. To jsou prostě Němci; na ně je spoleh, na rozdíl od českého šlendriánu; německým důrazem na kvalitu a důkladnost a dobře odvedenou práci si může být misantrop jist. Toto album právě poslouchám.
Album Hrimthursum skupiny Necrophobic si pořádně poslechnu teprve za chvíli při gymnastice, ale už mě upoutala například zajímavá ouvertura Zavraždění Ježíška a výborná čtvrtá skladba s názvem Věk chaosu – to bude hit! Metalová palba, chroptění, kvílení kytar, samplované chorály, dívčí vokál i pláč – vše je na svém místě, nechť tedy započne peklo! Ostatně zdá se mi, že tato démonická hudba bude vhodným relaxačním doplňkem nesnesitelného postmoderního kraválu, jenž proniká ještě příliš nedokonale utěsněnými okny z venkovního nepřátelského prostoru do mé misantropické sluje Černé nenávisti, jak zní překlad další z dvanácti skladeb na albu. Celý den rachotí po obloze zase stíhačky – jedna za druhou – a k tomu jim přizvukuje čubka. Zkrátka normální peklo na Zemi počátku jednadvacátého století. Pořádně si ty Necrophobic zesílím – když nikomu nevadí ty stíhačky a ti čokli, nemůže jim vadit ani hlasitá hudba z bezútěšných temnot uprostřed Věčné zimy, jak zní další název jedné ze skladeb. Nechám se touto hudbou, tímto lékem na současný svět, vykurýrovat, Já, Misantrop, jsa nyní Zaslepen světlem, osvícen tmou, jak se chroptí ve druhé skladbě. Obal zdobí ponuře tmavomodrá malba hořící křesťanské katedrály. V popředí obrazu stojí zasmušilé sochy misantropických nesvatých světců v kápích se znaky pentagramu v rukou a v dáli utíká křesťanská holota přes jakýsi snad symbolický kamenný most. „Hrimthursum“ – tímto mocným hněvivým zásahem udeří o soudném dni vládce mrazu a ledu obr Hrým na tento zpustlý svět. Nuže, do toho!
Jsou 4°C, slabý poprašek hnusného sněhu se dál drží. K obědu mám ovesnou kaši se zeleninou a avokádový kompot. Víkend začíná.
pátek, 25. ledna 42
V noci pršelo a objevil jsem na stěně mého pokoje dalšího živého tvora: sytě černého pavouka. Visel na pavoučí nitce a ráno se pouze přesunul od dosti frekventovaného prostoru poblíž okna, jež často otevírám, do bezpečnějšího místa v jiném rohu místnosti. Tam již nevisí na svém pevném vláknu, nýbrž jen nehybně sedí přitisknut k holé zdi. Tam je mu dobře, zatímco na okenním skle sedí skromně a téměř nepozorovaně onen maličký hnědožlutý brouček, jejž jsem objevil ve středu.
Objednal jsem si v místní knihovně další knihu pomocí meziknihovní služby: ty již shora zmíněné Kruté povídky od Villierse de l’Isle Adama. Ta protivná a blbá knihovnice byla dnes nějaká nezvykle vstřícná, milá a ochotná. Co se to děje? Že by začátek konce světa? Jméno autora jsem se jí tentokrát ani nepokoušel diktovat, po zkušenostech z minula a také proto, poněvadž má dosti složitý zápis, jenž by dělal potíže i takovému zkušenému francouzštináři, jako jsem Já, a rovnou jsem se nabídl, že jí to jméno raději napíši sám.
Vyměnil jsem domácí úbor za nový a čistý. K obědu mám zeleninovou polévku po japonském způsobu s kousky tofu. Venku je asi 1°C, jasno a slunečno, leč fryšno a velmi nepříjemná zima, při níž slzí oči a mrznou všechny nezahalené části těla; dělá to zřejmě ten ostrý severák, co vane. Počasí jako z alba Hrimthursum od skupiny Necrophobic; taky se tam v každé skladbě zmiňuje zima, sníh či mráz. Inu Norsemen, Seveřané. V parku je přítok rybníka odporně začlověčený haldami odpadků, ponejvíce tvořenými – jak jinak – plastikovými flaškami. To ten člověčník nemohou Technické služby vylovit a odklidit, místo jiných neužitečných prací? Takhle se radnice stará o zvelebování města, jež má být lákadlem pro turisty a domovem pro daňové poplatníky? To by se taky ovšem musel některý radní občas projít pěšky po městě, aby viděl něco, co zřejmě z jedoucího auta vidět není.
Našel jsem další „botu“ v „parádní“ encyklopedii Universum na disku: Velký třesk je tam anglicky psaný jako „Big Ben“ místo „big bang“. Big Ben je jméno velkého londýnského zvonu! Opravdu „povedená“ studnice poznání tahle zčlověčená encyklopedie! A to mi vloni drze nabízeli novou aktualizovanou verzi za sto korun českých! Měl jsem jim k tomu odmítnutí něco pěkného připsat. Ale oni by to stejně nepochopili nebo by to vůbec nečetli nebo vůbec nepřečetli! Kdo ví, jestli takoví blbci dokážou vůbec číst! Pochybuji o tom. Psát tedy neumějí naprosto jistě. Ve starém Řecku by za tohle sklidili ještě posměch: „Neumí číst, psát ani plavat!“ Ale dnes už se nikdo nestydí přiznat, že nic nečte, kromě časopisů; že za život nepřečetl jedinou knihu; že nikdy nic nenapsal; žádnou báseň, žádný spis ani mizernou stránku do deníčku, v němž by si srovnal vlastní myšlenky a naučil se dobře psát – a plavat možná také neumějí. Přitom ta verze, jíž jsem nespokojeným vlastníkem, měla mít takzvaně „časově neomezenou platnost“! Tato „časová neomezenost“ tudíž skončila již za pouhých šest let, zatímco jejich intelektuální omezenost trvá dál a věčně. Víc než studnice poznání je tato encyklopedie spíše dokladem mimořádně nízké úrovně vzdělanosti počátku jednadvacátého století, kdy už nic neplatí, všechno je šunt, nic nemá cenu a na nic není spoleh. Záměna Big Bena za big bang ovšem není jediná závažná chyba. Zdaleka ne. Čím déle tuto takzvanou „encyklopedii“ mám, tím víc chyb v ní nacházím. A jakých! Nejhorší je snad „informace“, že Valpuržina noc, jež připadá na noc před 1. květnem, nastává – cituji – „31.4.“ Připomínám pro méně chápavé, že onen 4. měsíc v roce, duben zvaný, má vždy pouze 30 dní; „31.4.“ je tedy stejný nesmysl jako třebas 30.2.! To je „vzdělanost“, to je „učenost“! Domnívám se, že Já bych se stejného omylu nedopustil ani v první třídě základní školy – a možná že ani v mateřské školce ne. Ale jim je to jedno. Už slyším to jejich české „to je dobrý“ a „to se může stát každému“. Ale není to dobrý a v takovémto informačním médiu by se to nemělo stát vůbec! Hesla jsou plná nesrozumitelných a zbytečných zkratek, neboť na rozepisování zřejmě zase někdo neměl čas nebo tím zase někdo šetřil místem – na nepravém místě ovšem; hypertextový odkaz na ptáka zvonka se otevře u rostliny jménem zvonek, odkaz na ptáky hrdličky se otevře u takzvaných politických „hrdliček“, tedy umírněných politiků a podobně. O četných překlepech pak nemá smysl se ani rozepisovat; to už se dnes rozumí samo sebou – lidužel. Jsou věci, jež mě opravdu dokážou nadzvednout! To je tupost, to je břídilství! Študuje to dvacet let a více, ba intelektuální obor je doslova jejich denní chléb, ale výsledek podle toho přesto nevypadá. Jsou to prostě blbci – málo platné.
Před barákem někdo nasypal ptáčkům kousky pečiva. Kavky to mají zpucované v cuku letu. Všude po sídlišti se ozývá rozličný ptačí zpěv. Rozeznávám tu krom kavek ještě sýkorky modřinky, hrdličky, čížky...; a včera se mi zazdálo, že jsem snad zaslechl i hlas rehkův, ale to není možné, protože ten má být nyní v teplých krajinách. Ty dvě hrdličky teď sedí přímo naproti mému oknu na stromě a něžně se jedna druhé dotýkají. Krása. Mám rád detailní záběry, takže je odsud pozoruji dalekohledem.
Hrdlička zahradní
Máma dostala ráno od pohotovostní lékařky injekci proti bolesti, bratru „jen“ za 90 korun, a je jí lépe. To máme „bezplatné zdravotnictví“! Paroubek, socialisti a spol. to můžou dál čile vytrubovat do světa – on už to někdo zaplatí.
Jsou asi 2°C, k obědu mám okurkový salát a rizoto. Poslední den víkendu. Už mi to volno na konci pracovního týdne nepřipadá tak dlouhé jako zpočátku. Kosmická sonda MESSENGER poslala nový barevný snímek srpku planety Merkur. Hle!
neděle, 27. ledna 42
Prší, prší, jen se leje. A k tomu silný vichr věje. Takto ve verších by se dal charakterizovat dnešní uplakaný den. Šichta proběhla rychle a hladce; holky jsou fajn a nesouměrná dvojice seřizovačů Vráťa a Péťa, z nichž jeden je velký a druhý malý, jsou také bezproblémoví hoši. Začínám se konečně celkem zapracovávat a zvykat si na ty cizí lidi. Vraceje se k ubikaci, zadul pojednou tak mohutný závan vichru, že jsem se bojácně otáčel po stromu, jejž jsem míjel, jestli nebude padat. Divím se, že doposud nevypadl v baráku pitomým elektrický proud; někdy totiž vypadává i kvůli daleko nicotnějším výkyvům počasí a z příčin daleko neznámějších. K večeři jsem si uvařil opět moji zamilovanou polévku stokrát jinak, avšak vždy po orientálním způsobu se spoustou koření a se zeleninou, s cibulí a česnekem a s tofu. Kvůli tomu zvětření – s následkem špatného televizního signálu – se mi špatně nahráli Simpsonovi; vypadával hlavně zvuk a někdy též barva nebo rovnou celý obraz. Naprogramoval jsem proto video ještě jednou na noční reprízu, ale ta se pro změnu nenahrála vůbec. Měl jsem si na ni raději počkat a nahrát si ji ručně. Mám tak pokažený jeden díl, leda bych zkusil chytnout někdy za hodně dlouho reprízu reprízy, za předpokladu ovšem, že na to nezapomenu. No co, Simpsonovi stejně už hodně polevili a nelíbí se mi tolik jako dřív. Všechno – i oni – podléhá neúprosnému zákonu rostoucí entropie. Už to nejsou ti staří dobří Simpsonovi, co bývali. Jsou nyní jaksi vybledlejší a bezzubější, postrádá to ten starý dobrý šmrnc a svěží originálnost; vykrádají sami sebe, opakují se v námětech, dvakrát v jedné řadě se tam například mluví italsky, padají tam otřelé a trapné vtipy, které již nejsou k smíchu, je to stále stejné a začíná to být nuda. Myslím, že by měli skončit raději dřív se slávou a ctí, než nakonec dojet na okoukanost a nezájem.
pondělí, 28. ledna 42
Jasno a slunečno, 1°C. Ráno dlouho pozoruji z okna ptáky. Je jich tu plno, různých druhů: kavky, vrabci, modřinky a zase jeden osamocený čížek ve větvích břízy. K obědu si dělám zeleninové rizoto.
Vědci navrhují ukončit současnou geologickou dobu zvanou holocén a začít označovat novým jménem novou dobu v historii planety Země. Tuto dobu by pojmenovali antropocén, tedy dobu člověka. Je to sice opět zpupně pyšná myšlenka, leč pravdivá. Lidstvo opravdu přetvořilo Zemi k nepoznání od dřívějších údobí a dob. Zaplnilo ji velkoměsty, změnilo tvářnost krajiny, pozměnilo složení jejích prvků, vyhladilo mnohá zvířata i rostliny. Otrávili Zemi a zničili ji; sevřeli ji do svého krunýře a rozlezli se po ní jako morová nákaza. Jedinou nadějí, jak zvrátit tento nešťastný stav – říkám to už dlouho – je pro Zemi srážka s nějakým asteroidem, jenž by tento lidský mor zlikvidoval rychle a snadno a navěky věkův – amen. Jeden takový (označen jako 2007 TU24) přiletí z hlubin vesmíru zítra o půl desáté, ale bohužel Zemi mine asi o 500 000 kilometrů. Škoda. Tak možná zase jindy. Naděje na katastrofu, naděje na poskytnutí možnosti nového začátku, je tu stále, vždyť takových nebezpečných asteroidů, které prolétávají v těsné blízkosti Země existuje asi 800. Mají tedy teologové svým způsobem pravdu, kázají-li, že spása přijde shůry?
To je on - asteroid 2007 TU24
úterý, 29. ledna 42
Obdržel jsem takzvanou „sestavu zaměstnance“ – list, na němž jsou uvedeny příchody a odchody, počet odpracovaných hodin za měsíc a podobně. Zbytečnost. A opět debilita! List totiž ku mému neskonalému podivu končí včerejškem, ačkoli do konce ledna mám absolvovat – i s dneškem – ještě tři směny! Člověk misantropický nevyjde z údivu! Ale přece jen mne napadá způsob využití pro tuto pitomost – ne, nemám na mysli ten prozaický, řekněme „toaletní“ účel papíru; na to je příliš tuhý: využiji ten papír pouze jako zkušební stránku do mé nové tiskárny.
Nebo druhá debilita: Četl jsem si z nudy pokyny pro ohlašovatele požáru; cedulka je to malá, textu pramálo – leč dvě hrubé chyby jako Brno tam bijí do očí (avšak jen do mých, těžce zkoušených)! Vypracovala to jakási inženýrka a další inženýr se pod ten zapocený elaborát podepsal. Páni inženýři! Honorace! Ale psát to neumí! To mě na tom štve, že Já, se svým pohříchu „jen“ soukromým vzděláním, tady vykonávám podřadnou, špatně placenou ženskou práci, a oni si sedí v kanceláři na svých tlustých prdelích, v příjemném tichém prostředí s palmami, fíkovníky a kaktusy v květináčích, popíjejíce své banální úřednické kafíčko – a přitom to jsou takoví blbci, kteří nedovedou nic napsat správně. To mě zase dostalo do varu. Neudržel jsem se a začal jsem nadávat nahlas, polohlasem; fabrika byla prázdná, a tak mě snad nikdo neslyšel. Možná je to škoda. O mně si pak asi všichni myslejí, že jsem buď idiot, nebo nějaký potrhlý génius, jenž se svým minipočítačem na baterky – na který, jako tvrdá Y, čumějí jako na něco hrozně složitého a nepochopitelného – když tedy s tímto minipočítačem dokážu na počkání vypočítat čas, potřebný k dokončení zakázky, znám-li počet cyklů stroje v sekundách a počet zbývajících kusů výlisků. Na takovou triviální početní úlohu, již by měl zvládnout každý průměrný školák, civějí s hubou otevřenou, jako kdybych to vypočítal z hlavy nebo jako kdybych to vyvěštil z hvězd.
Při návratu z fabriky zpátky na ubikaci jsem zase málem potkal Humeníka z vedlejšího vchodu s čoklem. Pravidelně mi leze do cesty, když se vracím z noční, blbec jeden; to je strašně „příjemné“. Přidal jsem do kroku, abych na toho psohlavce blbýho nemusel narazit. Ještě že mu zbývá aspoň tolik rozumu, že zpomalí a nechá mě v klidu přejít, aby mě neotravoval ten jeho nevychovaný čokl. Asi je mu to samému trapné furt se s tím čoklem producírovat po venku a otravovat kolemjdoucí. Říkám „asi“. Stále však musím opakovat: Že jim to není blbé? Jim všem. A co na těch čoklech vidí? To v životě nepochopím. Musí kvůli venčení vstávat dřív do práce, aby stihnuli posrat chodníky, a stejně není na sídlišti mnoho míst, kam se s tím psem dá jít. Ošlapuje to tedy jako kurva na ulici v zimě, ve tmě, za každého počasí, a co z toho? Co z toho mají? Já tedy nic, kromě zvýšeného tlaku. Někteří si ovšem při tom všem obtěžování a znečišťování ulic psími výkaly ještě myslí, kdovíjak to není roztomilé a hezoučké mít „pejska“ a nechat ho dorážet na chodce. Roztomilé a hezoučké už dávno není ani chovat děťátko, natož nějakou hlučnou, obtížnou bestii, která je stejně zdegenerovaná jako její páni. Ale totéž se dá prakticky prohlásit i o těch dítkách. Asi budu muset zase ztropit kravál a někoho seřvat, abych je vyvedl z fatálního omylu. Asi budu muset přivolat apokalypsu a seslat ji na blbou hlavu lidstva. Asteroid 2007 TU24 Zemi bohužel minul, a tak se moje vysvobození z tohoto pekla opět oddálilo na neurčito. Věřím však v Apophise.
Pokračuji dál v „životě“. Moje chvíle jistě jednou přijde. Je zataženo s nízkou oblačností, 5°C. Při „životě“ mě má pro dnešek udržet prostá ovesná kaše se zeleninou a banán.
Při stlaní mého spartánského lůžka jsem našel toho malého broučka, jenž tu se mnou bydlí. Považoval jsem jej nejprve za smítko. Byl trochu pochroumaný a otřesený, ale jinak v pořádku.
Véva mi neočekávaně poslal nový seznam novinek z jeho rozsáhlé sbírky punkových disků na nahrání, ačkoli jsem si již léta u něj nic neobjednal. Ani tentokrát se tak nestane, protože punku mám dost (tak i tak) a můj zájem o hudbu se nyní soustřeďuje již jen na dva žánry: na nordický black metal a na starou barokní hudbu; už ani od Mozarta nemusím poslouchat úplně všechno. V dnešním ranním rozhlasovém koncertu vážné hudby vysílali jednu jeho skladbu, ale vůbec mě nezaujala. Ten můj nový Corelli je rozhodně lepší.
Kontejnery přetékají odpadky. Jedna píča od vedle s červenými praménky ve vlasech a samozřejmě s čoklem (kde se berou?) háže ze zoufalství svůj pytlíček s vložkami nebo s použitými kondomy nebo s psími výkaly nebo s placentou (nebo s čím) do kontejneru u jiného baráku. Zanedlouho to člověčenstvo budou nosit kam – do přírody?
Ráno jsem potkal dohromady tři kočky! První z nich, velkého siamského kocoura, jsem potkával, už když jsem chodíval do p@kárny. A když jsem se večer vracel, viděl jsem jednu další kočku!
Je sucho, zataženo, zima. Po dnešní práci mě bolí hlavně zadek od sezení na tvrdé židli. Přál jsem si, aby byla noc, ježto bych si mohl jít aspoň nahoru lehnout, ale ve dne? To se neodvážím – a dobře vím proč. Přál jsem si mít u sebe alespoň můj počítač, abych si mohl něco číst, prohlížet obrázky, poslouchat hudbu nebo si prosvištit pár slovíček. Přál jsem si mít s sebou aspoň knihu, jak už jsem to tady taky jednou-dvakrát viděl u jedné víkendové brigádnice; ale to by všichni koukali, kdybych vytáhnul své velkoformátové bibliofilní vydání Edgara Allana Poea! Přál jsem si některé z těch věcí mít; avšak neměl jsem žádnou. Nasral mě akorát vedoucí, protože si mě dovolil napomenout, abych si nehrál s mým elektronickým diářem a věnoval se práci.
„Copak to,“ prý, „řešíte?“ řekl, když mě viděl sedět u mého pracovního stolku, znuděného, zahloubaného a skloněného nad diářem.
„Tam je vaše práce,“ a ukázal na prázdnou krabici, to jest na hotovou práci.
Měl jsem opáčit „hovno ti je po tom, co řeším!“ ale místo toho jsem jen nevrle zavrčel „ále nic“ a šel jsem předstírat práci.
Měl jsem ještě lépe říct spíše to, že počítám výrobu, ale nejlepší věci misantropa napadnou, až když je pozdě. Nicméně mi to zkazilo náladu na hodně dlouho. Kdo si myslí, že je? Ani jeho takzvaná „vedoucí funkce“ jej neopravňuje takhle se mnou jednat – jako s vězněm, jako s otrokem. Zajímalo by mě, jestli tak jedná s každým. Asi ano, protože holky byly dnes nějaké aktivní a neshlukovaly se, necouraly a nedrbaly jako obvykle. Nejspíš kvůli tomu volovi, poněvadž ho znají lépe a déle než Já. Tak to asi bude. Stejně mám ale vtíravý dojem, že mě sem, mezi samé ženské, přijali na práci jenom proto, aby mě mohl tenhle jebák buzerovat, být mým bachařem a dělat mi průvodce peklem. Teď se mi vybavuje moje úvodní a počáteční setkání s ním: Vzpomínám si dobře, jakou podivnou otázku mi to položil na uvítanou – tehdy jsem tomu nepřikládal žádný význam; říkal jsem si prostě: „No jo, další magor...“ ale teď mi to dochází, dává to smysl. Byla to divná věta, divná otázka; jako by mě odněkud znal; neboť tehdy vyřkl tuto záhadnou větu:
„Co že sis to rozmyslel?“ (myslím, že mi tykal) –
Tím „rozmyslel“ jako by chtěl říct, že ví o mém dřívějším úmyslu nikdy v životě již nepracovat, utéct do tropické džungle a tam žít svobodně jako divé zvíře. Ne – to přece není možné, aby to věděl, nebo aby mě znal! Vzpomínám si, že mě taková pitomá otázka zarazila a nevěděl jsem honem, co říct. Však co se říká na takovou pitomou otázku? Každý přece chodí do práce jen kvůli jednomu – kvůli penězům, kvůli živobytí. Je to divné, fantaskní, paranoidní; nemám z toho dobrý pocit; z toho, že nějaký vůl by mohl znát mé nejdůvěrnější tajnosti. Moji knihu určitě nečetl; takoví, jako on, nic hodnotného nečtou. Odkud to tedy má? Odkud mě zná? Je to záhada, z níž běhá mráz po zádech. Už když jsem se byl ptát po práci, první co mi řekl, byla hrozba – hrozba toho, že jestliže něco zkazím, odnesu si to. To mám „strašně rád“ tohleto! Ještě jsem nic neudělal, ještě jsem nezačal ani pracovat, a už mi někdo vyhrožuje za to, co jsem ještě neudělal! Ještě že s ním nedělám na jedné dílně a pod jeho přímým dozorem – to by vážně nedělalo dobrotu. Stejně bych mu jednou vmetl do tváře, podobně jako Sylvester Stallone svému bachaři ve filmu Lock Up, Kriminál:
„Nezlomíš mě!“
Připomíná mi Kapičku z Hradce, s nímž jsem dělal jako automechanik a na nějž nemám milé vzpomínky. Byl to komouš, měl škaredou tlustou ženu a byl to taky takovej hajzl. Jednou jsem ho složil chvatem džiu-džitsu, když na mě sáhl. Avšak musím se ovládat; jsem stále v tříměsíční zkušební době, která mi zítra mimochodem vyprší (cože, už jsem tam tři měsíce?), takže by mě mohli ještě na hodinu vyhodit. A to bych nerad, protože se mi tahle práce začíná líbit; ne, počkat – „líbit“ je trochu silné slovo – spíš mi ta práce vyhovuje; to je, myslím, to správné slovo; ano, vyhovuje. Nepředřu se, pracuji samostatně, fabrika je blízko, práce je to čistá, přesčasy žádné, směny se střídají tak vhodně a příjemně (dvakrát na noční, dvakrát na ranní, pokaždé v jiný den), že misantrop ani nemá ten ubíjející pocit pravidelnosti, jenž otráví a zahubí každé, byť sebelepší zaměstnání. Je to pravděpodobně ta nejlepší sinekura, jakou jsem kdy měl. Mám štěstí v neštěstí.
Nabíjím baterie v discmanu – už zas po krátké době. Buď byl minule nějaký špatný dotyk, nebo bude potřeba koupit nové nabíjecí baterie.
K večeři budu mít pečené bramborové klínky s červeným zelím.
Nejsem po práci vůbec unavený. A tak cvičím. Je to tak dávno, co jsem se naposledy odhodlal po práci ještě relaxačně cvičit a posilovat s činkami! Poslouchám k tomu krásnou hudbu Arcangela Corelliho z mého nového disku.
A volali z knihovny, že Kruté povídky od Villierse de l’Isle Adama již došly. Zítra ráno si je tedy jdu vyzvednout.